Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-06 08:42:01

V uplynulých dnech přišla o více jak sto tisíc korun žena, která prodávala kus nábytku přes sociální sítě

Jihočeský kraj - Jihočeští policisté opět evidují několik případů podvodného jednání různého druhu. V uplynulých dnech přišla o více jak sto tisíc korun žena, která prodávala kus nábytku přes sociální sítě a spojil se s ní kupec, který měl o zboží zájem a nabídl jí zajištění přepravy prostřednictvím známé společnosti, uvedla Policie České republiky. The post V uplynulých dnech přišla o více jak sto tisíc korun žena, která prodávala kus nábytku přes sociální sítě first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-03-26 16:24:13

Její sérum na pleť máte doma možná i vy. Teď virální kosmetická značka prodávala kartony slepičích vajec

Značka The Ordinary zareagovala na drahá vejce v USA marketingovým stuntem. Místo produktů na pleť prodávala tucet vajec za zlomek současné ceny. Článek Její sérum na pleť máte doma možná i vy. Teď virální kosmetická značka prodávala kartony slepičích vajec se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-09-01 09:00:06

Xiaomi stahuje nebezpečnou powerbanku, která se prodávala i v Česku. Nemáte ji doma?

Xiaomi stahuje z trhu oblíbenou powerbanku s kapacitou 20 000 mAh Kvůli konstrukčním nedostatkům hrozí nebezpečí exploze či požáru Powerbanka se prodávala i v Česku, proto raději zkontroluje, zdali tuto dotčenou nemáte doma Čínské Xiaomi má globální problém. Minimálně jeden model oblíbené powerbanky totiž může vykazovat konstrukční vadu, kvůli které je nutné jeho stažení z trhu. Zároveň v oficiálním prohlášení nabádá zákazníky, aby dotčenou powerbanku nepoužívali a vrátili do obchodu, kde ji pořídili. Tato „svolávačka“ se týká i českých uživatelů, proto doporučujeme zkontrolovat, zdali problémovou powerbanku sami nepoužíváte. Přečtěte si celý článek Xiaomi stahuje nebezpečnou powerbanku, která se prodávala i v Česku. Nemáte ji doma?

Čas načtení: 2025-02-07 14:41:30

Sedmaosmdesátiletá Španělka byla členkou drogového gangu. Chodítko bylo dokonalé maskování

Španělská policie zatkla 87letou seniorku odkázanou na chodítko, která prodávala drogy tak, že je v sáčcích spouštěla na provázku z okna svého bytu a stejným způsobem zákazníky kasírovala. Občas také prodávala narkotika po barech, které sice obcházela velmi pomalu, ale zdravotní pomůcka pro invalidy jí skýtala perfektní maskování.

Čas načtení: 2025-11-24 11:12:02

Za deset let jen ruská auta? Rusko chce, aby se tam brzy prodávala jen ruská auta

Rusko chce, aby do roku 2035 osm z deseti nových aut bylo „domácích“. Jak toho chce dosáhnout, kolik do toho dává peněz a proč experti varují.

Čas načtení: 2026-03-08 13:14:00

Nafta v Česku se včera prodávala průměrně za více než 38 Kč/l, o 5 Kč/l dráže než začátkem týdne. Dnešní prudký růst cen akcií saúdskoarabského ropného kolosu naznačuje další výrazné zdražení

Nafta v Česku se včera průměrně celorepublikově prodávala za 38,01 Kč/l. Poprvé od května 2024 se tudíž prodávala za cenu vyšší než 38 Kč/l, jak vyplývá z dnes zveřejněných dat společnosti CCS. O týden dříve, 28.

Čas načtení: 2019-12-15 19:40:11

Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou

Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: “…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.” Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo “první šanci” a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků

Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Každodenní obíhání obchodů před rokem 1989 nebylo žádným užíváním si konzumního ráje, ale nutností k zajištění základního fungování domácností Ať je doba sebetěžší, vždy se v ní najdou labužníci, kteří touží po něčem speciálním, delikátním a luxusním, a neváhají pro to obětovat čas i peníze. Z dnešního hlediska ovšem socialistické obchody, kde se dalo při troše štěstí sehnat něco navíc, nepřipomínaly přepychové velechrámy luxusu, ale spíše skromné svatyňky – i přesto byly milovníky dobrého jídla nesmírně ctěny. Zaměříme se tentokrát pouze na ty, kde k nákupu stačil dostatek běžné měny, stranou tedy ponecháme prodejny Darex i Tuzex i dodávkové služby, jež mohli užívat jen nejvyšší funkcionáři s rodinami. Majonéza v plastu Nejvíce macešsky se k projevům jakéhokoli luxusu stavěl konec čtyřicátých a počátek padesátých let, avšak ani tehdy zcela nevyhynuly. Vedle sítě obchodů, v nichž se prodávala naprostá většina potravin v rámci přídělového systému na lístky, vznikaly i tzv. volné obchody, kde se nabízelo zboží bez lístků, ovšem za výrazně vyšší ceny. Stát se jejich zřízením snažil vytlačit černý trh a poskytnout také širší nabídku potravin nové společenské elitě, tedy různým úderníkům apod. V neposlední řadě bylo též cílem vytáhnout z tzv. vykořisťovatelů, zbavených přístupu k lístkovému systému, poslední zbytky jejich finančních rezerv. Nabídka ve volných obchodech ale nebyla nijak valná, a pokud nastal nedostatek nějaké konkrétní potraviny, jako první se dotklo omezení jejích dodávek sítě volných obchodů. Situace se začala mírně lepšit po Stalinově smrti, kdy se komunistická strana i u nás rozhodla podpořit vzestup životní úrovně obyvatelstva. Podle sovětského vzoru se začala budovat síť tzv. gastronomů – většinou se jednalo o lahůdkářské prodejny s rozšířeným sortimentem, často na místě dříve vyhlášených lahůdkářství z meziválečné éry. Zároveň trochu ožil i dovoz potravinářského zboží (dokonce ze Západu) a zlepšovala se také nabídka domácích specialit. Ve stejné éře padlo též rozhodnutí vybudovat skutečnou moderní katedrálu luxusního potravinového konzumu napodobující bájný Gastronom No. 1 v daleké Moskvě. Nový podnik disponující nejen vlastní lahůdkářskou výrobnou, ale také exkluzivní restaurací se začal budovat v samém centru Prahy, v horní části Václavského náměstí. Měly se zde nabízet jednak výrobky z dovozu, ale také domácí potravinářské novinky. Zároveň se počítalo od počátku s řadou výrobků vlastní značky, která se měla stát synonymem luxusu a elegance. Pamětníci nepochybně poznali, že šlo o Dům potravin otevřený v roce 1957. Brzy se ukázalo, že poptávka po luxusnějším a zajímavém potravinářském zboží je obrovská, a tak vznikaly další Domy potravin, například v Ostravě, kde byla po Praze nejvyšší kupní síla. Právě v Domě potravin zahájily svou velkou pouť po československých obchodech legendární výrobky jako v plastu balená majonéza Majolka či pověstný Masox. Když měl člověk štěstí, mohl zde na počátku šedesátých let koupit avokádo, olivy nebo francouzský koňak Martell. Výrobky zdejší studené kuchyně slavily úspěch i na mezinárodních soutěžích. Na sklonku šedesátých let zde poprvé Pražané za běžné koruny mohli ochutnat slavnou kokakolu. A ty legendární dárkové koše! Ve druhé polovině šedesátých let vznikaly též další labužnické svatyně vábící zákazníky. V tehdejší uvolněné atmosféře se otevíraly možnosti spolupráce i přes železnou oponu, které vyústily na konci září 1968 v otevření obchodu (a připojené vinárny) v Jindřišské ulici známého jako Paris-Praha. Už obložení ze Západu dovezeným růžovým hrubozrnným granitem rosso porino signalizovalo něco naprosto mimořádného. Prodávaly se zde, jak název obchodu napovídá, především francouzské potravinářské speciality jako hořčice Amora, sýry Camembert a Coulommiers či vanilkový krém v plechovce Mont Blanc. Stejně jako v Domě potravin i zde se budovala vlastní značka a již obal ze speciálního papíru vzbuzoval u zákazníků radostné chvění. V následujícím roce pak pražskou obchodní síť obohatila další prodejna přinášející závan západního luxusu, tentokrát ovšem severského, s jemným přídechem rybiny. Ve Vodičkově ulici se otevřela prodejna mražených ryb, rybích výrobků a mořských plodů Frionor, kde se dalo dostat mimo jiné velrybí maso. A plány tím zdaleka nekončily, jednalo se například o možnosti otevřít v Praze speciální prodejnu vyhlášených dánských sýrů výměnou za vybudování české restaurace v Kodani. Jenže začátek sedmdesátých let přinesl dočasné zmrazení velkolepých plánů. Rozhodně však nikoli natrvalo, jak si ukážeme v některém z příštích čísel.   Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2024-02-17 16:00:01

Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici

Konec života velkého šéfa obranného zpravodajství (OZ), divizního generála a agenta NKVD byl smutně symbolický. V komunistické straně neexistovalo přátelství, jedinec musel podřazovat všechny své osobní zájmy straně. Tak se stalo, že jednoho prosincového brzkého rána v roce 1953 nasazoval oprátku na krk Reicinovi jeho dlouholetý přítel, kterého protlačil na pozici kata.   Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Mladý agitátor  Reicinův život přitom začínal velmi nadějně. Jeho rodiče nebyli boháči, ale ani netrpěli bídou. Otec byl kantorem v synagoze a matka měla ateliér, kde prodávala bytové doplňky. Reicin vstoupil do KSČ již za první republiky, nebyl tedy poválečná „rychlokokvaška“. Pracoval s mládeží, chodil agitovat dokonce i do školek. Stal se komunistou v době, kdy to rozhodně nebylo výhodné, jak podotýká historik Jiří Bílek. Po gymnáziu studoval německou obchodní akademii. Z té byl později za distribuci ilegálních komunistických materiálů vyloučen. Od svých 17 let byl v hledáčku prvorepublikové policie. Používal falešné doklady na jméno Bruno Tyras a žil život jako vystřižený z bondovky. Mnozí z jeho rodiny nesouhlasili s ideály, které prosazoval. Jeho nevlastní strýc prý řekl: „Jen ať mi ten bolševík nepřijde do chalupy!“ Když se v komunistické straně rozhodovalo o jejím budoucím směřování, podpořil Gottwaldovo křídlo, tzv. karlínské kluky. Jeho sestřenice se nechala slyšet, že na něj má více vzpomínek z pankrácké věznice než z normálního života. Byl skutečně mnohokrát zatčen. Naposledy bezprostředně po okupaci nacistickými vojsky. Gestapo jej propustilo, nečekal dlouho a emigroval do Sovětského svazu. Z této epizody vzniklo pozdější obvinění, že Reicin mohl být agentem gestapa.   Vězněm v gulagu  Na rozdíl od Karla Vaše, který putoval po překročení sovětských hranic na tři roky do gulagu, Reicin byl přijat bez problémů. Ty mu nastaly v roce 1941, když nacistické Německo napadlo SSSR. Podle nových směrnic byli všichni, kteří měli německý nebo protektorátní pas, považováni za špiony a internováni v pracovních táborech. Reicin byl na základě tohoto nařízení v roce 1941 zavřen do lágru Oranki. Zde měl navázat spolupráci s tajnou službou Sovětského svazu NKVD. Jako její agent měl určité výhody a byl chráněn, aby nepřišel k úhoně. Na přímluvu divizního generála Heliodora Píky byl Reicin, ale i další českoslovenští vězni (mezi nimi i Vaš) propuštěni. Byl zařazen do nového pluku u Buzuluku. Jeho manželka Jozefa zde otevřela dětský domov poté, co viděla, kolik se po okolí potuluje bezprizorních dětí.   Účastník odboje  Ukázalo se, že Reicin měl tajný úkol, který byl pro něj daleko více než rozkazy nekomunistických důstojníků. Měl provádět uvnitř jednotky špionáž a přesvědčovat ostatní o své bolševické pravdě. Nikdy se také neúčastnil přímých bojů, byl sice zasažen při bitvě u Sokolova, ale zbloudilou střelou.   Všemocný pán nad armádou  Po válce začali komunisté obsazovat důležité pozice ve státě svými lidmi, a to ještě před únorem 1948. Bedřich Reicin byl postaven do čela nově zřízené vojenské zpravodajské služby zvané Obranné zpravodajství (OZ), jeho podřízeným se stal Karel Vaš. Rudá moc ve státě začala sílit a s ní i pravomoci bezpečnostních orgánů.   Reicin se dostal do čela komise pro prověřování generálů. Jeho skutečným záměrem bylo odstranit důstojníky, kteří byli pro komunisty nepohodlní. Tedy všechny demokraticky zaměřené nebo ty, kteří sloužili u britského letectva. Spisovatel Roman Cílek popsal ve své knize „Běda tomu, kdo vyčnívá z řady“ situaci, kdy dorazil k Reicinům na večeři podplukovník František Skokan se ženou. Vytýkal Reicinovi, že se spolu se svými soudruhy vzájemně povyšují, ale pro zraněné a mnohdy beznohé kamarády s fronty neudělají nic. Vše vyústilo v ostrou hádku. Když pak odcházeli, poznamenala Skokanova manželka, že jej patrně nechá Reicin zavřít. Bylo to ještě horší –podplukovník Skokan dostal trest smrti. Stejný osud přichystal i generálu Píkovi, který jej vysvobodil z gulagu. Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Kruh hrůzy se uzavřel Hrůzovláda Bedřicha Reicina se chýlila ke konci. Měli z něj strach všichni, včetně straníků mimo armádu. Proslýchalo se, že si vede na vlivné členy strany spisy plné vyděračských materiálů. Byl zařazen do plánovaného procesu s protistátním centrem, v rámci něhož byl popraven i Rudolf Slánský. Celkem padlo 11 rozsudků smrti. Bedřich Reicin, kterého Klement Gottwald nazýval familiárně Fricek, měl v tomto procesu zastupovat prvek armády a také sionistickou, tedy židovskou složku. Zajímavé je, že příslušníci Státní bezpečnosti nashromáždili seznam skutečných kriminálních činů šéfa OZ, sovětští poradci je ale odmítli v procesu použít. Všechna obvinění, která se musel zpaměti naučit, byla vylhaná. Před smrtí napsal čtyři dopisy, ani v jednom z nich si ale nestěžoval. Jeden adresoval Gottwaldovi, ve kterém jej prosil o shovívavost k jeho rodině. Je možné říci, že v posledních chvílích projevil statečnost a lidskost. Bedřich Reicin zemřel rukou kata ve 41 letech.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Udělal lepší Československo, komunisté ho chtěli zlikvidovat. Kdo byl nepřítel státu Pavel Tigrid?

