Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-31 11:11:11

Benzinový osmiválec Porsche přežije do příštího desetiletí. Změny se jej ale dotknou

Downsizing a elektromobilita v poslední dekádě zabily spoustu velkých motorů. A zabíjejí je pořád. Porsche by si ale svůj benzinový osmiválec mělo ponechat do další dekády. Přesto i ten musí projít nějakými změnami. Čtyřlitrový osmiválec Porsche musí být připraven na emisní normu Euro 7. Ta ale zatím ještě neplatí, protože EU dosud neschválila její kompletní […]

Čas načtení: 2026-03-03 16:00:00

Přežije vaše portfolio? Kdo tohle ignoruje, přijde o všechno

Ropa není jen palivo, je to brutální zbraň geopolitiky, která v tichosti rozhoduje o vašem zisku. Odhalte tajné triky ruské stínové flotily a zjistěte, zda vaše portfolio přežije příští ropný šok. Článek Přežije vaše portfolio? Kdo tohle ignoruje, přijde o všechno z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-08-17 07:44:06

Zygmunt Bauman: Dnes jsme všichni lovci (Z archivu LtN)

Na podzim 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor Michala Komárka s jedním největších sociologů a filozofů uplynulých let Zygmuntem Baumanem. Tehdy už 87letý muž mluvil i o tom, že „pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu.“ V současné době koronakrize jsou jeho myšlenky stále podnětné.   Velké diskusní téma pro intelektuály na Západě je dnes krize kapitalismu. Vy jste v této souvislosti nedávno připomenul zajímavý postřeh Rosy Luxemburgové... Rosa Luxemburgová už před sto lety ohlašovala konec kapitalismu, a to na základě velmi pronikavé úvahy. Podle ní totiž kapitalismus může existovat jenom potud, pokud bude mít k dispozici další a další „panenská území“, která může kolonizovat, vysát a zničená zanechat podél své cesty. Chová se jako parazit, který hledá hostitelské organismy a až se jejich zásoba vyčerpá, sám zanikne.   Jenže během těch sto let se situace změnila... Luxemburgová myslela ta „panenská území“ doslovně, jako teritoria, jako kolonizovaná území s předkapitalistickou ekonomikou, kam je možné kapitalismus vyvážet. A logicky jí také připadalo, že ta zásoba je omezená a dříve či později ten systém narazí na své limity. Jenže se ukazuje, že to tak není.   Znamená to, že kapitalismus našel nějaká nová panenská území? Je to parazit mnohem vynalézavější, než se před sto lety mohlo zdát. Našel způsoby, jak vytvářet nové hostitelské organismy uvnitř vlastního systému. Už to nejsou vnější „skutečná“ teritoria, ale virtuální světy, které nejprve sám stvoří a pak kolonizuje. Dnes k té kolonizaci nepotřebuje armádu. Je to civilizované, chytré, elegantní – můžete vysávat hostitelský organismus pohodlně od pracovního stolu, například obchodem s akciemi. Typickým novým hostitelským organismem je dluh.   Dluh? Uvědomte si, jak se změnilo chování bank. Dříve věřitelé chtěli, aby byly půjčky rychle splaceny. A hrozili vězením pro dlužníky. Dnes se naopak banky snaží udělat ze všech permanentní dlužníky. Jakmile totiž přestanete platit úrok, přestáváte být zajímavý. A život na dluh odkryl ohromné nové „panenské území“, úžasné odbytiště, podobně jako kdysi fyzické kolonie... Finanční krize sice tyto možnosti do značné míry ohrozila, ale nepochybuji o tom, že už dnes existují zárodky řady dalších hostitelských organismů, které současná úžasná invence kapitalismu stvořila.   Znamená to tedy podle vás, že kapitalismus současnou krizi přežije? Že díky novým schopnostem vytváření hostitelů má před sebou ještě dlouhý čas? Ano, současnou krizi kapitalismus přežije. A paradoxně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dnes neexistuje alternativa. Ta existovala ještě před dvaceti třiceti lety, ale od té doby jsme ztratili schopnost zacházet se sociálními problémy jinak než prostřednictvím nakupování. Prošli jsme naprostým odklonem od politiky k ekonomice. Výrazem té změny je význam kategorie hrubého domácího produktu (HDP).   Jak HDP ukazuje ztrátu schopnosti zacházet se sociálními problémy? Není žádnou novinkou, že růstu HDP neodpovídá růst pocitu spokojenosti či štěstí obyvatel bohatých zemí. Spokojenost roste jen do určité míry bohatství, kdy jsou překonány elementární hranice chudoby. A není složité pochopit, proč je HDP velmi problematickým kritériem pro posuzování spokojenosti. HDP je zjednodušeně řečeno konstruován jako součet výměny služeb a zboží, počítá se tedy do něj větší prodej antidepresiv, stejně jako výjezdy sanitek k rostoucímu počtu dopravních nehod, prodej zbraní, prodej balené vody, který nahrazuje nedostatek čisté vody z kohoutku... Ale my v bohatých zemích se chováme, jako bychom ty rozpory nevnímali a mohli většího štěstí dosáhnout právě větším objemem nákupů. Změnila se totiž základní představa o štěstí: už to není dosažení nějakého stavu naplnění, nejsou to pevné vztahy, sdílení, spolupráce..., ale je to neustálá honba za prostředky, které by k tomuto naplnění měly vést.   