Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-08-11 07:29:50

Gigantické plány, gigantické riziko. Kniha o Masajošim Sonovi ukazuje muže, který nemá v byznysu obdoby

Pokud jste někdy slyšeli o skupině SoftBank nebo kolapsu WeWorku a chcete vědět víc, pak si musíte přečíst první západní biografii Masajošiho Sona. Článek Gigantické plány, gigantické riziko. Kniha o Masajošim Sonovi ukazuje muže, který nemá v byznysu obdoby se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-11-14 11:16:35

Gigantické kolízia s asteroidom S2 vyhladila život na Zemi. No neskôr zohral kľúčovú úlohu pri jeho vzniku

Pred 66-miliónmi rokov na Zem dopadol asteroid Chixulub, ktorý ukončil vládu dinosaurov na tejto planéte a stal sa najznámejším asteroidom nielen vo vedeckých ... The post Gigantické kolízia s asteroidom S2 vyhladila život na Zemi. No neskôr zohral kľúčovú úlohu pri jeho vzniku appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-14 11:16:35

Gigantické kolízia s asteroidom S2 vyhladila život na Zemi. No neskôr zohral kľúčovú úlohu pri jeho vzniku

Pred 66-miliónmi rokov na Zem dopadol asteroid Chixulub, ktorý ukončil vládu dinosaurov na tejto planéte a stal sa najznámejším asteroidom nielen vo vedeckých ... The post Gigantické kolízia s asteroidom S2 vyhladila život na Zemi. No neskôr zohral kľúčovú úlohu pri jeho vzniku appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-14 11:16:35

Gigantické kolízia s asteroidom S2 vyhladila život na Zemi. No neskôr zohral kľúčovú úlohu pri jeho vzniku

Pred 66-miliónmi rokov na Zem dopadol asteroid Chixulub, ktorý ukončil vládu dinosaurov na tejto planéte a stal sa najznámejším asteroidom nielen vo vedeckých ... The post Gigantické kolízia s asteroidom S2 vyhladila život na Zemi. No neskôr zohral kľúčovú úlohu pri jeho vzniku appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-12-27 07:30:51

Gigantické baterie, obří výkon. Vlajkové mobily čeká příští rok mnoho vylepšení

Rok 2025 přinese větší baterie, úspornější procesory, vyšší výkon, bezpečnější čtečky otisků a voděodolnost i u levnějších telefonů.Přečtěte si celý článek: Gigantické baterie, obří výkon. Vlajkové mobily čeká příští rok mnoho vylepšení

Čas načtení: 2025-06-02 10:25:23

Vědci varují: gigantické zemětřesení v USA by mohlo vyvolat tsunami vysoké 305 metrů

Tichý oceán je zatím klidný. Pod jeho hladinou se však brzy může probudit síla, která rozmetá americké pobřeží. (Foto: Flickr / ilustrační) Vědci bijí... Článek Vědci varují: gigantické zemětřesení v USA by mohlo vyvolat tsunami vysoké 305 metrů se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-11-21 16:00:25

Známá krypto burza plánuje IPO! Cílí na gigantické ocenění

Největší událostí letošního roku v kryptoměnách možná nebude start nového tokenu ani žádný technologický upgrade. Do hry se totiž vrací veřejné úpisy akcií obřích krypto firem. Která společnost chce vstoupit na burzu? Článek Známá krypto burza plánuje IPO! Cílí na gigantické ocenění z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-12-17 13:00:08

Gigantické likvidace na krypto trhu! Bitcoin se propadnul pod 85 000 USD

Bitcoin klesl pod 85 000 dolarů a na trzích došlo k likvidacím za 600 milionů dolarů. Jakou roli v tom má Bank of Japan a co dalšího ovlivňuje krypto trh? Článek Gigantické likvidace na krypto trhu! Bitcoin se propadnul pod 85 000 USD z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-05-02 08:02:59

Končí zlatá éra farmaceutických akcií? Trh nabízí gigantické slevy

Farmacie ztrácí lesk kvůli regulaci cen léků v USA. Kde leží klíčové cenové úrovně u Novo, Lilly a AbbVie a co říkají tržby, dluh a dividendy? Článek Končí zlatá éra farmaceutických akcií? Trh nabízí gigantické slevy z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2026-06-10 11:47:16

SpaceX vstupuje na burzu. Proč a jak gigantické IPO Elona Muska otřese i fondy běžných investorů

Vstup SpaceX na burzu bude mít dopad na vše kolem. Ovlivní to i indexy a navázané fondy, vysvětluje portfolio manažerka společnosti Emun Anna Píchová. Článek SpaceX vstupuje na burzu. Proč a jak gigantické IPO Elona Muska otřese i fondy běžných investorů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2012-01-11 00:00:00

Návody: Jak si zdarma vytvořit PC s operačním systémem Linux?

