Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-03-09 20:05:11

Hamáčkovi podřízení rozbíjejí rodinu

Ukoptěná snaha Jana Hamáčka o zabrzdění jízdy ČSSD do politického propadliště je nepřehlédnutelná. Věnuje tomu spoustu umu a energie. Stylizuje se do postavení zachránce národa proti coronavirové pohromě a s velkou pílí využívá kdejakou příležitost k „okopávání kotníků“ koaličního partnera, tedy hnutí ANO a osobně Andreje Babiše. Těžce tím poškozuje důvěryhodnost vlády v očích veřejnosti. Na řízení vnitřního chodu ministerstva vnitra mu kvůli těmto koníčkům zřejmě nezbývá čas. Někteří jeho úředníci pak bezostyšně porušují zákony upravující jejich činnost a bezohledně škodí lidem.   Projevuje se to v jimi ovlivněnému příběhu, který mi absurditou silně připomíná Kafkův Proces. Týká se rodiny starousedlých Gruzínců, přišedších do naší vlasti v roce 1994. Psal jsem o nich již v lednu letošního roku v článku Úředníci rozbíjejí rodinu. Rodinu tvoří rodiče, tři synové s partnerkami a jejich čtyři zdařilé děti. Z mně neznámých důvodů pouze nejmladší syn požádal o české státní občanství a uspěl. Ostatní zde žijí s trvalým povolením k pobytu. Ke Gruzii již dávno nemají žádný vztah. Vztahově jsou vázáni na Českou republiku jako na svou vlast. Jeden ze synů, Emil, zapomněl požádat včas o prodloužení povolení k pobytu. Když se dostavil do úřadovny Cizinecké policie s prosíkem o prominutí prošvihnutí lhůty, policisté jej prolustrovali. Zjistili, že se kdysi v minulosti dopustil bagatelní trestné činnosti. Místo prodloužení povolení k pobytu jej přímo ze služebny eskortovali do střediska pro běžence. Soud na základě jejich návrhu rozhodl o jeho vyhoštění na dobu tří let. Možná měl tehdy smůlu, že jeho obhájce neměl chuť pokoušet osud a neobrátil se k Ústavnímu soudu. Dnes již máme k dispozici judikát, podle něhož spáchání trestného činu na našem území samo o sobě nemá být důvodem k vyhoštění cizince. Ostatně v daném případě by v právním státě trestní minulost žadatele již dále nesměla hrát roli, protože soud rozhodl o zahlazení všech rozsudků. Z hlediska práva je nadále bezúhonný a takto s ním má být nakládáno. Emil si pak po tři roky každý večer povídal s dcerou prostřednictvím skypu. Podle názoru úředníků tak jeho vyhoštění není významným zásahem do rodinného života. Když po vypršení lhůty vyhoštění přiletěl s turistickým vízem do Prahy, nesměl vstoupit na území ČR, protože byl zapsán v seznamu nežádoucích osob. Policisté, kteří jej do země nepustili, mu o důvodech zápisu nedokázali podat vysvětlení. Časem se zjistilo, že seznam je nástrojem vydírání vracejících se vyhoštěných osob: podmínkou vymazání ze seznamu je úhrada nákladů, které stát vynaložil na vyhoštění. Soudržná rodina se tedy složila na „nekřesťanské“ výpalné a Emil znova přicestoval do vlasti s pevnou vůlí dožít mezi svými. Předem si obstaral a smluvně zabezpečil zaměstnání. Již v července 2019 podal žádost o zaměstnaneckou kartu. Podle zákona má být žádost vyřízena do 60 dnů, ve zvlášť složitých případech do 90 dnů. Ale Hamáčkovi úředníci žijí v přesvědčení, že mají výjimku ze zákona, takže čas běžel, ale ministerstvo mlčelo. Po řadě stížností žadatele vydala v říjnu 2020 Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako nadřízený orgán imigračnímu a azylovému odboru příkaz k vyřízení věci do 30 dnů. Ale její pokyn měl hodnotu hrachu házeného na zeď. Uvnitř Hamáčkova ministerstva zákony a vnitřní příkazy neplatí. Zvůle úředníků stojí nad právem. Rozhodnutí padlo nakonec až po 595 dnech a je záporné, takže Emil musel svou pravou vlast znova opustit a bude si opět s dcerou povídat jen přes skype. Důvodem zamítnutí je tvrzení, že „je důvodné nebezpečí, že by účastník řízení při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu“. Znám osobně celou rodinu včetně dětí a znám podrobně Emilovu trestní minulost. Nemohu proto pochopit, jak Hamáčkovi podřízení k takovému nesmyslu dospěli. Důvodnost jejich závěrů ale nelze přezkoumat, protože dokument, na který se odvolávají, je tajný. Postižený se tak nemůže bránit proti nařčení. To je čistá „kafkárna“: Člověk, jehož práva úřad krátí, je vystaven jako bezbranná oběť svévoli úředníků nedbajících zákona a dobrých mravů. Hamáčkovi podřízení si asi nevšimli, že byl nějaký 17. listopad 1989, že mravy předlistopadových úřadů jsou dnes mimo zákon, a bez rozpaků pokračují v bolševických manýrech. Emil je z hlediska práva bezúhonný. Právo celé jeho rodiny na zachování rodinné pospolitosti je chráněno právem národním i nadnárodním. Nikdy se nedopustil jednání, jež by se dalo považovat za ohrožující bezpečnost státu. V právním státě by s ním úřad takto jednat nesměl. Rodina je základ státu. Stát, který svévolně rozbíjí rodinné společenství, není právní, ale zločinný. S vědomím, že obracet se na jakékoli ministry jakékoli české vlády je neúčelné, jsem učinil zoufalý pokus: poslal jsem ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi stížnost s podrobným vylíčením bezpráví, jemuž jsou Emil, jeho dcera a všichni členové jeho rodiny vystaveni ze strany jeho úřadu. Dostal tedy možnost zabývat se zhůvěřilostí svých podřízených. Nevyužil ji. Neomlouvá jej nedostatek času, způsobený jeho plýtváním na vytváření profilu hlavního záchrance proti pandemii a okopáváním kotníků koaličního partnera. Ministr nese odpovědnost za nedbání zákona a dobrých mravů jeho podřízenými. Je odpovědný za to, že jeho úřad jedná způsobem, jenž je v rozporu s pravidly chování právního státu. Je na čase, aby zmizel v politickém propadlišti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-05 08:56:11

