Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-27 11:02:37

„To už tady místo nás můžou být cvičené opice“

Vir Koruna vstoupil na scénu doprovázen směsicí vzájemně si odporujících zpráv a oznámení a návodů a předpovědí. Boj imunologů a virologů s epidemiology, který nápadně připomíná, především metodou, boj ekonomů zastávajících různé přístupy (v první řadě jde o peníze), nebere konce, bera si za rukojmí veškeré obyvatelstvo. Každý je untorem (infektorem) skutečným anebo možným a pod záminkou ochrany života je třeba se vlastního života dočasně vzdát. Vzniká bezpečnostní klika (safetocracy) na úkor dosud svět řídící kliky ekonomické (economocracy) vydávající se za demokracii. Výjimečná opatření nemají v dějinách obdoby a ani ve světových válkách nebyla podobně tvrdá. Falešná data Má onen celosvětový výjimečný stav své opodstatnění, i když víme, že se vir při vhodných podmínkách může přenášet na vzdálenost podstatně větší, než zaručuje karanténa a sociální distancing[1], že existuje odborně uznávaná domácí medikace, která minimalizuje případy vyžadující hospitalizaci[2]? Že úmrtnost při nedávných epidemiích chřipky v Itálii, která byla podstatně větší než úmrtnost na vir Koruna, proběhla v bez větší mediální a vládní odezvy? To všechno jsou otázky, na které nám sice nepřísluší odpovídat, ani na ně nečekáme jednoznačnou odpověď, ale přesto svým způsobem vypovídají o “stavu světa”. A dodejme, že někdy překvapivě. Statisticko-pravděpodobnostní modely ze své podstaty nemohou odrážet skutečnost (nanejvýš mohou potvrdit nebo zpochybnit nějaké trendy), natož předvídat budoucnost (jinak by každý mohl vyhrát ve sportce) či hovořit o přítomnosti[3]; závisí totiž na okamžiku pořízení dat. V případě Korona viru ale navíc užívají jako své vstupy data – ne-li přímo zfalšovaná – tedy falešná, metodologie sběru dat je diametrálně odlišná nejen v každém státu, ale pravděpodobně i na každém pracovišti. Mezi daty zfalšovanými a falešnými je rozdíl: ta první mohou alespoň cosi vypovědět o svém falsifikátoru, ta druhá nevypovídají vůbec nic. Vskutku, italský Istituto Superiore di Sanità (Nejvyšší zdravotní úřad) ke dni 20. března registruje pouze 12 osob zemřelých na vir Koruna, masmédia jich k tomuto datu evidují desetitisíce. K podobně nízkému číslu dochází i Ilaria Capua[4] (ředitelka One Health Center of Excellence for Research and Training, University of Florida). Jeden z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii označil dříve jmenovanou hospodářskou vědu za nestoudnou. Vilém Flusser ve své knize Postdějiny[5] hovoří o medicíně jako o vědě, která může být skandálem naší doby: “Zůstává nerozhodnuto, zda je nemocný objektem (pacient) nebo subjektem (agent). Lékař stojí proti nemocnému v neudržitelné pozici.” “Jedná se o teoretický problém poznání. Například v takzvaném třetím světě silně poklesla kojenecká úmrtnost, v takzvaném prvním světě se stal potrat bezplatným právem všech žen. Ve třetím světe rodiče nebudou již moci své příliš početné děti uživit, v prvním příliš málo početné děti brzy nebudou již moci uživit své rodiče.” Ekonomika a medicína jsou úzce propojené. Zastavit ekonomiku karanténou nebo ji zastavit epidemií není správně položená otázka. Společenské odstup, certifikace Společenský odstup je jedním z nejstarších a nejúčinnějších opatření vůči šíření infekčních nemocí, aktuálně k němu však vedou spíše ekonomické a politické důvody (úsporná opatření ve zdravotnictví, rušení a privatizace nemocnic a z toho plynoucí nízké kapacity nemocnic, zvýšení zisku velkých řetězců potravin, které se nespokojují jen ziskem ze zvýšené prodejnosti, ale navyšují ceny, často absurdně, atd.), jiné ekonomické a politické důvody naopak tlačí na uvolnění sociálního odstupu, také certifikace bezinfekčnosti byla (a je) v některých případech vyžadována dlouhodobě či trvale. Nenabývají však sociální odstup i certifikace bezinfekčnosti v plně informovaném světě v době viru Koruna jiných kvalit? Masové šití roušek se nám představuje ve dvojím světle: jednou jako dobročinná akce vytvářející virtuální dav šiček a šičů roušek, který chce ochránit blízké od nákazy, tedy bohulibá a společnost sjednocující, a jednou jako společnost rozbíjející – udávání nenosičů roušek. Ve skutečnosti je první jen předpoklad druhého. Koho bychom mohli udávat, kdyby nebyly, pokud možno zdarma dostupné, roušky?  Statistika již v samých počátcích viru Koruna odhalila, že nejvíce ohrožení jsou staří lidé (i když se dnes možná ukazuje, že více ohroženi jsou možná mladí a obézní). Z čeho tak usuzovala, když nebyla žádná relevantní data k dispozici, bůh suď. A zřejmě jen zaměstnaností vlády nedošlo k tomu, že by byli starší lidé, pro jejich vlastní bezpečnost, označeni nějakou dobře viditelnou páskou s nápisem “60+” na rukávě. Sociální odstup je jistý druh vyhnanství[6]. A v době plně informované společnosti jde o vyhnanství do světa technologických komunikací, kde je každé individuum snadno kontrolovatelné a falsifikovatelné. Fyzický dav, který je určován stejnou dobou a stejnou lokací, je určován fyzickým kontaktem a byť je lehce manipulovatelný, může se snadno vymknout kontrole. Dav televizní je vymezen stejnou dobou a stejným zařízením, je snadno manipulovatelný především proto, že se převrací role skutečnosti a jejího obrazu. Internetový dav technologických komunikací vzniká mimo čas a prostor a netrpělivě čeká na to, aby byl manipulován. Ztráta paměti Člověk plně informované společnosti přestal důvěřovat vlastní paměti. To, co považuje za vlastní paměť, nahrává na vzdálené servery, paměťové karty, na sociální sítě ve falešné naději, že může oddělit vlastní, uloženou paměť od paměti sdílené, že může získat vlastní paměť zpět podobně, jako může navrátit na počítač ztracená data ze zálohy. Ruku v ruce se ztrátou paměti jde ztráta zkušenosti: pokud se spálí o plotnu, nezíská zkušenost, ale podá žalobu na výrobce formy. Fotografie také není zkušenost, poznává své sousedy ve funkci Facebooku či Instagramu. Cinkání klíči, provolávání hanby na Letné, odkliknutí “like” na Facebooku, školení Člověkem v tísni nebo čtení Parlamentních listů a sledování televize Barrandov také ne. A rodiče, kteří by mohli sdělit rodinnou zkušenost, jak vyrobit vodní mlýn na potoce, hlídá armáda v chudobinci. Nedosti na tom. V souvislosti s virem Koruna se často mluví o válce[7]. A válka, jak poukazuje Walter Benjamin[8], ruší zkušenost. Poslední zbytky zkušenosti přijdou za své. Člověk bez paměti a zkušenosti se přeměňuje na jakýsi počítačový terminál – “chytrou” čtečku s mrkáním a fousama. Agamben se mýlí ve svém textu Objasnění[9], člověk v karanténě nestává se zvířetem, které bojuje již jen o svůj “holý život”. Stává se “chytrou” čtečku s předpírkou.[10]   [1] https://www.agi.it/cronaca/news/2020-04-24/inquinamento-particolato-coronavirus-sima-8427205/ [2] Postup lékařů v Marseille (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/32205204) a v Bergamu (Pavii a jinde v Italii) umožňuje většinu - i problematických - pacientů včas a bez hysterie vyléčit v domácím ošetřování a minimalizuje tak počet nemocných ve třetí fázi nemoci, která vyžaduje nemocniční péči. [3] viz kupříkladu Giorgio Agamben, Che cos’è reale? (Co je skutečné?). Neri Pozza 2016 [4] Ilaria Capua: «Le stime sul coronavirus? Tutte sbagliate. Ecco che cosa ci aspetta» (Odhady o viru Koruna? Jsou všechny chybné), https://www.corriere.it/economia/lavoro/20_aprile_11/stime-virus-tutte-sbagliate-certezze-dubbi-pandemia-71ee6750-7c2f-11ea-8e38-cc2efdc210dd.shtml [5] Vilém Flusser, Postdějiny, 2019 [6] https://www.quodlibet.it/giorgio-agamben-distanziamento-sociale [7] Alessandro Ferrara, Metafora della guerra, překlad do češtiny: https://www.literarky.cz/civilizace/1129-metafora-valky [8] Walter Benjamin - Zkušenost a chudoba [9] https://www.quodlibet.it/giorgio-agamben-chiarimenti [10] Ringrazio a Maurizio Monina di Salerno per un buon consiglio   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o rozdělování nedostatkových zdrojů z evropské perspektivy. Titulek je zvolání policisty na hranicích ke kolegům (viz popisek k úvodní fotografii). {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-05-23 12:44:50

Zkušenost s brýlemi z GrandOptical

Jakou máte zkušenost s touhle optikou a s kvalitou jejich sortimentu? Dostala jsem od kolegyně poukaz a chtěla bych si pořídit nové brýle. Ona tam prý chodí a je spokojená. Já jsem většinou brýle kupovala jenom z malých optik. V Read More Zkušenost s brýlemi z GrandOptical The post Zkušenost s brýlemi z GrandOptical first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2025-03-05 08:13:00

Yang Chaobin z Huawei: Síťové řešení AI-Centric Network pomůže operátorům využít možnosti AI

Barcelona (Španělsko) 5. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Yang Chaobin, ředitel představenstva a generální ředitel skupiny ICT Business Group společnosti Huawei, představil na prezentaci produktů a řešení Huawei (Huawei Product & Solution Launch) v rámci veletrhu MWC Barcelona 2025 síťové řešení AI-Centric Network.Podle Yanga povede vznik vysoce kvalitních, levných a otevřených modelů AI ke vzniku široké škály dalších inovací v oblasti aplikací a urychlí nástup inteligentního světa.Pokroky v oblasti AI promění společnost hned na třech úrovních. Umožní skutečně individualizovanou uživatelskou zkušenost, podpoří inteligentní spolupráci v organizacích a položí základy inkluzivnější inteligence pro všechny.Co se týče odvětví informačních a komunikačních technologií, vývoj technologií a rozmanitější škála aplikačních scénářů sice vytvoří nebývalé příležitosti k růstu, ale zároveň zvýší nároky na síťovou infrastrukturu. Aby bylo možné tyto příležitosti co nejlépe využít, musí operátoři uskutečnit zásadní pokroky v oblasti šířky pásma, latence, pokrytí a provozování a údržby sítě.„Síťové řešení AI-Centric Network od Huawei je navrženo tak, aby na tyto potřeby reagovalo," uvedl Yang. „Revolučním způsobem mění možnosti sítě s cílem umožnit propojení všech domén. Stane se hnací silou posunu směrem k provozování a údržbě zaměřené na aplikace a přetvoří telekomunikační služby a obchodní modely tak, aby plně využily nové příležitosti, které AI přináší."Sítě zaměřené na AI – čtyřúrovňový přístupYang dále rozvedl výzvy, kterým operátoři s dalším rozvojem čelí, a vysvětlil, jak jim řešení společnosti Huawei může pomoci lépe se připravit na vlnu nových aplikací na bázi umělé inteligence.Připojení všech domén. Zesílením spolupráce mezi AI a sítěmi mohou provozovatelé sítí optimalizovat orchestraci zdrojů pro směrování, šířku pásma atd. Inteligentní aplikace tak získají univerzální přístup k síti, extrémně vysoký uplink i downlink a garanci SLA (úrovně poskytovaných služeb).2. Provoz a údržba (O&M) se zaměřením na aplikace. Pokrok ve využívání aplikací umělé inteligence přinese složitější scénáře služeb a velmi různorodé nároky na poskytovanou zkušenost. To si vyžádá přechod od tradičního, na zdroje orientovaného O&M sítě k přístupu více orientovanému na aplikace. Model Huawei Telecom Foundation podporuje prediktivní a proaktivní O&M, optimalizaci zkušeností pomocí poznatků na úrovni aplikací a detailněji rozvrstvené operace přizpůsobené na míru. Díky tomu budou operátoři schopni výrazně zvýšit efektivitu O&M sítí a zároveň posunout uživatelskou zkušenost na zcela novou úroveň.3. Rozšíření služeb AI-to-X. Na úrovni jednotlivých uživatelů mohou sítě orientované na AI poskytovat odpovídající služby pro různé scénáře AI přiřazením přesné úrovně potřebné šířky pásma, latence a spolehlivosti. Na úrovni organizací mohou překonat problematická místa v kapacitě a době odezvy nakonfigurované pro interakce mezi jednotlivými osobami a rozvíjet sítě tak, aby podporovaly možnosti interakce mezi osobami a agenty a dokonce i mezi agenty navzájem. Na úrovni společnosti pak umožní sítě zaměřené na umělou inteligenci všudypřítomnou konektivitu, která urychlí zavádění umělé inteligence ve veřejných službách, jako je vzdělávání a zdravotní péče, a poskytne komunitám po celém světě větší inkluzivní hodnotu.4. Inovativní obchodní modely. A konečně, odlišné nároky na uživatelskou zkušenost poskytnou operátorům příležitost prozkoumat nové obchodní modely, které jim umožní zpeněžit širší škálu metrik. Sítě zaměřené na umělou inteligenci v podstatě umožní operátorům opustit tradiční monetizaci na základě provozu a začít monetizovat samotnou zkušenost. Díky tomu budou moci využít plný potenciál konektivity a dosáhnout na nové zdroje příjmů.„Musíme se spojit a spolupracovat napříč celým telekomunikačním odvětvím," uzavřel své vystoupení Yang Chaobin. „Odhalením možností sítí, spoluprací s různými odvětvími a zapojením do inovací v konkrétních scénářích můžeme maximálně využít nové příležitosti k růstu ve věku umělé inteligence a posunout svět o krok blíže ke světlejší a inteligentnější budoucnosti."Veletrh MWC Barcelona 2025 se koná od 3. do 6. března ve španělské Barceloně. Společnost Huawei bude po celou dobu prezentovat své produkty a řešení na stánku 1H50 v hale Fira Gran Via 1.V roce 2025 se zrychlí komerční zavádění 5G-Advanced a umělá inteligence pomůže operátorům přetvořit své podnikání, infrastrukturu i provoz a údržbu. Společnost Huawei aktivně spolupracuje s operátory a partnery po celém světě na urychlení přechodu k inteligentnímu světu.Více informací najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwc2025.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2631939/Huawei_MWC.jpgKONTAKT: michael.chenjipeng@huawei.com, taoling1@huawei.com 

