EUR 24,195 
|| 
JPY 13,064 || 
USD 20,965 || Světového šampionátu ve fotbale se bude účastnit i sedm bratrských dvojic. Ve čtyřech případech reprezentují sourozenci různé země, v základních skupinách na sebe ale nikdo z nich nenarazí.
Čas načtení: 2026-06-10 16:14:48
Vítězové Ligy mistrů i nováčci. Na MS se představí sedm bratrských dvojic
Na letošním fotbalovém mistrovství světa se představí sedm bratrských dvojic. Ve čtyřech případech reprezentují sourozenci dvě různé země, v základních skupinách na sebe ale nikdo z nich nenarazí. Bratrských dvojic mohlo být dokonce osm, ale po zranění obránce Arsenalu Jurriëna Timbera zůstalo v nizozemském výběru jen jeho dvojče Quinten, záložník Marseille.
\nČas načtení: 2026-06-10 16:35:56
Na MS se chystá sedm bratrských dvojic, někteří sourozenci reprezentují různé země
Světového šampionátu ve fotbale se bude účastnit i sedm bratrských dvojic. Ve čtyřech případech reprezentují sourozenci různé země, v základních skupinách na sebe ale nikdo z nich nenarazí.
\nČas načtení: 2022-04-11 17:36:33
Ministerstvo kultury prohlásilo Dům Zlatý jelen v Karlových Varech za kulturní památku
Dům Zlatý jelen v Karlových Varech je jedním z posledních dochovaných objektů, které reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. V posledních letech prošel objekt citlivou obnovou. Pod dohledem památkové péče došlo během obnovy k radikálním změnám, které budově vrátili její původní barokní vzhled. Konstrukce domu je jednou z mála ukázek původního stavebního vývoje měšťanských domů lázeňského centra Karlových Varů. Po vyhodnocení všech podkladů dospělo MK k závěru, že dům Zlatý jelen svými hodnotami architektonickými, historickými i urbanistickými splňuje podmínky pro prohlášení věci za kulturní památku. Rozhodnutí nabylo právní moci v únoru letošního roku. Dům Zlatý jelen je jedním z posledních dochovaných objektů, jež reprezentují období barokní až klasicistní zástavby města Karlovy Vary. Podle dendrochronologické analýzy lze budovu datovat do let 1789 – 1790. Objekt se zachoval ve svém hmotovém řešení, ve většině historických konstrukcí, v původní vnitřní dispozici a s celou řadou uměleckořemeslných prvků jako jsou výplně okenních a dveřních otvorů včetně kování. V posledních pěti letech prošel dům kompletní rekonstrukcí, která velmi citlivě navrátila budově původní vzhled. Hrázděná konstrukce, do nedávné doby skrytá pod omítkou, byla odhalena a opravena dle původního charakteru. Rovněž hrázděné štíty a sedlová střecha byly zrekonstruovány do původní podoby. Veškeré opravy byly provedeny s požitím tradičních technologií a postupů. Dřevěné prvky jsou ručně tesané, výplně jsou provedeny z dřevěných špánů s použitím hliněné mazanice. Střecha je pokrytá ručně štípaným šindelem. Zachované hodnotné uměleckořemeslné prvky byly repasovány nebo restaurovány. Dům je z památkového hlediska ukázkou vzorně provedené obnovy. Budova zaujímá též významnou urbanistickou polohu. Svým umístěním v samém jádru města, ve svahu nedaleko od hlavní promenády, dokládá původní rozvržení historické zástavby a zhodnocuje území Městské památkové rezervace Karlovy Vary. Pozemek, na kterém dům Zlatý jelen čp. 358 stojí, a který se stává rovněž kulturní památkou, je s budovou historicky spjat, tvoří s ní jeden nedílný celek a jeho památkové hodnoty se odvíjejí od památkových hodnot této stavby.
Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14
Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu
V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě. U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali. Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující. Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví. Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů. Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne? Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem. Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“. Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl? Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu. Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog? Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu. Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru? Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity. Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře. Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte? Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru. Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný. Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě. Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos? Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje. A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března? Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu. Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ? Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu? {/mprestriction} Autorka je spisovatelka. Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.
Čas načtení: 2023-12-31 10:07:00
Data reprezentují kvantové bity neboli qubity. Jak kvantové počítače modelují složité fyzikální systémy? A jaké informace nám mohou v budoucnu poskytovat o jejich chování? Kde se kvantové počítače využívají a jaký je jejich potenciál? Hosty pořadu Leonardo Plus jsou vědecký redaktor Deníku N Petr Koubský a informatik Jakub Mareček z ČVUT. Moderuje David Slížek.Všechno z tématu Věda můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.
Čas načtení: 2024-02-17 10:08:00
Rozkvetlá krása kamélií: V zámeckých sklenících v Rájci je po zimě obdivují první návštěvníci
Na zámku v Rájci nad Svitavou otevřeli po zimní pauze opět skleníky s rozkvetlými kaméliemi. Obdivuhodná sbírka zahrnuje 700 rostlin, které reprezentují 400 různých odrůd. Od 1. března vedení zámku zpřístupní také výstavu Kamélie – v královských zahradách, která má představit příběh prvních čtyř doložených kamélií v Evropě.
Čas načtení: 2014-06-21 14:00:00
Nové kousky od Mitchell & Ness na Queens.cz
Kšiltovky od značky Mitchell & Ness se v posledních měsících staly fenoménem, takže jsme rádi, že nás obchod The Streetwise Store Queens zásobuje obrovským množstvím nejrůznějších vzorů. Nyní se na skladě Queensu objevily nové kousky, které reprezentují různé sportovní kluby NHL, NBA nebo NFL ...
Čas načtení: 2012-05-06 13:00:00
Nike Air Max 90 Stripes / Čím víc pruhů, tím víc fresh
Nápadité tenisky Nike Sportswear nikdy neuniknou naší pozornosti, takže jsme vás nemohli ušetřit ani následující barevné kombinace sneakers Nike Air Max 90 s názvem Stripes. Tyto tenisky reprezentují jednoduše zvolené barvy, které doplňují pruhy po celé délce obuvi. Sezóna tenisek je v plném proud ...
Čas načtení: 2011-11-28 00:00:00
Mighty Crown x Clae / Královské kecky McQueen
Skupina Mighty Crown slaví výročí dvacet let od svého vzniku a k této události se rozhodla oslovit několik významných labelů ohledně spolupráce na jejich produktech. Mezi značkami, které na nabídku kývly, je i americká firma Clae, kterou reprezentují decentní tenisky s nádechem nadřazenosti. Ve sp ...
Čas načtení: 2015-02-25 00:00:00
Značka Lindex se snaží pomáhat v nové jarní kampani Super role model
Mottem kampaně jednoho z předních evropských módních řetězců Lindex je letos na jaře ,,To, co děláš, říká, kdo jsi“. Tvářemi, které tuto kampaň reprezentují, se staly tři nádherné modelky Christy Turlington Burns, Liyi Kebede a Toni Garrn. Jedná se o ženy, které mimo předvádění se na přehlídkových m ...
Čas načtení: 2010-10-09 00:00:00
Kabelky už dávno nejsou jen pěkná taška, kam se vejde vše co potřebujeme. Staly se důležitým, ne-li nejdůležitějším módním doplňkem, bez kterého většina z nás nevyjde z domu. Reprezentují své majitelky a jejich styl, a proto je potřeba vybrat z nepřeberného množství kabelek na pultech tu pravou. Při ...
Čas načtení: 2009-07-20 00:00:00
Jedinečný doplněk / Sluneční brýle D&G
Sluneční brýle Dolce & Gabbana reprezentují rafinovanost a styl. Byli to právě D&G, kdo proměnil nápad nosit stylové sluneční brýle v něco zábavného a trendy. Všechny D&G kolekce slunečních brýlí jsou pečlivě řemeslně zpracovány s materiálů, které umožňují nošení brýlí i v noci. Postupem času se sta ...
