Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-27 13:40:39

Z minulých kontroverzí (III.) – Wilsonova válka proti pacifistům

Poslední díl výletu do historie svobody slova na druhé straně Atlantiku se bude točit kolem Woodrowa Wilsona, což je člověk, který v našich krajích požívá vcelku dobré historické pověsti, protože přispěl ke vzniku Československa. Musím hned zpočátku říci, že toto se mi jeví jako extrémně omezený úhel pohledu, daný tím, že o jiných aspektech jeho politiky víme tady za oceánem jen velmi málo. Čím více jsem se ponořil do anglicky psaných materiálů, tím více se mi prezident Wilson jevil jako autoritářská povaha nemající problém s tím, šlapat po svých nepřátelích, a navíc přikrývající tvrdost svých činů pláštěm těžko snesitelného moralizujícího žvanění. Možná jsem k němu nespravedlivý, ale se svobodou projevu v USA „zacvičila“ Wilsonova administrativa v míře dříve (i později) neslýchané. Naštěstí nikoliv natrvalo, i když náprava vzniklých škod se táhla celá léta. Pevná ruka a tvrdé represe Woodrow Wilson se stal prezidentem roku 1912. To byl ještě ve světě mír. O dva roky později vypukla v Evropě válka, se kterou USA zpočátku nechtěly mít nic společného. Kromě pochopitelné nechuti účastnit se krvavých zákopových bojů, o kterých se už vědělo dost, se na tom podílelo i národnostní složení země. Ačkoliv se v Americe mluví převážně anglicky, tou dobou bylo značné množství Američanů německého původu. National German-American Alliance měla dva a půl milionu členů, přičemž celkový počet Němců v USA se odhadoval na 8,2 milionu. V Nové Anglii bylo usazeno značné množství Irů a jejich potomků, kterým mohly problémy, do nichž zabředlo Britské impérium, dělat jedině tak radost. (Rodová antipatie amerických Irů k prokletým Anglánům byla tak vytrvalá a dlouhověká, že ještě v 70. a 80. letech 20. století se zde Irská republikánská armáda mohla spolehnout na štědré dárce.) Wilson si toho byl dobře vědom a kampaň za svoje znovuzvolení vedl roku 1916 pod hesly „Udržel nás mimo válku“ a „Amerika na prvním místě“. Nicméně pouhý měsíc poté, co byl znovu inaugurován, vstoupily USA pod jeho vedením do války. (6. dubna 1917). Ve Wilsonově rozhodnutí požádat Kongres o vyhlášení války sehrála roli německá neomezená ponorková válka, jakož i poněkud šílená a zcela nerealistická nabídka Němců Mexiku, že by mohli Spojeným státům vypovědět válku společně. Nabídka měla být původně tajná, ale nakonec přece jen prosákla na veřejnost a vyvolala adekvátní rozhořčení. (Krátké líčení tohoto incidentu najdete v Zapomenutých příbězích 2, kapitola „Gentlemani cizí dopisy nečtou“). Oboje bylo nepochybně dostatečným důvodem k válce, i když od prezidenta, který právě vyhrál volby coby rozhodný zastánce míru, by se snad dala čekat větší zdrženlivost. Společně s vyhlášením války šel ale veškerý Wilsonův pacifismus z okna ven. Při válečném projevu 2. dubna 1916 v Kongresu (plný text v angličtině zde) prezident prohlásil válku za nezbytnou k zabezpečení demokracie a svobody ve světě: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii. Jeho mír musí být založen na osvědčených základech politické svobody.“ Zároveň dal ale najevo, že s případným odporem se nebude „párat“: „Pokud vznikne neloajalita, bude s ní naloženo pevnou rukou a tvrdou represí.“ A tak se i stalo. „Hloupost pacifistů“ Není lepšího způsobu, jak zachránit pro svět demokracii a politickou svobodu, než ucpat protivníkům hubu pod hrozbou vysokých pokut a dlouhých trestů odnětí svobody. Proto následoval Wilsonovu abstraktní výhrůžku zcela konkrétní zákon, Sedition Act 1918, který za šíření informací poškozujících válečné úsilí Spojených států ukládal až 10 tisíc dolarů pokuty (tehdy ohromná suma, odhadem 170 tisíc dolarů dnešních) a maximálně dvacet let za mřížemi. Množina odpůrců války byla různorodá, jak už to v zemi velikosti Ameriky bývá. Existovali nábožensky naladění pacifisté, například mennonité, kteří odmítali sloužit válečnému úsilí jakýmkoliv způsobem, dokonce i beze zbraně (138 jich za to bylo odsouzeno). Woodrow Wilson komentoval situaci odpíračů vojenské služby slovy: „To, proti čemu jsem, není cítění pacifistů, ale jejich hloupost. Mé srdce je s nimi, ale má mysl jimi pohrdá. Chci mír, ale vím, jak jej dosáhnout, kdežto oni ne.“ (ZDROJ S CITACÍ (PDF)) (Upřímně, tento citát mi neuvěřitelně připomíná některé ty současné také-demokraty, které potkáte na sociálních sítích a jejichž mysl podobně pohrdá svobodou projevu svých spoluobčanů. Málokdy je myšlenka „účel světí prostředky“ tak zřetelná, a jak vidno, nejde jen o vedlejší efekt dnešního internetu. Prezidenta Wilsona rozhodně nezkazily poměry na prostořekém Twitteru.) Vojenské odvody nebyly populární Dalším významným typem odpůrců byli různí socialisté, sociální demokraté, odboráři atd., kterých bylo v průmyslovém státě dost a kteří vesměs viděli válku jako něco, co si navzájem vyhlásí páni a nechají pak svoje poddané a podřízené, aby za ně krváceli do bláta. Mimořádný vztek v nich vyvolávaly zejména povinné vojenské odvody (draft), což ostatně v amerických dějinách nebylo poprvé ani naposled. (Krátké odbočení do jiných časů: dokonce i uprostřed občanské války, která se na rozdíl od první světové války odehrávala „přímo doma“ a jejíž ideový základ v podobě otrokářství byl třaskavý, byly odvody natolik nepopulární, že v New Yorku vedly roku 1863 k několikadenním násilnostem se stovkou mrtvých a řadou vypálených budov. Proti této události jsou potíže roku 2020 víceméně slabé kafe, muselo ji potlačit až vojsko čerstvě se vracející z vyhrané bitvy u Gettysburgu.) Wilsonův ministr spravedlnosti Thomas Gregory pronásledoval pacifisty a odpůrce odvodů ve velkém. Šiřitelé letáků a kritici války končili před soudem, odsouzeno jich bylo více než tisíc. Známý odborář Eugene Debs „vyfasoval“ za svůj projev před ohijskou věznicí deset let natvrdo a Woodrow Wilson jej odmítl omilostnit i poté, co válka dávno skončila. Z vězení jej nakonec pustil až nový prezident Harding těsně před Vánocemi roku 1921. Nejvyšší soud šel Wilsonovi „na ruku“ Wilsonova éra potlačování svobody slova byla mimořádně špatná i proto, že tehdejší Nejvyšší soud celému procesu nijak nebránil a šel ve svých rozhodnutích restriktivní politice vlády „na ruku“. Tři tehdejší rozsudky daly budoucím vládám značné pravomoci v potlačování nežádoucích řečí: * Schenck vs. United States (1919) – dva socialisté byli odsouzeni za to, že rozesílali mladým mužům literaturu zpochybňující legalitu odvodů a přirovnávající odvody k nucené práci (involuntary servitude) zakázané ústavou. Předseda soudu Holmes přitom v rozsudku napsal, že v míru by takové projevy byly chráněny, ale za daných okolností představovaly „jasné a bezprostřední nebezpečí“. Z tohoto rozsudku mimochodem pochází přirovnání, že „nikdo nemá právo nepravdivě křičet hoří v zaplněném divadle“, které má tedy daleko špinavější historii, než by se z jeho nevinné formulace dalo soudit. * Debs vs. United States (1919) – výše zmíněný případ Eugena Debse, který byl odsouzen za veřejný projev před věznicí, v níž seděli tři socialisté – odpůrci odvodů. Zajímavé bylo, že v tom projevu samotném se nevyskytl žádný konkrétní útok na odvody ani výzva k nelegální činnosti, pouze obecné odsouzení probíhající války; justice jej nicméně i tak vyhodnotila jako poškozování válečného úsilí a bylo. Nejvyšší soud ponechal rozsudek nižší instance v platnosti. *  Abrams vs. United States (1919) – potrestání několika ruských imigrantů za to, že šířili letáky vyzývající ke generální stávce proti zapojení USA do občanské války v Rusku. V této kauze padly vysoké tresty, tři odsouzení dostali po dvaceti letech vězení. A opět došel v tomto případě Nejvyšší soud k názoru, že tím nebylo porušeno jejich právo na svobodu projevu. (Dvacet let si nicméně nikdo neodseděl, po několika letech byli odsouzenci, kteří neměli americké občanství, deportováni do nově vzniklého Sovětského svazu.) Dnešní právní standardy svobody projevu v USA jsou naštěstí někde zcela jinde než za humanistického idealisty Woodrowa Wilsona, což je dáno hlavně rozsudkem Brandenburg vs. Ohio (1969). V tomto rozsudku byl zaveden standard „imminent lawless action“. K tomu, aby verbální projev byl postižitelný, musí jít o povzbuzování k bezprostřednímu spáchání zločinu. *  Bezprostřední znamená, že se musí jednat o činnost „tady a teď“. Například „zastřelte toho chlapa v červeném tričku”. Obecnější a vzdálenější výhrůžky („jednoho dne postavíme celý Kongres ke zdi“) toto nesplňují. *  Lawless se vysvětluje samo. Vyzývání k legální akci, byť i třeba velmi kontroverzní („zapalte vlajku a pošlapejte ji!“), je chráněno zákonem. *  Action znamená, že musí jít o výzvu ke konkrétní činnosti, ne pouze k dalším řečem, psaním a jiným projevům. Mimochodem, onen výše zmíněný Clarence Brandenburg, jehož případ doputoval až k Nejvyššímu soudu, nebylo žádné nevinné jehňátko. Šlo o příslušníka Ku-klux-klanu, který byl soudně popotahován za řeči na téma „vyžeňme židy a černochy z Ameriky“. Ale tak to bývá, meze občanských svobod se skoro vždycky určují skrze hraniční případy. A k tomu bych tady měl v zásobě ještě jeden citát slavného amerického novináře H. L. Menckena, vůbec poslední v dnešním článku: „Potíž s bojem za lidskou svobodu je v tom, že většinu času strávíte obhajobou darebáků. Represivní zákony totiž bývají ze začátku uplatňovány proti darebákům a útlak je potřeba zastavit hned zpočátku, pokud to ještě je možné.“ Ano, cokoliv se nechá běžet dostatečně dlouho samospádem, bývá později k nezastavení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-07-29 11:23:00

