EUR 24,170 ||
JPY 13,041 ||
USD 20,888 || Vílí král se zamiloval?! Lucien Thorne má pověst bezcitného monstra, které vládne Thorngatu železnou pěstí a ledovým srdcem. Jenže i takoví jako on mají slabost pro krásné ženy. Když Zimní král poprvé spatří Madelynn, princeznu Jeseně, ví, že s jinou se neožení. Svérázná dívka se ale rozhodně nehodlá smířit s rolí pouhé dekorace, jejíž jedinou povinností je vypadat hezky na trůnu a rodit děti králi s pověstí krutého tyrana. Jenže co když je vše jinak? Co když Lucien není tak nelítostný, jak se o něm říká? Co když si sám prožil víc než kdokoli z jeho poddaných? Co když je v Madelynnině moci nechat královo srdce opět vykvést? Datum vydání: 09.06.2026
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-06-21 09:00:25
Aktuální akce v App Store: Death Stranding, demoliční derby a nelítostný survival
Pátek je tady a jako vždy vám přinášíme výběr toho nejzajímavějšího z aplikací a her, co se aktuálně nachází v App Store zdarma či se slevou. Tentokrát můžeme doporučit například skvělý titul Death Stranding, demoliční derby Wreckfest nebo nelítostný survival Don’t Starve: Pocket Edition. Přečtěte si celý článek Aktuální akce v App Store: Death Stranding, demoliční derby a nelítostný survival
Čas načtení: 2024-06-04 07:33:18
Chatování s nepříznivým koncem. Z atraktivní ženy se vyklubal nelítostný vyděrač
Prostějov - Během včerejšího dne se na policisty obrátil 28letý muž z Prostějovska s tím, že jej neznámý pachatel vydírá. Muž uvedl, že odpoledne téhož dne jej na Instagramu oslovila neznámá žena, se kterou si začal chatovat. Během komunikace mezi oběma proběhl i videohovor, ve kterém oznamovatel ukázal svůj obličej a přirození, uvedla Policie České republiky. The post Chatování s nepříznivým koncem. Z atraktivní ženy se vyklubal nelítostný vyděrač first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-08-31 10:30:05
Velké úlovky pro GeForce Now. Do cloudu míří Star Wars Outlaws i beta Black Ops 6
Streamovací služba GeForce Now rozšiřuje nabídku podporovaných her o řadu parádních kousků Nechybí mezi nimi beta verze nadcházející střílečky Call of Duty Black Ops 6 či horká novinka v podobě Star Wars Outlaws Zátěžový test Black Ops 6 se koná pouze během tohoto a následujícího víkendu Společnost Nvidia opět rozšiřuje nabídku titulů, které je možné hrát prostřednictvím populární cloudové služby GeForce Now. Nechybí mezi nimi aktuální pecky v čele akčním dobrodružstvím Star Wars Outlaws ani hra, kterou vydání teprve čeká. Hráči si totiž mohou vyzkoušet beta verzi očekávané střílečky Call of Duty: Black Ops 6. Během probíhajícího víkendu se do ní mohou zapojit předplatitelé Game Passu a majitelé předobjednávek. Následující víkend se multiplayerový test zpřístupní všem. Přečtěte si celý článek Velké úlovky pro GeForce Now. Do cloudu míří Star Wars Outlaws i beta Black Ops 6
Čas načtení: 2025-09-19 01:00:00
Scheuerer, Helen - Krev a ocel
Spalující romantasy o válečnici, nad kterou visí ortel smrti Althea Zoltaire ví, kdy zemře. Proroctví jí dalo přesně tři roky. Tři roky na to, aby se stala tím, čím vždy toužila být – válečnickou legendou. Teď přišel čas ukázat, že patří do elitního cechu, který chrání pět království. Výcvik je nelítostný, jenže to není to jediné, co Altheu ohrožuje. Je tu i Wilder Hawthorne, tajemný válečník, který jí s každým pohledem zamotává mysl víc, než by se jí líbilo. Přežije Althea zasvěcovací zkoušku a stane se šampionkou Thezmarru, nebo prohraje nelítostný souboj s časem? Datum vydání: 18.09.2025
Čas načtení: 2025-12-21 17:36:03
Heat neboli Nelítostný souboj od Michaela Manna měl premiéru přesně před třiceti lety. Jeho ikonická přestřelka zůstává vrcholem akční filmařiny. Článek Nepřekonaná gangsterská akce poprvé spojila De Nira s Pacinem. Teď slaví 30 let a pustíte si ji na Netflixu se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34
Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...
Čas načtení: 2008-11-13 06:00:00
Far Cry 2 - Africké peklo a krása zároveň
Far Cry 2 je hra, která vás zavede na 3. největší světadíl naší planety a tím je samozřejmě Afrika. Afrika je místo kde vládne nelítostný boj o přežití v nehostinné a přesto krásné krajině, místo plné nebezpečí ať už v podobě nelítostných šelem, zkorumpovaných pašeráků drog či snad ukrutného horka s ...