Čas načtení: 2021-09-15 08:56:39

Jarmila Pospíšilová: Neumím si představit život bez knihy

Úspěšný detektivní cyklus s překladatelkou Marii Kovandovou má dvanáct knih a detektivka Boty do nebe jí vynesla Cenu Jiřího Marka. Letos ji vyšel detektivní román Pod Palcem s bývalým policistou, který se shodou okolností stane starostou, Viktorem Palcem, který zahajuje další sérii, jelikož Jarmila Pospíšilová v současnosti pracuje na dalším příběhu s tímto hrdinou. Sama působí jako advokátka a psaní ji baví. Neinspiruje se skutečnými příběhy, ale nechává pracovat svoji fantazii, a knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a jak říká: „Bez knihy si neumím představit život.“   Jak vzpomínáte na dětství? Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? Měla jste vysněné povolání? Dětství jsem měla hezké, mé vzpomínky jsou plné světla a harmonie, i když zákonitě muselo někdy i pršet a být zima. Myslím, že jsem byla bezproblémové, poměrně klidné dítě, dobře jsem se učila, se zlobením to asi nebylo nijak strašné. Uměla jsem být tvrdohlavá, což mi zůstalo i v dospělosti, ale snad jsem vcelku dělala rodičům radost. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a byli jsme v úzkém kontaktu s babičkou. Ta s námi později bydlela a hodně mě ovlivnila. Oba mí rodiče žili především pro rodinu, byli jsme takový malý uzavřený vesmír. Tatínek mi vštípil lásku k přírodě a naučil mě houbařit, maminka milovala květiny a zahradu, babička byla laskavá a moudrá. Zní to téměř jako kýč, ale v mých vzpomínkách toto všechno je. Pravda, měla jsem i povinnosti a byla vedená k odpovědnosti, občas jsem něco musela či nesměla a dobře si pamatuji, že jsem se zlobila a chtěla „být konečně velká“, abych mohla dělat jen to, co chci já sama. A co mě bavilo? Od dětství jsem byla spíše tvořivá, takže jsem pořád něco vyráběla, časem jsem se naučila ručním pracím a dodnes se uklidňuji při pletení. Ráda jsem chodila do přírody, což mě provází celý život. Nevybavuji si žádné výrazné vysněné povolání, postupem doby jsem chtěla být jednou učitelkou, jindy lékařkou, veterinářkou, chovatelkou zvířat, krmičkou v zoo apod. Vždycky jsem si ale s oním aktuálním vysněným povoláním spojovala nezávislost.   Od roku 1993 působíte jako advokátka v Prostějově. Co vás přivedlo k této profesi? Možná právě ona potřeba nezávislosti. Vystudovala jsem práva, prošla několika právnickými profesemi a zjistila jsem, že nezávislá advokacie mi vyhovuje ze všech nejlíp, přestože je to podle mého přesvědčení ta nejnáročnější právnická profese. Máte obrovskou odpovědnost, nic nedostanete zadarmo, a pokud nejste ze dřeva, zadírají se vám pod kůži občas i velmi těžké a složité životní osudy klientů. Přesto mám tuto práci ráda a vidím v ní smysl.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste k psaní měla vždycky blízko a ráda jste se vyjadřovala psaným slovem a již na vysoké škole jste se pokoušela psát, ale k vydání první knížky Prach, popel a dým byla dlouhá cesta. Co nakonec rozhodlo, že jste stvořila překladatelku Marii Kovandovou, která zatím pomohla objasnit zapeklité příběhy ve 12 dílech? Já vlastně sama ani přesně nevím, když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že šlo o přirozený vývoj. Nějakou dobu jsem v hlavě nosila námět, který jsem zpracovala ve své druhé detektivce Leopard nemění skvrny. To byla myšlenkově moje prvotina. V době, kdy jsem měla příběh vcelku promyšlený a téměř se dral na svět, jsem narazila na téma, které jsem zpracovala ve své vytištěné prvotině Prach, popel a dým. Na jedné z procházek jsem narazila na ruiny starého mlýna, taková romantická zbořenina u potoka v údolí, kolem krásná příroda, místo téměř idylické. Kousek od něj stojí pomníček s křížem a vyrytými jmény. Pár dní před koncem války tam nacisté zastřelili čtyři mladé lidi z okolí. V životě jsem viděla mnoho pomníků, k některým se kladly věnce a probíhaly u nich formální vzpomínkové akce, ale nijak to na mě nepůsobilo. Ovšem tady, u křížku v lesích u potoka, kde se možná ani nikdo nezastaví, na mě dolehla síla té tragédie. Někdy v té době jsem si koupila v antikvariátu knihu a z ní vypadl starý dopis. Lišil se od dopisu, který jsem zasadila do své knihy, byly to spíše praktické poznámky, ovšem dostavil se nápad. Všechno se mi propojilo a příběh se hlásil o slovo tak silně, že Leopard musel počkat. Obě knihy jsem pak propojila postavou Marie Kovandové a časem přišly další.   Také jste napsala samostatné detektivky – Slepá bába a letos vyšla detektivka Pod Palcem. Kromě toho několik společenských románů a na svém kontě máte zatím celkem 22 knížek. Někde jste řekla, že je máte ráda všechny. Pracujete na novém románu? Slepá bába není typická detektivka, není v ní nikdo zavražděný ani neprobíhá vyšetřování. Je to spíše román s napětím, je o stalkingu. Detektivka Pod Palcem už dlouho samostatná nebude, pracuji na další a pravděpodobně bude časem nová řada se starostou a bývalým policistou Palcem. Postavy, které jsem uvedla v detektivce Pod Palcem, se mi ještě nechce opouštět a volají po rozvoji svých příběhů, stejně tak i vymyšlený Kročín se mi docela zalíbil, takže se tam asi pár zločinů ještě stane.   Spolupracovala jste na prvních dílech krimiseriálu Policie Modrava a spolupráci jste označila za zajímavou zkušenost. Co vám tato zkušenost dala a přijala byste znovu podobnou nabídku? Jsem autorkou námětů ke dvěma dílům a podílela jsem se jako spoluautorka na scénářích k nim. Vzhledem k rozsahu seriálu je moje spoluúčast poměrně malá. Pro mě však šlo o významnou zkušenost, do té doby jsem na ničem podobném nepracovala. Psaní scénáře má svá pevná pravidla a je to zcela jiný typ tvůrčí práce než literární tvorba. Tam mám absolutní svobodu, píšu jen podle svého. U seriálu se jednalo o spolupráci s dalšími lidmi a dodržení řady opodstatněných pravidel, bez nichž by dílo nedrželo pohromadě. Jiné je i samotné autorské vyjádření, v knize například mohu popisovat různé výjevy, prostředí, scenérii krajiny nebo počasí, hnutí mysli svých postav, jejich úvahy a vnitřní monology. Pokud jde o zhodnocení, co mi tato zkušenost dala, pak mohu říct, že jsem si cosi nového osahala a snad se i trochu naučila. Umím si představit, že bych podobnou nabídku přijala znovu.   Detektivka Boty do nebe vám vynesla Cenu Jiřího Marka a své detektivky zasazujete do venkovského prostředí. Proč právě venkov? Troufám si říct, že venkov znám. Sama na venkově žiji a do značné míry jsem i vyrůstala. Bydlela jsem sice od svých dvou let v okresním městě, ale na vesnici jsem trávila víkendy, prázdniny. Pocitově to byl vždy můj domov a před lety jsem se na venkově usadila natrvalo. Myslím, že i pro čtenáře je venkovské prostředí atraktivní a dává mi prostor pro vykreslení postav a jejich příběhů. Hrdinové mých detektivek zakořeňují v určitém prostředí, které je ovlivňuje a oni zpětně působí na svoje okolí. Věřím, že vzájemná vazba mezi člověkem a jeho životním prostorem funguje obecně, ale na venkovském prostředí ji snad jsem schopná ztvárnit a čtenáři ozřejmit.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Psaní mě baví, ale dává pořádně zabrat.“ Také, že psaní je protiváha práci advokátky a neláká vás psát o skutečných případech a raději necháváte pracovat svoji fantazii a při psaní požíváte hlavu jinak než při práci advokátky. O čem ráda píšete? A proč právě detektivní žánr? Neumím asi uspokojivě vysvětlit, proč právě detektivky. Snad možná proto, že je sama ráda čtu, vždycky jsem měla k tomuto žánru blízko. Ráda píši o mezilidských vztazích, o příbězích, které často mívají kořeny v minulosti a poslední dobou mě stále více zajímá vazba mezi člověkem a jeho okolím obecně, nejen mezi lidmi, ale též ve vztahu ke krajině, přírodě.   Je o vás známé, že jste velká čtenářka a ráda čtěte také detektivky. Máte oblíbeného autora? Těch je opravdu hodně a všechny je určitě nevyjmenuji. Ze starších českých autorů mám ráda Hanu Proškovou, Milenu Brůhovou, Boženu Šimkovou, Václava Erbena, Zdenu Salivarovou a Josefa Škvoreckého, ze současných Michaelu Klevisovou. Pokud jde o zahraniční autory, nemohu vynechat klasiky jako je Raymond Chandler či Dashiell Hammett, P. D. Jamesová, a také autoři, s jejichž dílem jsem se seznámila v posledních letech – zajímavá spisovatelka Fred Vargas, Ilaria Tuti. To jsou pouze někteří z mých oblíbených autorů detektivek, ale čtu i jiné žánry a mám nespočet dalších oblíbených autorů jak českých, tak i těch zahraničních a každou chvíli objevím něco nového…, byl by to nekonečný seznam.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vás baví zahradničení… Jak je všem jasné z mých předchozích odpovědí, ráda čtu a bez knihy si neumím představit život. Ale také ráda chodím na procházky do přírody, houbařím, pletu. Miluji svoji zahradu, která je obrovská a letos poněkud zanedbaná, protože se mnou zahradničí odrůstající štěně. Ráda si občas zajedu na výlet, pořád mám co dělat. V životě jsem se ani chvíli nedokázala nudit.   Jarmila Pospíšilová se narodila se v roce 1965. Vystudovala práva (JUDr.) a od roku 1993 působí jako advokátka v Prostějově. Od roku 2007 je také spisovatelkou. Byla starostkou obce Vincencov. Píše detektivky a společenské romány. Je držitelkou Ceny Jiřího Marka za detektivku Boty do nebe. V literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce, jednou obsadila třetí místo a podruhé soutěž vyhrála. Napsala detektivky (série s Marií Kovandovou: Prach, popel a dým, Leopard mění skvrny, Podzimní blues, Kejklíř, Smrt a Blázen, Kosa a kámen, Boty do nebe, Vražda v lázních Skalka, V pekle ptáci nezpívají, Šumavský bubínek, Když se rojí smrt, Malovaná pýcha, Lišákova pravda), Slepá bába, Pod Palcem. Je také autorkou společenských románů Palačinky s pepřem, Katedrála z písku, Kočka na plotně, Šaty z duhy, Peří v průvanu, Skořápky na vodě, Pod hvězdou bláznů, …a naposled konvalinky.