Proč se nám to stalo? Souvisí to s rozdílem mezi tím, co nazývám „pevnou“ a „tekutou“ fází modernity. Každé období dějin má své výhody a svá úskalí. Pevná modernita přinesla diktatury, totalitní režimy i genocidu. Na druhou stranu byla organizovaná, držela pohromadě, znala solidaritu, silné odbory nebo národní hrdost....   Promiňte, že vám skáču do řeči: rozumím tomu dobře, že rizikem této fáze bylo, že ty různé roviny nebylo od sebe možné úplně oddělit? Že mohly do sebe vzájemně přejít? Jak vysvětlujete v Modernitě a holokaustu: že sen o dobře organizované ideální společnosti mohl přejít v genocidu a koncentrační tábory... Ano, rozumíte tomu dobře. Koncentrační tábory byly součástí logiky toho období. A nakonec z něj vzešlo „skvělých třicet let“ poválečné obnovy, kdy Západ prožil dobu rostoucího blahobytu i sociálního smíru a zároveň pokládal zárodky globalizace, která sociální stát smetla...   A tím se vracíme k období „tekuté“ modernity... Ta je civilizovanější, pokud jde o koncentrační tábory. Je otevřenější, vyznává větší individuální svobodu... Ale vnitřně se rozpadá, nedrží tvar, nenabízí nic trvalého, nic, oč se můžete opřít... Zanechává tu opuštěné osamělé jedince, kteří jsou obklopeni neustálým pohybem a soutěží. Rozpadly se tradiční rámce chování, politiky, národního státu, i instituce vzájemné spolupráce a pomoci...   Lze tu změnu popsat i prostřednictvím vaší kategorizace utopií? Rozdíl mezi „utopií zahradníka“ a „utopií lovce“ tyto změny zachycuje. Zahradník vychází z toho, že musí do světa vnést řád, který by sám o sobě neexistoval. Podle pečlivě promyšleného plánu vybraným druhům rostlin pomáhá, jiné označuje za škodlivé a potlačuje je. Má na mysli celkovou harmonii a růst všeobecného blahobytu. Věří v pokrok a v možnost dosažení nějakého ideálního stavu. Tento postoj v současnosti ustupuje postoji lovce. Lovec se absolutně nestará o celkový blahobyt či rovnováhu sil a harmonii. Zajímá ho pouze jeho úlovek. Pokud uloví ve svém okolí všechnu zvěř, přesune se jinam. Úvahami o možném vyčerpání lovišť se nezabývá jako „svým“ problémem, nebo alespoň nikoli naléhavým problémem. Dnes jsme všichni lovci. Nebo se nám alespoň vnucuje myšlenka, že jsme lovci a že pokud se tak nebudeme chovat, hrozí nám, že budeme zařazeni mezi lovnou zvěř.   Má smysl vizi lovce nazývat utopií? Jistě, hodně se dnes mluví o konci utopií. V jistém smyslu je postoj lovce skutečně koncem utopií. Na rozdíl od předchozích představ nepočítá se společným pokrokem, ale zaměřuje se na individuální přežití. Nepočítá ani s tím, že dosáhne nějakého konečného bodu, naplnění, štěstí. Ale přesto je to utopie, byť bizarní a neortodoxní. Přenáší definitivní řešení lidských problémů z představy o dokončení nějaké cesty, doplutí k vysněným břehům ideální společnosti na cestu samotnou. Konec cesty totiž pro lovce může znamenat jedině porážku. Je to žitá utopie, tady a teď, neustálý sled vítězných okamžiků, který nesmí být přerušen. Základní rozdíl od předchozích utopií tak spočívá v tom, že ta lovecká nenabízí žádný – ať skutečný nebo falešný – smysl života. Naopak: pomáhá vyhnat z hlav lovců otázku po smyslu. Na to, aby se lovec zastavil a reflektoval svoji cestu, totiž nemá čas. Hrozila by mu prohra...   Zní to všechno hodně pesimiticky a definitivně... Opravdu máte pocit, že tu není alternativa? Osobně si myslím, že pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu. Ale kdo ví, třeba právě teď vzniká někde na nějakém ostrově v Pacifiku nějaká nová forma spolupráce, která je zárodkem změny. Vždyť všechny velké věci ve dvacátém století přišly nečekaně. A je to obecné pravidlo. Stejně jako to, že každá většina byla nejdříve menšinou. Nevíme, kdy to přijde. Já mám jistotu, že se té změny už nedožiju. Ale vám přeju, abyste ji viděl. Určitě to není nemožné.   Mluvíte a píšete o tom, že život se dnes mění v honbu za štěstím, ale lidé ztrácejí schopnost být šťastni, dosáhnout naplněného života... Vy jste, pane profesore, prožil a prožíváte šťastný život? Podobnou otázku kdysi položili Goethovi. Odpověděl: Prožil jsem velmi šťastný život. Ale když na něj vzpomínám, nemohu si vybavit ani jeden šťastný týden. Taková je i moje odpověď. Chápete – ten konkrétně přítomný momentální pocit štěstí je hrozně relativní a prchavý... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 10:54:50

