Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-02 13:40:47

Jacques Chirac chránil Francii před krajní pravicí

Zesnulý francouzský prezident měl rád staré civilizace i pivo, posvětil konání obří přehlídky české kultury ve Francii, choval obdiv k V. Havlovi, odmítl připojit se k útoku na Irák, podporoval zrušení trestu smrti, legalizaci interrupcí. Stal se idolem Francie. O Jacquesovi Chirakovi by šlo napsat desítky stránek. Byl barvitou, originální postavou, v životech Francouzů byl jakožto politik všudypřítomný čtyřicet let, denně ho slyšeli nebo viděli v televizi. Zastával všechny vyšší politické funkce, dvanáct let byl prezidentem, osmnáct starostou Paříže. S jeho odchodem odchází i část životů a politických bojů několika generací, Francie Evropy rozdělené napůl, Francie, která ještě příliš nevěděla o globalizaci. Za svého života byl jednou nahoře, jednou dole, po odchodu z politiky se stal nejoblíbenějším z bývalých prezidentů. V Čechách bychom k němu těžko hledali obdobu. Sám jsem se s ním několikrát potkal, a ještě častěji s jeho ženou Bernadettou. Haló, tady Chirac Jeho popularita je dána zřejmě tím, že se v něm každý Francouz nějak našel, že v něm viděl ztělesnění jeho země a Francouzů se všemi jejich protiklady a slabostmi. Racionalitou i emocemi, fanfarónstvím i pokorou. Prezident je pro Francouze víc než politikem, čímsi jako inkarnací její historie, ducha a národa. Trochu monarchou. Základem jeho popularity byla určitě jeho vřelost a bezprostřednost. Bylo na něm vidět, že měl rád lidi, rád se míchal do davu a tiskl ruce, s občany mluvil přirozeným jazykem. Byl pověstný tím, že občas zatelefonoval obyčejným lidem. „Haló, tady Jacques Chirac,“ ozvalo se ze sluchátka zkoprnělému občanovi. Samozřejmě že to bylo součástí budování jeho image, ale vycházelo to z jeho osobního založení, z toho, co ho bavilo, nebyl to jednoduchý populismus ani vykalkulovaná taktika poradců. Francouzi měli pocit, že ho důvěrně znají, jeho i jeho rodinu. Brali ho vážně i se mu smáli. Věděli, že jedna jeho dcera byla celý život hospitalizovaná, žádný bulvár toho ale nikdy nezneužil. Jako politik byl tvrdým hráčem, za mocí šel bez skrupulí a dokonale ovládal mechaniku moci. Neváhal slibovat, co pak někdy nedodržel. Zároveň měl ale pevné zásady a ty v rozhodujících chvílích prosadil i proti váhajícímu okolí. Jako premiér podpořil v 70. letech ministryni Simone Veilovou prosadit v parlamentu po desítkách hodin bojů právo na interrupce, byl zásadově a jako jeden z mála poslanců pravice proti trestu smrti. Když ho volby přinutily k soužití se socialistickým premiérem, chovali se oba přísně státnicky a navenek do zahraničí mluvili jedním hlasem. Bylo by nemyslitelné, aby prezident říkal v cizině něco jiného než vláda, na tom stojí francouzský systém. Nesmlouvavý odpor vůči Le Penovi i Le Penové Celý život byl rezolutně proti krajní pravici, potíral ji jak mohl, nikdy jí nedovolil vstoupit do parlamentu. Le Pen a jeho Národní fronta pro něj byli symbolem toho nejtemnějšího, co Francie mohla ve své historii vygenerovat: pozůstatků fašismu, kolaborace s nacisty, nechuti k Židům, rasismu, násilnictví, demagogie a zároveň myšlenkové sterility. Jeho nechuť k extrémní pravici se projevila i dnes v den jeho oficiálního pohřbu. Zúčastnili se ho všichni francouzští politikové, nikoli však Marine Le Penová. Chirakova rodina jí dala najevo, že by její přítomnost nebyla vítaná. Chirac byl v odmítání krajní pravice kategorický a ze svého přesvědčení nikdy neuhnul. Nebyl v tom v táboře klasické pravice samozřejmě jediný, ale nesmýšleli tam tak zdaleka všichni. Tak jako všechny mainstreamové středo-pravice v Evropě, i Chirakovo Sdružení pro republiku RPR (později je reorganizoval na UMP) stále řešilo, jak se stavět k extrémní pravice. Průchodnost mezi oběma silami, středopravicí a Le Penem, nebyla zdaleka jen teoretickou otázkou. Pro některé byla odpověď jasná, vycházela z morálky, extrémní pravice nemá ve slušné společnosti co dělat. Takhle silně to vnímali hlavně ti, pro něž byla francouzská kolaborující krajní pravice za války reálnou vzpomínkou. Některým z pravého křídla RPR nebyly Le Penovy teze ale proti mysli či jim příliš nevadily, a byli nakloněni k volebním ústupkům a výměnám. I generální tajemník strany RPR v roce 1998 prohlásil, že Le Penova Národní fronta „by se měla stát součástí zítřejší pravice.“ Je Chirakovou velkou zásluhou, že v tomto ohledu byl nesmlouvavý. Byl proti taktickému vyjednávání s Národní frontou i kdyby to mělo přinést křeslo starosty nebo zastupitele. A byl také proti ideovému přejímání tezí a formulací Le Penovy strany, i když si někteří politici jeho tábora mysleli, že tím vezmou Le Penovi vítr z plachet. Silně vnímal riziko, že by to znamenalo legitimizovat myšlenky extrému a zároveň se kontaminovat extrémní rétorikou o všudypřítomných nepřátelích a nenávistí. Proto když se Jean-Marie Le Pen v roce 2002 překvapivě dostal do druhého kola proti Chirakovi, ten s ním odmítl debatovat v televizi. „S netolerancí a nenávistí se nediskutuje,“ řekl tenkrát. Podobně se zachoval v mezinárodním měřítku vůči Rakousku. Když tam lidovci přibrali do vlády Haiderovy Svobodné, Chirac byl hlavním architektem sanitárního kordonu, který kolem Rakouska povstal v Evropské unii. Sociálně vnímavá pravicovost Chirac byl politikem pravicové Francie, té, co má peníze a co rozhoduje. Zároveň ale pravice, která je daleko víc pragmatická než ideologická, která vnímá svět, v němž žije a reaguje na něj a koriguje svoje východiska. Pravice dost vnímavé k sociálním situacím. Byl hodně ovlivněn de Gaullem, jeho straně se dlouho říkalo neogaullistická. Nebyl žádným ideologem, postupoval pragmaticky a zároveň měl sociální vnímavost. Jeho strana Sdružení pro republiku si v tom byla podobná s CDU, ovšem bez jakéhokoli katolického nádechu a při přísném oddělení církve od státu. A naopak vzdálená britským konzervativcům nebo ODS. Souviselo to jistě i se Chirakovou povahou. Rád se pohyboval mezi lidmi, rád jim tiskl ruce a mluvil s nimi na ulici a na tržištích, rád si užíval života. A nechal druhé žít, nepoučoval je ideologiemi a nestrašil je domnělými nepřáteli. Na začátku svého politického života byl výrazným ekonomickým liberálem. S výkonem reálné politiky ale tuhle ideologickou jednoznačnost opouštěl. Prezidentské volby vyhrál díky sloganu o „sociální fraktuře“, kterou je třeba ve Francii odstranit. Naslouchal hlasu rozumu a vnímal, jak se svět mění a co potřebuje. Třeba v roce 2005 prosadil, aby státy G8 odpustily dluhy osmnácti nejchudším zemím světa, což představovalo 40 miliard dolarů. A ke konci svého života se hodně angažoval ve věci klimatu a ekologických změn. „Hoří nám dům a my se díváme jinam,“ prohlásil na summitu o Zemi v roce 2002 v Johannesburgu. To neměl tušení, že se objeví Greta Thunbergová. Bez předpojatosti vnímal, co jsou největší problémy jeho země a světa. A přes jeho zdánlivou lidovost ho lákaly jiné civilizace a kultury, byl velkým znalcem starého japonského umění a fanouškem sumo. Jako své dědictví nechal v Paříži vybudovat Muzeum prvotních umění. Nepřipojil se k invazi do Iráku Ve vztazích Francie vůči světu a Evropě byl Chirac typickým gaullistou. To jest architektem francouzské autonomie. Za mlada byl odpůrcem evropské integrace, později na ní výrazně pracoval, ale vždy s důrazem na samostatnost francouzského rozhodování uvnitř Unie, nebyl zastáncem federalizace. Uvědomoval si však nutnost a blahodárnost integrovaného evropského kontinentu vůči ostatním částem světa. Francie je velkou mocností, dodnes pátou ekonomikou světa, stálým členem Rady bezpečnosti, zemí s nejpočetnější diplomacií hned po USA, má vlastní atomové zbraně. Na tomto pozadí byla Chirakova strategie jasná: bezpodmínečná přináležitost k Západu, ale samostatnost v rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výrazným projevem téhle politiky bylo, když se v roce 2003 odmítl připojit k americké invazi do Iráku. Bylo to překvapivé, politické i vojenské špičky Francie tenkrát nechtěly vyvolat dojem, že se distancují od USA, a byly připraveny k zásahu. Tanky francouzských jednotek už byly natřeny pískovou barvou, do OSN se připravoval v tom smyslu projev. Chirac ale došel k přesvědčení (díky zřejmě kvalitním informacím od svých zpravodajských služeb), že Husajn nemá zbraně hromadného ničení a nepředstavuje hlavní hrozbu terorismu, a že se Američané mýlí. Když se mu nepodařilo přesvědčit o tom Bushe, do konfliktu nešel. Obával se zároveň, aby útok na jednu islámskou zemi, byť to byl tenkrát sekulární Irák, nevedl k semknutí všech muslimských zemí proti Západu. Navíc Francie už tenkrát tvrdila, že hlavním nebezpečím atomového vyzbrojování v regionu je Irán. Obojí se později potvrdilo. V USA si tenkrát vysloužil od konzervativců bouři kritiky, ministr Rumsfeld později kontroval tím, že Evropu rozdělil na „starou“ zakládajících členů EU, rozuměj slabou, upadající, a „novou“. Osm zemí tehdy podepsalo výzvu podporující Bushe. Včetně Václava Havla, byť to zřejmě neudělal s lehkým srdcem a jen dva dny před koncem svého mandátu. To zase vedlo u Chiraka k nešťastnému zkratkovitému vyjádření, že některé země „propásly příležitost mlčet“. Obří přehlídka české kultury ve Francii 2002 Jak vnímal Chirac Čechy? Za jeho časů Praha vstupovala do Evropské unie, Paříž v tom měla jedno z rozhodujících slov. Chirac měl velkou úctu k Václavu Havlovi, několikrát se setkali, za jejich prezidentování proběhla v roce 2002 ve Francii obří půlroční přehlídka české kultury, kterou jsem měl tu čest spoluvytvářet, a jaká se už nikdy nikde potom neopakovala: velké výstavy, stovky koncertů, opery, dvoudenní konference o TGM v Paříži, návštěvy politiků. Naopak rétorika Václava Klause, který mu při oficiální návštěvě vysvětloval, jak má vypadat kapitalismus a jak má eliminovat nezaměstnanost, ho zaskočila. Výjimečný vztah měla k Čechům Chirakova žena Bernadette, originální žena, bývalá studentka politologie, sama celoživotní politička na regionální úrovni. Přijela do Prahy těsně po listopadu 89 uvidět zblízka entuziasmus změn a založila tu hned nadaci Nový most, jejímž cílem mělo být propojovat dvě části do té doby rozdělené Evropy. A později po léta udělovala mladým českým lékařům stipendia, jež jim umožnila pracovat s největšími kapacitami francouzských klinik.

