Aktuální Zprávy

Matka neposílala do školy své 3 syny.

---=1=---

Čas načtení: 2024-12-07 10:59:32

Ve škole jim chyběly soudobé dějiny a finanční gramotnost. Teď natáčí videa pro studenty i učitele

Program Based přináší mladým atraktivní formou témata, pro něž ve školách nezbývá prostor. Zpracovává videa a úkoly, na sítích zase tvoří memes. Článek Ve škole jim chyběly soudobé dějiny a finanční gramotnost. Teď natáčí videa pro studenty i učitele se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře. Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2019-07-27 09:43:40

Jak si nepředcházet kritiky a dívky

Vladimír Novotný (*19. srpna 1946) zdůrazňuje, že není kritik, ale bohemista. Případně literární vědec. Soudit psaná díla jiných ovšem chce a snad musí, už to je součást letory. Taky já letoru bohemisty Novotného nejednou vnímal, nicméně se vždy zvednu a otřepu; k čemuž ještě jednou z metod vládnu: vybavím si ty případy, kdy mě Vladimír netrhal, kdy mě naopak za něco chválil. Svého času mi napsal, že se zúčastní jednoho pořadu autorů Pedagogické fakulty v Plzni, ale ještě předtím posedí s pár přáteli-spisovateli v hostinci U Žumbery. A nepřijdu-li na dvě? Věnuje mi prý své nové knihy. Termín se blížil, trochu jsem se bál. Prostřednictvím sítě jsem se tázal, zda domluva skutečně dál platí: manažerka Knihovny města Plzně mě totiž upozornila, že patronem onoho studentského pořadu bude profesor Viktor Viktora. S Novotným jsou léta na kordy, tolik vím. „Platí opravdu ten Žumbera, Vladimíre?“ „Ale jistě. Nebo, víš co? Přijď radši ve 13. 45 do Orient Coffee.“ Ten podnik má adresu „Náměstí Republiky“, ale schován je v nitru bloku, a já ještě ani nezapadl za jeho tajemné orientální dveře, když se mi zčistajasna vybavilo, že právě na tomhle dvorku se onehdy odehrála schůzka mezi mnou a paní Danielou Nepraktovou, vdovou po známém kreslíři. Ale jinak jsem zde nehostoval nikdy. Nakoukl jsem do kavárny a Vladimír nikde, i vracím se zvolna průjezdem, v němž jakási dvojice zaujatě páčí dveře. Stanu v ústí pasáže a hledím přes náměstí. Hned vedle mě stojí Weinerův dům, před ním čekají taxíky, dál je Svatý Bartoloměj, támhle brzdí tramvaj. A před Muzeem loutek konverzuje majitel nedalekého nakladatelství NAVA inženýr Ota Rubner s jakousi atraktivní dámou. Jen vyčkávám, až dohovoří, abych pozdravil (koneckonců mi vydali pět knih), tu však dostanu iracionálně asociální strach a ustoupím do stínu. A tu... Hle, Vladimír Novotný i s telefonem na uchu již vyčkává tam za mnou u kulatých stolků, přímo před Orientální kavárnou. Rád jsem mu podal ruku a jenom nechápu, kudy a kdy mě minul. „Tady je to úžasný, viď,“ povídám. „A teď si představ, že hned vedle v Muzeu loutek vládne podobný dvorek... A taky tam je občerstvení.“ Usedli jsme, když autoritativní Vladimír objevil stůl v první z místností kavárny. Stojí hned vedle prázdných režných pytlů, na jejichž věru lidovou cenu mě promptně upozornil. Jsou jen po deseti korunách. Pár vteřin jsem přemítat, zda jeden pytel vážně nepotřebuji, ale nato jsem myšlenku zapudil. Kritiky přece nevraždím už dávno. A tu se odnikud vynořil známý básník Robert Janda, mimo jiné autor knihy Omamné odéry. Stanuli s Vladimírem proti sobě a tlumeně hovořili. Vstal jsem a zvedal paži, nicméně Robert si mě nevšiml. Ostatně již opět mizel. „Vy se znáte?“ usedl Vladimír k nápojovému lístku. „Z nějakého čtení,“ povídám. „Ale nevěděl jsem, že žije v Plzni.“ „Zrovna tady vedle vede nějaký krám,“ mávl Vladimír neurčitě rukou. „Co si dáte?“ To se už ptal sám pan Goran Jozič, majitel (jméno jsem změnil). I něco jsme si dali a všude tu bylo nadále plno a pracoval zde ještě jeden mladší muž. Oba byli snědí a sympatičtí. Objednal jsem si týž typ kávy jako Vladimír, a když se mě Vladimír přeptal, jak se mám, tradičně jsem opáčil: „A lehčí otázky?“ „Pořád děláš to samé?“ zeptal se. „Jo,“ ohlédl jsem se a hovořil stejně tlumeně, jako se to dělá v čase prohibice či ve světě špionáže. „Proč šeptáš?“ povídá Vladimír. „Co já vím, zda mě tu někdo nesejme?“ Což měl být vtip, ale nevyzněl. „A kdo by tě, lotře, snímal? Teď mluvíš jako ten spisovatel Kahuda. A zbytečně si fandíš.“ Goran se mezitím vrátil. S talířky a se šálky. A Vladimír mě upozornil, že musí být již za padesát minut na jistém úřadě. „Co veršotepci z pedáku?“ povídám. „Markéta Zvolánková, Filip Koryta...“ „Já se z toho omluvil. Co tvůj syn?“ „Čtvrtého května mu bude sedmnáct a češtinářka jim vykládala Pikovou dámu, ale finále příběhu si pamatovala jinak. Ono to končí větou: To je ta stará. Věděl to, protože já mu Pikovou dámu osobně přečetl.