Čas načtení: 2023-03-19 12:00:10

CITROËN slaví 30. výročí modelu Xantia

Citroën slaví 30. výročí modelu Xantia, který byl uveden na trh v březnu roku 1993. V letech 1993–2002 bylo v Evropě vyrobeno více než 1 300 000 kusů (v letech 1996 a 1997 se Xantia prodávala také v Číně a do roku 2010 v Íránu) a Xantia se stala legendárním modelem historie značky Citroën. Xantia, […]

Čas načtení: 2021-11-08 09:48:17

Miloš Urban: Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost

Spisovatel, překladatel, redaktor, jehož romány Santiniho jazyk a Hastrman byly zfilmované Miloš Urban, chystá na příští rok napínavý prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice v pražských Holešovicích. Na svém kontě má hezkou řádku titulů, které jsou plné napětí, tajemství, s detektivní zápletkou nebo nás zavedou do historie. Jak sám říká: „Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat.“   Narodil jste se v Sokolově, od dvou let vyrůstal v Karlových Varech, čtyři roky s rodinou pobýval na ambasádě v Londýně. Jak na ten čas vzpomínáte a jaké to je mít bratra dvojče? Co vás v dětství bavilo a čím jste chtěl být? Pobyt v Anglii vás ovlivní víc než narození v Sokolově. Nic proti tomu městu, v posledních letech šlo hodně nahoru, ale já tam nikdy nežil ani nebydlel. Naši se přestěhovali z Doks do Chodova u Karlových Varů, poněvadž otec jako montér tam získal na sídlišti byt. Chodov spadal pod porodnici ve Varech, ale ta byla v té době v rekonstrukci, a tak se odehrál v Sokolově. Medicína v roce 67 neměla dnešní techniku, nebo aspoň ne v Sokolově, proto lékaři varovali matku, že dítě bude velké a rozhodli o porodu císařským řezem. A pak jsme se s bráchou narodili dva podměreční. To nám tak nějak zůstalo. Jinak abych byl upřímný, od nějakých sedmi let mi vadilo, že jsem dvojče. Cítil jsem se krutě nesvobodně a cestu k bratrovi jsem našel zas až ve středním věku. Jo, a chtěl jsem být popelářem, a pak jsem někde viděl agitační nástěnku, a chtěl být hutníkem.   Po gymnáziu jste vystudoval FF UK v Praze a po škole začínal jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta a od roku 2001 jste v nakladatelství Argo: Co je náplní vaší práce v nakladatelství? Vybírat tipy na překlad a vydání u nás. Většinu nápadů vedení zamítne, ono je to hrozně riskantní, když podnik musí zaplatit krvavou zálohu, a pak se třeba titul nechytne. Ale už jsem na to zvyklý. I na tu nespravedlnost, když my tady vydáváme často úplné marginálie v doufání, že se to prodá a něco nám to vydělá, a angloamerický svět nás vůbec nebere vážně jako tvůrce, jako někoho, kdo má co říct. Ale asi taky počítají, prostě by to tamní čtenáře nezajímalo, nebo některé jo, ale bylo by jich málo a kniha by se prodávala blbě. Samozřejmě vybírat tituly je spíše nepříjemné, když nevíte, jak si povedou. Příjemná je redakce překladu, pokud máte dobrého překladatele, to je pak uspokojivá týmová práce. Peklo naopak je, když je překladatel jaksi nedostatečný, ale on může být dobrý, ale prostě se nepotkal s daným textem. Jenže k tomu všemu je ještě obrovské množství administrativy, odpovídání na maily, aktualizování vnitřního informačního systému, který vás nutí určovat termíny vydání, ale to je někdy těžké a ošidné, občas nemožné. Plus musíte načítat, aspoň v mém případě, původní české texty. K tomu bych poznamenal, že je to dnes lepší než před lety, kdy 98 procent bylo nepoužitelných. Dnes bych odhadl, že se to o nějakých 20 procent zlepšilo. A to je dobrý vývoj. Češi, a hlavně Češky, se naučili/y psát. Konečně.   V roce 1998 jste debutoval jako spisovatel knihou Poslední tečka za Rukopisy a hned nato vyšel román Sedmikostelí. Od té doby jste napsal řadu hororových knih jako Hastrman, Stín katedrály, Lord Mord nebo KAR. Proč právě horor je pro vás tak fascinující? Někde jste přiznal, že jste se od malička rád bál věcí, které vás reálně neohrožují… a strach vás fascinoval od dětství. Já byl vždycky malý, bojavý, přecitlivělý. Všecko mě trápilo. Ale ohradil bych se vůči označení „horory“. Já s tím žánrem pracuju, ale i s jinými, detektivkou, tajemstvím, romancí, historickým románem. Nikdy to není jen to, nebo to. Žánry se nechávám inspirovat, nikdy však svázat. Je pravda, že strašidelný příběh nebo horor je mi nejbližší, ale to na věci nic nemění. Vždy se vyjadřuju k hororům v sobě. Akorát to v těch příbězích není moc poznat. Když jsem se bál reálných hrozeb, uchyloval jsem se k fantazii, ale byl to útěk, i když někdy tvůrčí. Měl jsem pocit, že když si vymyslím větší zlo, než které mi reálně hrozí – třeba šikana ze strany spolužáků nebo pedagogů –, nějak se s tím lépe vyrovnám. Ale pak to může působit až hystericky, třeba jako v KARu, který nikdo z mých karlovarských gymnaziálních spolužáků nepochopil. Jenomže šikana jako taková nemusí být jasná a vyslovená – stačí, když dítě má z učitele strach už proto, že učitel si vynucuje autoritu hrozbou, tj. výhrůžkami. A možná nejhorší na tom je, že ten učitel si někdy netroufne na vás, ale na někoho jiného, hlavně abyste to viděl a uvědomil si to.   Knihu Santiniho jazyk zfilmoval Jiří Strach, román Hastrman režisér Ondřej Havelka, na filmovou verzi čeká taká hororový příběh Sedmikostelí nebo román Michaela. Kniha Pole a palisáda má audio verzi a načetl ji Josef Sommer. Pracujete na novém příběhu? Kde nacházíte inspiraci pro své napínavé příběhy? Inspirace je v éteru, buď ji chytnete, nebo ne. A i z těch chycených se jen zlomek přetaví do knížky. Jestli ty zmíněné filmy vzniknou, je taky tam, mně na tom nezáleží. Psaní a film jsou tak odlišné světy, že nemá smysl v tomto v něco doufat nebo si přát. Já bych s psaním už klidně skončil, po KARu jsem myslel, že už nebude nic. Ale jelikož miluju pražské Holešovice, kde jsem žil deset let a teď se musel odstěhovat, pocítil jsem potřebu nějak se s touto čtvrtí pořádně rozloučit. A tak jsem zvolil prvorepublikový příběh z prostředí ústředních pražských jatek, dnešní tržnice. Vyjde to příští rok. Zda budu psát něco dál, to opravdu nevím a je mi to jedno. Bylo toho dost.   Na svém kontě máte také řadu překladů. Překládáte ještě? Překládám pro Argo Shirley Jacksonovou, titul Loterie a jiné povídky. Ty texty jsou staré, ale stále výjimečně dobré, naposled mě takové štěstí potkalo při překládání povídek Isaaca Bashevise Singera. Ono je potřeba se pořád něčím zabývat, když zrovna není nálada na psaní.   Stal jste se známým a úspěšným autorem a kniha Sedmikostelí byla přeložena do několika jazyků (němčiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny, slovinštiny, bulharštiny, angličtiny…), Hastrman a Stín katedrály vyšly třeba ve Španělsku a také Lord Mord vyšel anglicky. Jaký je to pocit držet v ruce svoji knihu v cizím jazyce? Spíš útrpný, když tam kniha neuspěje. Ale s tím já nic nenadělám.   Působíte jako redaktor, spisovatel a překladatel. Všechno je spojeno s psaním. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, relax? Je to život. Nevím, co jiného bych dělal, ani nic jiného neumím, když do toho započítám ten překlad a redigování.   Dočetla jsem se, že jste náruživý čtenář. Co rád čtěte? Máte oblíbeného autora? Jako redaktor anglista musím neustále načítat anglicky psací autory, na víc mi moc nezbývá kapacita. Moje hvězdy jsou v poslední době dva Američani: Tom Franklin a Donna Tarttová.   Jak rád trávíte chvíle volna? V jednom rozhovoru jste řekl, že vaším velkým koníčkem je fotografování… Jo jo, něco jsem se naučil, ale pořád je to málo, aby v tom člověk dobrý. Nejtěžší je najít si téma. A tady se to vlastně vrací k tomu psaní…   Miloš Urban se narodil se 4. října 1967 v Sokolově jako Miloš Svačina a má bratra – dvojče Martina. Působí jako redaktor nakladatelství Argo, spisovatel a překladatel. Vystudoval FF UK v Praze (moderní filologie se zaměřením na literaturu na katedře nordistiky a anglistiky). Napsal knihy Poslední tečka za rukopisy, Sedmikostelí, Hastrman, Paměti poslance parlamentu, Stín katedrály, Santiniho jazyk, Pole a palisáda, Mrtvý holky, Michaela, Lord Mord, Boletus Arcanus, Praga Piccola, Urbo Kune, Přišla z moře, Závěrka, KAR. Je autorem divadelních her Trochu lásky a Nože a růže. Obdržel Cenu Mladé Fronty za překlad z angličtiny knihy Juliana Barnese Flaubertův papoušek a Cenu Magnesia Litera za román Hastrman.