Medicína jako náboženství

To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem. Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel. 1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny. 2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku. 3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit. 4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře. 5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás. Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví.   Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík. Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 11:57:15

Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (ukázka z knihy)

Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Špork se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města.   Ukázka z knihy: Mé tělo už mě porazilo. Ještě včera doktor říkal, že nádor, který mi roste na krku, rozežene. Lhář. Dobře vím, že tuhle světnici opustím jen proto, aby mě uložili na Olšanech. Co na tom, jsem starý, finita la commedia. Tedy téměř. Můj duch si s rozkoší vychutnává každý okamžik, kdy mu prastarý koráb z masa a kostí laskavě nabízí ochranu a dovoluje mu, aby se na něm ještě plavil.   Těkavé snění o tom či onom nepostačí k zahánění nudy ani bolestí, které už na mě dorážejí.   Dám-li se do psaní, budu muset co chvíli namáčet brk  v kalamáři, vnímat dotek pijáku zatíženého hřbetem ruky, budu slyšet škrabavé skřípění hrotu po papíře – tolik pohybového hýření! To mě zabaví, to už mě baví. Sedím na balkoně – z milosrdenství k bližním se zdržuji v jeho zadní části, protože kdyby mě spatřili, mohl bych je svým vzezřením vyděsit – a město mi hraje serenádu. Při pohledu odsud je to obraz exotický, jako by šlo o cizí zemi, kterou znám nanejvýš z komedií a oper. Ale právě takový výhled se mi naskýtá.             Ačkoli z místa, kde jsem, nic nevidím, slyším všechno, sluch jako zázrakem unikl podvratnému, jinak metodickému dílu stáří. A co slyším, to i vidím. Srdce rodného města tluče jen pár metrů pode mnou. Jak dobře to město znám! Ach, Praho...   Z ulice ke mně doléhají kroky Pražanů, žen, mužů, dětí, starců. Chodí v dřevácích nebo v jemných kožených střevících. Podle rytmu chůze poznám, jestli nesou něco objemného, nebo něco těžkého, nebo něco objemného a těžkého zároveň. Občas mi nějaká vůně, nějaké oslovení, nějaká maličkost prozradí, co ti lidé mají v koších, a z toho si pak vyvodím, odkud a kam jdou. Luštím nelibozvučnou vřavu z okolních tržišť stejně jako ojedinělé noční šelesty.             Doléhají ke mně hlasy, rozhovory. Vím všechno, co potřebuju vědět o tom, čím se město trápí. A stane-li se, že mi unikne nějaký článek v řetězu příčin a důsledků, dodá mi ho žena, která mi nosí jídlo, vylévá nočník a hubuje mě za to, že mám ve dne v noci okno dokořán, dokonce i když mrzne. Ona tvrdí opak, ale já trvám na tom, že když okno zavřu, uspíším svůj odchod na Olšany. Tolik se ho zas nebojím, ale abych ho urychloval, to ne!             Pod oknem procházejí muzikanti. Vím, kam mají namířeno. Do hospody U Trnků na Uhelném trhu. Vím, odkud jdou. Ze zkoušky v Nosticově divadle. Právě ono, před necelými třemi měsíci, uvedlo premiéru Mozartova Dona Giovanniho. Pro Mozarta křest, pro mě poslední představení. Nádherný večer! Nádherný! Nedokázal bych si představit hezčí spuštění opony za svým stoletím než ji spustit za Donem Giovannim. A nikdy bych nevěřil, že se jednou rozevře v tomto onačejším divadle, v divadle, kde konečně zní čeština. Stalo se, to divadlo i čeština rozpínají křídla jen pár kroků odsud. A já bych měl být nešťastný?   Všechny ty zvuky z ulice jsou cenné tím, co prozrazují o této chvíli, ale jsou víc než to, plynou jako bystřina, od níž se odráží moje paměť.             Ano, mysl mám ještě jasnou. V samotě, v níž hodlám strávit zbytek života, se budu bavit, popíšu, jak Praha prošla stoletím světel a stínů, a já s ní. Vyseknu něco jako poslední piruetu, poslední poklonu světu a srdci Prahy, jež splývá s tím mým. Poslední poklonu tělu, v němž budu ještě chvíli vystupovat, než mě smrt s konečnou platností povolá k sobě.   Vidím ještě obstojně, mám lupu a úspory dost velké na to, abych si pořizoval inkoust a papír. Co se týká voskovic, divadlo bylo štědré a na odchodnou mi jich darovalo slušnou zásobu, v té nejlepší kvalitě. Ručím za ni. Pro divadlo jsem je vybíral já.   Skonám dřív, než je všechny spotřebuju. Ale je dobře, že nějaké zůstanou, není-liž pravda, pro ty, kteří přijdou po mně.   PRVNÍ OBDOBÍ 1707–1724   Jmenuju se Slávek Sýkora a narodil jsem se 21. června 1707 na Uhelném trhu na Starém Městě pražském.   Otec pracoval pro architekty, kteří ho zaměstnávali, jako stavební mistr. Už jako malého klučinu mě brával s sebou a ukazoval mi své dílny. Jedna třeba zvelebovala měšťanský dům na Starém Městě, jiná zase stavěla kostel svatého Mikuláše na Malé Straně.             Otcovi tovaryši byli zedníci, kameníci, tesaři, sochaři. Mnozí sem přijížděli za prací z Itálie, německých zemí, a dokonce i z Francie. Taktovku drželi architekti jako Santini a Dientzenhofer. Sochaři, k nimž patřil obdivuhodný Braun i můj drahý Brokoff, pak jejich díla zkrášlovali. V Praze tenkrát první housle hrály stavitelské kruhy.             