Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-23 05:00:00

Češi „best in covid“: Takhle jsme si žili před 5 lety! Roušky a zákazy, zavřené hospody i omezené nákupy

První případy nákazy covidem-19 byly v Česku oznámeny 1. března 2025. Od té doby uplynulo již přes pět let. Co jsme si během prvních měsíců pandemie v Česku zažívali, to mnohým nyní zní jako vzdálená, někdy až absurdní minulost. Šití roušek a pozdější vítání respirátorů z Číny, zavírání hospod, omezování nákupní doby v obchodech na hodiny jen pro důchodce, ale třeba i zákaz pohybu mezi okresy. Opatření byla celá řada. A i odborníci včetně tehdejších aktérů potvrzují, že ne vždy byla nutná - např. exministr zdravotnictví Roman Prymula, který byl tento týden hostem pořadu Blesku Epicentrum. Jaká omezení tehdejší vláda zaváděla? 

Čas načtení: 2025-06-28 05:00:00

Dohledávání původu bitcoinů má své limity, říká muž, který inspiroval Satoshiho Nakamota

S kauzou bitcoinů darovaných ministerstvu spravedlnosti ožívá poměrně vzdálená minulost, kdy se kryptoměna používala jako platidlo na nelegálních tržištích. Málokdo toho vsouvislosti s historií bitcoinu zažil tolik jako Adam Back, kryptograf citovaný v programové dokumentaci bitcoinu.

Čas načtení: 2010-08-02 06:00:00

Teamviewer – vzdálená správa nikdy nebyla jednodušší

Pokud narazíte na pojem vzdálená správa počítače, určitě si vybavíte funkci Vzdálená plocha systému Windows. Pomocí této funkce lze na dálku zcela ovládat vzdálený počítač. Program Teamviewer funguje obdobně, avšak mimo toho program disponuje dalšími užitečnými vlastnostmi. Mimo to Teamviewer vyniká ...

Čas načtení: 2024-05-30 00:01:43

Vzdálená plocha Chrome – jednoduché ovládání pc přes mobil

Aplikace Vzdálená plocha Chrome vám pomůže vyřešit „problém“, jak ovládat počítač na dálku pomocí mobilu. Nastavení v pc Otevřete si stránku https://remotedesktop.google.com/access/ a klikněte na tlačítko Přístup k mému počítači. Klikněte na volbu Nastavení vzdáleného

Čas načtení: 2024-06-26 06:30:01

Moto Tag oficiálně: lokalizační přívěsek a vzdálená spoušť fotoaparátu v jednom

Motorola představila svůj vlastní lokalizační přívěsek Disponuje UWB konektivitou a poslouží i jako vzdálená spoušť fotoaparátu Moto Tag má jít do prodeje na začátku letošního srpna Značka Motorola včera představila novou generaci ohebných smartphonů Razr 50 a 50 Ultra a společně s nimi v tichosti odhalila i vlastní lokalizační přívěsek nazvaný Moto Tag. Je podobný jako „tagy“ od konkurence, oproti nim však přináší zajímavou funkci navíc. Přečtěte si celý článek Moto Tag oficiálně: lokalizační přívěsek a vzdálená spoušť fotoaparátu v jednom

Čas načtení: 2024-05-12 10:45:00

Raspberry Pi Connect je oficiální vzdálená plocha pro stejnojmenný minipočítač. Běží přímo v prohlížeči

Nadace Raspberry Pi spustila novou službu pro majitele stejnojmenných minipočítačů Raspberry Pi Connect. Jak už název napovídá, slouží pro připojení k Malině skrze vzdálenou plochu po síti. Vzdálená plocha Raspberry Pi pomocí webové služby Connect Vzdálená plocha přímo z prohlížeče Vše ...

