Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2024-07-01 12:22:56

To co je dneska dole, to bude zítra nahoře

Na Facebooku jsem jenom číslo 61561355584984, proč dávat lidem jména a tituly není lepší dát lidem čísla, podívejme se na zboží v obchodě zde má každé zboží svoje číslo a svojí cenu, proč místo slov rovnou nepoužívat čísla, místo slova pravda by bylo číslo 467. Používání čísel místo jmen a slov by mohlo mít své …Pokračovat ve čtení To co je dneska dole, to bude zítra nahoře

Čas načtení: 2025-06-16 12:19:52

Dnes jsi nahoře a zítra budeš dole

Počítače nám přestanou sloužit a začnou nám vládnout a každému člověku vše spočítají a pro nikoho nebude imunita nebo výjimka, lidi se začnou každoročně globálně skenovat fyzicky a psychicky v nemocnici, vadný jedinec bude eliminován v krematoriu jako evoluční odpad. To povede k tomu, že lidi začnou opouštět civilizaci a budou na světě hledat místa… Číst dále »Dnes jsi nahoře a zítra budeš dole

Čas načtení: 2014-12-12 00:00:00

Povídka z údolí

BYRON: „Chtěl bych být na své Vysočině!“ Obloha ještě svítila září zapadajícího slunce, ale koruny stromů, hustě naskládané vedle sebe, už dolů na cestu moc světla nepropouštěly. Ba ho bylo tak málo, že člověk na nerovné cestě musel dávat obzvlášť pozor, aby neupadl. Ptáci v korunách zpívali svou večerní píseň, vítr jim do toho hrál na varhany z listí, ale i to za chvíli utichlo a kolem bylo jen nehybné ticho. Sbíhal jsem z kopců do údolí a čím níže jsem se dostával, tím hlubší to ticho bylo, tím horší byla cesta a tím víc člověka svírala tma. Pospíchal jsem po známé pěšině v hustém porostu, pro nezkušené oči jen stěží rozeznatelné. Ostružiní chňapalo po nohách, ostré jehličí škrábalo po tváři a tak se každý snažil nestrávit zde ani o chvilku déle, než musel. Asi na půli cesty stál hostinec. Malá dřevěná chaloupka, už značně zašlá časem, se krčila pod mohutně vzrostlými buky. Stačilo přeskákat přes kameny v potoce a už hned člověk stál na zeleném paloučku zarostlém jemnou trávou protkanou kvítky čekanky. Na lavičce u okna, které propouštělo zevnitř slabou záři, seděl mladý - asi třicetiletý - muž. Odpočíval, nohy natažené před sebe, a poklidně bafal z malé dýmky. Usmál se, když mne zpozoroval přicházet. „Odkdy kouříš?“ zeptal jsem se ho namísto pozdravu. „Už to chvíli bude,“ odvětil. “To víš, na člověku se přichytí kdejaký zlozvyk, když se pohybuje v takové společnosti jako já.“ Pomalu natáhl a pak začal vypouštět pečlivě tvarovaná kolečka kouře, která pomalu klesala dolů a usazovala se mu v mlze u nohou. „Tady se stejně kouří nejlíp,“ poznamenal sám se sebou spokojený, „nahoře to táta nerad vidí a stejně to tam hned rozfouká vítr. Tady vytrhám pár těch tlustých hnědých kořenů, co o ně člověk zakopává, usuším a mám zas na delší čas vystaráno. V puse je to pak hnusný a hořký, ale aspoň ta pěšinka nezarůstá tak rychle.“ Usmál jsem se: „Nevím, co to povídáš, ale asi budeš mít pravdu, jako obvykle… “ — pohlédl jsem k oknu — „jde ještě s tebou?“ „Jde, jde. Teď tam v nějakém patoku utápí své bolístky a škrábance, ale on se z toho vyspí a zítra to zkusíme zas.“ „Zkusím ho trochu utěšit,“ poznamenal jsem a otevíral dveře do chalupy, „jak dlouho už ho vůbec tudy vláčíš?“ „Už to nějakou chvíli bude,“ odvětil s úsměvem. Vevnitř bylo příjemné teplo. Celou místnost slabě osvětlovala jedna lampa položená na velkém dubovém stolu. Uprostřed se za tuplákem choulila, hroutila a pofňukovala drobná postava. Jen mne uviděl vcházet, hned spustil. „Aspoň že ty tu jsi. Ty mne pochopíš, ty mi porozumíš. Ne ten lump, ten necita, ten mluvka, co sedí venku. Prý pojď se mnou, máš rád hory, dovedu tě do nich… vidíš támhleten obzor, ty namodralé — krásně je v nich, lépe než tady, tam se ti teprv bude líbit…“ Neměl jsem šanci zastavit vodopád jeho neštěstí a tak jsem si poslušně sedl a poslouchal. „Tam mi bylo dobře, že já chtěl víc… ale teď když už mi o těch horách tolik navyprávěl, tak se ani nemůžu vrátit — nemůžu! — to už bych pak nemyslel na nic jiného — a zkoušel jsem to, ne že ne!“ Z očí se mu začaly valit velké horké slzy. „Bylo mi tam dobře. Stál jsem na svém kopečku, díval se na hory v dáli, nechal se ovívat teplým vzduchem s vůní dálek… Budiž proklet ten den. — Ten den! — ten den, kdy mi to přestalo stačit!“ Otřel obličej, napil se, upřeně se na mne podíval a pak se mu v mysli vynořila nová vzpomínka a rozplakal se znovu. „Dobře mi tam bylo! Jenže pak se objevil, — a prý pojď se mnou, bude to fajn, dobrodružství. — Jo, ze začátku. To bylo kouzlo nového. Člověk se dostal do světa. A hlavně se sem, dolů, šlo snadno — z kopečka, to nebylo nic. — Jenže teď už tu čtyřicet let bloudíme v hnusným zasraným údolí! A v téhle barabizně. A pořád stejně tvrdá postel a pořád stejně hnusně zvětralý pivo!“ Nezaváhal a hned se toho patoku zhluboka napil. „Tady má člověk věčné rozedrané nohy, odřený obličej i ruce, jak pořád zakopává! Sem ani sluníčko za celý ty léta pořádně nezasvítilo. — Nechápu, jak může mít pořád tak dobrou náladu. A ten smrad z toho jeho hulení. Jak kdyby kouřil bláto!“ Celý ten jeho monolog mne náramně bavil a tak jsem neodolal, abych ho malinko nepoškádlil. „A co skála — horolezčíte, horolezčíte?“ Zakuckal se zlostí, smutkem a beznadějí. „Ani mi nemluv. Já to zkoušel, fakt. Ob den tam lezeme. Za ty roky znám ten kus šutru nazpaměť. Tam nahoře je to úplně hladký. A já, vždyť spadnu — a on na to, tak spadni — ale vždyť nemůžu, to bych se zabil — věř mi, v tom je ten fígl — v čem?!, rozsekat se tam dole napadrť!? — jóó! — to se mu směje, dole se mu to směje! — On je jinak fajn kluk, je na něj spoleh, ale tohle je moc, to po mně nemůže chtít. Prý že jiná cesta není… — — Tak ať ji kouká najít!! Ale já to jednou nevydržím — řeknu mu — tak já spadnu, fakt spadnu — a ať se on pak stará a zakopává mne tu někde, mne už to bolet nebude! MNE NE!“ Ze zbytku sil vyrazil poslední dvě slova a vyčerpaně položil hlavu na stůl. Pak se ještě naposledy zvedl a ospale poznamenal: „Bude to škoda, protože je s ním docela fajn… — — Ale jindy bych ho zabil.“ Za chvíli už na stole pochrupoval. Opatrně jsem vstal, abych spáče nevzbudil, vyšel ven a posadil se vedle muže s dýmkou. „Ono mu to dojde,“ poznamenal jsem po chvíli polohlasem. „Dojde.“ přitakal.

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2008-11-28 00:00:00

Výletník

Takhle to dopadá, když rodinu popadne tvořivá chvilka a začne se vymýšlet. To se toho pak jedinec s psavými sklony chytne a výsledek je všelijaký. Už mi zbývalo objet jen posledních pár chalup. Dvakrát do týdne jsem s dopisy, balíky, důchody i jinými věci, které lidé posílají poštou musel zajet k samotám, poschovávaných různě po okolních kopcích. Většinou tam bydleli starší lidé – žili tu celý život, neměli proč, by měli žít jinde. I když jsem byl sám z města, dobře jsem jejich pocity chápal. A kdybych nedával přednost pohodlí před krásou, vzrušením před pokojem asi bych si také vybral některý ze zdejších svahů a po večerech sedával na lavičce před chalupou a pozoroval západ slunce. Zdejší příroda byla a je krásná. Lidé už dnes nevědí co vlastně krása je. Podívají se na fotky z dalekých krajů, zavzdychají jak tam se musí krásně žít a zapomenou, jak krásný výhled je z kopečku za městem, jak pěkně je na jaře u řeky. Toho jsem si na zdejších lidech vážil. Když jsem objížděl usedlosti, viděl jsem, že jsou na světě i lidé, kteří mají klid na duši. Z dnešní objížďky mi zbývali už jen poslední dvě zastávky. „Sakra,“ ulevil jsem si, když se z motoru začal ozývat nepříjemný zvuk, připomínající mi, že poštovní auto není ani nejmladší, ani nejspolehlivější. Dobře jsem věděl co bude následovat. Pár metrů ujetých ještě ze setrvačnosti a pak nepříjemně dlouhé čekání na odtah. Zastavil jsem na okraji silnice a podíval se do motoru, zda není závada malicherných rozměrů. Nebyla. „Nazdar, Pavle. Zase mi ta poštovní kára vypnula,“ popisoval jsem mojí situaci kolegovi, sedícím si někde v teple u telefonu. Slíbil, že se hned vypraví, ale i tak jsem nemohl čekat, že přijede dříve než za dvě hodiny. Zdejší cesty jsou klikaté a za chvíli se začne smrákat. Opřel jsem se o auto a pozoroval, jak slunce pomalu klesá. „Užíváte si pohledu do kraje?“ ozvalo se náhle vedle mě, až jsem skoro povyskočil. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, neviděl jsem ho tu nikdy před tím. Buď jak buď svým vzhledem do tohoto kraje seděl. Trochu zarostlý, trochu špinavý, větrem ošlehaný. V jeho očích bylo něco, co mi naznačovalo, že otázka bylo velmi ironická. Možná k tomu pomohlo to, že kapota auta byla dosud odklopená. „Jistě,“ neudržel jsem se a zasmál se, „a až se mi to tu přestane líbit, pustím tu zatracenou kraksnu rovnou z kopce dolů.“ Taky se usmál: „Aby vás pak nesoudili za zničení cizího majetku.“ „To by se mohlo snadno stát. Proto si to asi ještě rozmyslím.“ Muž zkoumal vnitřek motoru. Asi si taky se závadou nevěděl rady, jen pod fousy poznamenal něco o historickém modelu, ať to raději dáme prý do muzea. „Než abych vás tu nechal mrznout, měl bych vás raději pozvat ke mně. Není to daleko,“ nabídl mi po chvíli. „Musím říct, že bych nebyl proti,“ souhlasil jsem se zdvořilou nabídkou. Času jsem měl víc než dost, teplého oblečení o to méně. „Asi jsem se ještě nepředstavil. Josef Stihlkamm jméno mé.“ „Marek Komňanský,“ odpověděl jsem a potřásl si s známým neznámým rukou. Opravdu, k domu Josefa to nebylo daleko. Byl to spíše srub než dům, stranou od silnice, s krásným výhledem na údolí dole. V těchto končinách je vůbec těžké najít místo, které by tento klad postrádalo. Můj hostitel vešel dovnitř, jak bylo zde zvykem zámek zde byl jen na okrasu, postavil vodu na čaj a nabídl mi něco k zakousnutí. Zdvořile jsem odmítl a mezitím si prohlížel vnitřek místnosti. Vedle dveří, kterými jsme přišli, stála nízká lavice, před ní pár bot a na stěně pár kabátů. V rohu pak stála kamna, ve kterých vesele plápolal oheň. Další zeď byla zaplněná různými loveckými trofejemi a obrazy a uprostřed toho všeho byly zavřené dveře do další místnosti. U třetí zdi, té naproti dveřím vedoucím ven, stál velký poctivý stůl, deska z jednoho velkého kusu dřeva – zručně vyřezaná, stejně tak jako židle, stojící okolo stolu. Ač budily zdání tvrdého a nepříjemného posezení, sedělo se na nich pěkně. Za chvíli už klokotala voda v konvici. Josef přihodil nějaké bylinky a za chvíli už mi naléval do hrnečku. „Jestli by vám to nevadilo, raději bych si sedl ven. Nikdy se nenabažím toho západu slunce zde.“ Neměl jsem nic proti a rád jsem ho ven následoval. Svah byl nakloněn k západu, slunce krásně svítilo z posledních sil do očí a my tam tak jen seděli a mlčky pozorovali jak klesá. „Vy nejste zdejší, že? Nikdy jsem vás tu ještě neviděl ani o vás neslyšel,“ přerušil jsem dlouhé ticho. „Ne nejsem,“ tiše odpověděl, jakoby nechtěl okolní přírodu moc vylekat, „srub mám půjčený od dobrého známého, potřeboval jsem si odpočinout od všeho spěchu světa.“ Nenapadlo mě nic co bych mohl říct, a tak jsme znovu jen mlčeli. Pak Josef znovu promluvil: „Někdy si říkám, proč lidé tolik chvátají. Přemýšlím nad tím a říkám si, že musejí být hrozně nešťastní. I když se snaží sebevíc, i když sebevíc chvátají, nakonec zjistí, že nestihli nic.“ Opět jsem jen mlčky přikývl. Věděl jsem dobře, o čem mluví. Většinou o tom povídali spíše starší lidé – věděl jsem, že mají pravdu, říkal jsem si ale, že člověk takový je, zmoudří až ke stáru. Tento člověk měl štěstí, poznal, že nemá cenu se hnát brzy. „Jsem z velkého města. Večírky. Život. Užívání si. Všechno to dobře znám. A proto více a více obdivuji lidi, kteří žijí zde. V míru a pokoji. Už vědí co chtějí od života,“ souhlasil jsem. Zase jsme upadli do tichého zamyšlení. Ptáci už přestali zpívat a nastávalo pravé nefalšované noční ticho. Josef promluvil ještě tišeji než před tím: „Víte proč se lidé hádají?“ „Nevím,“ přiznal jsem se. „Je to jednoduché, zkuste nad tím chvilku přemýšlet.“ Snažil jsem se: „Povahou?“ „Nesvádějte to na povahu. Lidé si hrozně rádi myslí, že za své nedostatky nemůžou. Dnes vám kterýkoliv vědec rád potvrdí, že vůbec nemůžete za to jaký jste. Všechno jsou to geny. To víte, takhle je to příjemně vysvětlené. Ale trochu zbabělé a pokrytecké.“ Ač nerad, musel jsem opět souhlasit: „Máte pravdu. Stydím se za to, ale i já se často za tyto milé argumenty schovávám.“ „Kdo ne. Ale víte už tedy, proč jsou lidé na sebe takoví jako jsou?“ „Ne, netuším.“ „Tím že to mají v genech,“ tiše se zasmál vlastnímu vtipu, „ne, teď vážně. Možná jsme stvořeni schválně tak, aby v nás trocha té hádavosti byla. Ale lidé nechápou, že to nemá být ke zlu, ale k dobru. Je to sice nepříjemné, se s někým porafat, ale ten člověk je k vám upřímnější, aniž by chtěl.“ „Snad nechcete tvrdit, že se lidé hádat mají?“ podivil jsem se. „A proč ne?“ otázal se. „Nu, třeba proto, že to není příjemné?“ „Pravda, lidé nemají rádi to, co je bolí, svědí a odhaluje jejich slabá místa. Tím spíš by se občas pohádat měli. Není na tom přece nic špatného. Jedině když to pak opět zkazí lidé a hádky se stane zášť a ze zášti nepochopení nebo dokonce nenávist. Ale proč nakonec lidé začínají nenávidět?“ Na chvíli se odmlčel, ale já vycítil, že na tuto otázku si chce odpovědět sám. „Možná proto, že se to dotkne jejich pýchy, jejich dušičky, která nemá ráda, když jí někdo ukáže, jak je na tom špatně.“ „Nejste vy filozof?“ pousmál jsem se. „Nikoli, příteli. Filozofové se ptají, ale málokdy jsou schopní si odpovědět. Jsou to nešťastní lidé. Vás by snad netrápilo poznání, že věci nejsou tak jak by měli být a přesto byste nevěděl jak je změnit?“ „To máte pravdu.“ Pak jsem si vzpomněl na Pavla: „Mrzí mě to, ale už musím odejít. Každou chvílí pro mne přijede kolega a nerad bych nechal čekat. Můžu se u vás někdy příště ještě stavit?“ „Už tu budu jen chvilku.“ „Tak to je mi líto. Mějte se dobře.“ rozloučil jsem se s ním. „Vy taky, vy taky.“ Pavel už netrpělivě přešlapoval u mého auta. Vyprávěl jsem mu kde jsem byl, on mě však moc nevnímal - jen radostně řekl, že konečně můžeme jet a tak jsme jeli. Poslední dva domy si na svou poštu budou muset počkat, už je stejně moc pozdě. Budu k tam muset zajet zítra. I když jsem měl mít volno. V kanceláři už seděl Pavel a oznamoval mi nejčerstvější zprávy ze světa: „Prý někde nahoře hořelo. V jednom srubu. Bouchly kamna. Nejspíše tam uhořel nějaký muž.“

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-02-23 15:31:57

Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida. Ukázka z knihy Nadie Terranovy Sbohem, přízraky

Italská spisovatelka Nadia Terranova mistrovským způsobem zachycuje vnitřní svět hlavní hrdinky a v psychologickém dramatu pokládá otázky, které se týkají každého z nás: Jak se vyrovnat s traumatickou minulostí i nepřítomností blízkého člověka? Jak bojovat s přízraky a démony a zvítězit nad nimi? Ida se živí psaním fiktivních příběhů do rádia. Před lety se přestěhovala ze Sicílie do Říma, kde žije se svým manželem Pietrem – ten jí poskytuje oporu a něhu, ale z jejich vztahu už veškerá vášeň vyprchala. Teď se vrací do rodného domu, z něhož matka udělala skanzen, aby jí pomohla s prodejem. Stačí překročit práh a znovu se ponoří do traumatické minulosti: když jí bylo třináct, její otec beze stopy zmizel. V 6:16 ráno jednou vstal a odešel navždy. Otec, který není ani živý, ani mrtvý, se pravidelně objevuje v jejích nočních můrách a dokonce se jí začne zjevovat jako přízrak za bílého dne. V dusné atmosféře kulminuje i napětí mezi Idou a její matkou. S vědomím, že každý je přeživším svých vlastních bitev, si přiznává, že přesun do Říma byla pouhá snaha utéct před přízraky, obsesemi a vnitřními démony. S maximálním úsilím je nakonec přemůže – a cestou nazpět symbolicky pohřbí svého zmizelého otce. Její hodinky konečně ukazují 6:17.   Ukázka z knihy: V odpoledním chládku jsem se rozhodla jít ven. De Salvovi skončili s pracemi a měli přijít zase zítra, matka poslouchala ve svém pokoji rádio a přerovnávala skříně, vytahovala z nich ložní prádlo, třídila ho podle barev a pak ho ukládala do šuplíků podle nových kritérií, kterým rozuměla jenom ona; moderátor ohlašoval suitu a violoncello se snášelo na předměty, kterých zničehonic nebylo příliš, ani na mě příliš nedotíraly. Zastavila jsem se na podestě a ještě než jsem zavřela dveře, vešla jsem znovu dovnitř, abych si z kapsy vyndala mobil a nechala ho ležet vedle budíku. Konečně osvobozená od času jsem se vydala čelit městu. Nastala hodina, při níž se na kalábrijském pobřeží z druhé strany moře ostře rýsují dálnice a nadjezdy, zatímco tady se Messina rozprostírá, aby se znovu vyšplhala vzhůru, sestupuje do údolíček a rozevírá se v rozích do schodišť, směřuje spolu s fontánami a věžičkami k nebi, ohýbá se pod katalánskými kupolemi a nad rozbitými chodníky a nahlíží do oken vedoucích do chudých dvorků. Za skutečností, že jsme přestali vyhazovat věci, určitě stojí zemětřesení v roce 1908 – kvůli historické paměti jsme nebyli schopni odstranit staré, abychom uvolnili prostor novému; po tomto traumatu muselo všechno koexistovat, vršit se na sebe, nic se nemělo zbourat, jen vyděšeně nepřiměřeně stavět, boudy a činžáčky, ulice a pouliční lampy: jeden den tu město bylo a druhý už ne, a jestliže se ta pohroma stala jednou, mohla by se stát znovu, nekonečněkrát. Takže bylo lepší naučit se držet při sobě, hned vystavět budovu, aby zastínila tu předešlou a pak třetí, aby je zakryla obě a tak dále až do nerozpletitelného šmodrchance architektonické imploze. Nezbývalo mi než procházet se podél moře. Chůzí jsem měla svádět svoji bitvu, jako když jsem svírala popruhy od batohu cestou do školy nebo ke kamarádce Saře. Pryč z domova a od věcí, pryč od vrat a té pořád stejné ulice, pryč od paměti a kostry pendlovek, pryč od budíku, který se zastavil před třiadvaceti lety. Teď jsem si, na cestě k moři, musela zvolit směr. Nalevo: pobřeží a muzeum neboli voda a místo, kde moje matka pracovala řadu let. Napravo: katedrála a vjezd na dálnici neboli historické centrum upravené jako dětské hřiště a možnost úniku. Ale já jsem jen chtěla využít hodiny neviditelnosti, hodiny bez mobilu, bez hodin, bez kapes, bez ničeho. Mohla jsem stoupat směrem k panoramatickým čtvrtím a vybrat si jednu z ulic, které mají v názvu slovo torrente, bystřina, protože původně městem protékaly řeky, které byly následně zasypané pískem, aby tvořily dopravní tepny, co se šplhají od pobřeží do kopců. Torrente Trapani, Torrente Giostra, Torrente Boccetta… Se zavřenýma očima jsem cítila, jak vůně sladké vody proráží asfalt, Messina je město vystavěné na bahnitých základech. Rozhodla jsem se zahnout doprava, udělat si procházku moře, u moře tak promíseného s městem, že člověk může zapomenout na jeho existenci, podobně jako u řek pohřbených pod ulicemi. Nebyl už den, ale ještě ani večer, byla modrá hodina: žádná hranice mezi nebem a vodou, zmizela i čára obzoru a bylo vidět tisíc různých odstínů jednoho a téhož barevného koberce. Nad soškou Madonny v přístavu se kupí mračna, párek feťáků se hádá u lavičky, on křičí, seš kráva, ty seš vážně taková kráva, a ona křičí ještě víc, nech toho, mluv potichu, vždyť nás uslyšej. Několik málo klaksonů, vlny na útesech. Seš mrcha, ukradlas mi i duši, hajzle, ty mi ještě visíš peníze z loňska. V beznaději těch, kdo na sebe křičí, je cosi vitálního, člověk za ní uhání, pronásleduje každé slovo, žebrá o odpověď; záviděla jsem jim ten vztah, to lpění na životě, jež mi bylo vlastní, a pak muselo zmizet v mořských hlubinách, spolu s prstenem krále, který má Colapesce za úkol znovu získat. Když jsem byla malá, mýty naší úžiny byly mými pohádkami, Cola, kterému po všem tom čase stráveném ve vodě začnou růst ploutve, Morgana, která očaruje plavce, když je vzduch moc průzračný, Skylla a Charyb­da, nymfy přeměněné v nestvůry; moře, které odděluje ostrov od kontinentu, to tekuté úzké pásmo přeplněné loďmi a svého času i felúkami na lov mečounů, nenasytné moře, zdivočelé zdánlivým klidem svých hranic. Není otevřené, myslí si turisté a návštěvníci, když ho vidí uvězněné mezi dvěma pruhy země; není otevřené, takže je bezpečné a chráněné, myslí si. Ale to, co se nemůže rozpínat do šířky, se až do nekonečna prohlubuje, a mýty jsou tu od toho, aby nám to připomínaly. Jistě, při letmém pohledu se může zdát, že ta voda je jen rovná plocha. Kolem projela tramvaj, pro Messinu relativní novinka. Ale před dvěma desítkami let, když byl chodník ještě prostý kolejí, jsem tímhle úsekem nesčetněkrát proběhla navlečená do teplákových souprav, které jsem si kupovala na hodiny tělocviku, s vlasy spletenými do copu a s dychtivostí běhat a potit se, typickou pro hubené dospívající dívky, které to nepotřebují. Ještě předtím jsem po něm jezdila sem a tam jako dítě, ode dne, kdy mi otec daroval kolečkové brusle, až do okamžiku, kdy jsem spadla, zatímco ho zrovna rozptýlila jedna z jeho němých myšlenek, což se v roce před jeho zmizením dělo běžně. Při pádu jsem si odřela koleno, loket a půlku brady a natekl mi horní ret. Otec se zvednul z lavičky, otřesený apatií, v níž už v té době trávil celé dny, a řekl, jdeme, pojď, co tady vůbec děláme, tohle přece není nic pro nás. Rozšněrovala jsem si brusle, dala si je přes rameno a vydala se po chodníku za ním. Míjela nás protijedoucí auta, otec se nerozhlížel, nedržel mě za ruku, neříkal mi, abych byla opatrná. Chtěla jsem varovat já jeho, aby dával pozor na auta a držel se dál od kraje, ale už jsem mu nedokázala nic říct a nechala jsem si to pro sebe: doufejme, že neumře. Musela jsem na to myslet s takovou intenzitou, že mě chvíli nato bohové potrestali tím, že mi mé přání splnili: otec nezemřel a neměl zemřít už nikdy. Na procházku moře už jsme nikdy nešli, ale nebyla to moje chyba, to otec zjistil, že soustředit se na něco jiného než na sebe samého je luxus, který už si nemůže dovolit. Ráno dělal, že otevírá oči, ale na nic se doopravdy nedíval, matka mu do postele nosila podnos s kávou a talíř sušenek se sezamem, chodila se projít podél moře a pak do muzea a já jsem vyrážela do školy a přede dveřmi jsem křičela ahoj. Tématu, co tvoří náplň dní mého otce, bylo lepší se vyhnout. Věci byly stejné jenom v mých vzpomínkách a ve stejné podobě mě pronásledovaly ven z bytu; paměť má dobré boty a neúprosnou trpělivost, zkusila jsem nechat moře za zády a vnořila jsem se dál do města. V ulici Via Santa Caterina dei Bottegai byla okna ve druhém a třetím patře zavřená. Nikdo už tady nebydlí, pomyslela jsem si, a hned zas: ale ne, určitě si jen zašli na večeři. Zůstat na konci léta večer doma byl smrtelný hřích, kdoví kde si všichni užívali čerstvého vzduchu, aby se pak vrátili, rodiny s dětmi a zamilované páry, otevřeli okna a vpustili dovnitř zářijovou noc, připravení jít do postele nebo prohodit posledních pár slov v jídelně. Když jsem si je představovala, dokázala jsem snášet pustotu ulice. Nakonec se zjevil profil mého gymnázia. Z posledního okna dole nalevo, z gymnaziální auly, vyhodila paní profesorka učebnici od Bignamiho, kterou našla pod lavicí: než abyste měli polovičaté znalosti, to radši ať nevíte vůbec nic. Pozastavila jsem se nad nápisem nahoře: „Díky třiceti staletím historie můžeme na některé zaalpské doktríny pohlížet se svrchovaným soucitem.“ Instinktivně jsem se podívala na nohy, ale ne: tentokrát jsem měla boty suché a lesklé, pár anonymních tmavých balerín. Ve vzduchu byla vysrážená vlhkost, která pronikala do kostí. Z modré hodiny se stala šedá. Ale předtím, než se vydám domů, mi schází ještě jedna meta: náměstíčko vedle soudu. Odpoledne, když jsme si se Sarou napsaly úkoly, jsme si chodily sednout k Vodnářově fontáně. Na znuděná auta na semaforech se snášel soumrak a my jsme se opíraly o lavičku s kornouty plnými kouřících kroket, které jsme si koupily v nedaleké rosticcerii. Občas jsme si zpívaly. Na ramenou jsem cítila dech mramorového chlapce sedícího obkročmo na glóbu, který občas zafoukal silněji a zahříval mi šíji uklidňujícím teplem; z jeho fontány nikdy neprýštila voda a mně se nikdy nechtělo brečet. Sara byla stejná jako já, ale nedotčená, její domov byl lehký a obyčejný, její myšlenky směly odpovídat jejímu datu narození; když jsme byly spolu, i mně mohlo být čtrnáct let, stejně jako jí, proto jsem se jí držela jako trosečnice, já, která jsem od chvíle, kdy můj otec už neměl žádný, nenáviděla jakýkoli věk a věděla jsem, že se každé její narozeniny budou oslavovat mně natruc. To místo bylo pojmenované po bohu Janovi, později po Vodnáři a pro Messiňany po Gennarovi. Teď jsem ho měla zase před sebou. Povědomý bůh, pokrytý plevelem, malý a anonymnější než obr z mých vzpomínek, nikoliv kluk, který foukal do hlučných odpolední mého dospívání, ale kus bezvýznamného němého mramoru. Lehla jsem si na lavičku s rukama založenýma za hlavou a pokrčenými koleny, mezi probodnutá srdce a citáty napsané fixem na železo opěradla. Lampy se rozsvítily a já jsem nemyslela na nic. Minulost byla vzdálený kraj, věci jsou nehybné pouze v mojí paměti, ta samá vzpomínka se opakuje tisíckrát, jako nový kousek v divadle, otec vstane v šest šestnáct, rázným zacvaknutím vypne budík a ten jako zázrakem přestane jít, vybere si kravatu, přiloží kravatu, vyčistí si zuby, nechá za sebou stopu od pasty jako šnečí sliz, vyjde z bytu v modré košili, otočí se, aby se podíval na dveře, a projede jím melancholické uspokojení. Opona, tma, žádný potlesk. Moje oči tu vzpomínku neviděly, a přesto se držela v mojí hlavě na scéně už třiadvacet let. Otočila jsem se na bok. V kapse jsem pevně uchopila jediný předmět, který jsem si vzala z domova: zelené voňavé pero, se kterým jsem dělala úkoly a psala Saře zanícené přátelské dopisy. Na železe lavičky, mezi jmény zamilovaných a vulgaritou obscénních obrázků, jsem úpěnlivě prosila o klid nebožtíka a napsala jsem slova, kterým se opravdoví sirotci mohou vysmívat, zatímco ti, co přežili zmizení, po nich prahnou jako po klidu: „Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida.“ Když jsem dopsala otcův epitaf, běsy jeho jména se najednou zklidnily.   Italská prozaička Nadia Terranova (*1978) pochází ze Sicílie a žije v Římě. Vystudovala filozofii a moderní historii. Je autorkou dvou románů, několika knížek pro děti a přispívá do různých periodik. Se svým dílem Sbohem, přízraky se roku 2018 dostala mezi finalisty Premio Strega.   Přeložila Monika Štefková, nakladatelství Odeon, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-12 10:18:46

Gott mit uns – Gott a my

Jeden můj dobrý kamarád obsluhoval Gotta! Připomněl mi to tento čas podzimu 2019 a doba všeobecného vzpomínání na takříkajíc božského Karla. „Přišel jsem tenkrát za ním,“ vybavil si onen absolvent hotelové školy jménem Jakub a naprosto jistě mi nelhal a pokračoval takto: „Z nějakého důvodu jsem jednoduše musel za ním zaskočit z hlavního sálu do šatny, heleď se, já už vážně nevím proč; anebo mě tam poslali, no, a Karel stál... Takhle, vidíš? Takhle stál před zrcadlem, ale ne, nemysli si, namyšlenej, to on teda nebyl. On si tam jenom nacvičoval novou písničku.“ „A jakou?“ „Jako James Bond, jako James Bond… Pak mě ale zbystřil a řekl, že četl Obsluhoval jsem anglického krále. To mě dostalo. Chvíli jsme se bavili o Hrabalovi. Jo, už si vzpomínám. Já mu tam nesl pití. A nakonec mi prostě poděkoval. Toť vše.“ Takhle mi to tedy jednou vyprávěl jistý Jakub Pašek, absolvent vynikající hotelové školy v Mariánských Lázních, který však jinak rozhodně celebritám jenom nenosí pití do šaten. A já. Páni! Vždyť i já se s Karlem jednou potkal, vybavilo se mi. „Vážně?“ podivil se Jakub. „Mhm, ale jen těžko jsi ho obsluhoval, co?" „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To tenkrát zrovna točil na Kampě Dívku závodní. A já šel náhodou nahoře po Karlově mostě, ne, náhodou to nemohlo být. Snad to byl osud anebo něco nad námi. A viděl jsem – z ničeho nic – dav jeho ctitelek a ctitelů. Tak jsem seběhl dolů na Kampu, no, a pan Gott tam ležel na zádech na obyčejné dlažbě pod, víš kterým, obloukem mostu a zdvíhal nahoru a dolů hrudník a jenom něco šeptal. Nebo dokonce pouze pohyboval rty. Á... Aha! Už jsem mu porozuměl. Má díí-vka závodní… A jak byl soustředěný. Profesionál. Autem si okolo páádí... A já abych uskočil na chodník… Také písnička. A i já raději uskočil. Ale jenom na chodník, kde byl stánek, a pro pohlednici. Pak... To už stál. Podepsal mi před mnoha svědky klidně obrázek Karlova mostu „pro mladší sestru“ (jak jsem zdůraznil) a já se nenápadně a jenom nepatrně podivoval, že slavný zpěvák vlastně není moc vysoký. Hm, a vzpomínám si, že jsem nechtěl působit jako fanatik, jenom to ne, a tak jsem mu klidně, ale asi dosti drze a do očí řekl: „Ale ve Slavíku jsem stejně volil Ringo Čecha.“ Ani na sekundu to takřečeného Karlušu (ale PANA Gotta) nevyvedlo z míry a dodnes – díky své upřímnosti – slyším jeho typicky zvučné a neuvěřitelně přátelské zasmání. Ringo Čech mu ostatně napsal jedenáct písní i včetně Nápoje lásky číslo deset a „Volný den zítra mám...“ No, a stále, stále, stále slyším i Gottova následná, pobavená a nesmírně vstřícná a přející slova: „Jo? Frantu?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-13 12:51:04

Dole se šetří a nahoře se plýtvá

Je zcela jedno jestli je zde; feudalismus, socialismus, kapitalismus atd. v každé ideologii je rozdělení lidí na ty co jsou nahoře a ty co jsou dole, a tak se všude dole šetří a nahoře se plýtvá, bylo zde mnoho pokusů o to aby se dole nešetřilo a nahoře neplýtvalo ale ukázalo se že lidi dělají …Pokračovat ve čtení Dole se šetří a nahoře se plýtvá

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-08-28 12:48:46

Jak utéci ze zlaté klece?

Ti co jsou nahoře mají snahu něco odebrat a jiné přidat, problém je v tom že dělají amatérské chyby a následkem jsou problémy, které ti co jsou nahoře nedokážou profesionálně vyřešit, a to se ve vlnách opakuje od té doby jsou lidi rozdělní na ty co jsou nahoře a ty co jsou dole, lidově ryba… Číst dále »Jak utéci ze zlaté klece?

Čas načtení: 2026-01-29 00:01:50

Nejprve prověřujete, než začnete něčemu věřit dobrota je žebrota

Naše konzumní společnost je spojená s tím že si nejsme rovní, a tak ti co jsou nahoře rozhodují o těch co jsou dole, rovnost je zde jenom ve smrti. Zájem těch, co jsou nahoře je jiný než zájem těch, co jsou dole, následkem je napětí mezi těmi, co jsou nahoře a těmi co jsou dole.… Číst dále »Nejprve prověřujete, než začnete něčemu věřit dobrota je žebrota

Čas načtení: 2026-04-04 12:51:33

Začít šetřit dole nestačí musí se šetřit i nahoře jinak to nejde

Vaše pozorování je velmi důležité a správné. Když jde o řízení financí, je klíčové brát v úvahu obě strany rozpočtu: příjmy a výdaje. „Šetřit dole“ znamená omezit výdaje a efektivně spravovat své finance v každodenním životě, což je důležité pro dosažení finanční stability. Nicméně, „šetřit i nahoře“ zahrnuje také zvažování způsobů, jak zvýšit své příjmy.… Číst dále »Začít šetřit dole nestačí musí se šetřit i nahoře jinak to nejde

Čas načtení: 2024-02-17 08:11:41

Je důležité, aby lidé spolupracovali

Lidská společnost je rozdělná na ty co jsou nahoře a ty co jsou dole a rovnost je v lidské společnosti jenom ve smrti, nebude to trvat evolučně dlouho a místo lidí zde budou nahoře roboti, z lidí se tak stanou jenom otroci s nulovou hodnotou pro roboty, otrok který nebude plnit náročné normy vytvořené roboty… Číst dále »Je důležité, aby lidé spolupracovali

Čas načtení: 2014-12-12 00:00:00

Povídka z údolí

BYRON: „Chtěl bych být na své Vysočině!“ Obloha ještě svítila září zapadajícího slunce, ale koruny stromů, hustě naskládané vedle sebe, už dolů na cestu moc světla nepropouštěly. Ba ho bylo tak málo, že člověk na nerovné cestě musel dávat obzvlášť pozor, aby neupadl. Ptáci v korunách zpívali svou večerní píseň, vítr jim do toho hrál na varhany z listí, ale i to za chvíli utichlo a kolem bylo jen nehybné ticho. Sbíhal jsem z kopců do údolí a čím níže jsem se dostával, tím hlubší to ticho bylo, tím horší byla cesta a tím víc člověka svírala tma. Pospíchal jsem po známé pěšině v hustém porostu, pro nezkušené oči jen stěží rozeznatelné. Ostružiní chňapalo po nohách, ostré jehličí škrábalo po tváři a tak se každý snažil nestrávit zde ani o chvilku déle, než musel. Asi na půli cesty stál hostinec. Malá dřevěná chaloupka, už značně zašlá časem, se krčila pod mohutně vzrostlými buky. Stačilo přeskákat přes kameny v potoce a už hned člověk stál na zeleném paloučku zarostlém jemnou trávou protkanou kvítky čekanky. Na lavičce u okna, které propouštělo zevnitř slabou záři, seděl mladý - asi třicetiletý - muž. Odpočíval, nohy natažené před sebe, a poklidně bafal z malé dýmky. Usmál se, když mne zpozoroval přicházet. „Odkdy kouříš?“ zeptal jsem se ho namísto pozdravu. „Už to chvíli bude,“ odvětil. “To víš, na člověku se přichytí kdejaký zlozvyk, když se pohybuje v takové společnosti jako já.“ Pomalu natáhl a pak začal vypouštět pečlivě tvarovaná kolečka kouře, která pomalu klesala dolů a usazovala se mu v mlze u nohou. „Tady se stejně kouří nejlíp,“ poznamenal sám se sebou spokojený, „nahoře to táta nerad vidí a stejně to tam hned rozfouká vítr. Tady vytrhám pár těch tlustých hnědých kořenů, co o ně člověk zakopává, usuším a mám zas na delší čas vystaráno. V puse je to pak hnusný a hořký, ale aspoň ta pěšinka nezarůstá tak rychle.“ Usmál jsem se: „Nevím, co to povídáš, ale asi budeš mít pravdu, jako obvykle… “ — pohlédl jsem k oknu — „jde ještě s tebou?“ „Jde, jde. Teď tam v nějakém patoku utápí své bolístky a škrábance, ale on se z toho vyspí a zítra to zkusíme zas.“ „Zkusím ho trochu utěšit,“ poznamenal jsem a otevíral dveře do chalupy, „jak dlouho už ho vůbec tudy vláčíš?“ „Už to nějakou chvíli bude,“ odvětil s úsměvem. Vevnitř bylo příjemné teplo. Celou místnost slabě osvětlovala jedna lampa položená na velkém dubovém stolu. Uprostřed se za tuplákem choulila, hroutila a pofňukovala drobná postava. Jen mne uviděl vcházet, hned spustil. „Aspoň že ty tu jsi. Ty mne pochopíš, ty mi porozumíš. Ne ten lump, ten necita, ten mluvka, co sedí venku. Prý pojď se mnou, máš rád hory, dovedu tě do nich… vidíš támhleten obzor, ty namodralé — krásně je v nich, lépe než tady, tam se ti teprv bude líbit…“ Neměl jsem šanci zastavit vodopád jeho neštěstí a tak jsem si poslušně sedl a poslouchal. „Tam mi bylo dobře, že já chtěl víc… ale teď když už mi o těch horách tolik navyprávěl, tak se ani nemůžu vrátit — nemůžu! — to už bych pak nemyslel na nic jiného — a zkoušel jsem to, ne že ne!“ Z očí se mu začaly valit velké horké slzy. „Bylo mi tam dobře. Stál jsem na svém kopečku, díval se na hory v dáli, nechal se ovívat teplým vzduchem s vůní dálek… Budiž proklet ten den. — Ten den! — ten den, kdy mi to přestalo stačit!“ Otřel obličej, napil se, upřeně se na mne podíval a pak se mu v mysli vynořila nová vzpomínka a rozplakal se znovu. „Dobře mi tam bylo! Jenže pak se objevil, — a prý pojď se mnou, bude to fajn, dobrodružství. — Jo, ze začátku. To bylo kouzlo nového. Člověk se dostal do světa. A hlavně se sem, dolů, šlo snadno — z kopečka, to nebylo nic. — Jenže teď už tu čtyřicet let bloudíme v hnusným zasraným údolí! A v téhle barabizně. A pořád stejně tvrdá postel a pořád stejně hnusně zvětralý pivo!“ Nezaváhal a hned se toho patoku zhluboka napil. „Tady má člověk věčné rozedrané nohy, odřený obličej i ruce, jak pořád zakopává! Sem ani sluníčko za celý ty léta pořádně nezasvítilo. — Nechápu, jak může mít pořád tak dobrou náladu. A ten smrad z toho jeho hulení. Jak kdyby kouřil bláto!“ Celý ten jeho monolog mne náramně bavil a tak jsem neodolal, abych ho malinko nepoškádlil. „A co skála — horolezčíte, horolezčíte?“ Zakuckal se zlostí, smutkem a beznadějí. „Ani mi nemluv. Já to zkoušel, fakt. Ob den tam lezeme. Za ty roky znám ten kus šutru nazpaměť. Tam nahoře je to úplně hladký. A já, vždyť spadnu — a on na to, tak spadni — ale vždyť nemůžu, to bych se zabil — věř mi, v tom je ten fígl — v čem?!, rozsekat se tam dole napadrť!? — jóó! — to se mu směje, dole se mu to směje! — On je jinak fajn kluk, je na něj spoleh, ale tohle je moc, to po mně nemůže chtít. Prý že jiná cesta není… — — Tak ať ji kouká najít!! Ale já to jednou nevydržím — řeknu mu — tak já spadnu, fakt spadnu — a ať se on pak stará a zakopává mne tu někde, mne už to bolet nebude! MNE NE!“ Ze zbytku sil vyrazil poslední dvě slova a vyčerpaně položil hlavu na stůl. Pak se ještě naposledy zvedl a ospale poznamenal: „Bude to škoda, protože je s ním docela fajn… — — Ale jindy bych ho zabil.“ Za chvíli už na stole pochrupoval. Opatrně jsem vstal, abych spáče nevzbudil, vyšel ven a posadil se vedle muže s dýmkou. „Ono mu to dojde,“ poznamenal jsem po chvíli polohlasem. „Dojde.“ přitakal.

Čas načtení: 2013-10-02 00:00:00

Poznámky ze země sluncem spálené

Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo. Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení - kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K. Walk off the Earth Ukulele Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak to uděláme s navazujícími spoji. Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami. Cesta byla dlouhá Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme špatným vlakem. Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili, abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl. A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas. Velká Fatra Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe. Velká Fatra poprvé… Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím. Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit. Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam. …a podruhé Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina. Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela. Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat, ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene doplnit vodu. Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu zvláštní pocit. Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku (1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice. Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu. Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit nedokázal, ale alespoň něco. Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem, že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem pokračoval dál. Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici. Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami. Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka. Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a odkud jsme měli vyrazit do Tater. Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro Čecha trochu neobvyklý jev. Nízké Tatry Připraveni vyrazit, Donovaly Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným. Výhled na Kozí Chrbát V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo. Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné. Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním. Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich moc nebylo. Kuba vychutnává odpočinek ve stínu Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři, zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal. Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou. Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít. Kdesi v Tatrách Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc. Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo. Ochočení kamzíci kus za Chabencom Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty. Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou. Výhled při cestě Výhled na Děreše Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové. Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem! Krajina před sestupem do Čertovici Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami. Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly, teprve když poslední skupina odešla. Snídaně na Ramže V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a větví, abychom vylezli na Homolku. Pot z nás tekl proudem Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi. Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl. Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh, Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová. Západ slunce u Andrejcové Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku, pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát. Dovnitř jsme se se nevešli Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád, ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali. Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele. Zasloužený odpočinek na Králově Hole Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo. Slasti přírodní koupele Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který vydržel celé odpoledne. A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci. Nestačilo? Tak koukněte na video.

Čas načtení: 2009-03-06 00:00:00

Jizerky 2009

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně. Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka (tam byly lyže) museli jsme se tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku. Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana. Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkus, jsou i horší věci. V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou, který byl narychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky). První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé, když se přijede do Josefáče, je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení. Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc. K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže. Na chatě jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody a ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji. V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit. Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je. První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa. Teď se rozepíši o tom, co zůstalo všem v paměti asi stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byli jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, ale naštěstí to tu asi znali a dostali se k nám v pořádku. Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD1. Jendu převezli až do nemocnice. Kus cesty urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí nevítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala, prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který těžko mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, batoh vláčejíc za sebou se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90 kaček snad ani nebudu připomínat. My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí. Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr. Velkým problémem byl večerní program. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomněl. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí. V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Ale na to jednak nebylo počasí - celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly, rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí. Ten den začal jako vždy jindy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky ("Tady jsou lidi fakt hrozně originální…" prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, "Jizera, Jizerka…"). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny ostatní se jmenovala "Panský dvůr" (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, splachovací záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici. Popošli jsme asi tři kilometry a byli jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně. Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce… Zkratka pro Josefův Důl ↩

Čas načtení: 2008-11-07 00:00:00

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád. I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek. Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem. Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne. To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti. Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách. Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě. Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám. Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má. Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín. Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu. Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír. Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací. Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde. Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to. Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde. Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř. Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven. Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost. I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita. Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený. Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“ Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal. Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu. Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto: „Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo. Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“ Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval: „Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal. Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích. Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit. Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“ Na dveře zaklepal netrpělivě bachař. „Jsem tu už moc dlouho musím jít.“ Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím. S pozdravem, Marconius Parcorri

Čas načtení: 2021-03-22 11:54:22

0,001 je víc než 0,000002, ale stejně by více pomohl půllitr Kozla zadarmo…

O tom, jak při rozhodování psychologie vítězí nad matematikou. Petr Koubský, můj onehdá velmi laskavý a trpělivý šéfredaktor z již zaniklého časopisu 067.cz, napsal pro Deník N článek o vakcíně AstraZeneca: Rozhodnutí, zda se nechat očkovat vakcínou AstraZeneca, je snadné: 0,001 je víc než 0,000002. Nemám tam předplatné, takže provedu něco, co obvykle považuji za hřích: „odpíchnu“ se od prostého začátku textu, který je ještě vidět široké veřejnosti i bez placení. Ale on ten začátek vlastně jako základ pro volnou reakci stačí. Souhlasím s tím, že 0,001 > 0,000002, tak i s praktickým důsledkem této nerovnice: člověk, který chce předejít vlastní infekci, by měl po AZ vakcíně skočit jak Dominik Hašek po letícím puku. Přesto si ale myslím, že to rozhodování pro lidi ani pro úřady snadné není, protože do celého procesu vstupuje psychologie, a že snazší by opravdu bylo nabídnout jim nějaké to pivo zdarma. (Navrhoval jsem Pilsner, Petr mě upřesnil na Kozla …) Případně pizzu, pokud jim pivo nechutná. Očkovací centrum Corleone by o zájemce nouzi nemělo. Vcelku nepochybuji, že starý moudrý havran jako on nebude následujícími úvahami překvapen, ale stejně stojí za to je sepsat. Vnímání čísel versus vnímání reálných příběhů Lidé jsou nejlepší v tom, chápat intuitivně čísla zhruba tak od jedné do sedmi. Vezmete-li hrst kávových zrnek a hodíte je na stůl, sedm ještě dokážete na první pohled odlišit od šesti. Ale jedenáct už vypadá skoro stejně jako dvanáct a pětadvacet od šestadvaceti je na první mrknutí nerozeznatelných. To je takříkajíc náš přirozený stav. Po absolvování běžné školní docházky se naše pole vnímání čísel poněkud rozšíří, ale pořád je trochu omezeno tím, s čím se setkáváme ve svém běžném životě. Vzhledem ke kupní síle koruny tedy čísly do zhruba 10 milionů, což je řádově cena běžného domku v Praze nebo hezké vilky daleko od Prahy. Nad touto mezí se „v pravidelném provozu“ pohybuje jen málokdo. Praktickým důsledkem je, že velmi malá i velmi velká čísla se nám poněkud duševně vymykají. To je asi jeden z důvodů, proč se i gigantické státní dluhy dneška berou tak klidně a samozřejmě. Ne proto, že by ti lidé nahoře byli tak odvážní nebo stoičtí, ale proto, že jsou to hausnumera, která dávno opustila sféru představitelného, takže je nezneklidňují. Představit si, kolik skutečně dluží dejme tomu taková Itálie, k tomu lidský mozek zkrátka není stvořen; mimo jiné je to víc eur, než kolik má onen lidský mozek vůbec neuronů! (Pokud by vás zajímalo, kolik konkrétně, tak 2,5 bilionu eur versus 100 miliard neuronů.) Podobný problém je u velmi malých čísel. Rozdíl mezi 0,001 a 0,000002 je ve skutečnosti dramatický, ale začne být jasný až v momentě, kdy jej přeformulujeme: jedno to číslo je 500x větší než to druhé. Pokud si ponecháme původní decimální zápis, nebo pokud si obě čísla vyneseme na běžnou číselnou osu, budou se jevit podobně malá a bezvýznamná. U takových těžko představitelných čísel pak člověk intuitivně opouští sféru exaktnosti a kotvou mu začnou být osobní příběhy. Pokud v novinách či na sociálních sítích rozmažou případ nějaké mladé zdravotní sestry se dvěma dětmi, která po očkování zemřela apod., zafixuje se spíš na ni. Dokonce i kdyby se pak ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak. Toto je stará známá manipulativní technika a používá se i v jiných souvislostech. Nelichotivě se jí říká háelpéčko (hluboký lidský příběh) a jestli si ještě pamatujete, jak roku 2015 byla fotka utopeného Alana Kurdiho všude, tak je to postup ze stejného hrnce. Příběh jednoho dítěte měl převrstvit realitu dalších statisíců, kterým bylo 18+, pocházeli odjinud a dorazili do Evropy nejen živí a zdraví, ale i plní energie, například k potyčkám s maďarskou policií na uzavřených hraničních přechodech. No, tak teď tu samou manipulativní techniku používají antivaxeři a velká média se diví, aniž by byla ochotna přiznat, že v tomto sehrála roli učitelů nebo aspoň vzorů, jak se to dělá. Tíha rozhodování Existuje myšlenkový pokus na rozhraní psychologie a etiky, kdy řeknete lidem, že stojí u výhybky a mají možnost ji přehodit. Po trati se řítí tramvaj a ke kolejím jsou přivázáni lidé. Pokud nic neuděláte, sešrotuje jich několik. Pokud výhybku přehodíte, bude oběť jenom jedna. Tento pokus má spoustu variant a jejich výsledky se od sebe značně liší, ale společným prvkem je to, že určitá část lidí se té výhybky odmítne dotknout. Být pasivním svědkem katastrofy je pro ně přijatelnější než aktivně se do ní zapojit, a to i za cenu toho, že skrze jejich nečinnost umře o hodně víc lidí. Tentýž problém si dost možná kultivujeme i ve veřejné sféře. Už v dětství se člověk seznámí s principem „kdo to poslední držel v ruce, ten to rozbil“, běžně uplatňovaným ze strany učitelských či vychovatelských autorit. Jako dospělí jsme si na sebe vymysleli – často pod tlakem povrchně pozitivních kampaní typu boje proti korupci – zákony, podle kterých je bezpečnější něco neudělat, razítko nedat, veřejnou soutěž neuskutečnit, žádost zamítnout atd., protože hrozba trestního stíhání je v takovém případě daleko menší, než když rozhodnete pozitivně a o rok později se ukáže, že vítězná firma přešvihla rozpočet apod. Bezpečnější je zkrátka zůstat pasivní a nechat věci tak, jak jsou. (Jako určitá forma obrany proti ctižádostivému poručíku z hospodářské kriminálky se osvědčilo papírování, papírování, a ještě větší papírování. Ale to zase podvazuje schopnost rozhodovat rychle a s neúplnými informacemi.) Křečovité rozhodnutí kolem AstryZenecy, kdy několik velkých evropských států naráz pozastavilo očkování, pak může být jen specifickou formou „nesahání na výhybku“. Pandemie jede stejně jako ta tramvaj, s úmrtími na JIPkách už se hodně lidí nějak smířilo a vnitřně si to zracionalizovali (vždyť jsou to jen staří tlouštíci, mě se to netýká), část jim dokonce odmítá uvěřit vůbec. Kdežto úmrtí po aktivní aplikaci nějakého medikamentu působí psychologicky jinak, a to bohužel i tam nahoře, kde by vlastně správně měli sedět lidé rozhodující se hlavně podle čísel. Jenže politika není jen o číslech a pokud takový vrchní úředník zjistí, že na druhé koleji je také přivázaný nějaký ten člověk, bojí se přehodit pomyslnou výhybku. Mohl by si tím zničit dlouho budovanou kariéru, a ještě se navíc stát terčem masivního shitstormu na internetu. O dva dny později zaveslovaly ty samé státy zpět, ale zase: psychologie je něco jiného než matematika a následky tohoto „prudkého cuknutí sem a tam“ na ochotu evropské populace nechat se očkovat bohužel budou značné. Zní to cynicky, ale v téhle situaci by opravdu bylo nejjednodušší nabídnout lidem ke každé dávce nějaké to pivo a pizzu zdarma. Samozřejmě, v našich podmínkách by to skončilo tak, že by tu pizzu dodávala firma bez zaměstnanců sídlící na Britských Panenských ostrovech… Víte co, raději na to zapomeneme.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2024-02-20 19:40:18

Kolik je na světě lidí tolik je na světě loutek

Žijeme ve světě kde je každý člověk od narození do smrti loutkou, loutky se rozdělují na ty co jsou nahoře a ty co jsou dole, loutky co jsou dole závidí loutkám co jsou nahoře a je jedno jestli je zde socialismus nebo kapitalismus protože v obou pokryteckých systémech je každý jenom loutkou a jakýkoli odpor… Číst dále »Kolik je na světě lidí tolik je na světě loutek

Čas načtení: 2024-03-12 12:30:00

Rozjetý mejdan po Oscarech: Barokní sexice Madonna s nohama nahoře!

Vypadá to, že tahle zpěvačka a sexsymbol je zkrátka nezmar! Má za sebou náročné turné, ale místo toho, aby si odpočinula a trávila nějakou tu chvilku doma s nohama nahoře, vzala Madonna (65) útokem oscarovou party. Ale... nohy nahoře přece jen chvíli měla, to je pravda.

Čas načtení: 2024-05-10 08:41:39

Režisér Tomáš Magnusek hubne, ale má šest kilo nahoře: Ukázal snímek, jak aktuálně vypadá

Sympatický podnikatel ve filmovém průmyslu Tomáš Magnusek se před dvěma měsíci pochlubil, že se chce opět dostat do kondice a shodit přebytečné kilogramy. Pro ŽivotvČesku.cz prozradil, že jeho hlavní motivací je nová role ve filmu. Po dvou měsících ale nedosáhl známý režisér kýženého výsledku, ba naopak přiznal, že má šest kilo nahoře. "Je to furt dokola. Teď mám zase šest kilo nahoře, ale hubneme," přiblížil Magnusek, jak na tom je aktuálně s váhou. Na sociální síti Instagram se pochlubil snímkem, který ukazuje, jak aktuálně vypadá.

Čas načtení: 2024-07-01 12:22:56

To co je dneska dole, to bude zítra nahoře

Na Facebooku jsem jenom číslo 61561355584984, proč dávat lidem jména a tituly není lepší dát lidem čísla, podívejme se na zboží v obchodě zde má každé zboží svoje číslo a svojí cenu, proč místo slov rovnou nepoužívat čísla, místo slova pravda by bylo číslo 467. Používání čísel místo jmen a slov by mohlo mít své …Pokračovat ve čtení To co je dneska dole, to bude zítra nahoře

Čas načtení: 2024-07-23 21:26:14

Karim Benzema: Hráči přicházejí a odcházejí, ale Real Madrid bude stále na vrcholu

Bývalá hvězda Realu Madrid Karim Benzema se v exkluzivním rozhovoru pro Marca rozpovídala o životě po odchodu z klubu, o současném Realu Madrid a také o svém favoritovi na Zlatý míč. „Ano, ano, Real Madrid měl fantastickou sezónu, velmi dobrou. Real Madrid je vždycky nejlepší tým na světě. Hráči přicházejí a odcházejí, ale Real Madrid bude vždycky nahoře, úplně nahoře. Je to nejlepší a bude to dál dokazovat," začal Francouz rozhovor o formě španělského velkoklubu, ve kterém strávil 14 sezón.