MS Windows je nejrozšířenějším OS, který je možné pro PC získat. I přes to mnoho lidí tíhne vyzkoušet alternativy, které právě k tomuto počinu gigantické společnosti Microsoft existují. V dnešním návodu se tedy podíváme, jak na to, jak si zdarma vytvořit funkční PC s operačním systémem Linux. Výběr ...

Čas načtení: 2009-01-01 06:00:00

Google SketchUp – modelování 3D objektů nebylo nikdy snažší

Úvod Určitě se mnohým z vás někdy zachtělo vytvořit si svůj vlastní 3D model, avšak až doposud bylo hledání ihned pochopitelného programu pro tvorbu 3D modelů marné. SketchUp pochází z dílen gigantické a navíc velmi populární společnosti jménem Google, stojící například za vyhledávacím „enginem“ (z ...

Čas načtení: 2022-09-16 07:04:28

Intenzivní gama záření v blízkosti Mléčné dráhy pochází z roztrhané trpasličí galaxie

Ze středu naší galaxie vycházejí dvě gigantické bubliny gama záření, každá se táhne do vzdálenosti až 25 tisíc světelných let. Dostaly pojmenování Fermiho bubliny - podle družice, která je v roce 2010 objevila. Jejich součástí je také tzv. Fermiho kokon, který se nachází v jižní bublině. Astronomové původně předpokládali, že tento kokon pochází z předchozí aktivity supermasivní černé díry v jádru galaxie. Nový výzkum ale ukazuje, že jeho původcem jsou neutronové hvězdy z drobné galaxie Sagittarius dwarf.

Čas načtení: 2011-02-09 00:00:00

Nail'd - Nebezpečné závody na motorových vozidlech

Máte chuť na nějakou příjemnou akrádovku, ve které se můžete prohánět opravdu obrovskou rychlostí, užívat si opravdu gigantické skoky, a to všechno v terénu na čtyřkolce nebo terénní motorce? Pak by vás mohla zaujmout tato nová hra z dílen studia Techland! Žánr opravdu ryze arkádových závodních her ...

Čas načtení: 2010-04-06 06:00:00

God of War 3: Bohové, třeste se!

Olympští bohové se opět po dlouhé době setkávají s velkým problémem. Přichází totiž vyvrcholení božské série God of War. Kratos, jakožto zosobnění moci a síly samotného Dia, opět putuje na horu Olymp. Tradičně uvidíte neuvěřitelné a doslova gigantické souboje řeckých bohů a Titánů, mezi nimiž se bud ...

