Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-08-10 19:39:36

Staré a nové migrační fronty: Turecko, Litva

Je na čase se na chvíli vrátit k migrační krizi. Zastavíme se na dvou místech, jednom starém známém a druhém, o kterém před pár měsíci v souvislosti s migrací ještě nikdo neslyšel. Turecko, které leží na spojnici mezi hustě osídlenou střední a jižní Asií na straně jedné a Evropou na straně druhé, je přirozenou tranzitní zemí pro ilegální imigraci. Navíc Turecko sousedí s Irákem a Sýrií, které ve 21. století vygenerovaly běženců celé zástupy. Počet migrantů přítomných v Turecku činí nyní odhadem čtyři miliony, tedy necelých pět procent obyvatelstva země. Valná většina jich pochází ze Sýrie. Turci nejsou z migrantů nadšení Ačkoliv Turecko je součástí islámského světa, ze kterého pochází i většina těchto čtyř milionů lidí, nedá se říci, že by mezi Turky a migranty panovala velká láska. Toto je například výsledek průzkumu z roku 2017 na téma „Mají být Syřané posláni zpátky domů, až válka skončí?“, roztříděný podle voličů jednotlivých tureckých stran. (HDP je převážně kurdská strana a řada běženců jsou Kurdové, proto asi ten relativně nízký, jen 75procetní výsledek.) Určitá část Syřanů už se také z Turecka domů vrátila, což turecká vláda prezentuje jako jejich dobrovolné rozhodnutí, ale třeba to tak také není (Amnesty International, kterou já osobně beru se zhruba stejnou rezervou jako Erdoğana, tvrdí opak). Hlavní opoziční strana CHP, která se hlásí k sekulárnímu odkazu zakladatele země Atatürka, si stěžuje, že Erdoğan rozdal turecké občanství zhruba 150 tisícům Syřanů, patrně proto, aby se stali voliči jeho strany. 150 tisíc voličů vypadá vůči 85 milionům tureckých občanů jako malé množství, ale pokud se koncentrují v několika málo regionech, mohli by i v tomto počtu mít výrazný vliv na výsledky místních voleb. Předseda CHP Kemal Kılıçdaroğlu před pár dny zveřejnil poměrně útočnou řeč, ve které varuje před přívalem půl milionu až milionu Afghánců a kritizuje Evropu za to, že výměnou za peníze si dělá z Turecka improvizované vězení. (Přepis důležitých bodů řeči v turečtině, automatický překlad do angličtiny.) Jádrem jeho sdělení je, že on už takové ponižující smlouvy s Evropou uzavírat nebude. Pozice hlídačů cizích zájmů je pro Turecko ponižující Nuže, není jisté, zda Erdoğan příští volby, plánované na rok 2023, opravdu prohraje. Hvězda jeho slávy za poslední léta nepochybně poněkud pohasla, jeho strana AKP ztratila kontrolu nad dvěma největšími městy země (Istanbulem a Ankarou) a provádět volební podfuky v Turecku není až tak jednoduché jako v mnoha jiných zemích. Ale pokud je tedy skutečně prohraje, CHP bude v nové vládě pravděpodobně hrát vedoucí roli. Kılıçdaroğluova řeč opět upozorňuje na ten samý problém, o kterém jsem psal několikrát: nelze outsourcovat ochranu vlastních hranic cizím státům, za peníze ani jinak, a smlouvy tohoto typu jsou jen dočasným odkladem dlouhodobého problému. Pro Turky je milionová přítomnost Arabů či Afghánců v jejich zemi skoro stejným zdrojem konfliktů jako pro Evropany. I když se nám zdálky může jevit, že Turecko je součástí toho samého velkého islámského světa, už i kulturní rozdíl mezi Tureckem a Sýrií je značný; mezi Tureckem a Afghánistánem pak leží asi tak tisíc let civilizačního rozdílu. Pro bývalý imperiální národ, který kdysi vládl území od Budapeště po Mekku, je navíc pozice hlídačů cizích zájmů poněkud ponižující, a tento pocit je přesně tím, na co sekulární lídr Kılıçdaroğlu u svých voličů hraje. Nejsem si ale jist, zda je EU na tuto situaci schopna adekvátně reagovat. Hlavní vliv na směřování evropské politiky mají Francie a Německo. V případě Macrona, který chce také za rok vyhrát volby, si umím představit realistický přístup, ale v Německu jsou teď velmi silní Zelení, kteří po podzimních volbách možná půjdou i do vlády. A i když jádrem jejich voličské podpory jsou témata kolem klimatických změn, migrační a azylová politika Zelených je stále podobně lunatická jako bývala. Je to jen pár dní, co jejich kandidátka na kancléřský úřad Annalena Baerbock prohlásila v rozhovoru s německo-tureckým spolkem TGD, že požadují vznik nového ministerstva pro imigraci; prý je nutno oddělit imigrační agendu od ministerstva vnitra coby bezpečnostního resortu. Nová horká hranice vznikla v Litvě Zastavení číslo dva: Litva. Země, která donedávna stála stranou velkých migračních proudů, až do chvíle, než se běloruský vládce Lukašenko rozhodl vozit do Minsku celá letadla plná Iráčanů, kteří se pak přes litevskou (a nyní čerstvě i lotyšskou) hranici snaží dostat dál do Evropy. Samozřejmě to rozhodnutí nepadlo ve vakuu, ale z Lukašenkovy strany jde o odplatu za nedávno zavedené evropské sankce. Na litevské území dorazilo během léta několik tisíc migrantů a Litva na to odpověděla značným zpřísněním imigračních pravidel; tím ovšem ty tisíce lidí z jejího teritoria nezmizely. Po diplomatickém nátlaku EU se Irák rozhodl před pár dny pozastavit letecký provoz do Běloruska a dokonce vyslal do Minsku letadlo pro ty své občany, kteří by se chtěli dobrovolně vrátit; není ale patrné, jestli pozastavení leteckých spojů platí natrvalo. Litevský ministr zahraničí tvrdí, že Lukašenko se po přerušení irácké trasy snaží vyjednávat s Marokem a Pákistánem, kde by zájemců o cestu do Evropy bylo jistě dost. Toto nové bojiště migrační krize je zajímavé hned z několika důvodů. Za prvé je litevská vláda, na rozdíl od dejme tomu té maďarské, vcelku mainstreamovým evropským kabinetem, který se s Bruselem nikdy nedostával do velkých konfliktů. Také je vidět, že ze strany EU nenásleduje žádná kritika vůči litevskému postupu – jenž zahrnuje mimo jiné stavbu plotu na hranicích a vytlačovaní migrantů zpět do Běloruska. Neziskové organizace zabývající se migrací si samozřejmě stěžují, ale oficiální kruhy nikoliv, naopak EU vyzývá členské státy, aby Litvu v krizi podpořily. To je velký rozdíl oproti roku 2015, kdy Maďaři v podobné situaci schytávali tvrdou kritiku. (Tehdejší rakouský kancléř Feymann dokonce nepřímo přirovnal maďarskou politiku k holokaustu.) Za druhé, zrovna tuto hranici nebude lehké zajistit. Litvu jsem procestoval jako turista a ty lesy jsou tam opravdu hluboké, je to taková evropská Kanada. Můžete klidně jet dvacet kilometrů lesem a nepotkat ani jednu vesnici. V litevských lesích se za Stalina schovávali protisovětští partyzáni a dodnes tam žije poměrně početná populace vlků. Tady bude důkladná obrana hranice vyžadovat enormní množství materiálu – a zrovna v době, kdy cena oceli na světovém trhu poskočila výrazně nahoru – jakož i lidí a dalšího vybavení. (V nouzi ovšem poznáte přítele a Estonci nedávno darovali Litvě 100 kilometrů ostnatého drátu, to zahřeje u srdce!) Pokrytectví Evropy Za třetí, zase je jednou vidět, že ta pokrytecká rozkročenost, při které se Evropa na jednu stranu neochvějně drží zastaralých úmluv o poskytování azylu a na druhou stranu si vesměs uvědomuje, že v dnešních podmínkách (mnohonásobně více lidí v chudých zemích světa, daleko levnější a snazší cestování mezi kontinenty, okamžitý přenos informací, sociální státy daleko štědřejší než v roce 1950.) je nemůže neomezeně plnit, vede k tomu, že vás může vydírat každý šašek. Nebýt toho, tak by desetimilionové a nepříliš bohaté Bělorusko ve světových mocenských hrách nehrálo vůbec žádnou roli, leda jako nárazníková země mezi dvěma bloky. Za čtvrté doufám, i když ne s úplně velkým optimismem, že by právě tato situace mohla vést k tomu, že určitý typ lidí aspoň trochu přehodnotí svoje stanoviska. Který? Ten typ, který na jakoukoliv kritickou zmínku o ilegální imigraci reaguje tím, že musíte být agent Kremlu a ruský šváb. Jestliže se Lukašenko snaží na hranice EU dovážet mladé muže z Iráku a Pákistánu, patrně to není proto, aby nás obohatil. Za páté, jaký že je přesně rozdíl mezi cestujícími, kteří letí z Bagdádu do Minsku letadlem, a těmi, kteří putují z libyjského pobřeží coby zákazníci pašeráckých mafií na člunech? Ti první mají pohodlnější a bezpečnější cestu, to nepochybně. Jestli za ni platí více, těžko říci, k oficiálnímu ceníku se nedostanete. Ale pokud považujeme Lukašenkovu činnost za druh hybridní války – což upřímně řečeno je – neměla by tedy být za hybridní válečnici považována i kapitánka Carola Racketeová, které se před necelými dvěma lety dostalo v Evropském parlamentu potlesku? Nechce se mi totiž věřit, že při té své záchranné činnosti nikdy s libyjskými pašeráky lidí neprohodila ani slovíčko a vždycky byla na potřebném místě čirou náhodou, jakýmsi vnuknutím shůry.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46

Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita

Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros.  Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-06 06:00:01

Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský

„Musíme odradit nelegální migranty od toho, aby do Evropy vůbec přicházeli,“ uvedl premiér Fiala s tím, že je migranty třeba zastavit už v zemích, ze kterých odcházejí. Na druhé straně migrace za lepšími podmínkami je přirozená a neodvratitelná, předkové Čechů také kdysi „imigrovali“ z východu. Nelegální migrace a Rusko Držet budoucí imigranty v jejich zemích se ale nedaří. Za letošní rok žádalo v EU o azyl 1,14 milionu migrantů, nejvíc bylo Syřanů. To je nejvíce od migrační krize v letech 2015 a 2016. Toto číslo se může a pravděpodobně bude dále zvyšovat. Do toho je tu samozřejmě nelegální migrace, kdy se lidé snaží do EU proklouznout bez povšimnutí úřadů. Zkažené zeleniny a ovoce jsou plné regály. Majitelům supermarketů to slušně vydělává Číst více Dalším vážným problémem pro EU, a tím pádem i pro Českou republiku je válka na Ukrajině. Na druhou stranu se díky ní Evropská unie semkla. Jediným „rebelem“ je v tomto případě stále Maďarsko, jak v rozhovoru pro Čtidoma.cz upozorňuje europoslanec Tomáš Zdechovský. Tomáš Zdechovský - Je poslanec Evropského parlamentu. - Od roku 2020 je místopředsedou KDU-ČSL. - Působil jako krizový manažer a mediální analytik. - Vystudoval magisterské obory pastoračně sociální asistent a pedagog volného času. - Absolvoval i bakalářský obor politická komunikace na Papežské salesiánské univerzitě v Římě. - Vystudoval magisterský obor mediální studia a žurnalistika na Masarykově univerzitě v Brně. Jak velkou hrozbou je pro EU migrace? Ukazuje se, že obrovská. Přes 400 tisíc nelegálních migrantů za poslední rok je dle mého teprve začátek. Migrační pakt, který začne platit až za dva roky, je od snah dostat se do Evropy neodradí. Tito lidé se často nechtějí integrovat do společnosti, chovají se agresivně a jsou bezpečnostním rizikem pro občany v zemích EU. Zmínil jste migrační pakt. Jak ho hodnotíte a co přinese České republice? Upřímně říkám, že mnoho věcí je v migračním paktu krokem vpřed. Problematické jsou především dvě části, kvůli kterým je dohoda nejen pro Českou republiku nevýhodná. Princip povinné solidarity je špatný, solidarita má být dobrovolná, nikoliv povinná. Cena 20 tisíc eur za nepřijatého migranta je příliš vysoká. Česko má ale výjimku, je to tak? Ano, ale výjimky pro nepřijetí migrantů do ČR jsou dočasné, budou se vždy po nějaké době zkoumat v závislosti na počtu Ukrajinců u nás. Navíc lhůty pro azylovou proceduru jsou příliš dlouhé, budou nadále zatěžovat celý systém. A především chybí důslednější ochrana vnějších hranic a návratová politika. To je velký kámen úrazu. Jsou pro nás v tuto chvíli migranti z Afriky či Blízkého východu problém? Ne, v tuto chvíli jich na našem území moc nemáme. A chceme, aby to tak zůstalo. Problém to tedy v tuto chvíli není, může však být, až je budeme přijímat nebo za ně platit, což bude mít vliv na státní kasu. Je „projekt Rwanda“ britské vlády dobrý? Neříkám, že je to úplně nejlepší projekt, ale můžeme se jím inspirovat a domluvit se zeměmi, aby k podobnému kroku přistoupily. Záležet bude na mnoha dalších podmínkách. Musíme hledat řešení, abychom tyto ekonomické migranty (nikoliv uprchlíky) drželi mimo Evropu. Jaká jsou pro naši zemi bezpečnostní rizika ze strany Ruska? Mohlo by Česko, pokud by nebylo součástí EU, lépe čelit nepřátelským ruským akcím? Určitě ne. Síla je v jednotě a koordinaci. A pokud budeme investovat do posílení obranných zdrojů, můžeme eliminovat šance Ruska, že nám jakýmkoliv způsobem ublíží. Rusko krvácí na frontě i ekonomicky. Některé země ale obcházejí sankce a EU může být za hlupáka Číst více Narážím na to, že se ozývají hlasy za „nezávislost“ Česka na EU a NATO s tím, že bychom si vše řídili lépe, efektivněji. Je to z vašeho pohledu nesmysl? Neuvěřitelný nesmysl. Každý, kdo si tohle myslí, nemá rád Českou republiku. Nechce, aby se jí ekonomicky dařilo. Vystoupení z EU a NATO je jednoznačně krokem zpět. NATO zaručuje naši bezpečnost. Vstup do EU i NATO byly dva nejlepší kroky za posledních 25 let, které jsme udělali. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jaké jsou příznaky nových variant nemoci covid-19?

