EUR 24,170 || 
JPY 13,041 || 
USD 20,888 || Vím, že Arménie není Rusko. Ale zaplaťpánbu za jakýkoli Putinův volební debakl!
Čas načtení: 2024-09-21 17:44:00
Srabe, odstup. Pod šéfem ODS Fialou se zakývala židle
Drtivý volební debakl vládních stran v mnoha českých krajích, kde strany vládní pětikoalice leckde předběhlo opoziční ANO expremiéra Andreje Babiše až o desítky procent, vede k výzvám pro předsedu vlády Petra Fialu (ODS), aby z toho vyvodil osobní zodpovědnost. „Normální by bylo po takovém výprasku nabídnout rezignaci, nebo ji rovnou podat,“ zaznívá směrem k Fialovi. „Kdo ještě doufal, že příští rok pětikoalice obhájí většinu ve Sněmovně, tak po dnešku už můžete přestat i doufat,“ vzkazuje pak kabinetu profesionální volební sázkař Michal Sirový. „Blíží se čas přepřahat,“ zní přímo uvnitř ODS.
\nČas načtení: 2024-09-21 19:16:47
Drtivý volební debakl vládních stran v mnoha českých krajích, kde strany vládní pětikoalice leckde předběhlo opoziční ANO expremiéra Andreje Babiše až o desítky procent, vede k výzvám pro předsedu vlády Petra Fialu (ODS), aby z toho vyvodil osobní zodpovědnost. „Normální by bylo po takovém výprasku nabídnout rezignaci, nebo ji rovnou podat,“ zaznívá směrem k Fialovi. „Kdo ještě doufal, že příští rok pětikoalice obhájí většinu ve Sněmovně, tak po dnešku už můžete přestat i doufat,“ vzkazuje pak kabinetu profesionální volební sázkař Michal Sirový. „Blíží se čas přepřahat,“ zní přímo uvnitř ODS. ...
\nČas načtení: 2025-10-24 10:00:00
Loni v červenci v britských všeobecných volbách zvítězila Labouristická strana Keira Starmera na celé čáře nad nekompetentní Konzervativní stranou. Jenže se ukázalo, že se Starmer jako premiér chová stejně jako poražení konzervativci. Je ohrožen populistickým vzbouřením od proruského agenta Nigela Farage, avšak ve Walesu kde se ve čtvrtek v jednom volebním okrsku konaly doplňovací volby, zvítězila velšská nacionalistická strana, která porazila i Farageovu Reform Party. Volební podpora pro Starmerovy labouristy se absolutně rozložila, a to přesto, že labouristé historicky dominovali politice ve Walesu. Welšská nacionalistická strana Plaid Cymru porazila labouristy v doplňkových volbách v CaerphillyPlaid Cymru vyhrála doplňkové volby v Caerphilly v jižním Walesu, což je dramatický výsledek signalizující prudkou změnu ve waleské politice s dopadem na celou Británii.Strana Plaid Cymru, která usiluje o nezávislost Walesu, získala křeslo v Seneddu (velšském parlamentu) od Labouristické strany a odolala tvrdé výzvě ze strany Reform UK.Kandidát strany Plaid Lindsay Whittle získal 15 961 hlasů, zatímco Llyr Powell z populistické strany Reform UK získal 12 113 hlasů. Labouristická strana utrpěla volební debakl ve své dosavadní baště, kde její kandidát Richard Tunnicliffe získal pouze 3 713 hlasů.Plaid zvítězila s většinou 3 848 hlasů a získala téměř 27 % hlasů od labouristů.
\nČas načtení: 2022-01-25 14:59:24
Kdo se směje naposled aneb Friedrich Merz se stal novým předsedou CDU
V politice se ve skutečnosti nikdo „nesměje naposled”, ale někteří politici mají delší expirační dobu než jiní. Jenom je někdy těžké odhadnout, kteří to budou. Bývalá kancléřka Merkelová poslala za dvacet let svého působení v čele CDU na pomyslné smetiště dlouhou řadu potenciálních rivalů (viz starší článek na toto téma). Friedrich Merz byl tím jedním, u kterého se jí to nepodařilo. Dlouho to přitom vypadalo, že je „vyřízenou veličinou” stejně jako ostatní; ale když pozice Merkelové v posledních letech oslabila, začal se Merz vracet z politického záhrobí na scénu tak vytrvale, až se mu to nakonec na třetí pokus podařilo a je tedy novým předsedou strany. CDU je nyní na spolkové úrovni v opozici poté, co na podzim v čele s Arminem Laschetem utržila katastrofální výsledek u voleb. Samotnému Laschetovi tento debakl zničil kariéru. Letos v květnu jsou v „jeho” spolkové zemi (Severní Porýní-Vestfálsko) volby a současné preference nevypadají moc dobře, dokonce by se tam mohla dostat k moci rudo-rudo-zelená koalice jako v Berlíně. CDU tak nejspíš ztratí další důležitou državu. Právě pocit všeobecného ústupu z dříve jistých pozic patrně vedl k tomu, že Merz, zjevně proti-merkelovská figura, zvítězil ve volbách předsedy nad svými konkurenty, a to velmi výrazným rozdílem. Volba přitom vlastně proběhla na dvě etapy. CDU totiž sáhla v prosinci 2021 k dříve neslýchané novince a zorganizovala hlasování všech členů (Mitgliederbefragung). Merz získal hned v prvním kole 62,1 procenta hlasů, takže druhé kolo už se ani nekonalo. Vedení strany ovšem zase nepropadlo přímé demokracii natolik, aby výsledek celostranického hlasování byl závazný. Definitivním potvrzením Merzova předsednictví se tak stala až volba delegátů na sněmu strany 22. ledna. Při ní získal Merz nečekaně vysokých 94,6 procenta hlasů, tudíž mandát má silný. Merzovi asi pomohlo i to, že v předešlé volební kampani „nemydlil Laschetovi schody” a choval se loajálně, takže ani bývalí Laschetovi příznivci s ním neměli problém. Někdy se holt vyplatí nerezignovat na elementární mezilidskou úroveň, i když sociální sítě by nás rády přesvědčily o opaku. Současně s volbou předsedy se obsazovaly i další funkce ve vedení strany. Novým generálním tajemníkem je Mario Czaja z Berlína, známý tím, že se mu na podzim podařilo v Berlíně „vyzobnout” poslanecký mandát ze čtvrti Marzahn-Hellersdorf, který byl předtím třicet let v držení komunistů. (Czaja je Merzův spojenec.) Obměnila se i sestava místopředsedů strany, čtyři z pěti jsou noví lidé – Carsten Linnemann, Karin Prienová, Michael Kretschmer a Andreas Jung. Nejistá je zatím pozice šéfa poslanecké frakce Ralpha Brinkhause. U strany v opozici totiž nemá moc smysl, aby předsedou poslanecké frakce byl někdo jiný než sám předseda strany. Celkově se tedy zdá, že to strana s nějakým tím novým směrováním myslí vážně. “Starých struktur” zůstalo nahoře poměrně málo. Bývalá kancléřka Merkelová mimochodem odmítla pozvání na slavnostní večeři po proběhlé volbě, což se dá vykládat všelijak. No dobrá, v čele CDU je nová sestava včetně předsedy. Co se může dít? Nejsilnější stránkou multimilionáře Merze a jeho týmu je ekonomika čili jejich hlavní naděje spočívá v tom, že současná koalice začne dělat „boty”, po kterých bude německá ekonomika úpět. Vysoké ceny energií