Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2013-10-02 00:00:00

Poznámky ze země sluncem spálené

Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo. Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení - kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K. Walk off the Earth Ukulele Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak to uděláme s navazujícími spoji. Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami. Cesta byla dlouhá Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme špatným vlakem. Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili, abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl. A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas. Velká Fatra Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe. Velká Fatra poprvé… Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím. Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit. Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam. …a podruhé Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina. Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela. Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat, ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene doplnit vodu. Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu zvláštní pocit. Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku (1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice. Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu. Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit nedokázal, ale alespoň něco. Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem, že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem pokračoval dál. Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici. Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami. Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka. Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a odkud jsme měli vyrazit do Tater. Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro Čecha trochu neobvyklý jev. Nízké Tatry Připraveni vyrazit, Donovaly Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným. Výhled na Kozí Chrbát V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo. Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné. Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním. Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich moc nebylo. Kuba vychutnává odpočinek ve stínu Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři, zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal. Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou. Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít. Kdesi v Tatrách Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc. Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo. Ochočení kamzíci kus za Chabencom Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty. Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou. Výhled při cestě Výhled na Děreše Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové. Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem! Krajina před sestupem do Čertovici Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami. Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly, teprve když poslední skupina odešla. Snídaně na Ramže V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a větví, abychom vylezli na Homolku. Pot z nás tekl proudem Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi. Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl. Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh, Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová. Západ slunce u Andrejcové Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku, pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát. Dovnitř jsme se se nevešli Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád, ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali. Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele. Zasloužený odpočinek na Králově Hole Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo. Slasti přírodní koupele Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který vydržel celé odpoledne. A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci. Nestačilo? Tak koukněte na video.

