EUR 24,170 || 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Dobyvatelé ztracené archy jsou považováni za jeden z nejzábavnějších dobrodružných filmů všech dob. Komiksově barvité eskapády Indiany Jonese, neohroženého archeologa v plstěném klobouku, který se ohání bičem, zásadně změnily podobu hollywoodských akčních filmů a zanechaly trvalou stopu v popkultuře. Od světové premiéry filmu v pátek uplyne 45 let.
Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37
Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi
Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.
\nČas načtení: 2024-11-01 13:00:00
Sršně se týden živily 80procentním alkoholem. Přežily, neopily se
Každý, kdo viděl první film s Indianou Jonesem Dobyvatelé ztracené archy, si na tu scénu určitě vzpomene. Indyho bývalá přítelkyně Marion v ní coby majitelka putyky kdesi v Nepálu soutěží s rozložitým místním borcem v pití pálenky. Na konci zápolení se hromotluk s úsměvem sesune k zemi.
\nČas načtení: 2026-06-10 11:32:00
Po kom se jmenuje slavný Indy? Dobyvatelé ztracené archy jsou jízda na horské dráze
Dobyvatelé ztracené archy jsou považováni za jeden z nejzábavnějších dobrodružných filmů všech dob. Komiksově barvité eskapády Indiany Jonese, neohroženého archeologa v plstěném klobouku, který se ohání bičem, zásadně změnily podobu hollywoodských akčních filmů a zanechaly trvalou stopu v popkultuře. Od světové premiéry filmu v pátek uplyne 45 let.
\nČas načtení: 2012-04-28 00:00:00
Nová kolekce Orisue dorazila do Česka ze slunné Kalifornie!
Jihokalifornské zlato stále láká nejrůznější dobrodruhy a dobyvatele. V tomto případě se však nejedná o rudu, nýbrž o bavlnu a další materiály použité pro výrobu aktuální kolekce Orisue, která právě doputovala expresní zásilkou do Česka. A jak už naši stálí čtenáři patrně tuší, to vše se uskutečnil ...
Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10
Proč vlajky? A proč ukrajinské?
Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!
Čas načtení: 2020-07-16 14:56:00
Do třetice věnuji Knihovnu starověku a najednou to je úplně jiná písnička. Jozue možná nedobyl Jericho a charakteristika dávné podunajské civilizace od litevské archeoložky podezřele připomíná současné liberální a feministické představy o lidské společnosti. Zenon Kosidowski: Příběhy Mrtvého moře (Práce 1988/ překlad Josef Vlášek) Tento polský spisovatel (1898–1978) s docela zajímavým životopisem (po druhé světové válce přednášel i v USA) se pustil skepticky do biblických vyprávění a docela zlomyslně je po svém převyprávění vysvětluje a zakotvuje ve známých historických souřadnicích. Tady je příklad: „V historii exodu narazíme velmi často na překvapivé věci. Nesmírně zajímavá je zejména postava Mojžíšova nástupce a dobyvatele Kanaánu Jozua, postava záhadná v každém ohledu. Objevitelé Jericha, jak už víme, tvrdí rozhodně, že toto hrazené město se stalo kořistí jakýchsi nájezdníků ve 14. století př. n. l., tedy zhruba celé století před příchodem egyptských Izraelitů. Proto se biblický Jozue nemohl stát jeho dobyvatelem.“ Vysvětlení hledá autor v diferenciaci Izraelitů, kteří nikdy nebyli v Egyptě, a těch, kteří přišli do Kanaánu později právě z Egypta. Ale tady otazníky nekončí. Přečtěte si to. Harald Haarmann: Historie potopy světa. Po stopách raných civilizací (Paseka 2010/ překlad Michal Mocek) Pic kozu do vazu, řekl by klasik. Po všech těch mantrách o sumerském a egyptském vynálezu písma na sklonku čtvrtého tisíciletí př. n. l. čtu najednou z pera německého historika a kulturologa (1946), že už skoro dva tisíce let předtím začali používat písmo příslušníci kultury Vinča v Podunají (dnešní Srbsko a Bulharsko, částečně Transylvánie). Kromě toho ustanovuje Haarmann ve shodě s americkými výzkumníky čas potopy na 6 700 let př. n. l. a barvitě líčí, jak se tehdy za obrovitého hukotu valily slané vody Středozemního moře do sladkovodního Euxeinského jezera (dnešního Černého moře). Patrnou matkou vize podunajské minulosti a takto změněného paradigmatu je litevská archeoložka Marija Gimbutasová, která z nálezů indikovala hypotetickou vinařskou kulturu na jihovýchodním Balkáně, nazvala ji protoevropskou a konstatovala, že ji vyvrátili indoevropské kmeny, jež přitrhly z černomořsko-kaspických stepí. Její charakteristika dávné podunajské civilizace v mých očích podezřele připomíná současné liberální a feministické představy o lidské společnosti: šlo o relativně homogenní, mírumilovnou a matrifokální kulturu nehierarchicky uspořádanou, neusilující o mocenskou strukturu, která ovšem podlehla válečnické násilné invazi. Centrálním momentem Haarmannova výkladu o písmu je to, že zatímco v Metopotámii a Egyptě byly motivem jeho vynálezu praktické ekonomické potřeby evidence zboží, v Podunají psali lidé své znaky na rituální sošky zvířat a lidí proto, aby komunikovali s mocnostmi, jimž adresovali své prosby a zaříkávání. Rozluštěno není nic. Zdá se, že tradiční katedrové vědce tohle vše zanechalo chladnými. Olga Tokarczuková: Pravěk a jiné časy (Host 1999/ překlad Petr Vidlák) Přede dvěma lety se stala autorka (1962) laureátkou Nobelovy ceny, což jen povzbudilo už tak živý český zájem o její knihy. Pravěk je román Polska ve 20. století, rodinná legenda s mytickými prvky, fascinující fikce s vlastními zákony, konkrétní imaginace působivější než skutečnost. Tokarczuková není realistka, Tokarczuková nepsychologizuje, Takarczuková má v sobě vančurovské puzení k bezprostřední modelaci postav, stačí jméno a stojí tu s neodvolatelnou plastičností figura, kterou si už nespletete s jinou. Pravěk je název místa, ale hlavně je to teplé hnízdo vyprávění, v němž se líhnou lidské situace kreslené prostě v každodennosti a sahající přitom před narození i za smrt. Nekonečná je složitost a proměnlivost lidského soužití, a proto je nezbytné hledat smysl. Bez tohoto hledání nemá smysl nic. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-25 13:52:20