Čas načtení: 2019-06-03 00:00:00
Dům či byt reprezentují také dveře a okna. Nejen jejich výměna za nové a lépe izolující teplo i zvuk, ale i jejich redesign a styl je definuje. Oblečte si správně a vhodně okna! Jako je u člověka oko do duše okno, tak je okno náhledem do duše příbytku. Je-li okno zanedbané, tak i když je styl a des ...
Čas načtení: 2020-04-02 00:00:00
Džíny Levis Ballon: jako z osmdesátek
Jaro je tu a s ním i pár tipů na novinky z toho, co letos na jaře je horu novinkou. Jedním z nich jsou džíny typu ballon. Jako první s nimi přichází značka Levis, která tak džínovou módu obrací k trendu 80. let. Tehdy platilo, že „čím větší kalhoty, tím lepší“. Toto motto reprezentují i nové „balón ...
Čas načtení: 2010-07-02 00:00:00
O nehty je potřeba starat se správně
Ruce nás reprezentují a jsou stále vidět. Děláme jimi drobná gesta a lidé si jich i proto ihned všimnou. Řádně pečovat o pokožku rukou je samozřejmostí, důležité však je, správně se starat také o nehty. I jim je potřeba věnovat pravidelnou pečlivou péči. Správný tvar a délka Nehty je potřeba udržo ...
Čas načtení: 2014-03-24 17:35:00
Ostrava představuje světovou architekturu dánských tvůrců
Ostrava - Budova Opery patří k symbolům hlavního města Austrálie Sydney, Velký oblouk je moderní ozdoba Paříže, Harpa nevšední koncertní budova v Reykjavíku. Všechny tyto stavby reprezentují dánskou architekturu, kterou návštěvníkům ostravského Domu umění přiblíží aktuální výstava Dánská architektura. Kurátoři na ni přibližují největší díla dánských architektů, která vznikla ve 21. století po celém světě.
Čas načtení: 2019-05-22 15:41:41
Akrobatický tým Britského letectva Red Arrows: program na rok 2019
Autor článku: Jana Red Arrows (červené šípy) jsou akrobatický tým Britského královského letectva RAF (Royal Air Force) a jeden z předních týmů letecké akrobacie na světě. Používají letouny Hawk T1 s motory Rolls Royce. Red Arrows jsou jakousi veřejnou tváří Britského královského letectva. Reprezentují Spojené království doma i v zahraničí a propagují diplomatické, průmyslové a vojenské zájmy UK. [...] Příspěvek Akrobatický tým Britského letectva Red Arrows: program na rok 2019 pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE
Čas načtení: 2024-02-14 14:40:16
Společnost Junghans vytvořila hodinky Meister Chronoscope, které nikdy nevyjdou z módy. Jednak reprezentují tradici hodinářské továrny se sídlem ve Schrambergu, jednak jsou symbolem moderní technologie a zároveň dokonalého designu a řemeslného zpracování. Jejich schopnost měření krátkodobých události podtrhuje jejich sportovní charakter, zatímco decentní vzhled upozorňuje na eleganci hodinek. Ta je zřejmá i z ladného, proporcionálního
Čas načtení: 2021-08-01 11:34:32
Festival Open House Praha nabídne k prohlídce 80 budov, doprovodný program začíná už v pondělí
Organizátoři festivalu Open House Praha zvou od pondělí 2. srpna na celou řadu doprovodných programů: komentované procházky městem, plavbu na historickém parníku, debaty, projížďky Kotěrovou tramvají i tanec v netradičních prostorách. O víkendu 7. a 8. srpna pak bude zpřístupněno 80 budov a prostor po celé Praze. Výběr z doprovodného programu Po řece na kolesovém parníku Vltava bude možné se plavit v úterý 3. srpna od 17.00 hodin a dozvědět se více o tom, jak řeka formovala život a podobu hlavního města a jaké technické stavby se na nábřeží a v blízkém okolí řeky nacházejí. Ve středu 4. srpna si organizátoři Open House Praha připravili hned několik akcí. U příležitosti 130 let od vzniku budovy Průmyslového paláce se bude možné zúčastnit od 18.00 hodin komentované procházky s předsedou představenstva