Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-27 12:18:58

Lawrence Ferlinghetti: Chlapec (ukázka z knihy)

Próza Chlapec (Little Boy, 2019), kterou si autor napsal a vydal ke svým 100. narozeninám, je životopisem, básní v próze, volným tokem vědomí, filozofickým traktátem o směřování světa, niternou úvahou nad tokem času, nad smyslem života. Lawrence Ferlinghetti se vším všudy – lyrický, expresionistický, surrealistický, realistický i idealistický, satirický, ironický, útočný, tolerantní, humorný a smrtelně vážný. Ukázka z knihy: A PŘESTO tu i s takovými posranými začátky bylo stále „Buď zdráv živote a kostky jsou vrženy“ když semínko rodiny mé matky bylo zaváto od skalnatých hor v Portugalsku v nějakém tom temném století A já pořád mívám sen o tulákovi v jakémsi městě vyhnanci ve své vlasti který se ze všech sil snaží dostat někam jinam potkat někoho nějakou tajemnou starostlivou bytost a vždy se probouzím aniž bych někoho našel ano tenhle zvláštní Chlapec který nevěděl kdo je ani odkud přišel jakási tabula rasa a Tante Emilie neměla peníze na mléko a tak přišla sociálka a odvedla jej do sirotčince ale po velmi dlouhém roce se pro něj Tante Emilie vrátila protože sehnala místo francouzské guvernantky v honosném sídle na předměstí na kopci v Lawrenceově parku západně od Bronxville a začali bydlet v pokojíku ve druhém patře pod okapem šedivého domu porostlého břečťanem a obklopeného formálními zahradami a večeřeli ve formální jídelně obsluhováni holandským stolníkem který byl také šoférem a Tante Emilie hovořila s osmnáctiletou dcerou pouze francouzsky a to bylo ve dvacátých letech před Velkým krachem a v létě toho roku pod okapem spali bok po boku a větve mohutného dubu se skláněly nad štítovou zdí jejich pokojíku a v noci jim vítr metal listí proti oknu ale jim bylo uvnitř útulno a byli tehdy nějakou dobu příliš krátkou dobu snad půl roku šťastní ale pak krajina potemněla obrázek ztmavnul film jejího života zčernal když Tante Emilie přes noc zmizela a už víc nebyla a jemu řekli že odešla vzala si den volna a prostě se už nikdy nevrátila a musela se stát (říkali) obětí amnézie a co jiného si mělo myslet nebo co mohlo vědět to ubohé dítě řekl bys ale není snad spousta takových dětí matkami opuštěných nebo jinak vyvržených osamělých kdesi jako například Malý lord Fauntleroy což byla ovšem kniha kterou mu jeho teta Emilie zanechala a v níž ten malý Američan získá dědictví a okázalou usedlost v Anglii a je tajně odveden „právním zástupcem“ k Jeho lordstvu které chce chlapce za svého dědice ale nechce neanglickou matku s níž se jeho syn oženil navzdory vůli Jeho lordstva a tak po předčasném synově skonu lord tak trochu unesl Malého lorda Fauntleroye a matce nebylo dovoleno jet s ním a tak ten malý nezbeda sám se sebou ve velkém sídle jako ten malý já pak pokračoval v dospívání zbaven své drahé tetičky a jak je to dál ten osamělý kluk vyrostl v částečného rebela No jo to je otázka pro cvokaře aby to prozkoumal nebo pro nějakého behaviorálního psychologa nebo barového filosofa a jsou dva kroky vpřed a jeden vzad k odhalení minulosti kohokoliv jako kdyby se mohlo něco odhalit naráz okamžik života je pryč v nenasytném chřtánu věčnosti i kdybys život promarnil podobně jako nebohý Proust při hledání ztraceného času a k čemu mu to bylo na konci v jeho korkové komnatě ve staré Paříži když vydechl naposledy s lehkým zamračením ve tváři jako kdyby právě promarnil znovu prožitý svůj nejprvnější okamžik bdělého života lásku ztracenou a nešťastnou na konec nikdy zcela nezískanou lásku kterou si představoval a tak do tmy tmy tmy mezihvězdných prostor kam vane náš prach kam všichni odcházíme a kdo může vědět zda se objevíme na druhé straně křesťané stěží se svou velkou knihou pohádek a má být snad celá společnost založená na takových fantaziích takových vizích ale nakonec proč ne? Vize se nesmí přehlížet protože kde jsme potom bez vize jíž bychom se v životě řídili a tak dál a tak dál každopádně mějme vize a ty máš vizi a já mám vizi a ačkoliv jsou všechny vize krátkozraké chvalme vize jako vize pustého ostrova kde absolutně není žádná nenávist ani hřích ani násilí a všichni se milují muži nebo ženy a nikdo nemusí pracovat protože jídlo roste na stromech jen utrhnout nebo klíčí ze země a jediné co každý musí dělat je celou tu dobu milovat pokud najde lásku a v tom je ten háček protože láska neroste na stromě jako ovoce kdepak panáčku lásku nenajdeš jen tak někde ani v dokonalé společnosti která je tak dokonalá že už ani disidenti nemusí být disidenty a co tedy potom mají lidi dělat aby nějak zaplnili svůj život a spotřebitelská poptávka po lásce je tak veliká konzumace lásky je tak veliká že vzniká její nedostatek co pak co pak s tím když ve výsledku celého toho láskyplného oplodňování populace exploduje a je to ten vrozený pud rozšiřovat svůj rod to prvotní puzení a každý a každé zvíře má tohle puzení dělat to pořád a pořád a pořád s dětmi vyvrhovanými z lůn nebo vaků kdekoliv aby uspokojili to slepé puzení láskou i neláskou a tak jsme opět u toho se vším tím naháněním lásky u všech těch lovců-sběračů kteří se mění v konzumenty-sběrače v konzumní společnosti konzumované konzumováním jo zapni televizi vytáhni z toho co nejvíc vytáhni to děcko zpod svý vany a cákni s ním před ní před tu velkou bednu a ať visí na ní místo žití a tak bude kupovat kupovat kupovat a kluk vyrůstající v takové společnosti v níž se nedá dělat nic než ji konzumovat a být jí konzumován no teda to je teda konec tak tohle je tedy ten život na Zemi ale nenarážíme už zase na ten nedostatek lásky ve světě který za ni bojuje a jeden druhého kvůli ní zabíjí pořád a pořád v nekonečných válkách ach není na čase to ukončit a najít nějaký jiný způsob života na Zemi jo jo nějaký způsob mezi fašismem a anarchismem ach člověče už mě unavuje o tom přemýšlet odsuňme to do říše pohádek a přivoňme si ke květinám jako Býk Ferdinand když odmítl bojovat ano Ferdinand pravý pacifista posvátný býk s Buddhou na hřbetě a každý volá óm óm óm navzdory bázni a chvění a my nemůžeme dál a přesto jdeme a čekáme na nějakého spasitele nebo ničitele nebo šiřitele nebo vrcholného kokota mimo představivost a každou větu poslední větu kterou kdy napíšu ale pak se vždycky objeví další myšlenka hodná vyslovení nebo napsání a my nemůžeme dál ale já ano a vida vida křičí slepý který vůbec vidět nemůže protože vidí svou myslí ach mysl a její fascinace nekonečná v její osamělé představivosti a pak také bázeň a chvění ano zpátky k té každé chvilce mezi smíchem a veselostí a ke zpěvu do noci v opilých tavernách Ach my beránci ubozí na cestě ztracení Ba-ba-ba Kavalíři zpěvní odtud až na věčnost se vydali a tak dál do temné noci takzvané duše se svatým Janem od Kříže nebo kýmkoliv A Kdokoli jdu s tebou budu ti průvodcem v nejzazší nouzi po boku ti jsem při hledání nalézání svého pravého já a jak pravil Jorge Borges Jakýkoli lidský osud ve skutečnosti se skládá z jediného okamžiku z okamžiku v němž se člověk jednou provždy dozví kdo je Ha-ha jako kdyby to bylo kdy možné protože nejsme snad každý jako cibule oloupávaná až do nicoty a co se dá najít v něčí nicotě než Nic jako prázdný lampion zavěšený na stromě bez větví a veškerá nicota velké prázdné zrcadlo schopné vcucnout do sebe všechno jako vakuum a tak pojmout a obsáhnout všechno co stane před ním nekonečně prázdné zrcadlo ta nicota která dělá prchavé fotografie všech a všeho co jej míjí takže takže my všichni jsme kolem stojící či visící zrcadla plná ozvěn navzájem odrážených navzájem se zkreslujících A tak není snad všechno co tu ten člověk píše jen čmárání po našem vlastním zrcadle zrcadle kterým je každý z nás a my si nemůžeme diktovat kdo se před nás postaví a bude pohlcen naším zrcadlem ale co mohl ten potulný krajánek v krajině Ameriky vědět o tom všem že jako většina loňských historií je každý zrcadlem v horizontální poloze na hřbitovech Recoleta rasové paměti s mramorovými nápisy v jistotách prachu a celé naše zrcadlo zobrazuje chřadnutí ve větru plném ptáků ve ztraceném El Dorádu na nějaké Amazonce za kterou není žádná abeceda jakkoliv