V historické detektivce Velikost člověka řeší vraždu Leonardo da Vinci
Říjen 1493. Florencie stále truchlí nad smrtí mecenáše umění Lorenza Nádherného. Kolumbovy lodě nedávno dorazily k břehům Nového světa. Milán je jedním z předních center renesančního umění a vzdělanosti. Ti, kdo se toulají ve spleti ulic kolem hradu, často potkávají čtyřicátníka v růžovém oděvu se zamyšleným výrazem. Leonardo da Vinci bydlí s matkou a učněm vedle své dílny a je nucen se handrkovat, aby dostal zaplaceno za práci, třebaže pověst o jeho genialitě už překročila hranice. Známé jsou i jeho pitvy a studium anatomie, pročež je povolán, aby prověřil podivnou smrt muže. Italský bestsellerista Marco Malvaldi, autor úspěšných detektivních sérií, v knize Velikost člověka tentokrát zacílil na klíčové období renesance a jednu z jeho zásadních postav. „Přiblížit se k postavě, jako je Leonardo, a nárokovat si právo popisovat jeho myšlenky, vyžaduje jistou dávku drzosti,“ píše v doslovu k románu Velikost člověka. Současně dodává, že věnoval rok a půl studiu renesančního člověka par excellence. Dává nám nahlédnout do života italského génia a svérázného umělce a vynálezce během jeho služby u milánského vévody Ludovica il Moro (česky Ludvíka Mouřenína), vyhlášeného dobyvatele a mecenáše umění. Milánské vévodství patří k nejbohatším italským státům, je plné kontrastů – na jedné straně zápach, odpadky a fekálie v ulicích, jimiž se potulují domácí zvířata, bezdomovci a nemocní lidé, na druhé straně okázalý přepych a bohatství šlechty. Na jedné straně církev bojující za udržení moci, na druhé straně návrat k antice, zájem o pozemské radosti, rozvoj vědy, kultury a vzdělání. Současně dochází ke vzniku moderního bankovnictví. Čtenář je postupně zasvěcen do politických a náboženských intrik. Středem románu je vztah Leonarda a jeho mecenáše Ludovica il Moro, který po umělci žádá stavbu pomníku na počest svého otce Francesca Sforzy. Má to být kolosální sedmimetrová jezdecká socha, největší bronzová socha, jaká kdy byla vytvořena. Projekt se však nedaří a následně neblaze ovlivňuje vévodovy sympatie. Na hradním nádvoří je objevena mrtvola mladíka, jenž žádal u vévody o audienci. Není jasná příčina smrti, všichni se obávají moru, proto vévoda povolá Leonarda. Na těle se nenašly zjevné stopy násilí, přesto si je Leonardo jist, že jde o vraždu… Ukázka z knihy Dvě „Ach, pane Leonardo, jak rád vás vidím.“ Ludovico il Moro stál téměř uprostřed rozsáhlého nádvoří známého jako Zbrojní náměstí a naznačil Leonardovi, aby přišel blíž. Vedle něj stál – vyhublý a připomínající dravého ptáka – dvorní výběrčí daní, velevážený rytíř Bergonzio Botta, a v podpaží měl jako vždycky tlustou účetní knihu. „K vašim službám, Vaše Výsosti,“ odpověděl Leonardo obezřetně. Nikdy nebylo snadné pochopit, z jakého důvodu ho Ludovico povolává. Mohlo to být z nadšení, jako ten den po Oslavě ráje, kdy milánský vládce zahrnul Leonarda chválou a uznáním před celým dvorem, nebo to mohlo být právě naopak. „Pojďte, pojďte,“ řekl Ludovico s klidným úsměvem. „Pane výběrčí, myslím, že vás volá komoří.“ Což byl ne zas tak moc renesanční způsob, jak pana výběrčího vyzvat, aby urychleně vysmahnul, protože milánský vládce si chce s Leonardem popovídat mezi čtyřma očima. Bergonzio Botta se po pokloně, z níž se začal zvedat, teprve když se vydal pozpátku na ústup, otočil na podpatku a zamířil k strážní věži Ducha svatého. Ludovico se mlčky rozhlížel kolem, aniž na Leonarda pohlédl: pak se pomalu vydal k velikému jižnímu portálu a naznačil Leonardovi, aby ho následoval. „Vaše Výsost dnes ráno vypadá obzvlášť spokojeně,“ odvážil se Leonardo ve snaze zjistit, jakou má jeho chlebodárce náladu. „To jsem, mistře Leonardo, to jsem,“ odpověděl Ludovico stále s úsměvem a stále za chůze. „A víte proč?“ „Doufám, že Vaše Výsost bude tak laskavá a obeznámí mě s důvody své radosti.“ „Není to žádné tajemství,“ odpověděl il Moro. „Už ne. Císař Maxmilián Habsburský nám prokáže tu čest, že se ožení s naší milovanou neteří Biancou Marií, u příležitosti vánočních svátků. Rod Sforzů se spřízní s císařem, mistře Leonardo.“ Vida vida. Už celé měsíce se Ludovico snažil vnutit Biancu Marii za manželku Maxmiliánu Habsburskému, císaři Svaté říše římské, a lichotil mu neustálými důkazy přátelství, a hlavně strašidelně velkým věnem. Ve dvorních ložnicích se špitalo, že jde o čtyři sta tisíc dukátů, což byla víc než polovina ročního výnosu celého vévodství. Trochu jako kdyby současný ministr financí zaslíbil svou dceru prezidentovi Spojených států a nabídl jako věno polovinu daňového výnosu celé Itálie – tedy něco, co se počítá v miliardách. „Odjedeme se svatebním průvodem začátkem listopadu, mistře Leonardo. A zajisté nebude obtížné přichystat odjezd nevěsty a shromáždit všechny naše city, naše radosti, naši družinu tady na hradě, naopak, bude to velmi snadné. Víte proč?