Výstaviště Praha a zjistit více o tom, jakými změnami tento rozsáhlý areál aktuálně prochází. Fanoušci urbexu mohou od 20.00 hodin zavítat na tribunu Velkého strahovského stadionu na netradiční letní projekci filmu Central Bus Station, o jednom z největších autobusových nádraží světa v Izraeli. Projekci předchází debata na téma opuštěných staveb, které měly velké ambice, ale svoji funkci nenaplnily. Milovníci umění si pak mohou vychutnat komponovaný večer, který spojuje současný tanec a architekturu a odehraje se rovněž ve středu od 20.30 hodin v Laichterově domě, jedné z klíčových staveb pražské architektonické moderny od Jana Kotěry, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Ve čtvrtek od 17.00 hodin se pak uskuteční prohlídky nově vznikajícího domu pro umění a kulturu Kunsthalle Praha, na které naváže diskuse s ředitelkou Kunsthalle Praha a architekty. Připravena je i speciální projížďka Kotěrovou tramvají po Praze s architektem Zdeňkem Lukešem a další komentované procházky či prohlídky budov. Kompletní seznam akcí je k nalezení ZDE. Hlavní program Festival Open House Praha nabídne o víkendu 7. a 8. srpna k návštěvě 80 budov a prostorů a z toho 26 novinek, které se v programu objevují vůbec poprvé. Budovy budou otevřeny pro návštěvníky, až na některé výjimky, od 10.00 do 18.00 hodin a prohlídky zde budou odbavovány v malých skupinách většinou průběžně po celý den. Poprvé se otevře například barokní zahrada Černínského paláce na Hradčanech, kaple a vybrané prostory Klárova ústavu slepců na Malé Straně nebo Lowitův vodní mlýn v Libni. Z technických staveb si mohou návštěvníci užít prohlídku například Vršovické vodárny v Michli od Jana Kotěry nebo Zengerovy transformační stanice, dnes sídla Kunsthalle Praha. Ti, kteří chtějí nahlédnout do pražského podzemí, mohou navštívit protiatomové kryty v Národním zemědělském muzeu, Hotelu International Praha nebo Boutique Hotelu Jalta. V dejvickém kampusu se otevřou budovy hned několika institucí, novinkou je Fakulta stavební ČVUT v Praze, kde bude k vidění například oceňovaná rekonstrukce Ateliéru D nebo obří hala Vodohospodářského centra. Zástupci šetrné architektury reprezentují pak například AFI City ve Vysočanech nebo kampus ČSOB v Radlicích (budovy NHQ i SHQ). Milovníci originálních designových prostor by neměli minout coworking Spaces Albatros v bývalém domě dětské knihy a nakladatelství Albatros na Národní třídě. Ze sakrálních prostorů bude možné navštívit například Novou libeňskou synagogu či Husův sbor Vršovice. Příkladem nepřehlédnutelné funkcionalistické architektury je Hasičský dům či palác ARA. Samostatným tematickým okruhem jsou umělecké prostory a ateliéry, který představí například ateliér Olgoj Chorchoj, Šalounův ateliér, budoucí Dům tance nebo Uměleckou zahradu. Celý program i včetně možnosti filtrování je ZDE. Víkendový program pro děti Speciální prohlídky pro rodiny s dětmi (od pěti let), se uskuteční o víkendu celkem v deseti otevřených budovách. Děti se podívají například do funkcionalistického paláce ARA, Trmalovy vily od Jana Kotěry, dozvědí se, kde se rodí plány Prahy, prohlédnou si tiskařské stroje či basketbalové hřiště na střeše Areálu Podkovářská, poznají kubistické stavby na Rašínově nábřeží nebo nahlédnou do trezoru v Petschkově paláci. Připravena bude tradičně i otevřená lego dílna v prostorách Centra pro architekturu a plánování města (CAMP), kde si nadšenci všech generací mohou postavit dům svých snů. Na menší stavitele čeká dílnička s duplo kostkami. Na prohlídky se není třeba registrovat. Kompletní programy pro děti jsou k dispozici ZDE. Prohlídky pro osoby se zdravotním postižením Mottem