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2010-08-25 00:00:00

V pasti

Oblohu osvítil blesk a v téměř v tu samou chvíli se ozval i hrom. Bouřka zrovna řádila přímo nade mnou, z oblohy se valily moře vody a já se pod skalním převisem snažil rozdělat oheň, abych usušil co se dalo. Začalo pršet už brzy dopoledne, ale protože jsem chvátal a nechtělo se mi strávit den čekáním, až se to počasí vyřádí, pokračoval jsem dál ve své pouti. Teď, když jsem měl na sobě posledních pár kousků suchého oblečení a ostatní beznadějně mokré, protože mokré dřevo nechtělo chytnou, velmi jsem svého rozhodnutí litoval. S batohem na zádech jsem se toulal něco přes týden a už jsem pomalu musel myslet na návrat do civilizace. Tak jako jiní jezdí k moři jsem si já vybíral své volné dny tady, o samotě. Kdesi z údolí se stále hlasitěji ozýval potok, teď už spíše řeka. Podařilo se mi ho překročit dříve než se více rozvodnil a jestli bude pršet až do rána, cesta zpět je uzavřená. Znovu proťal blesk zamračené nebe a nedaleko zapraštěl úderem stižený strom. Většinou jsem míval takovéto noci rád, kdy sedě v suchu, mohl jsem pozorovat tu spoušť. I dnes to bylo svým způsobem nádherné, ale v tom bzučení potůčků vody, stékajících všude okolo, se čím dál hlasitěji ozýval i nový, zlověstný tón. Po usilovném snažení začal oheň pozvolna olizovat dřevo a hned byla ta osvícená skalní stěna příjemnější. Rozstrkal jsem všechno mokré co nejblíže ke zdroji tepla a sám se posadil opřen o skálu, zatímco jsem čekal, až voda v kotlíku začne klokotat. Byl jsem tak zabraný do rozjímání a poslouchání všech zvuků – deště i praskání dřeva, že jsem si přibližujícího se světla z údolí všiml až docela pozdě. V téhle pustině bylo výjimečné narazit na člověka ve dne, natož v noci. Nepatrně jsem znervózněl, vyskočil a připraven na vše jsem zavolal otázku do tmy: „Hej! Kdo tam?“ „Přítel!“ Za chvíli již stál kousek ode mne pod převisem. Voda z něho crčela, z oblečení, z batohu, všeho. Moje nejistota z nově příchozího trochu ustoupila a na nepatrný okamžik mne zahřála škodolibá radost, že na tom nejsem nejhůř. Uvolnil jsem mu trochu místa u ohně, kde už sušil, co se dalo. Chvílemi si polohlasně ulevil nadávkou a až po chvíli, kdy mu došlo, že ho upřeně pozoruji, promluvil. „Omlouvám se, vtrhnul jsem sem a ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Rob. Z protějšího svahu jsem odsud uviděl vaše světlo a tak jsem se sem vydal. Dlouho mi trvalo, než jsem našel místo, kde by se dalo přebrodit přes potok, voda stoupá velmi rychle.“ Mluvil s nepatrným cizím přízvukem. Hádal bych, že mohl pocházet z nějakých severnějších zemí Evropy, možná měl rodiče Dány nebo Švédy. I jeho vzhled tomu odpovídal, měl světlé vlasy a modré oči posazené do sympatického obličeje. Byl o něco vyšší než já a zhruba stejně tak statný. Ani mladší nemohl být o mnoho, ale je možné, že zmátl jeho klidný hlas a moudrý pohled. Přestal mluvit a mlčky koukal do ohně. „Co tu vlastně děláte,“ nedalo mi se nezeptat, „v téhle divočině?“ Usmál se: „To samé co vy. Líbí se mi tu. Bydlím v malém městě na východním konci lesů a když se neflákám, stihnu akorát dojít k železnici na druhém konci, abych byl doma zase včas.“ „Rozumím vám,“ přikývl jsem, „dáte si trochu horkého čaje?“ „Rád.“ Zhruba tak proběhlo mé seznámení s Robem. Později mi přiznal, že se bál jít za světlem – z podobných důvodů, jako jsem se já bál jeho když přicházel, v tom kraji člověk naráží na lidi všeho možného ražení. Nakonec ale strach přemohla zima a promočené šaty. Pod převisem jsme strávili ještě dva dni, ale každou další hodinou jsme byli víc a víc nervóznější a netrpělivější. Trochu jsme si povídali, ale ani jeden jsme moc přes mluvení nebyli a tak, přestože jsem si začali tykat, nevěděli o druhém víc, než jak se jmenuje a co dělá. Dříví jsme pracně sušili, jak bylo všechno promočené, jedné noci nám oheň málem vyhasl. A být zde bez tepla by nebylo příliš příjemné. Další dni už sice nepršelo tak jako onu první noc, stále ale nepřestalo. Měli jsme zásoby ještě na pár dní, ale oba nás to táhlo domů. Třetí den byl velmi nadějný. Na chvíli dokonce jen lehce mrholilo. Dlouhé čekání nás dohánělo k nepříčetnosti a tak jsme se jednomyslně rozhodli, že vyrazíme na cestu k nejbližšímu městu. Počasí se sice nepatrně zlepšilo, zato se zvedla hustá mlha, že bylo vidět jen pár kroků před sebe. Přelezli jsme na druhou stranu kopce a začali jsme sestupovat dolů. Z dáli se opět ozývalo zlověstné burácení tekoucí vody. „Tady řeka nikdy nebývala,“ zavrtěl hlavou překvapeně Rob, když jsme stanuly na břehu běsnící vodní masy, „musíme se motat v kruzích – došli jsme k potoku, který jsme již překročili.“ „Není možné,“ nesouhlasil jsem a porovnával směr potoku s kompasem, „museli bychom k němu přijít z druhé strany – teče správně.“ „Povídám ti, že potok na této straně jaktěživ netekl.“ „Souhlasím. Ale zdá se, že už teče. To nepřebrodíme, ani nepřeplaveme – proud by nás strhl a o kameny rozmlátil na padrť.“ Rob přikývl a pomalu se vydal proti proudu nahoru. Za chvíli bylo jasné, že tu ten potok neteče dlouho. Tu a tam i zprostřed něj vykukovali statné stromy, které se vodě zatím nepodařilo vyvrátit. Pozdě odpoledne se nám záhada rozjasnila. „Doprdele, doprdele, vždyť to byl potok! Tohle připomíná veleřeku – Nil, Amazonku,“ ulevil jsem si. Záhadná říčka měla svůj původ v potoku, který obcházel kopec a který jsme oba přešli ještě před tím, než se takto rozvodnil. Zde na jednom místě se část vody vylila a postupně si našla jinou cestu, nové koryto. „Co teď?“ otázal se Rob, který na to koukal zatím mlčky. „Nevím. Za pár dní voda opadne, ale jestli pak budeme mít ještě dost zásob, na to abychom se mohli dostat do civilizace nevím. Můžeme si také zkusit zajít a obejít to. Vydat se po proudu. Třeba by se tam dala řeka překročit.