“ A jéje. Ludovicu il Morovi se dostalo mimořádně vysokého vzdělání i na poměry tehdejšího šlechtice, ale bez zvláštního důrazu na řeckou filosofii. I přesto se zdálo, že si bez větších obtíží osvojil Sókratovy dialektické techniky založené na předpokladu, že druhého účastníka hovoru napadne kýžená odpověď jednoduše tak, že ho dostaneme do úzkých. Když tě il Moro začne líbat na krk, říkalo se u dvora, měj se na pozoru: chystá se ti zezadu vyhrnout šat. „Ne, Vaše Výsosti.“ „Protože máme k dispozici tenhle překrásný dvůr,“ řekl Ludovico a rozmáchlým gestem ukázal na Zbrojní náměstí obklopené hradem. „Tohle překrásné rozsáhlé, prostorné nádvoří. A naproti…“ Ludovico, který již došel k bráně, ukázal rozevřenou dlaní na obrovskou pláň před padacím mostem. „A naproti, vidíte, ještě rozsáhlejší náměstí, dokonale rovné, volné, bez jakýchkoli ozdob. Jinými slovy, pane Leonardo, úplně prázdné.“ Načež se Morův pohled přesunul z náměstí na Leonarda. Ústa se ještě usmívala. Oči už ne. Ode dne, kdy ho Ludovico oficiálně pověřil tím úkolem, o němž se Leonardo chlubil, že ho dokáže splnit lépe než kdokoli jiný, uběhly čtyři roky. A deset let od chvíle, kdy přísahal, že něco takového umí. Před deseti lety se Leonardo představil Ludovicu il Morovi dlouhým dopisem, v němž tvrdil, že dokáže navrhovat bombardy, hloubit podzemní řeky a příkopy, stavět nedobytné hrady a teprve na konci zmíněného dopisu naznačoval, že umí i trošičku malovat. Už to bylo pozoruhodné, i vzhledem k tomu, že da Vinciho povolali do Milána jako hudebníka, hráče na jakousi liru da braccio, kterou sám vynalezl. Ale Ludovica il Mora obzvlášť zasáhla jedna věta. Dokážu zhotovit bronzového koně, jenž bude nesmrtelnou slávou a věčnou poctou šťastné památce Vašeho pana otce a věhlasného rodu Sforzů. Tento slib se proměnil v práci u dvora, díky níž Leonardo získal ubytování, dvoupatrovou dílnu v Corte Vecchia vedle Dómu, v níž pracoval, a – teoreticky – pravidelný plat. Ale v průběhu let začal tentýž slib působit jako vychloubání, podle názoru některých lidí. A mezi ně patřil také il Moro. „Jsou to tři roky, mistře Leonardo, co jste mě ujistil, že jste se tělem i duší vrhl do práce na pomníku mého pana otce,“ pokračoval il Moro s pohledem stále upřeným na Leonarda. „Několikrát jste mě ujistil, že pomník už se realizuje, takže jsem za tím účelem nechal vyklidit a zarovnat tento rozsáhlý prostor před hradem, kde se nyní nacházíme.“ „Jsem rád, že mohu Vaší Výsosti oznámit, že hliněný model koně je téměř hotový a bude možné ho vystavit právě na tomto náměstí koncem příštího týdne.“ „Hliněný model?“ Ludovico zvedl obočí. „To myslíte vážně?“ „Hliněný model v konečné velikosti, Vaše Výsosti. Sedm metrů na výšku, tomu se žádná jezdecká socha svou výškou a velkolepostí ani nepřiblížila. Máte mé slovo, model tu bude vystaven za méně než deset dní.“ „Á, to je ovšem vynikající zpráva. Znamenitě. Skvěle. A povězte mi, máte v úmyslu prokázat mému panu otci věčnou úctu pomníkem z hlíny, nebo se hodláte překonat a věnovat mu i pěkný bronzový kabát? Nejsme ve vašem sluncem zalitém Toskánsku, mistře Leonardo. Víte, za zimních nocí tady v Miláně mrzne. Nerad bych, aby můj pan otec bez patřičného kovového svrchníku nastydl.“ Ludovico il Moro nebyl hloupý a moc dobře věděl, že není snadné polít roztaveným bronzem více než sedmimetrový předmět. Tím nechceme říct, že by věděl, jaké problémy to přináší, ať už technické, nebo konstrukční, ale že mu zkrátka byla známa obtížnost výroby bronzových předmětů, které by byly lehké a zároveň odolné. Konkrétně měl Ludovico il Moro na mysli děla. Děla, která francouzská armáda uměla vyrobit, kdežto on ne. „Nejdříve, Vaše Výsosti, jsem zamýšlel nalít roztavený bronz do koňské formy obrácené vleže vzhůru nohama. To by umožnilo vyřešit problém s bublinami vody, které se vlivem přílišného tepla mění ve vzduch, a když unikají, porušují povrch bronzu, jenomže…“ „To se mi zdá jako skvělý nápad. Jestli tomu dobře rozumím, vodní pára by unikla nohama. Proč to neuskutečníte?“ „Vaše Výsost tomu porozuměla dokonale. Bohužel, vaše krásné město není studené a vlhké jen nad zemí, Vaše Výsosti, nýbrž i pod ní.“ „Co tím myslíte?“ „Že kdybychom vyhloubili vhodnou jámu, aby se do ní vešla forma našeho koně, v jistou chvíli bychom narazili na podzemní vodu, která teče pod Milánem, Vaše Výsosti. Koně z masa a kostí umějí plavat, ale koně z bronzu by voda značně poškodila.“ Il Moro na okamžik probodl Leonarda ledovým pohledem. Pak, po chvíli, se Morova ústa stáhla a vteřinu nato se pán Milána podvolil úsměvu. „Leonardo, já si vás velice vážím a vy to víte,“ řekl il Moro a otočil se, aby se podíval na náměstí. „Velice si vás vážím jako vynálezce, jako malíře, jako oděvnického mistra a v neposlední řadě si velice cením vašich průpovídek.“ „Vaše Výsost je příliš laskavá…“ „Začínám si to myslet. Kdybych nebyl příliš laskavý, už bych vás vyhodil na ulici,“ řekl Ludovico úsečně, zatímco hleděl k jednomu hradnímu oblouku, z nějž vycházel plavovlasý mladík, který i zdálky vypadal jako jeden z těch pohledných urostlých mládenců, kteří, jak se špitalo, se líbili mistru Leonardovi. „Vida, přichází hrabě Galeazzo. Povězte mi: jak postupuje ta druhá záležitost?“ Poslední slova Ludovico pronesl nedbalým tónem a mnohem tišeji. I Leonardo svou odpověď zašeptal: „Všechno jde tak, jak jste chtěl.