Čas načtení: 2021-05-03 12:41:03

Fenomén devadesátek zmapuje celovečerní film, televizní dokument a kniha. I vaše vzpomínka může pomoci

Byla to doba plná euforie a nadějí, dekáda plná změn. Padla stavidla, svoboda byla všude a jakékoli mantinely byly tak daleko, že je mnozí ani nezahlédli. Dovalili se Rolling Stones, sovětským tankům zamával z pódia Frank Zappa, do Prahy se vrátil Ivan Král, zpod bývalého Stalinova pomníku začalo vysílat první soukromé rádio a Michael Stipe z R.E.M. se marně snažil zaplatit za smažák u stánku na Vranovské přehradě platinovou kreditkou. Devadesátá léta minulého století byla v historii naší kultury a zejména hudby mimořádnou a neopakovatelnou dobou. Z různých úhlů pohledu se tomuto fenoménu bude věnovat rozsáhlý projekt Devadesátky, který vzniká pod vedením filmového producenta Petra Kozy. Nejen pamětníci se mohou těšit na celovečerní film režiséra Radima Špačka a scenáristy Lukáše Csicselyho, šestidílný dokumentární televizní cyklus Jakuba Skalického a knihu hudebního historika a publicisty Radka Diestlera. Traduje se, že kdo si něco z devadesátek pamatuje, tak je doopravdy neprožil. Možná ale, že právě vy máte doma nějakou hmatatelnou vzpomínku, která může autorům Devadesátek pomoci. Autoři projektu prosí o pomoc s hledáním archivních materiálů z let 1990-1999, fotografie, plakáty, vstupenky, programy, soukromé nahrávky, audio i video záznamy z koncertů či parties v klubech i na festivalech (jejich digitalizaci si autoři zajistí), fanziny, časopisy a další memorabilie z tohoto období, včetně koncertů zahraničních interpretů na našich pódiích. Své tipy a bližší informace můžete zaslat na e-mail devadesatky@kozafilm.com. Petr Koza, producent a iniciátor celého projektu, zažil devadesátá léta jako dítě a teenager, emocionální impulsy té doby a objevování různých hudebních stylů však pro něj zůstaly klíčové. „Vracím se přes tehdejší hudbu ve vzpomínkách do doby, po které se mi stýská, ale nevím přesně, co bylo za tím vším. A to je pro mě vlastně klíč k otevření toho velkého příběhu a dlouhého vyprávění,” říká Koza a dodává: “Dalo by se říci, že jde o celkem nedávnou historii, ale čas letí rychleji, než se nám zdá a od roku 1990 už je to více než 30 let. Je to jeden z mnoha důvodu důkladně se do té doby ponořit a zachovat tu jedinečnost i pro budoucí generace.“ Režisér Radim Špaček, který se ujal režie celovečerního filmu, devadesátky prožil naplno. „Měla by to být nejen vzpomínka na naše mládí, ale i na pocit kolektivní euforie, která tehdy ovládla celou společnost, nic se nezdálo nemožné a optimismus byl k mání zdarma na každém rohu,” říká režisér k filmu, který bude rámován příběhem unaveného rockera – padesátníka Franty a jeho dvacetiletého synovce Petra. „Divoký́ a svižný́ styl odkazující na náladu devadesátek chceme eklekticky přetavit i do filmu, který́ tak může na každého působit jinak. Jako analýza, pomník, pohádka, monument, sci-fi či memento,” dodává Špaček. Šestidílný dokumentární televizní cyklus Jakuba Skalického, do jehož základního fundamentu bude patřit také mravenčí práce Radka Diestlera na přípravě knihy o české a slovenské hudební scéně 90. let zmapuje scénu té doby z více úhlů. Bude se zabývat kluby a festivaly, rozhlasovými a televizními pořady, časopisy a fanziny. Zmapuje činnost agentur a promotérů, připomene koncerty zahraničních hvězd u nás i první zkušenosti českých kapel v zahraničí. Probere mainstream i extrémní žánry a přinese pohledy na gramofonový trh a silné i obskurní příběhy na téma „jak se prodávala hudba”. Nezapomene ani na vizuální aspekty tehdejší dynamické doby, klipy, plakáty či typické prvky v oblečení. Časovým rámcem cyklu bude období od 3. prosince 1989 (slavný́ koncert Pro všechny slušný lidi) až po rok 1999. „V devadesátých letech jsme na ČT dělali pořad, který se jmenoval Paskvil. Vymysleli jsme ho to léto, co přijeli Pink Floyd. Bylo mi 21. Producentovi 19 let. Během měsíce jsme sehnali milion korun a za další měsíc začali točit. Pak jsme ho vysílali deset let. Mohlo by se tohle stát někdy jindy než v téhle dekádě?“ klade řečnickou otázku Skalický. Kniha Radka Diestlera by měla vyjít v příštím roce, filmové projekty plánují premiéru o dva roky později. Více na www.devadesatky.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 10:26:05