Čas načtení: 2019-12-05 08:26:07

Fernando Aramburu: Mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové

Španělský spisovatel Fernando Aramburu, autor hojně překládaného a cenami ověnčeného románu Vlast, působí jako uzavřený introvert. Při rozhovoru ale ožije – pečlivě zvažuje odpovědi, snaží se precizně formulovat, zvažovat pro a proti. A před svým publikem v pražském Cervantesově institutu hýří vtipem, byť trochu suchým, sebeironickým. Vlast přitom pojednává o tragickém tématu vyrovnávání se s dědictvím atentátů páchaných organizací ETA. Oběťmi byli ti, kdo odmítli ETA přispět na vlastenecký boj (či zaplatit výpalné). Vdova po jedné z obětí se po letech vrací do baskického městečka, aby zjistila, co se vlastně stalo. Česky knihu vydalo v překladu Víta Kazmara nakladatelství Akropolis.   V závěru příběhu je krátký dopis, napsaný odsouzeným teroristou, s prosbou o odpuštění. To se skutečně stalo? Ano. A v jednom případě se to stalo dokonce poté, co má kniha vyšla.    Opravdu? Literatura má nesmírnou sílu, dovede dát příklad. Proto čteme romány. Protože chceme rozšířit svůj životní obzor, nejenom se pobavit, chceme také vědět, jak se žije ve vyhrocené situaci, nebo jak se cítí hlavní postava – žena. Člověk má zkrátka možnost vstoupit do všech lidských situací, které sám nezažije. A to rozšíření obzoru, to je životní zkušenost. Proto čteme romány, ne? Nicméně, viděl jsem na vlastní oči, jak se bývalý bojovník ETA a vdova po jedné z obětí, po zavražděném podnikateli, objali. Bylo to něco velice intimního. Zároveň, když se něco takového stane, účinek na společnost – myslím tím výchovný účinek – je velice pozitivní, protože ukazuje, že je možné překročit své limity a stát se lepším člověkem. Je ovšem třeba pochopit, že jste udělal něco zlého. Něco špatného, z morálního hlediska.   Vztahuje se příběh z románu Vlast přímo k vašemu životu, k vaší vlastní rodině?  Ne, příběh, který jsem vyprávěl ve Vlasti, jsem od nikoho neslyšel vyprávět. Je ale spousta příběhů, které se staly, které jsem znal nebo o nich od někoho slyšel. O těch jsem ovšem ve Vlasti psát nemohl. Vlast tedy vypráví o postavách – o lidech – z mé rodné země, podobajících se těm, kdo doopravdy existují.   O Baskicko ale jde? Ano, o Baskicko, o mé rodiště San Sebastian a o města v jeho okolí, přesně.   Jaká je dnes v Baskicku situace, co se terorismu týká? Dnes je politická situace v Baskicku velice klidná. Před osmi lety, v roce 2011, skončil terorismus a v roce 2018 se ETA rozpustila, už neexistuje. Lidé v Baskicku se teď prostě normálně věnují své práci, vynahrazují si to, co bylo předtím, a všude panuje klid. A také obecný konsenzus, že sociální problémy se řeší v institucích, a ne na ulici, že není třeba, aby se křičelo a demolovalo. Proto jsme na tom všichni daleko lépe než předtím. Žijeme bez násilí, bez obětí a bez agresorů.    Dá se ten stav nějak srovnat se situací v Katalánsku? Spíš by se dalo mluvit o tom, že jsou určité souvislosti mezi obecným chováním lidí. My Baskové jsme roky žili v roztříštěné společnosti, což je přesně to, co dnes vidíme v Katalánsku. A zdá se, že mnoho Katalánců se nepoučilo z lekce, kterou zažili Baskové na vlastní kůži. A že mají chuť zopakovat si všechny ty chyby, které se staly v Baskicku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co se týká stylu knihy, je velice průzračný, dá se jí snadno porozumět. Dal by se váš román charakterizovat jako svým způsobem populární? Pro kritiky, kteří vědí, o čem mluví, má tato kniha různé roviny. Je tam vrstva pro vzdělané čtenáře, i pro ty ostatní. Styl nespočívá jen v tom, jak autor pracuje s jazykem, a v tomto případě ano, ten jazyk je chvílemi dost lidový, ale jde tam také o práci s časem, která je hodně komplexní. Hodně spisovatelů – přátel – se mě ptalo, jak jsem to vlastně udělal. Takhle se ptali ti, které opravdu zajímá konstrukce románů. Vymyslel jsem tam i pár inovací, ale k prospěchu věci, protože tohle je román, kterému by čtenář měl porozumět, jako silnému příběhu. Samozřejmě, existují také lidé, kteří si myslí, že komplexnější romány jsou ty, kterým není úplně rozumět. A to není pokaždé pravda. Z hlediska autora je navíc často daleko náročnější psát jasně. než jakýmsi tajemným způsobem.   Je styl Vlasti podobný stylu vašich dalších knih? Ne. Nebavilo by mě znovu použít něco, co už jsem si vyzkoušel jinde. Každá kniha by měla mít svůj osobitý styl, který co nejlépe ladí s obsahem.   Jaká byla reakce čtenářů na román Vlast – hlavně ve Španělsku a v Baskicku? Obecně vzato – ta kniha se jednak hodně četla a jednak spustila určitou debatu. Ale mírumilovnou debatu, ve které osoby s různými názory o nich začaly mluvit, což je podle mě to nejpozitivnější, co se mohlo stát – že ta kniha posloužila jako místo setkání, kde se dá konverzovat o věcech, pro které se předtím hledala slova jen s obtížemi. Má kniha se určitě nemůže líbit těm, kdo uvažují ideologicky. To jsem věděl ještě předtím, než jsem ji začal psát. Ale nedělal jsem si s tím hlavu.   Moc se mi líbilo, že názvy jednotlivých kapitol by obstály jako názvy samostatných románů. Například Průvod zabijáků, Tři týdny lásky, Baskové vraždí, Kde je můj syn?, Její nejmilovanější dítě, Dotek medúzy. Jsou velice výmluvné... Takhle jsem neuvažoval. Je pravda, že názvy mých knih nebo mých článků, básní či kapitol v mých knihách jsou pro mě velice důležité. Nenapíšu tam hned to, co mě napadne jako první, o svých titulech přemýšlím, a myslím také na čtenáře. Vlast je velmi rozsáhlý román, proto se mi zdálo, že by v něm měl být určitý řád. Věřím, že očíslovat nebo pojmenovat kapitoly pomáhá při četbě. Proto jsem je tedy pojmenoval, žádný jiný důvod v tom nebyl.   Myslím, že v románu je jedno silné téma – téma mlčení. Mlčení ve společnosti, která je ideologicky silně ovlivněná.  Je určitý druh mlčení typický pro společnost, v níž je spousta strachu. Když mají lidé strach, vyvinou způsoby, jak přežít. Jeden z nich – používá se, aby měl člověk klid a nedělali mu problémy – je být zticha, ukrýt se v mlčení. Neříct to, co si člověk myslí, anebo mluvit jen potichu. To není něco, co by se týkalo jen Basků. To se stane v každé společnosti, kde mluvit znamená riskovat. Je to dokonale lidské chování. Jsou i jiné druhy mlčení, například mlčení, které následuje po traumatu. Když někdo trpěl, není neobvyklé, že se snaží svou bolest ukrýt v sobě. Někdo se také takhle chová, aby chránil své malé děti, takže jim neřekne, co se stalo. Když v nějaké společnosti panuje teror, vždy se rozhostí podobné mlčení.    Připadá mi to hodně podobné české zkušenosti života v totalitním režimu. Nejsem si úplně jistý, protože variabilita lidského chování je tak trochu nekonečná. Nicméně lidé vystavení stejným situacím reagují dost podobným způsobem.    Má to, že žijete roky v Německu, nějaký politický důvod? Ne, v Německu žiju od roku 1985 prostě proto, že jsem se seznámil s jednou německou dívkou. Začal jsem s ní žít, máme spolu dvě děti. Nejsem tedy exulant, nejsem emigrant, do Německa jsem odešel, protože má partnerka je Němka. Kdyby se mi stalo totéž s Češkou, žil bych možná v České republice, ale můj osud mě zavedl do Německa.    Živíte se učením? Praktické věci jsem musel řešit do roku 2009. Tehdy jsem si mohl dovolit nechat práce a věnovat se už pouze psaní. Předtím jsem roky psal od rána do večera, a o víkendech také. Nebylo to jednoduché, ale psal jsem pro noviny a časopisy, a díky tomu jsem si mohl vydělat trochu peněz. Dnes už nemusím psát do novin, pokud nechci. Nemusím psát třeba články o fotbalu. Ale ten sen, že bych se mohl věnovat jen psaní, jsem měl dlouho. Nakonec se mi to povedlo.   Ten název vašeho románu – Vlast – je zároveň velice abstraktní a velice naléhavý, přitom se v něm skrývá určitá obtíž, přece jen zní dost romanticky… Jak působí titul Patria ve španělštině? Jsem si jistý, že to slovo vlast je ve většině jazyků problematické. Například ve Francii, v Německu a v Polsku se má kniha v překladu takhle nejmenuje. Ve španělštině má ten název také určitou armádní pachuť, připomíná trochu nacismus, fanatismus…   Právě. A přesně tenhle význam mělo to slovo i v Baskicku. V době, kdy si někteří mysleli, že jménem vlasti můžou vraždit lidi. V mém románu ovšem koncept vlasti nemá jediný význam. Každý z protagonistů si jej interpretuje po svém. Ale vlast jako prostor, jako místo zahrnuje všechny ty osobnosti. Všechny ty, kteří se nacházejí v jednom geografickém prostoru. Zároveň bych chtěl zbavit to slovo emocí. Já sám nejsem žádný zvláštní vlastenec. Už třicet čtyři let žiji jako cizinec. Někdy se mě ptají, kde je má vlast, a já říkám, že má vlast – pokud potřebujete nějakou mít, což podle mě není nezbytné – by vznikla ze tří různých zemí, byla by plná přátel, neměla by uzavřené hranice a její hlavní město by byla má knihovna. Tak vypadá můj vztah k vlastenectví. A protože jsem přesvědčený humanista, nemůžu vidět druhého člověka jako cizince.    A bylo snazší, nebo těžší psát tu knihu o Baskicku jako cizinec? Cizinec říkám, protože nemám německou národnost. Jsem vlastně návštěvník Německa. Líbí se mi tam žít, mám německé příbuzné, má žena je Němka. Napsat Vlast nebylo z literárního hlediska složité, také jsem měl všechen čas, který jsem potřeboval, a mohl jsem psát jen ten román. Ale z emocionálního hlediska to bylo těžké. Je to kniha plná bolesti. Vyskytuje se tam spousta trápení, které se v mé rodné zemi odehrálo. Není nic příjemného vidět, jak na ulici zapalují autobusy, není nic příjemného vidět demonstraci lidí, kteří žádají po ETA, aby vás zabila, to opravdu bolí. Pro mě tohle všechno zároveň znamenalo velké zklamání. Těší mě pocházet ze země, kde jsou dobří spisovatelé, nadaní hudebníci a zdatní sportovci. Ale nechtěl bych, aby mě někdo zvenčí onálepkoval kvůli tomu, že mám spoluobčany, kteří sestrojují bomby a chtějí útočit, kteří vyhrožují. To není nic pro mě.    Měla na ten příběh nějaký vliv i španělská občanská válka? Ne, tomu nevěřím. To, že se tehdy zabíjeli lidé a že se za Franka zabíjeli lidé ve vězeních, to je jen výmluva, nic víc. Principiálním nepřítelem pro ETA byla španělská demokracie, ne frankismus. Frankismus je mrtev.   A jaký má na Baskicko vliv to, že Španělsko je v Evropské unii? Zásadní. Především proto, že lidé, kteří mají politickou odpovědnost, mají určitou brzdu. Kdyby totiž Unie neexistovala, konflikty by se ve Španělsku řešily jako v minulých stoletích. A navíc, Evropská unie umožňuje i Španělům, kteří neuvažují úplně tradičně, vyjádřit své přesvědčení. Plus jsou otevřené hranice. Česká republika je v Schengenu, já jsem přijel z Německa a hranic jsem si ani nevšiml. Irský konflikt se také vyřešil díky tomu, že obyvatelé Severního Irska, kteří se považují za Iry, nemají mezi sebou a Irskem žádnou hranici. Mohou být prostě Iry, tam i tady. A to je úspěch Evropské unie, že zabraňuje válkám, včetně těch občanských. Jsem přesvědčený, že Brexit je neskutečné bláznovství.    Jsou dnes ještě ve španělských věznicích baskičtí vězni? V knize je to velké téma. Ano, je jich tam docela dost. Ale všichni jsou tam kvůli tomu, co udělali. A ve všech případech se jim nabízí určitá možnost řešení, pokud litují svých činů. Odnětí svobody má různé stupně, které dovolují například trávit dny na svobodě a vracet se do vězení na noc, nebo být doma o víkendech. Musíme se na to ale také podívat z hlediska oběti. Z pohledu sirotka nebo vdovy. Pro ně není příjemné potkávat se na ulici s vrahem otce, manžela, bratra. Tyhle historické rány potřebují hodně času, aby se zahojily.    Stejně si myslím, že baskická zkušenost přináší pro Českou republiku určitý příklad. Možná. Totéž mi ale řekli v Argentině. Totéž mi řekli v Itálii. Ty občanské konflikty mění státy, ale v tom, jak běžní lidé trpí uvnitř, v tom je něco univerzálního. Když jsem tu knihu psal, nemyslel jsem na cizinu, protože jsem vyprávěl ten příběh za sebe. Neuvědomoval jsem, si, že v jiných zemích prožívali něco podobného.    Jak se lišily reakce na vaši knihu v různých zemích? Máte s tím zkušenost? Dost bezprostřední, protože když čtu stejnou ukázku, můžu cítit, jak na ni v různých zemích různě reagují. Může se to lišit v akcentech, v prožívání určitých pasáží nebo detailů. Co se týká knihy jako celku, obecně řečeno ji zvlášť ostře vnímali v zemích, které měly zkušenost s obdobím politického násilí, násilného režimu nebo občanského střetu. Je ale fakt, že někdy mě reakce čtenářů překvapily. V Řecku například žasli nad tím, že v románu vystupují silné ženy. Všechny ty ženy jsou vlastně velké osobnosti. Muži vedle nich působí poněkud matně. Ve Španělsku se tomu nikdo nedivil, protože nejspíš mají doma stejné matky a babičky.   Ve vašem případě tomu tak také bylo? Ano. Otec měl svůj svět, pracoval v továrně, takže většinou nebyl doma, pak měl svůj bar, své prostředí sportovních fanoušků. Je ale fakt, že matka doma tradičně rozhodovala o spoustě věcí. Hospodařila třeba s otcovým platem. Když bylo třeba zaplatit účet lékaři nebo něco podobného, také to udělala ona. Vedle veškeré práce v domácnosti. A je také pravda, že podléhala určitému stupni sociální uzavřenosti. Veřejná místa byla pro ženu dost nepřátelská. Pamatuji se, že matka vycházela z domu v zásadě jen proto, aby šla do kostela.   Vlast jste napsal španělsky. Připadala by v úvahu i baskičtina? Můj literární jazyk je španělština. Není to věc volby. Je to jediný jazyk, ve kterém dokážu své knihy psát. Nakonec, je to také kniha o mém dětství. A u nás doma se mluvilo španělsky. Měli jsme sousedy, kteří prokládali španělštinu baskickými výrazy, případně mluvili baskicky. V baskičtině se také kázalo v kostele. Je ale třeba říct, že v době mého dětství se baskicky ve školách neučilo. To začalo až později, dnes se baskičtina učí a prožívá díky tomu určitou renesanci. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Fernando Aramburu (*1959) je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde se od roku 2009 plně věnuje literatuře. Napsal několik románů, z nichž například kniha s autobiografickými prvky Años lentos (Pomalé roky, 2012) je jakousi přípravou na velkou ságu Vlast. Posledním autorovým dílem je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (Autoportrét beze mne, 2018). Vlast je první Aramburuovou knihou přeloženou do češtiny. Ve Španělsku se jí prodalo přes milion výtisků, vyšla ve více než 31 jazycích a HBO podle této knihy připravuje seriál.

Čas načtení: 2024-03-24 18:00:01

Kdy nám společné prožitky spíš škodí

Určitě to znáte: Kamarádka se začne smát tak nakažlivě, až vás to taky rozesměje. Nebo kolega mluví o novém projektu tak nadšeně, že i vás náhle popadne pracovní zápal. Vědec by řekl, že náš mozek je nastaven tak, aby vytvářel sociální spojení a empaticky spolucítil s jinými lidmi. Sdílení prohlubuje zážitky Sdílíme-li s přáteli své běžné aktivity, ať již se jedná o jídlo, nakupování, sledování filmů, nebo náboženský obřad, začneme jim přikládat hlubší význam. V britské studii zjistili, že verbalizované pocity štěstí zvyšují a udržují pohodu účastníků daleko nad rámec pouhého zážitku. Sdílené zkušenosti nás povzbuzují k tomu, abychom si více uvědomovali sami sebe a své pocity. A díky tomu, že své emoce rozpoznáváme a mluvíme o nich, se stávají intenzivnějšími a to náš zážitek umocňuje a pevněji vtiskuje do paměti. Pozitivní sdílené zážitky posilují naše pocity sounáležitosti, smyslu a štěstí. Zvyšují naše sebevědomí a snižují pocity deprese, úzkosti a izolace. Lidé mohou vyhledávat sdílené zkušenosti i proto, že jim poskytují příležitosti ke srovnání svých pohledů na realitu s ostatními. To jim umožňuje vytvořit si společensky uznávané přesvědčení a světonázor. Osamělost, úzkosti a utrpení po koronaviru. Dánský recept na štěstí v období izolace Číst více Proč nás lákají velké skupiny Značná část akcí je na společné prožívání přímo zaměřena. Schválně, šli jste někdy do kina sami? Spousta lidí přímo vyhledává velké skupinové akce. Hudební koncerty, sportovní utkání nebo náboženské obřady nabízejí synchronizaci pohybů, hlasových projevů, pocitů a myšlenek, které posilují skupinovou soudržnost. Lidé se chtějí setkávat s těmi, kdo s nimi sdílejí podobné zázemí, podobně myslí a jednají.  Sice to stálo za houby, ale byli tam kámoši Sdílené prožívání je hodnota, která se dá ekonomicky změřit. Výzkum publikovaný v Journal of Consumer Psychology ukázal, že zákazníci si často vybírají služby nižší kvality, aby byli během aktivity fyzicky blízko svému společníkovi. Dokonce si zvolí i méně kvalitní nabídku v situacích, které nabízejí jen málo příležitostí k interakci, pokud vědí, že později budou mít spoustu příležitostí trávit čas společně (například při dlouhé společné dovolené). Lidé chtějí vzpomínat na svůj zážitek tak, že ho sdíleli s osobami, které znají, a věří, že jejich fyzická blízkost napomůže vytváření jedinečných vzpomínek. Mnoho lidí dokonce předem ví, že vybraný zážitek nebude až tak příjemný, i když ho budou sdílet s někým jiným – a přesto si ho zvolí. Proč? Chtějí si ho pamatovat jako sdílený. Láká vás aktivní dovolená? Na těchto místech si dobrodružství v přírodě maximálně užijete Číst více Hořká čokoláda vám ještě víc zhořkne Vše ale má i odvrácenou stranu. Sdílíme-li nepříjemnou zkušenost, například se společně díváme na špatný film, budeme svůj zážitek vnímat ještě negativněji. Platí to v případě, že s druhou osobou nekomunikujeme. Ve studii provedené na Yaleově univerzitě z roku 2014 účastníci ochutnávali nepříjemně hořkou čokoládu a zdála se jim nechutnější, než když ji jedli sami. Z výzkumů také vyplynulo, že zároveň více přemýšleli o osobě, která s nimi zkušenost sdílí. Zní to trochu překvapivě, protože k vyšší intenzitě prožívání zde dochází navzdory rozdělení pozornosti. Možná je to tím, že ten, kdo s námi sdílí zážitek, se stává jeho součástí. Oba máme pocit, že ten druhý uvažuje stejně jako my. Každý den lidé tráví čas společně, aniž by u toho rozmlouvali. I v této tichosti sdílejí své zkušenosti – tím se pro ně ty dobré zlepšují a špatné zhoršují. Podobná zkušenost zhoršuje porozumění Z výzkumu, který prováděla Annenberg School for Communication, vyplývá, že sdílíme-li s někým podobné životní zkušenosti, může to vést k tomu, že hůře porozumíme jeho pocitům i tomu, co skutečně prožil. Jak je to možné? Místo toho, abychom vnímali nezaujatě, co zrovna prožívá, nám naše minulá zkušenost může vytvořit jisté předsudky a na druhého se začneme dívat zkreslenou optikou. A to právě tehdy, když u nás hledá podporu a chce, abychom mu skutečně naslouchali a pochopili jeho pocity i detaily událostí. Tak tedy, kromě konzumace nechutné čokolády a dalších nepříjemných činností dělejte věci společně. Blízkosti druhých lidí si užívejte třeba i v tichosti. A když u vás někdo bude hledat podporu, buďte vnímaví k jeho pocitům a uvědomte si, že jeho životní zkušenosti jsou jedinečné a můžou se od těch vašich značně lišit. Zdroje: autorský text

Čas načtení: 2025-02-20 08:28:00

T-Mobile má nejlepší síť v ČR, potvrdil Opensignal

Praha 20. února 2025 (PROTEXT) - Operátor T-Mobile získal ocenění za nejlepší mobilní síť. Nejlepší kvalitu, nejlepší pokrytí i nejvyšší rychlost stahování operátora ocenila nezávislá testovací společnost Opensignal ve své studii, která analyzuje poznatky o sítích a uživatelích, včetně globální zkušenosti s mobilními sítěmi. T-Mobile zvítězil ve 12 z celkových 14 kategorií, a potvrdil tak špičkovou kvalitu své mobilní infrastruktury.„T-Mobile má nejlepší síť – v naší analýze jednoznačně zvítězil v následujících klíčových kategoriích: konzistentně nejlepší kvalita sítě, zkušenost s pokrytím a s rychlostí stahování,“ komentuje výsledky Sam Fenwick, hlavní analytik společnosti Opensignal, a dodává „Žádný český operátor nenabízí lepší zkušenost s 5G než T-Mobile, který si navíc udržel obě ocenění Opensignalu za rychlost 5G (rychlost stahování a rychlost odesílání) z předchozího reportu.“ V aktuálním Mobile Network Experience Reportu z února 2025 se tak operátor díky celkovému zisku 12 ze 14 ocenění stal nejoceňovanějším operátorem v této analýze.„Mobilní síť neustále zdokonalujeme, během posledních dvou let jsme do jejího rozvoje investovali okolo 5 miliard korun a realizovali více než 4 100 projektů za účelem její modernizace pro podporu 5G technologie. Kvalitu, úroveň služeb a spolehlivost připojení nyní potvrdila i nezávislá studie od Opensignal, kde se nám navíc podařilo obhájit i minulé vítězství v rychlosti naší sítě,“ říká Vladan Pekovič, ředitel technologií a IT společností T-Mobile a Slovak Telekom, a dodává: „Analýza Opensignal v reportu 5G Global Award 2024 rovněž ukázala, že T-Mobile Česká republika dosáhl nejvyššího hodnocení za zkušenost s 5G při volání přes hlasové aplikace, a zároveň jsme získali ocenění Global Leader za zkušenost při hraní her v mobilní 5G síti.“Miliardy automatizovaných měření denněAnalytická společnost Opensignal sbírá každý den data díky miliardám měření různých účastníků výzkumu, různých demografických skupin, zařízení i síťových podmínek. Proces sběru dat je automatizovaný, což zajišťuje neustálé testování v reálných podmínkách. Jde o běžný provoz mobilních zařízení „na pozadí“. Přesnost měření zajišťují běžné internetové servery jako Google, Akamai či Amazon CDN, což poskytuje skutečně reprezentativní pohled na síťové zkušenosti, bez možnosti jakkoliv ovlivnit výsledky nezávislého měření.Nezávislý test Opensignal se zaměřil na zkušenosti s mobilními sítěmi tří hlavních českých mobilních operátorů za období 90 dní od 1. října 2024 do 29. prosince 2024. O OpensignalOpensignal je přední světová nezávislá analytická společnost specializující se na kvantifikaci zkušeností spotřebitelů s připojením a výběrem mobilního operátora. Své studie publikují v 86 regionech světa. Doplňující informace k tiskové zprávě (disclaimers):Opensignal Awards – Česká republika: Zpráva o zkušenostech s mobilní sítí, únor 2025 , na základě nezávislé analýzy měření mobilní sítě provedených v období od 1. října do 29. prosince 2024 © 2025 Opensignal Limited.Opensignal Awards – 5G Global Mobile Network Experience Report, říjen 2024 , na základě nezávislé analýzy měření mobilní sítě provedených v období od 1. ledna do 29. června 2024 © 2025 Opensignal Limited.  

