Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-01-11 14:43:15

Ani v Globusu nebude svět v pořádku

Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první. Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat. Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné. Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka. Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.) V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec. Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou. Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky. (Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.) To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit. Studená válka na sociálních sítích Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone. Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo. Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo. V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící. Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”. Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium. No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-29 11:00:01

Děti, které vyhrávaly slavné války v čele armád. A co jste dělali v pubertě vy?

Z bezpočtu vojenských géniů bylo mnoho z nich sotva dospělých, když dokázali své velké činy. Od uhrovitého krále-válečníka starověkého světa po odvážného mladého generála v americké občanské válce. Zde je pět puberťáků, kteří se stali největšími válečníky historie. Alexandr Veliký Byl jedním z nejslavnějších vojenských velitelů všech dob. Alexandr se narodil v Pelle v dnešním Řecku v roce 356 př. n. l. a od třinácti let ho vyučoval slavný filozof Aristoteles. Mladý princ se poprvé dostal do čela armády v šestnácti letech, když vedl vojsko potlačit povstání thráckého kmene Maedi. Ve věku 17 let byl Makedoňan coby nezletilý jmenován velitelem malé armády, která měla za úkol potlačit další thrácká povstání. V osmnácti už velel spolu se svým otcem armádě a podařilo se jim podrobit si sousední balkánské státy pod makedonskou nadvládu. Alexandrovi bylo 20 let, když se stal králem poté, co byl jeho otec v roce 336 př. n. l. zavražděn. Neztrácel čas a výrazně rozšířil území svého otce. Přehnal se známým světem a dobyl vše, co mu stálo v cestě. Proč Alexandr Veliký nezničil Řím? Chybělo málo a dějiny mohly vypadat úplně jinak Číst více Pojmenoval po sobě více než 70 měst, a když mu bylo 30 let, jeho říše sahala od severního Řecka až po západní okraj Indie. Alexandr zemřel ve věku 32 let, pravděpodobně na tyfus, ačkoli historici si dodnes nejsou jisti. Jindřich II. Anglická občanská válka zuřila od roku 1135 až do smrti krále Štěpána v roce 1154. Jeho nástupcem se stal Jindřich z Anjou, který byl v prosinci 1154 korunován anglickým králem Jindřichem II. poté, co strávil velkou část svého dospívání na bojištích. Dětství přitom prožil ve šlechtických rodinách v Anglii a Normandii, kde se mu dostalo odborného vzdělání v akademické sféře, státnictví a válce. Roku 1147 se ve čtrnácti letech účastnil svého prvního výpadu, kdy vedl skupinu žoldáků v Anglii, aby bojovali za jeho matku Matildu, která byla hlavní soupeřkou krále Štěpána. Nakonec byl Jindřich nucen vrátit se do Normandie poté, co mu došly peníze, takže nebyl schopen zaplatit svým mužům. V roce 1149 se Jindřich vrátil do Anglie a spojil své síly s Davidem I. Skotským. Toto druhé Jindřichovo vojenské úsilí se nakonec setkalo s neúspěchem a on opět uprchl. Ovšem nelenil, přeskupil se, vybudoval silnou armádu a posílil svoji moc, aby se v roce 1153 opět vrátil do Anglie a řekl si o královskou korunu. To se vyplatilo a Jindřich, v té době ještě sotva náctiletý, uspěl, když ho král Štěpán jmenoval svým dědicem. Štěpán zemřel v říjnu 1154 a ohnivý rusovlasý mladík Jindřich se stal nesporným králem. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Štěpán z Cloyes V srdci francouzského venkova, asi 80 mil jihozápadně od Paříže, leží městečko Cloyes. Zde v roce 1212 chudý pastýř Štěpán začal místním lidem kázat, že ho navštívil Ježíš. Dvanáctiletý mladík tvrdil, že mu Pán řekl, aby vedl křížovou výpravu do Svaté země. Kupodivu se mu podařilo přesvědčit davy. Puberťák nejprve vedl masu svých mladých stoupenců do Paříže, aby se setkali s francouzským králem. Panovník je ale nepodpořil, místo toho je poslal domů. Štěpán a jeho skupina 30 000 dětí se nenechali odradit a pochodovali do Marseille, kde přesvědčili pár obchodníků, aby je odvezli do Svaté země. Nešťastní chlapci a děvčata se však do Jeruzaléma nedostali. Dvě ze sedmi lodí se cestou potopily, nikdo z nich nepřežil. Zbývajících pět lodí se dostalo do Alžíru, protože obchodníci uzavřeli tajnou dohodu o prodeji dětí tamním otrokářům. Mnozí byli posláni do Egypta, někteří dokonce až do Bagdádu. Není známo, kdy a kde Štěpán zemřel. Johanka z Arku Svatá Johanka je francouzská národní hrdinka a jedno z nejslavnějších jmen historie. Narodila se v rolnické rodině v roce 1412 během stoleté války mezi Anglií a Francií. První z mnoha svatých vidění měla ve 12 letech. Když jí bylo třináct, byla podle jejího pozdějšího svědectví navštěvována archandělem Michaelem, který jí jednou řekl, že byla vyvolena Bohem, aby pomohla Karlovi, synovi francouzského krále, porazit Angličany. Začátkem roku 1429 odcestovala Johanka do Chinonu, aby se setkala s králem. Přesvědčila ho o tom, že je vyvolená, a dostala k ruce armádu, se kterou úspěšně obléhala Orléans. Inspirovaná svými pokračujícími vizemi a hlasy dál vedla válku a v nadcházejících měsících vítězila téměř všude, včetně Remeše. Osobně vedla Karla k oltáři v katedrále v Remeši 17. července 1429 a stála vedle něj, když byl korunován. Byla popravena v roce 1431 a prohlášena za svatou v roce 1920. Johanka z Arku byla opravdu krásná, dnes by po ní muži šíleli Číst více Galusha Pennypacker Rekord pro nejmladšího generála v historii USA stále drží Galusha Pennypacker, který byl povýšen do této hodnosti v roce 1865 ve věku 20 let. Když v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka, Galushovi bylo 16, neztrácel čas a přidal se k místní milici v Pensylvánii. Mladík byl očividně stvořen pro boj, protože jen o několik měsíců později se stal kapitánem dobrovolnického pluku. Během několika příštích let předčasně vyspělý Pennypacker velel svým mužům v bitvách, jako bylo obléhání Fort Wagner nebo bitva u Swift Creek či Green Plains. Ve věku 19 let byl jmenován podplukovníkem a ve 20 letech velel celému pluku. Ve válce zažil velké množství akcí, zejména v roce 1864, kdy byl čtyřikrát zraněn. V lednu 1865 byl těžce zraněn při útoku na Fort Fisher v Severní Karolíně. Strávil téměř rok v nemocnici a byl oceněn medailí Cti za statečnost. Pennypacker odešel z armády v roce 1883 a zemřel v roce 1916. Zdroje: history.co.uk, worldhistory.org, britannica.com KAM DÁL: Kalousek je jako nechtěné dítě, které může rodiče dohnat k rozvodu. Kam s ním?

Čas načtení: 2025-10-05 22:24:51

Vedci našli spôsob, ako potlačiť bolesť a nechať zápal pomáhať telu. Nová generácia liekov bude efektívnejšia, bez negatívnych vedľajších účinkov

Bolesť a zápal sú väčšinou veci, ktoré kráčajú ruku v ruke, no výskumníci hľadajú spôsob, ako by mohli zablokovať pocit bolesti a nechať ... The post Vedci našli spôsob, ako potlačiť bolesť a nechať zápal pomáhať telu. Nová generácia liekov bude efektívnejšia, bez negatívnych vedľajších účinkov appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-10-08 10:40:44

Dokumenty CIA odhalují snahu Joea Bidena potlačit stížnosti Ukrajiny na korupci

Ukrajinští představitelé vyjádřili zklamání nad protikorupčním projevem Joea Bidena z roku 2015 a poukázali na dvojí metr USA vzhledem k jeho vazbám na společnost... Článek Dokumenty CIA odhalují snahu Joea Bidena potlačit stížnosti Ukrajiny na korupci se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-01-10 09:00:00

Elon Musk tvrdí, že Velká Británie chce potlačit svobodu projevu, zatímco jeho X (Twitter) čelí možnému zákazu

Britští ministři varují, že platforma X by mohla být zablokována, protože Grok AI vytváýření sexualizované záběry bez souhlasu obětí  Někteří uživatelé začali požadovat, aby na tělech žen byly vidět modřiny a aby byly do obrázků přidány krvavé skvrny. Ženy jsou zobrazovány svázané, s roubíkem v ústech a zastřelenéElon Musk obvinil britskou vládu, že chce potlačit svobodu projevu poté, co britští ministři pohrozili pokutami a možným zákazem jeho sociální sítě X poté, co začal její AI nástroj Grok používán k vytváření sexualiuzovaných žen a dětí bez jejich souhlasu.Miliardář tvrdil, že Grok byla v pátek večer nejstahovanější aplikací v britském App Store poté, co ministři pohrozili přijetím opatření, pokud nebude odstraněna funkce vytváření sexualizovaných záběrůV reakci na hrozby zákazu ze strany vlády Musk napsal: „Chtějí jen potlačit svobodu projevu“.

