Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 16:03:21

Židovka, která udávala Židy nacistům. Ukázka z kontroverzní knihy Stella od Takise Würgera

Drsný, avšak citlivý příběh Židovky Stelly Goldschlagové, oběti nevýslovných krutostí, kterou posléze nutili působit nevýslovné krutosti jiným. Příběh z nacistického Německa založený na skutečných událostech nastoluje dilema, zda má člověk zradit raději sám sebe, nebo vlastní rodinu. Píše se rok 1942. Do Berlína přijíždí Friedrich, tichý mladík původem od Ženevského jezera. Ve výtvarné škole se tu setkává s Kristin, která ho vodí po tajných jazzových klubech a pije s ním koňak. Dostane od ní první polibek a může si vedle ní namlouvat, že válka je někde daleko. Jednoho rána mu však Kristin zaklepe na dveře zraněná a přizná, že mu neřekla pravdu. Ve skutečnosti se jmenuje Stella a je Židovka. Gestapo ji odhalilo a nutí ji k ďábelské dohodě: bude-li udávat ukrývající se Židy, zachrání své rodiče.   Ukázka z knihy: V roce 1922 soudce poslal Adolfa Hitlera za výtržnictví na tři měsíce do vězení, anglický výzkumník objevil Tutanchamonův hrob, James Joyce publikoval román Odysseus, ruská komunistická strana si za generálního tajemníka zvolila Josifa Stalina a já jsem se narodil.             Vyrůstal jsem poblíž městečka Choulex u Ženevy, ve vile se vzrostlými cedry, sedmnácti akry půdy a plátěnými závěsy na oknech. Ve sklepě ležela planše, na které jsem se učil šermovat. V podkroví jsem se zase učil podle pachu rozeznávat kadmiovou červeň a neapolskou žluť a jaký je to pocit, když dostáváte nařezáno ratanovým klepačem.   Tam, odkud pocházím, se na otázku, co jste zač, odpovídá jmény rodičů. Já bych mohl říct, že otec ve třetí generaci řídil koncern, který z Itálie dovážel samet. Mohl bych říct, že matka byla dcerou německého velkostatkáře, jenž kvůli přílišnému pití armagnacu přišel o majetek. „Propil ho,“ říkávala matka, což ovšem nijak nesnižovalo její hrdost. S oblibou vyprávěla, že na jeho pohřeb přišlo celé vedení „černého reichswehru“.             Večer matka zpívala ukolébavky o padajících hvězdách, a když byl otec na cestách a ona zaháněla samotu pitím, nechávala v jídelně odsunout ke zdi stůl, vytahovala šelakové gramodesky a tančila se mnou vídeňské valčíky. Musel jsem se hodně natahovat, abych jí rukou dosáhl na lopatku. Říkala, že dobře vedu. Věděl jsem, že lže.             Říkala, že jsem nejkrásnější chlapec v Německu, přestože jsme v Německu nežili.             Někdy mi dovolila, abych jí česal vlasy hřebenem z buvolího rohu, který jí přivezl otec, a nabádala mě, že mají být jako hedvábí. Mámila ze mne slib, že až se jednou ožením, budu své manželce česat vlasy. Prohlížel jsem si matku v zrcadle, seděla přede mnou se zavřenýma očima a vlasy se jí třpytily. Slíbil jsem jí to.             Když mi přicházela do pokoje popřát dobrou noc, přikládala mi obě dlaně na tváře. Když jsme chodili na procházky, držela mě za ruku. Když jsme zlézali kopce a ona nahoře vypila sedm osm vrcholových panáků, byl jsem šťastný, že ji smím při sestupu podpírat.             Matka byla umělkyně, malovala. V hale nám visely dvě její malby, oleje na plátně. Zátiší velkého formátu, představující tulipány a hrozny. A malý obraz, pohled zezadu na nějakou dívku s rukama založenýma na bedrech. Dlouho jsem si ten obrázek prohlížel. Jednou jsem se pokusil proplést si prsty jako ta dívka. Nepodařilo se mi to. Matka zobrazila zápěstí tak nepřirozeně zkroucená, že by si přitom každý skutečný člověk polámal kosti.             Často mluvila o tom, jaký ze mě bude veliký malíř, a jen zřídkakdy o tom, jak sama maluje. Kdykoli se připozdilo, vyprávěla, jak snadné prý bylo malovat za jejího mládí. Jako dívka se ucházela o přijetí na Všeobecnou malířskou školu vídeňské umělecké akademie a při zkoušce ztroskotala na kresbě uhlem. Možná ji odmítli také proto, že v té době nesměly na akademiích studovat téměř žádné ženy. Věděl jsem, že se na to nemám vyptávat.             Po mém narození si matka umínila, že budu akademii ve Vídni nebo alespoň Akademii výtvarných umění v Mnichově navštěvovat místo ní. Hlavně jsem se měl mít na pozoru před vším podřadnějším, před Feigeho a Strassburgerovou uměleckou školou v Berlíně nebo Röverovou kreslířskou školou v Hamburku, to prý jsou židácké pelechy.             Matka mi ukázala, jak se drží štětec a jak se míchají olejové barvy. Snažil jsem se, protože jsem ji chtěl potěšit, a pokračoval jsem v učení, i když jsem byl sám. Zajeli jsme si do Paříže podívat se na Cézannovy obrazy v Galerie nationale du Jeu de Paume a matka řekla, že když někdo nakreslí jablko, musí vypadat jako od Cézanna. Směl jsem jí šepsovat plátna, ruku v ruce jsem s ní procházel muzea a snažil se všechno udržet v paměti, když u některého obrazu chválila hloubku barev a u jiného kritizovala perspektivu. Malovat jsem ji nikdy neviděl.   *   V roce 1929 se zhroutila newyorská burza, ve volbách do saského zemského sněmu získala NSDAP pět z devadesáti šesti křesel a do mého rodného města přijel krátce před Vánocemi povoz.             Sanice klouzaly po sněhu. Na kozlíku seděl cizí muž v kabátě z tmavozeleného lodenu, dlouhém až na zem. Otci se ho nikdy nepodařilo najít, ani za pomoci četnictva. Nikdy se nevysvětlilo, proč onen muž vezl vedle sebe na kozlíku kovářský vlček.             Bylo nás asi tucet chlapců a na náměstí u kostela jsme házeli sněhové koule na kovového kohouta na věži.             Nevím, kdo hodil na kočího jako první. Sněhové koule létaly křížem krážem a rozbíjely se o dřevěný přístřešek na voze. Jedna zasáhla muže do spánku, myslím, že ta moje. Doufal jsem, že ostatní chlapci mě za to budou mít rádi. Muž sebou ani netrhl.             Přitáhl poníkovi uzdu. Dal si přitom načas, slezl z kozlíku, pošeptal zvířeti něco do ucha a zamířil k nám. Zastavil se před námi, na límec mu kapala tající voda. Byli jsme mladí, neutekli jsme. Strachu jsem se musel teprve naučit. Kočí držel v ruce něco krátkého, kovaného, temného.             Mluvil myslím němčinou z kantonu Uri, dialektem, který jsme v našich krajích slýchali jen zřídka.             „Kdo to do mě našil?“ zeptal se tiše a prohlížel si nás. Slyšel jsem, jak mi pod nohama vrže sníh, byl přemrzlý a třpytivý. Vzduch páchl mokrou vlnou.             Otec mi říkal, že pravda je znamením lásky. Že pravda je dar. Tehdy jsem si byl jistý, že tomu tak je.             Byl jsem dítě. Měl jsem rád dárky. Co je láska, jsem nevěděl. Udělal jsem krok vpřed.             „Já.“             Hrot kovářského vlčku mi projel pravou tváří u čelistního kloubu a roztrhl mi obličej až ke koutku úst. Přišel jsem o dvě stoličky a půlku řezáku. Vůbec si to nepamatuji. První vzpomínka je až ta, že se dívám do matčiných šedých očí. Seděla u mého nemocničního lůžka a popíjela čaj s žitnou pálenkou, který si nalévala z termosky. Otec byl na cestách.             „Jsem tak ráda, že se ti nic nestalo s rukou, kterou maluješ,“ řekla. Pohladila mi prsty.             Tváří jsem měl provlečenou nit namočenou v karbolce. Rána se mi zanítila. V následujících týdnech jsem se živil slepičím vývarem, který mi denně připravovala naše kuchařka. Zpočátku mi bujon prosakoval mezi stehy.   Léky mě otupovaly. Teprve když jsem se podíval do zrcadla, pochopil jsem, že mě kočího úder připravil o schopnost vidět barvy.             Někteří lidé neumějí rozlišit červenou a zelenou, já jsem ztratil všechny barvy. Karmín, smaragdová, fialová, purpur, azurová, plavá, to pro mě byla už jen jména různých odstínů šedé.             Lékaři by mluvili o cerebrální achromatopsii, poruše barevného vidění, která se někdy dostavuje u starších pacientů po mozkové mrtvici.             To se spraví, říkali by.             Matka mi položila na kolena náčrtník a přinesla mi krabici pastelek. Nechala ji prý dovézt z Curychu, abychom mohli i v nemocnici pokračovat ve výuce.             „Barvy jsou pryč,“ oznámil jsem jí. Věděl jsem, jak důležité pro ni malování je.             Matka naklonila hlavu, jako by mě neslyšela.             „Mami, promiň, já… já už nevidím barvy.“             Zavolala lékaře, musel jsem se podívat na pár obrázků a do očí mi nakapali jakousi tekutinu.             Doktor matce vysvětlil, že se to někdy stává a že to přece není tak zlé, vždyť představení v biografu jsou beztak černobílá.             „Odpusť mi to, mami,“ žadonil jsem, „odpusť mi to, prosím. Mami?“             Lékař prohlásil, že jen zázrakem mi v obličeji zůstala neporušená pleteň lícního nervu. Kdyby se poškodila, nemohl bych mluvit a z úst by mi kapaly sliny. Pronesl něco o dítěti štěstěny. Matka seděla vedle mě. Pila velkými doušky.   *   Matka poslala otci do Janova telegram. Jel zpátky celou noc.             „Moje vina,“ řekl jsem.             „Vina vůbec neexistuje,“ namítl.             Zůstal v nemocnici a spal u mě na kovovém lehátku.             Matka lamentovala: „Co si lidi pomyslí?“             Otec ji okřikl: „Máme si s tím lámat hlavu?“             Když mi v jizvě tepalo, vyprávěl mi pohádky, které slyšel na cestách za obchodníky se sametem z Péšávaru. Daroval mi starou kovovou krabičku z Haify, zdobenou motivy růží, víčko šlo špatně otevřít a otec řekl, že pokud třikrát přejedeme prstem po jejím okraji proti směru hodinových ručiček, splní se nám přání. Matka prohlásila, že jestli ta cetka nezmizí, odejde ona.             Už se mě téměř nedotýkala. Když jsem ji na procházce vzal za ruku, lekla se. Když mi dávala dobrou noc, zůstávala stát ve dveřích a dívala se z okna, přestože venku byla tma. Otec se znovu vypravil na cesty.             Krátce po mém zranění se matka jednou zpila tak, že zůstala ležet v jídelně a já ji musel spolu s kuchařkou odnést do jejího pokoje.             V noci sama vycházela na horské pastviny a doma se občas na dva dny zamykala se svými plátny. Bylo mi osm a nevěděl jsem, jestli to není kvůli mně.   *   Mým nejoblíbenějším místem se stalo jezero za minoritským klášterem. Na jedné straně ho lemovala zeď porostlá mechem a na druhé skalní stěna.             Polehával jsem u něj v rákosí a kouřil cigarety z tabáku, který jsem vydrolil z otcových doutníků. Kuchařka mě naučila, jak se na klacek, provázek a ohnutý hřebík loví siveni. Potom ryby vykuchala, naplnila je sekaným česnekem a petrželkou, načež jsme je na břehu opekli na ohníčku a ještě horké snědli.             Kuchařka mi také ukázala, jak se vysává nektar ze šeříkových květů.             Pomáhal jsem jí s pletením vánočky a nosil jí do domu konev s mlékem nadojeným na pastvinách. Někdy jsme vylovili škraloup a podělili se o něj.             V době, kdy si ostatní chlapci nacházeli kamarády a vodili si je domů, jsem věděl, že u nás to nejde, protože je tam matka. Snad jsem tu samotu vydržel jenom díky tomu, že mi nemohlo chybět to, co jsem neznal.             Matka pila arak, který se zakalil, když ho zalila ledovou vodou. Představoval jsem si, že pije mléko. Nad jezero vedlo dřevěné molo, které ve slunečním žáru vrzalo. Jednou na podzim jsem stál na samém krajíčku, stmívalo se a já házel po vodě žabky. Když na mě kuchařka ani otec neměli čas a matka pila několik dní v kuse, připadal jsem si neviditelný.             Prohlížel jsem si skalní stěnu a říkal si, proč jsem nikdy nikoho neviděl seshora skočit.             Vyškrábal jsem se po stěně nahoru, přidržoval jsem se přitom travnatých drnů a skalních výčnělků. Z vrcholu jsem dohlédl až na dno jezera, bylo vidět pohupující se vodní řasy. Rozběhl jsem se k okraji skály a skočil. Tvrdě jsem narazil koženými podrážkami, voda mi zahučela v uších, byla studená. Když jsem se vynořil na hladinu, špatně se mi dýchalo, měl jsem ale ještě dost vzduchu na to, abych ze sebe vyrazil výkřik. Sledoval jsem vlny, které ve vodě vyvolal náraz mého těla.             Když jsem vstoupil do kuchyně, odkapávala mi z nohavic na dlažbu voda. Kuchařka právě válela těsto a zeptala se mě, čí to byl nápad. Nevěděl jsem, co na to mám říct. Padat přece člověk může jenom sám, pomyslel jsem si. Opřel jsem se o horká kamna. Kuchařka plácla rukou do kachlí, až mouka zaprášila. Podala mi ručník.             Večer si mě dal zavolat otec. Když byl doma, sedával většinou v knihovně. Četl rád a dlouho, ruské romány, haiku, orientální filozofii.             Věděl jsem, že otec s matkou se nemilují.             Žmoulal jsem v prstech klásek rákosových květů, který jsem utrhl na břehu.             „Páteři říkají, že jsi skočil,“ začal otec.             Přikývl jsem.             „Proč?“ zeptal se.             Mlčel jsem.             „Víš, že mlčení je někdy horší než lhaní?“             Přitáhl si mě na područku ušáku.             Poslouchali jsme tikot hodin.             „Jak to, že padat je tak krásné, tati?“             Dlouho přemýšlel. Začal si tiše broukat nějakou melodii. Po pár minutách toho nechal. „Protože jsme hloupí,“ odpověděl.             Mlčeli jsme společně.             Zavrtěl hlavou. Ruce na mých ramenou mu ztěžkly, byl cítit jako jeho knihy.             „Copak je, chlapče? Tenhle pohled znám.“             „Matce je dobře?“             Zhluboka se nadechl.             „Matka…“ začal. Zkřivil obličej. „Tvoje matka… všechno je v pořádku, buď na ni hodný.“             Chápal jsem, co má na mysli a že bude lepší mlčet. Mlčení bylo mým způsobem pláče.             „Vydržíme to,“ řekl otec a položil mi ruku na zátylek.             Přikývl jsem. Díval se na mě. Věděl jsem, že to nebyl můj poslední skok.   Takis Würger (*1985) studoval žurnalistiku v Hamburku a v současnosti pracuje jako spisovatel a redaktor týdeníku Der Spiegel, pro nějž působil také jako válečný zpravodaj. Coby reportér pobýval například v Afghánistánu, Bangladéši, na Ukrajině a v Iráku a za svou práci získal několik prestižních ocenění. Za román Klub (2017, česky 2019) obdržel na Mezinárodním literárním festivalu lit.COLOGNE cenu za nejlepší debut a byl nominován na literární cenu Aspekte, kterou uděluje německá televizní stanice ZDF. Román se stal bestsellerem stejně jako druhá kniha Stella (2019), jež u čtenářů a kritiky vzbudila nejen obrovský zájem, ale i kontroverze.   Takis Würger bude hostem Světa knihy Praha 2020, kde bude mít společnou besedu s Alenou Mornštajnovou.   Přeložila Iva Kratochvílová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 207 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-10 05:49:47