Úředníci rozbíjejí rodinu

Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem. Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“. Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem. Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v roce 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení čtyři měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na tři roky. Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype. Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu. Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vízem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tisíc korun za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území. Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4. července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření ze 26. října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v roce 2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla. Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a koná návštěvy ve služebnách cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu o žalostných pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 11:25:54

Bezpečnostní informační služba: Kauza ricin začala anonymním e-mailem pracovníka ruského velvyslanectví

Bezpečnostní informační služba (BIS) vydala 12. června na svých webových stránkách text o případů údajného ruského agenta, který se měl chystat otrávit ricinem pražského primátora Zdeňka Hřiba (Piráti), starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) a starostu pražských Řeporyjí Pavla Novotného (ODS). BIS ve svém textu, který uveřejňujeme v plném znění, píše, že vše bylo výsledkem nepřátelství dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu. „Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých regionálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Před několik dny BIS úspěšně uzavřela případ týkající se ohrožení českých komunálních politiků, případ těžko uvěřitelný, ale přesto skutečný, který vyvolal různé dohady, spekulace, konspirační teorie a vášně. Jak to tedy bylo doopravdy? Ve skutečnosti jde vlastně o jednoduchý a smutný příběh nepřátelství a závisti mezi dvěma pracovníky ruského zastupitelského úřadu v Praze, který se jeden z nich rozhodl řešit anonymním e-mailem zaslaným BIS ve snaze svého kolegu zásadním způsobem poškodit. Po prověření a analýze informací v e-mailu obsažených přijaly BIS i Policie ČR zcela adekvátní opatření, která byla později jednoznačně potvrzena usnesením Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Následný únik informace o možném ohrožení komunálních politiků do médií zásadně zkomplikoval práci BIS i policie a téměř znemožnil vyšetření celého případu. I za této velmi složité situace pokračovali důstojníci BIS ve své činnosti a nakonec získali jasné a nezpochybnitelné informace o pozadí celého případu, které byly předloženy oprávněných adresátům. Na základě těchto informací premiér a ministr zahraničí rozhodli o vyhoštění dvou pracovníků ruského zastupitelského úřadu v Praze. Ještě před tímto rozhodnutím však byla dána ruské straně velmi korektní možnost, aby obě osoby opustily Českou republiku v klidu, tzv. tichou cestou. To Rusové nevyužili a ani se nesnažili o uklidnění celé situace, spíše naopak. Proto byly obě osoby označeny za persona non grata a opustily dne 7. června Českou republiku.    