Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2014-06-16 11:36:27

Týden v bezpečnosti - otestujte si svůj router

Otestujte si svůj router, zdali není zranitelný, falešná a škodlivá aplikace Seznam E-mail, nových 6 zranitelností OpenSSL, nový phishing na klienty České spořitelny, nainstalujte si záplaty kritických chyb

Čas načtení: 2022-04-26 09:00:56

Přemítání nad bojištěm III. – o mobilizaci a jejích nevýhodách

Milí čtenáři, po dvou dílech článku „Přemítání nad bojištěm” se ukázalo, že je potřeba napsat ještě díl třetí, původně neplánovaný. Dostal jsem totiž několik dotazů, či spíš připomínek, které se vesměs točí kolem téhož názoru: Rusko zkrátka v nouzi vyhlásí mobilizaci, odvede na vojnu miliony chlapů a utluče Ukrajinu hrubou silou. Žádná sofistikovanost není potřeba. A protože podobně laděný názor jsem nedávno slyšel i od jednoho dobrého známého, asi je čas zauvažovat na chvíli nad tím, jestli by taková mobilizace byla proveditelná a k něčemu. Pekelně obtížný logistický úkol Zdaleka nejmenší překážkou, která brání Rusku v mobilizaci sil, je zatím překážka právní. Kreml totiž stále udržuje fikci, že jde o „speciální vojenskou operaci”, ne o válku, a ruské právo umožňuje mobilizaci jen ve válce. To se nicméně dá obratem ruky změnit, doslova přes noc. Velká překážka to tedy není. Skutečně velká překážka je ale ta technická. Státy roku 2022 nemají ani zdaleka takovou praxi v provádění mobilizace, jakou měly státy roku 1922. Schopnost provádět mobilizaci milionů mužů upadla v armádních kruzích v podobné zapomnění, jako schopnost rajtovat na koni a mávat přitom šavlí. Kdysi to bylo naprosto samozřejmé umění, dnes už není. „Umění” proto, že zamyslíte-li se nad průběhem takové mobilizace, opravdu to není jednoduchá věc. Znamená to začít přesouvat po celé zemi miliony mužů naráz. Ale nejsou to jen muži, ale obrovské množství vybavení, které je doprovází. Na každé větší stanici po cestě musejí ty miliony branců dostat najíst; všichni musejí nafasovat výstroj, zbraně a munici; je nežádoucí, aby se jednotlivé jednotky nějak pomíchaly, což přitom při nějakém zmatení sledu vlaků zařídíte velmi snadno; je potřeba zajistit adekvátní lékařskou péči (i když na tom se dá šetřit – ale podlamujete tak morálku vojáků do budoucna). K takové plošné akci musí být připravený celý systém, který přitom po 99,9 procenta času leží ladem a není k ničemu. Navíc, nechcete-li sabotovat vlastní válečné úsilí, měli byste mít dobrou představu o tom, koho můžete vytáhnout z fabriky nebo kanceláře a poslat na frontu, aniž by tím budoucí výroba životně důležitého zboží utrpěla, a koho ne. Takový přehled se udržoval daleko lépe před sto lety, kdy lidé neměnili tak často ani práci, ani místo svého skutečného pobytu. Do toho všeho zasahují obvyklé fuckupy mírového i válečného charakteru: vykolejený vlak (aneb zkuste rychle zprovoznit trať někde v lese, když je zablokovaná převrácenými tanky, jež popadaly z vagonů), komunikační šumy, nevypočitatelné počasí. Jak se blížíte ke skutečnému místu bojů, narůstá pravděpodobnost, že vám do vašeho úsilí začne zasahovat i činnost nepřítele. Důležitý most zasažený raketou ze vzdálenosti 150 kilometrů (což takový HIMARS zvládne levou zadní i z dvakrát většího odstupu; Ukrajina je zatím nemá, ale klíčové slovo je „zatím”) může udělat v plánech naprostý chaos. Jinými slovy, všeobecná mobilizace je pekelně obtížný logistický úkol. Pozornost armád se přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci Státy roku 1922 toto všechno přesto nějak zvládaly, protože jednoduše musely. Tehdejší vojenské poměry byly takové, že bez kanonenfutru jste tu válku prohráli – a jediným možným způsobem, jakým si i nějaké Československo nebo Řecko mohlo zajistit dostatečné množství kanonenfutru, byla právě všeobecná mobilizace. Pokud vám nic jiného nezbývalo, museli jste do příslušných schopností investovat, konat velká pravidelná cvičení atd. Samozřejmě jen do té míry, jakou vám vaše ekonomika umožnila – na druhou stranu jste si to ovšem tehdy mohli dovolit, protože „sofistikované” zbraně typu letadel, raket a samohybných houfnic s chytrou municí, které dnes žerou velkou část vojenských rozpočtů, byly ještě v plenkách, případně neexistovaly vůbec. Dřevěný dvouplošník potažený plátnem koupíte o hodně levněji než stíhačku páté generace. Mimořádně dokonalé mobilizační plány mělo císařské Německo roku 1914, kde se kombinace militaristického státu a obsedantní byrokracie postarala o to, že všechno bylo rozkresleno a vypočítáno až na úroveň jednotlivých vlaků. Důležité železniční tahy vedoucí směrem k Francii a k Rusku byly včas zdvojkolejněny, a rychlost postupu Němců skrze napadenou Belgii také západní mocnosti značně zaskočila. „Naše” Rakousko-Uhersko