Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-10 10:00:00

Pragmatismus a bytová otázka

 V Česku funguje mezi politiky, odborníky i mediálními komentátory mnoho zcela absurdních mýtů, které brání realisticky dosahovat pokroku. Pan Havlíček z ANO třeba v neděli v Radiožurnálu komentoval vítězství pana Pellegriniho v prezidentských volbách na Slovensku typicky českým způsobem.V Unii prý dochází k posílení pragmatismu a realismu, k tzv. progresivismu. Pragmatismus byl samozřejmě pokrokářská filozofie v USA první poloviny 20. století, filozofie kladoucí důraz na vědu, na pokrok technický i sociální. To, co si v Česku představujeme jako „pragmatismus“, je v zásadě vychytralé přizpůsobení se situaci bez většího úsilí brát v potaz objektivní realitu, zato s mnohem větším úsilím ohlížet se na zájmy vlivných hráčů. V tomto smyslu je vlastně „pragmatická“ také agenda dostavby jaderných elektráren (osobně nevěřím, že se kdy vůbec začne skutečně stavět) nebo pořád omílané „řešení“ bytové otázky výstavbou nových bytů.

Čas načtení: 2026-03-19 21:38:11

Feudalismus Kapitalismus Pragmatismus

Všichni žijí ve světě halucinací důkazem jsou naše sny, probuzení ze snu je ukončení jedné halucinace a vstup do jiné halucinace které říkáme realita. Podívejme se na letní čas něco takového může vzniknout jenom v halucinaci, stejným důkazem halucinace je mobilní telefon který je mobilním přístrojem na moderní halucinace. To je fascinující a provokativní perspektiva.… Číst dále »Feudalismus Kapitalismus Pragmatismus

