Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-23 18:45:00

Vrána v reprezentaci: Cítím se nejlíp za rok a půl. Závislost? Hodně osobní...

Po telefonátu s GM Petrem Nedvědem neváhal. Sbalil se a vyrazil přes oceán na Slovensko bojovat o místo v českém týmu pro MS. Jakub Vrána (28) může být nejpřekvapivějším jménem v závěrečné nominaci. Ne proto, že by byly pochyby o jeho hokejových dovednostech. Za mořem prošel asistenčním programem, měl problém se závislostí. „Cítím se asi nejlíp za poslední rok a půl,“ tvrdí útočník St. Louis, jenž dohrál sezonu na farmě ve Springfieldu.

Čas načtení: 2024-04-23 18:45:00

Vrána v reprezentaci: Cítím se nejlíp za rok a půl. Smlouvu teď neřeším

Po telefonátu s GM Petrem Nedvědem neváhal. Sbalil se a vyrazil přes oceán na Slovensko bojovat o místo v českém týmu pro MS. Jakub Vrána (28) může být nejpřekvapivějším jménem v závěrečné nominaci. Ne proto, že by byly pochyby o jeho hokejových dovednostech. Za mořem prošel asistenčním programem, měl problémy. „Cítím se asi nejlíp za poslední rok a půl,“ tvrdí útočník St. Louis, jenž dohrál sezonu na farmě ve Springfieldu.

Čas načtení: 2024-06-21 16:30:00

Barák míří do základu: Odpovědnosti se nezříkám. Nevyzpytatelný mu sedí

PŘÍMO Z NĚMECKA | Měl by se obsadit do zásadní role, ve středu pole dodat mužstvu rozvahu, nápad, podpořit proti Portugalsku odstřiženého Patrik Schicka. Antonín Barák, elegán z Fiorentiny, zaujal už v prvním duelu jako střídající, proti Gruzii půjde v Hamburku do druhého zápasu EURO 2024 ve startovací jedenáctce. „V těžkých zápasech se cítím nejlíp,“ varuje soupeře.

Čas načtení: 2024-06-21 16:30:00

Barák míří do základu: Odpovědnosti se nezříkám. Nevyzpytatelný míč mu sedí

PŘÍMO Z NĚMECKA | Měl by se obsadit do zásadní role, ve středu pole dodat mužstvu rozvahu, nápad, podpořit proti Portugalsku odstřiženého Patrik Schicka. Antonín Barák, elegán z Fiorentiny, zaujal už v prvním duelu jako střídající, proti Gruzii půjde v Hamburku do druhého zápasu EURO 2024 ve startovací jedenáctce. „V těžkých zápasech se cítím nejlíp,“ varuje soupeře.

Čas načtení: 2025-03-08 09:10:13

Slávista Douděra před derby: Jsem plašan a jsem za to rád. Cítím na sobě extrémní změnu

Na jaře nevynechal ve fotbalové lize ani minutu. Zase se mu ozývají z nároďáku. V sobotním derby se Spartou (19.00 h) se může s kolegy ze Slavie zase přiblížit titulu. V sezoně, v níž si on sám v soukromí procházel peklem. Teď ale David Douděra tvrdí: „Fyzicky i psychicky se cítím nejlíp za posledních deset let!“

Čas načtení: 2026-02-02 10:15:00

Skuhravý? Skoro jako Šádek, usmál se obrozený Krmenčík. Fyzicky se cítí skvěle

Jo, tohle byl on za starých dobrých časů, kdy válel za Plzeň, Slavii či reprezentaci. Michael Krmenčík (32) v módu, který je prospěšný celému týmu. Když zkušený a leckdy už zatracovaný útočník v neděli naskočil po hodině hry do bitvy s Baníkem, pomohl k obratu z 0:2 na 2:2. Třeba asistencí na druhý gól Slovácka. „Musím říct, že fyzicky se cítím nejlíp za posledních čtyři, pět let. Doufám, že je to na hřišti vidět,“ prohlásil rodák z Kraslic. 

Čas načtení: 2026-04-08 16:56:00

Tichý kapitán Zlína Holík: Od hokeje odpočívat nemusím. V klubu chce zůstat, cítí se dobře

Na střídačku už si mobil nosit nemusí, jeho manželka Lucie, Česká Miss World 2013, na konci března v Brně-Bohunicích úspěšně porodila dceru Justýnu. Petr Holík (33) tak válčí ve finále play off Maxa ligy jako kapitán Zlína a dvojnásobný otec. Hra mu jde od ruky, s Berany v pátek přijede na Vysočinu za stavu 2:2 na zápasy. „Cítím se nejlíp za dva a půl roku,“ říká kreativní centr v rozhovoru pro iSport. Registrujte se ZDARMA na iSport.cz, získejte přístup k celému článku a exkluzivní slevě na televizi >>>

Čas načtení: 2024-11-04 00:01:00

Warneři v kinech pohřbili Eastwooda, digitálně omlazený Hanks si připisuje propadák

Dovolím si parafrázi na úvodní monolog Galadriel ve Společenstvu Prstenu: „Svět se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to v kinech“. Vzpomínáte ještě na časy, kdy hollywoodská studia cpala na podzim / o Vánocích do zámořských sálů svoje oscarová želízka v ohni a doufala, že chvála kr...