Peroutka jede z flámu do Čerčan

O Ferdinandu Peroutkovi se píše většinou vážně. Je to škoda. Protože k němu vždy patřilo i to, co sám nazýval lehkým životním stylem. A nebýt toho, možná bychom dnes byli ochuzeni o jedno stěžejní Peroutkovo dílo — Budování státu. Před devadesáti lety, nejspíš někdy v létě roku 1930, si totiž Peroutka vyrazil na flám a ten skončil nápadem. Nápadem, který za tři roky přivedl k realizaci a zůstal po něm jako to hlavní, co nám nakonec odkázal. V exilu na vlnách Rádia Svobodná Evropa Peroutka vzpomínal, jak k nápadu na Budování státu vlastně došel. Když T. G. Masaryk vydal v Anglii své válečné vzpomínky nazvané Světová revoluce, změnil londýnský vydavatel titul na Budování státu, protože pochyboval o tom, že šlo skutečně o revoluci. Peroutkovi se nicméně titul zdál přesný pro to, co o více než deset let později zamýšlel napsat. Obsažnou kroniku prvních let samostatné republiky, aby jednou pro vždy bylo sepsáno, jak stát vznikal, jak se rodil a ustavoval. Psát Peroutka začal na podzim 1930, první sešit vyšel v roce 1933, a pak po tři roky vycházelo Budování státu v sešitech na pokračování. Knihu nikdy nedokončil, měla mapovat vývoj republiky od roku 1918 do roku 1925, kdy měl za to, že je stát dobudován, protože pro ideu Československé republiky začali být získáváni také zdejší Němci, které až do té doby válcovala nová česká reprezentace. Když byl ale u svazku s rokem 1922, přišlo ohrožení republiky na konci třicátých let a bylo jasné, že všechno bude jinak, než se zdálo. Stát dobudován nebyl. V roce 1930 tomu ale ještě mnoho nenasvědčovalo. Peroutka, jak vzpomínal, žil tehdy „dost neortodoxním životem; po mnoho let jsem nešel spát dřív než ve tři, ve čtyři, v pět ráno, a někdy ani to nám nestačilo a vyjeli jsme si ještě někam ven za Prahu, obyčejně na Zbraslav, a vraceli se domů hodně pozdě. Jednou jsem byl s jedním přítelem v Lucerně a pak jsme se rozhodli, že pojedeme rovnou z flámu místo domů do Čerčan.“ V publikaci Deníky, dopisy, vzpomínky, vydané u nás po roce 1989, ovšem chybí Peroutkova slova pronesená ve Svobodné Evropě, že s sebou na výlet s kamarádem ještě vzali slečnu, která v Lucerně prodávala hostům květiny. Zjevně veselá společnost nad ránem dorazila k vrchu Chlum, který stojí nad Čerčany, k místu, kam na letní byt jezdíval mladočeský politik Eduard Grégr. Historické reminiscence se tu v rozednívajícím se dni dostaly na mysl také Peroutkovi. „Když se člověk dívá z Chlumu do údolí, tak nějakým způsobem to člověku připadá jako staroslovanská krajina. Také blízká vesnička působí tajemně staroslovansky. A tak při pohledu na to začalo se ve mně vzmáhat nějaké historické vědomí. A pak jsme šli po jakési cestičce a já přemýšlel, jak je asi stará, a nic bych se nedivil, kdyby ta cestička byla stará tisíc let.“ Byla to cesta mezi Chlumem a Čtyřkoly. Když do nich došli, uvědomil si Peroutka, jak moc se v české krajině prolíná český a německý prvek a jak výsledek bez jednoho i druhého je už jen těžko možný. Právě podle Grégra existovaly Čtyřkoly od 11. století, ale tehdy se jmenovaly Věrady. Za Marie Terezie to během germanizace přejmenovali na Vierrad nebo Vierräder a když to později zase Češi měnili po svém, neznali už Věrady, ale přeložili obec jako Čtyřkoly. Takto pohroužen do historických reminiscencí vrátil se Peroutka domů, a i když nespal už více než šestatřicet hodin, začal sbírat materiál pro Budování státu z parlamentních protokolů. Dva dny na to se s nápadem svěřil Masarykovi. S ním pak v létě v Topolčiankách probírali historii republiky od roku 1918 do roku 1925. Později Masarykovu roli převzal Beneš, a jak Peroutka poznamenává, ten byl ještě neúnavnější. Ostatně odraz Benešových postojů a pohledů na vznik státu je v knize dobře patrný, například ve své době ve skandální kapitole o Milanu R. Štefánikovi, která jednoho ze zakladatelů státu vykreslila nejen v obdivných barvách. Materiál Peroutka sbíral a sepisoval tři roky a od roku 1933 postupně vydával sešitové vydání. To mělo za následek, že kniha z počátku budila spíš očekávání než ohlas, protože nebylo jasné, co z toho bude. I když existují vzpomínky například na žert Karla Čapka, který se údajně Peroutky ptal, jak to s tím vznikem státu vlastně dopadne? Peroutkovo nasazení ale bylo nepopiratelné — psal v té době do Lidových novin, každý týden vydával svou revue Přítomnost, a ještě půl sešitu Budování státu. Někdy práci nechal na poslední chvíli, a tak některé kapitoly vznikaly například na Medvědí boudě o zimní dovolené nebo po barech. Každopádně před devadesáti lety začalo vznikat nad ránem na kopci Chlum u Čerčan dílo, bez kterého se dodnes mapování prvních let samostatného státu jen těžko obejde. Možná je načase, aby si zase nějaký spisovatel vyrazil na flám do Lucerny.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-27 11:40:05

U knihovny s Petrem Bílkem: O pozvolném zániku venkova a prolnutí nadreálné říše s moderním světem

Dörte Hansenová dává čtenářům tradičně vyprávěný příběh s nádechem nostalgie, tématem sbírky Ivana Blatného z roku 1945 je snaha pochopit povahu času a dětská knížka Hugo Schreibera ukazuje tradiční postavy pohádek trochu jinak.   Dörte Hansenová: Polední hodina (Host 2019/ překlad Viktorie Hanišová) Když Hansenová (1964) přišla v roce 2013 se svým románem Starý kraj, způsobilo to v Německu překvapení. Ukázalo se totiž, jak čtenáři touží po tradičně vyprávěném příběhu s nádechem nostalgie. Báječně se prodávala i tato druhá kniha s epicentrem v autorčině severoněmeckém rodném kraji. Zánik venkova a s ním jednoho zvláštního způsobu života se v textu odehrává pozvolna, téměř nepostřehnutelně, vypravěčka si dává na čas, nikam nepospíchá. Do písečné roviny bičované větry pronikají dějiny jen občas, když vypukne válka, nebo se nově vyměřují pozemky. Místňáci dodržují letité rituály, a kdo se tlačí do města, je zrádce. Hansenová nezkouší čtenářovu paměť, ani netestuje jeho pozornost, je přívětivá.   Ivan Blatný: Tento večer (Host, Druhé město 2019) Sbírka vyšla poprvé v roce 1945 a nabídla verše psané pod válečným nočním hučením bombardérů v cizích bytech i básně zpracovávající euforii osvobozeného Brna. Nejvlastnějším tématem je však básníkova snaha pochopit povahu času, jenž osciluje od intimního prožitku v zátiší lampy až k nedozírným plochám historie, která je tu sice přítomna, ale kterou si v její pravé povaze uvědomíme až zpětně. Jedné noci mezi korunami stromů a ploty si zpívá rudoarmějec a ta báseň se jmenuje Okamžik dějin. Převažujícímu volnému verši ubylo obvyklé Blatného hudebnosti, začínají se spíše objevovat refrénovité repetice přibližující výraz k litanickému zaříkávání. „Říkám, že každý okamžik je hoden básně!“   Hugo Schreiber: Ztraceni v klobouku. Stopy vedou do říše pohádek (Perseus 2019) Žáci Anička Lišková a Kryštof Novák zmizeli při jedné školní kouzelnické seanci v cylindru Františka Okůrky jinak též kouzelníka Čáryfuka. Začne po nich pátrat nejen znepokojené učitelstvo a rodičovstvo, ale také detektiv Koudelka. Netuctově výtvarně pojatá kniha je členěna prakticky do krátkých kapitol, aby předčítající rodič, či přímo začínající malý čtenář nebyli zavalováni masami textu a mohli usínat už po několika epizodách. S tradičními postavami pohádek (král, Červená Karkulka, saň Matylda, kat) i s létajícím kobercem pracuje autor netradičně a baví tak dnešní děti prolnutím nadreálné říše s moderním světem, který by jinak odkouzlen vyzníval ploše. Nečtu pohádky, ale malý tip do adventního času se hodí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-01 10:41:50

Ivana Dobrakovová: Matky a kamioňáci (ukázka z knihy)

Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Jedna z novel pojednává o závislosti na internetu a virtuálních vztazích, které někdy mohou působit zhoubně, jelikož člověk může lehce ztratit zábrany a kontakt s realitou. Všechny hrdinky se marně snaží začlenit do normálního života, zatímco se jim neustále vracejí vzpomínky na minulost, která je vždycky dostihne.   Ukázka z knihy: TÁTA Vyberu jeden obraz, netvrdím, že něco vystihuje, znám ho jen z vyprávění, sama si nic takového nevybavuju: Sedím vedle své sestry na gauči v obýváku a díváme se spolu na pohádky. Sestra je o čtyři roky starší než já, v tu chvíli jí může být tak šest, mně necelé dva, táta je v kuchyni. Bydlíme na hradním vršku, u Mudroňové, v té nejsuprovější bratislavské čtvrti, v garáži máme krásného forda, v obýváku krb a z balkonu výhled na Rakousko. Chodím už do jeslí, protože oba moji rodiče pracují.             Vejde máma, utahaná z práce, ověšená nákupními taškami, a takhle nás tam najde. Moje sestra s nudlí až někde na kolenou, díky které však aspoň necítí, že její mladší sestřička Světlana je totálně posraná, s plenkou prokaděnou skrz naskrz, táta, no ano, v kuchyni, ale spící, s hlavou položenou na ubrusu, vedle flašky. Něčeho. Netřeba nic upřesňovat, každému je to jasné.             Jednu věc bych ale upřesnit chtěla. Táta s námi nebydlel. V týdnu k nám často chodil, často u nás přespával, ale trvalé bydliště měl jinde, ve vesnici u Maďarů, u jezer, kam jsme se v létě jezdili koupat. Když se naši vzali, máma měla v plánu, že odejde s manželem, vždyť už byla těhotná s mojí sestrou, ale bydlela v tak pěkné části Bratislavy, krb, výhled atd., proto se na poslední chvíli rozhodla, že ne, ona k Maďarům nepůjde. Možná v tom má trochu prsty moje teta, mámina sestra, celou dobu jí domlouvala, nikdy tě nepřijmou, vždycky tam budeš cizí. A ještě ke všemu ke tchyni. Dej na mě. Dala, máma. Ale pak si postavil hlavu táta. Jeho domov je tam. A tečka. Zkrátka bydleli odděleně. Aspoň první roky. Než se tátův zdravotní stav zhoršil.             Vlastně nevím, co říct o tátovi, o těch prvních letech. Byl plešatý. Strašně se mi to líbilo. Té jeho plešce jsem říkala kolo mlýnský. Taky jsem chtěla mít takové kolo na hlavě. Jednoho dne, ten moment si vybavuju přesně, jsem ze šitíčka vyndala nůžky a vystříhala si do vlasů kolečko. Celá hrdá jsem se šla ukázat mámě. Na její reakci už si nevzpomínám, ale pamatuju si, jak to potom každému vyprávěla. Okřídlená rodinná historka.             Vybavuju si i vesnici u Maďarů. V Bratislavě táta pracoval na technické univerzitě, ale doma byl drobný zemědělec, hospodář, v ruce vždycky rýč, motyku, hrábě nebo hadici, svlečený do půl těla. Jeho zahrada mi v dětství připadala obrovská, hotové království, kde se dalo lézt po stromech, spadnout do studny, zpotit se ve skleníku. Ohromilo mě, když jsem se později dozvěděla, že tátova zahrada tvoří jen zlomek původního hospodářství, které nagyapovi znárodnili komunisti. Sahalo prý až k jezerům. To by bylo, skákat do vody přímo ze zahrady, mít i koně, a nejen ty slepice a králíky, co chovala nagymama.             Jezdili jsme tam na víkendy a u jezer trávili i celé léto. Nagymama ještě žila a mluvila víceméně jenom maďarsky, na místní bastardy pokřikovala kiskutya, pekla nám se sestrou palačinky, o nichž bych ráda prohlásila, že byly nejlepší na světě, ale popravdě už si nepamatuju, jaké byly. Společně se synem se starala o zahradu, o to malé hospodářství. Ve skleníku pěstovala sazenice, které pak prodávala na trhu. I máma se zpočátku snažila být užitečná a něčemu se od tchyně přiučit, pomáhat, ale velice rychle pochopila, že její sestra měla pravdu. Marná snaha. Cokoli udělala, bylo špatně a istenem, hagyd, ne segíts. Nagymama ji odháněla od sazenic skoro jako nějakého bastarda, který se k nám protáhl dírou v plotě. Až si mamka nakonec řekla, tak dobře, mám toho po krk. A věnovala se už pouze květinám na předzahrádce a okrasným dřevinám. Později začala dokonce tvrdit, že než by šla prodávat na trh s kárkou plnou sazenic, to se radši rozvede.             Táta hodně cestoval a na svých cestách rád fotil. V ložnici měl skříň plnou žlutých obálek s vyvolanými snímky, s oblibou jsem se v nich hrabala. Táta dokázal cvaknout dvacetkrát tu samou skálu skrz sklo autobusu, pořídil tři filmy rozmazaných Niagarských vodopádů, neměl k focení žádné vlohy. Našla jsem i fotky táty ve společnosti velmi nápadně nalíčených a oblečených žen, které vypadaly divně, a až o mnoho let později jsem to dokázala pojmenovat přesněji – vypadaly vulgárně. Fotky, na nichž objímá cizí vulgární ženské v nějakých podnicích, jsou jediné, na nichž je vidět i on. Jinak jen samé krajinky.             Táta se na cestách seznámil s mnoha cizinci a ty pak zval k sobě domů, do rozlehlého patrového domu, který postavil těsně po pádu komunismu, hned vedle nagymamina klasického venkovského stavení. Na léto pronajímal pokoje rekreantům, co se chtěli máčet v jezerech, a někdy i svým zahraničním známostem. Jednou jsem s jedním z nich, jistým Pančem z Peru, šla na fotbalový zápas. Teda takhle, původně jsme se vydali na kolotoče na druhé straně jezer, ale nechali jsme se strhnout davem, který se zrovna v ten moment valil na fotbalový stadion. On nemluvil slovensky, já nemluvila anglicky, dorozumívali jsme se rukama nohama. Ale vlastně jsme si na tom fotbalovém zápase, který nás oba nudil, řekli jen jedinou věc. Pančo ukázal na mé boty a řekl, že jsou pretty nice. To jsem aspoň pochopila. Doma se pak těžko vysvětlovalo, proč jsme šli na fotbal.             Sestra si ze mě neustále utahovala. Jednou mi namluvila, že naše jezera vznikla z plivanců. Kdysi to tam vybagrovali a zůstala tam tak ošklivá jáma, že každý, kdo šel kolem, si musel znechuceně odplivnout. A postupně se to za ta léta nasbíralo. Ty sliny. Nevěřila jsem jí, ale ta představa byla odporná. Musím však dodat, že mě naučila skákat šipky z můstku. A dělat kotrmelce pod vodou. Plavaly jsme spolu na ostrov. I s tátou. Máma vzpomíná, jak jsem se jednou u jezer ztratila. Byly mi tehdy čtyři roky. Táta ani sestra mě nikde poblíž neviděli a už byl čas jít. Tak šli. Doma táta mámě řekl: vždyť ona trefí i sama. A měl pravdu, než máma strachy omdlela, trefila jsem.             