Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-19 10:24:48

Nevídaná drzost podvodníků. Po obrání sami poškozeného poslali na policii

Hradecko - Včerejšího dne se na policejní služebnu dostavil 41letý muž z Hradecka, který oznámil, že se pravděpodobně stal obětí podvodu. Od poloviny března mu měl několikrát volat neznámý muž, který mu sděloval, že má u jejich investiční společnosti tři čtvrtě bitcoinu a že mu ho chtějí poslat, uvedla Policie České republiky. The post Nevídaná drzost podvodníků. Po obrání sami poškozeného poslali na policii first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-05 08:00:01

Z Babišova stínu vlivnou influencerkou: Monika hraje na Instagramu první ligu

Stačí se podívat na sociální sítě Moniky Babišové. Na Instagramu ji sleduje přes padesát tisíc lidí a čísla pořád rostou. Z obsahu, kterým stoprocentně podporovala svého stále ještě manžela, se stal profil, který si nezadá s nejznámějšími influencery. Tu navštíví křest knihy moderátorky Anety Christovové, tu sdílí fotografii z odpolední pohody s dcerou Vivien. Nechybí ale ani fotky z dovolené či mnohých večírků s přáteli. Podivný rozchod Babišových: Andrej má k Monice pořád blízko, na dovolené je ale sám Číst více Z Babišových odpůrců se staly holčičky Podobně se změnila také komunita lidí, kteří na sociální sítě Moniky chodí. Redakce Čtidoma.cz vypozorovala, že místo podporovatelů Andreje Babiše nebo jeho odpůrců se kolem Moniky Babišové začíná formovat komunita „holčiček“, fenoménu, který v Česku asi nejvíce rozjíždí Agáta Hanychová. Tedy zástup věrných fanynek, které dokážou v komentáři pochválit a povzbudit, ale také si třeba koupit zboží, které jim jejich „guru“ doporučí. Je tak jen otázkou, zda se Monika rozhodne své sociální sítě zpeněžit. Potenciál ale na to rozhodně má. Ze sekretářky manželkou boháče Když v roce 1992 nastupovala jako sekretářka do Lovochemie, řediteloval tomuto podniku tehdy ještě poprvé ženatý Andrej Babiš. Svůj vztah oficiálně přiznali v roce 1997, v roce 2000 se jim narodila dcera Vivien, o čtyři roky později syn Frederik. Rodným jménem Monika Herodesová začala, údajně kvůli dětem, používat jméno Babišová už v roce 2013. Svatba s Babišem však proběhla až v roce 2017 na mediálně pořádně propíraném Čapím hnízdě. Šťastné manželství ale vydrželo jen pár let. „Po třiceti společných letech plných vzestupů, pádů a nezapomenutelných zážitků jsme se s Monikou rozhodli, že naše cesty se nyní rozdělují. Jako rodiče dvou úžasných dospělých dětí si nejvíce přejeme zachovat rodinnou harmonii,“ napsal Andrej Babiš na Facebook a žádal o zachování soukromí. A minimálně se zdá, že zmiňovaná harmonie se z jejich vztahu nevytratila. Jsou si blízcí i po rozchodu Monika Babišová ze života manžela totiž vůbec nezmizela, spíše naopak. Na jeho sociálních sítích má své stálé místo a není se čemu divit. Lidé ji zbožňují, vedle manžela jsme ji viděli třeba na inauguraci nového slovenského prezidenta Petera Pellegriniho, podpořila ho i před volbami do krajů a Senátu nebo na večírku marocké ambasády, kde si padly do oka s velvyslankyní Hanane Saadi. Andrej Babiš zaměstnává na PR a sociální sítě opravdové experty, kteří se nemilosrdně řídí čísly. Co fanoušci chtějí, to mají. A Monika poslední dobou prostě na Instagramu hraje první ligu. „Stačilo už“ zastavilo Babišův hnojomet Dokázala se ale vymanit z obrazu profesionální manželky politika, která by bez něj příliš neznamenala. První náznaky toho, že Monika neplní v jejich vztahu pouze roli reprezentativního přívěsku, jsme zaznamenali už při prezidentských volbách. Z vyjádření Andreje Babiše při vyhrocené kampani bylo poznat, že Monika v jistých věcech řekla rázné „dost“, a dokonce možná přibrzdila agresivní kampaň i ze strany Andreje Babiše. Stalo se tak zřejmě poté, co se ona a její děti staly cílem vyhrožování.  Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned Číst více Když pak Babiš začal po prohraných prezidentských volbách klasicky ve svém projevu dštít síru na své politické oponenty, stala se do té doby nevídaná věc. „Stačilo už,“ šeptla svému manželovi do ucha tak, že to zachytily citlivé mikrofony novinářů. Babiš se zarazil, zmínil to, že slíbil, že bude hodný, a kritiky zanechal. Do té doby to byla nevídaná věc a určitě je to jeden z okamžiků, které pomohly Monice Babišové si uvědomit, jak velkou moc má, když s ní bude náležitě nakládat.

Čas načtení: 2025-05-21 19:18:26

Nevídaná voděodolnost a 6 000mAh baterie. Nové Realme je skvělé a stojí jen 6 tisíc

Nové Realme 14T zaujme skvělými parametry a nízkou cenou Jde o nejlevnější 5G telefon s OLEDem a IP69 v nabídce výrobce Už jen do konce měsíce je o tisícovku levnější Smartphone s nejvyšší možnou voděodolností, obří 6 000mAh baterií, rychlým nabíjením a OLED displejem za cenu jen 6 tisíc? Seznamte se s novým Realme 14T, jedním z nejlepších telefonů střední třídy. Už jen do konce května ho koupíte se slevou tisíc korun. Přečtěte si celý článek Nevídaná voděodolnost a 6 000mAh baterie. Nové Realme je skvělé a stojí jen 6 tisíc

Čas načtení: 2024-02-16 08:34:00

Pardubický kouč Kováč: Porazit Teplice bude ten nejtěžší úkol

Pardubičtí fotbalisté aktuální scénář neprožívají příliš často. Do jarní fáze nejvyšší soutěže vlétli dvěma výhrami a v součtu se zimní přípravou jim na kontě svítí hned šest zelených fajfek v řadě. Na prvoligové Pardubice věc v podstatě nevídaná, takže sebevědomí hráčů právem dosahuje nejvyššího bodu a není důvod nevěřit si i na dalšího soupeře. Tím budou zítra od 15 hodin Teplice, které přicestují do CFIG Areny.

Čas načtení: 2011-01-13 18:00:00

Brusinky, lahodné ovoce s léčivými účinky

Kdo by řekl, že v malých červených bobulkách co volně rostou po lese je skryta tak nevídaná síla. Brusinky mají vysoký obsah mnoha prospěšných látek a jsou skutečnou bombou pro náš organismus. Obsahují vitamíny, působí jako prevence a dokonce pomohou i s řešením mnoha problémů. Brusinka – univerzál ...