Čas načtení: 2026-01-31 15:03:00

Wellness revoluce v hubnutí nazvaná FastKeto.Fit

Co kdyby hubnutí nemuselo znamenat únavu, špatnou náladu a neustálý hlad? FastKeto.Fit přináší revoluci – personalizovaný přístup ke ketogenní dietě, který se zaměřuje nejen na váhu, ale především na vaši energii, vitalitu a celkové wellness.  Proč je FastKeto.Fit jiný? Většina diet slibuje rychlé hubnutí, ale málokterá řeší, jak se při tom budete cítit. FastKeto.Fit jde dál – vytváří personalizovaný plán, který: Zvyšuje vaši energii – žádné odpolední propady, jen stabilní výkon po celý den Zlepšuje mentální jasnost – lepší koncentrace, paměť a produktivita Podporuje kvalitní spánek – hlubší regenerace pro lepší zítřek Redukuje záněty v těle – méně bolesti, více pohody Stabilizuje náladu – bez výkyvů způsobených cukrem Wellness filosofie FastKeto.Fit Nejde jen o to, kolik vážíte, ale jak se cítíte každý den. Energie na ranní běh, koncentrace v práci, kvalitní čas s rodinou, klidný spánek – to je skutečný wellness. A přitom hubnete přirozeně a udržitelně. Ketóza: Přirozený wellness stav vašeho těla Ketogenní dieta přepíná vaše tělo do stavu ketózy – metabolického procesu, kdy tělo spaluje tuky místo cukrů. Výsledek? Stabilní energie Ketony poskytují konstantní palivo pro mozek i tělo – bez energetických horských drah Mentální klarita Mozek miluje ketony – zažijete ostřejší myšlení a lepší soustředění Protizánětlivé účinky Keto dieta snižuje chronický zánět – základ mnoha civilizačních nemocí Dlouhodobá sytost Tuky a bílkoviny zasytí na hodiny – zapomeňte na neustálé svačení Váš osobní wellness plán za 5 minut FastKeto.Fit vytvoří jídelníček přesně pro vás na základě: Vašeho wellness cíle – energie, hubnutí, mentální výkon? Životního stylu – aktivita, stres, pracovní režim Zdravotního stavu – alergie, intolerance, preference Času na přípravu – od 15 minut do hodinové kulinářské terapie Vytvořit můj wellness plán Wellness transformace našich uživatelů "Nejdřív jsem si všimla energie – ráno jsem vyskakovala z postele místo odtahování se do kuchyně. Pak přišla mentální jasnost v práci. A až nakonec jsem zjistila, že jsem zhubla 9 kg. Ale to už bylo jen bonus k tomu, jak skvěle se cítím!" Lucie, 39 let, marketingová manažerka "Jako podnikatel jsem potřeboval stabilní energiu od rána do večera. Keto mi dalo přesně to – žádné odpolední vyčerpání, ostřejší myšlení a jako bonus jsem se zbavil 15 kg, které mě táhly dolů. Cítím se o 10 let mladší." David, 45 let, IT podnikatel "Po menopauze jsem bojovala s únavou, špatným spánkem a přibíráním. FastKeto.Fit mi vrátil život – spím jako mimino, mám energii na vnuky a konečně se cítím ve své kůži. Zhubla jsem 12 kg, ale hlavně jsem našla svou vitalitu." Věra, 54 let, učitelka Nejčastější wellness otázky Jak rychle pocítím změnu v energii? Většina lidí hlásí zvýšenou energii už po 3-5 dnech, kdy tělo přechází do ketózy. První týden může být adaptační, ale pak přichází stabilní, dlouhodobá energie. Zlepší se mi opravdu spánek? Ano! Stabilní hladina cukru v krvi během noci znamená klidnější spánek bez probouzení. Mnoho lidí hlásí hlubší REM fáze a lepší regeneraci. Co když mám náročnou práci vyžadující mentální výkon? Perfektní! Ketony jsou preferované palivo pro mozek. Manažeři, programátoři, studenti – všichni hlásí lepší koncentraci a produktivitu na keto dietě. Musím se vzdát společenského života? Vůbec ne! Keto je flexibilní wellness životní styl. Naučíte se vybírat správná jídla v restauracích a na akcích. Steak s grilovanou zeleninou? Perfektní keto! Začněte svou wellness revoluci dnes Představte si, že za měsíc: Vyskakujete z postele plní energie Máte ostrou mysl po celý den Spíte jako mimino Cítíte se mladší a vitálnější A mimochodem – kalhoty vám jsou volné To není sen. To je FastKeto.Fit. Vytvořit můj personalizovaný plán Wellness je cesta, ne cíl FastKeto.Fit není krátkodobá dieta – je to investice do vašeho dlouhodobého wellness. Energie, vitalita, mentální jasnost a kvalitní spánek nejsou luxus, ale váš přirozený stav. Ketogenní dieta vám pomůže tento stav obnovit. A hubnutí? To přijde samo jako vedlejší efekt zdravého, vitálního těla.Váš personalizovaný wellness plán: Vytvořit plán #FastKetoFit #Wellness #KetoLifestyle #Energie #Vitalita #MentálníJasnost #ZdravýSpánek #KetoWellness #WellnessRevolution #ZdravýŽivot

Čas načtení: 2022-02-21 08:58:08

První lásky, šikana a sociální sítě. Česká televize natočila první hraný webseriál TBH o životě středoškoláků