“ „Dobře. Dobře,“ odpověděl Ludovico a nasadil opět normální tón hlasu. „Takže za deset dní jste říkal. Beru to jako slib.“ Marco Malvaldi (1974) vystudoval chemii na univerzitě v Pise, kde posléze získal v témže oboru i doktorát. Na literární pole vkročil roku 2007 románem La briscola in cinque (Briscola v pěti), kterým zahájil mimořádně úspěšnou, dnes už osmidílnou sérii detektivních příběhů ze současnosti, jejichž protagonisty jsou čtyři postarší štamgasti, majitel a zaměstnankyně malého baru na toskánské riviéře. Do minulosti se Malvaldi vrátil například v románu Odore di chiuso (2011, Zatuchlina), kde se nedobrovolným vyšetřovatelem zločinů stává slavný literát a kuchař Pellegrino Artusi (1820–1911), autor první italské celonárodní kuchařské knihy. Dílo vyneslo Malvaldimu ocenění Isola d’Elba Award a Castiglioncello Prize. Z italského originálu La misura dell’uomo, vydaného nakladatelstvím Giunti Editore S. p. A. ve Florencii roku 2018, přeložila Sára Flemrová, vydalo nakladatelství Prostor, 2020, 272 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07
Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)
Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz. Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo. V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky. Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli. Kouzelný cirkus Melantrich V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného. Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé. Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění. Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa? Havlománie Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů. Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin. Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý. Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ. Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala. Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda. Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé. Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-09-06 13:24:06
Richard Corben stvořil nepřekonatelné komiksové verze veršů a povídek Edgara Allana Poea
Duchové mrtvých amerického scénáristy a kreslíře Richarda Corbena (*1940) jsou působivou komiksovou adaptaci jistého výseku z díla Edgara Allana Poea. Jeho práce přitom Corben obvykle umocňuje, aniž si vždy vybírá ty nejznámější. Dostal tak do pevných desek své knihy hotový příval děsu i poezie vytvořený z básníkova díla let 1827–1846. Přesně řečeno se jedná o verze sedmnácti Poeových povídek a básní – výsledných adaptací je sice pouze patnáct, ale oprávněně: ve dvou případech došlo k (účinnému) sloučení původních děl. Próz je přetvořeno jedenáct a celek knihy je proložen i působivým zpracováním sedmi Poeových básní. Hned tou úvodní se měly čest stát titulní Duchové mrtvých, i když právě oni nejsou, kdo ví proč, převedeni do obrázků. Následují promyšlené a kresebně nečekané adaptace básní Osamělý, Město v moři, Spící a Očarovaný palác. Poslední z nich se – kupodivu – vyskytuje v rámci adaptace prózy Maska Rudé smrti, i když je odedávna součástí povídky Zánik domu Usherů. Poeticky řada vrcholí ve svazku adaptacemi básní Červ dobyvatel a Havran a smí se to zdát odvážné a překvapivé, ale kromě Duchů mrtvých a Červa dobyvatele, které přeložil Josef Hiršal (1920–2003), se zde překladu veršů zhostil vydavatel Václav Dort. Ten navíc upravil i překlad Očarovaného paláce od Josefa Schwarze (1915–2003). Překlad Havrana je od Martina Pokorného a – podle Dortova mínění – jde o zatím nejdokonalejší českou verze této básně. Zbytek svazku tvoří pak do komiksů převedené prózy a jde o vesměs zdařile rozlousknuté překladatelské oříšky již mnohokrát osvědčeného Jana Kantůrka (1948–2018). Autorem úvodu knihy je M. Thomas Inge, profesor humanitních věd na Randolph-Maconově univerzitě ve virginském Ashlandu a místopředseda společnosti kurátorů Muzea Edgara Allana Poea v Richmondu. Inge odhaduje, že jenom od války se vynořilo přes tři sta komiksových adaptací Poeových povídek a básní. A není divu, neboť každý známý, ale i méně známý tvůrce kreslených seriálů se během kariéry nechal aspoň jednou inspirovat Poem. „Jen jeden jediný však zasvětil větší část životní práce adaptacím jeho povídek a básní,“ zvíme, a to právě Richard Corben, etablovaný v této oblasti již od 60. let. Inge dokonce Corbena označuje za „hlavního hybatele komiksové scény“ a sami musíme uznat, že tento umělec si vypracovat neopakovatelný styl. „Corbenova představivost posunula hranice vizuálních možností komiksového umění novým, netušeným směrem,“ zdůrazňuje Inge a připomíná rok 1974, kdy se zrodil Corbenův Havran. Jeho tvůrce prokázal, že má to samé oko pro grotesknost, jakým disponoval právě Edgar Allan Poe. Corbenovy interpretace původních dějů jsou vždy nesmírně originální, ba lze je označit za vize. Ke svým oblíbeným Poeovým básním a příběhům se kreslíř opakovaně vracel a při jejich zpracovávání postmoderně využil trochu popového prostředku, zcizeného z klasických hororových komiksů vydavatelství EC Comics z 50. let, kde každý z příběhů uváděli buď „Stará čarodějnice“ anebo „Strážce krypty“ anebo alespoň „Strážce sklepa“. Corben si vybral to první a vlastní čarodějku pojmenoval Čarodějnicí Meg. To ona každý z příběhů uvádí a také uzavírá, přičemž jenom někdy se stává jejich součástí. „Meg je ošklivé stvoření, sexuálně obojetné,“ konstatuje Corben. „Někdy dost neomaleně vstupuje do děje, avšak právě její ironický přístup a sarkastické poznámky dodávají příběhům další významovou vrstvu.