Kdyby se Trump a Chameneí profackovali…

V hospodě, kam občas chodívám, měli zapnutou televizi. Dávali fackovanou; asi nějaké mistrovství světa, těžko říct. Dva více než stokiloví svalnatci stáli proti sobě na vzdálenost paže. První se napřáhl, a když nadšené publikum odpočítalo three-two-one-go!, vší silou vlepil druhému facku. Ten ji přijal stoicky a napřáhl ke svému úderu. Poté, co facka přiletěla, a rozhodčí stojící za pultíkem vyhlásil konec prvního kola, přiběhli ke svalnatcům jejich pomocníci, otřeli je ručníky, upravili jim chrániče úst, dali jim napít, jeden od svého pomocníka dostal něco bílého do ucha (nevím, co to bylo, každopádně druhý do ucha nedostal nic) a pokračovalo se dál. V pěti minutách proběhlo druhé, třetí, čtvrté, páté, šesté a sedmé kolo. V kole osmém se první ze svalnatců rozpřáhl, publikum odpočítalo three-two-one-go!, profackovaný svalnatec se tvářil nadále stoicky, jenže podklesl trochu v kolenou. Přiběhl k němu pomocník, jemně ho profackoval, otřel ručníkem, upravil mu chránič úst, znovu ho jemně profackoval, pokusil se ho narovnat, ale bez úspěchu, a tak šel něco říci rozhodčímu, rozhodčí přišel k podkleslému svalnatci, zamával mu rukou před očima, něco si ještě chvíli povídal s pomocníkem a vyhlásil vítězem duelu druhého stoicky se tvářícího svalnatce. Pomocník vítěze se začal radovat, pomocník poraženého kroutil hlavou. Publikum bylo nadšené a oba svalnatci byli odtaženi ze sálu. Později večer jsem přišel domů, přečetl si, že Írán odpálil nějaké rakety, umyl jsem se, šel jsem spát a zdálo se mi, že Donald Trump a Sajjid Alí Chameneí stojí proti sobě na vzdálenost paže, že se jeden z nich napřahuje, zatímco druhý stoicky drží, pak se role obracejí, pak přibíhají pomocníci, pak rozhodčí vyhlásí druhé kolo, pak třetí, čtvrté, páté, šesté, sedmé, osmé – v něm přibíhají pomocníci, pomáhají stoickým zúčastněným narovnat se v kolenou, což se jim nedaří, a tak běží za rozhodčím, něco s ním řeší, kroutí hlavami… A pak už nevím, takže netuším, kdo vyhrál, ale byl to hezký sen. Škoda, že to byl jenom sen. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2013-04-23 13:17:00