Přes jasná vyjádření premiéra, ministra zahraničí a členů Výboru pro bezpečnost poslanecké sněmovny, tedy všech těch, kteří byli detailně seznámeni s případem a znají pravdu, se stále objevují v mediálním prostoru různé nejasnosti, zaručená tvrzení i lži. Pokusíme se proto alespoň ty nejčastěji uváděné uvést na pravou míru: Celý případ byl blamáž BIS, protože bylo od začátku jasné, že je to lež. BIS obdržela anonymní e-mail, který velmi detailně popisoval údajnou hrozbu pro české komunální politiky. Urychleně byly prověřeny informace v něm obsažené a naprostá většina z nich byla ověřitelná, pravdivá a přesná. Žádná bezpečnostní složka na světě nemůže podobnou informaci hodit do koše a riskovat tak, že když se její obsah potvrdí, dojde k poškození či ztrátám na životech nevinných lidí. Nebylo tedy možné riskovat. Bohužel i vraždy jsou v arsenálu ruských zpravodajských služeb. Vyhoštění dvou diplomatů a tvrzení, že kauza vznikla v důsledku jejich sporů, je výmysl, který má zakrýt neúspěch BIS. Naopak, BIS ve velmi krátkém čase a pod tlakem neustálých mediálních spekulací dokázala přesně rozkrýt, popsat a zdokumentovat, co se na zastupitelském úřadě RF odehrálo, kdo stál za anonymním e-mailem a jaký cíl sledoval. Úspěchu dosáhla BIS i přesto, že zveřejnění informace o údajném příletu „muže s ricinem“ v médiích zásadním způsobem ohrozilo její práci. Výbornou práci BIS ostatně mimo jiných ocenili veřejně ve svém prohlášení i předseda vlády a v usnesení Výbor pro bezpečnost poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, a to napříč politickým spektrem. Příběh o údajném sporu dvou diplomatů je natolik absurdní, že se tak nemohl odehrát. Skutečně je to příběh těžko uvěřitelný, a přesto se stal. BIS o tom získala naprosto nezpochybnitelné důkazy. Právě pro zdánlivou neuvěřitelnost bylo důležité, že průběžně byli informováni premiér, vybraní ministři a orgány Parlamentu ČR. Pochybovačné hlasy ve veřejném prostoru ostatně ruská strana okamžitě využila a začala popisovat selhání pracovníků ruského vyslanectví jako podraz na nevinné diplomaty (viz dojemné loučení jednoho z nich na sociálních sítích). Informaci o údajném příletu muže s ricinem předala médiím sama BIS. Službu zveřejnění informace významně poškodilo a téměř znemožnilo došetření případu. Pokud by BIS informace sama zveřejnila, tak by de facto sama sobě překazila práci. Proto služba podala trestní oznámení, tak aby byl únik informace nestranně a jednoznačně vyšetřen.    BIS nepředložila veřejnosti žádné důkazy, takže to může být celé jen výmysl. Zpravodajská služba nemůže veřejnost informovat o „živých“ kauzách, protože její nástroje, postupy, zdroje informací a hlavně informace samé jsou tajné. Jejich prozrazením by porušila zákon a znemožnila svoji činnost. Zpravodajská služba má své zákonné adresáty (prezident, premiér, vláda, police a další.), kteří jediní jsou oprávnění utajované informace dostávat a na jejich základě přijímat rozhodnutí. Je zcela zřejmé, že akt označení diplomatů jako persona non grata je absolutně krajní a výjimečné řešení. Premiér a ministr zahraničí by rozhodně nesáhli k tomuto kroku, kdyby neměli na stole zcela jednoznačné a nezpochybnitelné důkazy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-07 15:55:00

Rozhodnuto: Za účast na anexi Krymu dostal uprchlý Rus pět let vězení a vyhoštění z Česka

Pražský městský soud uložil Rusovi Alexandrovi Frančettimu pět let vězení za založení organizované zločinecké skupiny, která se v roce 2014 podílela na anexi Krymu. Součástí trestu je i vyhoštění z Česka na deset let. Verdikt není pravomocný, státní zástupce pro muže žádal desetileté odnětí svobody a vyhoštění na neurčitou dobu. Frančetti se dnešního jednání nezúčastnil, po předchozím propuštění z české vazby totiž odcestoval do vlasti a nyní je stíhaný jako uprchlý.