Čas načtení: 2021-09-14 09:01:02

Kocourek zapomenutý

Jestli čekáte vyprávění o opuštěném zvířátku, pak jste tady dobře. Ale happy end se konat nebude. V pondělí 13. září uplynulo 120 let od narození novináře a rozhlasového reportéra Františka Kocourka. Jistě, většině dnešních občanů to jméno řekne už málo, dokonce i novinářům, kteří by na něj při tom mohli být právem hrdi. Rovnou v hlavě zažeňte slovo staromilství, jestli se vám teď cpe na mysl. Franta Kocourek byl totiž moderní ve své době, jako je dnes v té naší málokdo. Když začal Peroutka vydávat svoji Přítomnost, byl Kocourek u toho. Když se začal vzmáhat rozhlas, nechyběl. Dneska by to byl youtuber, nebo spíš oblíbený podcaster. A stále je inspirativní. Třeba rozhlas nechápal jen jako mašinu na zprávy, noblesní koncerty a hovory s tvářemi z televize, ale chtěl být s mikrofonem u toho, potkat aktéry dění, zažít události pro posluchače na druhé straně, zprostředkovat svět těm, kteří u toho být nemohli. Prostě reportér v původním smyslu slova. Nejen investigativec řešící kauzy, nejen zprávař hledící si nedosažitelné vyváženosti, nejen moderátor kladoucí do omrzení podobné otázky podobným hostům. Svět kolem sebe, i tehdy rozdělený, nejednotný, složitý, se snažil zpřítomnit posluchačům, byl v jeho podání barevný a zajímavý. Kocourek dovedl dát profesi novináře vůni, chuť a drama. Studoval ve světě, v Paříži, Berlíně. Nemyslel si, jako i dnes ti největší z dnešních novinářů, že k profesionalitě stačí praxe a ne povědomí o oboru. Navíc se tak Kocourek dostal za obzor českého kotlíku a viděl dál a víc. Reportoval o tom, i když to třeba ve třicátých letech v Německu nebylo zrovna pěkné pokoukání. Ale i to je inspirativní a nutné pro dnešek, mít dost svých zkušených a vzdělaných lidí venku, aby nám mohli říct, co se tam děje a kdo tam co tropí. Ve zlém, i dobrém, abychom nejen věděli, ale mohli i pochopit. Známé jsou jeho reportáže z krizových let 1938 a 1939 jako třeba přenos z vojenské přehlídky na Václavském náměstí po příjezdu wehrmachtu do Prahy. Černá vrána letící nad vojsky se stala symbolem, který Kocourka dostal do potíží. Kocourek ale i tak mluvil k lidem a dával jim naději, třeba v tom, že když nemáme už stát, musíme chránit aspoň svoji řeč. Erik Tabery o Kocourkovi napsal k letošnímu výročí pěkný text, ale tím vzpomínání na jednu ze zásadních postav české žurnalistiky v zásadě končí. I jeho domovský rozhlas na svého Kocourka zapomněl, zdá se, docela. Dvojka v rubrice věnované výročím Příběhy z kalendáře připomněla nekulaté narozeniny herce Radka Brzobohatého. Plus, který by měl ke Kocourkovi jako novináři asi nejblíže, v Portrétech dal přednost spisovateli Františku Zavřelovi, autoru filmové komedie Dědečkem proti své vůli. Osobností Plus byl zpěvák Michal Prokop. Vltava, snad že byl Kocourek „jen“ novinář, raději hovořila s grafickým designérem. Radiožurnál pohostil herce Igora Bareše. Kocourek nikde. A přitom klidně by rozhlas mohl letošní rok vyhlásit rokem Franty Kocourka. Přes budovu na Vinohradské natáhnout jeho portrét a zaštítit se jeho brilantní žurnalistikou jako odkazem, který je mu tak drahý. Vrátit nejen jméno, ale i výkon takového člověka do našeho prostoru. Mohl by s Kocourkem podcastovat nejen jeho staré reportáže, ale hledat témata stejně barvitá a nová s dnešními novými Kocourky. Ale i ty by bylo možno a nutno hledat, třeba v nějaké rozhlasové soutěži Franty Kocourka. Mohl by udělat aplikaci S Kocourkem po Česku, protože se toho něco najezdil a nareportoval. Pro domo by klidně mohl ocenit své nejlepší ne už cenou poněkud nabubřele nazvanou Cena generálního ředitele, ale už provždy jim dávat Cenu Franty Kocourka. Mohl by dostat svého významného předchůdce do her, četeb, dokumentů, mohl by, jak řekl o rozhlase sám Kocourek, „dostat křídla nevídaná“. Jen kdyby odkaz neproměnil v klanění u vrbiček, ale ve vědomé navazování. U Kocourka je na co navazovat. O státu a jeho lidech zhusta vypovídají i takové detaily jako výročí, která si připomíná. Rozhlas před pár dny mohutně slavil půlkulatiny Hany Zagorové. Kocourek zůstal ve stínu. Těžko to vyčítat, je to jen škoda. Dnešní dramaturgové za to vlastně ani nemohou, neslyšeli mnohdy o Kocourkovi mnoho. Vyrostli v době, kdy se o něm nemluvilo, a sami pak vytvořili dobu, která se k němu nevracela. A tak slaví své celebrity, které pamatují a mají rádi. Oni i jejich publikum. František Kocourek byl umučen v květnu 1942 v koncentračním táboře Birkenau. Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2021-05-13 20:19:04