Čas načtení: 2025-04-17 14:50:55

Exoplaneta s možným životem je vzdálena 120+ světelných let

TLDR: Svět K2-18b, pravděpodobná vodní superZemě, obsahuje dimethylsulfid – molekulu, u níž momentálně známe jenom vznik skrze procesy životních forem. Jedná se o pravděpodobně nejsilnějšího kandidáta na život mimo Zemi, jaký byl dosud objevem. Oznámení tuna. Asi jste dneska ráno nevstávali s očekáváním, že najdeme život mimo Zemi, co? A přesně ten jsme ani dnes […] The post Exoplaneta s možným životem je vzdálena 120+ světelných let appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-10-08 13:50:01

Astrofoto: vzdálená bouřka a červení skřítci

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý. Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten nejlepší byl velký oříšek. Ovšem i ten … The post Astrofoto: vzdálená bouřka a červení skřítci first appeared on Sciencemag.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 10:19:00

Za Žižkou k Sudoměři. Sochu vojevůdce obklopují krásné rybníky

Sudoměř je malebná vesnička na jihu Čech, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Strakonic. Zdejší krajina je hojně obklopena rybníky, nás však tentokrát zajímají hlavně tyto tři: Markovec, Prostřední a Škaredý, které se nacházejí v blízkosti známé přírodní rezervace Řežabinec. Právě v těchto místech totiž stojí památník Jana Žižky z Trocnova.

Čas načtení:

Do stejné řeky…

4 roky je vzdálená poslední novinka, 6 let nás dělí od jakžtakž aktivního webu a přes 10 roků se to datuje k prvnímu záznamu na webu, který záhadně mluví o novince předchozí. To je spousta let. Za dekádu člověk stihne řadu věcí. Vystudovat střední a získat dva tituly. Oženit se, postavit dům, zasadit strom, zplodit syna, ne nutně v tomto pořadí. Za 10 roků z vás může být zcela jiný člověk, zcela jiné lidi můžete znát vy. Stejně tak vše okolo může být k nepoznání od okolí před deseti lety. Asi se snažím říct, že deset let už je tak dlouhá doba, že si člověk začne zvykat i na život za mřížemi. Leda že by …

Čas načtení: 2015-10-24 05:00:00

TeamViewer 10 - Správa počítačů na dálku není problém!

Vzdálená správa počítače je díky programu TeamViewer otázkou několika kliknutí myší. Ve verzi 10 přináší toto řešení s více než 100 000 uživateli celou řadu novinek. Instalace Na konci tohoto článku si ze stránek eDownloadu můžete stáhnout instalačního průvodce. Ten nám po spuštění nabídne, zda ch ...

Čas načtení: 2013-08-05 05:00:00

Vzdálená správa počítače - výběr nejlepších programů

Situace, kdy potřebujeme spravovat počítač, u kterého nejsme fyzicky přítomní, nejsou vůbec výjimečné. Není tedy divu, že je na trhu pěkná řádka aplikací, které právě takovou vzdálenou správu umožňují. Otestovali jsme tedy ty nejznámější a zde jsou naše výsledky. TeamViewer včetně okna programu Te ...

Čas načtení: 2023-11-15 06:43:22

Na snímku z teleskopu Jamese Webba se ukrývala druhá a čtvrtá nejvzdálenější galaxie ve vesmíru

Nově objevené galaxie se nacházejí v oblasti zvané Pandořina kupa (Abell 2744, Pandora´s Cluster), která je vzdálená asi 33 miliard světelných let od Země. Světlu z těchto galaxií trvalo 13,4 miliardy let, než se dostalo na Zemi, což znamená, že vznikly v době, kdy byl vesmír starý jen asi 330 milionů let.

Čas načtení: 2022-06-13 06:29:22

V červnu nastane okultace, při které Europa zakryje vzdálenou hvězdu

19. června zakryje měsíc Europa u planety Jupiter vzdálenou hvězdu. Astronomové tento jev označují jako okultaci (zákryt) a využívají ji ke studiu objektu v popředí. Způsob, jakým vzdálená hvězda pohasne, totiž může prozradit cenné informace o pozici Europy, její oběžné dráze a atmosféře. Červencová okultace byla předpovězena pomocí dat z teleskopu Gaia, který s vysokou přesností mapuje hvězdy v Mléčné dráze.

Čas načtení: 2024-02-15 12:00:55

Vydejte se na cesty

Ať už vás láká zdolat horský vrchol, zajímá vás vzdálená historie či máte zálibu spíše v památkách českých zemí, v dnešních tipech si přijdete na své. Cesta nutně nemusí být jen trasa odněkud někam, ale může proudit i naším nitrem. Přesvědčte se sami! K2 je jednoznačně fenoménem a možná nejenom mezi horolezci. Obsáhnout takový mýtus v

Čas načtení: 2024-02-03 00:00:00

Austrálie – dobrodružství začíná

Austrálie je kontinentem protikladů. Hustě osídlené východní pobřeží kontrastuje s pustým rudým středem, zasněžené hory s pouští a bílá pleť přistěhovalých evropských obyvatel kontrastuje s tmavou pletí domorodých Aboriginců. Někoho Austrálie láká proto, že je od nás tak vzdálená, někoho právě pro své neuvěřitelné kontrasty, ale jedno je jisté – rozhodně stojí za to se sem vydat.

