Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-29 11:17:00

Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch

Šanghaj 29. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC Shanghai 2024 vystoupil s hlavním projevem prezident divize pro spolupráci s operátory (Carrier Business) ve společnosti Huawei Chen Hao. Ve své řeči uvedl, že zatímco primární inovace přinášejí technologické dividendy, sekundární inovace urychlují obchodní úspěch, a poukázal na to, že sekundární inovací v současné době prochází také sítě 5G.V Číně, která vybudovala největší a nejpokročilejší sítě 5G na světě, přesáhl počet uživatelů k letošnímu květnu 890 milionů, což představuje více než 52 % globálních uživatelů 5G. Díky tomuto mimořádnému pokroku se informační a komunikační technologie, jako je 5G, rychle rozvíjejí a stávají se nedílnou součástí všech odvětví a oblastí v Číně.Chen ve své přednášce s názvem „Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch" dále poznamenal: „Úspěch Číny v oblasti 5G je výsledkem neustálého zkoumání, efektivních postupů a nekonečných inovací. Stejně jako vylepšení parního stroje Jamesem Wattem spustilo průmyslovou revoluci, tak od sekundární inovace 5G očekáváme nastartování monetizace ve třech oblastech – uživatelských scénářích, synergii sítě, cloudu a inteligence a spolupráci ekosystémů – pro novou etapu obchodního úspěchu."Inovace scénářů: Znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů pro urychlení multimetrické monetizace sítíK dnešnímu dni je v Číně registrováno 150 milionů uživatelů živého vysílání. Požadavky těchto uživatelů na videa s vyšším rozlišením a nulovým zasekáváním mohou operátoři v zemi uspokojit právě díky vysokým rychlostem uplinku 5G a přístupu k síti na základě priority. Více než 15 provinčních operátorů v Číně navíc připravilo balíčky pro živé vysílání s garantovanou rychlostí uplinku.Schopnost sítí podporovat nové funkce - jako je akcelerace pro konkrétní uživatele a služby, deterministická uživatelská zkušenost a vizualizované vnímání uživatelů - stále roste, přičemž tento vývoj přinese rozšíření živého vysílání do dalších scénářů, skupin uživatelů a aplikací. Dochází tak ke znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů, což urychlí zpeněžení sítě prostřednictvím různých metrik.Integrované inovace: Nová brána k průmyslovým službám internetu věcí (IoT) díky synergii sítě, cloudu a inteligenceTechnologie New Calling a cloudové telefonní služby poslouží jako brána k individuálnějším digitálním službám, zatímco služby internetu vozidel (Internet of Vehicles, IoV) a internetu videozařízení (Internet of Video Things, IoVT) vytvoří nové příležitosti pro propojení průmyslu. Hnacím motorem těchto služeb budou inovace, které integrují 5G, cloud a umělou inteligenci.Obsah vytvářený umělou inteligencí (AI-generated content, AIGC) je pouze výchozím bodem pro bezkonkurenční uživatelský zážitek, který přinese služba New Calling. Vývoj dalších aplikačních scénářů s vysokou hodnotou zaměřených na spotřebitele a podniky, jako je nahrazení tradičních podnikových horkých linek asistenty s umělou inteligencí, pak přinese New Calling ještě poutavější, pohodlnější a hodnotnější.Cloudové telefony dokážou již nyní poskytovat zážitky, které se téměř vyrovnají zážitkům z fyzických telefonů. S rozlišením 2K a latencí pouhých 100 ms jsou cloudové telefony na dobré cestě k tomu, aby nabízely zobrazení s vyšším rozlišením a plynulejší interakci srovnatelnou s fyzickým telefonem.Co se týče IoV a IoVT, technologie RedCap zde dokáže podpořit služby připojení s optimálním výkonem a za optimální cenu. Ekosystém RedCap pro čipy, moduly a zařízení již dosáhl zralosti, což znamená, že umožňuje operátorům rychle stanovit oborové referenční hodnoty. Souvislé síťové pokrytí v kombinaci s novými funkcemi, jako je slicing a edge cloud computing, umožní vývoj nových vysoce hodnotných aplikací, které budou podporovat nové služby IoT pro průmyslová odvětví, jako je inteligentní výroba a průmyslová automatizace.Inovace založené na spolupráci: Spolupráce E2E v průmyslu posiluje provoz videoslužebStávající videoslužby, ať už se jedná o krátká či dlouhá videa nebo videohovory, obvykle poskytují rozlišení 540p nebo 720p, což znamená, že uživatelský zážitek je zde možné ještě podstatně zlepšit. Společnost Huawei v rámci svého úsilí o zlepšení uživatelského zážitku a maximalizaci špičkových síťových možností Číny prosazovala na nedávné konferenci „Čína v HD: Fórum pro vysoce kvalitní rozvoj mobilního videa v éře AI" (HD China: Forum on High-Quality Development of Mobile Video in the AI Era) přechod do „plně HD éry". Společnost rovněž vyzvala aktéry z celého odvětví ke spolupráci na průlomových objevech v oblasti 3D obsahu, technologií a zážitků bez brýlí, které přinesou prospěch všem.Co se týče obchodního úspěchu 5G, monetizace bude do značné míry záviset na transformaci hodnoty skupin uživatelů a scénářů; strategie služeb přitom budou vyžadovat součinnost sítě, cloudu a inteligence a spolupráce na nových typech video služeb se stane klíčem ke zvýšení síťového provozu. Svůj projev Chen uzavřel ujištěním, že společnost Huawei operátory maximálně podpoří v zavádění sekundárních inovací 5G i využití komerčních technologií 5.5G s cílem posunout obchodní úspěch 5G na další úroveň.Veletrh MWC Shanghai 2024 probíhá od 26. do 28. června v čínské Šanghaji. Společnost Huawei na veletrhu představí své nejnovější produkty a řešení na stáncích E10 a E50 v hale N1 Nového mezinárodního výstaviště v Šanghaji (Shanghai New International Expo Centre, SNIEC).Rok 2024 je prvním rokem komerčního provozu sítí 5.5G, přičemž zavádění gigabitových optických sítí F5.5G již probíhá. Synergie mezi sítěmi, cloudem a inteligencí slibují přinést všudypřítomné inteligentní aplikace a stále diferencovanější uživatelské zkušenosti. Společně s globálními operátory, odborníky z odvětví a významnými osobnostmi se Huawei na letošním MWC v Šanghaji zaměří na zajímavá témata, jako například podpora úspěchu 5G v éře 5.5G a aktivace potenciálu růstu příjmů operátorů pro ještě rychlejší přechod do inteligentního světa. Další informace najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwcs2024.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2449994/Chen_Hao_delivering_a_keynote.jpg  KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com  

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2017-07-28 15:52:02

Mohou mít rituály vliv na náš úspěch?

Rituály mají tu moc, že nám dokáží zlepšit pocit, změnit náladu, dovedou soustředit a naladit naši mysl na něco příjemného. Třeba ještě předtím, než se naplno vydáme ven do nového dne. The post Mohou mít rituály vliv na náš úspěch? appeared first on Zapni mozek.

Čas načtení: 2020-04-28 06:18:11

Zločin na zločinci není zločinem?

Nepřijatelným úkazem v trestním řízení nejsou jen občasné rozsudky nad nevinnými lidmi, ale někdy také znemožnění postihu pachatelů skutečných darebáctví osobitým chováním orgánů činných v trestním řízení, policií počínaje a soudy konče. Malou naději na úspěch mají trestní oznámení, podaná obviněnými proti oznamovatelům jejich trestné činnosti. Většinou skončí přiložením k trestnímu spisu jako podání obhajoby a na jejich prověření nikdy nedojde. Tímto způsobem se často nakládá i s podněty, které sice podává obviněný v neprospěch poškozeného, ale tematicky s projednávanou kauzou vůbec nesouvisí. A ochranou proti takovému postupu není ani předložení trestního oznámení nepříslušnému orgánu, u něhož se nepředpokládá jakýkoli vztah k podezřelému. Tak například pečlivě vypracované oznámení pro praní špinavých peněz, předložené krajskému ředitelství policie v Jihlavě, putovalo na policejní ředitelství ve Zlíně a tam zmizelo jako v černé díře. „Dostanu vás do tepláků“ K odblokování dochází výjimečně a je nutné tomu nějak pomoci. Kdysi jsem sledoval případ policejního operativce, jemuž vyšetřovaný občan slíbil, že ho „dostane do tepláků“, pokud ho nenechá na pokoji, a skutečně dosáhl úspěchu. Nechal se kamarádem – důstojníkem z policejního prezidia – uvést na tehdejší Inspekci ministra vnitra, podal na policistu trestní oznámení kvůli údajnému požadování úplatku za odložení případu a půjčil inspektorům obrovskou částku na provedení předstíraného převodu peněz. Policista se skutečně dostal před soud, kde nakonec vyvázl s podmínkou. Trestní spis „obtěžovaného“ občana ale zůstal založený na věky. Ve vyšetřování se nepokračovalo, ač podezření proti němu bylo důvodné, a určitě bylo na místě prověřování dovést do konce. Úspěšná hrozba „dostáním do tepláků“ měla asi trvalé účinky. Obnovené oznámení proti „obtěžovanému“ skončilo v policistově soudním spisu jako přílohové podání obhajoby, jimž se nikdo nezabýval. V tomto případě zcela výjimečně boží mlýny mlely pomalu, ale přece jen domlely. „Obtěžovaný“, ukolébaný úspěchem, pokračoval v navyklém nezákonném chování a v další kauze si odnesl od soudu vysoký trest, patrně o hodně vyšší než ten, proti němuž se bránil spoluprací s inspekcí. Obtížné bývá vyvolání postihu za hyenismus darebáků, kteří se přisáli na obviněné a pokoušejí se přijít k penězům zneužitím jejich tísně. Základní schéma jejich podvodu je jednoduché: obviněnému nabídnou, že za úplatu vyřeší jeho potíže, přičemž aspoň část zaplacených peněz jim zůstane, i kdyby jejich snaha o pomoc vyzněla naprázdno. Předstírají, že vyplacené peníze použijí jako úplatek pro činitele, kteří mají osud obviněného v rukou. Tento druh hyenismu se uplatňoval již ve spojitosti s žádostmi o milost v době působení prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Jejich kanceláře byly otevřené veřejnosti a debata s jejích pracovníky a někdy i s oběma prezidenty o důvodnosti žádostí o milost byla možná. Jako člen spolku Šalamoun jsem se takových vyjednávání několikrát zúčastnil. Dosáhli jsme dokonce i jistých úspěchů, aniž bychom kohokoli uplatili. Na úplatky jsme ostatně neměli prostředky a od podporovaných žadatelů jsme žádné zálohy nevybírali, ani jsme nedostávali odměny za úspěch.   Hyeny, které si na předstíraném podporování žádosti o milost postavily byznys, nic neriskovaly: mohli se skutečně přimlouvat, nikoho nepodplatit a peníze strčit do kapsy, i když zákazník milost nedostal. Nikdo si nikdy nestěžoval, protože doznání k poskytnutí peněz na úplatky by zřejmě mělo pro plátce neblahé následky. O uplácení úředníků Kanceláře prezidenta republiky kolovaly divoké pověsti, ale pokud došlo na jejich prověřování, nikdy se nepodařilo prokázat jejich pravdivost. Policie nebyla úspěšná ani v případě, kdy se omilostněná mladá policistka pochlubila, že jí milost Václava Klause koupil strýc. Netuším, zda se hyeny přiživují i na žadatelích o milost prezidenta Miloše Zemana. Prostor se jim zúžil již tím, že pan prezident zmocnil k předběžnému vyhodnocování žádostí ministerstvo spravedlnosti a celkově svou pravomoc téměř nevyužívá. Ale hyeny by mohla pokoušet skutečnost, že sám prezident ministerstvo spravedlnosti obchází a udělil pár milostí, které jím neprošly a dostaly se na jeho stůl nějakým záhadným kouzlem (korupce za tím jistě nebyla!). Například milost Jiřímu Kajínkovi určitě ministerstvo nedoporučilo. Hyeny nabízejí záchranu Hyeny ale nacházejí prostor k uplatnění i v běžném trestním řízení. Přisají se na obviněného, kterého netěší vyhlídka na pobyt ve státním zaopatření a nabízejí jeho záchranu. Předstírají, že mají osobní vazby na rozhodující osobnosti řetězce trestního řízení, které jim umožňují zbavit jejich oběť strachu o budoucnost. Za záchranu je ale třeba zaplatit, protože policisté, státní zástupci a soudci jsou jen lidé, kteří „nějakou korunou bokem“ nepohrdnou, dokonce bez odměny nehnou prstem. Stíhání hyen není časté. V současné době zpovzdálí sleduji případ, v němž policisté odvedli vynikající práci a pachatelé jsou zřejmě na cestě před soud s naději na vysoké tresty. To je ale spíše výjimka. I když občas vyjde případ zneužití obviněného najevo, neznamená to, že se příslušné orgány vždy samozřejmě pustí do pronásledování hyen. Překážkou je nejčastěji spojení pachatelů s vlivnými činiteli, kteří v jejich úsilí (ať předstíraném nebo skutečném) o záchranu obviněného by mohli sehrát rozhodující roli. Do řízení, v jehož rámci by možná bylo nutné jako podezřelého sledovat a později vyslýchat jako obviněného například předsedu soudu, se obvykle orgány nehrnou. Majestát úřadu odrazuje i lovce lebek. Orgány činné v trestním řízení jsou již několik let obeznámeny se záznamy, jež při jednání s hyenami pořídil obžalovaný, zřejmě oprávněně odsouzený, jemuž se v žádném případě do vězení nechtělo. Postup hyeny je zde přesně popsaný: „dobrodinec“ může za poměrně malé peníze zařídit, aby policie zlikvidovala vyšetřovací spis a oznámila soudu, že na obviněného nic nového nemá. „Zpracovaný“ soudce pak uloží nižší trest. Následně se přiblíží na dosah ruky nárok na podmínečné propuštění, a to se dá také ovlivnit. Za zkrácení pobytu ve vězení by ovšem pan obviněný musel zaplatit velké peníze. Nabízející se holedbal známostí se dvěma předsedy soudů, s vysokým policejním důstojníkem, významným pracovníkem GIBS, se státním zástupcem a dvěma soudci. Všechny má v rukou, čekají s nataženou dlaní a udělají vše, co se po nich žádá. Důvěryhodnost legendě dodával detailními údaji o soukromých setkáních s nimi, jež působí dojmem, že nějaké vztahy s nimi skutečně měl. To ovšem ještě neznamená, že je mohl zneužívat uvedeným způsobem. Pravdu nelze zjistit bez řádného prověření, ale raději ji dosud nikdo nechtěl znát. Znojemský justiční zločin Daleko drzejší a o to lépe chráněná byla dvojice mužů, kteří oslovili trestně stíhaného věřitele a nabízeli mu, že odpuštěním větší části stamilionového dluhu si vyslouží zastavení procesu. Pan obžalovaný je odmítl, ale jeho obhájci je později nechali předvolat jako svědky. Pánové se skutečně dostavili a uvedené jednání doznali. Uvedli i podrobnosti o tom, kdo jim úkol zadal a zmínili se o slíbené milionové provizi. Soudce, jenž za normálních okolností vedl výslech svědků přímo virtuózně, se nepídil, jakým způsobem by mělo dojít k zastavení rozjetého soudního řízení. Státní zástupce setrval v obvyklé pasivitě. Považuji za pravděpodobné, že by pan obžalovaný, pokud by na nabídku přistoupil, přišel o velké peníze, ale jeho trestní řízení by bez ohledu na to proběhlo zcela normálně až do konce. Nevěřím, že by bylo možné rozjeté hlavní líčení zastavit. Čili pánové se vlastně v soudní síni doznali k pokusu o podvod. Nicméně také navodili podezření, byť slabé, že se připravovalo ovlivnění soudního jednání nezákonným způsobem: tak závažné podezření by jistě zasluhovalo prověření. Za pozornost jistě stálo jednání dlužníka. V nejlepším případě nabídkou provize vyvolal pokus o podvod. Ale na místě bylo také podezření, že by skutečně odměnil věřitele za shovívavost nezákonným zásahem do procesu. Nikdo ale nic neprověřoval. Podvod směřoval proti obžalovanému a provizi nabízel pan poškozený. Škodit trestně stíhanému věřiteli není zřejmě hřích. Soudce a státní zástupce se podle jejich nadřízených netečností k doznání podvodníků nedopustili kárného provinění. Zvlášť velké potíže při pokusu o odvetu může mít poškozený „zločinec“, pokud se na něm bezpráví dopustí přímo soudci a státní zástupci. Klasickou ukázkou takového příběhu je kauza, o které několik let píšu a činím i jiné kroky: znojemský justiční zločin. Stal se v roce 2012. Senát předsedy Jaromíra Kapinuse Okresního soudu ve Znojmě na návrh státní zástupkyně Jarmily Goldové nepovolil obnovu procesu nevinně odsouzenému, za jehož domnělý čin byl pravomocně odsouzen skutečný pachatel. Rozhodnutí potvrdil senát předsedy Aleše Flídra Krajského soudu v Brně. Do věci nakonec zasáhl Nejvyšší soud ČR, jenž vyslovil nezákonnost rozhodnutí a nařídil opakování řízení o povolení obnovy. Na konci příběhu byl zprošťující rozsudek. Cesta k němu byla ale dlouhá a o její neúčelné prodloužení se vydatně zasloužila státní zástupkyně Jarmila Goldová. Účinkující v tomto případě jednali vědomě, úmyslně, nezákonně a způsobili škody materiální i nemateriální, navíc uškodili prokazatelně nevinnému. Z pohledu nadřízených měli ale zřejmě na takové jednání samozřejmý nárok. Nenašel se kárný žalobce, který by je poslal před kárný soud. Když marně vypršela objektivní lhůta pro kárné stíhání, došlo na trestní oznámení. Na jejich obranu se pak postupně postavila celá moravská část soustavy státního zastupitelství od Nejvyššího státního zastupitelství až na okresní úroveň. Podání skončilo v archivu příslušného policejního útvaru založeno ad acta. Dohled nad věcí se dostal do rukou věcně a místě nepříslušného okresního státního zastupitelství a tam asi zůstane až do konce světa. Popření principů právního státu Chápu, že policisté nemají v oblibě trestní oznámení, podaná obviněnými. Mnoho z nich je zatíženo subjektivním pohledem předkladatele a nemohou skončit jinak než odložením. Ale i na přípravu odložení je třeba vynaložit čas a energii, které možná chybí při vyšetřování oprávněného podezření. Se stejným pochopením přijímám postoje státních zástupců, kteří v takovém případě ochotně dávají souhlas k odložení případu. Chápat mohu, ale přijmout nemusím. Nepřiznaný leč uznávaný názor příslušníků orgánů činných v trestním řízení, že obviněný nezasluhuje ochranu, je-li sám napaden útokem trestného činu, je ve skutečnosti popřením principů právního státu. I zločinec má právo na ochranu své osoby proti napadení, a orgány činné v trestním řízení mají morální povinnost mu pomoci. Přimlouvám se za opuštění praxe, v které se vůbec neprověřuje podezření na trestný čin, podané obviněným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56

Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak

Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace.    Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny?  Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle.    Jak jste k námětu Transek dospěl?  Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin.    Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače.    Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu?  Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo.    A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby.    Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška.  Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba.   Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu.   Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů.   Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak.    Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší.    Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor.  Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit.   Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná.    Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází?  Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune.    Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém.   Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život.    Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá.    Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné.    Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-02-28 06:45:42

„My máme pravdu, ale jich je víc“

Odpověď na komentář Jana Šterna, který vyšel v Lidových novinách. Vážený pane Šterne, oceňuji Vaši snahu bavit se o problémech dnešního Západu věcně, jakož i to, že jste na svém blogu otiskl odpověď „z druhé strany“. Vidím ve Vašem životopisu, že jste byl programátorem. To tedy máme společné, já jsem také strávil asi patnáct let ponořen do Javy, C a C++. To je fajn; vede to k určité disciplíně v myšlení, protože jinak se člověk v té nekonečné sérii bugů a nedodělků prostě ztratí. Je tedy šance, že si porozumíme, i když nejspíš ani jeden toho druhého nepřesvědčí. Pohybuji se v prostředí, kterému budu pro nedostatek přesnějších termínů říkat intelektuální disent. Snažím se přitom mluvit s každým, kdo není úplně totální, zjevný, nebezpečný magor. Ne proto, abych jej poplácával po rameni a ujišťoval jej, že jsme dva bratři (nejsme), ale proto, abych se seznámil s jeho argumenty osobně, a ne filtrovaně přes zprávu nějakého redaktora, a poznal, na jakém základě vybudoval svoje přesvědčení. (Tak třeba perspektiva člověka, který byl dítětem v Bělehradě právě za bombardování roku 1999, se dost podstatně liší od běžného Čechoslováka starší generace. Měli jsme jiná historická traumata a jsme tím pádem citliví na jiné věci. Tyhle rozdíly je třeba vnímat, i když se pak nedá tak snadno říct, že máte pravdu.) Strach projevit konzervativní názory Nemá smysl zapírat, že v téhle vrstvě lidí se vyskytují opravdu všelijací jedinci, počínaje konspiračními teoretiky, přes různé milovníky autoritářských režimů až po vyslovené trolly, kteří se tím prostě baví. Neznamená to, že jich je většina, ale v médiích jsou viditelnější, protože často generují šokézní obsah, o kterém se dobře píše a který láká čtenáře. Ale jak řečeno, většina jich není. Tak jako tak musím říct, že ten intelektuální disent je podstatně barvitější a různorodější než současný establishment, který začíná navenek působit poněkud uniformně. Úmyslně říkám „navenek“, protože i s lidmi z tohoto okruhu se setkávám, a to, co mi řeknou mezi čtyřma očima, se dost často zásadně liší od vnější tváře, kterou si udržují pro veřejnou konzumaci. Pane Šterne, alarmující množství lidí se dnes bojí projevit vcelku mainstreamové konzervativní názory, což ještě před patnácti lety nebylo. Toto je pro mě velmi varovný příznak, že zase míříme někam, odkud jsme svého času rádi utekli. Nevěřím, že se padesátiletí docenti a manažeři najednou změnili ve strašpytly, kteří mají neodůvodněné strachy z vymyšlených rizik. Spíš je to asi tak, že vědí, že ve svém postavení jsou až příliš závislí na tom, aby nevzbudili žádnou tzv. kontroverzi. Velké korporáty, ve kterých pracuje docela dost mých spolužáků z MFF UK, mají tendenci přenášet do kontinentální Evropy politické klima z Kalifornie, New Yorku, Londýna apod., což v současné době znamená přesně tu agresivní „identitární politiku“, o které jste sám mluvil ve svém článku. (Pokud pracujete přímo tam, za mořem, setkáte se s tím ještě v daleko vyhrocenější podobě.) Organizace závislé nějakým způsobem na státních penězích začínají být taky nadmíru opatrné. Nejsvobodnější zatím asi zůstává maloživnostnický sektor, kde je mnoho drobných zákazníků a naštvete-li jednoho nebo dva, nerozhodí vám to cashflow, i kdyby vás na Twitteru nálepkovali celý boží den. Otázka je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Bohužel si umím představit, že jednoho dne nějaký bojovník za lepší budoucnost lidstva dojde k názoru, že xenofobům, ruským trollům a podrývačům důvěry v liberální demokracii nepatří do rukou živnostenský list, a že ho tam nahoře vyslyší. Vůbec je průšvih, kolik extrémně neliberálních tendencí dneska klíčí a roste na Západě, většinou zaštítěných vzletnými a utopickými cíli. Snad právě proto, že tam nemají historickou zkušenost s reálným socíkem. Naše mládež už na to začíná být náchylná taky. Jako člověk, který prožil dospělost za normalizace, byste to měl rozeznat. Pokud ne, zanořte se do anglického či německého tisku, špatných zpráv je tam dost. Například svoboda slova jako by mnoha současným západním politikům byla spíš na obtíž. Pak je tu další bod Vašeho článku, a to je to stereotypní rozdělení na „neschopné“ a „schopné“. To je, upřímně, naprosto mimo, i když na první pohled se to tak může jevit. Zase totiž musíte zvážit, kolik těch vašich spojenců si ve skutečnosti udržuje nějakou masku neslaných-nemastných názorů, za kterou se skrývá něco zcela jiného. Třeba se u toho stolu, kde sedáváte, prostě bojí něco říct. Proč politici otevírají dveře migrantům?  Zastavme se například u islámu, ano? To je totiž téma hodně třaskavé a podle mých zkušeností přesně to, u kterého se lidi v určitých pozicích přetvařují nejvíc. Zodpovědně prohlašuji, že drtivá většina lidí, se kterými jsem kdy na toto téma mluvil, tu islám nechce, a ne proto, že by to byli zapšklí, primitivní, závistiví, nenávistní skřeti. Skoro všichni říkají něco jiného: je víceméně jasně vidět, že čím víc je někde islámu a čím větší vliv a kontrolu nad tou společností má, tím horší a neřešitelnější problémy tam vznikají. Ve městě plném salafistů bychom ani jeden nechtěli třeba vychovávat dceru, že. Pro některé Francouze či Brity je to už bohužel realita, nikoliv hypotetická úvaha „co by – kdyby“. Nemá smysl vést konflikt s realitou, nemůžete to vyhrát. Tenhle problém není jen záležitostí Evropy, nastává v podstatě všude, kde islám naráží na nemuslimské národy: Afrika, Čína, Indie, Kavkaz, všude jsou ty problémy podobné. Čím více Pravé Víry, nejlépe hodně vyfutrované saúdskými penězi, tím horší vyhlídky běžného káfira („nevěřícího“) na slušný a klidný život. Islámská kulturní oblast zkrátka nutně potřebuje prožít nějaké svoje vlastní osvícenství k tomu, aby dokázala fungovat i s ostatními kulturami a společnostmi. Zatím ho neměla. Jestli se takového islámského osvícenství dožijeme a jestli je něco takového vůbec možné, toť otázka. To, že tady v Evropě se nám nakonec – po pár stoletích krvavých náboženských konfliktů – podařilo svoje vlastní fanatiky zkrotit, neznamená, že se to musí povést někde jinde. No, a logický závěr z toho je, že nechcete-li, aby tady islám posiloval, musíte podvázat migraci z muslimského světa, ideálně na nulu, s pochopitelnou výjimkou pronásledovaných náboženských menšin a ateistů. Jinak to nejde, takové myšlenky se šíří hlavně tím, že lidé, kteří na ně věří, se přesunou ze země A do země B. Z toho plyne ten restriktivní postoj „zavřít hranice a předělat smlouvy o azylu, aby tomu odpovídaly“. Může to vypadat krutě, ale současný stav ve francouzských či švédských problémových čtvrtích považuji za horší, řada dalších lidí taky, a navíc vesměs „my“, kdo tedy toto zastáváme, odmítáme věřit tomu, že na tuhle situaci zabírá magické slůvko integrace, hojně podpořené dotacemi pro ty správné lidi. Jestli to nezvládli Švédi, kteří jsou daleko bohatší než my, těžko to zvládne Česká republika. No a teď mi řekněte, pane Šterne, proč je tolik evropských politiků tak strašně fixováno na představu, že máme otevřít svoje přístavy a peněženky dalším a dalším posádkám člunů z tureckého a afrického pobřeží? Proč, co je k tomu vede, jaká sebevražedná stupidita nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti či pravdě? Když jsou tedy v tom Bruselu ti „schopní“, to nejsou s to vidět, že jde o beznadějný boj, rozdělující už léta mezinárodní společenství přesně ve chvíli, kdy by bylo spíš žádoucí držet pohromadě? Proč, proč, proč se nám Němci neustále snaží nějak narvat kvóty na migranty, to nechápou význam slova „Ne“? Opravdu si myslí, že najednou, po pěti letech, ten odpor nějak zlomí? To je samozřejmě řečnická otázka, nevíte to Vy, nevím to já. Osobně bych hádal na kombinaci nevědomosti, arogance a pýchy. Asi je na místě připustit, že takhle zaslepení lidé ve skutečnosti zase tak schopní a skvělí nejsou, že prostě jen sedí na vysokých křeslech, která jim propůjčují aureolu cti a slávy. Jenže na těch svého času seděla i francouzská šlechta – a jak to s ní pak dopadlo. No, ode mne je to asi všechno, ať tenhle článek nepřeroste rozumné meze. Už jenom jedné věci bych se rád dotkl. Výroba „zrádců“  Ve své reakci o několik dní později říkáte toto: „Poučení: je to k zamyšlení, zda nám multikulti stojí za to, aby nám zcela rozdělila společnost.“ Ano. Na tom se shodneme. Zkuste ale tuhle myšlenku přednést „svojí“ straně. U někoho budete jistě mít úspěch, ale v jiných případech narazíte na naprosté nepochopení a možná i na obvinění ze zrady. A zajímavá otázka je, kdo z těch prvních bude ochoten s Vámi souhlasit veřejně a kdo Vás poprosí, abyste jej z toho raději vynechal, protože chce mít klid. Ona se nedá přehlédnout skutečnost, že v celé Evropě máme „migrační průmysl“, jehož účastníci jsou na zdárném přísunu migrantů třeba i existenčně závislí. Půjde třeba pan Martin Rozumek v klidu dělat někam do soukromého sektoru, když mu seberou dotace? A co jiní lidi, třeba zaměstnanci organizací, které svého času podepsaly Migrační manifest? Toť se ví, že budou za své zájmy bojovat, to je normální, to lidi dělají. A jelikož v demokratických volbách jsou tyhle myšlenky v České republice naprosto neprodejné (zrovna pan Rozumek roku 2017 založil pobočku Macronova hnutí v ČR, pod jménem „Tak jo“, slyšeli jste někdy o nich? Ne, nebyl to žádný úspěch), povedou ten boj jinými způsoby. Pokud jim přitom zkřížíte cestu, možná jednoho dne shledáte, že na seznamu neschopných lidí šířících dezinformace přibylo Vaše jméno. Naprosto chápu každého, kdo se toho bojí a dává přednost mlčení, i kdyby si stokrát myslel svoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-03 16:17:23