Čas načtení: 2025-03-05 08:50:00

Li Peng z Huawei: Maximalizace hodnoty 5G sítí v éře AI

Barcelona (Španělsko) 5. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC Barcelona 2025 vystoupil senior viceprezident společnosti Huawei a prezident divize ICT Sales & Service Li Peng s hlavním projevem o tom, jak mohou operátoři maximálně využít umělou inteligenci k plnému zhodnocení svých sítí. Podle jeho předpokladů bude symbióza technologií 5G-A a AI stimulovat u mobilních uživatelů sítí dvouciferný růst jak v oblasti DOU (data of usage, spotřeby dat na uživatele), tak ARPU (average revenue per user, průměrného výnosu na zákazníka).„Velkou rychlostí nyní vstupujeme do plně inteligentního světa. Inteligentní aplikace se šíří všude a kladou na sítě nové nároky," uvedl Li. „Přijetí a rozvoj 5G nám může otevřít nekonečný potenciál mobilních sítí. Společnost Huawei je ochotna a připravena spolupracovat s operátory a průmyslovými partnery po celém světě, aby podpořila digitalizaci, posílila základy sítí a přinesla umělou inteligenci pro každého. Společně můžeme utvářet DNA inteligentního světa."Umělá inteligence mění interakci mezi člověkem a strojem a přináší nové nároky na latenciS pokrokem v oblasti AI se interakce mezi člověkem a strojem (HMI, human-machine interaction) vyvíjí od jednoduché textové komunikace k hlasu, gestům a dalším multimodálním interakcím. V důsledku tohoto vývoje je HMI v reálném čase pohodlnější než kdykoli předtím, což dává vzniknout nové vlně inovativních aplikací. Uživatelé mohou například přirozeněji komunikovat se svými zařízeními prostřednictvím hlasových asistentů na bázi umělé inteligence. V cloudových telefonech mohou avataři využívající umělou inteligenci poskytovat dokonce i vizuální zpětnou vazbu, což propůjčuje službám, jako je monitorování zdravotního stavu, osobnější charakter. Mobilní prostředí tak zvyšuje svou produktivitu a dostupnost pro různé skupiny uživatelů.Aby však bylo možné takové aplikace podporovat, musí být sítě schopny zajistit garantovanou latenci, což bude vyžadovat další vývoj od 5G NSA k 5G SA a nakonec k 5G-A. Operátoři mohou také pro snížení základní latence a zajištění diferencované, deterministické latence pro specifické scénáře nasadit inovativní technologie, jako je CUPS (Control and User Plane Separation, oddělení uživatelské a řídicí roviny) a GBR (Guaranteed Bit Rate, garantovaná přenosová rychlost).Produkce a distribuce obsahu s využitím AI zvyšuje laťku pro rychlost stahování a nahrávání datLi dále upozornil, že umělá inteligence změní způsob, jakým produkujeme a distribuujeme obsah. Například technologie AIGC (Artificial Intelligence Generated Content, generování obsahu pomocí AI) umožňuje vytvářet hodinová 2D a 3D videa jediným kliknutím. Také doporučení AI jsou dnes lépe individuálně přizpůsobená než kdy dříve, což umožňuje distribuovat širšímu publiku na internetu personalizovanější obsah. Oba tyto trendy přinesou v příštích pěti letech prudký nárůst síťového provozu, který bude na sítě klást nebývalé nároky. Aby s nimi operátoři udrželi krok, budou potřebovat větší frekvenční spektrum, větší kapacitu sítě a mnohem větší šířku pásma pro uplink a downlink.Rozmanité služby AI si vyžádají síťové pokrytí orientované na uživatelskou zkušenostCloudová i mobilní zařízení s AI přinášejí dostupnější inteligentní služby, což bude pro odvětví znamenat rostoucí poptávku po síťovém pokrytí zaměřeném na zkušenosti. Podle údajů třetích stran bude do roku 2030 používat cloudové telefony a cloudové disky více než miliarda lidí, z nichž každý bude potřebovat rychlý přístup ke cloudovému výpočetnímu výkonu. Inteligentní aplikace ve vozidlech navíc budou pro zajištění nepřerušované a spolehlivé mobility vyžadovat plné pokrytí ve městech, na dálnicích i na venkově.Do budoucna bude uspokojení těchto požadavků vyžadovat neustálý pokrok v zavádění sítí – od rychlého rozšiřování sítí 5G NSA přes sítě 5G SA pro plynulejší fungování v budovách i venku až po sítě 5G A zaměřené na uživatelskou zkušenost. To pomůže operátorům rozšířit pokrytí sítě a zajistit plynulé služby pro desítky miliard nových připojení uživatelů a stovky miliard nových spojení mezi věcmi v rámci internetu věcí.Rostoucí složitost sítě bude hnací silou vývoje směrem k O&M orientovanému na aplikaceAI rovněž přinese složitější scénáře aplikací a rozmanitější škálu požadavků na uživatelskou zkušenost. Z pohledu sítí to povede k posunu od tradičního, na zdroje orientovaného provozu a údržby (O&M) k přístupu více orientovanému na aplikace.Někteří operátoři již vyvíjejí systémy O&M na bázi agentů AI. Pro zajištění provozu mohou tito agenti AI předpovídat individuální potřeby jednotlivých uživatelů s využitím digitálních dvojčat, což pomůže zkrátit dobu uvedení služby na trh ze dnů na minuty. V oblasti údržby sítě mohou agenti AI se schopností samoučení předvídat a lokalizovat poruchy během několika sekund, čímž se efektivita odstraňování poruch zvýší o 30 %. A konečně v oblasti optimalizace sítí mohou digitální sandboxy simulovat provoz skutečných aplikací, což agentům AI umožní nepřetržitě analyzovat vzorce provozu a optimalizovat sítě na základě požadavků aplikací.První účastníci trhu zintenzivňují nasazení 5G-A pro posílení monetizace v éře AI„Nové schopnosti sítí dají vzniknout novým obchodním modelům," navázal Li. „Operátoři mohou překonat pouhou monetizaci provozu a začít monetizovat samotnou zkušenost."Právě v této chvíli operátoři po celém světě aktivně zkoumají nové způsoby monetizace zkušenosti na základě řady faktorů, jako je rychlost, latence a VIP výhody. Spustili tak např. specializované služby pro obchodní cestující, streamery živých přenosů a uživatele cloudových telefonů s umělou inteligencí. Někteří z nich již také expandují na trh B2B2C zpřístupněním síťových funkcí prostřednictvím otevřených rozhraní API.Například čínští operátoři takto spolupracují s více než 100 průmyslovými odvětvími, včetně pojišťoven a cateringových společností, na poskytování služeb AI New Calling prostřednictvím Open API. Tímto způsobem se jim podařilo desetkrát navýšit příjmy od zákazníků z průmyslu.„Příležitosti jsou obrovské," uzavřel Li. „A čas jednat je právě teď. Již nyní průkopníci rapidně expandují ve více než 200 městech po celém světě. Rázně postupují vpřed a odhalují nesmírnou novou hodnotu."Veletrh MWC Barcelona 2025 se koná od 3. do 6. března ve španělské Barceloně. Společnost Huawei bude po celou dobu prezentovat své produkty a řešení na stánku 1H50 v hale Fira Gran Via 1.V roce 2025 se zrychlí komerční zavádění 5G-Advanced a umělá inteligence pomůže operátorům přetvořit své podnikání, infrastrukturu i provoz a údržbu. Společnost Huawei aktivně spolupracuje s operátory a partnery po celém světě na urychlení přechodu k inteligentnímu světu.Více informací najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwc2025.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2632247/0CAE5BE4_8CCD_4C61_8E20_492844BCE0F1.jpg KONTAKT: michael.chenjipeng@huawei.com, taoling1@huawei.com 

Čas načtení: 2025-03-11 08:07:00

Huawei představuje inteligentní 5.5G řešení otvírající novou éru mobilní umělé inteligence

Šen-čen (Čína) 11. března 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Na prezentaci produktů a řešení společnosti Huawei během veletrhu MWC Barcelona 2025 představil Cao Ming, viceprezident společnosti Huawei a prezident její divize bezdrátových řešení, nová řešení 5.5G založená na umělé inteligenci (AI-Centric 5.5G). Cao uvedl: „Mobilní umělá inteligence zažívá rozmach a přináší tři zásadní transformace mobilních sítí: v oblasti uživatelské zkušenosti, v oblasti provozu a údržby (O&M) a v oblasti obchodních modelů. Huawei uvádí 5.5G řešení řízená na základě záměru (intent-based, IBN) s podporou umělé inteligence, která pomohou operátorům využít vznikajících příležitostí tím, že umožní široké spektrum využití umělé inteligence, efektivní provoz a údržbu s vysokou úrovní autonomie sítě a vícefaktorovou monetizaci služeb."Mobilní umělá inteligence přináší užitek všem a vede ke třem zásadním proměnám mobilního průmyslu.Umělá inteligence (AI) zásadním způsobem ovlivňuje každého člověka, organizaci a společnost na celém světě a mobilní sítě přinášejí AI do všech koutů světa. Tento vzájemně prospěšný rozvoj AI a mobilních sítí klade na mobilní sítě zvýšené nároky a transformuje mobilní průmysl ve třech směrech.Za prvé, uživatelská zkušenost se mění a přechází od zaměření na downlink k víceúrovňovým interakcím. Mobilní připojení se rozšiřuje z komunikace člověk-člověk na interakce mezi člověkem a AI a mezi AI systémy. Tento vývoj přináší požadavek na širší spektrum funkcí, včetně zvýšeného uplinku pro multimodální interakce s AI, nižší latence pro interakce s AI systémy v reálném čase a zajištění univerzální dostupnosti AI i bez buňkové mobilní sítě.Za druhé, provoz a údržba sítě se vyvíjí od autonomní sítě úrovně AN L3 k úrovni AN L4 a dále. Očekává se, že výrazný nárůst provozu s AI výrazně zvýší spotřebu energie napříč zařízeními, sítěmi a cloudy. Rostoucí počet připojení AI navíc znamená složitější provoz a údržbu sítě. Tyto faktory zdůrazňují nutnost vyšší autonomie sítě pro zvýšení produktivity.Za třetí, obchodní modely přecházejí od monetizace založené na objemu dat na vícefaktorovou monetizaci. Inovace aplikací umělé inteligence rozšiřují dimenze uživatelské zkušenosti, což operátory podněcuje k přechodu od monetizace založené na objemu dat k monetizaci založené na uživatelském zážitku. Rostoucí popularita služeb AI vytváří podmínky pro posun od monetizace orientované na konektivitu k monetizaci založené na hodnotě.Záměrem řízená řešení 5.5G s umělou inteligencí umožňují operátorům budovat spolehlivou infrastrukturu připojení pro mobilní AI.5.5G řešení s umělou inteligencí společnosti Huawei využívají implementace založené na záměru, což může operátorům pomoci zvládnout uvedené tři hlavní transformace. Patří mezi ně řešení GigaGear, GreenPulse a GainLeap, která umožňují sítím zlepšit uživatelskou zkušenost, zvýšit produktivitu a zároveň vytvářet nové obchodní příležitosti.GigaGear se zaměřuje na záměrem řízenou spolupráci zdrojů v časové, frekvenční, prostorové a výkonové oblasti, aby zajistil efektivní a dynamické řízení síťových zdrojů pro různé uživatele a situace. Tím poskytuje aplikacím umělé inteligence výjimečně přizpůsobivou a rozmanitou uživatelskou zkušenost ve všech ohledech.GreenPulse přináší záměrem řízenou automatizaci, která maximalizuje spektrální a energetickou účinnost. Řešení využívá spolupráce více agentů, která umožňuje přesnou automatizaci úspory energie podle principu „0 bitů, 0 wattů, 0 ztrát" a zajišťuje vysokou úroveň autonomie sítě prostřednictvím konceptu „0 zásahů, 0 čekání, 0 poruch".GainLeap poskytuje operátorům záměrem řízenou uživatelskou zkušenost a monetizaci hodnoty. Využívá inteligentní engine služeb RAN (RISE), který umožňuje orchestraci služeb na vyžádání a otevřenost síťových funkcí. Díky softwarové a hardwarové koordinaci s rádiovou přístupovou sítí (RAN) umožňuje operátorům zaručit široké spektrum uživatelské zkušenosti.5.5G řešení s umělou inteligencí společnosti Huawei zahrnují celou řadu produktů 5G-AA pro všechny scénáře a umožňují záměrem řízenou automatizaci E2E v mobilních sítích prostřednictvím plynulé spolupráce mezi produkty 5G- AA a RISE.„Inovace inteligentní 5.5G třemi průkopnickými řešeními jsou teprve začátek. I do budoucna budeme ve spolupráci se všemi našimi partnery pokračovat v inovacích a vyvíjet další řešení, která se snaží odpovídat na neustále se vyvíjející požadavky mobilní umělé inteligence," uzavřel Cao.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2637455/photo.jpgKONTAKT: Jing Xu, xujing70@huawei.com 