by mohly být jedním z takových faktorů; výrobní sektor si nemůže moc velké skoky v cenách energií dovolit. Klimatické programy nové vlády budou nepochybně dost drahé a během následujících let se tedy ukáže, jak velká je reálná chuť voličů provětrat si peněženku. (Data z Německa nemám, ale v USA, kde 59 procenta voličů považuje klimatické změny za důležité či velmi důležité téma, je zároveň průměrná ochota připlatit si za ochranu klimatu kolem 40 dolarů měsíčně. Tedy necelých 900 korun, za což by se žádná ambiciózní dekarbonizace nepořídila, určitě pak ne masivní přechod na elektroauta. Patrně tedy bude muset zase zapracovat tiskárna na peníze, stejně jako u covidových kompenzací…) Slabinou Merze je hlavně to, že po dvaceti letech merkelismu je německá pravice intelektuálně takříkajíc zralá na JIPku, ne-li ještě hůře, a starý thatcherovský model, ke kterému má Merz blízko, odumřel v Německu ještě daleko výrazněji než jinde. Zeitgeist je zkrátka v Německu zelenorudý a nejbližších pár let i zůstane; setrvačnost společnosti je v tomhle směru veliká. Navíc dostane-li se CDU v roce 2025 přece jen k moci, bude muset řešit superpalčivý problém německých důchodů, na kterém se v minulých letech dělaly spíš kosmetické zásahy a který se vzhledem k demografické charakteristice země prostě bezbolestně řešit nedá – a přitom voličské jádro CDU jsou právě důchodci. To bude tvrdý oříšek k rozlousknutí. Svébytný problém je pro CDU i existence AfD, která asi jen tak nezanikne a bude ubírat potenciálním pravicovým koalicím procenta. Merz není ten typ, který by mohl voliče AfD masivně odlákat, zvláště pak ne v bývalé NDR, kde kmenoví voliči AfD nejsou na nějakého západního multimilionáře létajícího privátním jetem nikterak zvědaví. Jediný scénář, ve kterém si lze představit spolupráci AfD a CDU na vládní úrovni, je asi ten, že by se z AfD odštípla (či byla odštípnuta) skupinka těch nejproblémovějších jedinců a ti by si založili novou stranu, která by převzala roli hlavního fackovacího panáka. Pro dva fackovací panáky totiž na běžné mediální scéně nebývá místo. Podobným způsobem kdysi reorganizoval Švédské demokraty jejich současný předseda Jimmie Åkesson a nakonec to zafungovalo; Moderaterna (švédský ekvivalent CDU) už se od SD přestala distancovat. To je ovšem vývoj na několik let. No, Merzovi za sebe přeju, aby CDU opravdu pootočil někam jinam a začal ji vyvádět ze Sargasového moře beztvarého středu, kde nevane žádný vítr a kde hnijí sto let staré lodi duchů. Nebude to mít ale jednoduché. Současné Německo je duševně naladěno úplně jiným směrem. Klima, Klima über alles, über alles in der Welt! Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
\nČas načtení: 2024-06-26 18:00:00
Prokletí úspěšných. Labouristy straší lenost voličů, z triumfu může být mrzení
Britské volby se podle průzkumů zdají rozhodnuté. Labouristická strana ukořistí v Dolní sněmovně pohodlnou většinu křesel, konzervativci utrpí historický debakl a vše bude zpovzdálí sledovat Nigel Farage. Labouristé se však mohou stát obětí vlastního úspěchu v průzkumech. Straší je nízká volební účast i nerozhodnutí voliči, již je mohou připravit o desítky mandátů.
\nČas načtení: 2024-07-05 07:08:00
Kolaps: Konzervativci ve volbách utrpěli nejhorší porážku v historii. Vrátí se Británie do EU?
Když křeslo v parlamentu ztratí i několik ministrů, nejde jen o volební porážku, ale o debakl. Přesně ten se přihodil britským konzervativcům. Ve čtvrtečních volbách utrpěli, z hlediska počtu získaných mandátů, dokonce největší porážku ve své...
\nČas načtení: 2024-07-05 07:08:00
Debakl: Konzervativci ve volbách utrpěli nejhorší porážku v historii. Vrátí se Británie do EU?
Když křeslo v parlamentu ztratí i několik ministrů, nejde jen o volební porážku, ale o debakl. Přesně ten se přihodil britským konzervativcům. Ve čtvrtečních volbách utrpěli, z hlediska počtu získaných mandátů, dokonce největší porážku ve své...
\nČas načtení: 2024-09-21 20:31:10
Už je spočítáno. Vládní koalici od drtivé porážky zachránili hejtmani Kuba, Grolich a Půta
Velké vítězství hnutí ANO, mírný úspěch protestních stran a koalic a také naprostý volební debakl Pirátů a Přísahy. Tak lze shrnout hlavní výsledky krajských voleb, které se konaly v pátek a sobotu.
\nČas načtení: 2024-09-22 00:23:54
Tři poznámky k volbám: ČR směřuje ke vzniku autoritářského režimu
Volební debakl vládních stran byl předvídatelný, takřka zákonitý, ale nezdá se, že by si kdokoli z představitelů koalice příčiny vzestupu podpory ANO i antisystémové opozice a postupného rozpadu vlastní voličské základny uvědomoval.
\nČas načtení: 2024-09-23 17:20:20
Petr Fiala vyslal jasný signál
Situaci v pirátské straně chce v úterý ráno probrat premiér Petr Fiala (ODS) s ministrem pro místní rozvoj a končícím předsedou Pirátů Ivanem Bartošem. Jedním z témat bude i pokrok v digitalizaci stavebního řízení. „Mám jasnou představu, co musíme udělat pro to, abychom přesvědčili voliče, že plníme naše sliby a pracujeme pro ně. Nemíním odevzdat naši zemi levici a populistům,“ uvedl premiér na síti X. Vít Rakušan Bartošovi poděkoval za dosavadní práci (vtip roku). „Potřebujeme znovu oslovit zklamané liberální voliče, kteří nás volili v minulých volbách do protipopulistického tábora,“ zdůraznil. Předsednictvo Pirátů v čele s Ivanem Bartošem rozhodlo rezignovat v reakci na volební debakl v krajských volbách, kde strana přišla o 96 mandátů na krajských úřadech. _____Fiala a jeho demoliční četa je totálně mimo realitu života českého národa a ekonomiky České republiky. Nemíní odevzdat? Pan premiér nevnímá výsledky voleb? Jestli budou ty parlamentní, tak půjde od válu okamžitě. On je bůh a spasitel v jedné osobě? Spíše mám dojem, že potřebuje urgentně psychiatra. Dle Fialenka je populista člověk, který ma jiný názor, než je ten vládní (vysvětlivka). ...
\nČas načtení: 2025-10-06 11:16:28
Kdo vystřídá Motoristu Turka? Řada přišla na bývalého ministra
Filipa Turka, který se stal českým poslancem za Motoristy, nahradí podle Státní volební komise v Evropském parlamentu (EP) bývalý ministr kultury Antonín Staněk (za Přísahu). Komise v souladu se zákonem o volbách do EP vyslovila zánik Turkova mandátu a nastoupení náhradníka Staňka do pozice europoslance, řekl ředitel odboru voleb ministerstva vnitra Tomáš Jirovec.