Největší ragbyový podvod: falešná krev ničila životy, lékařka dostala rakovinu

Říká se, že ragby je sport buranů, který hrají gentlemani. Neplatilo to však 12. dubna 2009, kdy došlo k největšímu skandálu v ragbyových dějinách. I po několika letech jde o fascinující a bizarní příběh zároveň. Roli v něm hrála kapsle s falešnou krví koupená v obchodě s žertovnými předměty, zoufalá doktorka řezající ještě zoufalejšího hráče do rtu a pokus o obrat zápasu, jenž neprávem vystřídaný hráč stejně nezařídil.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2022-01-27 12:03:04

Výstava Falza? Falza! představí slavný falzifikát Emauzští učedníci od Hana Van Beuningena

Výstava Falza? Falza! bude exkluzivně obohacena o zápůjčku nejznámějšího padělku v dějinách malířství. Do Národní galerie Praha bylo ze sbírek rotterdamského Museum Boijmans Van Beuningen zapůjčeno slavné falzum Emauzští učedníci z roku 1937 od Hana van Meegeren. Výstava Falza? Falza!, kterou vidělo již více než 11 tisíc návštěvníků, bude obohacena o další významná díla. Jedním z nich je nejznámější falzum v dějinách malířství, Emauzští učedníci od Hana van Meegeren z roku 1937, a druhý představuje kopie Emauzských učedníků, kterou nevědomě vytvořil malíř Josef Steiner. Obraz Emauzští učedníci zakoupilo roku 1938 Museum Boijmans Van Beuningen jako pravé mistrovské dílo Johannese Vermeera. Odborníci na holandskou malbu 17. století se tehdy nechali slyšet, že se jedná o chybějící článek mezi umělcovými historickými a žánrovými kusy; o dílo, které podle nich Vermeer namaloval pod vlivem caravaggismu. Han van Meegeren, povzbuzen úspěchem při prodeji Emauzských učedníků, následně namaloval dalších šest „Vermeerů“, mezi nimi také plátno Kristus a cizoložnice, které je již k vidění ve Šternberském paláci. Během soudního procesu krátce po druhé světové válce se Han van Meegeren přiznal, že všechny tyto obrazy pocházejí od něj. Emauzští učedníci jsou ze všech jeho „Vermeerů“ nejzdařilejší; jde patrně o nejslavnější padělek v dějinách malířství vůbec. Spolu s tímto obrazem výstavu doplní další jedinečná zápůjčka, tentokrát z tuzemské soukromé sbírky. Jedná se o kopii Emauzských učedníků od l malíře Josefa Steinera (1910–1981). Steiner pracoval pro rod Sternbergů a kopii vytvořil podle domnělého originálu ze 17. století. Po druhé světové válce se však ukázalo, že předloha Emauzští učedníci, považovaná za dílo holandského malíře Johannese Vermeera van Delft, je ve skutečnosti padělkem od Hana van Meegeren. Jde tedy o kuriózní kopii falza, kterou nechal namalovat hrabě Jiří Sternberg (1888–1965), jenž byl velkým Vermeerovým obdivovatelem. Kopie vznikla krátce před tím, než vyšlo najevo, že její předloha je falzum. Výstavu Falza? Falza! můžete navštívit ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí až do 1. května.

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2024-03-15 16:45:05

Jan Hnízdil: Největší podvodníci (nejen) v českých dějinách

Až dosud byl za největšího podvodníka v českých dějinách považovaný Josef Harry Jelínek (nar. 1905). Po neúspěšném pokusu vystudovat medicínu se, vždy elegantní a... Článek Jan Hnízdil: Největší podvodníci (nejen) v českých dějinách se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-08 09:00:00

Sýrie: „Budoucnost je naše“, říká vůdce syrských povstalců po Asadově útěku

  Syrští povstalci odvysílali první zpravodajský bulletin ve státní televizi poté, co Moskva oznámila, že Asad opustil zemiBašár Asad uprchl ze Sýrie, povstalci konstatují, že dobyli DamašekBudoucnost je naše, říká vůdce povstalců v prvním prohlášeníVelitel povstalců Abú Mohammed al-Džolání v prohlášení přečteném v syrské státní televizi poté, co jeho síly obsadily Damašek, uvedl, že není prostor pro návrat zpět a skupina je odhodlána pokračovat v cestě, kterou započala v roce 2011 během arabského jara.„Budoucnost je naše,“ uvedl al-Džolání ve svém prohlášení.Džolání působil léta ze stínu. Nyní je ve světle reflektorů, poskytuje rozhovory mezinárodním médiím a objevuje se na místě v druhém syrském městě Aleppu poté, co ho poprvé v občanské válce v zemi vyrval z vládní kontroly.Od přerušení vazeb s Al-Káidou v roce 2016 se Džolání snaží vystupovat jako umírněnější vůdce. Zatím se mu však nedaří rozptýlit podezření analytiků a západních vlád, které HTS stále řadí mezi teroristické organizace. Podle syrského ministerstva zahraničí se dnes v dějinách země píše „nová stránka"Syrské ministerstvo zahraničí právě vydalo prohlášení, v němž uvádí, že „dnes se píše nová stránka v dějinách Sýrie“, která prožila téměř 14 let občanské války.Zde je celé prohlášení, které bylo zveřejněno na Twitteru:Syrští bratři: Dnes se píše nová stránka v dějinách Sýrie, aby se slavnostně otevřela národní smlouva a charta, která spojuje slovo Syřanů, sjednocuje je a nerozděluje, aby se vybudovala jedna vlast, v níž vládne spravedlnost a rovnost a v níž každý požívá všech práv a povinností, zdaleka ne podle jednoho názoru. A základem je občanství.Ministerstvo zahraničních věcí a expatrianti Syrské arabské republiky a její diplomatické mise v zahraničí budou i nadále odhodláni sloužit všem spoluobčanům a spravovat jejich záležitosti na základě důvěry, kterou mají při zastupování syrského lidu, a že vlast zůstane nejvyšší.