Čas načtení: 2024-02-06 12:59:00

Konec řidičákové turistiky. Europoslanci kývli na celounijní zákazy řízení

Zákaz řízení bude mít nově celoevropský účinek. Evropský parlament v úterý schválil v prvním čtení novou směrnici, která zavádí tvrdší postihy řidičů. Pokud se řidič takzvaně „vyboduje“ a vezmou mu řidičák, zákaz bude uplatňován ve všech 27 státech Evropské unie. Smyslem je potlačit fenomén „turistiky za řidičskými průkazy“ a zvýšení bezpečnosti.

Čas načtení: 2024-02-05 00:00:00

Co způsobuje a jak funguje efekt nazvaný podle Barbry Streisandové

Efekt Barbry Streisandové je jedním z projevů zákona nezamýšlených důsledků. Spočívá v tom, že lidé, organizace i vlády, které se snaží něco skrýt či utajit, dosáhnou většinou opaku. Informace, jejichž šíření se snaží zabránit, nebo je alespoň potlačit, se šíří o to více a rychleji. Proč a jak k tomu dochází, vysvětluje psycholog Jan Urban.

Čas načtení: 2014-10-21 00:00:00

Stres aneb nepodlehněte mu

Máte dny, kdy je vám do pláče, chce se vám křičet, pociťujete třes a tzv. ve vás bobtnají emoce? Jsou situace, kdy byste mohla explodovat a vy dokážete pouze potlačit vaše emoce? Možná máte často migrénu, svalové křeče nebo vás často bolí žaludek. I když se snažíte odreagovat procházkou, sportem či ...

Čas načtení: 2016-02-01 00:00:00

Vysokoškolská č. 2

A tu o rybě ve skříni už jste slyšeli? Kluk s vizáží ostříleného bojovníka Islámského státu stál před ledničkou a drbal se na hlavě. Vlastně před třemi ledničkami. K jedné z nich pak přikročil a zhluboka vsál vzduch do chřípí. Kdyby nebyl zarostlý, bylo by vidět, jak zezelenal. Protože ale zarostlý byl, vidět to nebylo a tak by nezávislý pozorovatel mohl jen hádat, proč se zapotácel a rozeběhl se k otevřenému oknu na druhé straně. Vlastně by to už bylo i nezávislému pozorovateli dávno jasné, protože… „Co je to tady za příšerný smrad?“ ozvalo se od dveří do prostorné jídelny. Džihádista zůstal vykloněný z okna — máchaje si dál tričko ve dřezu plném špinavého nádobí — a výmluvně ukázal za sebe. „Něco u ledniček.“ Nově příchozí by průměrnému pozorovateli nenabídl takový prostor pro barvité líčení, jaké se nám bez velké snahy povedlo u prvního nešťastníka v kuchyni. Protože ale nejsme průměrní pozorovatelé, ihned se nám při pohledu na jeho ostře řezané rysy vybavily tváře dělníků ze sorelových fresek a z jeho očí vyžehl žár vítkovických pecí — říkejme mu proto třeba Magdone. „To je síla,“ poznamenal, když se dostal až do výklenku, ve kterém ledničky stály, „odkud to jde?“ „Nemám tušení.“ „Díval jsi se za ně?“ zeptal se Magdon, když chvíli svým orlím nosem prozkoumal kdejakou štěrbinu. „Ne,“ odpověděl Mohamed, „dej mi ještě chvilku.“ Za chvíli se čtvero silných rukou chopilo bílých krabic a po další chvilce hekání, úpění, vzdychání, běhání k oknu a zpátky, před nimi stála holá zeď. „Tady už sto let nikdo nevytíral.“ „Hm.“ „Ale nic tu není.“ Nebudeme se zdržovat u popisu toho, jak se ledničky vracely zas na své místo, kolikrát u toho kluci museli potlačit dávicí reflex a kolikrát se naklonit přes dřez na čerstvý vzduch. Nakonec stály zpět na svých místech. A smrad s nimi. „Já vám tu zavřu dveře, jo?“ pravil muž s pleší a s bílým kolárkem. „Nám tam jde nahoru hrozný…“ zarazil se, když se dole pod schody poprvé zhluboka nadechl, „…tedy tady je to teprve síla. Co to je?“ Magdon s Mohamedem pokrčili rameny. „Za ledničky jste se dívali?“ Magdon s Mohamedem přikývli. „A tam?“ zeptal se důstojný pán a ukázal na plechovou ventilaci. Magdon s Mohamedem zavrtěli hlavou. „Hádám, že tam najdete nějakou chcíplou myš,“ odtušil kolárek, „tak já vám tu teda zavřu,“ a zmizel za dveřmi. Vousatá brada prohodila cosi o tom, že to bude chtít štafle a vydala se je hledat. Holá brada stála ještě chvíli nerozhodně v kuchyni, pak vzala savo a důkladně celý prostor nastříkala. Mělo to zhruba stejný efekt, jako kdyby se to vycákalo svěcenou vodou. Smrad byl pořád stejný. Pak i on někam zmizel. Co se dělo, když se nikdo nedíval, dost dobře nevíme. Možná se ze smradu stal Smrad, tím chceme říci, že se zhmotnil, personifikoval a začal se procházet po kuchyni. Jisté bylo, že se stačil schovat, když se dveře znovu otevřely a dovnitř vkročil nakrátko střižený blonďák s zoufale řídkým vousem ve stylu finského pasáka sobů. Ve dveřích se zastavil, začenichal a pak se velmi zhluboka nadechl. Svižným tempem došel k ledničce, ještě rychleji do ní naházel všechno, co mu z batohu přišlo pod ruku, a pak opravdu bleskovým tempem doběhl zpátky ke dveřím, kde konečně vydechl. „Fuj, to je smrad,“ odtušil Fin a zmizel. Opět nastal čas, kdy se mohl Smrad nerušeně procházet. Srdečně se pozdravil s jakýmsi záhadným stvořením, které vylezlo ze dřezu a začal si s ním povídat o počasí. Máme za to, že se do rozhovoru po chvíli zapojila i postarší dáma, která se z ničeho nic zvedla z podlahy. Zůstalo tam po ní divné prázdno, skoro to vypadalo, jako by bylo čerstvě zameteno. Magdon, Mohamed a Fin tohle samozřejmě vidět nemohli, protože dovnitř vešli ve vzrušené válečné poradě a nedávali pozor, proto měli všichni naši noví známí dost času vrátit se na svá místa. Magdon nesl na rameni štafle. Odvážně je přistavil pod ventilaci a vystoupal nahoru. „Tak co,“ zeptal se Fin. „Je tu smrad.“ (Smrad se urazil, protože se samozřejmě domníval, že by si zasloužil být vyslovený s velkým písmenem na začátku.) „Tady taky. Je tam větší?“ „Nevím.“ odvětil a slezl dolů. Chvíli debatovali nad tím, jestli ventilaci rozebrat a jestli to raději nedělat v těch oblecích, jak se v nich chodí do zamořených oblastí. Také se neshodli na tom, co na ně vypadne. A když se dostatečně vyhecovali a byli ochotni tento životu nebezpečný podnik uskutečnit, zjistili, že nedisponují šroubovákem s nástavcem, kterým by šla ventilace rozebrat. „Co to prozatím ucpat?“ navrhl kdosi. Šikovné ruce se toho ujaly a v minutě byl na otvoru pro větrání přilepený velký karton. Smrad, který to celé pozoroval zpovzdálí, se jejich počínání usmál. Naši hrdinové o něm nicméně nevěděli a tak si gratulovali k dobře vykonané práci. „A jestli tohle nepomůže,“ zakončil Magdon, „zastavíme to zdí.“ „A zalijeme betonem,“ přisadil si Mohamed.

