EUR 24,170 || 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Jak Češi sdílejí jednu ze svých univerzálních zkušeností: hodinu tělocviku
--=0=--
---===---Čas načtení: 2025-01-04 07:13:09
Česko je podle Václava Knappa dobrou zemí pro vědu. Vědecké sítě má však už v sedmnácti letech rozhozené i za oceán. A motivuje k tomu i další. Článek S kurzy světových univerzit začal na základce. V 17 zkoumá, jak s umělou inteligencí replikovat lidské vědomí se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-02-06 06:25:55
Na základce prodával dělníkům bagety. Teď nabízí developerské podpultovky a pomáhá lidem vybrat byt
Martin Šetek a jeho společnost Resimo mají v nabídce tisíce bytů a domů z developerských projektů. Zájemce provedou nákupem nemovitosti od A do Z. Článek Na základce prodával dělníkům bagety. Teď nabízí developerské podpultovky a pomáhá lidem vybrat byt se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-03-14 12:10:56
Zatímco někteří milují čas strávený čtením, jiní tuto aktivitu ze srdce nenávidí. Každý z nás si ale jistě vzpomene na hodiny literatury, ve kterých jsme se o nejznámějších dílech české a světové literatury učili. Zkuste si své vědomosti oprášit a zjistěte, jestli byste uspěli v našem kvízu. The post Kvíz o české literatuře: Dokážete správně přiřadit autora ke knize? Děti na základce to zvládnou, dospělí tápou first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2025-06-24 06:23:30
Prodávat začal na základce, z panelákového bytu rodičů udělal sklad. Dnes má stamilionový byznys
Patrik Jokl vybudoval holding několika firem, kromě reverzní logistiky provozuje outlet s rozbalenou elektronikou či vlastní e-shop. Článek Prodávat začal na základce, z panelákového bytu rodičů udělal sklad. Dnes má stamilionový byznys se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-11-26 17:05:24
Patrik Jokl vybudoval úspěšný online byznys, který letos roste na dostřel od půlmiliardy. Pro Kijonkovou jde po dvou letech o návrat do e-commerce. Článek Je mu 29 a byznys, který rozjel už na základce, mu vydělal stamiliony. Většinu od něj koupila Kijonková se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2026-06-07 11:08:08
„Lidé jsou přehlcení. O víkendu chtějí jet někam, kde nejsou davy. Hledají místo s příběhem,“ říká Ondřej Filgas, zakladatel projektu Rare Places. Článek Už na základce ukazoval lidem nevšední místa. Teď vydává populární průvodce a rád by sám jedno postavil se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-02-05 06:09:00
Mám takový zvláštní problém, nevíš co dělat????
Ahoj Mourrisone. Mám takový zvláštní problém. Na základce se se mnou nikdo moc nechtěl bavit až na jednu holku, říkejme jí třeba Míša. Míša se chtěla bavit se mnou, ale taky s ostatními holkami. Problém byl, že holky se nechtěly bavit se mnou a tak se nakonec rozhodla, že dá přednost holkám přede mnou. Bylo mi to strašně líto a připadala jsem si bez ní hrozně osamělá. Protože jsem byla chytrá, tak jsem se dostala na gymnázium, na které teď chodím prvním rokem. Problém je ten, že jsem se dostala do pozice Míši. Je tu jedna holka, říkejme jí třeba Linda, se kterou jsem si na začátku sedla. Nechce se moc bavit s ostatními holkami a holky o to ani moc nestojí. Ony jsou fajn, jenomže Linda je občas protivná a na všechno kolem si stěžuje a holky ji znají jenom takhle. Snažila jsem se je dát dohromady a ukázat, že Linda je fajn holka, jenomže i kdyby se mi to povedla, tak o to Linda nestojí a raději bude sama. Přála bych si být s holkami i s ní, jenomže to je nereálné. Nechci Lindu opustit, jako to udělala Míša mně, jenomže holky mám ráda stejně jako Lindu. Nevíš co dělat????
Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01
Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže
„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018). V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně. Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá? Jo, vlastně. Včera sedm vražd. To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou? Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky. Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda. Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl. Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna. Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali? Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám. V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama. Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů. „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali. Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila. Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se. Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není. Takže co udělám? Otevřu konzervy s mořskými plody. Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků. Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci. / Starosti a radosti Skypuju s rodiči. Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972. Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit. Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky. Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo. „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize. „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se. „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou. Bejvávalo. / Sestry I. Venku den jak lusk. Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“. Tak to ne, musím přece pracovat. V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla. Respektive její asi devatenáctý začátek. Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky. Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi. Jo, tohle jsem kdysi byla já. DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní. Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem. Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani… Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru. Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně. Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo. / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku. Marka jsme poznali na podzim 2007. „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“ Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání. Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady. No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně. Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána. Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.) S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí. A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek. Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal. Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty. Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala. Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili. A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady. Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek. / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně. Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku. Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká. Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká! A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty. Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života. Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně. Mohla jsem s nimi začít hned teď. Do tělocvičny. A šupem! Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-18 14:58:48
Barbora Šťastná: Zajímají mě příběhy, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí
Bezmála dvacet let pracovala jako novinářka, osm let psala blog a od roku 2019 působí jako editorka Paměti národa a jak přiznává, v této práci se našla. Kromě toho se Barbora Šťastná věnuje také psaní knížek. Ta poslední Hezčí svět vyšla v roce 2020 a právě pracuje na další. Vyrůstala jste v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Jak jste prožívala období svého dětství? Čím jste chtěla být? Nepamatuji se, čím jsem chtěla být jako malá, asi se to hodně měnilo podle toho, co jsem zrovna četla. Třeba když jsem četla Děti z Bullerbynu, chtěla jsem bydlet na vesnici a pracovat na statku. Ale pamatuji se, že jednou – to mi bylo asi sedm, osm let, jsem se ptala mámy, jak se v dospělosti shání zaměstnání. A máma mi odpověděla: „Přes známé.