Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2026-05-15 10:07:13

Trump před cestou do Číny investoval do Applu. Nakoupil akcie za miliony

Donald Trump investoval před cestou do Číny až 7,2 milionu dolarů (zhruba 151 milionů korun) do akcií Applu. Šéf výrobce chytrých telefonů Tim Cook amerického prezidenta na návštěvě Pekingu doprovázel. Podle agentury DPA to vyplývá z údajů amerického Úřadu pro vládní etiku. Přesné částky nejsou ale k dispozici.

Čas načtení: 2020-03-23 12:34:36

Čínské řešení

Strach z neznámého, který doprovází pandemii nového koronaviru, je přirozený a mnohdy je i mobilizující – utváří ale nevhodnou atmosféru pro věcnou analýzu. Až jednou přijde čas na hodnocení boje proti koronaviru COVID-19, postup Číny zaujme přinejmenším ve dvojím směru: (a) zastavení epidemie doma; (b) zásobování zbytku světa zdravotnickým materiálem, jako jsou roušky, respirátory, testovací soupravy, ventilátory, ale i zkušenostmi. Disciplína a solidarita Neprodleně v návaznosti na poznání povahy koronaviru jako nové infekční choroby uzavřela čínská vláda ohnisko nákazy, a to hned po dvou liniích. První uzavřenou oblastí bylo město Wu-chan s téměř devíti miliony obyvatel, druhá linie postupovala po hraniční čáře provincie Chu-pej, což znamenalo izolaci téměř 60 milionů lidí. Až potud nic tak moc originálního. Jenže poté začalo něco, co nepoznaly ani sever Itálie, ani Kalifornie. V uzavřené oblasti začala rychlá výstavba velikých nemocnic pro zasažené novým koronavirem. Ne jako izolační odkladiště, ale jako zařízení plné moderní lékařské techniky. Zároveň začala masová doplňková výroba potřebných ochranných pomůcek, lékařských nástrojů a přístrojů. A ze všech částí Číny zamířil do izolovaných oblastí vojenský i civilní zdravotnický personál – podle Global Times od 24. ledna do 8. března nastoupilo do první linie v provincii Chu-pej v 8346 týmech 42 tisíc kvalifikovaných pomocníků z ostatních regionů Číny. Není bezvýznamné, že prezident Si Ťin-ping převzal osobní odpovědnost za vedení „lidové války proti koronaviru“, ale dokázal zároveň uvolnit prostor pro iniciativu ostatních. Takto se podařilo v Číně dostat epidemii pod kontrolu. V Evropské unii byl zvolen jiný přístup. Když se objevilo ohnisko nákazy v severní Itálii, rozjeli se odtud nakažení turisté domů a pomohly vytvářet nová ohniska nemoci. Žádná pomoc alespoň vzdáleně srovnatelná s tou, která v Číně proudila do provincie Chu-pej, z Evropské unie na sever Itálie nesměřovala. A co více: nerozjela se na potřebnou úroveň masová výroba nezbytných sanitárních pomůcek a lékařské techniky. Bruselská centrála na takové akce nemá ani instrumentář, ani kapacity. První reakcí z Evropské komise byla kritika členských států za uzavírání hranic. Hranice evropských států jsou ale přirozenou, tradiční a srozumitelnou linií obdobně jako hranice provincií v Číně. Na rozdíl od Číny však v Evropské unii začal konkurenční boj o lékařské a zdravotnické pomůcky. Evropská unie jako celek nebyla schopná stanovit jednotnou politiku – třeba v podobě dohody o dodávkách z Číny. Proto se státy začaly starat o sebe samy. Stejně jako při migrační krizi. K uzavření vnějších hranic EU došlo až v návaznosti na uzavírání hranic členských států – a poté, kdy z Washingtonu zazněl pokyn uzamknout vzdušný prostor USA. Bruselu nechyběly jen materiální a finanční zdroje – především selhal lidský faktor, tedy úředníci, komisaři, státníci. Stále víc se ukazuje, že Evropská unie není instituce do nepohody. Pocity mnohých před týdnem vyjádřil srbský prezident Aleksandar Vučić, když řekl že „evropská solidarita neexistuje. Byla to pohádka na papíře“ – a požádal o pomoc Čínu. Tápající Bílý dům Odlišné reakce než v Pekingu bylo možné sledovat z Washingtonu. Prezident Donald Trump začal tím, že počátkem února ujistil spoluobčany, že Spojeným státům žádné velké problémy nehrozí, a následně jim sdělil, že Američané jsou nejlepší. Chyba byla dvojí, obdobně jako u pohlavárů Evropské unie. Předně modely chování virů naznačovaly, že se Spojené státy nemohou nákaze vyhnout. Nejde jen o to, že prohlášení měla být opatrnější – především byly promeškány dva měsíce vhodné na přípravu. Druhou chybou bylo podcenění tlaku médií, která při honu za senzacemi šíří strach a v okamžiku, kdy se obavy rozprostřou, nejhorší chybou státníka je nekonat. Zvláště v USA, kde je veřejnost víc než v Evropě náchylná k davovému chování a pistolnickému řešení problémů. Iniciativu přebírají guvernéři jednotlivých států; z Kalifornie hlásí, že Národní garda dostala na starost hlídání skladů potravin. O víkendu se Spojené státy vyhouply na třetí příčku v počtu zemí nakažených koronavirem. Po prvních naivních prohlášeních z Bílého domu následovala celá řada radikálních kroků, a to nejen na hranicích. Protože ani americký prezident nemá příliš mnoho nástrojů, jak ovlivnit výrobu, uvolnil na stimulování ekonomiky jeden bilion dolarů. Odkud je uvolnil, není zcela jasné – už nyní činí dluh federální vlády USA téměř 23,6 bilionů dolarů… Fungování postmoderního kapitalismu je stále záhadnější. To ale platí i o chování americké veřejnosti. Přestože v posledních dnech výzkumy veřejného mínění hlásí nárůst důvěry k prezidentovu jednání, otázkou je, jak tomu bude v listopadu. Třeba při nárůstu nezaměstnanosti a v případě, kdy se cena ropy udrží na současné, pro americké těžaře nestravitelné hladině. Zvláště, když volební průzkumy už několik měsíců unisono signalizují výhru demokratického prezidentského kandidáta Joe Bidena. Velký skok Podle Světové zdravotnické organizace potřebuje lékařský personál v první linii boje proti novému koronaviru měsíčně 89 milionů masek, 30 milionů plášťů, 1,59 milionů ochranných brýlí, 76 milionů párů rukavic a 2,9 milionů litrů dezinfekce na ruce. Kdo to vše vyrobí? Čína, která se v prvních dnech epidemie na svém území potýkala s nedostatkem tohoto materiálu, dokázala během několika týdnů nejen uspokojit vlastní potřeby, ale změnila se i na globálního dodavatele. Zdaleka se nejedná pouze o speciály létající do Česka či na Slovensko. Podle zprávy čínského ministerstva zahraničí z konce minulého týdne pomáhala Čína se zvládáním koronaviru na mezivládní úrovni v 82 zemích, kooperovala s Africkou unií a Světovou zdravotnickou organizací. Provinční orgány Číny spolupracovaly s místními orgány jiných zemí, například v Jižní Koreji, Japonsku či Itálii. Řada čínských firem a nevládních organizací poskytovala pomoc v zahraničí po vlastní linii. To vše v době, kdy nejvíce nakažených novým koronavirem je stále ještě v Číně. V pozadí této schopnosti Číny cíleně využít zdroje a pomáhat je kombinace tří skutečností: dlouhodobé utváření rezerv, udržení nástrojů strategického řízení v rukou vlády a kompetentní vedení země. Současná Čína dokáže měnit postupy v souvislosti se změnou situace a učit se i na vlastních chybách. Neexistuje ve světě chudší region, než je subsaharská Afrika. Podle Mezinárodního měnového fondu byl v roce 1980 – tedy ve chvíli, kdy Peking zahájil politiku reforem a otevírání se světu – hrubý domácí produkt na hlavu v Číně 3,9krát nižší než v tomto africkém regionu. Loni byl ten čínský 4,6krát vyšší než HDP per capita subsaharské Afriky. Příští rok, tedy ke stému výročí založení čínské komunistické strany, bude v této zemi zcela vyhlazena chudoba; boj proti ní pokračuje i ve chvíli, kdy tato země zaměřila prvořadou pozornost na potírání nového koronaviru. Rozumná národohospodářská politika vyžaduje přístup bez ideologických předsudků, které vzývají tu výlučně státní vlastnictví, onde zase na úroveň boha pozvedly trh. Právě racionální politika vedla k tomu, že Čína je dnes zemí s největšími finančními rezervami a stala se továrnou světa. V době, kdy se ze Západu vyvážela reálná ekonomika do zemí s levnou pracovní silou a tolerantními ekologickými pravidly, Čína ji přivítala – a učila se. Podle článku Koronavirus by mohl přetvořit globální řád, který pro Foreign Affairs napsali Kurt Campbell, bývalý náměstek ministra zahraničí USA, a Rush Doshi z Brookings Institution (česká rešerše zde), dnes více než 95 % antibiotik v USA nese značku Made in China. Říše středu se stává globálním vzorem transformace výroby na zelenou ekonomiku a je na čele v zavádění umělé inteligence v zemědělství, průmyslu i ve službách. Čína nepřestává být globální továrnou, ale zároveň je nejdynamičtějším inovačním centrem. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), která mimo jiné registruje podané žádosti o patenty, uvádí, že pouze Čína překročila milion těchto žádostí za rok – což ilustruje i připojená tabulka. Porovnání chování Číny a USA během pandemie ukazuje změny globálního uspořádání názorněji než statistická data o hrubém domácím produktu. Na skutečnost, že Spojené státy se dostaly v boji s koronavirem do stínu Číny, reaguje Donald Trump podrážděně – se zarputilostí svárlivého kluka na pískovišti neustále opakuje „čínský“ místo „nový“ koronavirus či COVID-19. Jedná tak navzdory dotazům na tiskových konferencích v Bílém domě a po protestech z Pekingu. Jistě najde své papoušky i v Praze. Tato snaha přejít do ofenzivy proti realitě zavání rasismem, což je hrozba, před kterou počátkem února v souvislosti s koronavirem svorně varovaly český internetový časopis !Argument a slovenský server Slovo. Je víc než pravděpodobné, že se po pandemii převalí přes Západ mohutná vlna propagandistických útoků na Čínu. Bude třeba vymazat z veřejné paměti, jak čínský hospodářský zázrak pomáhal všem v zápase s pandemií. Žádná mediální kampaň ale nemůže nic změnit na faktu, že se ekonomické i vojensko-strategické těžiště přesouvá do oblasti Tichého a Indického oceánu. Je třeba se této situaci přizpůsobit – nefňukat a co nejvíce globální změny využít pro české i slovenské národní zájmy.   Autor je politolog. Text původně vyšel na webu !Argument.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-01 12:49:24

Z historie koronaviru: Problém chřipkové mlhy

Výbuch epidemie covid-19 v Číně je provázen otazníky. Zatím víme, že první viditelné případy nastaly v čínské aglomeraci Wu-chan. Ale nevíme, kde se vyskytl nový koronavirus historicky poprvé. Koronavirus přišel v nejméně vhodnou dobu roku 2019: 1) Nástup koronaviru byl zamlžen nástupem sezónní chřipky. 2) Nemoc covid-19 se začala šířit v době, kdy se zhruba půl miliardy lidí v Číně vydává na novoroční svátky domů za rodinou. 3) Nechtěný počáteční zmatek způsobil i třetí faktor – příběh hojně navštěvované wuchanské tržnice s prodejem mrtvých i živých zvířat. Ideální místo pro přenos typu zvíře – člověk. Jenže je vysoce pravděpodobné, že covid-19 byl tehdy již v čínské populaci rozšířen, ale nedosáhl publicity, protože nedošlo k epidemii. Byl skryt za mlhou chřipkových příznaků v době začínající sezónní chřipky. Jisté je, že velká koncentrace osob na tržnici v ohromném městě, kde žije (i s předměstími) více lidí než v celé České republice, působila jako velmi výživné kultivační prostředí pro přenos koronaviru. Přichází chřipka V době, kdy se lidstvu představil koronavirus, se nejen v Asii, objevila sezónní chřipka. Například 8. ledna 2020, krátce poté, co Čína zveřejnila informaci, že se mezi pacienty začal objevovat nový virus, v Hongkongu člen tamní vlády, který měl na starosti výživu a zdraví obyvatelstva, ve vládní tiskové informaci uvedl, že dochází k nárůstu chřipky, „což signalizuje, že Hongkong brzy vstoupí do zimní chřipkové sezóny.“ Vzhledem k tomu, že chřipková sezóna obvykle trvá několik měsíců, apeloval dr. Chui Tak-yi na ty, kteří se dosud nenechali očkovat, aby tak učinili okamžitě, protože chřipka může u vysoce rizikových jedinců, a dokonce zdravých osob způsobit vážné choroby. Chui Tak-yi uvedl: „Zimní chřipková sezóna v řadě turistických destinací již začala. Ti, kteří plánují cestovat během novoročních svátků, by měli dodržovat přísnou osobní hygienu a být očkováni. Pokud trpíte horečkou nebo jinými příznaky, po návratu do Hongkongu se neprodleně poraďte s lékařem. Informujte lékaře o své nedávné cestovatelské historii a používejte chirurgickou masku, která pomůže zabránit šíření nemoci.“ V té době již začalo vedení Hongkongu provádět první opatření proti nebezpečí zanesení nové infekce z Číny do Hongkongu. Tamní úřady oficiálně oznámily, že v reakci na případy zápalu plic ve Wu-chanu 4. ledna 2020 aktivují preventivní opatření, včetně přípravy prostor k přijetí infikovaných nemocných, kteří přicestují z tohoto města. Kromě toho byla již několik měsíců v běhu příprava na chřipkovou sezónu. Obecně v Asii se v té době koronavirus mohl skrýt za chřipkou. Příznaky byly na první pohled podobné. Proto jistě unikla řada infekcí koronavirem pozornosti zdravotníků. Pokud se člověk léčil na nějakou virózu nebo chřipku, a přežil nemoc bez velkých komplikací, zvláště ve venkovských oblastech, mávli lékaři rukou. Zjišťování, jakým typem chřipky se člověk nakazil, byla již nadstavba. Obavy v Hongkongu Ale nadstavbou nebyly laboratorní testy v Hongkongu, kde je prakticky největší koncentrace obyvatel v městské oblasti na kilometr čtvereční nejen v Asii, ale ve světě. Lékaři zde potřebovali podchytit všechny případy co nejpečlivěji. O opatřeních detailně informovala profesorka Sophie Chanové legislativní radu Hongkongu 8. ledna. Uvedla, že vláda vybízí veřejnost, aby se co nejdříve očkovala proti sezónní chřipce. Úřady se na její epidemii začaly připravovat již v červenci 2009, nemocnice předem dostaly zhruba 730 milionů dolarů na včasnou přípravu pracovníků v první linii. Nově bylo v letech 2019–2020 otevřeno 506 nových lůžek a dalších 900 dočasných lůžek bylo připraveno pro zimní epidemii. Lékařům byla nabídnuta vyšší mzdu během zimního nárůstu nemocí. Od prosince 2019 byl nábor zdravotníků rozšířen také na pracovníky RTG, fyzioterapeuty, zdravotnické laboratoře atp. Sophie Chanová dále informovala, že ve veřejných nemocnicích jsou uplatňována přísnější opatření ke kontrole infekcí, včetně omezení týkajících se návštěv (návštěvníci si museli před návštěvou pacienta obléknout chirurgické masky a umýt si ruce). Dodala, že pokud jde o osobní ochranné prostředky, jako jsou chirurgické masky a masky N95, má Hong Kong dostatečné zásoby na tři měsíce a úřady budou udržovat úzké vztahy s dodavateli, aby zajistily udržitelné dodávky ochranných prostředků. Jejich zásoba byla vypočtena s ohledem na pandemii prasečí chřipky v roce 2009. Problémem bylo, že v té době kašlaly a měly horečku statisíce lidí. Například profesor Benjamin Cowling, vedoucí oddělení epidemiologie a biostatistiky na School of Public Health University of Hong Kong upozornil, že pro odhalení podezřelých případů existují v Číně praktické potíže: „Ve Wu-chanu a blízkém okolí je v současné době vrchol chřipkové sezóny a v důsledku infekce virem chřipky budou mít horečku desítky tisíc lidí, kteří toto město nedávno navštívili.“ Profesor připomněl, že vzhledem k tomu, že se u většiny případů pravděpodobně ukázalo, že s novým virem nesouvisejí, by bylo praktičtější, kdyby vláda zveřejnila pouze potvrzené případy, aby vyhnula zbytečné panice veřejnosti. Chřipka přitom byla obecným strašákem i bez koronaviru, například v USA se za zimní sezónu 2019–2020 podle tamních kvalifikovaných odhadů objevilo 13 milionů případů spojených s úmrtím deseti tisíc lidí. Hongkong vydal 16. ledna 2020 další informaci, ve které například uvedl upozornění od profesorky Sophie Chan: „Během lunárního nového roku – jarních svátků je očekáván (v Hongkongu) velký počet příchozích a odchozích návštěvníků. Navíc jsme nyní v chřipkové sezóně. To zvyšuje riziko importu a šíření nemoci v komunitě.“ Na svých webových stránkách vláda Hongkongu o den později uvedla, že se chřipková aktivita v mírném pásmu severní polokoule zvyšuje. Zimní sezóna chřipky probíhala ve Spojených státech amerických, Kanadě, Evropě, Velké Británii, Japonsku, pevninské Číně, Macau a Tchaj-wanu. Přitom ani očkování nemuselo být zárukou, že se člověk chřipce vyhne. Hlavní kmen chřipky začátkem roku 2020 v USA neodpovídal typu, proti kterému byla vyvinuta vakcína pro očkování. Šlo o blízký kmen, ale není úplně stejný. Chřipkový leden Na začátku roku 2020 vyvolával chřipku v USA vir ze skupiny typu B. To je nezvyklé, protože viry tohoto typu chřipky se objevují spíše až později v průběhu sezóny. V USA již do poloviny ledna 2020 zemřelo kvůli chřipce 32 dětí. V polovině ledna 2020 Velká Británie a Lotyšsko hlásila střední aktivitu, Izrael vysokou. U mnoha infikovaných v Číně, včetně lékařů, přešly během několika dní příznaky chřipky do těžké pneumonie. Zpočátku se tyto případy mohly „schovat“ za chřipku. Ale servítky si nebrala ani klasická chřipka. V Hongkongu se 24. dubna ve dvou nemocnicích léčilo několik velmi těžkých případů chřipky, 81letá pacientka zemřela kvůli základnímu onemocnění, které se zhoršilo kvůli oslabení organismu chřipkou. A chřipka řádila i u nás. Prachatický deník 25. ledna napsal, že v jižních Čechách vypukla její epidemie: „Nemocnost v kraji v mezitýdenním srovnání vzrostla o 36,5 % na 1785 případů na sto tisíc obyvatel. Těžkému průběhu chřipky podlehlo na jihu Čech dítě ve věkové kategorii nula až pět roků.“ Pokud jde o koronavirus v Evropě, byl ještě klid. V Čechách vyšel článek Odborníci nevědí, jak pravděpodobný je přenos koronaviru do Evropy. Tehdejší hlavní hygienička ČR Eva Gottvaldová uvedla, že „není k dispozici dostatek dat o jeho šíření.“ Podle ní nebylo nutné vydávat doporučení, aby Češi do Číny necestovali. Z tohoto mlžného oparu se teprve zvedal hrozivý stín nového koronaviru.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2025-05-15 09:01:00