ji stále hledáme jako René Daumal Horu analogie ne na nějaké mapě a žádný člověk není Atlantida celý sám do sebe ale dneska tady a teď nemáme dál k ráji na zemi než jsme kdy měli a nezmizela snad duše z naší civilizace s jejím elektronickým srdcem její samotná duše ztracená v jejím elektronickém pulzu ztracená ve vracích jejích počítačů a není vyhledávač který by ji našel a neměli bychom se nyní radovat nad příchodem konce průmyslové civilizace která je špatná pro zemi i člověka ovšemže ano špatný dech strojů nás zabíjí zrovna když mluvíme a ano průmyslová civilizace se vším tím haraburdím otravujícím zemi musí jít a futuristé se tak mýlili když si na počátku dvacátého století představovali paradiso na zemi jako výsledek úžasných strojů když všechny začaly hučet téměř jaksi unisono  (…)   ALE daleko daleko od toho všeho byli jsme noc před Dnem D tu noc před tím velkým útokem spojeneckých jednotek na pláže v Normandii ano noc před tím v Plymouthu se silničkami zaříznutými hluboko do krajiny mezi živými ploty ucpanými transporty a vojenskými jednotkami a náklaďáky naloženými zbraněmi a tisíci a tisíci vojáky s vybavením do boje všechno potmě a potichu A v šumících polích všude kolem se rozkládaly obrovské tábory a celé armády bivakovaly ve stanech se zamaskovanými ohništi na vaření A to bylo tu noc před Azincourtem s králem jenž navštívil své muže v přítmí kolem táboráků a pak před úsvitem začalo to velké tažení podobné obrovské šelmě kradmo se pohybující tmou vypluly naložené lodě a vpluly do Lamanšského průlivu A byli jsme tak mladí ale nevěděli jsme o tom a řídili jsme loď ano velel jí výkonný důstojník poručík Eugene Feinblatt rezervista amerického námořnictva stár pěta- nebo čtyřiadvacet let a byla to malá námořní loď a před úsvitem 6. června 1944 už mohla projít čímkoliv a my pluli potmě plnou parou ve formaci jako součást doprovodného konvoje protiponorkové ochrany východoseverovýchodně Lamanšským průlivem směrem na pláže v Normandii a bylo nás třiatřicet mužů a tři důstojníci na třiatřicetimetrovém dieselem poháněném stíhači ponorek s dřevěným trupem v 5 hodin ráno na zatemněném můstku naší lodě a s problesknutím prvního světla na černém obzoru na východě celá posádka na palubě v bojovém postavení A s tím prvním světlem na obzoru jsme teprve začínali vidět les stožárů tyčících se zpoza obzoru nejdříve jen jejich vršky a pak trupy – obrovská armáda tisíců velkých lodí a vyloďovacích člunů a doprovodných plavidel plujících plnou parou společně z mnoha různých přístavů a splouvajících se za rozbřesku před normandským pobřežím když jsme vysoko nad sebou uslyšeli letky spojeneckých bombardérů směrem na pláže Utah a Omaha skrytých ve tmě a pak se exploze v dálce na pobřeží změnila v řev v temnotě zatímco my jsme stáli na svých pozicích s dalekohledy upřenými na francouzský břeh který se právě začal rýsovat v záři úsvitu armáda teď plula plnou rychlostí přímo k plážím A dobrý vítr dul k Francii… Jo druhové moji uplynul již Dlouhý čas co širé moře neslo nás až před mys Hatteras s konvojem obchodních lodí rychlostí 10 uzlů v prudkých bouřích a já se ve strážním koši snažil prohlédnout vířící mlhou nebo když jsme pluli Pacifikem v transportní lodi s deseti tisíci vojáky vyslanými do Japonska nebo křižovali Atlantikem v konvoji rezavých kyblíků a plechovek v konvoji devětaosmdesáti lodí z nichž jen třiašedesát doplulo do Murmansku ano Murmanský konvoj smrti v zimě 1942–43 a německé ponorky vlčí smečky nás honily jako zvěř Ale jo chlapče můj já měl fajnovou válku protože jsem nikdy nevystřelil z pušky kromě jedné rány z protiletadlového boforsu na neviděná letadla ztracená v mracích tři kilometry nad normandskými plážemi a později několik hlubinných pum které vybuchly příliš brzy a zničily všechny latríny na naší vlastní lodi A tak to bylo kamarádi největší generace bojující ve spravedlivé válce přičemž to nejspravedlivější z ní strávila na pevnině v londýnských knajpách během zatmění při bzučení bomb nebo proháněním skotských lasiček kolem Loch Lomond po tanečních zábavách na statcích v době kdy jsme byli v suchém doku u nějakého zdymadla poblíž Glasgow Rosneath to byl a je to tak a já si užíval každou takovou minutu na moři nebo na zemi s velkoválečným bang bang za obzorem jo a to všechno byla legalizovaná vražda nebo státem sponzorovaný terorismus věř tomu A přece abych pravdu řekl o tom co se skutečně stalo mně na širém oceánu i v pobřežních vodách musel bych být loupaný jako cibule abych se dostal až k nulové toleranci nebo konečné slupce pravdy a pak bys mě viděl nově mě zarytě přesvědčeného oko uprostřed naší malé trhliny na zemi oko v centru vědomí a „místo oka je tam moucha“ jak řekl v dětství kamarád Eriku Bauersfeldovi když natrefil mouchu jak vysává oko mrtvé ryby kterou v noci voda vyplavila na pláž Ach slova která přicházejí o půlnoci výkaly žijících a umírajících zvuk tlukoucího srdce jeho bušení slyšené tělem s uchem u země zvuk dechu slyšený pod stetoskopem naděje že vše je věčné a my budeme žít navěky věků když vezmeme rozum do hrsti abychom nějak přelstili šklebícího se sekáče s kosou ha-ha jaká iluze jaká fraška když celý čas s určitostí víme že čas si řekne a čas nás zkásne pod zemí zbude jen pár hrud a prd a smrt všeho co milujeme atd atd zatímco my bloudíme a o co nám vlastně jde než že se kroutíme a vrtíme abychom se vyvlékli z udice a unikli tikání hlasitějšího a hlasitějšího času ano a není jiná možnost tak proč si neudělat místo toho hezky se stoiky a epikurejci a Lucretiem a některými buddhisty ano z kůže se svlékni a na svých kostech zatanči dokud si nepronajmeš místo věčné pod drnem otáčejícího se světa jehož pán prý nikdy nezemře   JELIKOŽ vykřesal ze vzduchu živou tradici jak říkal starej Ez (a tím podpořil vykrádání hrobů jako uměleckou formu) básnickou techniku na níž postavil svoje Cantos které se nedaly zpívat A není to všechno další způsob jak naslouchat věčný ur-hlas hlas za hlasem národa hlas čtvrté osoby jednotného čísla nepopsatelně extatický a koherentní a nekoherentní zároveň vzdychavý nebo blábolivý hlas všech nás slyšený i neslyšený hlasitý i jemný jako kdyby existovaly jen dva druhy poezie hlasitá a jemná a dva druhy lidí tvrdí a měkcí a někteří s tvrdou slupkou a jiní měkcí uvnitř zatímco olověné kolo času nám odměřuje život jako hodiny v jejichž složitém strojku to chrčí digitálními pérky tik-tik-tik dokola a dokola chodíme s Vicem nebo Babi nebo malým Johnem nebo Babym Blue a to co nás všechny pojí k sobě může být láska nebo chtíč nebo nenávist nebo krev nebo co já vím podle toho co tě pojí k tvému bratrovi nebo milánkovi nebo drahé druhé polovičce A tak jsme tu zas fajn chraň nás před tím Jiným a přesto já a můj otec jsme Jeden parchant co bere dráhu po říčním břehu u řekoběhu na slunci nebo v hlubokém stínu pod mostem na řece Liffey kde jsem jednou spal zlomený student co se vžil do podoby Štěpána Dedala nebo šíleného Rimbauda a byl jsem Apollinaire a byl jsem Baudelaire a byl jsem Villon a byl jsem všichni ti šílení toulaví rozervaní básníci schoulení do jednoho spáče pod mosty světa a později když jsem kráčel Sackvillskou ulicí nebo čítal v knihkupectvích potkal jsem všechny ty ostatní velké spisovatele a básníky a velké interprety vědomí velkého šedivého Whitmana ruku v ruce s Oscarem Wildem a Allenem Ginsbergem a Djunou Barnesovou jak si kříží cesty se Shakespearem a Čechovem a Tolstým a sexy-tragi-romantickou Vincent Millayovou a Dylana Thomase sladkého pěvce ze Swansea Dylana všech mých dnů   Lawrence Ferlinghetti (*1919) je americký básník, spisovatel, dramatik, překladatel, nakladatel, malíř a buddhistický anarchista. Jeho básnická sbírka Lunapark v hlavě patří mezi nejprodávanější na světě. V nakladatelství MAŤA dosud vyšlo: sbírka Výlevy nářky smích (2019), výbor z poezie Ve snu ve snu snil jsem sen (2013), divadelní hry Nefér argumenty života a Rutiny (2005) a próza Láska ve dnech vášní (2004). Přeložil Luboš Snížek, nakladatelství MAŤA, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 168 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-02-08 17:24:52

