Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-17 09:00:00

Donald Trump byl odsouzen k pokutě 350 milionů dolarů v případu finančních podvodů v New Yorku

 Trump má rovněž zákaz řídit jakoukoli newyorskou společnost nebo subjekt po dobu tří let, což je pro exprezidenta zničující ránaNewyorský soudce nařídil Donaldu Trumpovi, jeho nejstarším synům a spolupracovníkům zaplatit přes 350 milionů dolarů, když je shledal vinnými z úmyslných finančních podvodů, kterých se dopouštěli po dobu deseti let."Zjištěné podvody vyskakují ze stránek a šokují svědomí," napsal ve svém rozhodnutí soudce Arthur Engoron. Zničující rána pro bývalého prezidenta, který si vybudoval pověst úspěšného developera, znamená, že Engoron zakázal Trumpovi a dalším dvěma manažerům po dobu tří let působit jako funkcionáři nebo ředitelé jakékoli firmy nebo subjektu v New Yorku. Jeho synové Eric a Donald Trumpovi mladší dostali zákaz činnosti na dva roky. Tříměsíční slyšení bylo často bouřlivou záležitostí, při níž Trump útočil na Engorona v soudní síni i mimo ni. Zdálo se, že rozhodnutí bývalého prezidenta pustit se do soudce se mu vymstilo.

Čas načtení: 2024-09-11 06:09:00

Trump a Harrisová se hádali v ostré debatě: Útoky, „snůška lží“, vraždění novorozeňat i jezení psů!

Listopadové volby v USA se kvapem blíží. Za důležitý test pro Kamalu Harrisovou a jejího republikánského soupeře Donalda Trumpa byla označena jejich vůbec první společná televizní debata, ve které naopak proti Trumpovi v červnu selhal Joe Biden. Komu z kandidátů vyšel nyní první střet, vysílaný televizí ABC, lépe? Trump označoval Harrisovou za marxistku, ta mu vracela kritiku odkazem na jeho údajnou „snůšku lží a ukřivděnosti“. A střetli se mj. o potraty. Hádek a sporů však bylo více, Trump v jednu chvíli dokonce vytáhl údajné jezení psů a koček haitskými migranty. „Trump je zjevně z Harrisové frustrovaný,“ uvedl deník The Washington Post. „Začal klidně, ale od chvíle, kdy zmínila velikost jeho davů, je naštvaný,“ poznamenal zase list New York Times. Jak dopadla tato klíčová debata? Jedno je jisté - Harrisová si vedla mnohem zdatněji, než Biden. Moderátor CNN Chris Wallace po debatě uvedl, že si nemyslí, že by byl někdy „svědkem debaty tak zničující“, jako bylo červnové zúčtování mezi Bidenem a Trumpem. „Myslím, že dnešní večer byl stejně zničující,“ poznamenal Wallace k Trumpově výkonu v debatě s Harrisovou. Co v ní také zaznělo?

Čas načtení: 2025-03-26 09:00:00

Britský ministr zdravotnictví: Útoky Izraele na Gazu jsou neospravedlnitelné a nepřijatelné

Britský ministr zdravotnictví Wes Streeting zdůraznil, že rozhodnutí Izraele porušit příměří v Gaze je „duši zničující“ a „nelze ho ospravedlnit" Útoky Izraele na Gazu jsou „neospravedlnitelné“ a „nepřijatelné“, prohlásil Wes Streeting. Tento britský ministr zdravotnictví vyjádřil znepokojení nad záběry bomb, které rozbíjejí region, který Izraelci ohrožují „již mnoho let“.Streeting uvedl, že rozhodnutí Izraele porušit příměří v Gaze považuje za „duši zničující“, a trval na tom, že útoky „neslouží  zájmu Izraele a nelze je ospravedlnit jako sebeobranu“, a dodal: „Musí to přestat.“V pondělí izraelské nálety zabily v Gaze nejméně 65 lidí, včetně žen, dětí a dvou novinářů, téměř týden poté, co porušil dohodu o příměří s Hamásem.