Čas načtení: 2022-07-20 08:59:44

Chaos v tropickém nikoliv-zrovna-ráji

Srí Lanka čili Cejlon čili Taprobané se v posledních dnech nachází ve stavu naprostého chaosu. Životní úroveň obyvatelstva se propadla, elektřina funguje sporadicky, pohonné hmoty nejsou, zásobování potravinami je ohroženo a prezident Radžapaksa uprchl ze země před davy lačnícími po jeho hlavě. Zní to jako klasický příběh z rozvojové země ovládané diktátorem, ale povrchní podoba klame. Tento druh ekonomické krize, která odstartuje národní revoltu, není pro současnou jižní a jihovýchodní Asii zrovna typický. Většina států v regionu se vyvíjí celkem slibně i přesto, že epidemie covidu-19, propad turistiky a další problémy nedávných let je postihly stejně jako Srí Lanku. Indie je sice poněkud neuspořádaná jako vždycky, ale zřetelně hospodářsky roste. Bangladéš si vybudoval silný textilní průmysl, který je obvykle první vlaštovkou plošné industrializace. Thajsko a Malajsie zbohatly natolik, že se zařadily do kategorie zemí s vyššími středními příjmy a Indonésie se je snaží dohnat. Singapur je vysloveně rozvinutý stát. Ve vyslovených hospodářských problémech se z nedalekých států koupe jenom Myanmar (Barma), kde sedí vojenská junta na trůnu z bodáků, ale i tady srovnání se Srí Lankou nesedí. Srí Lanka je totiž demokracie, sice nedokonalá (která je dokonalá?), ale přece. Měla by být schopna ty nejhorší vládce odstraňovat ve volbách. A přesto je současná katastrofální situace důsledkem dlouhodobého vládnutí rodinného klanu Radžapaksů, který byl do svých funkcí opakovaně zvolen (2005, 2010, 2010 podruhé, 2019, 2020) a který se s přestávkami drží u moci už skoro dvacet let. Pokud je mi známo, volební mechanismy na Srí Lance přiměřeně fungují – nikdo nepálil voličům paty ani jim nevyhrožoval gulagem pro případ, že by nechtěli hodit hlas nějakému konkrétnímu kandidátovi. Úplatky a švindly nepochybně jsou, ale asi ne ve větším rozsahu než v onom nedalekém Thajsku a Malajsii, které jsou přitom ekonomicky o hodně silnější. (Říkám „asi“, protože toto se opravdu těžko exaktně měří.) Stojí za to se na Srí Lanku podívat blíže. Kdyby jenom pro to, že podobné tendence v menším měřítku by jednoho dne mohly nastat i u nás v Evropě. Pozor na politické dynastie Jak už řečeno, Radžapaksové vyhráli volby hned několikrát. Úmyslně o nich mluvím v množném čísle, protože rodinný charakter jejich strany je srílanskému voliči dobře známý. Po každém volebním vítězství kolonizovala rodina Radžapaksů nejvyšší pozice ve státě stylem „škatulata, hejbejte se“. Zkuste si sednout k Wikipedii a nakreslit podle jejích údajů na papír graf, kdy byl kdo z nich prezidentem, premiérem, ministrem obrany atd. Bude to velkolepá mazanice. První varování: politické dynastie nejsou úplná výjimka ani v západním světě – viz Bushové, Clintonové nebo Kennedyové v USA, Trudeauové v Kanadě; také současná předsedkyně EK Ursula von der Leyen je dcerou významného politika CDU. (S klesající porodností ve vyspělém světě je ovšem nepravděpodobné, že by se někde u moci vyskytovalo šest bratří naráz.) Dědění politických, a dokonce i akademických funkcí je oblíbený problém na jihu Evropy, s tradicí sahající až někam do starověku. Státy jako Itálie a Řecko proti nepotismu přijímají (nepříliš účinná) opatření. Srílanští Radžapaksové jsou samozřejmě extrém, ale měli bychom si na to dávat pozor i u nás. Pokud se vám z billboardů podbízí nějaký syn či dcera s velkým jménem, zvažte dvakrát, zda chcete tento rodinně-politický model posilovat svým hlasem. Vydržovat si bílé slony Pojďme dále. Vláda Radžapaksů byla charakteristická nejen kleptokracií, ale i utrácením, které si srílanská ekonomika nemohla dovolit. Šetřivý politik je málokdy populární, na světě je jen několik málo států, kde by slib „nebudu moc utrácet“ byl pro voliče přitažlivý (i v EU je „spořivá čtyřka“ ve výrazné defenzivě). Příkladem, na kterém se toto ilustruje, může být nový přístav ve městě Hambantota. Srí Lanka coby ostrovní stát potřebuje přístavní infrastrukturu, ale až donedávna to znamenalo jeden velký přístav v hlavním městě Colombo. Je to „holt” jen Srí Lanka, a ne nějaký ekvivalent Německa nebo Číny, které chrlí průmyslové produkty po milionech tun a potřebují k jejich vývozu gigantické přístavy typu Hamburku, Rotterdamu nebo Šanghaje. Srí Lanka vyvážela hlavně oblečení a zemědělské produkty, například čaj, a v objemech, na které stačil i přístav středních rozměrů. Radžapaksové se ovšem pustili do