EUR 24,170 || 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Společnost Explosia, která v Pardubicích vyrábí výbušniny a střeliva, je nyní ekonomicky nejsilnější ve své historii, řekl dnes vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) členům sněmovního výboru pro obranu. Stát uvažuje o prodeji firmy, podle Havlíčka se ale nyní státní podnik neprodává a vláda zatím pouze vyhodnocuje obdržené nabídky. Dříve Havlíček uvedl, že zájemců je zhruba šest a pokud by vláda rozhodla o prodeji, obchod by bylo nejlepší uzavřít letos nebo příští rok.
Čas načtení: 2026-06-09 18:05:00
Havlíček promluvil o prodeji Explosie: Cena až 17 miliard a šest zájemců
Společnost Explosia, která v Pardubicích vyrábí výbušniny a střeliva, je nyní ekonomicky nejsilnější ve své historii, řekl dnes vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) členům sněmovního výboru pro obranu. Stát uvažuje o prodeji firmy, podle Havlíčka se ale nyní státní podnik neprodává a vláda zatím pouze vyhodnocuje obdržené nabídky. Dříve Havlíček uvedl, že zájemců je zhruba šest a pokud by vláda rozhodla o prodeji, obchod by bylo nejlepší uzavřít letos nebo příští rok.
\nČas načtení: 2024-12-26 21:45:17
Nikdo tady strach neprodává, ohradil se proti projevu premiéra Havlíček
Byl to typický politický projev premiéra, který viděl, že se mu krátí jeho mandát, reagoval na vánoční projev premiéra Petra Fialy místopředseda ANO a předseda stínové vlády opozičního hnutí ANO Karel Havlíček. „Nikdo tady strach neprodává,“ ohradil se Havlíček v České televizi proti varování premiéra Fialy před prodavači strachu.
\nČas načtení: 2024-12-26 21:45:00
Nikdo tady strach neprodává, ohradil se proti projevu premiéra Havlíček
Byl to typický politický projev premiéra, který viděl, že se mu krátí jeho mandát, reagoval na vánoční projev premiéra Petra Fialy místopředseda ANO a předseda stínové vlády opozičního hnutí ANO Karel Havlíček. „Nikdo tady strach neprodává,“ ohradil se Havlíček v České televizi proti varování premiéra Fialy před prodavači strachu.
\nČas načtení: 2024-12-26 21:45:00
Nikdo tady strach neprodává, ohradil se proti projevu premiéra Havlíček
Byl to typický politický projev premiéra, který viděl, že se mu krátí jeho mandát, reagoval na vánoční projev premiéra Petra Fialy místopředseda ANO a předseda stínové vlády opozičního hnutí ANO Karel Havlíček. „Nikdo tady strach neprodává,“ ohradil se Havlíček v České televizi proti varování premiéra Fialy před prodavači strachu.
\nČas načtení: 2026-06-09 17:10:00
Havlíček: Explosia se teď neprodává, vláda pouze vyhodnocuje obdržené nabídky
Společnost Explosia, která v Pardubicích vyrábí výbušniny a střeliva, je nyní ekonomicky nejsilnější ve své historii, řekl dnes vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) členům sněmovního výboru pro obranu. Stát uvažuje o prodeji firmy, podle Havlíčka se ale nyní státní podnik neprodává a vláda zatím pouze vyhodnocuje obdržené nabídky. Dříve Havlíček uvedl, že zájemců je zhruba šest a pokud by vláda rozhodla o prodeji, obchod by bylo nejlepší uzavřít letos nebo příští rok.
\nČas načtení: 2026-06-09 17:09:00
Explosia se zatím neprodává. Vláda podle Havlíčka vyhodnocuje obdržené nabídky
Společnost Explosia, která v Pardubicích vyrábí výbušniny a střeliva, je nyní ekonomicky nejsilnější ve své historii, řekl v úterý vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) členům sněmovního výboru pro obranu. Stát uvažuje o prodeji firmy, podle Havlíčka se ale nyní státní podnik neprodává a vláda zatím pouze vyhodnocuje obdržené nabídky.