Čas načtení: 2008-11-07 00:00:00

Misionář II: Dopis

Znáš mne a víš že k životu potřebuji společnost. Jak rád říkám - ve správném městě musí být i správná krčma. Místo, kam je radost večer zalézt, kde si někdy jen tak posadíš, jindy s někým prohodíš pár slov – zanadáváte si na život, zkritizujete panovníka, co jen vám to strach dovolí. A hlavně se tam dobře najíš a ještě lépe napiješ. Vím, že je to pro Tebe těžko pochopitelné, ale mám to skutečně rád. I v Neapoli je pár takových míst, přes den mrtvých, ve večerních hodinách kypící životem. Když jsem neměl jinou důležitější práci – a musím Ti říci, že by to musela být hodně důležitá práce – šel jsem do některé z hospůdek. Nejsem jsem tu dlouho, ale jsem tu dost dlouho na to, abych pár lidí znal – vím komu můžu trochu věřit, kdo je podrazák, kdo má zlý vopice a kdo po prohře kostek začne mávat nožem. Málokdy se stává, že ti co jsou nevrlí, když jsou napití, napití jsou a ti co rádi mávají nožem prohráli v kostkách. Ale i to se někdy stane. Bývají z toho zlé pranice a mnohdy někdo skončí na zemi, ze které se již nezvedne. To je vám pak všude vojáků a pokud ti nešťastníci, pod jejichž úderem či bodem, někdo vydechl naposledy, mají smůlu ještě větší a městské věznice zejí prázdnotou, patrně tam budou černat až do smrti. Nikdy jsem neměl v životě nějaké velké štěstí, ale teď si říkám, že ta moje smůla je nad hory vyšší. Při posledním tvrdém střetu jsem neutekl dost rychle a i když jsem za smrt nikoho nemohl, nebo o tom alespoň nevím, na někoho se to prostě hodit muselo a i já teď trávím veselé chvilky v smrdutých kobkách. Strava dobrá, konec konců jedl jsem i horší věci než suchou kůrku chleba. Člověku je tu alespoň teplo a sucho, tedy zatím, než přijde zima. Mou celodenní prací je ležet na pryčně a přemýšlet o životě. Abychom nepropadali trudnomyslnost – víš, ono se to po pár týdnech pozorování krys běhajících po podlaze a pavouků tkoucích pavučiny nahoře na stropě snadno stane – posílají nám sem kněze. Má nás přesvědčovat o nutnosti zbožného života, ale myslím, že mnohem raději, než aby nám kázal, si s námi jen tak posedí a popovídá. To je o mnoho milejší i nám. Je to trochu zvláštní patron, ten náš kněz. Už je trochu starší, ale vůbec ne hlavou. Nejsem žádný velký intelektuál, a tak o to víc ocením bystrý rozum. A to náš kněz opravdu má. Byl dost dlouhou dobu někde v Americe, prý tam obracel domorodce na pravou víru. To ho omlouvá, on je totiž skutečně moudrý, nikoho chytřejšího jsem v životě snad nepotkal, ale když má svou náladu, je hrozný podivín. Asi nejčastěji si povídáme o našich životech. Neměl o mnoho zajímavější život než já. Možná jsem Ti to nikdy nevyprávěl, ale když mi bylo dvacet let, utekl jsem z domova a dal se k vojsku. Bojoval jsem v tolika bitvách, že si ani na všechny vzpomenout nemůžu. Prvních pár let bylo příšerných. Celé noci jsem probděl, protože jsem se bál usnout, jen aby se mi zas nezdály sny o lidech, které jsem zabil, o městech, která jsem pomáhal vypalovat, o ženách, které jsem znásilnil. Vím, že se mne teď děsíš, teď když ti konečně píšu pravdu, ale také jsem vždy věděl, že jednou to přijít muselo a jsem rád, že to nejsem já, na koho teď koukáš, ale pouze papír. Jsou věci, proti kterým se člověk nedokáže bránit, byť je sebesilnější. Nedokázal jsem své skutky snést ani po roce, ani po dvou, ani nikdy jindy. Teď to vím – jen jsem si namlouval, že mne to co jsem provedl netrápí. Často jsem tomu i sám věřil, ale teď se mi zas zlé sny vrací. Kdyby mě sny tížily jen v noci. Ale oni se vrací i za bílého dne a já je odehnat nedokážu. Není pro mne vysvobození, jediné co mi pomáhá je nebýt sám. O to víc rád jsem, když kněz přijde. Teď je večer a znovu čekám, jestli zachrastí klíč v zámku a bachař ke mně starého misionáře Simonela pustí. Vím, že přijde, cítím to. Skutečně – netrvá to dlouho a tak dychtivě očekávaný zvuk se ozve. Odkládám pero, dopíšu to jen co odejde. Jsou ale chvíle, kdy mi ani moudrý kněz nepomůže. Pak zabřednu do svých ponurých vzpomínek ještě víc. Možná ti teď bude běhat mráz po zádech, jestli nechceš, nečti to, ale rád bych ti vyprávěl o jedné bitvě. Matně si vzpomínám, že jsem tehdy táhli pod praporem sicilského císaře kousek za hranicemi jeho říše a zabírali mu další území jeho nepřátel. Nevzpomenu si na jméno toho města, je to už opravdu dávno. Bitva byla rychlá a snadná. Nepřítel nás neočekával, jeho zvědové byli nejspíše nějací lemplové. Pokud není město včas varováno a začne se bránit až na poslední chvíli, většinou není problém jej dobýt. Rychle jsme vtrhli dovnitř. Dodnes si dobře vzpomínám na hrdinský čin jednoho z radních. Byl se s námi do poslední chvíle, i když věděl že je bez šance – bojovalo se v jednom z horních pater vysoké radnice – a celou dobu pomalu postupoval k otevřenému oknu. Když viděl, že zůstal sám živý a nezajatý, hodil meč po našem veliteli, který se s tím byl, tím způsobem, že na kapitánově tváři zůstal jen údiv. Pak sám rozrazil okno a vyskočil z výšky ven. Pak začalo obvyklé plenění a rabování. Bylo nám to sice přísně zakázáno, ale kdo dokáže zkrotit vojáka, který právě vyhrál boj? Ve sklepeních bylo mnoho sudů s dobrým vínem a pěkných žen také dost. I já si brzy našel pěkný kus a chystal jsem si ji odvléct někam trochu do soukromí. Měl už jsem nějaký ten korbel v sobě a když se tam objevil její fracek a snažil se ji ochránit od jistého, neudržel jsem se a tak za chvíli byla další krev prolita. Když nemůžu usnout, zjevuje se mi tvář toho kluka, když spím, zdá se mi o něm. Vidím jeho výraz – tvrdý, odhodlaný a přece ustrašený. Když jsem to vyprávěl knězovi, dlouho pak mlčel. Pak už promluvil toho dne naposledy a nejsem si jist, ale myslím, že pak pronesl něco jako kletbu, ne to není to pravé slovo, spíše proroctví: „Bude tě to mučit. Nedovedeš si dnes představit ta muka, i když již teď jsi málo z toho poznal. Nevím jestli se z toho zlého snu někdy probudíš, ale vím, že to sám nedokážeš.“ Příštího dne jsem se ho snažil zeptat jak to myslel, ale on mi tu jen se slabým úsměvem nechal svojí Bibli. Přečetl jsem si ji. Číst umím, některá latinská slovíčka jsem sice už z mladých let zapomněl, ale zjistil jsem, že si vzpomenu na víc než bych kdy čekal. Přečetl jsem si ji, ale pořád se mi sny zdály a tvář nemizela. Zkoušel jsem se i modlit. Sice nechápu k čemu mi můžou nahoře pomoci ty naučené fráze, asi k ničemu. Dlouho jsem to zkoušel, až jednoho dne jsem se opět kněze zeptal, co mám dělat. Je tu přeci, sakra, knězem, tak ať mi poradí. Nevybral jsem si ale správný den. Měl jednu ze svých nálad a začal vyprávět. Nějak takto: „Dlouho jsem si také myslel, že křesťan k životu potřebuje Bibli, otčenáš, latinské věty a pár dalších modliteb ke všem svatým. Nejenom že jsem si to myslel, myslel a myslí si to dodnes mnoho lidí. Pak jsem se vypravil do Jižní Ameriky. Dlouhá léta jsem obracel indiány na pravou víru. Dlouhá léta jsem se snažil vštěpit jim alespoň něco z našeho poznání. Měl jsem za to, že se mi to daří. Dlouho to tak vypadalo. Pak jsem odešel a vše zase vyšumělo do ztracena. Když jsem se po pěti letech vrátil, nebyl tam už křesťan nikdo. Dlouho jsem se tím trápil, nechápal jsem, jak jen jsem mohl selhat. Jak jsem mohl selhat já, jak mohli selhat mí drazí indiáni. Proč jen nezůstali i v těžkých chvílích pevní ve víře?“ Po tom co toto řekl se opět, jak měl ve zvyku, na dlouho odmlčel a potichu přemýšlel. Pak pokračoval: „Nemohl jsem s tím ale už nic dělat. Doma v Evropě mi umřela matka a tak jsem se první lodí vrátil. Smutek zde přehlušil smutek z Ameriky. Každý smutek ale jednou odezní a já jsem opět přemýšlel, kde jsem selhal. Pak jsem se stal farářem. V jedné malé vsi jsem dostal na starost pár oveček a snažil jsem se je přetvářet k obrazu Božímu. Také se mi z počátku zdálo, že se mi to daří. Pak ale přišlo zlo. Nevím proč jsem si tím tak jistý, ale myslím, že za to může don Musselli, hlavní je, že za čas se lidé začali sprostě pomlouvat, nikdo druhému nepřál nic dobrého, každý začal hrát jen svojí hru. Vytratilo se přátelství a přišla závist, touha po moci a po penězích. Znovu jsem si vyčítal, kde jsem mohl selhat. Předtím to tu také bylo, ale ne tolik a já měl za to, že jsem mnohé zničil. Jak se ale ukázalo, dokázal jsem to pouze potlačit. Pak jsem to pochopil. Víš, Bible je jen z půlky sbírka přikázání. Ta druhá je úplně o něčem jiném. Někdy se až zdá, že to co před tím mělo smysl je teď docela zbytečné. Nevím proč, ale jsme všichni pořád v té první půlce.“ Na dveře zaklepal netrpělivě bachař. „Jsem tu už moc dlouho musím jít.“ Víc už se mnou o tom nemluvil, já se ho zatím neptal. Teď ti píšu a svíce mi už pomalu dohořívá. Kněz mi sdělil, že mám docela dobrou šanci na to, že se odtud dostanu. Byl bych opravdu rád. Možná bych se rád vrátil tam k tobě a řekl to co jsem se předtím říct bál. Napiš zda smím. S pozdravem, Marconius Parcorri