už na tom tak dobře nebylo a projevovalo se to i poněkud ponižujícím detailem, totiž, že vojáci c. a k. armády museli jezdit na frontu v dobytčácích, kdežto říšští Němci měli k dispozici normální osobní vozy. Ale i tak se Rakušanům podařilo roku 1914 mobilizovat celkem rychle. Dnes se tahle struktura moc neudržuje a příslušné aktivity příliš nenacvičují, protože už to nebylo dlouho potřeba. Pozornost armád se čím dál více přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci sil, a tento trend sledovalo i Rusko. Poslední vyspělý stát, který si musí mobilizační mašinerii udržovat na špičkové úrovni, je Izrael, protože holt leží tam, kde leží, a přitom má míň obyvatel než Česká republika. Ale Izrael zároveň může těžit z toho, že je to malá země s kompaktním osídlením, kterou přejedete autem za pár hodin. To celou situaci poněkud zjednodušuje. V jomkipurské válce roku 1973 se hodně mobilizačních aktivit odehrávalo dokonce pěšky, protože málokdo byl ve sváteční den někde jinde než doma nebo v synagoze – a důstojníkům svolávajícím zálohy stačilo jít ode dveří ke dveřím. Ve většině států světa už se ale s nutností mobilizovat zas tak moc nepočítá, což se projevilo mimo jiné výraznou redukcí počtu „velkých manévrů”, do kterých byly svého času povolávány desetitisíce rezervistů, a které jako jediné mohou pravou všeobecnou mobilizaci aspoň trochu napodobit. Ani Rusové už s tím nemají takovou praxi, jakou míval ještě Sovětský svaz. A vezmeme-li v úvahu, jakými problémy trpěla ruská logistika kolem Kyjeva a Charkova, když šlo o zásobování řádově menšího množství mužů (z nichž navíc daleko větší procento byli profesionálové), nejeví se moc pravděpodobné, že by tentýž logistický systém byl schopen koordinovaně vrhnout na ukrajinské hranice dva tři miliony vojáků posbíraných z plošně nejrozlehlejší země světa a zásobit je v následujících měsících dostatkem nafty, jídla, nábojů a dopravních prostředků. I u stovky tisíc chlapů to přece viditelně „skřípalo”. Chcete-li na toto téma shlédnout dlouhé a poučné video, doporučuji tuto zhruba hodinovou přednášku od Australana chorvatského původu, který si na YouTube říká „Perun”. Více problémů než výhod Dejme tomu, že toto všechno se nějak podařilo a že ony dva tři miliony vojáků všelijakého věku a tělesného stavu se přece jen dostaly na frontu. Co ale s nimi? Tady se dostáváme k tomu, proč se dneska ta mobilizace zas tolik nedělá: protože „utlučeme je čepicemi” není ve světě roku 2022 životaschopná útočná strategie. To, co v takovém případě máte k dispozici, jsou převážně „levné” pěší jednotky, jejichž vybavení nestojí moc peněz (proto těch lidí také lze postavit do pole miliony!). Můžou střílet z pušek nebo kulometů na krátké vzdálenosti, ale jejich schopnost rychle manévrovat je značně omezená. Čtyřicetiletý rezervista s těžkou bagáží určitě neuběhne za noc padesát kilometrů lesem. Každý racionální nepřítel, který má k dispozici aspoň trochu slušné technické vybavení, na to zareaguje ústupem, pokud tedy má kam (vrátíme-li se k Izraeli, ten zrovna v tomto směru nemá moc možností a musí zadržet útok už poblíž svých hranic; tomu se říká nedostatek strategické hloubky). A jak tak půjdete (pomalu!) za ním, bude vás systematicky a přesně ostřelovat ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a zároveň ničit vaše zásobovací linie z týlu. To je ten fundamentální rozdíl proti roku 1914, kdy na frontu odjížděly milionové armády a pak se celá léta přetahovaly o 500 metrů rozblácené země. Válka se stala mnohem pohyblivější a těžká palba všeho druhu je daleko přesnější než dřív. Proti takové palbě je pěšák velmi zranitelný a masivní houfy pěšáků jsou zranitelné naprosto zoufale, aniž by ji mohly nějak opětovat. (Ptáte-li se nyní, proč tedy vůbec pěchota existuje i v moderních armádách: jako jeden z mnoha spolupracujících prvků doktríny kombinovaných zbraní. Svoje použití má, ale ne v mnohatisícových masách valících se na území nepřítele. Tyhle časy pominuly.) Podle mého názoru Rusové nemobilizují, protože by z toho měli více problémů než výhod. Větší riziko vzpoury mezi odvedenci, větší nespokojenost obyvatelstva, které ztrácí svoje blízké, řádově těžší zásobování milionů hladových krků na nepřátelském území, a výměnou za to zisk velmi omezené bojové kapacity navíc. Kdyby aspoň měli vyhlídky na to, že Ukrajincům začne docházet munice (asi jako pomalu docházela Finům v Zimní válce), ale momentálně to tak rozhodně nevypadá; naopak, dostávají toho vybavení ze Západu čím dál víc. Masy mobilizovaných pěšáků dnes nedokážou zajistit vítězství ani Rusům. Jejich případné vítězství na Donbasu budou muset zařídit buď zbytky profesionálních jednotek, nebo nikdo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-07 17:58:37