Na brněnské střední škole se život točí kolem florbalu, mejdanů s levným alkoholem, počtu sledujících na Instagramu nebo prvních lásek. Studenty Máju, Nessu a Lukyho by nikdy nenapadlo, že na ně jejich spolužák může vytáhnout zbraň. Útok, který zásluhou sociálních sítí odkryje i jejich slabiny, je expozicí prvního hraného webseriálu z produkce České televize. Všech deset dílů série TBH mohou diváci zhlédnout v iVysílání. „Na TBH mě zaujalo, že se zabývá vztahy a pocity teenagerů, lidí v tom zvláštním období mezi dětstvím a dospělostí, kdy se zapojují do společnosti a jejích institucí, hledají a vymezují své společenské postavení, ale také duševně dozrávají, uvědomují si, jací jsou, a uvědomují si i svou sexuální identitu. Z námětu bylo zřejmé, že se na svět budeme dívat jejich očima. Pro mě je to v mém věku vzdálený svět, ale zároveň si sama toto období hodně pamatuji včetně toho, jak moc mě formovalo,“ říká kreativní producentka Alena Müllerová. TBH se obrací k teenagerům a jejich rodičům s citlivými tématy, jakým je například šikana. Vyprávění sleduje události z různých pohledů hlavních postav po dobu jednoho měsíce po střeleckém útoku. Vrací se ovšem i do doby před incidentem a vysvětluje tak příčiny změn v jejich životech. „Klíčová pro nás byla autenticita a empatie, se kterou zobrazujeme postavy, z nichž každá má svůj pohled na situace i vztahy, a dáváme tak zaznít různým hlasům a přístupům. A díváme se pod povrch, proto jsou různé epizody z perspektivy různých postav, abychom mohli vnímat často kontrast mezi tím, jak působí navenek, a tím, jak vše prožívají v soukromí. K tomu odkazuje i název – TBH je zkratka z internetového slangu ‚to be honest‘ aneb ‚upřímně‘ a naše postavy se různým způsobem musí postavit k pravdě o sobě samých, najít se a rozhodnout se, jestli být samy sebou – a za jakou cenu,“ vysvětluje režisérka a autorka námětu Lucia Kajánková. Dívčími hrdinkami vyprávění jsou aktivistická Mája, jež se díky živému vysílání ze střeleckého útoku mění z outsiderky ve školní hvězdu, a její spolužačka Nessa, jejíž vysoký sociální kredit naopak utrpí vinou jejího nevlastního bratra – dlouhodobě šikanovaného Tondy. „Je mi blízká v neschopnosti vyjadřovat ve velkém něžné a obecně kladné emoce, jako je láska nebo vděk. I když něco takového cítím, je pro mě těžké to vyjádřit, cítím se trapně, jako kdyby to byla spíš slabost,“ svěřuje se představitelka Nessy Martina Jindrová. Z chlapců je největší pozornost věnována traumatizovanému Lukymu, jehož bezpečný svět rozvrátí problémy s vlastní sexuální identitou, a jeho dlouholetému kamarádovi Pavlovi, jenž se po útoku stává ve florbalovém týmu přirozenou autoritou. „Doba šla sice dopředu, ale pořád ne dostatečně. Stále si kladu otázku, jak bych já sám mohl osobně přispět k tomu, aby to pro společnost obecně nebylo natolik palčivé. TBH je určitě jedním z těchto kroků,“ komentuje seriálový Pavel, student herectví Jiří Hába, dějovou linku o sexuálních a genderových menšinách. Roli sociálních sítí a moderních technologií sleduje webová série s kritickým odstupem. V rámci projektu na nich čas trávili samotní scenáristé, kteří spolu komunikovali v rolích konkrétních postav. Kajánková na scénářích spolupracovala s šesti autory, svými studenty na katedře dramaturgie a scenáristiky na pražské FAMU. „Texty vznikaly ve formátu writers’ room. To znamená, že jsme pracovali společně – stavěli linky, rozpracovávali postavy, prohazovali si mezi sebou scénáře epizod, které jsme si dramaturgovali a přepisovali. Vzhledem k tomu, že část práce probíhala během covidové uzávěry, tak jsme se částečně virtuálně odstěhovali do světa našich postav, dělali jsme si tematické improvizace, kdy jsme si psali do skupinových nebo soukromých konverzací na sítích právě za postavy,“ popisuje Kajánková. Autentičnost projektu zajistily také rešerše prováděné pomocí speciálních dotazníků přímo mezi cílovým publikem na vybraných školách. Na mezinárodním festivalu Serial Killer 2021 získal projekt Cenu za nejlepší webový seriál. Tento úspěch odstartoval zájem dalších mezinárodních festivalů a přehlídek. Už před svou premiérou tak bylo TBH uvedeno na festivalech Mezipatra, Juniorfest, Tallinn Black Nights či na Berlinale Series Marketu. V červnu pak bude soutěžit na Prix Jeunesse v Mnichově.

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2019-09-11 20:21:50

Vydavatel na cestách – Evropou bez cíle. Běženci

Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas… Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb. Restaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole. Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím. V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří. Má novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe. A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-17 13:39:32

Francouzský komiksový výtvarník Blexbolex: V 60. letech u vás byli velice zajímaví umělci