“ Rob přikývl a vydal se zpět. Poslední dobou se zdál mnohem zachmuřenější, než když jsem ho poprvé uviděl. „Nebál bych se, dostaneme se odsud,“ poznamenal jsem, ve snaze dodat alespoň trochu naděje. Odpovědi jsem se nedočkal. Ten den jsme se trmáceli dál a dál podél říčky ve snaze najít místo, kde by se dala překročit. Zanechali jsme toho až se soumrakem. Rozdělat oheň se nám nepodařilo, všechno bylo podmáčené. V lahvích nám zbylo něco málo čaje, nepřevařenou vodu jsme pít nechtěli a tak jsme usínali navlhlí a žízniví. Ráno už nepršelo, ale mlha se v údolí držela stále hustá. S potížemi jsme dohlédli na druhý břeh. I když vody už nepřibývalo, nechtělo se jí ani ubývat. „Mám tam doma dívku,“ pravil znenadání Rob. Překvapeně jsem čekal, jestli bude pokračovat. „Tedy, ještě nemám. Dlouho jsem váhal a čekal na tu správnou chvíli,“ dodal po chvíli, „možná už jsem čekal. Moc dlouho. Vypadalo to nadějně, ale pořád stejně. A teď už se asi dívá po jiném.“ Nechtěl jsem ho rušit v jeho bolestným úvahách a tak jsem raději mlčel. Zdálo se, že i on řekl již všechno co chtěl a dlouhou dobu zase mlčel. Po dlouhém hledání jsme konečně narazili na místo, kde by se dalo s trochou šikovnosti na druhý břeh dostat. Přes potok ležel padlý kmen, který sice nedosahoval až na druhou stranu, zdálo se to ale tak blízko, že lepší šanci už jsme dostat nemuseli. Jištěn provazem jsem se opatrně vydal po kluzkém kmeni. Rob stál na břehu připraven začít mne vytahovat, pokud by mi sklouzla noha. Párkrát se mi zdálo, že v rozbouřené vodě opravdu skončím. Z konce kmenu se to na druhý břeh zdálo o hodně dál, než poprvé. „Na co čekáš?“ zavolal na mne Rob. „Je to daleko! To neskočím,“ křikl jsem zpátky. „Tak se vrať,“ doneslo se mi od břehu. Stál jsem tam a váhal. Břeh byl dost daleko, ale o trochu níž, než já na kmenu. Na něm spousta větví a věcí, kterých by se dalo zachytit, pomyslel jsem si. Po bleskovém nerozvážném rozhodnutí jsem se odrazil a skočil. Hned po odrazu jsem věděl, že jsem skočil špatně. Noha mi lehce sklouzla po mokrém dřevě a já spíše padal, nežli letěl. V poslední chvíli se mi podařilo zachytit se nějaké větve a tak jsem chvíli visel, po pás ve vodě. To však trvalo jen zlomek sekundy a já začal rychle šplhat po větvi výše. Každou chvíli se mi zdálo, že slyším zapraskání a už jsem se viděl, jak mizím ve spleti kořenů, větví a nánosu, ve kterém se provaz zachytí a Rob už nebude mít šanci mi pomoci. Ten mne naštěstí nezačal tahat provazem zpátky a mně se tak zázrakem podařilo vysoukat se až nad druhý břeh a tam se svalit na zem. Pár minut jsem tam ležel a hlasitě oddychoval, jednak z námahy, ale hlavně z toho šoku. „Hej! Dave, jsi v pohodě?“ křičel na mne Rob. Podařilo se mi zakřičet zpátky: „Jo, nech mě vydýchat!“ Pomocí provazů se nám podařilo dostat batohy na druhou stranu, teď se jako poslední připravoval na přechod Rob. Uvázal si kolem sebe lano a když vylézal na kmen, ještě na mne zavolal: „Morituri te salutant!“ a smál se při tom smíchem šílence. Z počátku šlo všechno dobře, Rob šel jistým krokem a za chvíli už byl na druhém konci stromu. Až tam se mu v očích mihl záblesk strachu, nezaváhal ale a skočil. Odrazil se lépe než já, ale stejně to nestačilo. Byl jsem připraven a snažil jsem se ho už během letu co nejvíce přitáhnout. Neskočil ale správným směrem a tak tam, kde já jsem se zachytil záchranné větve on nahmatal jen vzduch. Tahal jsem ze všech sil. I Rob se už něčeho zachytil, hlavou těsně nad vodou a pomalu se soukal ven. Na ten zvuk trhajícího provazu nezapomenu dodnes. Jak v těch laciných filmech jsme oba koukali na místo, kde se začal trhat. Lano se přetrhlo, Rob něco vykřikl, já ale setrvačností přepadl dozadu. Rychle vyskočil zpět na nohy a začal se shánět po Robovi. Ten však už zmizel kdesi pod hladinou. Oněměle jsem zíral na valící se vodu. Na chvíli se mi zdálo, že všechno utichlo, i že voda na chvíli přestala téci. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snad věčnost jsem tam stál na břehu, úplně zbaven přemýšlení. Až po dlouhé době jsem se probral. Tady byl konec. Vzal jsem svůj batoh, Robův pověsil na strom a jen tak z víry, že naděje jsem u něho nechal vzkaz: „Vrátím se. S pomocí.“. Chvátal jsem. A tak mi trvalo polovinu času abych se dostal do města. I když jsem věděl, že všechna moje námaha je už zbytečná, že najdeme přinejlepším už jen vyplavené tělo, jsem sebral pár mužů a hned další den jsme se vydali zpět. Batoh se nám již nepodařilo najít. U jednoho místa se mi zdálo, že ten strom a břeh a větev už jsem viděl, ale jistý jsem si nebyl. Sešli jsme pár mil dolů po proudu, ale neobjevili jsme ani batoh, ani tělo. Chlapi už začínali být netrpěliví a naléhali, ať už se vydáme zpět, tady už opravdu pomoci není. Narychlo jsme stloukli křížek a vydali se zpět. Posledních pár mil mne museli podpírat. Pořádně jsem nespal alespoň týden, nejedl a nepil a když jsme došli do města, vypadal jsem jako stín. Na policejní stanici jsem vyložil svůj příběh a poprosil o suchou postel, třebas v cele. Postel jsem dostal, i s pokojem. Na státní útraty jsem se umyl a oholil. Chystal jsem se jít už spát, když někdo zaklepal na dveře. „Pane, někdo vás chce vidět. Smím ho pustit dále?“ Když mne ten muž uviděl, začal se smát od ucha k uchu. „Bože, Dave, ty vypadáš hůře než já!“ „Robe?“ Jestli jeho zmizení pod hladinou vypadalo neuvěřitelně, pak slovo pro něco takového neexistuje. „Člověče, ta voda mi dala zabrat. Hodila se mnou o nějaký kmen a zlámala mi pár žeber, dokázal jsem se tam ale zachytit a pomalu vylézt na břeh. Když jsem se dostal k místu, kde jsme se dostávali na druhou stranu, byl jsi již dávno pryč. Dlouho jsem odpočíval, ale pak mi začalo být chladno a tak jsem se ti vydal naproti do města. Ale aby to nebylo tak snadné, někde jsme se cestou minuli. A tak když jsem se přibelhal sem na policejní stanici, udělal jsem tu pořádné pozdvižení.“ Zase jsem měl chvíli, kdy mi došli slova a já jen seděl a koukal. Rob se smál čím dál tím víc. „Nikdy jsem nevěřil na šťastné konce.“ povídám mu. „Však to se také teprve ukáže,“ překvapivě zvážněl, „na tom kmeni jsem se rozhodl. Ale jestli mne neodmítne, zvu tě na svatbu.“