Čas načtení: 2021-09-05 09:20:07
Řečtí filozofové Sókratés (469–399 př. n. l.) a Platón (427–347 př. n. l.) měli při hodnocení tehdejší athénské demokracie pravdu. Po vlastních zkušenostech s athénskými demokraty opojenými mocí totiž dospěli k závěru, že demokracie (tj. vláda lidu) je nejzkaženějším společenským zřízením, kterým končí jeden cyklus vývoje lidské společnosti a počínaje tyranidou začíná cyklus další. Oba přitom snili o osvícené vládě filozofů, avšak jejich iluze se nikdy nenaplnily. Filozofů je totiž málo, nechtějí se ušpinit v politickém bahně, většina společnosti jim nerozumí a ta její nejhorší část je navíc sprostě uráží a haní. Prozatím se však nikde nepodařilo nahradit demokracii smysluplnějším politickým systémem. Pomineme-li národy, ve kterých nemá demokracie tradici a které ani za tisíc let demokracii nepochopí (zejména v tradičních totalitách a teokraciích), základní demokratické principy se ani za tisíce let nezměnily – pouze nabyly nových forem, které by mnohdy svojí obludností překvapily i Sókrata, Platóna a Aristotela. Zmanipulovaná demokracie totiž umožnila totalitní vládu komunistů, fašistů, nacistů i islamistů, kteří sice demokracií pohrdali, avšak dokázali ji účelně využít k nastolení „demokratické“ hrůzovlády. Zištná služba sobě Po všech dosavadních historických zkušenostech (včetně našich) by tedy pouze homo dementus mohl uvěřit tomu, že všichni „demokratičtí“ uchazeči o politické funkce jsou moudří, uvážliví, spravedliví, poctiví, slušní, skromní, střídmí a zdrženliví, neboť tučné tváře i konta mnohých z nich hovoří o pravém opaku. Jejich dominantní snahou totiž není nezištná a vysoce kvalifikovaná služba občanům, ale zištná (byť nekvalifikovaná) služba sobě a případně i zainteresovanému „svazu přátel“, kteří je ve vlastním zájmu do významné politické funkce protlačuje. Skrytou podstatou volebního boje je tedy nelítostný „boj o koryta“. Kdyby existovala kouzelná zrcadla, která by pravdivě zobrazila povahové vlastnosti všech uchazečů o politické funkce, pak mnozí z nich by se před ně raději ani nepostavili a pokud by tak učinili, patrně by ustrnuli hrůzou nad tím, jaké temnoty se v jejich myslích skrývají. „Zeptejte se kohokoliv z nich, co dovede, a nikdo z nich nebude vědět, co říci. Ve svém ubohém životě nikdy nepotřebovali vlastní ruce… Nejsou k ničemu dobří… Žijí z nejhorších instinktů davu a jeho zvířecí řev hojí jejich nesplněné ambice,“ napsal ruský spisovatel Vladimír Jemeljanovič Maximov (1930–1995). Pokud si přiznáme surovou a poctivou pravdu, že lidská přirozenost je líná, chamtivá, žravá a motivovaná touhou po uznání, uplatnění a požitcích, bude nám okamžitě jasné, proč celá řada zcela neschopných lidí hledá své životní uplatnění v politice, která jim zajišťuje všechno to, čeho by při běžném způsobu života, a dokonce při poctivé práci (jaká hrozná představa!) nikdy nedosáhli. Existují sice politici, kteří se mohou prokázat řadou pozitivních aktivit, avšak na druhé straně existuje nepřeberné množství politiků, kteří se celým volebním obdobím „promlčí“, tiše se proplazí poslaneckou sněmovnou anebo senátem, neustále vyhledávají výnosné vedlejší funkce a prospěšné známosti a nejvýše na sebe upozorní nějakým příležitostným blábolem, hulvátstvím, opileckým výstupem anebo korupční aférou. Nepoučitelní voliči Základem politiky v jakémkoliv demokratickém státě vždy byly, jsou a budou nerozumnost, nevědomost, důvěřivost anebo i lhostejnost voličů, bez nichž by se k moci nikdy nemohli dostat lidé, kteří pro zodpovědné a kvalifikované plnění veřejných funkcí nejenže nemají potřebné filozofické, historické, psychologické a právnické vzdělání, ale ani zkušenosti a fyzické, psychické i mravní předpoklady. Přestože to rozumně uvažující člověk nedokáže pochopit, na nepoučitelné voliče pokaždé zabírají i takové předvolební sliby, které jsou evidentně účelové, nesmyslné, nesplnitelné, zavádějící anebo dokonce lživé (například notoricky používaný slib o potlačení korupce). Ono totiž stále platí latinské úsloví „Fide, sed cui fidas, vide!“ (Věř, ale komu věříš, měř!) „Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých. A demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů. A demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce. A demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie nebo oligarchie,“ psal už Sókratés. Po každých volbách všichni „vítězové“ radostně křepčí ve svých (staro)nových prebendách (pokud to ovšem ještě fyzicky zvládnou) a protože jsou to povětšinou stále stejné a okoukané tváře, pak i kdyby milionkrát slibovali, že se v příštím volebním období konečně „polepší“, nemohou ani být jiní („Povaha je člověku démonem,“ tvrdil Hérakleitos z Efesu, asi 544–484 př. n. l.). Proto stále znovu a znovu vytvářejí podivuhodné politické prostředí, ve kterém opakovaně předvádějí svoji intelektuální i mravní nedostatečnost, nezodpovědně improvizují a experimentují, nenávistně se hádají, urážejí i podrážejí, anebo se nechávají obdivovat a ujišťovat, jak jsou jedineční a geniální. A protože každého z nich poctivá pravda o nich samotných uráží i dráždí, nikdy nedovolí, aby se tato pravda dostala do širokého občanského povědomí. Napříč „politickým spektrem“ se politici dokážou bezvýhradně shodnout jedině na zvýšení svých platů a na zachování své imunity. A protože mravní výchova je v tomto státě dlouhodobě a cílevědomě znevažována a zanedbávána, nelze předpokládat, že by zcela sami přirozenou sebevýchovou a sebekontrolou mohli dosáhnout takových pozitivních kvalit, které od nich občané očekávají a o kterých snili Sókratés i Platón. Je proto zpozdilý pozdní podiv nad tím, co nám poté tito „politici“ předvádějí, jak hovoří, jak se chovají a jakými právními normami nás obšťastňují. Ostatně při znalosti lidské psychiky je nutno poctivě přiznat, že převážná většina ostatních občanů by se při své nepříliš vyspělé duševní úrovni chovala na jejich místě zcela stejně anebo by se podobnému nemravnému chování velice snadno a rychle naučila. Historické zkušenosti totiž potvrzují poznatek, že i slušný člověk se může v nemravném společenském prostředí velice snadno zkazit, a dokonce se může dopustit činů, které s odstupem času sám nechápe a za které se z hloubi duše stydí. Lidé volí politiky, kteří jen slibují Většina lidí nerada myslí (nerozumnost), má ráda jednoduché pravdy (nevědomost) a nechá se snadno přesvědčit (naivita, důvěřivost a hloupost). Už před stovkami let to věděli rozliční vládcové, kněží, vojevůdci, buřiči i revolucionáři a velice dobře to vědí i současní politici, političtí dobrodruzi (avanturisté), náboženští věrozvěsti a podvodníci všeho druhu. Přes všechny neblahé historické zkušenosti proto mnozí občané i nadále důvěřují nejen potencionálním politikům, kteří prozatím nic nedokázali, jsou „nečitelní“ a pouze slibují, ale i (ne)osvědčeným politikům, kteří jsou „čitelní“ až příliš dobře a kteří již své (ne)schopnosti, nedostatečné odborné předpoklady i nulové mravní kvality (zejména záludnost a prolhanost) opakovaně prokázali. Protože evidentně není tolik kvalifikovaných a mravně vyspělých politiků, kteří by dokázali vytvořit fungující, spolupracující, sociálně cítící a obecně prospěšné zastupitelské orgány, podle Platónovy předpovědi se patrně bude výběr politiků soustavně zužovat až do nějaké mravně pokleslé formy samovlády. Mravná politika má směřovat k dosažení společenské stability a upevnění mravních hodnot. Přesný překlad starořeckého slovního spojení „polis-theá“ je totiž činnost prospěšná obci (polis). Politici však povětšinou občany klamou a ačkoliv předstírají, že mravní hodnoty považují za zásadní a dominantní, podle mravních hodnot se nechovají a mnohdy jimi dokonce okázale pohrdají jako přežitkem minulosti. Jejich největším nepřítelem by totiž byla myslící, konsolidovaná a spokojená občanská veřejnost, stabilní právní řád a fungující justice, policie i správní aparát. V takovém společenském prostředí by totiž byli zcela zbyteční a takové přehlížení jejich „velikosti“ by nesnesli. Proto aby na svoji potřebnost upozornili a zajistili si svoji (mnohdy velice pochybnou) existenci, * neustále si vymýšlejí problémy, které občany mnohdy ani netíží, * existující problémy zveličují anebo zlehčují, * podle své momentální potřeby přijímají zbytečné anebo nesmyslné právní normy, které občanům jejich život jenom komplikují, * intrikují a vzájemně se sledují i odposlouchávají, * navzájem o sobě šíří zlobné pomluvy a před občany se hanobí, * neustále se hádají, urážejí a šíří kolem sebe zlobu a nenávist, * politiky i občany rozeštvávají a tohoto rozvratu dovedně využívají, * s jakýmkoliv návrhem politické protistrany zásadně nesouhlasí, * politické protistraně a jejím představitelům záludně a nenávistně škodí, * oblíbené politiky se snaží pomluvit a společensky zlikvidovat, * lžou, demagogicky žvaní anebo účelově užívají polopravdy, * lehkovážně slibují nesplnitelné, aby uspěli ve volbách atd. Poctivá politická činnost je nevděčná služba Převážné většině politiků vůbec nezáleží na mravních hodnotách a stabilizaci společnosti, protože na prvním místě jejich hodnotového „žebříčku“ jsou oni sami. Jsou zcela odtrženi od reality a žijí ve svém vlastním světě, mnohdy v dobře hlídaných milionářských vesnicích. O problémy občanů se okázale a pokrytecky zajímají pouze před volbami, kdy jim vyvařují rozmanité „předvolební guláše“ a rozdávají různé pochutiny anebo květiny, aby pak na ně pro samé starosti o sebe sama a své rodinné příslušníky opět zapomněli. Mravně dokonalí politici neexistují. Pokud se pak přece jen některý politik přibližuje mravní dokonalosti, je ostatními mravně vyhaslými politiky považován za natolik nebezpečného, že je nutno jej co nejrychleji „zlikvidovat“ (tj. pomluvit, zesměšnit, křivě obvinit apod.). Ani sebedokonalejší politik proto nesmí očekávat, že se ostatní politici budou vůči němu chovat slušně, natož pak očekávat vděčnost – naopak stále musí počítat se zákeřností, nevděkem a s tím, že mu různí závistivci budou škodit. Mravný politik proto musí vykonávat svoji práci poctivě, nezištně a spíše by měl očekávat nevděk než ocenění či slávu. Poctivá politická činnost totiž vždycky byla, je a bude služba nevděčná (přízeň lidu je vratká) a slávy (včetně pomníku a nošení věnců) se dočká pouze ten politik, který včas zemře, přestane překážet a „dravcům“ uvolní své místo. Naše současná politika je hluboce prosáklá nemravností (zejména zištností, závistí a zlobou). Nemůžeme proto spoléhat na to, že se náhle jako zázrakem objeví osvícení a mravní politici. K mravnosti je totiž nikdo nevychovával, ve svém okolí viděli až příliš mnoho osvědčených a ekonomicky výnosných nemravností a někteří z nich jsou dokonce již druhou generací politiků, kteří byli k politické kariéře cíleně vychováni a na kterých výchova jejich rodičů zanechala nesmazatelné stopy. Každý uchazeč o politickou funkci, který chce opravdu nezištně sloužit svým spoluobčanům, by se proto měl inspirovat touto poučkou z indické učebnice moudrosti, zvané Patero ponaučení aneb Paňčatantra (5. stol. n. l.): „Kdos ctižádostiv a chceš vládnout jiným, sám sobě nejprve buď tvrdým vládcem! Kdo na smetišti světa pilně pátrá po zrnkách moudrosti, po pravdě ryzí, ten štěstí v životě a úspěch sklízí!“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.