Čas načtení: 2021-10-07 08:52:38
Hlavní město Berlín tvoří v rámci Německa zároveň samostatný spolkový stát, který má svůj vlastní sněm. V neděli 26. září se tak ve městě hlasovalo hned ve čtyřech navzájem nezávislých volbách. Německé hlavní město si ovšem při volební neděli uřízlo pořádnou ostudu. Chyby v organizaci voleb připomínaly spíš rozvojový svět. * Nejdůležitější byly volby spolkové, konané v celém Německu. * Dále se hlasovalo o novém složení městského sněmu. * Pak také o složení místních radnic v jednotlivých městských částech. * A konečně též voliči rozhodovali v referendu o iniciativě „Deutsche Wohnen & Co. Enteignen“, která prosazuje nucený výkup bytů od velkých společností. Svátek demokracie, což? Dokonce i na přímou demokracii došlo. Potíže nastaly v realizaci tohoto krásného ideálu. Momentálně se Berlínu směje celý zbytek země a média referují o závažných „zákysech“, mezi něž se řadí třeba tyto: * Na mnoha místech byly k dispozici špatné volební lístky (například kandidátky z jiné městské části) a někteří lidé s nimi také „úspěšně“ odhlasovali. * Někde pro změnu lístky došly úplně. * Kurýři, jejichž úkolem bylo doplňovat nové lístky do okrsků, uvízli v dopravních zácpách, neboť právě ten den se konal městský maraton a řada ulic byla uzavřena. * Ve volbách do místních radnic mohou hlasovat i 16 až 18letí mladiství a také cizinci ze zemí EU. Ti ale v některých případech hlasovali i v těch dalších volbách, ve kterých vlastně nesměli. Přesně před touto situací varoval berlínské úřady předem šéf spolkové volební komise (Wahlleiter, funkce úplně přesně neodpovídá českým poměrům…) Georg Thiel. * Vzhledem k nedostatku lístků se tvořily dlouhé, až dvouhodinové fronty, a poslední voliči hlasovali ještě ve chvílích, kdy už byly volební místnosti v celém Německu dávno zavřeny a v televizi běžely první odhady výsledků. * Zejména v případě důchodců a rodičů s dětmi se stávalo, že i když měli zájem hlasovat, nevydrželi tak dlouho čekat vestoje a museli odejít. * V 99 okrscích bylo zaznamenáno nápadně vysoké množství neplatných hlasů. * V jednom okrsku byly výsledky „odhadnuty“ a teprve později zpřesněny. * Šestnáct okrsků zaznamenalo větší počet odevzdaných hlasů, než kolik mají oprávněných voličů, v jednom případě dokonce o polovinu víc (2146 hlasů při 1382 voličích). (Zdroje: Die Welt, Der Spiegel Süddeutsche Zeitung, Bayrischer Rundfunk, Tagesschau.) Berlínský senát se za chaos ve volbách omluvil a organizační problémy prošetří nezávislí odborníci. Šéfka městské volební komise Petra Michaelis odstoupila z funkce. Ne všichni jsou ale tak sebekritičtí. Například vysoký berlínský úředník Christian Gaebler řekl, že berlínský městský maraton je pevně zapsaný v mezinárodním seznamu maratonů a že za jednodušší řešení by považoval, kdyby se termín celostátních voleb posunul tak, aby s maratonem nekolidoval (!) O případném opakování voleb se bude ještě rozhodovat. Přicházelo by v úvahu jen tehdy, pokud by závad bylo prokazatelně tolik, že by ovlivňovaly přidělení mandátů. Jeden takový možný případ nastal v Pankowě, kde tamní politik Klaus Lederer (Die Linke) prohrál souboj o přímý mandát o 30 hlasů. O platnosti voleb se bude jednat 14. října na zasedání berlínské volební komise a případné poslední slovo by měl berlínský městský ústavní soud (taková instituce opravdu existuje). Jedna z věcí, o kterých se v těchto chaotických volbách rozhodlo, byla iniciativa směřující k vyvlastnění bytů z majetku soukromých společností. Berlínští voliči ji schválili poměrem 56:39, více než milion lidí hlasovalo pro. Z hlediska komunálních politiků jde o nepříliš vítaný dáreček do nového volebního období. Striktně vzato se výsledků referenda nemusejí držet, neboť šlo o „měkčí“ podobu hlasování, která nepředepisuje přesný právní text, ale pouze vyzývá městský senát k akci. Ti samí voliči si za budoucí primátorku vybrali sociálně demokratickou političku Franzisku Giffey, která se netají tím, že vyvlastňování nepovažuje za dobré řešení berlínské bytové krize. Odhady, kolik by celá legrace stála, se značně různí. Samotná iniciativa má na svých stránkách přehled možných sum, které se pohybují od osmi do 36 miliard eur, a to včetně toho, jak se k jednotlivým částkám došlo a kdo je spočítal. Všechno jsou to svým způsobem „hausnumera“, protože něco podobného se na realitním trhu Spolkové republiky nikdy nestalo. Firmy, které jsou terčem vyvlastňovacího záměru, by se nejspíš domáhaly vyššího odškodnění, než jaké je město schopno zaplatit, a konečné rozhodnutí by nejspíš padlo až u Ústavního soudu v Karlsruhe. (Proč? Protože vyvlastnění by se právně opíralo o článek 14 německé ústavy, o jejíž výklad se právě tento soud stará.) Koaliční vyjednávání v Berlíně právě běží. Není nijak jisté, zda bude i nadále pokračovat rudo-rudo-zelená koalice (hlasy by na to měla), nebo zda Franziska Giffey dojedná nějakou levopravou variantu se zapojením CDU a FDP. Jisté je, že po vyhraném hlasování – ať už jej provázel jakýkoliv chaos – budou vyvlastňovací aktivisté silně prosazovat realizaci svých plánů. Osobně by mi přišlo daleko logičtější, kdyby si město Berlín začalo stavět nějaké svoje byty k pronajímání. Aspoň by se tím zvýšila tržní nabídka a omladil bytový fond. Kdežto potáhne-li se teď několikaletá právní bitva o vyvlastnění, byli by současní vlastníci bytů blázni, kdyby do údržby a renovace stárnoucích budov investovali vlastní prostředky. I v případě úspěchu by tak město dostalo do rukou byty spíše v průměrném a horším stavu. Ptají se mě někdy lidé, jestli v tom Berlíně mají nějakou špatnou vodu či co. Kdepak, Spréva napájí mnoho měst. Ale Berlín byl doleva už za Výmarské republiky a v dobách studené války se do Západního Berlína nastěhovalo zhruba 50 tisíc převážně levicově orientovaných občanů SRN, kteří nechtěli absolvovat základní vojenskou službu v nenáviděném Bundeswehru a v Západním Berlíně ji také absolvovat nemuseli. Nějaký vliv to může mít dodnes. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57
Americké volby II. – o hlasování poštou
V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2025-09-29 11:01:18
Volební tipovačka LuckyBet: Získej až 100 Kč ve free spinech!