“ Po básni Duchové mrtvých (1827) začíná kniha adaptací skladby Osamělý (1829), ale Richard Corben čtenáře věru umně mate! Propojuje zde sny a noční můru i skutečnost do takové směsice, až složky vzájemně neodlišíme. A máme po právu úděsný pocit, že sny vždy byly odrazy některého ze světů za hranicí lidského bytí. U Města v moři (1831) využívá Corben jen začátek a konec básně, střed plní příběhem kapitána, ztrativšího v moři celý náklad. Je souzen duchy a do čí jim vpálí, že přece nepohřbil „nic cenného“. A loď byla ostatně pojištěna. Odhalí se nicméně, že náklad byl živý a tvořilo jej „třicet tun“ otroků. Bigotní fanatik je nato právem sražen do pekel. Další básnický příběh Spící (1831) je o vrahovi žen a navíc má rasový podtext. Podle všeho se odehrává v New Orleansu a jeho hrdiny jsou potomci otroků. Následuje adaptace méně známé povídky Dostaveníčko (1834), pak slavná Berenice (1835). U ní Corben experimentuje s genderovou nejednoznačností, hrdinka má totiž spíš rysy mladíka. Na konci téhle brutality o vyrvaném chrupu si i tak zkušený tvůrce jako Corben neodpustí žert. Možná laciný, ale suďte sami. Následují adaptace próz Morella (1835) a Stín (z téhož roku), pak slavný Zánik domu Usherů (1839). Ten Corben nápaditě propojil s adaptací povídky Oválný portrét (1842). Pan Usher je, jak víte, vášnivě zamilován do vlastní sestry a snaží se ji malovat. Úspěšně obraz dokončí, ale ve chvíli pomyslného vítězství a vytvoření dokonalé kopie padá objekt malířova zájmu k zemi. Jak se zdá, duše vstoupila do plátna. Ale žena je pak ve skutečnosti pohřbena zaživa. Richard Corben pietně zachoval veškeré prvky původních verzí obou povídek, ale přidal psychologický rozměr, když tu silně zvýrazňuje některé Poem pouze naznačené indicie: 47 stran tohoto komiksového příběhu je zřejmě jednou z nejlepších adaptací Edgara Poea, co kdy vznikla. Neméně populární Vraždy v Rue Morgue (1841) v Corbenových kresbách věrně dodržují vzhled architektury a oblečení v Paříži 40. let 19. století a na rozdíl od řady adaptací jiných snaživých malířů a scenáristů umí Corben držet čtenáře v napětí, kdo je vrah. Co víc, přidá druhé finále, možná ještě originálnější než klasikovo. Také Masku Rudé smrti (1842) uměl přetvořit k obrazu svému (aniž ji však poškodil) a propojil ji s básní Očarovaný palác. Ta je sice známou součástí povídky o Usherovi, ale co neseznáme? Dokonale a možná ještě dokonaleji zapadá sem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nato se kniha vrací k básním a Červ dobyvatel (1843) je adaptován s nejspíše už nepřekonatelnou obrazotvorností. Obklopí nás americký Divoký západ a jsme svědky nemilosrdné popravy milence a zrádné manželky. Vraždy spáchá plukovník Mann, ale tu... Vynoří se kdosi s maňásky a uspořádáno je představení Hamleta, přičemž maňásci zopakují reálné vraždy. Objevují se i lebky obou zabitých a hle, už nyní jsou prolezlé červy. A jsou to taky červi, kdo nato pozře všechny přítomné, vinné i nevinné. Následuje Předčasný pohřeb (1844), taktéž notně předělaný, Havran (1845), Sud vína amontilladského (1846) a knihu uzavírá galerie původních Corbenových obálek některých z těchto příběhů z let 2012–2014. Dodejme již jen, že profesor Inge, jenž svazek uvádí, byl rovněž editorem knižních řad Velcí komiksoví tvůrci a Rozhovory s komiksovými tvůrci. Sám pak napsal mimo jiné díla Komiks a jeho kultura, Charlie Brown a Peanuts (o slavném kreslíři Charlesi Schulzovi) a také Neuvěřitelný pan Poe: Komiksové adaptace prací Edgara Allana Poea. Nad závěrečnou poznámkou vydavatele Václava Dorta si poprvé uvědomíme, že jinak geniální Nezval psal českou verzi Havrana pravděpodobně ryze podle Vrchlického překladu. Aniž to, naiva, tušil, opsal i ty sekvence, které jeho důstojný předchůdce přidal pouze kvůli rýmům (i tak často poněkud krkolomným). Nezvalova verze se skutečně značně vzdálila od originálu a ve výsledku je pochmurná, ale daleko méně než předloha. Václav Dort ovšem ve svém dovětku českou recepci Edgara Allana Poea neprávem dost příkře odsuzuje. Není přece až tak zlá. Ale Dort je jiného názoru a píše: „Česká literatura jako by na Poea rezignovala. Jeho dílo není kompletně a ani systematicky přeloženo a kvalita překladů jeho básní je vesměs tristní. Velmi dobře to lze dokumentovat na příkladu Havrana, správněji Krkavce…“ Mezi překladateli této pověstné básně nato Dort právem vyzdvihuje Josefa Hiršala a upozorňuje také na bakalářskou práci Michaely Hudečkové „E. A. POE – THE RAVEN, Analysis of Sixteen Czech Translations, Based on Philosophy of Composition“. Jan Corben (jako adaptátor i kreslíř): Edgar Allan Poe. Duchové mrtvých. Barvy Richard Corben a Beth Corben Reedová. Z originálu Edgar Allan Poe´s Spirits of the Dead (2014) přeložil Jan Kantůrek s podporou převodů Václava Dorta, Martina Pokorného, Josefa Schwarze a Josefa Hiršala. Celková úprava překladů, barevné korekce a dovětek Václav Dort. Úvod M. Thomas Inge. Vydal Martin Trojan – 3-Jan, Imprint ComicsCentrum. Praha 2016. 224 stran
Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37
Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi
Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.