Čas načtení: 2020-08-08 10:56:17
Krištof Kintera: Fascinují mě čerti, sněhuláci a havrani (Z archivu LtN)
„Český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přetrvává,“ řekl Krištof Kintera v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem pro Literární noviny, který vyšel před osmi při příležitosti Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v pražské Městské knihovně. Zveřejňujeme ho ve zkrácené podobě v rámci cyklu Z archivu Literárních novin. Z vašich objektů čiší šibalství, až dětinská radost z tvorby, ale i nelítostný výsměch naší uspěchané a přetechnizované společnosti. Výsledky vaší „analýzy“ dnešní doby jsou ovšem ve své podstatě varující a hluboce pochmurné. A tak bych vám rád položil otázku, kterou na výstavě pokládá jedna z vašich mluvících soch: „Ahoj, čau, hele, podívej, já vím, že tě to ani moc nezajímá, ale to neva. Poslouchej, potřeboval bych se tě zeptat, co si myslíš o budoucnosti lidstva? Jaký to tady za chvíli bude?“ Tak to jste mě hned na začátku zatlačil do hodně pochmurného kouta. Z toho se budu těžko vyhrabávat. Co na to říct? Nevymýšlím si dopředu, jak sochy mají působit, nechávám to zkrátka intuitivně proudit. Některé vyjdou ironické, jiné vyloženě veselé, a další jsou prostě ponuré a děsivé, s tím nic nenadělám. Není to dopředu vymyšlená strategie, je to spíš princip vypouklého zrcadla. Nakolik v tomto směru ovlivňují váš pohled na svět vaše malé děti? Mám dvě dcerky, pětiletou a osmiletou, a to je samozřejmě naprosto neuvěřitelná zkušenost. Já se nad tím nerad nějak takto veřejně dojímám, protože, kdo děti nemá, tak ho to nedojme, a ti, kdo je mají, tak to sami znají. Je to skvělé, člověk má pocit, že se podílí na předávání štafety v čase. Ale pochopitelně najednou cítí daleko větší odpovědnost za svět, který tu těm dětem necháme. Vaším hlavním tématem je stav současného světa: vymývání mozků, diktatura konzumu a kýče, agresivita reklamy. To jsou věci, ze kterých si i nejotrlejší vtipálek přestane dělat legraci ve chvíli, kdy dolehnou na jeho potomky. Jak to snášíte? Je to dost zlé. Trápí mě hlavně nemožnost to změnit. Umění sice je jistou zpětnou vazbou, jenomže taky samo o sobě nepřináší řešení. Můžete lehce nakousnout problém a něco kritizovat, nebo se tomu vysmívat, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jaký sám vedete život. Myslíte život v pravdě? Jasně. Já třeba nemám pocit, že bych žil nějak příkladný ekologický život. Jezdím sice nejradši na kole, ale neobejdu se bez auta. Přece jen dělám trojrozměrné věci, navíc velice rozměrné. Na kole to nepoberu. Jsem si vědom své ekologické stopy. Stále častěji mi táhne hlavou, jak to vymyslet, aby se umění dalo použít jako nástroj nějakého vylepšení, byť sebemenšího. Zároveň ale nemám takový ten mesiášský pocit, že bych tím mohl zachránit svět, to mi přijde moc patetické. Ale třeba alespoň stáhnout pracháče a použít pak ty jejich prachy ku prospěchu lidí ve svém okolí, ve veřejném prostoru. Pro sochaře, který stvořil desítky všelijak se pohybujících, očičkama blýskajících a mluvících soch, musí být zvláštní pocit přivést na svět vlastní děti. Plození a výchova dětí je vlastně taková trochu jiná sochařina, Adam byl přece taky uplácaný z hlíny. Přesně tak, akorát své děti raději do umění a priori netahám, k tomu si musí najít cestu sami. I když ta mladší už mi někdy leze do zelí. „Táto, měl bys udělat popelnici, která se sama otvírá. A měla by taky mluvit.“ Takže už jsou v tom možná taky trochu namočené. A vy jste zase namočený v jejich dětském světě... Třeba to není náhoda, že vašimi oblíbenými motivy jsou poslední dobou sněhuláci a čerti? Možná, ale i kdybych děti neměl, asi bych si vzpomněl, jak jsem jako kluk stavěl sněhuláky, je to intuitivní návrat ke kořenům a archetypům, na kterých jsme vyrostli. Představte si, že napadne sníh. Najednou je všude kolem spousta materiálu a jakási úplně elementární energie nám velí udělat z toho sněhu kouli, druhou a třetí, postavit je na sebe, a najednou je tady figura, navíc tajemná a majestátní, na kterou se díváme odspodu. To je přece úžasné! No a čert je v tomto smyslu jenom kousek od sněhuláka. Je jednou z posledních živoucích, nebo spíše živořících archetypálních postav. K motivu čerta jsem se vrátil opravdu velice rád, dělat čerty mi přináší hodně radosti a potěšení. Co vás na čertovi tak po čertech přitahuje? Jak to říct? No, je to vůl. Takový český, nablblý a patřičně zabedněný strážce morálky. Ten, kdo přináší trest. Takže to není takový ten sympatický, rošťácký, ale neškodný čertík z pohádek? Ne. Musí z něj jít hrůza, že jo? Ale zároveň je pravda, že český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přece přetrvává, já osobně jsem se z čerta málem počural strachy. Převlékáte se na Mikuláše za čerta a strašíte vlastní dcerky? To si přece nemůžu nechat ujít. Dávám si na tom patřičně záležet. Mám třeba takový kouřostroj na dvanáctivoltovou baterku. Ocas, pytel, kouř, kopyto, brambory, uhlí. Ale převlek není to hlavní. Nejlepší čert je takový, který ani moc nemrmlá, ale přirozeně si získá autoritu už jen svou existencí v místnosti. Čerti se bohužel zaměřují jenom na děti – měli by si posvítit na dospělé! Měl byste je vypustit do parlamentu nebo do Strakovy akademie... Přesně tak. Jak jinak jim naznačit, že je všeho do času? Kdo tu dnes v naší společnosti dělá čerta? Nikdo. Snad by to měla dělat policie, jenomže ta to dělá většinou blbě a mnohdy ne tam, kde by měla. Jistou čertovskou přiblblost a zabedněnost jí ovšem upřít nelze? To ne, ale dělá to špatně. Myslím, že můžeme bez uzardění konstatovat, že policie neplní roli