“ To mě úplně vyděsilo, protože jsem si pomyslela, že nemám žádné „známé“, kteří by mi pomohli sehnat práci, až budu velká. Utěšovala jsem se tím, že bych mohla dělat aspoň sekretářku u nás na základce, protože tam jsem měla známé – učitelky. Co vás přivedlo ke studiu scenáristky a dramaturgie na FAMU? Maturovala jsem v roce 1991, v době, kdy se najednou zdálo, že je všechno možné. Třeba i přihlásit se na uměleckou školu. Do té doby nás totiž výchovní poradci na všech stupních škol hodně tlačili ke studiu technických oborů, s argumentem, že nikam jinam se stejně nemáme šanci dostat. Ale po roce 1989 jsem najednou měla pocit neomezených možností, takže jsem udělala něco, na co jsem do té doby vůbec nepomýšlela – přihlásila jsem se ke studiu dramaturgie na DAMU. Kupodivu mě vzali. Po třech letech jsem se potom přihlásila na scenáristiku na FAMU. „Spisovatelství” se u nás nikde studovat nedalo a scenáristika mu byla nejblíž. Již během studií jste začala psát do různých časopisů o filmu. Začínala jste v časopise Týden, pak jste byla redaktorkou filmového měsíčníku Premiere, následoval časopis ELLE a poté jste byla šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie. Jak vzpomínáte na svoji novinářskou kariéru? Moje psaní pro časopisy začalo jako z nouze ctnost. Na FAMU jsem od jisté doby měla pocit, že psaní povídek nebo scénářů se mi vůbec nedaří. Že prostě nemám talent na vyprávění příběhů. Takže jsem na tuhle stránku práce trochu rezignovala. O to víc jsem se zaměřila na teoretické psaní o filmu. To mě přirozenou cestou dovedlo k filmové publicistice… a odtamtud do redakcí nejrůznějších časopisů. A v nich jsem pracovala, když to počítám, skoro dvacet let. Uf, připadám si hrozně staře, když tohle říkám. Od roku 2019 jste editorkou Paměti národa. Co je vaší náplní a jak jste se k této práci dostala? Čtyři roky jsem dělala šéfredaktorku Mojí psychologie a dost mě to vyčerpávalo. Celý časopis jsme vyráběli v tříčlenné redakci, bylo to hodně práce a hodně stresu. Třeba při přemlouvání celebrit, aby nám poskytly rozhovor, nebo při schvalování fotek na obálku… Takže jsem chtěla odejít. A shodou okolností právě v té době jsem zahlédla inzerát hledající editora pro Paměť národa. V té práci jsem se opravdu našla. Mým úkolem je poslouchat nahrávky rozhovorů s pamětníky historických událostí a vytvářet podle nich psané texty pro náš archiv i pro různá média. Každý den poslouchám strhující příběhy z doby druhé světové války, stalinismu, šedesátých let, normalizace… co víc bych si mohla přát? Psaní vás provází skoro celý život. V dětském věku a dospívání jste rozepsala, jak jste někde přiznala, detektivku, cestopis a historický román. Napsala jste spoustu povídek a první vaše knížka Výlet do ptačího města vyšla někdy v 90. letech. A od roku 2010 jste skoro osm let psala Šťastný blog. Co vám přimělo psát právě blog? Bylo to ještě předtím, než naplno propukl boom sociálních sítí. Blog byl jednoduchý prostředek, jak si vytvořit svou vlastní platformu, prostor, kde si můžu publikovat, co chci a okamžitě mít zpětnou vazbu od čtenářů. V časopisech jsem psala to, co bylo potřeba, nebo co mi někdo zadal. Kdežto blog byl jako moje vlastní hřiště, kde si pravidla určuji já sama. Právě ze Šťastného blogu jste čerpala do knížky Šťastná kniha, která vyšla v roce 2013. Pak následovala Jak jsem sebrala odvahu a poté Dobrá tak akorát. A jak jste v jednom rozhovoru přiznala, jsou autobiografické. Další dvě – Láska pro samouky a Hezčí svět jsou fiktivní. Pracujete na další knížce? O čem ráda píšete? Ano, pracuji na další knize – měl by to být román, ve kterém se proplétá současný příběh s historií předchozích dvou generací. Jak už jsem zmínila, když jsem kdysi studovala na FAMU, ztratila jsem autorskou sebedůvěru, přestala jsem věřit, že dokážu vyprávět příběhy, které by někoho zajímaly. To byl taky důvod, proč jsem celá léta psala jen blogy a útržkovité fejetony. Teď, po mnoha letech, tu vypravěčské sebevědomí pomalu zase nacházím. Příběhy, které mě zajímají, jsou ty, v nichž se přítomnost propojuje s minulostí, odkrývají se různá rodinná tajemství. Na obálkách všech vašich knížek jsou krásné ilustrace výtvarnice a ilustrátorky Lely Geislerové, sestry hereček Ani a Ester Geislerových. Jak se vám spolu pracovalo? Na dálku! Lela je myslím velký introvert, stejně jako já. Měla jsem velkou radost, když souhlasila, že bude ilustrovat obálku Šťastné knihy. Ale naše komunikace probíhala převážně po e-mailech. Ve skutečném životě jsme se setkaly jen několikrát. Nějakou dobu jste v mládí pobývala ve Francii. Nejdříve jako au-pair a pak jako stipendistka na Sorbonně a díky znalosti francouzštiny jste přeložila několik knížek. A co dnes překládáte ještě? Ty knížky, které zmiňujete, jsem přeložila hlavně díky své neuvěřitelné drzosti. A díky tomu, že jsem si neuvědomovala, co všechno má skutečný překladatel znát a umět. Když dnes sleduji na sociálních sítích diskuse svých přátel, opravdových překladatelů, třeba Viktora Janiše a Michaely Škultéty, dost se červenám. Nicméně překládání mě opravdu těšilo. Ponořit se do cizího textu je jako nějakou dobu bydlet v cizí domácnosti, zjišťovat o jejím majiteli všechny nejintimnější podrobnosti, kam si dává chňapky na nádobí, co má v lékárničce… Ale už dlouho jsem nic nepřekládala a obávám se, že i ta moje francouzština poslední dobou trochu ztrouchnivěla. Jaká jste čtenářka? Dočetla jsem se, že se ráda vracíte ke knížkám Betty MacDonald a ráda čtete Francisce Scotta Fitzgeralda… Objevem posledních let je pro mě Elena Ferrante a její Geniální přítelkyně i další romány. A také Neil Gaiman, zrovna jsem dočetla jeho Oceán na konci cesty. Jako oddechovky mám ráda horory Stephena Kinga. A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Poslední rok je to – vzhledem k pandemii – hodně stereotypní. Pracuji z domova. Ráno cvičím jógu. Chodím