Ilustrátor, tvůrce komiksových a obrazových knih Blexbolex publikuje nejen v rodné Francii, ale také v cizině. Čtyři z jeho titulů ostatně vydalo i nakladatelství Baobab. Dnes žije na okraji Lipska, daleko od ruchu březnového Lipského knižního veletrhu. Dobře to souzní s jeho něžně hravým, inteligentním kreslířským stylem. Na prkenné podlaze Blexbolexova starého bytu a současně ateliéru se teď ale kladou do řad expresivní, černobílé ilustrace. Jsou na nich ještěři, siláci, krasavice… Jaký příběh asi dohromady dávají?    Proč jste se odstěhoval do Lipska? Dlouho jsem žil v Paříži, pak jsem se ale rozešel se svou ženou. A Paříž už pro mě začala být příliš drahá. Zároveň jsem měl pocit, že díky internetu můžu pracovat odkudkoliv. Takže kam se odstěhovat? Třeba do Provence, kam se mi ale moc nechtělo, nebo snad do Bruselu, jenže tam jsem nikoho neznal. Zato v Berlíně, tam jsem přece jen měl kontakty na pár lidí, kteří mi mohli pomoci. Nájmy v Berlíně byly tehdy takové, že jsem si mohl dovolit je platit. A co se Lipska týká, prostě jsem někoho potkal… a bylo pro nás praktičtější, když jsem se přistěhoval já sem, než aby ona šla do Berlína. Před jedenácti lety jsem se ocitl v Berlíně, a skoro deset let už žiju v Lipsku.   Jak se přihodilo, že jste začal spolupracovat s Baobabem? Myslím, že na boloňském veletrhu v roce 2008 koupili práva k mému Albu lidí, což mě překvapilo, protože jsem od té knihy nic nečekal. Ve srovnání s tehdejšími francouzskými knihami z doby před deseti lety byla dost zvláštní, dokonce jsem měl pocit, že bude má poslední, ale pak na ni spousta zahraničních nakladatelů koupila práva. S Terezou a Jurajem Horváthovými z Baobabu jsem se potkal až zhruba o rok později. Spřátelili jsme se, připravili mi v Praze výstavu a já jsem viděl, jak dokážou pracovat s minimálními prostředky, a přitom docílit toho, aby to dopadlo dobře. V roce 2011 jsem pak strávil dva týdny na UMPRUM, kde Juraj učí, s jeho studenty.    Jak se vám produkce Baobabu líbí? Baobab je malé nakladatelství, ovšem i Česká republika je malá země. Váha Baobabu je proto větší, než by tomu bylo u nakladatelství srovnatelné velikosti ve Francii. Když si vezmeme takový Albatros, jedná se o velké tradiční nakladatelství, které si v době minulého režimu vybudovalo něco jako monopol. A nakladatelství jako Baobab jdou vlastně proti tomu monopolu, i když možná nepředstavují reálnou konkurenci. Tomu rozumím, to můžu ohodnotit, ale pak jsou tady věci, kterým nerozumím.    Co třeba? Je pro mě obtížné pochopit míru inovativnosti v Československu v 60. letech. Když jsem jel do České republiky a přišel do antikvariátu, pochopil jsem, že tu tehdy byli velice zajímaví umělci. Ovšem v Lipsku sleduji východoněmeckou produkci ze 60. let a uvědomuji si, že i tady se zrodila spousta nápadů, že tu byla velká kreativita. Je pro mě těžké východoněmeckou a československou školu srovnat. Z českých autorů znám třeba Jiřího Šalamouna, těžko ale můžu zhodnotit, jak se do té české tradice Baobab vepsal: ať už jako její přerušení, nebo jako navázání na ni. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Máme už rozdělení na Východ a Západ za sebou, co se knih týká? Je současná Evropa homogenní? To si nemyslím. Na jedné straně internet šíří obrázky, rychle a globálně. Lidé, včetně umělců, si jich velmi rychle všímají a velmi rychle je také reprodukují, a tím se vytváří určitý konsenzus. Jak u komiksu, tak u knih pro děti vzniká skoro okamžitě určitá móda. Pak jsou tady ale také věci, které se dají vysvětlit hůře. Nakladatelství jako Baobab se snaží prodat své tituly v cizině, a najednou začínají problémy, protože pořád ještě existují kulturní rozdíly v porozumění obrázku. A pak se stane, že vynikající věci se z nějakého důvodu neprosadí. U Baobabu jsou knihy, které pokládám za výtečné, ale cítím – vysvětlit to nedokážu – že ve Francii neuspějí. U některých knih je přitom nepochopitelné, proč se v Německu, Francii nebo Španělsku neprodají. Můžou za to snad finanční důvody, ale také obecně politické. Přes veškerou globalizaci tady dál zůstává kulturní specifičnost. I mé knihy, které mají docela ohlas, se můžou setkat s neporozuměním, třeba v Německu. U mé poslední knihy mi nakladatel řekl: „Děti tomu ale nerozumějí.“ V Itálii to zase vůbec nebyl problém. Takže ano, kulturní rozdílnost ještě existuje – a tím lépe!   Zůstal tady podle vás prostor pro originalitu? Pro mladé umělce je v každém případě těžké prosadit se, od mého mládí se v tom nic nezměnilo. Myslím si, že přes vliv globalizace se něco originálního dostává do světa obtížně. Něco, co vyjadřuje lokální nebo lidovou kulturu, naráží na jakýsi globální konsenzus. Ten samozřejmě souvisí s komerčními důvody.    Věnujete se teď nějakému zvláštnímu knižnímu projektu? Ano, je to kniha, kterou si sám tisknu. Se svým nakladatelem jsem zažil velmi kontroverzní chvíle a už toho mám dost, pořád za něco bojovat. Řekl jsem si, že mají možná pravdu a že ty věci, které dělám teď, nejsou publikovatelné.   To, co vidím před sebou, vypadá jako román v ilustracích. Nebo je to komiks? Vlastně je to kniha obrazů. Na každém z nich je tvář kdesi v krajině. A o tom obličeji, o té tváři vždy vypovídá jediná věta. Kniha se bude jmenovat La Sentence. „Sentence“ v angličtině znamená větu, ale také rozsudek. Ty věty by se přitom překládaly obtížně. Není to vyjádřitelné v jazyce, je to čistě vizuální. Experimentuji a vlastně pro mě není důležité, jestli je ten smysl jasný, nebo ne. Jenom chci, aby to fungovalo, to je všechno.   Jak ty ilustrace vznikají? Sám je vyřezávám z desek, na které pak nanáším barvu. Vyjde dvacet výtisků, takže to bude umělecké vydání, ne běžné.    To je dost ambiciózní. Je. Musel jsem do toho vložit spoustu energie a hodně času, takže mi to přijde draho.    Máte při tom čas na pracovní závazky? Živím se jako komerční ilustrátor, pro noviny i pro reklamu. Jenže jeden rok to jde velmi dobře, druhý rok ne, takže si musím dávat pozor s penězi.    Z čeho vznikl váš pseudonym? Když jsem začal dělat knihy, nevěděl jsem, jak to půjde. Asi jsem spíš pesimista. Myslel jsem si, že vydám třeba jen jednu knihu a pak to skončí, a nechtělo se mi obětovat své jméno. Ten pseudonym jsem si vymyslel, když jsem byl malý.    Jak? Měl jsem kamaráda, se kterým jsme si vytvořili svůj vlastní tajný jazyk, aby nám druzí nerozuměli. A když jsem uvažoval nad pseudonymem, najednou jsem si na to vzpomněl. V jistém smyslu jsem se znovu napojil na dětství. Protože i když dělám také ilustrace pro dospělé, řekl bych, že všechno, co dělám, pramení z dětství. Ta radost, kterou cítím, když vidím své obrázky vytištěné, ta je vlastně velice dětská. Studoval jsem dějiny umění, naučil jsem se, jak kreslit, setkal jsem se s umělci, bylo to všechno velice zajímavé, ale vlastně se mě to příliš nedotklo. Ale když se zamyslím, odkdy jsem umělcem, je to velmi jednoduché – od dětství. Uviděl jsem obrázky od Disneyho a začal jsem je kopírovat…   Jaký je váš vztah k jazyku?  Mimořádně složitý. S komunikací mám velké potíže. Když mluvím o své práci, jde to snáz, ale je fakt, že se ji pokouším vyložit už desítky let. Ale když mám třeba někomu vysvětlit, proč mě něco štve, narážím na extrémní potíže. A jak se tohle snažím zvládnout ve svých knihách? Snažím se používat co nejméně jazyka. Nejsem literát, jsem založený vizuálně. A co se týká vztahu obrazu a slova, dějí se mezi nimi opravdu podivné věci, to mě nepřestává překvapovat, skoro šokovat. V jistém smyslu je to blahodárné, protože se snažím ten šok, tu chybu ukázat.    Nicméně vaše knihy vycházejí ve vaší mateřštině? Ano, francouzsky, protože to je jazyk, který ovládám nejlépe. Francouzština je také jazyk, ve kterém uvažuji, a kulturně jsem Francouz. Teprve v Německu jsem pochopil, jak hluboce jsem Francouz. Někdy je to hrozné.   Proč? Protože člověk, pokud se pohybuje ve vlastní kultuře, o sobě zase tak moc neuvažuje. Bere sám sebe jako individualitu. A pokud se ocitne v prostředí, které je odlišné, protože přese všechno francouzská a německá kultura jsou jiné, nastane překvapení. Nečekal jsem to. Kdybych přijal německé občanství, usnadnilo by mi to tady život. Třeba ve styku s úřady. Při hlubším pohledu to ale nedává žádný smysl. Nejsem Němec.   Je pro vás Lipsko exil? Ne, není to přechodné místo, zůstávám tady. Navázal jsem tu příliš silné vazby, žiju tady sice s obtížemi, na druhé straně je to příjemný život. Jestli je to exil? Když jsem odjížděl do Berlína, chtěl jsem doopravdy opustit Francii, už jsem jí měl dost. Takže idea exilu – ano a ne. Vztahy s Francií mám velmi silné, pracovní i s přáteli. A v budoucnu stále počítám s Francií, kde budu asi jednoho dne znovu žít, určitě spíš než v Německu. To se týká mé profesionální dráhy, u soukromého života to tak jasné není.    Jaké projekty chystáte v budoucnu? Jde o sérii pěti knih pro nakladatelství Albin Michel, zatím jsem vydal tři a dvě mám ještě udělat.    Ten černý kocour z knihy Maître Chat (Kocour v botách) připomíná Mikeše. Je to Mikeš. Jenže v mé vlastní verzi. A tenhle můj kocour je daleko zlomyslnější. Knihu jsem dedikoval pohádkáři Charlesi Perraultovi, Josefu Ladovi a Michailu Bulgakovovi. Co se charakteru týká, ten kocour má blíž k Bulgakovovi než k Ladovi.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Blexbolex (*1966), vlastním jménem Bernard Granger, je francouzský ilustrátor a autor komiksových knih. Studoval na École des Beaux Arts v Angoulême. Ve své práci, inspirované meziválečným designem, propojuje staré tiskařské metody s novými formami a technikami. Vytváří tak zcela osobitý a charakteristický styl, který vtiskl do mnoha knih pro děti i dospělé. Jeho Album lidí (č. 2009) bylo na Lipském knižním veletrhu v roce 2009 vyhlášeno Nejkrásnější knihou světa a za knihu Roční období (č. 2013) získal v roce 2010 Cenu německých knihkupců.