Táta pocházel z jasného patriarchátu. Nagyapa si vzal nagymamu jen proto, že byla největší dříč na jeho pozemcích a jako manželku už ji nemusel platit. Táta tyhle názory převzal a s oblibou tvrdil, že žena má dělat na poli, a když je unavená, má si odpočinout u domácích prací. Ale jak už jsem říkala – máma se hodně brzy zaťala kvůli těm sazenicím a náporu nagymamina kritizování a zalamování rukama a pak už jen odpočívala u prací ve velkém domě.             Sem tam zavařovala jahodový džem. Táta ji chválil. Po svém. Prý je skoro tak dobrý jako ten z obchodu.             Taky byl hrdý na svoje vydřené dětství, na své vzdělání, kterého dosáhl jen díky své inteligenci. Když se narodil, žili nagyapa s nagymamou v kůlně uprostřed zahrady, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda, jen udusaná hliněná podlaha, nedaleko studna, všechno ze dřeva. Táta si přes léto vždycky z vlastní iniciativy vypočítal všechny matematické příklady z učebnice na následující školní rok a pak už se na hodinách zoufale nudil. Potom studoval na univerzitě v Praze. Tou dobou už měl docela velký problém s alkoholem. Jednou se ožral tak, že se nedokázal dostat z hospody na kolej. Vyřešil to však logicky. Jelikož hospoda stála na kopci a kolej na jeho úpatí, lehl si na zem a skutálel se až ke vchodu na kolej.             Nagyapa mu po dokončení studia ukázal sešit, kam si zapisoval všechny výdaje na jeho studium. Nechtěl od něj zpátky ani halíř, jen mu to ukázal, aby táta věděl, na kolik ho tenhle špás přišel, kolik nagyapa za jeho školy utratil. Máma říká, že mu to táta nikdy neodpustil.   ***   Co vím o vztahu svých rodičů? Radši nic? Je to bezpečnější? Něco na tátovi máma vidět musela. Ale co?             Jednou jí prý před lidmi řekl, že je nejen moudrá, ale i krásná. Muselo to být ojedinělé prohlášení, výjimečná pochvala, když si to tak dobře vybavuje. Když jí to utkvělo v paměti. Když se mi s tím svěřila.             Jeho alkoholismus tu byl odjakživa, a proto jsem ho odmalička vnímala jako jeho neoddělitelnou součást, něco, co k němu patří, co tak má být. Stejně jako nemoc. Je zbytečné se hádat, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce, co bylo důvodem čeho, labilní duševní konstituce, odvěký sklon k pití, genetické predispozice k tomu i onomu, obě věci se vzájemně propojily, posilnily, až se staly jeho podstatou.             A přece se některé epizody dostávají do popředí.             Jednou v noci nás máma vytáhla z postele. Nervy nadranc. Holky, vstávejte, holky, pojďte říct apukovi, že bydlíme o patro výš. V pyžamech jsme se se sestrou vypotácely na chodbu. Rozespalé. Nic jsme nechápaly. Táta ve druhém patře vytrvale zvonil na souseda, i když ten stál v otevřených dveřích a snažil se mu v tom bránit. Všechny tři jsme pak společnými silami vyvlekly tátu nahoru po schodech domů. Nevím přesně, kdy se to stalo. Kolik mi bylo let. Sestra se mnou ještě chodila do školy, takže jsem mohla být tak ve třetí třídě. Byl to jeden z prvních takových incidentů. Připadalo mi to bizarní. Jako sen. Jako noční dobrodružství, které předznamenávalo divoké mládí.             Ta skvrna tam pořád je. V té naší krásné bytovce, garáž, krb, výhled na Rakousko. A ta skvrna. Ve výtahu. Výtah bude možná už tak čtyřicet let starý, nemá žádná taková ta vnitřní dvířka. V našem výtahu vidíte, jak ubíhají patra. Jednou v noci se táta vracel domů, opilý namol, a chtěl se opřít o zeď. Opřel se o ubíhající patro. Rozrazil si čelo. Dlouhá tmavě hnědá skvrna mezi prvním a druhým patrem.             Čím dál častěji přespával u nás v Bratislavě. Chodil do Albrechta. Trávil tam celá odpoledne. Přímo naproti oknům mé třídy. Někdy jsem ho zahlédla. Opřená o parapet jsem upřeně sledovala, jak jde do hospody. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, hele, támhle je můj táta. Ani sestře. Ta měla třídu ve druhém patře, ale okna směřovala jinam. Na ulici se mi naopak několikrát stalo, že jsem si ho vůbec nevšimla. Kráčel proti mně, a já pořád přímo za nosem, skelný pohled. Nakonec mě chytil za rameno a obrátil k sobě. Doma jsem si pak vyslechla, jak si v kuchyni stěžuje mámě, že se k němu nehlásím, že se za něj stydím. Tehdy to ale ještě nebyla pravda.             Někdy tou dobou se k němu připojila i sestra. Nebo vlastně asi až když chodila na střední. A nepřipojila se přímo k němu, jen se vydala v jeho stopách. Občas sice zakotvila i u Albrechta, ale častěji vyrážela někam se svými kamarády. Albánci. To už máma přestala zvládat. Nejdřív manžel a teď i dcera. Jednou se sestra vrátila až nad ránem, strašně zmalovaná, fialové oči, fialová pusa. Máma ji začala mlátit, křičela na ni, že tohle nesmí dělat, že už to nikdy nesmí udělat, ale sestra se tak dobře bránila, tak pohotově vystrkovala ostré lokty, že nakonec nebylo jasné, koho to bití bolí víc. Já jsem u toho plakala. Apuka nerušeně spal.             A sestra přitvrdila. Začala utíkat z domova. Nic neoznámila, prostě se sebrala a odešla. S mámou jsme se pak vydaly na policii, vyhlásit pátrání po nezvěstné osobě. Zvláštní je, že si zřetelně vybavuju naše cesty, jak hopsám dolů Hlubokou, ale bez jakéhokoli pocitu úzkosti. A přitom jsem nemohla být tak malá, abych nevnímala vážnost situace. Sestra se někdy neukázala i čtyři dny. Jednou dokonce odjela do Prahy. Policie byla nanic, sestra se nakonec vždycky objevila sama. (…)   Ivana Dobrakovová (*1982) je slovenská spisovatelka, od roku 2005 žije v Turíně v Itálii. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutovala sbírkou povídek Prvá smrť v rodine (2009), se kterou se dostala do finále ceny Anasoft litera a získala literární Cenu Jána Johanidesa. Povídky publikovala v novinách, časopisech a antologiích na Slovensku i v zahraničí. Její román Bellevue (2010) byl prozatím přeložen do tří jazyků včetně angličtiny. Překládá z francouzštiny a italštiny (tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně). Za překlad Ruského románu Emmanuela Carrèra získala prémii poroty Ceny Jána Hollého. V minulém roce vyšla česky v nakladatelství Větrné mlýny její povídková sbírka Toxo (2013, č. 2018). Přeložila Martina Bekešová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-27 09:52:37