Volební napětí roste, ale tentokrát nepůjde o hádky v hospodě ani nekonečné diskuze u rodinného stolu. Místo toho můžeš vnést svůj hlas do hry – doslova! V zábavné volební tipovačce si můžeš tipnout, kdo podle tebe získá víc procent ve volbách 2025 – a za tvůj odhad tě čeká sladká odměna v podobě free spinů! Konečně volební kampaň, která něco vrací – to chceš! The post Volební tipovačka LuckyBet: Získej až 100 Kč ve free spinech! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.
Čas načtení: 2025-09-29 13:26:32
Volební šílenství podle Fortuny: Takové volební sázky neznáš!
Politika je někdy drama, jindy fraška… a v roce 2025 je to evidentně plnohodnotný kabaret. Bookmakeři Fortuny se letos opravdu odvázali a připravili sázkařům lahůdkové kuriózní příležitosti, které by si zasloužily vlastní volební studio. Už nejde jen o to, kdo vyhraje nebo s kým půjde do koalice – teď můžeš sázet i na to, jestli si Zdeněk Hřib naplete dredy Ivana Bartoše, nebo zda se v přímém přenosu z volebního štábu SPD rozjede letní reggae mejdan. The post Volební šílenství podle Fortuny: Takové volební sázky neznáš! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.
Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07
Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.
Čas načtení: 2024-05-22 10:00:00
Britské všeobecné volby budou 4. července 2024
Premiér krachující konzervativní vlády Rishi Sunak oznámil, že se britské všeobecné volby budou konat ve čtvrtek 4. července 2024. Labouristé zaznamenávají trvale v průzkumech veřejného mínění volební podporu o dvacet procentních bodů vyšší než vládoucí konzervativci. O datu konání všeobecných voleb rozhoduje vládnoucí premiér, může si vybrat datum, které považuje za nejvýhodnější, volby se ovšem musejí konat každých pět let. Nadcházející všeobecné volby se budou konat s některými změněnými volebními okrsky, což bude výhodné pro konzervativce. Konzervativci také zavedli dosud neexistující povinnost pro voliče prokázat se ve volební místnosti průkazem totožnosti, což v Británii dosud nikdy neexistovalo a nebyly žádné volební podvody. Považuje se to za pokus konzervativců omezit přístup k volbám chudým a mladým lidem. V Británii neexistují občanské průkazy a kdo nemá cestovní pas, prokazuje svou osobní totožnost obtížně. Pozoruhodně smějí jako průkaz totožnosti předložit ve volební místnosti důchodci svůj průkaz na důchodeckou slevu ve veřejné dopravě, nikoliv však studenti studentský průkaz na slevu. Důchodci hlasují pro konzervativce, studenti pro labouristy.
Čas načtení: 2024-05-27 17:10:00
PŘEHLEDNĚ: Volební kalendář. Jaké volby Česko čekají do roku 2033
Zatím poslední volby se v Česku konaly v lednu 2023. Po pěti letech jsme si volili prezidenta republiky. Možost využít své volební právo budeme mít i v dalších letech. Až v roce 2027 se poprvé uskuteční volební prázdniny – samozřejmě za předpokladu, že vše půjde podle plánu a nebude zapotřebí vyhlásit předčasné volby. Kdy budou volby v roce 2024? Jak vypadá volební kalendář do roku 2032?
Čas načtení: 2024-06-03 10:00:00
Kdyby se nyní konaly volby do Evropského parlamentu (EP), vyhrálo by je těsně hnutí ANO, které by získalo 23,1 procenta hlasů. Za ním by skončila koalice SPOLU, kterou by volilo 21,5 procenta voličů. Obě strany by získaly po šesti mandátech. Další strany a hnutí zastoupené v současné Sněmovně se drží s velkým odstupem za nimi. Do EP by se dostala ještě koalice STAČILO! se ziskem 8,1 procenta hlasů. U koalice Přísahy a Motoristé nyní není zřejmé, zda překoná pětiprocentní hranici. Co se týče volební účasti, tak 36 % lidí tvrdí, že určitě přijde k volbám a dalších 16 % říká, že spíše volit půjde. Nicméně je třeba brát v potaz, že deklarovaná ochota volit je vždy vyšší než reálná volební účast v samotných volbách. Volební model zpracoval analytický ústav STEM na rozsáhlém souboru 1623 dotázaných pro CNN Prima News. Volební tendence české veřejnosti dva týdny před volbami do Evropského parlamentu - STEM
Čas načtení: 2024-06-07 06:00:01
Proč o sobě Češi nechtějí rozhodovat? Když právě „zlý Brusel“ určí naši budoucnost
Podle posledních průzkumů mají šanci na vítězství ve volbách do Evropského parlamentu koalice SPOLU a hnutí ANO. Tyto volby jsou v České republice dlouhodobě vnímány jako volby druhého či třetího řádu. S trochou nadsázky se dá říct, že pro mnoho lidí je lepší strávit čas u venezuelské telenovely než jít k volební urně. „Evropská unie je pro mnoho Čechů příliš vzdálená a složitá,“ uvedl pro Čtidoma.cz Tomáš Zdechovský. Přitom Evropský parlament společně s Radou Evropské unie rozhoduje o právních předpisech EU, které se přímo týkají i každého občana České republiky. Jen minimum Čechů přitom tuší, do jakého orgánu EU jsou nadcházející volby, jak se tento orgán jmenuje apod. „To číslo bude nízké, tipoval bych to na méně než 20 procent. Přesně to ale nevím,“ potvrdil Zdechovský. Nejvlivnější čeští politici: V Bruselu nejlépe tahají za zákulisní nitky Číst více Tomáš Zdechovský - Je poslanec Evropského parlamentu. - Od roku 2020 je místopředseda KDU-ČSL. - Působil jako krizový manažer a mediální analytik. - Vystudoval magisterské obory pastoračně sociální asistent a pedagog volného času. - Absolvoval i bakalářský obor politická komunikace na Papežské salesiánské univerzitě v Římě. - Vystudoval magisterský obor mediální studia a žurnalistika na Masarykově univerzitě v Brně. Proč je v Česku tak nízká volební účast, proč je takový nezájem o volby do EP 2024? Evropská politika není jednoduchá, je komplexní, potřebujete mít znalosti, zkušenosti a schopnosti se domluvit s ostatními. Myslím, že se informovanost o Evropské unii lepší, ale pořád není na takové úrovni, jak by měla být. Je opravdu pár novinářů, kteří znají procesy a mechanismy institucí, chápou kontext a znají danou problematiku. Tyhle články se ale k obyčejným lidem moc nedostanou. Bohužel. Kdo může za nízkou volební účast? Zčásti i politici, kteří EU v minulosti také nerozuměli a vše špatné házeli na zlý Brusel. Přitom si musíme uvědomit, že 80 % toho, co se schválí v Bruselu, se pak promítne do naší legislativy. A pokud chceme zákony ovlivňovat, musíme tam mít schopné politiky. Jaké důsledky bude mít volební (ne)účast do EP 24? Důsledky asi žádné nebudou. Lidé i svou neúčastí vyjadřují názor, to je třeba respektovat. Je to smutné, ale je to tak. V EU