Čas načtení: 2024-08-07 16:33:27

Rus Frančetti dostal v Praze pět let za podíl na anexi Krymu

Pražský městský soud uložil Rusovi Alexandru Frančettimu pět let vězení za založení organizované zločinecké skupiny, která se v roce 2014 podílela na anexi Krymu. Součástí trestu je i vyhoštění z Česka na deset let. Verdikt není pravomocný, státní zástupce pro muže žádal desetileté odnětí svobody a vyhoštění na neurčitou dobu. Frančetti se středečního jednání nezúčastnil. Po předchozím propuštění z české vazby totiž odcestoval do vlasti a nyní je stíhaný jako uprchlý.

Čas načtení: 2025-01-26 06:49:22

Robert Fico podniká rázná opatření a vyhošťuje zahraniční experty

Premiér Robert Fico podniká rázná opatření. Na páteční tiskové konferenci oznámil, že vláda v nejbližších dnech připravuje vyhoštění zahraničních experty, kteří podle něj působí na Slovensku s cílem destabilizovat zemi. Tato rozhodnutí jsou reakcí na nedávné kybernetické útoky a obavy z možného pokusu o převrat. Vyhoštění zahraničních expertů Robert Fico potvrdil, že na území Slovenska […]

Čas načtení: 2025-04-08 06:47:00

USA může deportovat venezuelské migranty, zastal se Trumpa Nejvyšší soud

USA může deportovat venezuelské migranty, ti ale musí mít možnost soudně napadnout své vyhoštění ještě před deportací. Nejvyšší soud USA totiž zrušil nařízení federálního soudu, které bránilo administrativě amerického prezidenta Donalda Trumpa v jejich vyhoštění.

Čas načtení: 2025-04-25 10:00:00

HRW: Zrušení práva na azyl

Právo požádat o azyl je univerzálním lidským právemPoslouchej Rakušane, a neporušuj mezinárodní právo V den inaugurace americký prezident Donald Trump prohlásil, že na hranicích mezi USA a Mexikem dochází k „invazi“. Zároveň tvrdil, že lidé, kteří překročili hranice bez povolení, nemohou požádat o azyl. Podle amerického práva však každý – bez ohledu na to, jak se do země dostal – má právo požádat o azyl, pokud se nachází na hranicích nebo na území Spojených států. Slova následovala činy. Méně než měsíc poté Spojené státy provedly hromadné vyhoštění 299 státních příslušníků třetích zemí do Panamy. Lidé vyhoštění do Panamy všichni překročili hranice USA z Mexika od inaugurace prezidenta Trumpa. Státní příslušníci třetích zemí jsou v tomto případě lidé, kteří nepocházejí ani z USA, ani z Panamy.

Čas načtení: 2025-09-19 11:46:00

Bělorusko vyhostilo českého diplomata. Chystá se „zakleknout“ i na zástupce Polska

Běloruské ministerstvo zahraničí prohlásilo za nežádoucí osobu českého diplomata, který musí do 72 hodin opustit zemi. Napsala to dnes běloruská státní tisková agentura Belta, podle které tím Minsk reaguje na dřívější vyhoštění běloruského diplomata z ČR. Česká diplomacie tehdy uvedla, že dotyčný pracuje pro tajnou službu. Minsk krok Prahy označil za neopodstatněný a politicky motivovaný. Praha dnes vyhoštění svého diplomata potvrdila, věc ale nebude dále komentovat.

