Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-22 07:00:01

Schneiderová svedla studenta teologie. Švehlíka odkopla kvůli boháči

Zdálo se, že jsou si souzeni, vypadalo to jako příběh vystřižený z červené knihovny. Krásná herečka Jitka Schneiderová potkala sympatického mladíka a zamilovali se do sebe. David Švehlík, syn Aloise Švehlíka, studoval na teologickém konviktu a měl v plánu stát se knězem. „Dokonce dva roky v rámci studia pobýval v Římě. Vrátil se do Prahy a zasáhl Bůh. Nebo ďábel či osud, asi je jedno, jak to nazveme. Každopádně byl velmi krásný,“ vzpomínal Rousek. Nejprve láska, pak soudy o dceru Švehlík samozřejmě žil v celibátu, což se v rámci jeho budoucího zaměstnání a poslání očekávalo a bylo povinné. Když mu do života vstoupila Schneiderová, bylo to jako exploze. Všechna předsevzetí šla stranou. „Byla také jeho první partnerkou, pokud jde o intimní život. Vzali se v roce 2004, za dva roky se jim narodila dcera Sofie Anna. Oba se velmi milovali, opravdu. Byla to neskutečně vášnivá a inspirativní láska.“ Rozvod Hanychové na spadnutí? Tohle jsou prý jasné indicie Číst více Jenže herečka se začala scházet s charismatickým, ale také velmi bohatým podnikatelem Davidem Císařem. Jejich randíčka ve Špindlerově mlýně se postupně stala téměř veřejnou záležitostí, stejně jako její nevěra. „Co vím, tak on byl ženatý, ale rodinu kvůli ní opustil. Švehlík chtěl všechno hodit za hlavu, odpustit jí a začít znovu. Opravdu se vztah pokusili slepit, ale nešlo to. Příkopy už byly příliš hluboké,“ konstatoval Rousek. Romantika, která mohla být předlohou pro hollywoodský scénář, tak byla rázem pryč. Student teologie neměl ani své kněžské roucho, ani vysněného anděla. Co víc, jejich rozchod připomínal apokalypsu. Rozešli se v roce 2009, oficiálně se ale rozvedli až o tři roky později, navíc se ještě soudili o dceru. „Dneska je to už pryč. Dávno mají nové vztahy a vypadají spokojeně. A snad i s již dospělou dcerou všechno definitivně napravili.“ Divočina se zadaným Kohákem David Švehlík se znovu zamiloval v roce 2015. Možná proto, že byl poučen minulostí, se jeho vyvolenou stala učitelka na prvním stupni základní školy Vendula, dnes už Švehlíková. Schneiderová je spokojená po boku o osm let mladšího designéra Lukáše. „Před pár lety ji fotografové v podnapilém stavu vyfotili, jak se líbá s Jakubem Kohákem. Ten byl v té době zadaný. Ale fakt je, že i Jitka Schneiderová se může zklidnit. Přeci jen, padesátku má za sebou,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Dovážela uprchlíky do Evropy, teď bere statisíce měsíčně. Pašeračka migrantů zasedla v europarlamentu Číst více Na druhou stranu není mnoho žen, které si mohou do „životopisu“ napsat, že svedly studenta teologie a zároveň jednoho z nejpohlednějších mužů českého showbyznysu. Třeba má Schneiderová ještě nějaké překvapení v rukávu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Lucie Vondráčková má strach ze StarDance. Tohle si nezasloužila!

Čas načtení: 2025-07-09 16:00:14

Největší upgrade v historii! Samsung Galaxy Z Fold 7 je neskutečně tenký a královsky vybavený