Čas načtení: 2024-02-18 17:42:17
Jsem smutný, přiznal český navrátilec k MMA. Po zápase mu tekla i krev
Zařadil se mezi neúspěšné české dobyvatele sobotního turnaje polské organizace KSW v Liberci. Profesionální boxer Vasil Ducár, který se k MMA vrátil po pěti letech, tak musel skousnout bolestivou porážku s polským tvrďákem Dawidem Kasperkim, jenž znojemského rodáka naprosto odzbrojil a zvítězil jednomyslně na body. „Jsem smutný a naštvaný, protože si myslím, že jsem si to prohrál sám,“ mrzí Ducára.
Čas načtení: 2024-03-05 09:00:01
Obrovské poklady stále někde čekají, některé možná v Česku. Najít je nemusí být až tak složité
Česká republika ještě nedávno žila hledáním tak zvaného štěchovického pokladu, který měl být součástí nakradeného bohatství třetí říše. Obrovská spousta zlata a drahých kamenů se na konci druhé světové války údajně přesunula nejprve z Berlína do Španělska, následně do Argentiny a nakonec poklad skončil na území našeho státu. Měl být zakopán kdesi v oblasti Štěchovic. Jeden z hlavních propagátorů a hledačů pokladu Helmut Gaensel však relativně nedávno přiznal, že si vše vymyslel. To ale neznamená, že se v Česku nedá najít nic, co by z vás udělalo boháče. Hrad Hazmburk v Českém středohoří je prý doslova protkán tajnými chodbami a v podstatě podkopán mnoha cestami. A někde tam má ležet Napoleonovo zlato. Vlastně by tedy mělo být celkem snadné ho najít, když víte, kde je. Nebo ne? Každopádně podívejme se teď na největší poklady, které jsou stále ukryté všude po světě. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Ukradený aztécký poklad Aztécká říše vzkvétala v Mexiku na počátku 16. století. Její vládce Montezuma padl, když Hernán Cortés a jeho další španělští dobyvatelé dorazili v roce 1519. Udělali z Montezumy loutkového vládce a ten v roce 1520 za nejasných okolností zemřel. Tváří v tvář aztéckému povstání se Cortés a jeho síly pokusili 30. června 1520 proklouznout z aztéckého hlavního města Tenochtitlánu v přítmí noci s obrovským množstvím aztéckého zlata. Jedno z jejich plavidel se však potopilo v nyní vyschlém kanálu, který se vléval do jezera Texcoco. Událost je známá jako La Noche Triste neboli Noc smutku. Španělé se vrátili o několik měsíců později, odvezli však jen část zlata. Další díl byl nedávno nalezen, když stavební dělník objevil staletý zlatý slitek v Mexico City. Část pokladu však stále chybí. Jantarová komnata Byla postavena v Kateřinském paláci v 18. století nedaleko Petrohradu. Místnost obsahovala pozlacené mozaiky, zrcadla a řezby spolu s panely vyrobenými asi z 1 000 liber (450 kilogramů) jantaru. Carskoje Selo bylo obsazeno Německem v roce 1941 a cennosti byly odvezeny do Německa. Od té doby o nich nikdo neví a je možné, že jsou nenávratně zničeny. Sarkofág faraona Menkaureho Pyramida tohoto egyptského vládce je nejmenší ze tří pyramid postavených v Gíze asi před 4 500 lety. Ve 30. letech 19. století zkoumal anglický důstojník Howard Vyse pyramidy občas pomocí destruktivních technik (nejznámější je použití výbušnin), aby se dostal skrz zdi. Vyse učinil řadu objevů, našel i zdobený sarkofág v Menkaureově pyramidě. Vyse se ho pokusil poslat do Anglie v roce 1838 na palubě obchodní lodi Beatrice, ale ta se během plavby potopila a odnesla s sebou do hlubin i zdobený poklad. Pokud se vrak Beatrice někdy najde, možná bude možné získat i cenný sarkofág. Archa úmluvy Podle Bible byla archa úmluvy truhla, která obsahovala tabulky s vyrytým desaterem. Truhla byla uložena v chrámu v Jeruzalémě ve starověkém Izraeli, který byl údajně postaven králem Šalomounem. Tento chrám, někdy nazývaný První chrám, byl pro židovský národ nejposvátnějším místem na Zemi, ale byl zničen v roce 587 př. n. l., když vojsko ze starověkého Babylóna v čele s králem Nabukadnesarem II. dobylo Jeruzalém a město vyplenilo. Co se s archou úmluvy stalo, není jasné, ovšem spekulace o místě jejího uložení se vedou dodnes. Meč Honjo Masamune Tuto zbraň údajně vytvořil Gorō Nyūdō Masamune, který žil v letech 1264 až 1343 a je mnohými považován za největšího výrobce mečů v japonské historii. Meč je pojmenován po jednom z jeho majitelů, Honjovi Shigenagovi, který si jej vzal jako trofej po bitvě v 16. století. Meč se později dostal do držení prvního japonského šóguna Tokugawy Iejasua, který vyhrál několik válek v 16. století. Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou Číst více Meč se předával v rodině Tokugawa z generace na generaci až do konce druhé světové války, kdy padl do rukou amerických úřadů během americké okupace Japonska. Američané se totiž obávali, že by meč a další podobné artefakty mohly být použity proti nim. Meč se už nikdy neobjevil, je možné, že ho vojáci zničili spolu s dalšími zbraněmi Japonců. Ztracená knihovna moskevských carů Údajně obsahovala rozsáhlou sbírku starověkých řeckých textů, stejně jako texty psané v řadě dalších jazyků. Kníže Andrej Kurbskij v 16. století psal o setkání filozofa Maxima (1475–1556) a moskevského velkoknížete Vasilije III. (1479–1533), který Maximovi ukázal obrovské množství řeckých knih, jež napsal učenec David Arans. Existují tvrzení, že Ivan IV., více známý jako Ivan Hrozný, který žil v letech 1530 až 1584, texty z knihovny ukryl. V průběhu staletí se odehrálo mnoho pokusů cenné knihy najít, ale zatím nikdo neuspěl. Bez ohledu na to, zda tato skrytá knihovna existovala, či nikoli, se řada starověkých textů psaných v řečtině a dalších jazycích nachází v archivech v Moskvě a Petrohradu. Zdroje: livescience.com, britannica.com, jewishvirtuallibrary.org, discoveryuk.com KAM DÁL: Muž ze Svitavska při procházce našel úžasný poklad. Po letech se dozvěděl, kolik za něj dostane.