Čas načtení: 2015-02-27 00:00:00

Češi snídají, ale sami a nezdravě

Snídani si denně dopřeje většina Čechů. Vynechává ji jen zhruba 14 % lidí. Ranní rodinná idylka je však Čechům vzdálená. Ve všední dny snídají nejčastěji doma o samotě. Průzkum ukázal, že teoreticky víme, jaké potraviny k snídani nejlépe servírovat. Realita je však jiná. „Potraviny, které Češi konz ...

Čas načtení: 2011-11-03 00:00:00

Rozhovor: Robert Nieto

Od minulého rozhovoru s Jeffem Michelmannem uběhlo skoro už půl roku. Teď tu máme konečně další. Je trochu z jiného soudku. Představí se nám Robert Nieto, malíř, který by šel asi nejlépe zařadit kamsi mezi naivní umění. Ne každému se takové malby líbí. Pokud by však patříte mezi nás, kterým se takové věci líbí, můžete si prohlédnout celou Robertovu galerii na jeho webových stránkách. Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, kde jsi studoval, kde v současnosti pracuješ… Tak, je mi 28 let a žiji v Barceloně, kde také pracuji. V současnosti jako návrhář webových rozhraní, jejich použitelnosti a přístupnosti ve společnosti Omatech. V menší míře dělám také různé ilustrace a malby krajin. Ne úplně na profesionální úrovni, přestože doufám, že se tomu budu moci jednou věnovat naplno - je to moje pravá vášeň. Musím ale připustit, že mám rád i práci, kterou teď dělám - design webových aplikací, a přestože bych se chtěl více věnovat malování, asi bych nechtěl opustit ani tuto práci. Studoval jsem na škole designu a umění v Barceloně, jmenuje se IDEP. Ta mi doslova otevřela oči a já tam mohl proniknout do mnoha oblastí z designu, ilustrace a výtvarných umění. Později jsem sám začal dělat online workshopy v rámci známé školy Gnomon. V té době jsem se skutečně ponořil do světa scénografie, krajin a koncepčního umění. Také jsem si doplnil znalosti ohledně základních pojmů a technik digitální ilustrace. To mě všechno vedlo k tomu, abych sám začal procvičovat a zkoušel napodobovat slavné ilustrátory. Pomalu jsem si pak začal uvědomovat, že se i moje technika zlepšuje. A tak je tomu do dnes, učím se a zlepšuji každý den. Jak jsi se dostal k tomu, co děláš - k malování? Táhlo tě to k tomu vždycky, nebo jsi se pro to rozhodl až později? Mnoho mladých to má pouze za zábavu a moc nevěří tomu, že by u toho vydrželi celý život. Bylo těžké se rozhodnout pro umění? Jak už jsem řekl, neživím se tím, ale doufám, že jednoho dne budu. Baví mě to. Jestli mne to k malování vždy táhlo? Vždy mne umění a design uchvacovalo, ale až od chvíle, kdy jsem to začal skutečně studovat a objevovat všechny možnosti a cesty, které mi otevírá, rozhodl jsem se mu věnovat celý svůj život. Předtím, než jsem se zaměřil na krajiny a abstraktní ilustrace, jsem dělal vektorovou grafiku. A přestože to mám i rád a stále tak i tvořím, jsou mi bližší krajiny a víc mne i uspokojují výsledky. Je to odlišný typ práce, mnohem více podobný tradiční malbě a myslím, že mi klade daleko větší výzvy, než zvládání nějakých vektorů. Jak vlastně vzniká tvůj obraz? Jak jsi řekl, maluješ většinou krajiny - jak se taková krajina zrodí? Máš dlouho předtím, než začneš malovat, ten pohled v hlavě, nebo je to blesková záležitost? Trochu od obojího. Někdy mi krajina vzniká pomalu v mysli, jindy zas spustím Photoshop a krajina se zrodí z pár náhodných křivek po virtuálním plátně. Jakýkoliv abstraktní tvar se dá velmi snadno v krajinu přeměnit. Také se stává, že mám chuť malovat a nemám žádnou inspiraci - nic mne nenapadá. Pak si procházím různé internetové fotogalerie a pátrám v vnuknutí