běhat. Před rokem jsem se taky začala učit španělsky přes aplikaci Duolingo. Kurz španělštiny mi už brzy skončí a těším se, že pak budu pokračovat němčinou. A taky se těším, že snad už brzy – třeba příští rok – zase bude možné cestovat a že si ty jazyky vyzkouším v praxi. Barbora Šťastná se narodila se v roce 1973. Vyrůstala v Kynšperku nad Ohří a v Karlových Varech. Po gymnáziu v Karlových Varech, vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Řadu let působila jako novinářka a od roku 2019 je editorkou Paměti národa. Napsala knihy – Šťastná kniha (2013), Jak jsem sebrala odvahu (2015), Dobrá tak akorát (2017), Láska pro samouky (2019), Hezčí svět (2020). Mluví anglicky a francouzsky a přeložila několik knih z francouzštiny. S rodinou žije v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46
Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci. Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak. Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru? Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě. K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti? K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe. Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění. Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost. Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka. Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií. Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem… Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy. Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou. Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-26 11:34:56
Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to. Mám před sebou tři knihy… Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům: Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích. V Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být… Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře. Ve Voslích můstcích žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše, jaké to je milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali – jen muži? Voslí můstky stojí za přečtení! V knize Hoď se do pogody Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil, a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé, zvlášť u druhých a když nejde o krk… Při každém průseru teď už uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát? Zvláštní věc – během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co? Dočetl jsem knihu od paní Landovské – Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát „to“ nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro „to“ něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc. V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství: a) Kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku – maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat! (Pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou – už jste viděli bílou vránu?) b) Film Vinnetou – Poslední výstřel. Taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc – ale hlavně – jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět... Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako… c) Učebna chemie. Taková byla i „naše“ učebna, ale ne na základce, ale na gymnáziu na náměstí – tehdy – lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou, si budu hezký čas pamatovat! Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál – i když si odmyslím 50–60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství... Nikdy není pozdě na šťastné dětství? Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-20 10:02:00
Za aktuálním comebackem kapely Jana P. Muchowa Ecstasy of Saint Theresa stojí nenápadný koncert na jedné pražské základce. Souběžně s přípravami nových písní ale Muchow pracuje na filmové hudbě. Ve Vizitce v rozhovoru s Tomášem Klementem detailně popsal, kolik času mu při práci na snímku zabere hledání správného zvuku, vzpomněl, jak ho pro tvorbu remixu oslovila britská kapela Placebo a jak v jednom pražském klubu objevil tehdy neznámou zpěvačkou Never Sol.
Čas načtení: 2024-03-24 07:00:46
Investor a manažer z fondu Metatron Capital popisuje, že by jednou chtěl být kavárníkem, napsat knihu nebo učit matematiku na základce. Článek Akcie Bookingu jsem prodal za 12 dolarů a cítil se jako král. Dnes stojí 350krát tolik, směje se Vávra se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-04-01 09:18:59
Na rozjezd firmy jsem prodal akcie ČEZu. A nejlepší osobní investice? Ta do Harvardu, říká Stuchlík
Na základce dělal pokladníka, vždycky ho bavila matematika a jako podnikatel vyrazil studovat na Harvard. Jak Petr Stuchlík přemýšlí o investicích? Článek Na rozjezd firmy jsem prodal akcie ČEZu. A nejlepší osobní investice? Ta do Harvardu, říká Stuchlík se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-04-02 11:00:00
K zápisu do první třídy míří další silný ročník. Míst je dost, problém je lokalita
Druhého dubna začínají zápisy dětí do prvních tříd základních škol. Zřizovatelé z velkých měst jsou přesvědčeni, že prvňáčci se do škol vejdou bez problémů, někteří rodiče mají ale obavy. Týká se to zejména Prahy a okolí, kde bývá o místo na vybrané základce každoročně boj. Roli hraje zejména zápisová turistika.