Vtipy na 23. dubna

Přijde chlap do hospody a objedná si dva rumy. Jeden hodí do sebe a druhej vylije do kapsy, to se párkrát opakuje, když tu náhle barman říká: "Není to škoda, lít vždycky ten druhý rum do té kapsy?" A chlápek říká: "Víš co, hleď si svého a polib mi prdel." Z kapsy mu vykoukne malá připitá myška a říká: "Jo a vyřiďte to také svojí kočce."   KROCAN NA WHISKY (Vánoční Recept) Koupíme pětikilového krocana (pro šest osob) a láhev whisky. K tomu sůl, pepř, olivový olej a proužky špeku. Krocana poklademe špekem,zavážeme, osolíme, opepříme a potřeme olivovým olejem. Předehřejeme troubu na 200 °C. Nalejeme si sklenku whisky a připijeme na úspěch díla. Poté uložíme krocana na pekáč a vložíme do trouby. Nalejeme si dva bleskové panáky whisky a připijeme opět na úspěch díla. Po dvaceti minutách nastavíme termostat na 250 °C, ať trouba pořádně bručí. Dame si další tři whisky. Po půl hodině ptáka otočíme a nadále bedlivě hlídáme. Občas se chopíme flašky ffiskie nalejem si do řepy. Po další bůlhodince se uopatrně vydáme k lince a krocanou rodočíme. Přidom dáuáme bacha, abyzme se neupálili uo ty pojebaný dvéře vod trouby. Si dalších pěét nebo zedm fixki vevnitř sklenice si a pak a tak. Kurvacana pečem další dři hodinkýý (ale je to vcelku fuk) a každých deset minud dem čúlat. Je-li to aáspoň drožku možný, dolezem ke sforákua úytáhnem troubu z grozana. Dofřejem si ježdě jedoóo loka a znoúua se pokuzíme tu mrchu dostad uen. Zúédnem tóo prokladýo ffóógla z éé zeměéa prrrrrrrrdnemho na boddnos. Dáúuúáme uéélkýho majzla na uklouznutí na zamaštťěnýým liinoúlluélu. Tošku se plospíme. Príští den sníme krocana studenýho s majonézou a s aspirínem.   "Denně chodíš domů opilý," vyčítá žena manželovi, "a co já, co děti?" "Měj rozum, stará," odvětil muž, "přeci nebudeme chlastat všichni."   "Opilý muž přišel pozdě večer domů. Zůstal stát v obýváku a koukal jak se kolem vše točí. Manželka se ptá: "Karle, ty si nepůjdeš lehnout?" "Hík... půjdu, škyt... jen co pojede kolem mě postel."   .17% všech automobilových nehod je způsobeno opilými řidiči. To svědči o tom, že 83% všech automobilových nehod je zapříčiněno střízlivými řidiči. Proč ta střízlivá hovada nezmizí ze silnic?   Přijde policajt se žábou na hlavě k doktorovi a ten se hned ptá: "Tak copak vás trápí?" A žába povídá: "Pane doktore, podívejte se co mi vyrostlo na prdeli!"