Čas načtení: 2008-07-31 00:00:00

Po Domažlicku

Den první Nakonec jsme přece jen vyrazili, sic s jednodenním požděním, ale přece a tak po šťastném návratu můžu zas něco napsat - aneb průběh naší túry po Domažlicku. Jak už jsem psal, vyrazili jsme s bratrancem Markem až o den déle, ve středu. V úterý bylo hnusně, pršelo a my byli rádi, že jsme nikam nešli. Zato ve středu se trochu počasí umoudřilo a my někdy kolem desáté hodiny dopoledne vyrazili směr Hadrava a Orlovice. Ze začátku všechno probíhalo hladce, šli jsme po rovince, pak trochu do kopce, vzadu za námi Nýrsko. Všude okolo to vypadalo všelijak, ale mi to krásně procházeli v trhlině mezi mraky. Cestou do Orlovic jsme potkali asi pět skupinek mlaďochů, asi nějaký tábor, reakce na nás byly rozporuplné, jasné však bylo to, že jsme jim jednoznačně zlepšovali náladu. Asi tu napíšu pouze kudy jsme šli, protože nic extra se nestalo, nikdo si nic nezlomil, a tak, však to znáte. Radši si prohlédněte pořádně fotky. Cesta směřovala nejdříve přes Orlovice, Chodskou Lhotu, k Vítovkám a až do Nové Vsi. Tam si pamatuji, že nás do vystrašil pes, který měl v cestě asi jen půlmetrový plůtek (to by přeskočil, jen kdyby chtěl). Dále po červené - vede přes Hájek do Brůdku, což je zacházka jak sviňa, řekli někteří z nás. Trochu nás to tam zmátlo, už už jsme si mysleli, že si nezajdeme a že si to o hodně zkrátíme. To se nám tak úplně nepovedlo a šli jsme dál podle plánu. To už zmizela půlka čokolády. Dál cesta vedla pře Mlýneček a do Filipovy Hory. Tam jsme povečeřeli (nejdřív jsme si museli říct o vodu v jedné z místních chalup, přičemž nás domorodci pozvali do hospody) - dali jsme si polívku s masovými knedlíčky a těstovinami. Docela se nám povedla, to se musí nechat. Pak jsme došli kousek do Pelechů, kde jsme chtěli někde na kraji lesa přespat. To se nám podařilo a zakotvili jsme na pomezí lesa a jetelového pole, bylo sice trochu brzo, ale ve spacáčku nám bylo fajne. A tak skončil náš první den, zhruba po třiceti kilometrech tvrdé chůze (během osmi hodin, to jsou asi čtyři kilometry za hodinu, nic moc). Vyspali až do zítřejšího, trochu podmračeného rána. Den druhý Vyspali jsme se poměrně dobře, večer byly krásné červánky, které ovšem nevěštily nic moc dobrého, na Šumavě bývá většinou den po nich počasí pod psa, což také bylo. Ráno byla obloha slušně zamračená, ale zatím to nevypadalo, že by se mohlo rozpršet. Rána sama o sobě bývají drsná, tohle bylo ještě o trochu horší než obvykle, protože jsme neměli nic k jídlu ani k pití a snídani jsme si chystali dát až v příští vesnici. Marek ráno vyspával a já mezitím trochu změnil dnešní trasu, i když jsem tušil, že Marek by tím nadšen nebude. Původně jsem totiž mysleli, že si uvaříme snídani v Pelechách (asi tři sta metrů od našeho ležení), přičemž si tam někde řekneme o vodu - mě se ale už zpátky vracet moc nechtělo a taky jsem si nebyl jistý, jestli takhle dopoledne bude vůbec doma někdo, kdo by nám vodu dal. A tak jsme šli hned po ránu dál, do další vesnice. Když se na to teď zpět podívám, bylo to docela moudré rozhodnutí, protože snídaně v Tlumačově stála za to. Nezačali jsme sice plně správně (při vzpomínce na heslo "za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne" jsem se zeptal prvního domorodce, kde je tu nějaký obchod a on se na mne podíval jak na vola a řekl, že tamhle - pár metrů za mnou.), ale po nákupu ideální snídaně (čerstvé rohlíčky, paštička, sušenky a kdo ví co ještě) jsme si začali vesele pobrukovat, jak je život trampa krásný. Po pár minutách jsme vyrazili dál, příští zastávka Domažlice. Na žádnou zajímavou příhodu si nevzpomínám, jen že tam byly pěkné výhledy. V Domažlicích jsme dokoupili zásoby (pití, papírové kapesníčky - ty se hodí na hodně věcí a spolehlivě nahradí toaleťák) a pak se vydali dál. Byli jsme rádi, když jsme měli rušnou silnici ve směru na Kdyni za sebou a šli dál po silnicích vedoucích do malých vesniček. To byla jedna z nejpříjemnějších části našeho putování - šlo se krásně až jsem si začal pískat a dokonce i Marek řekl, že nohy už má rozchozený. Idylka však nikdy netrvá věčně - to jsme poznali, když za vsí s jménem Zahořeny začalo poprvé v dnešním dni pršet. Byl to vůbec první vážnější déšť za naše putování, zatím spadlo vždy maximálně pár kapek. Nebyl to sice kdovíjak ukrutný slejvák, nám se ale moc promoknout nechtělo a tak jsme zkusili taktiku "Batoh pod igelit! My pod igelit!", která se osvědčila na výbornou (nebylo to poprvé, v Tatrách to fungovalo ještě lépe, ale tam jsme to měli už ke konci natrénované). Skoro škoda, že nepršelo déle - sedělo se nám tam celkem fajn až na to, že komáři kousali o sto šest. Pak už to taková idylka jako předtím nebyla. Nějak nám zatuhly nohy, navíc začalo zaset kapat. Tady jsem poprvé odhalil svůj odvážný plán, který ve mně doutnal od rána - ukončíme puťák už dnes, ale tvrdě, dojdeme až do Nýrska. Marek ještě nebyl unaven tak, jako o pár hodin později a tak překvapivě souhlasil. A tak jsme práskli do bot a trochu přidali do kroku. Teď už jsem měnil trasu za běhu, střihl jsem to dolů z kopce do Nového Dvora, pak přes Kout na Šumavě až do Kdyně. Tady se Markovi už plán přestal líbit (zrychlili jsme příliš) a tak naplánoval návrat zpátky domů vlakem. Kdo mne zná, jistě ví, že se mi to vůbec nelíbilo - už z principu, co jsem si navařil, to si i sním, kam jsem došel, odtud se musím dokázat i vrátit. A navíc se mne zmocnila ta stará touha jít, stejná, na jakou můžou vzpomínat čtyři pamětníci z Tater. Tam to bylo stejné, jen cíle byli jiné. Velká Fatra se proměnila v Nýrsko, kopce se proměnili v rovinu. Tím jsem ale Marka raději neděsil a radši jsem mu vlak nenápadně rozmlouval. Do karet mi hrálo to, že bylo z náměstí v Kdyni celkem daleko a Markovi už se opravdu nechtělo udělat ani krok. Nakonec to skončilo tak, že pro nás měl přijet Zdeněk z Nýrska autem. My se mu vydali naproti, za chvíli tu byl a naštěstí se nechal přesvědčit a odjel s Markem beze mne. Zpočátku se šlo krásně - čtyři puchýře na každé noze, co to je - a dokonce to ani nevypadalo na déšť. Kdo mne potkal, musel si říkat co to tu jde za blázna s krosnou - vzpomínal jsem si na staré táborové popěvky, staré siónské písně, spirituály, ale jasně to vyhrály divné věci v našem údolí. A tak jsem vyřvával z plných plic a celkem svižným krokem byl na cestě k domovu. Za Pocínovicemi opět idylka vyprchala. Nohy už byly opravdu cítit a nastal typ chůze, o které by se dalo mluvit jako o dření. Ono dření je na každé výpravě jedna z nejdůležitějších věcí, právě na to se pak krásně vzpomíná s pocitem: A tohle jsem dokázal. Při této chůzi jsem koukal pouze na krajnici silnice dva metry před sebou, občasné zastavení na vyfocení nějaké zajímavosti bylo utrpením, protože mé nohy vždy nejhlasitěji protestovali právě při rozcházení. Tak jsem se doplahočil až do Nýrska. Živý a zdráv. Ještě před panelákem jsem potkal sousedy (samé obvyklé reakce), chudák pan soused musel jít po schodech, protože jsem zabral místo ve výtahu. Doma už jen hodně mléka a teplá koupel - hurá, tohle na Ukrajině nebude.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Chrámy labužníků II