2025 - Boj o vteřiny

Autor: Admin Datum: 08.02.2025 17:24:52 Kolegové a kamarádi, po čase se k vám obracím s příspěvkem ohledně směřování války.cz, respektive způsobu práce na fóru. Berte tento (dlouhý, předem se omlouvám) příspěvek, prosím, jako poděkování, zamyšlení, vysvětlení, ale též jako radu, prosbu a vodítko.PODĚKOVÁNÍV první řadě DĚKUJI za práci, kterou zde odvádíte. Někteří zde trávíte velké množství času a udržujete tento ekosystém v chodu nebo ho dennodenně vylepšujete. A to vše bez nároku na finanční odměnu, jen za dobrý pocit. Takže ještě jednou děkuji.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ OBECNĚV druhé řadě si dovolím malé vysvětlení. Pohybujeme se v digitálním prostoru, který má některé rysy společné s běžným sociálním prostorem kolem nás, ale i svá specifika. Pokud chceme uspět, tj. mít čtenáře a získávat nové kolegy, musíme se tomu aspoň do nějaké míry přizpůsobit a určitě nemůžeme jít zcela proti proudu. Bylo by proto dobré, kdybychom dokázali přizpůsobit styl a směr naší práce válce.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ALGORITMYAlgoritmy jsou jakousi skupinou božstev, která řídí digitální svět. Božstva, která nyní reprezentují nadnárodní korporace a monopoly. Přesné nastavení algoritmů Googlu nebo dalších není veřejné a je v čase nestálé, mění se měsíc po měsíci, rok po roce. Co platilo před deseti lety neplatí dnes. Pro nás je každopádně důležité, že umístění ve vyhledávačích, a tím i dosah naší práce, se odvíjí od toho, jak se jim dokážeme přizpůsobit. Pokud „nevyhovíme“, platíme za to snížením dosahu (tedy odkazy na valka.cz se budou zobrazovat méně často, na horších pozicích níže na stránce, a tak dále). Roztáčí to onu nemilou "inflační" spirálu – málo zobrazení=málo prokliků k nám. Málo prokliků k nám=málo čtenářů. Málo čtenářů=málo nových přispěvatelů. Málo přispěvatelů=málo nového a kvalitního obsahu= málo zobrazení.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ SOCIÁLNÍ SÍTĚStále větší vliv získávají sociální sítě, které na jednu stranu zrychlují a usnadňují komunikaci a propojují svět a na druhou stranu jsou pro naši společnost jak neštovice severoamerické pro indiány. Sociální sítě můžeme a měli bychom využít pro náš dosah, ale nemá smysl s nimi soupeřit v oblastech, kde nemůžeme vyhrát.DIGITÁLNÍ PROSTOR –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ FINANCOVÁNÍPříjmy z reklamy se stávají čím dále více nejistým zdrojem. Snahy získat nové stálé inzerenty z oboru skončil víceméně fiaskem. Zajistit příjem z reklamních systému také není jednoduché vzhledem k našemu zaměření i vývoji v oblasti legislativy, GDPR, a opět monopolního chování některých hráčů, kteří si zisky ukrajují pro sebe. Můžeme si o tom myslet svoje, ale to je asi tak všechno, co s tím uděláme. Musíme se proto snažit získávat nové předplatitele, pokud chceme mít prostředky na další rozvoj.PROBLÉMY - OBECNĚNáš server už obsahuje docela hodně informací, často jde o jedinečný obsah minimálně v rámci českého a slovenského internetu, ale i s výrazným přesahem do anglicky psaného. V rámci českého a slovenského internetu máme pěkná čísla návštěvnosti, dobrou reputaci a řadu pravidelných čtenářů. Takže nejsme ve stavu, abychom museli sepisovat poučení z krizového vývoje.Nicméně vše není růžové, trend je zřejmý a je na čase si do toho kyselého jablka kousnout. Pojďme si teď říci, co zlepšit, abychom byli lepší a měli z naší práce lepší pocit. O řadě aspektů už jsem mluvil s některými z vás a nyní přišel čas, abychom to probrali veřejně.Stále se nám moc nedaří získávat další a další přispěvatele, zatímco někteří postupně odpadají. Ve vyhledávačích se ne vždy dobře umisťujeme, což omezuje příliv nových čtenářů, z nichž by se v nějakém zlomku rekrutovali noví přispěvatelé. To nám zároveň zmenšuje šance na získávání nových předplatitelů. Nevyužíváme plně potenciál sociálních sítí, ale paradoxně jsme si je trochu moc nechali proniknout do našeho prostoru. Naše práce je často roztříštěná, neucelená a ne vždy dostatečně kvalitní. Máme tu hodně témat a sekcí v nedodělaném stavu, často mnoho let, zatímco se začínají otevírat další. Potýkáme se s gramatickými i faktickými chybami. To pak nejen snižuje naši reputaci a ochotu platit za náš obsah, ale hlavně to zkracuje dobu, kterou uživatelé tráví na našem serveru. A to je jedna z věcí, kterou algoritmy hodně sledují a vyhodnocují. Každá vteřina se počítá. Boj o zrno a o každou odlitou tunu oceli nahradil boj o vteřiny.Propad průměrné doby, kterou čtenář stráví na naší stránce. 16% pokles - leden 2025 ve srovnání s lednem 2024Pokles počtu zobrazení v google vyhledávání a přímá korelace se snížením počtu prokliků. Čím méně se zobrazujeme, tím méně lidí kliká.Můžeme si říkat, že jsme lepší než česká a slovenská konkurence, můžeme si říkat, že máme pořád lepší čísla než ostatní. Můžeme si říkat, že jsme rozsáhlejší než oni. Ale byl by to asi trochu sebeklam. Stále platí ono latinské tempora mutantur et nos mutamur in illis – časy se mění a my se měníme s nimi. A pokud ne, riskujeme stagnaci a pokles.ŘEŠENÍ – CO DĚLAT (A CO NE)Když vyjdeme z vlastností digitálního prostoru, našich silných a slabých stránek, tak můžeme vidět několik základních přístupu a postupů, kterými lze dosáhnout výrazného zlepšení:Kvalita nad kvantituPokud by ve vás z tohoto textu měla zůstat jen jediná důležitá věc, je to tento bod. Raději menší počet kvalitních příspěvků než velký počet příspěvků s malým informačním potenciálem. Příspěvek, který obsahuje kvalitně a kompletně vyplněnou tabulku s aktuálními daty a pod tím kvalitní text s odkazy na další témata, má pozitivní dopad na reputaci a na udržení čtenáře na stránce. Článek je král! Ať už je to formálně článek nebo textový příspěvek pod tabulkou. To je to, čeho se chytí algoritmy a co sem přivede lidi a co je tady udrží. Článek obsahuje mnohem více klíčových slov, které mají šanci na algoritmy zapůsobit, a mnohem více, pokud ta slova a slovní spojení jsou zároveň odkazy na náš další obsah. Navíc správný článek ve správnou chvíli mé tendence rezonovat v digitálním prostoru a najít si cestu do diskusí a komentářů. Krásným příkladem takového článku je Jankův text Římský pozdrav. Ve správnou chvíli reagoval na aktuální situaci kolem Elona Muska a kontroverze jeho zdvižené pravice. Máme tu bezpočet výročí, na každý den, máme je v kronice, máme je v tabulkách.Oproti tomu třebas i dvacet příspěvků vložených během pár minut, které obsahují gramatické či věcné chyby, jsou poloprázdné, věčně rozdělané či neaktualizované, nám kazí reputaci a zrychluje odchod čtenáře. Nic nás nenutí vkládat hromady příspěvků, naše novinky nemusí být každý den jak tapeta z IKEY, ale chceme, aby každý jednotlivý příspěvek měl co říct, dnes, stejně jako za deset let, až si ho někdo (náhodou či úmyslně) otevře. Vnímejte to prosím touto optikou, stejně jako optikou čtenáře, konzumenta naší služby. A položme si vždy otázku, zdali to, že to zajímá mě znamená, že to bude zajímat ještě někoho dalšího, a zdali to, co mu sděluji, je pro uspokojení jeho (mé) zvědavosti dostatečné.Moderní doba nám přinesla překladače, které jsou sice na stále lepší úrovni, ale zatím to není zdaleka dostatečné, aby stačilo text na jedné straně hodit do překladače a na druhé straně ho rovnou hodit na válku. Na výsledku je to pak znát a bojujeme s tím v poslední době až příliš často. Je tedy výrazně lepší psát o věcech, které jsou pro vás jazykově dostupné. Je stále dost témat v češtině a slovenštině, která nejsou zpracovaná, takže i ten, kdo nezná žádný cizí jazyk, nebude mít problém, že by nebylo o čem psát. Není nutné znát jen angličtinu. Je řada témat, kde jsou zdroje takřka jen v ruštině, němčině či francouzštině, takže i tady je spousta prostoru.Kdo nemá buňky na psaní a chtěl by se realizovat spíše v rutinnější práci, tak může vytahovat data z tweetů a jiných zdrojů, aktualizovat a doplňovat stávající tabulky jednotek a zbraní, uživatelské státy, výzbroj u jednotek, dislokace. Aktualizovat životopisy. Dohledávat obrázky a fotky s volnou licencí.Je možno zakládat města a obce - stínovat kolegy, kteří zakládají životopisy nebo jednotky a pomáhat jim zakládat zmíněné obce, které zatím nemáme. De facto každý tak může zakládat třeba města a obce, aby v článcích o bitvách první či druhé světové, bylo na co linkovat, potažmo coby rodiště či dislokace jednotek. Polská geosekce doslova zeje prázdnotou, přitom polských jednotek tu máme relativně hodně (vzpomínám tím na Petra / Staryho). Zde je průnik s potřebou zakládat pruská města a obce, aby bylo na co linkovat při zakládání německých generálů, což navazuje na zakládání německých jednotek, a ze své historické povahy přesahuje hranice moderního Německa a Polska.PropojenostCož nás přivádí k bodu jménem propojenost mezi tématy. Když budeme dělat na oblastech se vzájemným překryvem, bude to mít pozitivní vliv v boji o vteřiny i na naši vlastní spokojenost. Když jeden zakládá osoby v nějakém státě, druhý jednotky z daného státu, třetí města a obce, čtvrtý bitvy relevantní pro daný stát a pátý jednotky pro daný stát, tak se to dříve či později potká a propojí. Všem zúčastněným to přináší dobrý pocit, čtenář se může snadno a rychle proklikat z jednoho tématu do několika dalších, získáváme reputaci a vteřiny. Dáváme čtenáři přidanou hodnotu všeho na jednom místě, v lepší kvalitě, než mu může nabídnout de facto jediný podobný konkurent, a to je wikipedie, byť z ní čerpáme. Naše transformace dat je unikátní, a propojenost a provázanost nám umožňuje více automatizovat některé přehledy, provádět kontroly, identifikovat místa, kde zdroje nesedí atd.PahýlyAsi každý z nás, včetně mě, tu za ta drahná léta založil jednotky, desítky či stovky témat, která jsou pahýlovitá. Často s poznámkou, že je to rozpracováno a bude to brzy doplněno. Bohužel se tak ale zatím nestalo. Občas to tam visí pár týdnů či měsíců, ale někdy taky třeba 19 let. Když chcete lidem přiblížit, jaký je svět pokud máte vadu zraku, například šedý zákal nebo některé formy slepoty, používají se speciální brýle. Pokud se chceme podívat na valka.cz očima čtenáře nebo Google, tedy těch, pro které toto všechno děláme, stačí udělat jednu jedinou věc. Představit si, jak vypadá to konkrétní téma, pokud odebereme navigaci nahoře a po stranách. Editor a patičku. Nadpis a různé naše editační funkce. Zredukujeme úvodní tabulku tak, aby tam zůstaly jen hodnoty. A pak si položíme otázku – co jsem se tu vlastně dozvěděl nového, a co jsem pro to všechno musel udělat?Několik příkladů toho, co považuji vysloveně za zbytečné příspěvky či části příspěvků. Z hlediska čtenáře je přidaná hodnota nulová, jen to ztěžuje orientaci a čtení. I forma našich příspěvků je důležitá, nejen obsah samotný.Kolik tweetu a obrázků jsem musel proskenovat očima, než jsem se dostal k nějakému shrnutí? Kolik řádků tabulky nebylo vyplněno vůbec nebo je jen s otazníky? Jaký je poměr textu, vs. toho obalu okolo, včetně odkazů na zdroje?Jedna věta, 4 zdroje. Opravdu se nedalo napsat víc, resp. na sepsání jedné věty bylo potřeba 4 uvedených stránek? Nestačí uvést jeden, či pro ověření dva, důvěryhodné zdroje?Foto vlastní, 4 zdroje, nulová informační hodnotaPokud je příspěvkem jedna věta, která má hromadu odkazů, pak je to pahýl. Pokud je i po x letech tabulka plná otazníků, je to pahýl. Pokud i po letech máme uvedeno, že ty a ty informace nevíme, je to pahýl, a nerozumím tomu, jakou hodnotu by z toho čtenář mohl načerpat, když mu sdělíme, že my to nevíme.Než začnete zakládat nová témata a potenciální nové pahýly, zkuste se pověnovat těmto sirotkům a dotáhnout je do konce. A pokud možno, nezakládejte nové. Raději v klidu udělejte jedno téma kvalitně a kompletně, než abyste založili dvacet pahýlů. Tyto pahýly nám kazí pověst u čtenářů a zbytečně provokují algoritmy – pokud uživatel přijde, koukne, a za pět vteřin odejde, protože „na první dobrou“ u nás nenašel tu přidanou hodnotu, tu informaci, kterou hledal, nebo potenciál, že by se něco zajímavého dozvěděl. A to opět roztáčí onu spirálu zmíněnou výše. Nejsme rozcestník pro všechny možné weby, chceme aby čtenář informace čerpal u nás, to je logické.Vyhovět poptávceNěkterá témata jsou obecně velmi populární a jiná moc ne. To sami úplně nezměníme. Určitě má smysl snažit se nabídnout čtenářům i méně známá témata, zkusit je nasměrovat pozitivním směrem, aby všechny nezajímal jen Hitler a spol., ale celospolečenské trendy nezvrátíme. Proto je potřeba mít v první řadě mít plně a kvalitně zpracovaná témata, která jsou z hlediska návštěvnosti nejdůležitější. A to je druhá světová válka, pak dlouho nic, pak první světová válka, pak dlouho nic, některá témata studené války nebo napoleoniky, pak dlouho nic a pak zbytek. Do toho s občasným a dočasným