\nČas načtení: 2026-06-09 17:09:00
Explosia se zatím neprodává. Vláda podle Havlíčka vyhodnocuje obdržené nabídky
Společnost Explosia, která v Pardubicích vyrábí výbušniny a střeliva, je nyní ekonomicky nejsilnější ve své historii, řekl v úterý vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) členům sněmovního výboru pro obranu. Stát uvažuje o prodeji firmy, podle Havlíčka se ale nyní státní podnik neprodává a vláda zatím pouze vyhodnocuje obdržené nabídky.
\nČas načtení: 2026-06-09 17:09:00
Explosia se zatím neprodává. Vláda podle Havlíčka vyhodnocuje obdržené nabídky
Společnost Explosia, která v Pardubicích vyrábí výbušniny a střeliva, je nyní ekonomicky nejsilnější ve své historii, řekl v úterý vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (ANO) členům sněmovního výboru pro obranu. Stát uvažuje o prodeji firmy, podle Havlíčka se ale nyní státní podnik neprodává a vláda zatím pouze vyhodnocuje obdržené nabídky.
\nČas načtení: 2024-04-30 11:26:57
Bláznivý Cybertruck míří do Prahy. Tesla ukáže své auto v Evropě, kde se zatím neprodává
Tesla si přichystala pro všechny evropské fanoušky svého Cybertrucku roadshow, kdy vůz představí na více než stovce míst. Chybět nebude ani Praha. Článek Bláznivý Cybertruck míří do Prahy. Tesla ukáže své auto v Evropě, kde se zatím neprodává se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-10-23 10:00:26
Vyzkoušeli jsme Xiaomi Mix Fold 4: zákazníci v Česku přichází opravdu o hodně…
V létě Xiaomi představilo už čtvrtou generaci skládačky Mix Fold Novinka nabízí vylepšený fotoaparát, vyšší výkon a ještě tenčí konstrukci Xiaomi Mix Fold 4 vyjde v přepočtu na 36 tisíc korun, mimo Čínu bohužel dostupný není Přestože je čínská společnost Xiaomi na českém trhu velice úspěšná, skládací telefony zde až na jedinou výjimku neprodává. Tou výjimkou je Mix Flip, který dorazil teprve před pár týdny. To je ale telefon typu véčko, flip. Velké skládačky typu „fold“ Xiaomi zatím mimo Čínu neprodává. Přitom by to rozhodně stálo za to, jak ukazuje novinka jménem Mix Fold 4, kterou jsme si mohli v redakci vyzkoušet. Přečtěte si celý článek Vyzkoušeli jsme Xiaomi Mix Fold 4: zákazníci v Česku přichází opravdu o hodně…
Čas načtení: 2024-12-09 07:30:15
Neprodává se Mini ani Plus, teď přijde Air. Nový iPhone bude tenký jako papír
Plánovaný iPhone 17 Air (Slim) má být extrémně tenký. Mark Gurman z Bloombergu odhalil těžkou uvěřitelnou hodnotu, a sice pouhých 6,25 mm.Přečtěte si celý článek: Neprodává se Mini ani Plus, teď přijde Air. Nový iPhone bude tenký jako papír
Čas načtení: 2025-01-02 09:00:47
Apple údajně zastavil výrobu headsetu Vision Pro. Vůbec se neprodává
Apple Vision Pro končí? Slabé prodeje, vysoká cena a omezené využití vedly k omezení výroby. Budoucnost nové generace je nejistá.Přečtěte si celý článek: Apple údajně zastavil výrobu headsetu Vision Pro. Vůbec se neprodává
Čas načtení: 2008-12-12 00:00:00
Vánoční soutěž je u konce. Kdo vyhrál?