Jak fungovala síť obchodů se luxusním zbožím před rokem 1989   Nedávno jsme se na tomto místě (Respekt 33) věnovali „svatyním konzumu“, obchodům s luxusním a jinak nedostupným potravinářským zbožím koncem čtyřicátých a šedesátých let u nás. Nyní se podíváme na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy stále platilo, že více než luxus se každodenním obíháním obchodů před rokem 1989 řešila nutnost zajistit základní fungování domácností. ESO přichází Na počátku sedmdesátých let nová politická garnitura chtěla opět zazdít pracně vybudovaná okna k západnímu konzumu a redukovat dovoz potravinářského zboží ze států na druhé straně železné opony především na jižní ovoce a na kávu. Někdy tento přístup ohrožoval i zakoupené licence – například kokakola se u nás začala vyrábět, ale byla nedostatková, státu se totiž nechtělo kupovat za dolary klíčovou ingredienci – základní sirup. Postupem času se občas, hlavně v Praze, objevilo v krámech mimo prodejny Tuzexu zpestření v podobě atraktivně baleného západního zboží, i když ne v míře, po jaké spotřebitelé toužili. Mnoho západních dobrot se navíc neprodávalo samostatně, ale jako součást drahých dárkových košů. Jako dítě jsem je chodil obdivovat do výkladní skříně specializovaného obchodu s názvem Dárková služba a toužil po sušenkách Prinzen-Rollen či po „bublinkové čokoládě“, lákaly mě i pestrobarevné konzervy s uzeným lososem nebo pražskou šunkou; chladným mě přiměřeně věku nechávala vína, například ve slámě balené Chianti Ruffino, lihoviny a západní cigarety. Dárkové koše a balíčky přitom nepředstavovaly žádnou novinku éry normalizace – najdeme je již v nabídkových katalozích slavného lahůdkářství Lippert a v padesátých letech se jimi proslavil i Dům potravin. Nicméně právě sedmdesátá a osmdesátá léta byla jejich zlatou érou, neboť představovaly vhodný dar pro slavnostní příležitosti. Cesty k výloze Dárkové služby byly pro mě každodenním potěšením. Slavnostněji jsem pak vnímal výlety do Německé demokratické republiky, kde jsme nikdy neopomněli návštěvu některé z poboček řetězce Delikat, který mě nadchnul jako opravdový poutní chrám konzumu, z něhož jsem odcházel například s granulovaným čajem s citronem, nápojem v prášku do mléka Trink Fix, východoněmeckou náhražkou Nutelly s názvem Nudossi nebo se západní čokoládkou či jiným pamlskem. První Delikat otevřel své brány v roce 1966, velký rozmach řetězce ale přišel od druhé poloviny následujícího desetiletí. Nabízelo se zde především exkluzivní potravinářské zboží východoněmecké produkce, v osmdesátých letech přibyly i západní produkty, hlavně ze Spolkové republiky Německo. Některé větší pobočky nabízely i speciálně pro tento řetězec dodané maso, salámy či sýry. Prodejny Delikat se staly inspirací pro obdobný řetězec u nás, jenž umožnil občanům nedisponujícím tuzexovými bony koupit si západní a exkluzivní domácí potraviny. Došlo k tomu se zpožděním – první prodejna ESO v Praze v ulici Na Poříčí přivítala zákazníky až v roce 1983. O rok později následovalo deset dalších poboček a rozmach pokračoval i v následujících letech. Vůbec největší prodejna ESO zahájila činnost v roce 1986 v pražské ulici Na Příkopě, ale značka ESO, která byla v lidovém podání jako označována jako prodejna pro Ekonomicky Silné Občany, se začala objevovat i v krajských a okresních městech. Zpočátku se zde prodávaly hlavně dovezené západní trvanlivé potraviny. Často šlo přitom o stejné zboží, jaké nabízel Tuzex, což poněkud popuzovalo kriminalisty v rámci potírání šedé ekonomiky a nelegálního obchodování s tuzexovými bony, kteří navrhovali, aby zboží v prodejnách ESO bylo zvlášť označeno, protože jinak těžko dokazovali, že podezřelý disponuje právě tuzexovým sortimentem. Úřadům se však do podobných opatření nechtělo. Už tak měly potíž s vysvětlováním občanům, proč si nejatraktivnější zboží nemůže pracující koupit za své poctivě vydělané koruny a musí platit vekslákům za bony. Stejně jako v Delikatech i v prodejnách ESO se uplatnily exkluzivní domácí produkty, z nichž některé se vyráběly výhradně pro tento řetězec. Plnily tak často stejnou roli jako na konci padesátých a v šedesátých letech Dům potravin. Postupně pobočky ESO nabízely i vlastní lahůdkářské a cukrářské zboží, často opravdu vynikající. Pravda, lidé oprávněně žehrali na vysoké ceny v prodejnách a stěžovali si, že některé kvalitnější zboží putuje právě jen tam. Ani tato náhražka Tuzexu nefungovala dokonale – leckdy se kvalitnější zboží nedostávalo, jindy chyběly atraktivnější obaly… Přesto však se prodejny ESO staly dalšími svatostánky konzumu, z nichž si lidé odnášeli západní kečupy, sýry, různé cukrovinky nebo nápoje v prášku značky Tang, stejně jako domácí výrobky, běžně nedostupné, ať již se jednalo o salám Herkules, sýr Jadel, oříškové hrudky, pivo v soudcích, kávu arabika… Skutečným králem sortimentu však byly výběrové párky. V uzeninách je občas prodávají i dnes, ale jaksi to už není ono.   Zdroj: Respekt