průnikem aktuálních témat. Potřebujeme tedy mít primárně zpracované věci z obou světových válek a současnost. To ostatní není k ničemu, není to zbytečné, jen to nemá zdaleka takový dopad.Proto by bylo například fajn, abychom třeba u vyznamenání měli hotové metály, které byly udělovány za druhé světové a za první světové, všechny jejich stupně a případně nové metály. A to primárně z Ruska/SSSR, Německa, USA, UK, Francie, ČR/SR, RAK-UH, UA, IZR. Mongolské řády práce nebo zimbabwské metály za dojivost krav jsou zajímavé pikošky, nic proti, když to tu bude, bude-li to dobře udělané a bude k tomu opět napsaný text, který přiblíží, proč je to vlastně zajímavé, např. ze sběratelského hlediska. Ale primárně potřebujeme mít ty nejhledanější, nejpoužívanější a nejvíce potenciálně linkované metály. Což jsou ty, kteří dostávali generálové či jiné často vyznamenávané osoby z WWII, WWI a současnosti. Aneb jedno dobře udělané Pour le Mérite s kompletní tabulkou, textem a ilustračním obrázkem vydá za sto brazilských vyznamenání za úspěšně vypálený deštný prales.Nemá velký přínos vytvořit téma o tom, že nějaký mužik s autogenem někde ve stepi navařil autogenem na starej náklaďák plechy, starej maxim a vytvořil další z mnoha strojů, které se označují jako technicals, nebo chcete-li, polní přestavby. To je marginálie, která nepřinese skoro žádnou sledovanost a nic moc do boje o vteřiny. Nic víc o nich nikdy nezjistíme a opět si zkusme říct, koho by taková informace měla zajímat a na jak dlouho, případně jak to člověka, který na takové téma k nám přijde (a jak ho vůbec najde), udrží na našich stránkách … Mnohem lepší by bylo, kdyby se ten čas a energie věnovali například tomu, abychom tu měli založené a popsané všechny verze tanku T-72. Včetně těch nejnovějších á la T-72 B3M obr. 2022 a tak podobně pro další techniku, od ručních zbraní, přes pozemní až po leteckou. Řadu věcí sice založenou máme, ale už 10 let to nikdo neprošel a nedoplnil o nové informace – nové varianty, nové uživatele atp. To bude mnohem užitečnější než kdejaká buchanka s navařenou sítí. K tomu se dají využít ty twitterové příspěvky, které se sem sice vloží, občas i přeloží, ale informace v nich obsažené se do našich tabulek nikdy nepromítnou, a to je škoda, protože tím ty tabulky obsahově i morálně zastarávají.Nebo třeba nákladní vozidla. Máme domluveno, že můžeme od jednoho nadšence použít jeho fotky. Stovky fotek náklaďáků moderních západních armád. Téma, které čtenáře zajímá. Nejen klasické militaristy jako jsme my, ale i lidi z dopravy, zemědělství atp. Ale tady na fóru máme pořádně akorát tatrovky. Ale náklaďáky americké, britském nizozemské, francouzské armády… to už taková hitparáda není. I tady je hodně prostoru pro realizaci. Podobně bych mohl sáhnout do libovolné sekce. Udělala se řada šablon, a stejně tak řada šablon nikdy nebyla pořádně použita a stále čeká na svůj okamžik...To není domněnka nebo osobní preference témat. To prostě dlouhodobě vyplývá ze statistik. Na základě statistik a sledování aktuálního dění bychom měli přistupovat k tomu, čemu se věnujeme. Jednak ad hoc. Pokud vidíme ve statistikách (či například ve zprávách), že je momentálně o nějaké téma zájem a téma není zrovna v nejlepší kondici, je to ideální chvíle, kdy to rychle napravit. Aby, než vlna zájmu opadne, to pokud možno co nejvíce lidí vidělo už vylepšené. A platí to i dlouhodobě. Pokud na tvrdých datech vidíme, že se věnuje hodně času něčemu, co pak nikdo nesleduje, je čas to přehodnotit.Nesoutěžit se sociálními sítěmi v rychlostiTo mě přivádí k oblasti sledování aktuálních konfliktů. Občas tady děláme témata k aktuálním konfliktům. Když jsme začínali před lety s izraelsko-arabskými konflikty, tak to bylo něco, co mainstreamová média zajímalo jen do určité omezené míry. Sociální sítě byly také někde jinde, pokud v té době vůbec existovaly. Takže tato naše aktivita tehdy měla ohlas a sledovanost. Doba se ale změnila. Informace z bojiště se často na sociálních sítích objevují dříve než v klasických médiích. Kdo chce mít rychlý a aktuální přehled o aktuální fázi války Ruska proti Ukrajině, sleduje sociální sítě sám. Komu stačí občasný přehled o hlavních událostech, najde je v klasických médiích. Zkoušet tedy závodit se sociálními sítěmi v rychlosti a kvantitě pro nás nedává žádný smysl. Je to vidět ve statistikách. Když se podíváte na návštěvnost jednotlivých dnů ruské agrese, tak se to pohybuje kolem 100+ zobrazení. Když odečte zobrazení, které děláme my sami a indexovací roboti, tak zjistíte, že to skoro nikdo "cizí" nečte. (Asi to i souvisí s tím, že ta válka má již delší dobu statický charakter. Není to manévrová válka, ale opotřebovávací. Jak západní fronta v roce 1917. Takže se tam tolik nedějí věci a pohyby, které by lidi víc zajímali.) Takže je to nyní do značné míry práce pro práci, a bez většího užitku. Spíše nám to škodí a konkurence na tom vydělává. Pokud se navíc jedná o věci formou spíše bulvární, nebo nekvalitní, kdy vícero lidí jde a opravuje / dopisuje / maže, je to vysloveně kontraproduktivní.Můžeme zkusit změnit formu denního zpravodajství, aby to bylo více o kvalitním textu a bylo tam méně grafiky v méně příspěvcích. A pokud se to neosvědčí, tak přejít jen na týdenní souhrny. Nemůžeme soutěžit v rychlosti ani rozsahu. Naše jediná šance je mít nějakou přidanou hodnotu a kvalitu. Tedy abychom měli texty v kvalitní podobě (bez faktických a gramatických chyb a špatných doslovných překladů), abychom měly v textech odkazy na témata k jednotkám, ke zbraním, k osobám, aby texty neobsahovaly spekulace a neověřené informace (na které se často velmi brzy upozorňuje v komentářích pod jednotlivými tweety), aby neobsahovaly pro celkový obraz o situaci nepodstatné marginálie, náhodné výbuchy, kdy najednou začneme vkládat detaily o ztrátách v jednom městě, abychom na to z den či dva opět rezignovali, aby se neopakovaly stejné informace, které už byly v předchozích dnech či dokonce ve stejném dni již jednou vložené. Pokud je to navíc vložené ne třeba ve třech příspěvcích, ale třeba ve dvaceti příspěvcích, tak nás to hrozně poškozuje u algoritmů a čtenářů. Každý nový příspěvek v tématu znamená další a další systémové odkazy a více a více skrolování a jak už bylo konstatováno, přidaná hodnota pro čtenáře zde není příliš velká. Měli bychom vyvracet mýty a nepřesné informace, shrnovat klíčové okamžiky toho dne na bojišti, a pokud nejsou, spokojit se s tím a nesnažit se za každou cenu přidávat další „pahýly“. Z tweetů a dalších internetových zdrojů vypsat vlastními slovy shrnutí, nekopírovat sem doslovně cizí texty, protože i to Google trestá, protože moc dobře ví a pozná, že tento text 1:1 už dávno vyšel někde jinde, a my nejsme nic než plagiátoři. Navíc často není snadné odlišit, co říká autor příspěvku tady z našeho týmu, a co je jen překlad tweetu, protože to mnohdy není ani nijak uvozené. Historicky jsme vytahovali klíčové body z tweetů proto, abychom přes ně mohli odkazovat, ale postupně se to přetvořilo v něco, co nám úplně neprospívá.Neojebávat systémKromě obecných nástrojů jako jsou překladače či umělé inteligence, u které aktivně testuji její využití pro nás, existuje také celá řada nástrojů našich vlastních. Existují například linkátor a vlajkátor. Používejte je! Když je budete používat, tak vám to jednak usnadní práci, jednak to znamená, že to vložíte správně. Nelinkujte ručně, pokud to není nutné. Riskujete nefunkční odkazy a odkazy se pak nebudou obarvovat podle procentníku (a nebude to tak motivovat lidi podívat se, proč je to červené a jestli bych to třeba nemohl vyplnit). Pokud tedy obcházíte linkátor, zvyšujete potenciální chybovost a narušujete funkčnost celého systému. Pokud vám linkátor něco nenachází, možná jste nepoužili správný název. Od toho tu je řada aktivit, kterými se zabýváme roky, i desetiletí, abychom měli správně pojmenované jednotky, základny, osobnosti atd. Pokud ve svém textu tvrdošíjně ponecháte jiný název a olinkujete si to ručně, je to něco švejkovského, co jde proti myšlence celého systému.Podobně se nesnažte přizpůsobovat si tabulky. Je velká šance, že nabouráte nějaké funkce, které jsou v tabulce implementované, případně funkce, které z tabulek automaticky tahají data do jiných tabulek. Tabulky se dají nastavit, dají se i upravit, stačí o tom komunikovat. Pokud v nějaké sekci začnete tiše a o své vlastní vůli používat šablony vlastní, opět, neprospějete tím vůbec ničemu, protože to, že něco vypadá jako šablona neznamená, že to je šablona, a že to bude plnit funkce, jak z hlediska ovládání, tak z hlediska fungování. Matete ostatní kolegy a přiděláváte akorát práci s řešením problému, který není.Brzy bude ve větší míře zavedena funkcionalita na automatizovanější vkládání hodností v tabulkách osobností. Když už zakládáte tabulku osobností, tak ty hodnosti potom vyplňujte a vyplňujte je pomocí toho nástroje. Při jeho použití hledťe na to, ať linkujete nejen na správnou hodnost, ale správnou složku ozbrojených sil. To pak ve výsledku zaručí, že odkaz bude fungovat, povede správně a bude jednotně přeložen. Respektuje to, jak to systém vyplní a neupravujte to po něm.Snažíme se tu zavést jednotné překlady jednotek. Ne všude to je zavedeno, je s tím vším docela hodně práce, ale pokud už to je „kodifikováno“, držte se toho. Vždy je možno se podívat do slovníku (rovnou či pomocí slovníkátoru - SHIFT+PAUSE).Drobnosti – co se jinam nevešloKdyž napíšete krátký příspěvek. Třeba o jednom odstavci, tak tam nepřidávejte pod ten odstavec velké množství odkazů. Bude to sice vypadat, že jste použili hodně zdrojů a možná to ocení někteří čtenáři. Ale algoritmům to docela hodně vadí. Tak to nedělejte a vypisujte jen zdroje, ze kterých jste podklady do daného příspěvku opravdu čerpali. Ale zase to nepřehánějte a zdroje nezamlčujte.Je zbytečné pokaždé uvádět do závorky znění jmen v původních jazycích. Může to mít nějaké opodstatnění v článcích, ale dělat to například v aktualitách nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Tím spíše, pokud následuje odkaz na dané téma, kde to již je uvedené v tabulce i v originále. V tabulkách se toho vyvarujte a používejte pouze domluvený postup zápisu.Vyvarujte se prosím zkratek. Zkratky jsou zlo pro překládání i pro čtenáře, zejména pokud se v dané problematice neorientuje. Náš čtenář není vždy odborník s širokým spektrem znalostí, naopak, vyhledá nás proto, že chce pochopit a porozumět. Nestěžujme mu to tím, že bychom byli líní napsat o pár písmenek navíc.Pišme hezky, formátujme. Máme tu v editoru řadu nástrojů na formátování příspěvků, tabulky, obrázky, ale hlavně nadpisy. Jedna dlouhá nudle textu, bez odstavců, bez nadpisů, je nečitelná. Nadpis nerovná se podtržený text boldem ale má svou značku (H1 - 2 - 3 - 6). Z hlediska Googlu je toto klíčové, podle nadpisu pozná vnitřní strukturu stránky. Hlavní nadpis je vždy nadpis tématu, ale potřebujeme sem dostat i ty další prvky a pomoci tak robotům pochopit náš web, náš text, naše články. Na úvodní stránku valka.cz by neměl jít jako článek žádný text, který vypadá jako psaný na psacím stroji v roce 1990. Jak už jsem psal výše, doba pokročila, a my musíme udržovat tempo. Google měří i vzhled stránky, rychlost načítání stránky, spoustu dalších "kvalitativních" měřítek. S řadou z nich vás nezatěžuju, ale v tomto prosím o pomoc.Reagujte, komunikujteProsím, sledujte diskusní témata pro redakční radu (moderátoři) a pro uživatele (všichni). Alespoň jednou za čas a projděte si i historii od doby, kdy jste tu byli naposledy. Ať jste v obraze ohledně vývoje, nových funkcionalit atp. Když si nejste něčím jisti, zeptejte se. Když jste osloveni s tím, že něco děláte špatně nebo ne zcela ideálně, prosím, řiďte se tím. Nepíšu to z nějakého vrtochu, ale kvůli tomu, aby nám systém fungoval jako celek. Není nic horšího než pokud člověk, byť v dobré víře, přidělá práci ostatním. Chyba se stát může a zažili jsme to za těch 26 let častokrát, ale právě proto stále trvám na komunikaci a spolupráci jako jediné přípustné formě. Uživatele, kteří nebyli ochotni přizpůsobit své chování potřebám celku a své omyly uvádět na pravou míru a stále to přenášeli na ostatní, jsme byli nuceni požádat, aby se dalšího vkládání zdrželi, protože pokud to nejde vložit či udělat dobře, pak to tu nemá cenu mít, pálit na tom čas a degradovat práci ostatních.PODĚKOVÁNÍ NA ZÁVĚRSnad jsem vás tím všechny nevystrašil. To není záměr. Mnoho z těch chyb a nedostatků, o kterých jsem psal výše, jsem sám udělal stejně jako ostatní. Berte to jako snahu, aby se nám to lépe fungoval, aby se nám tu lépe žilo a měli jsme z toho větší radost. Aby nám sem stále chodil dostatek čtenářů, aby ta naše práce měla i nějaký hlubší význam. Ještě jednou všem děkuji za práci, kterou tu odvádíte.

Čas načtení: 2025-06-17 07:57:00

Zdraví považujeme za klíčové, ale staráme se o něj málo. Duševní pohoda Čechů klesá, stres narůstá

Praha 17. června 2025 (PROTEXT) - Zdraví pod lupou Lékárna.cz: Jak se Češi cítí zdraví a spokojení, 2025Nový průzkum Lékárna.cz odhaluje, že ačkoliv Češi považují fyzické i duševní zdraví za mimořádně důležité, aktivní péče o obě tyto oblasti výrazně zaostává. Meziročně navíc klesla duševní pohoda a narostl výskyt stresu.Drtivá většina obyvatel České republiky deklaruje, že zdraví je pro ně klíčovou hodnotou. Týká se to jak fyzického, tak duševního zdraví (94 % resp. 88 %). Navzdory těmto deklaracím (grafy 2 a 4) se ale o své zdraví aktivně stará výrazně méně lidí (grafy 3 a 5) – v případě fyzického zdraví to nejsou ani dva lidi ze tří (60 %), v případě duševního zdraví ještě o něco méně (56 %). Lidí, kteří věnují pozornost současně oběma oblastem, je pak méně než polovina (47 %). Výsledky vyplývají z rozsáhlého výzkumu Zdraví pod lupou Lékárna.cz, který opakovaně mapuje postoje české populace ke zdraví a celkovou spokojenost se životem. Společně ho realizují Lékárna.cz, QED GROUP a Confess Research.Se životem jsme spokojeníSe svým životem je spokojena více než polovina populace (59 %), naopak vyloženě nespokojen je 1 člověk z 10 (10 %). Zatímco není zásadní rozdíl mezi spokojeností mužů a žen, tak naopak jeden z nejdůležitějších aspektů promítající se do spokojenosti je starost o zdraví (graf 1). Ten, kdo se stará o své fyzické i duševní zdraví, je výrazně spokojenější (68 %). Vyšší spokojenost vykazují také lidé žijící v partnerském vztahu (64 %), domácnosti s dětmi (63 %) a zásadní vliv na naši spokojenost má pak finanční situace – 4 z 5 lidí (79 %), kteří pohodlně vycházejí se svými příjmy, se cítí spokojeně se životem, z těch, kteří mají hluboko do kapsy, je to pouhá třetina (36 %). Zcela zásadní vliv na životní spokojenost a vnímání zdraví mají také kvalitní spánek (72 % těch, kdo spí dobře, je spokojeno se životem, oproti 40 % těch, kdo spí špatně).Spokojený ještě neznamená v pohodě„Rozhodli jsme se podpořit diskuzi a uvědomění si aktuální situace v českém zdravotnictví na základě dat tím, že iniciujeme a podporujeme unikátní reprezentativní průzkum v české populaci. Jedná se o druhý ročník a naším záměrem je tento průzkum opakovat každý rok a tím získat pohled na trendy v tom, jakou péči lidé svému zdraví věnují, a odrážet realitu změn, které se ve zdravotnictví dějí. Lékárna.cz je konkrétním příkladem moderního zdravotnického zařízení, které posouvá, někdy i objevuje, co to vlastně je moderní lékárenství. A právě jeho součástí je ambice se dívat a podporovat zdraví od uvědomění si rizik, přes prevenci, vlastní samoléčbu až po formy podpory správného užívání předepsaných léčiv,“ vysvětluje pozadí výzkumu Vladimír Finsterle, zakladatel první internetové lékárny v Česku Lékárna.cz. Právě z meziročního srovnání vyplývá, že v případě vnímání duševního zdraví (graf 6 a graf 7) došlo k viditelným posunům. Ve srovnání s loňským šetřením klesá počet lidí, kteří deklarují svou duševní pohodu (56 %), přičemž největší propad lze zaznamenat ve skupině ženy (52 %) a nejmladší dospělí do 30 let (48 %), často označované jako generace Z.Co se týká obecných příčin psychické nepohody (graf 8), na prvním místě lidé uvádějí stres (v posledním měsíci jej zažívalo 44 % dotázaných), dále vyčerpání (42 %) a strach či obavy (36 %). Na druhou stranu lidé poměrně ve velkém zažívají i pozitivní emoce jako radost (63 %), pobavení (63 %) nebo lásku (62 %).„Pětiprocentní pokles lidí, kteří se necítí psychicky v pohodě, a šestiprocentní vzestup lidí zažívajících stres, je u daného vzorku nad rámcem chyby odhadu, takže jde o významné meziroční změny. Kroků, které můžeme učinit, abychom posílili pocit kontroly nad svou psychickou kondicí, je celá řada, ale nejsou – s výjimkou setkávání s blízkými osobami a chozením do přírody – všeobecně známé či využívané. Vysoce účinný je pro podporu našeho duševního zdraví systematický rozvoj (uvádí je jen 14 % lidí v populaci), vědomé hlídání work-life balance (11 %) a nebo rozvíjení všímavosti (praktikuje jen 6 % lidí),“ komentuje situaci psycholog Radvan Bahbouh, zakladatel společnosti QED GROUP. Velmi účinná je také redukce sledování zpráv a pobytu na sociálních sítích. „I přes svou účinnost jsou tyto prostředky zlepšení duševního zdraví vcelku opomíjené. V této oblasti by rozhodně pomohla větší osvěta,“ dodává   Radvan Bahbouh.Záda bolí polovinu populaceV případě fyzického zdraví se cítí naprosto nebo spíše zdrávo rovněž zhruba polovina (54 %) lidí. Těch, kteří ale deklarují, že se cítí zcela fyzicky zdraví nebo v naprosté psychické pohodě (graf 6) je však relativně málo (15 resp. 20 %).Z neduhů, které lidi nejčastěji trápí (graf 10), jsou to na prvním místě bolesti zad a páteře (44 %), bolesti kloubů (34 %), problémy se spánkem (29 %), se zrakem (23 %) a bolesti hlavy (21 %). Lidé, kteří trpí psychickými problémy, častěji také trpí různými zdravotními problémy fyzického rázu (problém se spánkem, bolesti hlavy, zažívací problémy apod.). Fyzické a psychické zdraví se tedy zjevně vzájemně ovlivňují, otázkou však zůstává, kde je příčinou fyzické zdraví, které  následně způsobuje psychickou (ne)pohodu, a kde se naopak psychické problémy odrážejí ve fyzickém zdraví.Muži a senioři jsou odolnější, ženy a mladí se víc starajíŽeny zdraví – ať již fyzickému nebo duševnímu – přisuzují vyšší důležitost a více o něj pečují (grafy 3 a 5), přesto se častěji cítí fyzicky i psychicky hůře než muži. Vysokou důležitost fyzickému zdraví přikládají i nejstarší lidé, lidé věnující se sportu, ale třeba také rozvedení.Starší generace si celkem pochopitelně stěžuje na kvalitu svého fyzického zdraví, ale zároveň se tito lidé cítí v největší psychické pohodě. Naopak nejmladší generace sice hodnotí svou fyzickou kondici lépe, než je průměr populace, a také se o své zdraví více stará, ale zároveň vykazuje nejnižší úroveň psychické pohody a pocitu kontroly nad ní. I proto patří ke skupině, která nejčastěji vyhledává pomoc psychologů.Každý má svůj „recept“Když už nás přepadnou negativní pocity, snažíme se s nimi bojovat nejrůznějšími způsoby (graf 9). K těm nejčastějším patří pobyt v přírodě (54 %), trávení času s rodinou (50 %) nebo koníčky (49 %). Zhruba třetina lidí si svou pohodu posiluje domácím mazlíčkem (33 %), sportem (30 %), ale také omezením sledování zpráv (31 %) nebo času stráveného na sociálních sítích (17 %). Vedle toho ženy například rády užívají bylinky, ale častěji také předepsanou medikaci, muži se o něco více věnují svým koníčkům. Skoro čtvrtina (23 %) pak přiznává, že si dá například skleničku, a každý jedenáctý (9 %) zmiňuje, že užívá předepsanou medikaci.„Každý z nás, kdo žije v České republice, asi tuší, že jednou z příčin je stále pocit, že o moje zdraví se musí postarat někdo jiný. Že naše zdravotnictví je takový servis, na který má každý nárok, ať se chová ke svému tělu a mysli jakkoli. K tomu přispívají politici razící rovnostářské teorie, že každý má nárok na všechno bez jakékoliv odpovědnosti,“ shrnuje závěry letošního šetření Vladimír Finsterle a dodává: „Na to pak doplácíme všichni, i ti, kteří se chovají ke svému zdraví odpovědně, a systém je zatížený hašením požárů, které nemusely vypuknout .”  Poznámka k aktuálnímu sběru datPrůzkum „Zdraví pod lupou Lékárna.cz“ realizovala exkluzivně pro Lékárna.cz a QED GROUP agentura Confess Research na reprezentativním vzorku populace ČR ve věku 18–70 let, počet respondentů N=1030, sběr  dat metodou CAWI proběhl v dubnu 2025.Lékárna.czPrvní a největší online lékárna v Česku, která na českém trhu působí už od roku 1999 a v průběhu let si vybudovala pozici nejnavštěvovanější e-lékárny bez kamenného řetězce a bez výdeje léků na recept ve střední a východní Evropě. Kromě široké nabídky produktů nabízí také odborné služby, její lékárníci ročně poskytují tisíce konzultací přes chat, telefon i e-mail. Lékárnu.cz provozuje společnost Pears Health Cyber, kterou založil PharmDr. Vladimír Finsterle.QED GROUP Společnost pro efektivní rozvoj jednotlivců, týmů i organizací založil v roce 1998  doc. MUDr. PhDr. Radvan Bahbouh, Ph.D., psycholog, kouč a matematik, dříve též vedoucí katedry psychologie na FF UK. Jednou z nejsilnějších stránek společnosti je evidence-based přístup a vlastní psychologický výzkum. Confess Research Přední výzkumná agentura působící na českém trhu od roku 2002 nabízí širokou škálu metodik kvalitativního i kvantitativního výzkumu. Je členem Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění SIMAR, které dbá na dodržování přísných výzkumných standardů.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-06-16 00:50:35

Jak si užít každý letní den naplno? S čerstvou zmrzlinou a dobrou hudbou

Jak si užít každý letní den naplno? S čerstvou zmrzlinou a dobrou hudbou redakce Po, 06/16/2025 - 00:50 Domácnost Klíčová slova: výrobník zmrzliny domácí zmrzlina Bose reproduktor Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Cuisinart ICEM10E – Denně jiná čerstvá domácí zmrzlina bez konzervantů Abyste si doma vyrobili skvělou zmrzlinu třeba ze surovin, které najdete na zahradě nebo v lese, nepotřebujete objemný stroj. Kompaktní výrobník Cuisinart ICEM10E zvládne během 25 minut připravit smetanovou zmrzlinu, osvěžující sorbet nebo třeba mražený jogurt. Stačí vložit nádobu přes noc do mrazáku, přidat suroviny podle chuti – a za méně než půl hodiny máte skoro půllitr čerstvé zmrzliny. Perfektní způsob, jak si užít léto s vlastním originálním dezertem bez konzervantů.Doporučená cena: 1 290 Kč Bose SoundLink Flex II – reproduktor, který neutopíte ani v oceánu Zvládne toho mnohem víc, než napovídají jeho rozměry. A kromě toho je extrémně odolný. Odmění vás působivým a dostatečně hlasitým zvukem typickým pro legendární značku Bose. Pomocí praktického poutka ho můžete snadno pověsit na batoh, pergolu nebo dokonce na příčnou výztuhu kajaku nebo zábradlí jachty. Voda mu vůbec nevadí, a to dokonce ani slaná. A když vám do ní spadne? Žádný stres – SoundLink Flex nejenže je vodotěsný, ale vyplave zpátky na hladinu poutkem vzhůru. Aktuálně je na trhu v několika krásných barevných variantách.Doporučená cena: 4 690 Kč Loewe We. Hear Pro – exkluzivní styl a vysoký výkon Stylovější reproduktor než ten, který vznikl ve spolupráci s fotbalovou ikonou současnosti - Kylianem Mbappém – byste těžko hledali. Ve své nabídce ho má německá značka Loewe zaměřující se na luxusní elektroniku. Vyniká exkluzivním designem s iniciály KM, výkonem 100 W a výdrží až 20 hodin. To všechno z něj dělá ideálního společníka na víkendové grilování nebo večerní zahradní party. Pokud chcete zaujmout, slyšet hudbu naplno a třeba i tančit, tohle je ta správná snadno přenosná volba. K dispozici je ve výrazné žluté, pastelově modré a konzervativní černé barvě.Doporučená cena: 6 990 Kč Energy Sistem StreetPlay – privátní kapesní koncert Někdy chcete vyrazit opravdu nalehko. To ale není důvod vzdát se hudby. Malý, ale překvapivě hlasitý StreetPlay španělské značky Energy Sistem si klidně vezmete do kapsy u kraťasů. Na jedno nabití vydrží až 12 hodin a dokáže hrát i bez připojeného telefonu s datovým připojením. Má totiž vestavěné rádio a slot na microSD kartu. Kromě toho odolá i proudu vody, jen ho do ní nesmíte hodit. Ideální společník na výlet, do parku nebo na pláž. Vybírat můžete z černé a červené varianty.Doporučená cena: 680 Kč Bose QuietComfort Earbuds – společník na cesty, cvičení i relaxaci Kdykoli se chcete odpoutat od světa a vytvořit si chvíli jen pro sebe – třeba při večerní procházce po pláži, cestou vlakem na chalupu nebo jen tak v houpacím křesle – budou se vám hodit malá špuntová sluchátka s velkým zvukem a kvalitním aktivním odrušením okolních zvuků (ANC). Bose QuietComfort Earbuds vás dokonale odříznou od okolního světa a díky perfektnímu a přitom pohodlnému uchycení v uších pomocí dvou nezávislých silikonových částí dodávaných v různých velikostech s nimi můžete bez obav z vypadnutí i běhat. A výdrž? Na jedno nabití až 8,5 hodiny, dalších 21 hodin energie skrývá baterka vestavěná v pouzdru. Můžete je mít v černé, bílé zakouřené nebo fialkové variantě.Doporučená cena: 5 290 Kč Kontakt pro média: Filip Vítek – MediaBase Tel.:       +420 603585460 Email:    filip@mediabase.cz Facebook: https://www.facebook.com/MediaBasePublicRelations/ Přidat komentář Ať už budete vyrážet k moři nebo na festivaly, pod stan nebo jen na víkendy na chatu, v létě byste měli mít denně dobrou náladu. A jak jinak si jí zlepšit, než čerstvou zmrzlinou a skvělou hudbou. Vybrali jsme pět tipů, které zpříjemní každý letní den – ať už jste příznivci pohodového odpočinku v houpací síti, nebo plánujete aktivní dovolenou v pohybu. Návod obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 17:53:03

Vzkaz Danielu Stachovi o konci světa

Sedím a vzpomínám, co vyprávěli moudří Mayové, ale také ostatní indiánští mudrci ze všech tří Amerik. Byli ze stovek a stovek kmenů pro nás z větší míry zcela neznámých, z dob dávných i ze současnosti. Byly jich tisíce, statisíce a stále jich jsou stovky a stovky. I když se každý z nich oblékal, či se dnes obléká zcela různě, každý se zdobí a maluje jinak, každý loví jinou zvěř a pěstuje jiné plodiny, každý mluví jinou řečí, každý si staví jiné obydlí, někteří žijí vysoko v studených horách, jiní v teplých džunglích, přesto všichni hovoří, cítí, myslí, vědí stále stejně to samé. Člověk, a zvlášť běloch je nenapravitelný tvor, který si neváží darů přírody a drancuje ji pro svůj větší blahobyt, aniž by na ni, na Matku Zemi někdy pomyslel, aniž by ji někdy poděkoval, aniž by s ní měl slitování, aniž by se před ní pokorně sklonil, aniž by řídil svůj život podle jejích zákonů, které zaručují stále přežívání. Nechtěli jsme přežívat jak indiáni. Bylo nám to málo. Chtěli jsme mít víc a stále víc, chtěli jsme kořistit a drancovat. Jenže svět, univerzum, je živý řízený organismus, který špatnosti nashromážděné našimi činy a staletými dějinami potřebuje vyčistit. Tito mudrci, chcete-li šamani, kněží, proroci, filozofové, se nám to snaží již mnoho desítek let vysvětlit jednoduchými, obyčejnými slovy, ale my jim nerozumíme. Nechceme jim rozumět. Co nějaká láska k Zemi? Co to je? Co nějaká láska k vodě? Co to je? Co nějaká láska k darům přírody? Co to je? To přece není žádný byznys, žádná komodita ani žádná burza světa s ní neobchoduje. To se přece neprodává. Jistě, to se nezváží, ani nekoupí ani neprodá. My si vše jednoduše vezmeme bez Lásky. Spirituální svět, duchovní fenomény nejsou vidět, a proto se tomu všemu vysmíváme. Pro každého indiána jsou mnohem důležitější ty hodnoty, které nejsou vidět. Pro nás je to naopak a zase se tomu jen vysmíváme, zvlášť když se nám to snaží vysvětlit nějaký ušmudlaný stařeček v nějakých hadrech, který nemá ani vindru a žádný majetek. Říkáme si, že je to nějaký chudák. Raději mu dáme almužnu, pomůžeme mu a budeme mít dobré svědomí. Ne on, ale my potřebujeme pomoc. On je šťasten a spokojen. My všichni potřebujeme prohlédnout, zejména ta naše slavná euroatlantická civilizace, která si o sobě pyšně myslí, že je vládcem světa. Nechci zde podtrhávat, že o tomto nebezpečí možného konce naší civilizace vlastní vinou píšu a přednáším pár desítek let. Rád bych, abychom se vzpamatovali, abychom pochopili, že neustálý ekonomický růst ničí nejen naši Zem, ale potažmo a paradoxně nás samotné. Rád bych, abychom pochopili, že žádný technologický rozvoj nás nezachrání, ba naopak, jak říkal Albert Einstein, ta technologie nás zahubí. Jistě, technologie v rozumné míře nám pomáhá, ale ne ta, která se utrhla z řetězu. To je už jen samá šalba a klam, jak fata morgána. Jenže to ty nadnárodní megakorporace nechtějí vědět, pro ně je hlavně dravý byznys, ať to stojí cokoliv, včetně života obyčejných lidí. To ony se chtějí stát vládci světa pomocí technologie, třeba jako umělé inteligence, zabudovaných čipů do našich těl, které z nás udělají pouhé poslušné pindíky na světové šachovnici, neřku-li otroky. A my této moci a těmto plánům podléháme a máme dojem, že to vše fantasticky funguje a něco z toho spadne i na náš stůl. Rád bych, abychom se vzpamatovali, aby nám došlo, že neustálý technologický růst ničí naši lidskou podstatu a tím pádem i Matku Zemi. Stali se z nás predátorští dravci, nelítostní žraloci, kteří na Matku zapomněli, zradili ji. Lidé! Vždyť my jsme z ní přece vyrostli, je naší matkou, ale my se k ní chováme jako k maceše. Nikdo to nechce slyšet, protože se vlastně nic neděje. Pořád to šlape. Pořád ta propast není vidět, a tak se řítíme stále dál, vzhůru a vpřed. Ano, pořád to šlapalo. Až do včerejška. A náhle je tu čas k zastavení, k zamyšlení. Jistě, ne u těch v první linii. Kamkoliv volám k známým a přátelům, jsou až paradoxně vděční za tu chvíli klidu, když se vše zastavilo. Mají čas k přehodnocení svého života, někteří se vrátili k svým dětem či k starým rodičům, které zanedbávali, jiní si dělají pořádek ve svých věcech, na chalupách, doma, jiní pracují na něčem, na což předtím neměli čas. Jsme svědky i návratů k činnostem, o které bychom včera ani nezavadili. Prostě jako by se svět den ze dne změnil. Mění se nám priority. To určitě. Ze spousty do včerejška důležitých věcí jsou dnes prkotiny. Vlády na celém světě zlehka vyhazují miliardy, což nikdy nečinily. Že by začal boj o přežití? Všichni k pumpám je heslo na naší lodi plující po rozbouřeném moři. Ti u těch pump, ti v první linii, díky Bohu, ti makají za nás všechny. Díky jim! Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem byl v TV Horizont, na pořad, který tehdy moderoval příjemný klučina Daniel Stach. Bavili jsme se o konci světa podle mayského kalendáře. Samozřejmě, že tomu pořádně nerozumím. Kdo taky? Jen tuším, jen podvědomě tuším, že tato indiánská moudra, která vycházejí z obrovsky niterné a tisícileté znalosti Matky přírody i celého kosmu a jeho mechaniky, s kterými byli v blízkém duchovním porozumění, nám nesdělují žádné lži. Indiáni nám jednoduše nikdy nesdělovali žádné lži. Nemají důvod, proč by to dělali. A tehdy, jak si matně vzpomínám, jsem Danovi řekl, že nejde o nějaký konec světa, kdy se bude bortit zeměkoule na tisíce kousků, ale že se možná, možná, možná, bude jednat o nějakou změnu, očistu. O očistu v nás? Že vstoupíme do očištěného nového světa? Možná tak nějak jsem to řekl. A jako by se to dělo. Kamarádi, když se se mnou dnes loučí v telefonu, říkají na shledanou v nových časech. V časech, kdy vše bude jinak. V časech, kdy už nebude nic, jak bývalo. Ani neříkáme jako Honza Masaryk z Londýna, na shledanou v lepších časech. Třeba to lepší časy nebudou, materiálně porovnávaje s tím naším, tedy už bývalým časem, kdy jsme se pyšně rozvalovali v luxusu a v rozcapenosti jsme se cpali borůvkami v lednu, kdy jsme jídlo v duchovní prázdnotě a bez posvátného vztahu vyhazovali v metrácích do popelnic, kdy jsme museli mít ty nejnovější modely čehokoliv, aniž by ty starší ztratily svoji funkčnost. Jistě, někteří ne, ale popelnice a sběrové dvory vypovídají své. Ten svět, který nás čeká, bude zřejmě zcela jiný. Dá-li Bůh. Určitě bude bez rozcapenosti, bez těch symbolických borůvek v lednu, určitě si budeme všeho mnohem víc vážit a rozmýšlet si něco vyhodit jen tak, jako dosud. Ano, určitě budeme skromnější. Doufám. Doufám, že se konečně ponaučíme, že dojde ke všeobecné katarzi. K tomu jsem v posledních třech letech intenzivně vyzýval jako k jedinému řešení naší budoucnosti, ale jako bych hrách na zeď házel. Raději se demonstrovalo, aby to někdo zařídil. Ne, to my sami to musíme zařídit. Určitě budeme i víc rozjímat o své existenci, o duchovním rozměru Všehomíra. A to je i cesta k nápravě naší společnosti, naší Země. Anebo jsem jen nenapravitelný a naivní snílek? Zřejmě právě toto měli na myslí ti moudří Mayové se svým koncem světa, aby přišel svět nový. Aby přišly nové časy! A tak bych možná dnes Danu Stachovi odpověděl asi o trochu jasněji, i když ne o moc. My bílí stále tápeme a jsme zanedbaní v duchovních cestách Univerza. Vstoupíme do jiného kosmického světa, do nových časů? Mayové se možná v těch mnoha tisíciletých výpočtech spletli o kosmetických osm let. Co to je osm let proti stáří vesmíru?! Kdo ví. Nejde o to malovat čerta na zeď. Jde o to si uspořádat svůj život a své nové priority, což si troufám říct, že se mnoha miliónům z nás právě stává. Buďme klidní a přijměme vše jako dar k naší změně, k naší katarzi. Jistě, já a mnozí z mé starší generace možná nepřežijí, ale jde hlavně o naše děti, o nové generace, aby byly moudřejší, než jsme byli my. Ne, aby byly bohatší, jak jsme si vždy přáli. Ale aby tento svět řídily mnohem lépe než my. A tak si to přáli a přejí indiánští mudrci, kterým jsme měli již dávno naslouchat: „Udržujte naši zem čistou i pro své syny a dcery…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25