Čas načtení: 2026-03-24 08:30:00

Visa spouští v Evropě program Agentic Ready. Podnítí obchodování skrze AI agenty

Praha 24. března 2026 (PROTEXT) – Společnost Visa (NYSE: V), globální lídr v oblasti digitálních plateb, spouští nový světový program Visa Agentic Ready. Ten pomůže připravit platební ekosystém na nastupující éru obchodování, ve které budou nákupy i platby stále častěji dělat agenti s umělou inteligencí. Program bude spuštěn nejprve v Evropě. Navazuje na iniciativu Visa Intelligent Commerce – strategický rámec společnosti Visa pro rozvoj důvěryhodných obchodních řešení založených na umělé inteligenci ve velkém měřítku. V první fázi se Visa Agentic Ready zaměří na to, jak jsou banky na inovaci připravené. Poskytne jim jasně strukturovaný rámec pro testování a ověřování transakcí prováděných digitálními AI agenty. Testování proběhne v úzké spolupráci se společností Visa a vybranými obchodníky, aby bylo možné ověřit, jak mohou takové transakce fungovat bezpečně, ve velkém měřítku a v kontrolovaném produkčním prostředí. Zapojené banky si tak přímo vyzkouší, jak mohou AI agenti na obchodních platformách bezpečně zahajovat a dokončovat transakce jménem spotřebitelů – a to při zachování důvěry, kontroly a ochranných mechanismů, na nichž síť Visa již dlouho stojí.  „Vzhledem k tomu, jak umělá inteligence čím dál víc ovlivňuje způsob, jakým lidé nakupují, musí se přizpůsobovat i platební systémy,“ uvedl František Jungr, ředitel produktové divize Visa pro střední a východní Evropu. „Program Visa Agentic Ready má evropským bankám nejprve pomoci připravit se na bezpečné a škálovatelné platby iniciované AI agenty postavené na infrastruktuře, které lidé již důvěřují,” dodal.Design na míru pro Evropu stojí na již existujících základechPřestože je Visa Agentic Ready globálním programem, jeho první spuštění proběhne v Evropě. Právě zde totiž široké využívání tokenizace, přístupových klíčů (passkeys) a pokročilých metod ověřování vytváří silný technologický základ pro obchodování pomocí AI agentů. Tyto technologie jsou navíc dobře zavedené i v rámci globální sítě společnosti Visa. V počáteční fázi se bude testovat, jak platby prováděné AI agenty fungují v praxi – v reálném prostředí vydavatelů karet. První fáze pomůže ověřit, že takové transakce zůstávají bezpečné, spolehlivé a mohou probíhat bez problémů dál i ve velkém měřítku. Od průpravy k reálnému nasazení Zavedení obchodování prostřednictvím AI agentů v širokém měřítku vyžaduje koordinaci napříč celým platebním ekosystémem. Společnost Visa proto vítá, že se do programu Agentic Ready již zapojila řada jejích klientů. Program umožňuje partnerům v kontrolovaném produkčním prostředí testovat platby prováděné AI agenty a ověřovat jejich fungování přímo v reálném provozu u vybraných obchodníků. Díky tomu mohou lépe pochopit, jak v praxi fungují platby iniciované AI agenty. Zároveň pomáhá posilovat důvěru v tyto nové způsoby placení, které se postupně posouvají od konceptu k reálnému využití. Iniciativa je součástí širší vize společnosti Visa, která směřuje k inteligentnímu a programovatelnému obchodování. V něm důvěryhodné přihlašovací údaje a schopnosti platební sítě umožňují, aby se platby přizpůsobovaly potřebám, situaci i nastaveným pravidlům uživatele – bezpečně a flexibilně. S tím, jak se nákupní proces stále více automatizuje, tento přístup zajišťuje, že AI agenti mohou plynule jednat jménem spotřebitele, zatímco samotní lidé si nad svými transakcemi zachovávají jasnou a plnou kontrolu. Mezi první partnery zapojené do programu Visa Agentic Ready patří Alpha Bank, Banca Transilvania, Bank Leumi, Bank of Cyprus, Bank of Valletta, Barclays, CAL, Commerzbank, Cornèrcard, DZ Bank, Erste Bank Oesterreich (součást Erste Group), Eurobank Limited, HSBC UK, MAX, Millennium BCP, Nationwide Building Society, Nexi Group, Piraeus Bank, Raiffeisen Bank International, Revolut a Banco Santander. Další partneři se k programu připojí v průběhu jeho rozšiřování. Program Agentic Ready navazuje na dosavadní spolupráci s partnery v Severní Americe, Asii a Tichomoří, na Blízkém východě a v Latinské Americe. Cílem je postupně přenést obchodování s využitím AI agentů do praxe a zpřístupnit ho lidem i firmám po celém světě.  Citace partnerů:   Yaron Tiktin, zástupce generálního ředitele a vedoucí Divize pro spotřebitele, CAL: „V době, kdy umělá inteligence mění způsob, jakým lidé vyhledávají, hodnotí a porovnávají služby a produkty, se očekává, že agentní AI zásadně promění i způsob, jakým provádějí platby kartou. Zapojení společnosti CAL do programu Visa Agentic Ready přináší chytřejší, bezpečnější a plynulejší platební zkušenost a zároveň posiluje důvěru v digitální platební systémy. Tento krok představuje další milník ve budování spolehlivé a pokročilé infrastruktury pro novou generaci digitálního obchodování.“ Panagiotis Divriotis, ředitel oddělení Karet a Osobních půjček, Alpha Bank: „Alpha Bank spolupracuje se společností Visa na programu Agentic Ready s cílem dále zlepšovat zákaznickou zkušenost při transakcích – aby byly rychlejší, chytřejší a bezpečnější. Tento krok je součástí našich dlouhodobých investic do špičkových technologií a potvrzuje závazek banky přinášet zákazníkům skutečnou hodnotu.“ Oana Ilaş, zástupkyně generálního ředitele pro Retailové bankovnictví, Banca Transilvania: „V Banca Transilvania jsme hrdí, že se můžeme zapojit do programu Visa Agentic Ready a podílet se na utváření budoucnosti inteligentních a bezpečných plateb. S tím, jak obchodování řízené umělou inteligencí zrychluje, se zaměřujeme na to, aby z něj měli prospěch jak spotřebitelé, tak firmy – prostřednictvím plynulých, důvěryhodných a škálovatelných platebních řešení. Spolupráce se společností Visa a předními evropskými obchodníky nám umožňuje inovovat odpovědně a přinášet novou generaci plateb iniciovaných AI agenty do praxe.“Amir Rosen, ředitel pro umělou inteligenci, Bank Leumi: „Obchodování prostřednictvím AI agentů se rychle posouvá od konceptu k realitě. Díky spolupráci se společností Visa v programu Agentic Ready pomáhá Bank Leumi zajistit, aby se platby řízené umělou inteligencí rozvíjely způsobem, který propojuje inovace s důvěrou a bezpečností, na které jsou zákazníci ve finančním systému zvyklí.“Oliver Haibt, člen divizní rady, Commerzbank: „Agentní obchodování představuje důležitý milník ve vývoji digitálního obchodování. V Commerzbank jsme hrdí, že na této inovaci spolupracujeme se společností Visa.“Alessandro Seralvo, generální ředitel Cornèrcard: „Podpora této nové iniciativy společnosti Visa odráží naši ambici zůstat v čele inovací a neustále zlepšovat způsob, jakým naši držitelé karet platí a nakupují.”Dr. Imke Jacob, generální ředitel DZ BANK AG: „Obchodování prostřednictvím AI agentů zásadně mění způsob, jakým lidé platí. Spoluprací se společností Visa chceme pomáhat utvářet tento nový směr a přinášet inovace, které našim zákazníkům nabídnou chytřejší a plynulejší platební zkušenost.“Max Clary und Aldringen, obchodní ředitel Erste Bank Oesterreich: „Jako rakouský lídr v oblasti inovací se soustředíme na to, abychom našim klientům nabízeli bezpečná, smysluplná a moderní řešení, která jim usnadňují každodenní bankovní zkušenost. Nakupování prostřednictvím AI agentů vnímáme jako další slibný krok ve vývoji digitálního nakupování. Vidíme v něm velký potenciál, jak reagovat na měnící se očekávání našich klientů v stále více digitálním světě.“Sagit Dotan, generální ředitelka, Max: „Jde o významný krok pro celé odvětví a jsme rádi, že můžeme být součástí tohoto pilotního projektu. MAX spolupracuje se společností Visa na programu Agentic Ready s cílem přinášet našim zákazníkům více hodnoty, větší jednoduchost a více inovací. Vstupujeme do nové éry, ve které agentní obchodování mění způsob, jakým lidé vybírají a realizují své nákupy, a společně se společností Visa vytváříme novou generaci chytrých, snadno použitelných a posilujících zákaznických zkušeností.“Christian Segersven, obchodní ředitel, Issuing Solutions, Nexi Group: „Vstupujeme do nové éry, ve které má umělá inteligence potenciál zásadně proměnit platební ekosystém a přinést zákazníkům ještě větší hodnotu. S rostoucí komplexitou tohoto prostředí zároveň roste tlak na banky i firmy, aby přicházely s pokročilými řešeními pro vydávání karet připravených na agentní platby. Nexi si klade za cíl zůstávat lídrem v oblasti platebních inovací a aktivně spoluutvářet budoucnost agentních plateb v Evropě. Naše partnerství se společností Visa tuto strategii dále posiluje a potvrzuje naši vedoucí roli v rozvoji digitálního obchodu.“Rom Jackson, vedoucí produktového oddělení (Card Payments), Revolut: „S tím, jak se umělá inteligence stále více zapojuje do procesu nakupování, je potřeba, aby se tomu přizpůsobovala i samotná platební infrastruktura. Díky spolupráci se společností Visa na rozvoji obchodování prostřednictvím AI agentů zajišťujeme, že jak lidé, tak AI agenti mohou provádět bezpečné, rychlé a spolehlivé platby kartami Revolut Visa. Jsme hrdí, že můžeme s Visa na tomto projektu spolupracovat a umožnit našim zákazníkům naplno využívat potenciál umělé inteligence, aniž by se měnila úroveň bezpečnosti, kterou od plateb očekávají."Zájemci o účast v programu Visa Agentic Ready mohou kontaktovat svého account manažera Visa a požádat o další informace. O společnosti Visa      Společnost Visa (NYSE: V) je jedním ze světových lídrů v oblasti digitálních plateb a zpracovává transakce mezi spotřebiteli, obchodníky, finančními institucemi a vládami ve více než 200 zemích. Naším posláním je propojovat svět prostřednictvím inovativní, spolehlivé a bezpečné platební sítě, která umožňuje jednotlivcům, podnikům a ekonomikám prosperovat. Ve společnosti Visa věříme, že inkluzivní ekonomika, která spojuje všechny a všude, přináší prospěch všem a zajišťuje budoucnost pohybu peněz. Více informací se dozvíte na stránkách Visa.cz. Zdroj: Visa

Čas načtení: 2021-02-14 19:39:31

Tereza Matoušková: Žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura

Láska k četbě fantasy přivedla Terezu Matouškovou k vymýšlení vlastních postav a příběhů, a tak vymyslela svět na dně oceánu, svět Podmoří, kde se odehrála většina jejich románů, stejně jako první díl rozsáhlejší série nazvaný Pláč němého boha, na kterém právě pracuje. A protože se v době korona krize není možné setkávat, a tím pádem nemohla vést své kurzy tvůrčího psaní, tak na Facebooku založila Literární skupinu online, aby mohly tyto kurzy pokračovat.   Vždycky jste chtěla být spisovatelkou? Jaké bylo vaše dětství? Na své dětství vzpomínám velice nerada. Z domova jsem odešla v osmnácti a musela se o sebe víceméně postarat sama. Tato zkušenost se výrazně odráží i v mých románech a povídkách. Mé postavy jsou často krajně pragmatické a urputně bojují o své místo na slunci. Víte, já nemám ráda okřídlenou frázi o tom, že fantasy je únik od reálného života. Domnívám se, že se tím zastírá skutečnost, že žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost úplně stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura. Dokonce si myslím, že naopak musí být právě v tom zachycení pocitů ze světa ještě o stupeň věrnější, aby se čtenář mohl k událostem, které se na papíře dějí vůbec vztáhnout. Když zasadíte příběh do středočeského města, snadno čtenáře utáhnete na vařené nudli a přesvědčíte ho, že váš příběh se mohl stát. Dostat se člověku na kůži, když se váš příběh odehrává ve světě, který leží kupříkladu na hřbetě želvy, je mnohem větší fuška.   Vystudovala jste evoluční a ekologickou biologii a historii. Proč jste si zvolila právě tyto dva natolik odlišné obory? Vzhledem k tomu, jak funguje náš školský systém, mě to na gymnáziu táhlo spíše k přírodním vědám, protože učitelé humanitních věd před nás obvykle kladli pouze soubory nijak neprovázaných informací, které jsme si měli pouze zapamatovat. To je pro mě nesmírně frustrující. Proto jsem se původně pustila do studia biologie. Velice brzy jsem si ale začala klást otázky, na které mi vědecké publikace nedokázaly dát odpověď. Postupně jsem začala utíkat ze zajetého plánu. Začalo to předměty jako etika ve vědě a medicíně, ve třeťáku už jsem si naprosto nepokrytě zapisovala předměty na filozofické fakultě. Poté, co jsem dokončila bakalářské studium, jsem se rozhodla změnit obor a zapsala jsem se na historii. Multioborová zkušenost je zajímavá z různých úhlů. Je zajímavé sledovat, jak různé obory přistupují k jedné a té samé skutečnosti naprosto odlišně. Což je dobrý základ na to, začít kriticky přemýšlet o kultuře a světě kolem nás.   Vydala jste několik románů. Naposledy vám vyšla v roce 2017 kniha Válka zrcadel. Momentálně pracujete na románu s názvem Pláč němého boha. O čem nový příběh bude? Zatím jsem ohledně nového příběhu velice tajnůstkářská. Můžu jen říct, že se jedná o první díl rozsáhlejší série. Příběh se odehrává ve světě uloženém v obrovské vzduchové bublině na dně oceánu, který funguje hlavně díky magii a magií poháněné technice. Do Podmoří je zasazená i většina mých předchozích románů a povídek. V určité chvíli mě přestalo bavit psát klasickou historickou fantasy s rytíři a draky. Vždycky mě přitahovalo spojení magie a pokročilé vědy a zároveň mi přišlo atraktivní mnoho motivů z 19. století. Osobně považuji na Podmoří zvláštní to, že se sice jedná o svět plný čarodějů, ale polovina z nich pracuje v podzemních laboratořích a vytváří šílené vynálezy. Mám možnost jednoduše překročit hranice fantasy žánru a nemusím se omezovat na tradiční zápletky. Často se setkávám s tím, že čtenáři tyto motivy z mých děl vnímají jako něco, co patří spíš do vědeckofantastické literatury.   Měla jste úspěšný literární blog, který jste psala pod přezdívkou Temnářka. Hodláte se k blogování někdy vrátit? K pravidelnému psaní rozhodně ne. Dřív jsem na blogu publikovala romány na pokračování, povídky, články o tvůrčím psaní, reportáže a fotky z akcí. Nejde o to, že bych tento obsah už netvořila, pouze pro jejich publikaci využívám jiné kanály. Romány a povídky publikuji tiskem, tvůrčí psaní vyučuji na svých kurzech, reportáže a fotky dávám na sociální sítě. Blogovat (tak aby to mělo smysl) by pro mě znamenalo tvořit k tomu všemu ještě další originální obsah navíc čistě jenom pro web. Ne že by mě jednou za čas nesvrběly prsty a neměla jsem chuť se k něčemu vyjádřit. Pro tyto účely jsem si na svých oficiálních stránkách založila blog. Zatím této možnosti ale příliš nevyužívám.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspiraci zásadně nehledám. Přichází sama nečekána a nevolána v ten nejméně vhodný okamžik. Tak to má být.   Jste vášnivá čtenářka. Stále ráda čtěte fantasy a sci-fi příběhy? Máte oblíbené autory nebo literární postavu? Žánrovou literaturu čtu hodně. Není to pro mě ale jen záležitost čtenářského vkusu, sleduji ji také z profesionálního zájmu. Přiznám se, že je těžké mě uspokojit a často u čtení prskám jako křeček. Stále jsou tu ale knihy, které pro mě jsou srdeční záležitostí. Naposledy jsem si zamilovala knihy Johna Ajvide Lindqvista. Co se týče literárních postav, tak v současnosti budou největšími oblíbenci asi Azirafal a Crowley, jak v knižní podobně, tak v seriálové. Mám ráda hravost a humor Neila Gaimana a Terryho Pratchetta.   V Praze a Brně vedete kurzy tvůrčího psaní pro mládež. V době korona krize jste na Facebooku založila Literární skupinu online. Jaký je o kurzy zájem? Udělala jsem všechno pro to, aby kurzy tvůrčího psaní pokračovaly dál. Točím videa se zadáním úkolů, snažím se komunikovat s účastníky přes sociální sítě. Momentálně se s účastníky kurzů pravidelně scházíme každý měsíc na Zoomu, abychom aspoň částečně nahradili osobní setkání. Knihovny nám naštěstí vycházejí hodně vstříc. Máme za sebou dokonce online besedu a autorské čtení účastníků. Zájem o online kurzy mě upřímně překvapil, jak ze strany účastníků, tak institucí. Nedávno mě oslovil Mahenův památník v Brně, abych pro ně dělala online workshopy pro autory románů. Na konci ledna jsme měli první lekci.   A co čas na odpočinek? Čas na odpočinek je nezbytnou součástí pracovního procesu. Žiji v domácnosti dvou intelektuálů. Oba se s partnerem často ponoříme do práce natolik, že nevidíme a neslyšíme. Snažíme se vyhradit si každý den aspoň hodinku, kdy si společně zajdeme na procházku, zahrajeme si deskovku nebo se natáhneme do postele s knihou. Rádi si navzájem nahlas předčítáme. Je to takový náš rituál. Já tu mám momentálně nachystáno Jméno růže, kterou druhé polovičce čtu, když vaří večeři nebo lepí modely. Partner mi zase před spaním čte Hvězdnou pěchotu.   Tereza Matoušková se narodila se 6. 7. 1990 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii a historii na Masarykově univerzity v Brně. V Praze a Brně pořádá kurzy tvůrčího psaní. Napsala knihy Hladová přání (Krigl, 2011), Vílí kruhy (Mytago, 2015), Děti vánice (Epocha, 2016), Válka zrcadel (Epocha, 2017), Pláč němého boha (připravuje se). Pod přezdívkou Temnářka psala úspěšný literární blog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-29 19:56:57