čerta dobře. Nedávno mě v souvislosti s čerty pobavila jedna příhoda. V Lidových novinách jsem viděl fotku Ratzingera s titulkem Papež na Kubě. No a ten Ratzinger na snímku měl takové černočerné oči a v tom taláru vypadal úplně jako čert. Převlečený za papeže. Strážce morálky jako strážce morálky. Třeba to je převlečený čert? Ale odhalit ho dokázal až současný český sochař, který se specializuje na čerty. To by se mi líbilo. To ten Wojtyla tak tolik nevypadal, že? Asi měl lepší maskéry. Čert je ale vlastně také démon. Jeden z vašich objektů nese název Démon růstu. Co vás k němu inspirovalo? No vidíte to! Už jsme zase zpátky u těch sněhových koulí. A u Vánoc. Blyštivé vánoční koule na stromeček se proměnily z čirého těšení se na Vánoce v symbol hrůzy, který nás od září atakuje ze všech výloh a zvěstuje mánii zběsilého nakupování. V těch koulích je všechna ta ošklivost, soudobé rokoko, pokleslost stylu doby. Tak jsem se rozhodl, že je použiji jako takovou molekulu a udělám z ní molekulární výron, jakéhosi nezmara neboli hydru, které když useknete nějakou část, tak hned zase doroste. Proto Démon růstu. Takže jsem to mylně pochopil jako metaforu na kultovní neoliberální zaklínadlo o nutnosti neustálého zrychlování ekonomického růstu? V tom názvu je samozřejmě obsaženo i toto. Tím se právě dostáváme k něčemu, co je pro mě důležité, a totiž, že mé sochy mají názvy. Kladu na to velký důraz, protože název sochu ukotvuje. Někdy ty názvy opravdu těžce roním a trýzním se čekáním, kdy už mě to správné slovo nebo výkřik napadne, a jindy mám název ještě předtím, než je socha hotová. Názvy soch seřazené za sebou tvoří jakousi surrealistickou báseň, která se vznáší nad výstavou. Tento literární rozměr vaší tvorby se zhmotňuje v jedné z výstavních místností, jejíž stěny jsou polepeny slogany, vytrženými z původních kontextů: „I am not you, Zimní gumy, weather is changing, Don’t think about money, I don’t want to have problems, hovno, bůh, believe it or not, Falus a.s., Idiots l.t.d., Don’t complain, We are all criminals.“ Jak jste k tomu došel? Nejsem básník, jen ta hesla vyplivuji, čímž zároveň lehce parafrázuji svět, který na nás takovými slovními plivanci útočí – svět reklamy. Vymýšlejí to celé týmy kreativců, kteří tím na nás na všechny šijí boudu. Tak si z nich dělám legraci. Objektem na rozhraní sochy a básně je i váš krákoravě promlouvající havran na stromě. Jako by k vám přiletěl časem od Edgara Poa a zbláznil se z naší doby? Havrani mě naprosto fascinují. Jsou to úžasně chytří tvorové, navíc s působivým mytologickým pozadím. Havran dokáže imitovat zvuky, takže jsem mu vložil do zobáku okleštěný jazyk reklamních sloganů, jako „Let’s make thinks better“ nebo „Just do it!“ A z těchto žvástů, vytržených z kontextu, jsem se pokusil poskládat zprávu, která v zobáku havrana získá metafyzický nádech. Zkusil jsem uplést z toho slovního průjmu bič. Uplést z hovna bič, to je také počin až archetypální. Vybíráte si témata civilizačně pochmurná i existenciálně depresivní, ale v samotném ztvárnění vašich objektů je patrný úsměvný nadhled. Jaký význam přisuzujete humoru ve své tvorbě? Dost zásadní. Myslím, že jako Češi jsme na to geneticky vybavení. Ten náš pivní distanc z nás na jednu stranu dělá tupé knedlíky, ale zároveň nabízí svobodu v úniku do ironie. Bez humoru by to tady nešlo, nejen v umění, ale ani v životě. Nemáte pocit, že právě onen tradiční český humor, který dokáže démona proměnit v čerta, se z galerií i života vytrácí? Těžko říct, já si rád dělám ze života legraci a on ze mě taky. Je ale pravda, že takový ten laskavý humor, nebo i nelaskavý, ale s přesahem, který vás přinutí se zamyslet, je dnes válcován prvoplánovými fóry, křečovitě drsnými a cynickými hláškami. Moudrých anekdot se nám nějak nedostává. Některé vaše sochy se svou funkcí blíží loutkám, sám jste se mimo jiné věnoval kolektivní performanci v divadelní skupině Jednotka, expandujete tvorbou do veřejného prostoru. Nakolik je pro vás důležité oslovovat obyčejné lidi mimo galerii a uměleckou smetánku? Nesmírně důležité. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, když nachytáte nebo nějak jinak oslovíte člověka, který není vůbec zatížen takovou tou kunsthistorickou břečkou. V tom je pouliční divadlo velice inspirativní. Když jsme dělali s Jednotkou naše divadelní věci, byla to obrovská satisfakce. Přijedete do nějakého města nebo vesnice a tam to rozbalíte, děje se to přímo v tu chvíli, teď a tady, je to událost, která je neopakovatelná. Je skvělé, když vidíte, že lidé, kteří by nikdy nepřišli do galerie, protože jsou tak už a priori nastavení, se nechají nachytat. Přiznám se, že jsem se v Městské knihovně taky nechal nachytat. Člověk vejde do galerie a najednou se ocitá v obchodě se smíšeným zbožím, kde si u paní pokladní můžete koupit pivo, prášek na praní nebo toaletní papír. Celou galerii jste přeoral, pobořil, vpustil do ní světlo. Jak se vám takový nápad prosazoval? Nic jednoduchého to nebylo, protože ta instituce je hodně zkostnatělá. Ale ve srovnání s Veletržním palácem zase nejsou ozbrojení, není tam žádná ABL ochranka. Takže vlastně paráda. Nakonec to klaplo. Věděl jsem, že musím být radikální, přemostit dusivou deku té instituce. Architektonický oblouk rozhovoru se uzavírá, což je pravý čas položit vám znovu úvodní otázku, ze které jste se elegantně vyvlékl: Co si myslíte o budoucnosti lidstva? Vy si nedáte pokoj! No, po pravdě řečeno to s námi vypadá dost špatně, ale tak to bylo víceméně vždycky. Já věřím, že to nějak přemostíme, princip přežití je pořád zásadní a až nám opravdu poteče do bot, budeme schopni přešaltovat na nějaké nové metody. Do té doby vydrancujeme, co půjde, ale pak to snad zase nějak zachráníme, když do nás nenabourá nějaký meteorit. Ale kdo ví, jsou i tací, kteří si to nemyslí. Uvidíme letos v prosinci, jak říkali staří Mayové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-08-02 16:18:44