Změníme klima?

Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.   „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?   Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.   Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“   Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…   Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.   „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.   Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-08 08:55:24

Dávka free spinů každý týden u Apolla je opět tady!

Začni každý den s novou šancí na výhru! Apollo casino ti přináší free spiny každý den, abys mohl zažít vzrušení a radost z výhry bez zbytečného čekání. Přečti si, jak si můžeš každý den přijít na své free spiny a roztočit svůj osud k lepšímu! The post Dávka free spinů každý týden u Apolla je opět tady! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2025-04-24 12:14:00

Jak je možné, že Shopem roku je Gigamat?

Praha 24. dubna 2025 (PROTEXT) - Shopem roku 2024 se stal Gigamat. To, že získal ocenění v nejprestižnější kategorii Cena kvality a navíc ve skupině zboží jako Dílna, stavba, zahrada, je nečekané. Zajímalo nás, co za tím stojí a tak místo, abychom se ptali jednatele, který to určitě ví a bude na to připravený, zavolali jsme si rovnou na jejich zákaznickou linku.Oni nic netušíc, proč voláme, se ozvali klasicky: „Krásný dobrý den, vidíme, že nám volá pro nás neznámé číslo, s čím vám můžeme pomoci?“ A tohle, přesně tohle, mě dostalo. Všichni mi chtějí něco prodat, Gigamat chce pomoct. Fajn, řekl jsem si, nebudu tak ostrý, jako vždy, a začnu zvolna: „My, média, jsme se dozvěděli, že gigamat.cz se stal shopem roku a vyhrál rovnou stříbro v kvalitě. Co za tím stojí?“ Pravda, dotaz je trochu lstivý a chce vytáhnout negaci z protistrany, proto tady jako média jsme.Odpověď? „Je to jednoduché, nic než péče. To není o nás, to je o našich klientech. Máme jich dneska skoro 270 tisíc a to jenom v Čechách, v dalších zemích jako je Slovensko a Maďarsko jsou další. Celé je to o tom, že my máme v DNA pomáhat. A něco vám řeknu, ono to není jenom v kódu firmy, ale i v názvu. Naše společnost je zároveň už skoro 25 let výrobcem a distributorem naší značky, jedné z nejoblíbenějších značek elektrického nářadí. A že neuhádnete, jak se jmenuje, když jsme u té snahy pomáhat.., co?“ Pravda, slečna na zákaznické lince je asi víc připravena, než já, tak pokorně odpovídám, že jsem slyšel o tom, že Bosch a další budou dodavateli Gigamatu, ale po značce nářadí, kterou vlastní, jsem nepátral. Slečna odpovídá: „No, když jsme u té pomoci, značka, kterou distribuujeme, se jmenuje jako pomoc sama. A to je Asist. Asist od slova – pomáhat, asistovat.“ Celkem mě zarazilo, jak to mají srovnané. Povídám tedy: „Asist znám, ten je skoro všude, ale vlastní spojení pomoci mě asi nikdy netrklo. Pokud ale říkáte, že je jedna z nejoblíbenějších, kolik kusů jste tedy prodali? Není to tajné?“ Slečna odpovídá: „Jééé, to vám hned najdu, máme to na stránkách. Vidím, že máme prodáno k 6 miliónům kusů elektrického nářadí jako firma.“ Spadla mi brada. 6 milionů kusů, to je každý druhý chlap včetně dětí a ještě pár žen, kdyby každý měl jeden kus. To je dost dobrý zásah.Nicméně vracím se k tématu, zpátky ke Gigamatu. „Vy jste se stali eshopem roku, to je skvělý. Co je to cena kvality?“ Milá, slečna, byť trochu rázná, mi vysvětluje: „Cena kvality nejde obejít, Heureka si měří zákaznické recenze na náš eshop a vyhodnocuje, kolik lidí v absolutním počtu je spokojeno s našimi službami: rychlostí dodání, kvalitou zboží, sortimentem, novinkami a i cenami. No, a z 54.000 eshopů, co jsou v České republice, se stal Gigamat ve své kategorii zboží dvojkou na trhu. Takže kdybyste se ptal, co to pro nás znamená… Je to cena od lidí pro lidi a my za to můžeme jen poděkovat a slíbit, že se budeme snažit být ještě lepší. Že jsme teprve na startu, i když Gigamat je tady už 13 let, a že máme velké cíle.“To mě dorazilo. Nic mi nechtěla prodat a pomohla mi. Poděkoval jsem a řekl jsem si, že je čas ověřit si informace. A výsledek: měla pravdu, ano je tady opravdu přes 50 tisíc eshopů. Česká republika má rekord v počtu eshopů na obyvatele. Dále, proklepnul jsem si Asist, ano – podle všech zdrojů, uvedli na trh v Evropě dokonce přes 6 miliónů produktů. No a na závěr jsem se podíval na Heureku a vyhlášení cen. Ano. Gigamat je opravdu Shopem roku na druhém místě, a to z 54.000 eshopů.A víte co, já jim to přeju, chtěj pomáhat, jestli mají 270 tisíc zákazníků a ti rozhodli z určité části, je potřeba to vzít v úvahu a pokud chtějí pomáhat, tak proto jsem ten článek napsal, protože tohle, má smysl. Kéž by tady bylo víc takových Gigamatů. Názvem sice velcí ale vnímají každý detail. Za mě, respekt.Fáze 2: Majitel, jednatel. Bleskem jsem se s ním spojil. Cože, jeho číslo je dohledatelné na webu? To se nestává často. Chci telefonický rozhovor, abych stíhal uzávěrku. Dal mi termín to samé odpoledne, jak mu skončila porada s marketingem. Položil jsem pár otázek s tímhle výsledkem, udělejte si obrázek sami:„Neštve vás, že je někdo první – že je před vámi?“ „Ne, vždycky je někdo před vámi, ve všem, je to motor, motor změn a změny cílů.“„Co se změnilo, když vyšlo ve známost, že promiňte mi to slovo, ze středně velkého eshopu je najednou dvojka na trhu?“ „Začali nám volat novináři, ale hlavně dodavatelé. Pochopili, že tím, jak budeme otevírat nové kategorie, jsme pro ně atraktivní. Má to ale jeden háček.“ „Jo, a jaký, ptám se zvědavě?“ „Háček je v tom, že my bereme jen ty nejlepší. Ti co mají nejlepší kvalitu a co našim zákazníkům dají skvělé ceny. Prodávat draze umí skoro každý, my chceme pomáhat zákazníkům, takže jim ‚předvybereme‘ zboží v dané kategorii, to znamená, že dodavatel, co má skvělou kvalitu a skvělé ceny, hraje prim.“„Podle čeho vybíráte dodavatele?“ Pan Herda hbitě odpovídá: „Podíl na trhu, známost značky, logistika a fajn přístup. Tehdy ho chceme, ale z 20 vybereme nakonec třeba jen 2 až 3. Víc ne. Vyjednáme ceny, dáme zboží na sklad. Náš eshop musí být jednoduchý. Žádný marketplace, kde máte 30 tisíc zubních kartáčků. Zákazník je pak zmatený. Na Gigamatu to opravdu vybere na pár kliků a za 2 minuty odesílá objednávku. A buď ten den má zboží, nebo do druhého dne. Možná nejsme nejrychlejší, ale o to více ušetříme jak jejich čas, tak peníze. A to je to, co chceme, chceme být parťáci.“„Fajn říkám, nějaké plány?“ „Ano, máme. Dnes obchodujeme kolem 5000 produktů, letos jich chceme 30 tisíc. Ale pozor, každý jeden produkt je předvybraný z hlediska reklamací, kvality cen atd. A to v kategorii spotřebního zboží.“Dobře to zní logicky. Pokládám další otázku: „Máte vůbec sklady, nebo dodání řeší vaši dodavatelé ze svých skladů jako je tomu u marketplaců a mnoha eshopů?“ „Ano. Máme svoje sklady, máme sklady na Kladně a zároveň otevíráme svoje sklady u D8. Tam máme 8000 m2. My odesíláme vše z našich skladů, jinak si nemůžeme ručit za kvalitu. Proto možná zákazník dostane zboží někdy ten den, někdy za 2 dny, ale my opravdu chceme být pro naše zákazníky parťáci.“„Říkáte, že vás dodavatelé teď hodně oslovují, berete i dodavatele ze zahraničí? Co Temu, Alibaba, AliExpress a další, nemáte s nimi v plánu něco otevřít, jako to dělají známé marketplacy?“ „Ne ani náhodou. Ano, oni by chtěli, hledají mnoho kanálů, jak sem dostat to svoje zboží, ale naše cesta je jiná. Tu práci uděláme my: vybereme to nejkvalitnější zboží, vyjednáme cenu a dodáme ho. Nakupujeme v Německu, Holandsku, Belgii, ale hlavně od dovozců a velkých distributorů v České republice. Od přeprodejců nebereme nic, tam by nám nevyšla cena pro naše zákazníky.“„Fajn, mám poslední otázku, stíháte držet krok s ohledem na umělou inteligenci s ostatními?“ „Stíháme, ale jenom díky přirozené inteligenci, která vyplývá ze zkušenosti našich zákazníků, kterou nám denně, díky recenzím, předávají. Ono implementovat všechno ‚umělé‘ není vždycky výhra. My jsme z masa a kostí a našimi zákazníky jsou lidé. A tak to zůstane. Jsme tu proto, abychom s nimi řešili jejich potřeby a pomohli. Nic víc, nic míň. Na oslavy není čas, bereme to jako naši práci a děláme ji rádi.“„Fajn, díky za rozhovor.“ Rozloučil jsem se a mám jasno. Kde je pokora, je reálnější cíl, kde je cíl, je cesta. A vypadá to, že gigamat.cz ji našel. Kontakt pro novináře:Veronika Kalicovovákalicovova@rs-we.com Zdroj: Gigamat.cz 