Spisovatelka Lucie Faulerová: Sourozenectví vnímám jako mimořádné a jedinečné pouto

Přestože své nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Jiřího Ortena za prozaický debut Lapači prachu v roce 2018 nakonec neproměnila, Lucii Faulerové přinesl zájem čtenářů i kritiků. O to zajímavější bude sledovat osud jejího nového románu Smrtholka – s předešlou knihou v lecčems příbuzného –, který právě vyšel v nakladatelství Torst.   Vrátím se ještě k vašemu prvnímu románu Lapači prachu, jehož hlavní hrdinku porota Magnesia Litery – na kterou jste byla nominována v prozaické kategorii – označila za „ženu kumulující životní pochybnosti celé jedné mileniální ženské generace“. Jaké to je, stát se autorkou generačního románu? A usilovala jste o to vůbec?  Tedy pokud je Anna představitelkou současné generace žen, docela nás lituju. Neusilovala a ani mě popravdě nenapadá, jak by se s takovou premisou dalo něco psát. S tím tvrzením nemůžu souhlasit ani ho popřít, nedokážu to takto zkrátka nahlédnout.   Přestože se o Lapačích prachu psalo jako o pozoruhodném debutu, v kategorii určené objevům roku jste nominována být nemohla, protože jste se již předtím podílela na knize BRNOX (s Kateřinou Šedou a Alešem Palánem), oceněné pro změnu Literou za publicistiku. Nebylo vám trochu líto, že jste se coby začínající prozaička vinou soutěžních pravidel ocitla mezi mnohem zkušenějšími autory, kde vás nadto bylo nominovaných rovnou šest?  Když jsem se od nakladatele dozvěděla, že nemůžu být nominovaná na objev, líto mi to bylo. Rozhodně jsem ale nelitovala svého podílu na BRNOXU ani jeho ocenění, jen jsem nepředpokládala, že bych se mohla objevit mezi zavedenými autory. Z toho jsem pak měla samozřejmě radost, ale zároveň jsem se cítila nepatřičně, trochu jako podvodnice.    Napomohly čtenářskému a mediálnímu ohlasu Lapačů prachu nominace na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena? Dočkal se vás první román nějakých překladů (dočetl jsem se o chystaném německém vydání)?  Napomohly, po nominacích jsem zaznamenala takovou druhou vlnu zájmu, vycházely nové recenze, víc médií stálo o rozhovor, kniha se dotiskovala. Ujala se mě skvělá literární agentka Maria Sileny, díky ní kniha vyšla ve španělském překladu, v příštím roce má vyjít v Německu.   Zapojila jste se i do projektu Spisovatelé do knihoven, který organizuje Asociace spisovatelů. Ale v seznamu jejich členů jsem vás nenašel... Není v tom žádný konkrétní důvod, jen se z méně či více relevantních důvodů vyhýbám jakémukoliv členství v oficiálních uskupeních. Málokdy se mi stane, že bych se v rámci nějakého programu podepsala pod všechny body. Což neznamená, že bych proto třeba ani nechodila k volbám, ale mám-li být čehokoli členem, myslím, že musím kompletně souznít se vším v rámci onoho sdružení. Možná jsem ale jen líná, protože to pro mě představuje taky velkou míru zodpovědnosti a informovanosti v dané věci.    Před pár dny vám vyšel druhý román, opět v nakladatelství Torst a znovu s „rozbitou“ hlavní hrdinkou. Jaká vlastně byla geneze Smrtholky? Zásadní bylo, když jsem se doslechla o sebevraždě dívky, k níž se v knize vícekrát vracím. Tenkrát jsem netušila, proč mě ten případ tak dráždí. Do toho jsem měla v hlavě dívku, které se dějí bizarní úrazy, ale nevěděla jsem proč. Pátrala jsem po tom pak asi čtyři pět let čistě v mojí hlavě. A když jsem už věděla, o co mi jde, a pustila se do psaní, vyplynula forma a představa o kompozičním členění textu. To mi ale nešlo skládat lineárně, potřebovala jsem to vidět ve větších souvislostech a počítač na to nestačil. Proto jsem si průběžně vytiskla, co jsem napsala, rozložila to před sebe na zem a skládala to jako mozaiku, podle toho, co mělo být kdy odkryto nebo jaké řazení líp fungovalo.   Nakolik ovlivnily podobu vaší nové knihy a její vydání vnější okolnosti, tedy epidemie COVID-19 a opatření podniknutá za účelem jejího zastavení? A jak jste vy osobně prožívala nucenou karanténu?  Jen jsme s Viktorem Stoilovem zvažovali, zda kniha vyjde podle plánu na jaře, nebo jestli počkáme na podzim. Viktor to nechal na mně a já čekat nechtěla. Karanténa mě zastihla v Kalifornii u přítele a díky tomu, že tolik věcí najednou nebylo možných, jsme vymýšleli aktivity, které by nás v normální situaci asi vůbec nenapadly. Takže jsem navzdory všemu uvízla v poměrně dobrodružné izolaci.   A jak vnímáte dopady krize na český knižní trh a profese spjaté s literaturou? Dotklo se to i vašeho zdroje obživy? Doufám, že ztráty budou co nejmenší, nebo že se pak všechny postižené podniky a subjekty zpátky „zresuscitují“. Na druhé straně by to mohlo snad vést i k tomu, že se začnou vymýšlet nové platformy a alternativní řešení, které naopak literatuře pomůžou, zviditelní ji jinak. Já taky samozřejmě nemám vůbec jistotu, jestli bude o mou knihu stejný zájem, jaký by mohl být, kdyby tato situace nenastala. Ale právě proto jsem si ji přála vydat teď… Pokud se to nezkusí, pokud se budou věci vlivem okolností zastavovat, tak to k ničemu dobrému nepovede.  Já jsem na volné noze, a někdy až nebezpečně příliš volné, podílím se na více věcech najednou a někdy je naopak těžší práci najít, takže jsem docela zvyklá na určitou nejistotu ohledně zdrojů obživy. Zatím mám na čem pracovat a zatím i žiju a to, co bude dál, budu řešit především potom, až se budu moct vrátit zpátky do ČR.   Děj románu Smrtholka jste vystavěla na půdorysu hrdinčiny surreálné cesty vlakem, za jehož okny se promítají vybrané scény z jejího života. Celé to evokuje zkušenost člověka stojícího na prahu smrti, ale konec příběhu zůstává v tomto ohledu otevřený... Já jsem až téměř do konce nevěděla, jak příběh přesně zakončím. Takže ta určitá otevřenost vyplynula nějak sama, neplánovaně. Podle mě je ale konec zároveň z určitého pohledu uzavřený. Přišlo mi, že jsem sdělila přesně to, co jsem měla, víc už nebylo třeba.   Naznačený styl vyprávění se odráží v mozaikovité kompozici a vyznačuje se rychlým střihem a střídáním časových rovin. To spolu s dalšími použitými vyprávěcími prostředky (opakování a variování motivů i textových pasáží) činí váš román velmi dynamickým. Jsou pro vás coby autorku výsledné tempo a rytmičnost vyprávění hodně podstatné? Ano, hodně. Já to tempo cítím, když píšu, jde to vždy ruku v ruce s tím, co vyprávím a jak to vyprávím, a baví mě hledat všechny možné prostředky, kterými to v danou chvíli můžu zkusit obsáhnout. A pak je pro mě rytmus podstatný i v rámci celku. Vlastně tak trochu potřebuju, jakkoli absurdně to zní, aby pro mě celé vyprávění fungovalo jako hudební skladba. Když jsem psala Smrtholku, narazila jsem na skladbu Infra 5 od Maxe Richtera, a hned jsem věděla, že přesně takhle pro mě ta kniha plyne, že tohle je Mariina jízda vlakem a všechny její výhledy z okna. Tu skladbu jsem pak nasávala opakovaně a možná bych to bez ní takhle vůbec nenapsala.   Značné kouzlo má pro vás očividně též intertextovost – nejenže každou část knihy uvádí nějaké motto, ale řadu dalších knih a uměleckých děl zmiňujete i v rámci vyprávění a pozornější čtenář tu dokonce nalezne odkaz k příběhu z vašeho předešlého románu... Chtěla jsem tak nějak spolu s Marií Anně zamávat na pozdrav. Koneckonců nastavila jsem oběma fikčním světům pravidla, tak si to jakožto jejich Bůh můžu dovolit.   Jedním z leitmotivů Smrtholky je Morana, kterou vaše hlavní hrdinka Marie v dětství „zachrání před smrtí“ a neblahého pocitu z její přítomnosti se nemůže zbavit ani v dospělosti. Jaký význam má pro vás a vaši tvorbu folklor a lidová slovesnost? Ke Smrtholce jsem původně sbírala řadu slovanských mýtů, ale měla jsem taky obsáhlý sběr sebevražd a ezoteriky a nechtěla jsem to celé příliš překombinovat. Pohádky a folklor mě fascinují svou archetypálností, univerzálností, nebo tím, kolik vrstev mohou mít. Pohanská mytologie je pro mě něčím ještě zajímavější, často jsou to velmi temné příběhy, ve kterých se zobrazují naše nejniternější strachy.   Titul vaší knihy nelže, smrt tu potkáváme na každém kroku – počínaje názvem hrdinčiny rodné obce Mršina (jak vás to napadlo?) a její obsesí v podobě sebevražd a s nimi spjatých příběhů a statistik konče. Jak vypadaly rešerše k takové knize? Když existují obce jako Onen Svět, Hroby nebo Šukačka, co by nemohla být Mršina? To mé rešeršování dost pravděpodobně připomínalo obsesi sebevraždami. A ezoterikou. K sebevraždám jsem dohledávala statistiky, články, vědecké práce, pročítala knihy, které mapují historii a způsoby sebevražd, filozofická pojednání o dobrovolném ukončení vlastního života. Hovořila jsem s terapeutem, policejní psycholožkou a asi nejpřínosnější v tomto ohledu bylo setkání s Martinem Peškem z iniciativy LUCTUS, která se zabývá psychosociální péčí o pozůstalé a kde se on zaměřuje i na rodiny sebevrahů. V rámci průzkumu ezoteriky jsem absolvovala několik seminářů. Samozřejmě jsem pak všechna nasbíraná fakta nebo zkušenosti nevyužila, o to mi ani nešlo, ale obě témata, byť každé jiným způsobem, mě začala zajímat natolik, že jsem jimi strávila moře času.   Hodně jste si vyhrála i se zvukovou stránkou svého textu, zvláště pokud jde o hrdinčin specifický neduh, na který je krátká i logopedie... Na to jsem si vytvořila takovou speciální fonetickou abecedu, podle které jsem se učila mluvit.   Stejně jako v Lapačích prachu zde líčíte vztah dvou sester, tentokrát má ovšem namísto dlouholetého komplikovaného soužití podobu tragicky ukončeného souznění. Čím vás motiv sesterství tak fascinuje? Řekla bych, že je to spíš motiv sourozenectví. Vnímám to jako mimořádné a jedinečné pouto. Sourozence spojují stejné kořeny, výchova, zásadní životní momenty, a přitom to každého poznamená trochu jinak. V tom, co sourozenecký vztah posiluje nebo naopak oslabuje, je něco, co je zakořeněno hlouběji v rodině, často v tom, co ovlivnili přímo rodiče – ať už vědomě či nevědomě – a co nikomu jinému nemůžete nikdy plně předat. Právě proto, že s vámi nikdo jiný nesdílí tu determinující zkušenost a nevyrostl ve stejném zázemí.   Tak teď se musím zeptat, jestli mluvíte z vlastní zkušenosti, nebo jste jedináček?  Mám staršího bratra a starší sestru. Nevím, jestli bych jako jedináček byla schopná tu výjimečnost sourozeneckého pouta vnímat. Z toho důvodu chápu, že moje schopnosti vcítit se do vztahu rodiče k dítěti budou pravděpodobně limitované, jelikož tu přímou zkušenost zatím nemám. Ačkoli mám ve svém životě hrstku skvělých fakanů, vůči kterým mateřské city chovám.    Svou hrdinku jste obdařila množstvím nezvyklých zálib, od zvuku vrznutí židle pod dosedajícím tělem přes vyhledávání náhodného tělesného kontaktu v davu cizích lidí až po četbu návodů všeho druhu. Jste také v nějakém ohledu „divná“?  Myslím, že divnost je relativní a že jsme všichni více či méně divní, máme své perverznosti, iracionální fóbie, libůstky nebo kompulzivní projevy. Já mám od všeho něco, ale myslím, že většinu času působím docela příčetně.   Jak už jsem naznačil, vaše prózy i jejich protagonistky jsou dosti osobité, zajímal by mě váš literární vkus? Není vyhraněný, spíš velice různorodý. Potřebuju být vtažena, ale zda toho autor dosáhne tématem, stylem vyprávění, zajímavou zápletkou nebo vším dohromady, mi je celkem jedno. Asi mě víc baví osobití autoři, knihy, které se něčím vymykají, ale zároveň nemám ráda výraznou originalitu, pokud je samoúčelná.   A nějaké vaše konkrétní čtenářské objevy z poslední doby? Nedávnými objevy byly knihy Zvláštní problém Františka S. od Petra Šabacha a Tatitatitati od Tamáse Jónáse. V tuto chvíli mám rozečteny dvě skvělé knihy – povídky Petra Borkovce a pak se pokouším číst v originále knihu Maxe Portera, v českém překladu se jmenuje Žal je to s křídly. To je pro mě úplné zjevení. Akorát si budu muset po dočtení pořídit české vydání, jelikož úroveň mojí angličtiny za úrovní jazykové kvality knihy zoufale zaostává.   A o čem bude vaše příští kniha? To zatím nevím. V hlavě už se něco chystá, ale počkám si, až se to rozbují.   Lucie Faulerová (*1989) se narodila v Pardubicích, vystudovala bohemistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a žije v Praze. Redakčně a editorsky se podílela na knihách Kateřiny Šedé BRNOX. Průvodce brněnským Bronxem (2016) a UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty (2019). Za svůj prozaický debut Lapači prachu (Torst 2017) byla nominovaná na Magnesia Literu a Cenu Jiřího Ortena. Právě vydaná Smrtholka je jejím druhým románem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 12:17:24

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (ukázka z knihy)