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 07:42:28

Erdoğanova hra o nervy

Turecký prezident se pokouší zjistit, co všechno my Evropani kolektivně vydržíme. Situace na řecko-turecké hranici se přiostřila: Turci údajně vysílají svoje drony do Řecka a stříkají na řecké pohraničníky slzný plyn. Vyslali do oblasti tisíc policistů, kteří mají zabránit Řekům ve vracení migrantů zpět na turecké území. Největší slabinou Erdoğanova plánu na vydírání Evropy je to, že migranti samotní nemusejí jeho výzvy ke „šturmu na plot“ poslechnout: koneckonců skrze sociální sítě se dávno dozvěděli, že tam momentálně nepanují nijak povzbudivé poměry. Ale to se samozřejmě dá řešit jinými prostředky. Pokud se jim nebude chtít dobrovolně, další fáze může mít z turecké strany i podobu nucených deportací migrantů ze současných táborů či z velkých měst až na řeckou hranici, aby se situace pořádně vyhrotila. Cílem nátlaku je Německo Ačkoliv nejhorší scény se odehrávají na řeckých hranicích, myslím si, že skutečným cílem Erdoğanova nátlaku nejsou Řekové samotní; jejich problémy jsou z hlediska tureckého prezidenta jenom příjemným vedlejším efektem. Řekl bych, že hlavním cílem je Německo. Proč? Protože Německo má v tom celoevropském procesu pozvolného posunu od Willkommenskultur k restriktivnímu postoji určité zpoždění. Jiné země urazily od roku 2015 větší kus cesty. - Rakousko se dnes svým postojem prakticky nedá rozeznat od zemí Visegrádu, což je práce staronového kancléře Sebastiana Kurze (tomu se povedl husarský kousek, když přesvědčil Zelené k tomu, aby jeho postoj akceptovali), - Švédsko také nápadně mlčí; tamní vláda je poskládána z dost nesourodých stran, protiimigrační Švédští demokrati dosahují vysokých hodnot v průzkumech a hlavně prorazili „sanitární kordon“: další pravicové strany (Umírnění a Křesťanští demokraté) už jsou ochotny se s nimi bavit o společném postupu, - Řecko vyměnilo vládu, silně levicová Syriza šla od válu a postoj té současné vlády k masové imigraci z rozvojového světa právě vidíme, - Francie – prezident Macron, jehož hlavním protivníkem je Rassemblement National, vyjádřil Řekům podporu (aspoň na Twitteru, ale i to se počítá) a obecně poslední dobou hovoří o otázkách týkajících se islámu a identity otevřeněji než dřívější prezidenti (dřívější článek),  - dokonce i Španělsko, které má menšinovou levicovou vládu za účasti Podemosu, se očividně nezapojuje do diskuse. Vysloveně opačným směrem se pak vyvinula situace jenom ve Finsku, které mělo roku 2015 pravicovou vládu s účastí Pravých Finů. Po volbách roku 2019 ale přišla k moci progresivní koalice socialistů a Zelených, která je proti předešlé vládě vysloveně „vítací“ – například jejich ministryně vnitra prohlásila, že Řecko jedná špatně a že kdyby se stejná situace odehrála na finských hranicích, samozřejmě by byli všichni vpuštěni, aby mohli podat žádosti o azyl. (Můžeme se utěšovat aspoň tím, že preference Pravých Finů od voleb vzrostly a nyní jsou rekordně vysoko.) Nicméně Finsko s jeho pěti miliony obyvatel není zrovna evropský důležitý hráč. Bylo by fajn mít jej za spojence, ale můžeme jej dočasně oželet. Zato Německo, to důležitý hráč je. A situace v Německu, i když se od roku 2015 přeci jen posunula, stále ještě není ani přibližně tam, kam se dostalo sousední Rakousko. Když diskutují „svatí bijci“ Uvažte následující průzkum veřejného mínění, velmi čerstvý, ve kterém byli příznivci jednotlivých stran dotazováni, zda by státy jako Francie a Německo měly přijímat běžence i tehdy, když s tím jiné evropské státy nebudou souhlasit. (Zdroj.) Jak vidno, poptávka po Wilkommenskultur je na levém konci spektra stále ještě zřetelná (mimochodem, rudo-rudo-zelená koalice by podle současných průzkumů měla těsnou většinu) a dokonce i u středové CDU/CSU je to půl napůl. Jenom příznivci FDP a AfD mají blíž k našim poměrům, ale to je dohromady nanejvýš čtvrtina voličstva, možná i míň. Nejde jen o průzkumy. Například sdružení evangelických církví chce koupit neziskovce Sea Watch loď, aby měla s čím jezdit k africkému pobřeží. A zalezu-li například na Die Zeit, vidím za poslední dny hned čtyři články v obviňujícím, moralizujícím stylu: - „Je to ostuda Evropy.“ - „Ať jdou všichni dál!“ (ano, opravdu se tam říká, že bychom odtamtud měli vzít všechny; tenhle článek byl v den vydání první na žebříčku nejčtenějších) - „Na hranicích ztrácí Evropa svoji duši.“ - „Ponecháni sami sobě,“ o odchodu neziskovek z Lesbosu. Nejde jen o názory autorů. Pokud si člověk rozklikne komentáře, zjistí, že je v nich docela dost příspěvků od čtenářů, kterým pracovně říkám „svatí bijci“, protože se vyznačují tím, že s pojmy jako povinnost (Pflicht), lidskost (Menschlichkeit), otevření srdcí (Herze öffnen), přikázání (Gebot), rozmazlené Německo (verwöhntes Deutschland) či humanismus (Humanismus) zacházejí zhruba stejně, jako pouliční rváč s boxerem: prostě to do vás vmlátí. Nesouhlasit s jejich obecně závazným hodnotovým systémem může jedině špatný, hnusný jedinec, z jehož názorů se dobrému člověku chce blít (kotzen) a pociťuje hanbu (schämt sich). Vůbec to pojetí politiky jako morální olympiády, které je většině Evropy včetně Čechů zcela cizí, ne-li trochu směšné, má v Německu stále ještě výrazný vliv. (U nás k tomu opakovaně sklouzává Karel Schwarzenberg, i teď, samozřejmě. Asi není náhoda, že většinu života strávil v německojazyčném prostředí.) A to má pak samozřejmě nějaké efekty ve volbách. Abychom byli spravedliví, proti roku 2015 se situace přeci jen změnila i v Německu. Dnes je vládní koalice daleko opatrnější, hodně lidí otevřeně říká, že rok 2015 se nesmí opakovat, a i ty diskuse pod články jsou dnes výrazně barvitější a názorově různorodější. Ale opravdu to jde pooomaaluuu. Myslím si, že z Erdoğanova hlediska je právě Německo ten zamýšlený cíl celé akce jménem „chaos na hranici“. Pokud se mu podaří způsobit na řecko-turecké hranici takovou krizi, že bude i větší množství mrtvých, zazní z německé veřejnosti silný sbor hlasů křičících: „Toto se nesmí stát! Je naší morální povinností zastavit jejich utrpení! Otevřete brány!“ Spousta dalších evropských národů to samozřejmě bude mít „na háku“, případně budou i fandit Řekům. Ale Němci ne, hlavně ten segment populace, který volí levicové strany a cítí se zodpovědný za osud světa – a ten je ve velkých městech hodně silný. Tam bude to pobouření opravdové. Třeba ne vysloveně většinové, ale dost velké na to, aby se ho politici začali bát. A to je přesně ta situace, ve které pak bude moci strýček Erdo zavolat do Berlína a naznačit, že za nějakých pár miliard eur a případné další ústupky (Kypr a jeho plyn?) by ty lidi mohl zase odvézt z bojové zóny na horké hranici někam do táborů ve vnitrozemské Anatolii, kam televizní štáby nejezdí a kde už tedy jejich osudy německé pokrokové voliče znepokojovat nebudou. Co myslíte, bude to tak? Uvidíme. Drony se slzným plynem byly vcelku originální, to musím uznat. Jsem zvědav, jaká další překvapení nám ještě turecký prezident přichystá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-08 19:54:38

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz sedmý: Psychologie udržitelného násilí jako předpoklad ekologie nenávisti

Ekologie nenávisti aplikovaná vídeňským muslimem 2. listopadu ve Vídni pomocí samopalu vyrůstá z úsporné (tedy ekologičtější) formy zabíjení pomocí individuálního teroru. Tedy bez velkých dopadů na přírodní prostředí. Navazuje nepřímo na trvale udržitelnou nelegální migraci a s tím spojený udržitelný rozvoj infiltrace a rozšiřování nenávistné formy islámu do EU. Migrační invaze ukazuje míru udržitelné neschopnosti EU: V roce  2008 vniklo do EU přes 200 tisíc nelegálních migrantů a jejich počet postupně vzrůstal na 400 tisíc v roce 2013. V roce 2014 invazi podniklo již 600 tisíc osob, v 2015 to bylo 1,3 milionu, v roce 2016 přes 1,2 milionu. Polovičatá opatření zemí EU jenom zmenšila invazní tlak v roce 2017 na 700 tisíc, v roce 2018 na zhruba 600 tisíc, 2019 na nejméně 650 tisíc. Plus navíc nejméně 10 procent těch, kteří vstoupili do EU potají a jsou ztraceni mimo systém. Mezi migranty jsou islamističtí aktivisté, teroristé a zločinci, zvyšující riziko budoucích teroristických útoků v EU. Varování zaznělo například na přelomu února a března 2016 v branném výboru amerického Senátu, kde vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove řekl: „Zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři jsou zřetelnou součástí každodenní uprchlické vlny do Evropy.” Islámský stát se podle generála v rámci migrační vlny „šíří jako rakovina” a volí evropskou cestu s ohledem na minimální odpor. Ohrožuje tak bezpečnost evropských národů i USA. Místo Islámského státu je rozumnější používat termín islámské/islamistické skupiny. Jednotlivé skupiny hlásící se k Islámskému státu ve skutečnosti jsou podporovány a směrovány novými sponzory, když ústřední velitelská a logistická struktura Islámského státu byla rozbita. Noví sponzoři mohou být pro západní tajné služby zastření skrze prostředníky, a jsou za nimi především islámští aktéři z oblasti Perského zálivu a z Turecka. Málo se hovoří o tom, že „zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři“, jak je nazývá generál Philip Breedlove, nepředstavují hlavní problém. Lze je označit za magory, kteří jsou pro islamistické organizace přínosné paradoxním způsobem: Bezpečnostní složky se na teroristické útočníky (útočící mnohdy jenom nožem) zaměří, a mezitím tzv. „paralelní rozvědky“ a političtí aktivisté (druhá linie islámské politické ofenzívy) nejsou v hledáčku tajných služeb. Mohou klidněji provádět postupnou nenápadnou (nenásilnou) islamistickou propagandu a vydírání osob (rodin) z jejich etnické/náboženské skupiny, kteří se vzpírají islamistické aktivistické agendě v okruhu svého bydliště. Ve hře je pět procent tvůrců společenské nestability V každém společenství lidí zhrubapět procent patří mezi osoby jednající bez ohledu na obecně přijímané a právně kodifikované sociálně-psychologické normy. Rekrutují se z nich lidé, kterým říkáme dobrodruzi, rebelové, lidé z kriminální scény, ale i bezohlední manažéři a politici. Do této skupiny patří i teroristé. Cizinci, kteří se do EU přistěhovali z islámských zemí, a žijí zde již v 2. a 3. generaci, mají mezi sebou zhruba pět procent osob ochotných k teroristickému útoku. Teoreticky se může v EU jednat asi o půl milionu osob. Důležité je, že mezi chutí k teroristickému útoku a jeho uskutečněním zeje velká motivační propast. I mezi pěti procenty radikálně zaměřených osob je nakonec motivováno, nebo psychicky momentálně vykolejeno, k teroristické akci jenom minimum radikálů, kolem tří až pěti procent z onoho půl milionu motivovaných. Znamená to nejméně 20 tisíc potenciálních nejradikálnějších osob ochotných zabíjet v rámci EU. Lze to označit za konzervativní odhad. Průběžně se objevují různé kusé odhady: „Za bezprostřední bezpečnostní problém považujeme asi dva tisíce bojovníků Islámského státu, kteří vlastní schengenské pasy. Jeden z nich s francouzským pasem už například v květnu zaútočil na židovské muzeum v Bruselu, kde zastřelil čtyři lidi,“ uvedl v roce 2014 tehdejší český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý. Ale tato čísla jsou jenom hrubě orientační, protože již v roce 2005 odborníci poukazovali ještě na znepokojující fakta: „V roce 2003 se v Německu nacházelo přibližně 30 950 islámských extrémistů a přibližně 3 000 z nich byly ochotny uchýlit se k násilí,“ píše se v článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu. (Vojenské rozhledy č. 3/2005) Koncem roku 2015 sociolog a generál v záloze Antonín Rašek upozornil: „Bezpečnostní experti uvádějí, že mezi muslimskou komunitou je zhruba pět procent radikálů, které komunita nedokáže příliš ovlivnit. A politické elity nenacházejí cesty, jak k tomu ostatní muslimy přimět.“ Zdůraznil, že nejde jenom o potenciální vrahy ve službách islamistů. Důležité je také muslimské zázemí teroristů. Zajímavé jsou i postřehy, proč se rozrůstá radikalismus: „U druhé a třetí generace děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.“ Obraz nebezpečí je známý, neschopnost politiků též Evropská hlásná trouba „EURACTIV Media Network pro Evropu“ vypotila následující bezobsažné prohlášení: „Několik klíčových vedoucích představitelů EU, včetně Francie a Německa, v úterý (10. listopadu) přislíbilo na minisummitu, že obnoví úsilí v boji proti islamistickému terorismu, a vyzvalo k reformě schengenského prostoru a opatření proti zahraničním bojovníkům. Po osobní schůzce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a rakouského kancléře Sebastiana Kurze v Paříži následovala videokonference s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, nizozemským premiérem Markem Ruttem, předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a předsedou Rady EU Charlesem Michelem. Francie a Německo se snažily zpřísnit hranice EU a odvrátit to, co Macron nazval „hrozbou terorismu“ poté, co podezřelí islamističtí radikálové během měsíce zabili v Paříži, Nice a Vídni osm lidí…“ Jak je možné, že v tisku vycházejí již léta reálné popisy problémů a prognózy toho, co nás skutečně čeká, respektive je již v běhu, a politici tyto informace míjí, jako by neexistovaly? Podobná pozorování, varování a proroctví vycházela i před 2. světovou válkou, nejen v článcích, ale i v knihách. Proč jsou média, především tzv. nezávislá, poslem reálných špatných zpráv a prognóz bez odezvy? Přitom varovné informace jsou reálné. Zdroje těchto dat je možné rozdělit do pěti skupin: 1) propagandistická produkce politiků, ale i islamistických skupin, 2) veřejné výstupy státních institucí, 3) svědectví a publikační činnost členů islámských skupin a očitých účastníků, 4) zveřejněná komunikace členů islámských skupin, 5) uniklé utajované skutečnosti. Německo je opět nebezpečnou zemí Nejzřejmější je situace v Německu (SRN), ačkoliv nejvíce obětí terorismu je ve Francii. Německo opět ohrožuje Evropu, jako v třicátých letech 20 století. Tentokrát nejde o důsledek napětí ve společnosti v důsledku hospodářské krize, které využili v 30. letech 20. století nacisté. Dnes je problémem bezpečnostní hazard, snaha německých politiků naprosto vše podřídit jediné věci – exportu zboží ze SRN do světa. Bez výroby pro export by Německo živořilo. Vyváží 50 procent své produkce do zahraničí. Snaha o intenzivní rozvoj průmyslu vedla dlouhodobě k zaměstnávání velkého množství Turků a benevolentnímu přijímání dalších cizinců. Taktně se o důsledcích zmiňuje článek „Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu“ (Vojenské rozhledy č.3/2005): „Ve Spolkové republice Německo byla vytvořena islámsko-teroristická síť s relativně bezpečnou strukturou. Z Německa byly řízeny přípravy k teroristickým útokům proti USA. Německo tak přestalo být jen místem odpočinku a ústupovým prostorem pro teroristy, ale stalo se také prostorem pro nábor a výcvik islámských bojovníků. Příčiny vysokého počtu islámských extrémistů v Německu, které přispěly k tomu, že se Německo stalo vyhledávaným útočištěm radikálních cizinců, jsou tyto: - dřívější liberální azylová politika, - chyby integrační politiky, - rozšiřující se agitace náboženských kazatelů. Německo je také jedním z cílových prostorů pro údery islámských extrémistů. Německé bezpečnostní orgány zmařily větší počet konkrétních příprav k úderům anebo úderům zabránily. Zmařené útoky teroristů zůstávají před veřejností utajeny a jsou oznamovány pouze mezinárodním odborníkům pro boj proti terorismu.“ Německo představuje problém i nadále, protože hrozí nebezpečí levicově-zeleného pro-migračního liberalismu skrytě nepřímo podporovaného průmyslovými korporacemi, které stále koketují s myšlenkou, že tím získají levné pracovní síly díky divokému příchodu migrantů. Nebezpečný naivismus využívaný islamisty ukazují například sociální demokraté (SPD). Po několika měsících handrkování se v únoru 2017 německá vládní koalice – křesťanských (CDU/CSU) a sociálních demokratů (SPD) dohodla na zákazu tzv. dětských manželství. Jenže, část SPD původně prosazovala, aby úřady proti dětským sňatkům nezasahovaly. To je jen krůček od tolerování práva šaría a dalších islamistických požadavků. Německo jako nejbližší soused České republiky představuje pro nás přímé nebezpečí. Z hlediska budoucnosti je vývoj v Německu nepředvídatelný. Migrační krize v roce 2015 to potvrdila. Připomeňme, že 6. prosince 2015 vydala ČTK zprávu, že německý vicekancléř Sigmar Gabriel vyzval Saúdskou Arábii, aby přestala podporovat náboženské radikály… „Musíme však dát Saúdům zároveň najevo, že skončila doba zavírání očí. Ze Saúdské Arábie jsou po celém světě financovány vahhábistické mešity. Z těchto komunit vychází řada nebezpečných islamistů,“ řekl Gabriel německému listu Bild am Sonntag. Neboť v květnu 2016 Německo oficiálně uvedlo, že eviduje nárůst nebezpečných islamistů v zemi. Tehdy Němci spočítali, že u nich je 497 islamistů s extrémistickými názory a 339 islamistů – sympatizantů s radikálním islámem a terorismem. Jak uváděla německá média, jednalo se zejména o poslední rok, během kterého do Německa přicestovali tito nebezpeční islamisté z Blízkého východu. Německý deník Die Welt citoval zprávu německého Spolkového kriminálního úřadu. Šéf Spolkového úřadu na ochranu ústavy (BfV) Hans-Georg Maassen koncem roku 2017 důrazně varoval před nebezpečím, jež znamenají islamistické ženy a děti, a to zejména ty, které se vracejí z bývalých bojových zón teroristických milicí Islámského státu (IS). V dubnu 2018 data Spolkového kriminálního úřadu (BKA) ukazovala, že v Německu se nachází zhruba 760 islamistů, které úřady považují za nebezpečné. Před pěti lety jich bylo asi 140. Z Německa odjelo 980 radikálů bojovat za Islámský stát. Islamistická scéna byla spočítána na celkem až 11 tisíc lidí, ale jenom minimum z nich bylo prý skutečně nebezpečných. V lednu 2020 německá policie zasahovala v Berlíně, Braniborsku, Durynsku a Severním Porýní-Vestfálsku proti čečenským islamistům. Důvodem je podezření z přípravy teroristického útoku, uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně. Razie 180 policistů se zaměřila na Čečence ve věku 23 až 28 let. Podle průzkumu z roku 2012 tehdy 72 procent německých Turků věřilo, že islám je jediná správná víra a 46 procent si přálo, aby jednoho dne bylo v Německu více muslimů než křesťanů. Turci jsou proto významnou pátou kolonou v Německu. Proto nepřekvapí, že turecký islamistický fašista a prezident Erdogan v březnu 2017 vyzval Turky žijící v Německu: „Zploďte ne tři, ale pět dětí, neboť vy jste budoucnost Evropy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-24 20:51:55