Proslovy a eseje Neila Gaimana přinášejí zajímavé pohledy na fantastickou literaturu a komiksy

Úspěšný britský prozaik a scénárista s polsko-židovskými kořeny Neil Gaiman (*1960) je mimo jiné autor Knihy hřbitova, Koralíny a Nikdykde. Bývá označován za popkulturní ikonu a do jediného svazku teď umístil výbor ze svých dosavadních populárně-vědných textů. Vznikla nesourodá směs šestaosmdesáti proslovů, článků, esejů a úvodů ke knihám. Stala se bestsellerem listu New York Times, a jak autor říká, některé stati jsou spíše lehkovážné, ale jiné přece jen seriózní. Knihu nazval podle příhody, která se mu stala takřka před deseti lety během udělování Oscarů a již vylíčil ve vzdorné reportáži Co jsem zahlédl z první galerie. I když soutěžila adaptace jeho dětského hororu Koralína, cítil se – patrně právem – na galavečeru poněkud upozaděn, i zmapoval jej dost otráveně, ne-li ublíženě. Přečteme-li si ale jeho knihu, spatříme úžasně talentovaného Neila Gaimana i jinak. Jako ambiciózního muže, který sám přiznává, že se nejméně patnáct let života natolik hnal za úspěchem, až si NEUŽIL některé jeho vrcholy, které prošly okolo, aniž si to zcela uvědomil. Ale podle Gaimanova názoru píšící lidé stejně nedělají „kariéru“ v pravém smyslu toho slova a sám se vnímá jako člověk, jenž se vždy jenom pouští do další z položek toho seznamu úkolů, který si prý sestavil už v patnácti letech a jenž zahrnul všechny věci, které hodlal během života zvládnout. De facto se mu, vidíme, vše podařilo. Ale vždy „prostě“ a „jenom“ pracuje několik let na díle, než se dostane k jeho konci, aby začal pracovat na dalším. Z určitého hlediska vám nebude Gaimanův úspěch připadat tolik nečekaný: to když si přečtete o jeho dětství. V podstatě je totiž strávil velmi osaměle v britské knihovně a lze mu asi věřit i v tom, že tam skutečně přečetl celé dětské oddělení, aby nato vstoupil rovněž do oddělení pro dospělé. Není už, pravda, zřetelné, kam se propracoval v oné dospělejší oblasti, nicméně v knížce Postřehy z poslední řady svědčí o mnohém už jen její část sestavená z předmluv. Gaiman napsal působivé úvody ke sběratelské edici Vybraných básní a povídek Edgara Allana Poea (2004), k novému kritickému vydání Draculy (2008), k Fantastickým a hororovým povídkám Rudyarda Kiplinga (2008), k Wellsovým krátkým prózám i včetně Země slepců (2007), k antologii děl H. P. Lovecrafta (1995) i k Třinácterým hodinám Jamese Thurbera (2008). Víckrát psal o Chestertonovi, Tolkienovi, C. S. Lewisovi, Douglasi Adamsovi, Terry Pratchettovi a řada esejů přitom má charakter osobní vzpomínky na člověka. Platí to dokonce v případě tak dávného klasika science fiction, jakým byl Fritz Leiber, a platí to také v případě Raye Bradburyho či Stephena Kinga, jehož rodinu navštívil v jednom z jejích domů na Floridě, aby realizoval interview pro Sunday Times. Platí to i pro pozoruhodného mistra fantastiky Gena Wolfa a celý oddíl knihy Postřehy z poslední řady je věnován pouze úvahám nad science fiction. V případě úvodu k románu Skleník pak Gaiman obecněji dumá nad celým dílem Briana Aldisse (kterým kupříkladu Isaac Asimov pohrdal) a v případě románu Hvězdy, můj osud přemýšlí přínosně nad osobností Alfreda Bestera. „Možná to byli giganti, ale nikdo si jich nevšímal,“ vypráví o dalších. „Na to byli až moc divní, pokřivení a chytří. Jedním z nich byl Avram Davidson a patřil k nim i R. A. Lafferty.“ Některá z ještě opomíjenějších literárních děl poté osobně vynáší z hrobů na světlo a příkladem je pozapomenutý Mlhov (1926) Hope Mirrleesové. Nikam již Gaiman samozřejmě nemusí vynášet „alchymický“ román Susanny Clarkeové Jonathan Strange a pan Norrell (2004), s jehož autorkou se rovněž zná a jehož vznik nám zajímavě přibližuje. U příležitosti nového vydání Dcery elfího krále (1999) vzpomíná taktéž na lorda Dunsanyho, a to jako na jistou výjimku z pravidla: „Britská šlechta, jakkoli dala světu nadměrný počet lovců, excentriků, statkářů, válečníků, diplomatů, podvodníků, hrdinů, lupičů, politiků a zrůdných osobností, v žádném století či období neproslula tím, že by plodila velké spisovatele.“ Dalším přínosným postřehem Neila Gaimana, který se už počátkem devadesátých let přestěhoval do Spojených států, je, že skutečně dobrá fantastika nebývá „útěšná“. Příkladem je kupříkladu figura Samuela R. Dalanyho, k jehož novému vydání Einsteinovy křižovatky (1998) Gaiman rovněž přispěl úvodem. A sice je pravda, že zmiňovaný Brian Aldiss citoval v případě tohoto autora C. S. Lewise a zastával názor, že „Delanyho příběhy o tom, jak se podivným lidem dějí podivné věci, jsou poněkud příliš podivné“, ale sám Gaiman na dotyčných hrdinech neshledává nic zvláštního ani podivného. „Jsou to postavy hluboce lidské, nebo, což je možná podstatnější, jsou nám hluboce podobné.“ V samostatné části Gaiman hovoří jen a jen o komiksu (a jeho tvůrcích) a nechybí kapitola Batmanovské obálky (2005). Oddíl Filmy, pohyblivé obrázky a já zahrnuje letmou vzpomínku na snímek Frankensteinova nevěsta i úvahu O komiksech a filmech, otištěnou původně v Guardinu (2006). Už tenkrát se Gaiman bál, že se svět komiksu stane „levnou vývojovou laboratoří“ Hollywoodu. Snad v souvislosti s jeho Nikdykde jej také kdysi oslovila jistá Maria Lextonová z magazínu Time Out s návrhem, zda by chtěl strávit noc v ulicích Londýna. Stalo se. A bizarní reportáž Od šesti do šesti byla zveřejněna roku 1990. Končí následujícím statistickým „rozkladem“: Spatřené vraždy: 0. Honičky v autech: 0. Prožitá dobrodružství: 0. Setkání s cizími špiony: 0. Setkání s nočními dámami: ½ (Ella). Setkání s rockovými hvězdami: 1. Střety s policií: 2. Z dalšího oddílu Hudba a ti, kdo ji tvoří se pak zdá, že je Gaiman prvořadě prodchnut dílem Lou Reeda. A devátá, předposlední část svazku Tvořte dobré umění je už jen reedicí původně samostatně vydané knížky, která vznikla jako proslov pronesený během promocí na Filozofické fakultě Univerzity ve Filadelfii 17. května 2012. „Stal se z něj jeden z mých nejrozšířenějších textů,“ přiznává. „Videa na internetu mají miliony zhlédnutí. A největší problém úspěchu spočívá v tom, že se proti vám spikne celý svět a bude vám bránit v další tvorbě právě proto, že jste tak úspěšní... Ale to, co se mi v životě povedlo nejlépe, byly vždy věci, kterými jsem si byl nejméně jistý: byly to ty příběhy, kdy jsem věděl, že buďto zafungují, anebo spíš skončí trapným neúspěchem, o němž si budou lidi vykládat až do skonání světa. Vždycky měly společné jedno: ze zpětného pohledu všichni poukazují na to, že to či ono byl nevyhnutelný úspěch, zatímco když jsem na dané věci pracoval, neměl jsem o tom ani ponětí.“   Neil Gaiman: Postřehy z poslední řady. Z anglického originálu The View from the Cheap Seats (2016) přeložila Petra Johana Poncarová. Argo. Praha 2019. 512 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-01-08 07:00:01

Prokletí Lídy Baarové. Jeden zloduch a další osudoví muži na plátně i v životě

Do konce života Baarovou provázela noční můra, jejíž příčinu lze spatřovat ve vztahu s válečným zločincem. Byla v tom vlastně docela nevinně, i když po válce to dost schytala. Díky svému vlivnému milému se jí ale dostalo té cti hrát v Národním divadle, odkud tehdy vyštípala Olgu Scheinpflugovou, která musela odejít, protože ji už „nepotřebovali“. Hitlerův satanáš Herečka ve svých polistopadových pamětech píše, že mezi ní a Goebbelsem nikdy k ničemu nedošlo. Prý. Jak to vlastně bylo doopravdy, to si vzali oba dva do hrobu. Vztah, který byl pro Baarovou zničující, začal setkáním v roce 1934, kdy se na natáčení filmu Barkarola přišli podívat Hitler s Goebbelsem. Herečka tehdy nacistického ministra propagandy vůbec nezaregistrovala. Zato Goebbels jí věnoval zmínku ve svém deníku. Byl asi zamilovaný. Lída Baarová: Goebbelsova milenka, která zničila svou rodinu Číst více Následně Hitler pozval Baarovou na čaj. „Při natáčení filmu přišel do ateliérů jednou Hitler a Goebbels. Hned druhý den jsem byla pozvána k Hitlerovi. (…) Najednou na mě spočinuly Hitlerovy oči, modrošedé jako nejstudenější ocel, zkoumavé, skoro pichlavé. Zamrazilo mě v zádech,“ dočteme se v knize Stanislava Motla Prokletí Lídy Baarové. Nebyl to ovšem nakonec Hitler, kdo se stal její osudovou láskou, ale jeho druhá ruka Joseph Goebbels. Je možné, že se jednalo o lásku platonickou bez erotického naplnění. Sama sice ve svých pamětech, vydaných ve Škvoreckého exilovém nakladatelství, popisuje vztah s Goebbelsem jako bouřlivý milostný román, ale v pozdějších pamětech vše popírá.  Dva partneři od biografu Měla tedy osudovou lásku v životě, ale jako herečku ji věrně doprovázeli i filmoví partneři – Hugo Haas a Oldřich Nový. Hugo Haas musel emigrovat z důvodu svého židovského původu, a tak jej v jeho poslání vystřídal kolega Oldřich Nový. S Haasem měla herečka velkolepý úspěch v komedii Švadlenka, kde si spolu užili mnoho radosti. Garde jí tehdy dělala maminka Ludmila Babková, možná proto, aby měla dceru pod dohledem a aby se s Haasem nespustila. Haas a Baarová si spolu zahráli i v jiných filmech, třeba v dramatu Lidé na řece.  Zkáza krásou. Dokument odhaluje Lídu Baarovou zahořklou a v zapomnění Číst více Za protektorátu jí režisér Otakar Vávra zvolil za hereckého partnera Oldřicha Nového, se kterým perlila ve filmu Dívka v modrém. Ohromný úspěch měla též v Panenství, kde vystupovala i Adina Mandlová. Ve filmu se obě hodně přetvařovaly, protože v reálném životě se nesnášely a vládla mezi nimi tichá rivalita hraničící s nenávistí. „Mandlová má oči barové a Baarová má oči mandlové,“ sděluje bonmot herce Josefa Grusse, jak se dočteme v knize od Pavla Taussiga Hvězdy českého filmového nebe. Ti další praví bez naděje Nelze mluvit o tom, že její postelí prošel regiment mužů. Vypadá to, že mnoho jejích lásek mělo platonický ráz. Byl do ní zamilovaný i král komiků Vlasta Burian, který se kvůli ní chtěl dát dokonce rozvést. Oba si zahráli v komedii Lelíček ve službách Sherlocka Holmese a Baarová Buriana velmi okouzlila a byl z ní celý paf. Nakonec k rozvodu nedošlo, ale Baarová mu něco zůstala dlužná a měla vůči němu vroubek. Po válce se totiž herečka ke slavnému komikovi nezachovala dobře, když lhala o jeho kolaboraci. Dalším mužem, kterému dávala naděje, byl německý herec a režisér Gustav Fröhlich. Vypadalo to velice nadějně. Umělec se rozvedl a doufal, že jeho vztah s Baarovou najde požehnání. Happy end se ale nekonal, protože herečku oslnil jiný muž, všem moc dobře známý nacista Joseph Goebbels.  Jak už to bývá, sláva a láska jsou vrtkavé, což se nevyhnulo ani Lídě Baarové. Přízeň publika a milého ochladla a po letech pomalu její sláva ustupovala do pozadí. Načas se uchýlila do Itálie, kde si jí v padesátých letech všiml filmový režisér Federico Fellini, který ji obsadil do filmu Darmošlapové. Hereččina hvězdička ale pomalu pohasínala.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na plátně jako slavní manželé, v pečlivě střeženém soukromí měli každý svého partnera.