Dvacet let vývoje hodnoty značek: Žebříček Kantar BrandZ 2025 odhaluje nejhodnotnější značky světa

Praha 15. května 2025 (PROTEXT) - Od roku 2006 se hodnota žebříčku Global Top 100 zvýšila o více než 9,3 bilionu dolarů a aktuálně dosahuje 10,7 bilionu dolarů.Společnost Kantar, globální lídr v oblasti marketingových dat a analytiky, zveřejňuje jubilejní 20. vydání žebříčku BrandZ Most Valuable Global Brands, nejrespektovanějšího hodnocení značek na světě, založeného na kombinaci spotřebitelského vnímání a finančních ukazatelů.Značky ze Spojených států nyní představují 82 % celkové hodnoty žebříčku Global Top 100, což je výrazný nárůst oproti 63 % v roce 2006. Tuto dominanci však mohou narušit rostoucí vliv čínských značek a volatilita způsobená rostoucími celními sazbami. Čínské značky během posledních 20 let zdvojnásobily svou hodnotu a aktuálně tvoří 6 % celkové hodnoty žebříčku. Tento posun se odehrál na úkor evropských značek, jejichž podíl poklesl z 26 % v roce 2006 na současných 7 %.Martin Guerrieria, ředitel Kantar BrandZ, uvedl: „I v dobách ekonomických krizí si nejhodnotnější světové značky po dobu 20 let trvale vedly lépe než indexy S&P 500 a MSCI World. To je nezpochybnitelný důkaz hodnoty marketingu. Značka je nejcennějším aktivem firmy - a poslední, co by podniky měly v reakci na tržní otřesy dělat, je omezovat investice do marketingu.“„Značky vznikají na základě kontinuální komunikace a zákaznické zkušenosti. Nejúspěšnější značky jsou konzistentní v komunikaci a dobře rozumí tomu, jakou nehmotnou hodnotu představují v myslích spotřebitelů. Nejprozíravější firmy dokážou své značky odlišit natolik, že jsou spotřebitelé ochotni platit vyšší cenu - protože vnímají přidanou hodnotu, což umožňuje udržet poptávku i při růstu cen a ochránit marži.“Mimo Spojené státy zaznamenaly výrazný růst tyto značky: švédský Spotify, který se znovu objevil v žebříčku Global Top 100 na 76. místě; indický Airtel, nejrychleji rostoucí telekomunikační značka na světě; argentinský retailer Mercado Libre, jediná značka z Latinské Ameriky v celém žebříčku; španělský řetězec Zara, který si polepšil o pět příček na 65. místo, a kanadská banka RBC, která zaznamenala největší meziroční růst hodnoty značky (43 %) mezi finančními značkami mimo USA.Disruptivní značky jako motor dlouhodobé hodnoty značkyZnačky, které zásadně narušily svou kategorii nebo prošly strategickým repositioningem, se od roku 2006 podílely 71 % z celkového růstu 9,3 bilionu dolarů, který byl vytvořen v žebříčku Global Top 100 do současnosti.V žebříčku pro rok 2025 se mezi tyto disruptivní značky nově zařazují Stripe a Chipotle, které se do globální stovky dostávají vůbec poprvé - konkrétně na 85. a 86. místě. Významnou pozici si dlouhodobě udržuje také Aldi, které se v žebříčku objevilo během posledních 20 let celkem 15krát a v roce 2025 se nachází na 94. příčce.Martin Guerrieria komentuje: “Inovátoři, kteří drží krok s potřebami spotřebitelů - nebo je dokonce zcela redefinují - jsou právě těmi značkami, které v uplynulých dvou dekádách zásadně proměnily podobu žebříčku Global Top 100. Příkladem mohou být Uber, Booking.com nebo nově ChatGPT. Nejúspěšnější značky - jako Apple, Amazon, Google a Microsoft - se už dávno posunuly za hranice svých původních produktových kategorií.”Celková hodnota značek v žebříčku Global Top 100 dosáhla rekordních 10,7 bilionu dolarů, což představuje meziroční nárůst o 29 %. Tento růst byl poháněn především technologickými disruptivními značkami, které v uplynulých 20 letech přispěly k většině nárůstu hodnoty napříč všemi sektory.Apple si udrželo svou vedoucí pozici již čtvrtý rok po sobě, s hodnotou značky 1,3 bilionu dolarů, což představuje nárůst o 28 % oproti předchozímu roku. Jako jediná značka v žebříčku s hodnotou přes 1 bilion dolarů, Apple nyní představuje více než 12 % celkové hodnoty Global Top 100.  ChatGPT debutuje na 60. místě, což je nejvyšší umístění mezi nováčky od roku 2021, kdy do žebříčku vstoupila značka NVIDIA. Nicméně ChatGPT může čelit silné konkurenci, protože značky jako Google a Microsoft budou reagovat na jeho výhodu prvního tahouna.  Amazon zaznamenal 50% nárůst hodnoty značky, která dosáhla 866 miliard dolarů. Tento růst je díky jeho silné pozici na trhu, která se soustředí na pohodlí a cenovou dostupnost, což umožnilo Amazonu prosperovat i ve složitých ekonomicých podmínkách.  Instagram a TikTok zaznamenaly impozantní růst o 101 % a 25 %. Tento růst odráží pokračující vliv sociálních médií na formování spotřebitelských návyků a jejich roli při poskytování přímého prodeje spotřebitelům prostřednictvím e-commerce pro značky a influencery po celém světě.  Martin Guerrieria, ředitel Kantar BrandZ, uvedl: “V době digitální saturace a vysokých očekávání spotřebitelů musí značky nejen naplňovat potřeby lidí, ale také se s nimi emocionálně propojit a nabídnout něco, co ostatní nemají, aby byly úspěšné. Musí být nejen odlišné, ale významově odlišné. Dominance značek jako Apple, Instagram a McDonald’s ukazuje sílu konzistentní značkové zkušenosti, kterou lidé dokážou vztáhnout a zapamatovat si ji. Rychlý vzestup ChatGPT ukazuje, jak může značka získat slávu a ovlivnit společnost do té míry, že mění naše každodenní životy. Ale s rostoucí konkurencí v oblasti generativní AI bude muset OpenAI investovat do své značky, aby si udrželo výhodu prvního tahouna.” Další trendy z globálního reportu Kantar BrandZ zahrnují: Maloobchod pokračoval ve svém po-pandemickém růstu, přičemž celkový růst hodnoty značek vzrostl o 48 %.  Naopak hodnoty značek v kategoriích jako móda (0 %), potraviny a nápoje (-1 %) a osobní péče (-5 %) zůstaly na stejné úrovni nebo poklesly, přičemž značky jako Uniqlo, Coca-Cola a Dove překonávají konkurenci. Alkohol (-11 %) čelí tlaku z důvodu poklesu spotřeby, zejména mezi mladšími generacemi, které se místo toho zaměřily na zdraví a wellness, včetně zvýšené spotřeby nápojů s nízkým nebo nulovým obsahem alkoholu. Fragmentace v chuťových variantách alkoholu a řemeslném pivu také vede k ředění tržního podílu tradičních značek. Luxusní sektor, jeden z mála, který během pandemie rostl, zaznamenal v roce 2025 pokles o 2 %. Tento pokles je částečně způsoben slabší poptávkou v Číně, kde pozornost dříve věnovaná extravaganci a statusu  se přesunula k lifestylovým zážitkům.  Kantar BrandZ Top 10 Nejhodnotnějších Globálních Značek 2025Rank 2025BrandBrand Value 2025 (US$ m)YoY Change (%)1Apple1,299,65528%2Google944,13725%3Microsoft884,81624%4Amazon866,11850%5NVIDIA509,442152%6Facebook300,66280%7Instagram228,947101%8McDonald’s221,0790%9Oracle215,35448%10Visa213,34813%Celková hodnota Global Top 100 = 10,7 bilionu dolarů; +29%    O Kantar BrandZ: Kantar BrandZ je globální měnou pro hodnocení hodnoty značky, která kvantifikuje přínos značek k finančnímu výkonu podniků. Roční globální a místní žebříčky hodnoty značek Kantar kombinují pečlivě analyzovaná finanční data s rozsáhlým výzkumem brand equity. Od roku 1998 BrandZ sdílí poznatky o budování značek s vedoucími představiteli podniků na základě rozhovorů s 4,5 miliony spotřebitelů pro 22 000 značek na 54 trzích. Objevte více o Kantar BrandZ zde. O KantarKantar je přední globální firma v oblasti marketingových dat a analytiky a nepostradatelný partner pro značky největších světových společností. Kombinujeme nejvýznamnější attitudinální a behaviorální data s hlubokou odborností a pokročilou analytikou, abychom odhalili, jak lidé přemýšlejí a jednají. Pomáháme klientům pochopit, co se stalo a proč, a jak tvarovat marketingové strategie, které formují jejich budoucnost.   