Čas načtení: 2024-12-08 09:00:00

Asad je v Moskvě

Svržený syrský prezident Bašár Asad je v Moskvě Agentura Reuters uvádí, že svržený syrský prezident Bašár Asad je podle zdroje z Kremlu v Rusku.Tisková agentura Interfax citovala nejmenovaný zdroj: „Syrský prezident Asad přijel do Moskvy. Rusko jim (jemu a jeho rodině) udělilo azyl z humanitárních důvodů.“Rusko podle diplomatů požádalo o pondělní zasedání Rady bezpečnosti OSN za zavřenými dveřmi, na kterém se bude jednat o mírové misi OSN na Golanských výšinách.Syrští povstalci odvysílali první zpravodajský bulletin ve státní televizi poté, co Moskva oznámila, že Asad opustil zemiBašár Asad uprchl ze Sýrie, povstalci konstatují, že dobyli DamašekBudoucnost je naše, říká vůdce povstalců v prvním prohlášeníVelitel povstalců Abú Mohammed al-Džolání v prohlášení přečteném v syrské státní televizi poté, co jeho síly obsadily Damašek, uvedl, že není prostor pro návrat zpět a skupina je odhodlána pokračovat v cestě, kterou započala v roce 2011 během arabského jara.„Budoucnost je naše,“ uvedl al-Džolání ve svém prohlášení.Džolání působil léta ze stínu. Nyní je ve světle reflektorů, poskytuje rozhovory mezinárodním médiím a objevuje se na místě v druhém syrském městě Aleppu poté, co ho poprvé v občanské válce v zemi vyrval z vládní kontroly.Od přerušení vazeb s Al-Káidou v roce 2016 se Džolání snaží vystupovat jako umírněnější vůdce. Zatím se mu však nedaří rozptýlit podezření analytiků a západních vlád, které HTS stále řadí mezi teroristické organizace. Podle syrského ministerstva zahraničí se dnes v dějinách země píše „nová stránka"Syrské ministerstvo zahraničí právě vydalo prohlášení, v němž uvádí, že „dnes se píše nová stránka v dějinách Sýrie“, která prožila téměř 14 let občanské války.Zde je celé prohlášení, které bylo zveřejněno na Twitteru:Syrští bratři: Dnes se píše nová stránka v dějinách Sýrie, aby se slavnostně otevřela národní smlouva a charta, která spojuje slovo Syřanů, sjednocuje je a nerozděluje, aby se vybudovala jedna vlast, v níž vládne spravedlnost a rovnost a v níž každý požívá všech práv a povinností, zdaleka ne podle jednoho názoru. A základem je občanství.Ministerstvo zahraničních věcí a expatrianti Syrské arabské republiky a její diplomatické mise v zahraničí budou i nadále odhodláni sloužit všem spoluobčanům a spravovat jejich záležitosti na základě důvěry, kterou mají při zastupování syrského lidu, a že vlast zůstane nejvyšší.

Čas načtení: 2025-02-08 20:03:19

Tato akcie je nejvíce nafouknutou bublinou v dějinách investování!

Čísla nelžou – Palantir, jednu z hvězd dnešního akciového trhu, nadšení investorů vyhnalo do pozice nejvíce nafouknuté investiční bubliny v dějinách. Kdy praskne? Článek Tato akcie je nejvíce nafouknutou bublinou v dějinách investování! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-09-13 21:13:19

Pentagon mení vesmír na bojisko. Toto je najväčší vojenský projekt v dejinách USA

Pentagon rozbieha najväčší vesmírny projekt v dejinách americkej armády. Nová satelitná sieť má podľa generálov úplne zmeniť spôsob, akým sa vedú vojenské konflikty, ... The post Pentagon mení vesmír na bojisko. Toto je najväčší vojenský projekt v dejinách USA appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2022-03-11 10:00:50

V Národním muzeu ožily dějiny. Nová expozice poprvé ukáže naši historii od středověku až po 19. století

V Národním muzeu se právě otevřela další zcela nová expozice s názvem Dějiny, která atraktivním způsobem zachycuje minulost českých zemí od 8. století až do první světové války. Na celkové ploše 1300 m2 je vystaveno na dva tisíce exponátů, které společně vypráví příběh naší historie. Jedná se tak o u nás zcela ojedinělý muzejní projekt jak rozsahem, tak i množstvím sbírkových předmětů ilustrujících tak dlouhý časový úsek. Od nejmenších předmětů středověkých šperků nebo drobných artefaktů dokumentujících každodenní život lidí až po největší exponát v podobě arcibiskupského kočáru z 18. století, který lze s trochou nadsázky označit za Mercedes své doby. Za posledních osm měsíců tak Národní muzeum otevírá čtvrtou rozsáhlou stálou expozici. Expozice Dějiny nabízí v celkem sedmi sálech domácím i zahraničním návštěvníkům zcela jedinečnou možnost zorientovat se v dějinách na našem území natolik, aby pochopili nejen události jako takové, ale i souvislosti mezi nimi a mohli si utvořit celistvý obrázek naší minulosti. Středověk s raným novověkem propojuje téma náboženské víry, raný novověk s moderním 19. stoletím a jeho hlavním mottem pokroku zase téma objevování a poznávání světa pomocí vědy. Příběh dějin spojuje několik rovin informací. Hlavní snahou autorů bylo poukázat na souvislosti a připomenout vztah našich předků k tomuto území. Začínáme sice již v 9. století a končíme stoletím 19., ale mnohé z témat jsou ryze aktuální i dnes a budou i nadále. Expozice poukazuje na téma hranic a budování státu, na téma identity – ať již náboženské, zemské či národní – jazykové. Významnou roli hraje i fenomén střetu způsobeného touhou po vlivu a moci – tak často končícímu ve válečných událostech. V mikropohledu dějin tak návštěvník může sledovat středověké dobývání Křivoklátu, stejně jako velké dějiny v případě turecké expanze v 16. století nebo širší souvislosti bitvy u Kolína v 18. století. Naše území se velmi brzy na počátku středověkých dějin dostalo do dlouhodobě stabilních hranic, uvnitř kterých se odvíjí bouřlivý náboženský vývoj a později i stejně tak bouřlivý vývoj národní. Je to silný příběh vztahu k místu, k půdě, k vlasti. Ať již jde později o uvědomělý příběh český, německý či židovský. Všechny tyto odstíny a rozdíly expozice postihuje. Zdůrazňuje i souvislosti vztahu k sousedním územím a celkům, včetně staleté spolupatřičnosti našeho území k širším státním celkům. „Národní muzeum během několika málo měsíců otevírá již svou čtvrtou stálou expozici. Tentokrát jednu z nejdůležitějších, nejvýznamnějších a dnes také z nejaktuálnějších. Expozice Dějiny návštěvníka provede našimi složitými dějinami od vzniku českého státu až do počátku první světové války. Ukáže zlomové, významné, ale i tragické okamžiky naší historie, na které bychom neměli zapomínat a seznámí s důležitými souvislostmi. Muzeum ji otevírá ve své Historické budově na Václavském náměstí, která se stala nejen jedním ze symbolů naší státnosti, ale též svědkem brutální okupace v roce 1968,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. V jednotlivých sálech expozice návštěvník rozhodně nepřehlédne jejich architektonické dominanty. Po vstupu do prvního sálu uvidí velkou obrannou zeď středověkého hradiště, do jejíž druhé strany jsou zabudovány vitríny s ukázkami impozantního bohatství středověkých archeologických nálezů z českého území. Ve stejném prostoru se pak nachází také stavba rotundy s tématem příchodu křesťanství. V dalším sále je dominantní kompozice obrovského kříže demonstrujícího náboženský konflikt mezi katolictvím a protestantstvím. Pro navození atmosféry baroka byla v následujícím sále vytvořena stylizovaná kaple s ukázkami sochařského umění své doby. V dalším prostoru je zcela nepřehlédnutelný kočár pražského arcibiskupa Viléma Florentina ze Salm-Salmu znázorňující symbol tehdejší technické vyspělosti a dynamiky. Vrchol této práce s architektonickými prvky pak návštěvník nalezne v poslednímu sálu 19. století, kterému dominuje velký model budovy Národního muzea, instituce, která sehrála významnou roli v našich dějinách a ovlivnila jejich vývoj. Z něj pak návštěvník vejde do monumentálního Panteonu Národního muzea, aby se rozloučil s obdobím monarchie a vykročil do 20. století, jehož expozici najde v Nové budově Národního muzea. Jednotlivá historická období do jednoho příběhu propojují velkoformátová videa, která nejen vytváří dobovou atmosféru a líčí souvislosti, ale též návštěvníka vtahují do jednotlivých historických událostí. Prožije tak například průběh staroměstské exekuce roku 1621 nebo se ocitne uprostřed bitvy u Kolína roku 1757. Pro velké i malé návštěvníky je připravena i celá řada interaktivit. Potěžkají si tak například středověký meč či palcát, vyzkouší si, jak by jim slušela přilba nebo si prohlédnou nejrůznější štíty s vyobrazenými erby. V expozici se nachází i množství vzácných předmětů. Mezi takové patří například nejstarší dochovaná soška hlavy Jana Žižky z roku 1515, unikátní soubor obrazů ze slavnostní dekorace u příležitostí svatořečení Jana Nepomuckého v Římě a v Praze roku 1729, keramická zdobná dlaždice s vůbec prvním vyobrazením Českého lva z 13. století, horoskop Albrechta z Valdštějna, Slavnostní uniforma rakousko-uherského polního maršála z majetku císaře Františka Josefa I., cestovní kufříkový klavír Emy Destinnové nebo sádrový odlitek lebky Karla Hynka Máchy.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2021-09-08 11:49:25