stavby přístavu nového, v městečku Hambantota, a navíc na dluh (jak jinak). Byl to přesně ten druh projektu, kterému se v anglické hantýrce říká white elephant, podle staré tradice královských dvorů vydržovat si extrémně drahé bílé slony. Ačkoliv se myšlenka na stavbu Hambantoty přetřásala už dlouho, všichni potenciální investoři si ji vyhodnotili jako neperspektivní – až na Čínu, která do ní nalila peníze, ovšem s vysokým úročením. O několik let později se Srí Lanka dostala do dluhových problémů a levně pronajala nový přístav na 99 let – inu, Číně. U městečka Hambantota ještě chvíli zůstaneme, protože nový přístav není jedinou pochybnou novostavbou, která tu stojí. Vzniklo tu například obří kriketové hřiště, které má mnohonásobně více sedadel (35 tisíc) než samotná Hambantota obyvatel (něco přes osm tisíc). Také je tu nové dvanáctipatrové kongresové centrum s koncertní halou. Mimochodem, klan Radžapaksů pochází z … Hambantoty. To je překvápko, že? Varování druhé: přemrštěné infrastrukturní projekty, které mají posloužit jako pomníček určitého politika nebo symbol toho, jak dobře se o region „stará“, jsou občasným problémem i v Evropě a v Americe. Aljašský projekt mostu nikam (Bridge to Nowhere), kolem kterého zuřily politické bitvy mnoho let, než byl zrušen, letiště duchů na jih od Madridu, skotský parlament… A střední a východní Evropa v tomto nemá žádnou výjimku. Maďaři budou znát velký fotbalový stadion v Orbánově oblíbené vesnici a domácí čtenáře tímto upozorňuji na jihočeské mezinárodní letiště, jehož hospodářská hodnota je v nepříliš hustě zalidněném kraji jednoznačně záporná a jehož terminál posloužil na jaře aspoň jako ubytování běženců z Ukrajiny, protože tam nikomu a ničemu nepřekáželi. Naštěstí se většinu takových bílých slonů podaří zarazit včas. Teď nepotěším některé příznivce současného prezidenta, ale projekt kanálu Dunaj-Odra-Labe považuji za českou Hambantotu a jsem rád, že od pozdního středověku, kdy byl zvažován poprvé, se do něj žádná vláda nepustila, ani královská, ani císařská, ani republikánská. Evropa si dává vlastní gól Dalším zajímavým příběhem z doby vlády Radžapaksů je nucený přechod na bio (organické) zemědělství. Jednoho krásného dne se zkrátka stalo to, že vláda vyhlásila zákaz dovozu chemických hnojiv z ciziny. Vzhledem k tomu, že Srí Lanka nemá dostatek chemického průmyslu k tomu, aby si dostatek hnojiv vyrobila sama, znamenalo to de facto nucený přechod na bio zemědělství ze dne na den. Což by samo o sobě byl problém, i kdyby na to země měla; takové přechody se i v daleko bohatších státech a na daleko bohatších farmách plánují několik let dopředu. Srí Lanka na to navíc neměla, což bylo podle všeho i samotným důvodem k vyhlášení onoho geniálního zákazu. Radžapaksové se zkrátka snažili ušetřit tvrdé valuty, které jsou k nákupu hnojiv na mezinárodním trhu potřeba, a dospěli k názoru, že když se zemědělci po staletí obešli bez nich, jistě to zvládnou i teď. Ano, po drtivou většinu své státní existence (a že je to stát s velmi starou tradicí) fungovala Srí Lanka bez hnojiv … jenže taky měla zhruba jeden milion obyvatel, kdežto dnes, po klasické populační explozi ve druhé polovině dvacátého století, jich má dvacet dva milionů. Důsledek: akutní nedostatek základních potravin, jako je rýže. Varování třetí: motivace v Evropě může být jiná, ale následky podobné. Náš malý, milý Green Deal za pouhý bilion eur, kombinovaný se zcela zbytečným odstavováním jaderných elektráren v Německu, byl problémem už před válkou na Ukrajině. Teď, když zuří, musíme počítat s nedostatkem energie. Evropa je mnohem bohatší než Srí Lanka, takže to nějak vstřebá, aniž by von der Leyenová musela prchat z vlastního sídla, ale stejně jde o spektakulární vlastní gól. Tím nechci říci, že ekologické iniciativy jsou absurdní samy o sobě – nikdo by asi nechtěl žít v „rakovinné vesnici“ jen proto, že je to levnější. Ale lze je uskutečňovat konzervativně nebo naopak hazardérsky. A to, že politici na špičce EU před pár lety poslechli mladou Grétu a její požadavek „chci, abyste propadli panice“, přispělo k dnešní neutěšené energetické situaci. Panika je přesně ten duševní stav, který je nevhodný pro dělání strategických rozhodnutí. Pokud tón debaty určují apokalyptické vize, o zbrklá a nestabilní řešení je víceméně postaráno. Naštěstí aspoň ty odstavené uhelné elektrárny ještě nikdo nezbořil, takže je lze nouzově zapnout…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-28 14:12:11

Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury a dřevostaveb

Pražská Galerie Jaroslava Fragnera otevře 14. ledna výstavu s názvem A Heart of Wood, na představí tvorbu v mezinárodním měřítku vysoce respektovaného švédského ateliéru White Arkitekter. Ten se systematicky věnuje ekologicky a sociálně udržitelné architektuře s využitím dřeva jako významného obnovitelného materiálu a jako jeden z prvních se přihlásil k výzvě navrhovat a realizovat do konce dekády uhlíkově neutrální stavby. V roce 2016 ateliér vyhrál soutěž na kulturní centrum a postavil dvacetipatrovou budovu, novou dominantu pětatřicetitisícového města Skellefteå v severním Švédsku. Sara Kulturhus je jednou z nejvyšších dřevěných výškových staveb na světě. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera se soustředí zejména na toto nové kulturní centrum, které vzbudilo zájem a uznání již během realizace. Stavba vznikla přímo ve středu města známého zejména těžbou zlata a spojuje v sobě řadu funkcí: divadlo, muzeum, uměleckou galerii, veřejnou knihovnu, konferenční centrum a hotel. Budova je postavena především ze dřeva z regionálních lesů. Solární panely a další účinné energetické systémy rovněž přispívají k minimalizaci uhlíkové stopy. Výstava A Heart of Wood (tj. srdce ze dřeva) nabízí nejen pohled do inovativního stavebního procesu, ale představuje také mnoho podob využití této gigantické dřevostavby včetně společenských a kulturních budov. Snahou municipality těžařského města i architektů bylo navrhnout Sara Kulturhus tak, aby se stal přátelským prostorem pro všechny obyvatele bez ohledu na jejich dosavadní zájem o kulturu. Vítá zájemce o kulturní vyžití na úrovni regionální, národní i mezinárodní, a zároveň je také výjimečnou ukázkou udržitelné architektury. Hlavním cílem architektů bylo poukázat na možnosti použití dřeva jako konstrukčního materiálu pro složité výškové budovy v rámci udržitelné výstavby. Různorodý program si vyžádal řadu inovativních konstrukčních řešení při zapracování nejrůznějších požadavků, od flexibility přes akustiku až po celkovou statiku. Architektonický návrh umožnil, aby nosná konstrukce vznikla bez betonu, což výrazně urychlilo dobu výstavby a zcela zásadně snížilo uhlíkovou stopu. Atelier White Arkitekter, který založil v roce 1951 Sidney White, dnes patří mezi přední skandinávské architektonické kanceláře a zaměstnává téměř 800 lidí v pobočkách ve Švédsku, Norsku, Velké Británii, Německu, Kanadě a východní Africe. Zabývá se zejména udržitelnou architekturou, urbanismem, krajinářskou architekturou a interiérovým designem. Ateliér vnímá své poslání v uskutečnění udržitelného života prostřednictvím architektury. Na výstavu White Arkitekter naváže tématem dřevostaveb a udržitelnosti od května výstava American Framing, která byla s úspěchem prezentována v Benátkách, a v létě také tradiční Landscape festival, jenž se po dvouleté pauze přesune opět do Prahy. Více informací najdete na www.gjf.cz.