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2021-09-26 17:33:00

Noví Lehman Brothers? Je možné, že jsme svědky prasknutí historické bubliny

Charles Ponzi vyplácel jedny investory z peněz druhých a nafoukl tak v Bostonu roku 1920 pořádnou bublinu, která pak také s pořádným rachotem splaskla. Ponzi je dávno mrtev, ale dalších bublin ušetřeni nejsme; nějací jeho následovníci – podvodníci se budou vynořovat vždycky. Podvody všeho druhu jsou kulturní univerzálie lidstva a znají je všechny civilizace, které se naučily provozovat obchod. Jednou z nejstarších psaných památek lidstva je hliněná tabulka psaná akkadsky, na které si napálený obchodník stěžuje prodejci mědi Ea-nasirovi, že jím dodané zboží nestojí za nic. Je stará asi 3800 let. (Tabulku našli archeologové ve zříceninách domu, kde se podobných stížností nalezlo víc; vypadá to, že ničemný Ea-nasir zde bydlel, nebo zde aspoň provozoval svoji kancelář.) No, a teď to vypadá, že svoji kapitolu o bublinách napíše Čína, i když zatím není jasné, jak velkou. Ale centrální úřady informovaly místní činitele, že se mají „připravit na možnou bouři“. Takže minimálně stojí za to tu situaci sledovat. Ponziho způsob hospodaření Předem předesílám, že nejsem žádný odborník na Čínu a toto je spíš „est effort“ článek, posbíraný z různých zdrojů, Financial Times či Bloombergem počínaje a diskusemi investorů konče. (Tam se člověk dozví zajímavé detaily, ale hůře ověřitelné.) Doufám ale, že ten celkový amatérský obrázek bude mít blízko k realitě. Evergrande je gigantický čínský developer se sídlem v Šen-čenu, vlastník značného množství hotových i rozestavěných nemovitostí po celé Číně, o půdě určené ke stavění ani nemluvě. Vedení Evergrandu ale investovalo i mimo realitní obor, například do výroby elektrických vozidel, přičemž řada těchto vedlejších investic se neosvědčila. Zrovna ta továrna na elektrovozy měla skvělý marketing, ale za tři roky od nákupu Evergrandem nedodala ani jedno hotové auto na trh a její provoz byl těžce ztrátový. Tyto investice, realitní i nerealitní, dělali v Evergrandu vesměs na dluh a dluhy teď také mají, oficiálně odhadované na 300 miliard dolarů (necelých sem bilionů korun); to je zhruba polovina toho, co měli na triku Lehman Brothers, když se roku 2008 složili. Jenže ona to nemusí být konečná částka. Toto jsou závazky v dluhopisech, ale firma Evergrande má téměř jistě i nějaké další závazky – například vůči dodavatelům (však jsou to stavebníci), zaměstnancům a také zákazníkům, kteří si koupili rozestavěné nebo dosud ani nezapočaté byty. Zmapovat její skutečnou finanční situaci bude asi pro úřady obtížný úkol. (Zajímavá paralela s Ponziho případem: italský hochštapler vedl tak zamotanou evidenci vkladů, že se v ní přivolaní odborníci nemohli vyznat a trvalo nějakou dobu, než spočítali, jak na tom jeho firma je.) A vypadá to, že Evergrande je insolventní. Tento čtvrtek nebyla firma schopna zaplatit některým zámořským investorům, což už se pár dní čekalo. (Čínští investoři své peníze dostali.) Teď běží třicetidenní lhůta, během které by Evergrande měla zpožděné platby provést; pokud to nezvládne, bude v insolvenci i papírově a oficiálně. Existuje podezření, že v Evergrandu se po nějakou dobu praktikoval Ponziho způsob hospodaření a že staré investory vypláceli nově nabraným dluhem. (Sám její zakladatel vydělal na dividendách z akcií, které drží, celkem osm miliard dolarů.) Jenže firma už si další dluhy oficiálně nabírat nesmí, protože narazila na regulaci zvanou „tři červené čáry”, kterou čínská vláda nedávno zavedla kvůli přehřívání trhu: podle ní nesmějí mimo jiné dluhy realitních developerů překračovat hodnotu jejich majetku v realitách. Chce-li Evergrande tyto podmínky aspoň časem splnit, musí objem svého dluhu naopak redukovat, rozhodně už si nemůže půjčovat dál. Prasknutí bubliny by přineslo masivní pokles cen No dobrá, velká firma to asi přehnala se zadlužením a hrozí jí, že zkrachuje. Co je na tom zajímavého? První věc, efekt infekce. Evergrande nejsou jediným developerem vystaveným finančnímu stresu. Realitní trh připomíná svojí propleteností hromadnou incestní orgii a půjde-li jeden obr do kolen, pravděpodobně s sebou stáhne i jiné firmy, které momentálně drží jeho dluhopisy (ty se prý dokonce používaly jako neoficiální měna k vyřizování vzájemných závazků!) nebo společně s ním rozestavěly nějaké projekty. Dodavatelé stavebního materiálu, třeba ocelárny nebo cementárny, také pocítí neodolatelné volání krachu; a to jsou často firmy zaměstnávající velké množství lidí a vyvážející to samé zboží i do Evropy či Ameriky. Paradoxním efektem případného pádu Evergrandu by tak mohlo být, že nebudeme mít z čeho stavět my. Druhá věc, společenské následky. Evergrande není jenom developer, prý se v mnoha místech stará i o dodávky vody či elektřiny, které musejí běžet dále. Závažnější je ale otázka nedostavěných bytů. V Číně je údajně běžné, že se na nákup bytu pro mladé složí všechny generace rodiny ze svých úspor. Při nákupu dosud nehotové nemovitosti ale vždy podstupujete riziko, že nikdy dokončena nebude (pamatujete na náš H-Systém? Jeho obětí se stal i jeden z mých učitelů z MFF UK). V tomto případě by to znamenalo miliony lidí, kteří by přišli o úspory. Třetí věc, prasknutí bubliny. Je-li Evergrande skutečně v insolvenci, její situace by částečně mohla být řešena nuceným odprodejem nemovitostí, které v současné době vlastní – rozestavěných i hotových. Takové masivní výprodeje bývají ale provázeny stejně masivním poklesem cen na celém trhu. To by dostalo do problémů jiné čínské realitní firmy, dokonce i takové, které se držely od Evergrandu stranou (nevím, jestli takové vůbec jsou). Vzpomínáte si na „tři červené linie“ zmíněné o pár odstavců výše? Firmy nesmějí mít více dluhů, než kolik činí hodnota jejich portfolia nemovitostí; jenže hodnota dluhů se nemění, kdežto hodnota nemovitostí je určována trhem. V tomto případě by šla dolů, takže X dalších firem by se stalo předluženými prakticky přes noc. Krátká bouřka, nebo opravdové tornádo? Toto je natolik čerstvá situace, že je těžké určit, jestli z toho bude jenom krátká bouřka, nebo opravdové tornádo. Za poslední rok a něco jsme si užili strašení dost, takže k němu nechci přidávat. Na druhou stranu – realitní bubliny bývají v okamžiku prasknutí extra nemilosrdné. Rád jezdím do Španělska a ta země je dodnes troskami neobývaných nemovitostí z doby španělské realitní bubliny přímo posetá; Čína je třicetkrát větší, takže následky by se škálovaly úměrně tomu. Ve Španělsku měl realitní krach značné politické následky, díky němu dnes nejspíš ultralevicoví Podemos sedí ve vládě. V Číně nepochybně žádná nová protestní strana nevznikne, ale vztek obyvatelstva musejí brát vážně i v Pekingu. Zaznamenal jsem i názory, že „tři červené linie“ jsou ze strany pekingské vlády ve skutečnosti pokus o úmyslné propíchnutí čínské realitní bubliny dřív, než nabyde skutečně mamutích rozměrů, a to i za cenu otřesů a krachů postižených firem. Předseda Si totiž „virtuální ekonomice“ moc nedůvěřuje a dal by přednost dalšímu rozvoji „skutečné“ ekonomiky, tj. průmyslové výroby, která se poslední dobou pomalu začíná stěhovat do zemí levnějších než Čína (třeba do Vietnamu nebo do Bangladéše). Celkové následky budou asi záležet hlavně na dvou věcech. Ta první je, kdo všechno je reálně Evergrandu exponován a jak moc. Peníze tam mají i západní investoři, i když snad ne tolik, aby je to zásadně ohrožovalo. Jak moc jsou exponované čínské firmy, to se teprve ukáže. Druhá je ta, co teď udělá čínská vláda. Vytáhne nějakým způsobem Evergrande z nejhoršího, nebo jej nechá, aby si vyjedl svoji kašičku až do (spáleného) dna? Oba postupy mají svá rizika. Neřízený krach by se mohl vymknout z rukou. Záchrana nevděčné firmy by znamenala, že tisíc dalších firem začne ještě více riskovat a spoléhat na to, že v nouzi je z problémů vytáhne stát. Možná je i nějaká třetí cesta, ve stylu „firmu zachráníme, ale nejvyšší manažery postavíme před popravčí četu“. Toho se v Lehman Brothers bát nemuseli, dokonce i Bernie Madoff dostal “jen” doživotí (technicky vzato 150 let). Nicméně můžeme-li soudit z dosavadní historie lidstva, na mamon bývá i hrozba popravy krátká.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-02-12 15:00:39

Evropská unie do AI investuje přes 5 bilionů! Macron varuje před přílišnou regulací

Evropská unie investuje 206 miliard dolarů (cca 5,2 bilionu Kč) do umělé inteligence, aby konkurovala USA a Číně Iniciativa podpoří výstavbu gigatováren určených k tréninku AI modelů a rozvoj infrastruktury Kritici varují, že přísná regulace v EU by mohla brzdit inovace i přes vysoké investice Evropská unie oznámila investiční iniciativu ve výši 206 miliard dolarů, jejímž cílem je konkurovat USA a Číně v oblasti umělé inteligence. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen na summitu AI Action v Paříži v úterý představila plán, který zahrnuje 51 miliard dolarů nového financování vedle 154 miliard dolarů od soukromých investorů v rámci iniciativy European AI Champions Initiative. Přečtěte si celý článek Evropská unie do AI investuje přes 5 bilionů! Macron varuje před přílišnou regulací

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2025-05-15 09:01:00

Dvacet let vývoje hodnoty značek: Žebříček Kantar BrandZ 2025 odhaluje nejhodnotnější značky světa

Praha 15. května 2025 (PROTEXT) - Od roku 2006 se hodnota žebříčku Global Top 100 zvýšila o více než 9,3 bilionu dolarů a aktuálně dosahuje 10,7 bilionu dolarů.Společnost Kantar, globální lídr v oblasti marketingových dat a analytiky, zveřejňuje jubilejní 20. vydání žebříčku BrandZ Most Valuable Global Brands, nejrespektovanějšího hodnocení značek na světě, založeného na kombinaci spotřebitelského vnímání a finančních ukazatelů.Značky ze Spojených států nyní představují 82 % celkové hodnoty žebříčku Global Top 100, což je výrazný nárůst oproti 63 % v roce 2006. Tuto dominanci však mohou narušit rostoucí vliv čínských značek a volatilita způsobená rostoucími celními sazbami. Čínské značky během posledních 20 let zdvojnásobily svou hodnotu a aktuálně tvoří 6 % celkové hodnoty žebříčku. Tento posun se odehrál na úkor evropských značek, jejichž podíl poklesl z 26 % v roce 2006 na současných 7 %.Martin Guerrieria, ředitel Kantar BrandZ, uvedl: „I v dobách ekonomických krizí si nejhodnotnější světové značky po dobu 20 let trvale vedly lépe než indexy S&P 500 a MSCI World. To je nezpochybnitelný důkaz hodnoty marketingu. Značka je nejcennějším aktivem firmy - a poslední, co by podniky měly v reakci na tržní otřesy dělat, je omezovat investice do marketingu.“„Značky vznikají na základě kontinuální komunikace a zákaznické zkušenosti. Nejúspěšnější značky jsou konzistentní v komunikaci a dobře rozumí tomu, jakou nehmotnou hodnotu představují v myslích spotřebitelů. Nejprozíravější firmy dokážou své značky odlišit natolik, že jsou spotřebitelé ochotni platit vyšší cenu - protože vnímají přidanou hodnotu, což umožňuje udržet poptávku i při růstu cen a ochránit marži.“Mimo Spojené státy zaznamenaly výrazný růst tyto značky: švédský Spotify, který se znovu objevil v žebříčku Global Top 100 na 76. místě; indický Airtel, nejrychleji rostoucí telekomunikační značka na světě; argentinský retailer Mercado Libre, jediná značka z Latinské Ameriky v celém žebříčku; španělský řetězec Zara, který si polepšil o pět příček na 65. místo, a kanadská banka RBC, která zaznamenala největší meziroční růst hodnoty značky (43 %) mezi finančními značkami mimo USA.Disruptivní značky jako motor dlouhodobé hodnoty značkyZnačky, které zásadně narušily svou kategorii nebo prošly strategickým repositioningem, se od roku 2006 podílely 71 % z celkového růstu 9,3 bilionu dolarů, který byl vytvořen v žebříčku Global Top 100 do současnosti.V žebříčku pro rok 2025 se mezi tyto disruptivní značky nově zařazují Stripe a Chipotle, které se do globální stovky dostávají vůbec poprvé - konkrétně na 85. a 86. místě. Významnou pozici si dlouhodobě udržuje také Aldi, které se v žebříčku objevilo během posledních 20 let celkem 15krát a v roce 2025 se nachází na 94. příčce.Martin Guerrieria komentuje: “Inovátoři, kteří drží krok s potřebami spotřebitelů - nebo je dokonce zcela redefinují - jsou právě těmi značkami, které v uplynulých dvou dekádách zásadně proměnily podobu žebříčku Global Top 100. Příkladem mohou být Uber, Booking.com nebo nově ChatGPT. Nejúspěšnější značky - jako Apple, Amazon, Google a Microsoft - se už dávno posunuly za hranice svých původních produktových kategorií.”Celková hodnota značek v žebříčku Global Top 100 dosáhla rekordních 10,7 bilionu dolarů, což představuje meziroční nárůst o 29 %. Tento růst byl poháněn především technologickými disruptivními značkami, které v uplynulých 20 letech přispěly k většině nárůstu hodnoty napříč všemi sektory.Apple si udrželo svou vedoucí pozici již čtvrtý rok po sobě, s hodnotou značky 1,3 bilionu dolarů, což představuje nárůst o 28 % oproti předchozímu roku. Jako jediná značka v žebříčku s hodnotou přes 1 bilion dolarů, Apple nyní představuje více než 12 % celkové hodnoty Global Top 100.  ChatGPT debutuje na 60. místě, což je nejvyšší umístění mezi nováčky od roku 2021, kdy do žebříčku vstoupila značka NVIDIA. Nicméně ChatGPT může čelit silné konkurenci, protože značky jako Google a Microsoft budou reagovat na jeho výhodu prvního tahouna.  Amazon zaznamenal 50% nárůst hodnoty značky, která dosáhla 866 miliard dolarů. Tento růst je díky jeho silné pozici na trhu, která se soustředí na pohodlí a cenovou dostupnost, což umožnilo Amazonu prosperovat i ve složitých ekonomicých podmínkách.  Instagram a TikTok zaznamenaly impozantní růst o 101 % a 25 %. Tento růst odráží pokračující vliv sociálních médií na formování spotřebitelských návyků a jejich roli při poskytování přímého prodeje spotřebitelům prostřednictvím e-commerce pro značky a influencery po celém světě.  Martin Guerrieria, ředitel Kantar BrandZ, uvedl: “V době digitální saturace a vysokých očekávání spotřebitelů musí značky nejen naplňovat potřeby lidí, ale také se s nimi emocionálně propojit a nabídnout něco, co ostatní nemají, aby byly úspěšné. Musí být nejen odlišné, ale významově odlišné. Dominance značek jako Apple, Instagram a McDonald’s ukazuje sílu konzistentní značkové zkušenosti, kterou lidé dokážou vztáhnout a zapamatovat si ji. Rychlý vzestup ChatGPT ukazuje, jak může značka získat slávu a ovlivnit společnost do té míry, že mění naše každodenní životy. Ale s rostoucí konkurencí v oblasti generativní AI bude muset OpenAI investovat do své značky, aby si udrželo výhodu prvního tahouna.” Další trendy z globálního reportu Kantar BrandZ zahrnují: Maloobchod pokračoval ve svém po-pandemickém růstu, přičemž celkový růst hodnoty značek vzrostl o 48 %.  Naopak hodnoty značek v kategoriích jako móda (0 %), potraviny a nápoje (-1 %) a osobní péče (-5 %) zůstaly na stejné úrovni nebo poklesly, přičemž značky jako Uniqlo, Coca-Cola a Dove překonávají konkurenci. Alkohol (-11 %) čelí tlaku z důvodu poklesu spotřeby, zejména mezi mladšími generacemi, které se místo toho zaměřily na zdraví a wellness, včetně zvýšené spotřeby nápojů s nízkým nebo nulovým obsahem alkoholu. Fragmentace v chuťových variantách alkoholu a řemeslném pivu také vede k ředění tržního podílu tradičních značek. Luxusní sektor, jeden z mála, který během pandemie rostl, zaznamenal v roce 2025 pokles o 2 %. Tento pokles je částečně způsoben slabší poptávkou v Číně, kde pozornost dříve věnovaná extravaganci a statusu  se přesunula k lifestylovým zážitkům.  Kantar BrandZ Top 10 Nejhodnotnějších Globálních Značek 2025Rank 2025BrandBrand Value 2025 (US$ m)YoY Change (%)1Apple1,299,65528%2Google944,13725%3Microsoft884,81624%4Amazon866,11850%5NVIDIA509,442152%6Facebook300,66280%7Instagram228,947101%8McDonald’s221,0790%9Oracle215,35448%10Visa213,34813%Celková hodnota Global Top 100 = 10,7 bilionu dolarů; +29%    O Kantar BrandZ: Kantar BrandZ je globální měnou pro hodnocení hodnoty značky, která kvantifikuje přínos značek k finančnímu výkonu podniků. Roční globální a místní žebříčky hodnoty značek Kantar kombinují pečlivě analyzovaná finanční data s rozsáhlým výzkumem brand equity. Od roku 1998 BrandZ sdílí poznatky o budování značek s vedoucími představiteli podniků na základě rozhovorů s 4,5 miliony spotřebitelů pro 22 000 značek na 54 trzích. Objevte více o Kantar BrandZ zde. O KantarKantar je přední globální firma v oblasti marketingových dat a analytiky a nepostradatelný partner pro značky největších světových společností. Kombinujeme nejvýznamnější attitudinální a behaviorální data s hlubokou odborností a pokročilou analytikou, abychom odhalili, jak lidé přemýšlejí a jednají. Pomáháme klientům pochopit, co se stalo a proč, a jak tvarovat marketingové strategie, které formují jejich budoucnost.   

Čas načtení: 2026-02-09 20:00:16

Nvidia investuje do OpenAI 20 miliard dolarů. Ze stomiliardového snu zbyla pětina

Nvidia se chystá investovat do OpenAI zhruba 20 miliard dolarů místo původně avizovaných 100 miliard, protože obě strany ztratily vzájemnou důvěru. OpenAI čelí rostoucí konkurenci ze strany Googlu, Anthropicu i DeepSeeku a jeho podíl na trhu s AI chatboty klesl za rok o 22 procentních bodů. Valuace OpenAI na úrovni 830 miliard dolarů vyžaduje historicky bezprecedentní růst tržeb, zatímco firma plánuje kumulativní ztráty ve výši 115 miliard dolarů do roku 2029. Nvidia se chystá investovat do OpenAI přibližně 20 miliard dolarů a to v rámci probíhajícího kola financování, které má společnost ohodnotit na rekordních 830 miliard dolarů. Investice sice není malá, jenže představuje dramatický ústupek od strategického partnerství ve výši 100 miliard dolarů, které obě firmy s velkou pompou oznámily teprve v září 2025. Přečtěte si celý článek Nvidia investuje do OpenAI 20 miliard dolarů. Ze stomiliardového snu zbyla pětina

Čas načtení: 2024-06-03 17:00:56

Spotify zdražuje!