Čas načtení: 2021-04-26 05:35:39

It is, as it is aneb O české zahraniční a spojenecké politice

Evropská politika je už od starých Římanů politikou mocenských bloků, jenom ta těžiště moci se různě přesouvala. Co my s tím? Na začátku článku osobní přiznání, které je na místě, a kterému stejně internetoví kádrováci pátrající po třídním nepříteli neuvěří. Dneska se veřejná sféra všelijak dělí na rusofily, eurofily atd. V téhle kategorizaci jsem něco jako ani ne bílá, ale fialová vrána, protože kdybych se měl nějak popsat, bylo by to slovem anglofil. Není to zrovna jednoduchá láska, protože Británie nám Čechům nebyla nijak spolehlivým spojencem; on ten jejich pragmatismus je někdy k naštvání. Navíc je nutno si přiznat, že ta země má máslo na hlavě, co se historického útlaku různých skupin týče – a tím nemyslím jenom klasické kolonie, ale i vnitřní třídní strukturu, kdy jeden Angličan mohl být druhému zlým a nepříjemným pánem. Bohužel to do jisté míry přežívá dodnes, třeba ve formě povýšeného distancu, který dnes projevují někteří příslušníci univerzitně vzdělaných elit k nativní dělnické třídě („gammons“). Ale nějak si nemohu pomoci. Lásku si nevybíráte a určité britské ideály jsou mi blízké, třeba odpor k centralizaci nebo stále ještě přežívající respekt k politické různorodosti a schopnosti debatovat. Třeba výměnu lídrů zvládají britské politické strany daleko lépe než německá CDU, která jako by měla z názoru své vlastní členské základny strach: demokracie ano, ale ne zase příliš, prosím. I proto mě mrzí a štve nálada, která po brexitu zavládla v kontinentální EU, a se kterou se dost často setkávám například na německých diskusích – takové to Gott strafe England. Zrovna Němci, kteří mnohdy považují EU za pomyslný vrchol historie lidstva a jsou adekvátně hrdí na to, že zásadně přispěli k její existenci, často naprosto nechápou, že by z tak nádherného a vznešeného společenství mohl někdo dobrovolně odejít. Pak přirozeně reagují na toto rozhodnutí pohrdavě a nepřátelsky, asi jako náhle opuštěný manžel: referendum o tak důležitých otázkách je z principu špatná věc, nevzdělaní pitomci zmanipulovaní Putinem nebo Murdochem zasadili vážnou ránu ideálu sjednocené Evropy, teď si to šeredně ekonomicky odskáčou a dobře jim tak atd. Myšlenka, že s tím sjednocováním se to dá přehnat a že i v běžné milující rodině si jednotlivci chtějí zachovat určitou míru osobní autonomie, se proti tomuto postoji jen těžko vysvětluje. Nicméně když už jsem tedy ten anglofil, sáhnu do anglické politické tradice a vypůjčím si slova krále Eduarda III., abychom o nich mohli přemýšlet. Eduard toho jména třetí byl velký válečník, který mimo jiné připravil Francouzům drtivou porážku u Kresčaku (a tím také způsobil náhlé střídání na českém trůně). Králem byl celkem padesát let, a i když Anglii za jeho vlády vymetl černý mor, jeho země přesto neupadla do bídy. Nikdo jej nemůže podezírat ze slabosti, neschopnosti, výmluv, lokajské mentality, podřízenosti komukoliv a tak dále. Ale ve veškeré své královské moci byl Eduard také realista, jehož heslem prý bylo typicky anglicky stručné „It is, as it is.“ Věci jsou tak, jak jsou. No dobrá, co by aplikace takového hesla znamenala pro Českou republiku roku 2021? A stejně důležitě – co by neznamenala? Začněme z čistě pragmatického hlediska. Středoevropský prostor je svou geografií předurčen k tomu, aby spolu jednotlivé národy intenzivně obchodovaly. Už za pravěku se do Čech vozila sůl, protože té máme proklatě málo a přitom to v těch dobách byl nejsnazší způsob, jak konzervovat potraviny. Zato jako z udělání jsou dvě významná solná ložiska hned u našich sousedů (Hallstatt a Wieliczka), takže výsledkem byl čilý obchodní styk už v dobách, kdy se tu mluvilo úplně jinými jazyky než dnes. Dnes je ten obchodní styk samozřejmě mnohonásobně větší než za keltských knížat. Tím pádem střední Evropa tvoří přirozeně propojený prostor, ze kterého nemůžete vyseknout žádnou jeho část, aniž byste všem zúčastněným způsobili závažné problémy. Dokonce i komunistická ČSSR, která silně omezovala pohyb osob přes hranice mocenských bloků, byla podstatně méně restriktivní, pokud se jednalo o pohyb zboží. Ono to zkrátka jinak nešlo. Z tohoto hlediska funguje jednotný evropský trh zhruba tak, jak má. Naproti tomu si neumím představit, jak by fungovalo nějaké idealistické společenství Slovanů, což je myšlenka, která v našem prostoru průběžně ožívá a zase usychá už někdy od začátku 19. století. A to ani v případě, že by mezi námi neležela mocenská historie poslední stovky let, okupace roku 1968, sovětská hegemonie atd. I kdyby toho všeho nebylo, tak vazby mezi námi, Makedonií, Ruskem atd. jsou řádově slabší, protože se nacházíme daleko od sebe a naše kultury jsou formovány úplně jinými vlivy. Poláci, Češi a Slovinci jsou tak trochu poněmčení, na Slováky a Chorvaty měla masivní vliv uherská říše. Jižnější balkánské národy byly pod natolik dlouhou a tvrdou vládou Turků, že část těch původních obyvatel konvertovala k islámu, což je náboženství v ČR silně nepopulární – pochybuji, že by někdo stál o sousedy z Gornji Maoči, vesnice se salafistickými sklony, i kdyby jim nakrásně po slovansku rozuměl. Ukrajina byla po většinu své existence bojištěm mezi několika soupeřícími mocenskými vlivy (Litevci, Poláci, Tataři, Rusové) a dodnes je úměrně tomu nejednotná. Ruský stát, s možnou výjimkou města Petěrburgu, které do něj úplně nezapadá, se vyvíjel svým specifickým způsobem a osciloval mezi osvícenou despocií a despocií bez jakýchkoliv stop osvícení. To jsou tak zásadní rozdíly, že je nepřeklenete žádným příbuzným jazykem. Viz také: Jugoslávie, Československo, dva daleko menší státy postavené na podobném etnickém idealismu, u kterých se ale zkrátka ty historické rozdíly projevily jako fatální. Na rozdíl třeba od Čech, Moravy a Slezska, které postupem času splynuly natolik, že se už ani samy nevnímají jako nějaké zásadně odlišné politické a kulturní jednotky. Suma sumárum: Eduard III. by nám nejspíš po prostudování strategické situace řekl, že czexit je na rozdíl od brexitu neperspektivní. Roztrhaná síť smluv by se tak jako tak musela nahradit něčím dost podobným, v něčem možná lepším, ale v jiném zase horším. Tak, teď jsem naštval hromadu lidí, kteří mi začnou psát e-maily o tom, jaký jsem zaprodanec Bruselu. Přejdu tedy plynule k naštvání těch druhých, aby to aspoň pršelo z obou stran. Když slejvák, tak pořádný. Být členem nějakého společenství neznamená zaujmout podřízený a ponížený postoj a sedat na zadek před každým výplodem, který z centrály přijde. Není žádný důvod k tomu, abychom v rámci EU nebyli adekvátně asertivní. Bohužel se zdá, že naše vlády to jaksi neumějí. Pak je ale otázka, zda nás více štve ten Brusel, nebo náš vlastní vztah k němu. Malá odbočka, zase k popíchnutí jiné části čtenářů. Když jsem na sklonku minulého století přišel na studia do Prahy, dost mě v tamních pravicových kruzích překvapila existence jakési podivně podřízené mentality vůči Němcům. Netýkalo se to zdaleka každého, ale i tak jsem neustále potkával lidi, kteří by docela dobře mohli hrát v té scéně z filmu Kurvahošigutntág, kde vesničané stojí v pozoru a uctivě nahlas zdraví to panstvo, které jede kolem. Bohužel se to týkalo i vzdělaných lidí v solidním postavení. (Kdo o tom jevu pochybujete, vzpomeňte si na ten kult osobnosti, který provázel kandidaturu Karla Schwarzenberga na prezidentský úřad. Tehdy jsem se za to patolízalství některých známých vysloveně styděl.) To byla pro mě velká novinka, to jsem z Ostravy neznal, tam fungovaly mezinárodní vztahy zcela jinak. Nejbližšími sousedy byli Poláci a Slováci, se kterými se dalo občas popít, občas pobít, ale ani jeden z těch národů se před těmi ostatními nijak nehrbil. Idioti se samozřejmě našli na všech stranách, ale celkově byla ta atmosféra daleko vyrovnanější. Bohužel si myslím, že naši dnešní evropskou politiku určuje spíš to přihrbení a z něj plynoucí resentimenty, a že bychom si měli systematicky kultivovat větší sebevědomí. Podíváte-li se třeba na rakouského Sebastiana Kurze, ten to zvládá na výbornou. Přitom Rakušanů je ještě míň než nás. Jsou sice o něco bohatší, ale zároveň mají určitý mindrák z rozpadu staré monarchie; ale přesto si Kurz v Bruselu prosadí, co chce, takže „öxit“ přestal být tématem. Není jej potřeba. Velice podobně jsou na tom i Dánové. Je jich pět milionů, takže vůči sousednímu Německu jsou to trpaslíci. Přitom jsou zároveň svojí zeměpisnou polohou také předurčeni k tomu, aby museli s bezprostředními sousedy uzavírat nějaké ty smlouvy a koalice. Ale nenechají si například diktovat azylovou a migrační politiku od někoho jiného. To, že Švédi propadli omamné pitomosti “humanitárního velmocenství” a Němci si potřebují psychologicky vykompenzovat svoji nacistickou historii překmitnutím do druhého extrému, Dány prostě nezajímá. Proč bychom neměli postupovat stejně jako oni? Protože jsme chudí, ozve se hlásek zpod stolu. Kuš a zpátky pod stůl! Nepochybně máme menší HDP na hlavu než mnozí jiní, ale žádný Čad to tady taky není a nejsme v situaci žebráka, který čeká na hozenou minci. Podřízenost je především stav mysli. It is, as it is. Cizí národy nezměníme, jsou formovány svojí historií a životními zájmy právě tak jako my. Co bychom ale mohli změnit, je náš vlastní přístup k věcem. Nakreslit si červené linie, za které nejsme ochotni couvnout v žádném případě; mohla by mezi ně patřit třeba jaderná energetika, azylová a migrační politika, možnost dělat relativně nezávislou zahraniční politiku vůči třetím státům (Británie, Izrael). A prostor před červenými liniemi by byl ponechán k vyjednávání podle principu „něco za něco“. Nejlepším základem pro dobré vztahy je reciprocita, a nikoliv očekávání něčí milosti jen proto, že je bohatší a větší. (Mimochodem, přesně tentýž princip reciprocity uplatněný vůči pronikání islámského vlivu do Evropy by Saúdům a spol. silně zkomplikoval život.)  Věřím, že starý moudrý Eduard by s takovým postupem souhlasil. Ono to tak nevypadá, ale za jeho časů nebyla Anglie žádnou mohutnou velmocí. Obyvatel měla relativně málo a ekonomicky také nedisponovala tou silou jako později za průmyslové revoluce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-09 18:22:20