Čas načtení: 2025-10-24 13:35:09

Nový semestr, nový začátek: Jak se připravit na úspěch ve škole i v životě

Začátek semestru je pro mnoho žen symbolem nového startu. Nové předměty, nové výzvy, nové cíle. Ale také stres, povinnosti, plánování a nekonečný seznam úkolů, které se zdají být nad lidské síly. K tomu práce, domácnost, péče o děti, vztahy a osobní život. Každá žena, která studuje při zaměstnání nebo na mateřské, ví, jak náročné je […] The post Nový semestr, nový začátek: Jak se připravit na úspěch ve škole i v životě appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.

Čas načtení: 2019-09-08 10:27:35

Alena Wagnerová: Cestou životem (ukázka z knihy)

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha Cestou životem spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka Cestou životem se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. V povídce A kohout třikrát zazpíval je jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po schodech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Ukázka z knihy Zahrada se spisovateli      Bylo to někdy v polovině šedesátých let, v době, která se už otvírala k pražskému jaru, aniž jsme to tehdy věděli, když jsem dostala své první literární stipendium. Po takovém uznání své práce jsem už sice dávno toužila, když jsem jej ale konečně dosáhla, způsobilo mi víc starosti než radosti, protože jsem je cítila jako závazek do budoucna. Psaní, které bylo dosud jen mou osobní záležitostí, z níž jsem nemusela nikomu skládat účty, se teď stalo činností tak říkajíc s právem veřejnosti, kdy mne kdekdo mohl volat k zodpovědnosti za to, co jsem napsala a zda jsem tím splnila to, co ode mne bylo očekáváno. A toho jsem se bála.      Patřila jsem tehdy do kruhu mladých takzvaných začínajících autorů, kteří byli občas svoláváni k setkáním, kde se organizovanými diskusemi, vzájemným předčítáním svých prací a jejich kritikou připravovali na své spisovatelské povolání. Za začínající autorku se ovšem považuji i dnes, přestože už nejsem mladá a uveřejnila jsem už řadu knih. Ale jako autorka, jen zřídka se odvažuji označit se jako spisovatelka, přestože neustále něco spisuji, se cítím být stále ještě začátečnicí. Protože s každou novou knihou se i já sama ocitám znovu na začátku, vydána na milost a nemilost všem nejistotám psaní.      A nikdy nevím, zda se mi větu, kterou jsem právě začala, podaří také dokončit.      Stipendium, které jsem dostala, mi zajistilo obživu na dva měsíce a bylo spojeno s pobytem v domově spisovatelů. To bylo pro mne ještě daleko důležitější než samotné stipendium, protože jsem tehdy v Praze neměla kde bydlet.      Domov spisovatelů, kde jsem měla strávit dva měsíce, se nacházel v zámku nedaleko Prahy a patřil před válkou šlechtické rodině Colloredo-Mannsfeld. O zámku a spisovatelích, kteří tu bydleli, kolovalo mnoho historek, které jsem samozřejmě znala i já. Povídalo se, že spisovatelé si tam za státní peníze žijí na vysoké noze a nemusí za své pobyty nic platit, jen když píší takové knihy, jaké se od nich očekávají. Kdykoliv mohou dostat zálohy na práce, které ještě nenapsali, a jestliže své literární plány nakonec neuskuteční, nemusejí poskytnuté zálohy ani vracet. Dluhy některých tak jdou už do milionů.      Spisovatelé žijící na zámku se sice v kulturní obci netěšili zvlášť dobré pověsti, větší roli než morální odsudek v tom ale hrála závist. Právě ti, kteří jejich údajně zkorumpovaný způsob života nejvíc odsuzovali, tím spíš projevovali své rozhořčení nad tím, že jim se podobných výhod nedostalo.      Protože zámek platil za svého druhu spisovatelské nebe. Ačkoliv spisovatelští obyvatelé zámku nebyli nijak zvlášť oblíbeni, byli nicméně respektováni jako lidé, kteří byli nahoře a měli úspěch, ať už jej dosáhli jakýmkoliv způsobem. Jako kdyby úspěch sám je dělal hodnými úcty. Byli prostě nahoře, a tím měli na své straně právo i morálku.      A tak především pro začínající autory bylo otázkou prestiže mít přístup do zámku, což ovšem nevylučovalo, aby obyvatele zámku zároveň nekritizovali a neodsuzovali pro jejich způsob života. Ale přístup do zámku, kterého se autorům dostávalo teprve od určitého stupně jejich proniknutí do literárního světa, znamenal, že se s člověkem jako s autorem vážně počítá a je na nejlepší cestě do klubu vyvolených. Kromě toho umožňoval dostat se k dalším historkám a klepům o zámeckých prominentech, které mohl rozšiřovat dál a demonstrovat tak jak svou zasvěcenost, tak svoji distanci od toho, co se v zámku dělo.      Tak jako mnozí, byla jsem i já ve svých pocitech vůči zámku rozpolcená. Na jedné straně jsem ve stipendiu s pobytem v domově spisovatelů viděla své zhodnocení jako autorky, na druhé straně mne znepokojovalo pomyšlení, že bych tím mohla být počítána k tamější společnosti. Protože to jsem v žádném případě nechtěla.      Po uznání a úspěchu jsem samozřejmě toužila i já. Chtěla jsem se někým stát, něco znamenat, být slyšena, podílet se na vytváření světa, v němž jsem žila. Chtěla jsem psát dobré knihy, zaujímat postoj k věcem veřejným, mít vliv na jejich uspořádání. Chtěla jsem, aby můj hlas byl slyšen, působit ve společnosti, do níž jsem patřila, a přispívat k jejím proměnám. To všechno jsem chtěla. Má potíž spočívala v tom, že to bylo možné jen v rámci daném státem, který jsem odmítala. To bylo mé dilema a můj problém.      Jistě, byla bych se potřebovala jen poněkud přizpůsobit, potlačit své výhrady, nebo je aspoň neříkat nahlas, a byla bych mohla beze všeho dosáhnout úspěchu. Takových případů byla kolem mne celá řada.      V mé představě bylo ale povolání spisovatele něčím zvláštním, nesrovnatelným s jinými povoláními. Bylo to něco výjimečného, poslání, které člověka zavazovalo k pravdě podřízené zvlášť přísným etickým zásadám. Jestliže se jim člověk zpronevěřil, mohlo to pro něho mít nedozírné důsledky. Ne snad navenek, ale vnitřně. Mohlo to znamenat ztrátu schopnosti psát, pro spisovatele ten nejtěžší možný trest. Protože talent, i když se zdál být něčím vrozeným, byl člověku jen propůjčen a mohl mu být kdykoliv zase odňat. O tom jsem alespoň byla pevně přesvědčena.      Přísně vzato, v dané situaci by bylo bývalo jedině správné nechtít mít žádný úspěch, stáhnout se do soukromí a psát knihy jen pro sebe. Jenomže bylo tak nesmírně těžké se onomu vnitřnímu puzení po veřejnosti, potřebě se vyslovit a dojít sluchu ubránit a nehledat skulinu, která člověka mohla z této úžiny vyvést, neohlížet se, ba zoufale nehledat možnost, která by člověka z této tísně vyvedla. Třeba přece jen existovala možnost, řešení, cesta, jak vysokým morálním nárokům spisovatelského povolání dostát, uspokojit svou potřebu tvořit, a přitom neuškodit své duši.      To byly otázky, které mne zaměstnávaly. Odpověď na ně jsem si slibovala i od svého pobytu v domově spisovatelů. Kde jinde, když ne zde, v místě s nejvyšší možnou hustotou spisovatelů na čtvereční metr, jsem ji také měla hledat?      Plna naděje i obav jsem tak jednoho dne stanula ve vrátnici zámku, a protože mne zde nikdo neznal, představila jsem se jako nová stipendistka. Od správy zámku jsem dostala přidělen pokoj v druhém patře čtyřhranné zámecké věže. Byl to nevelký pokoj, jehož zařízení sestávalo ze široké postele zřejmě ze zámeckého inventáře, starodávného vyřezávaného šatníku, umývadla a psacího stolu, umístěného v hlubokém výklenku okna vedoucího do dvora. Ve věži byly, jak jsem snadno zjistila, kromě mého ještě další tři pokoje různé velikosti, obývané píšícími kolegy. Můj byl zřejmě ten nejmenší. K pokoji příslušející koupelna a toaleta byly přístupné přes chodbu. Zpočátku mi to připadalo nepohodlné, ale cesta na toaletu se pro mne rychle ukázala jako pravé dobrodiní, když jsem nevěděla jak dál a nechtěla to ani sama sobě přiznat.      V přízemí zámku byla jídelna, která byla celý den otevřena a v níž se zámečtí hosté scházeli k snídaním, obědům a večeřím. Byla vybavena malými stolky pro čtyři osoby s volným zasedacím pořádkem, takže si mimo dobu oběda každý mohl sednout, kam chtěl, nebo kde bylo právě místo. To platilo s výjimkou velkého podlouhlého stolu stojícího vlevo od vchodu do jídelny. Ten byl vyhrazen skupině prominentů, starousedlíků, kteří na zámku buď stále bydleli, nebo zde měli své dlouhodobě pronajaté pokoje. Většina z nich začala mít úspěchy a publikovat v době, kdy mnozí jiní autoři svá díla vydávat nemohli, a někteří z nich byli navíc jen pro své přesvědčení odsouzeni k dlouholetým žalářům, jeden dokonce k trestu smrti.      Tyto doby sice už patřily minulosti, takže u stolů v jídelně teď sedali i někteří z odsouzených, kteří byli mezitím propuštěni a rehabilitováni, zatímco někdejší prominenti ztratili mnoho ze svého dřívějšího postavení. Přesto ale ještě stále patřili k mocným a chovali se zde se samozřejmostí domácích pánů, kdežto ti druzí zůstávali i teď jen hosty. Proto také někteří autoři žádostivě hleděli ke stolu prominentů a velmi se snažili zaujmout u něj místo, aby si tím dodali významu. Protože kdo zde seděl, měl své místo v literatuře zaručeno.      První dny po příjezdu pro mne nebylo snadné překročit práh jídelny. Bála jsem se, že na mne jako na nováčka všichni upřou oči a na první pohled ve mně poznají začátečnici. Když jsem ale zjistila, že si mne kromě číšníka, který mne pozdravil a vybídl, abych si vybrala místo, nikdo nevšiml, nebylo to pro mne méně deprimující. Nikoho jsem tu neznala, protože jsem ještě sama byla naprosto neznámá a nevýznamná. Abych překlenula svou nejistotu, zvykla jsem si rychle projít sálem a sednout si ke stolu v rohu jídelny, záda chráněná zdí. Brzy jsem ale zjistila, že mé místo v rohu místnosti je prvotřídní pozorovatelna. A protože jsem nebyla pro nikoho zajímavá, takže nikdo necítil potřebu se přede mnou přetvařovat, mohla jsem, kryta svou nevýznamností, všechny hosty v jídelně naprosto nerušeně pozorovat, jako bych byla neviditelná. Spisovatelé přicházeli a odcházeli, a protože mne neviděli, vydávali se mi všanc takoví, jací byli.      Zatímco společnost u malých stolků se neustále střídala, osazenstvo velkého stolu se prakticky neměnilo. Jak jsem brzy zjistila, podařilo se pouze jednomu mladému autorovi získat u stolu prominentů stálé místo. Byl to inženýr chemie z průmyslového města v severočeském pohraničí, který měl se svými romány o lidech z chemického kombinátu, v němž pracoval, velký úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky. Aby dostál své čerstvé slávě, snažil se chovat jako člověk, který všechno ví, všemu rozumí a je o všem informován. Mně ale připadal jako velký černý mravenec, který je neustále zaměstnán tím, aby ovládl svých šest noh. Jeho knihy se mi příliš nelíbily, ale tím víc mne znepokojoval jeho úspěch. Byl jen o čtyři roky starší než já, a už známý a uznaný spisovatel. Jak jsem brzy zjistila, bydlel také on ve věži, v pokoji naproti mému.      Víc než úspěšný inženýr chemie mne ale znepokojoval a zajímal jiný spisovatel, kterého bylo možno téměř v kterékoliv denní době vidět, jak osaměle sedí na čelní straně stolu prominentů, jako by hledal společnost a zároveň se jí chtěl vyhnout. Byl to bezpochyby nejen ten nejznámější, ale i nejvýznamnější spisovatel mezi obyvateli zámku a já sama jsem znala jeho jméno od té doby, co jsem uměla slabikovat písmena na hřbetech knih v knihovně svých rodičů. Malý, podsaditý, s kulatou hlavou končící v mohutném podbradku měl tělesné formy spokojeného člověka. A přesto jako by byl obklopen aurou smutku a melancholie. Když tak osaměle seděl u velikého stolu, mohl se člověk domnívat, že právě vstal od psacího stolu, aby si udělal malou přestávku. Všeobecně se ale vědělo, že psát nemůže, řadu let už nenapsal ani řádku a žije na dluh fondu spisovatelů, který mu vyplácí stále nové zálohy na neexistující díla. Byl to právě on, kdo nejvíc přispěl ke špatné pověsti spisovatelů na zámku. A byl to on, kdo byl míněn, když se šuškalo o spisovatelích, kteří se nechají vydržovat státem.      Nebylo to ještě tak dávno, kdy byl jako předseda svazu spisovatelů a člen ústředního výboru mocným, obávaným, mnohými nenáviděným mužem. Na svědomí sice nikoho neměl, ale nikdy se taky nezastal nikoho z odsouzených kolegů ani se nepokusil v jejich prospěch intervenovat. Místo na čelní straně stolu prominentů bylo ale teď všechno, co zbylo z jeho dřívější slávy. A nebylo nikoho, kdo skutečnost, že nemohl psát, nespojoval s jeho dřívější pozicí na straně moci. Choval se sice stejně jako ostatní lidé, chodil, jedl, pil, bavil se s druhými, a dokonce se někdy i smál, ale člověk měl přesto pocit, že všechny tyto úkony provádí jen prázdná slupka člověka, kterým kdysi byl.      Jistě že mnozí z jeho kolegů cítili uspokojení nad jeho pádem a v duchu se z toho těšili. Ve mně ale pohled na něj, jak tu seděl až do morku kostí obnažený ve své autorské nemohoucnosti, vzbuzoval jen soucit a strach. Protože jeho příběh se mohl stát i příběhem mým, kdybych se někdy zpronevěřila zásadám spisovatelského povolání.      Často jsem se sama sebe ptala, proč právě on byl tak tvrdě potrestán. U stolu prominentů seděli přece i jiní, kteří se stejně jako on nezastali ohrožených kolegů a nevystoupili na jejich obranu a stejně tak podepsali prohlášení, která vyžadovala přísné a ještě přísnější tresty pro domnělé viníky. Ti ale psali a publikovali dál bez jakékoliv vnitřní překážky. Mělo to snad znamenat, že tvrdost trestu odpovídala míře talentu? Nebo to byl výraz jeho přece jen citlivého svědomí, které nakonec nevydrželo tlak, kterému se sám vystavil? Takže spíš, než že byl svržen, se propadl sám do sebe, jako by se i v tom nakonec projevila síla jeho spisovatelského obdaření.      Odvahu zasazovat se o ohrožené spisovatele měl ze spisovatelů, kteří žili na zámku, jen jediný. Byl to už nemladý člověk spíš drobné postavy a neklidných pohybů, s hlavou ne nepodobnou čertům z pohádek, nohama fotbalisty a srdcem dítěte. Po úrazu nemohl ani on už psát, to ale nebylo důležité, protože on sám každým svým slovem svět kolem sebe proměňoval v báseň, přestože v životě nenapsal jedinou strofu.      Jeho dílo stejně jako on sám už náleželo minulému času. Ještě si ji ale stále nesl v sobě, tu vizi lepšího světa, o který se ve svém mládí zasazoval a který se mezitím stal neblahou skutečností. Snad právě proto tolik pil, aby unesl dějiny a zklamání, které mu připravily.      Ačkoliv to byl významný spisovatel, nepatřil mezi prominenty a ze svého přesvědčení neměl nikdy žádné výhody. Každé ráno prošel jako čistý bloud jídelnou a sledován posměšnými pohledy prominentů rozhazoval od stolu ke stolu drobná čtyřverší a laskavá slova, jako by tím chtěl něco napravit. Když jednoho dne obdařil jedním ze svých ranních pozdravů i mne, byla jsem nejen překvapena, ale nedovedla si to ani vysvětlit. Že jsem sice nevýznamná, ale nicméně mladá žena, mne nenapadlo.      Ze svého pozorovacího stanoviště v rohu jídelny jsem nenabyla dojmu, že by na pověstech, které o životě v zámku kolovaly na veřejnosti, bylo něco pravdy. Nekonaly se tu žádné pitky ani hlučné zábavy, slavilo se jen zřídka a nikdy se, pokud jsem to mohla posoudit, nepilo přes míru. Spíš než bohémy zdál se být zámek obydlen měšťáky. Hodně se tu sice klábosilo, ale téměř nediskutovalo a už vůbec ne, jak jsem očekávala, o literatuře. Jak se zdálo, literatura spisovatele na zámku nijak zvlášť nezajímala. {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Jediné, o čem se pravidelně diskutovalo, byly televizní pořady, jejichž sledování bylo jakýmsi každovečerním rituálem, jemuž v obrovském křesle stojícím přímo před televizorem předsedala zasloužilá a všeobecně uznávaná překladatelka z francouzštiny, která s elegantním gestem, jako by v ruce držela pero, kouřila jednu cigaretu za druhou, až se zdálo, že z nich saje úsudek o tom, co právě viděla na obrazovce.      Jak jsem ale brzy zjistila, na zámku přece jen existovalo něco jako intimní život a odehrával se dokonce v mém nejbližším okolí. Přibližně dvakrát v týdnu, když jsem šla odpoledne na procházku, stála na prádelníku vedle dveří pokoje proti mně, v němž bydlel onen spisovatelsky úspěšný inženýr chemie, na stříbrném podnose pečlivě aranžovaná studená mísa. Pak jsem si mohla být jista, že na schodech, ve dvoře, nebo nejpozději u vrátnice v průjezdu potkám vyparáděnou mladou ženu, která nejistě, ale odhodlaně směřuje ke vchodu do věže. Byla to pokaždé jiná mladá žena, ale všechny si byly k nerozeznání podobné svým krokem plným dychtivého očekávání stejně jako bílými pečlivě vyžehlenými blůzami s mnoha volánky, nakadeřenými vlasy a svou očividnou snahou zalíbit se a udělat dojem. Člověk si je mohl snadno splést s kuchyňskými pomocnicemi, které sem přišly hledat práci, kdyby v jejich obličejích nebylo vepsáno tolik naděje, s níž by se nikdo neucházel o místo v kuchyni.      Když jsem se pak po dvou hodinách vracela zpátky, téměř vždycky jsem v bráně potkala tutéž mladou ženu, pomačkanou blůzu se zplihlými volánky nedbale zastrčenou do sukně, rozcuchané vlasy nepozorně stažené do uzlu a obličej, z něhož jako by bylo vymazáno očekávání, se kterým sem přede dvěma hodinami směřovala. A na prádelníku vedle dveří do inženýrova pokoje ležela stříbrná mísa, na níž se válelo několik unavených listů salátu a zbytků petržele.       Samozřejmě že jsem si předsevzala, že dva měsíce v domově spisovatelů využiji ke psaní. Čas k práci tu byl také bohatě vyměřen. Nejvíc času a úsilí mě ale stálo překonávání pocitu mé vlastní nedostatečnosti. Každá věta, kterou jsem napsala, a já jsem psala po větách, ne v odstavcích, se mi dřív či později přestala líbit, některá spojení mi připadala nesmyslná hned. A když mi napadla vhodná formulace, ukázalo se nejpozději při jejím napsání, že se ve větě dvakrát opakuje totéž slovo. Co mi připadalo dobré večer, bylo ráno k ničemu, co se mi líbilo ráno, neobstálo večer, jako by záleželo i na tom, z které strany na popsanou stránku dopadne denní světlo.      Hodiny jsem tak často seděla jako ochromená strachem z prázdného papíru a čekala na první větu. Lépe se mi dařilo, když jsem psala mezi řádky na už popsané stránky. Ze všeho nejraději jsem ale popisovala útržky papíru, pomačkané obálky z dopisů nebo umolousané malé kartičky, které se už dlouho válely někde na mém psacím stole, na nichž se zřejmě časem a stupněm jejich ušmudlanosti odpor prázdné plochy snížil na minimum.   Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).   Nakladatelství PROSTOR, 2019, 224 stran, 1. vydání