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz druhý: Kdo problémy podceňuje, má klidnější život

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu .2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Zastřelena byla čtyřiadvacetiletá Němka pracující v restauraci na Ruprechtsplatz. Dále jeden Rakušan a Rakušanka. Pro státní byrokraty bylo politicky příznivé, že došlo k úmrtí též jedenadvacetiletého muslima Nexhipa Vreneziho. Pro rakouské byrokraty byl, byť mrtvý, darem z nebe. Mrtvý Vrenezi, mladý muslim albánského původu, byl čtyřikrát střelen ve chvíli, kdy si šel před hospodu zapálit cigaretu. Byla to perfektní oběť – multikulturně jako vyšitá. Muslim a Albánec z rodiny pocházející z Makedonie zabil muslima a Albánce před vídeňskou hospodou. Podle byrokratů bylo možné lidem ukázat, že obětí nejsou jenom nevěřící psi z dekadentní rozmazlené EU, ale i muslimové. Ještě úžasnější bylo, že mezi zraněnými byl někdo z Afghánistánu – tedy muslim, a Bosny – téměř určitě muslim, tedy opět multikulturní oběti. Pro byrokraty to je ideální příležitost, aby odborníci přes PR ukázali, že došlo „jenom“ k ojedinělému teroristickému činu, za který mohou vyvrhelové z Islámského státu, tedy zlosynové odněkud zdaleka, prostřednictvím jednoho ťulpase. Nemá to tedy nic moc společného s protievropským postojem muslimů v neutrálních Rakousích.   Snaha zachránit úřední multikulturalismus je obrannou reakcí, která svazuje úředníky, nedovolí tvrdou (objektivní) interpretaci jednání cizinců v Rakousku, natož v celé EU. Výmluva s karikaturami Tzv. experti si usnadňují práci například tvrzením: „Islámský stát sice jako pseudostát na Blízkém východě zmizel, ale stále přežívá jako teroristická organizace.“ To napsala komentátorka listu Der Standard Gudrun Harrerová. Jenže, její tvrzení je na hranici pověry. V roce 2001, a v dalších letech, bylo módní za všechny islamistické nešvary obviňovat Al-Kaidu. Dnes to je Islámský stát a Al-Kaida je jenom doplňkovým sborem tajtrlíků s omezeným repertoárem. Ve skutečnosti Islámský stát (IS) a Al-Kaida, jsou jenom mezinárodně známá obchodní značka, jako třeba Viagra nebo Adidas. Jsou to jenom dvě z mnoha organizací vytvářející islámsko/islamisticko – politicko-ekonomickou internacionálu. Islamismus je dnes strategický politický směr využívající přirozené lenosti přetechnizované a v dostatku žijící euro-americké (atlantské) civilizace. Za Islámský stát se vydávají i různé místní skupiny, aby jejich akce měly patřičnou mediální odezvu. Islámský stát to samozřejmě nebude rozporovat, protože jde o další reklamu. Gudrun Harrerová popsala zjednodušený výklad událostí: „Nové hádky o karikatury z Charlie Hebdo – které stály život francouzského učitele, jenž chtěl se svými studenty probírat otázky svobody slova – představují pro Islámský stát příliš dobrou záminku, než aby si ji nechal uniknout,“ připomíná odbornice na Blízký východ nedávné útoky v Paříži a Nice. Jenže, omezila se jenom na momentální motivování hlupáků – podobně jako u teroristy z Vídně. Ve skutečnosti jakékoliv karikatury jsou dlouhodobě cíleně využívány programově po celém islámském světě k protievropské, respektive k protiatlantické civilizaci. Islám je politický agresivní využívající náboženskou legendu o Mohamedovi, který nebyl prorok, ale obchodník a později dobyvatel zastírající svou praxi náboženstvím. Jemně to před 14 lety naznačil Břetislav Tureček v Reflexu: „Mohamed si postupně podmanil celou Arábii – vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců. Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar – Bůh je převeliký – na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů. Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a – Pečeť proroků.“ Takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze Nebezpečnou tendencí je, že veškeré úsilí muslima by mělo směřovat k šíření jeho víry. Henri Boulad, melchita, katolík východního obřadu a zároveň jezuita, jehož otec byl Syřan z Damašku a matka Italka, na webu vatikánského rádia varoval, že je propagována militantní verze islámu. Otec Henri Boulad působil rovněž jako rektor Jezuitské koleje v Káhiře, kde studovalo mnoho křesťanů i muslimů. Uvedl, že muslimové jsou většinou lidé velmi otevření, vlídní a umírnění. Ideologie představovaná ve školních učebnicích je však radikální – nastínil otec Boulad jádro problému. Každý pátek slyší děti v mešitě kázání, které je neustále burcuje: Kdo opustí muslimské náboženství, musí být potrestán smrtí, žena a nevěřící se nezdraví… a podobně. Naštěstí se tím lidé většinou neřídí, ale takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze a jeho přívrženci nemají dostatečnou vážnost. Egyptský jezuita zdůraznil, že kořeny problému jsou historické. Korán obsahuje verše z Mekky a z Mediny. Ve verších z Mekky je Mohamedova řeč velmi otevřená, mluví o lásce, o židech i křesťanech jako o přátelích a o Bohu blízkému lidem. Jde tedy o smířlivé a vstřícné duchovní poselství. Když Mohamed za dramatických okolností opustí Mekku a zakládá Medinu, dochází ke změně. Z duchovního vůdce se stává hlavou státu, vojákem a politikem. Tři čtvrtiny dnešního Koránu jsou verše z Mediny, které vybízejí k válce, násilí a k boji proti křesťanům. V 9. a 10. století si muslimové tento rozpor uvědomili a pokusili se ho vyřešit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že verše z Mediny ruší platnost veršů z Mekky. A nejen to. Súfismus, tedy duchovní a mystický proud islámu, byl odmítnut a zakázán. Celé knihovny v Egyptě a v severní Africe byly spáleny. „Bylo by tedy potřeba vrátit se k původním veršům, jež jsou pramenem, tedy k veršům z Mekky. Ty však byly zrušeny, a to činí z islámu náboženství meče,“ uvedl otec Boulad pro vatikánský deník L‘Osservatore Romano. Proto je odpor proti islámu v evropském prostoru intuitivně obranný. U karikatur Mohameda o žádnou urážku islámu nejde. Jde o politický kalkul. Máme co do činění s demonstrací síly a s jasným vypovězením války: Theo Van Gogh, Hirsi Ali, Salman Rushdie, dánské karikatury, pravidelně vyhlašované hrozby smrtí novinářům, vědcům, historikům a politikům, kteří se odvážili vyslovit na adresu islámu něco kritického. Jen tak mimochodem: Po nárazu letadel do dvou mrakodrapů WTC v New Yorku a jednoho křídla Pentagonu 11. září 2001 se objevila zajímavá karikatura v Íránu v jedněch místních novinách: Hořící budova WTC, dým se stočil do tvaru amerického dolaru. Tahle karikatura nikomu nevadila. Nebo se jukněme do roku 2007: Polský časopis Najvyzszy cas! otiskl karikaturu kancléřky Angely Merkelové, na níž šéfka vlády současné německé říše vypadá jako Adolf Hitler. Má na ní knírek a hnědou uniformu. „Fašismus Evropské unie v ofenzivě“ hlásá nápis. Nevím o tom, že by nějaký Němec kvůli tomu podřízl nějakého Poláka. Snaha bagatelizovat islamistickou agresi pomocí statistiky – nejen případ Schwarzenberg Snaha bagatelizovat nebezpečí islamismu a politického islámu má mnoho podob. Například Karel Schwarzenberg se vyjádřil po vídeňském útoku v německých médiích k teroristickým útokům v Evropě. Uvedl, že uprchlíci páchají zločiny, ale rozhodně odmítl, že by tyto incidenty přesahovaly počet zločinů, které páchají samotní Evropané. Schwarzenbergova argumentace je cíleně podvodná, protože se snaží odvést pozornost na kriminalitu obecně. Nejedná se o srovnání trestných činů domácího obyvatelstva a na druhé straně přistěhovalců a nových nelegálních migrantů. Schwarzenberg je manipulátor, protože otázka, kterou si měl položit, zní jinak: Kolik Evropanů střílelo od roku 2015 do roku 2020 na redakce nějakých novin nebo časopisu, kolik Evropanů zastřelilo nebo podřezalo někoho před synagogou nebo kostelem nebo útočilo střelbou na restaurace a bary? Kolik Evropanů se stalo sebevražednými atentátníky, kteří se vyhodí do vzduchu ve stanici metra a na letišti? Nebo kolik Evropanů vjelo náklaďákem cíleně do davu? To se od Schwarzenberga nedozvíte. V souvislosti s tím lze připomenout, že role islamistického terorismu v Evropě po roce 2000 je paradoxní. Je závažná a zároveň nepodstatná. Sice došlo k několika velkým teroristickým útokům, ale ve většině útoků šlo o činy jednotlivců. Statistiky jsou neúprosné – útok je málo; větší šanci zemřít má člověk při dopravní nehodě než v důsledku teroristického útoku. Přesto obavy veřejnosti jsou opodstatněné. Občasné teroristické útoky vzbuzují obavu z agresivního pozadí islámu. Typické je prosazování zahalování muslimských žen. Obránci tohoto muslimského zvyku argumentují tím, že například katolické jeptišky jsou též zahalené. V případě řádových sester ovšem jde o jejich specifické uniformy početně omezené skupiny osob v rámci evropské křesťanské kultury. Teroristické útoky představují jenom vrchol ledovce – jsou viditelnou odnoží neviditelného plíživého přebírání moci. Obava z terorismu je spojena s obavou z příchodu dalších nelegálních migrantů jako zvětšující se základny osob potenciálně netolerantních běžnou evropskou kulturu. Daleko nebezpečnější než jednotliví teroristé jsou nově příchozí nelegálně migrující muslimské ženy. Pomocí těhotenství vyrábějí další potenciálně nebezpečné osoby v rámci muslimské páté kolony v Evropě.   Pokračování článku vyjde ve středu 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 12:45:46

Nový azylový plán EU, aneb "Pes jitrničku sežral"

Myšlenka na redistribuci běženců po EU je, jak se zdá, takzvaně nemrtvá. Už když Němci v létě přebírali vedení EU, hovořilo se v médiích o tom, že jedním z cílů jejich předsednictví by měla být reforma azylové a migrační politiky unie. (Spiegel, ZDF, Handelsblatt). Připomeňme raději, že současnou šéfkou Evropské komise je dlouholetá spolupracovnice kancléřky Merkelové, Ursula von der Leyen. Stručný přehled základních bodů plánu najdete v českých médiích: Echo 24, iDnes, a to i s dosti důležitou informací, že součástí systému má být “v krizových situacích” takzvaná “povinná solidarita”. Hlavní zádrhele Než půjdeme dále – originál plánu (PDF) je ke stažení tady. Nuže, co mě v tomto návrhu zaujalo nejvíce? Systém povinné solidarity (fuj!) v krizových situacích se má realizovat dvěma prostředky. Buď tím, že si země rozdělí běžence rovnou, nebo tím, že se postarají o návrat nějakých odmítnutých žadatelů k nim domů. Tomu druhému se říká „return sponsorship“. Děsí mě skutečnost, že náš ministr vnitra Hamáček už ve středu řekl, že o systému repatriací je Česko ochotné diskutovat. Ony jsou totiž v té navrhované smlouvě hned dva špeky, o kterých on sám možná ani neví, protože bych tipoval, že to PDF ještě ani nečetl – a v našich novinách to nikde nebylo. Špek číslo jedna se nachází na stránce 75 dokumentu. Stát, který se přihlásí k „return sponsorship“ nějakého toho odmítnutého migranta, bude mít na repatriaci dotyčného osm měsíců, v případě krizové situace dokonce jen čtyři měsíce. Uplyne-li tato lhůta, musí si dotyčného ilegála převzít! (Schovává se to tam pod pěkným slovem transfer, přesun. Prostě si jej z té Morie či Lampedusy odvezeme k sobě.) Podle německých novin je přitom v současné době u většiny odmítnutých žadatelů problém v tom, že nemají papíry. Buď proto, že dělají obstrukce sami, nebo proto, že je dělá jejich domovský stát. Ve světle této skutečnosti se mi tedy „return sponsorship“ jeví jako mimořádně nelákavý instrument. Špek číslo 2 se nachází o deset stránek dále, na straně 85, kde se hovoří o použití detence. Odmítnutí migranti bez nároku na azyl smějí být při návratové proceduře omezeni na svobodě jen individuálně, detence přichází v úvahu jen jako poslední možné řešení (as a last resort), nikoliv standardně (would not be subject to detention as a rule), a to nanejvýš na 2×12 týdnů, prvních dvanáct týdnů při zjišťovacím řízení před rozhodnutím o azylu a druhých dvanáct týdnů před možnou deportací. To proto, aby nebyla porušena lidská práva dotyčné osoby. Jinými slovy, nejen, že si stát, třeba Česká republika, bude po několikaměsíční lhůtě povinen si odmítnutého žadatele o azyl, tj. ilegála, který nemá vůbec žádný právní důvod se nacházet v Evropě, převézt k sobě domů, ale ke všemu bude mít problém jej vůbec zavřít. Jaká je pravděpodobnost, že toho člověka pak ještě někdy někde najdete? Každý normální jedinec se v momentě, kdy se ocitne na svobodě, pokusí zmizet v nějakém ghettu. Toto je naprosto šílené navrhované opatření a Babišovi, Hamáčkovi a spol. můžu doporučit jediné – hoďte jim to na hlavu. Absence logiky Navrhovaný „return sponsorship“ je zoufale stupidní i z hlediska prosté vyjednávací dynamiky. Zkuste si to představit. Snažíte se vrátit nějaké lidi na základě readmisní dohody zpátky do rozvojového světa – a vaše protistrana, ať už je to Afghánistán nebo Pobřeží slonoviny, ví přesně, že máte stanovenou konkrétní lhůtu, ve které byste to chtěli stihnout. Vůbec toho tam nebudou zneužívat k nějakým dalším ústupkům, že ne? Jsou to jistě samí poctiví lidé, jeden Mohamed Dušín vedle druhého! Byrokracie rozvojových zemí Asie a Afriky je vůbec celosvětově známá svým vstřícným a rychlým postupem v mezinárodních záležitostech, bez jakéhokoliv sklonu k sebeobohacování, úplatkářství, úmyslnému zdržování atd. A pro jejich nejvyšší šéfy, tamní politickou elitu, platí samozřejmě totéž. Úplný klášter plný nezištných Buddhů. Proto ty země taky tak prosperují a nikoho by ani nenapadlo odtamtud utéct. Paradoxní je, že ten samý dokument, který toto navrhuje, o pár desítek stran dříve (45–46) pláče nad tím, že stávající readmisní dohody nejsou dostatečně využívány a že neochota třetích zemí přebírat své vlastní občany zpět je docela potíž: “Neochota či nedostatek kapacity třetích zemí při spolupráci na návratu vlastních občanů je dodatečnou výzvou. (Někdo se v rámci manažer-speaku naučil, že se neříká „problém“, ale „výzva“, pozn. MK.) Přijímání vlastních občanů zpět je podle mezinárodního práva povinnost, ale v praxi mnoho států při tomto úkolu dostatečně nespolupracuje. Ačkoliv značné úsilí Komise v tomto směru za uplynulá léta přineslo určité zlepšení, celkově zůstává spolupráce na readmisích výzvou.“ Toto působí dojmem, že různé kusy dokumentu nejenže psali různí lidé, ale že si to po nich nikdo ani nepřečetl. Nebo že třeba ano, ale je natolik vycvičen v absenci logiky, že mu to ani nepřijde divné. Stěžovat si na dlouhodobě pokulhávající funkčnost nějakého existujícího mechanismu a o kus dále navrhnout zavedení nových postupů, které na funkčnost toho mechanismu spoléhají, je naprosto fascinující duševní pochod. Buď ti navrhovatelé věří, že teď se něco změní a EK dojedná nové readmisní dohody, jejichž plnění nebude – na rozdíl od těch stávajících – takzvanou výzvou. Nebo, a to je klidně možné, nad tím nepřemýšleli vůbec. Přemýšlející lidi asi tenhle druh práce zas tolik neláká. Banality, nebo průšvih? Ještě pár dalších zajímavých momentů z navrhovaného dokumentu, které jsem našel. Strany 78 a 84 – právo na slučování rodin se má rozšířit i na sourozence žadatele. Ani se tam nemluví o nezletilých sourozencích, prostě jen siblings bez bližšího určení věku. Nemají takoví sourozenci náhodou taky manželky a děti? Jak široký pak ten strom akceptovatelných rodinných příslušníků bude? Připomínám, že v takovém Nigeru je aktuální průměrný počet dětí na ženu sedm, takže o takové sourozence nemusí být nouze. Navíc se nebavíme o novorozencích, ale o lidech, kteří se narodili dejme tomu v rozsahu let 1990–2005, kdy byla fertilita i v Asii a Africe měřená počtem dětí na ženu vesměs vyšší než dnes. Taktéž strana 84 – u těch, kdo nějakou formu mezinárodní ochrany dostanou, se má zkrátit doba k získání trvalého pobytu z pěti na tři roky. Prý to má být nástroj motivující k integraci do společnosti. Jak by řekl ostravský klasik: Proč, kurva, proč? Strana 85 – nárok na dávky a jiné plnění by dotyčný měl jen ve státě, kam bude přidělen. (Right to material reception conditions.) Jinými slovy, snaha zafixovat jedince přidělené do Rumunska opravdu v Rumunsku, a do Česka v Česku. To by bohužel opravdu mohlo fungovat. Všichni ti, kdo se utěšují, že by přidělení migranti stejně rychle utekli do Německa – pozor na věc! Strana 86 – evropské úřady spolupracující při posuzování azylových žádostí musejí při sdílení informací chránit osobní data migrantů a brát přitom v úvahu jejich zranitelnost. Toto je natolik nicneříkající, že může jít o naprostou banalitu nebo naprostý průšvih. Co se tím vůbec myslí? Jak se to bude vykládat? Nebude komunikace úřadů v praxi zatížena takovou tunou papírování, že ji to bude ochromovat? Máme s čím bojovat Tento článek už začíná být docela dlouhý, mezinárodní reakce si tedy necháme na příště. Výše zmíněný dokument má i pár pozitivních momentů, například to, že odvolání proti zamítavému rozhodnutí by do budoucna nemělo odkladný účinek, aby se neprotahovalo návratové řízení. To by byl jistě krok vpřed. Readmisní procedury, které tvoří jeden z jeho pilířů, jsou ale pojaty naprosto slabomyslným dojmem. Autoři sami přiznávají, že až dosud to moc dobře nefungovalo, ale jaksi spoléhají, že tentokrát začne. Kdyby takhle postupoval elektrikář při práci na vedení, dávno by ho to usmažilo. Bohužel ve světě úředníků se může stát, že takový druh přístupu se převtělí v platný zákon. Čtenáři moji, máme zase s čím bojovat. Tuhle příšernost musíme sklátit zpátky do sarkofágu, ze kterého vylezla. Hned teď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-21 14:33:00

