Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30

Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství

Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte.   Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být?   Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila.   Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo.   Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé.   V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná.   Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů?  Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy.   Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky.   Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají?  Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna.   Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické …   A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství.   Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-17 07:00:01

Český vězeň likvidoval v koncentračním táboře vlastní lidi. Nacisté dobře věděli, z koho udělat kápa

Koncentrační tábory vnímáme většinou jako místa rozdělená jednoznačně na zlé – nacisty – a pak ty ostatní, kteří se jen chabě bránili nejhoršímu, většinou bezúspěšně. Jenomže stejně jako každá historická událost ani tato není tak černobílá.  Osvětimský fotograf Brasse viděl víc, než člověk snese: Zvrácení nacisté toužili po dokumentaci svých zvěrstev Číst více Kápo byl často stejně krutý jako nacisté Mezi těmito dvěma skupinami, tedy mezi vězniteli a vězni, totiž fungoval ještě status kápa, tedy jakéhosi hlídače, dozorce zajatců, jak popisuje web Českého rozhlasu. Ti se rekrutovali ze společnosti samotných vězňů, ale žádnou velkou ohleduplnost a shovívavost od nich nemohli ostatní čekat. Vždyť se také většinou jednalo o lidi, kteří se ani na svobodě nezalekli sebehorších zločinů, případně o duševně nemocné jedince bez valné schopnosti posoudit důsledky svého jednání a hlavně bez svědomí. Nacisté dobře věděli, koho si vzít na pomoc.  Přežít – ale za jakou cenu?  Jistým odůvodněním, nikoliv však ospravedlněním, pro české stráže svých vlastních lidí, mnohdy sousedů nebo známých z vedlejší vesnice, byla jednoduše lidská snaha přežít. Tito dozorci, jak popisuje také autor Vojtěch Kyncl v knize Československo a stíhání nacistických zločinců, pak také dostávali mimořádné příděly jídla, měli přece jen mírnější režim než ostatní, místo těžké práce, která mrzačila tělo a vystavovala jej nepředstavitelnému utrpení, kápové hlídali své „podřízené“. Za to se dokonce občas dostali do místního nevěstince, což byl v takových podmínkách vlastně také malý zázrak. A tak se někteří takovou vidinou nechali zlákat. Co však dělali a s jakou krutostí, již není nejen omluvitelné, ale ani pochopitelné.  Mimořádné lidové soudy Kápové, kteří hrůzy druhé světové války přežili, byli následně mnohdy souzeni tak zvanými mimořádnými lidovými soudy, jež popisuje mimo jiné Ústav pro studium totalitních režimů a jež se po skončení ozbrojeného konfliktu konaly například v Chebu nebo v Litoměřicích. Tam se dostal také Karel Kompert, duševně nemocný muž vězněný v koncentračním táboře Ravensbrück. Získal zde pozici ošetřovatele ostatních vězňů, ale místo pomoci je zbavoval života pomocí narkotické látky, kterou jim nešetrně a s vědomím, že jde o vraždu, vpravoval do žíly jako „zdravotník“.  Duševně nemocný hlídač Jak se po válce ukázalo, šlo o duševně nemocného syfilitika s omezenými schopnostmi sebeovládání a zvládání stresu. Takovému bylo dáno právo rozhodovat o životě ostatních. Nacistům se to hodilo, někteří mrtví vlastně ani nebyli připsáni přímo na jejich vrub. A Čech vraždil Čechy.  V koncentráku zažil neuvěřitelné peklo, přesto přežil: Vypracoval si správnou strategii Číst více Já nic, to všechno oni… Před poválečným soudem v Litoměřicích Karel Kompert nejprve vypověděl, že všechno, co udělal, bylo na přímý příkaz jeho německého velitele. On sám se prý k vězňům choval jen dobře. Aby mu to někdo uvěřil, musel by ale zůstat na živu z celého tábora jen on sám. Všichni, kdo s ním přišli do styku, velmi dobře věděli, že jím podaná injekce nikdy neměla sloužit k úlevě od bolesti, ale k usmrcení. Kromě jiného byla důležitá rychlost, jakou narkotikum vstříkl do žíly. I když mu skuteční lékaři, kteří byli nuceni podrobit se jeho „léčbě“, opakovaně vysvětlovali, že pomalá aplikace pomůže, zatímco rychlá znamená stoprocentní smrt, zopakoval Kompert nesprávný, a tedy vražedný postup při nejbližší příležitosti znovu. Vědomě a schválně.  Živé házel na hromadu, kde umírali Ještě před konečným vynesením rozsudku, který jej již na svobodu nepustil, se Kompert začal postupně přiznávat i k dalším zvěrstvům, jichž byl nejen svědkem, ale dokonce přímým účastníkem. S vězni, kteří přišli na ošetřovnu, schválně zacházel hrubě, ještě živá, avšak již pohybu neschopná těla házel na hromadu jako roští na podpal, a protože měl možnost rozhodovat o tom, kdo bude nebo nebude ošetřen, měl také velkou moc, kterou si náležitě užíval. Bití a kopání do ostatních vězňů, kteří byli v táboře uvězněni stejně jako on sám, bylo na denním pořádku.  Bez vytáček: jsme prostě takoví Můžeme se jen stále dokola ptát, jak mohou lidé jeden s druhým takto jednat, obrátit se proti vlastnímu národu, sousedům, nebo dokonce i rodině. Historie ale ukazuje, že lidský rod takový zkrátka je a je zbytečné a naivní si jej idealizovat. Věřit, že tomu bude jednou jinak, je nádherné a nesmíme přestat doufat, ale jak je vidět, zlo si svoji cestu na svět najde vždy. A jak to dopadlo se samotným Karlem Kompertem? Podle všeho utekl z vězení a o jeho dalším osudu se zprávy nedochovaly.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Německá Kobyla Braunsteiner: Před dozorkyní s hřeby v botách nebylo v koncentračním táboře úniku.