Čas načtení: 2026-03-20 08:59:02

Zničující rána! Tyto akcie brutálně padají po historickému skandálu

Američtí žalobci obvinili spoluzakladatele Super Micro a dvě další osoby z obcházení exportních pravidel u čipů od Nvidie. Co konkrétně dělali? Článek Zničující rána! Tyto akcie brutálně padají po historickému skandálu z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2022-06-15 13:06:47

Ondřej Aust (Médiář): V médiích jde především o to, aby vám lidi věřili

Hostem nového dílu Nejen o reklamě byl Ondřej Aust. Šéfredaktor zpravodajského oborového webu Médiář si s moderátorem Martinem povídal o tom, proč je print dnes už těžkopádný, v čem všem ho dnes dokáže předčit internet a digitální distribuce, jak to mají v redakci pracovně nastavené nebo proč se vyplácí ctít sezónnost. Print vs. digital. Média se postupně přesouvají do online prostředí. Jaký vliv to má na kvalitu novinářského řemesla? Internet se stal levnou distribuční platformou. Pro práci lidí v redakci je rychlost internetu ovšem zničující. Věci se dodělávají za běhu. Dřív byste počkal, až nasbíráte a ověříte všechny informace, a teprve pak to vydal. Dnes je to spíš vydávání na pokračování. Na druhou stranu, i nám se vyplatilo počkat si dva tři dny, sehnat další hlasy, dopracovat materiál, než jsme ho vydali. Důvěryhodnost webu je důležitá a na zájmu čtenářů se to projeví. Musíte mít ale opravdu velkou kázeň a vydržet informaci hned nevydat. Boj o rychlost je jasný a málokdo mu odolá. Psát na internet ovšem neznamená sednout ráno a chrlit kvanta textů, než večer padnete. Podle mě nejlépe funguje, když se průběžně dělá web a občas k tomu vydá print. Ne naopak. Navíc současná situace rozdělí už dost skomírající tiskový trh na tituly, které přežijí, protože je lidé budou číst, budou chtít je mít na papíře a ke značce se přimknou, když je silná. A pak na tituly, které jsou dělané jen setrvačně. Přijde očistný proces. Jak funguje Médiář? Jaké jsou Vaše úkoly, když jako redaktor ráno přijdete do práce? Ještě, než přijdu do práce, přijde hned po probuzení pomyslná rozcvička zkontrolováním mobilu. Ověřuju, jestli v šest ráno odešel newsletter a už koukám, co se mi do emailu sype. Do toho vás od práce odtahují nejrůznější tiskovky a akce, které se po covidu opět rozběhly. Všechna témata, která vám přijdou nosná, musíte mít pečlivě promyšlená. A je jedno, jestli jste v redakci dva nebo je vás 50. Musíte mít dobře propracovaný koncept daného média a podle toho jet. A co se nám v Médiáři také vyplácí, je ctít sezónnost. Na webu a obecně v médiích se témata periodicky opakují. Sezónu nemáte jen inzertní, ale také pozornost lidí se v průběhu roku mění. Práce na webu nikdy není hotová, ale třeba letní měsíce, kdy všichni jedou jen „na půl plynu“, jsou klidnější. Jak funguje spolupráce a synergie mezi Médiářem a mediálními domy? Před lety jsme řešili, jaká bude naše nabídka, díky které můžeme ekonomicky existovat. Než jsme tohle uspokojivě vyřešili a začalo to fungovat, jsem si říkal, že v momentě, kdy náš projekt nebude ekonomicky úspěšný, musíme si přiznat, že ho trh nechce. Takhle jednoduché to je. V obsahové rovině narážíme na to, že paradoxně žádný z mediálních domů, až na výjimky, si segmentu komunikace (který není malý!) nevšímá. My dnes spolu s dalšími kolegy sloužíme pouze jako doplněk, kde se mediální domy prezentují. Důležité je však zdůraznit, že segment této mediální i nemediální komunikace má obrat hodně přes 100 miliard Kč ročně. A mě udivuje, že jednotlivé mediální domy a deníky na rozdíl od zahraničních titulů, jako je například Guardian, si tak velkého segmentu nehledí. Speciálně u ekonomických titulů bych to čekal, protože segment komunikace není zanedbatelný a svým významem ho považuji za klíčový pro společnost. Mediálním domům tak uniká řada zajímavých témat, která by si navíc zasloužilo dostat do hlavního proudu. Jak vypadá marketing a PR vaší značky Médiář? Co děláte proto, abyste byli vidět a slyšet? Spoléhám na kanály, které jsou prosty algoritmů. V praxi to znamená, že se soustředím na naše kanály, jako je web a newsletter. Nepouštíme na web žádný programatik, kampaně děláme jednoduchým způsobem, dá se říct až analogovým. Je to tedy spíš brandová než výkonnostní komunikace. Co se týče komunikace směrem ke čtenáři, tak ano, je tam úlitba, protože nás mohou číst i na Facebooku, tam odkazy vkládáme víceméně pravidelně. Podíval jsem se, co přináší reálně Instagram, Linkedin a Twitter a konverze na web je v mizivých jednotkách procent. Proto se snažíme, aby si lidi zvykli chodit přímo na náš web. Pracujeme proto průběžně s jeho strukturou, každý den na webu aspoň jedna větší novinka a pokud možno původní. Denně odesíláme newsletter, který informuje o novinkách na webu a velmi dobře slouží také jako reklamní nosič. A co dalšího uslyšíte? Jak Ondřej nahlíží na ostatní oborové titulyJaké má Médiář plány do dalších letJak se Médiář staví k současnému fenoménu podcastů