Čas načtení: 2026-03-21 00:00:16

Za úspěch musí zaplatit vysoká cena

Všichni chtějí uspět a mít se tak dobře to je správné, problémem je to že se za úspěch musí zaplatit vysoká cena jinak to v ekonomice a politice nejde. Úspěch může být chápán různými způsoby. Může se jednat o finanční úspěch, kariérní postup, osobní štěstí nebo dosažení určitých cílů. Každý z těchto druhů úspěchu může… Číst dále »Za úspěch musí zaplatit vysoká cena

Čas načtení: 2026-05-31 09:03:00

„Pokoušíme se o úspěch, často neuspějeme a nevíme proč."

Praha 31. května 2026 (PROTEXT) - Rozhovor s Pavlem Procházkou, mužem, který říká věci, které ostatní neřeknou. Pavel Procházka, známý manažer a kouč, se v byznysu pohybuje více jak 30 let. Stal se úspěšným podcasterem, jeho komunita čítá více jak 500.000 lidí po celé světě, popularizuje online vzdělávání a ve svých Akademiích předává know-how ověřené 90 lety fungování ve 100 zemích světa. Tvoří digitální vzdělávací platformy a praktické „učebnice pro dnešní dobu“, dostupné každému, kdo na sobě chce pracovat v oblastech Sales, Management, Soft skills a Strategie firem. Jak sám říká: Úspěch nebývá složitý. Jen ho lidé často zbytečně komplikují.Pavle, máte za sebou více než 30 let v byznysu. Co je největší lež, kterou si lidé o úspěchu myslí?Že úspěch je jen o talentu. Není.Úspěch je o disciplíně, schopnosti zjednodušovat komplexní systémy a schopnosti vydržet konzistentně dlouho na něčem pracovat. Úspěch podporují znalosti, pokud neznáte vzorce, které vedou k úspěchu, nemáte šanci. Talent vám možná otevře dveře. Ale znalost úspěšných postupů a šikovnost při jejich používání rozhodne, jestli v té místnosti zůstanete. Dnes lidé chtějí rychlé výsledky. Kurz za víkend. Zázračný tip. Motivaci na Instagramu. To je jen dopamin, to není řemeslo, nefunguje.To zní docela tvrdě. Myslíte si, že lidé dnes změkli?Myslím si, že jsme si zvykli na pohodlí. A pohodlí je nebezpečné. Protože člověk má pocit, že žije dobře, ale ve skutečnosti stagnuje. Když je všechno příliš komfortní, přestanete růst. Neříkám, že máme trpět. Říkám, že bez tlaku nedosáhnete úspěchu.Často mluvíte o zjednodušování. Proč je to podle vás tak důležité?Protože složitost schovává neschopnost. Protože snaha o dokonalost je zničující v businessu. Neosvědčila se v praxi. Dám vám příklad: pokud nastavíte 3 000 pravidel silničního provozu, co se stane? Zachytíte sice všechny možné situace, ale není to k žití. To dělají nezkušení, lehce neurotičtí lidé bez znalosti praxe. Zkušený manager, ví, že musí umět věci zjednodušit na jednu A4, a až potom jít do detailu.Úspěšní lidé umí věci zjednodušit. Neúspěšní je komplikují. V době, kdy jsme zahlceni informacemi, trendy a rychlými návody na cokoliv, roste hodnota jednoduchosti. Jasné priority, dobré vedení lidí, schopnost rozhodnout se.Moje filozofie je jednoduchá:Nehledejte dokonalost. Hledejte jednoduchost.Co je dnes největší problém manažerů?Lidi a jejich nastavení, často musíte dosahovat výsledky nikoliv pomocí lidí, ale lidem navzdory. Kultura je nastavená tak, že se cítíme bohatí, peníze už nemají takovou hodnotu, mnohem větší hodnotu má klid a volný čas, ale kdybychom si ho dali, tak se nevyrobí všechno to, co chceme. A nejsme ochotni se toho vzdát.Vzniká zajímavý paradox, kdy si většina lidí myslí, že „já chci být doma dříve, ale ostatní ať pracují“, jde o hédonismus, sobectví. Asi je to logické nastavení bohaté společnosti. Ale kdo upeče ten rohlík, který si chci koupit? Proto musíme lidi motivovat, nakoupit, prodat jim práci jako tvůrčí proces, jako zábavu, jako touhu někam patřit, aby jim bylo doma smutno a přišli do práce rádi.To je nejdůležitější. A to chci ve výrobní fabrice vidět. Nebuď doma u piva, přijď na halu mezi nás. No, a to je manažerská výzva. Ale věřte nebo ne, my to dokážeme a daří se nám to každý den. Lidi jsou u nás velmi pracovití a klobouk dolů před nimi. Naštěstí.Hodně mluvíte i o AI. Bojí se lidé správně?Ano. Ale je tu i naděje. Stejně jako netrénovaný člověk, tak i netrénovaná AI je k ničemu. Musí se učit. A stejně tak, trénovaný člověk není jen tak nahraditelný AI, umíme toho hodně, když chceme. Takže rozhodne, kdo bude trénovaný. Tedy lidi, co se baví, zajímají, učí, rostou, Ti jsou v pohodě. Ale knedlíci, kteří umí jednu věc 30 let a nic se učit nehodlají a vyrábí jen problémy, ti budou první na ráně, to je jasné.Říkám to často:Kdo umí jen hard skills, je nahraditelný. Kdo ovládá soft skills, je nepostradatelný.To je realita příštích let.Takže budoucnost patří soft skills?Budoucnost patří lidem, kteří ovládají všechny potřebné kompetence. Člověk, který rozumí byznysu a zároveň umí vést lidi, zvládat tlak, vyjednávat a dotahovat věci – ten bude vždycky mít hodnotu. V našich akademiích se věnujeme rozvoji více než 200 kompetencí, které rozhodují o úspěchu manažerů, obchodníků i CEO. Na základě lety ověřeného know-how jsem vytvořil development path pro jednotlivé role tak, aby lidé věděli, co se mají učit, v jakém pořadí a jak to převést do praxe. Vzdělávání je celoživotní cesta.Vy jste koučoval tisíce lidí. Co mají úspěšní společného?Nic nevymýšlí, používají know how , které funguje. To je těžké, spolknout ego a dělat dobře řemeslo tak jak se má. Neustálé hledání vlastních cest zabíjí úspěch manažera, překvapivě. To je nadstavba, jasně, ale základ je know how, odbornost jak v oboru, tak i v managementu.Co byste poradil člověku, který má pocit, že stojí na místě?Ten pocit mnoho lidí nemá, spíš mají máte pocit, že jsou nejlepší, jen jim svět nerozumí. A to je pak v háji, to stojí na místě. Jestli si přiznají? No, to je právě to nejtěžší. Náprava pak už je sranda.Jak vnímáte rozvoj lidí, který dnes nerozvíjí škola, ale sociální sítě?Ano, škola má špatnou pověst, ale jsou sociální sítě opravdu lepší? Dnes vzdělání mladé generace převzaly sociální sítě, to je nová škola. Představte si, že se učíte řídit auto. Sociální sítě říkají:“ to dáš, buď motivovaný, udržuj se ve flow, udržuj vztahy se spolujezdcem, klíčové je Taichi řízení😊“ Vzdělání říká – dej přednost zprava a plná čára je zeď. Není to tak sexy, ale funguje to. To mne trápí často, že se potkávám s lidmi vyškolení sociálními sítěmi, a ty zapracovat skoro nejde. Ale jsou ve flow.A poslední otázka. Co vnímáte po 30 letech v byznysu, že je opravdu důležité?Budovat aktiva, něco, co má dlouhodobou hodnotu. Nebýt při tvorbě strategie naivní a denně opravit 20–50 detailů, provazovat, propojovat jakoby pořád drobně promazávat onen stroj. Jsou to tisíce malých neviditelných zásahů za rok, kterými udržujete organizaci v chodu, malá chytrá opatření, která nejsou vidět. To se naučit nedá, chce to cit. Který získáte praxí.3 věty Pavla Procházky, které stojí za to si zapamatovat:Budujte aktiva a zdroje“„Mějte strategii a rozvíjejte své zdroje“„Management je řemeslo, naučte se ho pořádně“Zdroj: PALATINUM www.palatinumacademy.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 09:09:08