a většinou ho nacházím. Někdy je to kombinací barev, která mne zaujme. Jindy zajímavá kompozice nebo pouhý detail, díky němuž mne něco napadne a můžu z toho začít tvořit. Zajímalo by mne, jestli se za obrazy skrývá i nějaký příběh. Občas do nich zasadíš osamělého poutníka. Kdo je to? Představa tebe samotného ve vysněných krajinách? Ve svých ilustracích vidím vždy jako hlavní prvek samotnou scénu. Příběh vypráví cesta do neznáma, vzdálená tvrz nebo vodopád, ze kterého vzniká řeka. Naproti tomu jsou postavy až druhotné nástroje, kteří vyjadřují všechno ostatní. Chci, aby divák toužil zjistit, kam ona cesta vede, odkud teče řeka nebo aby si dokonce představil sebe samotného. Putujícího touto krajinou. To je důvod, proč nedávám tolik důrazu na začlenění postav do svých prací. Nechci aby se stali tím hlavním, určitě ne. Spíše aby byli jakýmisi náhodnými kolemjdoucími. Sebe si za tyto postavy nedosazuji, ale i tak bych rád své krajiny navštívil a mohl je poznat z první ruky, naživo… Co pro tebe malování znamená? Pomáhá ti od stresu, od každodenních problému, od těžkých chvil? Jak se cítíš, když tvoříš? Malování je pro mne odpočinkem a uklidněním - svým způsobem je to forma meditace. Při tvorbě se soustředíš a to tě trochu odnese od reality do světa barev, tvarů a kompozice. Upoutáš tím svou mysl v mnoha směrech. A když dokončuješ malbu, vidíš výsledek a díky tomu se cítíš dobře, to ti dá sílu pokračovat. Je to jako když je sportovec po tréninku, cítí se v pohodě a dobytý energií. Tvoříš za pomoci moderních technologií, na počítači a patrně máš tedy i techniku celkem rád. Jak jsi se k tomuto typu umění dostal? Někteří lidé považují za počítačovou grafiku za jakési pseudo-umění, představa srovnání digitálních maleb s klasickými malíři je děsí. Co si o tom myslíš? Začínal jsem právě na tradičním umění a během studií jsem si vyzkoušel mnoho různých uměleckých technik, od akvarely přes kvaš, akryl a tuš třeba až k přetisku a graffiti. Pomalu mne to ale táhlo spíše digitální tvorbě. Vždy mne zajímaly nové technologie a dosud mi toto nadšení pro techniku vydrželo, rád se dozvídám o nových věcech, jak v digitálním umění, tak i se vším ostatním, co trochu s moderní technikou souvisí. První tablet pro kreslení jsem měl asi v 16 letech, ale to byla hrozná bída ve srovnání s tím, co existuje dnes a příliš jsem si ho neoblíbil. Mohl jsem ale díky němu experimentovat a získat tak první zkušenosti. Později jsem získal svůj první Wacom, nejnižší typ, ale i tak to bylo úplně něco jiného, než můj první tablet. Zjistil jsem, že na něm mohu vytvářet prakticky stejné věci, jako jsem mohl pomocí klasické malby, ale s tou výhodou, že není potřeba žádný čas na přípravu a na úklid, žádné míchání barev, připravování plátna, čištění štětců, sušení… a zdálo se mi to mnohem všestrannějším a příjemnějším. To je důvod, proč jsem se zcela rozhodl pro digitální tvorbu. Nemyslím si, že by to bylo nějaké pseudo-umění nebo něco méně než klasické umění. Je to pouze jiná technika se svými výhodami a nevýhodami jako všechny ostatní, které využívají odlišné nástroje. Konec konců umění není o specifické technice nebo konkrétním typu plátna. Vážím si dobře vytvořené práce, ať už je to pomocí kvaše nebo pomocí Photoshopu. Vše vyžaduje cit pro barvy, pro kompozici, téma a techniku a jak už jsem řekl, každý způsob má své výhody i nevýhody. Líbí se ti to, co vytvoříš? Někteří lidé nejsou věčně spokojeni s tím, co namalují a to je možná nutí se zlepšovat. Jiní se zlepšují pouze proto, že dělají