Čas načtení: 2025-09-19 12:32:00

Bělorusko vypovědělo českého diplomata. Minsk mluvil o odvetě

Běloruské ministerstvo zahraničí prohlásilo za nežádoucí osobu českého diplomata, který musí do 72 hodin opustit zemi. Napsala to dnes běloruská státní tisková agentura Belta, podle které tím Minsk reaguje na dřívější vyhoštění běloruského diplomata z ČR. Česká diplomacie tehdy uvedla, že dotyčný pracuje pro tajnou službu. Minsk krok Prahy označil za neopodstatněný a politicky motivovaný. Praha dnes vyhoštění svého diplomata potvrdila, věc ale nebude dále komentovat.

Čas načtení: 2025-09-19 12:49:47

Bělorusko v reakci na krok Prahy vyhošťuje českého diplomata, oznámil Minsk

Běloruský resort zahraničí prohlásil za nežádoucí osobu českého diplomata, který musí do 72 hodin opustit zemi. V pátek to napsala běloruská státní tisková agentura Belta, dle které tím Minsk reaguje na dřívější vyhoštění běloruského diplomata z Česka. Tuzemská diplomacie tehdy uvedla, že dotyčný pracuje pro tajnou službu. Minsk krok označil za neopodstatněný a politicky motivovaný. Praha vyhoštění svého diplomata potvrdila, věc ale nechce dále komentovat.

Čas načtení: 2026-01-16 15:24:06

Muradov, se kterým se ukazují poslanci, je v Česku „trpěn“, dokud policie nerozhodne o jeho vyhoštění

Odbor cizinecké policie už loni koncem léta rozhodl ve správním řízení o vyhoštění zápasníka MMA Makhmuda Muradova (35) z území Česka kvůli utajované informaci od protimafiánského útvaru, že tento známý uzbecký bojovník je napojen na organizovaný zločin. Muradov ale následně uspěl s odvoláním u ředitele cizinecké policie, který koncem roku verdikt o vyhoštění zrušil, a příslušný odbor se tedy věcí musí zabývat znovu. Dokud nepadne pravomocné rozhodnutí, zůstává bijec z Oktagonu v ČR legálně.

Čas načtení: 2026-05-18 20:14:51

Maďarsko zrušilo vyhoštění a zákaz vstupu pro Ukrajince, kteří převáželi zlaté cihly

Národní imigrační úřad v pondělí zrušil rozhodnutí o vyhoštění a tříletém zákazu vstupu pro sedm občanů Ukrajiny, kteří začátkem března převáželi z Vídně na Ukrajinu přes území Maďarska hotovost v hodnotě 1,7 miliardy korun v dolarech a eurech a devět zlatých cihel. Byli zadrženi protiteroristickou jednotkou TEK a vzápětí vyhoštěni ze země.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2021-05-23 15:00:43