Čas načtení: 2021-08-28 20:23:11

Vítězem karlovarského filmového festivalu se stal srbský film Strahinja. Které další snímky byly oceněny?

Letošní 55. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary proběhl od 20. srpna do 28. se dvěmi soutěžními sekcemi. Festivalové poroty ocenily 28. srpna nejlepší filmy festivalu. Ceny byly předány během závěrečného ceremoniálu.   HLAVNÍ SOUTĚŽ   VELKÁ CENA – KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva 2021 Strahinja a jeho žena Ababuo opustili Ghanu s vidinou lepšího života v Evropě. Místo na jejím západě však skončili v Srbsku, kam byli deportováni. Strahinja si začal budovat kariéru, Ababuo však nemá možnost realizace a její frustrace narůstá. Když jednoho dne zmizí, Strahinja se ji vydává hledat… Průzračně čistý, humanisticky laděný příběh o potřebě najít své místo ve světě a o lásce, jejíž nejhlubší důkaz může být ten nejbolestivější.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Každá minuta života Režie: Erika Hníková Česká republika, Slovenská republika, 2021 Slovenští manželé Hanuliakovi se při výchově rozhodli následovat cestu takzvané Kamevédy, komplexního rozvoje pohybových schopností i intelektu dítěte. Ve své hloubce unikátní úvaha o výchově dětí dokumentuje rok života jejich čtyřletého syna Miška, z nějž ani minuta nepřišla nazmar, neboť pro nudu nezbývá místo a odpočinkem se jen nadechuje před dalším výkonem.   CENA ZA REŽII Dietrich Brüggemann za režii filmu Ne! / Nö Německo, 2021 Není trajektorie partnerského života předem nadefinovaná? Vzít se, mít děti, být jako ostatní… Generace třicátníků má možná vše, avšak podle Dietricha Brüggemanna selhává v naplnění nastavených ideálů. Ne! je kritikou současných hodnot, stejně jako pojednáním o boji za lásku.   CENA ZA ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON Éléonore Loiselle za roli ve filmu Boje / Guerres Kanada, 2021 S dovršením dvaceti let se Emma přihlašuje do armády. Chce nejen jít ve šlépějích svého otce, ale touží se též zbavit tíživého pocitu existenciální prázdnoty. I když to prostředí tvrdé disciplíny vyžaduje, Emma postupně zjišťuje, že ne všechny emoce dokáže v mužské společnosti potlačit.   CENA ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON Ibrahim Koma za roli ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021 Anamarija nastupuje jako výchovná poradkyně do nové školy. Divák spolu s ní odkrývá charaktery členů učitelského sboru, prožívá drobné konflikty a odhaluje zákulisní hry. Sebevědomý debut Sonji Tarokić o boji jednotlivce v rámci systému a obtížnosti zachování vlastní integrity přináší zároveň komplexním způsobem podaný portrét instituce, jejíž zaměstnanci mají jeden z nejzodpovědnějších úkolů – vzdělávat nastupující generace.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Vinette Robinson za herecký výkon ve filmu Bod varu / Boiling Point Velká Británie, 2020 Šéfkuchaři Andymu ještě ani nezačala směna, a už nestíhá. Jeho restaurace je přebookovaná, kuchyní šmejdí nespokojený kontrolor a do toho všeho na večeři dorazí i kuchařská ikona s uznávanou food-kritičkou. Jednozáběrová jízda hektickým večerem začíná… Famózní Stephen Graham v hlavní roli britského filmu o všech, kterým se pod tíhou profesního stresu někdy zavařila hlava.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jelena Stanković za kameru ve filmu Strahinja / Strahinja Banović Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   DIVÁCKÁ CENA DENÍKU PRÁVO Zátopek Režie: David Ondříček Česká republika, Slovenská republika, 2021 Fascinující drama Davida Ondříčka přibližuje životaběh Emila Zátopka, proslulého českého vytrvalce a olympijského šampiona, muže, který s imponující bezstarostností atakoval hranice lidských možností a zařadil se po bok velikánů, kteří posunuli sportovní klání do kategorie nezapomenutelných příběhů.   SOUTĚŽ NA VÝCHOD OD ZÁPADU   VELKÁ CENA NA VÝCHOD OD ZÁPADU Rus / Nuuccha Režie: Vladimir Munkuev Rusko, 2021 Chudý jakutský pár právě pohřbil novorozené dítě a chystá se na příchod drsné zimy. Když místní správce rozhodne, že se mají manželé postarat o ruského politického vězně, nezbývá jim než uposlechnout. Cizincův příchod však zasáhne do jejich života víc, než očekávají… Sugestivní drama je pozoruhodnou ukázkou jakutské kinematografie a zároveň výrazným hlasem do debaty na téma následků kolonizace a násilné asimilace národů na území carského Ruska.   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY NA VÝCHOD OD ZÁPADU Jako sestry / Sestri Režie: Dina Duma Severní Makedonie, Kosovo, Černá Hora, 2021 Přátelství dvou dospívajících dívek je ohroženo ve chvíli, kdy musí čelit fatálním následkům svého manipulativního chování. Subtilní debut z prostředí mladé komunity, pro niž je počet followerů důležitější než upřímné vztahy, autenticky zachycuje formativní momenty mládí, které nás učí přijmout zodpovědnost za své činy.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   KŘIŠŤÁLOVÝ GLÓBUS – CENA ZA MIMOŘÁDNÝ UMĚLECKÝ PŘÍNOS SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFII Michael Caine, Velká Británie   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY ZA PŘÍNOS ČESKÉ KINEMATOGRAFII Jan Svěrák, Česká republika   CENA PREZIDENTA MFF KARLOVY VARY Ethan Hawke, USA   NESTATUTÁRNÍ CENY UDĚLENÉ NA FESTIVALU   CENA MEZINÁRODNÍ FILMOVÉ KRITIKY Zkouška / Ezmûn Režie: Shawkat Amin Korki Německo, Irácký Kurdistán, Katar, 2021 Pokud Rožín nesloží přijímací zkoušky na univerzitu, musí podstoupit domluvený sňatek. V opačném případě je svobodná. Tak rozhodl otec, hlava rodiny. Starší sestra Šilan se snaží Rožín ze všech sil pomoci, ale každý dobře míněný krok stahuje mladou ženu hlouběji do sítě podvodů a lží. Napínavé drama i odvážný průzkum tématu práva žen na vlastní život.   CENA EKUMENICKÉ POROTY EKUMENICKÁ POROTA Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ EKUMENICKÉ POROTY Sborovna / Zbornica Režie: Sonja Tarokić Chorvatsko, 2021   CENA FEDEORA Za nejlepší film v Soutěži Na východ od Západu Otarova smrt / Otar's Death Režie: Ioseb „Soso“ Bliadze Gruzie, Německo, Litva, 2021 Dvě rodiny, potýkající se s rozdílnými existenciálními problémy, svede dohromady nešťastná událost. Na jednu z nich má nehoda fatální dopad, pro druhou se stává příležitostí k lepšímu životu. Pečlivý průzkum perspektiv všech poznamenaných osob ústí v úvahu nad lidskou morálkou, jež si neodpustí tragikomický tón.   ZVLÁŠTNÍ UZNÁNÍ POROTY FEDEORA Jednotka intenzivního života Režie: Adéla Komrzý Česká republika, 2021   CENA EUROPA CINEMAS LABEL Za nejlepší evropský film v Hlavní soutěži a v Soutěži Na východ od Západu Strahinja / Strahinja Banović Režie: Stefan Arsenijević Srbsko, Francie, Lucembursko, Bulharsko, Litva, 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-13 20:19:04