Spisovatelka Elena Ferrante po dobu jednoho roku psala na základě otázek redaktorů každotýdenní sloupek pro britský deník Guardian. Otázky ji přiměly, aby vyprávěla o matkách, dcerách, přátelích, zášti, strachu, lžích, romantice, knihách a filmech, svobodě tvorby a dalších rozličných tématech. Už téměř 30 let nevíme, kdo se skrývá za pseudonymem Elena Ferrante, i když romány této spisovatelky vycházejí ve čtyřiceti zemích světa. Na podzim roku 2017 ji redaktoři britského Guardianu oslovili, aby pro jejich noviny psala každotýdenní sloupek. „Polichotilo mi to, zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše Ferrante v úvodu ke knize Příležitostné nápady. Návrh přijala pod podmínkou, že jí redaktoři pošlou seznam otázek, na které bude jednu po druhé ve vymezeném prostoru odpovídat. Redakce s požadavkem souhlasila, stejně tak s podmínkou, že sloupek nebude vycházet víc než rok. První text vyprávějící o jednom „poprvé“ vyšel 20. ledna 2018 a ten poslední o jednom „naposledy“ je z 12. ledna 2019. „Pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ uvádí spisovatelka. Výsledkem je sbírka jednapadesáti textů nahlížejících do autorčina života i do života čtenáře, jenž je vyzván, aby přemítal o svých vlastních myšlenkách a pocitech k danému tématu. „Bála jsem se každotýdenního termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní. Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ Dodává Elena Ferrante. Texty v knize doprovázejí ilustrace Itala Andrey Uciniho.   Ukázka z knihy Deníky 3. února 2018 Jako malá jsem si pár let psala deník. Byla jsem nesmělá dívka, říkala jsem na všechno ano, většinou jsem mlčela. Zato ve svém sešitu jsem se plně realizovala: podrobně jsem popisovala, co se mi každý den stalo, nejtajnější příhody, odvážné myšlenky. Proto jsem si ohledně svého deníku dělala velké starosti, bála jsem se, že by sešit mohl najít někdo z rodiny, zvlášť moje matka, a přečíst si ho. A tak jsem nedělala nic jiného, než že jsem vymýšlela bezpečné skrýše, které mi ale záhy začaly připadat nespolehlivé. Proč jsem měla takové obavy? Zatímco v každodenním životě jsem ze samých rozpaků a obezřetnosti pomalu ani nehlesla, deník ve mně vyvolával touhu po pravdě. Říkala jsem si, že v psaném textu nemá smysl se omezovat, a tudíž jsem psala zejména – nebo možná výhradně – o tom, co bych raději zamlčela, a mimo jiné jsem používala slova, která bych si v mluveném projevu nikdy netroufla vyslovit. Brzy se z toho vyvinula situace, která mě vyčerpávala. Na jednu stranu jsem každý den snaživě psala, abych sama sobě ukázala, že jsem nelítostně upřímná a že mi v tom nikdy nic nezabrání; na druhou stranu jsem se hrozila toho, že by někdo na moje stránky jen pohlédl. Tento rozpor mě provázel dlouho a v mnoha ohledech přetrvává ještě dnes. Jestliže jsem psaním chtěla zviditelnit to, co by jinak zůstalo dobře schované v mé hlavě, tak proč jsem žila v úzkosti z toho, že můj deník někdo odhalí? Kolem mého dvacátého roku to začalo vypadat, že jsem našla uspokojivé řešení. Musela jsem přestat s psaním deníků a přesměrovat svou touhu po sdělování pravdy – těch pravd, které jsem se nejvíc bála vyslovit – k fikci. Tou cestou jsem se vydala i proto, že samotný deník se stával fikcí. Velmi často jsem například neměla čas psát den co den, ale pak se mi zdálo, že se tím přerušuje řetězec příčin a následků. Tehdy jsem prázdná místa vyplňovala zpětně datovanými texty. Přitom jsem událostem a úvahám dávala souvislost, kterou stránky psané den po dni postrádaly. Nejspíš proto zkušenost s deníkem a jeho rozpory nemálo přispěla k mému přerodu ve spisovatelku. Cítila jsem se ve fikci i se svými pravdami jistější. Vlastně hned, jak se můj nový způsob psaní ujal, jsem svoje sešity zahodila. Udělala jsem to, protože mi připadalo, že jsou jazykově neohrabané, postrádají myšlenky, které by za něco stály, že jsou plné dětinského zveličování, a hlavně že jsou na míle vzdálené tomu, jak jsem už tehdy chtěla vzpomínat na dospívání. Od té doby jsem už nikdy nepocítila potřebu psát deník.   Konec 10. února 2018 Stále častěji slýchám svoje přítelkyně a přátele říkat: nebojím se smrti, ale nemoci. A tu větu používám i já. Když se ji pokusím rozvést, abych jí trochu víc porozuměla, zjišťuji, co pro mě znamená: neděsím se myšlenky, že přestanu existovat, ale škod způsobených léčebnými procesy, kolísáním mezi iluzí vyléčení a deziluzí, muky umírání. Jako bych přiznávala, že ve skutečnosti mi nahání obavy ztráta zdraví se vším, co to obnáší: oslabením, postupující nemohoucností, 26 redukcí všech radostí na pouhé konstatování toho, že jsem to ještě „já“ a že zatím, ať je mi dobře nebo zle, jsem naživu. Samotná myšlenka smrti tedy v mých představách čím dál víc bledne. Spíš se hrozím konce naplno prožívaného života. Což se odvíjí od toho, že postupem času ztrácím víru v nějakou formu posmrtného života. Dnes si vzpomínám, jak zemřela moje babička. Byla to nejaktivnější členka naší domácnosti, a pak ji na celá léta paralyzovala mrtvice. Sedávala v rohu kuchyně a já – nanejvýš desetiletá – jsem z ní necítila utrpení nebo nedůstojnost, ani ona mi byť jen pohledem nedávala najevo, že by to bylo něco nesnesitelného. Pak náhle přišla smrt a já ji vnímala bolestně v náboženském rámci, v němž jsem byla vychovávána. Smrt pro mě znamenala, že babička odešla do nebe a za sebou nechala tělo, z něhož se stala jen tuhá a studená věc. Tato její smrt měla velmi konkrétní obrysy, pociťovala jsem ji jako děsivou nehybnost a zároveň nanejvýš záhadný pohyb. Moje babička přešla do jakéhosi jiného světa. Později mi jakákoli forma náboženské víry začala připadat absurdní a smrt jako by se proměnila. Nehybnost zůstala, pohyb vymizel. Mrtvé tělo bylo nyní prostě známkou ukončení života daného jedince. Dnes bych o zemřelém člověku nikdy neřekla: odešel. Ztratila jsem dojem, že se jedná o jakýsi přesun: nic neodplyne někam jinam, člověk nevstoupí do jiného světa, nevrátí se, nevstane z mrtvých. Smrt je poslední bod toho úseku života, který nám byl náhodou přidělen. Proto se moje pozornost, tak jako pozornost tolika jiných lidí, soustředila ne na umírání, ale na přežívání. Přejeme si, abychom měli co nejdelší život, který by ale skončil, jakmile se zhorší natolik, že už žádná péče nezaručí jeho snesitelnost. Nevím, jestli je lepší tahle moje dospělá víra, nebo ta, s kterou jsem žila do puberty. Víra není dobrá nebo špatná, slouží jen k tomu, aby dala řád chaosu našich trápení.   Příběhy vymyšlené a pravdivé 17. února 2018 Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by se to stalo mně? Proč říkám, že byla zima, když ve skutečnosti bylo léto, proč popisuji, že došla teplá voda, když ve skutečnosti pořád tekla, proč tu ženu nechávám uvíznutou několik hodin, když se reálná protagonistka vysvobodila za pět minut, proč příběh komplikuji mnoha dalšími událostmi, pocity, úzkostí, vystrašenými úvahami, když je příhoda, kterou jsem si vyslechla, prostinká, nic než malý bezvýznamný incident? Protože – mohla bych odpovědět – se snažím napsat román podle principu, který Gogol shrnul takto: dejte mi nejbanálnější každodenní událost a já z ní udělám komedii o pěti dějstvích. Jenže taková odpověď mi připadá nedostatečná. Abych si ujasnila myšlenky, zkusím naopak zaujmout opačný přístup. Řekněme, že už mám plné zuby shánění historek, z nichž bych udělala komedie o pěti dějstvích. Řekněme, že mám chuť se důsledně držet svědectví své kamarádky. Jdu si s ní tedy promluvit. Vezmu si s sebou iPad a rovnou natočím video, protože chci její vyprávění zaznamenat co nejpřesněji. Pak se vrátím domů a pustím se do práce. Znovu a znovu si pročítám poznámky, znovu a znovu sleduji video, znovu a znovu poslouchám a jsem zmatená. Jestlipak mi kamarádka doopravdy vypráví události tak, jak se seběhly? Proč se do vyprávění zamotává, když mi popisuje rozbitý sprchový kout? Proč po prvních dobře formulovaných větách následují nefunkční fráze, proč se zvýrazní rytmus dialektu? Proč se při vyprávění ustavičně dívá doprava? Co je asi napravo, co nevidím na nahrávce a co jsem neviděla ani ve skutečnosti? A jak si budu počínat, až se pustím do psaní? Budu se snažit odhadnout, co se skrývá na pravé straně, co přede mnou možná tají? Uhladím její vyjadřování? Budu věrně zachovávat její přeřeknutí? Potlačím výrazovou nevyrovnanost, nebo ji zveličím, aby byla znatelná? Budu o její verzi událostí pochybovat, budu rozvíjet nějaké domněnky, vyplním prázdná místa? Snaha o věrnost zkrátka nemůže být nezávislá na mé představivosti, na hledání fiktivní koherence, na přisouzení řádu a smyslu, ba dokonce na napodobení chybějícího řádu a smyslu. Každé literární využití textu se svou neodmyslitelnou umělostí vždy obnáší nějakou formu fikce. Rozhodující je spíš to, kolik pravdy se té fikci ve výsledku podaří zachytit.   Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky Prostor 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky Prostor 2016–2018). Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Andrea Ucini je italský konceptuální ilustrátor, který žije a pracuje v Dánsku. Vystudoval klasickou hru na klavír a skladbu na Academia Musicale ve Florencii. Vedle hudby byla jeho další vášní vždy kresba, jíž se začal věnovat profesionálně a za niž získal prestižní ceny. Pravidelně spolupracuje s různými periodiky, mimo jiné s The New York Times, The Washington Post, The Wall Street Journal a The Guardian. Pro poslední zmiňovaný deník ilustroval týdenní rubriku, kterou vedla Elena Ferrante v průběhu roku 2018.   Z italského originálu L’invenzione occasionale, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O v Římě roku 2019, přeložila Anna Kudrnová. Ilustrace v knize a na obálce Andrea Ucini. 224 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. První vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-15 08:34:58

Agnieszka Holland: Vakcinace z událostí 20. století vyprchává...

Koncem března se měl ukázat i v Česku, zatím si ale film Šarlatán užil jen světovou premiéru na festivalu v Berlíně. Česká novinka světově uznávané polské režisérky Agnieszky Holland tak stále ještě patří k nejočekávanějším filmům letošního roku.   Co vás přivedlo k Šarlatánovi? Dostávám spoustu emailů, některé mají přílohy, tuhle jsem si přečetla a zaujala mě tím, jak se lišila i blížila mým tématům a jak intimně hovořila o Evropě 20. století, jejíž epický příběh stojí v pozadí osudu talentovaného, křehkého i mocného muže.    Je pro vás důležité, abyste v příběhu našla něco osobního? Nezbytné. Ale osobní neznamená, že jde přesně o mou životní zkušenost. Stačí, že se to dotýká něčeho, co je pro mě důležité, nebo otázek, které jsem si ještě nezodpověděla a které se mi vrací.   Dvě hlavní postavy, léčitele Jana Mikoláška a jeho asistenta Františka, jste popsala jako enigmatické. Jak jste tedy režírovala herce, kteří je ztvárnili, Ivana, potažmo Josefa Trojana a Juraje Loje? Přistoupila jsem k těm charakterům víc behavioristicky. Něco dělají, nějak reagují a herci pro to musí najít upřímné emoce. Otázkou zůstává, proč to dělají. To nevíte. A proto tyto postavy dokážou diváky překvapit. Miloval František Mikoláška, nebo šlo o směs soucitu, obdivu a něhy? Dokázal se Mikolášek vyjadřovat jen pomocí léčení, nebo násilí? Jeho neschopnost komunikace je očividná. Jde o charismatickou, narcistní postavu s velkým egem, kolem ní panuje prázdnota. Jediné okamžiky blízkosti prožívá s Františkem, ovšem zároveň nedokáže přijmout sám sebe v roli milence. Mikolášek je plný rozporů a já jej nechtěla psychoanalyticky popisovat.    Mikolášek je také dost obsesivní postava.  Jeho vášeň léčit se stala určujícím rysem jeho osobnosti. Byl léčitelem. A když z nějakého důvodu léčit nemohl, cítil se ztracený a začal být naštvaný a násilný.    Jak jste přesvědčovala Ivana Trojana, aby hrál Mikoláška víc temně? Hlavně během příprav. On chtěl svou postavu hájit. Já chtěla vidět i Mikoláškovy slabosti a selhání. Ivan má radši jasno, morálku. Kdyby to bylo na něm, Mikolášek by vystupoval jako hrdina a příběh by vypadal jinak. Myslím ale, že i pro něj bylo zajímavé opustit svou komfortní zónu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mluvili jste s někým, kdo Mikoláška osobně znal? Ne. Zdrojem informací byl jeho prasynovec, který o něm připravoval dokument a s námětem přišel do České televize, což celý projekt odstartovalo. Ale skoro všichni ve štábu a v komparsu si vzpomněli, že Mikolášek léčil někoho v jejich rodině. Je to taková skrytá celebrita, zapomenutá na padesát let všemi, kromě bylinkářů. Pro ně zůstal Mikolášek hrdinou a zdrojem inspirace.   Byl by Mikolášek považován za šarlatána i dnes? Svět se pohybuje v cyklech a my se teď i díky internetu nacházíme v období romantismu, kdy lidi ztrácí víru ve vědu, vrací se k mýtům a mysticismu. Přestávají věřit autoritám, včetně lékařských, stačí se podívat na názory na očkování. Trpí i liberální demokracie, lidi mají pocit, že musíme najít jinou cestu a že masa má větší pravdu než meritokratická elita. Projevuje se to i v odporu vůči ženským či LGBT právům či v popírání klimatické změny. Toho využívají populisti, kteří pak tvrdí, že dělník je stejně důležitý jako profesor na univerzitě. Manuální dovednost a osobní oddanost nyní znamená víc než vědomosti. V této době se pak někdo alternativní stává opět zajímavým. I když Mikolášek nebyl žádný šaman, jeho léčení bylo lékařsky ověřitelné, využíval bylinky a moč jako odraz stavu lidského těla.    Vy často točíte o skutečných událostech z 20. století. Co vás na nich nejvíc přitahuje? Jako by nás události minulého století na nějaký čas naočkovaly před tím nejhorším, ovšem teď už ta vakcinace vyprchává a vracíme se do podobných obtíží. A tyto příběhy jsou najednou zase relevantní. Třeba 30. léta, kdy se odehrával můj předchozí film Pan Jones, který se zabývá fake news, manipulací médií, propagandou a demokratickými vládami tak slabými, že nedokážou společnost chránit před nebezpečím.    Pan Jones o britském novináři, který odhalil ukrajinský hladomor, měl nedávno premiéru v některých evropských zemích. Jak byl přijat v Polsku? Velmi dobře, neměl sice tak velkou návštěvnost, za což trochu viním polského distributora, ale byl pro řadu lidí důležitý. Hodně jsem s ním cestovala a debatovala, i ve školách. Diváci byli skvělí a chtěli se bavit o tom, jak se jeho příběh odráží v současnosti.    Vy jste velmi aktivní osobnost, zapáleně se vyjadřujete k současné politice, zároveň se zdáte stále klidná a dobře naladěná. Jak to děláte? To je asi nějaká má existenciální fatalita. Všichni umřeme. Mikolášek tohle nechtěl přijmout, ale uvidíte, že všichni musí. Což neznamená, že přestanete věřit, jednat, bojovat. I když to je beznadějné, stejně děláte to, co považujete za svou povinnost.   Šarlatán měl premiéru na Berlinale, které si na rozdíl od festivalů v Cannes a Benátkách hlídá, kolik má v programu režisérek. Co si o této genderové rovnováze myslíte vy? Měla jste jako žena potíže se u filmu prosadit? Já měla štěstí, že mě obklopovali skvělí muži, kteří mi pomáhali, věřili ve mě a byli mi opravdovými přáteli. Oplácela jsem jim to svou důvěrou, sdílením svých idejí a spoluprací. Ovšem boj za ženský hlas je důležitý. Znám řadu dobrých filmů od režisérek. V Cannes a Benátkách se jich hraje tak 10 procent. Ředitelé těchto akcí až minulý rok začali vysvětlovat, že vybírají filmy podle kvality, ne genderu. Ale já díky členství v Evropské filmové akademii vidím každý rok aspoň deset filmů natočených ženami, které jsou stejně dobré nebo i lepší než ty, co se v Cannes a Benátkách dostanou do soutěže. Takže ať jdou ti ředitelé někam, tomuhle nevěřím. Podle mě jejich mozek akorát funguje tak, že víc rozumí mužským filmům než ženským, které mají trochu jinou senzibilitu a hlas, protože ženy mají jinou životní zkušenost. Zasedám v Polsku v panelu poradců, který rozděluje granty připravovaným filmovým projektům, a jsem tam sama žena vedle šesti mužů. Když přijde scénář od mladé ženy, mí kolegové řeknou: no, ale to je nuda, ani nevíme, co to znamená. Myslí to dobře, jen tomu sakra nerozumí. Zatímco já vím, že pro každou ženu by tenhle film představoval důležitý zážitek. Jenomže muže zajímá Rambo a ženy romantické komedie, když použiju tenhle stereotyp.  Většina z nás má jinou zkušenost, problémy a zájmy. To mi došlo, už když jsem v Polsku točila svůj druhý film. Můj stejně starý kamarád mi dělal kameramana a jednou jsme točili scénu, v níž muž v podstatě znásilňuje ženu. Já kameru okamžitě umístila dolů, zatímco Jacek ji dal nahoru, protože u většiny souloží žena leží a muž je na ní. Jenže pokud nikdy nevidíte věci z ženského úhlu pohledu, vaše znalost světa je dost omezená. Nyní se to mění, nejen kvůli diskusím a kvótám, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ženské publikum se probudilo a najednou filmy s ženskou hrdinkou vydělávají víc, což celou věčnost neplatilo, proto dostávali herci větší plat než herečky. Producenti dřív tvrdili, že ženy chodí do kina s muži a ti vybírají film. To skončilo. Dnes žena rozhodne, co chce vidět. A s touto změnou se nejspíš změní i počet scenáristek, hereček a režisérek. {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2020-03-09 22:19:40

Hana Frištenská Štarková: Židé jsou přesvědčeni, že co bylo zapsáno, už nebude zapomenuto

Hana Frištenská Štarková ve svém debutu s autobiografickými prvky Každému jeho Izrael zachytila tři příběhy svých blízkých, jejichž společným jmenovatelem je jejich židovský původ, Československo a posléze život v emigraci, se kterým má zkušenost snad každá židovská rodina. Konfliktní situace u jedné z postav končí sebevraždou, u druhé nalezením nového domova v Izraeli a třetí se nakonec pokorně vrátí ke svému židovství, na které po druhé světové válce už rezignovala.   Hano, známe se už dlouho, kdysi jsem bývala první čtenářkou tvé poezie, která ještě čeká na vydání. Před rokem jsi vydala v nakladatelství Brána svou prvotinu Každému jeho Izrael. Zvláštní název… Napadlo mě, že lidé, kteří knížku vezmou poprvé do ruky, mohou očekávat něco o židovsko-arabském konfliktu. Ale o tom rozhodně není. Také nejde o faktografický cestopis, i když Izrael hraje v knížce klíčovou roli. Název knihy je metafora. Bylo to přání těch, o kterých píšu. Každý v sobě nosíme nějakou velkou touhu, o které předem skoro jistě víme, že se nenaplní. A přesto o tom sníme, mnozí o to i usilují. Každý máme v sobě nějaký ten Izrael, fatu morgánu na obzoru. Pro mé hrdiny, a pro Židy vůbec, je to skutečný Izrael nebo ještě lépe Izrael, jaký by chtěli. Izrael jejich duše. Vidíš, už proto bych nemohla napsat nic o blízkovýchodním konfliktu, protože Izrael mých hrdinů je jejich místem jistoty, ne válečnou zónou, jak máme tendenci tuto zemi schematicky vnímat.   Společným jmenovatelem příběhů Ester, Valinky a tvého otce Lajbiho je nejen vztah k židovství a k Izraeli, ale i neblahé rodinné vztahy… Kdo s židovskými kořeny není po druhé světové válce poznamenaný neblahou rodinnou situací a komplikovanými vztahy? Bude to znít dost divně, ale myslím si, že my všichni, kdo máme ve své „anamnéze“ židovské předky, jsme tak trochu i potomky druhé světové války.    Ester, Valinku i Lajbiho spojuje také skutečnost, že všichni se narodili v Československu, kde prožili velkou část svého života, spíše tragického, přinejmenším smutného. Stín však padl i na ty, kteří žili v jejich blízkosti. I na tebe. Byl to jeden z hlavních motivů, proč jsi přistoupila k literárnímu ztvárnění jejich příběhů? Říká se tomu – vypsat to ze sebe… Napsat tento skromný text jsem už dlouho cítila jako povinnost vůči neobyčejným osudům, které ti tři lidé prožili. I proto, že Židé jsou přesvědčeni, že co bylo zapsáno, už nebude zapomenuto. Sebe jsem se snažila potlačit, nakolik jsem uměla, cítila jsem se v roli svědka. Nicméně je pravda, že v části o mém otci už to tak není, protože ať chci nebo nechci, jsem účastnicí děje. A pokud jde o to, že moji hrdinové se narodili a část svého života – nebo v případě otce dokonce celý – prožili v Československu, je to pro jejich příběh důležité. Rodina, dětství, mateřský jazyk jsou přece významné pro náš život! Každý z nich žil v jiném Československu, vlastně ve třech podobách Československa, ve třech odlišných zemích. Lajbi se narodil a skoro polovinu života prožil na Podkarpatské Rusi, když v první polovině minulého století patřila k Československu, a zbytek života v komunistické Praze. Valinka se do socialismu už narodila, a stav této země byl důvodem, proč ona i její rodina emigrovala. A Ester prožila krásné mládí v první Československé republice před nástupem fašismu. I když tuhle zemi zažil každý z nich jinak, všichni tři ji považovali za „základní vlast“, do smrti mluvili také česky. Odešli, a přesto se sem pořád vraceli.   Ester, Valinku a Lajbiho, postavy s výrazně odlišnými příběhy, jsi spojila do jedné knihy. Příklad toho, jak literatura jde napříč životem, a nakonec se v ní tak či onak všichni potkáváme… Ony ty jejich osudy jsou rozdílné jen zdánlivě. Jsou vlastně třemi variacemi na stejné téma, totiž na příběhy Židů po druhé světové válce. Dokonce mám dojem, že jsou obecné pro ty, které tak poznamenala, pro jejich úsilí něco ze svého života přes to všechno udělat nebo se o to aspoň pokusit. Ale máš pravdu: literatura jde napříč životem. Platí to jistě i naopak.   V knize procházíš s velkým zalíbením izraelskými městy i nejrůznějšími místy, jazyk je jakoby předmětem jistého básnění. Proč jsi vlastně přestala poezii psát? Pokusy psát poezii souvisí s mým mládím. Od poezie, právě tak jako od mládí, mě oddělil život. U poezie beze zbytku platí, že básnění a život jedno jsou. Myslím, že u prózy to tak silné není. Při jejím psaní člověk potřebuje znalosti a zkušenost víc než emoce.   Zdá se mi, že tvé téma je cesta, pohyb; na chvilku se zastavíš tam a zase jinde, v té či oné kavárně, ulici, parku, u přátel. Naskýtá se tu otázka spěchu z místa na místo, mýlím se? Nejde ani tak o fyzický pohyb, ale je fakt, že život vidím jako svým způsobem logickou cestu, jako intenzivní duchovní a citový pohyb tak říkajíc z bodu nula do bodu sto. Konečně v knížce někde píšu, že důležité vzdálenosti měří nikoliv topografické danosti, ale čas. To je právě o té cestě a jejích danostech.   Psát o příbuzných, o blízkých přátelích, zvláště když jejich rodinní příslušníci ještě žijí, psát dokonce o vlastním otci, je vždy velké riziko. Co bylo pro tebe nejobtížnější? To riziko si uvědomuji. Proto můj text vznikl až nyní, kdy rodinní příbuzní, kterých se můj text týká, už většinou nežijí a já jsem stárnoucí žena. Stárnutí dává jednu výhodu – vaše věci jsou již dořešeny a díváte se na ně poněkud zpovzdálí. I tak bylo vyvolání některých vzpomínek tíživé, ovšem jiných zase radostí. A navíc moje práce byla završena úlevou a spokojeností, že jsem knihu dokončila a že tuto povinnost mám za sebou.   A setkala jsi se – v tomto punktu – s nepochopením? Odmítnutím? Jistě jsi o tom se svými přáteli, příbuznými hovořila, ne? Ne vždy si lidé přejí, aby jejich příběhy byly zveřejněny, považují je výhradně za „své“… Ano, některé postavy, které jsem ztvárnila, ještě žijí. S některými lidmi jsem hovořila, o čem píšu, pokud chtěli, nechala jsem jim rukopis přečíst a dali mi svůj souhlas. Někteří s radostí, jiní s obavami. Někteří dokonce nebudou moji knížku číst vůbec. Ale naše vztahy přežily a pomohla i důvěra, kterou k sobě navzájem máme.    Velice silný je příběh Valinky, jejíž životní pouť končí tragicky, sebevraždou, stejně jako život její matky. Prožila nelehké dětství nejen v Praze, ale i později v Západním Německu, kam její matka, přeživší Auschwitz, emigrovala. Valinka se za ní dostala až později přes Červený kříž. Příběh Valinky mi znovu potvrdil, že žádná láska, ani ta mateřská, není samozřejmostí, o otcovské ani nemluvě… Zasáhlo mne místo, kde Valinku cituješ, jak chodívala na kopec v jedné zapadlé vsi a vzhlížela odtud k Západu, kde bude všechno dobré, až se tam k mamce jednou dostane… Valinka je podle mého názoru pozdní obětí Osvětimi, kterou její matka přežila. S její matkou se tam něco stalo, myslím, že ztratila schopnost mateřské oběti. Máš pravdu, že každá z nás má jinak silný talent své dítě milovat a pro mnoho z nich jsou jejich matky nešťastnými láskami. Ale je to i naopak. Nešťastnými láskami matek mohou být i jejich děti. U Valinky byly obě tyto části vztahů s matkou silné a destruktivní. U otců jsou dobré vztahy s dětmi ještě méně samozřejmé.   Co soudíš o pokleslé filmové tvorbě, která čerpá z té nezměrné židovské tragédie za okupace? Na filmy o holokaustu se už nedívám. Pokud jsou silným uměleckým dílem, vždycky mě to zasáhne, pokud jsou jenom exploatací tématu, dost mě to rozzuří. Myslím, že silné jsou zejména příběhy, které natočila generace těch, kteří válku zažili nebo snad ještě jejich děti.   Umělecké dílo nevyžaduje nutně vlastní prožitek. Umění je jen od slovesa umět, mít talent… Ale ta doba a zkušenost jistě v umělecké tvorbě sehrála svoji roli. Většina toho, co teď natáčí filmaři, kteří jsou ve věku vnuků pamětníků, je dost často „zlatokopectvím“ na tématu holokaustu, protože tak nějak je půl práce hotovo už samotným tématem. Už se zřejmě vytratila autentická schopnost vcítění se do strašného utrpení, takže na něj hledí zvenčí a povrchně. Hodně se mi to nelíbí. Ale asi bych neměla zevšeobecňovat, mohou být výjimky.   Tvoje prvotina Každému jeho Izrael je jasným příslibem tvé další tvorby. Budeš v literární práci pokračovat?  Ráda bych dokončila další text. Není už autobiografický, ale řada mých vzpomínek v něm samozřejmě nachází své místo. Jsem ale teprve na začátku, a navíc tuto knížku už nepovažuji za svůj úkol, jako tomu bylo u Každému jeho Izrael. Takže si to psaní spíš užívám. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-29 16:12:00

Společnost Huawei vydává s podporou WBA bílou knihu o budování špičkových 10Gb/s kampusových sítí

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Řešení zaměřená na uživatelskou zkušenost urychlí digitálních a inteligentní transformaciBěhem veletrhu Mobile World Congress 2024 na summitu nazvaném „Huawei Intelligent Cloud-Network, Accelerating Industrial Intelligence" (Podpora inteligence v průmyslu s inteligentními cloudovými sítěmi Huawei) vydala společnost Huawei s podporou Wireless Broadband Alliance (WBA) bílou knihu o budování špičkových 10Gb/s kampusových sítí. Bílá kniha představuje myšlenku budování kampusové sítě zaměřené na zkušenosti a popisuje, jak špičkové řešení 10Gb/s kampusové sítě od společnosti Huawei nastartuje digitální a inteligentní rozvoj společností prostřednictvím zvýšení uživatelského komfortu ve třech aspektech (bezdrátový provoz, aplikace, a operace a údržba).Na cestě k digitální a inteligentní transformaci prostřednictvím technologií a aplikací čekají podniky tři hlavní změny, kterými jsou plně bezdrátové terminály, nepřetržitě zajištěné aplikace a inteligentní provoz a údržba. Mají-li se na tyto změny adaptovat, musí se kampusové sítě také vyvinout od zaměření na konektivitu k zaměření na uživatelskou zkušenost. Společnost Huawei na tento požadavek reaguje představením 10Gp/s kampusové sítě CloudCampus (High-Quality 10 Gbps CloudCampus), která zlepšuje uživatelskou zkušenost ve třech následujících ohledech:• Upgrade bezdrátových služeb: Univerzální Wi-Fi 7 od společnosti Huawei představuje ve svém oboru premiérové vylepšení bezdrátových sítí. Testovaná rychlost jednoho terminálu dosahuje až 4,33 Gb/s, což je dvakrát více než u Wi-Fi 6E. I velmi objemné soubory tak lze stáhnout během několika vteřin. Unikátní technologie konvergovaného plánování výrazně zlepšuje souběžný výkon a podporuje 30kanálové 4K VR kurzy bez rušení.• Upgrade zážitku při využívání aplikací: Jedinečné řešení, navržené s ohledem na dokonale hladký chod aplikací, flexibilně rozděluje přenos a vytváří „rychlé pruhy" pro zajištění nulového zamrzání klíčových aplikací. Exkluzivní VIP řešení navíc umožňuje VIP uživatelům využívat vyhrazené linky pro ničím nerušený zážitek.• Upgrade provozu a údržby: První digitální mapa kampusu, tvořená čtyřrozměrným plánem sítí, uživatelů, terminálů a aplikací, umožňuje komplexní (E2E) vizualizaci fungování sítě a desetinásobně zvyšuje efektivitu provozu a údržby. Na základě předpovědi provozu v síti lze určit optimální interval úspory energie, což zvyšuje efektivitu a šetří energii o 30 %.Tato bílá kniha zkoumá nové trendy v kampusových sítích a mapuje směr vývoje kampusových sítí pro podniky, které chtějí urychlit svůj digitální a inteligentní vývoj. S nezadržitelným nástupem nových technologií a scénářů využití se 10Gb/s kampusové sítě stanou významným prvkem infrastruktury a preferovanou volbou podniků.Další informace o bílé knize naleznete zde .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2349847/image.jpg KONTAKT: Venzo Hu, huyuheng2@huawei.com 

Čas načtení: 2024-06-20 18:00:00

Jednou máš všechno, jednou máš h**no, říká účastník Survivora, zpěvák Jakub Bína

I tak se dá ve zkratce hodnotit zkušenost, které říkáme život, nebo taky zkušenost s vykradeným domovem, což je něco, co jsme zažili s trenérem a zpěvákem kapely Skyline Jakubem Bínou oba dva. Veselejší téma na start besedy byste těžko pohledali. Besedu, neboli „živák“ nového pořadu Večerka jsme si střihli během festivalu Rock for People. Probrali jsme během 45 minut, jak se z „obtloustlého“ člověka, jak Jakuba tituloval bulvár, stal fitness trenér, jak nebýt kretén, ale taky zkušenost se Survivorem a to, proč je Výměna manželek podle Kuby UFC a Love Island dohromady.

Čas načtení: 2024-08-22 20:31:48

Známý hudebník Eric Clapton popisuje svou negativní zkušenost s očkováním proti covidu

Známý hudebník Eric Clapton popsal v rozhovoru svou osobní zkušenost s očkováním proti covidu. (Foto: Youtube) Článek Známý hudebník Eric Clapton popisuje svou negativní zkušenost s očkováním proti covidu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-05 16:05:54

Swingers kluby, aneb svět alternativních vztahů a vzrušení + praktický PRŮVODCE pražskými kluby

Swingers kluby představují specifický a často kontroverzní aspekt alternativní kultury, která se zaměřuje na otevřené a jinak nestandardní vztahy. Tyto kluby poskytují prostředí, kde se lidé, kteří mají zájem o nekonvenční formy intimity, mohou setkávat a navazovat vztahy na základě vzájemného souhlasu. V tomto článku si přiblížíme, co swingers kluby vlastně jsou, jak fungují a […] Článek Swingers kluby, aneb svět alternativních vztahů a vzrušení + praktický PRŮVODCE pražskými kluby je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Otevíračka studia Whoop.de.doo v Praze – report „Přemýšlíte-li o tom, jestli swingers zkusit, seberte odvahu a jděte do toho.“ Autentická zkušenost s českými swingers párty RECENZE erotického seriálu The Girlfriend Experience / Já, společnice (2016)