Před více než měsícem jsme se společností Beinstyle spustili naši první soutěž o věcné ceny dle vlastního výběru v celkové hodnotě 15 000 Kč. Měsíc utekl jako voda a my máme to potěšení vyhlásit dnes tři šťastné výherce. Na soutěžní otázku “Jakou značku zatím Beinstyle neprodává?” odpovědělo správn ...
Čas načtení: 2022-01-19 09:18:18
Apple HomePod mini: chytrý reproduktor, který vám kapsu nezatíží [Zkušenosti]
Přestože Apple v našich končinách reproduktory z řady HomePod oficiálně neprodává, najdete je v nabídkách mnoha internetových prodejců. Nejnovějším přírůstkem do této řady je malý kousek nazvaný HomePod mini, který nepatří mezi právě nejdražší zařízení. Zajímalo nás, jaká je jeho použitelnost v českém prostředí. Proč nejsou HomePody k dispozici také v Česku? Odpověď je jednoduchá: protože stále nemáme českou Siri. A protože hlasová asistentka Siri je tím hlavním, co činí tyto reproduktory výjimečnými, nabízí je Apple pouze v těch zemích, jejímiž jazyky Siri hovoří. Kusy prodávané u
Čas načtení: 2020-09-25 00:00:00
Již dlouhých třicet let uběhlo od prvního úspěchu nejprodávanějšího francouzského automobilu v celé automobilové historii, modelu Renault Clio. S více než 15 miliony vozy vyrobenými od svého uvedení na trh v roce 1990 je Renault CLIO modelem ověnčeným mnoha superlativy. Jakými? Clio je neprodáva ...
Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09
Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já
„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“ O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy? Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala. Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám. Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic. Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování? Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali. Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka? Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám. V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali? O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu. Pro web www.vimvic.cz jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl. V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy. Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak… jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi. Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).
Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52
Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy
Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí. Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla. Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval. František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-10 17:53:03
Vzkaz Danielu Stachovi o konci světa
Sedím a vzpomínám, co vyprávěli moudří Mayové, ale také ostatní indiánští mudrci ze všech tří Amerik. Byli ze stovek a stovek kmenů pro nás z větší míry zcela neznámých, z dob dávných i ze současnosti. Byly jich tisíce, statisíce a stále jich jsou stovky a stovky. I když se každý z nich oblékal, či se dnes obléká zcela různě, každý se zdobí a maluje jinak, každý loví jinou zvěř a pěstuje jiné plodiny, každý mluví jinou řečí, každý si staví jiné obydlí, někteří žijí vysoko v studených horách, jiní v teplých džunglích, přesto všichni hovoří, cítí, myslí, vědí stále stejně to samé. Člověk, a zvlášť běloch je nenapravitelný tvor, který si neváží darů přírody a drancuje ji pro svůj větší blahobyt, aniž by na ni, na Matku Zemi někdy pomyslel, aniž by ji někdy poděkoval, aniž by s ní měl slitování, aniž by se před ní pokorně sklonil, aniž by řídil svůj život podle jejích zákonů, které zaručují stále přežívání. Nechtěli jsme přežívat