Čas načtení: 2009-02-27 00:00:00

Jaké bylo Bludiště IV. - jak to bylo doopravdy

Možná se vám také zdály poslední články takové jakési suché. Patrně máte pravdu, nebylo to, co jsem na blog zvyklý psát. A ani si zvykat nehodlám. Prostě to na blog nebylo - bylo to novin (Klatovského deníku, to jsem zvědavý, jestli se tam něco objeví) a do školního časopisu (do Magyku - magazín gymnázia Klatovy). Prostě a jednoduše - tam jsem si nemohl dovolit napsat vše a tímto článkem to chci trochu napravit. Píšu ho už také proto, že chci mít za sebou všechno to bludišťování. Poslední týden je pořád na jedno brko. Tento maratón zakončím článkem o Jizerkách - to nejlepší nakonec, takže se máte ještě na co těšit. Nebudu to protahovat a začnu psát, jaké to vlastně v Ostravě bylo. To jak jsme se tam dostali už zhruba víte, protahovat to nechci, psát to znovu nebudu. Samotný odjezd byl docela fofr. Přijel jsem z Jizerek, někdy večer kolem osmé a zítra v půl deváté vyrážel zas do Klatov a odtud do Ostravy. Co se toho člověk za pár dní najezdí. Nějak se to však zvládlo a nikdo, opravdu nikdo, se nezranil, takže třídní mohla být v klidu a užívat si klasického seřvávání (jémine, co je to za slovo?) svých svěřenců. Do autobusu pana Štáhlicha jsme se naskládali a vyjeli. Nevím jestli má cenu nějak zvlášť se tu rozepisovat o cestě. Bylo to stejné jako jízda při jakémkoliv jiném výletě. Kravál, mobily a zastávky na čurání. V Ostravě jsme se měli usídlit v ubytovně "Pod mostem". Žádný vtip, no joke, opravdu. Takhle se jmenovala. Hned vedle byla hospoda a night club. Pan profesor Šmíd později prohlásil, že je to neslýchané. Ubytovna zezadu byla velmi podobná domům, které si Tchoříci mohou pamatovat z Ukrajiny. Holé cihly, tu a tam nějaká vypadlá, okna, která vypadají, že už dlouho nevydrží - no prostě hrůza. Snad sem dostanu nějakou fotku, abyste se mohli pokochat. Vevnitř to zas tak hrozné nebylo, snad až na ty okna, se kterými nešlo hnout a na plíseň na zdech - dnes už je známá snad jen jako Amátka. Pak tam byli zajímaví spolubydlící. Vedle našeho pokoje bydlela Samantra (ani nevím, kde se tohle vzalo) - stará nerudná ženská, která chtěla mít trochu svého klidu a párkrát nás přišla seřvat. Docela jsem ji chápal. Pak nějací ukrajinští dělníci (a hale, zase vazba k Ukrajině), kteří prý byli všechno, jen ne slušní. Noc jsme na ubytovně nějak přečkali, někdo spal, někdo ne. Klasika. Ráno jsme zase naskákali do autobusu. Kompletně zabalení, pro případ, že se nezadaří a my hned pojedeme domů. S drobným zpozděním jsme dorazili do studia, nikterak to nevadilo, protože štáb se zpozdil také - tři centimetry sněhu, kalamita, co se dá dělat. Pak už to šlo ale rychle. Seznámili nás s tím, co se bude dít, nás čtyři zvolené si odvedli nejdřív do kostymérny pro ty skvělé hábity - dostali jsme červené. Pak do maskérny, přepudrovat, nastříkat vlasy nějakým sajrajtem a kdo ví co ještě. Soukupová prý prohlásila něco ve smyslu: "Juda nalíčenej, já padnu." Ve skutečnosti toho na nás zas tolik nedali, poznat to skoro nebylo. Nato si nás odvedli do studia, kde nás seznámili s režisérem (Jindřich) a s tím jak to bude probíhat. Televize je televize, i v téhle soutěži se scény několikrát opakují. Třeba jen nabíhání zpoza sítě se točilo pěkně dlouho. Před prvním dílem jsme byli všichni dost vyklepaní, takže s námi potíže neměli, všichni se snažili co to šlo. Když už byl natočen náš náběh mohli se tribuny zaplnit diváky a začít se pořádně. Diváci mají důležitou úlohu. Tleskat a fandit. Prý to bylo dost únavné, ruce bolely, krky bolely. Nám soutěžícím se zas klepaly ruce a hrdlo bylo jak přiškrcené. Na někom to bylo vidět víc, na někom méně, každopádně zlaté zkoušení z fyziky - to je úplná pohodička. Ze začátku se nám moc nedařilo. Vlastně dařilo, ale jen tak na půl. Úvodní otázky jsme dali obě dvě za tři bludišťáky. Bohužel soupeř stejně tak. Byl to soupeř zkušený, dvakrát už vyhrál a brousil si zuby i na nás. Ještě jsem tu neobjasnil, proč se náš tým jmenoval Chemici. Chtěl jsem to napsat už do článku do novin, ale zůstalo to jen nakousnuté (úplně jsem to zapomněl dopsat). V televizi uslyšíte, že je to podle skupiny My Chemical Romance, která je v naší třídě oblíbená. Ve skutečnosti to bylo na památku našeho spolužáka, ale to by, jak řekl rejža, znělo hrozně smutně. Holt televize. Pak přišlo na řadu lezení. Na síti lezla ještě nesehraná dvojice Hezoun a Jitka, Karel to dole vázal a na mě zbyla překážka. Soupeř nás v tomhle docela převálcoval. Ty zkušenosti byly znát. Zlatého bludišťáka nám sebrali ani jsme nemrkli. Zato nám jeden bludišťák spadl hned ze začátku. Komplikace při zavěšovaní naštěstí nenastaly. Když přišly otázky byli jsme všichni ještě pořádně vyklepaní. Snad nám nezabírali ruce nad tlačítkem, protože ty se klepaly snad každému. I přes tu nervozitu jsme si nevedli špatně. Tuším, že jsme zodpověděli o otázku víc než soupeř. U tak ale soupeř vedl asi o šest bodů. Učitelé si měli pinkat co nejdéle s ping-pongovým míčkem. Učitelé z Bohumína to váleli, naši také nebyli špatní, ale ti druzí byli prostě lepší. My jsme rozumně vsadili pouze jeden bod, ten nám také odečetli. Soupeř udělal fatální chybu a vsadil pouhé tři body. Kdyby to trochu déle rozmýšlel, vsadil všech pět. Naši učitelé, jak už jsem řekl, prohráli - my tak ztratili jeden bod a soupeř získal osm. Rozdíl byl tuším 13 bodů. Rozhodnout tedy měla až poslední disciplína - tajenka. Tady byly naše nervy opravdu našponované, teď šlo o všechno. Měli jsme přijít na známou osobnost. První nápověda - rok 1936. Pak tam bylo pero. Ve třetí pouta. Nikdo pořád netušil. Rozlouskla to až čtvrtá nápověda, nápis: Charta 77. A jediné jméno, které se nám v tu chvíli vybavilo, bylo jméno Václava Havla. A kupodivu to tak doopravdy bylo. Za tajenku jsme získali 15 bodů, o pouhé dva body jsme tedy zvítězili. Stačilo by málo a mohlo to by úplně jinak. Pokud bychom měli například o pouhou jednu zodpovězenou otázku méně a soupeř vsadil na učitele všech pět bodů, bylo by rozhodnuto. To se naštěstí nestalo a my byli rádi, že nejedeme hned domů. Jak jsme si vedli u balancovníku snad ani psát nebudu. Po všech těch nervech nám to jaksi všechno vypnulo a my tam jen tak stáli, drželi balancovník a koukali jak se kuličky kutálejí. Nedostali jsme tam snad ani jednu kouli. Následovala přestávka a pak se točil druhý díl. Zase to samé. Jen trochu únavnější, protože ve studiu bylo už pořádné horko a taky už se všechno nedařilo tak jako ráno, scény se opakovali a únava vzrůstala. Naštěstí jsme dostali relativně slabého soupeře, jeho nevýhodou byl asi věk - všichni byli o dva roky mladší než my. Co musím uznat je to, že měli pěkný, rytmický a melodický pokřik. Znělo jim to opravdu pěkně. "Bejci, do toho, vyhrajem to, hotovo." Zkuste si to zakřičet. Úžasné, škoda že jsme něco tak pěkného nevymysleli i my. I když naše "Chemici, Chemici, to jsou prostě profíci. Vždycky vědí co a jak, všem vám tady daj na frak." taky není úplně špatné. Druhý díl už si tak dobře jako první nepamatuji, nějak se mi to tam v makovici pomotalo. V úvodních otázkách to moc slavné nebylo, ale soupeř s námi držel krok. Rozhodující bylo lezení. Překážka byla o něco těžší než v prvním díle, když na ní neděláte kraviny, dala se zvládnout. Začátek byl opravdu pěkný. Dvojka na síti už se sehrála a tak byl zlatý bludišťák náš, ani nikdo nemrkl. Problém nastal až u mně. Trochu jsem to zdramatizoval a čistě neúmyslně jsem začal dělat nahoře kraviny. Prý to vypadalo pěkně, až se na sebe budu dívat, asi si řeknu něco nepěkného. Jednak mi Karel nabalil spoustu bludišťáků a mně se to v lanech nahoře šmodrchalo. Dokonce tak hodně, že jsem jednoho z karabiny urval. Asi v půlce překážky jsem přesunul těžiště výš, než bylo zdrávo a otočil jsem se hlavou dolů. Úplně úžasné je, jak si z toho pamatuji každou setinu. V jednu chvíli jsem byl výš než jsem chtěl, pak se začínám otáčet a diváci na tribunách tichnou. Pak visím hlavou dolů a snažím se zhoupnout zpátky. To se mi naštěstí podařilo, dokonce až tak, že jsem se málem přetočil na druhou stranu. Diváci jásají. Tady mně to docela začalo bavit. První nálož jsem zavěsil a dole už pro mě byla přichystána další. S Karlem jsme měli domluvené, že mi řekne, kolik mám ještě času. On ale nějak na časomíru zrovna neviděl a tak mi řekl, že mám asi o patnáct vteřin víc času. Za tu dobu jsem to měl dát úplně v pohodě. Jsem kousek za půlkou překážky a ouha, posledních deset sekund a Roman (moderátor) začíná odpočítávat. Nebudu vám popisovat to drama, mě to tak napínavé zas nepřišlo, zase jsem vnímal každý detail - poslední sekunda, hala tichá, já mám kruh na zavěšování na dosah, dole vidím kameramana a moderátora, který odpočítává poslední sekunda. Pak cvak a je to tam. Prý včas. Budu jim věřit. A tak až na jednoho urvaného bludišťáka viseli nahoře všichni. Soupeř tak úspěšný nebyl a mi začínali doufat, že domů ještě dnes nepojedeme a že se ulijeme z fyziky. V otázkách to bylo vyrovnané, rozhodla soutěž učitelů. Ti měli totiž házet frisbee do košíčku. Možná už jste to viděli, v Bludišti to nebylo poprvé. Pan učitel Ryneš sice tvrdil, že je to o náhodě, každopádně se mu jako jedinému podařilo trefit a to dokonce dvakrát. My už to měli všechno propočítané a vsadili jsme přesně tolik, abychom si mohli být jistí, že to máme v kapse. To se povedlo a my si tak mohli dovolit prohrát poslední úkol, tajenku. Docela mne zklamalo, že v tajence nevyšel můj tip Marca Pola. Tam jsme se možná trochu unáhlili a měli jsme déle přemýšlet, protože soupeř měl pouze dvě nápovědy, ze kterých vycházeli jako možné dvě osoby, již zmiňovaný Polo a pak Kryštof Kolumbus. No a ten druhý byl správný. Pak zase přišel balancovník. No comment, možná jsme lemplové, ale zase jsme se nechytili. Něco už se nám tam dostat podařilo, dva tisíce korun nám ale zase utekly. Zase jsme naskákali do autobusu a odjeli zpět na krásnou ubytovnu. Cestou jsme se stavili v Kauflandu a dokoupili zásoby, nikdo se neztratil, nikdo snad ani nic neukradl. Co se dělo v noci nevím, protože mně se chtělo spát a když se mi chce spát tak spím. Jednoduché. Ráno bylo stejné jako to včerejší, nasnídat, zabalit a do autobusu. Teď už bylo jasné, že pojedeme po natáčení domů, takže si už z výsledku natáčení nikdo hlavu nedělal. Na place to byl samý vtípek a legrácka. Po úvodních otázkách jsme zase lehce vedli, to už jsme ale věděli, že to nic neznamená. Lezení se zdařilo na výbornou, Jitka těsně ukořistila zlatou potvoru a překážka tentokrát byla hodně jednoduchá, takže jsem šel na jistotu, nijak zvlášť nechvátal a docela si to zase užíval. Když tak nad tím přemýšlím, nahoře jsem si to pokaždé užíval nejvíc. Žádný stres, nemusí se u toho moc přemýšlet, skvělé. V otázkách jsme soupeře převálcovali. No, my… Spíš Karel. Ten si taky poslední díl užíval, i ruka nad tlačítkem se mu klepala skoro jako normálně a dával si tam jednu otázku za druhou. Učitelé tentokrát stavěli kostky na sebe a opět se prokázalo, že na gymplu jsou nejenom talentovaní žáci (ironie), ale i učitelé (no jo, stavění kostiček, to jim de). Zase bylo rozhodnuto a my si chtěli ten pocit co nejvíc vychutnat - nikde jinde než v televizi takovou šanci nemáte, každé radování jsme mohli opakovat klidně i třikrát, stačilo aby se režisérovi něco nelíbilo. Uhádli jsme i tajenku, kde jsme neudělali chybu, jako v předchozím díle, dostatečně dlouhou dobu jsme si počkali a jasně určili, že požadované dílo je Popelka (resp. Tři Oříšky pro Popelku). A tak pěkný den jsme si nemohli zkazit tím, že bychom nedali tu mrchu s názvem balancovník. Taktika už byla vymyšlená a my opravdu odcházeli s poukázkami do Tesca v hodnotě 2.000,-. Navíc protože jsme vyhráli třikrát za sebou, dostali jsme poukázku do lanového centra. A závěr? Hurá už to máme za sebou, ale už by se o tom mohlo přestat mluvit. Ať máme po svých deseti minutách slávy pár měsíců klid.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-10 18:03:38