Patříte-li mezi předplatitele streamovací služby Spotify, máme pro vás špatnou zprávu. Stejně jako spousta dalších služeb, i Spotify se rozhodlo ke zdražení svých předplatných plánů a to v případě vyšších verzí k relativně razantnímu.  Ceny Spotify po zdražení vypadají následovně:  Individual – dříve 10,99 dolarů/ nově 11,99 dolarů Duo – dříve 14,99 dolarů/ nově 16,99 dolarů Family – dříve 16,99 dolarů/ nově  19,99 dolarů Student – dříve 5,99 dolarů/ nyní beze […]

Čas načtení: 2024-06-12 10:10:00

Apple první s hodnotou bilionu dolarů

Praha/Londýn 12. června 2024 (PROTEXT) - Apple se stává první značkou s hodnotou billionu dolarů • Nejhodnotnější značky světa se zotavují s 20% růstem. • NVIDIA se veze na vlně umělé inteligence a dostává se do Top 10 megabrandů Podle nejnovější zprávy Kantar BrandZ Most Valuable Global Brands Report 2024 dosáhla společnost Apple historického milníku – stala se první značkou na světě s hodnotou bilionu dolarů. Apple si tak udržel první místo již třetí rok po sobě, čímž se zařadil mezi technologické giganty jako Google, Microsoft a Amazon. Tyto společnosti dokazují, jak důležitou roli technologie hrají v našem každodenním životě. Mezi první pěticí se stále drží i McDonald's, který díky neustálým inovacím, včetně využití umělé inteligence pro dynamické jídelní lístky a předvídání objednávek, ukazuje, že i netechnologické značky mohou růst za pomocí moderních technologií. Společnost NVIDIA, představující narůstající vliv AI v našem každodenním životě, poskočila o 18 míst a nyní je na 6. pozici s nárůstem hodnoty značky o 178 %. Do Top 10 se po roční absenci vrací Facebook a poprvé se zde objevuje i Oracle. Zpráva BrandZ 2024 také zdůrazňuje odolnost značek na předních místech žebříčku. Celková hodnota Global Top 100 vzrostla o 20 % a dosáhla 8,3 bilionu dolarů, což je blízko rekordu z roku 2022, kdy činila 8,7 bilionu dolarů. Od roku 2006 vzrostla hodnota značek v Global Top 100 o 474 %. Mezní hodnota pro vstup do Top 100 se zvýšila o 354 %, z původních 4 miliard USD na 19 miliard USD. Tento růst podtrhuje neustálou sílu a adaptabilitu předních světových značek v rychle se měnícím globálním trhu. Kantar BrandZ Top 10 nejhodnotnějších globálních značek 2024 Žebříček 2024 Značka Hodnota značky 2024 (US$ M) Meziroční změna (%) 1 Apple 1,015,900 15% 2 Google 753,474 30% 3 Microsoft 712,883 42% 4 Amazon 576,622 23% 5 McDonald's 221,902 16% 6 NVIDIA 201,840 178% 7 Visa 188,929 12% 8 Facebook 166,751 79% 9 Oracle 145,498 58% 10 Tencent 135,215 -4% Celková hodnota globálních TOP 100 = 8,3 bilionu dolarů; +20% Martin Guerrieria, vedoucí oddělení Kantar BrandZ, vysvětluje: „S hodnotou 1 bilionu dolarů Apple prokázal svou odolnost vůči náročným tržním podmínkám. Prémiové ceny jsou ospravedlněny tím, že značky, které jsou smysluplné (meaningful) , odlišné (different) a výrazné (salient), nejlépe přečkávají globální ekonomické zvraty. Naše zpráva pro rok 2024 ukazuje, že silné značky prosperují i přes globální ekonomickou nejistotu. Značky investující do umělé inteligence letos zaznamenávají pozoruhodné zisky díky lepší zákaznické zkušenosti. Efektivní marketing může mít mnoho podob – od skvělého obsahu, přes inovace, až po promyšlenou cenotvorbu a mediální strategii. Klíčové je, že investice do efektivního marketingu zlepšují vnímání spotřebitelů a zvyšují hodnotu značky, což přispívá k trvalému obchodnímu úspěchu." Nejvýkonnější společnosti zdůrazňují umělou inteligenci a hodnotu pro spotřebitele Vedle společnosti NVIDIA dosáhly působivých zisků také AI-titáni Adobe a AMD, kteří si zajistily místo mezi 20 nejrychleji rostoucími společnostmi s nárůstem hodnoty značky o 66 %, resp. 53 %. Společně s oživením růstu společností Instagram, Facebook a Uber tyto firmy ukazují, jak technologické inovace mohou podpořit zapojení spotřebitelů a urychlit růst. Úspěšné příběhy napříč žebříčky kategorií V žebříčku 13 kategorií se objevují výrazné posuny napříč různými průmyslovými odvětvími, které ukazují na různé faktory přispívající ke zvýšení hodnoty značky: - Alkohol: Corona se stala nejcennější značkou piva. Klíčovými faktory jejího úspěchu byly soustavné zrychlování růstu v celosvětovém měřítku a pronikání na rostoucí trhy, jako jsou Brazílie, Čína a Jihoafrická republika, při současném zachování její silné pozice v Mexiku. - Oděvy: Nike si udržuje pozici značky č. 1 v oblasti oděvů, ale konkurence v tomto odvětví stále roste. Zara zaznamenala 47% růst a poskočila o 24 míst na 70. příčku v Global Top 100. Lululemon se díky inovativnímu přístupu ke sportovnímu oblečení a závazku kvality dostal poprvé do Global Top 100 s 24% nárůstem hodnoty značky. - Luxus: Louis Vuitton zůstává nejhodnotnější značkou v kategorii luxusu s hodnotou 130 miliard dolarů. Hermès exceloval posílením své exkluzivity a prémiové cenotvorby, což vedlo k úspěchu na americkém i čínském trhu a 23% růstu hodnoty značky. - Média a zábava: Netflix se posunul z 6. na 4. místo v této kategorii. Hodnota značky vzrostla o 51 % díky výraznému nárůstu počtu předplatitelů a omezení sdílení hesel. Tímto krokem Netflix ukázal svou důvěru v loajalitu a sílu svých zákazníků. - Maloobchod: Amazon zůstává nejhodnotnější maloobchodní značkou s nárůstem hodnoty o 6 %. Tento růst byl podpořen inovacemi v oblasti dostupnosti produktů a přizpůsobením cen měnícím se potřebám zákazníků. Dobré výsledky zaznamenaly také obchody Lowe's, Aldi, TJ Maxx a regionální e-commerce giganti Pinduoduo a Mercado Libre. Zpráva Kantar BrandZ Most Valuable Global Brands 2024, včetně žebříčků Global Top 100 a 13 kategorií, je nyní k dispozici. Pro rychlé srovnání výkonnosti značek v různých kategoriích můžete využít bezplatný interaktivní nástroj BrandSnapshot od společnosti Kantar, který poskytuje informace o 14.000 značkách. Více informací naleznete zde. O Kantar BrandZ: Kantar BrandZ je globální standard pro hodnocení hodnoty značky, který kvantifikuje přínos značek k finanční výkonnosti společnosti. Každoroční globální a lokální žebříčky hodnocení značek Kantar kombinují přísně analyzované finanční údaje s rozsáhlým výzkumem hodnoty značky. Od roku 1998 poskytuje BrandZ vedoucím představitelům společností poznatky o budování značek na základě rozhovorů se 4,3 milionu spotřebitelů u 21.000 značek na 54 trzích. Více informací o Kantar BrandZ naleznete zde. O společnosti Kantar: Kantar je přední světová společnost v oblasti marketingových dat a analýz a klíčový partner předních světových značek. Spojujeme rozsáhlé údaje o postojích a chování lidí s hlubokými odbornými znalostmi a pokročilou analytikou, abychom odhalili, jak lidé myslí a jednají. Pomáháme našim klientům pochopit, co se stalo a proč, a jak vytvářet marketingové strategie, které budou formovat jejich budoucnost Kontakt: Luboš Rezler lubos.rezler@kantar.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2026-05-06 14:57:00

Kryptoměny rostou navzdory válce, trh si zvykl na nejistotu

Praha 6. května 2026 (PROTEXT) - Na kryptoměnovém trhu panuje dobrá nálada i špatným zprávám navzdory. Cena kryptoměn šla nahoru i přes trvající napětí mezi USA a Íránem nebo rekordnímu počtu hackerských útoků. Dle analytiků z týmu Binance Research růstu pomáhá především příliv institucionálního kapitálu.Kryptoměnový trh v dubnu překvapivě rostl, přestože svět nadále čelí nejistotě spojené s konfliktem mezi Spojenými státy a Íránem. Celková tržní kapitalizace digitálních aktiv vzrostla o více než osm procent na přibližně 2,6 bilionu dolarů, přičemž bitcoin se aktuálně pohybuje nad cenou 80 tisíc dolarů. Investoři podle analytiků postupně přestávají geopolitické napětí vnímat jako bezprostřední hrozbu a berou ho spíše jako novou součást globální reality.Vývoj na trzích přitom odporoval tradiční logice. I přesto, že cena ropy Brent v dubnu zůstala nad hranicí 110 dolarů za barel, americké akcie dosáhly nových maxim a zároveň rostly i kryptoměny. Analytici upozorňují, že trhy si na dlouhodobou nestabilitu jednoduše zvykly a zároveň varují, že rizika dále přetrvávají. Obavy existují především ohledně inflace a zpomalování ekonomiky, které mohou v dalších měsících výrazně ovlivnit měnovou politiku americké centrální banky.Silný měsíc zažil především bitcoin, který posílil o 12 procent. Dařilo se ale také etheru nebo kryptoměně DOGE. Významnou roli sehrály především rekordní přílivy kapitálu do bitcoinových burzovně obchodovaných fondů, které během měsíce přilákaly téměř dvě miliardy dolarů. Investoři podle dat dál vnímají bitcoin jako alternativní uchovatel hodnoty v době rostoucí nejistoty kolem tradičních měn a centrálních bank.Vedle optimismu ale duben znovu připomněl i odvrácenou stranu kryptoměnového trhu. Decentralizované finance, označované zkratkou DeFi, zasáhla vlna hackerských útoků. Celkové ztráty přesáhly 635 milionů dolarů, což představuje téměř čtyřnásobek hodnoty zaznamenané za celý první kvartál letošního roku. Největší škody způsobily útoky na platformy Drift Protocol a KelpDAO.Právě incident kolem KelpDAO ukázal, jak rychle se problémy mohou v decentralizovaném finančním systému šířit. Po útoku prudce klesla hodnota prostředků uzamčených v DeFi protokolech a výrazné ztráty zaznamenala například platforma Aave. Následně však vznikla iniciativa DeFi United, která za podpory firem jako Arbitrum, Mantle nebo Consensys pomohla shromáždit stovky milionů dolarů na stabilizaci situace a obnovu trhu.Významnou změnou prochází také samotné fungování decentralizovaných půjček. Stále více kapitálu se přesouvá do takzvaných izolovaných úvěrových trezorů, které umožňují přesněji nastavovat rizikové parametry a oddělovat jednotlivá aktiva od zbytku trhu. Tento model je atraktivní zejména pro institucionální investory, kteří vyžadují větší kontrolu nad riziky i soulad s regulatorními pravidly.Rostoucí bezpečnostní rizika zároveň otevírají debatu o tom, zda investoři dostávají za podstupované riziko dostatečný výnos. Počet útoků se zvyšuje a útočníci stále častěji využívají sofistikované techniky zaměřené na infrastrukturu, správu přístupových klíčů nebo mezichainové mosty propojující jednotlivé blockchainy. Objevují se proto požadavky na lepší pojistné mechanismy, rychlejší zásahy týmů v případě krize i přísnější řízení rizik.Vedle bezpečnostních témat se kryptoměnový sektor dál proměňuje také směrem k většímu zapojení tradičních institucí. Výrazně roste segment tokenizovaných reálných aktiv, primárně digitálních verzí dluhopisů, akcií nebo dalších finančních nástrojů. Hodnota těchto aktiv překročila 27 miliard dolarů a dál rychle roste zejména díky zájmu o tokenizované státní dluhopisy.Pozornost investorů vzbudil také nástup takzvaných předburzovních derivátů, které umožňují obchodovat například s odhadovanou hodnotou soukromých společností jako SpaceX, OpenAI nebo Anthropic ještě před jejich vstupem na burzu. Přestože jde zatím o malý segment trhu, analytici ho vnímají jako další krok k propojení tradičního a kryptoměnového finančního světa.Podle Binance Research tak dubnový vývoj ukázal dvě tváře současného kryptoměnového trhu. Na jedné straně rostoucí odolnost, příliv institucionálního kapitálu a stále širší propojení s tradičními financemi. Na straně druhé přetrvávající technologická a bezpečnostní rizika, která budou s dalším vývojem trhu stále důležitějším tématem. Zdroj: Binance Research

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-23 20:29:00

Mánie bitcoin halvingu: Zapojte se do akce Miner's Point Plaza, hrajte o milion dolarů a zažijte historii!

Dubaj (SAE) 23. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Bybit, jedna ze tří největších kryptografických burz na světě podle objemu transakcí, dnes zahájila událost Miner's Points Plaza na oslavu halvingu (půlení) bitcoinu. V rámci této gamifikované akce budou uživatelé plnit zábavné úkoly, sbírat body a těžit výhry v hodnotě 2 BTC.Co znamená půlení bitcoinuKryptokomunita se nyní připravuje na Halving - klíčovou událost, která sníží míru tvorby nových bitcoinů na polovinu a potenciálně zvýší jejich hodnotu díky nedostatku. Co však Halving skutečně znamená? K této události dochází každé čtyři roky a v minulosti po ní následoval výrazný nárůst cen BTC:Halving 2012: Cena bitcoinu se během jednoho roku zvýšila z 12 dolarů na téměř 1000 dolarů.Halving 2016: Cena se sice zpočátku propadla, ale nakonec se do července 2017 vyšplhala na 2550 dolarů, což znamenalo 292% nárůst oproti datu halvingu.Halving 2020: Cena bitcoinu zaznamenala do listopadu 2021 prudký nárůst z 8787 dolarů na historické maximum téměř 69 000 dolarů, což představuje ohromující nárůst o 681 %.Miner's Points Plaza od Bybitu je herní akce oslavující tento významný den, v níž účastníci "těží" BTC a vyměňují své výdělky za odměny - včetně možnosti získat podíl z výherního fondu ve výši 1,000.000 dolarů. Každý uživatel obdrží sběratelský NFT, který může vylepšovat odemykáním nových úrovní až k prestižní "Queen Katherine". Jak se zapojit do akce Bybit Miner's Points PlazaMiner's Points Plaza startuje 22. března 2024, potrvá do 22. dubna 2024 a výherci budou moci své body vyměnit za ceny do 2. května 2024."Ve společnosti Bybit nejsme jen svědky historie, jsme jejími tvůrci," řekl co-founder and CEO společnosti Bybit Ben Zhou. "Objem našich obchodů se blíží historickému maximu a uživatelé se hrnou využít naše produkty. Miner's Points Plaza nabízí naší komunitě platformu pro maximalizaci zisků během bitcoin halvingu a znovu tak podtrhuje náš závazek udávat směr v oblasti gamifikovaných akcí."Ještě před propuknutím té pravé zábavy má každý účastník zaručenu malou odměnu v USDT již za samotné zapojení. Miner's Points Plaza nabízí přístup k pokladnici, kde mohou účastníci získávat body a směňovat je za odměny v kryptoměnách včetně BTC a ETH podle zásady "kdo dřív přijde, ten dřív mele".#Bybit #TheCryptoArk #BTCHalvingO společnosti BybitBybit je jednou ze tří největších burz s kryptoměnami s celkem 20 miliony uživatelů. Byla založena v roce 2018 a nabízí profesionální platformu pro investory a obchodníky v oblasti kryptoměn s ultrarychlým párovacím systémem, nepřetržitým zákaznickým servisem a vícejazyčnou komunitní podporou. Společnost Bybit je hrdým partnerem týmu Oracle Red Bull Racing, úřadujících šampionů poháru konstruktérů i pilotů Formule 1.Další podrobnosti o společnosti Bybit najdete na stránkách Bybit Press.S dotazy médií se můžete obracet na adresu media@bybit.comDalší informace najdete na adrese https://www.bybit.comAktuální informace můžete sledovat prostřednictvím komunit a sociálních sítí společnosti BybitDiscord | Facebook | Instagram | LinkedIn | Reddit | Telegram | TikTok | X (Twitter) | YoutubeFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2369269/Bitcoin_Halving_Frenzy_Join_Bybit_s_Miner_s_Point_Plaza_a_Shot.jpg Logo – https://mma.prnewswire.com/media/2267288/Logo.jpg ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.    