jak indiáni. Bylo nám to málo. Chtěli jsme mít víc a stále víc, chtěli jsme kořistit a drancovat. Jenže svět, univerzum, je živý řízený organismus, který špatnosti nashromážděné našimi činy a staletými dějinami potřebuje vyčistit. Tito mudrci, chcete-li šamani, kněží, proroci, filozofové, se nám to snaží již mnoho desítek let vysvětlit jednoduchými, obyčejnými slovy, ale my jim nerozumíme. Nechceme jim rozumět. Co nějaká láska k Zemi? Co to je? Co nějaká láska k vodě? Co to je? Co nějaká láska k darům přírody? Co to je? To přece není žádný byznys, žádná komodita ani žádná burza světa s ní neobchoduje. To se přece neprodává. Jistě, to se nezváží, ani nekoupí ani neprodá. My si vše jednoduše vezmeme bez Lásky. Spirituální svět, duchovní fenomény nejsou vidět, a proto se tomu všemu vysmíváme. Pro každého indiána jsou mnohem důležitější ty hodnoty, které nejsou vidět. Pro nás je to naopak a zase se tomu jen vysmíváme, zvlášť když se nám to snaží vysvětlit nějaký ušmudlaný stařeček v nějakých hadrech, který nemá ani vindru a žádný majetek. Říkáme si, že je to nějaký chudák. Raději mu dáme almužnu, pomůžeme mu a budeme mít dobré svědomí. Ne on, ale my potřebujeme pomoc. On je šťasten a spokojen. My všichni potřebujeme prohlédnout, zejména ta naše slavná euroatlantická civilizace, která si o sobě pyšně myslí, že je vládcem světa. Nechci zde podtrhávat, že o tomto nebezpečí možného konce naší civilizace vlastní vinou píšu a přednáším pár desítek let. Rád bych, abychom se vzpamatovali, abychom pochopili, že neustálý ekonomický růst ničí nejen naši Zem, ale potažmo a paradoxně nás samotné. Rád bych, abychom pochopili, že žádný technologický rozvoj nás nezachrání, ba naopak, jak říkal Albert Einstein, ta technologie nás zahubí. Jistě, technologie v rozumné míře nám pomáhá, ale ne ta, která se utrhla z řetězu. To je už jen samá šalba a klam, jak fata morgána. Jenže to ty nadnárodní megakorporace nechtějí vědět, pro ně je hlavně dravý byznys, ať to stojí cokoliv, včetně života obyčejných lidí. To ony se chtějí stát vládci světa pomocí technologie, třeba jako umělé inteligence, zabudovaných čipů do našich těl, které z nás udělají pouhé poslušné pindíky na světové šachovnici, neřku-li otroky. A my této moci a těmto plánům podléháme a máme dojem, že to vše fantasticky funguje a něco z toho spadne i na náš stůl. Rád bych, abychom se vzpamatovali, aby nám došlo, že neustálý technologický růst ničí naši lidskou podstatu a tím pádem i Matku Zemi. Stali se z nás predátorští dravci, nelítostní žraloci, kteří na Matku zapomněli, zradili ji. Lidé! Vždyť my jsme z ní přece vyrostli, je naší matkou, ale my se k ní chováme jako k maceše. Nikdo to nechce slyšet, protože se vlastně nic neděje. Pořád to šlape. Pořád ta propast není vidět, a tak se řítíme stále dál, vzhůru a vpřed. Ano, pořád to šlapalo. Až do včerejška. A náhle je tu čas k zastavení, k zamyšlení. Jistě, ne u těch v první linii. Kamkoliv volám k známým a přátelům, jsou až paradoxně vděční za tu chvíli klidu, když se vše zastavilo. Mají čas k přehodnocení svého života, někteří se vrátili k svým dětem či k starým rodičům, které zanedbávali, jiní si dělají pořádek ve svých věcech, na chalupách, doma, jiní pracují na něčem, na což předtím neměli čas. Jsme svědky i návratů k činnostem, o které bychom včera ani nezavadili. Prostě jako by se svět den ze dne změnil. Mění se nám priority. To určitě. Ze spousty do včerejška důležitých věcí jsou dnes prkotiny. Vlády na celém světě zlehka vyhazují miliardy, což nikdy nečinily. Že by začal boj o přežití? Všichni k pumpám je heslo na naší lodi plující po rozbouřeném moři. Ti u těch pump, ti v první linii, díky Bohu, ti makají za nás všechny. Díky jim! Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem byl v TV Horizont, na pořad, který tehdy moderoval příjemný klučina Daniel Stach. Bavili jsme se o konci světa podle mayského kalendáře. Samozřejmě, že tomu pořádně nerozumím. Kdo taky? Jen tuším, jen podvědomě tuším, že tato indiánská moudra, která vycházejí z obrovsky niterné a tisícileté znalosti Matky přírody i celého kosmu a jeho mechaniky, s kterými byli v blízkém duchovním porozumění, nám nesdělují žádné lži. Indiáni nám jednoduše nikdy nesdělovali žádné lži. Nemají důvod, proč by to dělali. A tehdy, jak si matně vzpomínám, jsem Danovi řekl, že nejde o nějaký konec světa, kdy se bude bortit zeměkoule na tisíce kousků, ale že se možná, možná, možná, bude jednat o nějakou změnu, očistu. O očistu v nás? Že vstoupíme do očištěného nového světa? Možná tak nějak jsem to řekl. A jako by se to dělo. Kamarádi, když se se mnou dnes loučí v telefonu, říkají na shledanou v nových časech. V časech, kdy vše bude jinak. V časech, kdy už nebude nic, jak bývalo. Ani neříkáme jako Honza Masaryk z Londýna, na shledanou v lepších časech. Třeba to lepší časy nebudou, materiálně porovnávaje s tím naším, tedy už bývalým časem, kdy jsme se pyšně rozvalovali v luxusu a v rozcapenosti jsme se cpali borůvkami v lednu, kdy jsme jídlo v duchovní prázdnotě a bez posvátného vztahu vyhazovali v metrácích do popelnic, kdy jsme museli mít ty nejnovější modely čehokoliv, aniž by ty starší ztratily svoji funkčnost. Jistě, někteří ne, ale popelnice a sběrové dvory vypovídají své. Ten svět, který nás čeká, bude zřejmě zcela jiný. Dá-li Bůh. Určitě bude bez rozcapenosti, bez těch symbolických borůvek v lednu, určitě si budeme všeho mnohem víc vážit a rozmýšlet si něco vyhodit jen tak, jako dosud. Ano, určitě budeme skromnější. Doufám. Doufám, že se konečně ponaučíme, že dojde ke všeobecné katarzi. K tomu jsem v posledních třech letech intenzivně vyzýval jako k jedinému řešení naší budoucnosti, ale jako bych hrách na zeď házel. Raději se demonstrovalo, aby to někdo zařídil. Ne, to my sami to musíme zařídit. Určitě budeme i víc rozjímat o své existenci, o duchovním rozměru Všehomíra. A to je i cesta k nápravě naší společnosti, naší Země. Anebo jsem jen nenapravitelný a naivní snílek? Zřejmě právě toto měli na myslí ti moudří Mayové se svým koncem světa, aby přišel svět nový. Aby přišly nové časy! A tak bych možná dnes Danu Stachovi odpověděl asi o trochu jasněji, i když ne o moc. My bílí stále tápeme a jsme zanedbaní v duchovních cestách Univerza. Vstoupíme do jiného kosmického světa, do nových časů? Mayové se možná v těch mnoha tisíciletých výpočtech spletli o kosmetických osm let. Co to je osm let proti stáří vesmíru?! Kdo ví. Nejde o to malovat čerta na zeď. Jde o to si uspořádat svůj život a své nové priority, což si troufám říct, že se mnoha miliónům z nás právě stává. Buďme klidní a přijměme vše jako dar k naší změně, k naší katarzi. Jistě, já a mnozí z mé starší generace možná nepřežijí, ale jde hlavně o naše děti, o nové generace, aby byly moudřejší, než jsme byli my. Ne, aby byly bohatší, jak jsme si vždy přáli. Ale aby tento svět řídily mnohem lépe než my. A tak si to přáli a přejí indiánští mudrci, kterým jsme měli již dávno naslouchat: „Udržujte naši zem čistou i pro své syny a dcery…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-18 19:32:28
Čínský ministr zahraničí potvrdil, že Čína neprodává Rusku zbraně pro válku proti Ukrajině
Čínský ministr zahraničí Wang Yi při setkání se svým ukrajinským protějškem Dmytrem Kulebou na Mnichovské bezpečnostní konferenci potvrdil, že Čína neprodává Rusku smrtící zbraně pro válku proti Ukrajině. Informovala o tom agentura Ukrinform s odvoláním na čínské ministerstvo zahraničí.
Čas načtení: 2024-03-06 15:34:02
Renault má již 50 tisíc zájemců o retro hatchback
Malý elektromobil Renault 5 se sice ještě neprodává, ale automobilka se už pochlubila poměrně početnou skupinou zájemců na čekací listině.
Čas načtení: 2024-03-13 19:15:00
Automobilka Škoda Auto loni dosáhla rekordního provozního zisku. A to i přes to, že už neprodává v Rusku a prakticky přišla i o čínský trh.
Čas načtení: 2024-03-21 08:00:43
Rychlé nabíjení za hubičku? IKEA nově v Česku prodává duální 45W nabíječku, stojí pár korun
IKEA začala v České republice prodávat duální 45W nabíječku SJÖSS Oproti konkurenci je podstatně levnější, stojí 249 korun Levnější varianta se u nás zatím neprodává, má slabší výkon a jen jedno USB Švédský gigant IKEA rozšiřuje svou nabídku příslušenství o dvě nové nabíječky SJÖSS s USB-C. Jedná se o kompaktní a přenosná zařízení, která vám […] Celý článek si můžete přečíst na Rychlé nabíjení za hubičku? IKEA nově v Česku prodává duální 45W nabíječku, stojí pár korun
Čas načtení: 2024-03-22 18:30:00
Tohle auto vypadá opravdu zvláštně, může nám ale být blízké už kvůli tomu, že jde fakticky o předělanou škodovku. U nás se neprodává, v novém míří do Číny, kde bude chtít bodovat vpravdě čínskou vychytávkou na palubě. (Petr Prokopec)
Čas načtení: 2024-03-23 07:00:15
Luxusní sci-fi elektroauto ujede tolik, kolik tvrdí výrobce. Jenže se málo prodává, tak firma končí
Model HiPhi Z za 2,5 milionu korun vyhrál náročný test, kolik elektroauta ujedou na jedno nabití. Ve stejné době firma přerušila výrobu. Článek Luxusní sci-fi elektroauto ujede tolik, kolik tvrdí výrobce. Jenže se málo prodává, tak firma končí se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-03-27 08:54:04
Sbohem, punčocháče a dlouhé rukávy
Pobledlou, povadlou a suchou pokožku chceme po zimě co nejdříve vystavit slunečním paprskům. Pěstěný hladký vzhled jí dodají obličejové a tělové oleje od české značky Maat, která svou vysoce kvalitní aromaterapeutickou kosmetiku neprodává v běžné síti, ale prostřednictvím e-shopu. Vyrábí ji podle množství objednávek, produkty neleží dlouhé měsíce někde ve skladu, a zákazník má jistotu,
Čas načtení: 2024-03-28 13:59:53
Supermarkety dál prodávají vejce z klecových chovů
Pokud nyní kupujete vajíčka v akcích, s velkou pravděpodobností budou z nezřídka kritizovaných klecových chovů, které mají ze zákona za tři roky skončit. Z velkých tuzemských řetězců vajíčka z klecí neprodává od letoška jenom Billa. Některé další supermarkety se na to ale chystají příští rok.
Čas načtení: 2024-03-31 08:11:00
Herec Josh Brolin nabízí k pronájmu tento romantický dům v Atlantě
Hezký velký dům v Atlantě si herec Josh Brolin a jeho manželka Kathryn koupili zhruba před čtyřmi lety. Nyní je zájemcům k dispozici. Herec jej ovšem neprodává, ale pouze hodlá pronajímat. Měsíční poplatek očekává v přepočtu o něco vyšší než 800 tisíc korun.
Čas načtení: 2024-04-22 12:00:00
Tesla se zjevně dostala do nejhorší situace za několik posledních let, která pramení v podstatě z jednoho jediného problému - neprodává dost aut. Na jedné straně tak šetří propouštěním, na té druhé se snaží rozprášit sklady slevami. A ještě k tomu zkouší vydělat víc na službách. (Petr Miler)