pak nikdo nebude řešit, že přišlo málo lidí, a proto bychom měli mít třeba komisaře s méně významným portfoliem. To opravdu ne. Naše zahraniční politika nás aktuálně staví do velmi dobré role v rámci EU, viz naši iniciativu pro nákup munice pro Ukrajinu. Co se stane s Českou politikou, když v nadcházejících volbách vyhraje koalice SPOLU? Zřejmě půjde o souboj mezi SPOLU a ANO. Pokud vyhrajeme my (SPOLU), budeme klást velký důraz na bezpečnost a konkurenceschopnost celé EU. Máme nejzkušenější a nejkompetentnější kandidátku ze všech. Navážeme přesně tam, kde jsme skončili. Máme za sebou výsledky a unijní politiku známe. To je naše obrovská výhoda. Česko potřebuje v Bruselu přesně tyto politiky. A když vyhraje ANO? ANO je skeptičtější a jeho kandidátka na rovinu není tak kvalitní. Mnoho jejho kandidátů evropskou politiku vůbec neumí, což jsme se mohli přesvědčit v mnoha mediálních výstupech. Dopadne to jako minule, europoslanci za ANO nebyli (až na Ditu Charanzovou a Martinu Dlabajovou, které opustily ANO) příliš viditelní. Snažit se začali až teď před volbami. Zemědělcům jde třetina evropských dotací, přesto si stěžují. Právem, nebo chtějí ždímat další peníze? Číst více K čemu nám je dnes vlastně dobrá EU? Díky EU se neustále zvedá naše životní úroveň. Za těch 20 let jsme z EU dostali bilion korun, které politici někdy investovali do nesmyslných projektů (rozhledny atd.). Těmto časům snad odzvonilo. Do budoucna ale budeme do společné kasy přispívat, je to tak? Určitě budeme muset víc přispívat do společné kasy. Záležet bude také na tom, o kolik států a kdy se EU rozšíří. To na to bude mít také vliv. Jak Česko hospodaří s dotacemi z EU a jak by mělo hospodařit? Měli bychom investovat do projektů, které dávají smysl. První dekádu po vstupu jsme nevěděli, na co ty peníze smysluplně použít. Často docházelo k podvodům, dnes je to však mnohem přísněji hlídané. Dotace musí jít z mého pohledu do veřejně prospěšných statků (silnice), ale také do projektů, které mají potenciál posunout naši zemi zase o krok kupředu (investice do jádra, obnovitelných zdrojů…) Za co jste na půdě EU zodpovědný a v čem byste chtěl pokračovat v dalším období po případném zvolení? V tomto volebním období jsem byl zodpovědný za práci ve výborech pro rozpočtovou kontrolu, výboru pro zaměstnanost a sociální věci a zahraničním výboru. Ve zkratce v kontrolním výboru jsme kontrolovali hospodaření evropských institucí a také nakládání s dotacemi v členských státech. Pokud vznikly pochybnosti nad jejich správným užíváním, podnikli jsme misi do dané země, kde jsme si vyžádali veškeré důležité dokumenty a sešli se s představiteli státu a institucí. Pokud došlo k pochybení, dále jsme to řešili s Evropskou komisí či OLAFem. Řešil jsem také bezpečnost a migrace, které se prolínaly mnoha výbory. Na části (té neproblematické) migračního balíčku jsem také pracoval. Dlouhodobě se o bezpečnostní tematiku zajímám a snažím se prohlubovat svou expertizu. Proto bych rád pokračoval v této činnosti i v dalším volebním období. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Fico je hrozba, Slovensko na to může brzy ošklivě doplatit. Obstojí srovnání s Orbánem?
Čas načtení: 2025-07-03 22:01:05
Zástupci sedmi politických uskupení debatovali tři měsíce před volbami
Zástupci sedmi politických uskupení diskutovali tři měsíce před volbami o bezpečnosti, ekonomice a společenských problémech. Debaty speciálního vysílání Událostí, komentářů se účastnili místopředseda sněmovny Aleš Juchelka (ANO), pražský zastupitel Jiří Pospíšil (TOP 09), senátor Ondřej Lochman (STAN), ekonomka a krajská volební lídryně SPD Markéta Šichtařová (Svobodní), poslanec a krajský volební lídr Pirátů Ivan Bartoš, marketér a krajský volební lídr Stačilo! Roman Roun (KSČM) a ekonom a krajský volební lídr Motoristů Vladimír Pikora (nestr.). Do diskuze byli pozváni zástupci těch stran a hnutí, které mají na základě průzkumů šanci se dostat do sněmovny. Pořad moderovala Tereza Řezníčková.
Čas načtení: 2025-09-24 15:15:00
Volební lístky pro volby do Sněmovny 2025: Jak hlasovat a kdy je hlas neplatný?
Volební kampaně jsou v plném proudu, politické strany představují lidem své programy pro blížící se parlamentní volby, které se konají 3. a 4. října. S volbami jsou samozřejmě spojené i volební lístky, jež slouží k výběru preferovaného kandidáta. Kde je sehnat a na co si dát pozor? A jak probíhají volby ze zahraničí? Na to vše vám odpoví tento článek.
Čas načtení: 2025-10-01 12:47:57
Zapomeňte na volební programy! POLITICI PÍŠÍ KNIHY – a je to CIRKUS! 💣
Zemanovy bonmoty baví víc než sitcom, Klaus chrlí knihy jak tiskárna na steroidech, Babišův „sen“ dostal jedinou hvězdu a Okamura zaspal spisovatelskou kariéru. Do toho Fiala systematicky sází akademické publikace, které čtenáře buď uspí, nebo nadchnou. 📚🔥 👉 Kdo je Read More Zapomeňte na volební programy! POLITICI PÍŠÍ KNIHY – a je to CIRKUS! 💣 The post Zapomeňte na volební programy! POLITICI PÍŠÍ KNIHY – a je to CIRKUS! 💣 first appeared on Radírna - Internetová online poradna.
Čas načtení: 2025-10-02 06:00:00
Martin Bartkovský: Nahánění k volebním urnám je letos až extrémní aneb Nevolíme? Uvidíme!
Jen pár věci pro mě charakterizuje letošní předvolební kampaň. V době psaní tohoto editorialu vrcholí, troufám si ale tvrdit, že, ač politiku sleduji spoustu let, mě letos překvapily celkem tři věci: důraz politiků na čtyři největší volební kraje a pestrá paleta osobností, které do nich nasadili. Pak je to míra nenávisti, která se napříč politickým spektrem do kampaně propsala, na což má přímý vliv stupňování ruské agrese vůči Ukrajině i zbytku Evropy. A v poslední řadě hlasitost, s jakou všechny volební tábory oslovovaly nevoliče. Jasně, každé volby se připomíná všem, jak je „právo volit“ důležité. Letos to ale bylo místy až extrémní.
Čas načtení: 2025-10-04 13:59:00
Volby ONLINE: Volební místnosti se zavřely, začalo sčítání hlasů. Komu pomůže obří účast?
Volební místnosti v Česku se úderem sobotní 14. hodiny uzavřely a začíná sčítání hlasů. Zároveň je očekávaná i vysoká volební účast. V roce 1996 přišlo v Česku k volbám do Sněmovny doposud nejvíc voličů - tehdy šlo o 76,4 procenta. Naposledy v roce 2021 byla zaznamenána volební účast 65,4 procenta. Kolik to bude letos? A komu to pomůže nejvíce? Průběžné výsledky i dění ve štábech sledujte ONLINE na Blesk.cz.