Koronavirus ve stínu císařské moci Říše středu

Wu-chanští potentáti byli zoufalí z toho, že mají před sebou stranickou konferenci a několik důležitých setkání/oslav, a přitom se jim rozlézá velkoměstem nebezpečná a zatím neznámá virová breberka. Tajili to, protože se obávali narušit dosavadní poklidné kruhy správy oblasti. To neměli dělat, protože si vláda musí udržet respekt a přehled nad provinciemi. Slabý císař znamenal vzestup čínských generálů, kteří ovládli své provincie a vládli si v nich po svém. Čína má potenciální tendenci k rozpadu. Tomu lze zabránit jen nepřetržitou kontrolou. V provincii se brání, pokud se tam objeví problémy, tím, že zahájí obřad mlčení… Ale v internetovém chatu wu-chanských lékařů si mohli lidé přečíst varování, že se městem šíří epidemie. Stálo za ním osm znepokojených lékařů, kteří už nechtěli čekat, až něco milostivě oznámí provinční vláda. Mezi nimi byl oftalmolog Li Wen-liang. Dnes je slavný, nejen proto, že byl policií vyšetřován pro rozšiřování poplašné zprávy, ale hlavně proto, že zemřel na koronavirus. Tím získal virtuální hodnost mučedníka. Provincie, respektive velkoměsto Wu-chan, si chtělo udržet „pořádek“ čili mlčení, než se místní potentáti dohodnou, co oznámí do císařského Pekingu. Mandát nebes Obavy funkcionářů v provinciích jsou napojeny na tyto jevy: Současný prezident Xi Jinping (v české verzi Si Ťin-pching) v březnu 2018 získává Nebeský mandát. Čili relativně neomezenou moc. Je uznán císařem jako ve středověku, byť císařské symboly užívat nebude. Mandát Nebes přecházel historicky v Číně na další silnější dynastii, která se dostala k moci. V případě Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga nejde o dynastii, ale o vůdce, který chce jenom viditelně potvrdit mandát Nebes, tím, že může zůstat u moci neomezenou dobu. Mandát nebes spočívá v ovládnutí řízení země s více než miliardou lidských duší. Kritikové varují, že snaha čínské komunistické strany je nedemokratická, ale s mírně jedovatým úsměvem lze říci, že je v duchu čínských tradic. Lze dodat, že „muži násilí, kteří zakládali dynastie, vzývali mandát Nebes, jenž jim začal po právu náležet, jakmile zlomili odpor svých předchůdců. Učenci a státní úředníci, kteří zaplnili úřady nové dynastie, pohlíželi z vrchu na muže násilí, neboť ti užitím násilí (wu) projevili nedostatek kultury (wen). Ústřední mýtus konfuciánského státu tvořilo přesvědčení, že příkladné a dobrotivé chování vládce, v němž se zračí jeho mravní síla (te), k němu přitahuje lid a dává mu mandát Nebes. Toto potvrzení bylo ovšem udržitelné tak dlouho, dokud se císaři dařilo násilím potlačovat rebelie, pokud možno tak, že každého vzbouřence dal bez prodlení popravit.“ (John F. Fairbank, Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, 1998). Již dávno platilo, jak uvádí John F. Fairbank: „Pragmatismus při změně režimu znamenal, že ten, kdo se ujal moci vyvražďováním svých protivníků, přiměl úředníky a hodnostáře k závěru, že mandát Nebes dosavadní dynastii vypršel a s klidem vstoupili do služeb další následující dynastie.“ Proč by tomu mělo být dnes jinak, pokud se podařilo prezidentovi v koncepci „nové čínské éry“ prosadit tvrdší model řízení pomocí účelově sjednocené skupiny – komunistické strany? Dlouhý pochod k nebeskému mandátu Za administrativy Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga dochází k důslednějšímu potlačování opozice, k rozsáhlejšímu monitorování obyvatelstva, a ve stále větší míře je rozpracovávána cenzura internetu (stejně jako na Západě, kde to je demokratický zápas s dezinformacemi). Je též zdůrazňován nacionalismus jako základní směr rozvoje společnosti. Vše je podřízeno vytváření vhodných podmínek pro čínskou ekonomickou expanzi. Lze to učinit v západním takzvaném demokratickém prostředí? Demokracie je spojena s uvolněním politických norem, což vede ke svobodě činu a projevu. Ale také vytváří volný prostor pro korupci a hospodářskou trestnou činnost skrytou za svobodné podnikání. Typickou situací byla privatizace v Československu a ekonomický rozklad Ruska za vlády prezidenta Jelcina. Obdobná situace by byla i v Číně, kde by docházelo k rozkrádání a zadlužování jednotlivých provincií ve velkém. S tímto jevem se čínské vedení setkává i dnes. Ale stále intenzivněji tyto aktivity odhaluje a potírá. Proto je razantní vedení zdá se nutností, aby se Čína nerozložila, mocensky a ekonomicky nezkolabovala. V rámci dlouhodobého úsilí o stabilitu prezident své úsilí směřoval k tomu, aby mohl být více než jenom dvakrát volitelným šéfem státu. Kdyby měl Si Ťin-pching skončit po dvou funkčních obdobích (v roce 2023), hrozilo by nebezpečí, že jeho nástupce – nový vůdce čínských komunistů – si ulehčí práci tím, že upraví dosavadní kurz správy státu na méně konfrontační. Nový směr nového vůdce by byl asi pohodlnější čili méně autoritářský (autoritářské manýry jsou energeticky velmi náročné, stále musíte kontrolovat a vyhrožovat). Tím by mohl oslabit stále sílící vnitřní dohled zabraňující chaosu a oslabit expanzi Číny v zahraničí. Čínská ekonomická expanze v zahraničí musí být stále posilována, aby odolala protitlaku konkurence. Centrální komise komunistické strany navrhla, aby z ústavy vypadla formulace, že čínský prezident nesmí být ve funkcích více než dvě po sobě jdoucí období. Přání komise bylo vyslyšeno. Četl jsem v jednom komentáři, že „prezident podemílá opatrné pokroky při prosazování vlády práva i kolektivní vládu“. Důležité není, jaký výklad práva bude v Číně dominantní. Hlavní pro čínskou administrativu bude udržet Čínu jako fungující variantu státně řízeného kapitalismu držícího se dlouhodobých cílů. Si Ťin-pching jako doživotní nejvyšší reprezentant Číny, nový čínský císař, bude mít možnost pokračovat ve svém dlouhém pochodu, neboť polevit by znamenalo ohrozit stále rozsáhlejší čínské investice ve světě. Asi právě toto bylo v kuloárech vysvětlováno části vedoucích komunistických představitelů, kteří se obávali rizika likvidace kolektivního vedení a obnovení vůdcovského principu. Rozhodnuto o změnách v ústavě, aby mohl zůstat Si Ťin-pching u moci i nadále, bylo přijato „usnesením druhého pléna ÚV… Usnesení nese až datum 26. ledna; druhé plénum se přitom konalo ve dnech 18. a 19. ledna. Tyto podivné diskrepance naznačují, že schválení bezprecedentního kroku nebylo úplně hladké.“  Dodávám, co napsal demokraticky smýšlející Raymond Aron (filozof a historik) v druhé polovině 20. století: „Liberální instituce mají menší váhu než národní nezávislost.“ (Raymond Aron, Historie XX. století, Academia 1999). Důsledky koronavirové epidemie v Číně budou jistě rozsáhlé. Ale nikdo ještě neví jaké. Jisté jenom je, že Trump podpořil Xi Jinpinga/Si Ťin-pchinga tím, že s Čínou zahájil obchodní i politickou válku. Fenomén provincií Ústřední vláda v Číně je schopná kontrolovat Čínu, pokud je schopná kontrolovat provincie. Každá z provincií by představovala v Evropě velký stát. Rozloha České republiky je 78 866 km². Provincie Hubei, kde byla líheň koronavirových breberek, má rozlohu 180 tisíc kilometrů čtverečních a počet obyvatel přesahuje 58 milionů. Hlavním městem provincie je Wu-chan. Z hlediska pekingského centra je třeba průběžně kontrolovat a regulovat choutky podnikatelů a představitelů samosprávy a státu v provinciích. Místní čínské úřady budou mít do budoucna ještě více autonomie, ale zesílí i dohled, jak jsou dodržována nařízení centrální vlády. Pro každou vládu, nejen čínskou, ale i českou, je nebezpečné, že podnikatelé většinou uvažují v krátkodobém časovém horizontu, protože jejich cílem je dosáhnout dnes zisku za co nejmenší nákladovou cenu. Učiní cokoliv, co je přehlíženo bez ohledu na ekologické, kulturní a sociální škody. Zisk je naprostou prioritou. Podobně i místní provinční politici se snaží ze svého postavení vytěžit, co se dá a nevzbudit nežádoucí pozornost. Vědí, že na svých místních postech jsou jenom na omezenou dobu. Proto s rozvojem provincií jsou spojeny v minulosti zbytečné (nevyužité) nebo naddimenzované stavby, a s tím spojené zbytečné dluhové zatížení provincií. Bez tuhé (tvrdé), ze západního pohledu až bezohledné, centrální vlády, by provinční administrativy a místní podnikavci postupně vytvořili stav finančního chaosu a nekonečné spirály zadluženosti. Boj proti korupci kdekoliv na světě slouží též jako alibi pro politické čistky. Proto v tak velké zemi jako je Říše středu považují i bezohledné prostředky za potřebné, aby politicky zodpovědní lidé dodržovali základní daná pravidla. Je to nedemokratické? A proč ne? – když to posuzujeme z hlediska dohledu nad obrovskou říší 1,4 miliardy lidí. Stát je v Číně považován za hlídače Expert na asijskou modernu působící (z hlediska roku 2009) na London School of Economics a hostující na několika asijských univerzitách – Martin Jacques v rozhovoru uveřejněném v magazínu Truthdig například říká: „Myslím si, že nemůžete rozumět Číně, pokud používáte jen západních pojmů, nebo hlavně západních pojmů. Čínské dějiny se táhnou přinejmenším dva tisíce let zpátky, k vítězství dynastie Čchin a konci Období válčících států, kdy zhruba začala ustavovat své nynější hranice, přinejmenším ve východní části Číny. Takže má dvoutisíciletou historii, a je to těchto dva tisíce let historie, co definuje čínský smysl pro identitu – ideografickou řeč, konfuciánské hodnoty, velmi charakteristické pojetí rodiny, a tak dále. Takže smysl Číňanů pro to, co jsou, nepochází z období národního státu – ta trvá jen posledních sto let, což je vzhledem k čínské historii nic – ale opírá se o uplynulých dva tisíce let. A výsledkem je, že způsob, jakým Čína funguje, a také její instituce, jsou definovány touto neobyčejnou historií a pouhou rozlohou a diverzitou země. Takže … stát je v Číně oproti západním zemím velice odlišnou institucí. V zásadě je stát v Číně považován za správce, za hlídače, za ztělesnění civilizace, za civilizační stát. A z tohoto důvodu se u svého lidu těší mnohem větší autoritě, mnohem větší legitimitě než jakýkoliv stát západní, i když tato podpora není jednomyslná…“ Proto v Evropě nechápeme prvky direktivního jednání. V provincii Hubei (a v zvláště v mnohamilionovém Wu-chanu) se zpočátku vyděšení provinční úředníci snažili zamést pod koberec, že narůstá počet podivných plicních onemocnění. Provinční úředníci chtěli vypadat „tam nahoře“ dobře. Místo toho nakonec přijelo postupně několik komisí, úředníci byli seřváni, nejdůležitější z nejdůležitějších museli složit své funkce a pokorně odejít. Ale zůstal zpolitizovaný cejch, že proradní Číňané zatajovali vypuknutí epidemie, která se nakonec proměnila v pandemii. Současné směrnice z hlediska mimořádných událostí, včetně epidemií, striktně nařizují nahlásit z provincie do administrativního centra jakoukoliv abnormalitu, i když se bude na první pohled zdát nevýznamná. Význam zaslaného „signálu“ posoudí odborníci v ústředí.