Soubory z Maďarska, Německa, Polska, Ruska, Slovenska, Slovinska a České republiky se představí od 11. do 19. září na letošním 27. ročníku mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni. Program nabídne přes 44 představení mnoha žánrů a řadu doprovodných akcí - koncertů, workshopů i výstav. "Letošní dramaturgie přiváží evropské, velmi současné divadlo, které reflektuje aktuální dění v jednotlivých zemích," říká ředitel festivalu Jan Burian. Varšavské divadlo TR uvede na festivalu inscenaci Jiní lidé v režii jednoho z nejvýznamnějších tamních režisérů Grzegorze Jarzyny. Sotva půl roku stará novinka vychází z hiphopové básnické skladby, jejíž autorkou je prozaička a dramatička Dorota Masłowska. "Na mimořádně dynamické, svižné a vtipné inscenaci s výrazným hudebním a videoartovým plánem se kromě členů souboru podíleli varšavští hiphopeři a výtvarníci, ale také desítky obyvatel města," říká dramaturgyně Kamila Černá. Událostí loňského krakovského festivalu Božská komedie (cena za nejlepší inscenaci i herecký výkon) se stala další polská inscenace Zápisky z vyhnanství v režii Magdy Umerové souboru Teatr Polonia. Za monodramatem stojí tří ženy: Sabina Baralová, autorka memoárové předlohy, režisérka Magda Umerová a autorka dramatizace a herecká protagonistka, legenda polského filmu a divadla Krystyn Jandová. Inscenace s živým hudebním doprovodem rozehrává skutečný příběh polské židovky donucené k emigraci v roce 1968. "Polské a židovské písně se ozývají ve chvíli, kdy slova jsou již příliš bolestivá či jako brechtovský komentář k řečenému. Čtyřicet let starý příběh získává v inscenaci aktuální přesah," vysvětluje dramaturgyně Dora Viceníková. Mrazivý protest nabídne inscenace Hymnus na lásku režisérky a hudebnice Marty Górnické a divadelního souboru Chór Kobiet. Ztvárnění vychází z jejich konceptu moderního scénického chóru, který znají diváci plzeňského festivalu z roku 2011. Titul inscenace v sobě skrývá hořký sarkasmus. "Górnicka totiž do svého sborového opusu, v němž tentokrát vystupují nejen ženy, ale i muži a příslušníci nejrůznějších menšin, zařadila autentické projevy současné, ve společnosti stále více se na povrch deroucí nenávisti," říká dramaturgyně Jitka Sloupová. V představení se setkávají polské vlastenecké písně s vyhlášeními Anderse Breivika. Jeden z nejlepších současných ruských režisérů Dmitrij Krymov představí na zahájení letošního festivalu jednu ze svých provokativních inscenací ruských klasických předloh. Jeho téměř surrealistické zpracování Ostrovského předlohy Bez věna je společným projektem moskevského divadelního souboru Škola dramatických umění a producenta Leonida Robermana. Nemožnost být svobodný bez peněz ve světě peněz je v inscenaci podtržena groteskností a zdůrazněním absurdity situací i proměnlivostí stylů, které režisér střídá. "Vše probíhá na pozadí permanentně běžícího televizního přenosu fotbalového utkání; herci během představení vstupují do paralelní reality na břeh řeky Volhy, přebývají v ní a vracejí se zpět na jeviště," popisuje Kamila Černá. Na plzeňský festival se tentokrát s inscenací Hard to be a God vrátí jedna z nejkontroverznějších osobností evropské režie Kornél Mundruczó se svým budapešťským souborem Proton Theatre. Krutý a nelítostný příběh z podsvětí mezinárodního sexuálního obchodu je rámován pasážemi ze stejnojmenné novely bratrů Strugackých z roku 1964, jejíž hrdina je nucený přihlížet násilí bez možnosti zasáhnout. Autenticita příběhu je umocněna scénou, kterou tvoří dva pojízdné kamiony. "Ani inscenace Hard to Be a God neztratila – bohužel – na své mrazivé aktuálnosti. Jde o šokující memento mizející lidskosti," říká dramaturg festivalu Michal Zahálka. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na kvalitu souboru Slovenského národného divadla a především na výjimečný výkon Martina Huby v hlavní roli Matthiase Clausena vsadil režisér a nový tamější umělecký šéf činohry Michal Vajdička v inscenaci Před západem slunce. Analýza rodinného rozkladu, odkrývajícího se v situaci, kdy se dobře zabezpečený sedmdesátník zamiluje do dvacetileté ženy, z pera nositele Nobelovy ceny Gerharta Hauptmanna se i po téměř devadesáti letech od svého vzniku stále vrací na divadelní prkna. Výkon vynesl Martinu Hubovi Cenu Dosky 2018. Scénická kompozice Americký císař v koprodukci Štúdia 12 a Divadla Pôtoň byla oceněna jako nejlepší slovenská inscenace loňské sezóny. Režisérka Iveta Ditte Jurčová čerpá z literární předlohy rakouského novináře, redaktora a spisovatele Martina Pollacka, která spojuje dokumentární materiály s beletristickým líčením osudů haličských uprchlíků z přelomu devatenáctého a dvacátého století. "Z konkrétních příběhů nebohých lidí, kteří jdou za americkým snem, se díky výtvarnému řešení i hereckým výkonům stává univerzální obraz těch, kteří hledají světlejší budoucnost pro sebe a své blízké," říká Dora Viceníková. Z českých inscenací diváci uvidí výběr toho nejzajímavějšího za uplynulou sezónu. "Letos jsme vybrali inscenace, které zastupují velkou šíři témat, stylů i žánrů," uvádí dramaturg Jan Kerbr. Do Plzně tak přijedou Divadlo Na zábradlí s inscenací Persony dle Ingmara Bergmana (režie Jan Mikulášek), Městská divadla pražská s freskou o životě Newyorčanů v polovině osmdesátých let Andělé v Americe (režie Michal