Tohle se Samsungu povedlo – Galaxy Z Fold 7 přináší největší mezigenerační update v historii Novinka se pyšní výrazně tenčím a lehčím tělem a většími displeji, na zádech najdeme 200Mpx fotoaparát z Galaxy S25 Ultra Ceny na českém trhu startují na 52 999 korunách, v rámci předobjednávek lze získat větší paměť za cenu nižší Fanoušci ohebných smartphonů od Samsungu se konečně dočkali – korejský gigant před malou chvílí představil již sedmou generaci svých skládaček a tentokráte to opravdu stojí za to. Zatímco v minulých letech byl Samsung kritizován za nedostatek mezigeneračních inovací a zaostávání za čínskou konkurencí, letos Korejci dokázali, že chtějí i nadále dominovat segmentu zařízení s ohebnými displeji. Přečtěte si celý článek Největší upgrade v historii! Samsung Galaxy Z Fold 7 je neskutečně tenký a královsky vybavený

Čas načtení: 2025-10-24 10:00:04

Huawei Pura 80 Pro a Ultra dorazily do Česka: neskutečné fotoaparáty, ale i řada omezení

Nejlepší fotomobily současnosti se od dnešního dne prodávají i v Česku a na Slovensku Huawei Pura 80 Pro a Ultra nabízejí špičkovou sestavu fotoaparátů Model Pro už v redakci nějaký čas testujeme a kvalita fotek je naprosto fantastická Huawei si za novinky ale nechá náležitě zaplatit – Pura 80 Ultra vyjde na 42 tisíc Kč, navíc je nutné počítat s řadou omezení Právě dnes se v České republice a na Slovensku začínají prodávat dva špičkové fotomobily Huawei Pura 80 Pro a Ultra. Nejvybavenější Pura 80 Ultra dokonce aktuálně kraluje žebříčku DxOMark se 175 body a aktuálně drží titul nejen nejlepšího mobilu pro focení, ale dokonce i pro záznam videa. Přečtěte si celý článek Huawei Pura 80 Pro a Ultra dorazily do Česka: neskutečné fotoaparáty, ale i řada omezení

Čas načtení: 2024-02-18 00:01:44

9 ikonických retro her z roku 2004, které hrál snad každý

I tento víkend nostalgicky zavzpomínáme na herní tituly, které nás kdysi neskutečně dokázaly zabavit. Hry v roce 2004 byly méně propracované, graficky slabší a kdekdo hleděl, když hra místo CD vyšla na DVD. I tak ale dokázala vyjít neskutečné tituly, ke kterým se hráči i po letech rádi vrací. Pojďme se tedy podívat, co zajímavého v tomto ohledu přinesl rok 2004. Half-Life 2 V roce 2004 naprosté zjevení. Dokonalost, skvělá grafika, skvělá […]

Čas načtení: 2024-02-17 19:20:09

Žádné drobné střípky, ale kompletní únik. Xiaomi 14 Ultra bude neskutečné dělo

Xiaomi příští týden představí svůj nejvybavenější smartphone Xiaomi 14 Ultra nabídne dechberoucí parametry i povedený design Připravte si téměř 40 tisíc korun Už příští neděli se uskuteční tisková konference společnosti Xiaomi, která na globální trh uvede řadu smartphonů Xiaomi 14. Oproti čínskému trhu se nedočkáme modelu Xiaomi 14 Pro, ale smutní být nemusíme – namísto něj totiž čínský výrobce odhalí ještě vybavenější smartphone Xiaomi 14 Ultra. Z minulých úniků a spekulací jsme o tomto telefonu získali poměrně ucelenou představu, nyní nám chybějící dílky do skládačky doplňuje server WinFuture.de. Přečtěte si celý článek Žádné drobné střípky, ale kompletní únik. Xiaomi 14 Ultra bude neskutečné dělo

Čas načtení: 2010-08-04 00:00:00

Wellness pro tělo i duši

Nechat se rozmazlovat se čas od času nechá rád každý. Ať už se vyprávíme do lázní či nejbližšího salónu, bude pro nás neskutečně přínosným zážitkem vyčistit si mysl a soustředit se pouze na příjemné procedury. Tělo i duše takové okamžiky neskutečně ocení. Kam za wellness Na masáž, zábal či léčivou ...

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 11:47:21

Lenovo ukázalo notebook s průhledným displejem. Naživo vypadá neskutečně

Lenovo prezentuje na MWC koncept notebooku s průhledným displejem Do prodeje se tato technologie v dohledné době patrně nedostane Čínský gigant Lenovo na MWC v Barceloně v posledních letech předvádí nejen svá tradiční zařízení, ale také různé koncepty, na kterých pracuje jejich vývojové oddělení. Zatímco v minulých ročnících šlo například o notebook s rollovacím displejem, tentokrát vsadilo Lenovo na transparentnost. A to doslova – koncept ThinkBook Transparent Display Laptop totiž nabízí průhledný displej. Přečtěte si celý článek Lenovo ukázalo notebook s průhledným displejem. Naživo vypadá neskutečně

Čas načtení: 2024-03-03 19:15:37

Umělá inteligence od Číňanů mění fotky na realistická videa. Výsledky jsou neskutečné

Čínský gigant Alibaba vyvinul technologii AI EMO, která promění obrázky tváří na realistická videa Technologie umožňuje animovat jak reálné fotografie, tak komiksové ilustrace, a dokonce přidá i hlas či zpěv Přináší nové možnosti i výzvy, zejména v otázkách autenticity a vytváření deepfake videí Čínský technologický gigant Alibaba představil unikátní technologii AI EMO. Jde o nástroj, který do digitálního světa přináší mnoho nových možností. Díky této technologii je totiž možné oživit statické obrázky tváří, a to nejen tím, že jim dodává pohyb, ale také tím, že je doplní o realistický hlas. Ano, jistě můžete namítnout, že tyto technologie tu již nějakou dobu jsou, všichni jsme jistě viděli mluvící Monu Lisu – ale AI EMO dosahuje úplně jiné úrovně výsledků. Již to není statický obrázek s pohybujícími se rty a deformovaným náznakem pohybu. Tato novinka vytváří zcela reálně vypadající videa včetně hlasu. Přečtěte si celý článek Umělá inteligence od Číňanů mění fotky na realistická videa. Výsledky jsou neskutečné

Čas načtení: 2024-04-03 07:00:01

Zvrácené hry v koncentráku: Za jaký čin dostal vítězný student práv zlaté hodinky?

Šlo o třetí největší koncentrační a vyhlazovací tábor v Evropě, a přesto o něm nevíme téměř nic. Nevznikl totiž ve střední Evropě jako mnoho ostatních, ale na území Jugoslávie. Zřídili a řídili jej dokonce sami Ustašovci, tedy zástupci režimu v tehdejším Nezávislém státu Chorvatsko, a sloužil jak pro Židy, tak i pro Romy, Srby a samozřejmě také pro politické vězně, jak uvádí web encyclopedia.ushmm.org. Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku Číst více Najít pět rozdílů? Nemožné Koncentrační tábor Jasenovac byl založen jen několik dní po ustanovení nového, v podstatě protektorátního státu. Kolaboranti s německými okupanty se v něm doslova vyžívali v mučení nevinných obětí a ve své krutosti si nijak nezadali se svými nacistickými učiteli. Ostatně antisemitská rétorika jim nebyla cizí ani dříve a nyní dostali děsivou moc vykonávat to, co chtěli: vraždit domnělé a vykonstruované nepřátele. Stejně jako Němci chtěli se i Chorvati navždy vypořádat s nenáviděnými Židy, pro které neměli nic jiného než smrt. Krutou, bolestivou, nespravedlivou smrt.  Primitivnější podmínky doháněli krutostí Rozdíl mezi chorvatským a německými koncentračními tábory tady ale přece jen byl. Ten v Jasenovaci byl mnohem primitivnější, chyběly mu takové „vymoženosti“, jako jsou plynové komory a další možnosti masové likvidace vězňů. Jediné, co tamním vrahům zbývalo, byla tedy likvidace každého odsouzence zvlášť. Neváhali k tomu použít cokoli z toho, co se jim dostalo pod ruku, včetně sekery nebo kladiva. V táboře, složeném z pěti relativně nezávislých oblastí, za čtyři roky jeho existence – fungoval mezi lety 1941–1945 – přišlo o život na sto tisíc nešťastníků, jak uvádí oficiální web památníku v Jasenovaci.  Cihelna místo krematoria Zatímco plynové komory v táboře neměli, mrtvé, kterých byly stále neskutečné počty, museli přece jen někde spalovat. Posloužily k tomu pece staré cihelny, která se na ploše tábora nacházela. To vše pod dohledem Vjekoslava Luburiće, šéfa tábora, jehož krutost mnohdy překvapila i samotné Němce, kteří samozřejmě tábor a jeho činnost podporovali. Velitelé jednotlivých oddělených táborů byli svým šéfem podporováni v co nejaktivnější likvidaci vězňů, o metodách se mluvit nemuselo. Dovoleno bylo cokoliv, jak popisuje encyclopedia.ushmm.org. František Paleček týral politické vězně v uranovém lágru Rovnost, přezdívali mu usmívající se ďábel Číst více Nejzvrácenější soutěž Jednoho dne v roce 1942 došla zvrhlost režimu v Jasenovaci k samému myslitelnému vrcholu. Luburić vyhlásil soutěž pro velitele ostatních táborů. V čem se měli utkat? V podřezávání hrdel svých zajatců. Kdo jich za jedinou noc zvládne sprovodit ze světa více, ten se stane vítězem. Neskutečné, neuvěřitelné, ale přesto bohužel reálné. Bezcitní vrazi se dali do práce a vězni mohli jen přihlížet, jak mizí život jednoho po druhém. Muži i ženy padali k zemi s podříznutými hrdly. Nešlo o jednotky nebo snad desítky lidí. O vítězství se přihlásil pětadvacetiletý budoucí právník Petar Brzica, který „zvládl“ za jedinou noc připravit o život přes 1 350 nebožáků. Kolik jich v neuvěřitelných hrůzách a bolesti v těch několika hodinách odešlo na věčnost, se ve skutečnosti už nikdo nedozví. Vítěz zvrácené soutěže za svůj „úctyhodný výkon“ dostal zlaté hodinky.  Konec tábora až s koncem války Tábor pod velením krutého Luburiće fungoval a likvidoval vězně až do roku 1945, kdy byli podle Encyklopedie holocaustu poslední z nich vyhnáni na pochod smrti a tábor byl zapálen, aby jej osvoboditelé nemohli ani zdokumentovat. Stovka tisíc lidí, pro které se Jasenovac stal posledním místem, jež na světě spatřili, se už bránit ani vydat svědectví nemohla. A tak jak „král podřezávačů hrdel“ Brzica, tak i Luburić po válce začali nový život a trest za spáchaná zvěrstva se jim vyhnul. Dokáže to někdo pochopit?  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev.

Čas načtení: 2024-04-18 10:00:45

Z nového robota od Boston Dynamics mrazí. Dokáže neskutečné věci

Robot Atlas od Boston Dynamics odhodil hydrauliku a vyměnil ji za elektřinu Díky tomu zvládá mnohem širší spektrum pohybů Do výroby se dostane až za několik let Boston Dynamics patří mezi přední společnosti vyvíjející roboty na světě. Mnoho pozornosti na sebe strhnul především model Atlas, který dokázal až překvapivě složité pohyby. Tato verze byla založena na pokročilé hydraulice, se kterou je ovšem nyní konec – Boston Dynamics se totiž rozhodli jít jinou cestou a představili elektrickou novinku, které říkají „All New Atlas“. Jeho tempo je rychlé a kroky stále trochu trhané, i když podstatně plynulejší než u mnoha nových komerčních humanoidů, s nimiž jsme se v posledních letech seznámili. Přečtěte si celý článek Z nového robota od Boston Dynamics mrazí. Dokáže neskutečné věci

Čas načtení: 2024-04-21 12:04:52

Začal mluvit pravdu o dění ve světě a nyní neskutečně vyhrál v boxu

Američan Ryan Garcia v dramatickém večeru v newyorském Brooklynu třikrát porazil Devina Haneyho a získal nad svým krajanem většinu bodů. Garciův levý hák byl... Článek Začal mluvit pravdu o dění ve světě a nyní neskutečně vyhrál v boxu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-19 20:30:51

Nejnovější ChatGPT umí neskutečné věci. Z jediného obrázku vám naprogramuje funkční hru

Nový model ChatGPT vytvoří hru na přání během chvilky Nadšenec nástroji poskytl jen screenshot a napsal, v jakém jazyce hru chce naprogramovat Výsledkem byl plně funkční klon legendární hry Arkanoid OpenAI je bez nadsázky jedna z nejrychleji inovujících technologických firem a pokaždé, když představí nový produkt, způsobí poprask. Po modelu Sora, který umí generovat realistická videa je další revolucí zřejmě nepokročilejší model ChatGPT, GPT-4o. A právě k němu se přesouvá pozornost všech nadšenců do umělé inteligence. Přečtěte si celý článek Nejnovější ChatGPT umí neskutečné věci. Z jediného obrázku vám naprogramuje funkční hru

Čas načtení: 2024-07-10 10:00:13

Telefony Google Pixel neskutečně zlevnily! Nejlepší model stojí o 8 tisíc míň

Smartphony Google Pixel se od května oficiálně prodávají v Česku Rodinka osmé generace se skládá ze tří modelů a všechny jsou nyní ve slevě Špičkový Pixel 8 Pro teď koupíte jen za 18 499 Kč, Pixel 8a pak za 12 317 Kč Telefony Google Pixel se začátkem května oficiálně dostaly na český trh. Americký softwarový […] Celý článek si můžete přečíst na Telefony Google Pixel neskutečně zlevnily! Nejlepší model stojí o 8 tisíc míň

Čas načtení: 2024-08-03 20:49:52

Neskutečné zrychlení. Tesla z nuly na sto pod tři sekundy

Model 3 Performance zrychlí z 0 na 100 za 2,86 s a ujede 1/4 míle za 10.74s@126.97 na nepřipraveném povrchu. (Foto: X / Tesla)... Článek Neskutečné zrychlení. Tesla z nuly na sto pod tři sekundy se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-08-27 19:36:18

Výsledky jsou neskutečné: Vědec v experimentu s autistickou dívkou potvrdil, že telepatie je skutečná

Co kdyby telepatie byla skutečná? Vědci byli roky skeptičtí k tvrzením rodičů, že jejich děti jsou telepatické… až dosud. (Foto: Youtube) Dr. Diane Hennacy... Článek Výsledky jsou neskutečné: Vědec v experimentu s autistickou dívkou potvrdil, že telepatie je skutečná se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-14 18:00:01

Nejhorší zločin na dětech v Česku. Krkavčí matka zabila čtyři potomky, tvrdí, že si nic nepamatuje

„Když jsem vstoupil do obývací kuchyně, viděl jsem na zemi dětské tělíčko v krvi. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem dveře zavřel a jel na policii do Poličky,“ zněla výpověď zoufalého otce nejstaršího syna Romany Zienertové pro Blesk. Jaroslav Š. žil s rodinou v pronajatém domě v Širokém Dole na Svitavsku pouhých několik dní. Podle sousedů působili jako úplně normální rodina. Jednoho dne ale matka čtyř dětí spáchala čin, který v malé obci děsí lidi dodnes. Její příběh přinesli i autoři podcastu Opravdové zločiny, kteří uvedli, že kromě Dany Stodolové je Zienertová jedinou ženou odsouzenou v Česku na doživotí. Nejhorší akce Berdychova zločineckého gangu. Zlatník Toman trpěl hodiny Číst více Děti podřezala Romana Zienertová se 2. září 2011 zřejmě rozhodla, že spáchá i se svými dětmi takzvanou rozšířenou sebevraždu. Tři menší nechala doma, nejstaršího osmiletého chlapce poslala na nákup, aby jí v hrůzném činu nepřekážel. Nejmladší holčičce přitom byly pouhé dva měsíce. Tu zabila jako první, poté následovaly dvě starší děti ve věku dvou a čtyř let. Všechny tři děti měly podřezaná hrdla. Osmiletý syn zemřel po krátkém boji a neskutečné hrůze, kterou musel prožívat, když viděl mrtvá těla svých sourozenců. Poté vztáhla ruku na sebe. Chtěla si vzít i svůj život „Nejdřív si chtěla podřezat žíly, ale podle zdravotníků ty rány nebyly tak hluboké. Ona se neporanila tak vážně, aby vykrvácela,“ říká o následných událostech Václav Janata v podcastu Hlasy zločinu. Následně se vražedkyně pokusila oběsit, ani to se jí ale nepovedlo a záchranáři ji s vážnými zraněními letecky přepravili do nemocnice, kde ji zachránili. Ze svých činů se tak mohla zpovídat u soudu. Tam přišla s obhajobou, která se dala čekat. Podle svého tvrzení si nic nepamatovala. „Já vůbec nevím, pro mě to je neskutečné a nepochopitelné, nedovedu si představit, že bych někdy někomu ublížila, natož děckám,“ řekla u krajského soudu. Dokonce tvrdila, že zapomněla i na svůj předchozí život a nepamatuje si, že měla děti či partnera. U soudu pak dokonce předstírala i mdloby. Znalci matčinu teorii strhali Znalci ale matce na špek neskočili. Její tvrzení o ztrátě paměti označili za naprosto nesmyslné a řekli, že matka si na celou událost musí velmi dobře pamatovat. Nezdálo se jim ani to, že by zapomněla i velkou část předchozího života, s podobnou praxí se znalci nesetkávají. Žena, která měla pochybnou drogovou minulost, tak podle znalců zvolila rozšířenou sebevraždu jako únik před problémy s jejím tehdejším partnerem a otcem nejmladší holčičky. Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme Číst více Sebevražda jako únik „Žila v nejistotě, měla strach o děti, měla konflikty s bývalým i tehdejším druhem. Zřejmě to vyhodnotila jako bezvýchodnou situaci,“ řekl podle Blesku soudní znalec Petr Stožický s tím, že bohužel i takový hrůzný čin se dá vyhodnotit jako únik před smutnou realitou. Romana Zienertová u soudu dostala 30. května 2013 doživotní trest. Je umístěna ve věznici v Opavě, s novináři nekomunikuje. O nové projednání svého případu může požádat nejdříve v roce 2032.  Smutnou dohrou je i to, že její obhájce, kterého případ velmi zasáhl, o několik let později spáchal sebevraždu. Jak tvrdí i novináři ve výše zmíněném podcastu, jeho manželka nepřímo potvrdila, že jeho psychické zdraví narušil právě i případ, ve kterém hájil Zienertovou. KAM DÁL: Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme

Čas načtení: 2024-09-23 11:07:39

Neskutečné záběry čínské rakety, která explodovala při přistání

Test, který se uskutečnil ve velké výšce, byl součástí úsilí společnosti Deep Blue o vývoj technologie opakovaně použitelných raket. (Foto: Youtube / Deep Blue)... Článek Neskutečné záběry čínské rakety, která explodovala při přistání se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-26 06:00:01

Nejdražší hra světa slibuje vesmírný život. Ani po 12 letech není hotová

Málokdy se stává, že název počítačové hry přesně vystihne to, co vás v ní čeká. Star Citizenu se to vcelku podařilo. Hráč se v ní totiž stává skutečně hvězdným občanem, který si v neskutečně rozlehlém světě může prakticky dělat, co chce. Možností, čím se v ní hráči mohou bavit, je totiž tolik, že to někdy působí jako dokonalé počítačové hry, které zatím známe jen ze sci-fi filmů. Českou taktickou střílečku hráči milují, pohádkově vydělávající Gray Zone Warfare ale nesmí hráče zklamat, jinak skončí Číst více Simulátor života ve vesmíru Se svojí vesmírnou lodí můžete prolétat mezi mrakodrapy města, ve kterém právě jste, ale také cestovat na druhý konec galaxie s tisíci planet a neskutečně propracovaným světem. Můžete si vydělávat virtuální měnu převážením balíčků, ale i přepadáváním nic netušících obchodníků. Můžete odchytávat galaktické zločince či pomáhat při sešrotování starých vesmírných plavidel. Můžete vymáhat dluhy a vystěhovávat nelegální nájemníky různých podniků. Neuvěřitelná variabilita hry prostě zní příliš dobře na to, aby to byla pravda. Jde vlastně o simulátor života ve vesmíru. A v tom je jak kámen úrazu, tak největší lákadlo hry. Příliš velké sousto Někteří prostě tvrdí, že si tým stojící za neméně revolučním titulem Freelancer z roku 2003, který cestu za „simulací vesmírného života“ začal, ukousl příliš velké sousto. Vždyť hra už je ve vývoji přes 12 let a stále není ještě zdaleka hotovo. A jak se zdá ze zpráv o vývoji, ještě dlouho nebude. Kdyby měli vývojáři hry z Roberts Space Industries investora, zřejmě by nad jejich průtahy už zlomil hůl a vývoj zastavil. Jenže za RSI stojí možná nejštědřejší investor na světě – fanoušci. Nejdražší hra na světě Vývojářům se totiž povedlo vybrat doslova neuvěřitelné množství prostředků od fanoušků. V květnu hrdě oznámili, že od budoucích hráčů vybrali 700 milionů dolarů, tedy přes patnáct miliard korun. To ze Star Citizenu dělá nejdražší hru všech dob. Toto číslo navíc každý den roste minimálně o další milion, někdy až tři miliony dolarů. A co za to fanoušci dostanou? Předběžný přístup do toho, co je už ze hry hotovo. Ceny jsou odstupňované podle toho, kolik chcete vývojářům darovat. Přístup do hry, kdy vám bude pane říkat jedna ze základních vesmírných lodí, stojí 45 dolarů, tedy asi tisíc korun. Nejdražší verzi s obří bitevní lodí lze koupit za neskutečných 48 tisíc dolarů, tedy milion a osmdesát tisíc korun. Onu bitevní loď však může získat i hráč s verzí za tisícovku, jen si na ni musí ve hře složitě vydělávat. Fenomén pomalých her: Dřív to byly béčka, dnes se prodávají po milionech Číst více Hráči zaplatí i milion korun Co hráči v téhle fázi vývoje za svou „investici“ dostanou? Některé prvky hry už fungují, autoři pomalu zapracovávají do finálního produktu všechny herní mechaniky a zároveň spravují to, co se mezitím pokazí. Je to běh na dlouhou trať a už to vědí i samotní vývojáři, kteří nemají stanovené datum vydání. Fanouškům to ale, zdá se, nevadí. Hru totiž podporují hlavně ti, kteří se u tradičních her poněkud nudí a vědí, že na zážitek, jaký bude poskytovat Star Citizen, se vyplatí si počkat. Naopak kritici tvrdí, že něco tak komplexního prostě nikdy nebude fungovat dobře. Jaká bude realita? Na to si ještě budeme muset počkat.

Čas načtení: 2024-10-27 20:30:42

Vážná konkurence pro GTA? Tajemná městská akce od tvůrců Just Cause vypadá naprosto neskutečně

Autor slavné herní série Just Cause před čtyřmi lety založil nové studio s názvem Liquid Swords První hrou by měla být temná akční hra v otevřeném městském prostředí po vzoru GTA Tvůrci se na sociálních sítích podělili o první dechberoucí obrázky přímo ze hry Vývojářské studio s názvem Liquid Swords v herním průmyslu zatím nepatří k zavedeným značkám. Ostatně se není čemu divit – tvůrčí celek se dal dohromady teprve v roce 2020 pod vedením Christophera Sundberga, který předtím stál u zrodu Avalanche Studios a především známé akční série Just Cause. Možná ale nebude dlouho trvat, než si Liquid Swords vybojují pevné místo na herní mapě. V novém švédském studiu totiž vzniká ambiciózní projekt – městská akce s důrazem na příběh a pořádně výbušnou hratelnost, která z prvních obrázků láká na dechberoucí zpracování městského prostředí. Přečtěte si celý článek Vážná konkurence pro GTA? Tajemná městská akce od tvůrců Just Cause vypadá naprosto neskutečně