Čas načtení: 2024-03-06 19:09:50

Změna pohlaví bez kastrace? Po roce je Česko o krok blíž, zastavit se může znovu ve sněmovně

Chtěla jsem, aby mě společnost vnímala jako ženu, protože se tak cítím. Chtěla jsem být feminní, žensky krásná a takhle vnímaná. Toho jsem dosáhla a teď se cítím státem nucená, abych musela podstoupit operaci,“ popisuje trans žena Saša v...

Čas načtení: 2024-05-10 06:00:46

NobodyListen: Cítím tlak, abych lidi po 15 letech nenudil. Vlastní label snad potřetí nezaložím

Zná každý klub v Česku a každou benzínku na D1. Jakub Strach alias NobodyListen promluvil na živém natáčení podcastu Crunch i o svých začátcích. Článek NobodyListen: Cítím tlak, abych lidi po 15 letech nenudil. Vlastní label snad potřetí nezaložím se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-24 06:25:00

Je mi 14 a pořád mám v noci strach, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, obracím se na tebe s mým problémem. V noci mám strach, a to i z naprosto neškodných věcí jako je obrys židle ve tmě. Když jsem sama večer v koupelně, tak si představuji, kdo by mohl stát za dveřmi, i když vím, že je to nesmysl a máme hodně dobře zabezpečený dům. V noci, když usínám, tak mám strach se otočit čelem ke zdi, protože moje fantazie si začne vymýšlet, co je za mými zády a taky mám strach, že mě někdo sleduje, myslím, že se to přímo nějak jmenuje. I když vím, že můžu být naprosto v klidu. Přes den se ale ráda někdy kouknu na strašidelný příběh či film. Navíc je mi už 14! Cítím se celkem trapně, že se v tolika letech ještě pořád cítím ve tmě špatně. Prosím, poraď mi, jak se tohoto strachu můžu zbavit. Tuším, že mi asi poradíš se na ty filmy a příběhy nedívat, ale... jak si pomoct, aby mě to přes den nelákalo? A je normální, že se ještě v tolika letech bojím? Díky moc, Vera.