Čas načtení: 2020-12-13 18:34:56

Iva Procházková: Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel bych do-poručila každému

Literární tvorba pro dětské čtenáře vynesla spisovatelce Ivě Procházkové řadu literárních ocenění jak doma, tak v zahraničí. Již několik let se věnuje detektivní tvorbě. Začalo to scénářem k seriálu Vraždy v kruhu, kde se poprvé objevil komisař Holina, který se později stal i hrdinou románů Muž na dně, Dívky nalehko a Doteky zabitých (vyjdou v roce 2021).   Narodila jste se v Olomouci, ale od tří let vyrůstala v Praze v rodině spisovatele a scenáristy Jana Procházky. Jak vás to ovlivnilo a co vás přivedlo k psaní? Pamatujete svůj první literární výtvor?  Samozřejmě, že to byl tatínek, kdo mě přivedl k psaní. Už tím, že rád mluvil o literatuře, měl velkou, neustále doplňovanou knihovnu a radil mi, co mám číst. Když jsem ve třinácti začala psát básničky a krátké povídky, dávala jsem mu je k posouzení. Vyjadřoval se k nim, nijak mě nešetřil a tím mi pomáhal zbavovat se chyb začátečníka. Bohužel to netrvalo dlouho – zemřel, než jsem dosáhla plnoletosti.   Po gymnáziu jste dál studovat nemohla, takže jste prošla řadou zaměstnání a přitom sporadicky publikovala. A v roce 1980 vydala knížku Komu chybí kolečko?. Proč jste si vybrala psaní knížek pro děti? A kde jste nacházela inspiraci? Literatura pro děti byla v době totality trochu v závětří. Spisovatelé, kterým nebylo dovoleno publikovat pro dospělé, směli tu a tam vydat dětskou knížku. Vládnoucí garnitura tím chtěla zmenšit jejich vliv na společnost a paradoxně jim tím umožnila působit na nejmladší generaci a podílet se na jejím formování. Já jsem mezi psaním pro tu či onu čtenářskou skupinu nerozlišovala. Bylo mi dvaadvacet, dětství a dospívání teprve nedávno odeznělo, pořád jsem z něj hodně čerpala. Komu chybí kolečko? je knížka plná mých vlastních zážitků. Psala jsem ji s velkou chutí. Uvědomila jsem si přitom, že mě tvorba pro děti baví a umožňuje mi otevírat ve vlastním nitru šuplíčky, které by jinak zůstaly zavřené. Inspiraci jsem nacházela nejen ve svém dětství, ale později především u svých dvou dcer a syna. Každá dětská knížka, kterou jsem napsala, je spojena s někým z nich a s tématy, která se v jejich životě vyskytla. Později mi inspiraci dodávala vnoučata.   Šestkrát jste obdržela cenu Zlatá Stuha a sedmou za přínos dětské literatuře. Knížky Nazí a Myši patří do nebe získaly Magnesii Literu, v Německu jste dostala za Čas tajných přání Deutscher Jugendliteraturpreis. Máte také nominaci na Cenu Astrid Lindgrenové a dvě nominace na Cenu Hanse Christiana Andersena. Co to pro vás znamená? V době, kdy jsem ty ceny dostávala, to pro mne bylo něco jako pochvalné poklepání na rameno, viktorka nebo zdvižený palec. Spisovatelské povolání je dost osamělé a někdy i doprovázené pochybnostmi. Člověk se bojí, že neobstojí. Každá pochvala znamená povzbuzení a důležitou motivaci. Některé z těch cen byly spojené s finanční dotací, ta má u mladých či začínajících autorů samozřejmě také význam.   Již nějakou dobu se věnujete psaní pro dospělé – Penzion na rozcestí, Otcové a bastardi, už zmíněné krimi romány nebo loni vydaný thriller Nekompromisně. Proč jste si vybrala detektivní žánr? A co další kniha? Dá se říct, že detektivní žánr si vybral mě. Před několika lety mi přišla nabídka z televize napsat detektivní seriál. Mám detektivky ráda. Odjakživa. V pubertě jsem – často na úkor školních povinností – z toho žánru přečetla všechno, co bylo k mání. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů byl George Simenon, jehož příběhy jsou vlastně odrůdou společenských a psychologických románů. V podobném duchu píše i řada skandinávských autorů. Je mi to blízké. Vymyslela jsem si komisaře Holinu, vybavila jsem ho nevšedním rodokmenem a rozporuplnými vlastnostmi, na nichž se dají budovat zápletky, a protože se sama už třicet let věnuji astrologii, vnukla jsem mu zájem o tuhle prastarou vědu. Výsledkem je osobnost, se kterou mě těší trávit čas.   A co kniha Tanec trosečníků (v Německu dostala cenu Friedricha Gerstäckera), která vám před pár měsíci vyšla ve druhém vydání? Netýká se náhodou pandemie? Opravdu je to náhoda, i když jsem ten příběh napsala už v roce 2006. Měla jsem tehdy takovou utkvělou představu, možná to byla dokonce vize, že celosvětová pohroma v podobě nakažlivé nemoci musí přijít. Bylo to temné a zároveň vzrušující pomyšlení: svět na pokraji zkázy, všeobecně uznávané hodnoty a instituce se hroutí, nic nefunguje, lidé se začínají chovat jako zvířata. Ozbrojená zvířata. Přežije jen hrstka jedinců. Jaký bude jejich život po kolapsu civilizace? To byly myšlenky, které mi při psaní seděly v zátylku. S dnešní epidemií korony to na první pohled nemá nic společného, ale v některých bodech se moje fantazie zkřížila s realitou. Hlavně v tom, jak se člověk staví k extrémním situacím, jak na ně reaguje mocenský systém a jakým psychickým stavům nás různé zákazy a příkazy vystavují. I to, jak se v tom těžkém období spousta lidí vrátila sama k sobě a přiklonila k nekonzumním radostem.   V roce 1983 jste s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska. V 1986 jste přesídlili do západoněmecké Kostnice, založili autorské divadlo Schlauer Kater a v roce 1988 jste se usadili v Brémách a spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. Psala jste divadelní hry a knížky pro děti. Jak vzpomínáte na toto období? Byla to pro mě klíčová doba. Jak v osobním životě, tak i v tvorbě. Emigrací jsem si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vytržená ze svého domácího prostředí jsem v sobě začala objevovat rysy, o nichž jsem předtím neměla tušení. Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel do takzvané ciziny bych doporučila každému. Je to životní lekce k nezaplacení. Člověk se zbaví starých myšlenkových vzorců a chtě nechtě opustí mnoho zvyků, které si myslel, že potřebuje, ale ve skutečnosti ho omezovaly. V novém prostředí se musí nově definovat. Často se nemá o co opřít a musí se spolehnout jen sám na sebe. Moje tehdejší psaní bylo intenzivní. Když jsem například psala drama o A. P. Čechovovi, byl pevně stanovený termín premiéry, ačkoli jsem ještě neměla ani řádek a věděla jsem, že za pět týdnů musím provést nezbytné rešerše, hru vymyslet, napsat v němčině a včas skladateli dodat texty šansonů, aby k nim mohl zkomponovat hudbu. Na váhání a pochybnosti nezbýval čas. Nevím, jestli to bylo na úkor kvality, ale člověk si tím budoval nezbytnou sebedůvěru – tu jsem předchozím životem v totalitním Československu nezískala.   Po návratu do Čech jste napsala kromě Vražd v kruhu řadu dalších scénářů – Doktor pro zvláštní případy, Komu šplouchá na maják, Město bez dechu, Naše děti… Jak se vám psal scénář podle vaší knížky Uzly a pomeranče? Byl to jeden ze scénářů, do kterých jsem se pustila, třebaže jsem ještě neměla producenta. V duchu jsem ten příběh jasně viděla a cítila jsem, že se hodí pro filmové plátno. Můj muž, režisér Ivan Pokorný, mě v mém pocitu podporoval. Strávila jsem nad scénářem „Uzlů“ jedny letní prázdniny a užila jsem si je stejně, jako bych místo za psacím stolem seděla v sedle a spolu s hlavním hrdinou divoce jezdila na koni po loukách Lužických hor. Asi ta moje nespoutaná nálada do scénáře prosákla, protože nakonec se našel producent a můj muž film, podle mě s velkým citem pro protagonisty příběhu, natočil. Loni si z filmového festivalu v Bruselu odnesl zvláštní cenu mladých diváků, kteří nám v besedě po promítání svěřili, že jsou to hlavně silné emoce, kterými si je náš snímek získal.   „Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet,“ říkala vaše babička Marie. Řídila jste se tím? Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory nebo žánr? Čím jsem starší, tím víc čtu literaturu faktu. Někdy mi pomáhá při sběru materiálu pro vlastní práci, jindy si doplňuji znalosti hlavně z historie a geopolitiky. Beletrii čtu vedle toho permanentně jak českou, tak světovou. Právě jsem dočetla Cenu facky od Josefa Holcmana. Oč je ta knížka tenčí, o to má její výpověď větší sílu. Totéž platí o útlém románu Jmenuji se Maryte litevského autora Alvydase Šlepikase, který jsem zhltla předtím. Je to místy velmi smutná četba, ale silná. Nemohla jsem se odtrhnout.   A co čas na odpočinek? Je vám práce také koníčkem? Někdy je pro mě psaní povinnost, někdy koníček. Sem tam se u ní trápím, ale často se bavím tak, že zapomenu na únavu. Je to ten nejlepší mentální trénink. Dokud mi mozek bude sloužit, tak nepřestanu psát.    Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci, dětství a dospívání strávila v Praze. Její otec byl spisovatel a scenáristka Jan Procházka, je sestrou spisovatelky Lenka Procházková. Napsala knihy pro děti a mládež: Červenec má oslí uši, Eliáš a babička z vajíčka, Hlavní výhra, Jožin jede do Afriky, Kam zmizela Rebarbora?, Karolína, Tanec trosečníků… Dostala šest Zlatých stuh za beletristické knihy pro děti a mládež (Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Soví zpěv, Kryštofe, neblbni a slez dolů!, Myši patří do nebe, Uzly a pomeranče) a v roce 2019 Zlatou stuhu za celoživotní přínos dětské literatuře. S manželem režisérem Ivanem Pokorným vychovali tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-17 13:57:35