Svět knihy Praha 2021 podrobněji přiblíží literaturu Francie, Polska a Běloruska, hvězdnými hosty jsou Mitchell, Adichie a Binet

Na Výstavišti v Holešovicích se od 23. do 26. září opět dostane ke slovu literatura. Celkem 288 vystavovatelů a 607 účinkujících z 27 zemí a regionů propojil mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2021. Jeho 26. ročník vyjadřuje mottem „Můj domov je v jazyce“ záměr prozkoumat otázky vztahu děl a jejich autorů k jazyku, geografické i mentální příslušnosti k dané zemi. Návštěvníci se opět mohou těšit na rozmanitost současné literární tvorby. Čestným hostem je Francie, mluvit se bude mimo jiné o „společném“ autorovi Milanu Kunderovi. Čtenáři s očekáváním vyhlížejí spisovatelské hvězdy Davida Mitchella, Laurenta Bineta a Chimamandu Ngozi Adichie. Představí se ale i laureáti Ceny Evropské unie za literaturu. Dvě země si vysloužily samostatný prostor: Polsko mimo jiné připomene svou pověstnou reportážní školu, Bělorusku je věnována sekce Literatura jako hlas svobody.  Jako čestného hosta pozvali letos organizátoři Světa knihy Praha literárně atraktivní Francii. Tamní tvorbu přiblíží v celé její šíři: od beletrie přes literaturu pro děti či komiks až po divadlo. „U příležitosti tohoto čestného pozvání jsme chtěli poskytnout vhled do tvorby a literatury vytvářené ve francouzském jazyce v celé její rozmanitosti, jakožto i poukázat na evropské stvrzení naší podpory překladu. Jsou to překladatelé a editoři, kteří iniciují překlady a přispívají k tomu, že se texty a myšlenky dostanou do oběhu. Skrze svůj výběr určují, co budou číst čtenáři a čtenářky zítřků,“ říká velvyslanec Francie v České republice Alexis Dutertre. Dialog prostřednictvím literatury vnímá jako silné pouto spřátelených zemí. Z Francie pochází také jedna z letošních spisovatelských hvězd, které své dílo osobně představí českým čtenářům. Laurent Binet si porotu prestižní Goncourtovy ceny získal osobitým pohledem na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha v románu HHhH. Na Svět knihy Praha 2021 doprovází překlad své novinky Civilizace postavené na alternativních dějinách. O historické fikci bude také debatovat s českou autorkou Alenou Mornštajnovou, která „co by kdyby“ řeší v bestselleru Listopád. Pestrý svět francouzské literatury prezentují ovšem i další autoři, mnozí českým čtenářům známí z překladů: Muriel Barbery představí novinku Růže sama, Victoria Mas svou prvotinu Bál šílených žen, Pénélope Bagieu doveze komiksové portréty odvážných žen Nebojsy, Pendy Diouf poodhalí divadelní „šamanství“ a s francouzskou literaturou pro děti seznámí Magali Le Huche i zástupci nakladatelství Talents Hauts. Další velká literární osobnost, která navíc má uznání jak v Česku, tak ve Francii, nepřijede sice osobně, ale i tak se o ní bude mluvit. Řeč je o Milanu Kunderovi. O brněnském rodákovi, jehož druhým domovem se v exilu stala Francie, pohovoří mimo jiné autor jeho biografie Jean-Dominique Brierrer. Francie jako čestný host je v popředí zájmu letošního ročníku, literární program se ale dotýká celkem 27 zemí a regionů. Velkou pozornost už při ohlášení jejich jmen jako hostů Světa knihy Praha 2021 vzbudili David Mitchell a Chimamanda Ngozi Adichie. Anglický prozaik, scenárista i operní libretista David Mitchell kritiky i čtenáře nadchl především románovým opusem Atlas mraků. Mimo jiné je ale také spoluscenáristou čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Na Světě knihy Praha 2021 bude diskutovat o své práci, smyslu literatury i roli příběhů a mýtů v každodenních životech.  Chimamanda Ngozi Adichie si pozornost literární obce získala autobiografickým románem Amerikána. Původem nigerijská spisovatelka, která žije střídavěve Spojených státech, je výrazným hlasem současných afrických autorek. V beletrii i esejích se vyjadřuje k problematice rasy či genderu. Na Světě knihy Praha 2021 se mimo jiné setká s českou prozaičkou Viktorií Hanišovou při debatě o otázkách identity v literatuře.  Speciální pozornost si zaslouží Polsko, které mělo být čestným hostem minulého ročníku, do jeho festivalové prezentace ale zasáhla pandemie. Náhradou je letošní bohatý program zaměřený na polskou literaturu. Slovo dostane například proslulá polská reportážní škola. Zastupuje ji zkušený Witold Szabłowski, který bude na veletrhu podepisovat knihu Jak nakrmit diktátora, i nadějná prozaička Martyna Bunda a její novinka Modrá kočka ze svébytného regionu Kašubska. K ní se v debatě o „bezcitných dějinách“ připojí Karin Lednická, která v románu Šikmý kostel zprostředkovala tvrdou historii Slezska z pohledu žen.  K polskému programu se přidá rovněž britský reportér Jack Fairweather. Držitel Costa Book Award totiž sepsal biografii „polského superhrdiny“ z Auschwitzu Witolda Pileckého. Ke slovu se v polském programu dostanou navíc ilustrace pro děti či sté výročí narození sci-fi ikony Stanisława Lema. Podpora svobody, demokracie a lidských práv jsou témata, která byla Světu knihy Praha vždy blízká. Počínaje 26. ročníkem se jimi inspiruje ve speciální sekci Literatura jako hlas svobody. Tentokrát se zaměří na Bělorusko. Na Výstavišti otevře dočasnou Ambasádu nezávislé běloruské kultury, ta zastřešuje autorská čtení, setkání s autory, debaty či noc poezie a hudby. Náhled na Bělorusko poskytnou mimo jiné dva přední básníci: Andrej Chadanovič a Dmitrij Strocev. Setkají se například v debatě moderované Jáchymem Topolem. Cílem Světa knihy Praha je přinést do časem i rozlohou omezeného prostoru co nejvíce současné literatury z různých zemí a regionů. Speciální sekci vymezil veletrh proto letos také titulům pyšnícím se Cenou Evropské unie za literaturu. V Praze se potkají při debatě o evropských hodnotách laureáti Gunstein Bakke (Norsko), Edina Szvoren (Maďarsko), Irene Solà (Katalánsko) a Lucie Faulerová (Česko). Vrací se už tradiční literární řada Das Buch, připravovaná ve spolupráci s Německem, Rakouskem a Švýcarskem. Pozvání rozšířit povědomí českých čtenářů o současném literární dění v německojazyčných zemích přijali jak spisovatelé, tak překladatelé či nakladatelé.  Téměř pět set bodů programu Světa knihy Praha 2021 zahrnuje i výstavy, akce pro děti, osvětové programy pro školy či představení vítězných titulů literárních cen, ale především plejádu zvučných jmen českých autorů. Aktuální ročník se nemůže nedotknout pandemie COVID-19, která ovlivnila v uplynulém roce téměř všechno, včetně knižního trhu. Profesní fórum se proto zaměří na (post)pandemické proměny v této oblasti nejen v Česku, ale I v dalších zemích.