Čas načtení: 2024-09-16 12:10:00

Příznivé zprávy ohledně prognóz na Labi se pomalu mění v jistotu

Příznivé prognózy pro vývoj povodňové aktivity v Litoměřicích a okolí nabývají stále konkrétnějších obrysů. Labe na Mělníku bude podle vodohospodářů kulminovat zhruba ve 4 hodiny ráno na cca 594 centimetrech a v Litoměřicích kolem zítřejší 10

Čas načtení: 2025-03-27 19:09:00

Film o Milionu chvilek narazil v Litoměřicích a v Pelhřimově. Kina ho nechtěla

Do českých kin vstoupil ve čtvrtek film Chvilky naděje zachycující zákulisí a činnost spolku Milion chvilek pro demokracii mezi roky 2019 až 2021. V Litoměřicích a Pelhřimově zasáhly do jeho nasazení v kinech samosprávy, respektive městem zřizované organizace. Zatímco v Pelhřimově vládne ODS, v Litoměřicích ANO.

Čas načtení: 2025-12-20 16:26:23

Petice hájí suspendovaného porodníka Holbu po tragédii v Litoměřicích

Po nedávném úmrtí dvou novorozenců a resuscitaci dalších dvou v porodnici Nemocnice Litoměřice vznikla petice na podporu vedoucího Centra porodní asistence MUDr. Petra Holby.... Článek Petice hájí suspendovaného porodníka Holbu po tragédii v Litoměřicích se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-03-09 07:09:00

V Litoměřicích hloubí sto vrtů. Unikátní vytápění geotermálním teplem se blíží

Po déle než dvou desítkách let příprav bude v roce 2028 konečně možné v Litoměřicích připojit dálkové vytápění na geotermální energii. V prvních letech by teplo z mělkých vrtů mělo pokrýt 10 až 15 procent spotřeby tepla v Litoměřicích. Po zprovoznění hlubinných vrtů, dosahujících až do hloubky tří kilometrů, by se pokrytí teplem mohlo zvýšit až na 60 procent.

Čas načtení: 2026-03-09 07:10:03

V Litoměřicích hloubí sto vrtů. Unikátní vytápění geotermálním teplem se blíží

Po déle než dvou desítkách let příprav bude v roce 2028 konečně možné v Litoměřicích připojit dálkové vytápění na geotermální energii. V prvních letech by teplo z mělkých vrtů mělo pokrýt 10 až 15 procent spotřeby tepla v Litoměřicích. Po zprovoznění hlubinných vrtů, dosahujících až do hloubky tří kilometrů, by se pokrytí teplem mohlo zvýšit až na 60 procent.

Čas načtení: 2026-06-10 09:15:52

Během jediné noci zemřela dvě miminka. Audit ukázal, že lékaři v Litoměřicích postupovali nestandardně

Společnost Krajská zdravotní (KZ), která spravuje sedm nemocnic v Ústeckém kraji a patří pod ní také nemocnice v Litoměřicích, zveřejnila nové informace k případu nešťastné noci, během níž museli zdravotníci v Litoměřicích resuscitovat čtyři novorozence a dva z nich zemřeli. Jeden z auditů podle KZ ukázal na nestandardní postup lékařů.