Slepá ulička jménem Francie. Úvahy k dopisům francouzských vojáků

Nečekaně mi přisvištělo pozvání do pořadu 360 Michala Půra na CNN Prima News. Jednalo se o diskusi na téma „bezpečnostní situace ve Francii“, podnícenou dvěma kritickými dopisy francouzských vojáků. K tomuto tématu je ještě hodně co dodat, ale do televizního vystoupení se to nevešlo; v televizi má každá minuta cenu zlata. Proto nezbývá, než všechny dodatečné úvahy vtěsnat do článku. Tady jej máte. Nejdřív stručně k aktuální situaci. Úmysl provést vojenský převrat se obvykle předem neohlašuje na stránkách novin, takže na nějaké bezprostřední divadlo v podobě tanků valících se po Champs-Élysées to nevidím. (Bezprostřední proto, protože kde bude stav věcí někdy za pět let, těžko prorokovat.) Spíše je to opravdu varování před spontánním vývojem, možná i trochu „provokace“, vlastně docela chytrá. Pokud to teď prezident Macron přežene s odvetou a trestáním signatářů, bude působit jako uražený despota, což mu u voličů nijak nepomůže. Ale nezareaguje-li nijak, nebo jen velmi slabě, bude to zase z jeho strany vypadat jako tiché potvrzení, že temné poměry popsané v obou dopisech jsou reálné – a on coby výkonná hlava státu je za ně aspoň částečně zodpovědný. Nicméně pojďme na chvíli hypoteticky uvažovat o tom, že se skutečně stalo neslýchané a v čele Francie stanula vojenská junta. Co by mohla dělat? Zadrhne se integrační motor EU? Z mezinárodního hlediska by se Francie pod vládou generálů ocitla v horší, ale nikoliv zásadně horší pozici, než jakou má teď. Pro francouzské zahraniční vztahy je rozhodující, jak by reagovala EU. A na to, aby v Bruselu křičeli příliš hlasitě, se nacházejí trochu moc blízko k francouzským hranicím. Asi tak tři hodiny jízdy tankem, možná dvě, vezmete-li to po dálnicích. Už jen tato skutečnost, snadno viditelná na každé mapě, by kariérní politiky v sídelním městě unie poněkud brzdila ve verbálních odsouzeních. Odhlédneme-li od verbálních odsouzení, mírných či ostřejších, reálné sankce by se nejspíš nekonaly. Po brexitu si už EU nemůže dovolit ztratit další velkou členskou zemi. Pokud by noví páni Elysejského paláce nezačali páchat něco opravdu příšerného, mohli by si v Bruselu zajistit určité diplomatické krytí. Bojujeme proti terorismu atd. Ve skutečně prekérním postavení by se ocitli němečtí Zelení, kteří momentálně mají velmi slušnou naději na zisk kancléřského úřadu. Vývoj, při kterém v Berlíně zasedne na trůny moci zelená kancléřka a v Paříži pro změnu nějaký představitel tvrdé pravice, se přitom může uskutečnit i bez převratu, naprosto mírovými volbami. Tzv. integrační motor unie by se v takovém případě pořádně zakuckal. Za slabé vlády se množí loupežníci Pokud jde o samotné potlačení projevů kriminality a náboženského extremismu v problémových zónách, tam by vojenská vláda měla skutečně šanci dosáhnout toho, po čem oba dopisy volají. Historicky vzato není taková situace nijak výjimečná. Za slabé vlády se vždycky množili loupežníci všeho druhu, a nakonec se s nimi muselo něco dělat. Technicky na to současná civilizace nepochybně má. Pokud už Gnaeus Pompeius dokázal potlačit středomořské piráty natolik, že dalších tři sta let o nich téměř nebylo slyšet, jistě by to dokázala i moderní Francie se současnými „hordami z předměstí“ (les hordes de banlieue), o kterých se píše v prvním dopise. Mám za to, že v téhle souvislosti se často zapomíná na jednu důležitou okolnost. Člověk zvyklý na pravidelnou výplatu sociálních dávek a na to, že potraviny se kupují v obchodě za rohem, není zrovna ideálním materiálem na nezlomného partyzána. Řadový obyvatel paneláku na předměstí nemá to samé know-how a houževnatost jako Paštuni z Hindúkuše, které adoruje. Ti jsou po dlouhá staletí zvyklí přežívat mráz a hlad v nehostinných horách, on nikoliv. I kdyby jeho duší zmítali ti nejhorší běsi, duševní vybavení nezbytné pro úspěšnou guerrillovou válku mu bude scházet. Skutečně těžký úkol by přišel potom, v momentě, kdy zbraně umlknou. Co potom? Nikdo nechce být v učebnicích na jedné stránce s Hitlerem Jste vojenská junta a krátkou, ač krutou válku v předměstích jste vyhráli. Máte v rukách určité množství zajatců chycených se zbraní   ruce. Kromě nich musíte brát v potaz i podstatně širší vrstvu obyvatelstva, pojmenujme ji třeba „podhoubí“, která s nimi sympatizuje. Toto „podhoubí“ je zatraceně velké; podle průzkumu agentury IFOP z listopadu 2020 dává přednost 38 procent francouzských muslimů právu šaríja před sekulárními zákony republiky (mezi mladými dokonce 57 procent). V roce 2016 to bylo „jenom“ 29 procent. Situace se tedy za posledních pět let zhoršila. Dejme tomu, že byste se jako junta chtěli inspirovat v československých dějinách a nějakou podmnožinu těch lidí odsunout z Francie s tím, že už se s nimi nedá dále žít v jednom státě. Jenže do přirozeně se nabízejícího Alžírska je nijak snadno nevyvezete. Jednak hodně z nich nejsou vůbec lidé alžírského původu, jednak o ně ta země samozřejmě stát nebude; má svých vlastních problémových jedinců dost. Na rozdíl od Německa roku 1945, které bylo úplně poraženo a nemohlo se k situaci nijak vyjadřovat, by se severoafrické státy patrně takové snaze aktivně bránily. To by pro juntu znamenalo vybojovat další válku, tentokrát s tím Alžírskem. Není to nemožný úkol, třeba by ji vyhrála, vybavení k tomu má. Ale výsledkem takové války by bylo silně destabilizované sousedství. Většina racionálních Evropanů se shodne na tom, že jedna Libye úplně stačí. Jaké jsou další možnosti? Převýchovné tábory v čínském stylu? Tady lze zase o jejich účinnosti historicky pochybovat. Španělská levice přežila desítky let Frankova režimu. Japonští křesťané přežili tvrdý útlak šógunátu. Ani Sovětský svaz neudělal ze svých občanů nový druh člověka. A dále než k převýchovným táborům ani ta nejbrutálnější západní vojenská vláda nesáhne. Nikdo nechce být v učebnicích historie zapsán na jedné stránce s Hitlerem. Francouzští muslimové čím dál více inklinují k právu šaríja Vlastně není potřeba chodit do hypotetické budoucí Francie. V podobné situaci se nachází Izrael a její vývoj teď vidíme v přímém přenosu. Moc pozitivní není. Izraelci mají nepochybně podstatně méně skrupulí než běžný stát EU, ale s početnými a kompaktními nepřátelskými komunitami žijícími v jejich těsné blízkosti také nic zásadního udělat nemohou. Pomocí vojenské síly dokážou vynutit dočasné příměří, ale s vědomím, že v nejbližším vhodném okamžiku jim protistrana půjde zase po krku. Třeba ve chvíli, když se v Bílém domě vystřídají prezidenti a je nutno dojednávat nový diplomatický status quo. Do věci by mohl zasáhnout ještě jeden trend, ke kterému jsem nicméně trochu skeptický. Seděl jsem před pár dny s jedním mladíkem, který žije ve Francii, a ten mi říkal, že určitá část Arabů tiše odpadla od islámu. Kdyby jich bylo čím dál více, mohlo by to tu uzavřenou komunitu postupem času rozpustit. Proč jsem skeptický? Na jednu stranu jsem si víceméně jist, že i mezi muslimy se tiše a pomalu šíří různé podvratné myšlenky – liberalismus, ateismus atd. V každé společnosti se najdou lidé, které přitahuje pravý opak zavedených norem, a při dnešních komunikačních možnostech se k zakázaným idejím nevěřících dostanete snáze než kdy dříve. Známý ateista Dawkins tvrdil už před třemi lety, že v islámském světě se stáhlo třicet milionů kopií arabského překladu jeho knihy Boží blud. To není zrovna malé číslo. Čím si ale nejsem jist, je to, jestli tenhle proces v průběhu nejbližších desetiletí k něčemu bude, aspoň z toho civilizačního a bezpečnostního hlediska. Není totiž patrné, zda tento proces ohrožuje ono “tvrdé sunnitské jádro”, které je podstatou problému, nebo zda jenom dochází k erozi jeho vnějších okrajů, které byly stejně z principu nespolehlivé. V tom druhém případě by „tvrdé sunnitské jádro“ mohlo dokonce posilovat tím, že váhavější nebo méně oddaní jedinci odpadávají a koncentrace fanatiků roste. Pamatujete si na ty výše citované průzkumy mínění z let 2016 a 2020? Procento příslušníků francouzské muslimské komunity, kteří dávají přednost právu šaríja, vzrostlo. A ne málo, o deset procentních bodů za necelých pět let. Takhle nevypadá příznivý vývoj. Evropané vlezli do pasti Suma sumárum, abychom tento článek nějak zakončili. Slušně řečeno, mám za to, že Francie je ve slepé uličce. Neslušně, ale výstižněji řečeno, francouzská situace je FUBAR, Fucked Up Beyond Any Repair. Ač jsem v mnoha věcech opatrným optimistou, tady žádné dobré vyhlídky nevidím. Teď jde hlavně o to, nevlézt do podobné pasti. Francouzi vlezli do svojí pasti z bývalé koloniální pýchy a krátkozrakosti, na kterou „dojelo“ i jejich dávné impérium v rozvojovém světě. Němci do ní lezou ze spasitelského komplexu, který jim neumožňuje posuzovat některé věci pragmaticky a nasazuje jim hypermoralizující, leč křivé brýle. O Švédech by se dalo říci něco podobného jako o Němcích. Pokud to uděláme i my – a zatím nevidím žádnou garanci, že ne – bude to proto, abychom se někomu zalíbili. To je totiž zase slabá stránka kmene Čechů. Já bych se osobně radši nelíbil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 23:04:29