Město mého dětství pokrývala lešení. Rád jsem se díval, jak se Praha klube ze své staré kamenné skořápky. Cupital jsem vedle otce, s rukou zasunutou do jeho, nebál jsem se těžkých kol sklápěcích vozů, rachotu valících se kamenných kvádrů, zvonění kladiv o dláta, kamenných a dřevěných odštěpků, hlasitého pokřikování. V uších mi to tehdy znělo jako hudba!             Mezi dvěma objevitelskými vycházkami s otcem vyrašily na tom kterém paláci, na tom kterém kostele přestavovaném do módní podoby sochy Titánů, lidí ve smrtelných křečích, omdlévajících panen, andělů. Skomírající ponurá Praha se probouzela ze stoletého spánku, šňořila se zlatem a barvami. Moje město se vracelo do života právě ve chvíli, kdy jsem do něj vstupoval já. Jakožto hýčkaný a domýšlivý chlapec jsem se domníval, že celé to divadlo je určeno pro mě.             Kde se našlo tolik peněz? Přece v kapsách vítězných jezuitů a šlechtických rodů, rodů na vrcholu moci díky výnosům ze statků, o něž před téměř sto lety připravily české protestanty, a nejen je. Země Koruny české musely totiž dlouho a draze platit Svaté říši za svoje kacířství.             Prozatím si řekněme, že ačkoli venkov si v době mého dětství ještě pořád odpykával svoje hříchy, život v Praze, jak se zdálo, začínal znovu kypět. Šlechta odcházela ze svých panství na zimu do města a v zajetí dobové euforie si tam dávala stavět paláce ve stylu, který k nám přišel z Itálie.             Byl jsem malý a nezajímalo mě, kdo to všechno platí.             Účastnil jsem se slavnosti. Procházel jsem se ve starobylém, přesto stále plodném městě, ruku v ruce s otcem.   Otec uměl řezat a otesávat kámen, uměl kreslit, počítat a vést dělníky, s nimiž sám tvrdě pracoval.             Někteří z architektů, o nichž jsem se zmiňoval, se těšili nevšední pověsti. K bohatým zákazníkům, kteří si u nich objednávali stavební nebo zkrášlovací plány, lidé vzhlíželi s obdivem a bázní. Ale nenašel se nikdo, kdo by do paty vysokých kroucených sloupů z mramoru vytesal jména stavebníků. A tak vám povím, že jeden z nich se jmenoval Josef Sýkora.   *   Měl jsem to štěstí, že rodiče se něžně milovali. Dům nebyl nijak zvlášť velký, přesto by bývali mohli, když byl otec doma, pracovat odděleně. Ale když matka šila, sedala si k otci, a on, ať už kreslil plány nebo dotesával motiv, jenž měl posloužit dělníkům jako vzor, chodil s tou prací za ní, když vařila polévku či hlídala mazanec, který se pekl v malé troubě nad ohništěm. Ještě pořád do všech detailů vidím, jak vedle sebe sedávali.             Jakmile matka dokončila svoji práci, usedla na tutéž lavici u krbu a s prknem na kolenou přepisovala otcovy výpočty a plány.   Jmenovala se Ludmila. Otec jí říkal „Liduško“ nebo „krasavice“, a krásná opravdu byla.   Moje matka byla báječná matka. A nechovala se báječně jen ke mně. Chovala se tak ke všem, s nimiž měla co dělat. Musel jsem se s tím smířit už jako malý špunt, byť zprvu neochotně, prý proto, že jsem žárlil.             Až mnohem, mnohem později jsem zjistil, že matka kulhá. Otec jí vyrobil botu, která jí prodlužovala kratší nohu, ale doma si ji matka občas neobouvala. Jak jsem mohl být k jejímu postižení tak dlouho slepý? Při chůzi se totiž hodně kolíbala.             Tohle narušení dokonalosti, již matka jinak ztělesňovala, mi v den, kdy jsem si ho všiml, na celý zbytek života otevřelo oči. Od té doby jsem se už ničemu špatnému nedivil a už nikdy jsem neztrácel čas bědováním. Schopnost údivu jsem si raději vyhradil pro šťastné náhody, které vnášejí kouzlo do jinak smutného světa.   Maminka tedy kulhala, a stejně to byla ta nejkrásnější žena, jakou si jen lze představit, a přesto, že ji často trápily bolesti zad, i žena nejzářivější a nejvyrovnanější.             Říkala mi, tak jako spousta jiných matek svým dětem, „sluníčko moje“. Pravda je taková, že to ona mi předala část svého světla a taky trochu svých ženských vlastností. Jakožto muž dnešní doby, jenž po sobě zanechal pár zdatných levobočků, jejichž početní potomci pobíhají po městě, si tuhle intuici můžu připustit, a to tím spíš, není-liž pravda, že to nebudu muset nikomu vysvětlovat, neb se brzy vytratím z tohoto světa.   (...)   Anne Delaflotte Mehdevi (*1967) je francouzská spisovatelka. Narodila se v Burgundsku a dětství strávila na venkově. Věnovala se studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Anne se věnovala studiu politických věd, mezinárodního práva a diplomacie. Na tu se měla v úmyslu orientovat především, setkala se ale se svým budoucím manželem a v roce 1993 s ním odjela žít do Prahy. Pomáhala mu zde vést mezinárodní knihkupectví s kavárnou U Knihomola, později se zde vyučila starému knihařskému řemeslu. Jejich tři synové navštěvovali české školy, kvůli jejich středoškolskému vzdělání pak rodina přesídlila zpět do Francie. V roce 2008 vyšel Anne Delaflotte Mehdevi první román Knihařka od brodu (La Relieuse du gué), celkem vydala sedm titulů; zatím poslední z nich je Divadlo světla (Le Théâtre de Slavek, 2018).   Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 432 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2020-02-24 10:41:24