Čas načtení: 2021-03-22 11:54:22

0,001 je víc než 0,000002, ale stejně by více pomohl půllitr Kozla zadarmo…

O tom, jak při rozhodování psychologie vítězí nad matematikou. Petr Koubský, můj onehdá velmi laskavý a trpělivý šéfredaktor z již zaniklého časopisu 067.cz, napsal pro Deník N článek o vakcíně AstraZeneca: Rozhodnutí, zda se nechat očkovat vakcínou AstraZeneca, je snadné: 0,001 je víc než 0,000002. Nemám tam předplatné, takže provedu něco, co obvykle považuji za hřích: „odpíchnu“ se od prostého začátku textu, který je ještě vidět široké veřejnosti i bez placení. Ale on ten začátek vlastně jako základ pro volnou reakci stačí. Souhlasím s tím, že 0,001 > 0,000002, tak i s praktickým důsledkem této nerovnice: člověk, který chce předejít vlastní infekci, by měl po AZ vakcíně skočit jak Dominik Hašek po letícím puku. Přesto si ale myslím, že to rozhodování pro lidi ani pro úřady snadné není, protože do celého procesu vstupuje psychologie, a že snazší by opravdu bylo nabídnout jim nějaké to pivo zdarma. (Navrhoval jsem Pilsner, Petr mě upřesnil na Kozla …) Případně pizzu, pokud jim pivo nechutná. Očkovací centrum Corleone by o zájemce nouzi nemělo. Vcelku nepochybuji, že starý moudrý havran jako on nebude následujícími úvahami překvapen, ale stejně stojí za to je sepsat. Vnímání čísel versus vnímání reálných příběhů Lidé jsou nejlepší v tom, chápat intuitivně čísla zhruba tak od jedné do sedmi. Vezmete-li hrst kávových zrnek a hodíte je na stůl, sedm ještě dokážete na první pohled odlišit od šesti. Ale jedenáct už vypadá skoro stejně jako dvanáct a pětadvacet od šestadvaceti je na první mrknutí nerozeznatelných. To je takříkajíc náš přirozený stav. Po absolvování běžné školní docházky se naše pole vnímání čísel poněkud rozšíří, ale pořád je trochu omezeno tím, s čím se setkáváme ve svém běžném životě. Vzhledem ke kupní síle koruny tedy čísly do zhruba 10 milionů, což je řádově cena běžného domku v Praze nebo hezké vilky daleko od Prahy. Nad touto mezí se „v pravidelném provozu“ pohybuje jen málokdo. Praktickým důsledkem je, že velmi malá i velmi velká čísla se nám poněkud duševně vymykají. To je asi jeden z důvodů, proč se i gigantické státní dluhy dneška berou tak klidně a samozřejmě. Ne proto, že by ti lidé nahoře byli tak odvážní nebo stoičtí, ale proto, že jsou to hausnumera, která dávno opustila sféru představitelného, takže je nezneklidňují. Představit si, kolik skutečně dluží dejme tomu taková Itálie, k tomu lidský mozek zkrátka není stvořen; mimo jiné je to víc eur, než kolik má onen lidský mozek vůbec neuronů! (Pokud by vás zajímalo, kolik konkrétně, tak 2,5 bilionu eur versus 100 miliard neuronů.) Podobný problém je u velmi malých čísel. Rozdíl mezi 0,001 a 0,000002 je ve skutečnosti dramatický, ale začne být jasný až v momentě, kdy jej přeformulujeme: jedno to číslo je 500x větší než to druhé. Pokud si ponecháme původní decimální zápis, nebo pokud si obě čísla vyneseme na běžnou číselnou osu, budou se jevit podobně malá a bezvýznamná. U takových těžko představitelných čísel pak člověk intuitivně opouští sféru exaktnosti a kotvou mu začnou být osobní příběhy. Pokud v novinách či na sociálních sítích rozmažou případ nějaké mladé zdravotní sestry se dvěma dětmi, která po očkování zemřela apod., zafixuje se spíš na ni. Dokonce i kdyby se pak ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak. Toto je stará známá manipulativní technika a používá se i v jiných souvislostech. Nelichotivě se jí říká háelpéčko (hluboký lidský příběh) a jestli si ještě pamatujete, jak roku 2015 byla fotka utopeného Alana Kurdiho všude, tak je to postup ze stejného hrnce. Příběh jednoho dítěte měl převrstvit realitu dalších statisíců, kterým bylo 18+, pocházeli odjinud a dorazili do Evropy nejen živí a zdraví, ale i plní energie, například k potyčkám s maďarskou policií na uzavřených hraničních přechodech. No, tak teď tu samou manipulativní techniku používají antivaxeři a velká média se diví, aniž by byla ochotna přiznat, že v tomto sehrála roli učitelů nebo aspoň vzorů, jak se to dělá. Tíha rozhodování Existuje myšlenkový pokus na rozhraní psychologie a etiky, kdy řeknete lidem, že stojí u výhybky a mají možnost ji přehodit. Po trati se řítí tramvaj a ke kolejím jsou přivázáni lidé. Pokud nic neuděláte, sešrotuje jich několik. Pokud výhybku přehodíte, bude oběť jenom jedna. Tento pokus má spoustu variant a jejich výsledky se od sebe značně liší, ale společným prvkem je to, že určitá část lidí se té výhybky odmítne dotknout. Být pasivním svědkem katastrofy je pro ně přijatelnější než aktivně se do ní zapojit, a to i za cenu toho, že skrze jejich nečinnost umře o hodně víc lidí. Tentýž problém si dost možná kultivujeme i ve veřejné sféře. Už v dětství se člověk seznámí s principem „kdo to poslední držel v ruce, ten to rozbil“, běžně uplatňovaným ze strany učitelských či vychovatelských autorit. Jako dospělí jsme si na sebe vymysleli – často pod tlakem povrchně pozitivních kampaní typu boje proti korupci – zákony, podle kterých je bezpečnější něco neudělat, razítko nedat, veřejnou soutěž neuskutečnit, žádost zamítnout atd., protože hrozba trestního stíhání je v takovém případě daleko menší, než když rozhodnete pozitivně a o rok později se ukáže, že vítězná firma přešvihla rozpočet apod. Bezpečnější je zkrátka zůstat pasivní a nechat věci tak, jak jsou. (Jako určitá forma obrany proti ctižádostivému poručíku z hospodářské kriminálky se osvědčilo papírování, papírování, a ještě větší papírování. Ale to zase podvazuje schopnost rozhodovat rychle a s neúplnými informacemi.) Křečovité rozhodnutí kolem AstryZenecy, kdy několik velkých evropských států naráz pozastavilo očkování, pak může být jen specifickou formou „nesahání na výhybku“. Pandemie jede stejně jako ta tramvaj, s úmrtími na JIPkách už se hodně lidí nějak smířilo a vnitřně si to zracionalizovali (vždyť jsou to jen staří tlouštíci, mě se to netýká), část jim dokonce odmítá uvěřit vůbec. Kdežto úmrtí po aktivní aplikaci nějakého medikamentu působí psychologicky jinak, a to bohužel i tam nahoře, kde by vlastně správně měli sedět lidé rozhodující se hlavně podle čísel. Jenže politika není jen o číslech a pokud takový vrchní úředník zjistí, že na druhé koleji je také přivázaný nějaký ten člověk, bojí se přehodit pomyslnou výhybku. Mohl by si tím zničit dlouho budovanou kariéru, a ještě se navíc stát terčem masivního shitstormu na internetu. O dva dny později zaveslovaly ty samé státy zpět, ale zase: psychologie je něco jiného než matematika a následky tohoto „prudkého cuknutí sem a tam“ na ochotu evropské populace nechat se očkovat bohužel budou značné. Zní to cynicky, ale v téhle situaci by opravdu bylo nejjednodušší nabídnout lidem ke každé dávce nějaké to pivo a pizzu zdarma. Samozřejmě, v našich podmínkách by to skončilo tak, že by tu pizzu dodávala firma bez zaměstnanců sídlící na Britských Panenských ostrovech… Víte co, raději na to zapomeneme.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-05 13:16:00