O baletu bez příkras a bez slitování

Profesionální tanečnice a vystudovaná režisérka fyzického a mimického divadla Miřenka Čechová (*1982) dala již jednou vědět o svém literárním talentu, když před dvěma lety vydala s dalšími dvěma autory dvojjazyčnou publikaci Miss AmeriKa (wo-men 2018). Kniha kombinující beletrii, komiks a fotografii téměř zapadla, ještě téhož roku se ovšem sama autorka ujala její dramatizace, uvedla ji – opět se svérázností sobě vlastní – coby „rapový muzikál“ s vlastním souborem Spitfire Company a vysloužila si nominaci na Cenu Thálie v nové kategorii alternativní a loutkové divadlo. Ve své druhé próze Baletky (Paseka 2020) vychází z osobních prožitků studentky pražské taneční konzervatoře, ironii a sarkasmus, příznačné pro hrdinčin vztah k New Yorku v její prvotině, ovšem neopustila ani tentokrát. Ba co víc, ke své zkušenosti přistupuje bez jakýchkoliv iluzí a demaskuje krásu a estetiku uměleckého tance (sama hovoří o „pozici baletních loserů“), za nímž stojí téměř nelidská dřina, léta odříkání a život diametrálně odlišný od toho, jaký vedou její vrstevníci. Text Čechové svojí kontroverzí jistě vyvolá (pokud se tak již nestalo) silnou nevoli v baletním českém rybníčku, neboť i když už dávno nejsou devadesátá léta, do nichž je děj prózy zasazen a kdy studenti neměli téměř žádná práva, tvrdé požadavky tanečních mistrů se od těch dob jistě příliš nezměnily. Provokovat však podle všeho nebyl autorčin hlavní záměr, mnohem spíše jí šlo o cynické vyrovnání se s vlastní minulostí. Učinila tak velmi kriticky a bez jakékoliv sebelítosti, neboť si byla vědoma toho, že přes to všechno tehdy po úspěchu na tanečních prknech šíleně toužila a byla schopna se pro něj obětovat, stejně jako její spolužačky.Svou dospívající verzi nyní dokázala s odstupem nahlédnout jako dospělá žena a novopečená matka a zároveň jako úspěšná umělkyně ve svém oboru. Její próza nemá souvislý příběh (snad s výjimkou linie hledání nevlastního bratra, jehož průběh nechci vyzrazovat), přesto se autorce podařilo dosáhnout emotivní naléhavosti celého textu. Stojí za tím důsledné užívání nepříliš obvyklé du-formy, která stojí na pomyslném pomezí mezi postavou a čtenářem: i když ten ví, že je řeč o anonymní protagonistce, formálně (slovesnou osobou) se text neustále obrací na něj. K tomu přidejme volbu přítomného času vyprávění, obecnou češtinu, jmenné věty bez přísudku a krátké kapitoly v rozsahu od jednoho odstavce do čtyř stran. Výsledkem je literární text, který vyvolává dojem vyprávění vznikajícího teď a tady, čímž nabývá skoro apelativního charakteru. Proud řeči nijak nenarušují ani vložené a odlišným fontem písma vysázené – nejspíš autentické – deníkové zápisky.  Čechová navíc brilantně ovládá schopnost vydělit podstatný aspekt do samostatné věty: „Tuc tuc, letí se v perníkovým duchu. Houba má koženou minisukni, černý boty na extra vysoký platformě, špagetový ramínka černýho tílka, černočerný mikádo useklý nad čelem ofinou, jak Lola běží o život. Všude černá. Totálně se našla. Tepe. Má pocit, že tohle je ten život, o kterej tady běží. A tak běží. Všechno stíhá, všude je, se všema si povídá, když ne ve škole, tak v Radosti královnou parketu rozhodně je.“ Stručná pasáž je ukázkou několikeré koncentrace na jednom místě: neopakovatelné atmosféry devadesátých let, trefné a vtipné charakteristiky postavy, obojí je přitom aluzivně provázáno s jedním z ikonických filmů poslední dekády minulého století. Nedokážu přirozeně posoudit, do jaké míry autorka ztvárnila tělesná a ve výsledku i duševní muka mladých dívek věrohodně a kde už si skutečnost účelně přibarvila, aby svoji hrdinku vehnala do extrémních situací. To mi ovšem nebrání vyslovit názor, že Miřenka Čechová vytvořila svrchovanou uměleckou výpověď. Její druhý literární text jasně dokládá, že autorka velmi dobře ví, co a jak jím chce sdělit. V mém případě se jí podařila nevídaná věc: dokonale mě zasvětila do prostředí, o jehož existenci jsem dosud neměl ponětí. A jestliže je zvolená forma textu, ony krátké a nelineárně řazené kapitoly, výsledkem autorčiny aktuální situace, kdy psala v přestávkách mezi kojením, pak nezbývá než smeknout.    Autor je literární historik a kritik. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-04 08:50:14