Čas načtení: 2021-11-04 14:50:26
Bity versus papír aneb S čím se snáze podvádí
Nejčastější čtenářská námitka na poslední článek o zfalšovaných QR kódech se týkala mých úvah o digitálních volbách a zněla zhruba takto: „Vždyť s papírem se dá taky fixlovat, tak co? Haha!“ Tenhle druh poněkud povýšené, a přitom triviální námitky je většinou určen k tomu, aby autora textu či jiného diskutujícího tzv. nasejřil. Víceméně nikdo, kdo takové tvrzení vznáší, si upřímně nemyslí, že „i s papírem se dá podvádět“ by byla nějaká nová, nečekaná skutečnost, nad kterou ostatním poklesnou čelisti čirým údivem. Nicméně úplný nesmysl to také není, a tak si zaslouží aspoň menší komentář. Proč tedy raději papír, aspoň co se voleb týče? Papír je papír První a základní věc: papír je hodně stará technologie. Nejstarší dosud fungující papírna v Evropě stojí ve Velkých Losinách a pamatuje vládu Rudolfa II. Věk sám o sobě není vždycky zárukou kvality, ale v tomto případě mluvíme o zhruba 500 letech souboje mezi falzátory a podvodníky na jedné straně a jejich odpůrci na straně druhé. Tím vzniklo adekvátní penzum zkušeností, co všechno se s papírem dá dělat, jak se takové manipulace dají odhalit atd. Velmi dobře zabezpečené jsou například dnešní bankovky. Ačkoliv motivace vyrábět falešné peníze je v kriminálně smýšlející části populace extrémně silná, padělků je v oběhu tak málo, že se s nimi běžný člověk jen tak nesetká. Američané odhadují, že v USA samotných je jen jedna z několika tisíc bankovek falešná (PDF se zprávou ministerstva financí; situace v zámoří může být jiná). Udělat kvalitní padělek je zkrátka těžké, reálnou kapacitu na to mají jenom některé státy, a ty na tom zase vesměs nemají zájem. (Zajímavou historickou výjimkou byly nacistické padělatelské dílny za války.) Hlasovací lístky nejsou bankovky, ale do jisté míry je chrání právě skutečnost, že jsme na zacházení s papírem zvyklí a známe jeho charakteristiky. Umíme rozeznat texturu papíru i pouhým dotekem (troufám si říci, že kdyby uprostřed knihy byla jedna jediná stránka z jiného typu papíru, při listování naslepo ji najdete), poznáme většinu dodatečných úprav. Pokud někdo chce „rozhodit“ papírové hlasy, musí si vyrobit nějaké falešné hlasy nerozeznatelné na pohled a pohmat od hlasů pravých, nějak je vpravit do uren nebo podstrčit komisařům při sčítání a zároveň odstranit hlasy jiné, aby celkové součty obálek seděly. A hlavně: musí tak učinit ve značném měřítku. I kdybyste úspěšně překopali urny v jednom, deseti či padesáti okrscích, tak v poměrném volebním systému je to pořád málo, aspoň bavíme-li se o celostátních volbách. (V ČR máme přes 14 tisíc volebních okrsků.) To je ten důvod, proč ani drsňák jako Erdogan nedokázal udržet svoje lidi u moci ve velkých městech jako Istanbul a Ankara, ačkoliv o jeho skrupulích lze pochybovat. Kdepak, papírové volby s osobní účastí voličů u uren je snazší manipulovat jinými způsoby. Například tím, že určitým lidem znemožníte kandidovat (recept osvědčený v Íránské islámské republice), tím, že nějak zúžíte či naopak rozšíříte množinu voličů (třeba usnadněním voleb občanům trvale usedlým zahraničí nebo snadným udělováním občanství lidem, u kterých se dá čekat, že vám za to budou vděční), případně sednete k mapě a nakreslíte velice divoké okrsky s garantovanou převahou jedné strany, což je typická choroba amerického většinového systému, zvaná gerrymandering. Falšování fyzických hlasů se u papírových voleb vyplatí leda v případě takových volebních systémů či voleb, kde k zásadnímu zvratu stačí pár hlasů. Typicky proto, že oprávněných voličů je málo, a přitom rozhodují o něčem důležitém. Podíváte-li se na elaborátní protokol, kterým shromáždění kardinálů (konkláve) volí nového papeže, je patrné, že v minulosti museli mít někteří svatí mužové velmi nesvaté sklony – a těm bylo nutno zabránit: Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek… Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. ZDROJ Ovládnout počítače je snažší Nyní k počítačovému světu. Jeho neblahým rysem je, že úspěšně napadené systémy mají tendenci kolabovat hromadně a úplně. Počítače obecně usnadňují práci, a tou usnadněnou prací někdy bývá nepřátelský útok. Existuje bonmot, že kdyby architekti stavěli budovy stejným způsobem, jakým programátoři programují software, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města, a poslední dobou to ani není taková sranda na poslech, jako bývala dřív. Digitálních datlů totiž razantně přibylo – a někteří z nich ani nejsou lidé, ale neúnavní softwaroví roboti oklovávající na dálku cizí systémy víceméně nonstop. Té hromadnosti a úplnosti útoku si můžeme všimnout na různých příkladech z praxe. Nedávno popisovaný Hitlerův (a Mickey Mousův) falešný covidový certifikát platil v celé Evropě a jeho pouhá existence zároveň zpochybnila spoustu dalších certifikátů. Když dojde k nějakému úniku z tajných databází, ve valné většině případů uteče ta databáze celá, ne jenom pár záznamů. Uloupí-li hackeři někde zajímavé dokumenty, vesměs přitom získají hromadu dat počítanou na gigabyty a terabyty, ne jenom pár souborů. Atd. To je pro dnešní počítače typické: buď se do nich nevlámete vůbec, a pak máte smůlu, nebo se vám ten průnik zdaří, a pak si s nimi obvykle můžete dělat, co chcete. Neříkám, že je to nějaký přírodní zákon se stoprocentní platností – není – ale obvykle to tak stejně je. Úspěšný útok typicky znamená získání práv administrátora nebo jiného vysoce privilegovaného uživatele, a ten může v systému dělat skoro cokoliv. A ten napadený počítač je při veškeré své výkonnosti a modernosti stále ještě příliš blboučký na to, aby rozeznal, že mu najednou dává rozkazy nějaký cizí pán. Technologie mohou způsobit více škody než užitku A to jsme se zatím bavili jen o aktivním, zlovolném hackingu. Spousta chaosu se dá napáchat i neúmyslně. Dokonce i víc, protože nekompetentnost a chyby v IT jsou daleko běžnějším jevem, než že si na vás zasedne Voloďa Ranař a předělá vám databáze ke svému potěšení. Jedna taková patrně neúmyslná katastrofa se odehrála loni v americkém státě Iowa. (Článek, další článek, ještě jeden). Při tamních demokratických primárkách se výsledky v jednotlivých okrscích zaznamenávaly na papír, ale strana se rozhodla pro hlášení výsledků do centrály nasadit novou mobilní aplikaci, dodanou firmou s legračně strašidelným názvem Shadow, Inc. Dříve se hlásily výsledky z jednotlivých okrsků telefonicky, ale musíme jít s dobou a modernizovat, ni? Ve srovnání