Slepá ulička jménem Francie. Úvahy k dopisům francouzských vojáků

Nečekaně mi přisvištělo pozvání do pořadu 360 Michala Půra na CNN Prima News. Jednalo se o diskusi na téma „bezpečnostní situace ve Francii“, podnícenou dvěma kritickými dopisy francouzských vojáků. K tomuto tématu je ještě hodně co dodat, ale do televizního vystoupení se to nevešlo; v televizi má každá minuta cenu zlata. Proto nezbývá, než všechny dodatečné úvahy vtěsnat do článku. Tady jej máte. Nejdřív stručně k aktuální situaci. Úmysl provést vojenský převrat se obvykle předem neohlašuje na stránkách novin, takže na nějaké bezprostřední divadlo v podobě tanků valících se po Champs-Élysées to nevidím. (Bezprostřední proto, protože kde bude stav věcí někdy za pět let, těžko prorokovat.) Spíše je to opravdu varování před spontánním vývojem, možná i trochu „provokace“, vlastně docela chytrá. Pokud to teď prezident Macron přežene s odvetou a trestáním signatářů, bude působit jako uražený despota, což mu u voličů nijak nepomůže. Ale nezareaguje-li nijak, nebo jen velmi slabě, bude to zase z jeho strany vypadat jako tiché potvrzení, že temné poměry popsané v obou dopisech jsou reálné – a on coby výkonná hlava státu je za ně aspoň částečně zodpovědný. Nicméně pojďme na chvíli hypoteticky uvažovat o tom, že se skutečně stalo neslýchané a v čele Francie stanula vojenská junta. Co by mohla dělat? Zadrhne se integrační motor EU? Z mezinárodního hlediska by se Francie pod vládou generálů ocitla v horší, ale nikoliv zásadně horší pozici, než jakou má teď. Pro francouzské zahraniční vztahy je rozhodující, jak by reagovala EU. A na to, aby v Bruselu křičeli příliš hlasitě, se nacházejí trochu moc blízko k francouzským hranicím. Asi tak tři hodiny jízdy tankem, možná dvě, vezmete-li to po dálnicích. Už jen tato skutečnost, snadno viditelná na každé mapě, by kariérní politiky v sídelním městě unie poněkud brzdila ve verbálních odsouzeních. Odhlédneme-li od verbálních odsouzení, mírných či ostřejších, reálné sankce by se nejspíš nekonaly. Po brexitu si už EU nemůže dovolit ztratit další velkou členskou zemi. Pokud by noví páni Elysejského paláce nezačali páchat něco opravdu příšerného, mohli by si v Bruselu zajistit určité diplomatické krytí. Bojujeme proti terorismu atd. Ve skutečně prekérním postavení by se ocitli němečtí Zelení, kteří momentálně mají velmi slušnou naději na zisk kancléřského úřadu. Vývoj, při kterém v Berlíně zasedne na trůny moci zelená kancléřka a v Paříži pro změnu nějaký představitel tvrdé pravice, se přitom může uskutečnit i bez převratu, naprosto mírovými volbami. Tzv. integrační motor unie by se v takovém případě pořádně zakuckal. Za slabé vlády se množí loupežníci Pokud jde o samotné potlačení projevů kriminality a náboženského extremismu v problémových zónách, tam by vojenská vláda měla skutečně šanci dosáhnout toho, po čem oba dopisy volají. Historicky vzato není taková situace nijak výjimečná. Za slabé vlády se vždycky množili loupežníci všeho druhu, a nakonec se s nimi muselo něco dělat. Technicky na to současná civilizace nepochybně má. Pokud už Gnaeus Pompeius dokázal potlačit středomořské piráty natolik, že dalších tři sta let o nich téměř nebylo slyšet, jistě by to dokázala i moderní Francie se současnými „hordami z předměstí“ (les hordes de banlieue), o kterých se píše v prvním dopise. Mám za to, že v téhle souvislosti se často zapomíná na jednu důležitou okolnost. Člověk zvyklý na pravidelnou výplatu sociálních dávek a na to, že potraviny se kupují v obchodě za rohem, není zrovna ideálním materiálem na nezlomného partyzána. Řadový obyvatel paneláku na předměstí nemá to samé know-how a houževnatost jako Paštuni z Hindúkuše, které adoruje. Ti jsou po dlouhá staletí zvyklí přežívat mráz a hlad v nehostinných horách, on nikoliv. I kdyby jeho duší zmítali ti nejhorší běsi, duševní vybavení nezbytné pro úspěšnou guerrillovou válku mu bude scházet. Skutečně těžký úkol by přišel potom, v momentě, kdy zbraně umlknou. Co potom? Nikdo nechce být v učebnicích na jedné stránce s Hitlerem Jste vojenská junta a krátkou, ač krutou válku v předměstích jste vyhráli. Máte v rukách určité množství zajatců chycených se zbraní   ruce. Kromě nich musíte brát v potaz i podstatně širší vrstvu obyvatelstva, pojmenujme ji třeba „podhoubí“, která s nimi sympatizuje. Toto „podhoubí“ je zatraceně velké; podle průzkumu agentury IFOP z listopadu 2020 dává přednost 38 procent francouzských muslimů právu šaríja před sekulárními zákony republiky (mezi mladými dokonce 57 procent). V roce 2016 to bylo „jenom“ 29 procent. Situace se tedy za posledních pět let zhoršila. Dejme tomu, že byste se jako junta chtěli inspirovat v československých dějinách a nějakou podmnožinu těch lidí odsunout z Francie s tím, že už se s nimi nedá dále žít v jednom státě. Jenže do přirozeně se nabízejícího Alžírska je nijak snadno nevyvezete. Jednak hodně z nich nejsou vůbec lidé alžírského původu, jednak o ně ta země samozřejmě stát nebude; má svých vlastních problémových jedinců dost. Na rozdíl od Německa roku 1945, které bylo úplně poraženo a nemohlo se k situaci nijak vyjadřovat, by se severoafrické státy patrně takové snaze aktivně bránily. To by pro juntu znamenalo vybojovat další válku, tentokrát s tím Alžírskem. Není to nemožný úkol, třeba by ji vyhrála, vybavení k tomu má. Ale výsledkem takové války by bylo silně destabilizované sousedství. Většina racionálních Evropanů se shodne na tom, že jedna Libye úplně stačí. Jaké jsou další možnosti? Převýchovné tábory v čínském stylu? Tady lze zase o jejich účinnosti historicky pochybovat. Španělská levice přežila desítky let Frankova režimu. Japonští křesťané přežili tvrdý útlak šógunátu. Ani Sovětský svaz neudělal ze svých občanů nový druh člověka. A dále než k převýchovným táborům ani ta nejbrutálnější západní vojenská vláda nesáhne. Nikdo nechce být v učebnicích historie zapsán na jedné stránce s Hitlerem. Francouzští muslimové čím dál více inklinují k právu šaríja Vlastně není potřeba chodit do hypotetické budoucí Francie. V podobné situaci se nachází Izrael a její vývoj teď vidíme v přímém přenosu. Moc pozitivní není. Izraelci mají nepochybně podstatně méně skrupulí než běžný stát EU, ale s početnými a kompaktními nepřátelskými komunitami žijícími v jejich těsné blízkosti také nic zásadního udělat nemohou. Pomocí vojenské síly dokážou vynutit dočasné příměří, ale s vědomím, že v nejbližším vhodném okamžiku jim protistrana půjde zase po krku. Třeba ve chvíli, když se v Bílém domě vystřídají prezidenti a je nutno dojednávat nový diplomatický status quo. Do věci by mohl zasáhnout ještě jeden trend, ke kterému jsem nicméně trochu skeptický. Seděl jsem před pár dny s jedním mladíkem, který žije ve Francii, a ten mi říkal, že určitá část Arabů tiše odpadla od islámu. Kdyby jich bylo čím dál více, mohlo by to tu uzavřenou komunitu postupem času rozpustit. Proč jsem skeptický? Na jednu stranu jsem si víceméně jist, že i mezi muslimy se tiše a pomalu šíří různé podvratné myšlenky – liberalismus, ateismus atd. V každé společnosti se najdou lidé, které přitahuje pravý opak zavedených norem, a při dnešních komunikačních možnostech se k zakázaným idejím nevěřících dostanete snáze než kdy dříve. Známý ateista Dawkins tvrdil už před třemi lety, že v islámském světě se stáhlo třicet milionů kopií arabského překladu jeho knihy Boží blud. To není zrovna malé číslo. Čím si ale nejsem jist, je to, jestli tenhle proces v průběhu nejbližších desetiletí k něčemu bude, aspoň z toho civilizačního a bezpečnostního hlediska. Není totiž patrné, zda tento proces ohrožuje ono “tvrdé sunnitské jádro”, které je podstatou problému, nebo zda jenom dochází k erozi jeho vnějších okrajů, které byly stejně z principu nespolehlivé. V tom druhém případě by „tvrdé sunnitské jádro“ mohlo dokonce posilovat tím, že váhavější nebo méně oddaní jedinci odpadávají a koncentrace fanatiků roste. Pamatujete si na ty výše citované průzkumy mínění z let 2016 a 2020? Procento příslušníků francouzské muslimské komunity, kteří dávají přednost právu šaríja, vzrostlo. A ne málo, o deset procentních bodů za necelých pět let. Takhle nevypadá příznivý vývoj. Evropané vlezli do pasti Suma sumárum, abychom tento článek nějak zakončili. Slušně řečeno, mám za to, že Francie je ve slepé uličce. Neslušně, ale výstižněji řečeno, francouzská situace je FUBAR, Fucked Up Beyond Any Repair. Ač jsem v mnoha věcech opatrným optimistou, tady žádné dobré vyhlídky nevidím. Teď jde hlavně o to, nevlézt do podobné pasti. Francouzi vlezli do svojí pasti z bývalé koloniální pýchy a krátkozrakosti, na kterou „dojelo“ i jejich dávné impérium v rozvojovém světě. Němci do ní lezou ze spasitelského komplexu, který jim neumožňuje posuzovat některé věci pragmaticky a nasazuje jim hypermoralizující, leč křivé brýle. O Švédech by se dalo říci něco podobného jako o Němcích. Pokud to uděláme i my – a zatím nevidím žádnou garanci, že ne – bude to proto, abychom se někomu zalíbili. To je totiž zase slabá stránka kmene Čechů. Já bych se osobně radši nelíbil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-04 12:48:16