Literární vyhlídky (24. února až 1. března)

Poslední únorový týden přinese množství literárních akcí nejen v Praze, ale také v Olomouci či Ostravě. Vedle autorských čtení, knižních křtů a debat k nim patří také dvoudenní Knižní festival Ostrava. Ochuzeni nebudete ani o tradiční tipy na zajímavé knižní novinky.   POZVÁNKY 24. 2. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Během večera nazvaného Mladí básníci v Knihovně na Vinohradech představí svou tvorbu čtveřice básníků a básnířek: František Hruška, Šimon Leitgeb, Tim Postovit a Tereza Šustková. Uvádí Robert Wudy.   25. 2. Praha / 16.30, Činoherní kavárna Křest knihy a audioknihy Karin Lednické Šikmý kostel (nakladatelství Bílá vrána, vydavatelství OneHotBook). Knižní debut ostravské autorky je dějově pevně spjatý s jejím rodným krajem. Podtitul knihy Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921 lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, avšak o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Knihu a audioknihu pokřtí spisovatelka Alena Mornštajnová a herečka Vilma Cibulková. Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka Autorské čtení a beseda s Martinem Ryšavým při příležitosti vydání jeho nové knihy Zlaté vidění (Revolver Revue 2019). Spisovatel, scenárista a režisér Martin Ryšavý vstoupil do literárního povědomí rozsáhlým románem Cesty na Sibiř, za který získal v roce 2009 cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Následoval další román z ruského prostředí, kniha Vrač, která je pohlcujícím záznamem vyprávění zkrachovalého divadelního režiséra. Nejnovější autorova kniha je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání. Praha / 18.00, Café Kampus Debata nazvaná Božena Němcová – trasy rozumění bude pokusem o bilanci způsobů, jimiž byly v průběhu více než sto padesáti let, především pak v několika posledních desetiletích vykládány a evokovány dílo a osobnost Boženy Němcové, o identifikaci a zhodnocení alespoň některých uzlových kanonizujících a/i reintepretujících literárněhistorických i jiných počinů a s nimi spjatých kontextů, vrstev, faset, akcentů i kontroverzí autorčina obrazu. V roce 1992 nabídla – čelíc domnělému faktu, že autorčin „obraz, vytvořený stovkami knih a článků, je v Československu skoro nemožné revidovat nebo změnit“, a ve snaze porozumět tomuto „fenoménu sakralizace nejvýznamnější české básnířky devatenáctého století“ – podobnou bilanci v Kritickém sborníku Susanna Rothová (ve stati Božena Němcová jako mýtus a symbol); následná desetiletí přinesla vedle řady dílčích či celistvěji pojatých (literárně)historiografických prací a jiných evokací a adaptací monument v podobě čtyřsvazkové edice Korespondence, právě autorčině korespondenci jako médiu utváření určitého (sebe)obrazu a současně podnětu nové akcelerace zájmu o autorku (počínaje svazkem Lamentací z roku 1995 /ed. Jaroslava Janáčková/) proto bude v rámci debaty věnována speciální pozornost. Moderuje Veronika Faktorová, debatují Libuše Heczková, Alena Macurová a Josef Vojvodík. Liberec / 19.00, Knihkupectví a antikvariát Fryč Literárního večera, který nabídne poezii, autorské čtení, hudbu i debatu, se zúčastní liberecký básník Jan Vozka, autor sbírek Světlo zpoza dveří a Jedním dechem, básník a výtvarník Matěj Lipavský, autor sbírky Nika a spoluautor obrazové podoby komiksu Chyba, a Josef Straka, spisovatel a organizátor kulturního života, autor několika knih, nejnověji prózy Cizí země. Praha / 19.30, kavárna Fra Literatura.sk aneb Medziriadky ve Fra – Medziriadky jsou platforma, která už jedenáct let podporuje mladou slovenskou literaturu. Na autorských čteních se i v roce 2020 představí vždy nějaký úspěšný Medziriadkar nebo Medziriadkarka spolu s etablovaným autorem či autorkou, tentokrát to budou Kristína Janačková a Katarina Kucbelová. Moderuje Radovan Potočár. Praha / 19.30, Studio Paměť Pod názvem Věznění básníci: Slovo bez křídel nepoletí se uskuteční scénické čtení současné poezie vězněných básníků: Bùi Chát, Mai Khoi, Anh Anh, Lý Đợi. Podle Wikipedie žije v Čechách 60 až 100 tisíc Vietnamců. Večerky, Sapa, Pho… Máme s nimi něco společného? V současném Vietnamu je mnoho aktivistů, novinářů a literátů ve vězení. Mnohá díla je tedy možné publikovat někde skrytě, v díře, podzemí, tajně. Tak možná třeba tohle by mohla být jedna z věcí, kterým jsme rozuměli dobře. Účinkují Ha Thanh Špetlíková, Jan Turner a Patricio Blossom.   