Koruna času. Získali jsme prostor pro změnu

Je dnes možné psát vůbec o něčem jiném? Nevím. Otevřu stránku Seznamu a už se to valí, jako Rolling Stones. Otevřu facebook a je to podobné. Jen jaksi pestřejší, protože protkáno černobílými fotkami mladších verzí daných uživatelů. Což hezky komentuje jeden z mnoha vtipů, kterých jsou sítě také plné: pár dní, co zavřely kosmetické salony a kadeřnictví, ukazují ženy své 20 let staré fotky. Ale tedy vážně a k tématu. Vlastně je to celé nesmírně fascinující, nemyslíte? Jak v podstatě celý svět ovládla nepatrná, očím neviditelná breberka, s poetickým druhovým jménem Koronavirus. Ano, ten je nyní králem, vládne světu, vládne hlavně lidským myslím. A na trůn jsme jej dosadili my sami. Možná hlavně náš strach. Oprávněný či neoprávněný – to je předmětem mnoha dohadů, spekulací, výzkumů, moudrých vyjádření expertů. Problém je v tom, že ona vyjádření jsou na celé škále stupnice. Od rýmy, lehké chřipky, přes něco jako chřipka, ale více infekční, po katastrofické scénáře odpovídající spíše řádění dýmějového moru. Stejně tak je to s opatřeními, která jsou v mnoha ohledech naprosto nevídaná a stejně tak nevídané je, jak se jim lidé v podstatě bez odporu podřizují. U nás třeba roušky. Dokonce se pokutuje, když ji nemáte. Přitom jejich použití v běžném, tedy přesněji nouzovém, životě je stejně tak diskutabilní. Tedy pokud nejste v nemocnici – kde vám zase mimochodem skoro k ničemu nejsou, protože nedostatečně chrání, či na místě s větším shromážděním lidí jako jsou např. obchody. Ale protože je možné, že mohou zpomalit rychlost infekce, a to je nyní prý potřeba, tak jsou nakázány. Do toho čteme výzkumy a expertizy, které tvrdí pravý opak – tedy, že je třeba populaci nemocí promořit a získat imunitu. Jiní vědci říkají zase, že to je nepodložené – není prý nijak jasné, že člověk po absolvování nemoci získá imunitu. A tak dále a tak dále. Příkladů jsou hromady, ale není smyslem tohoto textu je všechny vyjmenovávat. Stejně jako se zabývat vlnou různých dohadů, pří, konspirací, domněnek jak vir vznikl, zda za tím byl nějaký záměr a pokud ano, tak jaký. Chci poukázat, a nejsem zdaleka první, kdo si toho všiml, na jeden ze základních rysů těchto informací, totiž na jejich protikladnost. I mezi odborníky. Zkrátka a dobře ono se skoro nic jasně neví. Žijeme teď realitu nejistoty v přímém přenosu. Ono ne, že by tu jinak nejistota nebyla, ale nebyla tak zjevná a my jsme si ji raději nepřipouštěli. Žili jsme vlastně ve vatičce zřetelně nastavených vzorců fungování společnosti.  Obdobně se nyní nasvítila smrtelnost – což je další téma, které současný král světa vytáhl na jasné denní světlo vědomí. Mám dojem, že virus je buddhista. Jednou ze základních tezí Buddhovy nauky je konstatování pomíjivosti. Vše je podrobeno neustálé změně. Proměně. A vše složené se zase rozpadne. Nic na tomto světě není jisté. Jistá je pouze smrt a i její čas je zahalen – rouškou, nejistoty. Jedna buddhistická zenová škola má celou meditační praxi a filozofii založenou na jediném slově: nevím. Mám pocit, že tento stav nyní zažívám vcelku často. Ne, že by se mi v mysli jaksi automaticky nekonšelovaly různé myšlenky a přesvědčení, jak to s tím virem a všemi opatřeními, je. Ale když se pak nad tím hlouběji zamyslím – tak prostě nevím. Nevím, jak to s korunovaným vládcem opravdu je, nevím, zda a jaký mají smysl opatření na jeho sesazení. Stejně tak nevím kdy a jakou se mi podaří pořešit práci, když dosavadní nejsou možné. Nevím, jak dlouho vydrží peníze. Nevím, zda se chytí stromky, které jsem zasadil, nevím, zda nepomrzly při jarních mrazících. Nevím, jaké bude zítra počasí, a nevím, jak a kdy zemřu a jak a kdy zemřou mí blízcí. Nejistota je teď tak úžasně nahá! Je ohromnou výzvou se k ní vztáhnout. Často se lidé utíkají do předpokládaného bezpečí, které jim má poskytnout stát. Vedeni strachem, obavami přijímají bez odporu opatření, která by je jindy vyhnala do ulic. Snažíme se věřit ve smysl a účinnost těchto opatření, i když jsou stejně jako vše jiné předmětem nejistoty. A lidé, kteří je nějak zpochybňují, jsou někdy i předmětem odsouzení. Leckteří politici této situace využívají až zneužívají. Nejistota je ovšem právě i brána možností. Náš starý známý svět zničehonic zmizel. Jak snadno! Je tu jakýsi mezičas. Karanténa. Možná inkubace. Líheň nových možností, nápadů, záměrů, vizí. Tedy prostor pro změnu – nedílnou to sestru nejistoty. Možná jste zachytili zprávy, že díky útlumu lidské činnosti se někde zlepšilo ovzduší, řeky jsou čistší, protože továrny stojí. Země si vydechla – a možná si nejeden z nás položil otázku, kdo je vlastně na planetě virem. A kdo má oči a chce tak to vidí. Vidí, že nepotřebujeme tolik produkovat a spotřebovávat. Obdobně jako jste možná zahlédli grafy kolik lidí zemře na důsledky podvýživy v porovnání s čísly nynější epidemie. Stejně jako by stálo za to se podívat na počty lidí umírajících na civilizační choroby, na něž má zásadní vliv právě otrávené prostředí a neurotický životní styl. Otázka samozřejmě je, čemu všemu dovolíme vyklubat se z tohoto zlatého vejce. Zda třeba skutečnou praktickou celospolečenskou snahu o zlepšení, uzdravování životního – tedy našeho, prostředí. Protože nyní je vidět, že když se chce, tak jde skoro vše. Či naopak jaksi automaticky a nenápadně si necháme líbit setrvání různých restriktivních opatření, jako např. sledování přes mobily - protože přece bezpečnost. Kdo je další nedílnou družkou nejistoty? Je to naděje. Naděje na příznivé děje. Tak uvidíme, která vejce vysedíme, kterou budoucnost si zvolíme. Chovám si naději, že je to stále na nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 11:05:08

Literární vyhlídky (11. až 17. listopadu)