Čas načtení: 2024-04-25 08:45:00
Jsem na střední, jak se mám skamarádit s holkou ze základky?
Ahoj Mourrisone, už jsem nějakou dobu v prváku na střední a strašně moc lituji toho, že jsem se s jednou holkou z vedlejší třídy na základce aspoň neskamarádil. Prosím, pomoz mi.
Čas načtení: 2024-05-13 06:36:00
Je gymnázium opravdu tak těžké?
Ahoj, se spolužačkama se už bavíme, kam půjdeme po základce a plno z nich říká, že jdou na učňák. Já jsem z rodiny, kde by mě jít na učňák ani nenapadlo a tím nechci urazit žádné řemeslo, je super, když si člověk vybere dobře a je v něm dobrý, navíc řemeslníky svět potřebuje. Ale prostě chci maturitu a vysokou školu, navíc kdybych v životě chtěla, můžu si klidně dodělat jakoukoliv VŠ na jakékoli jiné zaměření, které mě napadne (samozřejmě to není jen tak, ale jde to). Jen chci prostě na gymnázium, mám k tomu nespočet důvodů, ale už jsem nejednou slyšela věci jako třeba: nechoď na gympl, je to strašně těžký anebo: někteří jsou rádi, že vůbec projdou a jedna spolužačka říkala (která chce jít taky na učeb. obor), že gympl dokončí jen polovina žáků, což si myslím, že je blbost. Nechci být hnusná, ale chvílema mi až přijde, že mi to ani nepřejí. Ptám se tedy, je gympl opravdu tak těžký? Nebo je to o tom si jen zvyknout na nový režim a více učení? Jsem pro něj pevně rozhodnutá, na přijímačky se budu učit fakt hodně a více učení mi nevadí, protože se učím ráda, díky anonymka.
Čas načtení: 2024-06-13 08:15:00
Výlet | Ozvěny Zlín Film Festivalu
Snímek sleduje osudy sarajevské teenagerky, která si ve snaze získat uznání okolí vymyslí, že první sex měla na základce při hře „vadí nevadí“. Vlastní lež ještě přiživí tím, když si přimyslí těhotenství. Jenže…
Čas načtení: 2024-06-14 12:53:00
Za jedničku z matiky nebo fyziky vesmírná vstupenka odměnou
A je to tady zase! Jste na základce nebo na střední škole? Skví se na vašem aktuálním vízu jednička z matiky nebo fyziky? Pokud ano, za vaši mimořádnou práci a snahu pro vás máme malou odměnu. Volnou vstupenku do brněnské hvězdárny!
Čas načtení: 2024-06-24 16:24:00
O nic se nezajímám, a tak nic nevím...
Ahoj, potřebovala bych asi poradit. Teď půjdu do osmé třídy na základce, a ještě vůbec nevím, kam pak jít na střední a hodně lidí v mém okolí už dávno ví. Nevím popravdě, kam jít, protože se o moc věcí nezajímám. Nevím, co bych chtěla dělat za povolání v budoucnu, nevím prostě nic... No, jen mě napadlo, že bych ráda napsala knihu nebo tak a stala se spisovatelkou. Protože docela dobře píšu slohovky, ale zase je rozdíl napsat slohovku a celou knihu. A taky mě baví kreslení, ale to my moc nejde, takže vážně nevím, kam mám jít. Taky by mě bavilo herectví, ale myslím, že to bych vážně nezvládla. Největší šance je asi to spisovatelství. Moc chytrá nejsem, takže gymnázium asi ne. No prostě nevím, nemáš nějaký tip? Dík, holka 13