Když se mapa mění v beletristický žánr...

Mapa představuje zevšeobecněné rovinné zobrazení vybraných objektů a atlas tematickou sadu takových obrazů. Potud definiční suchopár. My ale víme, že nejpodstatnější je souvislost, kterou si z ní čtenář vyvodí, protože mu poskytuje osobitý náhled na duši zachyceného místa, jež jinak nelze plně poznat. Bez mapy totiž tápeme v temnotě jeskyně, jak cítil už Platón a jak popsala viktoriánská groteska Plochozemě: k nahlédnutí vyššího smyslu nám vždycky schází jedna geometrická dimenze. Báječným paradoxem dvourozměrných map je však zjištění, že díky oné informaci „shora“ vyprávějí i o našem třetím a čtvrtém rozměru, o půdorysu zjevných trendů či o tom, co se pod písky a zuby času v paměti lidstva drží silou vůle jako nenaplněná touha. A to je teprve podnět k neobyčejné inventuře roztříštěných faktů, jakou před lety uskutečnil Atlas literatury Malcolma Bradburyho, anebo přímo téma na román ve stylu Mapy mých světů Reifa Larsena. Není divu, že i další knihy protkávající slovo s jazykem kartografie jsou u nás stále vyhledávanější. Naznačují, jakých interakcí se ještě v literatuře tohoto století dočkáme. Vykótovat emoci Je stále pouze hrstka těch, kdo z oné souhry vydestilují maximum možného. A přesto německá prozaička Judith Schalanská vykřesala v Atlasu odlehlých ostrovů (česky 2011) plachou nádheru i z míst, kde není skoro nic, nanejvýš trosečník. Přehlídku „50 ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím“ pojala autorka planoucí výtvarnou vášní v duchu učení o gesamtkunstwerku. Nejkrásnější německá kniha roku 2009 – a v českém překladu vlajková loď všech příštích zeměpisných výbojů nakladatelství 65. pole – předložila črtu o tom, kam až se dá dotoulat přemýšlením na dálku v teple pokoje, jak doporučoval rokokový dobrodruh Xavier de Maistre s důrazem na to, co cestou objevíme. Byť nesmíme zůstat ostrovy sami pro sebe, jak ještě před ním varoval John Donne, je malinký námořní topos i útočištěm shakespearovské bílé magie, která spřádá sny o chvále pomalosti a ochotě živořit si po svém. Ano, leckdo jsme dnes vyprahlým plivanečkem souše uprostřed proudu, jenže v podrobném měřítku turistických speciálek, jímž se na majestát izolace zadívala tato konceptuální balada, je na soubor ostrovních samotářů přece jen skvostný pohled. Mapy kótují i jiné křivky emocí. Dějiny morbidnosti Oliviera a Sibylly Le Carrerových, podané formou Atlasu prokletých míst (65. pole 2017), zvou naopak k průzkumu lokalit všelijak děsivých, vykřičených a co do hustoty ponurosti i natolik beznadějných, že příchozímu nezbývá než spáchat sebevraždu. Nejsou to ale letopisy pokleslosti. Sledují, kolik neštěstí může někam seslat přebujelá fantazie, monstrózní strach z neznáma, mystika paranormálna či očividná neobyvatelnost jako v situacích, které nadchly Schalanskou. Ve prospěch východního exotična sice Le Carrerovi uleželé upírské tradice Evropy dost odbyli a ve zbytku se chovají etnocentristicky jako kdekterý jiný Francouz, leč vychutnejme si políčky sarkasmů, s jejichž pomocí komentují jednotlivá sletiště apoštolů Zla, ďáblova doupata i bestiální obdoby dopravní značky Průjezd zakázán. Popřípadě mýty zveličené „tichou poštou“ a mající vcelku prozaické vysvětlení, odrážející univerzální podebranost naší civilizace, jelikož už klínopisy raně biblické éry do světa hlásaly: Bylo líp. Vytříbená tradice britských nedělníků umožnila kartografu Nicku Middletonovi prezentovat obor i sloupkem, což je na Atlasu zemí, které neexistují (65. pole 2016) znát každým coulem, a navrch v průhledech skrz efektní pasparty. Vizuálně přitažlivá práce ozvláštnila jednobarevnost politických map jak fejetonistickou zkratkou, tak hravými průseky z dětského leporela. I na údaj o měřítku došlo, jakkoli autor traumata postižených neškáluje podle pravítka. Padesáti státním útvarům, jež nemají de iure uznaný status, přezdívá „země-nezemě“, jako by v nich prodléval Peter Pan, přestože odpovídají spíš novodobým krajinám stínů. Middleton zaznamenává přetrvávající stereotypy kolonialismu, který zemi dál štěpí, vměšování megalomanského souseda (převážnou měrou zamindrákovaného Ruska) a taky úřední přehmaty či iniciativy hojně vedené i bohulibými záměry. V globální vesnici, kde není nic jistého včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na lhostejnost OSN i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco teritoria původních indiánských osadníků u prezidenta Trumpa opět spolehlivě neuspějí, snad se sen o nezávislosti brzy splní aspoň Grónsku. Katalogy úpadku a ztráty Když dva dělají totéž, nemusí z toho vyjít výsledek jako přes kopírák. Zásluhou filatelistické inspirace – a taky námořnické minulosti – sestavil norský architekt Bjørn Berge katalog Zemí, které zmizely (Kniha Zlín 2019) a přežívají leda v zaprášených sběratelských albech. Mapy sice v rozboru upozadil málem na velikost přiložených známkových rarit, jež kdysi tyto státy pyšně vyslaly do oběhu, nicméně o to víc jsou jeho postřehy pronikavější a datově podloženější. Bergeho ikonografie efemérnosti se s Middletonovou analýzou zneuznání nijak výrazněji nepotkává: zařazená položka tohoto díla coby stát existovala a byla tolerována. V jaké pitvorné tropické zemičce že to působil jánošík Sandokan, díky jakému vévodství se sjednotilo Německo a co proboha záhy nato pohledávalo v srdci Číny? Za vším, jak jinak, stojí hamižnost, velmocenské ambice a pomýlené machistické vize. Snáz než u předešlého soupisu tak tyhle medailony úpadku složí dohromady to, co bychom viděli až v časoměrném videu – jako by planeta Země byla sérií ustavičných státoprávních nezdarů a nesmiřitelných partikulárních zájmů, které takto pojatý náhled eviduje důkladněji než selektivní děravá paměť očitého svědka. Na mementu mori je založen i Atlas ztracených měst (65. pole 2020) Aude de Tocquevillové: defilé 44 „sídel duchů“ ponenáhlu se vracejících do lůna přírody, pokud už rovnou neudeřila pěstí jako v Pompejích. Zůstala jen pachuť vzpomínek na dobyvačnost, developerskou pošetilost, vyumělkovanost, ne-li odfláknutou víru ve světlonošskou budoucnost jako v Pripjati u Černobylu. Na svazku je nejcennější právě naprosto neerasmovská kazuistika bláznovství, když si ji ovšem svépomocí smontujeme, protože kniha rezignovala na zevrubnější shrnutí. Z map trčí francouzské popisky, což je řešení v mezinárodním soutisku levnější, zato daleko laciněji vyznívá sám přístup: stylistické cvičení průměrného průvodce, kde se nedostatek kreativity ředí opakováním, popkulturní argumentací a perexy vyzdvihují sdělení à la „Bohatý materiál představuje pro archeology hotový poklad“, tedy pravdy nosné spíš pro magazíny na křídě. Vědomí pomíjivosti tu asi pohltilo i chuť nořit se hloub – a to je oproti Schalanské rozdíl propastný jako hloubka sloje poetična, kterou mohla de Tocquevillová probádat. Tudy doufejme cesta kříženců krásného slova s atlasem nepovede, pakliže mladý žánr neustrne v poloze, kdy nás zase jen ubaví k smrti načechranou nudou. O mapách víme přece též to, že bývají poněkud ošemetnými průměty lidských přání a matou chybami zobrazení – například Antarktidou zakreslovanou v rovině většinou mimo reálné proporce. I to ale patří k projevům čilé zahraniční nabídky, jež je překladově k dispozici, než se odhodláme psát „mapovou beletrii“ vlastní. Můžeme putovat třeba po stopách iluzí o době předdějinné s doyenem francouzské esejistiky Gillesem Lapougem v Atlase ztracených rájů, můžeme se opájet kouzlem siločar vytvořených srovnávacími analýzami plánů světových podzemních drah. Kdyby byli ještě milovníci strukturovaných seznamů Eco a Borges naživu, určitě by se tetelili: atlas je hlavně myšlenková mapa, výpověď o stavu duše, která tak jako mnohý jiný obraz vydá za tisíc slov. A Ibsen by dodal, že ani tisíc slov převtělených v obraz nezanechá tak blahý dojem jako jeden skutek. Nejvyšší čas, aby česká literatura mapovala taky!   Autor je editor, publicista a překladatel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-07 19:52:32