Veletržní palác v Praze představuje dílo Viktora Pivovarova

Do 21. listopadu Národní galerie Praha v prvním patře Veletržního paláce hostit velkou retrospektivní výstavu díla malíře a ilustrátora Viktora Pivovarova. Expozice Moskevská gotika postihne jeho uměleckou dráhu v plné šíři, od děl vytvořených v rámci neoficiální umělecké scény v Moskvě 70. let až po současnou tvorbu v Praze; některá novější díla pak budou vystavena vůbec poprvé. Jednotlivé části výstavy čítající přes dvě stovky maleb a kreseb zkoumají klíčové série Pivovarovovy tvorby. Většinu z nich přitom prostupují umělcova zásadní témata – samota, erotika, vazba na literaturu (a zejména poezii) a především mnohdy až paradoxní propojení každodenní všednosti s velkými filozofickými myšlenkami. Kořeny osobitého stylu Viktora Pivovarova (*1937) najdeme v ilustraci knih pro děti i dospělé, jíž se od mládí věnoval. S rozvojem neoficiálního uměleckého hnutí v jeho rodné Moskvě v 70. letech přidal Pivovarov ke svému magickému ilustrativnímu stylu inspiraci jednolitými barevnými plochami a informativními texty, které byly součástí každodenního života v Sovětském svazu. Tehdy umělec začal vytvářet takzvaná alba, série maleb či kreseb, které pomocí obrazů a textů vypráví navazující příběh. Původně je předváděl na jedinečných bytových představeních pro ostatní členy moskevských neoficiálních uměleckých skupin.  Součástí výstavy bude například album Zbloudilý Dante, v němž se autor vypořádává s pocity vyhoštění a odloučení. Podobnou náladu vyjadřovala také jeho díla vytvořená po roce 1982, kdy dle vlastních slov „přiletěl na křídlech Amora do Prahy“, aby se zde trvale usadil se svou druhou manželkou, historičkou umění Milenou Slavickou. I přes vřelé přijetí ze strany českých umělců a novou možnost veřejně vystavovat pocítil Pivovarov nostalgii po svém minulém životě, již ztělesňovaly vzpomínky na dětství. Vyjádřil ji například v cyklu Deník výrostka či v podobizně svého souseda z mládí Grigorije Sergejeviče Tutuzova. Hravé, mnohdy naivní motivy dětství jsou tématem celé výstavy. Najdete v ní například obří repliku krabičky od sirek, do níž návštěvník může vstoupit a objevit tak skrytý svět tvořený malbou doplněnou o audioprvky, či průsvitné závěsy symbolizující průhled oknem. Ten odkazuje také k dalšímu z Pivovarovových motivů, pozorování a voyeurismu. „Voyeurismus se vždy považoval za projev špatného vkusu či dokonce za hřích, asi jako masturbace. Masturbace ale byla již více méně rehabilitována, voyeurismus zůstal mimo zákon. Nicméně tento hřích bude existovat vždy. Nebo alespoň tak dlouho, dokud budou existovat umělci. Vždyť podstatou umění je tajné pozorování,“ tvrdí autor. „Pivovarova díla je nejlepší vidět v kontextu ostatních maleb a kreseb z konkrétních sérií i v rámci celé jeho tvorby, protože spolu navzájem interagují a vtahují diváka do umělcova vnitřního světa,“ vysvětluje kurátorka výstavy Julia Tatiana Bailey. Název Moskevská gotika, který výstavě vybrala, odkazuje ke stejnojmennému dílu, které je součástí cyklu snažícího se „vyjádřit nevyjádřitelné“ a skrze geometrické obrazce zachytit lidskou duši. „Myslím si, že duši lze zobrazit, ale pouze ‚dětsky‘. Musíme se domluvit, že tento knoflík je Bůh, tohle kolečko je duše, tahle vlnovka pohyb a tenhle čtvereček člověk,“ říká k tomu sám Pivovarov. Duši podle něj nemají jen lidé, v expozici proto najdeme i zobrazení duší šneků či medúz. K výstavě vychází rozsáhlý česko–anglický katalog, který kromě úvodu kurátorky výstavy Julie Tatiany Bailey obsahuje eseje externí kurátorky a umělcovy dcery Máši Černé Pivovarové a Michala Novotného, ředitele Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, a také 130 reprodukcí Pivovarovových děl s osobním komentářem umělce. Součástí výstavy je interaktivní studio určené dětem i dospělým, které prostřednictvím tvůrčí hry umožňuje hledat souvislosti v umělcově díle. Akci bude doprovázet vzdělávací a veřejný program. Kromě online přednášek s odborníky (včetně Máši Černé Pivovarové, která se zaměří na cyklus Ztracené klíče, a Mileny Slavické, jež uvede posluchače do kontextu ruského neoficiálního umění) budou jeho součástí například kreativní dílny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-26 16:45:07