Peníze nesmrdí

Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy. Nikdy nevěřme nikomu, kdo tvrdí, že vymýtí korupci! Buď se totiž ve své naivitě mýlí, anebo nestoudně lže. V žádné době, v žádné zemi ani v žádném politickém systému se to ještě nikomu nepodařilo, protože základem korupce je pradávný a přirozený pud shromažďovací, ze kterého se pouze u lidí postupně vyvinula chorobná touha po majetku a zbohatnutí, mnohem silnější než pud sebezáchovy. V dějinách lidstva proto nebylo ani jediné období, kdy by chamtivost a korupce nenabyly obludných a společensky rozvratných rozměrů. Korupce je věčná Korupce provází lidstvo již od doby první dělby práce, kdy primitivní lidská společenství bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník tlupy, rodu, kmene anebo raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohlížitele (soudcem byl zpravidla on sám), okamžitě se zrodily nabídky anebo požadavky úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (napříkla úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci. Úplatkářství vedlo vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože porušovalo principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo zabili. Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351–2342 př. n. l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit korupci se mu také nepodařilo. O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra (73–71 př. n. l.), který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce. Ani následující staletí nebyla lepší a tento neutěšený stav přetrval ve všech zemích světa až do dnešní doby. Peníze i láhev koňaku Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Nepřímým úplatkářstvím (§ 333 trestního zákona) je pak takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo že v očekávání úplatku tak již učinil. Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (například vejce, víno apod.). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil. Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být například láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, automobil, byt, zahraniční zájezd apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel, a dokonce i pohlavní styk. Je pozoruhodné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním, kolik osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá a kolik žen vděčí za své vyšší společenské postavení právě tomuto druhu plnění. Prozatím se však ani jediný takový případ neocitl před soudem, neboť k takto nepoctivě získanému prospěchu se žádná žena nepřizná. Jak vznikají „svazy známých“ Trestně postižitelným úplatkářstvím není úplatkářství do budoucna (pro futuro), označované mnohdy jako klientelismus. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem (kalkulací) přiměřené protislužby budoucí. Takoví „lobbisté“ cíleně loví ve státním aparátu anebo v politických kruzích a typují si „slabé kusy“, které nedokážou odolat pokušení. Tímto způsobem se pak postupně vytváří i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo „svaz známých“), které v případě náhlé potřeby musí přispěchat na pomoc, protože jinak by se ve svém „svazu“ znevěrohodnily a v případě jejich potřeby by jim už nikdo nepomohl. Úplatkářstvím do budoucna je například prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce. Lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se takto nepoctivě zvýhodněná osoba zavazuje k nějaké příští protislužbě (například ke jmenování rodinného příslušníka do nějaké významné funkce, k upřednostnění ve výběrovém řízení apod.). Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná. Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (například „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB. Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu proto zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka (Lojzu, Frantu) nám nesahejte, ten je náš!“ Tyto praktiky byly převzaty i ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se však záhy rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách plní svěřené úkoly, a dokonce podepisují sliby loajality. Významným politikům jsou pak poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno, a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit, zvláště pak po vítězných volbách. Úplatky do budoucna jsou například automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání rodinných příslušníků, upřednostnění ve výběrových řízeních apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého podílu na zločinné privatizaci národního majetku trpěl až do své smrti „ztrátou paměti“. Morálka politiků je horší než morálka mafiánů „Svazy přátel“ (známých) ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ policie, státního zastupitelství a justice. Nemají sice tak přísnou hierarchii ani kázeň jako sicilská mafie a (prozatím) nepoužívají ani násilí, avšak o politický a ekonomický vliv dokážou zápasit se stejnou zákeřností a urputností. Někteří jejich členové pak i uvnitř svého „svazu“ intrikují, vytvářejí znepřátelené frakce a za nejrůznější výhody dokážou i zradit a přeběhnout k jinému „svazu přátel“. Současná politická morálka je tedy ještě nižší než morálka zločinecká, protože v mafii by si to nikdy nedovolili. Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik proto nejenže nikdy nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (například poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě, včetně protislužby trestné. Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to oni ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let. Dobří „přátelé“ totiž nesmějí zapomínat, neboť i oni mohou jednou někoho a něco potřebovat. Takto funguje moc zákonodárná, výkonná i soudní již po celá staletí a fungovat stále bude. Ony zvláštní soudy pro boj s korupcí by tedy nemohly dokázat vůbec nic. O původ peněz se starají pouze lidé moudří, spravedliví, poctiví a slušní, kteří ovládají svoji mysl a jsou zcela lhostejní k majetku, prospěchu a funkcím. Mezi politiky je stěží najdete. Proto také jeden z našich bývalých prognostiků (věštců), který se velice rád prezentuje jako geniální všeznalec, počátkem devadesátých let takto nefilozoficky odpověděl na dotaz o původu peněz: „A vy dokážete rozlišit čisté a špinavé peníze?“ Podobná otázka přitom padla již před 2000 léty při rozhovoru římského císaře Vespasiána s jeho synem Titem. Popisuje jej Suetonius v Životopisech dvanácti císařů: „Syn Titus mu vyčítal, že si vymyslel také daň z moči; Vespasián mu přisunul pod nos peníz z prvního výtěžku daně s otázkou: „Cítíš snad nějaký zápach?“, a když on mu to popřel, dodal: „A přece je ze chcanek.“ Jakákoliv forma korupce (tj. zjevné, skryté i do budoucna) je neslušná a nepoctivá, neboť vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů. Korupční prostředí jakéhokoliv státu je tedy především dílem lidí, kterým „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a kteří jsou pro ně schopni úplně všeho. A jsou to právě volby, které těmto politickým dobrodruhům, chamtivcům a lhářům umožňují dosažení jejich touženého cíle. Tisíciletý problém korupce nelze vyřešit jakýmkoliv politickým, organizačním anebo represivním opatřením. Bez přísné a uvědomělé sebekázně to prostě nejde, protože pud shromažďovací, chamtivost ani lakotu nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se takový zázrak nad zázraky nikdy nikomu nepodařil a ani nepodaří. Důkazů o tom je kolem nás dostatek a historické zkušenosti to pouze potvrzují. Historia magistra vitae est. I kdyby tedy všichni současní uchazeči o politické funkce „zpívali hlasy andělskými“ a slibovali „hory, doly“, téměř každý z nich podlehne kouzelnému šustění bankovek (cinkotu penízků). „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2021-03-25 12:39:43