Čas načtení: 2020-07-12 12:00:44

Omračující, dějinotvorný zpěv mládí

Roberto Bolaño je ve světě i takřka dvacet let po své smrti strážcem představy o vznešené a tragicky důstojné ur-realističnosti latinoamerické literatury. Podobně jako dějiny jihoamerického kontinentu, i jeho postavy se neustále zaplétají do konfliktu velkolepých idejí, jejich často brutálního prosazování, vášnivých pohnutek dušených sluncem, vlhkem a zkostnatělou společenskou morálkou a v neposlední řadě vědomím jedince, jež přesahuje hranice času. Odehrávají se tak ve světech, kde je možné vše, co se vysloví, ba i na co se jen pomyslí. Ve světech, které jsou více než shlukem geografických a časových koordinátů textem, který je nutné neustále číst a revidovat. Jeho knihy jsou tak programově větší než život, odvolávají se k chimérám velké literatury a pozici umělce coby proroka i mesiáše. Ovšem na druhou stranu, sám Bolaño nikdy neváhá zasáhnout a v případě hrozící nabubřelosti a metastázovaného autorského ega se sám sestřelí z výšin láskou k žánrovým vyprávěním, fanfarónským historkám, popkulturním citacím nebo prostě a jednoduše potměšilým vtípkům. Číst Bolaña je tak i v dnešní době nedůvěry k takřka všemu a všem bezpečné – skýtá dostatek prostoru pro identifikaci s velkým uměním a sebeutvrzení se o vlastní kulturnosti, stejně jako pro ironii a sarkasmus, aby bylo možné relativizovat vlastní, dobře schované ideály a romantismus nehodící se do života v době, která stále vzývá zkrachovalý realismus a pragmatismus. A navíc jsou až na dvě politováníhodné, ale v knihovnách o to reprezentativnější výjimky (Divocí detektivové a 2666) jeho knihy úlevně krátké. To je případ i Amuletu z roku 1999, který letos vydalo v překladu Anežky Charvátové nakladatelství Argo. Ten se navíc teoreticky odehrává v úzce vymezeném prostoru dámských záchodků Mexické autonomní univerzity v druhé polovině září revolučního roku 1968. Právě na nich se totiž skryla vypravěčka románu, Uruguayka Auxilia Lacouture, před vpádem armádních jednotek a přežila zde několik dní. Prakticky však vyprávění pokrývá celý její život; příchod do Mexika, jak si vybudovala pověst „matky mexických básníků“, pochopitelně anabázi na toaletách ve společnosti jediné knihy pro takovou chvíli nepříliš šťastně zvolené poezie, ale i rozlet jejího vědomí do budoucích i minulých století, kdy prorokuje, kdo a jak bude znovuzrozen, kdy se opět bude číst Kafka... a pochopitelně klade závažné otázky, jako zda žily v Mexiku kočky už před příchodem conquistadorů. Navzdory krátkému rozsahu se toho tedy v knize stane dost a dost – a čtenáři Divokých detektivů pravděpodobně ocení i prorůstání fikčních světů prostřednictvím postavy Artura Belana. Na druhou stranu v paměti nakonec utkví právě různé perličky a autorovy vtípky. Opojné vyprávění a pábení, jež jeho Auxilia předvádí, totiž nemá pevné základy. Z celého slavného roku 1968, během kterého v Mexiku kulminovaly problémy spojené s krizí politického režimu, hospodářství i demografie (během několika málo let se počet obyvatel navýšil o desítky milionů), které následně poznamenaly minimálně dalších dvacet let, si totiž nebere nic jiného než v podstatě anekdotické vyprávění, jak přežít zátah na akademické půdě. A ani exkurze do ulic hlavního města Mexika nepřekročí stín tu veselých, tu strašidelných historek pro černou hodinku, která se čirou náhodou protáhla na týdny a pro řadu Mexičanů na celý život. Jinými slovy, kniha se klidně mohla odehrávat v Gracii, Seville nebo Aténách. Pochopitelně, číst Bolaña je stále ryzí radost. U málokterého v současnosti vydávaného autora je tak snadné bezuzdně se opájet proudem řeči a přirovnání, kde například filozofickou fakultu vystihují „florentské nenávisti a římské pomsty“, a Anežce Charvátové nezbývá než složit hlubokou poklonu. Ovšem z proklamovaného hororu, thrilleru a krimi jedné dějinné události nakonec zbývá zjednodušeně melancholický obraz věčného mládí, které se obětuje za budoucí generace... a které neustále pěje o lásce coby síle stojící nad vesmírem a lidskou mocí. Jen škoda, že tu samou myšlenku vystihl třeba i Hajao Mijazaki v jedné jediné scéně filmu o prasečím pilotovi Porco Rosso čistěji, bez zbytečných odboček a vlastně paradoxně i realističtěji. Autor je knižní redaktor a publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-05 12:34:30