třeba s českými celostátními volbami šlo jen o velmi skromné hlasování: 1600 okrsků a zhruba 170 tisíc hlasujících. Ale nový digitální systém nezvládl ani toto skromné zatížení. Aplikace byla špatně napsaná, hroutila se, zasílala nekonzistentní výsledky. Zoufalí sčítací komisaři zahltili telefonní linky do centrály. (Počet linek byl předem osekán, protože přece máme moderní aplikaci, že? Na co bychom potřebovali nějaké staromódní telefony…) Stejně zoufalá centrála doporučila komisařům zasílat ručně vyfocené výsledky e-mailem; dorazilo jich 700 a ve všelijaké kvalitě. Zatímco se čekalo na výsledky tohoto debaklu, začali příznivci jednotlivých kandidátů přicházet s různými divokými konspiračními teoriemi. Odhady o tom, kdo skutečně vyhrál, se různily. Ač byl studený únor, paranoia rozkvétala a dařilo se jí… Ve výsledku trvalo sčítání, právní tahanice a následný opětovný přepočet hlasů téměř celý měsíc a výsledky poměrně malého hlasování ze 3. února 2020 byly oficiálně ohlášeny 27. února 2020. Nikoliv, přátelé, toto není pokrok. V České republice jsme měli 5,5 milionu papírových hlasů odevzdaných během parlamentních voleb sečteno během několika málo hodin od chvíle, co se volební místnosti zavřely. Součástí racionálního použití technologie je i poznat to, kdy její nasazení přináší více škody než užitku, a tady je to podle mého názoru dost jasné. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-12-15 17:26:26
Vyměnit lídra je jedna věc; změnit směřování celé strany druhá. Jeremy Corbyn je… těžko popsatelný chlapík. Se svými názory jako by spadl z Marsu (Marxu?), ale zároveň se nechová jako nějaký Gottwald nebo Mao; překvapivě mnoho konzervativců z Dolní sněmovny říká, že v čistě osobním kontaktu to je docela milý starý pán. Ale názory z Marxu, na to se nesmí zapomínat. O „přátelích“ v Hamásu a Hizballáhu ani nemluvě. (Dnes toho prý lituje, čemuž si dovoluji nevěřit.) Faktor Corbyn nepochybně patřil k těm, které labouristům prohrály volby. Dost možná byl ještě důležitější než otázka Brexitu. Aspoň jeden výzkum veřejného mínění to tvrdí: A s těmi samými zkušenostmi se ozývají labourističtí dobrovolníci z terénu, někteří jen tak v komentářích pod články, jiní třeba v rozsáhlém blogovém textu. Což o to, Británie není Severní Korea a Corbyn své místo po takovém debaklu nejspíš vyklidí, i když na to zrovna nespěchá. Otázka je, jestli se labouristi dokáží zbavit corbynismu. To je totiž systémový problém, který se nedá řešit výměnou jedné osoby. Jeremy Corbyn se nestal předsedou jen tak náhodou. Je to práce značně početného hnutí (převážně) mládeže jménem Momentum, které ve vhodný okamžik ovládlo primárky a prosadilo si do čela strany svého člověka. Od té doby se aktivisti z hnutí Momentum věnují další oblíbené činnosti na levici, totiž čistce stranických orgánů a jiných pozic od blairovských centristů, kteří jsou podezřelí z nedostatečné horlivosti. Početní většinu ale ve straně jako celku Momentum nemá. Momentum je v celém západním světě asi nejblíž tomu, jak by vypadala politická strana založená twitterovými křiklouny a snobskou divizí antify z univerzit. Směs morálního narcisismu a černobílého vidění světa, která z nich vychází, je poněkud fanatická. Inkluze, antirasismus, kvóty, dekarbonizace, třicet devět genderů, Palestina a Pokud se ti to nelíbí, táhni k fašounům, debile! Jako by jim ani nešlo o to, vyhrát volby, ale vytvořit sektu Čistých, pro kterou jednoho dne přiletí zaslíbená kometa a odnese je ze zamořené Země někam, kde CO2 nepřibývá. Fiasko, které nyní labouristé utrpěli ve svých tradičních dělnických baštách, je poslední varovný semafor před možnou volební anihilací. Věřím, že spoustě těch lidí v bývalých hornických městech se trochu třásla ruka, než poprvé v životě udělali onen osudový křížek u jména Konzervativní strany; ale pokud to s nimi Boris Johnson bude aspoň trochu umět a zajistí stagnujícímu severu přiměřenou míru investic do veřejné infrastruktury, může se taky stát, že se labouristická voličská báze smrskne na muslimské čtvrti a progresivní londýnské kruhy. Což znamená tak padesát poslanců v 650členném parlamentu, možná ani to ne. To by byla historická „realignace“ politických vzorců, které předtím platily sto let. Asi podobně, jako když se americký Jih před padesáti lety přesunul od demokratů k republikánům. Ale poměry na severu Anglie jsou k tomu zralé. Nikdo nechce žít ve městech, kde se drolí chodníky a autobusový jízdní řád byl proškrtaný na minimum; přidejte k tomu ještě poučování od nějakých studentů z Londýna, že bílý muž je beztak jen trapný rasista a přežitek minulosti, a máte recept na dezerci celých regionů do jiných politických sfér. Dřív, před vynálezem internetu, aspoň ty naduté kecy nebylo tak zřetelně slyšet, ale dneska vám je sociální sítě strčí až pod nos. ¨ Má-li labouristická strana mít jakoukoliv šanci na budoucí volební úspěch, bude se muset zbavit nejen Corbyna, ale vyštípat i Momentum jako celek. To se ovšem rovná vnitrostranické občanské válce s protivníky, kteří nejsou zvyklí prohrávat a žijí v přesvědčení, že jsou mravní špičkou lidstva. Rozhodně se nevzdají snadno. Vědí, že kdyby si založili novou stranu, ztratí kredit zavedené značky a budou mít vyhlídky tak na pět poslanců. Může to tedy dopadnout jakkoliv. Za sebe říkám: ke sledování tohoto vývoje si dám kávičku. Ale bez kofeinu, prosím. Aby mi z toho moc nebušilo srdce. Asi nejsem sám, kdo tuhle volební porážku sleduje. Viditelné znepokojení vzbudila i u amerických demokratů, kteří právě vybírají v primárkách budoucího kandidáta na prezidenta, jenž se má postavit Trumpovi. (odkaz, odkaz, odkaz). Současná množina uchazečů se totiž v průměru nachází hodně nalevo, jako by je měli volit právě na Twitteru, a ne někde v Michiganu či obou Dakotách. Docela pěkně to bylo vidět při televizí přenášené debatě, kdy se všichni mohli přetrhnout, že zajistí zdravotní péči zdarma pro ilegální imigranty. Což o to, progresivní bublina tleská, ale jestli se takovou radikální politiku podaří prodat voličům i jinde než v New Yorku a na kalifornském pobřeží, toť otázka. Velká otázka. Jenže na výběr centristického kandidáta pro rok 2020 je už možná pozdě. Podobně jako v Británii, ani v Americe si aktivisté nenechají svoji ideologickou čistotu ohrozit nějakým špinavým kompromisem. Jak vidím, už si to pěkně zdůvodňují. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-08 16:00:01
Volby za minulého režimu: Parodie na svobodné hlasování. A ještě je soudruzi pro jistotu falšovali