Trump: Jinde klesá kriminalita, protože zločinci přicházejí do USA

Republikánský kandidát na prezidenta Donald Trump tvrdí, že administrativa Joea Bidena ve Spojených státech zavedla novou kategorii zločinu – „zločin migrantů“. A procento těchto zločinů migrantů, včetně vražd, je neustále na vzestupu. Trump prohlásil, že například ve Venezuele klesla za poslední dobu kriminalita o 61 %, protože se zločinci ze Střední Ameriky ve velkém přesouvají do USA, kde se s nimi jedná v rukavičkách.

Čas načtení: 2020-04-19 10:21:44

Krutí Němci versus líní Italové aneb Věčné téma dluhů a ctností

Při pátrání po tom, které politické téma právě hýbe s lidmi, se mi osvědčila jedna dost primitivní technika: porozhlédnout se po různých fórech, kde se schází širší mezinárodní komunita, a sledovat, o čem se tam právě mluví a jakým tónem. Jestliže nějaké politické téma exploduje do šňůry 1500 příspěvků na fóru, kde spolu většinou líným tempem vykecávají dva-tři živí lidé a jeden spamový robot, je to dobrý příznak toho, že se něco děje. Témata jako eurobondy, koronabondy, záchranné balíčky, Trojka, dluhy a austerita poslední dobou tuhle podmínku dokonale splňovala. Jediné další politické téma, u kterého v Evropě tečou „kolektivní nervy“ podobným způsobem, je divoká migrace z třetího světa. Internet je dost různorodý, ale u myšlenky společných dluhů eurozóny se snad poprvé stalo, že se sobě navzájem začaly podobat debaty na tak odlišných webech, jako jsou Reddit a Financial Times. Ty přitom mají naprosto jinou demografii. Reddit je spíš domovem mladších uživatelů, politicky daleko víc doleva než doprava, velké body tam sbírá třeba Bernie Sanders nebo zelená hnutí. Taky se tam vyskytuje viditelná komunita idealisticky laděných eurofederalistů, o které v realitě skoro nezakopnete. Financial Times jsou naproti tomu domovským teritoriem manažerů, účetních, investorů, případně spekulantů, kteří se v diskusích navzájem častují pojmy jako spread, yield a forexové riziko. Tentokrát se ovšem tamní komunity začaly nápadně podobat – jak prudce zvýšeným provozem proti normálním poměrům, tak i celkovým tónem debaty a argumenty, které v ní padaly. (Dvě dlouhá vlákna pro porovnání: Reddit, Financial Times – míněno komentáře pod článkem.) Obě strany mají kus pravdy Kdybych to měl shrnout stručně, vypadá základní kostra těchto debat asi takto: Ze strany Severu, ke kterému se víceméně řadí všechny germánskojazyčné země, ale Belgie už ne, létají na adresu Jihu zhruba tyto invektivy: flákači slunící se na pláži místo práce, vybíraví žebráci, prožrali svoji budoucnost, nevyužili žádnou příležitost k reformám, mafie, daňové úniky, poslouchají hloupé uřvané populisty, kdyby radši zdanili svoje nemovitosti atd. Jih zase útočí na Seveřany zhruba takto: podhodnocené euro je pro vás neférová výhoda, vytlačili jste nás z exportních trhů, jsme vám dobří leda jako hlídači hranic proti Africe, naše mládež studuje na naše náklady a vy si pak hotové kvalifikované lidi přetáhnete vyššími platy k sobě, chcete využít příležitosti a dostat pod kontrolu i poslední zbytky naší ekonomiky, Nizozemsko a Lucembursko fungují jako daňové ráje, my jsme Němcům po druhé světové válce jejich dluhy částečně odpustili (skutečně). Do toho se občas připlete nějaký Brit se zdvořilou, leč samolibou poznámkou ve smyslu „jsem rád, že se téhle show nemusíme nijak účastnit“. Ještě před rokem by dostal nakládačku, teď ho ostatní ignorují a perou se dál. Tragédií téhle debaty je přitom hlavně to, že obě strany mají kus pravdy. Člověk má raději pěkné černobílé příběhy, na jedné straně hrdinové, na druhé padouši, ale tahle dluhová historie je plná selektivního vidění světa a šedých skvrn. Začneme-li u těch Němců, Nizozemců a spol., jejich hlavní argument zní „nechceme platit za cizí chyby“, což je naprosto pochopitelné. (Podstatně méně rádi to sami slyší, když jde o různá celoevropská schémata na redistribuci migrantů z třetího světa.) Dost často si přitom stěžují na to, že si museli utáhnout opasky sami, že jejich kupní síla není, co bývala. Staří se obávají, že přijdou o celoživotně vytvářené úspory právě v té fázi života, kdy by je potřebovali nejvíc. Mladí nadávají na to, že nástupní platy jsou nic moc a že daně a nezbytné životní výdaje už jsou teď dost vysoké na to, aby jim ztěžovaly založení rodiny. Všechny věkové kategorie pak svorně nadávají na prudký nárůst nájemného v posledních letech, který jim užírá z rodinného koláče. Italové a Španělé zase působí dojmem lidí přitlačených ke zdi. Mladší generace se na masivním zadlužení nijak nepodílely a celou tu mizérii, vysokou nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a tvrdé škrty dostaly takříkajíc darem ke svému dospívání. Vědí, že chtějí-li mít budoucnost, musí opustit svoje rodiny a jít dělat kariéru do cizích zemí – nepříliš příjemná vyhlídka v dobách, které jsou občas chváleny jako nejlepší éra v dějinách lidstva vůbec. Těžko jim spravedlivě nařídit, že teď mají platit za hříchy svých otců a dědů, když ekonomika stagnuje. (Právě tahle trvalost dluhového zatížení celých národů je důvod, proč být s veřejnými dluhy zatraceně opatrný. Člověk může umřít a firma zkrachovat, načež věřitelé utřou, což je zase součástí jejich rizika. Ale státy zanikají jen málokdy a olověnou vestu zadlužení pak táhnou další generace, kterých se nikdo neptal.) Nevím, jak toto celé dopadne, ale jedno pokládám za jisté: Itálii nebude možno předepsat zvenčí stejný druh hospodářské správy jako Řecku. Její ekonomika je skoro desetkrát větší a země patří jak k zakládajícím členům celého společenství, tak k čistým plátcům do evropských rozpočtů, z čehož čerpá určitou duševní energii ke vzdoru a neochotu se podřídit požadavkům z ciziny. Nikdo nechce být za pitomce Ptají se mě občas čtenáři, zda pokládám nějaký Italexit za možný. K tomu lze říci, že na rozdíl od Spojeného království by Itálie musela opustit euro a přejít na jinou měnu, což je proces, který nemá žádný právní rámec. Evropské smlouvy prostě žádný mechanismus pro opuštění eura neznají. Je zamýšleno jako věčné, od dnešních dob až do plus nekonečna. Na druhou stranu: historie ukazuje, že veškerá různorodá společenství lze udržet pohromadě jenom dvěma způsoby – vzájemnou důvěrou nebo represí. Nikoliv papírovými vazbami, což ty smlouvy v podstatě jsou. Většina mocenských struktur v historii neváhala uplatňovat represi, proto mají dnešní národy panteony plné mučedníků. To v dnešní Evropě není možné. I kdyby měl někdo takové choutky, nemá k tomu adekvátní vojenskou sílu, na armádách se tady škrtalo nejvíce. Tady se poslední desítky let sázelo na vzájemnou výhodnost celé spolupráce a rostoucí přátelství národů. Tenhle konflikt o peníze je pro pocit vzájemné blízkosti a sounáležitosti hodně korozivní. Platí to i v malém měřítku; dost manželských párů se odcizí, a nakonec rozvede kvůli penězům, hádkám a stresům s nimi spojeným. Na úrovni celých národů to nemůže být zásadně odlišné. Nikdo nestojí o nálepku černé ovce, rozhazovačné, neschopné a nedůvěryhodné. A nikdo nechce být za pitomce, který svojí dřinou vydržuje jiné lidi. Tahle společná měna zastřešující naprosto odlišné země, to nebyl dobrý nápad. Představa jejích příznivců byla, že takto vznikne celý kontinent pokrývající zóna sdíleného bohatství a prosperity. V praxi jsme ale došli ke stavu, kdy na sebe uražené a ponížené národy pokřikují z obou stran ekonomické i politické propasti, která se mezi nimi rozevřela. Takhle žádná utopie nevypadá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz šestý: Islámská migrační invaze jako trvale udržitelný útok

Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-02 14:04:56

Na Kypr se během jediného dne dostalo více než 270 migrantů. Od začátku roku dorazilo Kypr roku 2 675 migrantů

Během 24 hodin bylo z přeplněných lodí ve Středozemním moři zachráněno více než 270 migrantů, kteří byli dopraveni na břeh Kypru. Většina z nich pochází ze Sýrie. Už několik měsíců se nestalo, aby během jednoho dne připlulo tolik lidí. The post Na Kypr se během jediného dne dostalo více než 270 migrantů. Od začátku roku dorazilo Kypr roku 2 675 migrantů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2021-08-10 19:39:36

Staré a nové migrační fronty: Turecko, Litva

Je na čase se na chvíli vrátit k migrační krizi. Zastavíme se na dvou místech, jednom starém známém a druhém, o kterém před pár měsíci v souvislosti s migrací ještě nikdo neslyšel. Turecko, které leží na spojnici mezi hustě osídlenou střední a jižní Asií na straně jedné a Evropou na straně druhé, je přirozenou tranzitní zemí pro ilegální imigraci. Navíc Turecko sousedí s Irákem a Sýrií, které ve 21. století vygenerovaly běženců celé zástupy. Počet migrantů přítomných v Turecku činí nyní odhadem čtyři miliony, tedy necelých pět procent obyvatelstva země. Valná většina jich pochází ze Sýrie. Turci nejsou z migrantů nadšení Ačkoliv Turecko je součástí islámského světa, ze kterého pochází i většina těchto čtyř milionů lidí, nedá se říci, že by mezi Turky a migranty panovala velká láska. Toto je například výsledek průzkumu z roku 2017 na téma „Mají být Syřané posláni zpátky domů, až válka skončí?“, roztříděný podle voličů jednotlivých tureckých stran. (HDP je převážně kurdská strana a řada běženců jsou Kurdové, proto asi ten relativně nízký, jen 75procetní výsledek.) Určitá část Syřanů už se také z Turecka domů vrátila, což turecká vláda prezentuje jako jejich dobrovolné rozhodnutí, ale třeba to tak také není (Amnesty International, kterou já osobně beru se zhruba stejnou rezervou jako Erdoğana, tvrdí opak). Hlavní opoziční strana CHP, která se hlásí k sekulárnímu odkazu zakladatele země Atatürka, si stěžuje, že Erdoğan rozdal turecké občanství zhruba 150 tisícům Syřanů, patrně proto, aby se stali voliči jeho strany. 150 tisíc voličů vypadá vůči 85 milionům tureckých občanů jako malé množství, ale pokud se koncentrují v několika málo regionech, mohli by i v tomto počtu mít výrazný vliv na výsledky místních voleb. Předseda CHP Kemal Kılıçdaroğlu před pár dny zveřejnil poměrně útočnou řeč, ve které varuje před přívalem půl milionu až milionu Afghánců a kritizuje Evropu za to, že výměnou za peníze si dělá z Turecka improvizované vězení. (Přepis důležitých bodů řeči v turečtině, automatický překlad do angličtiny.) Jádrem jeho sdělení je, že on už takové ponižující smlouvy s Evropou uzavírat nebude. Pozice hlídačů cizích zájmů je pro Turecko ponižující Nuže, není jisté, zda Erdoğan příští volby, plánované na rok 2023, opravdu prohraje. Hvězda jeho slávy za poslední léta nepochybně poněkud pohasla, jeho strana AKP ztratila kontrolu nad dvěma největšími městy země (Istanbulem a Ankarou) a provádět volební podfuky v Turecku není až tak jednoduché jako v mnoha jiných zemích. Ale pokud je tedy skutečně prohraje, CHP bude v nové vládě pravděpodobně hrát vedoucí roli. Kılıçdaroğluova řeč opět upozorňuje na ten samý problém, o kterém jsem psal několikrát: nelze outsourcovat ochranu vlastních hranic cizím státům, za peníze ani jinak, a smlouvy tohoto typu jsou jen dočasným odkladem dlouhodobého problému. Pro Turky je milionová přítomnost Arabů či Afghánců v jejich zemi skoro stejným zdrojem konfliktů jako pro Evropany. I když se nám zdálky může jevit, že Turecko je součástí toho samého velkého islámského světa, už i kulturní rozdíl mezi Tureckem a Sýrií je značný; mezi Tureckem a Afghánistánem pak leží asi tak tisíc let civilizačního rozdílu. Pro bývalý imperiální národ, který kdysi vládl území od Budapeště po Mekku, je navíc pozice hlídačů cizích zájmů poněkud ponižující, a tento pocit je přesně tím, na co sekulární lídr Kılıçdaroğlu u svých voličů hraje. Nejsem si ale jist, zda je EU na tuto situaci schopna adekvátně reagovat. Hlavní vliv na směřování evropské politiky mají Francie a Německo. V případě Macrona, který chce také za rok vyhrát volby, si umím představit realistický přístup, ale v Německu jsou teď velmi silní Zelení, kteří po podzimních volbách možná půjdou i do vlády. A i když jádrem jejich voličské podpory jsou témata kolem klimatických změn, migrační a azylová politika Zelených je stále podobně lunatická jako bývala. Je to jen pár dní, co jejich kandidátka na kancléřský úřad Annalena Baerbock prohlásila v rozhovoru s německo-tureckým spolkem TGD, že požadují vznik nového ministerstva pro imigraci; prý je nutno oddělit imigrační agendu od ministerstva vnitra coby bezpečnostního resortu. Nová horká hranice vznikla v Litvě Zastavení číslo dva: Litva. Země, která donedávna stála stranou velkých migračních proudů, až do chvíle, než se běloruský vládce Lukašenko rozhodl vozit do Minsku celá letadla plná Iráčanů, kteří se pak přes litevskou (a nyní čerstvě i lotyšskou) hranici snaží dostat dál do Evropy. Samozřejmě to rozhodnutí nepadlo ve vakuu, ale z Lukašenkovy strany jde o odplatu za nedávno zavedené evropské sankce. Na litevské území dorazilo během léta několik tisíc migrantů a Litva na to odpověděla značným zpřísněním imigračních pravidel; tím ovšem ty tisíce lidí z jejího teritoria nezmizely. Po diplomatickém nátlaku EU se Irák rozhodl před pár dny pozastavit letecký provoz do Běloruska a dokonce vyslal do Minsku letadlo pro ty své občany, kteří by se chtěli dobrovolně vrátit; není ale patrné, jestli pozastavení leteckých spojů platí natrvalo. Litevský ministr zahraničí tvrdí, že Lukašenko se po přerušení irácké trasy snaží vyjednávat s Marokem a Pákistánem, kde by zájemců o cestu do Evropy bylo jistě dost. Toto nové bojiště migrační krize je zajímavé hned z několika důvodů. Za prvé je litevská vláda, na rozdíl od dejme tomu té maďarské, vcelku mainstreamovým evropským kabinetem, který se s Bruselem nikdy nedostával do velkých konfliktů. Také je vidět, že ze strany EU nenásleduje žádná kritika vůči litevskému postupu – jenž zahrnuje mimo jiné stavbu plotu na hranicích a vytlačovaní migrantů zpět do Běloruska. Neziskové organizace zabývající se migrací si samozřejmě stěžují, ale oficiální kruhy nikoliv, naopak EU vyzývá členské státy, aby Litvu v krizi podpořily. To je velký rozdíl oproti roku 2015, kdy Maďaři v podobné situaci schytávali tvrdou kritiku. (Tehdejší rakouský kancléř Feymann dokonce nepřímo přirovnal maďarskou politiku k holokaustu.) Za druhé, zrovna tuto hranici nebude lehké zajistit. Litvu jsem procestoval jako turista a ty lesy jsou tam opravdu hluboké, je to taková evropská Kanada. Můžete klidně jet dvacet kilometrů lesem a nepotkat ani jednu vesnici. V litevských lesích se za Stalina schovávali protisovětští partyzáni a dodnes tam žije poměrně početná populace vlků. Tady bude důkladná obrana hranice vyžadovat enormní množství materiálu – a zrovna v době, kdy cena oceli na světovém trhu poskočila výrazně nahoru – jakož i lidí a dalšího vybavení. (V nouzi ovšem poznáte přítele a Estonci nedávno darovali Litvě 100 kilometrů ostnatého drátu, to zahřeje u srdce!) Pokrytectví Evropy Za třetí, zase je jednou vidět, že ta pokrytecká rozkročenost, při které se Evropa na jednu stranu neochvějně drží zastaralých úmluv o poskytování azylu a na druhou stranu si vesměs uvědomuje, že v dnešních podmínkách (mnohonásobně více lidí v chudých zemích světa, daleko levnější a snazší cestování mezi kontinenty, okamžitý přenos informací, sociální státy daleko štědřejší než v roce 1950.) je nemůže neomezeně plnit, vede k tomu, že vás může vydírat každý šašek. Nebýt toho, tak by desetimilionové a nepříliš bohaté Bělorusko ve světových mocenských hrách nehrálo vůbec žádnou roli, leda jako nárazníková země mezi dvěma bloky. Za čtvrté doufám, i když ne s úplně velkým optimismem, že by právě tato situace mohla vést k tomu, že určitý typ lidí aspoň trochu přehodnotí svoje stanoviska. Který? Ten typ, který na jakoukoliv kritickou zmínku o ilegální imigraci reaguje tím, že musíte být agent Kremlu a ruský šváb. Jestliže se Lukašenko snaží na hranice EU dovážet mladé muže z Iráku a Pákistánu, patrně to není proto, aby nás obohatil. Za páté, jaký že je přesně rozdíl mezi cestujícími, kteří letí z Bagdádu do Minsku letadlem, a těmi, kteří putují z libyjského pobřeží coby zákazníci pašeráckých mafií na člunech? Ti první mají pohodlnější a bezpečnější cestu, to nepochybně. Jestli za ni platí více, těžko říci, k oficiálnímu ceníku se nedostanete. Ale pokud považujeme Lukašenkovu činnost za druh hybridní války – což upřímně řečeno je – neměla by tedy být za hybridní válečnici považována i kapitánka Carola Racketeová, které se před necelými dvěma lety dostalo v Evropském parlamentu potlesku? Nechce se mi totiž věřit, že při té své záchranné činnosti nikdy s libyjskými pašeráky lidí neprohodila ani slovíčko a vždycky byla na potřebném místě čirou náhodou, jakýmsi vnuknutím shůry.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2024-02-17 16:51:26