O mostech, zdech a pokličkách přiklápějících vroucí kotle

Netušil jsem, že tweet pana Bartoše mě inspiruje k dalšímu článku, ale stalo se. Delší zamyšlení o tom, co EU toleruje a co ne. Politika je umění možného, což znamená, že kdo se začne moc hlásit k nějakému vznešenému idealismu, nutně časem zabředne do pokrytectví. To ještě není samo o sobě taková hrůza a dalo by se s tím žít… Osobně si více cením těch politiků, kterým různá hladká a krásná slova z úst tak snadno neskáčou, a kteří jsou naopak ochotni přiznat, že podstata jejich činnosti má veškerý půvab syrového prejtu rozházeného po kuchyňské lince. Ale ve svých jednačtyřiceti letech jsem se dávno smířil s tím, že lepší to nebude. Pro politiky, kteří usilují o status morální (a moralizující) figury, tu vždycky bude existovat jistý trh. To je ta část politického spektra, kterou v minulých staletích pokrývali kazatelé. Za normálních okolností na polemiky s nimi kašlu, času je málo a spousta knih ještě čeká na napsání. That said, tentokrát mám pocit, že páně Bartošův názor, že současná EU je rodina stavějící mosty mezi národy, si přeci jen zasluhuje podrobit kritickému pohledu a zamyšlení. Tahle a podobné formulace se totiž opakují až příliš často, aniž by se zároveň spravedlivě dodalo, že výjimky existují, a že jsou dost bolestivé. Je patrné, že poválečné evropské struktury postavily jeden skutečně významný „most“, a to ten francouzsko-německý. To, že si tyto dva státy konečně přestaly jít po krku, je nepochybně kladný jev. Můžeme se dohadovat, do jaké míry na tom měla podíl okupace Německa spojeneckými silami a následná hrozba expanze sovětského bloku směrem k Rýnu, ale určitě se na tom podílely i evropské integrační procesy. Už Charles de Gaulle a Konrad Adenauer se upřímně snažili předejít další válce mezi svými státy, ideálně nejen na pár let, ale napořád. Spousta dalších konfliktů nám tu ale vesele žije a doutná, a to i těch tradičních, celá staletí starých. (Raději ani moc nebudu zabředávat do otázky soužití původní populace s přistěhovalci, o tom jsem už napsal jedny Krvavé levandule.) V některých případech se zhoršují. Jako by se občas to stavění mostů nějak zanedbalo. Touha po návratu parádních uniforem a nakroucených knírů  Začněme zase na chvíli u toho Gibraltaru. Španělsko je na evropské poměry obrovská země, jedna z největších v EU. Má půl milionu kilometru čtverečních a skoro padesát milionů obyvatel. Nedostatkem půdy ani lidí tedy rozhodně netrpí. Kdyby se Španělům podařilo vymoci po Britech nějakou tu sdílenou suverenitu nad Gibraltarem, vzrostlo by jejich území o zhruba 0,001 % a populace o 0,06 %. Jinými slovy, žádný velký zisk z toho mít nemůžou. Tím spíše působí to neustálé vracení se k otázce suverenity nad Gibraltarem dojmem jakési duševní regrese do období parádních uniforem, nakroucených knírů a holínek dupajících po dláždění. Tedy přesně toho, co by EU měla krotit a utlumovat, protože takových potenciálních ohnisek konfliktů je na mapě Evropy habaděj. Stačí si vzít libovolný historický atlas a sledovat, jak se ty hranice v průběhu uplynulých staletí kroutily jak žížaly. Tři sta let stará okupace Gibraltaru je přitom v zásadě dávná historie, máme tu i daleko čerstvější a bolestivější jizvy. Z hlediska moderního Španělska jde navíc o naprosto zástupný problém. Hlavním úkolem španělských politiků by mělo být dát svoji zemi aspoň trochu dohromady, ať v ní mladá generace vidí nějakou budoucnost a neutíká po tisících do ciziny. Možná by stačilo zvýšit životní úroveň průměrného Španěla aspoň na dvě třetiny té gibraltarské. Ovšem v tomto úkolu jim zisk onoho malého, i když bohatého poloostrova nijak nepomůže. Tím se jde chvíli prsit na přehlídkách a sjezdech, nic víc; bylo by to vítězství s příchutí marnosti. Člověk by pomalu čekal, že EU, ona nositelka myšlenky budování mostů mezi národy, se bude snažit tuhle myšlenku španělským politikům nějak vštípit. A že by od roku 1986, kdy se Španělsko stalo její součástí, by s touto výukou mohla mít určitý úspěch… Nestalo se, respektive žádný úspěch není na španělské politické scéně vidět. Levice či pravice, obě se ženou po Gibraltaru jako slepice po flusu, aniž by je trápila myšlenka, že je to už po staletí domov zcela cizích lidí, kteří s nimi nechtějí mít nic společného. Provokace Donalda Tuska Pojďme dál. Skotsko, rebelská část Spojeného království. Není žádným tajemstvím, že ve Skotsku mají lepší vztah k EU než v Anglii a při brexitovém referendu tam Remain vyhrálo nad Leave vcelku jednoznačným poměrem 62:38. Není ani tajemstvím, že ve Skotsku existuje poměrně významné hnutí za nezávislost, i když na rozdíl od toho brexitového referenda se nedá říci, že by mělo jednoznačně navrch. V průzkumech veřejného mínění jsou zatím tábory separatistů a unionistů skoro vyrovnané a těžko říci, jak by s těmito poměry zakývala kampaň. No, tak v téhle situaci začne Donald Tusk prohlašovat, že nezávislé Skotsko bude nadšeně přivítáno v unii. Co je tohle, když ne provokace? Podle britského ústavního uspořádání je další referendum o skotské nezávislosti výlučnou záležitostí Westminsteru, nepatří mezi devolvované pravomoci, o kterých by rozhodoval Edinburgh. Má snad Boris Johnson začít oplácet Tuskovi tím, že bude pošťuchovat Nizozemce nebo Dány k odchodu z EU s tím, že je pak uvítá třeba v Commonwealthu? To by bylo řevu! A přitom by to bylo právně průchodnější, protože o vystoupení z EU si podle Lisabonské smlouvy aspoň ta země může rozhodnout sama. Pro úplnost, kdyby to čtenáře zajímalo: já jsem zastánce toho, poskytnout Skotům možnost hlasovat o nezávislosti znova. A to zhruba v roce 2024, protože to už bude deset let od minulého referenda, a hlavně bude roku 2024 ten po-brexitový vývoj trochu jasnější. Zcela upřímně si přitom myslím, že nakonec do té nezávislosti nepůjdou. Proč? Protože hlavní, kdo tohle téma tlačí, je Skotská národní strana (SNP), která má nejspíš už svůj zenit za sebou. SNP žila dlouho z glorioly protestní strany, která to od řečnického pultu tak krásně nandává těm pitomým Anglánům. Jenže teď už je SNP ve Skotsku nějaký čas u moci, musí tedy skutečně zajišťovat fungování státu, a ono jí to praktické vládnutí zas tak moc nejde. Kritizovat je jedna věc. Dělat to pak sám skutečně lépe – druhá, podstatně obtížnější. No, a nezávislost by znamenala svěřit těmhle lidem osud Skotska kompletně do rukou, což si podle mého názoru i nemálo skotských nacionalistů důkladně rozmyslí. Na Anglány se sice někde v glasgowském pubu dobře nadává, ale přeci jenom vybudovali jednu z ekonomických velmocí světa a mají potřebné know-how k tomu, jak ji kormidlovat skrze lepší i horší časy; a skotské hospodářství začalo s tím anglickým srůstat v roce 1707, tedy zatraceně dávno. (Aby si to český čtenář lépe představil: to ještě Marie Terezie ani nebyla na světě.) Proto si myslím, že v tomhle případě zvítězí pragmatismus a určitá nedůvěra, kterou Skotové – stejně jako Češi – k vrchnosti chovají. Ono se to totiž týká i jejich vlastní vrchnosti. Ta sice měla zpočátku k dispozici určité období hájení, ale to už pozvolna pomíjí. Samozřejmě je těžké takové věci říkat s jistotou dopředu, ale toto si myslím. Každopádně je vidět, že Tusk, vysoce postavený činitel EU, nemá v tomhle případě problém „stavět mosty mezi národy“, a to povzbuzováním separatistických hnutí u sousedů. Belgie je dysfunkční stát Nechejme Skotsko Skotskem. Pojďme se podívat na takovou Belgii, jednu z ústředních zemí EU, kde sídlí řada evropských institucí. Belgie je dysfunkční stát, živící opravdové pluky politiků obývajících nepřehlednou změť federálních, komunitních a provinčních sborů. Vztahy mezi Valony a Vlámy jsou tak vřelé, že dát po volbách dohromady vládu je úkol pro Chucka Norrise zkříženého s Batmanem. Fragmentace jde tak daleko, že hlavní město Brusel má šest separátních policejních sborů se šesti různými šéfy, kteří odmítají centralizaci do jedné organizace, i když by to efektivitě policejní práce ve městě velikosti Prahy dosti prospělo. I to je ovšem pokrok, ještě před časem bylo těch vzájemně nezávislých sborů totiž devatenáct. Tahle patová situace se za poslední desítky let nijak nezlepšila, spíše se zhoršuje úměrně tomu, jak valonská část federace hospodářsky pokulhává. Valonsko bylo centrem těžkého průmyslu, ten dávno zkolaboval, zato silná socialistická hnutí přežila a požadují přerozdělování peněz z kapes Vlámů, kteří mají daleko silnější podnikatelskou kulturu, a tudíž jsou bohatší. Valoni si od Vlámů vymohli zhruba sedm miliard euro ročně, což „dárce“ pochopitelně dosti nasírá. Není tedy divu, že v posledních volbách do vlámského parlamentu (2019) šlo o to, zda vyhrají nacionalisti (N-VA), nebo ještě větší nacionalisti (Vlámský blok). Nakonec tedy ti první. Jak to, že představitele Evropské unie neznervózňuje tento neutěšený stav, panující všude kolem jejich úředních budov? Proč se nesnaží ty dva znenáviděné národy nějak smířit? Katalánci nejsou evropský národ? Poslední zastávka dnešní cesty: opět Španělsko. Baskové si v rámci království vybojovali rozsáhlou autonomii; do jaké míry v tom hrála roli brutální teroristická kampaň, se můžeme dohadovat, ale já si myslím, že dost podstatnou. Katalánci se rozhodli pro nenásilí a podle toho je s nimi taky zacházeno. Katalánsko-španělské vztahy jsou daleko horší než před deseti či dvaceti lety a momentální situace je opravdu k pláči a vzteku zároveň. Obuškové orgie, které rozpoutala policie na separatistech, si ve střední Evropě snad ani neumíme představit. Několik význačných politiků skončilo mezi čtyřmi mosty … eh, zdmi. Zrovna teď se v Evropském parlamentu přerozdělují křesla, protože po odchodu Britů došlo ke změně číselných poměrů. Španělská delegace vyfasovala jedno křeslo navíc. Měla by ho dostat katalánská politička Clara Ponsatí, jenže španělské úřady prohlásily její křeslo za „dočasně uprázdněné“, protože se nedostavila do Španělska na jakési komisionální předvolání. Nedostavila se z dobrého důvodu, protože jí hrozí, že ji tam zavřou. Evropský parlament v tomto případě uštědřil Španělsku facku, když Claru Ponsatí jako poslankyni stejně uznal. Toto ostatně není první takový případ. Dva současní katalánští poslanci EP (Puigdemont a Comín) totiž žijí v Belgii v exilu, a třetí, Junqueras, s nimi nezasedá, protože holt sedí. Hádejte, kde a za co. Dívám-li se na toto, jeví se mi názor bývalého šéfa EK Jeana-Clauda Junckera, že jde o vnitřní záležitost Španělska, jako naprostá fraška a výsměch celé té myšlence o budování mostů mezi národy. Katalánci snad nejsou evropský národ, nebo co? Abych nějak zamířil ke konci tohoto dlouhého přemítání. Mám dojem, že EU v takových situacích, jako je ta belgická či španělská, kašle na nějaké budování mostů. Prostě ten kotel přiklopí pokličkou a tváří se, že se nic neděje. Funguje to tak dlouho, dokud ten přetlak uvnitř není moc silný (Katalánsko), nebo dokud nezačne být výhodné tu pokličku zase sundat (Gibraltar). Asi nebude úplná náhoda, že přesně ten samý princip svého času evropské politické špičky uplatňovaly u problémů, které doprovázejí koexistenci původního obyvatelstva a převážně muslimských paralelních společností. Tam se postupovalo úplně stejně: přiklopit kotel pořádnou pokličkou, utěsnit její okraje verbální kolomazí v podobě slov jako „rasismus, xenofobie, islamofobie“, aby se jí každý bál dotknout a umazat se, a tvářit se, že vevnitř se nic neděje a všichni se krásně kulturně obohacujeme navzájem. Nevyšlo to, problémy se vyhrotily do té míry, že už se nedají schovávat. Násilné incidenty těžko odmávnout a někteří lidi mají dostatek pudu sebezáchovy na to, aby se ani verbálními nálepkami nenechali odradit. Časem se změněné situaci přizpůsobili i středoví pragmatici jako Sebastian Kurz – a vyhrávají s tím volby. Aspoň nějaká kladná změna, ale na idealistické budování mostů mezi národy Evropy nevěřím. Možná to tak kdysi někdo upřímně myslel; jenže současný establishment má tuhle myšlenku v paži. To už jsou zcela jiné typy lidí než ti, kteří kdysi dávali dohromady Evropu z válečných trosek a sovětský medvěd jim přitom bručel za zády. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-25 09:31:56