Střípky z bojiště II.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů. Jinak 5. března uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času. TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou. TB2 je příkladem toho, že „větší” neznamená nutně „lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 procentech případů by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště. Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. „Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl. Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka. Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že „když se dva perou, třetí se směje”. Logistické problémy Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není. Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu. Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu. Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se „potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní. To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk. Zanedbaná údržba Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají. Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže. A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne? Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.) No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že. Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal. Piloti XXXL Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu? Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální. Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi. Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo „přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu. Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno. Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával… V sobotu 4. března sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí. (Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.) Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut. V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné! Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku se ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.) Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit. Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou „hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL. Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70procetní nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M. Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 procent a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo. Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2024-03-01 05:52:00

Pozor! Křehké, vzkazují vinaři z jihu Moravy. Daň na tichá vína je znovu ve hře

/VIDEO/ Silný, tradiční, ale hrozně zranitelný je podle vinařů a vinohradníků obor, ve kterém podnikají. Vyrazili proto do boje za jeho záchranu. V osvětě jim má pomoci nová iniciativa Pozor! Křehké.

Čas načtení: 2024-03-01 07:59:00

Daň na tichá vína je znovu ve hře. Pozor! Křehké, vzkazují vinaři z jihu Moravy

Silný, tradiční, ale hrozně zranitelný je podle vinařů a vinohradníků obor, ve kterém podnikají. Vyrazili proto do boje za jeho záchranu. V osvětě jim má pomoci nová iniciativa Pozor! Křehké.