Neříkej to jméno aneb O efektu Streisandové

Na rozdíl od Facebooku, Twitteru a Instagramu není Reddit zrovna široce rozšířenou sociální platformou. Dokonce jej asi většina čtenářů tohoto blogu ani znát nebude; Čechů je tam málo, maličko. Server je orientován na textové příspěvky a jednotlivá fóra (subreddity) jsou poměrně autonomní, i když ne natolik, aby na ně občas nedopadlo kladivo shůry. Včera ráno jsem si zapnul jejich mobilní aplikaci a šel se podívat na fórum r/ukpolitics, kam často chodím sbírat drby, protože tam diskutuje větší množství politicky aktivních Britů (včetně členů stran) a člověk se dostane k leckterým zajímavým informacím s předstihem. Samozřejmě, jako všechny sociální sítě, i tady to musíte brát s rezervou a nevěřit všemu, co se tam plácne. Ale časem zjistíte, kdo si vymýšlí a kdo je vcelku spolehlivý. Jako předběžné upozornění na problémy, které vevnitř britského politického systému teprve zrají, je to vynikající zdroj. Ejhle, vyskočilo na mě upozornění, že příslušné fórum je privátní a nesmím tam jako anonym ani číst. Technická chyba, říkal jsem si. Ach, kdeže. Nic takového. Fórum bylo skutečně dočasně znepřístupněno, ale úmyslně. Na Redditu totiž propukla mazací křeč. Začala tím, že někdo nasdílel článek ze Spectatoru o jisté paní jménem Aimee Challenor, která je v současné době zaměstnankyní právě v Redditu. Šlo o to, že Challenorovou, jež patří mezi známé transgender aktivisty, vyhodili během roku 2019 ze dvou britských stran (Zelených a Lib. Dem.) za to, že při své kampani za Zelené zaměstnávala pod falešným křestním jménem jako pomocníka a fotografa svého otce, tou dobou už obžalovaného a následně odsouzeného pedofila. Její otec vyfasoval 22 let vězení mimo jiné za mučení a znásilnění desetileté holčičky, ke kterému si zřídil na půdě svého domku jakousi improvizovanou mučírnu. Aimee Challenor tvrdí, že i když v domku také bydlela, o žádné mučírně na půdě nevěděla, a že její pobyt v domě nebyl nepřetržitý. Podle toho, že je na svobodě, lze soudit, že jí nikdo nedokázal opak. Samozřejmě se můžeme neshodnout na tom, jestli ona rozhodnutí Zelených a Liberálních demokratů vyhodit Challenorovou byla cancel culture nebo ne. Nicméně ve vnitřnostech Redditu se semlelo něco záhadného a z fóra r/ukpolitics nejenže zmizel odkaz na samotný článek, ale zablokován byl i účet uživatele, který článek nasdílel. Jako by proti němu zasáhli ti nejvyšší administrátoři, dost možná i Aimee Challenor samotná – to se jen tak nedozvíme. Jak to začasté bývá, pokus o zamáznutí nežádoucí reality hrubou silou se vymstil. Zbylí moderátoři UKPolitics znepřístupnili svoje fórum a vyzvali uživatele, ať nezmiňují určitého člověka jménem, a to pro jistotu ani v soukromých zprávách. Informace o tom, že Reddit se snaží potlačit šíření negativních zpráv o své zaměstnankyni, se explozivně rozšířila do jiných koutů serveru, jakož i mimo něj. K protestu se přidaly desítky dalších fór. (Viz třeba: zde, zde, zde, zde.) Tváří v tvář takovému skandálu byl Reddit nucen zaveslovat zpět a ohlásit, že šlo o „chybu systémů“; účet uživatele, který článek nasdílel, byl zase odblokován. Řadoví moderátoři tomuto vysvětlení samozřejmě nevěří ani zbla (viz diskuse tamtéž). Nicméně jedním důsledkem celé věci je to, že minimálně desítky tisíc lidí, kteří ještě včera neznali jméno Aimee Challenor, jej nyní znají – i s kontextem. To není novinka. Víte, jak se tomu říká? Efekt Streisandové. Je pojmenovaný podle slavné zpěvačky, která se roku 2003 pokusila zakázat šíření fotografie svého sídla v Malibu. Její dům byl vyfocen v rámci studie eroze kalifornského pobřeží. V době, kdy Streisandová zažalovala fotografa Kennetha Adelmana o padesát milionů dolarů za narušení soukromí, si tu fotku prohlédlo pouhých šest lidí, z toho dva byli Streisandové právníci. Ale v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že Streisandová chce její šíření zakázat, se na stránky s fotkou přivalilo dalších 420 tisíc zvědavců…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-27 13:40:39

Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům

Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. *  Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. *  Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. *  Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. *  Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-13 17:52:04