Evropa mlčí k dění v Iráku

Prvního října vypukla v Iráku mírová vzpoura mladé generace, která ji pojmenovala Revoluce důstojnosti. Dne 25. října se proměnila v celonárodní povstání, jež vystavilo úmrtní list pro státní moc politického islámu. Současně vydalo rodný list pro novorozený řád. Jeho jméno je „Má vlast Irák“. Na centrálním Náměstí Tahrír v Bagdádu vidíme každý den a každou noc protestní masová shromáždění. Tento exotický karneval je plný paradoxů – hudba, zpěv a štěstí na jedné straně a slzy, pláč, nářky, smutek, zranění a mrtví na straně druhé. Na bezbranné protestující nepřestávají střílet vládní bezpečnostní síly společně se šíitskou proíránskou milicí zabarikádované na nedalekém Mostu republiky, který vede k vládní čtvrti, tzv. Zelené zóně. Vzduch páchne slzným plynem, gumovými projektily a ostrou střelbou. Všichni nosí na ústech ochrannou roušku. Všichni nesou iráckou vlajku jako sjednocující symbol všeho lidu. Národ již překročil limit strachu.   Masové rozhořčení panuje nejen v hlavním městě Bagdádu, ale i v desítkách dalších měst na jihu a středu země. Miliony občanů se připojily k tomuto hnutí, celé rodiny včetně dětí. Obdivuhodná je přítomnost žen. Povstání má všechny atributy revoluce. Přesto není jasné ani pochopitelné, proč většina sdělovacích prostředků a médií doposud nepřenáší tuto jedinečnou událost v zasloužené míře, česká média nevyjímaje. Dále se podíváme na povstání z různého úhlu pohledu. ̶      Je to ryze občanské, civilní, sekulární nenásilné masové hnutí. Je to trans náboženské, trans národnostní a trans etnické povstání. Požaduje právní stát – demokraticky institucionální stát. Zneplatňuje islámské sektářství, míněno šíité versus sunnité. ̶      Povstání zavrhuje nejvyšší šíitskou autoritu, míněna je „náboženská Almardža'ia“ (arabsky: Almardža'ia al-Dínija المرجعيه الدينيه), a rovněž nejvyšší sunnitskou instanci, tzv. velkého muftiho Iráku (arabsky: mufti al-Diár al-Iraqia مفتي الديار العراقيه). Žádá ukončení jejich vměšování do politických, ekonomických a státních záležitostí. Připomeňme, že tzv. „náboženská Almardža'ia“ je nejvyšší šíitský náboženský institut, oprávněný vydávat fetwá (arabsky فتوى, nábožensko-právní dobrozdání) a jiná nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických, společenských a všeho světského života. V českém právním zákonodárství by mohlo odpovídat Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovaná osobnost tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky: آيه الله العظمى) Ali Sistání. Je to nejvyšší šíitský představitel v Iráku, který pobývá v posvátném městě Nadžaf. ̶      Povstání chce zakázat náboženské politické strany, a ústavně je vyloučit. ̶      Povstání chce rozpustit šíitské ozbrojené milice. Zbraně musí být výlučně v rukou státu. ̶      Povstání klade důraz na národní identitu a patriotismus. Je to vidět v heslech demonstrantů: „Žádám vlast“ (arabsky: Nuríd watʼan نريد وطن), „Kráčím si vzít svá práva“ (arabsky: Názil áchith haqi نازل آخذ حقي) a „Nikdy ponížení“ (arabsky: Hejhát lil- methele  هيهات للمذله). ̶      Islámský režim ajatolláhů v Íránu uchovává nepřátelství ke státní svrchovanosti Iráku a sekulární svobodné irácké společnosti. Obyvatelstvo reaguje na toto nepřátelství různě, třeba právě zahájenou celonárodní akcí bojkotu íránské zboží a výrobky. ̶      Povstání je mírové. Dokládají to tisíce záběrů a videí na internetu. Násilnosti, které se udály, byly spontánní reakcí některých demonstrantů na surové a krvavé útoky vládních bezpečnostních sil a ozbrojené šíitské milice na bezbranné demonstranty. ̶      Povstání chce odstavit establishment rodinných rodů a kmenů, tzv. almardža'ia al-A'šáiria (arabsky: المرجعيه العشائريه), a ukončit jejich anti-civilizační společenský úzus. Chce skoncovat s praktikovaným kmenovým kodexem zásad a zvyklostí ve společnosti, často uplatňovaném jako náhrada za celonárodní občanský zákoník. ̶      Za povšimnutí stojí to, že nejsou vidět hesla proti Spojeným státům, Británii, Evropské unii, Izraeli a dalším státům kromě Íránu. Středověký íránský režim duchovenstva nemůže připustit, že v sousední zemi s převážnou většinou šíitské populace vznikne otevřená kulturní společnost, která se vysloví k evropské liberální civilizaci respektující svobodu myšlení, svobodu projevu a lidská práva. Takový řád v sousedství znamená existenční nebezpečí, protože by se mohlo vzchopit národně osvobozenecké hnutí v teritoriu al-Ahwaz (Chuzestan) sousedící s Basrou na jihu Iráku. Arabská populace v al-Ahwaz, která je íránským režimem surově potlačená, má hodně společného s arabským obyvatelstvem na jihu Iráku. Může se nezadržitelně probouzet národní vědomí a touha po nezávislosti.    