Čas načtení: 2024-02-17 20:17:00

Donald Trump dostal obří pokutu. Musí použít skoro všechny své peníze

Zaplacení téměř zničující pokuty ve výši 355 milionů dolarů uložil bývalému americkému prezidentu Donaldu Trumpovi newyorský soud. List NY Times uvádí, že k zaplacení tak vysoké sankce bude muset politik použít celé své finanční jmění. Jeho nemovitosti však budou ušetřeny.

Čas načtení: 2023-04-15 18:58:22

Dá se skloubit sedavé zaměstnání s dobrou kondicí?

Řada lidí má sedavé zaměstnání. I když během osmihodinové pracovní doby mnohokrát vstanou, protáhnou se a projdou se po chodbě, není to dostatečné. Tělo trpí, páteř trpí, kondice upadá. A mnoho lidí se přitom mylně domnívá, že zničující důsledky sezení jednoduše „smažou“ tím, že si po práci na půl hodiny zacvičí.

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-15 14:01:53

Inflace, ta neosobní lež – I.

Milí čtenáři, dostal jsem poslední dobou hned několik dotazů o tom, co si myslím o současné a budoucí inflaci. V tomhle mi možná svěřujete až moc důvěry, nejsem ekonom a jediné, co můžu říci, je, že jsem toho dost přečetl o různých inflačních epizodách v historii. Ale z těch se dá vypozorovat spousta zajímavých závislostí a principů, o kterých se můžeme pobavit. Co se titulku týče, inspiroval jsem se u historika Paula Johnsona, který v některé své knize (nevím už, ve které) nazval inflaci „neosobní lží“. Tak tedy – první díl: proč si myslím, že současné odhady inflace nejsou moc spolehlivé. Co když přijde zima? Pomaličku nám do médií prosakují názory, že inflace může být letos i dvouciferná; tak například Lukáš Kovanda si myslí, že v lednu dosáhne zhruba deseti procent. Některé země už tam jsou (Brazílie – 10 procent, Turecko – zhruba 20 až 30 procent), v USA zatím mluví o necelých sedmi procentech, v Německu o šesti procentech. Deset procent v eurozóně tedy není mimo říši myslitelného. Jedna z věcí, která tomuto věštění z lógru poněkud ubírá na jistotě, je skutečnost, že zima v Evropě teprve začala a my zatím nevíme, jak mírná nebo krutá bude. (Ve Švédsku už klesly teploty pod -40 stupňů, uf.) Přitom právě ceny energií jsou v současné době hodně vysoko, mimo jiné kvůli růstu ceny emisních povolenek, který je trvalý. V oficiálním spotřebním koši, který se u nás používá k výpočtu inflace, mají přitom veškeré energie využívané doma zhruba osmiprocentní váhu (viz kategorie E04.5); a jejich skutečná spotřeba v daný rok se nezohledňuje – tj. při mírné zimě, kdy není potřeba tolik topit, mají energie pořád stejnou váhu, jako když panuje mráz-samec a elektroměry či plynoměry se jen točí. (Pokud se mýlím, opravte mě, ale mám za to, že skutečné počasí do číselných vah ve spotřebním koši opravdu vůbec nevstupuje.) Jenže zrovna na vytápění domovů se šetří velice špatně, a zavládnou-li venku mrazy, skutečná tíha nákladů na teplo v rodinných rozpočtech bude daleko větší, než ten současný spotřební koš stanovuje. V takovém případě by podle mě bylo férové tu inflaci přepočítat i zpětně (tj. upravit váhu energií ve spotřebním koši podle toho, jakou skutečnou roli v rozpočtech domácností za minulý rok hrály), ale nevím, že by to kdy někdo udělal. Bude-li tedy veliká zima, můžeme říci, že ta oficiální inflace bude spíš podhodnocená proti tomu, co reálně zažijí peněženky nás, spotřebitelů. Čeká-li trh zvýšenou inflaci, je schopen ji tím očekáváním způsobit Pak je tu další věc, která poněkud nahlodává moji důvěru v předpovědi odborníků, a to je ta, že mají dobrý důvod se takzvaně držet u zdi. Celý podzim, už od chvíle, kdy se o inflaci začalo více mluvit, pozoruji v médiích ten jev, že úřady oficiálně ohlásí dejme tomu tři procenta a odborníci na to řeknou, že se tedy dají očekávat i čtyři procenta, možná až čtyři a půl. O