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-17 13:39:32

Francouzský komiksový výtvarník Blexbolex: V 60. letech u vás byli velice zajímaví umělci

Ilustrátor, tvůrce komiksových a obrazových knih Blexbolex publikuje nejen v rodné Francii, ale také v cizině. Čtyři z jeho titulů ostatně vydalo i nakladatelství Baobab. Dnes žije na okraji Lipska, daleko od ruchu březnového Lipského knižního veletrhu. Dobře to souzní s jeho něžně hravým, inteligentním kreslířským stylem. Na prkenné podlaze Blexbolexova starého bytu a současně ateliéru se teď ale kladou do řad expresivní, černobílé ilustrace. Jsou na nich ještěři, siláci, krasavice… Jaký příběh asi dohromady dávají?    Proč jste se odstěhoval do Lipska? Dlouho jsem žil v Paříži, pak jsem se ale rozešel se svou ženou. A Paříž už pro mě začala být příliš drahá. Zároveň jsem měl pocit, že díky internetu můžu pracovat odkudkoliv. Takže kam se odstěhovat? Třeba do Provence, kam se mi ale moc nechtělo, nebo snad do Bruselu, jenže tam jsem nikoho neznal. Zato v Berlíně, tam jsem přece jen měl kontakty na pár lidí, kteří mi mohli pomoci. Nájmy v Berlíně byly tehdy takové, že jsem si mohl dovolit je platit. A co se Lipska týká, prostě jsem někoho potkal… a bylo pro nás praktičtější, když jsem se přistěhoval já sem, než aby ona šla do Berlína. Před jedenácti lety jsem se ocitl v Berlíně, a skoro deset let už žiju v Lipsku.   Jak se přihodilo, že jste začal spolupracovat s Baobabem? Myslím, že na boloňském veletrhu v roce 2008 koupili práva k mému Albu lidí, což mě překvapilo, protože jsem od té knihy nic nečekal. Ve srovnání s tehdejšími francouzskými knihami z doby před deseti lety byla dost zvláštní, dokonce jsem měl pocit, že bude má poslední, ale pak na ni spousta zahraničních nakladatelů koupila práva. S Terezou a Jurajem Horváthovými z Baobabu jsem se potkal až zhruba o rok později. Spřátelili jsme se, připravili mi v Praze výstavu a já jsem viděl, jak dokážou pracovat s minimálními prostředky, a přitom docílit toho, aby to dopadlo dobře. V roce 2011 jsem pak strávil dva týdny na UMPRUM, kde Juraj učí, s jeho studenty.    Jak se vám produkce Baobabu líbí? Baobab je malé nakladatelství, ovšem i Česká republika je malá země. Váha Baobabu je proto větší, než by tomu bylo u nakladatelství srovnatelné velikosti ve Francii. Když si vezmeme takový Albatros, jedná se o velké tradiční nakladatelství, které si v době minulého režimu vybudovalo něco jako monopol. A nakladatelství jako Baobab jdou vlastně proti tomu monopolu, i když možná nepředstavují reálnou konkurenci. Tomu rozumím, to můžu ohodnotit, ale pak jsou tady věci, kterým nerozumím.    Co třeba? Je pro mě obtížné pochopit míru inovativnosti v Československu v 60. letech. Když jsem jel do České republiky a přišel do antikvariátu, pochopil jsem, že tu tehdy byli velice zajímaví umělci. Ovšem v Lipsku sleduji východoněmeckou produkci ze 60. let a uvědomuji si, že i tady se zrodila spousta nápadů, že tu byla velká kreativita. Je pro mě těžké východoněmeckou a československou školu srovnat. Z českých autorů znám třeba Jiřího Šalamouna, těžko ale můžu zhodnotit, jak se do té české tradice Baobab vepsal: ať už jako její přerušení, nebo jako navázání na ni. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Máme už rozdělení na Východ a Západ za sebou, co se knih týká? Je současná Evropa homogenní? To si nemyslím. Na jedné straně internet šíří obrázky, rychle a globálně. Lidé, včetně umělců, si jich velmi rychle všímají a velmi rychle je také reprodukují, a tím se vytváří určitý konsenzus. Jak u komiksu, tak u knih pro děti vzniká skoro okamžitě určitá móda. Pak jsou tady ale také věci, které se dají vysvětlit hůře. Nakladatelství jako Baobab se snaží prodat své tituly v cizině, a najednou začínají problémy, protože pořád ještě existují kulturní rozdíly v porozumění obrázku. A pak se stane, že vynikající věci se z nějakého důvodu neprosadí. U Baobabu jsou knihy, které pokládám za výtečné, ale cítím – vysvětlit to nedokážu – že ve Francii neuspějí. U některých knih je přitom nepochopitelné, proč se v Německu, Francii nebo Španělsku neprodají. Můžou za to snad finanční důvody, ale také obecně politické. Přes veškerou globalizaci tady dál zůstává kulturní specifičnost. I mé knihy, které mají docela ohlas, se můžou setkat s neporozuměním, třeba v Německu. U mé poslední knihy mi nakladatel řekl: „Děti tomu ale nerozumějí.“ V Itálii to zase vůbec nebyl problém. Takže ano, kulturní rozdílnost ještě existuje – a tím lépe!   Zůstal tady podle vás prostor pro originalitu? Pro mladé umělce je v každém případě těžké prosadit se, od mého mládí se v tom nic nezměnilo. Myslím si, že přes vliv globalizace se něco originálního dostává do světa obtížně. Něco, co vyjadřuje lokální nebo lidovou kulturu, naráží na jakýsi globální konsenzus. Ten samozřejmě souvisí s komerčními důvody.    Věnujete se teď nějakému zvláštnímu knižnímu projektu? Ano, je to kniha, kterou si sám tisknu. Se svým nakladatelem jsem zažil velmi kontroverzní chvíle a už toho mám dost, pořád za něco bojovat. Řekl jsem si, že mají možná pravdu a že ty věci, které dělám teď, nejsou publikovatelné.   To, co vidím před sebou, vypadá jako román v ilustracích. Nebo je to komiks? Vlastně je to kniha obrazů. Na každém z nich je tvář kdesi v krajině. A o tom obličeji, o té tváři vždy vypovídá jediná věta. Kniha se bude jmenovat La Sentence. „Sentence“ v angličtině znamená větu, ale také rozsudek. Ty věty by se přitom překládaly obtížně. Není to vyjádřitelné v jazyce, je to čistě vizuální. Experimentuji a vlastně pro mě není důležité, jestli je ten smysl jasný, nebo ne. Jenom chci, aby to fungovalo, to je všechno.   Jak ty ilustrace vznikají? Sám je vyřezávám z desek, na které pak nanáším barvu. Vyjde dvacet výtisků, takže to bude umělecké vydání, ne běžné.    To je dost ambiciózní. Je. Musel jsem do toho vložit spoustu energie a hodně času, takže mi to přijde draho.    Máte při tom čas na pracovní závazky? Živím se jako komerční ilustrátor, pro noviny i pro reklamu. Jenže jeden rok to jde velmi dobře, druhý rok ne, takže si musím dávat pozor s penězi.    Z čeho vznikl váš pseudonym? Když jsem začal dělat knihy, nevěděl jsem, jak to půjde. Asi jsem spíš pesimista. Myslel jsem si, že vydám třeba jen jednu knihu a pak to skončí, a nechtělo se mi obětovat své jméno. Ten pseudonym jsem si vymyslel, když jsem byl malý.    Jak? Měl jsem kamaráda, se kterým jsme si vytvořili svůj vlastní tajný jazyk, aby nám druzí nerozuměli. A když jsem uvažoval nad pseudonymem, najednou jsem si na to vzpomněl. V jistém smyslu jsem se znovu napojil na dětství. Protože i když dělám také ilustrace pro dospělé, řekl bych, že všechno, co dělám, pramení z dětství. Ta radost, kterou cítím, když vidím své obrázky vytištěné, ta je vlastně velice dětská. Studoval jsem dějiny umění, naučil jsem se, jak kreslit, setkal jsem se s umělci, bylo to všechno velice zajímavé, ale vlastně se mě to příliš nedotklo. Ale když se zamyslím, odkdy jsem umělcem, je to velmi jednoduché – od dětství. Uviděl jsem obrázky od Disneyho a začal jsem je kopírovat…   Jaký je váš vztah k jazyku?  Mimořádně složitý. S komunikací mám velké potíže. Když mluvím o své práci, jde to snáz, ale je fakt, že se ji pokouším vyložit už desítky let. Ale když mám třeba někomu vysvětlit, proč mě něco štve, narážím na extrémní potíže. A jak se tohle snažím zvládnout ve svých knihách? Snažím se používat co nejméně jazyka. Nejsem literát, jsem založený vizuálně. A co se týká vztahu obrazu a slova, dějí se mezi nimi opravdu podivné věci, to mě nepřestává překvapovat, skoro šokovat. V jistém smyslu je to blahodárné, protože se snažím ten šok, tu chybu ukázat.    Nicméně vaše knihy vycházejí ve vaší mateřštině? Ano, francouzsky, protože to je jazyk, který ovládám nejlépe. Francouzština je také jazyk, ve kterém uvažuji, a kulturně jsem Francouz. Teprve v Německu jsem pochopil, jak hluboce jsem Francouz. Někdy je to hrozné.   Proč? Protože člověk, pokud se pohybuje ve vlastní kultuře, o sobě zase tak moc neuvažuje. Bere sám sebe jako individualitu. A pokud se ocitne v prostředí, které je odlišné, protože přese všechno francouzská a německá kultura jsou jiné, nastane překvapení. Nečekal jsem to. Kdybych přijal německé občanství, usnadnilo by mi to tady život. Třeba ve styku s úřady. Při hlubším pohledu to ale nedává žádný smysl. Nejsem Němec.   Je pro vás Lipsko exil? Ne, není to přechodné místo, zůstávám tady. Navázal jsem tu příliš silné vazby, žiju tady sice s obtížemi, na druhé straně je to příjemný život. Jestli je to exil? Když jsem odjížděl do Berlína, chtěl jsem doopravdy opustit Francii, už jsem jí měl dost. Takže idea exilu – ano a ne. Vztahy s Francií mám velmi silné, pracovní i s přáteli. A v budoucnu stále počítám s Francií, kde budu asi jednoho dne znovu žít, určitě spíš než v Německu. To se týká mé profesionální dráhy, u soukromého života to tak jasné není.    Jaké projekty chystáte v budoucnu? Jde o sérii pěti knih pro nakladatelství Albin Michel, zatím jsem vydal tři a dvě mám ještě udělat.    Ten černý kocour z knihy Maître Chat (Kocour v botách) připomíná Mikeše. Je to Mikeš. Jenže v mé vlastní verzi. A tenhle můj kocour je daleko zlomyslnější. Knihu jsem dedikoval pohádkáři Charlesi Perraultovi, Josefu Ladovi a Michailu Bulgakovovi. Co se charakteru týká, ten kocour má blíž k Bulgakovovi než k Ladovi.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Blexbolex (*1966), vlastním jménem Bernard Granger, je francouzský ilustrátor a autor komiksových knih. Studoval na École des Beaux Arts v Angoulême. Ve své práci, inspirované meziválečným designem, propojuje staré tiskařské metody s novými formami a technikami. Vytváří tak zcela osobitý a charakteristický styl, který vtiskl do mnoha knih pro děti i dospělé. Jeho Album lidí (č. 2009) bylo na Lipském knižním veletrhu v roce 2009 vyhlášeno Nejkrásnější knihou světa a za knihu Roční období (č. 2013) získal v roce 2010 Cenu německých knihkupců.