V češtině vyšel román Zuřivec od klasika science fiction Henryho Kuttnera

Jedním z nejoriginálnějších tvůrců science fiction byl Henry Kuttner, americký potomek židovského přistěhovalce v Los Angeles. Mohl se klidně dožít i našeho tisíciletí, ale vyměřeno měl necelých 43 let (1915–1958). Zvlášť jako působivý povídkář ovšem zanechal výraznou stopu v dějinách literatury, už méně známy jsou jeho romány. Teprve letos to částečně napravilo české vydání Zuřivce (v originále Fury) v překladu Veroniky Volhejnové. Henry Kuttner prózu vytvořil roku 1947 ve spolupráci s manželkou Catherine Lucille Mooreovou (1911–1987) – a žádný jiný jeho román se nedočkal tak příznivého ohlasu literární kritiky. Tématem je problematika nesmrtelnosti, která v budoucnosti má být výsadou jen úzké elity usazené na Venuši, avšak ta skutečná a hlubší vrstva Zuřivce analyzuje psychologii příslušníka elity, který – z rozhodnutí vlastního otce – vyrůstal jako pária mezi zcela obyčejnými a smrtelnými lidmi, aniž měl po desetiletí sebemenší ponětí o vlastní vyvolenosti. Křivda mu prospěla. Jednak mu nadělila zdravé vlastnosti, kterých by se sotva dočkal chován v bavlnce, a za druhé mu umožnila pochopit podstatu nenávisti spodiny k nesmrtelné, protože zmutované elitě. Mimochodem, i naše současná vláda by si tuhle knihu měla prolistovat, když už ne přečíst: aby pochopila, že ať v pandemii učiní jakýkoli další krok, pro část národa už to bude vždy „špatně“. Nebudou akceptovatelní, ale nejinaký vždy byl osud „poslů špatných zpráv“ a majitelů tváří, na které jsme se dívali v momentech krize. Podvědomě je totiž nechceme sledovat ještě i po ní. Kuttnerův hrdina Samuel Reed v určitém věku prohlédne, cítí rozhořčení nad vlastním osudem, začne mu být líto, že mohl prožít léta „nahoře“ jako vládce a místo toho ostrouhal, byl otcem „odložen“ a pachtil se (ale i zoceloval) v bahně podzemí. Nikdy ale není pozdě! V kosmu nesmrtelných entit pak už vůbec ne! Sam Reed tudíž vyráží za tím místem ve společnosti, které je ho – podle jeho názoru – víc hodno, a to vše se odehrává v pochmurných časech, kdy je planeta Země dávno mrtva po jaderné apokalypse, ba rozmetána na kusy, a zhrzený Venušan lidského původu Reed se stane samozvaným mstitelem a především podstatným, iniciačním elementem ve válce smrtelných s nesmrtelnými. Možná se Samuel nakonec vyléčí z potřeby mstít se, ale dokud je to potřeba, kráčí se stisknutými zuby prazvláštním světem obřích citadel zasunutých pod hladinu venušanských moří… Tento román lze snadno číst jako alegorii, i když je ho možné vnímat i „jen“ jako „normální“ science fiction. Henry Kuttner byl zprvu ovlivněn makabrózními pracemi Howarda Phillipse Lovecrafta, skvělým dokladem toho je slavná próza Hřbitovní krysy (1936), která bývá považována za jednu z nejhrůzostrašnějších povídek všech dob. A pod vlivem legendárního Roberta Ervina Howarda, duchovního otce Barbara Conana, napsal cyklus Elak z Atlantidy (1938–1941, česky 2009). Smysl pro humor pak prokázal prózou Hollywood na Měsíci (1938) a jejími pokračováními. Hlavním hrdinou je filmový režisér Tony Quad, utiskovaný šéfem; nucený točit brakové filmy na jiných planetách, kde se opakovaně musí vypořádat s bizarními nástrahami. Jiná Kuttnerova humorná série, kterou vytvářel ve spolupráci s manželkou, se poněkud bláznivě jmenuje Roboti nemají ocas (1943–1948, česky 2010). Hrdinou se tu stal věčně opilý vynálezce Galloway Gallegher, který se v krátkých momentech střízlivosti pokouší přijít na účel vlastních objevů. Vtipu plný je i manžely stvořený cyklus próz Mutant (1947–1949, česky 2016 v knize Více než lidé) o rodince s neuvěřitelnými a záměrně naddimenzovanými schopnostmi. Motivy paranormálního umu Kuttner rozvíjel i v řadě příběhů o ještě jiných mutantech, které psal v letech 1945–1953 (česky 2016 také v knize Více než lidé) pod dosti známým pseudonymem Lewis Padgett. V posledních letech se Kuttnerovy povídky dočkaly mnoha souborných vydání a takřka kultovního statutu. Jejich typickými hrdiny bývají také děti s mimořádnými schopnostmi a v českém prostředí jsou už dlouho známé hrůzyplné povídky s tímto motivem Byl to démon (1946, česky 1967 v knize Tichá hrůza) a Chrudošiví jsou borolové (1943, česky v knize Labyrint, 1962). Dalšímu cyklu Kuttnerových historek dominoval od roku 1941 sirotek Jim Wade, kterého vychovali příslušníci ztracené africké civilizace. Vůbec nejpřetiskovanější jeho povídka Private Eye (1948) pracuje s motivem projektoru, který umí nahlížet do minulosti a ověřovat alibi lidí podezřelých ze spáchání trestného činu. Česky vyšly Kuttnerovy prózy také ve dvou Ondřejem Müllerem sestavených svazcích Čarovný svět Henry Kuttnera (2001) a Past v čase (2008). Jaký podíl vlastně mívala na jeho textech C. L. Mooreová, je nejisté, ovšem řadu nejlepších děl skutečně produkoval v úzké spolupráci s manželkou, i když přitom používali pseudonymy. Podle více jeho povídek vznikly také filmy. K jasně patrné nadprodukci tlačily tohoto talentovaného spisovatele nízké honoráře, a jak konstatuje autor doslovu Zuřivce Martin Šust, leckdy to mělo i dopad na kvalitu povídky. Ale dodává: „Přesto si mnohá jeho literární díla dodnes zachovala neopakovatelný půvab a vysokou literární úroveň.“   Henry Kuttner: Zuřivec. Z anglického originálu Fury přeložila Veronika Volhejnová. Předmluvu napsal Groff Conklin. Závěrečná stať o autorovi od Martina Šusta. V edici Laser vydala Euromedia Group. Praha 2020. 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-27 17:56:23