něco později ohlásí úřady čtyři procenta a odborníci upraví svůj odhad na pět, možná až pět a půl procenta… Málokdo si troufne se od těch současných oficiálních čísel příliš vzdálit. Deset procent, které na leden předpověděl Lukáš Kovanda, je už dost odvážných. To má nejspíš více příčin, mimo jiné tu, že kdo by učinil moc velký odhad a pak to nedopadlo tak špatně, vzbudil by ve svých kolezích dojem, že je alarmista – a to může být v odborných kruzích pro další kariéru zničující. Ale pak je tu skutečnost, že na rozdíl od jiných negativních jevů se budoucí inflace tou předpovědí dá ovlivnit. Takové povodni nebo tornádu je úplně jedno, jestli je podceníte nebo přeceníte. Přijdou v nějakém rozsahu a buď vám ten dům smetou nebo ne. Kdežto řekne-li seriózní a uznávaný ekonom do tisku, že se má národ připravit na patnáctiprocentní inflaci, tak se podle toho někteří lidé opravdu zařídí – například začnou po šéfovi požadovat adekvátně vysoký přídavek ke mzdě, nebo „vrazí” ještě další půjčené peníze do už tak dost přehřátého trhu s nemovitostmi. Čímž tu inflaci poněkud zvýší. To není žádný můj objev, tomu se říká inflation expectations: čeká-li trh zvýšenou inflaci, v podstatě je schopen ji tím očekáváním sám způsobit. A jelikož ti odborníci jsou si toho dobře vědomi a jsou to zodpovědní lidé, tak co? Nechtějí přilévat benzín do ohně a raději odhadují trochu při zemi a konzervativně. Tím by se to „odhadové plížení” o procento až dvě před oficiálními čísly dobře vysvětlovalo. Doufám v osm procent, ale připravuji se na pětadvacet Třetí důvod, proč těm současným odhadům inflace moc nevěřím: globální dodavatelské řetězce jsou stále ještě bezprecedentním způsobem nakopnuté a není úplně patrné, kdy dojde k jejich zahojení do předešlého stavu. Například čipů je pořád ještě nedostatek a velké ryby z IT průmyslu se nedokážou shodnout, jestli se situace začne v roce 2022 aspoň zlepšovat nebo ne. Pravda, stavějí se nové továrny, jen v roce 2022 se čeká zahájení stavby 29 výrobních zařízení. Ale od prvního kopnutí do země až po spuštění výroby to trvá spíš roky než měsíce, takže i toto mohutné navýšení kapacity se projeví až o dost později. A celou situaci zkreslují i takové faktory, jako je třeba vývoj ceny bitcoinu, jehož těžaři jsou momentálně při nákupu hardwaru schopni přeplatit skoro každého; splaskne jim ta bublina nebo ne? Nu, a započítat takovou velkou nejistotu do budoucího vývoje ekonomiky je zatraceně obtížné, respektive to asi vůbec nejde. Se situacemi, kdy se celá výrobní odvětví po dlouhou dobu zadrhávají na nedostatku nezbytných dílů, není z předcovidové doby dostatečná zkušenost a nevíme tedy, jak je modelovat. Pak tedy také stále ještě máme ten samotný COVID-19 a různé státy reagují na jeho zvedající se a klesající vlny různě. Čína, největší výrobní zóna světa, se zatím přísně drží myšlenky „zero covid” a s vynaložením značného úsilí pronásleduje každý pozitivní případ. Třeba jim tato strategie vyjde, třeba taky ne; do toho má kromě úřadů co mluvit i příroda, která nás neustále obšťastňuje novými variantami viru, snáze a snáze se přenášejícími mezi lidmi. Pokud by se v Číně infekční situace vymkla kontrole vlády, mohlo by to znamenat další problémy ve výrobě a zásobování zbytku světa. Ale to je naprosto nepředvídatelné a tím pádem se to v předpovědi inflace na budoucí rok nedá co, přátelé? Zohlednit. Sečtu-li toto všechno a podtrhnu, vychází mi, že odhadům inflace na rok 2022 věřím ještě podstatně méně než obvykle. A jelikož nejsem v pozici veleváženého odborníka, který by svým pesimismem mohl skutečnou situaci ovlivnit, zakončím tento první díl článku svým soukromým, nepřesným, nespolehlivým odhadem. Co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-13 17:36:50