Srpen 1968 – nechci na něj myslet

Mám v paměti časopisy, co tak už rok před tím kupoval táta a nekonečný pláč naší mámy. Byli jsme na severu Čech, psali vápnem na silnice vzkazy Ivanovi, aby šel domů a vyměňovali cedule s názvy obcí. Od tých čias už jsem nikdy nezažil, aby se lidi měli tak rádi, aby se respektovali, smáli se a mluvili spolu. Ne, už potom nikdy... Snad jen na chvíli v tom roce 1989, než všechno převálcoval primitivní ekonomický pragmatismus, který mimo jiné vedl až k rozdělení Československa bez referenda. Dodnes mě to velmi rozčiluje! Stejně, jako tehdy ten „vstup vojsk“ – obyčejnou okupaci bylo třeba přejmenovat. Je to pryč, ruštinu nikdy nebudu mít rád, nechci na to myslet. A abych nekončil ponuře, ty skoro válečné časy konce léta 1968 a dál popsal pro mě geniálně Jiří Dědeček, lezla na mě puberta, jako na něj: Když potom obrněné vozy se rozlézaly po vlasti, mě lákaly jen dívčí kozy a přičleněné oblasti... Dovolil jsem si citovat zpaměti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 10:30:00

Elektrický nástupce Passatu se odhalil i jako kombík. Čím chce ale zaujmout, když má oproti Passatu Variant i menší kufr?