26. 2. Praha / 17.00, Palác knih Luxor Beseda a autogramiáda Michaely Duffkové, jejíž Zápisník alkoholičky loni vyhrál cenu Magnesia blog roku a nedávno vyšel knižně. Autorka je mladá matka, která se rozhodla otevřeně promluvit o své závislosti na alkoholu i o složité léčbě. Chcete vědět, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím? Proč není překážkou závislosti ani malé dítě? Co bylo autorce motivací k léčbě a jak vypadal první rok po ní? Praha / 18.00, Městská knihovna v Praze – ústřední pobočka (oddělení naučné literatury) Setkání a autorské čtení dvou aktuálních rezidentek projektu Praha město literatury, kanadské autorky Danielle Dussault a estonské spisovatelky Katrin Pauts. Autorky přečtou ukázky ve francouzštině a estonštině, zbylý program proběhne v anglickém znění a bude tlumočen do češtiny. Olomouc / 18.00, Druhý domov Na první letošním Bá.snění vystoupí brněnský básník Vojtěch Kučera, autor sbírek Samomluvy, A hudba? a Nehybnost, olomoucký básník František Vrba, autor sbírky Kniha přání a úmrtí, a začínající slamerka Kristýna Sudková alias Sudička. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V literárním pořadu Jakuba Chrobáka Na posedu zazní texty prozaika Antala Staška v podání herců Kristýn Krajíčkové, Františka Strnada a Milana Cimeráka a vystoupí zde básník Radek Fridrich, který bude číst ze sbírky Pobřeží/Bord de mer, vydané loni Revue K v Paříži, i z nové básnické skladby Krevker. Řeč bude také o nejlepších básních, hranicích a jejich přechodech, o zvuku jako základu básně. Na baru opět čepované básně o pivu, které z české a světové poezie vybírá hospodský z Prozatimní galerie Wurst na pruské straně řeky Odry, Ivan Motýl.   27. 2. Ostrava / 18.00, Antikvariát a klub Fiducia Pátý díl literárního pořadu Debuty bude věnován novým knihám Adama Hoška a Magdalény Šipky. Kniha Adama Hoška A na stromech les (Univerzita Palackého 2019) je výsledkem nejenom autorova úspěchu na univerzitní literární soutěži, ale také dlouhodobého autorského záměru o prvotinu, ve které se spojuje poetika každodennosti s mytickou nadčasovostí světa. Debut Magdalény Šipky Město hráze (Malvern 2019) prezentuje její myšlenková východiska pojetí světa a společnosti, kniha je příkladem tvorby, která spojuje nejhlubší intimní prožívání se zájmem o obecný chod světa a zároveň je prosta plakátovosti. Pořadem provázejí literární historici Roman Polách a Iva Málková. Valašské Meziříčí / 19.00, M-klub Valmez Další z literárně-hudebních večerů, na kterém tentokrát jako literární hosté vystoupí Adam Borzič a Tim Postovit a jako host hudební pak harfové duo Lunaria. Adam Borzič je od roku 2013 šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar, spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía a je mj. autorem sbírek Počasí v Evropě, Orfické linie či Západo-východní zrcadla. Letos chystá vydání dvou básnických sbírek, z nichž ta první Dějiny nitě vyjde v česko-německém vydání. Vedle literatury se zabývá psychoterapií a spiritualitou. Tim Postovit píše poezii, překládá z ruštiny a věnuje se performativnímu žánru slam poetry. Loni na jaře mu vyšla sbírka básní Magistrála (Pointa 2019). Praha / 19.45, Kavárna Mezi Řádky Pozvání do pořadu Poezie Mezi Řádky tentokrát přijala básnířka Marie Šťastná, autorka sbírek Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a držitelka Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   28. 2. Ve dnech 28. až 29. února se uskuteční Knižní festival Ostrava, který se bude konat na Černé louce v pavilonu A a kromě knižních novinek nabídne autorská čtení, besedy, přednášky či workshopy. Na festival zavítají Alena Mornštajnová, Klára Smolíková, Karin Lednická, Alena Vorlíčková, Arnošt Vašíček, Jiří Walker Procházka a další. Více ZDE.   29. 