to, co je baví. Jak to máš ty? Mám rád vše, co vytvořím. Mám i své oblíbené ilustrace, ale v podstatě mám rád všechny svá díla. Může to být tím, že všechno co takto dělám, dělám pro sebe. Také tím, že je to postavené na tom, co se mi líbí a na tom, co mám na scenériích a krajinách rád. Samozřejmě pokud se podívám na své výtvory okem odborníka, musím přiznat, že jsou i díla, která neodpovídají na sto procent mým představám. Je tu ale i důvod, proč sám sebe považuji za malíře krajin a proč nechci být malíř malující postavy, architekturu nebo kola - přestože bych to zvládl, není to nic, co by mne nějak fascinovalo a co bych rád tvořil. Doufám, že pokud mi někdo časem nabídne práci, budou to krajiny, na které se zaměřuji a ne něco jiného. Samozřejmě nevylučuji možnost, že někdy v budoucnosti začnu malovat i něco jiného, ale nyní mám rád, to co dělám a chci u toho i zůstat. Už jsi to trochu nakousl, ale možná by nebylo na škodu se dozvědět trochu více - kde nacházíš inspiraci? Máš nějaké oblíbené malíře? Místa? Nebo třeba knihy, podle kterých své světy maluješ? Mnoho inspirace nacházím v počítačových hrách a ve filmech, protože poslední dobou je víc a víc umění. Umění, kterým jsou například vytvářeny scény… Hry jako Uncharted, Skyrim nebo Assassin’s Creed - hry na kterých pracovali koncepční umělci jako Raphael Lacoste, Dylan Cole, Andreas Rocha… Ti jsou pro mě velkými vzory i zdrojem inspirace. A samozřejmě, i v knihách. Poslední, kterou jsem četl, je “Píseň ledu a ohně”. Mnoho scenérií z této knihy jsem i ztvárnil. Třeba ilustraci “El valle de Arryn y el Nydo de Águilas”. A mám v plánu i další. Také bych časem rád udělal nějaké k “Pánu Prstenů”. Dalším skvělým zdrojem inspirace jsou galerie na DeviantArtu, kde se nachází mnoho skvělých umělců z celého světa a kde jsou také dobří kritici. Již zmínění - Dylan Cole, Raphael Lacoste a další - zde zveřejňují svá díla a je skvělé, že tak máme přístup i k jejich nejnovějším pracím. Ještě bych zmínil hru “Magic” - dobrý zdroj pro nalezení inspirace k malbám. Máš nějaké plány do budoucnosti? Sice se asi málokdo ze čtenářů v blízké době dostane do Španělska, ale stejně: neplánuješ třeba nějakou výstavu? Do budoucnosti bych se chtěl dále zlepšovat, vylepšovat techniku a dělat věci lépe a lépe. Doufám, že jednoho dne se stanu skutečným profesionálem a budu moci žít pouze ze své tvorby. Výstavu zatím žádnou v plánu nemám. Ale kdybyste měli kdokoli zájem, každopádně se ozvěte! A poslední otázka - co bys poradil těm, kteří jsou na začátku? Těm, kteří by se rádi v životě věnovali umění, ale nemají k tomu dost odvahy. Co by jim mohlo pomoci se zlepšit? Patřím mezi ty, kteří si myslí, že umělcem se člověk musí narodit, ale na druhou stranu, nikdo z nás se nenarodil perfektní. Je to vše o trénování a procvičování, o tom být do toho zapálený a obětovat tomu svůj čas. Během doby co jsem studoval na IDEPu, jsem poznal lidi, kteří nebyli zpočátku schopni namalovat jediný dobrý obrázek, ale procvičováním, studováním a zanícením se dostali na stejnou úroveň, jako ostatní. Možná i na lepší. Všechno je to o tréninku. Takže, tomu kdo se zajímá o svět umění by mělo být jednoduše řečeno, aby se učil, díval na práce ostatních, účastnil se seminářů, škol… Ale to všechno vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Bude se častokrát stávat, že věci nepůjdou tak, jak byste si je představovali. Postupně ale uvidíte, aniž byste si to uvědomovali, že se zlepšujete. Uvidíte, že vydaný čas se vyplatil a to vám dá chuť pokračovat.