Čas načtení: 2024-04-21 13:00:01

Nevěřte všemu, co nám říkají: New York je postaven na velké lži

Historie je plná nejrůznějších prodejů a výhodných obchodů. Jedním z nejznámějších příběhů je ten o prodeji Manhattanu. Ten měli indiáni z etnické skupiny Lenape postoupit Holanďanům za hrst korálků a ekvivalent dnešních 24 dolarů v hotovosti. Dnes už se zdá, že jde o událost, která se sice stala, ale jinak. A rozhodně nešlo o pár drobných. „V první řadě je nutné si uvědomit, že Lenapové nebyli tupci. Věděli, co znamená půda, byli šikovnými obchodníky. Přesto, že šlo o velmi mírumilovný národ,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Monopol na obchod v Atlantiku Lenapové, kteří mluvili algickým jazykem a obchodovali s řadou dalších domorodých Američanů, žili sezónně na dnešním Manhattanu, protože šlo o ostrov s bohatými přírodními zdroji a mnoha zvířaty. Tato zvířata – zejména bobři – přitahovala pozornost prvních Evropanů, kteří se na začátku 16. století setkali s lidmi Lenape. „Bobři byli dlouho alfou a omegou, středobodem veškerého dění. Pro Evropany šlo o luxusní zboží, kterého si považovali. Hlavně proto, že na starém kontinentu si je téměř vyhubili.“ USA genocidu indiánů dodnes nenapravili. Lidé stále mizí beze stopy, omluvou jsou drogy a hazard Číst více Nizozemští obchodníci začali s lidmi Lenape obchodovat a brzy vznesli nároky na území od dnešního Delawaru až po Rhode Island, zejména jménem Nizozemské Západoindické společnosti, která si vytvořila monopol na obchod v Atlantiku. „Společnost založila kolonii New Netherland v roce 1621 a rozšířila nizozemskou vládu přes oblast řeky Hudson. V roce 1624 žili Holanďané na Manhattě – nakonec přejmenovaném na Manhattan – v osadě zvané Nový Amsterdam,“ poukazuje na historické souvislosti Moravec. Veřejnost viděla, co vidět chtěla Nizozemská Západoindická společnost umožnila jejím členům uzavírat smlouvy s domorodci a tlačila na to, aby docházelo k co největšímu nákupu půdy od původních obyvatel. „V roce 1626 napsal Peter Schagen ve své zprávě, že Nizozemci zakoupili dnešní Manhattan od domorodců za 60 guldenů. Je tu ale řada nejasností. Za prvé nikdy nebyla nalezena žádná listina, která by to dokazovala. A pokud jde o zaplacenou částku, ta je předmětem sporu už stovky let.“ Podle všeho došlo v 19. století k zásadnímu „průšvihu“. Historik Edmund Bailey O’Callaghan totiž začal odhalovat dokumenty z holandské minulosti New Yorku a napsal první vědeckou historii státu. Mezi jeho objevy patřil Schagenův dopis z roku 1626, kde bylo uvedeno, že domorodí Američané „za tu skvělou půdu dostali nepatrnou částku šedesáti zlatých neboli čtyřiadvacet dolarů“. Částka nesedí, jsou i další nejasnosti Veřejnost se chytla oněch 24 dolarů, k tomu si přidala hrst korálků, o kterých O’Callaghan také psal, a legenda byla na světě. „Zase několik poznatků. V první řadě šedesát guldenů mělo tenkrát daleko větší hodnotu než 24 dolarů. Dnes by to byl ekvivalent zhruba tisíce dolarů. A také je nanejvýš pravděpodobné, že spolu s penězi do rukou indiánů putovaly také kožešiny a další cenné zboží. Tomuto tvrzení odpovídají další podobné transakce, které se v té době vedly,“ uvažoval Dalibor Moravec. Například listina z roku 1670 popisuje tvrdé smlouvání, které vedlo k tomu, že Holanďané získali Staten Island od lidí z Munsee. Nakonec území vyměnili za víc než 100 000 wampumových korálků, k tomu noví majitelé museli přidat velké množství oblečení, nástrojů, zbraní a střeliva. „A také slíbili, že tento akt každý rok zopakují,“ upozornil historik na další zásadní krok, který provázel tehdejší obchodování. Astronomové našli desítky nových planet. Pro bezpečnost Země je to zásadní objev Číst více Zásadní nepochopení Dá se tedy předpokládat, že Manhattan nikdy nebyl prodán už proto, že domorodci neuznávali evropské formy vlastnění majetku, a už vůbec ne individuální právo na jakoukoli půdu. „Mysleli si, že akceptují sdílení území s Holanďany, případně jim ostrov pronajímali. Opravdu nešlo o žádné hlupáky, kteří by se nechali nalákat na korálky a hrst dolarů.“ Na druhou stranu Nizozemci zřejmě skutečně věřili, že půdu kupují, a začali ji osidlovat po svém, včetně zotročených Afričanů. „V roce 1664 byl Nový Amsterdam domovem 1 500 lidí a v osadě se mluvilo až 18 jazyky. Kolem města byla vysoká zeď, kterou postavili otroci. Její pozůstatky jsou základem dnešní Wall Street v New Yorku,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tohle jsou bakterie, které chrání naše srdce. Máte je také?.

Čas načtení: 2024-06-06 06:00:01

Výhra v loterii vám štěstí nepřinese. Zato vám může zničit život

„Každý sní o tom, že vyhraje peníze, ale nikdo si neuvědomuje, jaké pak bude mít problémy... Přál bych si, aby se to nikdy nestalo. Byla to naprostá noční můra. Býval jsem mnohem šťastnější, když jsem byl na mizině.“ Tato slova sdělil deníku Washington Post William Post v roce 1993, pět let poté, co sice vyhrál v pensylvánské loterii 16,2 milionu dolarů, ale do roka měl dluh 1 milion dolarů. Bývalá přítelkyně ho úspěšně žalovala o třetinu výhry a jeho bratr byl zatčen za to, že si údajně najal nájemného vraha, aby ho zabil v naději, že zdědí podíl z výhry. Poté žil Post v klidu až do své smrti v roce 2006 s pouhými 450 dolary měsíčně a potravinovými lístky. Další odstrašující případy výherců loterie Ještě hůře dopadl Gerald Muswagon, který v roce 1998 vyhrál v Kanadě 10 milionů dolarů. Jak uvedl deník Globe and Mail, nedokázal se vyrovnat s náhlou slávou, kterou mu přinesla hlavní výhra: „Nakoupil několik nových vozidel pro sebe a své přátele, pořídil si dům, který se změnil v noční ‚párty‘, a svůj nový životní styl často oslavoval velkým množstvím drog a alkoholu… Během jediného dne koupil přátelům osm velkoplošných televizorů.“ Muswagon také vložil peníze do podnikání v těžbě dřeva, které kvůli nízkým tržbám zkrachovalo. Tentýž zdroj uvádí, že nakonec byl nucen vzít práci při zvedání těžkých břemen na farmě svého přítele, jen aby nějak vyžil. Muswagon se údajně v roce 2005 oběsil v garáži svých rodičů. Ale vždycky to nemusí dopadnout tak tragicky. Často si výherce, který se nikdy neučil, jak zacházet s velkými penězi, pár let užívá života na vysoké noze, a jakmile výhru utratí, jednoduše se vrátí k tomu, co dělal dříve. Jak zaznamenává Business Insider, paní Tirabassi, svobodná matka, která pobírala sociální dávky, vyhrála v roce 2004 deset milionů kanadských dolarů. Výhru utratila za „velký dům, luxusní auta, značkové oblečení, bujaré večírky, exotické výlety, almužny rodině, půjčky přátelům“ a za necelých deset let už zase „jezdila autobusem, pracovala na částečný úvazek a žila v pronajatém domě“. Naštěstí paní Tirabassi alespoň vložila část svého nečekaného zisku do svěřeneckých fondů pro svých šest dětí, které si budou moci o peníze požádat, až jim bude 26 let.  Michael Caroll: Vyhrál čtvrt miliardy, nakonec ale skončil jako bezdomovec Číst více Štěstí kráčí za zády Výhra vám ale nepřinese trvalejší štěstí ani v případě, kdy své lehce nabyté peníze investujete rozumně a zajistíte si tak dlouhodobé bohatství. Proč tomu tak je, se dočteme v psychologické literatuře. Když výzkumníci vedli rozhovory s výherci loterie v období 1 až 24 měsíců poté, co vyhráli velké sumy, většina z nich uváděla pozitivní změny, jako je finanční zabezpečení, více volného času a dřívější odchod do důchodu. Když však měli rok po výhře zhodnotit míru svého štěstí, necítili se šťastnější než dříve. Proč šťastný pocit z výhry netrvá dlouho, vysvětluje teorie adaptační úrovně. Během krátké doby si na štěstí zvykneme jako na samozřejmost, takže počáteční dopad štěstí slábne a méně přispívá k dlouhodobé úrovni našeho štěstí. Bezprostřední emocionální vzrušení ze šťastné události, ať už je jí výhra v loterii, svatba, či úspěšné absolvování školy, časem vyprchá a stále méně přispívá k našemu dlouhodobému štěstí. Být šťastný je nepřetržitý proces spojený s úsilím těšit se z jednoduchých, každodenních příjemných událostí, lidí nebo situací. Zahrnuje pravidelné přijímání drobných radostí, stejně jako sledování osobních cílů, rozvíjení pocitu smysluplnosti, navazování intimních vztahů a tendenci neposuzovat sebe sama podle toho, co dělají ostatní, ale podle vlastních měřítek. V. E. Frankl zdůrazňuje, jak je důležitý smysl. Štěstí je pro něj pouze jakýmsi vedlejším produktem smysluplného života. Nasměruje-li člověk svůj život ke smyslu, přichází spolu s ním i štěstí, takříkajíc zezadu. Pokud se ale zaměříme primárně na pocit štěstí, bude nám stále unikat a nikdy jej nedosáhneme. Za všechno se platí. I za velkou výhru  Vyznavači některých východních učení tvrdí, že ve světě vládne neúprosný zákon rovnováhy. Proto nemají sebemenší radost z toho, když něco získají bez odpovídající námahy. Jsou totiž přesvědčeni, že jestliže jim vesmír něco dá, zákonitě jim za to musí něco vzít. Pokud vyhrané peníze utratí na svůj konzum a nevyužijí je především pro nějaké obecné dobro, skončí to špatně. Podobnou myšlenku vyjadřuje i lidová moudrost v rčeních jako „lehko nabyl, lehko pozbyl“ nebo i pověra, že výhra v loterii přináší neštěstí. „Král hororů“ Stephen King tuto pověru zmiňuje a naplňuje ve svém románu Mrtvá zóna. Hrdina příběhu získal díky úrazu hlavy v dětství jisté paranormální schopnosti. Se svou přítelkyní v lunaparku navštíví stánek, kde se nabízí výhra za uhodnutí náhodných čísel. Díky své schopnosti čísla uhádne a získává velký balík. Když se pak ale vrací autem domů, dojde k havárii, kvůli níž zůstává ležet mnoho let v kómatu. Češi prosází neuvěřitelných 250 miliard ročně. Za výhry letos zaplatí vyšší daně Číst více I peníze mohou být požehnáním Přes všechna varování a odstrašující případy je třeba dodat, že pokud je výherce rozumný, nenechá se zaslepit penězi a nechová se jak Bolek Polívka ve filmu Dědictví, může se stát výhra v loterii požehnáním pro něj i celou jeho rodinu. Uveďme na závěr jeden pozitivní příběh, který se objevil na serveru Quora. „V roce 2005 jsme vyhráli v loterii a já si i po více než 15 letech užívám finančních výhod. V době losování mi bylo 34 let a v den svých 35. narozenin jsem obdržel jednorázový šek na něco málo přes 2 miliony dolarů. Ten večer, kdy jsme vyhráli, byl vzrušující a zároveň nervy drásající. Do té doby jsme žili pohodlný život a nechtěli jsme dopadnout jako v jednom z těch příběhů, o kterých se až příliš často mluví. Spousta lidí nám říkala, že 80 nebo 90 % výherců v loterii skončí po několika letech na mizině, a my jsme se k této statistice nechtěli přidat. Takže jsme pokračovali v práci, zatímco naše děti chodily do školy. Když jsme se asi před pěti lety rozhodli přestěhovat do venkovského prostředí, čtyři z pěti dětí dokončily vysokou školu. Nerad říkám, že jsem v důchodu, takže tvrdím, že jsem v období mezi zaměstnáními. Manželka stále pracuje na dálku, zatímco já mohu hodně hrát tenis a v zimě lyžovat. Bylo to požehnání. Moje rada zní: neměňte svůj životní styl příliš rychle, zvolněte. Upřímně řečeno, pár milionů dolarů není v dnešní době zas tolik peněz.“ Takže až se vám někdy stane, že vyhrajete v loterii nebo nějak nečekaně přijdete k penězům, tím nejlepším, co můžete udělat, bude, když následujícího dne zase půjdete do práce jako obvykle. Mimochodem, vydělávat si peníze poctivou prací bude asi lepší volba než se spoléhat na výhru, o níž ani nevíme, jestli nám přinese něco dobrého. Nemyslíte? Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Britské chudobince: Nemajetní bývali pronásledováni z místa na místo