Nový EU pakt umožní až 75 milionů dalších migrantů v Evropě

EU schválila migrační pakt, který je označován za „sebevraždu Evropy“ a který by mohl vést k až 75 milionům nových migrantů na kontinentě. (Foto:... Článek Nový EU pakt umožní až 75 milionů dalších migrantů v Evropě se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-10 13:07:45

Plujte s nimi do Německa aneb Migranti už nesmí do Itálie

Podle nového dekretu italské vlády už Itálie nesplňuje podmínky „bezpečného přístavu“ a neumožní vylodění migrantů z plavidel pod cizí vlajkou. Otázka je, zda jim toto odhodlání vydrží. Alan Kurdi, jediná loď neziskovky Sea Eye, která momentálně operuje ve Středozemním moři, má aktuálně na palubě 150 migrantů vylovených v minulých dnech nedaleko Libye. Při jedné z těchto akcí, sedmého dubna, se dostala do konfliktu s libyjskou pobřežní stráží (aneb, jak říká německá organizace Pro Asyl, která část těch vítacích aktivit zastřešuje, „takzvanou“ libyjskou pobřežní stráží). Italský deník La Stampa informuje, že mezi 68 osobami, které při té příležitosti přibyly na palubě, jsou většinou Bangladéšané, ale i občané Alžírska, Súdánu, Guiney, Sýrie, Čadu, Ghany a Burkiny Faso. Při další akci bylo podle La Stampy vyloveno 82 osob, převážně Maročanů, Bangladéšanů, Somálců, Senegalců a Gambijců. Dohromady tedy 150. (Mimochodem, pokud jde o původního Alana Kurdiho, který se utopil před pěti lety: v březnu 2020 dostali tři pašeráci lidí, kteří se na tehdejší akci podíleli, od tureckého soudu celkem 125 let vězení.) Loď pod vedením kapitánky Bärbel Beuse následně zamířila k italským břehům, aby zde nové Evropany vyložila. Poté, co Salviniho Lega loni po vládní krizi skončila v opozici, je nová italská vláda (M5S + PD) zase ochotna občas přístavy otevřít. Tentokrát však ve velkém spěchu čtyři vládní představitelé – ministr zahraničí Luigi Di Maio, ministryně infrastruktury a dopravy Paola De Micheli, ministryně vnitra Luciana Lamorgese a ministr zdravotnictví Roberto Speranza podepsali dekret, podle nějž Itálie není vzhledem k epidemii koronavirové nemoci Covid-19 bezpečnou oblastí a nebude umožňovat vylodění migrantů z lodí plujícími pod vlajkami jiných států. Alan Kurdi je registrován v Německu a situaci má tedy řešit právě Německo. Dekret byl vydán jen o několik hodin dříve, než mohla loď dosáhnout Lampedusy. (Kde ostatně migrační pohyb neustává a v úterý večer sem dorazily dvě lodi z afrického pobřeží s celkem 124 lidmi. Ale podle všeho po své vlastní ose a bez aktivní asistence Evropanů.) Moc se neradujte, milí čtenáři. Bylo by sice krásné, kdyby v Berlíně akceptovali, že za činnost německých organizací v cizině nesou určitou politickou zodpovědnost, ale naprosto by to neodpovídalo klasické merkelovské politice, při které se problémy prostě nechávají pasivně ležet. „Aussitzen“, vysedět věci, to je základní princip, podle kterého se v Kanzleramtu postupuje už řadu let. V případě Sea Eye pak má speciálně CDU/CSU jeden velký problém, o kterém český tisk možná ani neví, ale přitom je velmi podstatný: tahle organizace a její činnost jsou totiž významně podporovány německými církvemi, se kterými se nominálně křesťanské strany nemůžou pustit do otevřeného konfliktu. Například loni v únoru poslal této neziskovce z církevních prostředků 50 tisíc eur bavorský katolický arcibiskup Reinhard Marx. Jen o pár týdnů později pokřtil Alana Kurdiho v přístavu v Kielu sám předseda Evangelické církve v Německu Heinrich Bedford-Strohm. Od té doby se situace nijak nezměnila; ve videu z listopadu 2019 se zástupci evangelíků, katolíků i mennonitů jasně staví za jejich činnost a článek na oficiálním portálu evangelické církve v Německu v březnu 2020 se k financování nové lodi také hlásí. A spolek, který nákup Alana Kurdiho umožnil, se jmenuje United4Rescue, na jeho vzniku se církve podílely a církevní prostředky tvoří významnou část jeho rozpočtu. (Článek na stránkách bavorského rozhlasu.) Sečtu-li to a podtrhnu, nevěřím, že se německá vláda bude v této věci jakýmkoliv způsobem angažovat. K tomu, aby dovážela Bangladéšany, Somálce a Súdánce letadlem přímo ze Středomoří do Německa, nenajde samozřejmě politickou odvahu. Ale k mocenskému zásahu proti činnosti organizace Sea Eye také ne. Nejjednodušší je nechat černého Petra v rukou Italů, ať si s ním nějak poradí. Od posádky Alana Kurdiho bych pak čekal, že budou postupovat stejně, jako jejich předešlí kolegové v podobných situacích: tj. rozhodně neplout do Německa, ale zdržovat se na moři před Lampedusou, vysílat pro tisk depeše o tom, jak se humanitární situace na palubě zhoršuje (viz třeba věta na palubě je nyní tak těsno, že se tam všichni zachránění stěží uloží ke spánku v Deníku N) a čekat, kdy italské vládě jednoduše povolí nervy a udělí jim výjimku. Předešlý ministr vnitra Matteo Salvini ostatně půjde před soud za to, že znemožňoval 131 migrantům vylodění z lodi pobřežní stráže (tím se měl dopustit únosu), takže jakákoliv odmítavá rozhodnutí v tomto směru jsou pro italské politiky trochu riskantní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-27 16:31:55

Alternativní realita u řeckých hranic

Během celé krize na řecko-tureckých hranicích, která trvala několik týdnů, Česká televize víceméně mlčela. Informace o situaci na vnější hranici EU přinášely jen sociální sítě. Překlady z řeckých serverů se však šířily ve velkém. Televize se nenamáhala projít ani zprávy světových agentur. Hlavní zpravodajský pořad České televize Události se 25. března se po dlouhém mlčení zmínil i o situaci na turecko-řeckých hranicích. Uprchlíci prý se vracejí do Turecka, v klidu a míru, na hranicích žádné incidenty nebo jen ojedinělé. Reportér Václav Černohorský oznámil, že k hranici ho nepustili, takže natáčel v Istanbulu na autobusovém terminálu, kde mluvil s uprchlíky, vrátivšími se od hranic. Nic nemají, Řekové jim po překročení hranic všechno vzali a vyhnali je. Mají mnohá zranění, včetně zlomenin – už zcela zhojených. Nemohu a nechci zlehčovat utrpení lidí. Jsou v zoufalé situaci, lapení mezi dvěma zeměmi, které je nechtějí. Ovšem v reportáži bylo mnoho žen a dětí, které jsem předtím na videích od hranic rozhodně neviděla. Marcela Augustová, moderátorka, přesvědčivě tvrdila, že se nepotvrdily zprávy o střetech mezi řeckými a tureckými pohraničníky, o ostré střelbě a mrtvých řeckých pohraničnících. O mrtvých pohraničnících ale nikdo nepsal, zatímco ostrá střelba z člunů na řece Evros na videích byla, stejně jako vozidla pohraniční turecké stráže, snažící se strhnout hraniční plot. Ostatně, střelba slzných a kouřových granátů není útok na sousední zemi? Bylo jasné, kdo se chce kam dostat. Řekové do Turecka nechtěli, ani před sebou nehnali tisíce migrantů k hranicím. Vysloveně komicky působila věta o „granátech, vypálených z obou stran“, která v reportáži popírala předchozí tvrzení o tom, že se nekonaly střety mezi tureckými a řeckými vojáky.  Na aktuálních videích, zejména #standwithgreece či #evros, jsou skutečně videa ukazující vyklízení některých příhraničních táborů, ale objevují se i videa, kde turecká policie opět povzbuzuje migranty k útokům na pohraniční zátarasy. Tady ženy a děti nejsou vůbec nebo velmi vzácně. K „falešným zprávám“ o střelbě a útocích na turecko-řecké hranici pak nejlépe promluvil ministr vnitra Turecka Süleyman Soylu: „Turecké síly v Evrosu útočily na řecké síly kulkami a kouřovými granáty celé hodiny. Řekové provokovali turecké síly a oni jednoduše reagovali, ale desetinásobně. Můžeme to kdykoli udělat znovu.“ To je na twitteru novináře Abdullaha Bozkurta, opozičního novináře severu nordicmonitor.com. Provládní anglicky psaný turecký deník Daily Sabah ovšem napsal, že útočili pouze Řekové: „Je to už téměř měsíc, co se přistěhovalci a uprchlíci přesunuli směrem k řecké hranici, aby vstoupili do Evropské unie, ale byli blokováni řeckými bezpečnostními silami, které proti těm, kteří se snaží překročit, použili slzný plyn, kulky a vodní děla.“ Stříleli tedy jen Řekové a jen Řekové použili slzný plyn. Turecký ministr mluvil také o tom, že na řeckou stranu údajně přešlo 150 tisíc migrantů a dalších 4 600 jich čeká u hranic. Řekové si skutečně stěžují, že v době, kdy oni nesmí ven pod hrozbou citelných pokut kvůli epidemii koronaviru, migranti volně chodí po ulicích. A dokládají to vlastními záběry z mobilů. Ale že by jich přešlo 150 tisíc, to nikdo jiný než Turci nepotvrdil. Přesná fakta a čísla zřejmě nikdo nezná. V noci na 27. března se opět objevily záběry a zprávy o tom, že migranti u přechodu Kastanies zapálili pohraniční plot.  Jak se bude dál vyvíjet situace na hranici, tedy neví nikdo. I když jsou zprávy o stahování migrantů do tureckého vnitrozemí, tvrdé jádro zřejmě na hranicích zůstává. Byla bych proto opatrná v hodnocení „falešných zpráv“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 23:00:06