Devatenáct spisovatelů vyhlásilo válku koronavirové pandemii

„Co může dělat spisovatel v čase pandemie, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí?“ přemítá v úvodu sbírky povídek a esejů Za oknem její editor, spisovatel Aleš Palán. Přišel s nápadem oslovit 19 autorů, kteří napíšou 19 textů, jak epidemie a izolace ovlivňují jednotlivce a společnost. Vznikla kniha, jejíž autoři se vzdali honorářů a 19 procent z její prodejní ceny směřuje na boj proti nemoci covid-19. Autoři ve svých textech vykreslují svět za časů pandemie z nejrůznějších úhlů, někteří se vrací do historie. Zajímavá je také žánrová pestrost – realistický obraz se prolíná s hororem, kriminální povídkou i s poetickou fantasy. Do knihy bez nároku na honorář přispěli Paul Auster, Bianca Bellová, Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Martin Sichinger, Mark Slouka, Petr Stančík, Olga Stehlíková, Jan Štifter, Miloš Urban a Michal Vrba. Nemladšího (Jana Němce) dělí od nejstaršího (Jiřího Kratochvila) čtyřicet jedna let. Vedle domácích autorů přispěli svými texty též američtí spisovatelé Paul Auster, mj. autor scénáře ke kultovnímu filmu Kouř (Smoke), a Mark Slouka, syn českého emigranta, novináře a politologa prof. Zdenka Slouky. Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera. Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí. Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19. Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery.   Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat.   V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou…     Ukázka z knihy Michal Vrba: Dotek Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel.      Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! Zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání.      Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám.      Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto...      Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma.      Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří?      Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje...      Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině...   2 Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval.      „Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“      „Říkal... říkal...,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já... Byl to jen takovej malej kluk... Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky... a... a já, já –“ zalykala se pláčem.      Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce... Vykročil k ní.      „Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“      Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl.      „Co... cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem:      „Tati, já... musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou... Tati, von...,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne... a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval:      „– mu tekla z ucha krev...“   3 Cidlina byla skoro prázdná a líně jí protékal sotva potůček. Za měsíce sucha v korytu vyrostla spousta vodního rostlinstva od plazících se travin splývajících s proudem v nízkém sloupci vody až po stojaté rákosy. Podíval se po proudu a viděl rovný, zarostlý klín v krajině. Zaplavila ho bezmoc a posadila na příď kánoe. To už ji můžu rovnou táhnout po louce... Ale před Chlumcem, to je deset kilometrů, je jez, tam nabere řeka tah a vodu. A za jezem se to konečně hne! A pak pojedu!      Nahmatal v plachtě od bazénu rum, mocně se napil, a aniž se zul nebo jen vyhrnul nohavice, stáhl loď po svahu do řeky. Do řeky, která tam teď nebyla. Nebyl si jistý, jestli kánoi nadnáší alespoň nějaká voda, nebo její dno jen klouže po vlhkých chomáčích vodní trávy.      Omotal si šnůru a udělal dva kroky, při třetím už nevytáhl tenisku z bahna, vyzula se a on se překotil a padl po břiše do vody. Zarytou botu se ani nesnažil hledat.      Táhl loď úmorné tři hodiny bez přestávky. Bláto mu brzy stáhlo i druhou botu i obě ponožky. Několikrát musel hustý rákos obejít. Jednou zkusil proklouznout po šikmém svahu koryta, ale kánoe se převrhla a vysypané věci nasákly tím zbytkem vody, co v řece ještě zůstal. Minul osadu Vysočany, temnou stejně jako městečko, jež opustil, když tu voda náhle vystoupala až ke kolenům a příď lodi ho nečekaně drkla zezadu do lýtek. Půjde to! Támhle za ohybem už zkusím naskočit a třeba se jen odrážet!      Za ohbím řeky byl v korytu padlý velký dub. Je podřezanej, někomu blbě spadnul, ušklíbl se. Dub vytvořil hráz a za ním byla Cidlina zas jen tekoucí kaluží. Vylezl na břeh, posadil se a opřel se vyčerpaně o pařez. Zavřel oči a zhluboka vydechoval, až se dech stával mělčím a on únavou usnul.   4 Dotek kůže fungoval jako jediný, zato stoprocentní přenašeč. Byla mladá a dosud zdravá. Snad proto vydrželo tělo vzdorovat celé čtyři dny od kontaktu s klukem. O dva víc, než bylo běžné. Prvních osmačtyřicet hodin byla dokonce schopná pohybu. Viděl i případy, které trvaly od dotyku do konce jen několik hodin. Ležela ve svém pokoji na lůžku a on byl celou dobu s ní. Seděl na židli dva metry od lůžka, víc mu nedovolovala. Na svůj věk i postupně se horšící stav byla nečekaně rázná a nesmlouvavá. Najednou tolik podobná své matce! Rozkazovala, povzbuzovala, dokonce ho utěšovala... Nepustila jej ovšem k sobě ani v okamžicích záchvatů bolesti, nevzala si od něho nic, dokud si nezkontrolovala rukavice na jeho rukách. Zoufale ji chtěl obejmout, ale zbývalo jen zoufalství.      Seděl na židli, podával jí tu mokrý ručník, tu jídlo, sklenici vody nebo nějaké prášky bůhví na co, které našel v krabici léků.      „Tati?“ zašeptala uprostřed druhé noci. Trhl sebou na židli, neboť na okamžik únavou sám usnul.      „Copak, holčičko?“      „Nezůstávej tady, až umřu. Ne, nic neříkej! Nechci poslouchat lži, že se uzdravím. Zkus se dostat pryč. Nahoru na sever. Nějak se tam dostaň! Kvůli mně. Musíš!“      „Nesmysl. Kam bych šel? Nechci! Naposledy byla hranice podle rádia skoro až u Baltu a v Dánsku. Silnice jsou plný zátarasů, jak postupně ustupovali a izolovali, a k tomu jsou všude převrácený auta a stromy vod tý pitomý vichřice. Ta to všechno podělala. Propásli jsme svoji šanci! Propásli! A vůbec! Nemel nesmysly. Budu tady.“      „Ne, nezůstaneš tady, rozumíš? Já nechci! Počkej! Náhodou – vede tam ještě jedna cesta, tati. Po vodě, chápeš? A ty mi slíbíš, že to aspoň zkusíš,“ zaprosila a dodala docela tvrdě: „Slíbíš mi to, teď hned! Budeš přísahat, jinak... jinak už tě nechci vidět!“   5 Nevzbudilo ho slunce, ale bolest. Ležel vedle pařezu a měl pocit, že to intenzivní bodání ve svalech celého těla přišlo okamžitě a bez nástupu. Jako by se na něj naráz navalila tuna země. Hlava se mu točila a zrak citlivých očí se rozostřoval. S absolutním vypětím se zapřel o pařez a postavil na vratké nohy. V uších mu hučelo. Obzor osvětlený slabým jasem úsvitu se mu před očima vlnil.      Předklonil se a zapřel rukama o kolena. Bolest ochromovala tělo i mysl a on se skrz ni těžce prodíral zpátky ke zbytkům vědomí. Po několika minutách v nezměněné poloze bolest konečně povolila. Napřímil se a udělal několik prkenných kroků po břehu.      Já... já musím...      Otočil se, doklopýtal k provazu na svahu a celou vahou svého těla táhl o kmen opřenou loď na břeh. Neustal v tahu a vlekl ji dál kolem pařezu podle břehu. Pak přišla další vlna bolesti a byla stejně silná. Upadl na všechny čtyři. Když záchvat odezněl, zůstal bezmocně klečet. Další dvě hodiny atak bolesti nepřišel. Stáhl kánoi do vody, které bylo nyní přeci jen trochu víc než prorostlé zeleně, a vedl ji pádlem zapřeným o sedátko. Už by mohl i nasednout, ale nešlo by tu pořádně pádlovat. Motavou chůzí to bude zatím lepší.      Byl vyděšený z intenzity toho, co před chvílí zažil. V těle, které nyní už zase fungovalo, stále jako echo doznívala bolest. Bolelo ho úplně všechno.      Ale úplně nejhorší byl ten příšerný mokvavý pocit v uších.   6 Byl konec. Po jejím posledním záchvatu, ve kterém ho stále držela očima a gesty na distanc, ač byla sotva při vědomí, vyšel z pokoje a na dřevěných schodech do přízemí se sesunul na zem a plakal dlouhé hodiny. Pak v něm vzplál vztek. Jako pominutý šel do kuchyně pro kudlu, že najde rodinu toho malýho parchanta! Ale v kuchyni na prázdné lednici byla magnetem přichycená fotka. Z ní na něho hleděla ona. Zastavil se v půli kroku a chytil si oběma rukama hlavu, jako by ji chtěl rozdrtit.      Vykopal na bývalém záhonu jámu. Ve sklepě našel starý trampský batoh a do něho si zabalil na cestu.      Celé odpoledne seděl v jídelně u stolu a bez hnutí zíral nepřítomně na bílou zeď. Když nadešel soumrak, vystoupal tiše po schodech.      Ležela tam v šeru, jako by spala. Přistoupil k lůžku a poklekl. Pohladil jí holou paži, ale cítil na konečcích prstů jen klopýtavé drhnutí gumy. Našpulil rty, přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Pomalu si stáhl gumové rukavice a pohodil je na podlahu.      „Jsi moje malá holčička. Víš to, že jo?“ zašeptal a pohladil ji po hebkých vlasech. „Já vím, že jsi. Nezlob se, že tohle dělám... nezlob se, holčičko... já musím... ať si je to naše poslední společná věc, ale já musím... O nic jinýho už nestojím. Ale nemysli si – já  pojedu, pojedu pryč, protože jsi to chtěla, protože jsem ti to slíbil... jen proto,“ a znovu ji něžně pohladil po tváři. „Jsi moje malá holčička... vždycky budeš...“      Naklonil se nad ni a políbil ji na studené čelo. Poté zabalil tělo do prostěradla, snesl na zahradu a pohřbil tak, jak si sama přála.   7 Už byl daleko za mostem silnice, co vedla k Lukové, a vody bylo na jízdu stále málo. Tady dříve bejvalo vody! Slunce pálilo nad hlavou a vesnice na obou stranách, Luková a Mlékosrby, pár set metrů vzdálené, byly tiché a netečné. Vepředu napravo za mírnou terénní vlnou, v místech, kde tušil Chlumec, spatřil v dálce stoupající černý dým. Náhle se rovný sloup kouře zklikatil jako blesk. To se znovu vrátil záchvat, který zatřásl jím i obrazem na sítnici. Zkroutil se a napůl padl do lodi. Kánoe s ním zvolna poodplula o několik metrů a pak se zastavila o skrytou hranu pod vodou.      Když se mu částečně vrátilo vědomí, pochopil ze ztuhlosti těla, že dál už po svých nedojde. Ležel přehnutý přes dřevěné sedátko s obličejem přitisknutým ke dnu lodi. Bylo mu jasné, že jak byla jeho holčička odolná a vydržela celé čtyři dny, on se naopak nedožije ani druhého. Už teď mu strnuly nohy a bránily se pohnout, což přicházelo až ve třech čtvrtích celkového průběhu. Znal to až příliš dobře. Hlava mu třeštila. Zavřel pálící oči.      A to jsem si myslel, napadlo jej s bolestnou trpkostí, že dojedu alespoň k Labi, do Poděbrad nebo až do Nymburka. Nebo kdyby jen na Žehuň, na ten pět kilometrů dlouhej rybník, tam si dám cigáro a ten rum... a dál ať se děje cokoliv. Na tisíc kilometrů po řece na sever jsem se stejně nechystal. Je to jedno. To už je pryč... Nedostanu se dál, než kam bych jindy došel za dvě hodiny pěšky. Nebo za deset minut autem od našeho domu.      Byl tvrdý chlap, ale teď vzlykal bodavou bolestí. Rychlejší průběh přinášel intenzivnější utrpení. Přece však vyprostil horní část těla z lodi a svezl se na kolena do vody. Loď poskočila a málem mu ujela pod rukama. Chytil ji, natáhl se přes okraj. Vystrčil ven batoh a s cáknutím pleskla do vody i plachta. Nakonec ztuhlé ruce vytáhly z kánoe kanystr s vodou. Loď se vyhoupla nad hladinu jako splávek. Převalil se dovnitř, sedl až na dno a hrana sedátka se mu zaryla do zad. Všechno v něm vibrovalo, jako by každé vlákno svalů procházelo samostatnou torturou. Skrz napůl zavřená víčka zaznamenal, jak se kolem něho mihl silný stvol rákosu.      Loď konečně plula po vodě.   8 Když se naposledy probral záškuby křečí, bylo ještě světlo prvního dne. Ležel v lodi zkroucený na zádech a v polovědomí jím prostupovala bolest podobná ohni. Skrz mázdru v očích prohlédl, že loď je na hladině opřená o železný rošt. Za ním se ozývalo hučení. Byl u jezu na kraji Chlumce. Na ocelové lávce přemosťující jez stály dvě postavy. Návalem nové bolesti stiskl oči. Loď sebou náhle trhla, naklonila se a drhla po svahu břehu. Z mlhy uslyšel mužské hlasy:      „Opatrně, Fando, ať se ho nějak nedotkneš.“      „Neboj, Tome, neboj, takovejch jsem tady natahal... Ale už dlouho sem žádnej nepřijel. Tenhle je ničemnej, nic u sebe nemá. Necháš ho tak? Stejně vypadá, že už je hotovo, akorát vyplejtváš patronu.“      „To zas ne, nejsem nelida. Jako každýho... Přeci ho nezahrabeme živýho. I když nám ten vůl mohl zaneřádit vodu, budu k němu jako k vostatním. Kdoví, kam se chtěl dostat, blázen... A hele, tady vepředu je flaška. Nějakej rum! Tak aspoň něco! Díky, kamaráde!“      Bolest byla strašlivá a paralyzovala ho tak, že už nemohl nijak reagovat. Někdo převrátil loď a on padl bezvládně do trávy. Někde vzadu v hlavě se naposledy vzepjala mysl – Holčičko! Moje malá holčičko!      Do zkrvavených uší mu pronikl neznámý, skoro konejšivý hlas:      „Ať je ti země lehká, člověče. Neboj, už ti bude jen líp...“      Cosi hlasitě cvaklo.      „Fando, běž radši ještě kousek stranou!“   A najednou už nebyla bolest. Najednou už nebylo nic...   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 212 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.