Čas načtení: 2017-10-23 20:26:25

Anglická přísloví I: proč v Anglii prší kočky a psi

Autor článku: Jana Stejně jako v češtině máme spoustu fráziček a přísloví, která obsahují to či ono zvířátko či bestii, není tomu v angličtině jinak. Některá anglická přísloví se zvířaty jsou stejná jako ta naše česká, jiná jsou podobná, ale některá jsou na hony vzdálená a téměř neodvoditelná. Z těch anglických přísloví a frází, které jsou stejné jako [...] Příspěvek Anglická přísloví I: proč v Anglii prší kočky a psi pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2022-04-29 09:55:23

Nový Twitter I. – o špetce důvěry, která má velkou cenu

Milí zlatí, poslední dobou se mi opravdu nedaří plánovat autorskou činnost, protože se toho děje hodně a předešlé články také vyvolávají (zajímavé) reakce ze strany ctěného publika. Proto se dnes ještě musím vrátit ke včerejšímu článku a doplnit jej o nějaké úvahy. A jelikož mi rozsah textu během psaní opět narůstal nesmlouvavým tempem, bude to zase dvoudílná stať. Nutné zlo Kdybych měl nějak charakterizovat největší problém, který v současné době Big Tech firmy (Google, Facebook, Amazon, Twitter, Instagram …) mají, tak je to těžký nedostatek důvěry mezi širší veřejností – ale hlavně mezi tou částí veřejnosti, která se o jejich fungování aspoň trochu zajímá. Čím víc průměrný člověk tuší, jak ta jejich reálná činnost vypadá, tím více se mu z nich zvedá žaludek. Lidé sice v dnešním digitálním světě vesměs pociťují nutnost jejich produkty používat, ale stejně jim zároveň nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Dokonce i ti, kdo jejich současné fungování „Big Tech” firem obhajují nebo akceptují, je považují spíš za nutné zlo než za co jiného. Vyslovených fanoušků je pramálo. (Přitom zrovna důvěra je ta jedna věc, kterou si nemůžete vynutit ani koupit, i kdybyste se v miliardách přímo váleli. Tu získáváte – nebo ztrácíte – na základě vlastní činnosti.) Vždycky tomu tak nebývalo. Ještě někdy kolem roku 2010 měly Google nebo Facebook pověst převážně neškodných organizací typu „nerdi sobě”. Důvěra lidí vůči firmám samozřejmě není černobílý jev. Je to spíš průběžná škála, kontinuum. Na tomto pomyslném kontinuu ale bývala ona střelka, která ukazuje průměrnou hodnotu důvěry ve velké IT firmy, ještě před deseti lety úplně někde jinde než dnes – v podstatně příznivější a lichotivější pozici. A tenhle vývoj nebyl náhodný, všechny ty velké firmy si to nějak vykoledovaly. (Pro pamětníky: ve stejné pozici nenáviděné a obávané entity býval v IT světě kolem roku 2000 Microsoft.) Určitý vliv na tenhle vývoj měly personální změny, které od té doby nastaly. Valná většina otců-zakladatelů oněch velkých firem je dnes mimo hru – buď odešli do ústraní nebo zemřeli (Steve Jobs). Z téhle gründerské generace zbývá na scéně Jeff Bezos, robotická a chladná osobnost, se kterou málokdo dokáže nějak emocionálně „rezonovat”, a pak také Mark Zuckerberg, člověk, který má naprosté anticharisma. U málokteré IT osobnosti mi tak intenzivně „zvoní výstražné zvonky”, jako zrovna u Marka Zuckerberga. Stačí si pustit pět minut rozhovoru s ním a ihned mám dojem, že se dívám na zkušeného manipulátora, který neřekne upřímně ani jediné slovo, a za jehož každou větou a úsměvem se skrývá nějaký pečlivě rozmyšlený plán, jak vás odrbat. Brrr. Uznávám, že to zní paranoidně, ale podle míry „popularity”, kterou zakladatel Facebooku Zuckerberg sklízí i jinde po internetu, to vypadá, že tenhle dojem ulízaného sociopata z něj nemám sám. Třeba takový ve skutečnosti není, do hlavy mu nevidíme. Ale působí tak, což je bohužel rozhodující. Molochům možná nerozumí nikdo No, a ten samý problém jako Zuckerberg mají dnes velké IT firmy. Big Tech roku 2022 působí jako sbírka neprůhledných, nepochopitelných entit, které si s běžným uživatelem různě postrkují sem a tam, aniž byste úplně chápali, proč tak činí a na základě jaké logiky. „Toto si nepřečteš, toto nebudeš sdílet, toto si nesmíš nainstalovat, tobě zrušíme účet, protože jsou zrovna skvrny na slunci, a tebe, tebe dáme do shadowbanu, takže si možná myslíš, že jsi něco napsal a zveřejnil, ale nikdo jiný to nevidí.” A jelikož tyto platformy disponují velkou mocí, hodně těch jejich rozhodnutí má potenciál zničit celé firmy nebo organizace „jen tak mimochodem”. Jako když slon na procházce zašlápne celou myší rodinu a ani z toho nemá výčitky svědomí, protože si toho prostě nevšiml. Taková atmosféra je úplně fantastickou živnou půdou pro růst všeobecné paranoie, protože do těch rozhodnutí opravdu