Dočekal), Opera Národního divadla s operní adaptací Klímova groteskního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha (režie Michal Dočekal), ostravská Komorní scéna Aréna s černou komedií Zabiják Joe (režie Jiří Pokorný), další ostravský soubor Divadlo Petra Bezruče s inscenací proslulé české divadelní klasiky Maryša (režie Janka Ryšánek-Schmiedtová), pražský soubor Body Voice Band s úsměvně melancholickou inscenaci Muzikál třetího věku s písněmi o stáří z dílny písničkáře Jana Buriana (režie Jaroslava Šiktancová), Slovácké divadlo z Uherského Hradiště s dramatizací klasického českého románu Kříž u potoka (režie Martin Františák), pražský Divadelní spolek Jedl s bergmanovskou variací na téma manželství, nevěry a ztráty víry Soukromé rozhovory (režie Jan Nebeský), Klicperovo divadlo z Hradce Králové s inscenací proslulé hry Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis (režie Jan Holec) a liberecké Naivní divadlo s dětským hravým, vtipným a poetickým představením Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! (režie Michaela Homolová). Domácí plzeňská divadla budou reprezentovat dvě inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni: Modrovous (Sir Halewyn) (režie Natália Deáková) a kafkovská baletní Proměna (libreto, choreografie a režie DekkaDancers), z Divadla Alfa pak Kde domov můj? (režie Jakub Vašíček). V rámci tradičního epilogu ve druhé části festivalu v Plzni vystoupí soubor Cirk La Putyka s novocirkusovou inscenací ADHD se zahraničními akrobaty a tanečníky, dále Dejvické divadlo s inscenací o osobnosti geniálního českého chemika profesora Antonína Holého Elegance molekuly (režie Petr Zelenka) a Divadlo v Dlouhé s divadelně-pohybovou inscenací Dopisy Olze (režie SKUTR). Více informací najdete ZDE.
Čas načtení: 2024-02-26 08:00:01
Tajemství Krausové ve Zlaté labuti odhaleno? Nahradit má prý Irenu
S příchodem herečky Šárky Krausové do dobového seriálu Zlatá labuť se mělo hodně změnit. Nejenže konečně odešel lstivý a nelítostný ředitel Bouchner, který dámy v obchodním domě právem děsil, také měla jako francouzská koketa zamotat hlavu hned několika přítomným. Jenže zatímco se zdálo, že v srdci Petra Kučery nahradí Toni Adamová útěkářku Báru, diváci teď přišli s jinou domněnkou. Zdá se jim, že Toni pokukuje po Alence, a tak prý její manželství skončilo, protože se jí líbí ženy. Diváci o tom hojně diskutují ve fanouškovských skupinách na Facebooku, kterých vzniklo nespočet a jsou velmi aktivní. Tereza Kostková v slzách, asi nezvládá. Jeden rozvod s režisérem už přitom zažila Číst více Irena s Alenou divákům chybí To by byla geniální zápletka hned z několika důvodů. Irena si totiž ve svém postavení momentálně lesbický románek dovolit nemůže, přitom právě vášeň s Alenkou byla to, co diváky drželo u televizních obrazovek. Zakázaná láska v době války byla pro mnohé fascinující – a také nevědomky upozorňovala na problematiku homosexuálních párů, které o své postavení ve společnosti bojovaly ještě nedávno. S Lukášem Maškem je jejich manželství sice tak trochu standardní vzhledem k době – nemilují se, jsou spolu z rodinných důvodů, rozvod nepřipadá v úvahu – ale pro diváky na tom nic zajímavého není. Do oka Grubera však padla v posledních dílech právě Alena, když ji donutil k milostným hrátkám navzdory tomu, že ví, že o muže nejeví zájem. To sice zatím nikomu neřekla, ale poznala to babi, kterou hraje Regina Rázlová. I proto si diváci myslí, že byla v minulosti také znásilněná a že to může mít spojitost s Gruberem. Nejspíš ale půjde o zážitek z první světové války, což se zdá pravděpodobnější. Regina Rázlová ze Zlaté labuti zažila vězení i nemoc. Po revoluci místo hraní prodávala chlebíčky a vykládala karty Číst více Dokáže své sympatie skrývat? Podle bystrých diváků je to právě Toni, která nedokáže skrývat své sympatie k Aleně, již se snaží nevědomky chránit. Už padlo i několik narážek, které by tomu nasvědčovaly. Nová paní ředitelka se také v jednom z dílů svěřila, že její manželství nedopadlo zrovna dvakrát valně. „Ona je poznamenaná tou Francií, to znamená, že je v těchto vztahových otázkách dost otevřená. Ale to jsem v tuto chvíli prozradila možná až příliš,“ svěřila se ještě před natáčením Krausová, což by domněnky diváků jen potvrzovalo. „Kristýnka Ryška, Adam Vacula a Simča Lewandowska, to jsou teď takoví mí hlavní herečtí partneři. A hraje se nám spolu krásně,“ doplnila. Přitom právě Lewandowska, která hraje Alenu, neměla s Bouchnerem v předchozích dílech zas tolik společného. Diváci chyby neodpouští Už jednou se stalo, že diváci odhalili zápletku daleko dříve, než měli scenáristé v plánu. Bylo tomu tak s číšníkem Jakubem, který zabil klavíristku Martu. To mělo být šokující a nečekané, jenže pozorným to došlo mnohem dřív, což tehdy tvůrce tak trochu zklamalo. Ještě o několik dílů dříve prokoukli také viníka znásilnění Marty, kterým celý seriál vlastně začínal. To přiznala i kreativní producentka Klára Follová. „Poučný pro mě byl například moment, kdy diváci prokoukli viníka znásilnění dříve, než jsem si myslela, že se to stane. Je velmi užitečné vidět, jakých detailů si diváci všímají. V rámci autentické dobovosti nesmíme podcenit opravdu nic,“ zařekla se při uvedení druhé série. Ani teď se to ale možná nepovedlo. Uvidíme, zda i tentokrát mají diváci pravdu a Toni Adamová se přišla do Zlaté labutě ukrýt, protože je lesba. Vše tomu zatím nasvědčuje, ačkoliv se na začátku zdálo, že už nás snad nic nového ani nečeká… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V seriálu Sedm schodů k moci došlo k nedorozumění. Od té doby už se svérázný Měcháček nestydí.