Možnost odevzdat ojeté pneumatiky ve sběrných dvorech má úspěch. Pražané jich takto odvezli už 549 tun

Praha v loňském roce svým obyvatelům umožnila zdarma odevzdávat staré pneumatiky ve sběrných dvorech. A ukázalo se, že šlo o velmi dobrý nápad. Množství odevzdaných pneumatik totiž vzrostlo z 257 tun na 549 tun.  „Když jsme loni tuto novinku zaváděli, počítali jsme s velkým zájmem. Čísla však předčila naše očekávání. Dvakrát více pneumatik ve sběrných dvorech naznačuje, … Možnost odevzdat ojeté pneumatiky ve sběrných dvorech má úspěch. Pražané jich takto odvezli už 549 tun Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2024-06-29 11:17:00

Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch

Šanghaj 29. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC Shanghai 2024 vystoupil s hlavním projevem prezident divize pro spolupráci s operátory (Carrier Business) ve společnosti Huawei Chen Hao. Ve své řeči uvedl, že zatímco primární inovace přinášejí technologické dividendy, sekundární inovace urychlují obchodní úspěch, a poukázal na to, že sekundární inovací v současné době prochází také sítě 5G.V Číně, která vybudovala největší a nejpokročilejší sítě 5G na světě, přesáhl počet uživatelů k letošnímu květnu 890 milionů, což představuje více než 52 % globálních uživatelů 5G. Díky tomuto mimořádnému pokroku se informační a komunikační technologie, jako je 5G, rychle rozvíjejí a stávají se nedílnou součástí všech odvětví a oblastí v Číně.Chen ve své přednášce s názvem „Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch" dále poznamenal: „Úspěch Číny v oblasti 5G je výsledkem neustálého zkoumání, efektivních postupů a nekonečných inovací. Stejně jako vylepšení parního stroje Jamesem Wattem spustilo průmyslovou revoluci, tak od sekundární inovace 5G očekáváme nastartování monetizace ve třech oblastech – uživatelských scénářích, synergii sítě, cloudu a inteligence a spolupráci ekosystémů – pro novou etapu obchodního úspěchu."Inovace scénářů: Znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů pro urychlení multimetrické monetizace sítíK dnešnímu dni je v Číně registrováno 150 milionů uživatelů živého vysílání. Požadavky těchto uživatelů na videa s vyšším rozlišením a nulovým zasekáváním mohou operátoři v zemi uspokojit právě díky vysokým rychlostem uplinku 5G a přístupu k síti na základě priority. Více než 15 provinčních operátorů v Číně navíc připravilo balíčky pro živé vysílání s garantovanou rychlostí uplinku.Schopnost sítí podporovat nové funkce - jako je akcelerace pro konkrétní uživatele a služby, deterministická uživatelská zkušenost a vizualizované vnímání uživatelů - stále roste, přičemž tento vývoj přinese rozšíření živého vysílání do dalších scénářů, skupin uživatelů a aplikací. Dochází tak ke znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů, což urychlí zpeněžení sítě prostřednictvím různých metrik.Integrované inovace: Nová brána k průmyslovým službám internetu věcí (IoT) díky synergii sítě, cloudu a inteligenceTechnologie New Calling a cloudové telefonní služby poslouží jako brána k individuálnějším digitálním službám, zatímco služby internetu vozidel (Internet of Vehicles, IoV) a internetu videozařízení (Internet of Video Things, IoVT) vytvoří nové příležitosti pro propojení průmyslu. Hnacím motorem těchto služeb budou inovace, které integrují 5G, cloud a umělou inteligenci.Obsah vytvářený umělou inteligencí (AI-generated content, AIGC) je pouze výchozím bodem pro bezkonkurenční uživatelský zážitek, který přinese služba New Calling. Vývoj dalších aplikačních scénářů s vysokou hodnotou zaměřených na spotřebitele a podniky, jako je nahrazení tradičních podnikových horkých linek asistenty s umělou inteligencí, pak přinese New Calling ještě poutavější, pohodlnější a hodnotnější.Cloudové telefony dokážou již nyní poskytovat zážitky, které se téměř vyrovnají zážitkům z fyzických telefonů. S rozlišením 2K a latencí pouhých 100 ms jsou cloudové telefony na dobré cestě k tomu, aby nabízely zobrazení s vyšším rozlišením a plynulejší interakci srovnatelnou s fyzickým telefonem.Co se týče IoV a IoVT, technologie RedCap zde dokáže podpořit služby připojení s optimálním výkonem a za optimální cenu. Ekosystém RedCap pro čipy, moduly a zařízení již dosáhl zralosti, což znamená, že umožňuje operátorům rychle stanovit oborové referenční hodnoty. Souvislé síťové pokrytí v kombinaci s novými funkcemi, jako je slicing a edge cloud computing, umožní vývoj nových vysoce hodnotných aplikací, které budou podporovat nové služby IoT pro průmyslová odvětví, jako je inteligentní výroba a průmyslová automatizace.Inovace založené na spolupráci: Spolupráce E2E v průmyslu posiluje provoz videoslužebStávající videoslužby, ať už se jedná o krátká či dlouhá videa nebo videohovory, obvykle poskytují rozlišení 540p nebo 720p, což znamená, že uživatelský zážitek je zde možné ještě podstatně zlepšit. Společnost Huawei v rámci svého úsilí o zlepšení uživatelského zážitku a maximalizaci špičkových síťových možností Číny prosazovala na nedávné konferenci „Čína v HD: Fórum pro vysoce kvalitní rozvoj mobilního videa v éře AI" (HD China: Forum on High-Quality Development of Mobile Video in the AI Era) přechod do „plně HD éry". Společnost rovněž vyzvala aktéry z celého odvětví ke spolupráci na průlomových objevech v oblasti 3D obsahu, technologií a zážitků bez brýlí, které přinesou prospěch všem.Co se týče obchodního úspěchu 5G, monetizace bude do značné míry záviset na transformaci hodnoty skupin uživatelů a scénářů; strategie služeb přitom budou vyžadovat součinnost sítě, cloudu a inteligence a spolupráce na nových typech video služeb se stane klíčem ke zvýšení síťového provozu. Svůj projev Chen uzavřel ujištěním, že společnost Huawei operátory maximálně podpoří v zavádění sekundárních inovací 5G i využití komerčních technologií 5.5G s cílem posunout obchodní úspěch 5G na další úroveň.Veletrh MWC Shanghai 2024 probíhá od 26. do 28. června v čínské Šanghaji. Společnost Huawei na veletrhu představí své nejnovější produkty a řešení na stáncích E10 a E50 v hale N1 Nového mezinárodního výstaviště v Šanghaji (Shanghai New International Expo Centre, SNIEC).Rok 2024 je prvním rokem komerčního provozu sítí 5.5G, přičemž zavádění gigabitových optických sítí F5.5G již probíhá. Synergie mezi sítěmi, cloudem a inteligencí slibují přinést všudypřítomné inteligentní aplikace a stále diferencovanější uživatelské zkušenosti. Společně s globálními operátory, odborníky z odvětví a významnými osobnostmi se Huawei na letošním MWC v Šanghaji zaměří na zajímavá témata, jako například podpora úspěchu 5G v éře 5.5G a aktivace potenciálu růstu příjmů operátorů pro ještě rychlejší přechod do inteligentního světa. Další informace najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwcs2024.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2449994/Chen_Hao_delivering_a_keynote.jpg  KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com  

Čas načtení: 2024-08-26 18:00:21

Vrátí se Sony k výrobě handheldů? Úspěch Portalu může zamíchat kartami

Sony údajně opět zvažuje výrobu handheldu Navázat by měl na překvapivý úspěch PlayStation Portal Objevit by se mohl už v roce 2026 Trh s přenosnými herními konzolemi se dlouhou dobu zdál býti za zenitem. Nejeden analytik předpokládal, že s koncem silné generace Nintenda DS a Sony Vita tento segment zcela zanikne a na jeho místo naplno nastoupí chytré telefony. Celým trhem nejprve znovu zatřáslo Nintendo se svým Switchem, který má mezi zákazníky masivní úspěch, následně pak Valve se Steam Deckem a jeho konkurenty, například v podobě Asusu ROG Ally. Sony nicméně zůstávalo k návratu rezervované, tedy až donedávna, kdy se na trhu objevil „polohandheld“ s názvem Sony Portal. Přečtěte si celý článek Vrátí se Sony k výrobě handheldů? Úspěch Portalu může zamíchat kartami

Čas načtení: 2024-11-28 13:16:41

Veľký úspech reinkarnovaného tria Neila Cowleyho na JazzFesteBrno

Cabaret des Péchés, 25. 11. 2024 O talente britského klaviristu a skladateľa Neila Cowleyho, hudobníka s klasickým hudobným vzdelaním, svedčí napríklad to, že už vo svojich jedenástich rokoch odohral Šostakovičov Klavírny koncert č. 2. V dospelosti sa hľadal v labyrinite iných hudobných žánrov a po niekoľkoročnom hraní v projektoch iných muzikantov sa v roku 2006 postavil na vlastné nohy. Založil svoje vlastné trio, ktorému sa darilo hneď od začiatku. Tešilo sa z úspechu u hudobných kritikov, každé dva roky vydávalo album, až kým si v roku 2018 trojica […] Zobrazit celý článek Veľký úspech reinkarnovaného tria Neila Cowleyho na JazzFesteBrno

Čas načtení: 2025-03-12 16:13:28

Předpověď na rok 2025: Tato 3 znamení zvěrokruhu si úspěch zaslouží a dosáhnou ho

Astrologická předpověď na rok 2025 je více než přívětivá ke třem znamením, která letos čeká úspěch v různých sférách života. Ačkoliv má každý svou vlastní cestu a osud, některé znaky budou toto období charakterizovat a půjdete-li horoskopu naproti, úspěch vás nemine. The post Předpověď na rok 2025: Tato 3 znamení zvěrokruhu si úspěch zaslouží a dosáhnou ho first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-11-13 19:27:08

BEATrio Bély Flecka, Edmara Castañedy a Antonia Sáncheze se pro velký úspěch vrací do Prahy

Jedinečná sestava banjo – harfa – bicí nástroje, a hlavně osobitá, přitom soudržná nadžánrová fúze jazzu, soudobé hudby, progresivního bluegrassu, latiny či ingrediencí world music různých kontinentů, bezesporu patří k tomu nejoriginálnějšímu, co lze na současné scéě slyšet. Trio instrumentálních hvězd nadchlo zdejší publikum už v červenci 2025. „Vytleskaný“ druhý pražský koncert proběhne 5. února 2026 v příjemném prostředí divadla Archa+. Stylotvorný americký virtuóz Béla Fleck, jenž přesvědčil publikum i kolegy – hudebníky, že banjo navzdory jistým zvukovým omezením může […] Zobrazit celý článek BEATrio Bély Flecka, Edmara Castañedy a Antonia Sáncheze se pro velký úspěch vrací do Prahy