Čas načtení: 2025-03-21 12:59:39

Na hranici nemožného. Lékaři v Brně zachránili muže, kterému téměř dvě hodiny netlouklo srdce

Lékaři z brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny oživili muže po 110 minutách, co byl bez srdeční činnosti. Jde o zákrok na samé hranici nemožného. Za normálních okolností po pěti minutách od selhání srdce nastává mozková smrt a po deseti minutách již oživování nemá smysl. V tomto případě pomohlo výrazné podchlazení pacienta v kombinaci se špičkovou technikou.

Čas načtení: 2025-09-10 05:20:38

Vše, co Apple oznámil v 10 minutách: iPhone 17 (Pro/Air), Airpods Pro 3 a Apple Watche!

Letošní hlavní keynote Applu je za námi a tohle je to nejdůležitější v 10 minutách. Airpods Pro 3 jsou nejlepší ANC sluchátka Jako první se představily sluchátka AirPods Pro 3 s mírně upraveným designem, který je kompaktnější, a tak by měly lépe sedět v uších i při větším pohybu. Je zde úplně nová architektura s […] The post Vše, co Apple oznámil v 10 minutách: iPhone 17 (Pro/Air), Airpods Pro 3 a Apple Watche! appeared first on Toply.cz.

Čas načtení: 2024-01-08 09:29:33

1 tělo = 4 cíle! Vibrační pumpa Doc Johnson Multiple Euphoria v párové RECENZI

Vakuová pumpa mě lákala delší dobu a když byla možnost vyzkoušet ji, řekla jsem si, proč ne. Více nástavců = více zábavy? Příjemným bonusem této bylo, že má několik různých vyměnitelných nástavců a nejste tak odkázání jen na jednu velikost. Ano, možná by stačil jeden nástavec, ale proč si zážitek nezpříjemnit přizpůsobením nástroje pro jiné […] Článek 1 tělo = 4 cíle! Vibrační pumpa Doc Johnson Multiple Euphoria v párové RECENZI je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Pump-ézní hrátky = RECENZE automatické vibrační vakuové pumpy Pink Citlivé bradavky po pár minutách? Sissy testuje Basic X vakuové pumpičky v RECENZI Jazýček, co bude neúnavně kmitat „pod tlakem“ – RECENZE vakuové pumpy a vibrátoru 3v1 Basic X

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2024-03-14 14:38:00

Kosmická loď Starship společnosti SpaceX odstartovala k třetímu testu. Dopadnout má do Indického oceánu

Z texaského kosmodromu Starbase ve čtvrtek ke svému třetímu testovacímu letu odstartovala raketa Super Heavy s kosmickou lodí Starship. Plavidlo americké společnosti SpaceX, která ho chce využít pro cesty na Měsíc či Mars, má po 65 minutách letu dopadnout do Indického oceánu. Předchozí dva pokusy - loni v dubnu a v listopadu - skončily po několika minutách explozemi.

Čas načtení: 2024-03-14 15:10:00

Největší a nejvýkonnější raketa odstartovala. Projekt Starship v minulosti několikrát havaroval

Z texaského kosmodromu Starbase dnes ke svému třetímu testovacímu letu odstartovala raketa Super Heavy s kosmickou lodí Starship. Plavidlo americké společnosti SpaceX, která ho chce využít pro cesty na Měsíc či Mars, má po 65 minutách letu dopadnout do Indického oceánu. Předchozí dva pokusy - loni v dubnu a v listopadu - skončily po několika minutách explozemi.

Čas načtení: 2024-05-31 06:45:08

Po několika minutách letu začal stroj ztrácet výkon, při nouzovém přistání u Ždáru uhynul srnec. Pilot vyvázl bez újmy, škoda je 1 000 000 korun

Písek - Včera odpoledne před půl třetí přijal operační důstojník integrovaného operačního střediska Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ohlášenou leteckou nehodu na poli v katastru obce Ždár u Protivína. Proto na místo okamžitě vyslal hlídku protivínských policistů, kteří po příjezdu kontaktovali pilota, občana cizí státní příslušnosti roč. 1966, který jim ukázal místo pádu a popsal samotnou událost, uvedla Policie České republiky. The post Po několika minutách letu začal stroj ztrácet výkon, při nouzovém přistání u Ždáru uhynul srnec. Pilot vyvázl bez újmy, škoda je 1 000 000 korun first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-05 13:57:00

Dragon Age: The Veilguard se ukázal v dalších 22 minutách

Jedno z nejočekávanějších herních dobrodružství letošního roku? Nejspíš. Dragon Age: The Veilguard od Bioware už nyní před svým vydáním rozdělil komunitu hráčů na zapřísáhlé předopůrce, odpůrce, fanoušky, toužebně očekávající hráče a samozřejmě nekonečné zastánce systému „je super, že každý díl vypadá jinak“. Článek Dragon Age: The Veilguard se ukázal v dalších 22 minutách se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-09-09 19:38:21

Ekologické větrné elektrárny? Expert ve 2 minutách uvádí na pravou míru

Politik a stavař Michal Janda popisuje skutečný stav věci ohledně tzv. ekologických větrných elektráren. (Foto: X / Michal Janda) Není nad ekologické větrné elektrárny.... Článek Ekologické větrné elektrárny? Expert ve 2 minutách uvádí na pravou míru se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-02 21:28:25

Neprůstřelnost Kořenáře na Hané skončila. Problém nebyl v něm, přiznal Najman

Po 195 minutách a 52 sekundách skončila v Olomouci v dohrávce 7. kola extraligy neprůstřelnost gólmana Sparty Josefa Kořenáře. Po čtyřech minutách a 18 sekundách mu ji ukončil střelou od modré čáry obránce Adam Rutar. Pak mág Pražanů kapituloval ještě dvakrát, a protože jeho spoluhráči vstřelil jen dva góly, Sparta po třech venkovních výhrách v řadě bez inkasované branky tentokrát po porážce 3:2 domů odjela s prázdnou.

Čas načtení: 2024-10-20 10:03:30

Toto je nejnebezpečnější objekt na Zemi. Po pěti minutách může nastat smrt

Osm měsíců po jaderné havárii v ukrajinské jaderné elektrárně Černobyl v dubnu 1986 objevili pracovníci, kteří vstoupili do chodby pod poškozeným reaktorem č. 4, překvapivý jev: z aktivní... Článek Toto je nejnebezpečnější objekt na Zemi. Po pěti minutách může nastat smrt se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-02-07 14:46:05

Nová Eska zatím otevřela jen na zkoušku, po dvaceti minutách už bylo narváno. Najdete ji na Letné

Nová letenská Eska je menší než ta karlínská a míří hlavně na prodej s sebou. O víkendu ji mohou zákazníci vyzkoušet za zvýhodněné ceny. Článek Nová Eska zatím otevřela jen na zkoušku, po dvaceti minutách už bylo narváno. Najdete ji na Letné se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-03-18 10:07:00

Mio MiVue MP30 GPS: přílbová 2.5K motokamera se 2 objektivy, nouzovým natáčením, WiFi a silnou baterií

Praha 18. března 2025 (PROTEXT) - Nová motokamera má bezpečnostní funkce, radary, voděodolnost IP67 a výdrž baterie při plném provozu až 4,5 hodiny a automatický pohotovostní režimZnačka Mio, přední světový dodavatel bezpečnostních kamer do vozidel, uvedla na trh novou přílbovou bezpečnostní kameru pro motorkáře, navíc s již oceněným moderním designem, který jednoznačně odlišuje od podobných kamer na trhu. Vynikající pak je duální 2.5K natáčení vpředu i vzadu, záznam kolizí, GPS funkce včetně exportu trasy v GPX, rychlá WIFI, možnost časosběrného natáčení a samozřejmě skvělá voděodolnost IP67 a stabilní záznam. K čemu slouží magnetický senzor? Připni a jeď: Magnetický senzor zajistí automatické zapnutí a vypnutíDíky magnetickému senzoru se zařízení automaticky spustí, tedy zahájí nahrávání ihned po zacvaknutí do držáku. Po vyjmutí motokamery z držáku se automaticky vypne. Také pokud zůstane zařízení 3 minuty neaktivní (bez pohybu nebo obsluhy), přejde samo do pohotovostního režimu. Tím se značně zjednodušuje obsluha. Nouzový záznam: 3osý G-senzor i manuální spuštěníNouzový záznam události bude uložen do zvláštní složky, aby nedošlo k jeho přepsání. Záznam nouzové události může být spuštěný jak uživatelem manuálně, stiskem tlačítka, tak samozřejmě při silnějším otřesu díky G-senzoru, nebo i ve chvíli, kdy motokamera detekuje významnější náklon. Nouzový záznam obsahuje i data z GPS modulu. Nepřetržité nahrávání až 4,5 hodiny: Jezděte beze strachuIntegrovaná baterie má 3200 mAh a poskytuje až 4,5 hodiny nepřetržitého záznamu pro vaše nejdelší jízdy či setkání. Není potřeba časté nabíjení. Plné nabití trvá pouhých 200 minut (dle síly nabíječky může i méně). Křišťálově čisté video i při vysokých rychlostech: Rozlišení 2.5K vpředu i vzadu, anebo Full HD s 60 fpsMiVue MP30 GPS 2.5K poskytuje také záznam v plném rozlišení 1080p při 60 snímcích/s. Ve srovnání s 30 snímky/s umožňuje tato dvojitá hustota dat mimořádně detailní a plynulý obraz i při vysoké rychlosti. Mio Night Vision technologieŠpičková technologie Mio Night Vision dosahuje díky objektivu s vysokou světelností a sestavě skleněných čoček plynulých a jasných záznamů, a to i za zhoršených světelných podmínek. HDR: duální kamera MP30 podporuje nahrávání High Dynamic RangeZachytí více snímků v rychlém sledu pomocí různých hodnot expozice a poté zkombinuje několik snímků a vytvoří jeden ostřejší snímek. Zvládá širokou škálu světelných podmínek ve scéně, aby byly viditelné objekty ve světlých i tmavých oblastech. IP67 aneb žádná obava z deště na vašich cestáchKvalitní kovové pouzdro a skleněné čočky ve voděodolném provedení IP67 zajistí spolehlivý výkon celého zařízení i v silném dešti a větru. GPS upozornění na radary a Patentovaná funkce Mio Smart AlertMotokamera MP30 GPS díky aktuální databázi radarů (stahování zdarma zhruba každý měsíc přes mobilní aplikaci a WiFi OTA) dokáže motorkáře upozornit na blížící se radar či snímající kameru nebo měřený úsek. Patentovanou funkcí Mio Smart Alert se pak myslí upozornění řidiče o to dříve, čím rychleji jede. Export jízdní trasy v GPXTrasu je možné vyexportovat a prohlížet nejen v telefonu v aplikaci, ale i v počítači, a to i díky souboru GPX. Stejně tak je možné analyzovat synchronizovaný běžný záznam z přední i zadní kamery. Více o exportu a souběžném zapnutí i časosběrného záznamu viz naše návodné video na našem Youtube kanále MioCZSK. Integrovaná WIFI: Zálohování videa do smartphonu v reálném čase a aktualizace OTAZálohujte svá videa do smartphonu ihned nebo je sdílejte prostřednictvím aplikace MiVue PRO. Můžete také v MiVue MP30 aktualizovat firmware a databázi radarů díky funkci WIFI OTA (Over-the-air), což zajistí, že vaše zařízení bude vždy aktuální, aniž byste museli vyjmout paměťovou kartu.Záznamy lze díky vylepšené integrované WIFI stahovat až dvojnásobnou rychlostí oproti předchozímu modelu motokamery Mio. Stahování bude spotřebovávat mobilní data. Menu aplikace se může lišit dle typu kamery. MiVue PRO aplikace: nastavte si a aktualizujte motokameru přes telefonAplikace je dostupná jak pro OS Android, tak pro iOS a je pravidelně udržovaná přímo výrobcem. Můžete změnit nastavení nebo naformátovat paměťovou kartu motokamery přímo prostřednictvím smartphonu. Stejně lze i aktualizovat i zmíněnou databázi radarů a firmware. Nastavitelný úhel sklonu kamery pro optimální úhel snímáníPřilepte držák na stranu helmy. Připevněte zařízení k držáku posunutím směrem dolů, dokud zařízení nezapadne na místo, jak je indikováno „cvaknutím“. Mezi držákem a motokamerou je i pak několik nastavovacích bodů, které uživatelům umožňují upravit úhel naklonění kamery, aby našli optimální úhel snímání. Automatické vypnutí při nečinnosti po 3 minutách (G-senzor)Motokamera MP30 přejde do pohotovostního režimu, při kterém se spoří energie, a to během 3 minut nečinnosti. Pokud tedy G-senzor v motokameře nezaznamená žádný pohyb nebo kamera není ovládána tlačítky, automaticky přejde do úsporného režimu. Kamera ihned obnoví nahrávání z pohotovostního režimu, pokud detekuje pohyb nebo otřesy. Jednoduché ovládání multifunkčním tlačítkem na motokameřeJednoduchým stisknutím jednoho tlačítka můžete snadno ovládat více funkcí. Více v manuálu na servisním webu MIO support – bit.ly/mioservis . Oceňovaný design – iF DESIGN AWARD 2025 WinnerMotokamera MiVue MP30 GPS už v roce svého uvedení 2025 zvládla získat ocenění za moderní produktový design v auto/motomotive kategorii, a to v mezinárodně uznávané soutěži iF Design Award na Taiwanu. Představení funkcí motokamery Mio MiVue MP30 GPS:Představení a ukázku funkcí najdete v tomto videu:  Technické specifikace:Rozlišení videa pro přední i zadní kameru: 2560 x 1440/30fps, 1920 x 1080/60 fps a 1920 x 1080/30fps HDRSnímač: vysoce kvalitní CMOS senzor 4MGPS modul: GPS funkce, export trasy v GPX a historie jízdy, ale i upozornění na databázi radarů a automatická synchronizace času a datumuIP67 voděodolný design celého zařízeníFormát nahrávání: SuperMP4 (H.264, .mp4)Integrované WIFI připojení pro zálohovaní videa do telefonu a OTA aktualizaceAplikace pro smartphone: MiVue Pro (Android i iOS)3-osý G-senzor a automaticky/manuálně spuštěné nahrávání událostiIntegrovaná baterie: nahrávaní s baterií 3200 mAh až 4,5 hodiny nepřetržitěAutomatické zapnutí při zacvaknutí do držáku (magnetický senzor), nebo i při pohybu (z pohotovostního režimu)Nastavitelný úhel záběru kamery na přílbě má 9 zacvakávacích bodů.Automatické vypnutí po 3 minutách nečinnosti, vypne se také při vysunutí z držáku (magnetický senzor).Podpora MicroSD paměťových karet až do kapacity 256 GB (doporučujeme U3, V30, kompatibilita viz microSD karty Mio High Endurance)Mikrofon: umístěný vzadu na kameře, lépe tak snímá zvuk a odolává zvukům protivětruUzamykání záznamů kliknutím na ovládacím tlačítku.LEDkové a zvukové upozornění na různé situace a při ovládání kamery.Podpora zadní kamery (synchronizovaný duální záznam, již integrována)Provozní teploty zařízení: standardní rozsah -10° až +60°CRozměry produktu v cm: výška 4,78 x šířka 10 x hloubka 3,4 cmHmotnost produktu: 145 gr.Balení: Mio MiVue MP30, 3M držák, kabel USB-C Doporučená cena:Mio MiVue MP30 GPS lze aktuálně získat v ČR / SK okolo 4350 Kč / 170 EUR. Více informací naleznete prosím na www.MIO.com/CZ/ O společnosti MioSpolečnost Mio Technology vyvíjí a prodává produkty, které svým uživatelům umožňují využít poslední novinky v mobilních službách. Společnost byla založena v květnu 2002 a nyní působí na Tchaj-wanu, v Číně, Evropě, Severní Americe, Austrálii, Japonsku a Jižní Koreji. Mio Technology celosvětově prodává ve více než 60 zemích.Mio Technology je leaderem na trhu autokamer a GPS navigací v regionu střední a východní Evropy. Vyvíjí produkty na základě každodenních potřeb svých klientů. Jde o bezpečnostní kamery do aut, motokamery, navigace do aut a cyklonavigace a další produkty. Více na www.mio.com/CZ. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-07-02 17:00:13