Čas načtení: 2024-04-03 13:00:01
Vědci mají jasno, co zlikvidovalo mayskou civilizaci. Vysvětlení našli na dně jezera
Do myšlení těchto lidí bychom mohli nahlédnout mnohem hlouběji, kdyby dávní španělští dobyvatelé, kteří tuto oblast „navštívili“, nezničili všechno, co jim tehdy přišlo pod ruce. Knihovna, správní centrum, to vše padlo za oběť jejich barbarství. Přečkalo z velké části jen to, co bylo vytesáno do kamene a co později pohltila džungle. Ta v posledních desetiletích svá i mayská tajemství postupně vydává a my můžeme jen odhadovat, co všechno zůstane již navždy skryto. Značnou část vlastního životního prostoru a vlastních památek ale zničili Mayové sami. Konec světa je daný. Mayský kalendář neřekl poslední slovo Číst více Neuvěřitelné znalosti Skvělá matematika, písmo, astronomické znalosti, umění – to všechno a mnohem víc vytvořily v prvním tisíciletí našeho letopočtu jednu z nejvyspělejších civilizací světa, která navíc vládla na svoji dobu vynikajícími znalostmi v oblasti medicíny či zemědělství. Tikal, Caracol, Palenque, Altun Ha, Copán – to byly tehdejší mayské městské státy, kde se podle všeho žilo víc než dobře. Propracovaný systém zavlažování a distribuce vody zajišťovaly nejen podmínky pro přežití, ale také pro pěstování plodin k výživě lidí i zvířat. Duchovní útěchu nacházeli dávní Mayové v impozantních chrámech, světské radosti například v tak oblíbeném obchodování, v jakýchsi obchodních centrech, jak potvrzuje také server Science. Nebylo všechno jen růžové Co bychom dnes mohli Mayům vyčítat? Snad otroctví nebo lidské oběti bohům. Ani ty ale podle Allthatsinteresting nedokázaly nakonec zabránit pádu mayské civilizace, což je moment, který zajímá i děsí odborníky již doslova stovky let. Proč se to vlastně stalo a nemůže se to opakovat i v dnešní době? Jak se zdá, vědci se konečně přece jen dopracovali ke konečnému verdiktu. Izotopy promluvily Důsledné prozkoumání území v dnešní Guatemale, které bylo původně domovem starých moudrých Mayů, přineslo doposud jen tušené informace. Šlo o centrum velmi vyspělého života, který dosáhl svého vrcholu v šestém století našeho letopočtu. Jen o další tři stovky let později se ale stalo cosi podivného, co donutilo obyvatele dokonale propracovaných aglomerací opustit jejich domovy. Léta se mezi vědci hovořilo o tom, že šlo patrně o velké sucho, které domorodce vyhnalo do nových míst. Nyní mají konečně jistotu – ve svých předpokladech se nemýlili. Potvrzení našli na dně jezera na Yucatanském poloostrově. Nově objevený mayský komplex je nejstarší ze všech, které vědci znají Číst více Sucho ano, ale proč? Nemá smysl pátrat po odborných postupech, jimiž vědci dokáží určit množství srážek, které dopadly na dané území před několika stovkami let. Můžeme ale jistě věřit jejich závěrům, které na základě izotopových analýz hovoří o výrazném poklesu srážkové činnosti ve sledovaném období, tedy v letech, kdy byla vyspělá mayská civilizace doslova rozprášena. Na jedinou odpověď ale okamžitě navazují další a další otázky. Co a proč vedlo k takové změně? Patrně si za to mohli sami Jedna z teorií, k tehdejším Mayům shovívavější, hovoří o možné změně atmosférické cirkulace spolu s poklesem frekvence tropických cyklón. Za to by vyspělá civilizace patrně nemohla. Pak je tady ale ještě další varianta, jež bere v úvahu změny vzniklé v okolí skvostných sídel vinou lidské činnosti. Konkrétně má jít o masivní odlesňování krajiny, které podle Chaacreek vedlo nejen ke zmiňované ztrátě vody, ale také obecnému snížení vlhkosti, a dokonce k destabilizaci půdních podmínek. V takové situaci pak muselo nutně skončit perspektivní produkční zemědělství a lidé začínali živořit. V takové chvíli tedy nebylo nic naplat, pokud to nešlo jinak, bylo třeba přesunout se o dům dál. A právě tak tuhle situaci vyřešili dávní Mayové – jedni odešli, další dožili na místě ve zhoršených podmínkách. Žádného velkého dalšího rozkvětu se už ale tahle obdivuhodná místa nedočkala. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Neuvěřitelný nález: U Podmokel vyplavil potok největší poklad v Evropě. Zlaté mince sbírali lidé ze širokého okolí.
Čas načtení: 2024-04-14 01:00:01
Amenhotep II. byl egyptským faraonem 18. dynastie. Vládl přibližně v letech 1425–1400 př. n. l. V historické dynastické posloupnosti nebyl přímým dědicem po otci. Přímým prvorozeným následníkem byl syn Amenhotep, jehož matkou byla královna Nefru-Re, ten však předčasně zemřel a na trůn nastoupil jeho nevlastní bratr Amenhotep II. od druhé manželky Thutmose III. Merit-Re-Hatšepsut. Jako panovník měl nesnadnou úlohu, neboť na trůn nastoupil po otci, který je považován za největšího válečníka a dobyvatele v historii Egypta. Jeho říše se rozkládala od Núbie na jihu až po starověké království Mitanni, zem Kassitů v Bybolonii až k hranicím Rudého moře.
Čas načtení: 2024-04-17 12:00:00
Impéria vrací úder. Nově probouzeným impériím se nelíbí americká dominance
Duch impérií se táhne Eurasií. Čínský prezident Si Ťin-pching se pokouší získat zpět privilegia velkých dynastií, které kdysi vládly ve východní Asii. Ruský prezident Vladimir Putin se zase odvolává na slavné dobyvatele z ruské imperiální historie. Írán využívá své spojence k tomu, aby budoval sféry vlivu inspirované také starobylou Perskou říší.
Čas načtení: 2024-05-23 00:00:00
Dva největší objevy 21. století jsou na světě. Reaktor vyrábějící čistou, levnou energii dostal světovou ekonomiku do kolen. Práce s magnetickými, nadsvětelnými nanočásticemi lidstvo naopak zachránila. Díky nové technologii může člověk cestovat kamkoliv během mžiknutí oka. Například na planetu vzdálenou miliony světelných let. Luzná se stala modlou posledního desetiletí. Dokonalý svět plný života. V největším osídlovacím závodě od objevení Ameriky však lidé zapomínají na to nejdůležitější. Vlastní bezpečí. Připadají si jako všemocní dobyvatelé vesmíru. Naivní idioti. Pro místní dravou flóru a faunu jsou stěží předkrmem. Datum vydání: 22.05.2024
Čas načtení: 2024-05-31 11:59:00
Poslední exponáty výstavy o baroku opustily zdi Národního muzea: Vidělo je přes 100 tisíc lidí!
Přes 100 000 lidí navštívilo výstavu Baroko v Bavorsku a v Čechách Národního muzea (NM), jehož budovu v Praze v pátek opouštěly poslední exponáty. Výstava, která trvala od 8. prosince do 8. května, byla největší loni otevřenou výstavou NM. Podle mluvčí muzea Kristiny Kvapilové se jednalo o ojedinělý projekt s mezinárodním dosahem, proto by nebylo relevantní návštěvnost srovnávat s jinými výstavami. Podobné projekty plánuje muzeum i v příštím roce, kdy přiveze z Mongolska sbírkové předměty, které představí proslulého panovníka a dobyvatele Čingischána.
Čas načtení: 2024-06-05 01:09:02
Clash II – dvě tváře vítězství
V průběhu časů lidé vedli různé boje a války – kvůli území, slávě, moci, zlatu nebo víře. Pokud se spolu střetnou dobyvatelé, kteří táhnou získat území ve jménu svého boha, a obránci, kteří uctívají více božstev, je jasné, že se to neobejde bez tvrdých a nelítostných bojů, z nichž může vzejít jen jeden vítěz. Článek Clash II – dvě tváře vítězství se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2024-06-20 08:40:47
Monolity Pumapunku: Přesnost, která udivuje dodnes
V departementu La Paz najdete jednu z nejvýznamnějších archeologických lokalit Bolívie. Bývalé andské město Tiwanaku. Necelý kilometr od něj leží nejzáhadnější část – Pumapunku, v překladu Brána pumy. Západobolivijský chrámový komplex objeví již španělští dobyvatelé. „Na jedné z plošin se tyčí mohutná brána a cosi jako okno,“ popíše nám, zřejmě jako první, jezuitský misionář Bernabé Cobo (1582–1657).
Čas načtení: 2024-06-23 01:00:01
Thutmose III. je považován za jednoho z největších válečníků, vojevůdců a vojenských stratégů všech dob, za předního egyptského válečného faraona a dobyvatele a za dominantní postavu období Nové říše, které je považováno za vrchol egyptské moci.
Čas načtení: 2024-09-17 06:20:00
Tragický příběh sebevražedné cesty balonem na severní pól, která skončila v zapomnění
Když v červnu roku 1897 vyrazil Salomon Andrée vstříc severnímu pólu, upínaly se k němu zraky celého švédského národa. Pro své bláznivé dobrodružství dokázal získat podporu tehdejší vlády, královské rodiny, a dokonce i Alfreda Nobela. Všichni vnímali dobytí severního pólu jako vysoce vlastenecký čin a už pouhé přípravy na něj přinesly Andréemu status celebrity. Jenže výprava byla rovněž velmi nebezpečná a vinou samotného dobyvatele odsouzena k nezdaru již krátce po startu.
Čas načtení: 2024-09-25 19:54:00
Mexiko nepozvalo španělského krále na inauguraci. Neomluvil se za kolonialisty
Španělsko oznámilo, že se příští úterý nezúčastní inaugurace mexické prezidentky Claudie Sheinbaumové, protože na ceremonii nebyl pozván španělský král Felipe VI. Monarcha pozván nebyl podle ní proto, že nevyslyšel výzvu mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, aby se veřejně omluvil za násilnosti, které páchali v Mexiku španělští dobyvatelé v 16. století
Čas načtení: 2024-11-01 13:00:00
Sršně se týden živily 80procentním alkoholem. Přežily, neopily se
Každý, kdo viděl první film s Indianou Jonesem Dobyvatelé ztracené archy, si na tu scénu určitě vzpomene. Indyho bývalá přítelkyně Marion v ní coby majitelka putyky kdesi v Nepálu soutěží s rozložitým místním borcem v pití pálenky. Na konci zápolení se hromotluk s úsměvem sesune k zemi.