festivalu je Architektura pro všechny a ani letos nebudou chybět prohlídky pro osoby se zrakovým a sluchovým postižením. K prohlídkám pro nevidomé budou připraveny haptické urbanistické plány a půdorysy osmi budov a jejich okolí, 3D modely budov a popisy tras ke všem zpřístupněným objektům. Ve spolupráci s Nadačním fondem ČRo Světluška projdou dobrovolníci speciálním školením pro tyto specifické prohlídky. „Nově jsme do příprav těchto speciálních prohlídek zapojili studentky a studenty Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TUL), kteří v rámci svých školních projektů vymodelovali a vytiskli 3D modely vybraných budov. Jejich práce tak bude mít další využití,” říká ředitelka festivalu Andrea Šenkyříková. Lidé se sluchovým postižením si budou moci prohlédnout celkem pět vybraných budov z programu a připraveno bude pro ně tlumočení výkladu do českého znakového jazyka se simultánním přepisem. Více o těchto programech a jeho partnerech ZDE. Orientace na festivalu Festivalové infocentrum se v letošním roce nachází na Malém náměstí 4, v Praze 1 a je otevřeno od 2. srpna ve všedních dnech od 10.00 do 18.00 hodin a o víkendu od 9.00 do 19.00 hodin. Díky spolupráci s portálem Mapy.cz jsou všechny budovy k nalezení při vyhledání pod heslem Open House Praha, a to jak na webu, tak v příslušné aplikaci. Pro účast na festivalu i jeho doprovodných akcích je nutné mít s sebou doklad o bezinfekčnosti. Další praktické informace k organizaci festivalu jsou k dispozici na ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-07-23 17:50:09
Zcela nová expozice Dějiny 20. století v Nové budově Národního muzea, přibližuje na téměř dvou tisíc metrů čtverečních prostřednictvím bezmála tisíce exponátů dějiny českých zemí mezi lety 1914 a 2004. Rozmanitost událostí i osudů lidí předvádí expozice v různých prostředích – ukazuje vývoj náměstí a ulic, proměnu pracovních, obchodních či kulturních prostor i soukromí bytů s dobovým vybavením. Expozice přináší také pohled na proměny české a československé politiky. Představuje klíčové osobnosti, stejně jako zásadní mocenská rozhodnutí, která pociťovaly všechny vrstvy obyvatel. Expozice je chronologicky členěna s důrazem na historické milníky let 1918, 1945 a 1948. V scénograficky pojatém prostoru se tak na jediném místě ocitnete v zákopech první světové války, nostalgicky projdete několika dobově zařízenými byty a okolo typického koloniálu z konce 1. republiky se po schodech dostanete až do luxusního prvorepublikového krejčovského salonu Bárta, který byl do Národního muzea přemístěn z původního prostoru na Národní třídě. V expozici se nachází jak vzácné a zcela unikátní exponáty, tak i úplně obyčejné předměty, které však obyvatelstvu změnily a ulehčily život, jako například antikoncepční pilulka, remoska nebo jedna z prvních ledniček na led. Mezi ty nejvzácnější předměty patří například první československá zlatá olympijská medaile z roku 1924 od sportovního gymnasty Bedřicha Šupčíka nebo originální sportovní oblek prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. K těm nejdražším předmětům pak patří kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl František Ferdinand d’Este na své uniformě v okamžiku atentátu 28. června 1914 v Sarajevu. Minulost přibližuje expozice nejen prostřednictvím autentických exponátů nebo rekonstrukcí dobových interiérů obydlí různých společenských vrstev, ale k dokreslení atmosféry využívá i množství obrazových a filmových materiálů, interaktivních prvků, her či míst, které návštěvník musí v expozici sám objevit. Při vstupu do expozice doslova projedete našimi moderními dějinami „časozdviží“ – jedinečnou