Čas načtení: 2024-02-16 16:05:40

Státní zástupkyně zastavila stíhání bývalé starostky Píšťan kvůli falešným fakturám

Bývalá starostka Píšťan na Litoměřicku Iva Hyšplerová nepůjde k soudu kvůli falešným fakturám, státní zástupkyně nevyhověla návrhu na obžalobu a podmíněně zastavila trestní stíhání. České televizi to řekla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích Eliška Ridererová. Exstarostka si podle vyšetřovatelů nechala z obecní kasy na svůj účet poslat dohromady přes sto tisíc korun. Poté, co se případem začala zabývat policie, peníze vrátila. Na svůj post společně s dalšími čtyřmi zastupiteli loni v září rezignovala.

Čas načtení: 2024-02-17 08:20:04

Zavřené muzeum láká na prohlídky, chce se pochlubit nově opravenou budovou

Nevšední možnost prohlídky připravilo Oblastní muzeum v Litoměřicích pro zájemce, kteří by se chtěli podívat do nově zrekonstruované budovy staré radnice, kde sídlí. Muzeum jako takové je sice ještě pořád zavřené, ale návštěvníci si mohou projít interiéry vzácné renesanční stavby, která byla na podzim prohlášena národní kulturní památkou.

Čas načtení: 2015-04-13 10:20:06

Poslední den v Šanghaji a odlet domů

Za zbývající Yuany (s vyjímkou 90 y nezbytných k letištnímu odbavení) nakupujeme nějaké ne­zná­mé podivnosti v oddělění po­tra­vin obrov­ského supermarketu. Na pokoji zjišťujeme, že in­stan­tní jídlo je pekelně pálivé (i na mě)… Doma v Litoměřicích se potom dozvídám, že ta hez­ky vy­pa­dající, domnělá „vegeta­riáns­ká strava“ jsou jakési oblíbené slad­ko-slané bonbony po­ží­vané Číňany v nadměrně hor­kých … Pokračování textu Poslední den v Šanghaji a odlet domů →

Čas načtení: 2021-03-31 08:11:32

Aukční síň Christie’s vydražila obraz Patrika Hábla za 16 250 liber

Malíř Patrik Hábl má na svém kontě další aukční rekord. V úterý 30. března byl v renomované aukční síni Christie’s vydražen Háblův obraz Černobílá krajina za částku 16 250 liber. V aukci s názvem Post-War & Contemporary Art Online byl Hábl zařazen ve světovém výběru umění vedle jmen jako je Damien Hirst, George Condo, David Hockney nebo Antony Gormley. Již samotné zařazení do aukce je dalším úspěchem současného českého výtvarného umění. Ještě před pár lety nebylo obvyklé, aby se české současné umění běžně prodávalo na světových aukcích. Poslední dobou se to mění a talentovaní čeští umělci začínají být žádanými nejenom doma, ale také v zahraničí ve světových aukcích, kde se ocitají vedle velkých jmen umělců současné doby. Patrik Hábl je v posledních letech nejvýraznějším příkladem českého průniku na mezinárodní trh s uměním a je také prvním naším žijícím umělcem, jehož dílo se po úspěchu v Sotheby’s dostalo také do dražebního katalogu jeho renomovaného konkurenta – aukční síně Christie’s. Právě v Sotheby's v srpnu loňského roku zaznamenal Hábl osobní aukční rekord, jeho obraz Black Mouintains byl vydražen za 10 710 liber. V loňském roce na sebe Patrik Hábl upozornil několika samostatnými výstavami, například Synchronizace barvy v KGVU ve Zlíně, Tělo Obrazu v OGV v Jihlavě, Obraz Obrazu – Cranach/Hábl v SGVU v Litoměřicích nebo v Nizozemském Leerdamu. Velké ohlasy vzbudila jeho velkoformátová malba Vodopádu v rámci Landscape Festivalu, která pokryla stěnu velkého činžovního domu na pražském Žižkově. Patrik Hábl patří mezi žádané autory a je zastoupen jak ve státních galeriích, tak soukromých sbírkách doma i v zahraničí. Patří mezi nejviditelnější představitele své generace. Svými projekty budí opakovaně pozornost na výstavách nejen v Česku, ale i v zahraničí, například v Německu nebo Japonsku. Je držitelem Waldesovy ceny, Europol Art Award a Ceny grafika roku 2020. Je také zastoupen v J&T art indexu, který pomáhá sběratelům kam a jak investovat do umění. Háblovy prostorové instalace se nedávno staly součástí Paláce Drn a Paláce Špork (2017–2018) postavených oceňovaným architektem Stanislavem Fialou. Jeho další umělecké vstupy do architektury lze nalézt v realizacích Park Palmovka (Fišer+Aulík architekti, 2018), nebo nově ve Vinařství Lahofer ve Znojmě (Chybík+Kryštof architekti, 2019), kde malby s názvem Vrstvy pokrývají celé klenby. Patrik Hábl má za sebou více než 80 samostatných výstav po celém světě, včetně výstav v Miláně, Kjótu, Grazu, nebo v Mnichově. Jeho práce byla také zařazena do čtvrtého a šestého Pekingského mezinárodního uměleckého bienále a vystavoval na skupinových výstavách v Paříži, New Yorku, Istanbulu a Zürichu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-31 08:37:15

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Goldflam, Kroutvor, Kalinová, Koudelka, Křesťan, Zoubková, Patřičný

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury.   Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust. Arnošt Goldflam, spisovatel a herec   Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií... Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik   Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta. Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma. Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži. Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument. A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank. A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory. Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha   Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“.  Petr Koudelka, spisovatel   Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto.  Rudolf Křesťan, fejetonista   V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání! V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice. V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru. V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá. V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie. V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli. V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil. Jana Zoubková, překladatelka   Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější. Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě. Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 15:13:00

Zprávy ze Severu: Potravinová banka Ústeckého kraje přesídlila z Terezína do nového skladu v Litoměřicích

Nakládání potravin přímo do aut v suchu. I to umožňuje čtyřikrát větší sklad Potravinové banky v Litoměřicích. Nové prostory byly potřeba, protože potravinovou pomoc využívá stále více lidí. Rekonstrukce skladu stála skoro 20 milionů korun.

Čas načtení: 2024-02-24 12:12:28

Hladina Labe v Děčíně stoupá, uzavřená je kvůli záplavám cesta do Dolního Žlebu

Hladina Labe v Děčíně stoupla, od rána je proto uzavřená silnice do Dolního Žlebu, sdělil mluvčí magistrátu Luděk Stínil. Na prvním povodňovém stupni je Labe v Ústeckém kraji kromě Děčína také v Litoměřicích. Na druhý povodňový stupeň by se podle prognóz dostat nemělo.

Čas načtení: 2024-02-24 12:12:28

Hladina Labe v Děčíně stoupá, uzavřená je kvůli záplavám cesta do Dolního Žlebu

Hladina Labe v Děčíně stoupla, od rána je proto uzavřená silnice do Dolního Žlebu, sdělil mluvčí magistrátu Luděk Stínil. Na prvním povodňovém stupni je Labe v Ústeckém kraji kromě Děčína také v Litoměřicích. Na druhý povodňový stupeň by se podle prognóz dostat nemělo.

Čas načtení: 2024-02-28 21:22:00

Znojemští hokejisté nestačili na béčko Pardubic, opouštějí první ligu

Hokejové Orli Znojmo podlehli v předposledním 51. kole první ligy v Chrudimi domácím Pardubicím B 2:3 a po roce sestoupili zpět do druhé ligy. Záchranu v druhé nejvyšší lize slaví právě záložní tým Dynama i Frýdek-Místek, který si ji zajistil výhrou v Litoměřicích 5:3.

Čas načtení: 2024-02-28 20:36:44

Hokejisté Znojma prohráli na ledě Pardubic B a sestoupili

Hokejisté Znojma podlehli v předposledním 51. kole první ligy v Chrudimi domácím Pardubicím B 2:4 a po roce sestoupili zpět do druhé ligy. Záchranu v druhé nejvyšší lize slaví právě záložní tým Dynama i Frýdek-Místek, který si ji zajistil výhrou v Litoměřicích 5:3. Obhájce vítězství v první lize Zlín vyhrál v souboji o 6. místo v Přerově 2:0 a předstihl jej o bod v boji o přímou účast ve čtvrtfinále.

Čas načtení: 2024-02-28 21:18:00

Rychlý pád. Znojmo se po roce vrací do druhé ligy. Slavia se porve o předkolo

Hokejisté Znojma podlehli v předposledním 51. kole první ligy v Chrudimi domácím Pardubicím B 2:3 a po roce sestoupili zpět do druhé ligy. Záchranu v druhé nejvyšší lize slaví právě záložní tým Dynama i Frýdek-Místek, který si ji zajistil výhrou v Litoměřicích 5:3. Obhájce vítězství v první lize Zlín vyhrál v souboji o 6. místo v Přerově 2:0 a předstihl jej o bod v boji o přímou účast ve čtvrtfinále. Slavia si po výhře 3:2 nad Třebíčí zahraje o přímý boj o postup do předkola s Kolínem.