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-24 08:24:26

Všechno je jednou poprvé. I nedůvěra ve Stockholmu

Švédská vláda byla v pondělí 21. června oficiálně svržena parlamentem. Stalo se tak vůbec poprvé v dějinách země. Ne, že by ve Švédsku dříve k vládním krizím nedocházelo. Ale předešlí premiéři dodržovali neoficiální princip, že pokud je jejich podpora vysloveně nejistá – například pokud prohráli důležité hlasování – odstoupí raději sami, než aby nechali věc dojít až k formálnímu vyjádření nedůvěry. Stefan Löfven, současný ministerský předseda, postupuje ovšem trochu jinak. Jako by se trochu inspiroval ve střední Evropě: prostě se drží a drží, dokud to jde. To se projevilo už po posledních volbách roku 2018, ve kterých jeho strana utrpěla nepříliš přesvědčivé vítězství a v parlamentu vznikl guláš, ze kterého bylo prakticky nemožné poskládat něco funkčního. I když se tehdy ozývaly hlasy, že za tenhle špatný výsledek by měl Löfven přijmout zodpovědnost a poděkovat se, nic takového neudělal, a naopak projevil zájem o pokračování v premiérském křesle. Jednání se tehdy táhla několik měsíců a výsledkem byl extrémně menšinový kabinet složený ze sociálních demokratů (S) a Zelených (MP). Vláda měla jen 116 křesel ze 349 a až doteď ji udržovala při životě síť tolerančních dohod s několika opozičními stranami. Jednalo se o stranu středu (C) a liberální stranu (L), které měly od vlády oficiálně slíbeny určité ústupky. Ani jejich hlasy by ovšem k většině nestačily, a tak Löfvenův kabinet držela u moci ještě levicová strana Vänsterpartiet, což je historická následnice švédské komunistické strany, asi podobně jako němečtí Linke. Tito soudruzi si údajně pro svoji toleranci kladli jen dvě neoficiální podmínky, takříkajíc červené (nebo přímo rudé?) linie – že vláda neoslabí práva zaměstnanců a že nedojde ke zpochybnění regulace nájemného. Právě ta druhá rudá linie byla letos překročena, když se vláda rozhodla vyplnit jeden z bodů požadovaných liberály (L) a začít uvažovat o uvolnění regulovaného nájemného aspoň v novostavbách nebo v bytových jednotkách po rekonstrukci. Zatím šlo jen o návrh, který neměl ani formu zákona, ale pro Vänsterpartiet byl i tak nepřijatelný. Mimořádné okolnosti občas vytvářejí nestandardní partnerství a k hlasování iniciovanému de-facto komunisty se připojila celá pravice včetně Švédských demokratů, protiimigračně orientované strany, kterou ve Vänsterpartiet obřadně nesnášejí. Výsledkem bylo 181 hlasů pro pád vlády, tedy bezpečná většina (švédský Riksdag má 349 členů). Je to poprvé v dějinách Švédska, co byla sedícímu premiérovi v průběhu volebního období vyslovena nedůvěra. Podobně jako v závěru filmu Hledá se Nemo, následuje kardinální otázka „A co teď?“ Premiér Löfven má čas na reakci do příštího pondělka. Může buď vyhlásit předčasné volby, nebo rezignovat na funkci a požádat mluvčího parlamentu, aby se pokusil sestavit z parlamentního guláše nový kabinet. Pokud by došlo na předčasné volby (jen rok před řádným termínem), aktuální preference naznačují, že výsledkem by byl další guláš. Ačkoliv bezprostřední příčinou pádu Löfvenova kabinetu bylo regulované nájemné, vytváření další vlády zase jednou naráží na ožehavé téma azylové a migrační politiky, a to i (nebo právě!) na pravici. Dvě pravicové strany (M, KD) jsou už dnes ochotny spolupracovat se Švédskými demokraty (SD), protiimigrační stranou. Ta sice byla dříve izolována „sanitárním kordonem“, ale ten se poslední dobou přece jen narušil. Preference třetí víceméně pravicové strany (liberálů, L) se poslední dobou propadly natolik, že by se asi do parlamentu nedostala. Zato čtvrtá strana tradičně řazená k pravému bloku (středová strana, C) v současné době víceméně zabraňuje tomu, aby se nějaká středopravá vláda mohla ujmout moci. Centerpartiet je ekonomicky značně doprava, na švédské poměry asi nejvíce, ale zároveň se hlásí ke vstřícné migrační politice a zásadně odmítá jakoukoliv formu spolupráce se Švédskými demokraty. A dokonce své kolegy na pravici vybízí k tomu, aby si svoji ochotu zase rozmysleli. Při současném rozložení sil se bez C nedá sestavit žádná středopravá či středolevá vláda. Situace pro pravici by mohla být o něco málo lepší, kdyby se Zelení (MP) nedostali do příštího parlamentu; ekologická témata totiž ve Švédsku přebral od MP kdekdo a nepříliš inspirativní Zelení se neustále potácejí kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Ale není jisté, zda by vypadnutí Zelených stačilo. Problém, který mají v C se Švédskými demokraty, je značný… Nakonec tedy ani nelze úplně vyloučit, že z této ostudné situace Stefan Löfven ještě vytěží svůj třetí kabinet. Nikdo jej sice nemá příliš rád, ale mezi opozičními stranami také moc lásky nepanuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 10:54:50

Medicína jako náboženství

To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem. Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel. 1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny. 2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku. 3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit. 4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře. 5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás. Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví.   Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík. Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2020-04-16 10:48:37