Útok na Evropu na pozadí koronakrize

Zatímco všichni sledujeme denní skóre onemocnění a úmrtí v době pandemie koronaviru, na jihovýchodní výspě Evropy dochází ke každodenním útokům na hranice Řecka – a tím i Evropské unie. Většinu států Evropy to, zdá se, nijak nevzrušuje, a to ani natolik, aby o tom informovaly ve zpravodajství. Lidé, kteří se o situaci na řeckých hranicích zajímají, jsou odkázáni na nezávislé servery, popřípadě přímo na řecké zdroje. Turci vyhánějí Syřany Když už některá veřejnoprávní média o situace informují, tak většinou ve stylu „zoufalí uprchlíci, ženy a děti, vyhnaní syrskou armádou a Putinem z Idlíbu, se snaží dostat do bezpečí a Řecko jim v tom brání“ či „Turecko už nemá kapacity, aby další uprchlíky ubytovalo na svém území“. Nic nemůže být vzdáleno skutečnosti více než tyto informace. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan na konci února oznámil, že otevírá hranice směr Evropa. Bylo to z jeho strany bezprecedentní porušení smlouvy, podle které kasíruje ročně od EU šest miliard euro, aby se o uprchlíky na svém území postaral. Je to jen a jen vydírání. Ostatně valnou část uprchlíků vyrobil svým válčením v Sýrii a Iráku sám. O podpoře Islámského státu Tureckem nemluvě. Ale nešlo o pouhé otevření hranic, jak se často uvádí. Jeho paramilitantní bojůvky, Šedí vlci, začaly aktivně vyhánět po léta usazené Syřany z jejich obchodů a domovů, policie a armáda je nakládaly do autobusů a posléze nutily nastoupit do člunů směr řecké ostrovy a hraniční řeka Evros. Videí je na youtube, twitteru i fcb dostatek. Erdogan navíc otevřel brány vězení migrantům převážně z Maghrebu, Afghánistánu a Pákistánu, a rovněž je nechal odvézt k hranicím. Ti se pak stali tvrdým jádrem několika set útočníků, kteří s pomocí turecké policie a armády od začátku března opakovaně útočí na řeckou hranici v oblasti řeky Evros a hraničního přechodu Kastanies.  Uprchlíci z Idlíbu nemají šanci se do Turecka dostat přes hraniční zeď, kterou se Turecko proti Sýrii opevnilo téměř po celé hranici. Řecko zastavilo zatím na měsíc azylové řízení pro veškeré „žadatele o azyl“, za což je opakovaně kritizováno z vysokých míst v Evropské unii a OSN, o neziskových organizacích působících zejména na řeckých ostrovech nemluvě. „Odborník OSN pro lidská práva Felipe González Morales kritizoval Řecko za nové incidenty týkající se migrantů a bezpečnostních sil na turecko-řecké hranici. Morales tvrdí, že Řecko tím, že migrantům nedovoluje žádat o azyl, porušuje zákaz hromadného odmítnutí žadatelů“, uvedl Morales, jehož v pondělí 23. března citovaly Neue Zürchner Zeitung.  Všichni Řekové jsou pravicoví radikálové? Zejména německý tisk se silně angažuje ve vykreslování Řeků jako „pravicových radikálů“. A to nejen armády a policie, ale i narychlo vzniklé domobrany, která brání člunům ve vylodění a pomáhá hlídat hranici se svými vlastními zbraněmi, ale třeba i traktory. Za premiérem Kyriakisem Mitsotakisem, který zavelel k rozhodné obraně hranic, stojí podle průzkumů 90 procent obyvatelstva. Devadesát procent obyvatelstva jsou tedy pravicoví radikálové. Německo se chtělo silně angažovat i v přijímání „nezletilých migrantů bez doprovodu“, ale v době koronakrize muselo chtě nechtě těchto plánů zanechat. Je bohužel smutnou skutečností, že v době jakékoli krize, nejen při koronavirové epidemii, solidarita uvnitř EU nefunguje. Řecku, jehož premiér objížděl Evropu ve snaze získat podporu, přispěchalo na přímou pomoc vysláním policistů či speciálních sil pouze Rakousko (100 mužů), Polsko (200) a Kypr (22). Další země vyslaly větší či menší množství policistů k posílení agentury Frontex. Což nemusí být vždy pomoc, jak se ukázalo v případě dánského kapitána lodi Frontexu, který nalodil migranty a přes řecký zákaz je vylodil na řeckém ostrově Kós. Naše vláda vyslala osm policistů. Jen pro srovnání – Slovinci 35. Od začátku března se Řecko snaží opevnit svou hranici. Podařilo se mu vybudovat několikanásobné oplocení, protipěchotní i protitankové zátarasy a obranné valy vyztužené kulometnými hnízdy. K ostré střelbě ze strany Řeků zatím nedošlo. Zato turecká strana takové zábrany nemá – bylo zaznamenáno „střílení ostrými“ z turecké strany, respektive z člunů na řece Evros. Samozřejmě nestříleli migranti, ale turecké speciální síly, které Erdogan k hranici poslal v počtu několika tisíc. Kromě nich migrantům zezadu pomáhají dvě divize turecké armády, z toho jedna obrněná. Migranti opakovaně a prakticky denně útočí na hraniční ploty a jejich obránce kameny, Molotovovými koktejly a dokonce chemikáliemi. Turecká policie je zezadu podporuje střelbou slzných a kouřových granátů na řecké území s cílem znesnadnit obráncům orientaci. Migranti porážejí stromy, kterými se snaží porazit plot a vyrábějí si žebříky. Kdo je na turecké straně zásobuje potřebným materiálem, si lze snadno odvodit. To vše v době, kdy i Řecko vyhlašuje karanténu z důvodu šíření koronaviru a je téměř jisté, že letos mnoho turistů do Řecka nepojede. Země je extrémně zranitelná kvůli dlouhodobé krizi, způsobené „dluhovou pomocí EU“, zejména opět Německa, jehož banky prakticky zabavily všechny ziskové řecké přístavy a letiště. Možný konflikt mezi dvěma státy NATO Existuje studie EastMed Strategic Studies Institute, podle které je docela pravděpodobné, že už během pravoslavných Velikonoc dojde k přímému útoku Turecka na řecké ostrovy, jak píše i řecký server pronews.gr.  Už dnes turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný prostor nad řeckými ostrovy ve snaze zmapovat jejich obranu. Jako zprostředkovatel pak prý nastoupí zejména EU a Německo, které podmíní ekonomickou pomoc Řecku sjednáním kompromisů s Tureckem. EastMed Strategic Studies Institute vychází z dlouhodobé zkušenosti, že Německo a Turecko dlouhodobě spolupracují a jsou ekonomicky provázány. Jejich spolupráce se datuje už od dob Atatürka, kde Německo pomohlo dodávkami chemických zbraní a letadel už v době masakrů Kurdů v Dersimu v letech 1937 a 1938. Německo, stejně jako Francie, mají v Turecku pobočky svých koncernů. A v době opakovaných agresí Turecka vůči Sýrii a územím pod kurdskou samosprávou se nikdy oficiální německý tisk nevyslovil vůči Turecku tak ostře, jako nyní kritizuje Řecko za „nelidské zacházení s uprchlíky“. Karty takto rozdané poněkud zkomplikoval rakouský kancléř Sebastian Kurz, který Řecku vyslovil jasnou podporu a jako důkaz poslal na řecké hranice 100 mužů elitní jednotky Cobra. Na tiskové konferenci, kterou uspořádal společně s řeckým premiérem, řekl, že Evropská unie stojí pevně za Řeckem. Kurz se tedy ukázal jako politik více než evropského formátu. Nejen v době koronakrize, kdy jako první z premiérů zemí EU vyhlásil pomoc domácí ekonomice v řádech desítek miliard eur, což následně změnilo i postoj guvernérů národních bank eurozóny. Evropská centrální banka dokonce bude nakupovat i řecké dluhopisy, což bylo dosud tabu. Pomůže tak Řecku ze smyčky německých bank a doufejme, že i „kompromisů“ s Tureckem. Záběry „uprchlíků z Idlíbu“, provolávajících „Alláhu akbar“ a házejících kameny na řecké pohraničníky, přineslo jako první hlavní zpravodajství veřejnoprávní rakouské televize ORF Zeit im Bild. Do té doby převažovaly záběry topících se žen a dětí, jak se zjistilo, občas i nahrané na efekt, nikoli autentické. Silnou podporu vyslovilo Řecku Maďarsko a Srbsko, Poláci vyslali speciální jednotky, maličký Kypr 22 policistů. Většina ostatních států Evropy, Evropské unie zejména, se i nadále tváří, že na řecké hranici se nic zajímavého neděje, maximálně se zoufalí uprchlíci snaží dostat do Evropy a není jim to umožněno, což je skandální. Útok našeho váženého spojence v NATO na území jiného zřejmě méně váženého spojence v NATO prochází takřka bez povšimnutí. Což je děsivé. Recep Erdogan dokonce dohodl s premiérem Albánie Edi Ramou přesídlení 30 tisíc migrantů na území Epiru, kde převážně sídlí řecká menšina v Albánii. Změna demografie – osvědčená Erdoganova taktika. První autobusy s nelegálními migranty už do Epiru přijely. Řekům v Albánii hrozí etnické čistky stejného typu, jako postihly Srby v Kosovu. Vláda má pro tento případ po ruce nový zákon o vlastnictví, který umožňuje hromadné vyvlastňování. Evropská unie k tomuto zákonu naprosto mlčí. Evropa ztratila pud sebezáchovy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-06 19:05:46

Stojíme na prahu turecké invaze do Evropy a v Bruselu se řeší uhlíková neutralita

Turecká armáda a bezpečnostní složky svezly na hranice s Řeckem více než 200 tisíc migrantů, které chce turecký prezident Recep Erdogan (AKP) protlačit do EU. Řecká vláda proti nim vyslala speciální policejní jednotky, které se spolu s pohraničníky snaží migrantům zabránit v nelegálním překročení řecko-turecké hranice. Počátkem března byl k opevněné vnější Schengenské hranice EU vyslán 4. řecký armádní sbor. V pátek 6. března turecká armáda přes hlavy migrantů zaútočila na řecké obránce granáty se slzným plynem. Turci se snaží prorazit řeckou obranu vojenskými prostředky, aby migrantům otevřeli cestu do EU. Řecko požádalo EU oficiální cestou o pomoc. Policejní posily k obraně hranic však poslalo jen Rakousko, Maďarsko a Polsko. Zbytek EU pouze tlachá a nadále se zabývá problémem globálního oteplování a podobnými nesmysly. Pro tento týden i pro příští až do odvolání byla zrušena všechna slyšení v Evropském parlamentu a všechny akce, kterých by se zúčastnily jiné osoby než zaměstnanci parlamentu a poslanci. Z důvodu epidemie koronaviru. Jediná osoba, která měla výjimku, byla Greta Thunberg, která byla hostem výboru pro životní prostředí ENVI. Všem řádně vynadala za svůj zničený život a sklidila potlesk vstoje. Není to jediné trucovité dítě, které s Evropou a jejími činovníky hraje hru na uklidnění rozmazlených dětí, kterým se musí dát to, co chtějí, aby alespoň na chvíli daly pokoj. Tím druhým rozmazleným děckem je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Chce dobýt další kus Sýrie, chce víc peněz na vyzbrojování své armády pod rouškou „pomoci uprchlíkům“ a chce více podpory EU a NATO. Za všechno prý může Řecko Mnohokrát v minulosti žádalo Turecko coby člen NATO podporu ostatních členských států pro své dobyvačné plány v Sýrii i Iráku. Pod rouškou boje proti terorismu, jak jinak. Ovšem výhradně proti kurdskému terorismu. Většina států světa i Evropy je tak úslužná, že na seznam teroristických organizací zařadila Kurdskou stranu pracujících (PKK), Německo i veškeré její odnože. Včetně zákazu vlajek kurdských milic YPG, jež v Iráku a Sýrii výrazně přispěly k porážce Islámského státu, který naopak Turecko vyzbrojovalo. Německo je vůbec „Musterknabe“, co se ohledů vůči tureckému despotovi týče, až to připomíná poslouchání na povel. Zatím se Erdoganovi vždy dostalo slov podpory – pouze slov. Tváří v tvář zradě na Kurdech i to bylo moc. Jinak samozřejmě výzbroje neomezeně. Nyní, když se situace v syrském Idlibu nevyvíjí pro Turecko vůbec dobře a 5. března bylo nuceno podepsat v podstatě kapitulační příměří s Ruskem, ve snaze odvrátit pozornost vlastního obyvatelstva od tohoto debaklu se Erdogan obrátil proti Evropě, dobře věda, že tam ho čeká místo pěsti sametová rukavička. A nezklamal se. Poslal desetitisíce „uprchlíků“ na řeckou hranici s tím, že pro ně není návratu. Uprchlíci z Idlibu tam ovšem sotva mohou být, ty přes hranice do Turecka nepouští. Použil dvě taktiky – paramilitantní oddíly Šedých vlků, kteří začali útočit na obchody a domy Syřanů, usazených po léta v Turecku, jako odvetu za zabité turecké vojáky v Idlibu minulý týden. A za druhé doslova otevřel brány vězení. Vypustil vězně afghánského, pákistánského a dalšího rozličného původu s tím, že jejich cesta má vést do Řecka. Bez návratu. Není třeba to složitě dokazovat – na YouTube i na Facebooku je spousta příspěvků, jak „uprchlíci“ sami sdělují, že byli právě propuštěni z vězení. Další videa ukazují, jak jsou lidé vyháněni z autobusů, kterými je turecká policie a armáda přivezla k hranicím a za stálého bití a vyhrožování zbraněmi nuceni nastupovat do člunů. Oficiálním zloduchem ale kupodivu není ani tak Turecko, přestože se připouští, že používat lidi jako živé štíty se nesluší, ale Řekové, kteří se rozhodli své hranice bránit. A to jak vláda a armáda, tak i narychlo vzniklá domobrana z lidí, žijících na řeckých ostrovech, kteří brání člunům v přistání a zaměřují se i na členy nevládních organizací, obviňovaných ze spolupráce s pašeráky lidí. Ti bývají poslední dobou občas i biti. Násilí není nic pěkného – ale nechtělo by to zamyslet se nad tím, kde je příčina? Uprchlíkům se právo na zoufalství přiznává, ale místním lidem ne. To jsou, jak rády píšou zejména německé servery, pravicoví radikálové. Řecká vláda pak prý drasticky porušuje ženevskou konvenci o uprchlících, což je nepřípustné. V německém Bundestagu 5. března zaznělo odsouzení Ruska a Řecka častěji než Turecka. Jediní, kdo pojmenovali věci tak, jak je asi vnímá většina lidí, byli poslanci za AfD. Bohužel. Levicoví poslanci správně viní Turecko – ale jedním dechem pak hlásají, že uprchlíci se musí do Evropy přijmout. Zelení pak doslova opakují argumenty Bílých přileb o bombardování nemocnic Ruskem a Syřany, nejlépe každý den deseti. Nevím, do jaké míry rozhodují evropští činovníci autonomně – moc to tak nevypadá. Na blaho a práva vlastních občanů až na výjimky příliš nemyslí – stále je vyzývají k solidaritě s uprchlíky. A pořád nacházejí sluchu. Zejména opět v Německu se najde stále dost dobrých duší – a některé to možná myslí i upřímně – že musí pomoci trpícím a přijmout je. Německá periodika také nejvíce sdílejí obrázky žen a dětí, zatímco nesestříhané záběry od řecko-tureckých hranic ukazují mladé muže s kameny v rukou. Vede se opět neúprosná mediální válka, stejně jako v případě války v Jugoslávii, Kosova, jako v případě Iráku a dalších válek NATO. A Turecko je člen NATO, na to nezapomínejme. Evropská i americká politika jsou na turecké oko slepé Mezitím se situace na hranicích zostřuje každým okamžikem. Jsou zprávy, že slzný plyn používá nejen řecká armáda a policie proti migrantům, ale i migranti samotní, a dokonce i turecká armáda a policie proti řecké, ve snaze umožnit migrantům vpád za hranici. Mluví se o ostré střelbě. Na pomoc pohraničníkům přijíždějí farmáři s traktory, kteří blokují pohraniční řeku Evros a osvětlují v noci terén, aby našli převaděče. Řecko posiluje obranu, na pomoc mu přišli z evropských států ale jen Poláci, Maďaři, Rakušané. Pokud vím. Ostatní vlády hledí k Berlínu, až Angela mrkne. Včetně našeho premiéra. Ale ona nemrkne, hranice bránit nechce, zcela určitě ne ty německé. Posílí se agentura Frontex, ale to jsou většinou jen úředníci, vyřizující „papíry“. Zaznívají čím dál častěji a naléhavěji slova o nutnosti přerozdělování migrantů. Činovníci Evropské komise a Evropského parlamentu jeli na řecké hranice, kde Řecku přislíbili 700 milionů Eur na ochranu hranic. Což je dvanáctina částky, kterou dostává ročně Turecko jako „migrační výpalné“. Ve stejné době slíbili Erdoganovi okamžitě 500 miliónů k už stávající miliardové pomoci a také urychlené vydávání víz pro občany Turecka. Že se mnoho džihádistů dostalo do Evropy právě s tureckými pasy, to zřejmě nikoho netrápí. Řecký premiér opakuje slova o bránění hranice nikoli jen proti uprchlíkům, ale proti dobře řízené invazi. Za pozastavení azylového řízení na měsíc, kdy Řecko nepřijme žádné žadatele o azyl, je tvrdě kritizován z oficiálních míst i od nejrůznějších poradců pro integraci a nevládních a neziskových organizací. Na autonomii rozhodování evropských představitelů se ptám zejména v souvislosti s „Pastýřským listem“ zakladatele Open Society Fund a měnového spekulanta George Sorose, který napsal pro středeční Financial Times a jenž nese název Evropa musí stát po boku Turecka tváří v tvář Putinovým válečným zločinům v Sýrii. Celé znění je ZDE, vybírám několik odstavců: „Jedinou vládou, která vytvořila vojenské síly na obranu civilistů uvězněných v Idlibu panem Assadem a jeho ruským spojencem, je Turecko. Letecké údery ruských letadel (Moskva odmítla svou roli) koncem minulého měsíce zabily 34 tureckých vojáků. Turecko se však neodvážilo napadnout Rusko přímo, protože ruské letectvo je silnější než turecké. Rusko má jaderné zbraně a Turecko ne. Turecko se místo toho rozhodlo odvetu proti Assadovým silám pomocí vojenských bezpilotních letounů. Tak se Putin beztrestně zbavil obvinění z vraždy. (…) Evropa, která má omezit příliv uprchlíků, musí uznat, že Turecko již neslo nátlak na ubytování milionů Syřanů vysídlených ze své země. Turecko již na svém území hostí 3,5 milionu syrských uprchlíků. Nemůže absorbovat další miliony, které tlačí pan Assad a Putin k jejím hranicím. Evropa by neměla zapomenout, jak může Turecko zacházet také se svými vlastními lidmi – byla svědkem bezohledné síly, kterou použilo proti Kurdům. Ale alespoň s ohledem na Sýrii si Turecko zaslouží evropskou podporu. Evropa by se proto měla snažit podpořit vyjednávací pozici tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s panem Putinem ve snaze dosáhnout příměří, který by zachránil „bezpečnou zónu“ v Idlibu pro syrské uprchlíky. Doufám, že by to také postavilo válečné zločiny pana Putina do středu evropské konverzace,“ napsal George Soros.  Řeči o bezpečné zóně a ochraně uprchlíků ze strany Turecka opakují příliš mnozí evropští i američtí politici. Aniž by vzpomněli na statisíce obyvatel kurdských území v Sýrii, vyhnaných agresemi turecké armády s poetickými názvy jako „Olivová ratolest“, „Pramen míru“ a nyní v Idlíbu „Štít jara – Shield of Spring.“ Evropská i americká oficiální politika jsou prostě na turecké oko slepé. Hlavně to musí být namířeno proti Rusku, pak je vše v pořádku. Potlesk vstoje to sice zatím není, ale poklepávání po zádech určitě. A povzbuzení v úspěšnosti politiky vydírání vůči EU. Angela Merkel, která iniciovala onen geniální deal s Tureckem o uprchlících, tak možná „vysedí“ další problém, jehož pokračování vypukne až po jejím odchodu z kancléřství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-21 21:13:36