Čas načtení: 2024-09-22 19:01:01

Lidé prezidenta Trumpa: Vlivný židovský finančník byl členem tajného spolku

Schwarzman přispěl Trumpovi zatím částkou asi 400 000 dolarů, tedy přibližně 10 milionů korun, jak píše Business Insider. „Dramatický nárůst antisemitismu mě přivedl k tomu, že se s větší naléhavostí zaměřím na důsledky nadcházejících voleb,“ uvedl ve svém prohlášení, proč se rozhodl pro podporu Donalda Trumpa. Jak třicátý nejbohatší člověk přišel ke svému jmění?  Otec se držel při zemi Narodil se do rodiny židovského obchodníka se suchým zbožím, který prodával ložní a koupelnové prádlo, závěsy a domácí potřeby v malém městě Huntingdon Valley v Pensylvánii. Už od mládí měl podnikavého ducha. Ve čtrnácti letech si založil „firmu“, která sekala lidem trávu, přičemž zaměstnal své dva mladší bratry. Ti skutečně sekali trávu a on se staral o nabírání nových zákazníků mezi sousedy. Když bylo Stephenovi patnáct, oslovil svého otce s plánem otevřít další obchody a expandovat do národního řetězce. Trump je prostě divný. Kamala Harris pochopila, že na něj musí použít jeho vlastní zbraně Číst více To ale jeho otec odmítl, stejně jako další návrhy na expanzi firmy. Byl prostě spokojený tak, jak to je, a Schwarzman to nikdy nepochopil, jak řekl New Yorkeru. „Obdivoval jsem ho,“ řekl Schwarzman o svém otci. „Věděl, co chce, a dosáhl toho. Ale to není pro mě. Chtěl jsem mnohem větší pódium. Nevěděl jsem, co to je, ale věděl jsem, že tam něco musí být,“ řekl miliardář. Tajný univerzitní spolek Po střední škole nastoupil na známou univerzitu Yale. V rámci té se stal členem prestižního spolku Skull and Bones (v překladu Lebka a kosti). Jeho členové pocházejí často z prominentních rodin a obestírají ho nejrůznější konspirační teorie. Spolek se objevuje v různých teoriích jako součást globálního spiknutí bojujícího za totální kontrolu nad celým světem. Dokonce se objevily bizarní spekulace o tom, že jde o odnož iluminátů. Miliardový úspěch Firmu, která stojí za Schwarzmanovým bohatstvím, založil podnikatel v roce 1985. Jmenovala se Blackstone a založil ji s miliardářem Peterem Petersonem. Poskytovala poradenství v oblasti fúzí a akvizic firem a během let se vypracovala na multimiliardový byznys. Zajímavé ale je, že své zaměstnance si Schwarzman nikdy příliš nehýčkal, a co se týče firemních nákladů, vždy je (na poměry Wall Street) držel poměrně zkrátka.  Žádné tryskáče, 25 dolarů na večeři „Kanceláře společnosti na Park Avenue jsou zařízeny lehce ošuntělými tradičními koberci a nábytkem a směsí skromných tisků a fotografií. Blackstone nevlastní korporátní letadlo. Místo toho využívá Schwarzmanův soukromý tryskáč a všechny lety schvaluje Schwarzman,“ píše v jeho portrétu výše zmíněný New Yorker. Obědy si jeho zaměstnanci platili sami, pokud museli zůstat dlouho v práci, mohli si dát firmou placenou večeři za 25 dolarů. Jeho patrneři si musí také sami platit třeba předplatné Wall Street Journal, které Schwarzman považuje za osobní výdaje.  Obří charitativní projekty To, kde Schwarzman ale rozhodně nešetří, jsou jeho filantropické aktivity. Sto padesát milionů dolarů dal do založení nadace Blackstone, která podporuje na 75 amerických univerzit a do jejíchž programů se zapojilo 45 tisíc studentů. Do charity se zapojuje devadesát procent zaměstnanců Blackstone. Schwarzman také podepsal závazek, že po své smrti věnuje drtivou většinu svého jmění na charitu. Podle odhadů Forbesu má jeho majetek cenu 47,6 miliardy dolarů, tedy jen těžko uvěřitelný bilion korun. Prezidentovi muži: Elon Musk na cestě od demokratů do Trumpovy náruče Číst více Smrtelné nebezpečí Redaktorovi, který s ním v roce 2008 dělal rozhovor k jeho šedesátým narozeninám, řekl Schwarzman jednu z mála osobních věcí, které na sebe prozradil. „Schwarzman mi řekl, že v roce 1993, ve svých šestačtyřiceti letech, se u něj zjistil vzácný nedostatek krevních bílkovin, který ho vystavil riziku krevní sraženiny nebo embolie, což je stav, který zabil jeho dědečka ve stejném věku. Každých pár týdnů je testován a každý den bere pilulku, což by mu podle něj mělo pomoci zaručit normální délku života,“ svěřil se reportér. Prý je to i pro člověka jeho bohatství připomínka, jak moc je život pomíjivý. Investuje do AI V současné době Schwarzman investoval stovky milionů dolarů do výzkumu umělé inteligence, dokonce po něm byl pojmenován ústav na prestižním MIT, zároveň však varuje proti jejímu zneužití. „Zločinci obecně nejsou příliš bystří, ale s umělou inteligencí už nejsou tak hloupí,“ prohlásil na nedávné konferenci právě o etice AI. KAM DÁL: Kdo bude prezidentem v USA: Za Kamalou Harris jsou Taylor Swift, George Clooney a Barbra Streisand. A kdo další? A stačí to vůbec?

Čas načtení: 2024-11-29 09:48:00

Firmy v příštích dvou letech zvýší rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %

Praha 29. listopadu 2024 (PROTEXT) - V souvislosti s rostoucími finančními ztrátami, které způsobují kybernetické incidenty, plánují firmy zvýšit investice do kyberbezpečnosti. Tento trend zachycuje nedávná zpráva IT Security Economics vydaná společností Kaspersky.Kaspersky IT Security Economics je každoroční zpráva, která analyzuje změny týkající se rozpočtů, bezpečnostních incidentů a problémů při podnikání, které ovlivňují rozhodování o bezpečnosti IT. Vychází z rozhovorů s odborníky na informační technologie a jejich zabezpečení, kteří pracují v organizacích různých velikostí a zaměření. Průzkum byl proveden ve 27 zemích v Evropě, v asijsko-pacifickém regionu, na Blízkém východě, v Turecku, v Africe a v Latinské a Severní Americe.[1]Podle průzkumu plánují firmy navýšit své rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %. Medián rozpočtů na kybernetickou bezpečnost u velkých podniků činil 5,7 milionu dolarů z celkem 41,8 milionu dolarů vyčleněných na IT, zatímco malé a střední podniky investovaly do bezpečnosti IT 0,2 milionu dolarů z mediánu rozpočtu na IT ve výši 1,6 milionu dolarů.Pravděpodobné důvody ke zvýšení investic lze nalézt v analýze finančních ztrát způsobených kybernetickými incidenty. Velké podniky se letos potýkaly v průměru s 12 incidenty a na jejich odstranění vynaložily 6,2 milionu dolarů – 1,1krát více než byl celkový rozpočet vyčleněný na bezpečnost IT. Navzdory větším zdrojům a pokročilým bezpečnostním infrastrukturám jsou velké firemní organizace kvůli svému rozsahu a složitosti náchylnější k nákladným narušením provozu. I když mají často lepší vybavení k rychlému odhalení incidentů, doba potřebná k plné reakci a potlačení těchto hrozeb může trvat i několik hodin, což jen podtrhuje náročnost správy rozsáhlých a komplexních IT prostředí.Malé a střední firmy zaznamenaly v letošním roce v průměru 16 incidentů, přičemž na jejich nápravu vynaložily 0,3 milionu dolarů, což je 1,5krát více než jejich celkový rozpočet na zabezpečení IT. Tyto firmy jsou z hlediska dopadu na rozpočet nejvíce postiženou skupinou. Často jim chybí robustní pravidla a postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti, což je činí zranitelnými vůči incidentům zaviněným neopatrnými zaměstnanci, chybnou konfigurací veřejného cloudu nebo přidělováním oprávnění na neadekvátně vysoké úrovni.„Tyto údaje dokládají pokračování současného trendu zvyšování výdajů na kybernetickou bezpečnost ve všech segmentech trhu. Tento růst je způsoben nejméně třemi klíčovými faktory. Zaprvé je to evidentně neustálé zvyšování složitosti kybernetických bezpečnostních hrozeb, což firmy nutí zavádět pokročilejší řešení, která zlepšují detekci příznaků útoků a automatizují příslušné reakce. Za druhé, rostoucí obavy vlád ohledně digitální suverenity vedou ke vzniku nových předpisů a regulačních požadavků, a tím ke zvýšení výdajů na jejich plnění. Třetím faktorem, který ovlivňuje růst rozpočtů a nákladů na kybernetickou bezpečnost, je neustálé zvyšování platových nároků na odborníky v různých oblastech kybernetické bezpečnosti,“ komentuje Veniamin Levtsov, viceprezident oddělení Center of Corporate Business Expertise společnosti Kaspersky.K ochraně firem před širokou škálou kybernetických hrozeb společnost Kaspersky doporučuje:Používejte komplexní řešení z řady Kaspersky Next, které nabízí ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a pokročilé možnosti vyšetřování a potlačování incidentů. Je vhodné pro firmy jakékoli velikosti a zaměření – v závislosti na aktuálních potřebách a dostupných zdrojích si můžete vybrat nejvhodnější úroveň produktu a snadno přejít na jinou, pokud se vaše požadavky na kybernetickou bezpečnost změní.Pořiďte si spravovanou bezpečnostní službu, jako je například Kaspersky Managed Detection and Response, pokud vaše firma nemá dostatek vlastních kvalifikovaných odborníků v oblasti bezpečnosti IT. Tato služba vám poskytne potřebné odborné znalosti a nejlepší možné pokročilé automatizované bezpečnostní akce. Díky nepřetržitému sběru firemních dat a jejich analýze v reálném čase dokáže chránit firmy i před sofistikovanými kybernetickými útoky.Další informace o nákladech a rozpočtech na zabezpečení IT ve firmách získáte pomocí interaktivní kalkulačky IT Security Calculator. Chcete-li si přečíst celou zprávu „IT Security Economics“, navštivte naše webové stránky. Zdroj: Kaspersky[1] Brazílie, Chile, Čína, Egypt, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Jihoafrická republika, KSA, Malajsie, Mexiko, Pákistán, Filipíny, Rusko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Singapur, Španělsko, Thajsko, Turecko, Vietnam, Spojené arabské emiráty, Spojené království a USA.  

Čas načtení: 2024-11-29 09:48:00

Firmy v příštích dvou letech zvýší rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %

Praha 29. listopadu 2024 (PROTEXT) - V souvislosti s rostoucími finančními ztrátami, které způsobují kybernetické incidenty, plánují firmy zvýšit investice do kyberbezpečnosti. Tento trend zachycuje nedávná zpráva IT Security Economics vydaná společností Kaspersky.Kaspersky IT Security Economics je každoroční zpráva, která analyzuje změny týkající se rozpočtů, bezpečnostních incidentů a problémů při podnikání, které ovlivňují rozhodování o bezpečnosti IT. Vychází z rozhovorů s odborníky na informační technologie a jejich zabezpečení, kteří pracují v organizacích různých velikostí a zaměření. Průzkum byl proveden ve 27 zemích v Evropě, v asijsko-pacifickém regionu, na Blízkém východě, v Turecku, v Africe a v Latinské a Severní Americe.[1]Podle průzkumu plánují firmy navýšit své rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %. Medián rozpočtů na kybernetickou bezpečnost u velkých podniků činil 5,7 milionu dolarů z celkem 41,8 milionu dolarů vyčleněných na IT, zatímco malé a střední podniky investovaly do bezpečnosti IT 0,2 milionu dolarů z mediánu rozpočtu na IT ve výši 1,6 milionu dolarů.Pravděpodobné důvody ke zvýšení investic lze nalézt v analýze finančních ztrát způsobených kybernetickými incidenty. Velké podniky se letos potýkaly v průměru s 12 incidenty a na jejich odstranění vynaložily 6,2 milionu dolarů – 1,1krát více než byl celkový rozpočet vyčleněný na bezpečnost IT. Navzdory větším zdrojům a pokročilým bezpečnostním infrastrukturám jsou velké firemní organizace kvůli svému rozsahu a složitosti náchylnější k nákladným narušením provozu. I když mají často lepší vybavení k rychlému odhalení incidentů, doba potřebná k plné reakci a potlačení těchto hrozeb může trvat i několik hodin, což jen podtrhuje náročnost správy rozsáhlých a komplexních IT prostředí.Malé a střední firmy zaznamenaly v letošním roce v průměru 16 incidentů, přičemž na jejich nápravu vynaložily 0,3 milionu dolarů, což je 1,5krát více než jejich celkový rozpočet na zabezpečení IT. Tyto firmy jsou z hlediska dopadu na rozpočet nejvíce postiženou skupinou. Často jim chybí robustní pravidla a postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti, což je činí zranitelnými vůči incidentům zaviněným neopatrnými zaměstnanci, chybnou konfigurací veřejného cloudu nebo přidělováním oprávnění na neadekvátně vysoké úrovni.„Tyto údaje dokládají pokračování současného trendu zvyšování výdajů na kybernetickou bezpečnost ve všech segmentech trhu. Tento růst je způsoben nejméně třemi klíčovými faktory. Zaprvé je to evidentně neustálé zvyšování složitosti kybernetických bezpečnostních hrozeb, což firmy nutí zavádět pokročilejší řešení, která zlepšují detekci příznaků útoků a automatizují příslušné reakce. Za druhé, rostoucí obavy vlád ohledně digitální suverenity vedou ke vzniku nových předpisů a regulačních požadavků, a tím ke zvýšení výdajů na jejich plnění. Třetím faktorem, který ovlivňuje růst rozpočtů a nákladů na kybernetickou bezpečnost, je neustálé zvyšování platových nároků na odborníky v různých oblastech kybernetické bezpečnosti,“ komentuje Veniamin Levtsov, viceprezident oddělení Center of Corporate Business Expertise společnosti Kaspersky.K ochraně firem před širokou škálou kybernetických hrozeb společnost Kaspersky doporučuje:Používejte komplexní řešení z řady Kaspersky Next, které nabízí ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a pokročilé možnosti vyšetřování a potlačování incidentů. Je vhodné pro firmy jakékoli velikosti a zaměření – v závislosti na aktuálních potřebách a dostupných zdrojích si můžete vybrat nejvhodnější úroveň produktu a snadno přejít na jinou, pokud se vaše požadavky na kybernetickou bezpečnost změní.Pořiďte si spravovanou bezpečnostní službu, jako je například Kaspersky Managed Detection and Response, pokud vaše firma nemá dostatek vlastních kvalifikovaných odborníků v oblasti bezpečnosti IT. Tato služba vám poskytne potřebné odborné znalosti a nejlepší možné pokročilé automatizované bezpečnostní akce. Díky nepřetržitému sběru firemních dat a jejich analýze v reálném čase dokáže chránit firmy i před sofistikovanými kybernetickými útoky.Další informace o nákladech a rozpočtech na zabezpečení IT ve firmách získáte pomocí interaktivní kalkulačky IT Security Calculator. Chcete-li si přečíst celou zprávu „IT Security Economics“, navštivte naše webové stránky. Zdroj: Kaspersky[1] Brazílie, Chile, Čína, Egypt, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Jihoafrická republika, KSA, Malajsie, Mexiko, Pákistán, Filipíny, Rusko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Singapur, Španělsko, Thajsko, Turecko, Vietnam, Spojené arabské emiráty, Spojené království a USA.  

Čas načtení: 2024-11-29 09:48:00

Firmy v příštích dvou letech zvýší rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %

Praha 29. listopadu 2024 (PROTEXT) - V souvislosti s rostoucími finančními ztrátami, které způsobují kybernetické incidenty, plánují firmy zvýšit investice do kyberbezpečnosti. Tento trend zachycuje nedávná zpráva IT Security Economics vydaná společností Kaspersky.Kaspersky IT Security Economics je každoroční zpráva, která analyzuje změny týkající se rozpočtů, bezpečnostních incidentů a problémů při podnikání, které ovlivňují rozhodování o bezpečnosti IT. Vychází z rozhovorů s odborníky na informační technologie a jejich zabezpečení, kteří pracují v organizacích různých velikostí a zaměření. Průzkum byl proveden ve 27 zemích v Evropě, v asijsko-pacifickém regionu, na Blízkém východě, v Turecku, v Africe a v Latinské a Severní Americe.[1]Podle průzkumu plánují firmy navýšit své rozpočty na bezpečnost IT až o 9 %. Medián rozpočtů na kybernetickou bezpečnost u velkých podniků činil 5,7 milionu dolarů z celkem 41,8 milionu dolarů vyčleněných na IT, zatímco malé a střední podniky investovaly do bezpečnosti IT 0,2 milionu dolarů z mediánu rozpočtu na IT ve výši 1,6 milionu dolarů.Pravděpodobné důvody ke zvýšení investic lze nalézt v analýze finančních ztrát způsobených kybernetickými incidenty. Velké podniky se letos potýkaly v průměru s 12 incidenty a na jejich odstranění vynaložily 6,2 milionu dolarů – 1,1krát více než byl celkový rozpočet vyčleněný na bezpečnost IT. Navzdory větším zdrojům a pokročilým bezpečnostním infrastrukturám jsou velké firemní organizace kvůli svému rozsahu a složitosti náchylnější k nákladným narušením provozu. I když mají často lepší vybavení k rychlému odhalení incidentů, doba potřebná k plné reakci a potlačení těchto hrozeb může trvat i několik hodin, což jen podtrhuje náročnost správy rozsáhlých a komplexních IT prostředí.Malé a střední firmy zaznamenaly v letošním roce v průměru 16 incidentů, přičemž na jejich nápravu vynaložily 0,3 milionu dolarů, což je 1,5krát více než jejich celkový rozpočet na zabezpečení IT. Tyto firmy jsou z hlediska dopadu na rozpočet nejvíce postiženou skupinou. Často jim chybí robustní pravidla a postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti, což je činí zranitelnými vůči incidentům zaviněným neopatrnými zaměstnanci, chybnou konfigurací veřejného cloudu nebo přidělováním oprávnění na neadekvátně vysoké úrovni.„Tyto údaje dokládají pokračování současného trendu zvyšování výdajů na kybernetickou bezpečnost ve všech segmentech trhu. Tento růst je způsoben nejméně třemi klíčovými faktory. Zaprvé je to evidentně neustálé zvyšování složitosti kybernetických bezpečnostních hrozeb, což firmy nutí zavádět pokročilejší řešení, která zlepšují detekci příznaků útoků a automatizují příslušné reakce. Za druhé, rostoucí obavy vlád ohledně digitální suverenity vedou ke vzniku nových předpisů a regulačních požadavků, a tím ke zvýšení výdajů na jejich plnění. Třetím faktorem, který ovlivňuje růst rozpočtů a nákladů na kybernetickou bezpečnost, je neustálé zvyšování platových nároků na odborníky v různých oblastech kybernetické bezpečnosti,“ komentuje Veniamin Levtsov, viceprezident oddělení Center of Corporate Business Expertise společnosti Kaspersky.K ochraně firem před širokou škálou kybernetických hrozeb společnost Kaspersky doporučuje:Používejte komplexní řešení z řady Kaspersky Next, které nabízí ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a pokročilé možnosti vyšetřování a potlačování incidentů. Je vhodné pro firmy jakékoli velikosti a zaměření – v závislosti na aktuálních potřebách a dostupných zdrojích si můžete vybrat nejvhodnější úroveň produktu a snadno přejít na jinou, pokud se vaše požadavky na kybernetickou bezpečnost změní.Pořiďte si spravovanou bezpečnostní službu, jako je například Kaspersky Managed Detection and Response, pokud vaše firma nemá dostatek vlastních kvalifikovaných odborníků v oblasti bezpečnosti IT. Tato služba vám poskytne potřebné odborné znalosti a nejlepší možné pokročilé automatizované bezpečnostní akce. Díky nepřetržitému sběru firemních dat a jejich analýze v reálném čase dokáže chránit firmy i před sofistikovanými kybernetickými útoky.Další informace o nákladech a rozpočtech na zabezpečení IT ve firmách získáte pomocí interaktivní kalkulačky IT Security Calculator. Chcete-li si přečíst celou zprávu „IT Security Economics“, navštivte naše webové stránky. Zdroj: Kaspersky[1] Brazílie, Chile, Čína, Egypt, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Kazachstán, Jihoafrická republika, KSA, Malajsie, Mexiko, Pákistán, Filipíny, Rusko, Jižní Afrika, Jižní Korea, Singapur, Španělsko, Thajsko, Turecko, Vietnam, Spojené arabské emiráty, Spojené království a USA.  