nevidíte. Větší část z nich nejspíš dokonce dělají softwaroví roboti, protože tolik zaměstnanců ani ten Google nebo Facebook zkrátka nemá, aby dokázal hladce pokrýt ty miliardy uživatelů hovořící stovkami jazyků; ale co přesně má být cílem téhle neprůhledné moderace, to nemáte šanci zjistit. Racionálně můžete usoudit, že jedním z těch hlavních cílů je maximalizovat zisk čili zobrazit vám co nejvíce reklam, které vás pošťouchnou ke koupení něčeho, třeba i když to vlastně nepotřebujete. To je sice manipulativní, ale aspoň pochopitelné. Tím platíte za skutečnost, že příslušná služba je zadarmo: stáváte se produktem. Ale co jiné cíle? Nejsou třeba i nějaké jiné cíle? Velké technologické firmy vesměs sídlí v Křemíkovém údolí, na dosah od San Franciska. Oblast kolem San Franciska je hodnotově značně vzdálená od politického středu západní civilizace, a naklání se mnohem více k postmoderní „woke” levici (takové ty rasové a jiné kvóty), než průměrný volič v průměrném státě USA nebo EU. Opravdu se to neprojevuje v činnosti takových firem, třeba při zobrazování reklamních kampaní před volbami? To by přece bylo trochu divné, kdyby v silně sociálně progresivním regionu všeobecně demokratům nakloněného státu vznikly perfektně politicky neutrální instituce. Jenomže to nemůžete dokázat ani vyvrátit. Veškeré vnitřní fungování algoritmů Googlu, Facebooku apod. je jejich obchodní tajemství a nic se o něm nedozvíte. Výsledek? Paranoia, nedůvěra, stihomam. Ještě hlubší, než by musely být. Někteří lidi budou paranoidní vždycky, ale tváří v tvář všem těm záhadným zákazům, mizením, obstavením účtu atd. propadají paranoii i zcela normální jedinci, kteří by to jinak normálně brali s rezervou. Poměrně často si chodím číst programátorské fórum Hacker News, kde se spolu baví převážně programátoři ze Silicon Valley. Řada z nich v těch velkých firmách přímo dělá. A dokonce i oni jsou paranoidní. Ani oni totiž nevědí, co se vlastně v těch jejich obřích systémech děje. Vidí jen malé kolečko, na kterém sami osobně pracují, ale celkový charakter systému už je mimo jejich dohled. Je to moc velký moloch a dost možná mu úplně přesně nerozumí nikdo. Obávejme se Muskova ega Tenhle jev nastal víceméně organicky. Nevěřím, že to byl něčí plán, tak rafinovaní ti lidi tam nahoře nejsou. Big Tech firmy jednoduše v uplynulých letech rostly tak rychle, až jaksi „urostly” samy sobě, čemuž hodně pomáhala skutečnost, že většinu těch svých služeb poskytují zadarmo. O technicky kvalitní službu (a ty jejich služby vesměs jsou technicky kvalitní, o tom není sporu) za 0 Kč bude vždycky velký zájem. Problémy plynoucí z toho, do jakých rozměrů ty zástupy uživatelů mezitím nabobtnaly a jak málo jsou v takových olbřímích měřítkách platné různé vágní „zásady komunity”, ty se začaly projevovat až později. Kdybych to měl k něčemu přirovnat: vyžere-li se dvacetiletý mladík na sto padesát kilo živé váhy, ještě nějakou dobu to trvá, než se přihlásí všechny ty důsledky v podobě diabetu, vysokého tlaku, zničených kloubů atd. Pár let si může namlouvat, jak je vlastně zdravý, i když se pod ním třesou dřevěné schody a o patro níž se kymácí lustr. (Spolupracovníka podobných rozměrů jsem kdysi měl, a vzhledem k tomu, že jsme byli tlupa matfyzáků, snažili jsme se z toho rozkyvu lustru v přízemí spočítat, kolik kilo během posledního měsíce přibral nebo zhubnul. Moc to nešlo. Problém byl hlavně v tom, změřit příslušné veličiny s dostatečnou přesností.) To, co by teď Musk mohl udělat, by bylo postavit aspoň jeden sektor Big Tech světa na jiný základ. Transparentnější, předvídatelnější, méně manipulativní, méně hnaný potřebou nacpat vám ještě více reklam, ve kterém uživatel nebude úplné zboží. Tím by se ta chybějící důvěra veřejnosti mohla aspoň trochu vrátit. Ne moc, ale každý posun té ručičky na kontinuu důvěry je potřeba jak sůl. Co mu v tom může zabránit? Nejvíce se obávám jeho ega. Musk má docela velké ego, a to jej občas přivedlo k naprosto absurdním konfliktům s cizími lidmi on-line. Pokud má Twitter pod jeho vedením získat zpátky nějakou důvěru, nesmí být veden jako nějaká jednomužná benevolentní diktatura, i když pokušení bude velké. Bude to muset být spíše něco jako konstituční monarchie, kde Ufon Marťan I. sedí na svém raketovém trůně a žehná svým poddaným, případně občas někomu udělí obřadnou milost, ale většinu své moci převedl nevratně na nezávislé soudy a parlament. U toho se zastavíme v dalším dílu.    Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2021-10-04 10:40:02