Turecko jako záruka nestability v širokém okolí Evropy (polemika s článkem Jiřího Weigela)

Dlouhá léta financovalo spolčení označované v USA jako „Deep state“ v pásu kolem Ruska sérii převratů a nastolování Moskvě nepřátelských režimů, až si tuto technologii osvojil i Kreml. Zpočátku v Sýrii Rusové válčili s džihádisty podporovanými z Turecka. Později se Kreml s Ankarou dohodl a používá agresivní islamistický režim tureckého ptezidenta Recepa Erdogana (AKP) jako „ostré hochy na špinavou práci“. V zastoupení vytváří džihádsté financovaní a řízení z Ankary kolem Evropy pásmo nestability. Jiří Weigel napsal na závěr článku Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?, ve kterém hodnotí roli Turecka vzhledem k stabilitě světa: „Turecko je druhé na řadě (po Egyptě). Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná.“ Touha po říši od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu Zastává tím názor, se kterým jsem se mnohokrát setkala u konzervativních autorů a publicistů, že Turecko je jakási záruka stability Evropy a světa. Nevím, kde se toto přesvědčení bere, snad z pochopení, které mají pro Erdogana Orbán, Trump i Putin. Trump na oltář Turecka – doslova – položil syrské Kurdy a jejich obranné jednotky SDF i civilní obyvatelstvo, keré proturečtí džihádisté vraždí, mučí a vyhánějí v množství větším než malém. Tato dokonalá zrada spojenců z války proti IS je vysvětlována jako snaha o vytvoření „bezpečné zóny“ na severu Sýrie, do které se v zájmu stability Evropy nastěhují „syrští uprchlíci“ i se svými těžkými zbraněmi, většinou Made in Germany. Kurdové a asyrští křesťané jsou z Rojavy masivně vyháněni. Spolu s uprchlíky z Afrínu už je to téměř půl milionu tzv. vnitřních uprchlíků, na jejichž místo přijdou jiní uprchlíci, které tak označí Erdogan. Co bude s Kurdy? – Vem je čert. Už sto let, podle dohod z Lausanne po první světové válce, tu neměli být. Neexistoval by kurdský problém, ani „rozbuška“. A nehrozilo by ani vytvoření kurdského státu. A že se Turci, Saddám Husajn i íránské režimy všech barev o „konečné řešení kurdské otázky“ snažily. Ani baasistický režim v Sýrii se s Kurdy nepáral. Žádné občanství, žádný jazyk, žádné školy. Nikde. Turecko bylo obzvláště snaživé. Masakry a pogromy nejen na Kurdy, ale i pontské Řeky, křesťany a Židy, o arménské genocidě nemluvě, měly sloužit ku sjednocení Turecka pod jednou vlajkou, jedním jazykem, v jednom státě. Internátní školy pro kurdské děti, kde se měly naučit být Turci. Politické represe, vyhánění z půdy, zabírání celých oblastí pro armádní účely a megalomanské stavby přehrad, které hrozí deltu Eufratu a Tigridu přeměnit v poušť. A poté, co Kurdové coby Strana kurdských pracujících (PKK) začali ozbrojený odpor, i otevřená válka proti celým městům, která byla ve východním Turecku srovnána se zemí, často i s obyvateli. Možná, že to zastánci Turecka coby mírové síly nevědí, možná to ignorují. Nevím. Možná jsou pro ně stejně jako pro Erdogana Kurdové jen „hnízdem teroristů a nevěřících“. A tady jsem u obzvláště pikantní nelogičnosti „přátel Turecka“. Erdogan se dnes otevřeně hlásí k tradicím Muslimského bratrstva. Naposledy nedávno v Ženevě, u příležitosti zasedání OSN k otázce uprchlíků a migrace, uspořádal pro své vlivné švýcarské příznivce tureckého původu večeři, kde se otevřeně přihlásil k tradici jednoho národa, jedné vlajky, jednoho státu, ale také pozdravem „Rabia“, tedy čtyřmi nataženými prsty a palcem přitisknutým k dlani, k nábožensky expanzivnímu Muslimskému bratrstvu. Atatürkovu ideu tedy vylepšil o náboženský rozměr a neochvějně směřuje ke svému snu – novoosmanské říši, která má sahat „od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu“. Velká říše, kde hlavní a jediné náboženství je islám. A to si zapřisáhlí odpůrci islamizace kupodivu pochvalují. Nemluvě o podpoře Turecka Islámskému státu po celou dobu jeho existence a faktu, že významnou část „mírových sborů“, které v Rojavě, tedy severní Sýrii, vytvářejí „bezpečnou zónu“ pro uprchlíky, tvoří džihádisté různého původu. Od původně protiasadovské Svobodné syrské armády (FSA) přes Frontu an Nusra až po pravověrné bojovníky Islámského státu. Kde je v tom záruka stability, to tedy věru nevím. A kdo by chtěl namítat, že touha po říši je blouznění – Hitlerovi, kterého Erdogan otevřeně obdivuje, se také zprvu smáli. Kurdistán by byl sekulární stát Zatím provádí „operace“ proti teroristům, tedy Kurdům a jejich vojenským silám, v Sýrii a Iráku. Chystá se na řecké ostrovy a definitivně vysílá armádu do Libye, aby podpořil oficiálně uznanou vládu v Tripolisu proti vojskům maršála Haftara. Jak napsal server Strategické myšlení: „Jak již bylo předpokládáno dle všech indicií, druhá největší armáda NATO bude nasazena v Libyi. Dle agentury Reuters turecký prezident Erdogan ve čtvrtek potvrdil, že Turecko na žádost libyjské vlády vyšle svoje armádní jednotky do země. Turecká armáda by měla zabránit vojenské porážce spřízněných elementů Muslimského bratrstva vlády GNA, která čelí narůstajícímu tlaku jednotek LNA polního maršála Haftara. Turecká diplomacie se během adventních svátků horečně snažila získat spojence pro svoji vojenskou intervenci v Libyi. Erdogan osobně přemlouval představitele Tuniska, aby tato země povolila otevřít další frontu proti LNA a umožnila zásobování GNA a přesun tureckých jednotek ze svého území. Další země, po které požadovalo Turecko umožnění přesunu svých vojsk, bylo Alžírsko. Obě země dle všech dostupných informací veřejně své zapojení do války v Libyi na straně Turecka odmítly, avšak není zřejmé, zda neposkytnou přesto Turecku nějakou skrytou či logistickou podporu. Turecko mělo dle známého vojenského publicisty Babaka Taghvaee již včerejší večer provést svými letouny masivní letecký úder na pozice LNA v oblasti Bengází a Tobruku, ale Řecko a Egypt zamítly povolit tureckým letounům F-16 včetně tankerů Boeing KC-135 Stratotanker použití svého vzdušného prostoru.“ Egypt otevřeně vyhlašuje, že sestřelí jakékoli turecké vojenské letadlo a potopí jakoukoli tureckou vojenskou loď ve svých vodách. Egypt, jak správně píše Jiří Weigl ve svém článku, se dostal za vlády Muslimského bratrstva na pokraj občanské války, tudíž se oprávněně bojí tureckého vlivu u svých hranic. Protože zná spojení mezi vládou v Ankaře a Muslimským bratrstvem. Egypt a Turecko tedy nejsou spolu ohroženy nestabilitou, ale Turecko ohrožuje Egypt, stejně jako ohrožuje Řecko, Sýrii, Libyi, Irák a prostřednictví vyděračské dohody o uprchlících celou Evropu. Že v tomto světle vidí mnozí Turecko jako stabilizační faktor, mi přijde smutné. Kurdistán by zcela jistě, za předpokladu, že by mohl vzniknout, byl stát sekulární. Stejně jako je víceméně sekulární autonomní region v Iráku a ještě více samosprávné zřízení v Rojavě, které je nyní ve jménu „bezpečnostních zájmů“ členského státu NATO likvidováno a nahrazováno tureckou správou, která je naopak jednoznačně islamizační. A že se ve jménu státu, kde vítězí islamofašistická strana AKP, upírá etniku o 30 až 40 milionech lidí právo na sebeurčení, mi přijde ještě smutnější. A to už Kurdové ustoupili, žádali po svých „hostitelských“ zemích „jen“ federativní uspořádání. Marně. „Stabilita muší bejt, vy kluci pitomí“, abych také parafrázovala Švejka. Proč pak Erdogana podporuje i Rusko a Putin, to je na samostatný článek. Pravděpodobně v něm vidí nástroj na rozbroje jak v NATO, tak v Evropě. Když mě máte za arcinepřítele, tak tady máte Erdogana, ten vám zatopí. Trump pak zašel dokonce tak daleko, že chválí Erdogana za „dobrou práci“, kterou odvádí v Sýrii, když vytváří bezpečnou zónu a chrání civilisty proti vraždění ze strany Ruska a režimní Asadovy armády v Idlíbu. To by se člověk musel smát – ale ono je to jednoznačně k pláči. Když už budeme jako otrlí geopolitici plni pochopení pro velmocenské zájmy zemí, které na nás zvysoka kašlou, a pomineme nezměrné lidské utrpení těch, kteří byli nejen letos na podzim vyhnáni z domovů – nejen Kurdové, ale asyrští křesťané, kteří tyto vánoce tráví v uprchlických táborech místo ve svých domech v Tal Abyad a Ras al Ain na turecko-syrské hranici, i tak se budeme ve víře ve stabilizační roli Turecka na Středním východě krutě mýlit. Blízké dny nám, obávám se, ukážou, že cena za omyl bude vskutku nesmírná.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2026-03-04 07:07:00