Čas načtení: 2020-02-08 19:04:01

Hemživý chaos od Howarda Phillipse Lovecrafta – i v úpravách textů jiných spisovatelů zanechal svého ducha

Známý odborník na Lovecraftovo (1890–1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii próz, na kterých se legendární objekt jeho zájmu podílel jen jako spoluautor; oba svazky vydá letos Argo. Druhý se má jmenovat Smyčka medúzy, ten první je již pod titulem Hemživý chaos a další příběhy v prodeji a sestává ze sedmnácti povídek. Nejznámější z nich je nazvána Pod pyramidami (1924) a nevznikla pod pyramidami, nýbrž na zakázku Harry Houdiniho (1874–1926). Pod jeho jménem také původně byla dvakrát zveřejněna. Je psána v první osobě jako mágovo vyprávění. Před sto lety (a vlastně dodnes) populární kouzelník maďarského původu zveřejnil počínaje rokem 1906 více než deset literárních prací včetně autobiografie a v časopise Weird Tales měl sloupek Ask Houdini. To bylo redakci při jeho slávě málo, vyžadovala i povídky. Došlo na ně, ale psali ghostwriteři. A když si šéfredaktor Henneberger vyžádal příběh „zpod pyramid“, šanci dostal také Howard Phillips Lovecraft (dále HPL). Sporu nejspíše nebude, že Houdini uměl vyprávět, v tomto případě o tom, jak mu v Egyptě nasadili pouta, aby jej svrhli do šachty Pakapovy hrobky, která leží mezi Velkou pyramidou a Sfingou. Už napřed Lovecraft inkasoval zálohu sto dolarů a od šéfredaktora dostal svolení, že smí mágův příběh patřičně opentlit, rozpracovat po svém. Původně mu dokonce slíbili, že bude uveden jako spoluautor, ale to posléze padlo. Lovecraft při tvorbě této povídky nepřiznaně těžil z Gautierovy prózy Kleopatřina noc (1838). Výsledný strojopis sice ztratil na nádraží, ale naštěstí nezahodil (dodnes existující) rukopis. S ním jel z Providence do New Yorku a po svatbě s ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883–1972) strávili večer novým přepisem. Aby dílo získalo charakter blízký světu populárního iluzionisty, připojil ovšem HPL do finále obrovské klišé: „Tu se probudil“. Další čtyři povídky napsal ve spolupráci s C. M. Eddym, dvě s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, dvě se Zealií Bishopovou, po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a Soniou Greenovou. Clifford Martin Eddy   První z těchto spoluautorů Clifford Martin Eddy (1896–1967) byl rodákem z Providence a spolu se svou manželkou Muriel se s HPL seznámil nejpozději v létě 1923. Sama Muriel Eddyová později uváděla, že Lovecrafta znala od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky. Její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, ale ve Weird Tales narazil. Určitě právem, protože jeho próza Popel (1923) je mizerná. Podobně jako jeho konvenční duchařský příběh Požírač duchů (1923) sice Popel posléze přijat byl, ale teprve po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k tomu nejhoršímu z veškerých Lovecraftových revizí a Požírač navíc je přesně ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal. Naštěstí byly ostatní Eddyho povídky podstatně lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a vytasil se i se zvláštním textem Hluchý, němý a slepý (1924) – o postiženém muži, který vnímá navzdory handicapům v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. Lovecraft umělecky povyšoval Eddyho práce, a navíc je možné, že je občas nenápadně obracel do polohy parodií. Z nekrofilní prózy Milovaní mrtví byl tak či onak natolik nadšen, že ji během návštěvy u Eddyových nahlas přečetl. Měl tou dobou zvyk jim předčítat i ze svých povídek, ale pokud se v tomhle případě opravdu jednalo o parodii, čtenáři to tak vesměs nepochopili a někteří zůstali šokováni. Došlo k „pozdvižení“ a v Indianě zmíněnou prózu dokonce zakázali. Od onoho frapantního momentu se prý vydavatel Farnsworth Wright opakovaně zdráhal, ba patologicky děsil přijímat od Lovecrafta jeho „krajně extravagantní“ povídky s explicitně vylíčenými hrůzami. Winifred Virginie Jacksonová Další spoluautorka, o čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876–1959), se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů a zamilovala se do něj. Jen v útržcích je zachována jejich korespondence. Winifredina zádumčivě básnivá črta Zelená louka naši knihu otevírá a její povídka Hemživý chaos jí dala titul. Můžeme se nad tím pousmát, ale obě povídky vznikly podle snů, které se jim zdály v letech 1918–1919. Inspirací pro Zelenou louku navíc je reálný, hieroglyfy pokrytý „meteorit“ nalezený předtím v Mexiku. Do Hemživého chaosu napsala Jacksonová patrně jen prostřední část, aby její přítel doplnil začátek a hrůzné finále o zničení světa. Jeden americký politik tenkrát napsal, že by Lovecraft „zasloužil“. Zač? Prý za „pokusy napodobovat Poea“. Adolph Danziger Sta let se doživší Adolph Danziger (1859–1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se osobně poznal a přátelil s Ambrose Biercem a je tedy pomyslným spojovníkem dvou es hororu. Roku 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě, a právě tu HPL na jeho žádost přepracoval s titulem Clarendonův poslední test (1927). Téhož roku na podzim poprosil Danziger o revizi své biografie Ambrose Bierce, ale HPL odmítl (velice slabá a místy nechtěně komická kniha Portrét Ambrose Bierce nakonec vyšla v roce 1929). Za pouhých 16 dolarů ovšem upravil už zmíněný, více než třicet let starý Danzigerův text, za jehož zveřejnění mohl pak původní autor inkasovat tehdy nevídaných 175 dolarů. Zatímco původní verze povídky není ani náhodou nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL o originálu napsal: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Je to možné, ale Joshi konstatuje, že i nová verze je „poněkud“ monotónní. A komická povídka Elektrický popravčí (1929) je Lovecraftovou verzí Danzigerovy fantaskní prózy Automatický popravčí. Ta byla vážná, což si lze ověřit, neboť náš svazek na konci obsahuje původní verze Elektrického popravčího i Oběti vědy. Nezáměrně vtipný byl ovšem Elektrický popravčí už v prvním, toporně bezkrevném podání. Teprve HPL děj rozvinul, dal postavám motivaci, oživil jejich svět a jménům svých pseudomytologických bytostí vtipně dodal úžasné „aztécké“ zabarvení (tak by jim totiž Aztékové říkali, kdyby je vzývali). Zápletky, lokality a charakteristiky postav jsou však zcela proti duchu příběhů, jaké psal Lovecraft pod vlastním jménem. Bez jeho přispění by se ale tyto povídky dávno ponořily do kalu zapomnění jako nezdary. S ním žijí a – bohužel – vyjevují vlastní průměrnost. Zealia Brown-Reedová Bishopová Studentce žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Zealii Brown-Reedové Bishopové (1897–1968) z Kansas City byl zjara 1927 doporučen básníkem, dramatikem a knihkupcem Samuelem Lovemanem (1887–1976), jedním z jeho přátel. Lovecraft nejprve upravil její povídku o srubu postaveném nad hnízdem chřestýšů a nazval výsledek Yigova kletba (1928). HPL si přečetl původní text a zasypal autorku pokyny. Byly však sotva něco platné, výsledný horor označil později za „svůj ze 75 procent“. Dokonce tvrdil, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi, zatímco on požehnaně přimísil vše ostatní: prolog, zeměpisný kolorit, motivace postav, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti, epilog z léčebny. V podstatě vymyslel veškerý děj a je fakt, že jde o jednu z jeho nejkompaktnějších a nejpůsobivějších povídek. Od časopisu autorka inkasovala 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna), a HPL po ní chtěl sedmnáct a půl dolaru. Možná je ani nedostal, ale revidoval taktéž další její prózy. Jednou z nich je Pahorek, která texty v našem svazku právem uzavírá. Je to nejlepší a nejdelší z veškerých Lovecraftových revizí, bohatě strukturovaná a esteticky „výživná“. Sám řekl, že mu spoluautorka poskytla pouze nápad: bezhlavého ducha v blízkosti indiánské mohyly. Zdálo se mu to málo. Přesto pracoval, a to opět anonymně …a Weird Tales výsledek roku 1930 odmítl. Určitě neprávem. Literární agent paní Bischopové, další Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901–1994), podezíraný zde rovněž ze spoluautorství, o textu oddaně napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to právě Long, kdo rukopis přepsal na stroji a kdo 82 jeho stran omezil o třináct, na 69. V časopise je příběh ještě kratší, což je výsledkem zásahu vydavatele Augusta Derletha. V původní podobě byl zveřejněn teprve roku 1989. Jedná se přitom o jeden z příběhů, ve kterých Lovecraft využil motivu mimozemšťanů jako metafory budoucího vývoje západní civilizace. I když budoucí lidé zvítězí nad stárnutím a využívají různé vynálezy, drtí je úpadek. Praktikují také jakési výběrové „šlechtění“, aby zajistili sílu vládnoucímu druhu. Ale i navzdory tomuto (takřka eugenickému) motivu nic nenasvědčuje, že by dílo původně bylo odmítáno pro podezření, že je kladnou asociací na projevy nacismu. Svou roli v textu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833–1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888), další prvky pocházejí z povídky Abrahama Grace Merritta (1884–1943) Tvář v propasti (1923). Vcelku lze říct, že ze všech Lovecraftových revizí mají právě Yigova kletba a Pahorek strukturou a kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům. Fakt, že se odehrávají na americkém Jihozápadě, jim navíc vdechuje fascinující neotřelost. Anna Helen Croftsová Další ze spoluautorek, prostá učitelka Anna Helen Croftsová (1889–1975), žila ve státě Massachusetts a většina „její“ povídky Poezie a bohové (1920) zjevně pochází z Lovecraftova pera. Je navíc obtížné si vůbec představit (píše Joshi), čím by tu mohla přispět. Text napodobuje styl „Lorda Dunsanyho“, respektive jeho skici z Francie devastované první světovou válkou, a volným veršem podané sekvence jsou vlastně od básnířky Elizabeth Jane Coatsworthové (1893–1986). Croftsová je prostě opsala z časopisu. Je zábavné, že HPL měl autory volného verše za „nesourodou hordu hysterických a slabomyslných rapsódů, jejichž hlavní zásadou je zaznamenávání vlastních momentálních nálad a psychopatických fenoménů v beztvarých a nesmyslných obrazech, které je napadnou v okamžicích inspirativního nebo epileptického záchvatu“. Ani podobně provokativní výrok ovšem nezmění pranic na tom, že měl poezii za nejvyšší projev imaginace. Wilfred Blanch Talman Básník Wilfred Blanch Talman (1904–1986) se s Lovecraftem setkal v srpnu 1925 a dal mu číst koncept či synopsi své povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat a počal provádět změny. Dílo bylo dokončeno v říjnu a především díky hovorovému jazyku se daří vyvolat přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že mluva vyznívá v Lovecraftových úpravách škrobeně. Je to možné, ale nejde o tragédii: v povídce vnímáme sekvence prozrazující Lovecraftův rukopis. Sonia Greenová, Lovecraftova manželka Výčet můžeme uzavřít povídkou Hrůza na Martinově pláži. Příběh je v podstatě banálním plodem návštěvy Howarda a Soniy v místě zvaném Magnolie v Massachusetts. Absolvovali ji koncem června a začátkem července 1922 a ona později ve svých (místy dost negramotně formulovaných) vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta tvrdí, že po jeho výzvě jedné noci sepsala hrubý náčrt, který pak zredigoval. Lovecrafta se ovšem dotklo, když výsledek práce zveřejnil časopis Weird Tales pod ne zrovna nápaditým titulem Neviditelné monstrum. V tom samém čase – dva roky před jejich svatbou – sepsala Sonia ještě banálnější povídku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda byl jeho podíl významný, takže Joshi dílo odmítá přijmout do korpusu. Opět je aspoň zveřejnil na konci knihy. Některá místa disponují lovecraftovským duchem a Joshi má za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala. Text poprvé vyšel teprve roku 1970, tedy dva roky před její smrtí. Ten, který nezištně pomáhal Sunand Tryambak Joshi konstatuje, jen málo lidí je ochotno věnovat se současně „revizím“ i produkování vlastních děl, ale Lovecraft byl výjimkou, protože se mu jednalo o ekonomické přežití. Ke své pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom či jakoukoli průpravu k práci úředníka, a tak námezdně upravoval díla jiných. Už roku 1920 revidoval učebnice psychologie, ale i „nevýslovně špatné“ verše jejich autora Davida van Bushe. Mohl si vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Gentlemansky si totiž účtoval trestuhodně nízké sazby a na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas k práci na vlastních textech. V letech 1927–1936 nakonec psal stěží víc než povídku ročně, zatímco se věnoval více než dvaceti revizím a spolupracím nejrůznějšího rázu, ať už s nadějnými nováčky, nebo zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou mu byla v poslední dekádě života spisovatelka Hazel Healdová (1896–1961), pro niž vytvořil dokonce pět solidních příběhů. Sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory po dobu více než roku, ale mimo to pomáhal starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I navzdory tomu, že někdy odhalil, že nebudou schopni se jako spisovatelé zlepšit. „Ale ti staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal Lovecraft. Kdyby prý lidem nepomáhal, považoval by sám sebe za ješitného. Působil až podivuhodně velkoryse, laskavě a ohleduplně. Právě za ty vlastnosti byl chován v úctě. Jeho revize snad vždy nesvědčí o literární velikosti, ale pokaždé o lidskosti.   „Hemživý chaos a další příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první.“ Z anglických originálů uspořádal a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Do češtiny přeložili Milan Žáček a Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2020. 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-06 09:43:57

Agonisté GLP-1 pro léčbu obezity - nový recept na úspěch?

Vzhledem ke stále rostoucí globální nadváze mění agonisté glukagonu podobného peptidu 1 (GLP-1) způsob léčby. Ve studiích dosahují léky s agonisty GLP-1 v závislosti na placebu úbytku hmotnosti 12 až 18 % - což překonává jakoukoli předchozí farmakologickou léčbu a vyvolává obrovskou pozornost a využití. V letech 2021-2023 se cena akcií 2 výrobců, společností Novo Nordisk a Eli Lilly, více než ztrojnásobila a jejich celková hodnota nyní přesahuje 1 bilion dolarů.Přesto panují v klinické praxi i na veřejnosti nejasnosti ohledně reálných nákladů, snášenlivosti a dostupnosti. Polovina dospělých v USA má zájem o užívání léku na hubnutí na předpis a 93 milionů splňuje kritéria pro zařazení GLP-1. Ceníkové ceny v USA jsou 12 000 až 16 000 USD ročně; i při maximálních vyjednaných slevách náklady pravděpodobně přesáhnou 6500 USD ročně. Pokud by všichni způsobilí dospělí v USA dostávali agonisty GLP-1 se slevou, roční náklady by činily 600 miliard dolarů - což se rovná všem ostatním výdajům na léky na předpis v USA dohromady. Existuje naděje, že konkurence sníží ceny, ale každý GLP-1 agonista je chráněn přibližně 20 patenty, mnohé z nich až do roku 2040 nebo i déle. I kdyby se současné ceny snížily, zkušenosti s jinými hlavními třídami léků naznačují, že budou zavedeny novější přípravky v této třídě, které budou mít další přínosy, ale budou mít nadále vysoké ceny a agresivní marketing, takže je nepravděpodobné, že se celkové náklady brzy významně sníží.Ve studiích, které prokázaly účinnost látek agonistů GLP-1, se úbytek hmotnosti zastaví do 12 až 18 měsíců. A pokud je lék vysazen, pacienti obvykle do jednoho roku znovu ztracenou hmotnost získají, což vede k doporučenému chronickému užívání. Pro plátce to vytváří nákladově nevýhodný scénář. K úbytku hmotnosti dochází na počátku, ale pak se zastaví a k udržení počátečního přínosu je třeba léta pokračovat v léčbě. To vysvětluje, proč i při zohlednění zdravotních přínosů a zvýhodněných cen nejsou tyto přípravky nákladově efektivní, s přírůstkovými náklady 237 000 až 483 000 USD na rok života s ohledem na kvalitu. V důsledku toho i při zohlednění zdravotních přínosů agonisté GLP-1 podstatně zvyšují náklady. V jedné analýze se celkové roční náklady na zdravotní péči u pacientů adherujících k léčbě zdvojnásobily, a to z přibližně 13 000 USD na osobu před zahájením léčby na 26 000 USD po jejím ukončení.Reálná dlouhodobá snášenlivost je rovněž nízká. V jedné rozsáhlé analýze bylo po jednom roce adherentních pouze 27 % pacientů, kterým byli předepsáni agonisté GLP-1. Protože se ztracená hmotnost po vysazení léku běžně znovu navrací, vzniká tím pro plátce další zapeklitý problém: velká počáteční investice do léčby může být neopodstatněná, pokud většina pacientů nakonec přestane lék užívat a jednoduše znovu přibere. Přístup k přípravkům GLP-1 je navíc stále nerovný podle rasy a etnické příslušnosti, příjmu a plátce.Tyto problémy s vysokou cenou, nízkou nákladovou efektivitou a špatnou dlouhodobou adherencí jsou pro plátce, lékaře i pacienty velmi závažné. Rozsáhlé snahy směřují k nalezení alternativ,7 jako je příděl agonistů GLP-1 (nebo jejich nehrazení). Některé programy kombinují starší, levnější léky na hubnutí (jako je fentermin/topiramát nebo bupropion/naltrexon, které dosahují placebem upraveného úbytku hmotnosti 4-5 %) s dietním koučinkem, vzhledem k základní roli výživy. Takové programy snižují náklady, ale mohou přinést nedostatečné výsledky. Starší léky mají malý vliv na hmotnost a samotný koučink často vede jen k mírným změnám ve stravování, zejména pokud jsou přítomny strukturální překážky, jako jsou nedostatečné finance, omezená doprava nebo jiné sociální potřeby.Pacienti, lékaři a plátci stojí před dilematem: zpočátku účinný, ale nákladný a obtížně udržitelný program chronického užívání agonistů GLP-1 vs. méně nákladná, ale méně účinná strategie starších léků a behaviorálního koučinku. Kombinace léčby agonisty GLP-1 s životním stylem může přinést větší výhody než kterákoli z nich samostatně,8 kombinovaný přístup však nemění ani dlouhodobé problémy spojené s náklady na GLP-1 nebo adherencí, ani strukturální nerovnosti přístupů poradenství v oblasti životního stylu. A zatímco příděly agonistů GLP-1 snižují náklady, mnoha pacientům upírají podstatný krátkodobý úbytek hmotnosti, kterého lze s těmito přípravky dosáhnout.Tváří v tvář tomuto dilematu lze zvážit alternativní řešení: nové paradigma počáteční, postupné léčby agonisty GLP-1 podporované dlouhodobým programováním životního stylu, které řeší strukturální překážky. Vzhledem ke kritické roli výživy to znamená nejen poskytovat rady, ale také zdravé potraviny: přístup Food Is Medicine (FIM) využívající medicínsky vhodné potraviny nebo jídla. Takový program by měl zahrnovat účinné poradenství a sledování v oblasti výživy, vaření, cvičení a spánku s využitím telezdraví, aplikací, vzájemné podpory, umělé inteligence a gamifikace. V tomto navrhovaném paradigmatu by všichni způsobilí pacienti dostávali agonisty GLP-1 a program FIM. Po 12 až 18 měsících by došlo k plánovanému ukončení podávání agonistů GLP-1 a pokračování programu FIM pro udržení hmotnosti.Dlouhodobé studie, jako je Program prevence diabetu, PREDIMED a CORDIOPREV, prokazují klinickou účinnost správné výživy. Kontrolované studie dále potvrzují klinický přínos strukturovaného výživového poradenství.9 Přesto může být udržení zdravých návyků obtížné, zejména pro marginalizované skupiny obyvatelstva, které se potýkají se strukturálními překážkami. Klíčovou inovací a poznatkem je proto řešení strukturálních překážek dlouhodobého udržování hmotnosti pomocí klinicky předepsaných, lékařsky vhodných potravin. Tím se zlepšuje dodržování pravidel pacienty a rovnost v oblasti zdraví a snižují se překážky týkající se nákladů, přístupu, znalostí a (v případě dodávky domů) času a dopravy. Kvaziexperimentální studie a některé, i když ne všechny, randomizované studie potvrzují přínosy FIM na kvalitu stravy, potravinovou bezpečnost, kardiometabolická rizika, sebeřízení nemocí a vlastní fyzické a duševní zdraví.10 Některé programy FIM se spojují s mírným snížením indexu tělesné hmotnosti o 0,4 až 0,6.10 Tyto programy se obecně nezaměřovaly na hubnutí nebo cvičení: program FIM integrující tyto prvky a navržený výslovně pro udržení hmotnosti by mohl být poměrně účinný.Kombinovaný program s agonisty GLP-1 a FIM by měl být individualizovaný (obrázek). U některých pacientů může být počáteční úbytek hmotnosti dlouhodobě udržován pomocí FIM a s ním spojené podpory životního stylu. U jiných může program pouze zpomalit opětovné nabývání hmotnosti a vyžadovat epizodické "posilovací období" s agonistou GLP-1. Pro ostatní bude nepochybně trvalý úbytek hmotnosti i nadále výzvou - v ideálním případě se bude jednat o zmenšující se podskupinu s tím, jak budou přibývat zkušenosti s kombinací agonistů GLP-1 a FIM.Současné důkazy ze studií výživy, behaviorálního poradenství a FIM spolu s rostoucími náklady na agonisty GLP-1 ospravedlňují investice do testování tohoto navrhovaného programu. Potravinové programy FIM obvykle stojí 50 až 150 dolarů měsíčně a programy stravování 250 až 350 dolarů měsíčně; optimální kombinace potravin a/nebo stravování by vyžadovala objasnění. Dokonce i s telezdravotnickou nebo digitální behaviorální podporou by čisté úspory, snášenlivost a účinnost stupňovitého programu GLP-1 agonista/FIM mohly být mnohem vyšší než samotné užívání GLP-1 agonisty, což by přineslo nákladovou efektivitu - nebo dokonce úsporu nákladů. Pokud by například tato léčba udržovala úbytek hmotnosti u 500 pacientů, kteří přestali užívat agonisty GLP-1, úspory na lécích by přesáhly 4 miliony dolarů ročně. Tento program by také mohl podpořit zdravotní rovnost v léčbě obezity tím, že by řešil finanční, vzdělávací a přístupové bariéry v oblasti výživy.Mohla by být s rozvojem programů agonistů GLP-1/FIM účinná, nákladově efektivní a spravedlivá léčba obezity na dosah? Nebo je naděje příliš velká a výzva příliš velká? Na tyto otázky lze odpovědět pouze prostřednictvím důkladného testování postupných přístupů využívajících agonisty GLP-1/FIM. V době, kdy klinický i veřejný pohled na agonisty GLP-1 osciluje mezi pozitivní a negativní hyperbolou, ale se skutečnými výzvami v oblasti nákladů, dlouhodobé snášenlivosti a spravedlivého přístupu - a kdy FIM vykazuje první příslib zlepšení rozdílů souvisejících s výživou - je čas spojit a otestovat tyto pokroky v novém paradigmatu, které by mohlo začít omezovat zdravotní, spravedlivou a nákladovou zátěž obezity. Zdroj: JAMA

Čas načtení: 2024-04-05 07:00:22

Cenový propad bitcoinu způsobil likvidace pákových pozic za 165 milionů dolarů

Díky pátečnímu hlubokému poklesu ceny bitcoinu o 5 % došlo k tomu, že obchodníci, s pákovými pozicemi na kryptoměnovém trhu, zaznamenali ztráty přesahující 165 milionů dolarů během méně než dvou hodin. Bitcoin se propadl o 5 % z 69 450 dolarů na minimálních 65 970 dolarů během méně než 30 minut. Podle údajů z Coinglass […] Originální článek Cenový propad bitcoinu způsobil likvidace pákových pozic za 165 milionů dolarů pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-08-20 13:01:00

Binance chrání před kryptopodvodníky. Od ledna zabránila potenciálním ztrátám ve výši 2,4 miliardy dolarů

Praha 20. srpna 2024 (PROTEXT) - Společnost Binance ochránila více než 1,2 milionu uživatelů před potenciálními podvody a zpronevěrou. V prvních 7 měsících tohoto roku tak zabránila ztrátám finančních prostředků ve výši více než 2,4 miliardy dolarů, které pomohly zachránit sofistikované technologie a nepřetržitý dohled.S rostoucím počtem nových investorů a přílivem kapitálu do kryptosvěta se zvýšila i aktivita podvodníků. Ti často využívají nezkušenosti některých uživatelů. Aby se nováčci nemuseli v kryptosvětě orientovat sami, často míří na centralizované burzy, které poskytují další vrstvu ochrany prostřednictvím pokročilých bezpečnostních systémů.Binance, největší světová kryptoměnová burza podle objemu obchodů, od ledna do července 2024 identifikovala a zabránila podvodným aktivitám, jejichž hodnota překročila hranici 2,4 miliardy dolarů. Za tímto úspěchem stojí pokročilé technologie a proaktivní řízení rizik, které Binance aplikuje napříč celou platformou.Klíčovým prvkem je sofistikovaný interní systém pro řízení rizik, který funguje nepřetržitě – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Kombinací umělé inteligence a manuálního přezkoumávání umožňuje Binance efektivně detekovat podezřelé transakce a okamžitě zasáhnout. Tento systém pokrývá všechny aspekty ekosystému Binance, včetně P2P obchodování, platebních transakcí a výběrů kryptoměn. Jsou to právě kryptovýběry, které čelí největšímu riziku – z celkových potenciálních ztrát ve výši 2,4 miliardy dolarů připadá na tuto fázi více než 1,1 miliardy dolarů, což představuje zhruba 45 % všech zachycených pokusů o podvod.Útočníci při těchto podvodech nabádají oběti např. pomocí mobilního hovoru k převedení kryptoaktiv ze zabezpečených účtů Binance do soukromých peněženek. Po převedení na tyto peněženky se však již oběti ke svým prostředkům nedostanou. Binance však dokáže tyto podvodné účty detekovat a upozorní uživatele na neobvyklou aktivitu například pomocí pop-up oken.„Bezpečnost uživatelů je pro nás nejvyšší prioritou, a tato čísla jasně ukazují, že naše bezpečnostní mechanismy jsou silné a efektivní. Neustále investujeme do inovací a zlepšování našich systémů, abychom mohli i nadále předcházet novým hrozbám a zajišťovat bezpečnost našich uživatelů,“ uvedl Rohit Wad, technologický ředitel Binance.Kromě monitorování a detekce rizik Binance využívá k ochraně uživatelů široké spektrum nástrojů a opatření. Riziková kontrola zahrnuje osm úrovní podle závažnosti hrozby, což umožňuje udržet rovnováhu mezi bezpečností a uživatelskou zkušeností. Patří sem například přizpůsobená upozornění, funkce „cooldown“ pro zpomalení potenciálně rizikových transakcí a různé metody podpory pro uživatele, kteří by mohli být potenciálně ohrožení.„Přestože Binance vyvíjí maximální úsilí pro uživatelskou bezpečnost, hlavní roli v ochraně svých prostředků stále hrají sami uživatelé. Měli by být informovaní, používat silné bezpečnostní postupy a zůstat ostražití vůči možným podvodům,“ doplnil Wad. Kromě těchto preventivních opatření Binance také aktivně pomáhá uživatelům získat zpět ztracené prostředky. K 31. červenci 2024 se společnosti podařilo zajistit více než 73 milionů dolarů, které byly odcizeny podvodnými aktivitami. Více než 80 % z nich navíc proběhlo mimo samotnou platformu Binance. Binance tím nejen demonstruje svůj závazek chránit své uživatele, ale také neustále posouvá hranice bezpečnostních technologií, aby byla vždy o krok před novými hrozbami. Zdroj: Punchline  

Čas načtení: 2024-09-17 20:15:00

Ještě nic neudělali a už atakují hodnotu 3 miliard dolarů. Americký startup se veze na vlně AI

AI startup Poolside jedná o získání nového financování ve výši téměř půl miliardy dolarů Firmu by to tak dostalo na cca 3 miliardovou valuaci Pikantní je, že Poolside zatím neuvedli na trh jediný produkt Podle zdrojů obeznámených s transakcí je pařížský startup Poolside v pokročilém stádiu jednání o získání nového financování ve výši téměř 500 milionů dolarů. Tím by se jeho hodnota zvýšila na 3 miliardy dolarů. Vtip je v tom, že Poolside ještě neuvedl na trh jediný produkt a vyvíjí něco, co v kontextu nejnovějších pokroků v čele s ChatGPT o1-preview nezní zase tak revolučně – umělou inteligenci schopnou programovat. Přečtěte si celý článek Ještě nic neudělali a už atakují hodnotu 3 miliard dolarů. Americký startup se veze na vlně AI

Čas načtení: 2025-02-03 19:30:39

Vědci z Berkeley hackli AI DeepSeek R1 Zero, vyšlo je to na pouhých 30 dolarů

Klíčové vlastnosti DeepSeek se povedlo replikovat se směšnými náklady ve výši 30 dolarů Ukazuje se, že i malé modely, jsou schopné pokročilého uvažování Tyto malé modely je dokonce možné spustit i na chytrém telefonu DeepSeek už jednou otřásl světem umělé inteligence, když způsobil burzovní propad o více než bilion dolarů během jednoho odpoledne. A teď je tu další bomba – tým vědců z univerzity Berkeley v Kalifornii dokázal replikovat klíčové technologie DeepSeek R1 Zero za pouhých 30 dolarů (cca 750 Kč). Co to ale v praxi znamená? Mění se pravidla hry? Možná ne, ale rozhodně je to něco, co stojí za pozornost. Přečtěte si celý článek Vědci z Berkeley hackli AI DeepSeek R1 Zero, vyšlo je to na pouhých 30 dolarů