Pozvánek na literární akce pořádané v nadcházejícím týdnu jsme pro vás připravili nemalé množství, a přesto jsme jejich bohatou nabídku ani zdaleka nevyčerpali. V neděli 10. listopadu totiž začal další ročník festivalu Den poezie, pod jehož záštitou se během následujících dvou týdnů odehraje celá řada větších i menších literárních akcí ve všech koutech České republiky. Jejich úplný přehled naleznete na webu www.denpoezie.cz. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 11. 11. Praha / V 15 hodin zavítá do Ústřední pobočky MKP spisovatelka, básnířka a literární vědkyně Zuzana Říhová, která od roku 2007 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AVČR a v letech 2014–2017 vedla katedru české literatury na Oxfordské univerzitě. Dlouhodobě se věnuje avantgardě a modernismu. V roce 2016 vydala svou první básnickou sbírku Pustím si tě do domu a v loňském roce nevšední novelu Evička (ukázka ZDE). Olomouc / Od 15 hodin nabídne katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (učebna p31) setkání s básníkem, literárním kritikem, překladatelem a signatářem Charty 77 Josefem Mlejnkem. Praha / V 18 hodin začne v pražském Goethe-Institutu čtení německé spisovatelky Dörte Hansenové, autorky románů Starý kraj (česky 2016) a Polední hodina (česky 2019), po níž bude následovat diskuse moderovaná její českou překladatelkou (a taktéž spisovatelkou) Viktorií Hanišovou. Svá díla, která tematizují zápas s individuálním původem a vymanění ze závislosti na individuálním původu, vnímá autorka jako „romány o původu“. Patrné je to zejména na zacházení s jazykem, který v jejích knihách osciluje mezi dolnoněmčinou a spisovnou němčinou. Praha / Od 19 hodin proběhne v Rakouském kulturním fóru debata, jíž se zúčastní spisovatelka Radka Denemarková, která využila nabídky roční rezidence v rakouském městě Graz, ředitel kulturního oddělení Magistrátu města Graz Michael A. Grossmann a Luise Grinschgl z Kulturvermittlung Steiermark. Jak funguje celý projekt a jaká je jeho historie? Podle jakých kritérií jsou vybíráni autoři? Jaké nové literární možnosti se autorovi díky projektu otevírají? Moderuje Jitka Nešporová. Praha / V 19 hodin se na palubě (A)VOID Floating Gallery uskuteční autorský večer Kamila Marcela Hodáčka (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Davida Cajthamla. Básník, prozaik, editor a příležitostný výtvarník K. M. Hodáček vydal mimo jiné knihy Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2. vydání 2016, 3. vydání 2016), Cxehxio (2016) nebo Až úzko pomyslet (2019). David Cajthaml je malířem, grafikem, spisovatelem, básníkem, výtvarným deníkářem a v neposlední řadě svébytným muzikantem. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla číst Libuška Šafránková ze vzpomínkové knihy Beatrice Landovské Nikdy není pozdě (na šťastné dětství) (Garamond 2019), v níž autorka bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. S Beatricí Landovskou pak promluví Jáchym Topol. Uvádí Petr Himmel, editor knihy. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie, kde svou tvorbu představí básnířka a perfomerka Jana Orlová, autorka sbírek Čichat oheň a Újedě, a básník a šachista Vojtěch Kallai, autor sbírky Žahour. Uvádí Robert Wudy.   12.11. Ostrava / Od 16 hodin proběhne v Domě knihy Knihcentrum setkání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, po němž následovaly druhá próza Hotýlek (2015), její dosud nejúspěšnější román Hana (2017), kniha pro děti Strašidýlko Stráša (2018) a nejnovější román Tiché roky (2019). Písek / V 17 hodin bude v Městské knihovně Písek představena kniha Exil pod římským nebem (Trinitas 2019), dílo píseckého historika Ondřeje Blažka o českém, křesťansky orientovaném exilu v Itálii po roce 1948. Jako hosté večera vystoupí křesťanský teolog prof. Karel Skalický a historik doc. Jaroslav Šebek. Moderuje křesťanský teolog dr. Zdeněk A. Eminger. Olomouc / Od 18 hodin se v Mozarteu uskuteční literární večer. Vysočinu kdysi na Krabatinu přiléhavě přejmenoval tulák a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj. Jako svébytný region na pomezí Čech a Moravy vstoupila do díla řady českých malířů, hudebních skladatelů a básníků. Nikoli jako sentimentální „vonička“, ale jako obraz dramat nitra i intimního domovského zátiší. Texty Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Ivana M. Jirouse jsou plné konkrétních odkazů na tento region. Příběhy Babic a Číhošťského zázraku zase výraznými dějinnými mezníky. O Krabatině pohovoří a ze svých textů budou číst Igor Fic, Miloš Doležal a Josef Mlejnek. Praha / V 18 hodin zavítá do pražského Knihkupectví ArtMap Ladislav Čumba s přednáškou „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / Od 18 hodin nabídne Institut Cervantes v Praze besedu o novém vydání Cortázarova románu Nebe, peklo, ráj, jež obsahuje poznámky autora, které si dělal při psaní románu. O tomto díle, jehož vydání znamenalo v roce 1963 revoluci v literatuře, přijdou diskutovat překladatelka Anežka Charvátová a argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza. Po skončení besedy bude následovat vernisáž výstavy fotografií Huga Passarella Luny nazvaná Překvapivá reportáž o Juliovi Cortázarovi, Paříži a jeho čtenářích. Tlumočeno do češtiny, vstup volný. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Šárka Tobrmanová s přednáškou na téma Milton a Ztracený ráj. Praha / V 19 hodin proběhne v Café Clubu Míšeňská křest nové sbírky Štěpána Noska Penumbra (Argo 2019), která přináší básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, nebo o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar již sedmý literární večer, kde svou právě vydanou knihu Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019) představí a ukázky z ní přečte Robert Janda. Svazek graficky doprovodil výtvarník Martin Mulač, jenž bude na večeru také přítomen, stejně jako nakladatel a spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Praha / V 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pořad nazvaný „Jakub Deml píše (a my o něm) před sametem i po něm“, další z večerů o spisovateli Jakubu Demlovi, jeho díle a díle o něm. Účinkují Alena Blažejovská, Xavier Galmiche, Anna Gnot, Petr Landman, Petra Loučová, Martin Machovec, Jakub Vaníček a Alexander Wöll. Připomenuti budou Jaroslav Erik Frič a Petr Holman. Moderuje Barbora Čiháková, připravila Daniela Iwashita a tým pro výzkum korespondence Jakuba Demla. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra nad literárním dílem loni zesnulého surrealistického básníka a prozaika Pavla Řezníčka debatovat Petr Král, Jan Gabriel, Petr Motýl, Jakub Řehák a Viki Shock. „Byl prazdrojem nezřízeného smíchu imaginace. Díky jeho knížkám – od Stropu přes Vedro, Hvězdy kvelbu či Zvířata až po básně Mizející ve voliéře – to tak i zůstane,“ napsal v nekrologu pro Literární noviny Bruno Solařík.   13. 11. Praha / V 17 hodin představí ve Slovenském domě v Praze svůj nový román Aplikace a knihu povídek Ještěrka spisovatel Roman Ráž. Večerem bude provázet Kateřina Ferlesová, o autorově tvorbě promluví Miloš Horanský, ukázky z knih přečtou Kateřina Seidlová a Libor Hruška. Brno / Od 18 hodin nabídne brněnské Knihkupectví ArtMap přednášku Ladislava Čumby „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) básnířka a dramatička Maria Uhrinová, která zde bude vyprávět o svých cestách po západní Francii a přečte básně inspirované pobyty v Bretani. Praha / Od 19 hodin proběhne v Café Montmartre pracovně-diskusní setkání ze série Spektrum, věnované dějinám a výzvám edičního zpřístupňování díla Richarda Weinera. Hosty budou Erika Abrams, Josef Hrdlička a Eva Vrabcová, rolí moderátorů se ujmou Jiří Flaišman a Michal Kosák. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Petra Borkovce. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami pro dospělé čtenáře jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018). Uvádí Robert Wudy.   14. 11. Ostrava / Od 16 hodin bude v Domě knihy Knihcentrum uvedena nová kniha publicisty, novináře a divadelního kritika Ladislava Vrchovského Kdy na slzy není čas (Protimluv 2019) – rozsáhlý román o muži, který nedobrovolně podepsal spolupráci s StB. Praha / V 17 hodin proběhne v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí křest audioknihy Raději zešílet v divočině (Tympanum 2019) spojený s představením nové knihy Aleše Palána Návrat do divočiny. Hosty budou Vilma Cibulková, Leoš Noha, Igor Bareš, režisér audioknihy Tomáš Soldán a další. Praha / Od 18 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery uvedena nová próza Marka Tomana s názvem Nutrie (Kniha Zlín 2019), která vypráví příběh o tom, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla. Knihu spolu s autorem pokřtí ilustrátorka a autorka koláží Jitka Kopejtkova a redaktorka Jitka Hanušová. Praha / V 18 hodin nabídne Francouzský institut v Praze setkání se spisovatelem Petrem Králem, laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie. K jeho posledním česky vydaným knihám patří Láska k Benátkám (20017), Konec imaginárna (2017), Vynálezci nových omylů (2018) či Šíření (2019). Nakladatelství Větrné mlýny vydává jeho Sebrané básně, zatím vyšly první dva svazky. Moderátorem tohoto setkání bude Guillaume Basset, dramaturg festivalu Svět knihy Praha. Praha / Od 18 hodin proběhne v Malé vile Památníku národního písemnictví večer věnovaný tvorbě experimentálního básníka a výtvarníka Josefa Honyse (1919–1969). Večerem bude provázet autorova dcera Daniela Radecký. Těšit se můžete na přednášku a seznámení s dílem Josefa Honyse, čtení ukázek poezie i rozbor výtvarného díla. Praha / V 18 hodin představí v Café Kolíbka svou tvorbu básnířka Jitka N. Srbová, autorka sbírek Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019). Praha / Od 18 hodin se v Ústřední pobočce MKP uskuteční večer věnovaný současné romské poezii. Svou tvorbu zde budou prezentovat Renáta Berkyová, Mária Hušová, Iveta Kokyová a Janko Horváth. Ať už publikovaní nebo začínající básníci přednesou své romské, slovenské a české texty, které jsou živeny tradicí romské písňové tvorby, ale svými intimními, romantizujícími i politickými motivy postihují valéry současného života. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut další večer z cyklu Překladatelských čtvrtků, tentokrát s překladatelkou Kateřinou Klabanovou a Terezou Semotamovou coby moderátorkou. Kdo píše pro děti, musí brát děti vážně. Děti, které příběhy čtou i děti, které v příbězích vystupují. Finn-Ole Heinrich rozhodně takovým autorem je. Jeho třídílná Nevídaná dobrodružství Svéhlavíny S. jsou vážnou a smutnou, zároveň ale i lehounkou a radostnou dětskou knihou jako málokterá jiná. Kromě pohnutého příběhu, skurilních postaviček a originálního jazyka plného fantazie jsou na knize pozoruhodné také ilustrace Ràn Flygenring, které příběh spoluvyprávějí. Za svou oblibu vděčí trilogie i autorovu stylu plnému jazykových hříček, vtípků a nejrůznějších zvláštností. V tomto směru měla překladatelka Kateřina Klabanová velmi nesnadný úkol, nápaditost jejího českého textu je hodna obdivu a je více než rovnocenným ekvivalentem německého originálu. Hostem večera bude psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka Mirka Chmelíčková.   16. 11. Praha / Od 11 hodin proběhne v Národní knihovně ČR křest knihy Jak maminka vyprávěla o Československu (Verzone 2019). Reportážní pohádky napsala Michaela Vetešková a ilustrovala Lenka Jasanska. Za přítomnosti obou autorek knížku pokřtí novinářka Nora Fridrichová. Křest moderuje Regina Květoňová.   17. 11. Praha / V 19 hodin se bude na palubě (A)VOID Floating Gallery konat mezinárodní večer autorských čtení, na němž vystoupí básníci Tatev Chakhian (Arménie), Zofia Baldyga (Polsko), Michael Vandebril (Belgie) a John Mateer (Austrálie). {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Reportér Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha Slon na Zemplíně (Absynt 2019), vycházející v českém překladu Miroslava Zelinského, je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Přináší pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji možná ze všech nejméně. Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého s názvem Přibližování dřeva (Perplex 2019) tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době. Sametová revoluce pronikla až na farmu podnikavého Milana. Jeho nutrie ji nadšenecky přijmou za svou s nadějí, že už se nebudou nosit kožešiny, ale samet! To se tak úplně nestane a stejně jako lidé čelí náhle i nutrie rozhodnutí: kam dál? Jakou roli v tom bude hrát tango a nutrioterapie? Příběh, který ukazuje, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla, vypráví ve svém novém románu Nutrie (Kniha Zlín 2019) spisovatel Marek Toman. Nová kniha Martina Ryšavého, mimo jiné autora próz Cesty na Sibiř a Vrač, která nese název Zlaté vidění (Revolver Revue 2019) je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání; kniha však neobsahuje žádnou jeho odpověď. Zlaté vidění tak můžeme číst jako nejednoznačným interpretacím otevřenou zprávu ze života současné hrdinky opakovaně zklamávané při hledání trvalejších jistot, například prostřednictvím alternativního životního stylu. Na místě adresáta se ocitá čtenář, který kromě jiného stojí před otázkou, zda protagonistka trpí fatální nezakotveností pro svou zásadovost a hrdý vzdor vůči autoritám a běžným očekáváním, anebo zda on sám se nakonec nestává obětí její manipulativní hry. Nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně, a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé tvoří nezřený manželský pár, který vás rád pozve do své italské domácnosti. Nebojíte-li se otevřít Pandořinu skříňku s nadšením dítěte rozbalujícího svůj vánoční dárek a chcete-li si potykat s resuscitovanou literární dekadencí, která právě probuzena ze své klinické smrti opětovně hárá, pak můžete sáhnout po nové sbírce básníka Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019). Kniha Pavla Kosatíka 100 x TGM z roku 2017 obsahuje 100 moudrých i vtipných, slavných i neznámých, ale vždy zajímavých výroků T. G. Masaryka, které mohou být užitečné a posloužit k zamyšlení i v současnosti. Malou čítanku Masarykových výroků s komentářem a výkladem, která TGM přibližuje dnešním čtenářům, nyní vydal Radioservis jako audioknihu, kterou načetli Petr Čtvrtníček a Dana Černá. Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Jeho Ostny a oprátky nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu, kterou načetla Vanda Hybnerová.