Chaos při proražení plotu migrantů na amerických hranicích

Na hranici s El Pasem vypukl chaos při pokusu migrantů o nelegální vstup do Spojených států. Oficiální úřady zřejmě nedokážou zvládnout situaci, která vypukla... Článek Chaos při proražení plotu migrantů na amerických hranicích se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-11 08:11:47

Útok na polských hranicích. Skupina více než 220 migrantů se pokusila násilím překročit polsko-běloruskou hranici

Polsko - Skupina více než 220 migrantů se pokusila násilím překročit polsko-běloruskou hranici. "Cizinci byli velmi agresivní - házeli větve stromů a kameny na hlídky Pohraniční stráže a Polskou armádu," hlásili pohraničníci, píší deníky Wiadomosci a DGP. The post Útok na polských hranicích. Skupina více než 220 migrantů se pokusila násilím překročit polsko-běloruskou hranici first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-06 06:00:01

Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský

„Musíme odradit nelegální migranty od toho, aby do Evropy vůbec přicházeli,“ uvedl premiér Fiala s tím, že je migranty třeba zastavit už v zemích, ze kterých odcházejí. Na druhé straně migrace za lepšími podmínkami je přirozená a neodvratitelná, předkové Čechů také kdysi „imigrovali“ z východu. Nelegální migrace a Rusko Držet budoucí imigranty v jejich zemích se ale nedaří. Za letošní rok žádalo v EU o azyl 1,14 milionu migrantů, nejvíc bylo Syřanů. To je nejvíce od migrační krize v letech 2015 a 2016. Toto číslo se může a pravděpodobně bude dále zvyšovat. Do toho je tu samozřejmě nelegální migrace, kdy se lidé snaží do EU proklouznout bez povšimnutí úřadů. Zkažené zeleniny a ovoce jsou plné regály. Majitelům supermarketů to slušně vydělává Číst více Dalším vážným problémem pro EU, a tím pádem i pro Českou republiku je válka na Ukrajině. Na druhou stranu se díky ní Evropská unie semkla. Jediným „rebelem“ je v tomto případě stále Maďarsko, jak v rozhovoru pro Čtidoma.cz upozorňuje europoslanec Tomáš Zdechovský. Tomáš Zdechovský - Je poslanec Evropského parlamentu. - Od roku 2020 je místopředsedou KDU-ČSL. - Působil jako krizový manažer a mediální analytik. - Vystudoval magisterské obory pastoračně sociální asistent a pedagog volného času. - Absolvoval i bakalářský obor politická komunikace na Papežské salesiánské univerzitě v Římě. - Vystudoval magisterský obor mediální studia a žurnalistika na Masarykově univerzitě v Brně. Jak velkou hrozbou je pro EU migrace? Ukazuje se, že obrovská. Přes 400 tisíc nelegálních migrantů za poslední rok je dle mého teprve začátek. Migrační pakt, který začne platit až za dva roky, je od snah dostat se do Evropy neodradí. Tito lidé se často nechtějí integrovat do společnosti, chovají se agresivně a jsou bezpečnostním rizikem pro občany v zemích EU. Zmínil jste migrační pakt. Jak ho hodnotíte a co přinese České republice? Upřímně říkám, že mnoho věcí je v migračním paktu krokem vpřed. Problematické jsou především dvě části, kvůli kterým je dohoda nejen pro Českou republiku nevýhodná. Princip povinné solidarity je špatný, solidarita má být dobrovolná, nikoliv povinná. Cena 20 tisíc eur za nepřijatého migranta je příliš vysoká. Česko má ale výjimku, je to tak? Ano, ale výjimky pro nepřijetí migrantů do ČR jsou dočasné, budou se vždy po nějaké době zkoumat v závislosti na počtu Ukrajinců u nás. Navíc lhůty pro azylovou proceduru jsou příliš dlouhé, budou nadále zatěžovat celý systém. A především chybí důslednější ochrana vnějších hranic a návratová politika. To je velký kámen úrazu. Jsou pro nás v tuto chvíli migranti z Afriky či Blízkého východu problém? Ne, v tuto chvíli jich na našem území moc nemáme. A chceme, aby to tak zůstalo. Problém to tedy v tuto chvíli není, může však být, až je budeme přijímat nebo za ně platit, což bude mít vliv na státní kasu. Je „projekt Rwanda“ britské vlády dobrý? Neříkám, že je to úplně nejlepší projekt, ale můžeme se jím inspirovat a domluvit se zeměmi, aby k podobnému kroku přistoupily. Záležet bude na mnoha dalších podmínkách. Musíme hledat řešení, abychom tyto ekonomické migranty (nikoliv uprchlíky) drželi mimo Evropu. Jaká jsou pro naši zemi bezpečnostní rizika ze strany Ruska? Mohlo by Česko, pokud by nebylo součástí EU, lépe čelit nepřátelským ruským akcím? Určitě ne. Síla je v jednotě a koordinaci. A pokud budeme investovat do posílení obranných zdrojů, můžeme eliminovat šance Ruska, že nám jakýmkoliv způsobem ublíží. Rusko krvácí na frontě i ekonomicky. Některé země ale obcházejí sankce a EU může být za hlupáka Číst více Narážím na to, že se ozývají hlasy za „nezávislost“ Česka na EU a NATO s tím, že bychom si vše řídili lépe, efektivněji. Je to z vašeho pohledu nesmysl? Neuvěřitelný nesmysl. Každý, kdo si tohle myslí, nemá rád Českou republiku. Nechce, aby se jí ekonomicky dařilo. Vystoupení z EU a NATO je jednoznačně krokem zpět. NATO zaručuje naši bezpečnost. Vstup do EU i NATO byly dva nejlepší kroky za posledních 25 let, které jsme udělali. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jaké jsou příznaky nových variant nemoci covid-19?

Čas načtení: 2024-08-22 06:37:52

Řecké úřady zachránily 147 migrantů, kteří se snažili dostat do země na malých člunech

Řecko – Řecké úřady ve středu oznámily, že během 24 hodin zachránily téměř 150 migrantů, kteří se snažili dostat do země po moři na malých člunech, včetně jednoho, v němž se tísnilo 115 lidí. V prohlášení pobřežní stráže se uvádí, že plavidlo bylo v nouzi lokalizováno v úterý u ostrova Lesbos ve východní části Egejského […] The post Řecké úřady zachránily 147 migrantů, kteří se snažili dostat do země na malých člunech first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-19 15:35:52

Němečtí průvodčí nemusí kontrolovat jízdenky migrantů, z obav násilí

Průvodčí německých vlaků ve spolkové zemi Durynsko dostali povolení nekontrolovat jízdenky cestujících z řad migrantů ve snaze omezit zastrašování a násilné chování ze strany... Článek Němečtí průvodčí nemusí kontrolovat jízdenky migrantů, z obav násilí se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-26 11:20:58

300 migrantů bez varování nastěhováno do hotelu v Manchesteru

V britském Manchesteru, konkrétně v předměstí Altrincham, bylo do místního čtyřhvězdičkového hotelu bez předchozího upozornění místních ubytováno 300 migrantů, výhradně mužů. (Foto: X /... Článek 300 migrantů bez varování nastěhováno do hotelu v Manchesteru se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-25 16:15:00

VIDEO „Nepojedu zpátky na Haiti!“ křičel migrant. Už odjel. Trump začal řešit ilegály

Masové deportace nelegálních migrantů začaly. Součástí deportací jsou i zatýkání nebezpečných migrantů. V USA bylo podle Úřadu pro imigraci a celní kontrolu k 23. lednu zatčeno 538 migrantů nelegálně pobývajících na území USA, v souladu se sliby Trumpovy administrativy k efektivnímu řešení migrace. Ilegální imigrant z Haiti to Trumpovi vulgárně vyčetl a s vděčným pokřikem vzpomněl na Obamu i na Bidena.

Čas načtení: 2025-02-02 16:49:36

Okupace pařížského divadla Gaîté lyrique migranty pokračuje

La Gaïté Lyrique, divadlo ve 3. pařížském obvodu, je uzavřeno od prosince 2024 a nemá žádné příjmy pro svých 60 zaměstnanců. Tento sál(kapacita 1800 lidí) a přilehlé prostory jsou ve skutečnosti obsazeny stovkami migrantů, především ze subsaharské Afriky. Ředitelka se nyní obává „zdravotní katastrofy“. Po akcích promigrantských aktivistů, kteří se snaží pomoci lidem bez přístřeší na území Paříže, se po akci 10. prosince 2023 rozhodlo zůstat na půdě divadla asi 200 migrantů. Požadují důstojné bydlení od pařížské radnice a vládních úřadů. Situace se od té doby zhoršila, protože zde nocuje již přes 400 migrantů a nikdo je nechce vyhodit ven, kde jsou teploty pod nulou. Jak se vyjádřila ředitelka zařízení, desítky lidí bez přístřeší denně využívá 4 toalety, bez možnosti osprchování a hrozí zde zdravotní problémy. Zaznívají promyšlená hesla:„Země  lidských práv nedodržela své sliby. »Ousmane, migrant okupující Gaîté Lyrique. Valného zájmu ze strany radnice 3. pařížského obvodu ani od vládních činitelů se divadlo nedočkalo, a tak s napětím čekají, jak se bude situace dál vyvíjet... Otázkou je, zda si z této akce nevezmou příklad další uprchlíci z teplých krajin do severních zemí, které nabízejí lidská práva a pomoc skrze neziskový sektor a aktivisty. Zdá se, že obchod s migranty vzkvétá a pašerákům to vynáší velké zisky. ...

Čas načtení: 2020-12-08 19:54:38

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz sedmý: Psychologie udržitelného násilí jako předpoklad ekologie nenávisti

Ekologie nenávisti aplikovaná vídeňským muslimem 2. listopadu ve Vídni pomocí samopalu vyrůstá z úsporné (tedy ekologičtější) formy zabíjení pomocí individuálního teroru. Tedy bez velkých dopadů na přírodní prostředí. Navazuje nepřímo na trvale udržitelnou nelegální migraci a s tím spojený udržitelný rozvoj infiltrace a rozšiřování nenávistné formy islámu do EU. Migrační invaze ukazuje míru udržitelné neschopnosti EU: V roce  2008 vniklo do EU přes 200 tisíc nelegálních migrantů a jejich počet postupně vzrůstal na 400 tisíc v roce 2013. V roce 2014 invazi podniklo již 600 tisíc osob, v 2015 to bylo 1,3 milionu, v roce 2016 přes 1,2 milionu. Polovičatá opatření zemí EU jenom zmenšila invazní tlak v roce 2017 na 700 tisíc, v roce 2018 na zhruba 600 tisíc, 2019 na nejméně 650 tisíc. Plus navíc nejméně 10 procent těch, kteří vstoupili do EU potají a jsou ztraceni mimo systém. Mezi migranty jsou islamističtí aktivisté, teroristé a zločinci, zvyšující riziko budoucích teroristických útoků v EU. Varování zaznělo například na přelomu února a března 2016 v branném výboru amerického Senátu, kde vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Philip Breedlove řekl: „Zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři jsou zřetelnou součástí každodenní uprchlické vlny do Evropy.” Islámský stát se podle generála v rámci migrační vlny „šíří jako rakovina” a volí evropskou cestu s ohledem na minimální odpor. Ohrožuje tak bezpečnost evropských národů i USA. Místo Islámského státu je rozumnější používat termín islámské/islamistické skupiny. Jednotlivé skupiny hlásící se k Islámskému státu ve skutečnosti jsou podporovány a směrovány novými sponzory, když ústřední velitelská a logistická struktura Islámského státu byla rozbita. Noví sponzoři mohou být pro západní tajné služby zastření skrze prostředníky, a jsou za nimi především islámští aktéři z oblasti Perského zálivu a z Turecka. Málo se hovoří o tom, že „zločinci, teroristé a vracející se cizí žoldnéři“, jak je nazývá generál Philip Breedlove, nepředstavují hlavní problém. Lze je označit za magory, kteří jsou pro islamistické organizace přínosné paradoxním způsobem: Bezpečnostní složky se na teroristické útočníky (útočící mnohdy jenom nožem) zaměří, a mezitím tzv. „paralelní rozvědky“ a političtí aktivisté (druhá linie islámské politické ofenzívy) nejsou v hledáčku tajných služeb. Mohou klidněji provádět postupnou nenápadnou (nenásilnou) islamistickou propagandu a vydírání osob (rodin) z jejich etnické/náboženské skupiny, kteří se vzpírají islamistické aktivistické agendě v okruhu svého bydliště. Ve hře je pět procent tvůrců společenské nestability V každém společenství lidí zhrubapět procent patří mezi osoby jednající bez ohledu na obecně přijímané a právně kodifikované sociálně-psychologické normy. Rekrutují se z nich lidé, kterým říkáme dobrodruzi, rebelové, lidé z kriminální scény, ale i bezohlední manažéři a politici. Do této skupiny patří i teroristé. Cizinci, kteří se do EU přistěhovali z islámských zemí, a žijí zde již v 2. a 3. generaci, mají mezi sebou zhruba pět procent osob ochotných k teroristickému útoku. Teoreticky se může v EU jednat asi o půl milionu osob. Důležité je, že mezi chutí k teroristickému útoku a jeho uskutečněním zeje velká motivační propast. I mezi pěti procenty radikálně zaměřených osob je nakonec motivováno, nebo psychicky momentálně vykolejeno, k teroristické akci jenom minimum radikálů, kolem tří až pěti procent z onoho půl milionu motivovaných. Znamená to nejméně 20 tisíc potenciálních nejradikálnějších osob ochotných zabíjet v rámci EU. Lze to označit za konzervativní odhad. Průběžně se objevují různé kusé odhady: „Za bezprostřední bezpečnostní problém považujeme asi dva tisíce bojovníků Islámského státu, kteří vlastní schengenské pasy. Jeden z nich s francouzským pasem už například v květnu zaútočil na židovské muzeum v Bruselu, kde zastřelil čtyři lidi,“ uvedl v roce 2014 tehdejší český velvyslanec v NATO Jiří Šedivý. Ale tato čísla jsou jenom hrubě orientační, protože již v roce 2005 odborníci poukazovali ještě na znepokojující fakta: „V roce 2003 se v Německu nacházelo přibližně 30 950 islámských extrémistů a přibližně 3 000 z nich byly ochotny uchýlit se k násilí,“ píše se v článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu. (Vojenské rozhledy č. 3/2005) Koncem roku 2015 sociolog a generál v záloze Antonín Rašek upozornil: „Bezpečnostní experti uvádějí, že mezi muslimskou komunitou je zhruba pět procent radikálů, které komunita nedokáže příliš ovlivnit. A politické elity nenacházejí cesty, jak k tomu ostatní muslimy přimět.“ Zdůraznil, že nejde jenom o potenciální vrahy ve službách islamistů. Důležité je také muslimské zázemí teroristů. Zajímavé jsou i postřehy, proč se rozrůstá radikalismus: „U druhé a třetí generace děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.“ Obraz nebezpečí je známý, neschopnost politiků též Evropská hlásná trouba „EURACTIV Media Network pro Evropu“ vypotila následující bezobsažné prohlášení: „Několik klíčových vedoucích představitelů EU, včetně Francie a Německa, v úterý (10. listopadu) přislíbilo na minisummitu, že obnoví úsilí v boji proti islamistickému terorismu, a vyzvalo k reformě schengenského prostoru a opatření proti zahraničním bojovníkům. Po osobní schůzce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a rakouského kancléře Sebastiana Kurze v Paříži následovala videokonference s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, nizozemským premiérem Markem Ruttem, předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a předsedou Rady EU Charlesem Michelem. Francie a Německo se snažily zpřísnit hranice EU a odvrátit to, co Macron nazval „hrozbou terorismu“ poté, co podezřelí islamističtí radikálové během měsíce zabili v Paříži, Nice a Vídni osm lidí…“ Jak je možné, že v tisku vycházejí již léta reálné popisy problémů a prognózy toho, co nás skutečně čeká, respektive je již v běhu, a politici tyto informace míjí, jako by neexistovaly? Podobná pozorování, varování a proroctví vycházela i před 2. světovou válkou, nejen v článcích, ale i v knihách. Proč jsou média, především tzv. nezávislá, poslem reálných špatných zpráv a prognóz bez odezvy? Přitom varovné informace jsou reálné. Zdroje těchto dat je možné rozdělit do pěti skupin: 1) propagandistická produkce politiků, ale i islamistických skupin, 2) veřejné výstupy státních institucí, 3) svědectví a publikační činnost členů islámských skupin a očitých účastníků, 4) zveřejněná komunikace členů islámských skupin, 5) uniklé utajované skutečnosti. Německo je opět nebezpečnou zemí Nejzřejmější je situace v Německu (SRN), ačkoliv nejvíce obětí terorismu je ve Francii. Německo opět ohrožuje Evropu, jako v třicátých letech 20 století. Tentokrát nejde o důsledek napětí ve společnosti v důsledku hospodářské krize, které využili v 30. letech 20. století nacisté. Dnes je problémem bezpečnostní hazard, snaha německých politiků naprosto vše podřídit jediné věci – exportu zboží ze SRN do světa. Bez výroby pro export by Německo živořilo. Vyváží 50 procent své produkce do zahraničí. Snaha o intenzivní rozvoj průmyslu vedla dlouhodobě k zaměstnávání velkého množství Turků a benevolentnímu přijímání dalších cizinců. Taktně se o důsledcích zmiňuje článek „Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu“ (Vojenské rozhledy č.3/2005): „Ve Spolkové republice Německo byla vytvořena islámsko-teroristická síť s relativně bezpečnou strukturou. Z Německa byly řízeny přípravy k teroristickým útokům proti USA. Německo tak přestalo být jen místem odpočinku a ústupovým prostorem pro teroristy, ale stalo se také prostorem pro nábor a výcvik islámských bojovníků. Příčiny vysokého počtu islámských extrémistů v Německu, které přispěly k tomu, že se Německo stalo vyhledávaným útočištěm radikálních cizinců, jsou tyto: - dřívější liberální azylová politika, - chyby integrační politiky, - rozšiřující se agitace náboženských kazatelů. Německo je také jedním z cílových prostorů pro údery islámských extrémistů. Německé bezpečnostní orgány zmařily větší počet konkrétních příprav k úderům anebo úderům zabránily. Zmařené útoky teroristů zůstávají před veřejností utajeny a jsou oznamovány pouze mezinárodním odborníkům pro boj proti terorismu.“ Německo představuje problém i nadále, protože hrozí nebezpečí levicově-zeleného pro-migračního liberalismu skrytě nepřímo podporovaného průmyslovými korporacemi, které stále koketují s myšlenkou, že tím získají levné pracovní síly díky divokému příchodu migrantů. Nebezpečný naivismus využívaný islamisty ukazují například sociální demokraté (SPD). Po několika měsících handrkování se v únoru 2017 německá vládní koalice – křesťanských (CDU/CSU) a sociálních demokratů (SPD) dohodla na zákazu tzv. dětských manželství. Jenže, část SPD původně prosazovala, aby úřady proti dětským sňatkům nezasahovaly. To je jen krůček od tolerování práva šaría a dalších islamistických požadavků. Německo jako nejbližší soused České republiky představuje pro nás přímé nebezpečí. Z hlediska budoucnosti je vývoj v Německu nepředvídatelný. Migrační krize v roce 2015 to potvrdila. Připomeňme, že 6. prosince 2015 vydala ČTK zprávu, že německý vicekancléř Sigmar Gabriel vyzval Saúdskou Arábii, aby přestala podporovat náboženské radikály… „Musíme však dát Saúdům zároveň najevo, že skončila doba zavírání očí. Ze Saúdské Arábie jsou po celém světě financovány vahhábistické mešity. Z těchto komunit vychází řada nebezpečných islamistů,“ řekl Gabriel německému listu Bild am Sonntag. Neboť v květnu 2016 Německo oficiálně uvedlo, že eviduje nárůst nebezpečných islamistů v zemi. Tehdy Němci spočítali, že u nich je 497 islamistů s extrémistickými názory a 339 islamistů – sympatizantů s radikálním islámem a terorismem. Jak uváděla německá média, jednalo se zejména o poslední rok, během kterého do Německa přicestovali tito nebezpeční islamisté z Blízkého východu. Německý deník Die Welt citoval zprávu německého Spolkového kriminálního úřadu. Šéf Spolkového úřadu na ochranu ústavy (BfV) Hans-Georg Maassen koncem roku 2017 důrazně varoval před nebezpečím, jež znamenají islamistické ženy a děti, a to zejména ty, které se vracejí z bývalých bojových zón teroristických milicí Islámského státu (IS). V dubnu 2018 data Spolkového kriminálního úřadu (BKA) ukazovala, že v Německu se nachází zhruba 760 islamistů, které úřady považují za nebezpečné. Před pěti lety jich bylo asi 140. Z Německa odjelo 980 radikálů bojovat za Islámský stát. Islamistická scéna byla spočítána na celkem až 11 tisíc lidí, ale jenom minimum z nich bylo prý skutečně nebezpečných. V lednu 2020 německá policie zasahovala v Berlíně, Braniborsku, Durynsku a Severním Porýní-Vestfálsku proti čečenským islamistům. Důvodem je podezření z přípravy teroristického útoku, uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství v Berlíně. Razie 180 policistů se zaměřila na Čečence ve věku 23 až 28 let. Podle průzkumu z roku 2012 tehdy 72 procent německých Turků věřilo, že islám je jediná správná víra a 46 procent si přálo, aby jednoho dne bylo v Německu více muslimů než křesťanů. Turci jsou proto významnou pátou kolonou v Německu. Proto nepřekvapí, že turecký islamistický fašista a prezident Erdogan v březnu 2017 vyzval Turky žijící v Německu: „Zploďte ne tři, ale pět dětí, neboť vy jste budoucnost Evropy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-24 20:51:55