Snídaně se švejkolandským prezidentem

V neděli 25. dubna jsem vstal hodně pozdě. Připravil jsem si snídani a uvelebil jsem se v křesle v blahém očekávání moudrých slov pana prezidenta, jako obvykle přednesených spatra. Dočkal jsem se směsi moudrosti se švejkováním. Zprvu jsem si myslel, že si pan prezident dělá z národa blázny, ale časem jsem asi vytušil zastřený smysl projevu, jenž je výronem „dalekonosných“ úvah Miloše Zemana. Smečka neúspěšných politiků, již si brousí zuby tu na svržení prezidenta, tu na povalení vlády Andreje Babiše a na nastoupení na jejich místa, obvykle zastírá pravý stav věcí nespoutaným mlácením prázdné slámy, za kterým se skrývá čertovo kopýtko. Čím více slov, tím hůře se lidé v záplavě orientují, tím spíše se před nimi podaří zastřít jádro pudla. Miloš Zeman se bez dlouhých řečí obešel a mlčením řekl více než slovy. Nezmínil se vůbec o tom, že v „kauze Vrbětice“ nejde ani tak o to, kdo způsobil výbuch, jako o vyloučení Rosatomu z tendru na dostavbu Dukovan, což se mu nelíbí. Jeho nelibost nemusí nutně být projevem vazalství k Moskvě, ale možná ohledem na národní zájem na levné elektřině. O vypuzení Rosatomu rozhodují převážně lidé, pro které je platba za elektřinu zanedbatelnou položkou, zatímco ti, kterým by zdražení elektřiny vadilo, nemají do věci co mluvit. Pak si zašvejkoval, když jako vrchní velitel ozbrojených sil přikázal policii, která mu nepodléhá, aby na objasnění příčin výbuchů nasadila maximum prostředků. Jistě při tom ví, že bez součinnosti Ruska se po ruské stopě nikam nedojde. Ale předstíranou snahu mu upřít nelze. V tom, co řekl, se pan prezident dopustil různých nepodstatných chyb, čímž nahrál na smeč mlátičům prázdné slámy. Avšak mnohem důležitější je zamlčení postoje k vyhoštění osmnácti ruských zpravodajců. Působí to dojmem, že si pan prezident „umyl ruce“. Komentátoři, které jsem slyšel, kolem této ožehavé okolnosti mlčky obcházeli. Nevěděli, co na to mají říci. Ale v této zdánlivé vadě projevu vidím „dalekonosnou“ švejkovskou moudrost. Česká republika a Rusko mají mnoho věcných zájmů, které časem navodí příznivou situaci pro urovnání roztržky. A pozice prezidenta s „umytýma rukama“ jako vyjednavače smiřování bude výhodná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 16:08:30

Imám měl francouzskou vlajku za satanistickou, tak ho poslali domů do Tuniska

Vyhoštění „radikálního“ imáma kvůli „nepřijatelným poznámkám“ oznámil francouzský ministr vnitra Gérald Darmanin. Mahjoub Mahjoubi, imám mešity Ettaouba v malém jihofrancouzském městečku Bagnols-sur-Cèze, na virálním videu hlásal, že je francouzská vlajka satanistická.

Čas načtení: 2024-02-24 09:00:00

V Británii se aktivizuje ultrapravice v Konzervativní straně

Několik ultrapravicových poslanců z Konzervativní strany  se shodou okolností snaží v těchto dnech v Británii vyvolávat ve společnosti konflikty a nenávist. Vysoce kontroverzní bývalá ultrapravicová ministryně vnitra, vášnivá zastánkyěn brexitu Suella Braverman, sdělila listu Daily Telegraph, což už vůbec nejsou noviny, ale publikační nástroj pro šíření různých bigotních lží, že "v Británii nyní vládnou islamisté". Bravermanová považuje za islamisty kohokoliv, kdo, jakkoliv mírně, protestuje proti izraelskému vraždění civilistů v Gaze a srovnávání tohoto pásma se zemí. Zároveň usiluje tato dcera imingrantů o naprostý zákaz imigrace a vyhoštění cizinců.Bravermanová byla dvakrát vyhozena z funkce ministryně vnitra. Nejprve za krátkodobé premiérky Liz Trussové, protože tehdy, v roce 2022, porušila ministerské předpisy používáním svého soukromého emailu pro vládní dokumenty. Když se dostal k moci nevolený premiér Rishi Sunak, jmenoval ji do funkce ministryně vnitra znovu (vypovídá to o něm hodně), ale byl donucen ji sám vyhodit, když Bravermanová vydala v deníku Times úřadem premiéra neautorizovaný článek, v němž obvinila londýnskou policii, že nezasahuje proti propalestinským demonstracím, které označila v článku jako "propalestinskou chátru" a "nenávistníky".

Čas načtení: 2024-03-05 12:00:07

Velvyslanci zemí EU dali Lavrovovi košem. Imbecilové, vztekal se Medvěděv

Velvyslanci zemí Evropské unie odmítli pozvánku ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, který jim chtěl před nadcházejícími prezidentskými volbami v Rusku dát kázání o nevměšování cizích zemí. Místopředsedu Bezpečnostní rady Ruské federace a bývalého ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva to rozběsnilo natolik, že volá po vyhoštění evropských ambasadorů ze země. Podle šéfa české diplomacie Jana Lipavského (Piráti) byla schůzka odmítnuta i kvůli obavě, že Moskva by setkání propagandisticky využila.