Čas načtení: 2020-04-29 14:37:15

Nic není zadarmo aneb Malá meditace o „decouplingu“

Omezit vazby s Čínou určitě jde, ale znamená to, že některé problémy musíme začít řešit sami, i když se nám třeba nechce. Slovo „decoupling“ má hodně významů, ale v kontextu vztahů s Čínou se začalo používat teprve nedávno. Vševědoucí Google nám řekne docela přesně kdy: v září 2018, tedy před rokem a půl. To je velká změna trendu, protože už zhruba čtyřicet let se provozuje pravý opak – outsourcing, přesun všeho možného do Číny a dalších zemí, kde byla pracovní síla levnější a různé zákony laxnější, případně vůbec neexistující. Najednou přišla epidemie a s ní zjištění, že a) životně důležité výrobní procesy, jako třeba produkce zdravotnického materiálu, probíhají na opačném konci světa, se všemi komplikacemi a nejistotami, které z toho plynou, b) kromě boje s virem probíhá i další boj o to, s jakým P.R. a dlouhodobou pověstí se z téhle krize jednotlivé státy a vlády vynoří. Tím se myšlenka na decoupling, jedno z hlavních témat Trumpovy administrativy, stala urgentnější. (Mimochodem, jde asi o jediné Trumpovo téma, se kterým vyslovuje souhlas i většina příznivců americké opozice.) Evropa stála ještě loni stranou, ale letos už se tou myšlenkou zabývá také, stejně jako Japonsko. Tohle je zajímavé téma, protože jeho ekvivalenty se dají najít i jinde. Například decoupling se Saúdskou Arábií a decoupling s Čínou mi dávají zhruba stejný smysl. Obecně musíte u vzájemného obchodu počítat s tím, že k dodanému zboží dostanete také „přídavek zadarmo“ v podobě politického vlivu opačné strany. V případě zemí, kde státní a soukromá sféra silně prorostly navzájem, je tenhle efekt silnější. U Saúdů to znamená export wahhábismu. U Číňanů pak zjistíte, že jejich politická tabu se začínají roztahovat mimo hranice Číny. (Americké aerolinky odstranily celosvětově Tchaj-wan ze seznamu zemí na svých stránkách, americká basketbalová liga NBA narazila na skutečnost, že jeden z manažerů houstonského klubu Rakety napsal prohongkongský tweet, Disney odstranil tibetského mnicha z filmu Doctor Strange.) Samozřejmě je ten efekt navíc přímo úměrný tomu, jak velká a silná daná protistrana je. Saúdi se v dnešním světě, kde se ropa těží na každém rohu, dají nahradit podstatně snáze než Čína. Tudíž musejí být při prosazování svého vlivu trochu opatrnější a zdrženlivější než dřív. Některým lidem je to jedno, hlavně, že vydělávají. Jiní s takovým vývojem mají problém a nechtějí podřídit vzájemnému obchodu úplně cokoliv. Osobně si myslím, že by se vzájemnému obchodu cokoliv podřizovat nemělo. Z pohledu dlouhodobých vztahů je nevýhodné vypěstovat si pověst – eh, řekněme to slušně, děvenky – která výměnou za příslušné hmotné výhody kývne na všechno, co po ní chtějí. Je lepší mít nějaké principy; lidi pak s vámi jednají s větším respektem. To má cenu samo o sobě, ale navíc si myslím, že větší respekt znamená v konečném důsledku lepší výsledky při vyjednávání. Úplně bez kompromisů se ale neobejde nic a v případě decouplingu s Čínou a spol. je otázka, jak by se dal zkřížit s ekologickými plány současné Evropské komise, zvanými Green Deal. Skoro každý úspěch v sobě skrývá zrnka zkázy, nebo aspoň velkých problémů. V průběhu posledních padesáti let přijal tenhle kontinent spoustu ekologických norem a zákonů, v jejichž důsledku se vyčistily zdejší řeky a vzduch. Až potud tedy jednoznačný úspěch. Ostrava roku 2020 je rozhodně čistější a příjemnější město k životu než roku 1990. Zrnko zkázy spočívá v tom, že tenhle úspěch v mnoha případech nespočíval v technické inovaci (dělat věci čistěji, bezpečněji, efektivněji), ale v prostém přesunu oněch problémových provozů do zemí, které jsou na tom ekonomicky hůř, tudíž si nemůžou moc vybírat a musejí dělat špinavou či nebezpečnou práci za nás – a „na nás“. Klasický případ je hutní prvovýroba. Můžete produkovat bio steaky a bio okurky, ale bio ocel nevyrobíte, k tomu je potřeba koks (a alternativní technologie zatím nejsou). To je špinavá, zaprášená, krajinu poškozující aktivita, takže skončila kde? V Číně, která v současné době vyrábí 51 procent světové oceli, více než všechny ostatní státy světa dohromady. Jenže vyspělá civilizace, ani ta evropská, se bez oceli neobejde, tudíž máme reálně na vybranou jenom ze čtyř možností: - smířit se s tím, že jsme si udělali strategickou závislost na Číně výměnou za to, že příslušné provozy smrdí někde u Guangdongu a ne v Porýní, - pokusit se ten průmysl vybudovat v jiných, patrně ještě chudších zemích, kde je ekonomika vepsí, ale kde je zároveň dost nerostných surovin (Kongo? Jižní Afrika?). Taky tam zároveň bývá hodně korupce, takže závislost na čínských soudruzích vyměníme za závislost na africké oligarchii. Ale kdo ví, třeba je africká oligarchie lépe „manažovatelná“ než strýček Si, - vrátit aspoň část toho průmyslu do Evropy a pro změnu se smířit s tím, že koksárny a spol. nejsou žádná zelená utopie a veškerá opatření, která se kolem nich dají udělat, zmírní škody na životním prostředí jenom částečně, - vzdát se té vědeckotechnologické vyspělosti a začít smršťovat ekonomiku (degrowth), což je myšlenka na radikální levici nesmírně populární, ale nevěřím, že sami její příznivci dokážou dohlédnout všech jejích následků. Každopádně pohledem na nepopularitu současných proti-korona opatření, které jsou velmi malé a omezené proti tomu, jak by vypadal opravdový utopický degrowth, lze usoudit, že myšlenka řízené demontáže ekonomiky ve jménu zelených cílů je dokonce i v Německu či Švédsku prostě neprosaditelná. V tomhle čtyřstranném dilematu jsem osobně příznivcem bodu číslo tři. Ne proto, že bych nenáviděl přírodu a toužil dýchat na procházce prach z ocelárny. Ale proto, že by nás to skutečně přimělo inovovat. Věřím, že i ta ocel nebo chemikálie jdou vyrábět lepšími a čistějšími způsoby, jenom jsme neměli moc velkou motivaci ty lepší způsoby hledat. Nejsilnějším atributem západní civilizace byly vždycky mozky a vynalézavost, ne peníze. Peněz, těch mají dost i v té Saúdské Arábii, ale myšlenkově jsou tam naprosto sterilní. Pak je tu ale ještě jedna věc, a to, že bod číslo tři je realizovatelný, a přitom aspoň nesmrdí pokrytectvím. Jako staromilský typ konzervativce nerad zůstávám něco někomu dlužen. To, co si exportem špinavých provozů do ciziny vytváříme, je určitá forma nepeněžního dluhu, o kterém ani nevíme, kdy a jak jej budeme náhle nuceni splatit. Když právě Čína před pár lety zastavila dovoz odpadků z ciziny ke zpracování a recyklaci, způsobilo to v Evropě i v Americe velké logistické otřesy. Taková překvápka si člověk může ušetřit jedině tak, že svoje problémy neoutsourcuje ven.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-31 10:03:00

Roborock oznamuje na mezinárodní prezentaci první místo na globálním žebříčku prodejnosti robotických vysavačů

Peking 31. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Špičkový výsledek certifikovaný společností Euromonitor připisuje značka Roborock zaměření na dlouhodobý horizont s maximálním důrazem na inovace sloužící zákazníkůmSpolečnost Roborock, světový lídr v oblasti ultrainteligentní domácí robotiky vyvinuté pro zjednodušení každodenního života, dnes oznámila, že se podle nových údajů společnosti Euromonitor umístila na prvním místě v celosvětovém prodeji robotických vysavačů. Při oslavě svých úspěchů na globální prezentační akci v předvečer svého desetiletého výročí značka také odhalila, co chystá v podobě nových produktových řad, a podělila se o svou vizi do budoucna.Společnost Roborock, založená v roce 2014, vděčí za svůj úspěch dlouhodobé orientaci na inovace sloužící zákazníkům. Dodáváním užitečných řešení, která zlepšují každodenní život, si Roborock vybudoval skutečně globální základnu fanoušků, přičemž údaje společnosti Euromonitor potvrzují, že značka dosáhla celosvětově prvního místa v prodeji robotických vysavačů[1].„Je nám velkou ctí, že s vámi všemi můžeme oslavit tento úspěch, kterého jsme dosáhli díky neutuchající důvěře a podpoře v uplynulých 10 letech," oznámil prezident společnosti Roborock pan Quan. „Naše cesta k úspěchu nebyla sprintem, ale maratonem, při němž jsme měli neustále na zřeteli ideu naší značky - ‚sledovat vzdálený horizont a dělat, co je správné'. Díky našemu neochvějnému odhodlání zaměřit se na poskytování skutečné hodnoty pro naše zákazníky jsme si vybudovali oblibu, která nás dostala tam, kde jsme dnes - na nejlepší cestě stát se globálním lídrem v oblasti inteligentních domácností."Stupně k úspěchu: Roborock dosahuje stabilního růstu na trhu na cestě za vedoucí pozicí mezi světovými značkami domácích spotřebičůZnačka dále stvrdila svůj celosvětový úspěch odhalením působivých výsledků na řadě svých klíčových trhů. Společnost Roborock nyní působí ve více než 170 zemích a pokrývá více než 15 milionů domácností po celém světě. Podle údajů společnosti IDC se Roborock v roce 2023 umístil z hlediska prodejů na prvním místě v Turecku a na druhém místě v USA, přičemž z hlediska objemu dodávek obsadil první místo také v Německu, Koreji a severských zemích[2]. Jak vyplývá z nejnovější zprávy o finančních výsledcích společnosti Roborock, značka v loňském roce zaznamenala celkové tržby ve výši 8,65 miliardy jüanů (1,22 miliardy USD), přičemž celkové dodávky robotických vysavačů přesáhly 2,6 milionu kusů. Zahraniční operace společnosti Roborock zaznamenaly ve srovnání s předchozím rokem nárůst příjmů o 21,42 % a čistý zisk společnosti Roborock byl uveden ve výši 2,05 miliardy jüanů (288 milionů USD), čímž bylo dosaženo celkové roční míry růstu 73,32 %. Tento konzistentní růst na všech klíčových trzích dokazuje, že strategická volba společnosti Roborock přímo reagovat na požadavky spotřebitelů a snaha o vynikající uživatelskou zkušenost nachází odezvu u milionů lidí po celém světě.I ve světle těchto mimořádných úspěchů pan Quan připustil, že tyto výsledky nejsou samy o sobě konečným cílem. Zásadním pilířem mise společnosti Roborock stát se lídrem ve svém oboru je globalizace. Společnost Roborock proto plánuje rozšířit své globální působení zavedením dalších inovativních produktů, které uspokojí jedinečné potřeby uživatelů po celém světě, vycházet vstříc rozmanitým požadavkům různých trhů a uzavírat po celém světě další partnerství pro rychlejší tempo a rozsáhlejší měřítko úspěchů v zahraničí.Inovace, které mají smysl: Nejnovější převratné objevy společnosti Roborock a její zásady R&D zaměřené na uživateleVášeň společnosti Roborock poskytovat hodnotu svým zákazníkům ji vede k neustálému hledání dalších technologických novinek, které by dokázaly řešit skutečné problémy zákazníků. V letech 2019 až 2023 společnost Roborock investovala do R&D (výzkumu a vývoje) 1,9 miliardy jüanů (260 milionů USD). Její zaměření na dlouhodobý horizont přitom zaručuje, že výzkumné a vývojové týmy společnosti Roborock nejsou nuceny k honbě za rychlým řešením, ale mohou se soustředit na inovace, které skutečně vyhoví potřebám koncového spotřebitele – například na řešení klíčových oblastí, jako jsou úklidové schopnosti, mapování prostoru a navigace, uživatelský komfort a propojení inteligentních domácností.V rámci zdokonalení úklidových schopností své nejnovější produktové řady představil Roborock boční kartáč FlexiArm Design™, což je pružný boční kartáč umožňující 100% dosah do rohů a lepší uživatelskou zkušenost. Co se týče spokojenosti uživatelů, mimořádně důležité je i zajištění nenáročného a nenamáhavého čištění výrobku. Společnost Roborock proto nedávno představila systém automatického vypouštění a doplňování vody, který během čištění mopu a doplňování nádržky samostatně vypouští špinavou vodu a nahrazuje ji čistou vodou z potrubí.Kromě pokročilých hardwarových řešení společnost Roborock vždy výrazně investovala do vývoje a zavádění nových technologií, které dokážou zlepšit funkčnost a využitelnost jejích zařízení. Technologie Roborock Reactive AI 2.0 Obstacle Recognition dokáže rozpoznat a rozlišit typy podlah a místností a přesně identifikovat 73 různých překážek pro navigaci, včetně stojacích zrcadel a vybavení pro domácí zvířata. Funkce Roborock SmartPlanTM využívá pokročilý algoritmus AI k inteligentnímu plánování a optimalizaci úklidových cest a nastavení přístroje dle zvyklostí uživatele a konkrétního uspořádání domácnosti, díky čemuž je proces úklidu ještě inteligentnější a efektivnější. Model S8 MaxV Ultra získal certifikaci aliance CSA pro protokol Matter a další produkty nabízející ještě lepší konektivitu budou brzy následovat.Rozšířením portfolia Roborock ke zpříjemnění života spotřebitelůNa závěr poutavé prezentace představila společnost Roborock tři zajímavé nové produktové řady ve svém portfoliu inteligentních automatizovaných zařízení. Na scéně se proto představili produktoví manažeři společnosti Roborock, kteří uvedli tři nové robotické vysavače - G20S (S8 MaxV Ultra), V20 a P10S Pro.Vysavač G20S (S8 MaxV Ultra), představený s velkým ohlasem na veletrhu CES 2024, je dosud technologicky nejvyspělejším komplexním úklidovým řešením společnosti Roborock. Vysoce intuitivní model G20S disponuje bočním kartáčem FlexiArm Design™, jedinečným robotickým ramenem pro kompletní úklid rohů, přídavným bočním mopem pro úklid u stěn, technologií rozpoznáváním překážek Reactive AI 2.0, vestavěným inteligentním hlasovým asistentem a systémem RockDock® Ultra, který automaticky provádí údržbu robota pomocí horké vody a teplého vzduchu s možností inteligentního opakovaného vytírání a čištění mopu. Model G20S (S8 MaxV Ultra) bude celosvětově k dostání od dubna za maloobchodní cenu 1799,99 USD / 1499 EUR.Model V20, který se nejprve představí v Číně, bude prvním robotickým vysavačem na světě vybaveným systémem navigace a vyhýbání se překážkám 3DToF solid-state LiDAR s duálním viděním, který sleduje odraz modulovaného světla a nabízí tak lepší hloubkovou přesnost pro ještě intuitivnější orientaci na podlahách. Díky ultratenkému tělu o tloušťce 8,2 cm a vybavení systémem FlexiArm DesignTM pro čištění rohů a hran, kartáčem DuoRoller Riser Brush či bezúdržbovým dokovacím zařízením slibuje vysavač V20 převrat v oblasti automatického úklidu s minimálními nároky na údržbu.A konečně model P10S Pro představuje dokonalého partnera pro úklid těžko přístupných míst. Zařízení kombinuje FlexiArm DesignTM s výsuvným bočním kartáčem a mopem, poskytuje 100% dosah do rohů a dokonalé čištění okrajů, takže si poradí i s těmi nejnáročnějšími povrchy.Tato řešení znovu potvrzují závazek společnosti Roborock uspokojovat potřeby svých zákazníků a neohroženě směřovat za inovacemi. Sledujte nás pro více informací o uvedení těchto novinek na konkrétní trhy a další zprávy! O společnosti RoborockSpolečnost Roborock se věnuje inovacím v oblasti výzkumu, vývoje a výroby domácích úklidových zařízení, zejména robotických, bezdrátových a kombinovaných vysavačů s mokrým a suchým čištěním. Každý výrobek společnosti Roborock byl navržen tak, aby řešil skutečné problémy a pomohl zákazníkům společnosti Roborock žít lépe. Produkty Roborock jsou v současné době k dispozici ve více než 40 zemích, včetně USA, Německa, Francie a Španělska. Společnost funguje na čtyřech pracovištích s pobočkami v Pekingu, Šanghaji, Šen-čenu a Hongkongu. Další informace najdete na adresehttps://global.roborock.com/. [1] Údaje poskytla společnost Euromonitor International (Shanghai) Co., Ltd. Pro výpočet byly použity údaje o celosvětovém prodeji robotických vysavačů v prvních třech čtvrtletích roku 2023 (ve stovkách milionů jüanů). Společnost Roborock se v tomto odvětví umístila na prvním místě. Pod pojmem robotický vysavač se rozumí vysavač, který se při úklidu podlah samostatně pohybuje v prostoru za pomoci senzorů. Výzkum byl dokončen v únoru 2024.[2] Údaje dle programu pro analýzu trendů v oboru inteligentních domácích spotřebičů IDC Quarterly Smart Home Device Tracker, 4. čtvrtletí 2023. Pořadí pro USA a Turecko vychází z hodnoty prodejů, zatímco pořadí pro Německo, severské země (Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko) a Koreu vychází z objemu dodávek Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2375122/PHOTO.jpgKONTAKT: Joyce Chow, joyce.chow@bcw-global.com   

Čas načtení: 2024-05-12 17:11:15

V jednom z okresů má nepřítel částečný úspěch, v jiných Rusy vytlačujeme, řekl o situaci na frontě ukrajinský velitel

V jednom z okresů na frontě má nepřítel dílčí úspěch. V jiných oblastech však ukrajinská armáda vytlačuje nepřítele a zlepšuje své taktické postavení, řekl velitel ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj. The post V jednom z okresů má nepřítel částečný úspěch, v jiných Rusy vytlačujeme, řekl o situaci na frontě ukrajinský velitel first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-21 06:15:06

Úspěch Ukrajiny v Černém moři. Bývalý admirál NATO upozorňuje americkou armádu na nové námořní výzvy

Přestože to nebylo dostatečně uznáno, nečekané vítězství Ukrajiny v Černém moři by mohlo představovat přelomový úspěch v dějinách námořních válek. I bez stálého námořnictva se Ukrajině podařilo vyřadit z provozu nejméně třetinu ruské Černomořské flotily, prolomit ruskou námořní blokádu a znovu otevřít Černé moře pro vývoz obilí. Objem ukrajinského vývozu se nyní blíží předválečným hodnotám, což značně pomáhá její válečné ekonomice, píše deník The Washington Post. The post Úspěch Ukrajiny v Černém moři. Bývalý admirál NATO upozorňuje americkou armádu na nové námořní výzvy first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-22 14:05:24

Jedna akcie vládne všem: úspěch Nvidie je problémem akciového trhu

Úspěch Nvidie se stal klíčovým faktorem růstu indexu S&P 500, který je nyní na této jediné akcii příliš závislý. Trh čelí riziku, že pokud se Nvidii přestane dařit, výkon celého indexu by mohl dramaticky poklesnout. Co se stane, když se Nvidii přestane dařit? Článek Jedna akcie vládne všem: úspěch Nvidie je problémem akciového trhu z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-07-13 19:48:00

Krejčíková vítězkou Wimbledonu. Politici rychle gratulují. Přesto postesk

Úspěch české tenistky Barbory Krejčíkové na turnaji ve Wimbledonu, kde ve finále ženské dvouhry porazila italskou hráčku Jasmine Paoliniovou, budí oslavné reakce u českých politických špiček a komentátorů. „Skvělý boj a získání druhého Grand Slamu je obrovský úspěch!“ připsal ke svému blahopřání premiér Petr Fiala (ODS). Dle expremiéra Andreje Babiše je úspěch české tenistky také „obrovskou inspirací pro nás všechny“.

Čas načtení: 2024-09-15 18:00:01

Václav Neckář: Měl úspěch díky roztrženým kalhotám

V zákulisí byl Neckář proslulý tím, že mu častokrát při představení ruply kalhoty. Stávalo se to v Rokoku, při koncertech s Golden Kids nebo s kapelou Bacily. Mnohokrát mu roztržená kaťata přinesla umělecký úspěch. Zašívání kalhot se stalo tradicí V době působení s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou v jejich legendárním seskupení Golden Kids mu praskly několikrát. V rozhovorech s médii se Vondráčková často chlubí, že musela Neckářovi zašívat kalhoty a že to prý umí. Schyluje se k návratu Golden Kids? Spory s Vondráčkovou jsou minulostí Číst více Zašívání zpěvákových gatí se stalo tradicí a symbolizovalo vždy zdar uměleckých vystoupení. Bohužel mu Helena nezašívala kalhoty dlouho. Sláva Golden Kids trvala pouhých patnáct měsíců, protože v roce 1970 zakázali komunisti definitivně Martě Kubišové vystupovat jako zpěvačce, jak se dočteme na www.vaclavneckar.cz. Zkoušky v teplákách v Rokoku Od roku 1965 účinkuje v divadle Rokoko, kde se mu povedla nejedna úsměvná příhoda, třeba opět s kalhotami. Tehdy zde nacvičovali divadelní hru Konvenční vražda. Neckář celou dobu příprav nosil tepláky a vlastně ani neví proč. „Zkoušel jsem v teplákách a dělal při detektivních šarádách různé cviky, mimo jiné kotoul přes křeslo. Na zkouškách ve cvičebním úboru šlo vše dobře,“ vysvětluje Václav Neckář. Václav Neckář měl být důvěrníkem a spolupracovníkem StB: Krycí jméno Bacil Číst více Premiéra měla úspěch  Suspensor = chránič sloužící jako pomůcka k ochraně přirození při různých aktivitách. Na premiéru si konečně oblékl kostým s pěkně vypasovanými tanečními kalhotami. Místo trenýrek si vzal suspenzor jako správný tanečník. Při vystoupení to však kostým nevydržel, ozval se děsný zvuk a zpěvák se ocitl div ne v rouše Adamově. „A já jsem si uvědomil, že sedím na zemi s rozpáranými kalhotami vzadu,“ svěřuje se Neckář. Jako tradičně přivolaly rupnuté gatě umělecký zdar. Premiéra dopadla nad očekávání. Pan ředitel divadla Rokoko tenkrát řekl: „Myslím, Václave, že bys to měl vždy udělat tak, že na každé premiéře se roztrhnou kalhoty, a premiéra pak bude mít zaručeně úspěch.“ Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (www.vaclavneckar.cz, R. Rohál: Trapasy slavných) KAM DÁL: Všechny lásky charismatického Karla Kryla. Podlehla mu i sestra Landovského.

Čas načtení: 2024-10-01 14:29:46

Roboti budou za nás brzo všude pracovat

Každý úspěch je zde dočasnou iluzí, podívejme se na úspěch člověka na této planetě, najednou přijde umělá inteligence a autonomní roboti, následkem bude to že úspěch člověka zde evolučně skončí. Člověk a jeho civilizace stojí na profesionální práci a jakmile na práci budou roboti a umělá inteligence tak bude člověk odsunut do rezervací. Máš pravdu,… Číst dále »Roboti budou za nás brzo všude pracovat

Čas načtení: 2024-10-10 17:00:01

Petr Novák: Smutný klaun a skvělý zpěvák. Jeho Náhrobní kámen nebo Hvězdičko blýskavá budou hity už napořád

K hudbě jej vedl dědeček, který ačkoliv byl povoláním strojní inženýr, miloval hudbu a rád si zahrál na piano. Petr Novák se po vzoru dědy učil hrát na klávesy a v dětství vůbec netušil, že se z něj stane slavný zpěvák a hudebník. Více ho zpočátku sice lákalo divadlo, ale nakonec zvítězila hudba. Kluci z Legerovy ulice „První pecka, kterou jsme tenkrát sepsali, měla senzační název: Ty jsi strašně pěkná holka. A celý text v podstatě rozvedl v několika neotřelých slokách neobyčejně objevné sdělení z názvu písně do podrobností,“ vysvětluje Petr Novák. V době, kdy ještě flirtoval s divadlem, koketoval zároveň s hudbou. Oslovil ho big beat a miloval Beatles. Proto první bigbeatové miminko Petra a jeho kamarádů neslo jméno Beatles, ale to už tady jednou bylo. A proto netrvalo dlouho a narodila se nová kapela George and Beatovens pod taktovkou kamarádů z Legerovy ulice. Kluci bohužel brzy narazili, protože prý uráželi Beethovena a vadil i anglický George. Museli se proto smířit se zkratkou G&B, která se ujala, i když fanoušci si mysleli svoje. A protože všichni hudebníci skupiny bydleli v Legerově ulici 76, stačilo jen vyjít nebo sejít schody, zazvonit a mohlo se tvořit. Autor hitu Náhrobní kámen Petr Novák doplatil na příšerný životní styl. Neskutečné, co do sebe denně cpal Číst více První nahrávka a úspěch jako hrom „Petr při skládání muziky neznásilňoval text jako mnozí jiní, ale dal se vést přirozenou melodií slov,“ tvrdí Ivo Plicka. Autoři písní byli dva – Ivo Plicka psal texty a Petr Novák komponoval hudbu. Dali si za cíl vytvořit studiovou nahrávku a v tom jim přálo štěstí. Objevil se pan Sláma, který pracoval jako zvukař v Československém rozhlase. Ten umožnil klukům na svém magnetofonu natočit šest písniček. Písničky donesli hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, a protože jej dvě písně zaujaly, zařadil je do rozhlasové hitparády Houpačka. Šlo o skladby Povídej a Já budu chodit po špičkách. Následoval raketový úspěch a písně se držely v soutěži rok a půl. Pro kapelu to bohužel nebyl start hudební kariéry, ale jakýsi její pomníček, protože všichni museli rukovat na povinnou vojenskou službu. Jenom Petr Novák se vojně elegantně vyhnul díky modré knížce.  Manželská tragédie slavných: Zpěvák Petr Novák i jeho žena, herečka Eva Jakoubková, se těsně po padesátce otrávili Číst více Nový začátek Po rozpadu skupiny G&B toužil Petr Novák po herecké kariéře, z čehož pak sešlo. Později se k divadlu vyjádřil: „Národní divadlo, to je nádhernej a honosnej konec všeho hereckého snažení.“ Jako muzikant dostal novou šanci v pražském bigbeatovém uskupení Flamengo. V jejich repertoáru se usídlily dva úspěšné hity z Houpačky a kromě toho vznikla nová píseň Náhrobní kámen. Kvůli neshodám vykopli Petra Nováka z Flamenga spolu s Jiřím Čížkem. Vyhodili oba z auta po koncertě ve Staré Boleslavi a manažer na ně z auta řval: „Táhněte oba do prdele a ty český sračky si hrajte někde jinde!“ Do Prahy dorazili pěšky až před polednem.  Novákova největší sláva neměla dlouhého trvání, a to hlavně pro jeho odpor ke komunismu. Mohl sice hrát a zpívat, ale mocní mu házeli klacky pod nohy a všemožně mu znepříjemňovali život. Alkohol, cigarety, špatná životospráva a následky úrazu mu nedovolili dožít se požehnaného věku. Zemřel poměrně mlád poté, co v roce 1997 zazpíval na benefičním koncertě po povodních na Moravě. Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (P. Gratias: Cesty do rockového nebe, J. Vaněk: Petr Novák) KAM DÁL: Václav Neckář: Měl úspěch díky roztrženým kalhotám.

Čas načtení: 2024-11-18 19:30:28

Netflix slaví úspěch: zápas Tyson vs. Paul sledovalo 60 milionů domácností

Streamovací gigant Netflix se pochlubil statistikami sledovanosti zápasu Tyson vs. Paul Na utkání se dívalo 60 milionů domácností Technická ředitelka společnosti si je problémů se streamem vědoma, přesto to považuje za úspěch Jednou z největších sportovních událostí letošního roku bylo bezesporu utkání mezi legendárním boxerem Mikem Tysonem a youtuberem Jakem Paulem. Zápas roku doprovázely především technické problémy, které mnoha lidem (včetně nám v redakci) znemožňovaly plynulé sledování, nicméně vzhledem k dění na stadionu Dallas Cowboys v texaském Arlingtonu to s trochou nadsázky žádná velká tragédie nebyla. Přesto nejednoho diváka zajímalo, jak se k celé záležitosti streamovací gigant Netflix postaví. Přečtěte si celý článek Netflix slaví úspěch: zápas Tyson vs. Paul sledovalo 60 milionů domácností