Čas načtení: 2024-02-22 15:37:05

Hrozí nevídaná kolize. Může vrchol fotbalové ligy ustoupit hokejovému MS v Praze?

Sotva se v únoru fotbalová liga rozjela, už musí hledět na její květnový závěr. Bude vrcholit i hokejové mistrovství světa a hrozí nevídaná sportovní kolize, která v Praze nemá za poslední roky obdoby. Policie vzkazuje, že je připravená přivolat do hlavního města posily z ostatních krajů.

Čas načtení: 2024-02-29 00:00:00

Nezaměstnanost stoupla na čtyři procenta, kvalifikovaní pracovníci chybějí

Lednový nárůst nezaměstnanosti na dlouho nevídaná čtyři procenta nesouvisí jen s tradičními sezonními vlivy, ale také s inflací a zpomalením ekonomiky. Trh práce se navíc začíná měnit. Kvalifikované pozice není kým obsadit, populace navíc stárne a zaměstnání nově hledá méně absolventů, než kolik penzistů odchází do důchodu.

Čas načtení: 2024-03-11 14:20:00

Černý fenomén Depeche Mode? V Česku stále živý. Před 36 lety u nás hráli poprvé

Přesně před 36 lety, 11. března 1988, se v tehdejším Československu uskutečnila akce nevídaná. Soudruzi z agentury Pragokoncert přivezli do Sportovní haly v pražských Holešovicích (tenkrát se jmenovala Sportovní hala ČSTV) britskou kapelu Depeche Mode. Pro mnohé tak toto datum svítí v kalendáři dodnes. A myslím, že nejsem jediná, komu se pocity z doby, kdy mnoho z dnešních fanoušků ještě „chodilo po houbách“, vracejí. Obzvláště po nedávném vyprodaném koncertě resp. dvou, které Depeche Mode odehráli v Praze během svého turné Memento Mori.

Čas načtení: 2024-03-13 15:46:58

Cenová válka v Polsku. Lidl a Biedronka si jdou po krku

Maloobchodní vody v Polsku rozbouřila před více než měsícem dosud nevídaná konkurenční cenová válka mezi dvěma největšími řetězci – Lidlem a Biedronkou. Souboj odstartovala Biedronka, když svým zákazníkům rozeslala hromadně SMS zprávy, ve kterých porovnávala „své nízké ceny s drahou konkurencí“.

Čas načtení: 2024-04-03 17:05:00

Příběhy z kalendáře: První hovor z mobilního telefonu. Bílá krabička byla velká jako cihla a vážila kilo a čtvrt

První hovor z mobilního telefonu se uskutečnil 3. dubna 1973. Martin Cooper z firmy Motorola si vykračoval ulicemi Manhattanu, držel u ucha krabičku a skrze ni telefonoval. Ve světě mechanicky vytáčených telefonů a telefonních budek to byla věc tak nevídaná, že se kolemjdoucí uctivě rozestupovali. Firma Motorola potřebovala něco, čím by přesvědčila Kongres USA, aby rozhodl o přerozdělení frekvencí v její prospěch. A tak spatřil světlo světa mobilní telefon.

Čas načtení: 2024-04-09 18:00:00

Saharský prach opět nad Českem. Odborníci vysvětlují, co se děje v Africe

Nad Česko opět přivál saharský prach, který tlumí sluneční záření. Tento jev není podle odborníků nic nového, jeho četnost je však dosud nevídaná. Příčinu je podle nich třeba hledat v proměně přírodních procesů.

Čas načtení: 2024-04-19 19:06:49

Hoří! Ale proč? F1 řeší v Číně záhadu „ohnivé“ trávy

Formule 1 se po pěti letech vrátila do Číny a hned v úvodní den zdejší Velké ceny řeší jednu – prozatím nevysvětlenou – záhadu. Trénink i kvalifikaci na sobotní sprint totiž přerušily dva totožné incidenty – hořící tráva podél tratě, což je v F1 nevídaná věc. Mezinárodní automobilová federace FIA zatím marně pátrá, co oheň způsobuje, zvlášť když v Šanghaji od středy přerušovaně ale poměrně vydatně prší.

Čas načtení: 2024-04-19 20:58:00

Chorvatská rallye po 1. dnu: Neuville a Evans remizují na první místě

Nevídaná situace nastala po prvním dnu Chorvatské rallye, která je čtvrtým podnikem mistrovství v automobilových soutěžích. O první místo se shodným časem dělí lídr průběžného pořadí MS Belgičan Thierry Neuville (Hyundai) a jeho největší pronásledovatel v šampionátu Velšan Elfyn Evans (Toyota).

Čas načtení: 2024-04-25 13:13:32

Malé týmy chtějí také body. Formule 1 má být štědřejší a ocenit dvanáctku v cíli

Počet bodovaných pilotů v každé Velké ceně formule 1 se má zvýšit na dvanáct. Důvodem je i nevídaná spolehlivost monopostů.

Čas načtení: 2024-05-06 18:00:01

Případ Studna z majora Zemana byl konečně vyřešen. Vraha neklidného Brůny prozradila sestřenice

Obec Vonoklasy se nachází ve Středočeském kraji nedaleko Prahy. Noc z pondělí na úterý 13. února roku 1967 si tady pamatují všichni do teď. Vesničany probudil křik a nevídaná záře linoucí se od domu Jelínkových. Brzy bylo všem jasné, že dům je v plamenech, a začaly pokusy o uhašení, na místo dorazili hasiči. Poté, co se jim povedlo zkrotit živel, se jim naskytl hrůzný pohled. Ve studni leželo bezvládné tělo otce a v domě byla zavražděná matka Stanislava Jelínka. On se mezi oběťmi ani na děsivém místě činu nenacházel. Našli jej později v sousedních Černošicích, kde seděl v oblečení potřísněném krví a vyčerpaný. Zasahující hasič Jiří Vondráček řekl: „Ten barák byl připravenej na to, aby v něm všechno, co mohlo hořet, bylo na jednom místě, aby nic nezbylo.“  Chtěli emigrovat, místo toho vraždili. Únos letadla z Československa řešil i major Zeman Číst více Otec byl toho rána poněkud neklidný  První verze je ta, kterou předkládá seriál 30 případů majora Zemana ve 26. epizodě s názvem Studna. Jelínkovi se zde jmenují Brůnovi a také obec nese jiné jméno. Čin měl spáchat Brůna starší, dle seriálu zešílel, zabil nejdříve manželku a poté se synem posekali stromky a zapálili dům. Donutil syna, aby se pořezal a skočil do studny, kam následně skočil za ním. V seriálu vznikne ve studni lítý boj a synovi se povede přežít a dostat se ze studně. Se sousedy byli na nože  Forenzní biomechanik Jan Straus však tuto možnost absolutně vyloučil. Jednak by druhá osoba, která by skočila do studny, tu první utopila, jednak byl skutečný Stanislav Jelínek nemocen a měl velmi slabé nohy. Jelínkovi byli se sousedy na nože, a to doslova. Došlo k bitce a pořezání, někteří účastníci museli být odvezeni sanitkou. Ono úterý měl být kvůli této události soud a mohli bychom se tak domnívat, že pan Jelínek starší, který byl tou dobou prokazatelně ve velkém stresu, vyřešil tíživou situaci takto. Příbuzní Jelínkových tvrdí, že by to své manželce nikdy neudělal. Tuto verzi však vylučují další poznatky, ke kterým se postupně dostaneme.  Verze o vrazích z StB Další verzí bylo, že vraždila Státní bezpečnost. S touto teorií přišel sám Jelínek mladší prostřednictvím dokumentaristy Vratislava Horáka, kterému se měl svěřit, že jeho rodiče zabili lidé ze Státní bezpečnosti. Na místě se prý našel také ohořelý průkaz příslušníka StB. Celá akce měla donutit Stanislava Jelínka mladšího ke spolupráci, byl jaderným vědcem, o kterého měla mít zájem i Amerika. Tato verze se však nepotvrdila, žádný z hasičů, kteří byli na místě, průkaz estébáka nenašel. Jelínek ani nebyl takovou kapacitou, jak se později uvádělo. Byl pozván do Sovětského svazu, ale na rozdíl od jiných českých inženýrů, kteří byli pro Sověty cenní a dovezli jim celé rodiny, Jelínek mladší putoval po zkušební době zpět do Československa. Vědcem v Sovětském svazu Je zde ještě jedna věc, která by mohla ukazovat na StB, a to jsou dopisy, které Jelínek posílal ze Sovětského svazu, kde jako své nepřátele označoval konkrétní oblastní oddělení StB, prý mu tam měli dokonce zlomit nos. Z dopisů je patrné, že se chlubil, že má nyní styky s Ždanovem a KGB a proti estébákům je použije. Jeho dopisy jsou psány velice zvláštně, přeskakuje z jednoho tématu k druhému a střídá i styl písma, tu psací, tu zase tiskací. Vše má však háček, podle spisu tehdejší kriminálky StB do vyšetřování nezasahovala. Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní Číst více Mrazivé svědectví sestřenice  Novinář Jaroslav Mareš se o případ aktivně zajímal. Jednou se mu ozvala sestřenice Stanislava Jelínka z otcovy strany Maria Adamová-Vrbová. Dle svých slov nechtěně pomohla vrahovi s přípravou požáru, který měl zakrýt stopy. Vzpomíná, jak v osudné pondělí viděla mladého Jelínka belhat se s kolečkem, na kterém vezl chrastí a dříví. Když to paní Vrbová uviděla, rozhodla se, že mu pomůže. Tady si můžeme povšimnout také zvláštních vztahů v této rodině. Paní Vrbová bratrance pozdravila jak jinak než „ahoj“, na to on jí odvětil, že mu nemá tykat: „…bratranec, nebratranec, mi netykej! A pro tu bandasku si přijď hned, tetu už neuvidíš…“ Měl komplice? Přes zjevnou aroganci zvítězila v paní Vrbové laskavost a ona pomohla svému příbuznému s nakládáním balíků slámy, které svážel k domu. Zbytky těchto stohů byly poté nalezeny na spáleništi. Jelínek svou výpověď změnil dokonce třikrát, kriminalisté nakonec případ uzavřeli a jako vraha označili Jelínka staršího. Současné metody rekonstrukce případu však spolehlivě výpověď Jelínka mladšího vyvracejí. Vyšetřovatel Karel Malý, který měl případ také na starosti, však nikdy verzi Stanislava Jelínka mladšího neuvěřil, ani tomu, že byl ve studni. Naopak podle forenzního biomechanika Strause byl do studny Jelínek starší vhozen. Jeden z nejtajemnějších případů minulého režimu byl rozluštěn. Poslední otázkou je, zda se na činu podílel ještě někdo další, to už se ale asi nedozvíme.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny