Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-08 11:00:00

Cenu prezidenta získají na 60. ročníku MFF Karlovy Vary Maggie Gyllenhaal a Jesse Eisenberg

Karlovarský filmový festival letos udělí Cenu prezidenta dalším dvěma výrazným osobnostem, které významně formují současnou podobu světové kinematografie. Režisérka, scenáristka, producentka a herečka Maggie Gyllenhaalová (*1977) a všestranný herec, režisér, scenárista a spisovatel (*1983) ve své tvorbě plynule přecházejí od charismatických hereckých výkonů k odvážné autorské režii.

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-06-16 08:00:01

Aféra Watergate: pád nejmocnějšího muže světa. Průběh případu

V roce 1972 běžela naplno kampaň za znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona, tomu stál v cestě k druhému funkčnímu období demokratický kandidát George McGovern. A právě v kancelářích volební kampaně tohoto kandidáta byly na konci května 1972 instalovány odposlechy. Ty však nefungovaly správně, a tak se 17. června skupina pěti lupičů vrátila do budovy Watergate. Když se slídilové chystali vloupat do kanceláře s novým mikrofonem, jeden z členů ostrahy si všiml, že někdo přelepil několik dveřních zámků v budově. Strážný zavolal policii, která dorazila právě včas, aby je chytila při činu. Nebylo okamžitě jasné, zda jsou zloději spojeni s prezidentem, i když podezření se objevilo, když detektivové našli mezi věcmi lupičů kopie telefonního čísla Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Richard Milhous Nixon 9. 1. 1913 – 22. 4. 1994 Republikánská strana 1947–1950: člen Sněmovny reprezentantů 1950–1953: senátor 1953–1961: viceprezident Dwighta D. Eisenhowera 1969–1974: 37. prezident USA Pro FBI to byla citlivá kauza Dle oficiálních stránek FBI byl již v den vloupání do sídla Demokratického národního výboru úřadující ředitel FBI L. Patrick Gray informován dálnopisem o incidentu a o tom, že jeden ze zatčených byl bezpečnostním důstojníkem Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Od začátku bylo jasné, že se nejedná o obyčejné vloupání, a FBI se okamžitě ocitla v politicky nejcitlivějším vyšetřování ve své historii. Nakonec, navzdory některým problémům ve vlastních řadách, bylo neocenitelné vyčerpávající úsilí úřadu vyřešit aféru Watergate. Nixon volby drtivě vyhrál I když stopy vedly k osobám blízkým prezidentské volební kampani, prezident se snažil od incidentu distancovat. Dle serveru history.com pronesl Nixon v srpnu projev, v němž přísahal, že se jeho zaměstnanci v Bílém domě na vloupání nepodíleli. Většina voličů mu věřila a v listopadu 1972 byl prezident znovu zvolen s drtivým náskokem před demokratickým sokem. Později vyšlo najevo, že Nixon nemluvil pravdu. Několik dní po vloupání například zařídil, aby lupičům byly poskytnuty stovky tisíc dolarů z „utajených fondů“. A nejen to, Nixon a jeho poradci vymysleli plán, jak instruovat Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby bránila FBI ve vyšetřování zločinu. To však bylo ještě závažnější než samotné vloupání, šlo o zneužití prezidentské moci a úmyslné maření spravedlnosti. Atentát na amerického prezidenta Reagana: Ztratil 50 procent krve a vtipkoval. Střelám se postavili policisté Číst více Všichni prezidentovi muži Dle serveru watergate.info zájem veřejnosti upoutali dva novináři deníku Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, kteří zveřejnili informace, jež získávali od tajemného informátora s pseudonymem Deep Throat. Informace spojovaly s loupeží přímo prezidenta Spojených států Richarda Nixona. Reportáže nakonec novinářům vynesly Pulitzerovu cenu a staly se základem jejich bestselleru Všichni prezidentovi muži. Ve skutečnosti byli novináři zřejmě využiti samotnou FBI, která cítila, že se prezident úspěšně snaží její vyšetřování mařit. Mohlo by o tom svědčit i to, že v roce 2005 vyšlo najevo, že jejich tajemný informátor byl ve skutečnosti bývalý zástupce ředitele FBI Mark Felt. Smyčka se zatahuje kolem prezidenta Vedle FBI a reportérů Washington Post se do věci vložil soudce John J. Sirica a členové senátního vyšetřovacího výboru. Tlak na okolí prezidenta se stupňoval a bylo zřejmé, že se aféra blíží k samotnému vládci Bílého domu. Ve stejné době začali někteří aktéři aféry pociťovat, že jejich fabulace jsou neudržitelné. Někteří z Nixonových poradců, včetně poradce Bílého domu Johna Deana, svědčili před velkou porotou. Vyšlo tak najevo, že Nixon tajně nahrával každý rozhovor, který se odehrával v Oválné pracovně. Pokud by se prokurátoři dostali k těmto nahrávkám, měli by důkaz o prezidentově vině. Nixon se samozřejmě snažil pásky ochránit. A zatímco jeho právníci se oháněli tím, že prezidentovo exekutivní privilegium mu umožňuje nechat si nahrávky pro sebe, soudce Sirica, senátní výbor a nezávislý zvláštní žalobce Archibald Cox byli odhodláni je získat. Lincolnovi předpověděl smrt jeho vlastní sen. Amerického prezidenta zastřelil slavný herec Číst více Neobviněný spoluspiklenec Zarputilý žalobce Cox nepřestal požadovat nahrávky. Prezident Nixon proto nařídil, aby byl vyhozen. To vedlo k protestní rezignaci několika úředníků ministerstva spravedlnosti. Později byla tato událost označena jako sobotní masakr. Tlak na prezidenta však neustával, a proto Nixon musel souhlasit s tím, že některé pásky vyšetřovatelům předá. A ani výměna žalobce nepomohla. Velká porota jmenovaná novým zvláštním prokurátorem obvinila 1. března sedm bývalých Nixonových poradců z různých přečinů souvisejících s aférou Watergate. Porota, která si nebyla jistá, zda může obvinit úřadujícího prezidenta, nazvala Nixona „neobviněným spoluspiklencem“. V červenci Nejvyšší soud nařídil Nixonovi, aby nahrávky odevzdal. Zatímco prezident otálel, Justiční výbor Sněmovny reprezentantů odhlasoval impeachment Nixona za maření spravedlnosti, zneužití pravomoci, krytí trestných činů a několik porušení ústavy. Rezignace byla nevyhnutelná Nakonec 5. srpna Nixon zveřejnil nahrávky, které poskytly nepopiratelný důkaz o jeho spoluvině na zločinech Watergate. Tváří v tvář téměř jistému impeachmentu ze strany Kongresu Nixon 8. srpna 1974 rezignoval a následující den opustil úřad. O šest týdnů později, poté, co viceprezident Gerald Ford složil prezidentskou přísahu, omilostnil Nixona ode všech zločinů, které spáchal v době, kdy byl v úřadu. Pro Nixona tak aféra skončila, ale aféra měla dlouhodobý dopad na americký politický život a vytvořila atmosféru cynismu a nedůvěry ve vládu a stát. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Inspirací génia pacifického jazzu byly drogy

Čas načtení: 2026-02-09 10:54:55

Olympijská medaile znamená i miliony. Jaké tváře si můžou vydělat nejvíc?

Jeden den a hned dvě olympijské medaile pro české sportovce, kteří celosvětově nejsou až tolik známí. Zlato slavila v nedělním závodu paralelního obřího slalomu snowboardistek Zuzana Maděrová. O pár hodin později pak vybojoval stříbro v závodu na 5000 metrů rychlobruslař Metoděj Jílek.

Čas načtení: 2026-05-08 15:38:32

„Tak mi to nevyšlo, no.“ Prezident by mohl být velkorysý, říká Babiš o zpoždění

Premiér Andrej Babiš (ANO) se ohradil proti kritice prezidenta Petra Pavla. Na ranní jednání na Pražském hradě dorazil Babiš se čtvrthodinovým zpožděním. Žádal o posunutí schůzky, Hrad mu údajně ale nevyšel vstříc. Prezidentovu kritiku vnímá jako nepatřičnou, není jeho podřízeným, odpověděl Babiš na dotaz novinářů.

Čas načtení: 2026-05-14 08:52:56

Stovky dronů nad Kyjevem. Rusko využilo příměří a masivně útočí

Ukrajinské hlavní město Kyjev čelilo masivnímu nočnímu útoku ruských střel a dronů, který si vyžádal nejméně jednoho mrtvého a 29 zraněných. Informovali o tom dnes ráno místní představitelé, podle kterých bylo zasaženo několik budov včetně obytných domů.

Čas načtení: 2025-12-11 14:24:10

Babišova vláda v pondělí poprvé zasedne. Na Úřad vlády se vrátí známá tvář

Ministři vlády Andreje Babiše (ANO) v pondělí hned po svém ranním jmenování na Pražském hradě zamíří do Strakovy akademie na první zasedání na úřadu vlády. Babiš pak bude až do večera uvádět členy kabinetu do funkcí. Vyplývá to z avíza, které zveřejnil Úřad vlády ČR.

Čas načtení: 2025-12-22 13:34:03

Definitivní NE pro Turka. Prezident ho ministrem jmenovat nechce

Prezident Petr Pavel předpokládá, že premiér Andrej Babiš (ANO) na ministra životního prostředí Filipa Turka (Motoristé sobě) nenavrhne. Hrad to uvedl v tiskové zprávě. Předseda vlády je podle něj povinen chránit ústavní hodnoty. Pokud by Babiš toto očekávání nenaplnil, z vyjádření Hradu vyplývá, že prezident by Turka nejmenoval.

Čas načtení: 2026-04-15 18:10:44

Šéf NATO v Praze značí problém. Před summitem jezdívá za potížisty

Nadcházející návštěvu generálního tajemníka NATO Marka Rutteho v Praze pokládá prezident Petr Pavel za logickou. Před summitem šéf Severoatlantické aliance většinou kontaktuje země, u kterých by mohl nastat nějaký problém. Prezident Pavel to řekl novinářům v Buenos Aires na závěr své návštěvy Argentiny.

Čas načtení: 2026-05-05 10:58:23

Dva prezidenti si zaběhali v centru Prahy. S olympioničkou a hvězdným fotbalistou

Finský prezident Alexander Stubb si ráno zpestřil dvoudenní návštěvu Česka během v centru Prahy. Stubba doprovodil jeho český protějšek Petr Pavel. Společnost jim dělala i česká atletická reprezentantka a finalistka olympijských her v Tokiu Kristiina Sasínek Mäki, která má finského otce. Nechyběl ani finský fotbalista pražské Sparty Kaan Kairinen.

Čas načtení: 2026-05-08 10:15:41

Pavel s Babišem se ohledně summitu neshodli. Žalobu vidí jako poslední možnost

Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na ranní schůzce na Pražském hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení delegace na summitu NATO v Ankaře. Babiš dál tvrdí, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Zastupování země navenek považuje za svoji ústavní pravomoc.

Čas načtení: 2026-05-12 09:49:42

Definitivní konec příměří: Rusko v noci útočilo stovkami dronů, Ukrajina odpoví

Rusko se rozhodlo ukončit částečný klid zbraní, který trval jen několik dní. Ráno to na síti X uvedl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ruská armáda podle něj v noci zaútočila na Ukrajinu více než 200 drony a na frontě shodila přes 80 leteckých bomb. Ukrajinské úřady píší o nejméně čtyřech zabitých.

Čas načtení: 2026-05-29 10:01:45

Ruský dron v Rumunsku zranil civilisty: Brusel chystá sankce, k incidentu se vyjádřil i Babiš

Rumunský prezident Nicušor Dan vyzval ke koordinované mezinárodní reakci poté, co v noci na dnešek ruský dron zasáhl obytný panelový dům v rumunském městě Galati. Incident si vyžádal dva zraněné. K útoku na území členského státu NATO se vyjádřili evropští politici včetně českého premiéra Andreje Babiše.

Čas načtení: 2026-06-02 08:59:23

Hřmění explozí až do rána a mnoho obětí včetně dětí. Ukrajina se vzpamatovává z hrozivého útoku

Nejméně 11 mrtvých a dalších více než 100 raněných si v noci na úterý vyžádaly rozsáhlé ruské údery raketami a drony na Kyjev, Dnipro a další ukrajinská města. Jen z ukrajinské metropole hlásí záchranná služba čtyři mrtvé a 58 raněných, včetně tří dětí.

Čas načtení: 2026-06-08 13:56:46

Spor Babiše a Pavla o summit NATO míří k rozhodujícímu datu. Kdy se vše rozsekne?

Rozhodnutí o složení české delegace na summit Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře dnes nepadlo, řekl prezident Petr Pavel novinářům při odchodu z úřadu vlády. Prezident nyní čeká na krok vládního kabinetu, který podle vyjádření premiéra Andreje Babiše (ANO) rozhodne o složení české delegace na summit NATO až koncem června.

Čas načtení: 2026-06-08 12:25:14

Pavel delegaci povede: Poletí do OSN. Se summitem NATO musí čekat

Rozhodnutí o složení delegace na summit NATO v Ankaře zatím ještě nepadlo. Prezident Petr Pavel to řekl novinářům při odchodu z úřadu vlády. Na schůzi kabinetu strávil asi 20 minut. Premiér Andrej Babiš (ANO) podle něj zopakoval, že vláda o delegaci do Ankary rozhodne 22. června.

Čas načtení: 2026-06-09 17:51:02

Předkupní právo na půdu: Ve hře jsou čtyři varianty, jedna údajně nahrává agrobaronům

Zákona o předkupním právu na zemědělskou půdu, který má řešit aktuální situaci na trhu, má zatím víc variant. V té nejmírnější by mohl zavést ohlašovací povinnost o prodeji zemědělské půdy, nejpřísnější úprava počítá se zavedením samotného předkupního práva pro stát, obce i hospodařící zemědělce.

Čas načtení: 2022-03-31 10:12:14

Čas na impeachment

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia. Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj. Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem k osobám blízkým. Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně snížil a otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně, a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil. Když Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti vedený Helenou Válkovou. Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě. V roce 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k dispozici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Schneidrová musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“ na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek. Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, například změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, například v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího a místopředsedkyně Ústavního soudu. Za podstatné považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně blízkým jeho úřadu, popřípadě jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

Čas načtení: 2024-03-29 18:00:01

Atentát na amerického prezidenta Reagana: Ztratil 50 procent krve a vtipkoval. Střelám se postavili policisté

Ronald Reagan byl prvním americkým prezidentem, který se rozhodl překročit dosavadní americkou Trumanovu doktrínu zadržování komunismu v jeho poválečných hranicích a nabádal k aktivní intervenci s cílem komunismus „uzbrojit“ a svrhnout. A to se mu nakonec podařilo. Nic takového by se možná nestalo, pokud by mu 30. března 1981 nezachránili život především dva agenti tajné služby, kteří ho bránili. A také policista, který byl u atentátu „náhodou“. Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit Číst více Miláčku, zapomněl jsem se sehnout Prezident Reagan přednesl okolo poledne projev v hotelu Hilton ve Washingtonu, DC. Před hotelem však stáli nejen jeho příznivci, ale i šestadvacetiletý John Warnock Hinckley Jr. Ten byl vášnivě zamilován do Jodie Fosterové a měl za to, že když se proslaví, bude se moci dostat do její blízkosti. Zároveň byl ovlivněn filmem Taxikář, kde Fosterová hrála prostitutku a kde ne zcela normální hlavní hrdina Travis Blick uvažoval o atentátu na prezidentského kandidáta. Pod vlivem své omezené příčetnosti se Hinckley rozhodl zavraždit prezidenta USA. Před hotelem vypálil šest ran. Jedna zasáhla tiskového tajemníka Bílého domu Jamese Bradyho do hlavy. Další zasáhla důstojníka metropolitní policie Thomase Delahantyho. Zvláštní agent Tim McCarthy byl zasažen do břicha. Další střela se odrazila od pancéřovaného prezidentského vozu a zasáhla prezidenta, jedna kulka rozbila nedaleké okno. Střela trefila prezidenta pod levou paží, zasáhla jeho žebro a zastavila se těsně u srdce. Později na střelbu reagoval Reagan, když se omluvil své ženě Nancy slovy: „Miláčku, promiň, zapomněl jsem se sehnout.“ Dnes jsme tu všichni republikáni Tajná služba odvezla prezidenta do nemocnice. Bylo jasné, že prezident ztrácí spoustu krve, a okamžitě byl připraven chirurgický tým, který měl prezidenta operovat. Prezident před operací zažertoval směrem k operačnímu týmu. „Doufám, že jste zde všichni republikáni…“ Ačkoliv to nebyla pravda, všichni řekli. „Pane prezidente, dnes jsme tu všichni republikáni.“ Operace trvala celkem tři hodiny, rekonvalescenci zkomplikovala pooperační horečka. I přesto Reagan již další den mohl podepsat několik listin. Nemocnici opustil po třinácti dnech. Air Force One je Bílý dům ve vzduchu. Navíc má operační sál Číst více Jerry S. Parr – rozhodnutí, které stálo mezi životem a smrtí Na stránkách Washington Post se můžeme blíže dočíst o okamžicích těsně po atentátu. Zpočátku nikdo nevěděl, že byl prezident postřelen. Původním plánem totiž bylo dát případně přednost zdravotnickému zařízení přímo v Bílém domě než nezabezpečené nemocnici. Reagan měl sice velké bolesti, ale přičítal to naraženému žebru, když byl agentem vtlačen do vozu. Agent však přesto kontroloval, zda prezident nemá střelné poranění. Když zjistil, že vykašlává zpěněnou krev, okamžitě změnil trasu vozů a zamířili do nedaleké nemocnice. Právě toto jeho rozhodnutí zachránilo prezidentovi život, neboť umožnilo včasnou operaci. Tim McCarthy – frajer, co splnil povinnost chytit kulku za prezidenta Agent Tim McCarthy stál u dveří prezidentova vozu, když se ozval první výstřel. Okamžitě se otočil a postavil se mezi střelce a prezidenta. Třetí vypálenou kulkou byl zasažen do břicha. Pro Chicago News později zavzpomínal. „Málokdy o tom přemýšlím. Myslím, že pro mě jde o to, že v ten konkrétní den nastala krize a já jsem byl schopen dělat to, k čemu jsem byl vycvičen. V krizi člověk nikdy neví, zda bude schopen naplnit své poslání a udělat to, co má v danou chvíli udělat. Při té příležitosti jsem byl. Jediný způsob, jak by měl být prezident odstraněn, je prostřednictvím volebních uren nebo impeachmentu – ne momentu šílenství osamělého střelce. Některé věci se ten den strašlivě pokazily a pár věcí se povedlo a prezident naštěstí přežil.“ Thomas K. Delahanty – psovod, kterému onemocněl pes Policista z DC Thomas K. Delahanty byl psovodem. Jeho pes však o den dříve onemocněl, a tak se přihlásil dobrovolně ke službě při ochraně hotelu Hilton při návštěvě prezidenta. Z policistů a agentů byl patrně nejblíže. Zasáhla ho hned jedna z prvních vypálených kulek. Utrpěl poranění levé paže, byla zasažena i páteř. O jeho dalším osudu se můžeme dočíst ve Washington Post. V listopadu 1981 byl propuštěn z policejního oddělení pro plnou invaliditu. Za 18 a půl roku věrné služby policejnímu oddělení mu byl přiznán důchod ve výši dvou třetin běžného platu bez daně. Oznámení o jeho odchodu do důchodu shodou okolností přišlo ve stejný den, kdy se prezidentský tiskový tajemník James Brady vrátil domů z nemocnice George Washingtona, kde podstoupil léčbu těžkých ran, které utrpěl při stejné střelbě. James Brady však měl doživotní následky, neboť zůstal trvale ochrnutý na spodní polovinu těla. Ronald Reagan vítězil svým tvrdým stylem Ronalda Reagana si mnozí spojují právem s rozpadem Sovětského svazu. Nebál se o 35 % zvýšit náklady na zbrojení, tomu tehdejší SSSR nemohl konkurovat. Jeho tvrdý a útočný styl se stal známým jako Reaganova doktrína. Varoval před tím, co spolu se svými příznivci považoval za nebezpečný trend tolerování sovětského imperializmu, pokusy infiltrovat ostatní země, včetně těch z třetího světa, za účelem šíření komunismu. Jeho politikou bylo hájit mír silou a z pozice síly. „Je třeba přinutit Sověty k tomu, aby pochopili, že my nikdy neopustíme své zásady. To by znamenalo vzdát boj mezi správným a špatným a mezi dobrem a zlem,“ říkal. Asi bychom si na něj měli vzpomenout i teď. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Postrach Američanů: Pekelní andělé

Čas načtení: 2024-12-02 17:55:00

Babišův svěřenský fond se rozpustí. Nic mi nebrání držet akcie, uvedl bývalý premiér

Bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) po doporučení správců souhlasil s rozpuštěním svěřenského fondu, kam dříve mimo jiné vložil akcie firmy Agrofert. Nic mi nebrání, abych akcie držel, není to v rozporu s funkcí poslance, uvedl ve svém vyjádření. Do vedení koncernu se Babiš nevrací, nebude ani v žádné manažerské funkci.

Čas načtení: 2025-07-17 15:00:00

Zajímavosti ze zprávy Babišova Agrofertu: Přiznaný vlastník, zadlužení a zisky pekáren

Prodej chemičky Synthesia a mediálních firem Mafra a Londa zajistil zhruba dvě třetiny loňského zisku holdingu Agrofert. Zisk před zdaněním dosáhl 7,7 miliardy korun (a po zdanění 7,1 miliardy). Jenže 5,1 miliardy korun z toho tvoří položka „zisk z prodeje dceřiných podniků.“ I to se lze dočíst ve zveřejněné výroční zprávě Agrofertu.