Čas načtení: 2024-10-18 10:30:45

Objednal si iPhone a nechtěl za něj platit. Kurýra raději zavraždil

Muž z Indie si objednal telefon v hodnotě přes 40 tisíc korun Aby jej nemusel platit, uchýlil se radši k vraždě Obětí se stal mladý třicetiletý kurýr 23. září letošního roku kurýr Bharat Kuman v indickém městě Lucknow doručoval mobilní telefon, který si u společnosti Flipkart nechal objednat jistý Gajanan. Tomu se ovšem za něj platit nechtělo, a tak raději spolu se svým komplicem Akashem nebohého kurýra uškrtil a těla se zbavil vhozením do Indirského kanálu. Přečtěte si celý článek Objednal si iPhone a nechtěl za něj platit. Kurýra raději zavraždil

Čas načtení: 2025-11-04 10:56:44

Kriminalisté vypátrali dva muže, kterým se nechtělo do vězení. Jeden se schovával pod postelí, druhý utíkal po střechách Žižkova

(prahadnes.info) Kriminalisté třetího policejního obvodu mají za sebou dva zajímavé zákroky spojené s pátráním po dvou mužích, kterým se nechtělo nastoupit do vězení za majetkovou trestnou činnost. Jeden z nich byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 21 měsíců za případy, které realizovali právě tito kriminalisté. Druhému se nechtělo nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody na 6 měsíců, přičemž má "naději" na prod ...

Čas načtení: 2011-08-31 19:00:00

Novinky Gravis na Freshlabels.cz / Back to school

Nepříliš slavný návrat do školních lavic si můžete zpříjemnit novým batohem, který vyšvihne vaši docházku na jiný level. Komu by se nechtělo do školy, když si může vzít na záda zbrusu nový bágl značky Gravis? Několik atraktivních kousků Gravis přistálo do obchodu Freshlabels.cz, přičemž doplněna b ...

Čas načtení: 2017-08-30 03:00:16

Kde je shrnutí loňskýho roku (2016)?!

Tady! Respektive jsem neměl čas a nechtělo se mi do něho, ale všem věrným čtenářům (tak dva, tři, případně zdravím toho čtvrtýho!) jsem sliboval, že bude, tak jste se konečně dočkali! Navíc mi bába dluží prachy a vymyslel si pro mě takovou trapnou motivačku, že mi je dá, až napíšu shrnutí, haha. TAKŽE KDE SOU MÝ... Článek Kde je shrnutí loňskýho roku (2016)?! se nejdříve objevil na izmus.cz.

Čas načtení: 2020-06-25 21:38:00

Krabice s dopisy

V rámci dědictví po smrti strýce vyklízíme byt, kde žili moji prarodiče. Ten byl po jejich smrti na přelomu tisíciletí prakticky zakonzervovaný. A tak se teď dostávám k pokladům, které tam tolik let čekaly. Je zvláštní se dívat, jaké věci měly pro mou babičku a dědu hodnotu. Vnímat ten jejich mikrosvět, zázemí... Poschovávané pohlednice, co během života dostávali, vedle mých keramických výrobků z doby, kdy mi bylo devět. Starodávný dědův psací stroj ještě z první republiky a stejně starý šicí, na němž babička za komunistů i v devadesátých letech vytvářela oblečení pro širokou rodinu... Nejvíc mě ale zaujala krabice s dopisy, které si psali babička s dědečkem v době ještě před sňatkem i později v dobách, kdy byli souhrou historických skutečností rozděleni. Část historie jedné lásky a pozdějšího víc než padesátiletého soužití... V momentě, kdy jsem tu krabici spatřila poprvé, bylo mi stydno se do ní podívat. Nechtělo se mi narušovat něčí soukromí, přesto ale zvědavost převážila, a já se začetla do babiččina přehledného rukopisu bez pravopisných chyb (což by jí leckteří současní žáci mohli leda tak závidět – přestože měla jen základní a rodinnou školu). Do ruky mi padl jako první dopis z roku 1943 adresovaný dědovi do Německa, kde byl nasazený na práci – stejně jako další čeští muži jeho populačního ročníku. Četla jsem o české vesnici válečných let - těžké práci na poli, drobných rodinných událostech, programu kina, dění v obci včetně postupného ničení statku dědovy rodiny... Také o pocitech babičky, která psala o osamělosti a o tom, jak jí chybí její milý – někdo, na koho by se mohla spolehnout... Ten typ osamělosti, který můžeme překlenout jen zamilovaností či láskou k jiné bytosti. Těch pár řádků mě vtáhlo. Snad budu mít příležitost přečíst dopisy postupně všechny a dozvídat se tak o mých prarodičích – kteří v mém životě hráli velkou roli – více. Už teď ale vnímám hlubokou oddanost, jíž byli schopni. Oddanost, s kterou utvářeli společný život desítky a desítky let, přičemž se spíš jaksi mimochodem vyrovnávali s požadavky doby. Uvědomuji si, že jim závidím a smekám. Fascinuje mě jejich disciplinovanost – ve věcech víry, vztahování se k blízkým lidem – ve smyslu možná na to doplatím, ale teď to pro ni udělám... Žili prostě hodnoty, kterým věřili. Měli jakýsi morální kompas nebo strukturu. A taky pokoru, nebyli přesvědčení, že svět se točí kolem nich... Smířenost a zároveň ochotu se nevzdávat... Takové něco, co v naší relativizující době alespoň mně chybí... možná je to něco, co souvisí s generací sněhových vloček... Nebo je to v praxi naše vyprázdněnost, o které se někdy mluví? A zaměřenost na umělé, marketingem vygenerované cíle? Při porovnávání svého pohledu na svět s těmi, které na mě vykukují z těchto starých dopisů, si všímám, jak málo stabilní jsem a kolik mám na sobě ještě práce, abych se mohla stát takovým pevným sloupem pro svoji rodinu... Nicméně, nevzdávám to. Děkuji za inspiraci, moji milí. Je krásné mít před sebou takové příklady. Věřím, že tohle prohloubení vašeho poselství, které jsem vnímala kdysi dávno jako malá holka, přichází pro mě – před narozením druhého dítěte - ve správný čas. Znovu a znovu děkuji!