Němci zjevně doufají, že ideologie potají porazila pragmatismus jejich a v principu pořád stejně problematické nabídky najednou najdou u zákazníků zastání. Není to reálné, ID.7 Tourer nabízí oproti Passatu Variant znovu jen míň za víc. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2024-04-19 11:44:47

Férovka, nebo autobus? Plzeň hraje, na co má, říká expert

Plzeň ve čtvrtfinále fotbalové Konferenční ligy nedostala za sto osmdesát minut od Fiorentiny gól. Naději na průnik do semifinále, což by znamenalo další posun jejího historického maxima, držela do prodloužení odvety, kde rychle inkasovala a padla a nakonec 0:2. Vsadila na pečlivou organizaci, zodpovědnou defenzivu, pragmatismus. „Líbí se mi, že Plzeň hraje, na co má,“ zhodnotil pro Sport.cz zkušený trenér Ivan Kopecký.

Čas načtení: 2024-07-09 06:00:01

Babiš sází na vítězství Trumpa. Tak je patriot pro Evropu

„Evropa je pro Babiše a jeho business důležitá a možná je důležitá i pro jeho osobní uspokojení, pro potřebu být důležitý a oceněný,“ uvažuje politolog Charvát. Řepka patří do nafty a dotace do Agrofertu! Pravidla hry se ale tvoří v Evropě Jeden z nejvýdělečnějších podniků Andreje Babiše vyrábí biosložku do paliv. Jde o lovosický Preol a biosložku první generace. Neméně důležité jsou dotace, v roce 2021 získal systém Agrofertu přes 2,2 miliardy korun a podniky zaplatily jen přes 1,3 milardy korun na daních.   Vedle toho je pro Andreje Babiše podle politologa Charváta velmi důležité, jak je vnímán a oceňován. Vzpomeňme si na jeho návštěvu u Emmanuela Macrona před prezidentskou volbou.  Shrnutí, proč musí být Babiš v Evropě vidět:  Řepka a pravidla pro ekologizaci paliv Dotace pro zemědělské a výrobní podniky Osobní ohodnocení Pravidla a parametry pro paliva se stanovují v Bruselu a zatím je představa o biosložce v palivu rozdílná. I v Česku je k řepce jasná alternativa k první generaci biosložky druhá generace. A vláda odsouhlasila konec povinnosti přimíchávání, praxe je však stále jiná a Babišův Preol vydělává dál. Stejně tak je to s dotacemi, i o jejich struktuře rozhoduje Brusel, a ne česká vláda.  Patrioti pro Evropu a s kým si podá americký prezident ruku Trump má zásadní šanci získat úřad, to není nic nového. Politolog Charvát ukazuje na spřízněnost smýšlení krajní pravice propojené s businessem a uvažování Donalda Trumpa. Důležitým mužem je podporovatel Trumpa, vlivný moderátor Tucker Carlson, který svoji show Tucker Carlson Tonight dokonce vysílal z Budapešti s tím, že premiér Orbán „odmítá dogmata neoliberalismu“ a že v Maďarsku je větší svoboda projevu než v Americe. Nová evropská frakce, v čele s Orbánem (a Andrejem Babišem), tak může být tou, která bude pro Trumpa přirozeným spojencem. Zjednodušeně: Patrioti sází na to, že vyhraje Trump, a právě s nimi si podá ruku jako s prvními. Jde o vliv. Čemu vlastně Babiš věří? Radikalizoval se? Pragmatik lovící voliče „Babiš ví, kde se pohybují jeho voliči, a ví, ke komu mluvit a jak mluvit. Rozumí výsledkům průzkumů a trendům a vidí, že Macron půjde dolů a s ním Renew,“ říká politolog Charvát. Přitom se ještě chlubil, že má číslo na Macrona a byl u něho před prezidentskou volbou. Nejspíš nejde o radikalizaci, ale o pragmatismus a zachycení trendu. Opět na poslední chvíli, „jeho europoslanci“ v čele s Dostálovou hasili rozpory a doposud ušlapávali cestičku v Renew. Není to poprvé, co se Babiš odněkud vrátil a věci jsou jinak, a členové ANO to znají. KAM DÁL: Viktor Orbán, diktát nové doby. Z levicového liberála se stal nacionalistický populista.

Čas načtení: 2024-08-05 09:27:47

Kariérismus je nové náboženstí

Kariérismus a pragmatismus často stávají důležitějšími než ideály a hodnoty, které byly dříve považovány za klíčové. Tento posun může být vidět v různých oblastech života, od politiky po profesní sféru. Svatý idealismus, což je touha udržovat vysoké morální a etické standardy, může být někdy v kontrastu s realitou kariérního postupu, kde jsou často kladeny důraz… Číst dále »Kariérismus je nové náboženstí