audiovizuální technologií, která vás obklopí ze všech stran, vytvoří iluzi výtahu časem a seznámí s klíčovými okamžiky 20. století. Důležitou součástí expozice jsou i politické dějiny, včetně tzv. „Bustária“. Historické busty z průběhu celého 20. století ilustrují, že vznikaly z různých příčin – společenských, politických či ideologických. Doplněny jsou o menší skleněné portréty, které představují osobnosti, kterým se soch či bust nedostalo, ale které reprezentují významné politické proudy, události či rozhodnutí. Pro mladší návštěvníky je v expozici připravena dětská herna, která ukazuje i proměny her v průběhu 20. století. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08
Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“
V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-24 08:21:07
Státní symboly reprezentují naši republiku, vycházejí z jejích tradic, historie a kultury. Národní muzeum připravilo jako první výstavu po ukončení nouzového stavu výstavu Symboly. Ta se věnuje všem státním symbolům České republiky, ukazuje jejich původ, zajímavosti jejich vzniku a zejména pak jejich proměnu od roku 1918 po současnost. Tradice českých státních symbolů sahá hluboko do středověku. Dnes používané státní symboly pak vycházejí z tradic Československé republiky, založené v roce 1918. Stávající symboly přesně vyjmenovává Ústava České republiky a jsou jimi státní hymna, státní vlajka, velký a malý státní znak, státní barvy, vlajka prezidenta republiky a státní pečeť. Národní muzeum uspořádalo tuto výstavu mimo jiné jako připomínku toho, jak významnou roli měly naše státní symboly v našich dějinách, a to jak v dobách klidných a slavnostních, tak i v dobách nelehkých. Je i poctou a připomínkou všech statečných lidí, kteří pod našimi státními symboly pro vlast a její obyvatele vykonali obětavé a hrdinské činy. Výstava je určena široké veřejnosti včetně nejmladší generace. Návštěvníci se tak dozvědí nejen o jejich vzniku a historii ale také třeba to, za jakých okolností a jakým způsobem je správně používat. „Státní symboly jsou znaky, kterými každý stát označuje svou svrchovanost, jsou odrazem naší historie, územního vývoje a národní identity. Vyjadřují vůli obyvatel státu žít pospolu v jedné komunitě, navzájem si pomáhat, svou vlast chránit a v případě potřeby ji i bránit. Pod vlající státní vlajkou, při tónech národní hymny, se státním znakem na rameni nebo na pokrývce hlavy již více jak sto let prožívají obyvatelé naší republiky chvíle slavnostní a radostné, ale i ty smutné, někdy i tragické. Státní symboly byly svědky tisíců příkladů hrdinství a obětavosti. Rádi bychom to vše právě v dnešní době naší výstavou připomněli,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Na výstavě Symboly v Historické budově Národního muzea spatříte na sto unikátních předmětů, přičemž některé z nich ukazují, jak státní symbolika proniká do každodenního života. Část z nich patří mezi unikátní sbírkové předměty jako například nejvyšší vyznamenání ČR – Řád Bílého lva nebo závěs z prezidentské lóže v Národním divadle, který byl používán při návštěvách císaře Františka Josefa I., Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Emila Háchy. Nechybí ani autograf písně Kde domov můj z roku 1834 nebo gobelín se státním znakem, který byl užíván v době 1. republiky jako výzdoba stěn Senátu v Praze na Malé Straně. Výstava potrvá do 30. srpna. Na podzim letošního roku Národní muzeum, Kancelář prezidenta republiky a Vojenský historický ústav v návaznosti na výstavu Symboly připravují výstavu originálů současných státních symbolů České republiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}