HONOR představuje svou vizi umělé inteligence na veletrhu MWC 2026 s robotickým telefonem, humanoidním robotem a Magic V6

Barcelona (Španělsko) 4. března 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - Od inovací v robotice po vlajkové modely – HONOR rozšiřuje na veletrhu MWC 2026 svůj ekosystém zařízení s umělou inteligencíNa Světovém kongresu mobilních technologií (MWC) 2026 společnost HONOR představila svou vizi rozšířené lidské inteligence (AHI) a urychlila realizaci plánu ALPHA PLAN prostřednictvím tří propojených pilířů: Alpha Phone, Alpha Store a Alpha Lab. Na základě svého dlouhodobého závazku k umělé inteligenci zaměřené na člověka nabídla společnost HONOR náhled na robotický telefon, odvážný pokus o ztělesnění inteligence a nový druh smartphonu, který přináší nové pojetí toho, jak by budoucí zařízení s umělou inteligencí mohla integrovat pohyb a prostorové vnímání.Vedle této futuristické inovace představila společnost HONOR také Magic V6, vrchol své inovace v oblasti skládacích zařízení, který kombinuje průlomovou technologii křemíkovo-uhlíkových baterií, pokročilou technologii displejů a produktivitu vylepšenou umělou inteligencí v dosud nejvypracovanějším skládacím designu. Spolu s novými zařízeními ekosystému HONOR MagicPad 4 a MagicBook Pro 14 posilují tyto novinky plán společnosti HONOR integrovat inteligentní hardware a software podle skutečných lidských potřeb.James Li, generální ředitel společnosti HONOR, řekl: „S lidským přístupem jako naším majákem navigujeme růst AI prostřednictvím dvou paprsků IQ a EQ, které spojují tři formy inteligence. S Alpha Phone zkoumáme nové paradigma AI zařízení; s Alpha Store přebíráme nové paradigma AI ekosystému; a s Alpha Lab budujeme nové paradigma křemíkovo-uhlíkové civilizace. Díky třem vlnám plánu Alpha máme nyní všechny komponenty na místě a tuto cestu absolvujeme plnou rychlostí."HONOR Magic V6: nový standard v oblasti skládacích zařízeníZatímco Robot Phone zkoumá budoucnost ztělesněné inteligence, Magic V6 představuje špičkovou vlajkovou loď v oblasti skládacích zařízení. Magic V6 navazuje na vedoucí postavení společnosti HONOR u skládacích zařízeních a přináší objekty navržené s ohledem na odolnost, výkon a inteligentní produktivitu.Díky kombinaci ultratenkého uzavřeného profilu o tloušťce 8,75 mm[1] s posílenou strukturální integritou a pokročilou architekturou pantů je Magic V6 navržen pro dlouhodobou spolehlivost při zachování výjimečné tenkosti. Zařízení má certifikaci IP68 a IP69[2] pro odolnost proti vodě a prachu, což posiluje jeho trvanlivost v každodenním prostředí. Do tohoto ultratenkého skládacího designu začleňuje HONOR svou technologii křemíkovo-uhlíkových baterií nové generace.Díky spolupráci se společností ATL získává Magic V6 pátou generaci křemíkovo-uhlíkového materiálu HONOR, který řeší problém vyvážení tenkého provedení a vysoké energetické hustoty. Tato inovace umožňuje modelu HONOR Magic V6 dosáhnout v tomto odvětví prvenství s obsahem křemíku ve výši 25 %, což podporuje vyšší energetickou hustotu v ultratenkém skládacím designu. Výsledkem je baterie s kapacitou 6660 mAh[3] umístěná v jednom z nejtenčích skládacích telefonů na trhu, která redefinuje očekávání ohledně výdrže v této kategorii, aniž je ohrožena designová stránka.Na veletrhu MWC 2026 společnost HONOR také předvedla inovaci baterií nové generace v podobě zcela nové křemíkovo-uhlíkové baterie HONOR Silicon-carbon Blade Battery s obsahem křemíku 32 % a kapacitou přes 900 Wh/l. Tato baterie, navržená tak, aby umožnila skládacím zařízením vstoupit do éry 7000 mAh, signalizuje další skok v technologii ultratenkých baterií s ultravysokou energií.Magic V6 také stanovuje nový standard v oblasti inovací skládacích displejů. Jeho duální vlajkové obrazovky LTPO 2.0, které mají vnější rozměry 6,52 palce a po rozložení 7,95 palce[4], poskytují adaptivní obnovovací frekvenci 1–120 Hz a maximální jas až 6000 nitů, respektive 5000 nitů pro obsah HDR. Vnitřní displej je vybaven ultratenkým flexibilním sklem s certifikací minimalizované hloubky ohybu od společnosti SGS a o 44 % menší hloubkou záhybů ve srovnání s předchozí generací. To vytváří rovnější a působivější plochu. Antireflexní vrstva na bázi nitridu křemíku snižuje odrazivost až na 1,5 %, zatímco pokročilé stmívání PWM 4320 Hz[5] a AI Defocus Display zvyšují pohodlí při dlouhodobém používání. Díky těmto inovacím je Magic V6 při každodenním používání propracovanější a odolnější.Při použití rozloženého displeje optimalizují funkce produktivity vylepšené umělou inteligencí multitasking, tvorbu obsahu a komunikaci. Nástroje pro různé ekosystémy dále zvyšují flexibilitu a činí z Magic V6 výkonné doplňkové zařízení, které hladce spolupracuje s ekosystémem Apple.Jako první skládací zařízení poháněné procesorem Snapdragon 8 Elite Gen 5[6], doplněné pokročilým chlazením pomocí parní komory pro trvalý výkon, nabízí Magic V6 dokonale plynulé hraní her, multitasking a náročné pracovní úlohy. To z něj činí nejvěrnější vyjádření skládacího zařízení éry AI, které je dnes k dispozici, navržené tak, aby vydrželo a pomáhalo.Ekosystém HONOR AI: MagicPad 4 a MagicBook Pro 14Společnost HONOR rozšířila své portfolio produktů s umělou inteligencí i mimo smartphony a na veletrhu MWC 2026 představila také MagicPad 4 a MagicBook Pro 14, které doplňují její vlajkovou loď ekosystému.HONOR MagicPad 4, poháněný mobilní platformou Snapdragon 8 Gen 5[6], přináší špičkový výkon do ultratenkého tabletu o tloušťce 4,8 mm. Jeho špičkový 3K OLED displej má obnovovací frekvenci 165 Hz a díky nástrojům pro multitasking vylepšeným umělou inteligencí je MagicPad 4 navržen tak, aby podporoval plynulou produktivitu a tvorbu obsahu na svém displeji o 12,3 palce. Stejně jako u Magic V6 umožňuje spolupráce mezi zařízeními hladkou interakci se smartphony a multiplatformními prostředími, včetně ekosystému Apple. Navíc na základě nového Linux Lab v Developer Options můžeme na HONOR MagicPad4 úspěšně nasadit a spustit AI asistenta OpenClaw[7]. To poskytuje pohodlnější prostředí a širší možnosti pro odemknutí dalších nástrojů ke zvýšení efektivity a scénářů produktivity v budoucnosti.HONOR MagicBook Pro 14 dále posiluje nabídku notebooků od HONOR s umělou inteligencí, jejichž výkon je poháněn procesory Intel Core Ultra Series 3[8]. Je navržen pro trvalé pracovní zatížení, kreativní úkoly a každodenní efektivitu. Kombinuje OLED displej o rozměru 14,6 palce s přesným podáním barev se špičkovým výkonem baterie, inteligentním řízením výkonu a ultralehkým designem pro lepší přenositelnost.MagicPad 4 a MagicBook Pro 14 společně posilují strategii HONOR v oblasti integrace umělé inteligence napříč kategoriemi zařízení a přinášejí propojené, inteligentní zážitky, které přesahují rámec smartphonů.Pokročilá inteligentní zařízení a roboti pro éru umělé inteligenceNa své zahajovací akci společnost HONOR také představila svého prvního humanoidního robota, čímž signalizovala širší strategický krok k využití svých odborných znalostí v oblasti mobilních technologií k vytvoření robotů pro spotřebitele. Roboti od HONOR se zaměří na tři základní scénáře: pomoc při nakupování, kontroly na pracovišti a zejména podpůrné doprovázení. Na rozdíl od tradičních robotických společností přináší HONOR hluboké porozumění uživatelům, které získala díky svým smartphonům a připojeným zařízením. Tato kontinuita ekosystému umožňuje budoucím zařízením s umělou inteligencí rozpoznávat uživatele, rozumět jejich potřebám a poskytovat personalizovanou fyzickou pomoc již od prvního kontaktu.Robot Phone, humanoidní robot, HONOR Magic V6, MagicPad 4 a MagicBook Pro 14 společně demonstrují, jak společnost HONOR rozšiřuje AHI jak v digitální, tak fyzické oblasti. Od zkoumání pravé umělé inteligence až po vlajkovou loď skládacích zařízení a produktivitu poháněnou umělou inteligencí – každé oznámení odráží hlubší integraci inteligence do hardwaru i softwaru.Dostupnost a cenaHONOR Magic V6 bude k dispozici na vybraných trzích ve druhé polovině tohoto roku, přičemž regionální dostupnost bude potvrzena. Další podrobnosti o konfiguracích, barevných variantách a cenách budou oznámeny na místních trzích.HONOR MagicPad 4 bude k dispozici v šedé a bílé barvě, cena začíná na 699 eurech. Dostupnost, konfigurace a propagační balíčky se mohou lišit podle regionu.O společnosti HONORHONOR je přední globální společnost v oblasti ekosystému zařízení s umělou inteligencí. Zavázala se k revoluci v interakcích mezi člověkem a zařízením, aby propojila ekosystém umělé inteligence se všemi spotřebiteli v éře agentické umělé inteligence i v dalších obdobích. [1] 8,75 mm označuje tloušťku zařízení ve složeném stavu. Tloušťka nezahrnuje ochranné fólie ani vyvýšený modul fotoaparátu. [2] Hodnocení IP68 a IP69 je testováno za kontrolovaných laboratorních podmínek. Odolnost proti vodě a prachu se může snížit v důsledku každodenního opotřebení. [3] Typická kapacita baterie je 6660 mAh a jmenovitá kapacita baterie je 6510 mAh. [4] Díky designu displeje se zaoblenými rohy se úhlopříčky vnitřního a vnějšího displeje měří jako standardní obdélníky. Skutečná zobrazitelná plocha může být o něco menší. [5] Stmívání PWM 4320 Hz není lékařská funkce a nemělo by se používat k léčebným účelům. [6] Qualcomm a Snapdragon jsou ochranné známky společnosti Qualcomm Incorporated, registrované ve Spojených státech a dalších zemích. [7] Tato funkce slouží pouze pro informaci. Skutečné možnosti AI vyžadují, aby uživatelé dokončili instalaci a nasazení; podporováno na MagicPad 4 Commercial Edition a ve vyšších verzích. [8] Intel a logo Intel jsou ochranné známky společnosti Intel Corporation nebo jejích dceřiných společností.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2923360/image1.jpgFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2923361/image2.jpgKONTAKT: newsroom@honor.com PROTEXT 