Čas načtení: 2024-08-25 08:00:01

Z obytňáku na internet. Andrej Babiš změnil taktiku a přestal jezdit za lidmi

Andrej Babiš před parlamentními volbami v roce 2022 projel Česko s obytňákem v jedné z největších předvolebních kampaní. Doprovázený Karlem Havlíčkem a často i Alenou Schillerovou udělal desítky zastávek v menších i větších městech a bylo vidět, že kontaktní kampaň umí. Lidem rozdával občerstvení, svoje knihy a prokládal to kritikou všeho, co zrovna lidi štvalo. Na volební vítězství to však nestačilo. Pro letošní krajské volby ale zřejmě zvolil jinou taktiku. Fiala nenosí českou vlaječku, vaří z vody Babiš. Sám to táhne s Rakušany, kteří blokují naše jádro Číst více Má prázdný kalendář Nejlépe o tom vypovídá jeho kalendář setkání s lidmi, kde bylo ještě nedávno označených i deset setkání s lidmi měsíčně. Kalendář teď zeje prázdnotou a Andrej Babiš působí hlavně na sociálních sítích, kam s železnou pravidelností nahrává sérii videí, ve kterých si nepříliš překvapivě bere na paškál Fialovu vládu a řeší aktuální témata. Proč se ale stáhl na internet a opustil náměstí a návsi? Redakce Čtidoma.cz o tom mluvila s politologem Janem Charvátem z FSV UK, který nad Babišovými kroky neskrýval překvapení. Babiš v kampani chyby nedělá „Přiznám se, že jsem velmi zvědavý, jaký bude mít taková kampaň efekt. Podle logiky bych si myslel, že velká část jeho voličů jsou lidé, kteří ho na tom pomyslném náměstí chtějí vidět. Ale jestli mu vyšlo v číslech, že ve skutečnosti se ho tihle všichni lidi naučili sledovat na YouTube a Instagramu, že jim to sice chvilku trvalo, ale dneska už to umí, tak je to prostě od Babiše čistý pragmatismus,“ říká politolog s tím, že teoreticky skutečně může oslovit více lidí. „Pokud to bude tak, že skutečně tu kampaň povede jen tímhle způsobem až do konce voleb, tak to, jak byla úspěšná, samozřejmě budeme moci posoudit až po volbách,“ dodává Charvát a připomíná, že v kontaktních předvolebních kampaních byla Babišova obrovská síla. „Já jako politolog jsem k tomu trochu skeptický, je třeba ale také říci, že Andrej Babiš v tomto ohledu nedělá chyby a většinou to má dobře spočítané. Jestli mu vyšlo, že na sociálních sítích visí lidé, které může oslovit, a že je tam osloví spíš než na náměstí, tak jeho kroky samozřejmě dávají smysl,“ doplňuje odborník. Fiala rozhazuje peníze, hřímá Babiš v bílém tričku za osm tisíc korun Číst více Na náměstích bodoval Autor článku absolvoval několik Babišových setkání s voliči při jeho tour s obytným autem v roce 2022 a až na několik výjimek skutečně slavil Babiš s tímto typem kampaně u lidí velký úspěch. Určité mediální pokrytí mu poté zajišťovaly i menší incidenty, o které se na jeho setkáních často postarali jeho odpůrci. Asi nejvýraznější odpor jej tenkrát potkal v jihočeské Třeboni, kde jej dav vypískal, a předseda hnutí ANO musel město potupně opustit. Později tvrdil, že to bylo kvůli hrozbě atentátem. V ostatních případech se většinou jednalo o protesty jednotlivců či malých skupinek. Videa zatím moc netáhnou Nezdá se přitom, že by na youtubovém kanálu hnutí ANO lámala Babišova videa rekordy. V době psaní článku měla většina videí starých týden zhlédnutí v řádech jednotek tisíc, s čímž určitě Babiš díru do světa neudělá. Na ostatních platformách, jako je TikTok či Instagram, pak nelze počet zhlédnutí ověřit. Zda se sázka na on-line kampaň Babišovi vyplatila, budeme moci posoudit po krajských a senátních volbách, jejichž první kolo se koná 20. a 21. září. KAM DÁL: Putin má v Rusku dalšího silného nepřítele. Po Prigožinovi se proti němu obrátil šéf žoldáků Zakrevskij.

Čas načtení: 2024-10-19 12:00:00

Škoda Felicia slaví třicetiny. Modernizovaný Favorit byl uveden přímo na Karlově mostě

Měsíc před pátým výročím sametové revoluce vyrobili škodováci v Mladé Boleslavi první exemplář nejnovějšího výplodu své tvůrčí invence doplněné o volkswagenovský pragmatismus. Model Felicia nebyl žádným technickým zázrakem, díky velice nadčasovému konceptu karoserie původního Favoritu se ale záhy stal ideálem českého rodinného vozu. Článek vyšel na webu Info.cz.

Čas načtení: 2024-11-09 20:07:09

Mír podle Trumpa: Dohoda s Putinem, která může změnit Evropu

Komentář: Pokud se podíváme na vyhlídky míru na Ukrajině skrze optiku Donalda Trumpa, musíme si především uvědomit jeho přístup k zahraniční politice – pragmatismus založený na obchodní logice a vyjednávacích metodách, které se soustředí na výsledky, nikoli na principy. Trump, který se vždy prezentoval jako »dealmaker«, vidí konflikt na Ukrajině spíše jako problém, který lze »uzavřít« rychlou a efektivní dohodou, než jako boj o demokratické hodnoty nebo územní integritu, myslíme si v redakci ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2024-11-15 11:37:28

Druhou premiérou Divadla Bolka Polívky se stane komedie Deskový statek

Brno, 15. listopadu 2024 – Druhou premiérou 31. sezony Divadla Bolka Polívky se stane v sobotu 16. listopadu Deskový statek. Autorský tým v čele s režisérem Ivo Krobotem vrací na jeviště hru Václava Štecha z roku 1908, která však neztratila nic na své aktuálnosti. Zdá se totiž, že politikaření, pragmatismus, intriky, cynismus a především snaha urvat pro sebe co nejvíc se nemění… Celý článek...

Čas načtení: 2024-12-29 00:03:00

Vrcholný pragmatismus na české levici. Maláčová může vyjednat volební spojení se Stačilo!

Předsedkyně SOCDEM Jana Maláčová dostala od strany mandát vyjednávat s koalicí Stačilo! spojení pro sněmovní volby v příštím roce. Jednat by se mělo buď o formát koalice, případně alespoň účast politiků Sociální demokracie na kandidátkách Stačilo! Oslovený politolog označil toto spojení za vrcholný pragmatismus všech zúčastněných stran.

Čas načtení: 2025-01-05 18:18:58

Horoskop na leden 2025: Jaký bude rok pro všechna znamení?

Nový rok je konečně tady, a proto je ideální doba na nový horoskop. Co vás v lednu 2025 čeká a nemine? Beran Lidé narození ve znamení Berana si mohli užít pomalý a pohodový vstup do nového roku. Aby toto klidné období využili na maximum, měli by ho využít k sestavení jasných plánů na rok 2025. V lednu možná budou muset čelit i některým traumatům ze svého dětství. Pokud se tomu ale postaví čelem, konečně je čeká prolomení starých a nefunkčních vzorců. Býk Konec roku 2024 byl poměrně náročný pro Býky, kteří museli hasit mnoho problémů, které již nešlo dále ignorovat. Aby neusnuli na vavřínech a nedostali se do stejné situace, měli by se v lednu zaměřit zejména na komunikaci. První měsíc nového roku se Býkům vyplatí také trochu zariskovat. Ať už je láká poznávání cizích zemí nebo docházení na lekce nového cvičení, měli by jít svým snům naproti. Blíženci Ačkoliv Blíženci milují drby a zajímají se o to, co se děje v životě ostatních lidí, v lednu je čeká něco, co je donutí zaměřit více pozornosti sami na sebe. Zároveň bude po celou dobu prvního měsíce roku na vzestupu jejich pragmatismus a dočkají se mnoha prozření. Rak Velká rozhodnutí v osobním životě čekají hned v novém roce na jedince narozené ve znamení Raka. Ačkoliv jste se tomu možná bránili, důležitému rozhovoru se svým partnerem se zkrátka nemůžete vyhýbat navždy. Nenechte se ovšem zahnat do kouta a uvědomte si, co skutečně chcete. Lev Raketový start roku 2025 si postavení planet připravilo pro Lvy. Aby vám ovšem již v prvním měsíci roku nedošla energie, myslete také na své zdraví. Jakmile vás přepadne únava, nepřekračujte své limity a dopřejte si odpočinek. Stále před sebou budete mít 11 dalších měsíců, tudíž vám nic neuteče. Panna Měsíc leden bude pro všechny Panny velice příjemný, a... Čtěte více Příspěvek Horoskop na leden 2025: Jaký bude rok pro všechna znamení? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-03-02 12:32:00

Zelenskyj se dostal k moci na vlně mírových hesel, pak se z něj stal nacista a zrádce židů, řekl Lavrov

Šéf ruské diplomacie Serger Lavrov ocenil pragmatismus amerického prezidenta Donalda Trumpa stran ukončení války na Ukrajině a Evropu kritizoval, že chce v konfliktu pokračovat. Informovala o tom dnes agentura TASS, podle níž to Lavrov řekl v rozhovoru s armádním listem Krasnaja zvezda. Ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského označil za "čirého nacistu" a "zrádce židů".