Čas načtení: 2024-05-28 08:10:00

Mám v hlavě chaos! Jak si mám srovnat myšlenky?

Zdravím, dnes jsme ve škole psali tzv. testy profesní orientace, který se zakládal ze dvou částí. V té první se testovala inteligence a v druhé části zájmy a to co by nás mohlo bavit. A chtěla jsem se svěřit, že cítím nejistotu (spíše takový stres) ohledně budoucích výsledků. V té první se mohlo i ukázat, zdali jsme spíše technický či humanitní typ. No, myslím, že jsem to napsala celkem dobře - kromě matematiky, kde jsem měla cca ⅓ všech úloh (slovních) a mám ohledně toho celkem obavy, co to udělá s výsledkem. Byla tam ještě jedna matematická část, kde jsme měli navazovat čísly např. 12 14 11 13 15 12 (tj. 14 16 13) a tam jsem celkem uspěla, mám cca ¾ (bylo to totiž na čas) no uvidím no. V ČJ jsem to měla pod kontrolou a mám většinu v klidu zvládnutou, taktéž i přepisování znaků v časovém limitu. A v druhé části jsme měli zaškrtnout, jak moc by nás co bavilo od 1do 5 a poté podtrhovat, co by nás bavilo za povolání. Podtrhla jsem učitelka SŠ a policie, skutečně to tak cítím a o té práci sním (myslím tu policii), jenže rodiče o tom neví a myslí si, že ještě nevím co dělat, anebo že by mě mohlo bavit učit fyziku. Chtějí mě poslat na gympl, ale mám určité obavy jim říct, že gympl jako 1. školu nechci. Měli jsme napsat svoje oblíbené předměty a napsala jsem OV a TV. U občanky mám vždycky takový jiný pocit a přeju si, ať ještě nezvoní, tak jsem zabraná do učiva. A TV taky zbožňuji. Možná nám psycholog při vyhodnocení řekne, že by se ke mně práce u Policie hodila, ale nevím. Co když mi řeknou úplně jiný obor? Rodiče by to každopádně slyšeli poprvé. Mám trochu stres, co by na ten výsledek řekli, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem to tam popravdě napsala a že je to konečně napůl venku. Promiň, vím, že je to opravdu chaotický dopis, ale přesně takový chaos je teď i v mých myšlenkách. Děkuji předem za rady. anonymka.

Čas načtení: 2024-09-30 19:48:09

Vzkaz Anděle.

Zvláštní pocit mám, zdá se mi, že slyším a vůni nádhernou cítím. Autor. Marie GVzkaz Anděle.Zvláštní pocit mám, zdá se mi, že slyším a vůni nádhernou cítím. Šepot mého anděla.Poslouchej mě a tohle si v paměti uchovej.…

Čas načtení: 2024-12-15 16:00:00

Co by na to dnes pověděl Christopher Hitchens. Novinářský velikán má co říct i 13 let po své smrti

Už je tomu třináct let, co je svět ochuzen o provokativní myšlenky a vášnivé debaty novinářského velikána Christophera Hitchense. 15. prosince roku 2011 ve věku 62 let umřel tento žurnalista, spisovatel a rétorický mág. „Hitch“, jak jej přezdívali jeho známí, se proslavil jako marxistický rebel, jenž zasvětil poslední roky svého života „křížové výpravě“ proti Bohu a náboženství. Jeho bestseller God Is Not Great: How Religion Poisons Everything (V českém překladu Bůh není veliký: Jak náboženství všechno zničí) odstartoval celosvětovou debatu o tom, zda Bůh vlastně je a jaký má náboženství smysl. Tak jako spousta křesťanů cítím nevraživost vůči jeho argumentům, tak velký cítím obdiv vůči jeho rétorickému umění a ochotě debatovat o čemkoliv a s kýmkoliv. Je to něco jako fandit záporné postavě ve filmu. Víte, že nestojí na správné straně, a přesto si přejete, aby vyhrál.

Čas načtení: 2025-03-06 12:03:04

Karamelový lubrikační gel Sexy Elephant – RECENZE ochucené varianty

Mam tady jeden z nejlepších lubrikantů, které jsem zatím měla možnost vyzkoušet. Pokusím se pěkně rozepsat, ale na tento lubrikant nemám slov. Od A po Z Příjemná, karamelová vůně. Cítím jí a vím, že můj pán si bude chtít hrát. A to bez debat. Cítím gel na svém těle, na svém análku. Ta struktura je […] Článek Karamelový lubrikační gel Sexy Elephant – RECENZE ochucené varianty je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Lepší lízání a kouření bez keců? RECENZE orálního gelu s příchutí jahodového lízátka od Sexperimentátorky Malinový lubrikační gel Sexy Elephant, který mě nadchnul? No konečně! RECENZE Ponořte se do vůně ovoce – RECENZE lubrikačního gelu Moi Attraction s vibračním účinkem

Čas načtení: 2025-04-01 18:53:02

Dominik z Prahy: Cítím se jako sanitka Mercedes

Dvaadvacetiletý Dominik Chvátal z Prahy o sobě tvrdí, že se cítí jako nebinární sanitka Mercedes uvězněná v lidském těle. (Foto: Youtube) Sám si říká... Článek Dominik z Prahy: Cítím se jako sanitka Mercedes se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-04-02 09:20:00

Potřebuju se svěřit: Měla jsem super narozeniny, ale cítila se divně

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se ti s něčím svěřit. Minulý týden jsem měla narozeniny a rodiče mě vzali na fantastickej výlet a potom večer jsem je mohla oslavit s kamarádkama. A taky jsem dostala hezké dárky. Jenže já se teď cítím na nic. Místo abych byla vděčná a šťastná, tak jsem se nejenom na narozeniny (ale i teď) cítím divně. Vlastně ani nemám radost a strašně se to bojím někomu přiznat. Jak se v tom mám vyznat?

Čas načtení: 2025-05-02 06:20:41

Umělecká scéna v Česku se hýbe, ale pomalu. V Asii cítím větší ambice i péči, říká malíř Macháček

Matěj Macháček v rozhovoru popisuje rozdíly mezi českou a tchajwanskou scénou, výtvarný proces i důvody, proč v umění nevyužívá umělou inteligenci. Článek Umělecká scéna v Česku se hýbe, ale pomalu. V Asii cítím větší ambice i péči, říká malíř Macháček se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2014-01-06 20:14:07

Zdravý nemocný

Po mně je veta. Jsem v agónii. Umírám. Jsem mrtev. Již cítím, kterak se lékařství na mně mstí. Článek a fotografie z představení najdete zde MolierePo mně je veta. Jsem v agónii. Umírám. Jsem mrtev. Již cítím, kterak se lékařství na mně mstí.  Zdravý nemocný je Molièrovou poslední hrou. Jakmile v hlavní roli Argana dohrál její čtvrtou reprízu, omdlel, postihlo ho chrlení krve a ještě téhož večera zemřel. Michail Bulgakov fabuluje o této události v knize Život pana Molièra v komickém a paradoxním duchu a nechává sluhu, který měl za úkol vyhledat pro umírajícího pomoc, přijít domů s prázdnou a se zoufalou bezmocí – nikdo z lékařů prý nechtěl k zavilému nepříteli lékařského stavu jít. I pokud však byla skutečnost jiná, je nepravděpodobné, že by bylo možné dramatika vyléčit. Onou nevyléčitelnou nemocí, kterou člověk po celý život strádá nejvíce, je totiž podle Molièra láska. Jsou to Molièrova slova, která adresuje Flora v prologu dotěrnému lékařskému sboru: „Touto péčí hoře mé se nevyléčí!“ A zde už jsme u jádra komedie – v jejím centru je hypochondr, který vzdor nashromážděnému bohatství netouží po ničem jiném, než být „nečistý, protivný, hloupý, nudný a mrzutý“ a nechat kolem svého lože kumulovat řadu pokryteckých figurek, vždy připravených vážnost jeho nemoci potvrdit a dobře na ní vydělat. Může mít v takovém prostředí čistá láska se svými přívrženci – ostatně zcela v logice autorovy optiky láska rovněž směšná a naivní – vůbec nějakou šanci? Ani zde nám věčně ironický autor neposkytne jednoznačné rozhřešení...překlad Bedřich Frída režie Jakub Maceček dramaturgie Lubomír Sůva hudba Mario Buzzi scéna Petra Kučerová kostýmy Kateřina Novohradská choreografie Hana Charvátová produkce Hana Urbanová Osoby a obsazení: Argan Karel Roden Belina Hana Havlicová Toineta Jana Krausová Kleant Kryštof Hádek / Jaromír Nosek Angelika Kristýna Fuitová Nováková / Monika Zoubková pan Zdeněk Petr Pěknic Berald Marian Roden Tomáš Jakub Maceček  Louison Kristýna Janáčková / Martina Šimíčková Flora Tereza Roglová / Marika Žáková / Linda Keprtováwww.studiodva.czRead more...