Android OS • Problém s aplikací Mi Fitness a Strava

Ahoj, používám už několik let aplikaci Strava na zaznamenávání tras, které ujdu/ujedu. Je to asi měsíc, co se začalo dít to, že spustím zaznamenávání trasy, a po přibližně 20ti minutách zaznamenávání se prostě vypne, aniž bych to věděl. Zjistím to až po tom, když to chci zastavit. Což znamená, že na aplikaci kliknu a ukáže to jenom logo a za 3 sekundy spadne. Na cca pátý pokus se dostanu na hlavní stránku aplikace a pak to zase spadne. Když se o to pokusím znovu, tak zase na cca pátý pokus se už dostanu na stránku, kde se stopování vypíná. Ale kupodivu to spadne ještě dříve, než kliknu na tlačítko zastavení. Po cca 10ti minutách tohoto všeho se mi povede to vypnout. Odinstaloval a potom znovu nainstaloval a nepomohlo to. Teď jsem si koupil Mi Band 10 a k tomu začal používat aplikaci Mi Fitness. Když zapnu stopování trasy jízdy na kole, tak se začne dít to stejné co se Stravou. Kromě těchto dvou aplikací používám ještě aplikaci Cyclers, která funguje v pořádku jako jediná.Už nevím co s tím. Pokud někdo víte, co bych mohl udělat pro to, aby to fungovalo, tak budu rád za všechno.Díky moc.

Čas načtení: 2025-09-17 22:41:33

Skřípe nám to, hlavně v koncovce. Musíme najít střelce, ví kouč Baníku

Nefunguje to, skřípe to. Po domácí porážce s Libercem (0:2) nezvládli fotbalisté Baníku ani dohrávku 2. kola proti Teplicím a od třetí porážky v řadě je zachránil jen jednogólový náskok, který si domácí přenesli z utkání, které se rozehrálo 27. července a bylo po necelých pětadvaceti minutách zastaveno kvůli lijáku a podmáčenému trávníku. Teplice v dohrávaných pětašedesáti minutách skórovaly z penalty a odvezly si bod za remízu 1:1.

Čas načtení: 2025-09-20 20:49:39

Manchester United porazil Chelsea. Brankář Sánchez byl vyloučen už po pěti minutách

Jedním ze tří šlágrů PremierLeague tohoto víkendu byl duel Manchesteru United s Chelsea. Dva týmy s úplně odlišným rozpoložením a jinými starostmi. Roli favorita Chelsea nepotvrdila. Vidle do všeho hodil již po pár minutách červenou kartou gólman Sánchez.

Čas načtení: 2025-10-31 21:00:00

První dojem: 8:3 jako rajská hudba Pardubic? Výsledek klame, Will zabránil dramatu

PRVNÍ DOJEM MIROSLAVA HORÁKA | Pardubice se rozpomněly na devastační kousek z prvního extraligového kola, kdy inspirativně mučily sousedy z Hradce Králové. Tehdy po 14 minutách Dynamo vládlo 5:0, a to i díky třem využitým přesilovkám. Po sedmi týdnech se inspirovalo proti Kladnu, po sedmi minutách domácí fans slavili vedení 3:0, v osmnácté minutě už svítilo na kostce 4:0 po třetí využité početní výhodě. Jenže velký náskok Východočechy uspal, šlofík zkraje prostřední třetiny se domácím málem vymstil, byť konečné skóre 8:3 o tom na první pohled nevypovídá.

Čas načtení: 2025-11-05 22:15:00

Hůlka napálil břevno, Bohemians padli na penalty. Asi prokletí, kroutil hlavou Veselý

Ofenzivní hody se v Ďolíčku nekonaly. Souboj Bohemians s Mladou Boleslaví nepřinesl mnoho šancí, a když už se někdo dostal do slibné pozice, pálil nepřesně. Po 120 minutách hry branka nepadla a o vítězi rozhodly až penalty. V nich uspělo prvních devět střelců, až desátý kapitán „klokanů“ Lukáš Hůlka napálil břevno a do čtvrtfinále MOL Cupu tak míří Boleslav. „Zase nás zradila penalta v posledních minutách, asi jsme prokletí,“ kroutil hlavou kouč Jaroslav Veselý. 

Čas načtení: 2026-01-06 07:22:30

Věřil jsem do poslední sekundy, ale zlato jsme si asi nezasloužili, tuší Nestrašil

Po 57 minutách zmaru přišla nečekaná zápletka. Česká dvacítka dokázala zdramatizovat zdánlivě ztracený finálový duel se Švédskem a nakonec jí chyběla jediná trefa k tomu, aby v souboji o zlato na mistrovství světa smazala třígólové manko. „Věřil jsem, že i ta třetí branka padne. Aspoň jsme dali fanouškům naději v posledních minutách, že tady jsme a hraje se do poslední vteřiny,“ popisoval útočník Václav Nestrašil.

Čas načtení: 2026-01-07 09:00:00

BBC: Jak bude Rusko reagovat na Trumpa?

Moderátorka, pořad The World at One, středa 7. ledna 2026, 13 hodin:  Dobrý den a vítejte v pořadu World at One se mnou, Sarah Montague. V okamžiku, kdy začínáme vysílat, přinášejí zpravodajské agentury zprávy, že americké síly se pokoušejí vstoupit na palubu tankeru plujícího pod ruskou vlajkou mezi Velkou Británií a Islandem. Ruské námořní síly je pronásledují."Bude to považováno za útok na Rusko. Mohlo by to vést ke krizové situaci mezi Ruskem a USA."V posledních několika minutách bylo oznámeno, že americké síly se pokoušejí nalodit na ropný tanker plující pod ruskou vlajkou v moři mezi Velkou Británií a Islandem. Pronásledují ho přes Atlantik již dva týdny. USA vyslaly lodě a letadla, včetně těch z Velké Británie, aby ho sledovaly a případně se na něj nalodily. Do sledování plavidla se údajně zapojila i britská letecká síla RAF. Rusko vyslalo ponorky, aby tanker chránily. Tanker, který je podle všeho prázdný, připlul z Venezuely, kde mu americká pobřežní stráž zabránila v přistání. V té době se jmenoval Bela 1, ale během plavby přes Atlantik změnil jméno na Marinera a vlajku z guayanské na ruskou. Shashank Joshi je redaktorem pro obranu v časopise The Economist. Shashanku, dobré odpoledne.  Situace se v posledních několika minutách poměrně rychle mění, z pronásledování mezi USA a Ruskem se stala situace, kdy USA nyní vstupují na palubu plavidla? Je to tak, jak tomu rozumíme?