Koronavirová pandemie: test lokálních přístupů a globální koordinace

Současná pandemie může mít vážné dopady jak na zdraví a životy mnoha lidí, tak na dlouhodobé uspořádání světa – podobně jako působily v dějinách jiné závažné nemoci či války. Bývalý ministr zahraničí USA a národní bezpečnostní poradce Henry Kissinger ve svém článku Koronavirová pandemie navždy změní světový řád zdůrazňuje, že je nutné jak zvládnout současnou pandemii, tak se začít připravovat na novou éru. Vláda by měla zajistit ochranu zdraví lidí a chod země a zároveň by všichni měli začít pracovat na proměně podmínek, které by byly schopny reagovat na bezprecedentní společenské, technologické a geopolitické proměny. Jürgen Habermas ve svém posledním rozhovoru o koronaviru Ještě nikdy jsme toho nevěděli tolik o naší nevědomosti klade důraz na rizikový charakter naší proměňující se komplexní společnosti. Nejistota se podle něj netýká pouze vědomostí o epidemických rizicích, ale také poznání obtížně předvídatelných důsledků v oblasti společnosti, ekonomiky a politiky. Globální rizika a jejich důsledky Habermas svým poukazem na rizika současné společnosti navazuje na teorii světové rizikové společnosti Ulricha Becka, jenž vysvětluje rizikovost prostřednictvím velmi komplexní a technologické provázanosti různých částí společnosti ve světě. Současná pandemie přináší rizika také v oblasti násilí, neboť je rovněž názornou případovou studií šíření patogenu v potenciální budoucí biologické válce. Obecně platí, že čím rychleji je společnost globalizována, tím více se naráží na rozpory a konflikty, neboť lidé a společnosti na tento překotný vývoj nejsou ještě připraveny. Lidé přitom tyto rozpory zažívají i ve svém každodenním životě, který na první pohled vypadá běžně a lokálně. Východiskem by mohl být přístup, kterému Stephen Chan říká lokální kosmopolitismus, jenž na jedné straně vychází z místních (afrických, čínských, evropských a dalších) způsobů řešení globálních výzev a na straně druhá má na paměti potřebu společného globálního jednání. Nový koronavirus (SARS-CoV-2) a jím vyvolané infekční onemocnění COVID-19 přestavuje globální riziko s lokálními dopady, jež by se nemělo podceňovat, podobně jako nepodceňujeme nemoci, na něž každý rok zemře nejvíce osob, tj. na kardiovaskulární nemoci, mrtvice, nádorová onemocnění, různé závažné respirační problémy a další onemocnění, která jsou zároveň komorbiditami s COVID-19. Kromě toho podle Světové zdravotnické organizace zemře na světě každý rok na „běžnou“ chřipku od 290 tisíc do 650 tisíc lidí, kdy se nakazí stovky miliónů lidí. Bez zavedení přísných vládních opatření proti koronaviru včetně omezení vycházení a nošení roušek by však v případě koronaviru mohl být počet nakažených oproti obvyklé chřipce nezvladatelný, přičemž úmrtnost by mohla být až desetkrát vyšší. Solidarita, strach a nespravedlnost Pozitivním jevem koronavirové doby je jistě to, co lze vnímat jako vzedmutí vlny solidarity, kdy lidé doma šijí roušky a rozdávají je potřebným, nosí obědy lidem v první linii záchranářů apod. Je však třeba si uvědomit, že jedním z motivů, které stojí v pozadí této charitativní vlny, je strach. Strach v boji o vlastní přežití a o své zdraví, o osud svých blízkých; i nejistota, co vlastně bude dál. Je to existenciální a pro některé rovněž existenční otřes. Ačkoli se o koronaviru zjednodušeně říká, že je rovnostářský či demokratický, skutečnost je taková, že se sice každý člověk může nakazit, ale především chudší lidé a lidé z marginalizovaných etnických skupin mají horší životní a pracovní podmínky, v nichž je pravděpodobnost jejich nakažení daleko větší než u lidí z vyšších příjmových skupin. Značně horší situace je v rozvojových zemích, kde mnoho lidí nemá dostatečné nebo žádné zdroje pitné vody, finance ani na mýdlo, o životě ve favelách a slumech v Latinské Americe, Asii, Africe ale i jinde ani nemluvě. Přestože koronavirus postihuje v rozvinutých zemích přibližně stejně muže i ženy, ženy jsou hlavně v rozvojových zemích potenciálně ohroženy na zdraví a životě více, neboť představují kolem 70 procent globálních chudých. Celosvětově ženy tvoří také kolem 70 % lidí pracujících ve zdravotnictví, čímž se dostávají do první linie nebezpečí nakažení nemocemi. Koronavirus reprodukuje současné nerovnosti, a ještě je často zhoršuje. Oxfam odhaduje, že se kvůli koronavirové pandemii může dostat do chudoby další půl miliarda lidí, pokud se nezaujmou opatření na pomoc rozvojovým zemím. Eduardo Suplicy a také Josué Pereira da Silva prosazují v této situaci jako řešení v Brazílii všeobecný základní příjem, jehož reálné zavedení má nyní stále větší podporu nejen v Brazílii, ale také ve Španělsku a dalších zemích. Odlišné přístupy Vlády v různých zemích světa zvolily odlišné přístupy k šíření koronaviru. Nicméně základních přístupů existuje pouze několik a mezi nimi škála možností. Jedním z nich jsou přísná opatření s uzavřením nakažených oblastí, omezení vycházení, nošení roušek, zavření výroby, obchodů apod. Tento přístup zavedla Čína. Některé země, především Itálie a Španělsko, na začátku pandemie zareagovaly se zpožděním. Pak sice byla přijata přísná opatření jako v Číně, ale ta už nemohla mít ten pozitivní efekt jako např. v ČR, i když byla v Itálii zavedena i přísněji. Česká republika nejprve vyčkala na vhodnou dobu, aby opatření nepřišla překotně příliš brzy nebo příliš pozdě, a již jako druhá v Evropě zareagovala přísnými opatřeními. Některé další evropské země reagovaly podobně. Odlišný postoj zaujaly například britská a americká vláda se svým přístupem laissez faire. Po ohlášení původního odhadu dvou set tisíc úmrtí divokým promořováním kvůli získání „stádní imunity“ musela britská vláda pod tlakem veřejnosti svůj přístup přehodnotit a zpřísnit pravidla, ale přes tato přijatá opatření odhad stále činí přes třicet tisíc očekávaných úmrtí. To je téměř nejvíce ze všech zemí světa, hned po prognózovaných údajích v USA, kde je již nyní situace globálně nejhorší.  Chytrá karanténa a rizika Existuje rovněž možnost dalšího kroku, který volí například Česká republika, jímž je dobré zavádění chytré karantény a dalších technologických pomůcek pro trasování apod. Tyto přístupy se již osvědčily v Singapuru, Jižní Koreji a dalších zemích. Nové technologické přístupy v současné době v boji proti pandemii přijímá jako dočasné řešení stále více politiků a občanů. Nejde přitom jen o boj o přežití, ale také o boj o jejich uznání jako lidských bytostí, jež chtějí být respektováni jako ti, kteří chrání své blízké a další osoby ve svém okolí. Občas se připomíná, že dosud byly tyto technologické přístupy v Evropě často považovány za příliš velký zásah do soukromí a za elektronickou formu sociální kontroly. Na rozdíl od východoasijských společností, kde je průnik elektroniky do životů lidí větší – jako by se ovšem zapomínalo na ochotu občanů evropských zemí poskytovat běžně svá data zábavním sociálním sítím. Tato rizika je třeba mapovat a obrátit je pozitivně ve větší elektronickou demokratickou participaci občanů. Dosavadní dvojznačné elektronické přístupy však budou pravděpodobně vyžadovány také v souvislosti s klimatickými změnami v případě budoucích přírodních katastrof. Pandemie jen učinila další krok tímto směrem. Přeskupení globálních sil Za pozornost stojí základní scénáře vývoje pandemické krize, které pro následujících období vypracoval mezinárodní tým ACAPS. Vzhledem k politicko-ekonomickému směřování lze říci, že dočasně patrně zavládnou tzv. deglobalizační tendence ve výrobě a obchodu v globálním kapitalismu. Snahy o relokaci menšího množství zahraničních výrobních kapacit již začaly, přičemž se tento trend může časem zvětšit. To může učinit makroregiony světa soběstačnějšími. Nicméně i tak se bude celkově jednat o značně globalizovanou společnost, pokud ji porovnáme s tím, jak byla provázána například před dvěma dekádami, natož před dobytím amerického kontinentu. Jde tedy skutečně spíše o korekci než o deglobalizaci. Ostatně globální interakce probíhaly v dějinách vždy rozporuplně ve vlnách globálních integrací, následných dezintegrací a poté ještě větších globálních integrací. Hlavní by přitom mělo být úsilí o místní i globální spravedlnost. Proti rasismu a nesnášenlivosti Zvláštní zpravodajka OSN pro problémy rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti Tendayi Achiume kritizovala „nezodpovědnou, diskriminační státní rétoriku“ některých politiků, kteří komentovali pandemii k jednotlivým zemím. Obvykle se setkáváme s tím, že se poukazuje na nezamýšlené důsledky pozitivních událostí. Ulrich Beck však ve své knize Metamorfóza světa upozornil, že je důležité vidět také opak, tedy pozitivní důsledky negativních událostí neboli emancipační charakter katastrof. Také z koronavirové pandemie si můžeme odnést ponaučení a emancipovat se z dosavadních nesnášenlivých pout. Bude přitom ovšem třeba jak respekt k úspěšným lokálním přístupům k pandemii, tak také ochota vzájemně se od sebe učit a společně koordinovat jednotlivé kroky.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 12:03:34