Po mocenském zvratu v únoru 1948 přemýšleli komunisté, zda nechají kandidovat ostatní strany, které byly zlikvidovány jako politická síla a tvořily pouze jakousi demokratickou fasádu režimu. Nejprve se KSČ usnesla, že v květnových volbách 1948 budou moci každá ze stran kandidovat sama za sebe, vznikne tedy několik kandidátek. Strach soudruhů z více kandidátek Nicméně Rudolf Slánský a další vrcholní komunisté se zakrátko začali obávat, že může dojít ke „vzkříšení“ nekomunistických stran, které budou bezprostředně ohrožovat právě nabytý mocenský monopol komunistů. Proto v dubnu 1948 změnili své původní stanovisko, a to na návrh odborů. Současně rozhodli, že bude existovat pouze jednotná kandidátka, kde byly předem rozděleny mandáty, a to poměrem 7 : 3 ve prospěch KSČ. Seriál, z kterého bolí oči a uši. Hlava Medúzy je přehlídkou nepřirozených dialogů Číst více Těsně před volbami pak vznikaly agitační iniciativy na podporu jednotné kandidátky. Šlo to tak daleko, že se proměnily v jakési celostátní manifestace za jednotu národa. Rudé právo 9. 4. 1948 psalo: „Jednejte o zajištění skvělého vítězství nad reakcí rozvratníky, dosaženého v únoru, i jednotným volebním aktem. Navrhujeme sjednocení všech socialistických a pokrokových sil národa na podkladě jednotné kandidátky obnovené Národní fronty.“ Mladí agitátoři pak chodili za lidmi na venkově, ale nejen tam, a osobně je přesvědčovali o prospěšnosti zvoleného modelu hlasování. Zdaleka ne všichni lidé však na druhé straně souhlasili s použitím jednotné kandidátky. V jejich čele stanul prezident Edvard Beneš a ten Klementu Gottwaldovi řekl, že s ní nesouhlasí, protože znamená popření principu svobodného hlasování. Vyjádřil svůj nesouhlas v době, kdy se přijímala květnová ústava 1948, kterou nejprve odmítl podepsat. Volební fraška Volby 30. května 1948 tak připomínaly nefalšovanou frašku, i když měl volič možnost hodit do urny tzv. bílý lístek, což znamenalo nesouhlas s jednotnou kandidátkou. Nicméně těsně před volbami byla cíleně ve společnosti vytvořena taková atmosféra, že občan, který je věrný republice a myslí to s ní dobře (Gottwald), vhodí do urny jednotnou kandidátku, „zrádce“ a spiklenec naopak bílý lístek. Komunisté měli sice zajištěnou v parlamentu pohodlnou většinu, přesto raději nechali hlasování zfalšovat. To ostatně sám doznával generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Marie Švermová: Oddaná soudružka, kterou její strana uvěznila a mučila. Od stalinismu k podpisu Charty 77 Číst více Soudruzi ale ani nedodržovali tajnost volebního práva a v některých okrscích stáli přímo za plentou a bděli nad voličem, jestli vhodil jednotkou kandidátku. Z tohoto pohledu pak působí apel, který zveřejnilo Rudé právo 12. května 1948, poněkud nepatřičně: „Naše volby budou provedeny v plné občanské svobodě a bez nátlaku z kterékoliv strany.“ Jednotná kandidátka dostala 92,8 %, což některé přední komunistické činitele, kteří očekávali takřka 100 %, poněkud rozladilo. Stejným způsobem až do pádu komunistického režimu Zmíněný mustr, tedy jednotná kandidátka, byl zachován až do zhroucení komunistického režimu v roce 1989. Další volby v roce 1954, které se konaly současně s volbami do národních výborů, pak přinesly jednotné kandidátce už kýžený zisk 99,2 %. Komunisté si volbami jakožto ritualizovaným aktem uměle stvrzovali vedoucí úlohu ve společnosti. Lidé k nim zpravidla bez většího zájmu chodili, protože ten, kdo je ignoroval, mohl mít v zaměstnání problémy. Neznamenalo to tedy na druhé straně, že ve skutečnosti s politickou situací souhlasí a vyjadřují jí nekritický souhlas či snad obdiv. A ani komunisté nebyli tak naivní, aby se domnívali, že i tak vysoká volební účast znamená bezprostřední a vroucí souhlas ovládaných s jejich politikou. Stalin měl ze svého oblíbence strach. Čím Kirov naháněl vrchnímu bolševikovi takovou hrůzu? Číst více Změnu mohl přinést obrodný rok 1968, kdy mohla vzniknout půda pro to, aby se tento systém alespoň zčásti modifikoval, pokud by ovšem nebyl demokratizační proces přerušen násilným vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Jednalo se například o obnově sociální demokracie, která byla komunisty v červnu 1948 pohlcena, a o větším vlivu nekomunistických stran v politickém životě. Den 21. srpna 1968 všem podobným snahám učinil ráznou přítrž a systém zůstal nezměněn. Až po roce 1989 přišla změna Ve volbách 1971 probíhalo tedy všechno stejně jako předtím, s tím rozdílem, že volič měl možnost vyškrtnout daného kandidáta, což byl určitý posun oproti dřívějšku. Volební účast činila 99,45 %. Poslední volby s jednotnou kandidátkou se konaly v roce 1986. První demokratické proběhly o čtyři roky později, v červnu 1990, a byl to zcela zásadní rozdíl ve srovnání s dobou předchozích 40 let. Ve volbách, v nichž účast činila necelých 97 %, mohlo tentokrát svobodně kandidovat mnoho stran a hnutí. A mohly přirozeně také svobodně agitovat a ucházet se o přízeň voličů. I tak ovšem KSČ po listopadových událostech 1989 získala zhruba 1,5 milionu hlasů, což byl velmi dobrý výsledek po revolučních událostech. Drtivé vítězství slavilo Občanské fórum, které získalo téměř 4 miliony hlasů. Jednotná kandidátka tak byla definitivní minulostí, protože se nejednalo o skutečné volby, ale komunistickou parodii na ně. Zdroj: autorský článek, Rudé právo 1948 KAM DÁL: Jeden politik odjel na zabíjačku, druhý na závody. Čechy to stálo 40 let svobody.
Čas načtení: 2024-03-21 09:38:17
Video z Petrohradu zachytilo, jak ženy v předklonu za zády policisty manipulují volby
Na ruské sociální síti se objevilo video, které jasně zachycuje, jak předsedkyně volební komise v jednom z petrohradských okrsků během ruských prezidentských voleb dodatečně vhazuje do volební urny volební lístky. Nahrávka donutila nadřízené ženy, aby oznámili, že případ prošetří.
Čas načtení: 2024-03-22 11:20:00
Volby na Slovensku ONLINE: Slováci si zvolí prezidenta
Slovenské prezidentské volby začínají v sobotu 23. března. Zuzana Čaputová svůj mandát neobhajuje. Tak jako v Česku, pokud o vítězi nerozhodne první kolo, do druhého kola postoupí dva kandidáti s nejlepšími volebními výsledky. Na prezidenta kandiduje jedenáct uchazečů, volební průzkumy však ukazují na dva favority mající stabilně nejvyšší volební preference. Lídry prezidentské volby jsou Peter Pellegrini a Ivan Korčok. Konečné volební výsledky prvního kola bychom se měli dozvědět tuto neděli. Jaký je aktuálně vývoj kolem voleb?