Podívejme se na pár rysů protistrany. ̶      Irácký státní systém si ideologicky osvojuje politický islám. Je založen na spojenectví duchovních a politického establishmentu. Šíitské duchovenstvo v posvátných městech Nadžaf a Karbalá představuje morální pláštík pro vládu. Rovněž je ale politickým lídrem a „dirigentem orchestru“ v Bagdádu. Působí nejen jako rádce, ale jako organizátor státního vývoje. Je to de facto prvotní „tvůrce rozhodnutí“ v zemi. Centrální vláda je často označována – jazyky šíitských duchovních – jako „vláda Hussaina“. To reflektuje skutečný sektářský stav věci. Nicméně, provládní sunnitští politici pojmenovaní rovněž jako „proíránští sunnité“ pomáhají udržovat sektářský šíitský systém. Za tuto vstřícnost získávají podíl na státní moci, tedy podíl na rozkrádání státního majetku a veřejných statků. Docela to připomíná časy středověku v Evropě. ̶      Irácký státní systém je rasisticky orientovaný proti vyznavačům jiné než šíitské islámské víry. Nenávist padá bez výjimky na všechny spolu žijící národy, národnostní menšiny a etnicko-náboženské komunity či jiné víry – na Sunnity, Kurdy, křesťany, Jezídy, Asyřany, Turkmény, Armény, Mandaovské Sabiany, Šabaky a Cirkasany.  ̶      Státní moc je skvrnou Iráku a civilizovaného světa. Uveďme jen seznam zásadních tří průšvihů: první je pašování ropy, druhý je konfiskace či násilné odejmutí státních i soukromých nemovitostí ve prospěch duchovních a politických hodnostářů a ve prospěch vládních náboženských stran a ozbrojených šíitských milicí a poslední třetí je kontraband, tj. zboží ilegálně přepravované přes celní hraniční přechody. Ekonomické ztráty jsou gigantické a nelze je jednoduše vyčíslit. Předseda vlády, ministři, prezident, parlament ztratily veškerou důvěryhodnost ve veřejném mínění národa. Proto jejich odchod není již předmětem jednání.  Položme si na závěr dvě důležité otázky. První zní: Spojené státy a Írán jsou enormně angažované v Iráku. Jaké jsou tedy jejich postoje k dnešní situaci? Podle všeho se prezident Trump zajímá o Irák především ze dvou důvodů. Prvním je, že Irák je pro něj doposud ztrátovou transakcí, tedy že americké finanční a lidské ztráty invaze do Iráku v roce 2003 nejsou refundovány. Druhým důvodem je, že o hegemonii nad Irákem bojují Spojené státy stejně jako protihráč Írán. Pro Írán, který značně trápí americké ekonomické sankce, představuje Irák otevřené brány do světa a ze světa. Obchází nejen obchodní sankce, ale i vojenské tabu – míněn je přesun íránských Revolučních gard a jiných proíránských milicí a těžkých zbraní včetně obávaných ničivých raket do Sýrie přes Irák a do rukou Hizballáhu v Libanonu. Irák představuje pro íránský režim ajatolláhů doslova otázku života a smrti. Iráčtí vládnoucí představitelé – duchovní i politici – jsou loajální Íránu, nezřídka mají íránské občanství. Takže irácký režim je plně proíránský a plně v jeho rukách. Není divu, že demonstranti provolávají „Írán pryč, pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ (arabsky: ايران بره بره بغداد تبقى حره). Druhá otázka zní: Jak se může probíhající povstání dotýkat České republiky, eventuálně Evropské unie? Je známo, že zhroucení klidu a bezpečí vždy přináší s sebou instinktivní lidský strach o život. Lidé reagují tak, že začnou utíkat z místa konfliktu či války. V daném případě pak směrem do Turecka, do Evropy, do České republiky. Proto je žádoucí, aby Evropská unie vstoupila do dění včas – teď. Proto ve vlastním zájmu nechť se Evropa zajímá o Irák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}