Čas načtení: 2025-05-20 08:40:11

10 free spinů každý den? Jedině u Star Casina!

Roztoč válce každý den díky skvělé akci od Star Casina! Jen vlož a protoč a 10 free spinů je tvých - a takto každý den až do konce akce. Každý jeden den tak bude o trochu lepší! Takže pokud tě zajímá víc, pokračuj ve čtení článku, kde najdeš vše potřebné. The post 10 free spinů každý den? Jedině u Star Casina! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-09-16 10:55:38

Bonusový festival u Sazky: Každý den nový dárek s online losy!

Každý den nová šance, každý den jiné překvapení! Sazka spustila bonusový festival, kde si od 15. do 22. září otevřeš každý den nový dárek – ať už los zdarma, peníze navíc nebo něco tajemného. Co se skrývá dnes? To zjistíš jen tehdy, když budeš u toho. The post Bonusový festival u Sazky: Každý den nový dárek s online losy! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2026-03-21 15:54:00

HEROAD přináší novou éru hraní: Profesionální vybavení za nepřekonatelnou cenu

Šen-čen (Čína) 21. března 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost QCY s hrdostí oznamuje oficiální uvedení HEROAD, průlomové nové e-sportovní značky zaměřené na redefinování soutěžního prostředí. Značka HEROAD je založená na základní filozofii „Pro hráče. Pro vítěze". Přichází, aby překlenula dlouhodobou propast mezi špičkovým herním vybavením a dostupnými cenami a zajistila, že každý hráč bude mít nástroje potřebné k dosažení vítězství.Příběh značky HEROAD: Vylepšete hrdinu, určete cestuZnačka HEROAD vznikla ze společné vize hráčů nové generace a zkušených inženýrů, které už přestalo bavit dělat kompromisy, jež jsou dnes na trhu běžné. Příliš dlouho byli hráči nuceni volit mezi předraženým špičkovým vybavením a dostupnými alternativami, které při zátěži selhávaly.„Tuto značku jsme vytvořili, abychom přestali dělat kompromisy," říká zakládající tým značky HEROAD. „Naše cesta začala jednoduchou frustrací z rozdílu mezi herním vybavením. HEROAD je naše nová hranice, snaha vylepšit hrdinu v každém hráči a vytyčit cestu, kterou se vydá k velikosti."Mark of Edge: Odznak ctiJádrem značky je Mark of Edge. Mark of Edge je více než jen logo. Je to symbol soustředěné pozornosti, která je v e-sportu s vysokými sázkami potřeba. Design loga vyjadřuje preciznost nutnou k tomu, abyste udeřili jako první a zasáhli cíl, a ztělesňuje odvahu překonávat vlastní hranice.Tým značky HEROAD věří, že srdcem e-sportu je nekompromisní honba za extrémem. Každá ostrá hrana symbolu značky probouzí hlad po vítězství. Je to meč, který každý hráč nese na své cestě na vrchol, čestný odznak pro ty, kteří se nehodlají spokojit s ničím menším než dokonalostí.Profesionální nástroje pro každého hráčePozice značky HEROAD je jasná: Vytvářet herní nástroje profesionální úrovně pro neúnavnou cestu každého hráče za hrdinstvím. Mise značky je demokratizovat profesionální hraní tím, že poskytne výkonné nástroje každému hráči na Zemi.Počáteční vlajková řada se zaměřuje na herní sluchátka, která poskytují pohlcující, vysoce kvalitní zvuk a dokonalou komunikaci, která je nezbytná pro taktickou převahu. To je teprve začátek širší mise. Inženýrské týmy již vyvíjejí komplexní ekosystém periferních zařízení včetně klávesnic, myší, reproduktorů a dalších. Budoucí produkty budou zahrnovat také podložky pod myš, streamovací vybavení a nositelnou technologii navrženou s hlubokým respektem ke komunitě hráčů.Vize a hodnoty: Podpora hrdinůZnačka si klade za cíl být víc než poskytovatelem hardwaru; jejím cílem je stát se dokonalým společníkem na hrdinské cestě každého hráče. Díky hodnotě „Podpora hrdinů" je každý produkt vytvořen s hlubokým respektem k úsilí, praxi a konečnému vítězství.Každý kus vybavení je navržen tak, aby nabízel vynikající poměr ceny a kvality, čímž zajišťuje, že zkušenost na profesionální úrovni už není omezena vysokou cenou. Tato demokratizace technologie umožňuje talentu zazářit bez ohledu na rozpočet hráče.Buď připraven. Sleduj novinkyHranice je otevřená. Jak se rozsáhlá produktová řada postupně rozšiřuje, značka zve herní svět k tomu, aby byl svědkem vývoje výkonu. Dokonalost už není luxus; je to standard.Pro více informací, novinky o produktech a o nadcházejících akcích u příležitosti uvedení nových produktů navštivte stránku www.qcy.com nebo sledujte oficiální kanály společnosti na Instagramu či Facebooku.Pro hráče. Pro vítěze. Přichází nová éra hraní.O značce HEROADHEROAD, dceřiná společnost firmy QCY, je značkou e-sportů, která se snaží bořit zažité konvence. Zaměřuje se na poskytování profesionálního vybavení za dostupnou cenu. Pod sloganem „Pro hráče. Pro vítěze" značka kombinuje inženýrskou dokonalost s hlubokým pochopením herní kultury, aby podpořila hráče po celém světě. Každý produkt od špičkových náhlavních souprav až po přesná periferní zařízení je označen značkou „Mark of Edge", symbolem intenzivního soustředění, které je nutné k tomu, aby hráč udeřil jako první a zasáhl cíl. HEROAD existuje, aby vylepšil vlastnosti hrdinů, definoval cestu a sloužil jako dokonalý společník na cestě každého hráče na vrchol.Kontakt pro média: PR@qcyearphone.comOficiální webová stránka QCY: https://www.qcy.com/Foto: https://mma.prnewswire.com/media/2937683/Heroad.jpgLogo: https://mma.prnewswire.com/media/2415696/QCY_LOGO_Logo.jpg

Čas načtení: 2026-03-26 11:58:00

Sobotní úklid Česka podpoří i sběr starých mobilů

Praha 26. března 2026 (PROTEXT) - Už za dva dny, v sobotu 28. března, proběhne letošní hlavní termín dobrovolnické akce Ukliďme Česko. Po celé republice vyrazí tisíce lidí uklízet parky, lesy, břehy řek i města a obce. Naplánováno je celkem 3700 akcí a organizátoři vyzývají veřejnost: „přidat se může stále každý.“Zapojení je jednoduché – stačí si vybrat z mapy na www.UklidmeCesko.cz/map/ úklidovou akci ve svém okolí a dorazit na místo setkání. Vítáni jsou jednotlivci, rodiny s dětmi i neformální skupiny přátel. Každý pár rukou pomáhá vrátit přírodě její krásu a zbavit krajinu odpadků, které do ní nepatří.„Ukliďme Česko není jen o sběru odpadků. Je to především důkaz, že lidem není jejich okolí lhostejné. Každý dobrovolník vysílá jasný signál, že na čistém prostředí záleží,“ říká Mirek Kubásek z pořádajícího spolku.Pomoci lze ale i jinak než samotným úklidem. Pod hlavičkou spolku Ukliďme Česko probíhá letos projekt www.ReRekord.cz, který vybízí veřejnost k odevzdání starých mobilních telefonů k recyklaci. Nepoužívané telefony často končí zapomenuté v šuplících, přesto obsahují cenné materiály, které lze znovu využít. Za každý odevzdaný mobil navíc putuje finanční příspěvek 10 Kč na podporu úklidových aktivit – na pytle, rukavice a další vybavení pro dobrovolníky. Účastníci se zároveň mohou zapojit do pokusu o český Recyklační Rekord a soutěžit o nové mobilní telefony. Stačí nepoužívaná zařízení zabalit a bezplatně odeslat přes Zásilkovnu, nebo jednoduše přinést na sraz úklidové akce.Jarní úklid je příležitostí udělat konkrétní krok pro životní prostředí a zároveň strávit den smysluplnou aktivitou na čerstvém vzduchu. A pokud se nemůžete zapojit osobně, i sdílení výzvy nebo podpora recyklace starých mobilů pomáhá. Každý krok se počítá.Více informací a mapu úklidů najdete na: www.uklidmecesko.czInformace o sběru a recyklaci mobilních telefonů: www.rerekord.cz Zdroj: Ukliďme ČeskoČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.

Čas načtení: 2026-05-07 13:22:04

Novinkový Hvězdomat u Star Casina: Získej každý den 1 zatočení

Roztoč to se Star Casinem každý den! Květen přináší oblíbený Hvězdomat, ve kterém můžeš každý den získat zajímavou odměnu. Čekají na tebe free spiny, bonusové body i další překvapení schované ve hvězdném kole štěstí. Stačí splnit jednoduché podmínky a každý den využít šanci na výhru. Pokračuj ve čtení a my ti vše prozradíme. The post Novinkový Hvězdomat u Star Casina: Získej každý den 1 zatočení appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.