2. Valašské Meziříčí / 16.30, Schlattauerova kavárna Autorský podvečer nabídne setkání s básnířkou Terezou Šustkovu, autorkou sbírky Skrýše, literárním historikem a básníkem Romanem Poláchem, autorem sbírky Náhlý vítr, který je ti svědkem, a bohemistkou a básnířkou Klárou Goldstein, autorkou sbírek Úpatí vichřice, Milíře a Kenotaf. Praha / 19.00, Dobrá Trafika Němcová, autorka z budoucnosti... „Přála bych si narodit se znova as za dvě stě let. Anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ – Vytvořme pro Boženu Němcovou takový svět, aby se v něm cítila jako jedna z nás, a zkusme ji uchopit i jinak než jako tragicky nemocnou a zastarale píšící kýčařku. Čím byla feministka a čím dokonce queer? Jaké měla ponětí o komunismu a socialismu? Proč ji štvali jezuiti a vzývala svatou touhu? Dá se číst její Babička i jako anti-Mein Kampf? Jak ovlivnila Franze Kafku, surrealisty nebo naše televizní Vánoce? Pořádají Ondřej Macl a Anna Luňáková.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anne Delaflotte Mehdevi: Divadlo světla. Román z barokní Prahy (přeložila Danuše Navrátilová, Argo 2020) Barokní Praha, počátek 18. století. Slávek je jediným dítětem stavebního mistra, dílovedoucího, který pracuje pro význačné architekty, již na další staletí výrazně mění tvář města. Slávkova rodina přežije mor a před ním samotným se otevírá nadějná budoucnost, pak ho však málem připraví o život střet s kočárem. Slávek má štěstí v neštěstí: nehodu přežije s ochrnutýma nohama, ale kočár patří vzdělanému, uměnímilovnému a bohatému šlechtici, hraběti Františku Antonínu Šporkovi. Ten se stane Slávkovým ochráncem, pomůže mu získat vzdělání a posléze i práci. Slávek je uchvácen velikou novinkou – do Čech dorazilo barokní divadlo v celé své kráse. Baroko je hra plná světla i stínů, a jelikož je Slávek velmi vnímavý a vynalézavý mladík, najde své uplatnění právě v této hře. Starý muž Slávek v roli vypravěče provází čtenáře celým svým životem i celým stoletím plným nemocí, válek, ale také ohromného kulturního rozmachu. Barvité scény z pražských ulic i zákulisí divadel svědčí o autorčině hluboké znalosti naší historie, divadla i našeho hlavního města. P. S. Rozhovor s autorkou naleznete v březnovém čísle Literárních novin (3/2020), které vychází ve čtvrtek 27. února.   Pavel Juráček – Pavel Hájek (ed.): Případ pro začínajícího kata /podobenství 1966–1968/ (Knihovna Václava Havla 2020) Případem pro začínajícího kata Pavel Juráček přibližuje, zkoumá, zakouší jeden z nejintenzivnějších, nejnaléhavějších pocitů moderní doby – úzkost. Na motivy třetí knihy Gulliverových cest Jonathana Swifta, kanonického románu anglosaské literatury z roku 1726, ukazuje, jak málo stačí (v tomto případě sjet ze silnice uzavřené zákazem vjezdu), aby se člověk na vlastní kůži přesvědčil, že ve vztahu k světu tahá za kratší konec. Že ať se snaží sebevíc, jeho život se odehrává a vždy bude odehrávat pouze v mantinelech vytyčených společností, ke které náleží – bude záviset na jejích psaných i nepsaných zákonech, tajemstvích, poklescích, na jejích mocných. Že jeho hlavním posláním je být částí soukolí, které ho potřebuje a zároveň spotřebovává. A že jediné, o co se může opřít, je jen a jen on sám. – Kniha Případ pro začínajícího kata obsahuje všechny Juráčkovy texty, které s přípravou a realizací stejnojmenného snímku z roku 1969 souvisí: synopse, explikace, filmová povídka, dvě verze literárního scénáře. Pro úplnost je svazek doplněn obsáhlým výborem z deníkových záznamů, dosud nepublikované korespondence a archivních dokumentů.   Christine Leunensová: Nebe v kleci (přeložila Ina Leckie, Jota 2020) Johannes, nadšený a zanícený člen Hitlerovy mládeže, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. – Kniha se stala předlohou filmu Králíček Jojo.   Gertrude Steinová: Svět je kulatý (přeložil Robin Král, Pikola 2020) Příběh o holčičce Rose, která objevuje svět, vlastní osobnost, lásku a svoje místo mezi ostatními lidmi je nádhernou ódou na život nás všech. Leitmotivem je myšlenka, že svět je kulatý – jisté věci se opakují, vše má svůj začátek, průběh a konec, chod věcí má svoje pravidla a zákonitosti, stejně jako lidský život a i samotný jazyk, kterým se lidé domlouvají. Text americko-francouzské spisovatelky Gertrudy Steinové, představitelky „ztracené generace“, vychází poprvé v češtině, doprovázený magickými ilustracemi Nikoly Logosové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 14:40:46