Čas načtení: 2026-01-28 15:42:00

Jak ketogenní dieta transformuje vaši pleť, vlasy a postavu

Víte, že krása začíná na talíři? Žádná kosmetika na světě nenahradí správnou výživu. FastKeto.Fit není jen o hubnutí – je to komplexní beauty transformace, která mění vaši pleť, vlasy, nehty a celkovou vitalitu. Připravte se na to, že vám budou lidé dělat komplimenty!  Proč ketogenní dieta dělá zázraky s vaší krásou? Ketogenní dieta není jen dietní trend – je to beauty revoluce zdola. Když vaše tělo přejde do ketózy, spouští se kaskáda procesů, které se projeví na vašem vzhledu: Zářivá pleť Snížení zánětu = méně akné, menší póry, vyrovnaný tón pleti. Zdravé tuky vyživují pokožku zevnitř. Silnější vlasy Bílkoviny a zdravé tuky podporují růst vlasů, jejich lesk a pružnost. Méně lámání a vypadávání. Pevné nehty Kolagen a bílkoviny posilují nehtovou ploténku. Konec s lámavými nehty! Anti-aging efekt Snížení oxidativního stresu = méně vrásek. Keto dieta aktivuje autophagie – buněčné čištění. Jak keto dieta transformuje vaši pleť? Méně akné a zánětů Hlavní viník akné? Inzulinové špičky způsobené cukrem a rafinovanými sacharidy. Když tělo přejde do ketózy, hladina inzulínu klesá, záněty ustupují a pleť se čistí. Hydratace zevnitř Zdravé tuky (avokádo, olivový olej, losos, ořechy) jsou stavební kameny buněčných membrán. Výsledek? Pleť je pružnější, hydratovanější a zářivější – bez drahých krémů! Kolagen boost Keto dieta je bohatá na bílkoviny a aminokyseliny, které jsou klíčové pro produkci kolagenu. Více kolagenu = méně vrásek a pevnější pleť. Beauty tip od FastKeto.Fit Kombinujte keto dietu s dostatkem vody (2-3 litry denně) a kvalitním spánkem. Tato trojice je nejlepší anti-aging sérum, jaké existuje! Vlasy a nehty jako z reklamy Co keto dělá pro vaše vlasy? Podporuje růst vlasů – díky bílkovinám a biotinu z vajec, masa a ořechů Dodává lesk – omega-3 mastné kyseliny z ryb vyživují vlasové folikuly Snižuje vypadávání – stabilní hormony = zdravější vlasy Zlepšuje strukturu – kolagen posiluje vlasová vlákna Nehty, které konečně rostou Lámavé nehty jsou často známkou nedostatku bílkovin. Keto dieta je na bílkoviny bohatá – vaše nehty budou pevnější, rychleji rostou a vypadají zdravě. Keto jako anti-aging elixír Chcete vypadat mladší? Ketogenní dieta má vědecky prokázané anti-aging účinky: Anti-aging mechanismus Jak to funguje Autophagie Buňky se čistí od poškozených složek – omlazení na buněčné úrovni Snížení oxidativního stresu Méně volných radikálů = méně poškození DNA a kolagenu Stabilní inzulín Inzulín urychluje stárnutí – keto ho udržuje nízko Protizánětlivé účinky Chronický zánět je hlavní příčina předčasného stárnutí Ketony jako palivo Efektivnější energie pro buňky = lepší regenerace FastKeto.Fit: Váš osobní beauty kouč FastKeto.Fit vytvoří personalizovaný jídelníček, který: Obsahuje beauty superfoods – losos, avokádo, ořechy, vejce, zelená zelenina Zajistí dostatek kolagenu a bílkovin pro zdravou pleť Dodá omega-3 mastné kyseliny pro lesklé vlasy Poskytne antioxidanty proti stárnutí Vybalancuje hormony pro čistou pleť Vytvořit můj beauty keto plán Beauty transformace našich klientek "Po třech měsících na keto mám pleť, jakou jsem neměla ani ve 20. Akné zmizelo, póry se zmenšily a lidé se mě ptají, jakou kosmetiku používám. Odpověď? Žádnou speciální – jen keto! A zhubla jsem 11 kg jako bonus." Markéta, 32 let, grafička "Celý život jsem měla slabé, lámavé nehty a vlasy bez života. Po dvou měsících na FastKeto.Fit plánu mám nehty, které konečně rostou, a vlasy jako z reklamy. Cítím se krásně a sebevědomě!" Simona, 28 let, učitelka "Ve 45 jsem vypadala unavené a stará. Keto mi vrátilo záře do tváře, vrásky se zmírnily a cítím se jako nová žena. Můj manžel říká, že vypadám o 10 let mladší. A ten pocit energie je neuvěřitelný!" Alena, 45 let, manažerka Top 10 keto beauty superfoods Tyto potraviny by neměly chybět ve vašem beauty plánu: Losos a tučné ryby – omega-3 pro lesklé vlasy a hydratovanou pleť Avokádo – vitamin E a zdravé tuky pro pružnou pokožku Vejce – biotin a bílkoviny pro silné vlasy a nehty Ořechy (mandle, vlašské) – selen a vitamin E proti stárnutí Zelená zelenina (špenát, brokolice) – antioxidanty a vitaminy Olivový olej – polyfenoly pro mladistvou pleť Kostní vývar – přírodní kolagen pro pevnou pokožku Kokosový olej – MCT tuky pro energii a hydrataci Tmavá čokoláda (85%+) – antioxidanty pro ochranu pleti Fermentované potraviny – probiotika pro zdravé střevo = čistou pleť Časté beauty otázky Kdy uvidím změny na pleti? Většina lidí vidí první změny za 2-3 týdny – méně akné, vyrovnanější tón. Plný anti-aging efekt se projeví za 2-3 měsíce. Nebudou mi vypadávat vlasy? Prvních pár týdnů může dojít k mírnému vypadávání (tělo se adaptuje), ale pak vlasy rostou silnější a zdravější. Klíč je dostatek bílkovin! Potřebuji speciální kosmetiku? Ne! Keto dieta pracuje zevnitř. Kvalitní výživa je lepší než jakákoliv kosmetika. Ale samozřejmě můžete kombinovat obojí pro maximální efekt. Co když mám citlivou pleť? Keto je ideální pro citlivou pleť! Snížení zánětu a stabilní hormony znamenají méně reakcí a podráždění. Jste připraveni na beauty transformaci? Představte si za 3 měsíce: Zářivou pleť bez akné Lesklé, zdravé vlasy Pevné, rychle rostoucí nehty Méně vrásek a mladistvý vzhled Sebevědomí, které vyzařujete A mimochodem – vysněnou postavu To vše je možné s FastKeto.Fit! Začít mou beauty transformaci Krása začíná na talíři Žádný krém na světě nenahradí správnou výživu. FastKeto.Fit vám ukáže, jak jíst pro krásu – a hubnutí přijde jako bonus. Investujte do svého vzhledu tou nejlepší cestou – zevnitř. Vaše pleť, vlasy, nehty a zrcadlo vám poděkují! #FastKetoFit #BeautyFromWithin #KetoDiet #HealthySkin #BeautyTransformation #AntiAging #HealthyHair #StrongNails #BeautyFood #KráZevnitř #KetoBeauty

Čas načtení: 2026-02-07 23:30:32

Pořád cítím kouř

Pořád cítíte kouř, i když není proč? Tomuto problému se odborně říká fantosmie. Obvykle se vyskytuje v důsledku onemocnění ovlivňujících dutiny nebo mozek. Léčba pak závisí na základní příčině.  Co je to fantosmie?  Je to stav, u něhož cítíte pachy, které ve skutečnosti nejsou přítomny. Někdy se tomu také říká čichová halucinace. Typy pachů, které […] Článek Pořád cítím kouř se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.

Čas načtení: 2026-02-12 09:50:00

Silný příběh krasobruslaře. Při leteckém neštěstí přišel o rodiče, teď si plní sen

Koncem ledna minulého roku se mu v mžiku zhroutil svět. Krasobruslař Maxim Naumov přišel kvůli leteckému neštěstí ve Washingtonu o oba rodiče, mimochodem bývalé olympioniky, kteří startovali na zimních hrách v Albertville 1992 a Lillehammeru 1994. I s myšlenkami na ně teď Naumov poprvé startuje pod pěti kruhy. „Ve svých rozhodnutích cítím jejich přítomnost, i v celkovém myšlení, jak k věcem přistupuju. Cítím, že mě tam nahoře podporují,“ hlásí. Program krasobruslení na ZOH 2026 ZDE>>>