Z minulých kontroverzí (I). – „Prasečinky“ v poště

A2larm, český levicový časopis, který sám sebe charakterizuje slovy „squatujeme mediální prostor od roku 2013“, přeložil esej kanadského autora Brada McGregora, která je velice kritická vůči tomu, jakým způsobem digitální obři zašlápli sociální síť Parler. Nečekal jsem to, ale potěšili mne. Za každého člověka, který v tomhle směru dokáže dohlédnout dál než pár dní dopředu, jsem rád, ať už patří k libovolnému konci politického spektra. V téhle souvislosti mě napadlo podívat se na několik historických jevů a událostí, které byly tomu dnešnímu dění podobné. Některé jejich důsledky ovlivňují politiku a společenské poměry dodnes. Leckdy bereme za samozřejmé něco, co vůbec samozřejmé nebylo, nebo argumentujeme nějakou větou či citátem, jehož kontext už upadl do zapomnění. Vybral jsem tedy tři taková historická témata, o kterých chci postupně napsat. Všechna jsou z dějin Spojených států amerických, protože i ten současný boj o to, co smějí a nesmějí sociální sítě, se bude rozhodovat hlavně tam. Ani jedno z těch témat není perfektní analogií k dnešnímu digitálnímu světu a není mým cílem říci „vidíte, toto řešení musíme zkopírovat a bude hotovo.“ Odlišnosti spočívají například v roli státu. Ale paralel k dnešku najdete docela dost. Tak tedy, první díl: smí americký občan posílat sprosťárny poštou? A co je to vlastně sprosťárna z pohledu úředníka a soudce? Na scénu přichází puritanismus Jedna z okolností, která hodně ovlivňuje dnešní debatu o právech soukromých společností, je ta, že valná většina našich základních politických myšlenek je hodně stará. Kořeny dnešního moderního liberalismu sahají hluboko do 18. století, jsou starší než parní lokomotiva, lodní šroub nebo ruchadlo. Nejpalčivějším problémem svobodomyslného člověka té doby byl přežívající feudální systém, vůči kterému se liberálové vymezovali; je to dost vidět v tématech, kterým věnovali největší pozornost (například „žádné zdanění bez reprezentace“). Tehdejší civilizace ještě moc neřešila otázky „síťových systémů“, infrastruktury, která nějakým způsobem obsluhuje celé komunity a má sklony k přirozené monopolizaci. Člověk 18. století se s takovou infrastrukturou běžně nesetkával. Elektřina byla ještě hračkou v laboratořích potrhlých učenců, kanalizace a vodovod se vyskytovaly jen v některých čtvrtích největších měst světa (tak například Praha začala zřizovat všeobecnou kanalizační síť až po roce 1816). Pro pouliční osvětlení platilo totéž. Výrazné výjimky byly jenom tři: veřejná silniční síť, veřejné plavební kanály a pošta. Pošta už byla v 18. století dobře zavedeným jevem a americkému Kongresu je přiznáno právo zřídit celostátní poštovní službu přímo v ústavě – což naznačuje, že i otcové zakladatelé, kteří v mnoha jiných věcech projevovali vysloveně libertariánského ducha, si uvědomovali, že tento typ plošné služby není vhodné ponechat úplně živelnému vývoji. O kus dál v té samé ústavě, respektive v jejím prvním dodatku, je ustanoveno, že Kongres nepřijme žádné zákony omezující svobodu slova. Teoreticky byste tedy měl mít právo posílat americkou federální poštou, co se vám zachce – aspoň pokud to nebude pro příjemce nebezpečné (například bomba). Aspoň pokud si vykládáte první dodatek stejně jako já. V praxi to bylo dost zásadně jinak, protože do hry vstoupila – a na dlouho, téměř na sto let! – další typicky americká vlastnost. Puritanismus. Kam vede potlačování neřesti Otázka, jestli se ochrana svobody slova vztahuje i na takzvaně obscénní obsah, se v Americe u soudů řešila mnohokrát a výsledky jsou, mírně řečeno, neuspokojivé – zejména proto, že vymezit s dostatečnou přesností, co je vlastně obscenita, je beznadějný úkol. Při důležitém soudním sporu Jacobellis v. Ohio (1964) vyřkl soudce amerického nejvyššího soudu Potter Stewart dodnes slavnou větu: „Nebudu se dnes dále pokoušet definovat ten druh materiálu, který bývá zahrnován do krátkého popisu ‚tvrdá pornografie', a možná bych to ani nikdy srozumitelným způsobem definovat nedokázal. Ale poznám ji (míněno pornografii, pozn. MK), když ji vidím, a film, o kterém rozhodujeme v tomto sporu, jí není.“ (Pro paralelu s dnešní debatou o mezích svobody projevu zkuste místo obscenity či pornografie dosadit třeba projevy nenávisti nebo podněcování k násilí.) V případě americké federální pošty a jejího nepřátelského postoje vůči „obscenitě“ sehrál ústřední roli jistý Anthony Comstock, zakladatel newyorské Společnosti pro potlačování neřesti. Charakter organizace můžete posoudit už při pohledu na její razítko. Málokdo v celé historii lidstva si dal pálení knih přímo do vlastního znaku, většina tyranů je navenek aspoň trochu subtilnější. Comstock sám sebe označoval za člověka, který pleje plevel v zahrádce Boží („weeder in God’s garden“) a byl ve své snaze potlačit veškerou komunikaci sexuálního charakteru neuvěřitelně, až monomanicky vytrvalý. Systematickým lobbováním se mu podařilo protlačit zákon neformálně zvaný Comstock Act (1873), podle kterého jste se provinil federálním zločinem, pokud jste využil služeb americké pošty k zasílání jakýchkoliv nemravných materiálů. Definice byla nesmírně široká, spadaly do ní i lékařské informace o antikoncepci, erotické hračky nebo písemně vyjádřené chtíče. Dokonce i učebnice anatomie nebo porodnictví byly na hraně a několik států raději přijalo místní normy, které explicitně stanovovaly, že zasílání učebnic trestným činem není. (Podrobné informace k celé této povedené rodince zákonů najdete v angličtině zde.) Zákony byl časem rozšířeny i na soukromé dopravní společnosti. Comstock coby mravný a poctivý občan se nespokojil jen s přijetím samotných zákonů. Chtěl také v co největším rozsahu vynutit i jejich řádné dodržování a podařilo se mu dosáhnout toho, že pro něj americká pošta zřídila oficiální úřad poštovního inspektora. V něm pak Comstock rozhodně nespal na vavřínech. Vedl si statistiku o svých úspěších a na sklonku života se chlubil tím, že se mu podařilo spálit 15 tun knih, zatknout čtyři tisíce lidí a 15 z nich dohnat k sebevraždě. V roce 1878 zabránil Comstock vážně míněnému pokusu o zrušení „svého“ zákona tím, že kongresmanům předložil ty nejhorší vzorky ze své sbírky zabavených pornografií; při této informaci vás nutně napadne kacířská myšlenka, jak že to vlastně s tím jeho svatým rozhořčením bylo. Nicméně ať to bylo, jak to bylo, Comstock zůstal v úřadě až do své smrti roku 1915 a jeho dědictví jej přežilo ještě další desítky let. Fatální rány Comstockovým zákonům zasadil nikoliv Kongres – jak by to asi správně mělo být – ale několik soudních rozhodnutí během 20. století, například ve věcech Griswold vs. Connecticut (1965) a Eisenstadt vs. Baird (1972), které stanovily, že právo lidí na soukromý život je důležitější než státní zájem na potírání obscenity, ať už to znamená cokoliv. Dneska si jen těžko umíme představit, že za zaslání nahaté fotografie nebo balíčku kondomů poštou hrozilo v USA až pět let nucených prací a že to zdaleka nebyla jen teoretická hrozba. Jak praví jedna známá píseň na motivy Warcraftu: Leč na místo dnes všudypřítomného sexu nastoupila jiná ostře sledovaná témata. Když vítězí morální panika Což, čtenáři, možná bychom se měli podívat aspoň na pár styčných bodů historie Comstockových zákonů s dnešními poměry? * Základem represe byla morální panika, tehdy kolem nemanželského sexu, dnes třeba kolem onoho davu, který vtrhl do Kapitolu. Morálně panikařící lidé mají tendenci šlapat po svobodě projevu či soukromí svých spoluobčanů s roztomile příšernou samozřejmostí. Právě ten morální rozměr v nich totiž vzbuzuje iluzi vlastní nadřazenosti. * Existence centralizované sítě (v tomto případě pošty) vedla k tomu, že „nežádoucí“ činnost bylo možno plošně zakázat jedním rozhodnutím. * Vágnost a neurčitost zakázaného chování vedla k širokému rozsahu represí, což bylo z pohledu zastánců celého systému asi spíše jeho výhodou než nevýhodou. * Když byly příslušné zákony jednou přijaty, právní setrvačnost vedla k tomu, že různá jejich ustanovení přežívala v platnosti až do doby, kdy už koncertovali Beatles a nosily se minisukně. * Soukromá a státní sféra spolu rády prorůstají, a to i personálně. Anthony Comstock, hlavní hybatel věci, byl cca 40 let zároveň jak vysokým zaměstnancem státní americké pošty, tak i zakladatelem a tajemníkem soukromé Newyorské společnosti pro potírání neřesti, přičemž tyto dvě funkce se navzájem doplňovaly s jedním a tímtéž cílem. Tolik příběh o americké poště. A příště se podíváme … na železnici! Ale nebudou nás zajímat mašinky. Bude nás zajímat byznys. Velký byznys, jak jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}