Knižné novinky. 5 skvelých tipov pre mužov, ženy aj deti

„Čitateľ prežije tisíc životov, kým zomrie. Človek, ktorý nikdy nečíta, prežije len jeden,“ povedal George R.R.Martin, autor svetoznámej série Hra o tróny.

Čas načtení: 2024-04-10 18:06:52

Bitcoin přežije, cena dlouhodobě poroste. Hodně lidí mi píše, jestli mají nakoupit, říká Larry Čermák

Chtěl hrát v NBA, nakonec se pustil do kryptoměn – a prosadil se až ve Spojených státech. Hostem podcastu Vojty Žižky je Larry Čermák. Článek Bitcoin přežije, cena dlouhodobě poroste. Hodně lidí mi píše, jestli mají nakoupit, říká Larry Čermák se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-26 18:06:26

Pokud Super Micro Computer přežije právní bouři, čeká akcie masivní růst!

Akcie Super Micro Computer zažily v posledních měsících tvrdý pád. Je teď ideální čas nakupovat, nebo čeká společnost těžší budoucnost, než si myslíme? Článek Pokud Super Micro Computer přežije právní bouři, čeká akcie masivní růst! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-10-29 19:01:51

Apple, Amazon, Microsoft, Google a Meta: Kdo přežije tlak vysokých očekávání?

Technologičtí obři jako Meta a Alphabet jsou pod drobnohledem investorů, kteří netrpělivě čekají na další finanční výsledky. Dokáže Meta udržet svůj náskok, nebo Alphabet překvapí trh? Článek Apple, Amazon, Microsoft, Google a Meta: Kdo přežije tlak vysokých očekávání? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-03-17 10:07:22

Přežije SEO revoluci umělé inteligence?

Na jedné straně nám nástroje s AI umožňují zjednodušit a zefektivnit SEO činnosti, na straně druhé však může být umělá inteligence největší existenční hrozbou, jaké kdy optimalizace pro vyhledávače čelila. Pojďme se na propojení SEO a AI podívat podrobněji. Proč AI ohrožuje návštěvnost z vyhledávačů Už z názvu marketingové činnosti je jasné, o co v… The post Přežije SEO revoluci umělé inteligence? appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2025-04-12 11:00:47

Black swan event na trzích! Jediný člověk rozhoduje o osudu kryptoměn. Přežije Bitcoin další šok?

Kryptoměnové trhy zažívají poslední měsíce extrémní volatilitu kvůli rozhodnutím Donalda Trumpa. Jaký dopad to má na Bitcoin a další kryptoměny? Článek Black swan event na trzích! Jediný člověk rozhoduje o osudu kryptoměn. Přežije Bitcoin další šok? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-04-21 14:00:33

Na čínském trhu s elektromobily přežije jen pár nejsilnějších hráčů. Malé značky čeká boj o přežití

Z více než 130 výrobců elektromobilů v Číně je aktuálně ziskových jen pár. V roce 2024 skončily v zisku pouze BYD, Li Auto, Huawei a Leapmotor.

Čas načtení: 2025-05-06 19:02:18

2 dividendoví králové, 2 úplně jiné cesty. Který z nich přežije rok 2025?

Analýza akcií Coca-Coly a Hormel Foods v roce 2025 ukazuje rozdílné výsledky. Coca-Cola roste, zatímco Hormel Foods pokračuje v poklesu zisků i tržeb. Která firma je nyní lepší investicí? Článek 2 dividendoví králové, 2 úplně jiné cesty. Který z nich přežije rok 2025? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-05-07 17:50:46

Squid Game sa blíži k brutálnemu finále. Tretia séria ukáže, kto prežije a kto zlomí Gi-hunovho ducha

Seriálový fenomén Squid Game uzatvorí v tretej sérii príbeh sadistických hier, ktoré sľubujú výhercovi obrovský obnos peňazí. Netflix už uvoľnil trailer na poslednú ... The post Squid Game sa blíži k brutálnemu finále. Tretia séria ukáže, kto prežije a kto zlomí Gi-hunovho ducha appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-03-17 13:24:46

Přežije SEO revoluci umělé inteligence?

Na jedné straně nám nástroje s AI umožňují zjednodušit a zefektivnit SEO činnosti, na straně […] Článek Přežije SEO revoluci umělé inteligence? se nejdříve objevil na Včeliště.

Čas načtení: 2025-07-16 10:10:34

Honor stvořil nezmara. Model X70 přežije cokoliv a má nevídaně velkou baterii

Nevypadá jako obrněnec, ale zvládne projít peklem. Má originální design, odolá takřka vařící vodě a baterie má šílenou kapacitu 8 300 mAh. To je nový Honor X70.Přečtěte si celý článek: Honor stvořil nezmara. Model X70 přežije cokoliv a má nevídaně velkou baterii

Čas načtení: 2025-07-18 09:43:06

Prežije teória strún zvláštny experiment? V hre je objav, ktorý môže prepísať základy fyziky

Vo svete vedy sa pripravuje experiment, ktorý by mohol výrazne zmeniť náš pohľad na jednu zo súčasných veľkých teórií, teóriu strún. Vedci chcú ... The post Prežije teória strún zvláštny experiment? V hre je objav, ktorý môže prepísať základy fyziky appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-08-25 05:59:06

Ako zmeniť Windows 10 na Windows 11 (update) a prežije to PC?

Ako aktualizovať Windows 10 na Windows 11 a ako overiť, či to počítač zvládne a spĺňa minimálne hardwarové požiadavky? Príspevok Ako zmeniť Windows 10 na Windows 11 (update) a prežije to PC? zobrazený najskôr ZN.SK.