Hana Pachtová: Život a doba gaunera. Na klepadle (ukázka z knihy)

Zákaz prodeje dětem do 18 let i jejich rodičům. Vyprávění chlápka, co se sice narodil do důstojné katolické rodiny, ale... Narodil se také jako nádoba na pocit svobody. Ještě než prošel pubertou, začal on i jeho okolí chápat, že tohle nebude drncání na pouťovym koníkovi. Spíš šílená jízda z klece, co vás ale umí dostat i do šuplíku (tak on říká vězení). V patnácti začal kvůli svobodě vekslovat a vydělávat první socialistické bony, aby si už tenkrát koupil saaba i s řidičem. V sedmnácti prvně seděl v Polsku za pokus o nedovolené opuštění republiky. Pak už si letěl ke hvězdám.   Ukázka z knihy: V deset na klepadle Béďa věděl, že je dobrý se mě držet. Řekli jsme si, že zdrhneme. Do mluvili jsme se jasně: když bude někdo z nás připravenej, sedne si v deset na klepadlo. Jak se tam sejdeme, jdeme na vlak.             Když jsem se vrátil po dvaceti letech, nějak jsem si přes to sídliště zkracoval cestu. Najednou čumím, že to klepadlo tam furt je. Klepadlo jo, Béďa ne.             I když Béďu jsem od naší první cesty za svobodou oslovoval Frede, podle Freda Flocka, ať Béďa, nebo Fred…zpronevěřil se svojí zásadě držet se mě a ztratil se někde v Americe.             Už z porevolučního Československa jsem mu tenkrát volal od jeho táty. Že mu zaplatím letenku a všechno, co potřebuje, ať přijede. Jeho táta ho chtěl taky vidět. Ale nepřijel.   Předmluva Píše se rok dva tisíce. Asunción je jediný město v Paraguayi s luxusním hotelem. Sedím v pohodlným koženým křesle hotelovýho loby a koukám na zaparkovanej Rolls-Royce někdy z roku šedesát, pěkně nabroušenej dráp dekadence.             K němu pomalu míří stařičkej elegán ve slamáku. Mohl se narodit na přelomu dvacátých a třicátých let dvacátýho století. Ptám se pingla, jestli neví, co je to za pohádkovýho dědu. Dozvídám se, že dědeček je z pohádky o Al Caponeovi a že už je padesát let v Paraguayi, kterou nemůže opustit. Mafián, co začínal u Al Capona, a ocitnul se tak na černých listinách všude možně.             Věděl jsem, že Paraguay nevydává ani za vraždy. Křeslo, kde jsem seděl, patřilo dědečkovi, stejně jako hotel, stejně jako golfový hřiště nebo tenisový kurty, na kterých pár let po tom hrál proti Paraguayi českej mančaft Davis Cup.             Taky tu čekám na limuzínu. Musí mě odvézt k policejnímu prezidentovi, aby si ode mě koupil zbraně pro státní paraguayskou policii.             Z klimatizovanýho auta jsem vylez do padesátistupňovýho pekla. Na ulici nevidím nikoho. Jedinej blázen, co se tu poflakuje, jsem já. Slunce by v tuh le hodinu vysušilo nejspíš i čerta. Přežily akorát všudypřítomný mouchy.             Vkročil jsem do státního neklimatizovanýho baráku bez výtahu. Prezident seděl v pátým patře. Peklo v kvádru a kravatě propuklo naplno už v prvním patře. Dofuněl jsem ale do pátýho.             Otevřu ten jeho kancl a dejchne na mě arktickej vzduch protekční klimatizace. Sednu si propocenej ke stolu a hadry, co mám na sobě, zamrznou do jednoho kusu ledu.             Načež se dovídám, že stát na zboží, co si u mě objednal, nemá prachy. Za ubohý tři miliony dolarů mu můžu nabídnout akorát tak jetý obušky na rozhánění demonstrantů. Nasraně odcházím ohřát se zpátky do pekla, a dokonce přikazuju šoférovi vypnout klimatizaci.             Tím pro mě obchody v Paraguayi končej.   Komu to píšu? Válím se u bazénu a cvičím místní číšníky, protože to žádný číšníci nejsou. Jsou to spíš zemědělci navlečený do kvádra. Lidi na ně z lehátek marně mávaj, různě gestikulujou a pokřikujou, všechno marný. Chlápci v kvádrech si seděj v chládku, čuměj a evidentně postrádaj motivaci, zatímco mně dochází pití. Hodím s nimi řeč.             Kdo přijde, když zvednu ruku, a dotáhne to tak daleko, že budu mít svoje pití, dostane dolar. Zoufalý mávání ostatních hostů považujou dál za rozcvičku. Ale já si od tý chvíle nemůžu ani hrábnout bezelstně do vlasů, aby nepřiběhli minimálně dva. Vyjádřím teda vůči nim ještě svoji výtku ohledně hygieny. A pak už, když mi to pití nosej, do něj ani nestrkaj prsty.             Popíjím ve stínu u bazénu, nechce se mi koupat, nechce se mi v tom vedru, jako nikomu tady, nic. Myslím na dědu ve slamáčku. Nosí si před mýma očima v sobě příběhy, který neznám. Štve mě to.             Neměl bych asi podobně jednou štvát svoje kluky. Nenechám je v hluboký nevědomosti. Chci, aby věděli, kdo je jejich drahej tatínek. Napíšu to.   GATE 3 Leccos se o mně povídá. Ale třeba tahle letištní historka je pravdivá. Nava-zuje na jedno moje berlínsko-hamburský období. Ne, že bych chtěl něco tajit. Jen se tou dobou nedělo nic významnýho. Krom toho, že jsem strávil dost měsíců ve špitále. Do vyprávění jsem ho teda nezahrnul.             Potkali se cestou u GATE 3 dva dobře oblečení gentlemani. Po zdvořilostních frázích pronesených Hoch Deutsch se první zeptal druhého, odkud je.             „Jsem z Prahy.“             „Já z Berlína.“ Odpověděl první na nepoloženou otázku.             „Tam jsem taky bydlel.“             „Kde?“             Druhý vysloví jméno čtvrti.             „Odtud pocházím! Kdy jste tam bydlel?“ Zeptal se Pražana.             „Do toho požáru. Pak už ne.“             „Tam hořelo pouze před třiceti lety.“ Svraští obočí při vzpomínce. „Tenkrát tam podpálili bordel.“ Na Hoch Deutsch při tom slově zapomněl. Oba chvíli mlčí. Berlíňan pokračuje. Ale Hoch Deutsch zůstala kdesi vzadu. „Lidi uhořeli. Akorát majitel měl koule. Ten cvok skočil z posledního patra. Rozlámal si snad všechny kosti v nohách. Doplazil se po břiše přes ulici a dokázal se vyškrábat na zvonek u naší branky do zahrady.“             „Hmmm.“ Kýve hlavou ten z Prahy.             „Vy to víte?“ Překvapeně se ptá Berlíňan.             „Hmmm. To jsem byl já.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Dětství Říkaj o mně, že jsem prožil víc životů. Nejsem žádná kočka. Ale někdy se už fakt cítím jako unavenej zjizvenej kocour. Narodil jsem se léta páně 1955 v komunistickým Československu. Jestli se teď nějakej pitomec ptá, zda se tou dobou promenádovali po Václaváku dinosauři, odpovídám, že si je nepamatuju. Byl jsem novorozenec.             Takže znova. Narodil jsem se roku 1955 v komunistický Praze do starý katolický rodiny. Jako pátý a poslední dítě, benjamínek pro radost svojí mamince. Prvních pár let jsem funkci domácího štěstíčka zřejmě i plnil. Blonďatý kadeře rozkošnýho kloučka s blankytně modrými očičky rostly tam, kam chtěla moje maminka. A ostříhaly se, když moje maminka řekla. Miloval jsem ji.             Byla drobná blondýna. V uších nosila opravdový perly po babičce a držení jejího těla naznačovalo, co si myslí o tom, že by světu měla vládnout dělnická třída. Láskyplně pečovala o svoje růže a vůbec všechny kytky. Ve špatných časech je stříhala a prodávala ve Strašnicích před krámem, aby pomohla rodinnému rozpočtu.             Otec, stavební inženýr, živil pět hladových krků. Maso jsme mívali jen v neděli. Máslo nebo mléko mezi nás máma úzkostlivě dělila. Vůně těch prodaných kytek se nějak transformovala do jiných vůní v kuchyni.             A zrovna v týhle její kuchyni se zřejmě zrodilo moje celoživotní nadšení pro dvě věci, který mi pak vždycky nějak šly. První byla transformace jedněch věcí na jiný věci. Když teda říkám věci, myslím něco ještě nehmotnějšího, než je vůně kytek.             V životě jsem sice nečaroval, nechci si teda tahat kšandy, ale některý moje obchody by se daly k magii klidně přirovnat.             A druhá moje vášeň získaná v tý kuchyni bylo jídlo. Smysl pro lahodnost, touha po nebi v hubě.             Mám dojem, že číst jsem ještě neuměl, ale už jsem znal knížku, kterou měla máma věčně rozloženou na lince. Předčítala mi z ní, když vařila. Některým dětem se líbí pohádky, já hltal Magdalenu Dobromilu Rettigovou.             Jasně, že tam byly věty, který máma považovala za nepřístupný a četla je buď smutně, nebo zrychleně. Třeba: „Do kamen hodíme kostku másla, abychom získali prudký oheň.“ Kostku másla měla pro celou rodinu na tejden a do kamen se ji házet nikdy nechystala. Náš dům, kterej, jako celou ulici, postavil táta, měl už tenkrát zavedenej plyn. (...)   Hana Pachtová (*1971) se zprvu věnovala publicistice, v posledním desetiletí se soustředí na psaní prózy. Publikovala časopisecky (Intelektuál, Labyrint Revue, Tvar, Weles aj.) a na vlnách Českého rozhlasu; je zastoupena v antologii „současné české ženské povídky“ Ty, která píšeš (2008). Debutovala povídkovým souborem Bůh je pes (2005), na němž kritika ocenila jak výrazovou zralost, tak schopnost „psychologických průniků do niterného světa, nejčastěji svých vrstevnic“ (Vladimír Novotný). V roce 2010 vydala druhou knihu Adam a Eva, shrnující autorčiny rozsáhlejší prozaické texty z let 2004–2009. Loni jí vyšel román Bůh je miky mauz. Nakladatelství Pointa, 2019, brož., 96 stran.

Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04

Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice

Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce.   Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926                                                                                               1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.

Čas načtení: 2024-02-22 22:53:00

Máte ho doma? Tahle auta se prodávají nejrychleji

Ačkoli se loni ojetá auta prodávala v průměru za 66 dní, mezi jednotlivými značkami i modely byly samozřejmě rozdíly, které v průměru činily až 30 dní. Jaká auta šla na dračku a u kterých bylo možné si dát s výběrem načas?

Čas načtení: 2024-02-23 05:40:00

Studio ČT24

Zdražování čokolády. Host: Filip Teplý, majitel čokoládovna Ajala — Cena kakaa na burze stoupla přes zimu zhruba na dvojnásobek - na začátku února se tuna této komodity prodávala přibližně za 138 tisíc korun. Důvodem zdražování je nedostatek prvotní suroviny – kakaových bobů. Sucho, vyšší teploty a změny srážek se nepříznivě podepsaly na úrodě v Ghaně a na Pobřeží slonoviny. Zdražení dopadá i na malé české čokoládovny - těm rostou náklady mimo jiné i v důsledku cen energií a tlaku na zvyšování mezd zaměstnancům