Poprvé vychází v audioknižní podobě román Pavla Frýborta Vekslák

Pavel Frýbort, autor bestseleru z 80. let Vekslák, byl publicista, prozaik, dramatik a překladatel z polštiny, který dokázal ve svých románech překvapit napínavými příběhy s kriminální zápletkou. Hlavními hrdiny jeho knih jsou obyčejní lidé, mající sny a ideály, ale při cestě za nimi se stávají oběťmi manipulací vyšších mocí a často pak musí bojovat i o holý život. Román Vekslák, jenž nyní vychází v audioknižní podobě, je sondou do prostředí šmelinářů všeho druhu v socialistickém Československu z konce 80. let. Od roku 1988, v průběhu tří desítek let, se již dočkala několika vydání a filmového zpracování. Nyní poprvé vychází jako audiokniha, kterou načetl herec Jiří Suchý z Tábora. Vekslák je z dnešního pohledu nadčasovým příběhem o tom, jak dokáže člověka honba za majetkem a luxusem úplně zničit. Student ekonomie Michal Najman se postupně zaplétá do černého obchodu s tuzexovými bony a valutami. Ocitá se na šikmé ploše a propadá se stále hlouběji do pražského zločineckého podsvětí. Vytváří rafinované pasti na své protivníky, obětí se však nakonec stává on sám. Kniha Pavla Frýborta zachytila utajený svět překupníků a zbohatlíků v dobách normalizace. Knihu Vekslák do zvukové podoby převedl producent a režisér Alan Piskač, který zvolil jako interpreta herce Jiřího Suchého z Tábora, jenž má za sebou již mnoho audioknižních zkušeností a dvakrát byl nominován jako nejlepší rozhlasový herec v populární anketě Českého rozhlasu Neviditelný herec. V audioknižním zpracování rychlé dějové zvraty, kriminální i erotické zápletky a překvapivé pointy dokresluje původní hudba Jakuba Přibyla. Zajímavostí je, že herecký interpret Jiří Suchý z Tábora se narodil ve stejném roce, kdy se odehrává děj knihy. Sám k tomu poznamenal: „Právě proto, že jsem se v tom roce narodil, není mi ta doba až tak vzdálená jako například mým dětem. Nicméně absurdní mi samozřejmě přijde všechno – ta potřeba podvádět, krást, aby člověk měl alespoň na něco, co by si přál. A často to byla jediná cesta v žebříčku hodnot. Román Vekslák mě ale strhl především propracovaností psychologické spirály, kdy se z malého neškodného zlodějíčka postupně stává skutečný zločinec.“ Audioknihu Vekslák vydává Supraphon na CD-mp3 i v digitálních formátech 8. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}