“ Jak jsme věděli oba, během více než desetiletí jsem toho Filipovi přečetl moře. Ty chvíle mi teď chyběly a náhle se mi vybavilo mé úsilí vynakládané na dočtení Pikové dámy. Ono finále vás, pravda, emotivně zaháčkuje, a pomalu bych se tenkrát před synem rozbrečel. „A tak mám obavy, Vladimíre, aby to nezačal mít u té úči horší, když před třídou odhalil její neznalost. No, nebyl by to krásně krutej paradox? Otec oddaně čte synovi a ještě mu tím uškodí!“ Ale Vladimír mě chlácholil. Jsem prý paranoidní. A připomněl, že existuje taktéž Čajkovského opera o dotyčné dámě. Její závěr mi nato vyprávěl. Tu odbily dvě hodiny a do Orientu vstoupila hezká dívka. Zdejší servírka, jak se vzápětí ukázalo. Zvláštní, že byla takřka dítě. Anebo pouze v mých očích a pletu se? Nu, možná jí bylo už sedmnáct. Ale třeba také jen čtrnáct. Nelze naprosto popřít, že mě v tamním arabském prostoru zaujala. Vladimíra určitě také, nicméně ji třeba už dávno znal... Měl korektury květnového časopisu Plzeňský literární život a můj text o Janu Hančovi. Vysmál se mu a vyprávěl, jak jednou měl psát o moderním básníkovi a louskal tudíž „takto vysoký“ pilíř jeho sbírek, aniž objevil pravé ořechové. „Ani ťuk. Ale Hanč to nebyl, to si piš. A najednou...“ pokračoval, „najedno se zarazím... Ó! Po-e-zie!“ Teprve dodatečně prý Novotný zjistil, že se klasik v tom období zamiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ale ani láska nezaručí, že bude literatura kvalitní, to je jisté. A Vladimír? Sice mi opakovaně vysvětloval jakási pravidla, podle nichž jména kritizovaných buď tutlá, nebo naopak vyzrazuje, ale ta pravidla nepochopil. Podobná diplomacie mě – jako přímočarého berana – vždy míjela. Nebavily mě bizarní pseudonymy, iniciály a šifry. Povídám: „To komplikuješ. Kdo nad tím bude v budoucnosti bádat?“ Ale prý se chce vyjadřovat obecně, ba ještě obecněji. Mám o tom přemýšlet. „A skutečně ti na mých nových knížkách tak záleží?“ váhal náhle. „Neposkytuji je každému.“ Přesvědčil jsem Vladimíra a nechal si obě publikace podepsat. Rád věnuji s přáním, ať napíšeš jednou něco podobné, vepsal. U Gorana 12. 4. A požádal mě, abych mu dodatečně napsal nějaký názor. „Teď zrovna nevypadáš nadšeně,“ hlesl. „Ale jsem. Nemám to jenom ve zvyku dávat najevo.“ Vladimír musel jít, i vstal jsem, a dostanete-li zdarma dvě knihy, je placení zajisté na vás. Zamířil jsem do vedlejší místnosti a byl náhle zaskočen, že mám něco klopit už zmíněné servírce. Abych na ni udělal aspoň malý dojem, skoro intuitivně jsem předstíral, že zrovna myslím na chrousty a ani ji nevidím. „Dvě kávy.“ „Se sirupem?“ Anebo něco podobného řekla a Vladimír za mými zády mě opravil, když nápoj nazval pravým jménem. Vše tu znal, žádnou etiketou nepohrdal a skutečně jen takto v obraze můžete být kritikem, myslím si. Oproti tomu mnozí spisovatelé jsou mrtví a kupříkladu ani nerozlišuji chuťové nuance nápojů. Ne každému z nich káva dá něco víc a nikoli každý pochopí, co na odérech ostatní mají. Někteří dokonce pijí Coca-Colu! Stálo to sto dvě koruny a při objemu šálků mě cena zarazila, ale nepochybně neprávem, a nedal jsem na sobě naprosto nic znát, podal dívce pětistovku a začal pátrat po mincích. Je-li totiž káva předražená, nějak si začnete namlouvat, že je dýško v ceně. Avšak neburanský Vladimír nedopatření zahladil, když dámě věnoval desetikorunu. Mířila k notně vzdálené kase a hle, orientální Goranův společník zkoumavě nepozoroval ji, ale mě. To už se stejně houpavě vracela s dvoustovkami. Když mi je podala, záměrně jsem na ně koukl trošku lačně. Na ni však opět ne. A tu se mladík po jejím boku uraženě zachmuřil. Někde hráli. Vše tam tak voní! A pojednou mě napadlo, že jsme tu s Vladimírem jenom kvůli ní. A že to byl jeho plán. „A co ve škole?“ Už bych to málem řekl. Slova mi zaschla na patře. „Přijdeš k Žumberovi?“ zeptal se Vladimír a já zavrtěl hlavou. „Tak mě aspoň doprovoď k úřadu, ne?“ I kráčeli jsme již vzápětí pěší zónou k Brance a zrovna nás obklopily dvě knihovny, když tu jenom dvacet metrů před námi vyběhla z té Městské její manažerka. „Jano!“ zareagoval okamžitě Vladimír, ale okolo mě jako by ještě pořád existovala kavárna. Jana se s úsměvem otočila, i povídám: „Tý jo. Po paměti reaguje na tvou barvu hlasu.“ Můžete se klidně ptát, nakolik je součástí autorova osudu i jeho kritik, a já tu nabízím aspoň jednu odpověď. Pokud věříte, že tou součástí je, funguje to tak. A pokud nevěříte? Je to nejspíš totéž. A vrátil jsem se do kavárny (ač ve snu) a prý: „A co ve škole?“ „Co by? Nic, táto.“ „Hm, a jdeme zítra do toho kina?“ „Jdem už s holkama.“ „A na co,vlastně? A má to aspoň příběh?“ „Nevím. A asi to není, táto, nic podle tebe. Ale to přece nevadí. Ty jsi mi všechny knížky přece čet´, už když jsem byla malá.“ „Ale to jsi pořád.“ „Depa. Dej si u nás ještě něco, i kdyby jen kávu, ale... Ale teď už jsem ta stará.“

Čas načtení: 2024-08-28 06:00:00

Chcete, aby vám vlasy rostly rychleji? Víme, co vám pomůže!

Některé kadeřnice nejspíš chyběly ve škole na hodinách matematiky, když se probírala metrická soustava. A tak když je poprosíte, aby vám zkrátily konečky o pět centimetrů, a ony bez milosti vezmou deset, zůstanou některým slabším povahám oči pro pláč. Není se vlastně ani moc čemu divit, vždyť to bude trvat zase dlouhé měsíce, než se dostanete na původní délku! Anebo ne? Poradíme vám, jaké potraviny podporují růst vlasů! A doba čekání se tak zkrátí.

---===---

Čas načtení: 2024-07-09 11:00:01

Krásná šlechtična byla pohřbena kousek od českých hranic. Měla vydlabanou lebku

Archeologové učinili neobvyklý nález během probíhajících vykopávek poblíž 1000 let starého bývalého královského paláce, který postavil římský císař Otto Veliký v Helftě, vesnici v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko. „Mohlo jít o manželský pár. Podle informací, které mám, je potvrzeno, že kostry ležely vedle sebe,“ uvedl pro náš web Moravec. Německý list Bild napsal, že žena byla menší a měřila 1,55 metru. Archeologové našli loď duchů pod místem teroristických útoků z 11. září Číst více Obětní rituál? Bohužel ne Největší překvapení ale archeologové prožili v okamžiku, když zjistili, že ženě chybí část lebky i obličejové kosti. V hrobě navíc chyběly tradiční rituální ozdobné předměty. „Vypadá to, že místo jejich posledního odpočinku bylo vykradeno. Což ale není nic neobvyklého.“ Zajímavým zjištěním také bylo, že kostra nebyla vykopána, poškozena tak byla zřejmě až dlouho po uložení do země. Podle odborníků byl také hrob velmi mělký, což je asi důvodem, proč ženě chyběla část lebky. „Viníky mohou být zvířata, která si v hrobě budovala nory. Nebo také pluh některého ze zemědělců. Oblast kolem Helfty je zemědělská a samozřejmě si nikdo vůbec nemusel všimnout, že zaryl do starého hrobu.“ Původní velká očekávání se tak nepotvrdila. Jak Moravec dodal, v prvních okamžicích se zdálo, že by mohlo jít o nějaký obětní rituál, do té doby na tomto území neznámý. Mohli zemřít násilnou smrtí V každém případě je zřejmé, že muž i žena byli vznešeného původu. On byl pohřben s celou řadou předmětů včetně železných, jako je nůž, se zdobeným opaskem či s holí. Zejména ta poukazovala na to, že mohl být vysoce postavený. „Podle závěrů archeologů mohl být úředníkem na franském hradě nebo hradišti, které tam v té době existovalo. Naopak je velmi nepravděpodobné, že by byl válečníkem, neměl u sebe žádné zbraně.“ Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více V hrobu ženy chyběly pohřební předměty, takže si buď přišli na své vykradači hrobů, nebo v určité fázi svého života konvertovala ke křesťanství, což by mohlo znamenat, že právě kvůli tomu do hrobu na svou poslední cestu nedostala tradiční „pohanské“ věci. „Podle všeho byla velmi krásná a pravděpodobně patřila ke šlechtě. Podle analýz kostí netrpěla vážnými nemocemi, což nebylo v té době úplně obvyklé. A také měla k dispozici kvalitní stravu, která rozhodně nebyla pro každého,“ dodal pro Čtidoma.cz historik Dalibor Moravec. Smrt dvojice je zatím obestřena tajemstvím. Pravděpodobná je násilná smrt. Ve „hře“ je i varianta, že žena byla napadena, muž ji bránil a nakonec skončili vedle sebe v zemi. Dokud však nebudou provedeny veškeré výzkumy, jakýkoli závěr je předčasný. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Archeologové objevili tisíce let starou přilbu. Patřila zástupci národa, který vyhladili Římané.

Čas načtení: 2024-12-07 10:59:32

Ve škole jim chyběly soudobé dějiny a finanční gramotnost. Teď natáčí videa pro studenty i učitele

Čas načtení: 2025-03-09 18:00:01

Šlechtična byla pohřbena kousek od českých hranic. Chyběl jí kus hlavy

Čas načtení: 2025-09-14 10:02:36

Mají rádi brunche, na Žižkově jim ale chyběly. Stvořili tak bistro, kde si dáte pořádnou českou hostinu

V Hartigově ulici si můžete dát spoustu dobrot – nově ale také i české brunche, koláč doslova od maminky nebo minerálku od Mariánských lázní. Článek Mají rádi brunche, na Žižkově jim ale chyběly. Stvořili tak bistro, kde si dáte pořádnou českou hostinu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-04-08 13:10:10

Američance v Praze chyběly bagely. Tak je začala péct pro kamarády a teď rozjela i nevšední pekárnu

Na Vinohradech otevřela pekárna Bejgl. Dělá skvěle to, co má v názvu, a stojí za ní Američanka Katie Perkins, která si tu plní svůj sen. Článek Američance v Praze chyběly bagely. Tak je začala péct pro kamarády a teď rozjela i nevšední pekárnu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-16 10:45:00

Prohlížeč DuckDuckGo přidává synchronizaci a zálohu hesel a záložek. Uživatelský účet nepotřebujete

DuckDuckGo se roky profiluje jako na soukromí zaměřená alternativa k vyhledávači Google, v poslední době však rovnou vyvíjí vlastní prohlížeč. První veřejná betaverze pro Windows vyšla před více než půl rokem. Chyběly jí základní ochranné a jiné funkce, které výrobce přislíbil dodat později. Jedna ...

Čas načtení: 2024-02-14 13:40:00

Zprávy pro Plzeňský kraj: Plzeňský útulek pro zvířata v nouzi chystá nový pavilon

V plzeňském útulku pro zvířata v nouzi je teď docela rušno. Vzniká tam nové zázemí pro želvy, papoušky a další živočichy. I když odchytová skupina je do útulku vozí poměrně často, vhodné prostory pro ně dosud chyběly.

Čas načtení: 2021-12-29 22:40:00

Trable s reklamací u zeleného: Autonomní vysavač Roomba se sám odřel (c) mozektevidi.net

Pořídil jsem si autonomní vysavač Robotický vysavač iRobot Roomba 676 v Alze za 4 999 Kč. Těšil jsem se na novou Geek hračku, ale dostavilo se zklamání. Aplikace na iOS neuměla v podstatě nic, než jen pustit vysavač a naplánovat spuštění. Chyběly inzerované funkce a nešlo poslat vysavač na určené místo. Alza Kategorie: recenze Pokračovat ve čtení článku (c) Mozektevidi.net

Čas načtení: 2014-04-04 00:00:00

Nike Air Trainer 1 Low ST / Kultovní Safari Pack

Že už jste viděli safari motiv prakticky na jakýchkoliv legendárních teniskách Nike Sportswear? Pravděpodobně vám ve výčtu chyběly tenisky Nike Air Trainer 1 Low, tak tady jsou. Představujeme vám nový pack sneakers Nike Air Trainer 1 Low ST s pojmenováním Safari Pack, který se skládá z dvojího pro ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků II

Jak fungovala síť obchodů se luxusním zbožím před rokem 1989 Nedávno jsme se na tomto místě (Respekt 33) věnovali „svatyním konzumu“, obchodům s luxusním a jinak nedostupným potravinářským zbožím koncem čtyřicátých a šedesátých let u nás. Nyní se podíváme na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy stále platilo, že více než luxus se každodenním obíháním obchodů před rokem 1989 řešila nutnost zajistit základní fungování domácností. ESO přichází Na počátku sedmdesátých let nová politická garnitura chtěla opět zazdít pracně vybudovaná okna k západnímu konzumu a redukovat dovoz potravinářského zboží ze států na druhé straně železné opony především na jižní ovoce a na kávu. Někdy tento přístup ohrožoval i zakoupené licence – například kokakola se u nás začala vyrábět, ale byla nedostatková, státu se totiž nechtělo kupovat za dolary klíčovou ingredienci – základní sirup. Postupem času se občas, hlavně v Praze, objevilo v krámech mimo prodejny Tuzexu zpestření v podobě atraktivně baleného západního zboží, i když ne v míře, po jaké spotřebitelé toužili. Mnoho západních dobrot se navíc neprodávalo samostatně, ale jako součást drahých dárkových košů. Jako dítě jsem je chodil obdivovat do výkladní skříně specializovaného obchodu s názvem Dárková služba a toužil po sušenkách Prinzen-Rollen či po „bublinkové čokoládě“, lákaly mě i pestrobarevné konzervy s uzeným lososem nebo pražskou šunkou; chladným mě přiměřeně věku nechávala vína, například ve slámě balené Chianti Ruffino, lihoviny a západní cigarety. Dárkové koše a balíčky přitom nepředstavovaly žádnou novinku éry normalizace – najdeme je již v nabídkových katalozích slavného lahůdkářství Lippert a v padesátých letech se jimi proslavil i Dům potravin. Nicméně právě sedmdesátá a osmdesátá léta byla jejich zlatou érou, neboť představovaly vhodný dar pro slavnostní příležitosti. Cesty k výloze Dárkové služby byly pro mě každodenním potěšením. Slavnostněji jsem pak vnímal výlety do Německé demokratické republiky, kde jsme nikdy neopomněli návštěvu některé z poboček řetězce Delikat, který mě nadchnul jako opravdový poutní chrám konzumu, z něhož jsem odcházel například s granulovaným čajem s citronem, nápojem v prášku do mléka Trink Fix, východoněmeckou náhražkou Nutelly s názvem Nudossi nebo se západní čokoládkou či jiným pamlskem. První Delikat otevřel své brány v roce 1966, velký rozmach řetězce ale přišel od druhé poloviny následujícího desetiletí. Nabízelo se zde především exkluzivní potravinářské zboží východoněmecké produkce, v osmdesátých letech přibyly i západní produkty, hlavně ze Spolkové republiky Německo. Některé větší pobočky nabízely i speciálně pro tento řetězec dodané maso, salámy či sýry. Prodejny Delikat se staly inspirací pro obdobný řetězec u nás, jenž umožnil občanům nedisponujícím tuzexovými bony koupit si západní a exkluzivní domácí potraviny. Došlo k tomu se zpožděním – první prodejna ESO v Praze v ulici Na Poříčí přivítala zákazníky až v roce 1983. O rok později následovalo deset dalších poboček a rozmach pokračoval i v následujících letech. Vůbec největší prodejna ESO zahájila činnost v roce 1986 v pražské ulici Na Příkopě, ale značka ESO, která byla v lidovém podání jako označována jako prodejna pro Ekonomicky Silné Občany, se začala objevovat i v krajských a okresních městech. Zpočátku se zde prodávaly hlavně dovezené západní trvanlivé potraviny. Často šlo přitom o stejné zboží, jaké nabízel Tuzex, což poněkud popuzovalo kriminalisty v rámci potírání šedé ekonomiky a nelegálního obchodování s tuzexovými bony, kteří navrhovali, aby zboží v prodejnách ESO bylo zvlášť označeno, protože jinak těžko dokazovali, že podezřelý disponuje právě tuzexovým sortimentem. Úřadům se však do podobných opatření nechtělo. Už tak měly potíž s vysvětlováním občanům, proč si nejatraktivnější zboží nemůže pracující koupit za své poctivě vydělané koruny a musí platit vekslákům za bony. Stejně jako v Delikatech i v prodejnách ESO se uplatnily exkluzivní domácí produkty, z nichž některé se vyráběly výhradně pro tento řetězec. Plnily tak často stejnou roli jako na konci padesátých a v šedesátých letech Dům potravin. Postupně pobočky ESO nabízely i vlastní lahůdkářské a cukrářské zboží, často opravdu vynikající. Pravda, lidé oprávněně žehrali na vysoké ceny v prodejnách a stěžovali si, že některé kvalitnější zboží putuje právě jen tam. Ani tato náhražka Tuzexu nefungovala dokonale – leckdy se kvalitnější zboží nedostávalo, jindy chyběly atraktivnější obaly… Přesto však se prodejny ESO staly dalšími svatostánky konzumu, z nichž si lidé odnášeli západní kečupy, sýry, různé cukrovinky nebo nápoje v prášku značky Tang, stejně jako domácí výrobky, běžně nedostupné, ať již se jednalo o salám Herkules, sýr Jadel, oříškové hrudky, pivo v soudcích, kávu arabika… Skutečným králem sortimentu však byly výběrové párky. V uzeninách je občas prodávají i dnes, ale jaksi to už není ono. Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2011-05-03 00:00:00

Nikon D7000

Tak jsem vstoupil do velkého světa fotografování. Přestal jsem to šudlat s malým kompaktem a pořídil si pořádné dělo - Nikon D7000. A jak se s něčím takovým fotí člověku na těžký fotoaparát neuvyklý? Minirecenze, zkušenosti, fotky… Poznámka: všechny fotky v článku lze rozkliknout na nezmenšený jpeg, který vylezl z foťáku. Můžete si zkoumat EXIF jak je libo. Mám i RAW a chtěl jsem ho i nahrát na web, ale spadlo mi to na sto procentech, tak jsem toho nechal. Původně jsem měl v plánu pořídit si něco levnějšího, ale pak jsem si řekl, ať to stojí za to a začal jsem pokukovat po střední třídě. Nakonec mi sítem prošly pouze dva přístroje - Canon 60D a Nikon D7000. Po (ne)dlouhém váhání jsem se rozhodl pro Nikon. A to přesto, že jsem do té doby byl vyznáním canonista. Co mě k tomu vedlo? Po přečtení pár recenzí a srovnání (Mišákův blog, Digineff) došel jsem k těmto pro a proti. Podle toho, co jsem si přečetl, je Nikon o něco lehčí a tělo působí odolněji. Výhoda pro Nikon. Rychlejší reakce Nikonu, další bod. Canon je nepatrně levnější. Ostatní výhody a nevýhody mi v tu chvíli přišly nepodstatné, praktické zkušenosti s tím, na co se dívat chyběly, recenze byly tak půl na půl. Rozhodlo asi to, že v Alfacompu.cz dávali zrovna v tu dobu k Nikonu externí disk Samsung 250GB a kdo by to nebral s takovým dárkem, že? Pořídil jsem si set s objektivem Nikkor 18-105 nad kterým pan Neff zrovna nejásal, ale já si říkal, že mi to bude muset stačit, protože na nic víc už nezbývaly finance. Pár dní poté, co foťák přišel (někdy kolem Velikonoc) se mi přestal otevírat blesk. Nevím, kde se skrýval prapůvod tohoto jevu, zda jsem ho omylem přidržel prstem… Horší bylo, že přestože se blesk neotevíral, stále byl aktivní. Po každé fotce tak místnost zaplnil smrad po pálených plastech. Nezbývalo než ho poslat na reklamaci, ze které se mi konečně (po měsíci) vrátil. A jak se s tím fotí? O tom, že to není úplně nejjednodušší přístroj vypovídalo už to, že mi trvalo více jak jeden večer, než jsem prošel všechna možná nastavení, režimy a módy a přiznávám, že doteď ještě občas tápu. Hlavně asi ve volicích kolečkách, protože stejně jako Mišák občas nevím, kterým točit. Jinak s ovládáním nemám celkem problémy, i na přepínání AF si malíček levé ruky celkem zvykl. Co se ale týče samotného focení - snadno jsem si na ten luxus zvykl. Ne že by se mi nikdy předtím nedostala zrcadlovka do ruky, ale pro člověka, který dosud fotil převážně s kompakty, je spousta věcí neuvěřitelných. Třeba jak rychle to fotí. Nebo jak z toho bolí ruka. A jaký to tvoří pěkný bokeh1. Ne že by byl nějaký kdovíjaký, ale přece jen s kompaktem nedocílíte vůbec žádného. Fajn je také možnost si jemně ručně doostřovat. Občas se stane, že automatika zaostří trochu jinam, než byste chtěli a než to složitě přepínat, stačí malinko zatočit kolečkem. A pokud máte štěstí, dostanete i relativně dobře zaostřený snímek. Další příjemnou věcí je vestavěný stabilizátor obrazu. Opravdu to funguje a dají se udržet i celkem dlouhé časy. Samozřejmě to není všemohoucí a vteřinu ani s tím nemáte šanci udržet. Samotný objektiv se mi zdá celkem přiměřený ceně. Koupil jsem si k tomu všemu ještě polarizér a ten bohužel vinětuje jak prase. Byl nejlevnější, co naplat. Dost bylo řečí, takže už jen pár ukázkových snímků. Samozřejmě nejde o nějaká umělecká díla, pouze o nastínění možností fotoaparátu. Noční zátiší s trochu delším časem, foceno z ruky: Celkové dojmy z foťáku? Očekávání splnil na výbornou. Takové to pěkné rozostření pozadí ↩

Čas načtení: 2024-02-16 09:00:01

Krásná Sabina Laurinová v slzách. Zase je v tom chlap, to už je snad prokletí

„Sabina Laurinová má to štěstí, že její mladistvý vzhled a dětská duše jí umožňují ztvárnit role, které by se na první pohled mohly zdát vyhrazené pro mnohem mladší herečky. Její schopnost přesvědčivě se vžít do princeznovských rolí nejen dokazuje její hereckou všestrannost, ale také na ni vrhá jasné světlo. Sabina je totiž schopna přesvědčit diváky o pravosti svých postav, a to i v situacích, kdy hraje postavy, které jsou na první pohled vzdálené jejímu reálnému já,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz image coach a znalec českého showbyznysu Pavel Filandr. Nádherná princezna Eufrozína z Troškových pohádek Z pekla štěstí si však v reálném životě příliš spokojenosti neužila. Alespoň pokud jde o muže. „Dá se říct, že moje vztahy jsou takové pětiletky,“ konstatovala před časem smutně česká herečka. Přitom se ještě nedávno zdálo, že je prokletí konečně zlomeno a Sabina Laurinová zase bude zářit jako sluníčko. Jak to dělá, že nestárne? Seriál ZOO je pro mě dovolená, v každé jiné roli mě nechají umřít, říká Sabina Laurinová Číst více Image coach - jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství s nákupem), osobní styl, řeč těla a etiketu - vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit celkovou image Mluvilo se totiž o tom, že randí s bohatým podnikatelem, se kterým si opravdu „sedla“. Jenže uplynulo pár měsíců a po chlapíkovi není ani vidu, ani slechu. Zdá se, že jestli nešlo jen o fámy, hvězdě seriálu ZOO opět zůstaly oči pro pláč a možná i znovu zlomené srdce. Vypadá to, že někde je prostě velká chyba. Stejný den narození jako Bartošová V zákulisí českého showbyznysu už se objevila celá řada téměř konspiračních teorií, proč nemá Laurinová štěstí na partnery. Jedna z těch nejodvážnějších tvrdí, že je to tím, že se herečka narodila 8. dubna, tedy ve stejný den jako tragicky zesnulá a před smrtí životem velmi těžce zkoušená zpěvačka Iveta Bartošová. Nezní to sice příliš pravděpodobně, ale pro milovníky magie a astrologie může jít o docela dobré téma. Zlé jazyky pak tvrdí, že půvabná blondýnka je svým způsobem sobecká a hodně často musí být po jejím, což ne každý chlap unese. Otázka je, co je na tom pravdy, protože při pohledu na Sabinu Laurinovou by jen málokdo hádal, že bude ve vztahu dělat zbytečné vlny, nebo snad dokonce vyhledávat konflikty. „V českém uměleckém světě se najde jen málo osobností, které by dokázaly spojit v sobě talent, charisma a zároveň půvabnou skromnost. Mezi takové Sabina Laurinová bezesporu patří. Za léta své kariéry si získala srdce mnoha diváků. I když jsem s ní osobně nikdy nespolupracoval, musím uznat, že je to typ herečky, na kterou se nejen dobře dívá, ale jejíž výkony vždy stojí za pozornost,“ říká pro náš web Pavel Filandr. Všichni její známí muži Těžko hledat pravdu. Chyba samozřejmě může být i ve výběru partnera, její ex ale vesměs nebyli žádní gauneři. Nejprve sedm let randila s hercem Michalem Dlouhým, ten jí ale nakonec prchnul za Lucií Vondráčkovou. Velmi vážně to pak vypadalo s frontmanem skupiny Kabát, Josefu Vojtkovi porodila dceru Valentýnu a k dokonalosti chyběly jen zásnuby a bujará veselka. Jenže člověk míní a osud mění, v tomto případě v podobě exmanželky Daniela Hůlky, tanečnice Libušky, za kterou zpěvák odešel. Zdálo se, že Laurinová má zlomené srdce a chlapa si k tělu jen tak nepustí. Až po několika letech oficiálně představila stomatologa Karla Kameníka, se kterým má dceru Maju. Zase pět víceméně pohodových let a pak rozchod a problémy s výší alimentů. O fondu, který vznikl jako reakce na Babiše a podle kterého se řídí, co si (ne)přečtete na Seznamu Číst více Ten největší šok ale přišel relativně nedávno v podobě její poslední veřejně přiznané známosti, kterou byl Petr. Zatímco se totiž scházel s herečkou a asi jí sliboval „hory i s horákama“, přivedl do jiného stavu svoji bývalou přítelkyni. Laurinová samozřejmě vztah ukončila okamžitě poté, co se to dozvěděla. Měla by jít na seznamku? Kdo ví, co bude dál. Třeba půjde jen cestou krátkodobých románků, jako ten z roku 2014, kdy to zahořelo mezi ní a zpěvákem Markem Ztraceným. Chvilkové poblouznění snad ale ani nestálo za řeč. Stejně jako údajné flirtování s hercem Markem Němcem. Ani z jednoho nic nebylo, snad kromě chvilkového pocitu, že není sama. Někteří lidé naznačují, že by rozhodně měla hledat mimo showbyznys, někteří jí doporučují seznamku či kývnout na nějakou nabídku, kterou dostává na sociálních sítích. Těžko říct, jestli právě toto je pro ni nejvhodnější. „Přestože je matkou dvou dětí, Sabina si zachovává svěžest a energii, které jsou pro její povolání tak důležité. Její schopnost skloubit rodinný život s profesní kariérou je obdivuhodná a ukazuje, že i v náročném uměleckém prostředí je možné najít rovnováhu,“ doplňuje Pavel Filandr. I z jeho slov tak vyplývá, že herečka podle všeho zvládne i další nástrahy, které jí život připraví. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chyby v legendárních filmech jsou obrovské a zkazí celkový dojem. Pokud máte bystré oko.

Čas načtení: 2019-08-19 09:23:49

Ministerstvo kultury rozděluje peníze neefektivně a netransparentně, konstatuje kontrolní úřad

Rozdělování dotací na kulturní aktivity, jako jsou tanec, divadlo, literatura, hudba nebo výtvarné umění, je roztříštěné a neefektivní. Vyplývá to ze zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), který prověřil prostředky rozdělené ministerstvem kultury v letech 2016 až 2018. NKÚ podotýká, že ministerstvo určilo jen velmi obecné cíle projektů, na které mají peníze směřovat („rovnost občanů v přístupu ke kulturnímu bohatství“, „zmírnění vlivu komercionalizace umění“ nebo „vytvoření podmínek pro kulturní potřeby všech občanů“) a nestanovilo ukazatele, podle kterých by mohlo vyhodnotit její přínos. Zároveň příjemce podpory nedostatečně kontrolovalo. Ministerstvo navíc podle NKÚ poskytovalo peníze netransparentně tím, že podpořilo i projekty mimo výběrové řízení, přičemž k jejich přidělení "nemělo žádné objektivní důvody". "Zatímco v letech 2011 až 2013 šlo o více než 68 milionů korun, v letech 2016 až 2018 to bylo přes 112 milionů korun. Zároveň přidělovalo podporu i žadatelům, kteří nesplnili podmínky. Podporu tak dostal například i žadatel, který v minulosti nedodržel podmínky dotace, nebo mu v žádosti chyběly základní údaje," konstatuje NKÚ. Ministerstvo kultury ročně vypisuje 25 výzev na podporu kulturních aktivit. V kontrolovaných letech na ně rozdělilo každý rok zhruba 500 až 600 milionů korun. "Za přidělení dotací je zodpovědných celkem devět odborů ministerstva, které postupují rozdílně a svůj postup nekoordinují. Často se tak liší požadavky na příjemce a zvyšuje se administrativní zátěž jak pro ně, tak pro ministerstvo. Například pokud příjemce pořádal festival zahrnující divadlo i tanec, musel podat dvě žádosti. Každé výběrové řízení spravoval jiný odbor ministerstva s odlišnými požadavky. Příjemce tak nakonec musel vést účetnictví pro každou část festivalu zvlášť, připravit zvlášť vyúčtování a dvě závěrečné zprávy," kritizuje NKÚ počínání ministerstva. Jedním z důvodů takto složitého rozdělování podpory je podle kontrolního úřadu i fakt, že na ministerstvu kultury stále chybí informační systém pro její poskytování. Přitom se podle kontrolorů zavázalo, že jej vytvoří už po předchozí kontrole v roce 2014, dosud ale výrazně nepokročilo. "Teprve na konci roku 2018 zpracovávalo podklady pro výběrové řízení na dodavatele informačního systému. Příjemci tak musí například opakovaně dodávat stejné doklady, které už předali v rámci jiné žádosti. Na ministerstvu kultury se také kvůli chybějícímu informačnímu systému lišily údaje o objemu podpory," konstatuje NKÚ. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NKÚ prověřil také příjemce, u nichž zkontroloval 180 milionů korun a u některých zjistil nedostatky. "Například jeden z příjemců měl skutečné náklady nižší, než byl původně plánovaný rozpočet, ale dotaci přesto čerpal v plné výši. Jiný příjemce vypracoval každý rok dvě verze vyúčtování. Zatímco v prvním vyúčtování vykazoval zisk, v opraveném vyúčtování vykazoval ztrátu. Ministerstvo kultury několik let za sebou přijalo bez výhrad toto opravované vyúčtování a každoročně tomuto žadateli přidělilo dotaci ve výši, kterou požadoval. Jednalo se o desítky milionů korun. Značnou část těchto prostředků měl vrátit příjemce do rozpočtu, což ministerstvo nepožadovalo," konstatuje NKÚ. Kontroloři navíc dodávají, že všechny tyto nedostatky jsou dlouhodobé a ministerstvo se u mnohých z nich zavázalo už po předchozí kontrole v roce 2014, že je napraví. "Téměř nic se ale nezlepšilo," zdůrazňuje NKÚ.

Čas načtení: 2019-07-27 09:43:40

Jak si nepředcházet kritiky a dívky

Čas načtení: 2019-07-20 12:12:41

Kniha o Titaniku upomíná na lidskou samolibost

Kniha výtvarníka a publicisty Václava Králíčka o tragédii Titaniku (1912) připomíná, že příběh této lodi byl především jedním velkým selháním člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti. Václav Králíček se zaměřuje na historie rozličných lodí. Jeho Lvi na vlnách nás už dříve zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera (z Forresterovy ságy), další jeho publikace analyzují krymskou válku či vzpouru na Bounty. Také zpracoval historii Titaniku a bylo by omylem myslet si, že „nosí dříví do lesa“. Sice se o žádné lodi nepsalo tolik, ne všechny ty knihy jsou však dobré. Králíček se vyvaroval nadbytečných spekulací a jeho text o Titaniku je neobyčejně komplexní, což nejde říct o mnohých jiných publikacích, které se soustřeďují poouze na katastrofu lodi. Dílo se dělí na šestnáct částí, které nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line. Autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu a když líčí stavbu velikána, upozorňuje na „drobné“ chyby, které se při ní staly. Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. To znamená, že Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo. Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze. Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 lidí, přičemž jich vezla 2224, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“ Dalšími problémy, které přispěly ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč to dělali? Jak později vypověděl jeden kapitán: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“ Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny. Přitom by bylo nejlepší, kdy by Titanic plul dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Chybou bylo i zastavení strojů. Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpustě zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností. Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni, přičemž ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla navíc loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor: lidé z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli. První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu, takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec se zachránilo 70 procent námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 procent členů posádky. Přežilo 97 procent žen a 32 procent mužů z 1. třídy, ale jen 13 procent mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 procent lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné. Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět. „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše Králíček. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} A perlička na závěr: Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval. Pozitivem knihy určitě je, že autor od prvního vydání (2012) reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru, a text podle toho revidoval. Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml., Epocha. Praha 2019. 400 stran

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Čas načtení: 2024-02-21 10:46:00

Zbyněk Fiala: Volby se vyhrávají jinde než u kupky hnoje

Kdo by se staral o dvouprocentní elektorát zemědělců, který často ani nesleze z traktoru, aby šel k urnám? Komu by chyběly jejich dvě procenta HDP?

Čas načtení: 2024-02-21 06:00:00

Kosmetika za socíku? Do řasenek se plivalo a lak na vlasy nešel smýt!

Jestliže si dnes z nepřeberného množství kosmetiky kolikrát neumíme ani vybrat, dříve se ženám o takovém sortimentu ani nesnilo. Produkty jim chyběly, ale přesto byly velmi vynalézavé a uměly si vždy poradit. Pamatujete na produkty Živé květy, Lybar nebo Pitralon? Připomeňte si s námi ty největší kosmetické trháky v době socialismu!

Čas načtení: 2024-02-22 11:00:01

Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu

Stahování z kůže bylo způsobem, který nejenže znamenal obrovskou bolest pro usmrcovaného, také to ale bylo velmi efektivní v tom kontextu, že kdo tento druh popravy viděl, nekalosti si rychle rozmyslel. A jako mnoho věcí ve starověkém světě i stahování z kůže mělo pravidla a neprovádělo se jen tak halabala. Začalo se naříznutím nohou Z logiky věci vyplývá, že šlo o stažení kůže z těla člověka. Jenže jak na to, kde začít? Nejprve se pokud možno ostrým nožem (nebylo to vždy pravidlo) nařízly nohy, hýždě a trup. Mistři svého řemesla tak docílili toho, že se kůže z těla odstraňovala neporušená, pěkně v celku. Vynikali v tom Římané, ale i Osmané a další, stažení z kůže bylo zkrátka oblíbenou „disciplínou“ prakticky po celém světě. Useknutá hlava stále žije, potvrdili vědci. Z jejich důkazů vás bude bolet za krkem Číst více Například králové asyrské říše v letech 911–609 př. n. l. rádi stahovali své nepřátele, zejména povstalecké vůdce. Tato praxe byla nejen zdrojem pýchy, ale představovala i naprosté podrobení nepřítele. Tzv. Rassamský válec je záznamem vojenských činů krále Aššurbanipala ze 7. století před naším letopočtem. V jedné pasáži se píše: „Jejich mrtvoly pověsili na kůly, svlékli z nich kůži a přikryli jimi městské hradby.“ Smrt roztaveným olovem Ale jak už jsme zmínili v úvodu, fantazii se meze nekladou a člověk je opravdu bestie, pokud jde o vymýšlení utrpení pro jiné lidi. Ve starověkém Izraeli právo Mojžíše popisovalo šestatřicet zločinů, které se trestaly smrtí. Ti, kdo se provinili krvesmilstvem a cizoložstvím s vdanou dcerou člena kněžského řádu, byli popraveni upálením – ovšem ne zvenčí na hranici, jak si možná představujeme. Tady šlo o mnohem sofistikovanější proces. Odsouzenec byl za prvé uškrcen provazem dvěma svědky, kteří byli součástí případu. Používalo se měkké lano, protože bylo jaksi považováno za humánní nezpůsobovat další utrpení hrubým materiálem. Což úplně neodpovídalo dalšímu kroku – když škrcení způsobilo, že viník lapal po dechu, do hrdla mu nalili roztavené olovo. Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny Číst více Bez končetin rozříznut v pase A komu by to snad nestačilo, mohl zavítat do Číny, kde se popravovalo podle starého způsobu „pěti bolestí“ (mimochodem v této zemi se to praktikovalo až do 18. století). Na vlastní kůži bolest pocítil Li Si, vůdce ranné imperiální Číny. Politik a filozof měl tu smůlu, že se znelíbil mocnému poradci Zhao Gaovi, který se s ním nepáral. Páral ho totiž někdo jiný. Nejprve byl odsouzenému uříznut nos, pak noha, poté ruka. Následně byl zbaven penisu a varlat a nakonec byl v pase přeříznut na polovinu. Gao takto nechal popravit celou rozvětvenou rodinu Li Siho až do třetího kolene v souladu se starověkou čínskou praxí kolektivního trestu. Ve velkém finále popravčí použil velmi velký nástroj s čepelí, aby rozřezal ubohého vězně na dvě části v pase, přičemž mu chyběly životně důležité orgány. Smrt tedy byla velmi pomalá a extrémně trýznivá. Zdroje: history.co.uk, brittannica.com, asanet.org KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník.

Čas načtení: 2024-02-24 01:16:13

Americký kosmický aparát po více než půl století znovu dosedl na Měsíc

Robotický modul Odysseus je prvním americkým modulem na Měsíci od Apolla 17, které v roce 1972 naposledy dovezlo na našeho vesmírného souseda lidskou posádku. Od té doby hvězdy a pruhy na Měsíci chyběly. V případě Odyssea jde navíc o vůbec první lunární dosednutí soukromé společnosti. Přistávací modul, který je něco větší než telefonní budka, dorazil