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz druhý: Kdo problémy podceňuje, má klidnější život

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu .2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Zastřelena byla čtyřiadvacetiletá Němka pracující v restauraci na Ruprechtsplatz. Dále jeden Rakušan a Rakušanka. Pro státní byrokraty bylo politicky příznivé, že došlo k úmrtí též jedenadvacetiletého muslima Nexhipa Vreneziho. Pro rakouské byrokraty byl, byť mrtvý, darem z nebe. Mrtvý Vrenezi, mladý muslim albánského původu, byl čtyřikrát střelen ve chvíli, kdy si šel před hospodu zapálit cigaretu. Byla to perfektní oběť – multikulturně jako vyšitá. Muslim a Albánec z rodiny pocházející z Makedonie zabil muslima a Albánce před vídeňskou hospodou. Podle byrokratů bylo možné lidem ukázat, že obětí nejsou jenom nevěřící psi z dekadentní rozmazlené EU, ale i muslimové. Ještě úžasnější bylo, že mezi zraněnými byl někdo z Afghánistánu – tedy muslim, a Bosny – téměř určitě muslim, tedy opět multikulturní oběti. Pro byrokraty to je ideální příležitost, aby odborníci přes PR ukázali, že došlo „jenom“ k ojedinělému teroristickému činu, za který mohou vyvrhelové z Islámského státu, tedy zlosynové odněkud zdaleka, prostřednictvím jednoho ťulpase. Nemá to tedy nic moc společného s protievropským postojem muslimů v neutrálních Rakousích.   Snaha zachránit úřední multikulturalismus je obrannou reakcí, která svazuje úředníky, nedovolí tvrdou (objektivní) interpretaci jednání cizinců v Rakousku, natož v celé EU. Výmluva s karikaturami Tzv. experti si usnadňují práci například tvrzením: „Islámský stát sice jako pseudostát na Blízkém východě zmizel, ale stále přežívá jako teroristická organizace.“ To napsala komentátorka listu Der Standard Gudrun Harrerová. Jenže, její tvrzení je na hranici pověry. V roce 2001, a v dalších letech, bylo módní za všechny islamistické nešvary obviňovat Al-Kaidu. Dnes to je Islámský stát a Al-Kaida je jenom doplňkovým sborem tajtrlíků s omezeným repertoárem. Ve skutečnosti Islámský stát (IS) a Al-Kaida, jsou jenom mezinárodně známá obchodní značka, jako třeba Viagra nebo Adidas. Jsou to jenom dvě z mnoha organizací vytvářející islámsko/islamisticko – politicko-ekonomickou internacionálu. Islamismus je dnes strategický politický směr využívající přirozené lenosti přetechnizované a v dostatku žijící euro-americké (atlantské) civilizace. Za Islámský stát se vydávají i různé místní skupiny, aby jejich akce měly patřičnou mediální odezvu. Islámský stát to samozřejmě nebude rozporovat, protože jde o další reklamu. Gudrun Harrerová popsala zjednodušený výklad událostí: „Nové hádky o karikatury z Charlie Hebdo – které stály život francouzského učitele, jenž chtěl se svými studenty probírat otázky svobody slova – představují pro Islámský stát příliš dobrou záminku, než aby si ji nechal uniknout,“ připomíná odbornice na Blízký východ nedávné útoky v Paříži a Nice. Jenže, omezila se jenom na momentální motivování hlupáků – podobně jako u teroristy z Vídně. Ve skutečnosti jakékoliv karikatury jsou dlouhodobě cíleně využívány programově po celém islámském světě k protievropské, respektive k protiatlantické civilizaci. Islám je politický agresivní využívající náboženskou legendu o Mohamedovi, který nebyl prorok, ale obchodník a později dobyvatel zastírající svou praxi náboženstvím. Jemně to před 14 lety naznačil Břetislav Tureček v Reflexu: „Mohamed si postupně podmanil celou Arábii – vojenskými výpravami, loupením, smlouvami, a dokonce i vlastními strategickými sňatky s Mekkánkami. Poté, co zjistil, že se nepohodne se židy, nařídil například přenesení svatyně, k níž se muslimové modlili, z Jeruzaléma do Mekky. K černému kameni, jehož obchodní význam tolik ležel na srdci někdejším Prorokovým nepřátelům z řad Kurajšovců. Sám Mohamed se ostatně do Mekky v lednu 630 po dohodě s Kurajšovci triumfálně vrátil. Za provolávání přítomných Alláhu akbar – Bůh je převeliký – na velbloudu sedmkrát objel Ka‘abu a pak se jal po dva týdny likvidovat ostatní symboly pohanských kultů. Našel řešení i pro křesťany a židy: podléhali dani z hlavy, za což se jim dostávalo ochrany. Nezpochybňoval proroky těchto náboženství, sám se jen považoval za posledního z nich, Chátam al-anbijá’a – Pečeť proroků.“ Takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze Nebezpečnou tendencí je, že veškeré úsilí muslima by mělo směřovat k šíření jeho víry. Henri Boulad, melchita, katolík východního obřadu a zároveň jezuita, jehož otec byl Syřan z Damašku a matka Italka, na webu vatikánského rádia varoval, že je propagována militantní verze islámu. Otec Henri Boulad působil rovněž jako rektor Jezuitské koleje v Káhiře, kde studovalo mnoho křesťanů i muslimů. Uvedl, že muslimové jsou většinou lidé velmi otevření, vlídní a umírnění. Ideologie představovaná ve školních učebnicích je však radikální – nastínil otec Boulad jádro problému. Každý pátek slyší děti v mešitě kázání, které je neustále burcuje: Kdo opustí muslimské náboženství, musí být potrestán smrtí, žena a nevěřící se nezdraví… a podobně. Naštěstí se tím lidé většinou neřídí, ale takzvaný umírněný islám je z ideologického hlediska hereze a jeho přívrženci nemají dostatečnou vážnost. Egyptský jezuita zdůraznil, že kořeny problému jsou historické. Korán obsahuje verše z Mekky a z Mediny. Ve verších z Mekky je Mohamedova řeč velmi otevřená, mluví o lásce, o židech i křesťanech jako o přátelích a o Bohu blízkému lidem. Jde tedy o smířlivé a vstřícné duchovní poselství. Když Mohamed za dramatických okolností opustí Mekku a zakládá Medinu, dochází ke změně. Z duchovního vůdce se stává hlavou státu, vojákem a politikem. Tři čtvrtiny dnešního Koránu jsou verše z Mediny, které vybízejí k válce, násilí a k boji proti křesťanům. V 9. a 10. století si muslimové tento rozpor uvědomili a pokusili se ho vyřešit. Výsledkem bylo rozhodnutí, že verše z Mediny ruší platnost veršů z Mekky. A nejen to. Súfismus, tedy duchovní a mystický proud islámu, byl odmítnut a zakázán. Celé knihovny v Egyptě a v severní Africe byly spáleny. „Bylo by tedy potřeba vrátit se k původním veršům, jež jsou pramenem, tedy k veršům z Mekky. Ty však byly zrušeny, a to činí z islámu náboženství meče,“ uvedl otec Boulad pro vatikánský deník L‘Osservatore Romano. Proto je odpor proti islámu v evropském prostoru intuitivně obranný. U karikatur Mohameda o žádnou urážku islámu nejde. Jde o politický kalkul. Máme co do činění s demonstrací síly a s jasným vypovězením války: Theo Van Gogh, Hirsi Ali, Salman Rushdie, dánské karikatury, pravidelně vyhlašované hrozby smrtí novinářům, vědcům, historikům a politikům, kteří se odvážili vyslovit na adresu islámu něco kritického. Jen tak mimochodem: Po nárazu letadel do dvou mrakodrapů WTC v New Yorku a jednoho křídla Pentagonu 11. září 2001 se objevila zajímavá karikatura v Íránu v jedněch místních novinách: Hořící budova WTC, dým se stočil do tvaru amerického dolaru. Tahle karikatura nikomu nevadila. Nebo se jukněme do roku 2007: Polský časopis Najvyzszy cas! otiskl karikaturu kancléřky Angely Merkelové, na níž šéfka vlády současné německé říše vypadá jako Adolf Hitler. Má na ní knírek a hnědou uniformu. „Fašismus Evropské unie v ofenzivě“ hlásá nápis. Nevím o tom, že by nějaký Němec kvůli tomu podřízl nějakého Poláka. Snaha bagatelizovat islamistickou agresi pomocí statistiky – nejen případ Schwarzenberg Snaha bagatelizovat nebezpečí islamismu a politického islámu má mnoho podob. Například Karel Schwarzenberg se vyjádřil po vídeňském útoku v německých médiích k teroristickým útokům v Evropě. Uvedl, že uprchlíci páchají zločiny, ale rozhodně odmítl, že by tyto incidenty přesahovaly počet zločinů, které páchají samotní Evropané. Schwarzenbergova argumentace je cíleně podvodná, protože se snaží odvést pozornost na kriminalitu obecně. Nejedná se o srovnání trestných činů domácího obyvatelstva a na druhé straně přistěhovalců a nových nelegálních migrantů. Schwarzenberg je manipulátor, protože otázka, kterou si měl položit, zní jinak: Kolik Evropanů střílelo od roku 2015 do roku 2020 na redakce nějakých novin nebo časopisu, kolik Evropanů zastřelilo nebo podřezalo někoho před synagogou nebo kostelem nebo útočilo střelbou na restaurace a bary? Kolik Evropanů se stalo sebevražednými atentátníky, kteří se vyhodí do vzduchu ve stanici metra a na letišti? Nebo kolik Evropanů vjelo náklaďákem cíleně do davu? To se od Schwarzenberga nedozvíte. V souvislosti s tím lze připomenout, že role islamistického terorismu v Evropě po roce 2000 je paradoxní. Je závažná a zároveň nepodstatná. Sice došlo k několika velkým teroristickým útokům, ale ve většině útoků šlo o činy jednotlivců. Statistiky jsou neúprosné – útok je málo; větší šanci zemřít má člověk při dopravní nehodě než v důsledku teroristického útoku. Přesto obavy veřejnosti jsou opodstatněné. Občasné teroristické útoky vzbuzují obavu z agresivního pozadí islámu. Typické je prosazování zahalování muslimských žen. Obránci tohoto muslimského zvyku argumentují tím, že například katolické jeptišky jsou též zahalené. V případě řádových sester ovšem jde o jejich specifické uniformy početně omezené skupiny osob v rámci evropské křesťanské kultury. Teroristické útoky představují jenom vrchol ledovce – jsou viditelnou odnoží neviditelného plíživého přebírání moci. Obava z terorismu je spojena s obavou z příchodu dalších nelegálních migrantů jako zvětšující se základny osob potenciálně netolerantních běžnou evropskou kulturu. Daleko nebezpečnější než jednotliví teroristé jsou nově příchozí nelegálně migrující muslimské ženy. Pomocí těhotenství vyrábějí další potenciálně nebezpečné osoby v rámci muslimské páté kolony v Evropě.   Pokračování článku vyjde ve středu 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}