Čas načtení: 2024-02-26 18:00:00
Hodina dějepichu: Dnešní polárníci jsou hrdinové, původní polárníci byli sebevrazi
Až padesátistupňové mrazy, nelítostný vítr, žalostné vybavení a v podstatě žádné know-how, které by vám mohlo pomoct v pekle zamrzlého dna světa přežít. Zhruba tak nějak vypadaly antarktické expedice začátkem dvacátého století. Ale Antarktida byla zkrátka jedním z posledních bílých míst na mapě a někdo tam prostě jít musel.
Čas načtení: 2024-03-01 00:00:00
Budoucnost válčí s minulostí. Zatímco nelítostný nepřítel šíří po Galaxii strach a zanechává za sebou spoušť, kapitán Sisko a vedek Kira sdílejí děsivou předtuchu nezastavitelné apokalypsy. Jean-Luc Picard je nucen vzít věci do vlastních rukou a naverbovat do zoufalého boje všechny důvěryhodné spojence. Na hořící obloze soustavy Bajor hrozí smrtící konfrontace miliardě světů – ale cenou za přežití je čin, který přesahuje všechny rozumné meze… Od autora bestsellerové série Nomád. Datum vydání: 29.02.2024
Čas načtení: 2024-02-28 20:07:29
Star Trek: Epilog osudu - Popel zítřka [James Swallow / Laser]
Budoucnost válčí s minulostí. Zatímco nelítostný nepřítel šíří po Galaxii strach a zanechává za sebou spoušť, kapitán Sisko a vedek Kira sdílejí děsivou předtuchu nezastavitelné apokalypsy.
Čas načtení: 2024-03-08 04:14:31
Boj o prvenství na poli umělé inteligence je nelítostný, a v touze stát se tím nejlepším se tak i ti největší mnohdy uchylují k nekalým a nekolegiálním taktikám. Této situaci se v posledních dnech nevyhnuly ani společnosti OpenAI či Google. Microsoft se svou AI Copilot však naopak sklízí jeden velký úspěch za druhým. OpenAI vzniklo jako dceřiná společnost Microsoftu, tvrdí Elon Musk. Chtěl nás vlastnit, brání se tvůrci ChatGPT Je to sotva pár dní, co miliardář a technologický magnát Elon Musk oznámil svou žalobu proti AI společnosti OpenAI a jejím spoluzakladatelům Samu Altmanovi a Gregu Brockmanovi. Musk tvrdí, že se firma odklonila od
Čas načtení: 2024-03-14 00:00:00
Druhý díl oceňované ságy přináší boj o rodinu, čest i nadvládu nad celou metropolí. Nelítostný spor o nadvládu nad hlavním městem a zdroji zázračného nefritu, který po staletí dodává vycvičeným Zeleným kostem nadpřirozené schopnosti, pokračuje a narůstá do nových rozměrů. Mezitím se za hranicemi Kekonu schyluje k válečnému konfliktu a o ostrovní národ se začnou zajímat mocné cizí vlády i zločinecké syndikáty. Nefrit, nejcennější zdroj Kekonu, jim totiž může přinést obrovské bohatství — nebo propůjčit výhodu potřebnou ke sražení konkurence na kolena. Kaulovi ohrožení ze všech stran musejí uzavřít nová, nebezpečná spojenectví, utkat se s nepřáteli v nejtemnějších uličkách i nejvyšších mrakodrapech. A dokonce odložit vlastní čest v zájmu přežití klanu — a všech Zelených kostí na Kekonu. Datum vydání: 13.03.2024
Čas načtení: 2024-03-28 12:12:55
Při hinduistickém festivalu se porvali dva sloni. V panice se zranily desítky lidí
Nelítostný souboj dvou slonů se strhnul při hinduistickém procesí ve městě Triššúr v indickém svazovém státě Kérala. Při incidentu nezůstali ušetřeni ani lidé. Desítky z nich utrpěly zranění.
Čas načtení: 2024-04-04 09:34:35
Tři tajná přání [Nikki Sloane / Red]
Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla při tanci spadnout z pódia a přistát v silné náruči nádherného muže.Na ragbyovém hřišti je to nelítostný zápasník, ale když má v rukou violoncello, je z něj najednou něžný umělec.
Čas načtení: 2024-04-13 13:42:00
Masai Mara nejsou jen každoroční krvavá jatka. Přehlídka místních zvířat je zážitek na celý život
Masai Mara. Asi naprosté většině lidí i s malým zájmem o přírodu se při vyslovení jména keňské rezervace vybaví filmové dokumenty z období velké migrace, kdy řeku Mara překračují stáda pakoňů, zeber a gazel, a kvůli predátorům ve vodě i na březích zde probíhá nelítostný boj o život. Návštěva safari je nezapomenutelným zážitkem.
Čas načtení: 2024-04-16 14:30:00
Petr Havlík: Muslimský svět svět nebyl nikdy v historii jednotný a není ani dnes
Není Arab jako Arab a není muslim jako muslim. Nedávný masivní vzdušný útok Íránu na Izrael nás nutí klást si různé otázky. Proč? Proč právě teď? A proč tímto způsobem? Írán je dominantním představitelem šíitské větve islámu. Velmi dlouho svádí bitvu o pozici muslimského lídra, a to nejen na Blízkém východě. Soupeřem mu je zejména Saúdská Arábie. Ta je hlavním nositelem sunnitské odnože islámu. Islám vyznává na celém světě cca 1,5 mld. lidí. Ti se hlásí k odkazu zakladatele islámu proroka Mohameda, který je autorem Koránu a působil v Mekce. Po jeho smrti v roce 632 n. l. se rozhořel nelítostný souboj o dědictví jeho odkazu. A ten trvá v té či oné podobě dodnes, přičemž nejde jen o symboliku.