Čas načtení: 2020-06-18 18:08:00

Peníze = Starosti

Kdo je bohatý? Úvodem článku ukončím debaty o tom, kdo je bohatý. Stanovuje-li stát minimální částku, za kterou lze přežít, bohatý je ten, kdo má více než desetinásobek. Aktuálně jde u jednotlivce o čistý měsíční příjem 38 600,00 Kč a třeba u rodiny s malým dítětem o 87 200,00 Kč. Peníze = starosti Nebavme se o superboháčích odtržených od reality. Představme si, že máme s manželkou a synkem k dispozici 100 000,00 Kč čistá ruka/měsíc. Určitě bychom si koupili auto, které se nám líbí. Asi by to nebyla 16 let stará omlácená Oktávka. Pak by nám to nedalo a museli bychom o vysněné fáro pečovat. Jezdit do myčky, udržovat interiér, řešit drobné ťukance... Starosti. Určitě bychom se snažili pro malého zabezpečit lepší vzdělávání a volnočasové aktivity. Ještě nějaký pátek by to znamenalo vozit ho na x více či méně vzdálených míst. Starosti. Určitě by se nám nechtělo otravovat s hromadnou dopravou. Takže koupit druhé hezké auto. Servis, myčka, údržba interiéru... Starosti. Určitě bychom investovali do lepšího bydlení. Rekonstrukce. Rozšíření. Víc prostoru. Hezčí prostředí. Zvýšené nároky na úklid a údržbu. Starosti. Řešení? Vydělávat výrazně víc 100 000,00 měsíčně by nám přineslo krom pozitiv také spoustu starostí. Ubralo by z už tak minimálního množství volného času. Řešením by mohlo být najmout personál. V poslední době čím dál běžnější praxe. Personál musíte vybrat, úkolovat, kontrolovat. Navíc se bude někdo cizí motat po domě a místo vás bude trávit čas s vašimi dětmi. Starosti. Co dělat? Mít výrazně víc než sto litrů/měsíc a pořídit si osobního tajemníka, který všechno zařídí.

Čas načtení: 2024-02-10 00:00:00

Miroslavu Ježkovou nezlomilo ani tornádo. Víno nalévá do lahví i plechu

Od mala milovala pole. Už jako dítě sázela a pěstovala rostlinky a starala se o ně. Do rodinného vinohradu se jí ale příliš nechtělo. „Věděla jsem, že je to dřina, ale srdce nakonec zvítězilo,“ říká vinařka Miroslava Ježková. Když přišlo v červnu 2021 tornádo, slovo dřina dostalo v Moravské Nové Vsi nový význam.

Čas načtení: 2020-01-23 20:58:35

Anežka a kouzelná baletní sukýnka

Anežka se moc touží stát baletkou. Má ale křehké kosti a pan doktor s jejím baletěním nesouhlasí, a tak se rozhodne tajně tančit alespoň doma. A protože by moc chtěla mít opravdovou baletní sukýnku, vydají se s maminkou do obchodu. Tam Anežce jedna krásná sukýnka doslova sama spadne k nohám. Holčička se do ní okamžitě zamiluje a navíc zjistí, že to není žádná obyčejná sukně na balet. Je totiž kouzelná. Chtěli byste vědět, co všechno dovede? O tom se dočtete v této knížce.. Ukázka z knížky: Na nákupu „Anežko, svačina!“ zavolala maminka z okna.Anežka neměla na jídlo ani pomyšlení. Na čerstvě posekaném trávníku si právě zkoušela piruety a chůzi po špičkách. Chtěla by být baletkou, ale pan doktor jí to nedovolil. Prý na to má moc křehké kosti. Do žádného baletního kroužku tak sice chodit nemohla, ale zkoušela baletit alespoň tajně. Soutěž o dva výtisky – vyhrajte pro svou malou baletku tuto krásnou knížku. Více informací o soutěži zde. „Co tam zase vyvádíš?“ zeptala se maminka s úsměvem. Věděla, jak moc se Anežka touží stát baletkou. Anežka si stoupla zpátky na celá chodidla. Nechtěla, aby ji maminka viděla na špičkách. Protože byla poslušná holčička, raději se hned rozeběhla zpátky domů. „Myslíš, že baletky mají ke svačině bábovku?“ zeptala se maminky ještě dřív, než se pustila do jídla. „Myslím, že baletky jedí úplně všechno. Jinak by neměly žádnou sílu,“ odpověděla maminka a přistrčila talířek blíž k Anežce. Vůně čerstvě ukrojené bábovky Anežka skočila dívence přímo do nosu. Usmála se a s chutí se pustila do jídla. „Můžu si půjčit nějakou tvoji sukni?“ zeptala se Anežka s plnou pusou. „A proč?“ divila se maminka. „Vždyť ti bude velká!“ „Abych vypadala jako baletka,“ odpověděla hbitě Anežka. „Ale já přece žádnou takovou nemám,“ zamyslela se maminka. „Máš! Tu kytičkovanou,“ věděla hned Anežka. „Ale ta je pro tebe moc dlouhá,“ namítala maminka. „Přišlápneš si ji, upadneš a zlomíš si ruku nebo nohu.“ „Nepřišlápnu, neupadnu!“ slibovala Anežka a podívala se na maminku svými krásnými modrými kukadly. Tomu pohledu maminka nedokázala nikdy odolat. A tatínek už vůbec ne. „Tak víš co? Zajedeme do města a po nějaké baletní sukýnce se podíváme,“ navrhla maminka. „Jó! Mami, ty jsi zlatá!“ radovala se Anežka. Vyskočila od stolu a omotala mamince své hubené ručičky okolo krku. „Pojedeme hned teď!“ nemohla se dočkat Anežka. „Počkej, počkej! Nejdřív musíme uklidit nádobí ze stolu,“ brzdila ji maminka. Anežka se hned bez odmlouvání pustila do úklidu. Odnesla do myčky svůj talířek a opatrně z ubrusu smetla zbylé drobečky. Teprve pak mohly vyrazit do obchodu. Anežka se na baletní sukýnku moc těšila, ale s maminkou nemohly na žádnou natrefit. Prošly spoustu obchodů, ale tu, po které Anežka toužila, nikde neměli. Maminka už si pohrávala s myšlenkou, že by z komory vytáhla šicí stroj, oprášila ho a ušila sukni ze staré záclony. Moc se jí do toho nechtělo, ale pro Anežku by udělala cokoliv. „Hele, mami!“ vykřikla Anežka náhle v jednom z obchodů. Maminka leknutím málem nadskočila, byla zrovna zabraná do přemýšlení o šití. „Támhle!“ dodala Anežka a táhla maminku směrem ke stojanu, na kterém visely dětské sukničky. Než ke stojanu dorazily, jedna krajková sukýnka sama od sebe spadla na zem. Anežka ji chtěla zvednout a vrátit zpátky, ale neudělala to. Bylo jí totiž jasné, že je to přesně ta sukně, po které tolik toužila. Vzala ji do rukou a obdivně si ji prohlížela. „Musíš si ji nejprve vyzkoušet,“ vybídla ji maminka. Anežka tedy šla i se sukýnkou do kabinky s těžkým závěsem. Když si sukýnku vyzkoušela, radostí jí poskočilo srdíčko. Seděla jí jako ulitá! A tak bylo rozhodnuto. Domů odcházely obě s úsměvem na rtech a s baletní sukýnkou v tašce. Anežka a kouzelná baletní sukýnka, napsala Zuzana Pospíšilová, ilustrovala Markéta Vydrová; vydalo nakladatelství GRADA pod značkou Bambook Mohlo by vás zajímat: