Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-19 12:50:00

Smolař Vaněček! Na střídačce schytal ránu pukem. Chybět bude několik týdnů

Hokejové štěstí se na něj už nějakou dobu nelepí. Spíš jako by podalo výpověď… Brankáře Vítka Vaněčka potkala další prekérní událost. V nedávném utkání proti Winnipegu Čech pouze vysedával na střídačce San Jose, přesto utrpěl kuriózní a poměrně vážné zranění. Vyhozený kotouč zasáhl náhradního gólmana Sharks tak nešťastně, že skončil na marodce. „Bude nějakou dobu chybět. Určitě v řádu týdnů,“ prozradil zklamaný trenér Ryan Warsofsky.

Čas načtení: 2025-03-25 15:05:25

Záskok na lajně v obutí „kolegy“. Na zápas přišel jako divák a odešel jako hrdina

Smůla jednoho, štěstí druhého. Ve třetí francouzské lize se odehrála kuriózní situace. Týmy z Dijonu a Valenciennes (2:1) se nestačily ještě pořádně zahřát, když znovu ochladly. Zápas byl totiž přerušen kvůli zranění jednoho z asistentů rozhodčích. Domácí hlasatel se uchýlil k zoufalé výzvě, zda by se v ochozech nenašel arbitr alespoň s nějakou licencí. Zachránce se objevil. Elian Demoncay přišel na zápas jako divák a po něm byl oslavován jako hrdina.

Čas načtení: 2024-06-06 06:00:01

Výhra v loterii vám štěstí nepřinese. Zato vám může zničit život

„Každý sní o tom, že vyhraje peníze, ale nikdo si neuvědomuje, jaké pak bude mít problémy... Přál bych si, aby se to nikdy nestalo. Byla to naprostá noční můra. Býval jsem mnohem šťastnější, když jsem byl na mizině.“ Tato slova sdělil deníku Washington Post William Post v roce 1993, pět let poté, co sice vyhrál v pensylvánské loterii 16,2 milionu dolarů, ale do roka měl dluh 1 milion dolarů. Bývalá přítelkyně ho úspěšně žalovala o třetinu výhry a jeho bratr byl zatčen za to, že si údajně najal nájemného vraha, aby ho zabil v naději, že zdědí podíl z výhry. Poté žil Post v klidu až do své smrti v roce 2006 s pouhými 450 dolary měsíčně a potravinovými lístky. Další odstrašující případy výherců loterie Ještě hůře dopadl Gerald Muswagon, který v roce 1998 vyhrál v Kanadě 10 milionů dolarů. Jak uvedl deník Globe and Mail, nedokázal se vyrovnat s náhlou slávou, kterou mu přinesla hlavní výhra: „Nakoupil několik nových vozidel pro sebe a své přátele, pořídil si dům, který se změnil v noční ‚párty‘, a svůj nový životní styl často oslavoval velkým množstvím drog a alkoholu… Během jediného dne koupil přátelům osm velkoplošných televizorů.“ Muswagon také vložil peníze do podnikání v těžbě dřeva, které kvůli nízkým tržbám zkrachovalo. Tentýž zdroj uvádí, že nakonec byl nucen vzít práci při zvedání těžkých břemen na farmě svého přítele, jen aby nějak vyžil. Muswagon se údajně v roce 2005 oběsil v garáži svých rodičů. Ale vždycky to nemusí dopadnout tak tragicky. Často si výherce, který se nikdy neučil, jak zacházet s velkými penězi, pár let užívá života na vysoké noze, a jakmile výhru utratí, jednoduše se vrátí k tomu, co dělal dříve. Jak zaznamenává Business Insider, paní Tirabassi, svobodná matka, která pobírala sociální dávky, vyhrála v roce 2004 deset milionů kanadských dolarů. Výhru utratila za „velký dům, luxusní auta, značkové oblečení, bujaré večírky, exotické výlety, almužny rodině, půjčky přátelům“ a za necelých deset let už zase „jezdila autobusem, pracovala na částečný úvazek a žila v pronajatém domě“. Naštěstí paní Tirabassi alespoň vložila část svého nečekaného zisku do svěřeneckých fondů pro svých šest dětí, které si budou moci o peníze požádat, až jim bude 26 let.  Michael Caroll: Vyhrál čtvrt miliardy, nakonec ale skončil jako bezdomovec Číst více Štěstí kráčí za zády Výhra vám ale nepřinese trvalejší štěstí ani v případě, kdy své lehce nabyté peníze investujete rozumně a zajistíte si tak dlouhodobé bohatství. Proč tomu tak je, se dočteme v psychologické literatuře. Když výzkumníci vedli rozhovory s výherci loterie v období 1 až 24 měsíců poté, co vyhráli velké sumy, většina z nich uváděla pozitivní změny, jako je finanční zabezpečení, více volného času a dřívější odchod do důchodu. Když však měli rok po výhře zhodnotit míru svého štěstí, necítili se šťastnější než dříve. Proč šťastný pocit z výhry netrvá dlouho, vysvětluje teorie adaptační úrovně. Během krátké doby si na štěstí zvykneme jako na samozřejmost, takže počáteční dopad štěstí slábne a méně přispívá k dlouhodobé úrovni našeho štěstí. Bezprostřední emocionální vzrušení ze šťastné události, ať už je jí výhra v loterii, svatba, či úspěšné absolvování školy, časem vyprchá a stále méně přispívá k našemu dlouhodobému štěstí. Být šťastný je nepřetržitý proces spojený s úsilím těšit se z jednoduchých, každodenních příjemných událostí, lidí nebo situací. Zahrnuje pravidelné přijímání drobných radostí, stejně jako sledování osobních cílů, rozvíjení pocitu smysluplnosti, navazování intimních vztahů a tendenci neposuzovat sebe sama podle toho, co dělají ostatní, ale podle vlastních měřítek. V. E. Frankl zdůrazňuje, jak je důležitý smysl. Štěstí je pro něj pouze jakýmsi vedlejším produktem smysluplného života. Nasměruje-li člověk svůj život ke smyslu, přichází spolu s ním i štěstí, takříkajíc zezadu. Pokud se ale zaměříme primárně na pocit štěstí, bude nám stále unikat a nikdy jej nedosáhneme. Za všechno se platí. I za velkou výhru  Vyznavači některých východních učení tvrdí, že ve světě vládne neúprosný zákon rovnováhy. Proto nemají sebemenší radost z toho, když něco získají bez odpovídající námahy. Jsou totiž přesvědčeni, že jestliže jim vesmír něco dá, zákonitě jim za to musí něco vzít. Pokud vyhrané peníze utratí na svůj konzum a nevyužijí je především pro nějaké obecné dobro, skončí to špatně. Podobnou myšlenku vyjadřuje i lidová moudrost v rčeních jako „lehko nabyl, lehko pozbyl“ nebo i pověra, že výhra v loterii přináší neštěstí. „Král hororů“ Stephen King tuto pověru zmiňuje a naplňuje ve svém románu Mrtvá zóna. Hrdina příběhu získal díky úrazu hlavy v dětství jisté paranormální schopnosti. Se svou přítelkyní v lunaparku navštíví stánek, kde se nabízí výhra za uhodnutí náhodných čísel. Díky své schopnosti čísla uhádne a získává velký balík. Když se pak ale vrací autem domů, dojde k havárii, kvůli níž zůstává ležet mnoho let v kómatu. Češi prosází neuvěřitelných 250 miliard ročně. Za výhry letos zaplatí vyšší daně Číst více I peníze mohou být požehnáním Přes všechna varování a odstrašující případy je třeba dodat, že pokud je výherce rozumný, nenechá se zaslepit penězi a nechová se jak Bolek Polívka ve filmu Dědictví, může se stát výhra v loterii požehnáním pro něj i celou jeho rodinu. Uveďme na závěr jeden pozitivní příběh, který se objevil na serveru Quora. „V roce 2005 jsme vyhráli v loterii a já si i po více než 15 letech užívám finančních výhod. V době losování mi bylo 34 let a v den svých 35. narozenin jsem obdržel jednorázový šek na něco málo přes 2 miliony dolarů. Ten večer, kdy jsme vyhráli, byl vzrušující a zároveň nervy drásající. Do té doby jsme žili pohodlný život a nechtěli jsme dopadnout jako v jednom z těch příběhů, o kterých se až příliš často mluví. Spousta lidí nám říkala, že 80 nebo 90 % výherců v loterii skončí po několika letech na mizině, a my jsme se k této statistice nechtěli přidat. Takže jsme pokračovali v práci, zatímco naše děti chodily do školy. Když jsme se asi před pěti lety rozhodli přestěhovat do venkovského prostředí, čtyři z pěti dětí dokončily vysokou školu. Nerad říkám, že jsem v důchodu, takže tvrdím, že jsem v období mezi zaměstnáními. Manželka stále pracuje na dálku, zatímco já mohu hodně hrát tenis a v zimě lyžovat. Bylo to požehnání. Moje rada zní: neměňte svůj životní styl příliš rychle, zvolněte. Upřímně řečeno, pár milionů dolarů není v dnešní době zas tolik peněz.“ Takže až se vám někdy stane, že vyhrajete v loterii nebo nějak nečekaně přijdete k penězům, tím nejlepším, co můžete udělat, bude, když následujícího dne zase půjdete do práce jako obvykle. Mimochodem, vydělávat si peníze poctivou prací bude asi lepší volba než se spoléhat na výhru, o níž ani nevíme, jestli nám přinese něco dobrého. Nemyslíte? Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Britské chudobince: Nemajetní bývali pronásledováni z místa na místo

Čas načtení: 2024-12-18 04:39:05

Jak na online casino: Efektivní dovednosti vs. štěstí?

Jak na online casino: Efektivní dovednosti vs. štěstí? redakce St, 12/18/2024 - 04:39 Zábava Klíčová slova: kasino vklad 1 EURO mezinrodnonlinecasino.com webová stránka zahranicneonlinekasina.com Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Štěstí jako hlavní faktor při hraní Již od počátku existence casin je známo, že už podle samotného jména hazardní hry jsou casino hry pouze záležitostí štěstí. Ve většině casino her máte pevně stanovené šance na výhru, které v mnoha případech nelze nijak ovlivnit. Například automaty fungují na algoritmech, které mají pevně dané odměny a procentuální šanci na výhru. Tato šance na výhru je variabilní a může se například zvyšovat s větší prosázenou částkou na automatu, obecně však ale platí, že hraní na automatech. U většiny klasických casino her jsou pevně dané šance na výhru. Mezi tyto hry patří například kostky, baccarat nebo ruleta. Vaše šance na výhru u rulety jsou také variabilní v závislosti na druhu rulety, přičemž čím vyšší počet nul na ruletě, tím nižší šance na výhru. Obecně tedy platí, že všechny tyto casino hry mají šanci na výhru nižší než 50%, a je u nich tedy největším faktorem štěstí. Dalším druhem casino her, u kterých je hlavním faktorem štěstí, jsou online hry, které běžně najdete například v crypto casinech. Mezi tyto hry patří plinko, kolo štěstí a crash. Asi největší výhodou u těchto her je možnost nastavení šance na výhru a tedy snížení rizika na úkor výše výhry.. Pokud se tedy nechcete tolik spoléhat na štěstí a nebo pouze riskovat více, jsou tyto hry dobrou volbou. Dovednosti pro hraní casino her Jak již bylo zmíněno výše, je známo, že casino hry jsou záležitostí štěstí. I přesto se lze naučit jak hrát určité hry, abyste zvýšili svoji šanci na výhru. Tyto znalosti hraní vyžadují pokročilé a nebo velmi vysoké znalosti samotné hry a jejích pravidel. Níže si zmíníme hry, u kterých můžete svými dovednostmi ovlivnit svoji výhru. Jedna z nejpopulárnějších her mezi profesionálními gamblery je blackjack. Jedná se o karetní hru, která funguje podle jednoduchých pravidel. Jelikož zde probíráme online casina, nelze na blackjack využít taktiku počítání karet, jelikož karty v online casinu jsou vždy náhodné. Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou se musíte před hraním blackjacku naučit, je základní strategie. Tato strategie udává všechny možné číselné kombinace a ideální kroky při hraní. Naučením se základní strategie zvýšíte drasticky svoji šanci na výhru, jelikož tato strategie je matematicky vypočítaná a nijak nelze šanci na výhru zvýšit. Při hraní se základní strategií má i přesto casino stále výhodu o asi jedno procento. Další karetní hrou, u které lze ovlivnit svoji šanci na výhru, je poker. V tomto případě se opět potýkáme s nevýhodou fyzického casina, takže nelze využít taktik psychologie a čtení oponentů pro vlastní zisk. Stejně jako u blackjacku je i u pokeru důležité znát hodnotu jednotlivých kombinací karet, abyste maximalizovali svoji šanci na výhru.   Poslední možností, u které jsou znalosti asi nejcennější, je online sázení. Při online sázení je velmi důležité mít co nejvíce vědomostí o zápasech a hráčích, abyste mohli předpovědět šance na výhru. Celkově tedy u online sázení můžete drasticky ovlivnit svoji šanci na výhru, pokud máte dostatečné znalosti o týmech a hráčích pro zjištění výhod a nevýhod a také výsledku zápasu. I přes to, že u online sázení můžete drasticky ovlivnit svoje šance, stále se jedná o hazardní hraní a nezajišťuje vaši výhru.   Závěr Celkově je tedy hraní v online casinech závislé na vašich šancích na výhru a ve většině her se vám nepodaří štěstěnu podvést. Pokud hrajete online casino hry pouze pro zisk, může pro vás být vhodné si nastudovat jednotlivé strategie pro ty nejvýdělečnější hry. Pokud se vám ale podaří při hraní pomocí strategie vyhrát značné částky, pamatujte, že se stále jedná o většinové štěstí. V současné době moderních online casin jsou tyto stránky provozovány tak, aby byly výdělečné, a tím pádem jsou šance na výhru pro hráče nižší. Výhodou je avšak nutnost transparentnosti casina a poskytovatelů výherních automatů, takže si je vždy možné dohledat vaši šanci na výhru v jednotlivých automatech. Přidat komentář foto pixabay.com Je hraní v casinu pouze o štěstí a nebo lze získat dovednosti, které zvýší vaši šanci na výhru? V tomto článku naleznete hry, u kterých lze vaši šanci na výhru ovlivnit, abyste mohli například vytěžit co nejvíce, když provedete minimální vklad. Pokud chcete hrát s nízkými vklady a maximalizovat svoji šanci na výhru, určitě vás zaujme tento seznam, který vám ukáže, jak provést kasino vklad 1 euro. Tento seznam je i pro Čechy užitečný a poskytne vám možnost hrát v casinech s nízkými limity. Pokud chcete využít svoje nově získané vědomosti pro hraní, zvažte například zahraniční casina, která najdete na mezinrodnonlinecasino.com. Tento seznam vám poskytne ty nejlepší casina pro Českou republiku. Samozřejmostí jsou v tomto případě i zahraniční kasina pro Slováky, které poskytuje v přehledném seznamu webová stránka zahranicneonlinekasina.com. Tyto casina jsou ověřená a byla jim přidělena mezinárodní licence.

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-26 11:01:23

Každý potřebuje mít v životě štěstí

Štěstí hraje nepochybně velkou roli v životě a někdy může být rozhodující. Nicméně, mnoho lidí by argumentovalo, že genialita nebo tvrdá práce mohou pomoci k tomu, aby člověk měl více příležitostí ke štěstí. Kombinace obojího, štěstí a geniality, může vést k velkým úspěchům. Jaký je váš názor na vyvážení štěstí a úsilí v životě? Podívejme… Číst dále »Každý potřebuje mít v životě štěstí

Čas načtení: 2025-03-20 12:37:20

Zkus štěstí v soutěži o 333 spinů nebo Samsung Galaxy od Grandwinu!

Dnešní den je ten pravý pro štěstí! Oslav mezinárodní den štěstí s Grandwinem a jejich super promo akcí ,,Den Štěstí", kde můžeš získat 333 otoček zdarma nebo tablet Samsung Galaxy A9! Stačí jen správně zasáhnout a mít trochu štěstí při hraní. V tomto článku se dozvíš víc! The post Zkus štěstí v soutěži o 333 spinů nebo Samsung Galaxy od Grandwinu! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-06-19 08:24:05

Kolo štěstí 2025 – Nakloňte štěstí na svou stranu a berte skvělé bonusy a free spiny

Kolo štěstí plné bonusů, free spinů a dalších odměn můžete roztočit i dnes. V tomto článku najdete aktuální přehled Kol štěstí a získáte možnost přijít si nejen na casino bonusy navíc.  🎉 KOLO ŠTĚSTÍ BONUSY casino hodnocení Casino Kola štěstí extra bonus chci bonus 5.0 Kolo štěstí 400 free spinů CHCI 5.0 Kolo štěstí 100 free […]

Čas načtení: 2020-08-17 07:44:06

Zygmunt Bauman: Dnes jsme všichni lovci (Z archivu LtN)

Na podzim 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor Michala Komárka s jedním největších sociologů a filozofů uplynulých let Zygmuntem Baumanem. Tehdy už 87letý muž mluvil i o tom, že „pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu.“ V současné době koronakrize jsou jeho myšlenky stále podnětné.   Velké diskusní téma pro intelektuály na Západě je dnes krize kapitalismu. Vy jste v této souvislosti nedávno připomenul zajímavý postřeh Rosy Luxemburgové... Rosa Luxemburgová už před sto lety ohlašovala konec kapitalismu, a to na základě velmi pronikavé úvahy. Podle ní totiž kapitalismus může existovat jenom potud, pokud bude mít k dispozici další a další „panenská území“, která může kolonizovat, vysát a zničená zanechat podél své cesty. Chová se jako parazit, který hledá hostitelské organismy a až se jejich zásoba vyčerpá, sám zanikne.   Jenže během těch sto let se situace změnila... Luxemburgová myslela ta „panenská území“ doslovně, jako teritoria, jako kolonizovaná území s předkapitalistickou ekonomikou, kam je možné kapitalismus vyvážet. A logicky jí také připadalo, že ta zásoba je omezená a dříve či později ten systém narazí na své limity. Jenže se ukazuje, že to tak není.   Znamená to, že kapitalismus našel nějaká nová panenská území? Je to parazit mnohem vynalézavější, než se před sto lety mohlo zdát. Našel způsoby, jak vytvářet nové hostitelské organismy uvnitř vlastního systému. Už to nejsou vnější „skutečná“ teritoria, ale virtuální světy, které nejprve sám stvoří a pak kolonizuje. Dnes k té kolonizaci nepotřebuje armádu. Je to civilizované, chytré, elegantní – můžete vysávat hostitelský organismus pohodlně od pracovního stolu, například obchodem s akciemi. Typickým novým hostitelským organismem je dluh.   Dluh? Uvědomte si, jak se změnilo chování bank. Dříve věřitelé chtěli, aby byly půjčky rychle splaceny. A hrozili vězením pro dlužníky. Dnes se naopak banky snaží udělat ze všech permanentní dlužníky. Jakmile totiž přestanete platit úrok, přestáváte být zajímavý. A život na dluh odkryl ohromné nové „panenské území“, úžasné odbytiště, podobně jako kdysi fyzické kolonie... Finanční krize sice tyto možnosti do značné míry ohrozila, ale nepochybuji o tom, že už dnes existují zárodky řady dalších hostitelských organismů, které současná úžasná invence kapitalismu stvořila.   Znamená to tedy podle vás, že kapitalismus současnou krizi přežije? Že díky novým schopnostem vytváření hostitelů má před sebou ještě dlouhý čas? Ano, současnou krizi kapitalismus přežije. A paradoxně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dnes neexistuje alternativa. Ta existovala ještě před dvaceti třiceti lety, ale od té doby jsme ztratili schopnost zacházet se sociálními problémy jinak než prostřednictvím nakupování. Prošli jsme naprostým odklonem od politiky k ekonomice. Výrazem té změny je význam kategorie hrubého domácího produktu (HDP).   Jak HDP ukazuje ztrátu schopnosti zacházet se sociálními problémy? Není žádnou novinkou, že růstu HDP neodpovídá růst pocitu spokojenosti či štěstí obyvatel bohatých zemí. Spokojenost roste jen do určité míry bohatství, kdy jsou překonány elementární hranice chudoby. A není složité pochopit, proč je HDP velmi problematickým kritériem pro posuzování spokojenosti. HDP je zjednodušeně řečeno konstruován jako součet výměny služeb a zboží, počítá se tedy do něj větší prodej antidepresiv, stejně jako výjezdy sanitek k rostoucímu počtu dopravních nehod, prodej zbraní, prodej balené vody, který nahrazuje nedostatek čisté vody z kohoutku... Ale my v bohatých zemích se chováme, jako bychom ty rozpory nevnímali a mohli většího štěstí dosáhnout právě větším objemem nákupů. Změnila se totiž základní představa o štěstí: už to není dosažení nějakého stavu naplnění, nejsou to pevné vztahy, sdílení, spolupráce..., ale je to neustálá honba za prostředky, které by k tomuto naplnění měly vést.   Proč se nám to stalo? Souvisí to s rozdílem mezi tím, co nazývám „pevnou“ a „tekutou“ fází modernity. Každé období dějin má své výhody a svá úskalí. Pevná modernita přinesla diktatury, totalitní režimy i genocidu. Na druhou stranu byla organizovaná, držela pohromadě, znala solidaritu, silné odbory nebo národní hrdost....   Promiňte, že vám skáču do řeči: rozumím tomu dobře, že rizikem této fáze bylo, že ty různé roviny nebylo od sebe možné úplně oddělit? Že mohly do sebe vzájemně přejít? Jak vysvětlujete v Modernitě a holokaustu: že sen o dobře organizované ideální společnosti mohl přejít v genocidu a koncentrační tábory... Ano, rozumíte tomu dobře. Koncentrační tábory byly součástí logiky toho období. A nakonec z něj vzešlo „skvělých třicet let“ poválečné obnovy, kdy Západ prožil dobu rostoucího blahobytu i sociálního smíru a zároveň pokládal zárodky globalizace, která sociální stát smetla...   A tím se vracíme k období „tekuté“ modernity... Ta je civilizovanější, pokud jde o koncentrační tábory. Je otevřenější, vyznává větší individuální svobodu... Ale vnitřně se rozpadá, nedrží tvar, nenabízí nic trvalého, nic, oč se můžete opřít... Zanechává tu opuštěné osamělé jedince, kteří jsou obklopeni neustálým pohybem a soutěží. Rozpadly se tradiční rámce chování, politiky, národního státu, i instituce vzájemné spolupráce a pomoci...   Lze tu změnu popsat i prostřednictvím vaší kategorizace utopií? Rozdíl mezi „utopií zahradníka“ a „utopií lovce“ tyto změny zachycuje. Zahradník vychází z toho, že musí do světa vnést řád, který by sám o sobě neexistoval. Podle pečlivě promyšleného plánu vybraným druhům rostlin pomáhá, jiné označuje za škodlivé a potlačuje je. Má na mysli celkovou harmonii a růst všeobecného blahobytu. Věří v pokrok a v možnost dosažení nějakého ideálního stavu. Tento postoj v současnosti ustupuje postoji lovce. Lovec se absolutně nestará o celkový blahobyt či rovnováhu sil a harmonii. Zajímá ho pouze jeho úlovek. Pokud uloví ve svém okolí všechnu zvěř, přesune se jinam. Úvahami o možném vyčerpání lovišť se nezabývá jako „svým“ problémem, nebo alespoň nikoli naléhavým problémem. Dnes jsme všichni lovci. Nebo se nám alespoň vnucuje myšlenka, že jsme lovci a že pokud se tak nebudeme chovat, hrozí nám, že budeme zařazeni mezi lovnou zvěř.   Má smysl vizi lovce nazývat utopií? Jistě, hodně se dnes mluví o konci utopií. V jistém smyslu je postoj lovce skutečně koncem utopií. Na rozdíl od předchozích představ nepočítá se společným pokrokem, ale zaměřuje se na individuální přežití. Nepočítá ani s tím, že dosáhne nějakého konečného bodu, naplnění, štěstí. Ale přesto je to utopie, byť bizarní a neortodoxní. Přenáší definitivní řešení lidských problémů z představy o dokončení nějaké cesty, doplutí k vysněným břehům ideální společnosti na cestu samotnou. Konec cesty totiž pro lovce může znamenat jedině porážku. Je to žitá utopie, tady a teď, neustálý sled vítězných okamžiků, který nesmí být přerušen. Základní rozdíl od předchozích utopií tak spočívá v tom, že ta lovecká nenabízí žádný – ať skutečný nebo falešný – smysl života. Naopak: pomáhá vyhnat z hlav lovců otázku po smyslu. Na to, aby se lovec zastavil a reflektoval svoji cestu, totiž nemá čas. Hrozila by mu prohra...   Zní to všechno hodně pesimiticky a definitivně... Opravdu máte pocit, že tu není alternativa? Osobně si myslím, že pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu. Ale kdo ví, třeba právě teď vzniká někde na nějakém ostrově v Pacifiku nějaká nová forma spolupráce, která je zárodkem změny. Vždyť všechny velké věci ve dvacátém století přišly nečekaně. A je to obecné pravidlo. Stejně jako to, že každá většina byla nejdříve menšinou. Nevíme, kdy to přijde. Já mám jistotu, že se té změny už nedožiju. Ale vám přeju, abyste ji viděl. Určitě to není nemožné.   Mluvíte a píšete o tom, že život se dnes mění v honbu za štěstím, ale lidé ztrácejí schopnost být šťastni, dosáhnout naplněného života... Vy jste, pane profesore, prožil a prožíváte šťastný život? Podobnou otázku kdysi položili Goethovi. Odpověděl: Prožil jsem velmi šťastný život. Ale když na něj vzpomínám, nemohu si vybavit ani jeden šťastný týden. Taková je i moje odpověď. Chápete – ten konkrétně přítomný momentální pocit štěstí je hrozně relativní a prchavý... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-01 16:38:23

Štěstí je zde jenom pro psychopaty

Šťastný je ten kdo má v životě štěstí, často slyšíme jsi líný a tak nejsi v životě úspěšný, to je teorie která v praxi nefunguje, podívejme se na Ježíše Krista který byl ukřižován protože neměl v životě štěstí. Pokud by měl Ježíš Kristus štěstí v životě tak by byl mocný a bohatý, je to jako… Číst dále »Štěstí je zde jenom pro psychopaty

Čas načtení: 2024-06-30 19:02:28

Karlosovo kolo štěstí ve Forbescasino.cz nadělilo 250 000 Kč!

Je to tady! Prémiové Karlosovo kolo štěstí nadělilo svůj jackpot a jeho výherce se již těší z luxusní výhry 250 000 Kč. Jak toho dosáhl a jak můžeš o podobné parádní trefy hrát i ty? To ti prozradíme v našem dnešním článku. Neuvěřitelná výhra na Karlosově kole štěstí Karlosovo kolo štěstí si všichni členové Forbescasino.cz komunity okamžitě zamilovali. […] The post Karlosovo kolo štěstí ve Forbescasino.cz nadělilo 250 000 Kč! first appeared on Finanční magazín.

Čas načtení: 2024-08-08 06:42:58

Štěstí a smysl života jsou propojené

Štěstí dává životu smysl, nešťastný člověk myslí na sebevraždu. Štěstí a smysl života jsou propojené, ale každý člověk se s těmito pocity vypořádává jinak. Pro někoho může být štěstí klíčem k pocitu smyslu, zatímco jiní mohou hledat smysl v jiných aspektech života, jako jsou vztahy, kariéra nebo osobní růst. Pocit neštěstí a myšlenky na sebevraždu… Číst dále »Štěstí a smysl života jsou propojené

Čas načtení: 2024-09-20 11:24:45

Šťastné blázny zavřeme do blázince

Všichni chtějí natankovat štěstí a nikde nemohou nalézt místo, kde lze štěstí natankovat do svého života v konzumním očistci. Mnoho lidí hledá štěstí ve vnějších věcech, ale často zapomínají, že pravé štěstí pochází zevnitř. V konzumním světě je snadné se ztratit v honbě za materiálními požitky, ale skutečné naplnění a štěstí často vyžaduje hlubší introspekci… Číst dále »Šťastné blázny zavřeme do blázince

Čas načtení: 2024-11-25 12:19:23

Karlosovo kolo štěstí roztočilo doslova válce štěstí!

Forbes Casino přináší nový rozměr zábavy s Karlosovým kolem štěstí. Teď můžeš získat ještě vyšší výhry, skvělé bonusy nebo extra free spiny. Zároveň tě čeká jistá výhra na prémiovém kole, které je nyní dostupné pro všechny hráče. Přečti si, jak snadno se zapojit a využít šanci na pořádné trefy. The post Karlosovo kolo štěstí roztočilo doslova válce štěstí! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-03-20 14:23:23

Zkus své štěstí v loteriích na Mezinárodní den štěstí!

Už více než deset let je dvacátý březen dnem, který nese označení jako Mezinárodní den štěstí. A není to jen tak pro nic za nic! Tak už na nic nečekej a pojď si dnešní den pořádně užít s loteriemi. The post Zkus své štěstí v loteriích na Mezinárodní den štěstí! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-12-10 20:04:57

Jak mít v životě z pekla štěstí?

Setkání s obyčejným životem. Představte hlavního hrdinu knihy, běžného člověka s obyčejným životem. Ukázat jeho frustrace, rutinu, malé neštěstí a pocit, že štěstí je pro jiné, ne pro něj. První semínko myšlenky: „Co kdybych mohl mít štěstí i já?“  Rozhodnutí. Moment změny. Klíčová scéna, kdy se rozhodne něco změnit. Přesvědčení, štěstí není náhoda, ale výsledek rozhodnutí a činů. Začíná hledat… Číst dále »Jak mít v životě z pekla štěstí?

Čas načtení: 2025-12-30 13:40:33

Jaké jsou oblíbené koncoroční tradice? Co dělat a nedělat na Silvestra a proč

Jaké jsou oblíbené koncoroční tradice? Co dělat a nedělat na Silvestra a proč redakce Út, 12/30/2025 - 13:40 Svátky a Oslavy Klíčová slova: Co dělat na Silvestra koncoroční tradice vánoční tradice a zvyky silvestr čočková polévka recept co připravit z vepřového masa silvestrovský recept ekologické praní recept z luštěnin Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co dělat na Silvestra? Tradičně se doporučuje uklidit domácnost ještě před koncem roku. Úklid symbolizuje uzavření starých záležitostí a vytvoření prostoru pro nové začátky. Oblíbené je také bilancování – připomenout si, co se povedlo, a stanovit si přání či cíle do nového roku. Mnozí lidé si o půlnoci připíjejí (u dospělých), objímají se a přejí si štěstí, zdraví a klid. Oblíbeným zvykem je i psaní přání na papír nebo novoroční procházka, která má přinést svěží energii do dalšího roku. Co naopak nedělat? Na Silvestra by se podle tradic nemělo prát prádlo ani věšet – „odnášelo by se štěstí z domu“. Také se nedoporučuje hádat se nebo být smutný, protože jak se člověk chová na přelomu roku, takový má být i celý rok. Vyhýbá se také splácení dluhů přímo na Nový rok – peníze by prý odcházely po celý rok. Jaké jídlo si uvařit a proč? K tradičním silvestrovským a novoročním jídlům patří luštěniny, zejména čočka. Ta symbolizuje mince a má zajistit finanční hojnost. Často se připravuje čočková polévka nebo čočka s vejcem. Dalším oblíbeným jídlem je vepřové maso – prase je symbolem štěstí, protože „ryje dopředu“. Naopak drůbež (kuře, krocan) se tradičně nejí, protože by štěstí mohlo „odletět“. Stejně tak se vyhýbáme rybám, které „plavou pryč“. Sladké dezerty a pečivo symbolizují radost a sladký život, ale všeho s mírou. Důležité je, aby jídlo spojovalo rodinu a přátele u jednoho stolu. Ať už tradice dodržujete nebo ne, nejdůležitější je vstoupit do nového roku s dobrou náladou, nadějí a přáním, aby byl lepší než ten předchozí. Přidat komentář foto Stayhome Clean To Wash - Free photo on Pixabay text redakce Konec roku je časem bilancování, loučení se starým a vítání nového. Silvestr a Nový rok jsou opředeny řadou tradic a zvyků, které mají symbolicky zajistit zdraví, štěstí a hojnost v nadcházejícím roce. Některé z nich bereme s nadhledem, jiné dodržujeme dodnes – často „pro jistotu“.

Čas načtení: 2026-01-23 12:00:45

Šťastné blázny zavřeme do blázince

Všichni chtějí natankovat štěstí a nikde nemohou nalézt místo, kde lze štěstí natankovat do svého života v konzumním očistci. Mnoho lidí hledá štěstí ve vnějších věcech, ale často zapomínají, že pravé štěstí pochází zevnitř. V konzumním světě je snadné se ztratit v honbě za materiálními požitky, ale skutečné naplnění a štěstí často vyžaduje hlubší introspekci… Číst dále »Šťastné blázny zavřeme do blázince

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}