Šílenství je stráž noci. Erika Bornová vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci

Po pěti letech od konání své poslední autorské výstavy v Galerii Václava Špály prezentuje nové práce Erika Bornová (1964). Název výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci (GHMP) Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Maria Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. Bornová tak na výstavě na jedné straně navazuje na své předchozí práce na pomezí sochařství a malby věnované významným, avšak často rozporuplným a rozpolceným historickým osobnostem. Skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit. Stěžejní částí výstavy Šílenství je stráž noci jsou ale práce na papíře: více než 60 akrylových autoportrétů malovaných s obsedantní náruživostí v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku a fantaskní, velkoformátové „portréty“ podmořských rostlin a živočichů, které ukazují bizarní krásu lidským okem neviditelného světa. Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se Bornová nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Výstava v Galerii hlavního města Prahy ukazuje Eriku Bornovou jako vypravěčku silných, mnohoznačných příběhů, která s groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě. Jak sama uvádí, v případě jejího aktuálního zájmu o přírodu jde – částečně i o environmentální – reakci na klimatické změny postihující každého z nás a celou planetu, o „únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný.“ Erika Bornová (1964) studovala malířství na Akademii výtvarných umění v Praze (1983–1988). Její rané práce byly ovlivněny neoexpresionismem „nových divokých“ a postmodernou; jimi se v době pozdní normalizace prezentovala na neoficiálních výstavách Konfrontace. Od devadesátých let se věnovala výhradně sochařství (od drobných objektů až po monumentální figurální plastiky), a to v materiálu, který byl v umění v podstatě nevyužitý – polystyrenu. Zároveň začala využívat jiné, veskrze nesochařské a často kýčovité materiály (kožešiny, šupiny, peří, celofán, bižuterní kamínky), které jejímu dílu vtiskávají subverzní pop(art)ově ironický podtón. Bornová ve svém díle dlouhodobě tematizuje mezilidské vztahy, ženskou identitu, fetišizaci ženského těla stejně jako osamocení člověka uprostřed moderní společnosti. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Klatovy – Klenová, Muzea umění a designu v Benešově a v řadě soukromých sbírek v České republice i v zahraničí, včetně Collett Prague – Munich a. s. a Wanniek Gallery. Retrospektivní česko-anglickou monografii Křehké monumenty, která shrnuje vývoj tvorby Eriky Bornové a její výstavní aktivity, vydalo v roce 2016 nakladatelství KANT. Jeho péčí nyní vychází rovněž dvojjazyčná publikace Šílenství je stráž noci ke stejnojmenné výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci s texty Martiny Pachmanové a Otto M. Urbana. Výstava v Colloredo-Mansfeldském paláci v Praze potrvá do 31. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel.   Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat.   Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí.   Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému.   Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal.   Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla…   … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo.   Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus!   Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje.   Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače.   Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá.   Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil.   Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům.   Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy.   Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení.   V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit .   Pronášel jste také paměťové karty v ústech.  Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín.   Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko.   Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost.   Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme.   Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají.   Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi.   Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít?   Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý?   Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to?   Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction}  Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2019-10-05 17:18:06

Smazáno z Facebooku se souhlasem evropského soudu

Rozsudek ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook, který padl ve čtvrtek 3. října 2019, jde ve věci mazání nactiutrhačných výroků hodně daleko. Český mediální prostor byl v posledních dnech zaplněn úmrtím Karla Gotta a tím, jak na to různé osobnosti zareagovaly. Za sebe můžu říci, že jsem se dozvěděl, že existuje rozdíl mezi státním pohřbem a pohřbem se státními poctami. To mě dříve nenapadlo zjišťovat. Jinak se předvídatelné osoby chovaly předvídatelně, v čemž žádná nová informace není. Nicméně právě kvůli tomuto megatématu nám poněkud unikla zpráva, která bude mít na naši budoucnost dost podstatný vliv. Evropský soud totiž rozhodl ve sporu týkajícím se mazání urážlivých komentářů na internetu. Jedná se o kauzu Glawischnig-Piesczek v. Facebook. A bohužel v tomto případě rozhodl tak, že musím souhlasit s Daphne Keller ze Stanfordovy univerzity: toto je nejhorší možný scénář ze všech, které přicházely v úvahu. Než se ponoříme do kalných vod tohoto případu, stálo by za to si představit paní Evu Glawischnig-Piesczek, která byla v tomto případě žalující stranou. Je to bývalá předsedkyně rakouských Zelených a absolventka práv. Žaloby podává ráda, pokusila se tímto způsobem například sousední Slovensko přinutit zavřít jadernou elektrárnu Mochovce (2005). Tehdy ovšem prohrála, protože vídeňský soud shledal, že v její žalobě se nenacházejí žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, že by JE Mochovce byla Rakušanům nebezpečná. Po velké migrační krizi propadli rakouští Zelení, kterým tehdy Eva Glawischnig-Piesczek předsedala, vnitřním bojům. Prapor vzpoury pozvedl Peter Pilz, jeden ze zakladatelů strany a odpůrce vstřícné migrační a azylové politiky. Ideové rozpory mezi Pilzovými příznivci a vedením strany vedly k výmazu Pilze z kandidátní listiny Zelených pro volby roku 2017. Pilz a jeho lidé následně odešli ze strany a založili konkurenční uskupení Liste Pilz, nyní JETZT, které se přihlásilo k ekologické politice bez moderních přívažků (gender, imigrace). To už ovšem Eva Glawischnig nebyla předsedkyní Zelených, rezignovala na svoji funkci v květnu 2017. Tenhle rozkol byl pro zelené hnutí v Rakousku zničující, aspoň dočasně. Zbylí Zelení se tehdy nedostali do parlamentu (3,8 %), Pilz se dostal, ale jen těsně (4,4 %). Myslím, že nebudeme k Evě Glawischnig příliš nespravedliví, řekneme-li, že její politická kariéra měla poněkud katastrofální závěr. Nicméně není-li paní Glawischnig úspěšná jako politička, zase jí jdou dobře ty žaloby. A nyní jednou žalobou dosáhla celoevropského úspěchu, který jí autoritářsky naladění kancléři, premiéři a prezidenti mohou jen závidět. Podstatou žaloby ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook byl urážlivý příspěvek na Facebooku. Jeden z uživatelů Facebooku nasdílel článek Zelení: Základní sociální zabezpečení pro uprchlíky má zůstat (jednalo se o nesouhlas Zelených s tím, že by se dávky pro běžence měly proškrtat), ilustrovaný právě fotkou tehdejší předsedkyně Evy Glawischnig. Doprovodil jej různými urážkami typu „špinavá vlastizrádkyně“. Pod jeho příspěvkem se strhla debata podobného tónu, padaly tam nálepky jako „zkorumpovaná blbka“ nebo „členka fašistické strany“. Předsedkyně Zelených se začala po Facebooku domáhat toho, aby příspěvek smazal. FB tak nakonec učinil, ale jen geograficky omezeně. Mimo Rakousko byl příspěvek stále k vidění. FB také nevyvíjel úsilí zabránit původnímu uživateli v dalších komentářích podobného vyznění. A tak se Eva Glawischnig-Piesczek obrátila na soud, aby tomu učinil přítrž. V USA by uražená politička měla smůlu, tam by takové výlevy jednoznačně spadaly pod ochranu svobody slova. Každodenně tam na adresu Trumpa či Clintonové padají daleko horší výroky. Rovněž česká právní praxe je spíše taková, že politik si musí na hrubé prostředí zvyknout a že laťka nactiutrhání stojí v případě politiků daleko výše než u soukromých osob. (Tomio Okamura a jeho marné tažení proti přezdívce Pitomio, které skončilo až u Nejvyššího soudu, o tom něco ví.) Nicméně v Rakousku slavila Eva Glawischnig-Piesczek úspěch: podle rakouských soudů byly příspěvky natolik urážlivé, že je Facebook smazat musel. Požadavky Evy Glawischnig-Piesczek ovšem nebyly naplněny zcela. Domáhala se totiž i mazání urážek jinak formulovaných, ale se stejným významem (sinngleiche, aber anders formulierte Beleidigungen), jakož i toho, aby byly smazány globálně, nejen v Rakousku samotném. A jelikož vídeňský soud si nebyl jist, zda tyto požadavky nejsou ve sporu s evropským právem, obrátil se na Evropský soudní dvůr.  A ten se postavil na stranu žalující političky. Požadavku na celoplanetární smazání urážlivých příspěvků podle jeho rozsudku nic nebrání a Facebook může být soudem členského státu EU přinucen „jinak formulované, ale stejně myšlené“ urážky mazat také – aspoň do té míry, do jaké dokáže „jinak formulované, ale stejně myšlené“ rozeznat mazací automat (robot). Jediným pozitivním rysem – aspoň z mého hlediska – je to, že soud neuložil Facebooku povinnost nasadit na vyhledávání a mazání „jinak formulovaných, leč stejně myšlených“ urážek přímo živé zaměstnance. Jinak si ovšem nejsem jist, do jaké míry ti soudci vůbec chápou, čeho je a čeho není softwarový robot vlastně schopen, a že tímhle způsobem bude bezpečnější mazat cokoliv, co je jen trochu podezřelé, že by mohlo být „stejně myšleno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vítězná Eva Glawischnig a její právní zástupkyně Maria Windhager samozřejmě nadšeně hovoří o „milníku v boji proti projevům nenávisti na internetu (Hass im Netz)“ a mluvčí rakouských Zelených Werner Kogler označil výsledek za „velký zelený úspěch“. Nu, tomu, že se radují vítězové, tomu se nedivím, i když je mi z toho poněkud špatně. Ale třeba tón následujícího komentáře na německé ZDF, který mluví o „hydře nenávistných projevů“ a o marném boji s ní, který by se nyní „díky“ rozsudku Evropského soudního dvora mohl změnit, není neutrální ani omylem – a přitom by se od veřejnoprávního média v tomhle směru nějaká neutralita čekala, ne? (Buďme realisti: ne.) A bohužel, rozkliknete-li si komentáře ke článku na New York Times, zjistíte, že i řada amerických čtenářů ten výsledek oslavuje. Jako by si jedinečnosti vlastní ochrany svobody slova nevážili. Opravdu ti samí lidé nechápou, že takové kladivo by snadno mohlo dopadnout na jejich oblíbený meme „Trump je ruská loutka a naprostý idiot“? Nemám rád Facebook. Opravdu ne. Ale u toho soudu neprohrál jen Facebook. Prohráli u něj zejména uživatelé, kteří ani nebyli reprezentováni, nebyli vůbec stranou celého sporu, ačkoliv se týkal zejména jejich aktivity. A prohrála svoboda projevu, mezi kterou patří i svoboda hnusit si individuální politiky a připisovat jim ty nejhorší možné charakterové vlastnosti. Toto rozhodnutí je pro politickou svobodu občanů EU opravdový problém. A nejen pro občany EU. Zpovzdálí vidím nějakého čínského soudruha v tesilovém obleku, jak mává složkou plnou nepřijatelných výroků, které by laskavě také měly zmizet z očí celé planety … a může přitom argumentovat tím, že v Evropě podobný princip uznal sám Evropský soud. Asi bude dobré si to přiznat: Zeitgeist, duch doby, je i na Západě silně nepřátelský svobodě projevu. Až příliš mnoho institucí a vlivných lidí přijalo myšlenkovou konstrukci, podle které je boj proti nenávisti důležitější než ta nejstarší svoboda, kterou západní společnost zná – svoboda říci, co si myslím, i když se to druhé straně třeba líbit nebude. Nevěřím, že tenhle boj proti nenávisti někam povede. Toto je klasický boj za nastolení Utopie, který se železnou pravidelností končívá v Dystopii. Maximum, co se může dočasně podařit, je přiklopit kvasící kotel politiky železobetonovou pokličkou; ale ona taky neunese libovolně vysoký přetlak a následky po jejím prasknutí bývají daleko horší, než kdyby tam vůbec nebyla. Moje generace ještě pamatuje, jak probíhal rozpad Sovětského svazu nebo Jugoslávie, dvou států založených na utopických předpokladech o soužití lidí a národů. V současné době vidíme, jak „funguje“ třeba takový Irák, kde byla za Saddáma Husajna státní kontrola nad nežádoucími projevy absolutní; samozřejmě v okamžiku, kdy bylo to víko z vroucího kotle náboženských a sektářských nenávistí sejmuto, začali si spoluobčané jít po krku, a tentokrát nejen slovem, ale nožem, puškou a bombou. To je trest za budování Utopie na planetě Zemi. A propos, víte, co je tohle? To je zlatá socha Saparmurata Niyazova, milovaného otce turkmenského národa. Dříve byla umístěna na vysokém podstavci a otáčela se za sluncem. Doufám, že k tomu nechcete přičinit nějakou nactiutrhačnou poznámku. Třeba bych ji jednoho dne po úspěšné žalobě musel globálně smazat. Jakož i všechny její jinak formulované, ale stejně myšlené varianty.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-09-15 09:07:53

Ke kauze Čapí hnízdo: měli bychom prosadit odpovědnost soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce. Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva. V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje. K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu. Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání. Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci. I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě. Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí. Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

Čas načtení: 2024-02-21 13:39:10

Rusové mohli u Avdijivky zajmout až tisíc Ukrajinců, píše list NYT. Ústup přišel pozdě a byl chaotický, kritizují vojáci

Rusko po dobytí Avdijivky údajně zajalo až tisíc ukrajinských vojáků, píše deník The New York Times (NYT) s odkazem na západní představitele a nejmenované ukrajinské vojáky. Obsazení Avdijivky by podle amerického listu mohlo mít větší dopad, než se původně předpokládalo. Kyjev má totiž problémy s náborem nových sil a zničující ztráta by mohla ještě více otřást morálkou. Podle vojáků 110. samostatné mechanizované brigády přišlo stažení sil z Avdijivky pozdě a bylo chaotické. Řada vojáků se musela přesouvat pěšky v době intenzivního ruského ostřelování, popsali serveru Kyiv Independent.

Čas načtení: 2024-03-07 22:52:00

„Nechceme, aby o našich polích rozhodovali v Bruselu.“ Naštvaní zemědělci šíří video

Na vážnou situaci v českém zemědělství se svými protesty snaží upozornit zemědělci, vůči nimž se premiér Petr Fiala (ODS) i ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL) vyjadřují s despektem. Zemědělci se lidem snaží vysvětlit důvody svých protestních akcí. Ukazují, jak zničující je pro budoucnost českého zemědělství politika Evropské unie, ale i nekompetentní vláda a „prolhaný premiér Fiala“. „Nechceme přihlížet, jak je naše vlast rozkrádána, a čekat, až nám zelená politika vezme vše,“ uvádějí zemědělci v krátkém videu šířícím se na sociálních sítích. Sdílí jej například bloger a zemědělec Daniel Sterzik alias Vidlák.