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2024-12-08 18:04:42

Nástup robotické civilizace

Lidská civilizace dosáhla evolučního vrcholu a následkem bude rychlý pád dolů z evolučního vrcholu a tím přijde zánik lidské civilizace a místo lidské civilizace zde bude robotická civilizace kde autonomním robotům na akumulátory, bude globálně vládnout na věčné časy jenom umělá inteligence používající kvantové počítače. Tak jako se stydíme že pocházíme z opice, tak se… Číst dále »Nástup robotické civilizace

Čas načtení: 2025-07-18 09:16:20

Žádné plány na víkend? Epic rozdává legendární strategickou hru

Všichni stratégové, na značky. Na Epic Games Store je nyní volně ke stažení legendární tahová strategie Civilizace VI, navíc rovnou s osmi rozšířeními.Přečtěte si celý článek: Žádné plány na víkend? Epic rozdává legendární strategickou hru

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-17 18:13:57

Základní příjem v Ugandě: Jak podpořit zdravotnictví, vzdělávání, demokracii a ekonomiku

V některých státech už vlády uznaly, že určitá podoba základního příjmu by přinesla veliké ekonomické benefity pro obyvatelstvo a pro celou zemi. Takovým státem je například Uganda, země, která patří k nejchudším na světě. O nepodmíněném základním příjmu začala ugandská vláda uvažovat již v roce 2008, kdy spustila specifický sociální program, a nyní hledá jeho verzi, která by byla nejvhodnější a nejefektivnější. Začněme od začátku. V roce 2008 byla mladým lidem po malých skupinách (10–40 lidí) nabídnuta paušální částka 382 USD na to, aby se vyučili kvalifikovanému řemeslu. To je mělo vést k většímu výdělečnému potenciálu. Cílem nebylo zajistit rodinu či si usnadnit zajištění jídla, hlavním cílem bylo zvýšit produktivitu a zajistit lepší pracovní pozici, která by pracovníka natrvalo vymanila z chudoby. Polovina skupin osob, která se přihlásila, již v nějaké formě existovala, jednalo se například o zemědělská družstva či sportovní kluby. Každá musela sestavit písemný návrh, který byl prověřen vládními úředníky. Jelikož většina členů skupin nebyla gramotných, bylo jim nabídnuto poradenství, které jim písemnou žádost pomohlo sestavit. Po čtyřech letech trvání projektu byly výsledky povzbudivé, neboť řada lidí ve skupinách přeskupila své podniky, najímala pracovní sílu a zvyšovala obchodní aktiva a výdělky. Pro některé se jednalo o odpověď na otázku, jak pomoci mladým ambiciózním lidem z chudých oblastí změnit svůj život a vybudovat si pracovní pozici. Kontrola skupin po devíti letech ukázala, že jejich celkový příjem většinou nepřesahoval výdaje, posuzujeme-li výsledek pouze podle zisku podniků. Lidé si svá aktiva přestali z tohoto hlediska postupem času hlídat. Z dlouhodobého hlediska tedy neměla základní finanční dávka vliv na rozvoj podnikání. Řada z účastníků projektu si však pořídila chovná zvířata a zemědělské stroje, takže se jim investice určitě vyplatila z jiného hlediska. Program zároveň zaznamenal veliký ohlas, a proto na něj velmi rychle navázal projekt nepodmíněného základního příjmu. V roce 2017 byl v Ugandě spuštěn pilotní projekt nepodmíněného základního příjmu, který zahrnuje nejmenovanou vesnici sčítající 50 domácností. Základní příjem byl stanoven na zhruba 30 procent průměrného mzdy nízkopříjmových rodin ve výši 18,25 USD měsíčně pro dospělého a 9,13 USD pro děti. Tyto částky jsou vzhledem k místním podmínkám důležitou podporou. Organizátoři projektu zde zkoumají především dopady základního příjmu ve čtyřech rozměrech: 1) přístup ke zdravotní péči; 2) vzdělávání žen a dívek; 3) zapojování se do demokratických institucí; 4) místní ekonomický rozvoj. S tímto pilotním programem mají velké plány. Kromě sledování důsledků základního příjmu na vybranou komunitu plánují rozšíření projektu i do dalších lokalit v Ugandě, a proto vše detailně zaznamenávají. Snaha zavést nepodmíněný základní příjem v subsaharské Africe není ojedinělá. Připomeňme si například experimenty v Namibii, Jihoafrické republice nebo Keni, jíž jsem se v Literárních novinách už věnovala zde. V Ugandě se však o tento projekt snaží již dlouhodobě a nutno říci, že velmi usilovně. Jaký bude mít nepodmíněný základní příjem v této podobě účinek, ukáže čas. Nejedná se však jen o projekty v Africe. Od září 2020 začala roční informační a diskusní iniciativa občanů ve všech zemích Evropské unie. Některé země EU se základním příjmem už experimentují, například Nizozemsko, další země právě připravují jeho zavedení, například Irsko.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-04 09:15:44

Civilizace kde má každý v hlavě pořádek?

Jak by teoreticky taková nová lidská civilizace vypadala? Civilizace, kde má každý v hlavě pořádek, by byla organizovaná, harmonická a zaměřená na optimalizaci individuálního i kolektivního života. Taková civilizace by se teoreticky mohla vyznačovat těmito charakteristikami. Důraz na seberozvoj, kritické myšlení a emocionální inteligenci. Každý by měl přístup k metodám, jak zvládat stres a nepřízeň, například… Číst dále »Civilizace kde má každý v hlavě pořádek?

Čas načtení: 2024-12-19 07:32:44

Civilizace vznikají, vyvíjejí se a zanikají

Vše co má počátek to jistě má i konec, a tak i lidská civilizace zde evolučně jednou skončí a bude zde robotická civilizace, není podstatné jak a kdy k tomu dojde, podstatné je to že se vše transformuje, protože vše je zde jenom energie. Zajímavá úvaha nad budoucností lidstva a možným nástupem robotické civilizace. Tvoje myšlenka o… Číst dále »Civilizace vznikají, vyvíjejí se a zanikají

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-06 08:15:14

Každá kulturní civilizace je zde evolučně dočasně

Vše co má počátek to má i konec, tak jako se lidi narodí a po určité době jistě zemřou, tak vznikají kulturní civilizace a potom evolučně zanikají, každá kulturní lidská civilizace je postavená na tom že ti co jsou nahoře diskriminují ty co jsou dole, nikdy si nikde v žádné kulturní civilizaci nebyli lidi rovní… Číst dále »Každá kulturní civilizace je zde evolučně dočasně

Čas načtení: 2024-07-29 09:09:05

Civilizace bez daní a cla

Jak by vypadala civilizace pokud by byl každý člověk dokonale morální a tak by nelhal a nekradl? Kdyby každý člověk byl dokonale morální a nikdy nelhal ani nekradl, pravděpodobně by to mělo zásadní vliv na různé aspekty civilizace. Zde je několik klíčových oblastí, které by se mohly změnit. Pokud by lidé nikdy nelhali, důvěra mezi jednotlivci… Číst dále »Civilizace bez daní a cla

Čas načtení: 2024-10-27 02:18:29

Dokonalá civilizace

Civilizace kde je dokonalá uniformita, lidi se vyrábějí průmyslově mají stejnou průmyslovou výchovu a školství, vypadají stejně, nosí stejné uniformy, je zde jeden globální jazyk, jedna globální ideologie, jedny globální peníze, jeden stejný globální plat pro všechny bez výjimky atd. To, co popisujete, je civilizace postavená na totální uniformitě a centralizaci, kde individuality a rozmanitost… Číst dále »Dokonalá civilizace

Čas načtení: 2024-12-02 14:21:52

Jsi čert, co touží marně po ráji

Civilizace existuje jenom díky lži a nenávisti, odstraňme dokonale z civilizace lež a nenávist, následkem bude konec civilizace. Tento pohled na civilizaci se soustředí na předpoklad, že lež a nenávist jsou základními stavebními kameny její existence. Pokud bychom odstranili tyto negativní síly, civilizace by podle tohoto názoru přestala existovat, protože ztratí svou vnitřní dynamiku a… Číst dále »Jsi čert, co touží marně po ráji

Čas načtení: 2024-12-05 10:07:40

Kvantový počítač místo mozku

Lidská civilizace je evoluční chybou, důkazem jsou škody, které na přírodě lidská civilizace napáchala, v přírodě je vše postaveno na automatizaci a optimalizaci zde není místo pro centralizaci a monopoly. Už brzo dojde přírodě s lidmi trpělivost, a tak lidská civilizace evolučně zanikne, není podstatné, jaké prostředky příroda použije k eliminaci lidské civilizace, podstatné je… Číst dále »Kvantový počítač místo mozku

Čas načtení: 2025-04-01 01:00:00

Kotouč, Jan - Odkaz Protektorů

Boj o budoucnost civilizace vrcholí. Císař Daniel Hankerson a jeho spojenci, v čele s jeho novomanželkou a superkomandem v jedné osobě Hilou Ebanovou, úspěšně ukončili válku na odvrácené straně Centrálního impéria. U planety Davenport se nyní shromažďuje flotila k rozhodující bitvě s Novým protektorátem. Ještě předtím ale musí Daniel otevřít nadsvětelnou bránu, odkaz zapuzené civilizace Protektorů, a také se vypořádat s mnohem bližším nepřítelem ve vlastní rodině. Pokud se mu to nepodaří, bude mít v zádech druhou nepřátelskou flotilu a vyústí to v další miliardy mrtvých. Oba tyto úkoly císařovu osobní jednotku zavedou v předvečer bitvy na planetu Zemi. Země je kolébkou civilizace a jak praví heslo rodu Hankersonů: Civilizace musí pokračovat. Datum vydání: 31.03.2025

Čas načtení: 2025-06-26 18:08:00

„Nemá to dobré řešení.“ Drulák a Robejšek, temná slova o Evropě

Poslanec SPD Vladimír Zlínský uspořádal seminář o vývoji civilizace, především pak evropské civilizace. Na semináři mimo jiné zaznělo, že rozpad stávající západní atlantické civilizace Česku prospěje. Padlo srovnání konce Římské říše a naší civilizace. Doktor Petr Robejšek varoval, že zatímco dříve politické strany reprezentovaly zájmy voličů, dnes politici reprezentují jen zájmy své a svých sponzorů. Profesor Petr Drulák zašel ještě dál.

Čas načtení: 2025-09-03 10:27:24

Civilizace je pokrytecký chrám

Lidská kulturní civilizace je továrna, která egoistickým lidem umožňuje snadné parazitování na přírodě. To je velmi zajímavá formulace zní skoro jako aforismus nebo filozofická teze. Pokud se na to podíváme blíže, „Továrna“ vystihuje organizovaný, systematický charakter civilizace vyrábí, zpracovává, přetváří a neustále roste. „Egoističtí lidé“ odkazují na to, že motivací velké části lidské činnosti bývá osobní prospěch, moc,… Číst dále »Civilizace je pokrytecký chrám

Čas načtení: 2025-12-12 09:00:00

Fakta jsou jasná: Evropa musí otevřít dveře migrantům, nebo čelit vlastnímu zániku

Klesající porodnost znamená, že bez přilákání imigrantů směřuje mnoho zemí k zániku Bez imigrace nebude za několik generací existovat Evropa. Dnešní rasistické posedlosti budou pro naše stárnoucí potomky, kteří budou zoufale potřebovat mladé lidi, aby se o ně starali a udržovali jejich země v chodu, nepochopitelné. Brzy budeme bojovat o to, abychom přilákali lidi ze zahraničí.  Vím, jak vypadá „vymazání civilizace“: viděl jsem graf. Evropská komise jej zveřejnila v březnu. Jedná se o graf celkové porodnosti: průměrný počet dětí narozených na jednu ženu. Po mírném vzestupu v posledních 20 letech se míra plodnosti v EU opět snižuje a nyní činí 1,38. Ve Velké Británii je to 1,44. Pozn. red. V ČR je to ještě otřesnější: Český statistický úřad:Během roku 2024 se živě narodilo 84,3 tisíce dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Potřetí v řadě došlo k výraznému meziročnímu poklesu nejen porodnosti, ale i plodnosti. Na jednu ženu v průměru připadlo 1,37 dítěte; nejnižší úhrnná plodnost 1,13 nadále patří roku 1999. Průměrný věk matek při narození 1. dítěte v roce 2024 dále vzrostl na 29,0 let. Míra reprodukce populace je 2,1. Můžete to považovat za katastrofu, nebo také ne, ale matematika se nestará o to, co si myslíte. Klesáme, jako by nás přitahovala gravitační síla, k zemi, píše George Monbiot. „Vymazání civilizace“ je termín, který Trumpova administrativa použila ve své nové strategii národní bezpečnosti, zveřejněné minulý týden. Tvrdí, že imigrace, mimo jiné faktory, povede ke zničení evropské civilizace. Ve skutečnosti bez imigrace nebude žádná Evropa, žádná civilizace a nikdo, kdo by o tom diskutoval.

Čas načtení: 2026-01-20 04:00:58

Mohla by vzniknout lidská civilizace, pokud by člověk byl býložravec?

Ano, lidská civilizace by mohla vzniknout i v případě, že by lidé byli býložravci a nejedli maso. Skutečnost, že jsme v průběhu naší historie konzumovali maso, byla jedním z mnoha faktorů, které ovlivnily vývoj naší civilizace. Však i jiné faktory hrály význačnou roli, jako je vývoj technologií, rozvoj zemědělství, vytváření komplexních společenských struktur, vzdělání a… Číst dále »Mohla by vzniknout lidská civilizace, pokud by člověk byl býložravec?

Čas načtení: 2026-01-27 11:00:27

Napětí mezi protiklady má za následek evoluční příčiny a jejich následky

Většina z vás si myslí že civilizace přináší největší užitek bohatým lidem, naopak ubožákům civilizace jenom škodí, tak to vypadá z veliké dálky, že za vším je náš pokrytecký egoismus. Z blízka spatříme to, že největší užitek přináší lidská civilizace evolučnímu procesu, naše civilizace je továrnou na evoluční experimenty a lidi jsou jenom materiál na evoluční… Číst dále »Napětí mezi protiklady má za následek evoluční příčiny a jejich následky