Čas načtení: 2024-05-22 00:00:00

Danihelová, Majka - V znamení nefritu

Po tragických udalostiach v Ametystovom lese Meggie túži odísť domov. Na to, aby sa mohla vrátiť, musí nadviazať nevýhodnú spoluprácu a vypátrať mocný artefakt. Stopy ju zavedú do tajomstvami opradeného Mesta hrdlorezov. Na prvý pohľad jednoduchá úloha sa stane takmer nesplniteľnou a Meggie zisťuje, že osud je nevyspytateľnejší, ako si myslela. Jej ubolené srdce vystavuje náročným skúškam a dáva jej čoraz viac dôvodov na to, aby pretrvala v Spoločenstve národov a bojovala za seba i za svojich blízkych. Lia sa musí vyrovnať s tým, že jej normálny život sa skončil. Neprišla iba o pôsobenie Lampáša či o najlepšiu priateľku, ale aj o svoje poslanie. Spolu s Torim hľadajú spôsob, ako napraviť chyby minulosti a ako pomôcť budúcemu kráľovi Ametystového lesa nadviazať spoluprácu s národom, ktorý už raz zradili. Les zostal zraniteľný a bez ochrany, čo môže mať katastrofálne následky pre prírodné spoločenstvo aj pre dva svety, ktoré sú prepojené viac, ako sa na prvý pohľad zdá. Začítajte sa do tretej časti série Kronika strateného impéria plnej mágie, lásky, intríg a tajomstiev dvoch svetov. Datum vydání: 21.05.2024

Čas načtení: 2024-06-08 22:00:00

Pot: Vypadám jako zlobidlo, ale jsem křehkej. Jan Dlouhý rozbíjí melouny stehnama a srdce má dokořán

S moderátorkou Eliškou Soukupovou se tentokrát ve studiu zpotil její kolega moderátor a spoluautor knižního podcastu Lit na Radiu Wave, Jan Dlouhý. Stěžejním tématem byl vztah k vlastnímu tělu, obtížnost přijetí jeho fyzických změn a tlak sociálních sítí na to, jak by tělo každého z nás mělo vypadat. Jan vyprávěl svou oblíbenou sexuální historku a svěřoval se, že i přes to, že je vnímán jako pražská sexbomba, cítí se být spíš plachý a zranitelný.

Čas načtení: 2024-06-13 07:49:35

Forint a zlotý pod tlakem výprodeje mexického pesa

Vůči nákaze je zranitelný primárně forint

Čas načtení: 2024-06-17 10:00:00

"Mozek je velmi zranitelný": Nizozemští cyklisté jsou vyzýváni k nošení přileb, protože počet úmrtí na silnicích roste

 V tomto národě cyklistů je nošení přileb vzácné, ale úřady nabádají lidi, aby se nad tím zamysleliKdyž 42letá Myrthe Bossová nasedá na kolo a jede na nákup do nizozemského města Ede, nasazuje si helmu. Tento úkon, který je v mnoha zemích považován za nezbytný, označuje Bossovou v Nizozemsku, kde je nošení přileb vzácné, za radikální osobu.Nyní však nizozemská vláda a provincie - a také neurologové jako Bossová - v souvislosti s rostoucím počtem úmrtí v dopravě, která jsou spojena zejména se staršími jezdci a elektrokoly, tlačí na to, aby se cyklisté zamysleli."Jsem velkým fanouškem cyklistiky, ale je důležité se chránit," říká Bossová. "Mozek je velmi zranitelný orgán s omezenou schopností regenerace. Pokud spadnete z kola a utrpíte poranění mozku, má to dlouhodobé následky. A velká část lidí, kteří spadnou při jízdě na kole, má poranění mozku."

Čas načtení: 2024-06-19 10:00:00

Objev mikroplastů v penisech vyvolává otázky ohledně erektilní dysfunkce

Kontaminanty byly nedávno nalezeny také ve varlatech a spermatu v souvislosti s obavami z poklesu mužské plodnostiV penisech byly poprvé objeveny mikroplasty, což vyvolává otázky ohledně možné role v erektilní dysfunkci.Odhalení přichází poté, co byly tyto znečišťující látky nedávno zjištěny ve varlatech a spermatu. Plodnost mužů se v posledních desetiletích snížila a podle odborníků je nezbytně nutné provést další výzkum potenciální škodlivosti mikroplastů na reprodukci.Vědci uvedli, že penis by mohl být obzvláště zranitelný vůči kontaminaci mikroplasty kvůli vysokému průtoku krve během erekce. Lidé přijímají mikroplasty jídlem, pitím a dýcháním a tyto drobné částice byly zjištěny v krvi.

Čas načtení: 2024-09-08 21:11:00

GPS je zranitelný, znepokojuje Pentagon. Čína chce systém nahradit vlastním

Americký satelitní navigační systém GPS je zranitelný a Spojeným státům se nedaří jej dostatečně rychle nahradit a modernizovat, což znepokojuje Pentagon. Uvedl to jeho bývalý šéf pro vesmírnou politiku John F. Plumb. USA čelí velké výzvě v podobě čínského navigačního systému BeiDou, který má v některých ohledech nad GPS navrch.

Čas načtení: 2024-09-09 12:05:03

Systém GPS je zranitelný a nemoderní! Co nám hrozí?

Americká vláda si marně láme hlavu s modernizací GPS systému Hrozbou mohou být čínské protisatelitní rakety Čínský systém BeiDou je už na mnohem pokročilejší úrovni Leckterý řidič už bez GPS navigace nedokáže dojet do cíle. Plně se na ni spoléháme při výletech, pracovních cestách i vyhledávání nejbližšího obchodu, restaurace a tak dále. Málokdo přitom tuší, […] Celý článek si můžete přečíst na Systém GPS je zranitelný a nemoderní! Co nám hrozí?

Čas načtení: 2024-09-14 10:01:01

Můj známý zmizel navždy a beze stop. Stejně jako tisíce jiných lidí

V roce 2006 jsem bydlel v londýnské čtvrti Walthamstow. Přátelil jsem s dalšími Čechy a Slováky, kteří sem přijeli za výdělkem. Jedním z nich byl i postarší Slovák jménem Rudolf. Na svůj věk se oblékal i choval poněkud extravagantně, ale na to jsou v Londýně zvyklí. Zpočátku mu vše vycházelo: našel si práci i českou přítelkyni. Přistěhoval se k ní do share house čili domu, v němž společně bydlí různí lidé v pronajatých pokojích. Dále to znám již jen z vyprávění. V Rudolfově životě se znovu vynořil jeho starý problém – alkohol. Šlo to s ním rychle z kopce. Jednou si na barák pozval pochybné kamarády a společně popíjeli. Následně se lidem, kteří v domě bydleli, ztratily různé cennosti. Byla to pro ně poslední kapka. Dospěli k rozhodnutí, že jejich slovenský spolubydlící musí z domu pryč. Rudolf měl nějaké příbuzné v anglickém městě Hull, a tak se s nimi dohodl, že se odstěhuje k nim. Přítelkyně ho smutně doprovodila na stanici a koupila mu lístek. Dala mu i nějaké peníze na cestu. A to se ukázalo jako fatální chyba. Rudolf si v jídelním voze nakoupil drinky, přidal se k nějaké partě pobudů, popíjel s nimi a z vlaku vystoupil o pár stanic dřív, než měl. Poté už o něm nikdo nikdy neslyšel. Roky se pohřešují. Najdou se? Číst více   Kde se lidé ztrácejí nejvíc Největší počet pohřešovaných osob uvádějí Spojené státy. Podle příslušných statistických údajů zde bylo v roce 2021 nahlášeno 521 705 pohřešovaných osob. Celkem 93 718 z nich  zůstávalo aktivně pohřešovaných i na začátku roku 2022. Indie, další z nejlidnatějších zemí světa, se rovněž potýká se znepokojivým počtem případů pohřešovaných osob. Statistiky ukazují, že každý den se zde pohřešuje 2 130 osob, což za průměrný měsíc činí 64 851 lidí. Podle statistik se ve Spojeném království každoročně ztrácí zhruba 180 000 osob. Předpokládá se, že toto číslo je značně podhodnocené, protože každý rok je otevřeno 353 000 případů pohřešovaných osob. Stejně jako v dalších zemích tvoří většinu pohřešovaných osob děti, které se obvykle (v případě Spojeného království v 80 %) najdou do 24 hodin od podání oznámení o pohřešování. Větší šanci mají krásní a bohatí Novináři naznačují, že čím je socioekonomický status pohřešované osoby vyšší nebo vzhled dítěte atraktivnější, tím vyšší mají lidé šanci, že budou nalezeni. V jedné studii se dočteme, že americký novinář Howard Kurtz svou analýzou podpořil závěr, že rasa a socioekonomický status člověka významně ovlivňují mediální pokrytí. Jako příklad uvedl únosy Elizabeth Smart a Alexis Patterson. Když se ztratila Smart, mladá, zámožná, bělošská dívka z Utahu, média o ní informovala po celém světě. Po několika měsících pátrání byla nalezena živá. Naproti tomu když se ztratila Patterson, mladá černošská dívka z Wisconsinu, informovala o ní pouze místní média a dodnes je nezvěstná. Jak to chodí na planetě lidojedů Číst více Některé nejznámější případy nezvěstných lidí Joseph Force Crater  Dne 6. srpna 1930 si soudce Joseph Force Crater z Nejvyššího soudu státu New York dopřál dobrou večeři s několika přáteli. Vyšel na 42. ulici a zavolal si taxík. Řekl, že jede do divadla. Nikdo neví, jestli tam skutečně dojel. Po nástupu do taxíku ho už nikdo nespatřil. Zmizení soudce Cratera vyvolalo senzaci. Byl to skutečně významný muž. Příběh se několik týdnů objevoval na titulních stránkách novin. Dorothy Arnold I následující případ je dobře zaznamenaný a udál se rovněž v New Yorku. Dorothy Arnold pocházela ze zámožné rodiny. Ráno 12. prosince 1910 oznámila své matce, že si hodlá jít koupit šaty na nadcházející debutantský večírek své mladší sestry Marjorie. Přibližně ve 12:00 si Arnold koupila bonboniéru a poté šla asi 1,4 míle na jih do knihkupectví Brentano’s, kde si zakoupila knihu humoristických esejů. Prodavači, kteří Arnold v obou obchodech obsluhovali, později uvedli, že byla zdvořilá a nechovala se nijak neobvykle. Před knihkupectvím narazila Arnold na kamarádku jménem Gladys King. King vzpomínala, že spolu krátce hovořily a že se Arnold zdála být v dobré náladě. King viděla Arnold naposledy na 27. ulici krátce před 14. hodinou, když se otočila, aby jí podruhé zamávala na rozloučenou. King byla poslední, kdo uvedl, že pohřešovanou ženu spatřil. Andrew Paul Gosden A na závěr jedno ztracené dítě z nedávné doby. Andrew Paul Gosden (narozen 10. 7. 1993) zmizel 14. září 2007 v centru Londýna, když mu bylo 14 let. Toho dne Gosden odešel ze svého domova v Doncasteru, vybral z bankovního účtu 200 liber a koupil si jednosměrnou jízdenku do Londýna. Naposledy byl spatřen na kamerovém záznamu, jak opouští nádraží King’s Cross. Navzdory četným celostátním výzvám nikdo nedokázal v následujících letech poskytnout informace o jeho zmizení. Nepodařilo se zjistit, jaký byl důvod Gosdenovy cesty do Londýna, ani jeho následný osud. Gosden se zajímal o videohry a metalové kapely. Naposledy byl viděn v černém tričku Slipknot, černých džínách a teniskách. Gosden byl podle svého otce roztržitý, neuměl se chovat na ulici a byl potenciálně zranitelný. Byl to „hluboký charakter“, nebyl náladový a nenechal se jen tak vytočit. Učitelé ho popisovali jako plachého, tichého mladíka, který byl vyspělý nad úroveň svého věku, jak psaly noviny krátce po jeho zmizení.  Můžeme donekonečna spekulovat o tom, co se všem těmto nezvěstným lidem stalo, ale pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ztracený miliardář a dobrodruh. Po letci Stevenu Fossettovi pátrala armáda a tisíce dobrovolníků

Čas načtení: 2024-09-27 19:00:00

Dopolední host: V zemi se rád rýpe skoro každý. Zahrádkaření Čechy spojuje stejně jako pivo a fotbal, říká sociolog

Současný potravinový systém světa je zranitelný a neudržitelný. České zahrádkaření tomu ale dokáže do určité míry čelit, říká sociolog Jan Vávra. Ten zahrádkaření jako fenomén zkoumá coby vědecký pracovník Sociologického ústavu Akademie věd a spolupracovník Národního institutu SYRI.

Čas načtení: 2024-10-13 07:26:28

Neděle! Proč jsi k těmto znamením zvěrokruhu tak krutá?

Neděle je pro mnohé dnem odpočinku a klidu, ale pro některá znamení zvěrokruhu může být tato neděle výzvou. Místo relaxace a zábavy mohou Býk, Rak, Panna a Kozoroh zažít hektický a stresující den. Podívejme se, co tato znamení dnes čeká. Býk Býk se může cítit nejistý a zranitelný. Osobní problémy mohou přinést napětí a konflikty […]

Čas načtení: 2024-10-17 19:30:00

Mistři Fantasy: Kdo nahradí Klimenta? Karvinské eso nebo střelec z Ďolíčku

Další reprezentační pauza skončila a nic nebrání tomu, aby se Chance Liga rozjela na plné obrátky. V následujícím kole nejvyšší české soutěže bude řada trenérů řešit, jak nahradit dosud nejlepšího střelce ročníku Jana Klimenta, který dostal za červenou kartu v utkání s Bohemians trest na 3 duely. „Uvažoval jsem nad tím, že by Klimenta nahradil Krasniqi. Má v posledních týdnech formu a navíc Sparta teď doma bude hrát s Libercem, který by mohl být zranitelný,“ prozrazuje současný hráč Bohemians Praha Martin Hála, který byl hostem dalšího dílu pořadu Mistři Fantasy.

Čas načtení: 2024-11-01 08:38:15

Zůstáváte na Windows 10? Microsoft po vás bude chtít peníze za bezpečnostní aktualizace

Podpora Windows 10 končí příští rok v říjnu (pokud to Microsoft opět nezmění). Samozřejmě je můžete používat i nadále, ale už nebudete dostávat bezpečnostní aktualizace. Počítač pak může být vůči internetu zranitelný.

Čas načtení: 2024-11-07 19:20:06

Nedostatek plynu v Evropě tuto zimu?

Evropská unie by se v zimě mohla potýkat s nedostatkem plynu, varuje list Financial Times. Podle britského deníku je kvůli nahrazení ruského plynu zkapalněným zemním plynem blok „zranitelný“ vůči přerušení dodávek v souvislosti s regionálními krizemi, zejména na Blízkém východě. Dodávky plynu do Evropské unie (EU) by mohly být tuto zimu ohroženy v důsledku rostoucí závislosti na zkapalněném zemním plynu (LNG), který nahradil dodávky z ruských plynovodů, píše 7. listopadu list Financial Times. Podle bruselského ekonomického think-tanku Bruegel EU nadále získává přibližně 5 % svého dovozu plynu z Ruska prostřednictvím ukrajinské tranzitní sítě. Tranzitní dohoda mezi Moskvou a Kyjevem však vyprší 31. prosince a ukrajinští představitelé trvají na tom, že nebude prodloužena. ...

Čas načtení: 2024-12-12 00:00:00

Nový navigační systém s neuromorfní kamerou čte „otisky prstů“ v krajině

GPS systém je fajn, ale také je bohužel zranitelný prostředky elektronického boje. Zajímavou alternativu vyvíjejí australští Advanced Navigation s evropskými MBDA. Jejich letecká navigace obsahuje neuromorfní kameru, která čte terén a detekuje v něm „otisky prstů,“ z nichž je možné odvodit pozici letounu.