Chystá se výstava o Bílé hoře. K vidění bude rekonstrukce popravy 27 českých pánů katem Mydlářem či hlava Panny Marie z původního morového sloupu v Praze

V listopadu Národní muzeum otevře výstavu u příležitosti 400 let bitvy na Bílé hoře. Událost, které předcházela defenestrace – vyhození místodržících z okna Pražského hradu, je v českých dějinách považována za důležitý milník a někdy též dělicí čáru historie zemí Koruny české, kde od té doby už nic nebylo jako dřív… Výstava tak připomene pohnutý osud nejednoho protestanského emigranta či vzestup jiných osobností, pro něž byla nová doba také novou příležitostí. Exhibice znovu oživí i další dějinné mezníky – například popravu takzvaných 27 českých pánů na Staroměstském náměstí katem Mydlářem, jehož účetní doklad za exekuci hodlá Národní muzeum vystavit, nebo stržení mariánského sloupu roku 1918 rozběsněným davem jakožto symbol konce habsburské monarchie. Právě uražená hlava Panny Marie, jež je po celý rok deponována v lapidáriu Národního muzea, se stane středobodem důležitého tématu výstavy, jakým je druhý život Bílé hory ve 400leté historii po bitvě. Právě „bělohorské motivy“ byly vděčným námětem pro řadu divadelních a později filmových zpracování nebo literárních děl. V této souvislosti je nutné připomenout, že díla se neomezovala pouze na zobrazení samotné bitvy, ale i dramatické dějinné prožitky jí předcházející a konsekvence času následujícího, například již výše zmíněná poprava, konfiskace majetku protestantské elity, násilná rekatolizace atp. Téma bitvy na Bílé hoře je tradičně považováno jako souboj dvou znesvářených stran – katolíků a protestantů, což do určité míry nepochybně je. Autoři výstavy však chtějí upozornit na fakt, že bitva jako taková zapadá do evropského kontextu třicetileté války, kdy se koalice uzavíraly především podle mocenského klíče nikoliv z hlediska náboženského. Obecně je období po Bílé hoře vykládáno po vzoru Aloise Jiráska jako doba temna. Toto tvrzení se ale nedá přijímat bez výhrad, protože v pozdějším 17., 18. i následně 19. století panuje velký vzestup kultury a umění a vznikají velice hodnotná a kvalitní umělecká díla, která jsou nepochybně obrazem tehdejší doby. Výstava tedy představí i autentické předměty, jako jsou půvabné kamnové kachle se zobrazením vojáků, kameninové holby, okenní terče s emailovou výzdobou či dobové olejomalby a figurální plastiky. Národní muzeum také spravuje obsáhlý fond historických zbraní, na jejichž vystavení se veřejnost taktéž může těšit. Výstavní projekt se však neomezí pouze na vizuální složku, ale návštěvníci se mohou, jak je již v Národním muzeu obvyklé, připravit i na bohatý audio doprovod. Výrazným citlivým bodem výstavy bude rekonstrukce staroměstské popravy, která podle dobových záznamů trvala nekonečných pět hodin. Návštěvníci tak uslyší určitou parafrázi osudného okamžiku včetně zvuků při sbíjení lešení, jež mohli slyšet uvěznění ve Staroměstské věži v onen soudný den. Výstava tedy připomene několik osobních tragédií ve světle dějinných událostí. Perličkou exhibice bude popravčí meč kata Mydláře s vyrytými jmény popravených, který je ale falzem z 19. století. Předmět se tedy jeví zajímavým z kulturního hlediska, jako artefakt spojený s člověkem, jehož životní úděl si v dějinách našel svou vlastní hlavní roli a nemá příliš společného s konkrétní personou, která se před 400 lety ujala vykonání hrdelního trestu. Výstavu v Národním muzeu připravuje autorský tým Michala Stehlíka spolu s kurátorkou Emou Součkovou. Přístupná bude od listopadu 2020 do jara 2021 v Nové budově Národního muzea v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-10 16:48:42

Zemřel Ivan Passer, režisér Intimního osvětlení a scénárista filmu Hoří, má panenko

Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech Ivan Passer, jeden z režisérů takzvané Nové vlny československého filmu. Ivan Passer režíroval v Československu pouze jediný dlouhometrážní film: Intimní osvětlení (1965). Divácky byl sice méně úspěšný než snímky jeho tehdejších kolegů, podle mnohých filmových kritiků však šlo o vůbec nejlepší snímek šedesátých let. Proslulost mu jeho film přinesl i ve světě. Dokládá to příhoda, kterou Literárním novinám před pár lety popsal A. J. Liehm: „Když Ivan Passer udělal svůj druhý film v Americe, tak mě Paramount pozval s jednou slavnou americkou kritičkou na promítání. Někde v patnáctém patře jsme dostali bichli a na té bylo napsáno: Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie – Intimní osvětlení. Viděli jsme jeho nový film, vyšli jsme ven, a tam stál člověk a ptal se, tak co jste říkali tomu materiálu? Souhlasíte s tím, co jsme tam napsali? Já na to: vy tam píšete jeden z největších filmů v dějinách, těch je hodně, je dost těžké takhle hodnotit. Ale jedno vám řeknu, kdyby vám byl Ivan Passer přinesl scénář k tomu filmu, nestačil vzít za kliku a letěl z toho patnáctého patra až do přízemí. O tom to je. Zázrak českého filmu byl, že Passer mohl přinést takový scénář a za státní peníze ho natočit.“ Ivan Passer debutoval adaptací hrabalovské povídky, krátkometrážním snímkem Fádní odpoledne (1964). Jako scenárista se podílel na většině českých filmů Miloše Formana, tedy snímků Konkurs (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967). A právě díky spolupráci s Formanem mohl natočit „bezdějové“ Intimní osvětlení. Takto vzpomínal pro server Novinky.cz, co  mu řekli po odevzdání scénáře: „A tak to ne, žádný příběh to nemá. O čem to je? Tohle není scénář! Ale protože ty jsi, Ivánku, dělal s Milošem Formanem a je to levný film a je v tom účasten Václav, náš dramaturg, tak my tě to teda necháme udělat.“   V době svého amerického exilu se pohyboval spíše na okraji tamního filmového průmyslu a jeho osobité dílo, jež mělo často blíže k nezávislé scéně než k mainstreamu, dovedla ocenit jen zasvěcenější část kritiky. Pro své snímky si vybíral zpravidla méně významné literární předlohy, které převáděl na plátno se značnou volností a často překvapivým způsobem. Oproti Formanovi, který se do jisté míry přizpůsobil hollywoodskému standardu, zůstal Passer filmařem spíše „evropským“, pro zámořské publikum příliš nejednoznačným a obtížně zařaditelným. Přestože své vyhlídky na setrvání u filmu viděl Passer po příjezdu do USA dosti pesimisticky, již na podzim roku 1971 měl na Newyorském filmovém festivalu premiéru jeho americký debut. Snímek Zrozen k vítězství (Born to Win, 1971) je černá komedie z prostředí newyorské drogové scény, kterou český režisér pojal jako epizody z všednodenního života dvou narkomanů pohybujících se v začarovaném kruhu své závislosti. Potřeba drogy je vede k různým podvodům a krádežím, činí z nich oběti překupníků a objekty policejního pronásledování a vydírání. Passer ze svých malých obětí velké posedlosti nijak nesnímá odpovědnost, současně je však odmítá soudit. Vážné téma přitom zpracovává originálním způsobem s využitím komického odstupu a burleskní stylizace. Film, v němž si zahrál i Robert De Niro, se dočkal rozporuplných ohlasů – zatímco evropská kritika snímek hodnotila velmi kladně, a dokonce jej stavěla na roveň Intimnímu osvětlení, v USA se hlavně pro svou žánrovou nevyhraněnost tak vřelého přijetí nedočkal. Dnes ovšem bývá řazen k vrcholům Passerovy tvorby. Během 70. let natočil Passer ještě několik celovečerních hraných filmů. Ve snímku Zákon a nepořádek (Law and Disorder, 1974) reflektoval problém násilí zasahujícího do civilního života napohled spořádané střední vrstvy na Manhattanu. Film těžící z Passerova jízlivého humoru byl sice částí kritiky shledán poměrně zábavným, avšak valného ohlasu se nedočkal. Ještě větší překvapení přinesly další dva filmy českého režiséra, natočené v podstatě na zakázku a pojednávající o podivných finančních a burzovních transakcích ve světě mezinárodního obchodu. Passer se této odtažité látky zmocnil zcela bez předsudků a s hravou zlomyslností podřídil logiku tržních operací surrealistické poetice na pomezí bláznivého snu a noční můry. Snímek Eso v rukávu (Ace Up My Sleeve / Crime nad Passion, 1975) byl kritikou jednotně strhán a ani Bankéři (Silver Bears, 1978) – samotným Passerem označovaní za „jediný film, který nikdy natáčet nechtěl“ – nevyvolaly nijak nadšené ohlasy. Jednoznačný úspěch u diváků i odborníků tak přišel až na začátku 80. let, kdy si Ivan Passer vydobyl všeobecné uznání svým filmem Cutterova cesta (Cutter’s Way, 1981). Snímek vznikl na námět románu Cutter and Bone (1976) od Newtona Thornburga, který český režisér pojal v duchu tehdejší neonoirové vlny amerického filmu s typickou postavou frustrovaného vietnamského veterána jako prototypem asociálních antihrdinů, reagujících na morální úpadek společnosti násilnou individuální revoltou (vzpomeňme třeba hlavního hrdinu Taxikáře (Taxi Driver, 1976) režiséra Martina Scorseseho). Passerův expresivní realismus obdařil toto hořce deziluzivní dílo pozoruhodnou naléhavostí a kritika zahrnula chválou jak režiséra, tak herecké představitele hlavních rolí (John Heard, Jeff Bridges, Lisa Eichhorn). Po několikaleté odmlce natočil Passer komedii z univerzitního prostředí s názvem Jiný život (Creator, 1985) a s Peterem O’Toolem v roli vědce, který se snaží oživit svou zesnulou ženu a přitom se zamiluje do své mladé asistentky z chudých poměrů, která svým žánrovým pojetím a romantizující nostalgií představovala výrazný zlom v jeho dosavadní filmografii a předznamenala jeho budoucí obrat ke konvenčnější žánrové formě. Další snímek Passer natočil na motivy románu Anne Edwards, pojednávajícího o skutečném setkání básníků Byrona a Shelleyho a jejich milenek, které se odehrálo v létě roku 1816 v honosné vile na břehu Ženevského jezera. Film Strašidelné léto (Haunted Summer, 1988) natočil v duchu goticko-romantické tradice a celý příběh pojal jako konfrontaci sil dobra a zla, reprezentovaných nevinným Shelleym a démonickým Byronem. Ani tento snímek se však nedočkal většího uznání, pozornost vzbudila snad jen kvalita jeho vizuálního zpracování. Do konce 80. let natočil Ivan Passer v USA celkem 7 celovečerních hraných filmů, jejichž kritický ohlas měl daleko k úspěchu jeho souputníka Miloše Formana. Přesto lze minimálně dva z nich, konkrétně snímky Zrozen k vítězství (1971) a Cutterova cesta (1981), označit za díla velmi kvalitní, po zásluze oceňovaná a právem řazená k vrcholům tvorby tohoto režiséra. Ivan Passer se stejně jako řada jiných českých umělců do své vlasti již nastálo nevrátil a po roce 1989 natočil řadu dalších filmů (z větší části televizních) – nejvýraznější úspěch mu přinesl životopisný snímek Stalin (1992) se skvělým Robertem Duvallem v titulní roli.  V roce 2006 obdržel Českého lva za celoživotní umělecký přínos české kinematografii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2019-06-20 08:07:29

Brusel není sprosté slovo

Kdo by dnes u nás neznal Timothyho Snydera? Letos padesátiletý americký historik se zabývá minulým stoletím a tím, co nazýváme soudobými dějinami. V roce 2013 mě nadchl jeho knižní rozhovor s Tonym Judtem nazvaný Intelektuál ve dvacátém století. Pak jsem skřípal zuby nad jeho knihami věnovanými historii střední a východní Evropy Krvavé země (2013) a Černá zem (2015). Letos vyšel jeho spis Cesty k nesvobodě s podtitulem Rusko, Evropa, Amerika.  Evropou a přilehlými prostory pomalu doznívají komentáře výsledků voleb do Evropského parlamentu a pozornost budí zejména vzestup preferencí těch politických sil, které se netají tím, že hodlají pracovat na demontáži Evropské unie. Pojem „národní stát“ ztratil v politickém diskurzu svůj obsah, protože jinak si nelze vysvětlit, proč se z něj stalo v hlavách některých voličů zaklínadlo při vyvolávání cesty z imaginárních problémů. V Snyderově poslední knize čtu o situaci bývalých sovětských satelitů po roce 1989: „Tento ,návrat do Evropy‘ představoval reakci na poučení z let 1918 a 1945: bez šířeji pojaté struktury je národní stát neudržitelný.“ Zdá se, že určitou část české veřejnosti poučení úspěšně minulo a že poučení jim nepřinesl ani rok 1938, ani rok 1948 a jsou přesvědčeni o udržitelnosti suverenity svého státu, i když dnes nedosahuje velikosti Československa. „V dějinách neexistuje žádná éra národního státu: obecným pravidlem (jež připouští výjimky, například Finsko) je, že impérium skončilo se začátkem integrace a bez jakéhokoli mezidobí. V klíčových případech zemí, jako jsou Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, Nizozemsko, Španělsko či Portugalsko (Snyder je nepovažuje za národní státy, protože byly koloniálními impérii – pozn. autora), nenastalo mezi impériem a integrací žádné období, během něhož by národ měl suverenitu a stát vzkvétal v izolaci. Občané těchto zemí sice sdílejí nereflektovanou víru, že jejich země má za sebou historii národního státu, nicméně, kdo se nad otázkou zamyslí, zpravidla pochopí, že to není pravda.“ Snyder přičítá tuto skutečnost tomu, že všude v Evropě se vyučují dějiny na národním půdorysu, takže chybí komparace a kontext.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Právě proto je třeba některé věci připomenout: „Ekonomika Evropské unie byla větší (myslí se rok 2013 – pozn. autora) než ekonomika USA, větší než ekonomika Číny a asi osmkrát větší než ekonomika Ruska. Díky demokratickým procedurám, existenci sociálního státu a ochraně životního prostředí nabízela Evropská unie alternativní model vůči americké, ruské i čínské sociální nerovnosti.“ Trvale udržitelné idyly ovšem v dějinách neexistují. Jakým hlavním rizikům tedy EU čelí? V prvé řadě jde podle Snydera o tzv. pohádku o moudrém národu, neboť Evropané si za dlouhá léta pozitivního vývoje zvykli na myšlenku, že takto to bude pokračovat nerušeně dál. Je vidět, že v tomto opojení se zapomnělo, že vývoj nezná automatismus a že vždy znovu je nutné vynakládat energii na korekci a inovaci projektu. Druhým klíčovým rizikem je to, že není v zájmu Ruska, USA ani Číny, aby podporovaly bezproblémový růst Evropské unie. Jejich chování směřuje tu více, tu méně k vyvolávání kýžené míry chaosu. Připomeňme: Trump vítá Brexit, Putin podporuje Le Penovou a rakouské Svobodné, Čína se dohodla se Salvinim.