Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-24 14:13:00

Předseda UEFA Čeferin slíbil po povodních finanční pomoc českému fotbalu

Praha - Předseda Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) Aleksander Čeferin slíbil finanční pomoc českému fotbalu po povodních. Slovinský funkcionář před dnešním zasedáním výkonného výboru v Praze...

Čas načtení: 2026-02-12 16:51:36

UEFA návrat ruských týmů zatím neplánuje

Evropská fotbalová unie (UEFA) zatím neplánuje návrat ruských týmů do svých soutěží, přestože ho předseda Mezinárodní fotbalové federace (FIFA) Gianni Infantino zkraje února podpořil. Postoj UEFA se podle jejího šéfa Aleksandera Čeferina nezměnil. Slovinský funkcionář to řekl na čtvrtečním kongresu v Bruselu.

Čas načtení: 2026-04-24 11:23:43

Výklad pravidel a VAR? Sám už tomu nerozumím, říká šéf UEFA

Prezident UEFA Aleksander Čeferin kritizoval nekonzistentní verdikty od zavedení systému videoasistentů rozhodčího (VAR). První muž evropského fotbalu už přestává rozumět pravidlům. Slovinský funkcionář to řekl ve čtvrtek na konferenci „The Forum“ v Madridu, kterou pořádá Apollo Sports Capital, nový majoritní akcionář Atlética Madrid.

Čas načtení: 2026-06-08 17:31:25

Česko má znovu hostit hokejové MS. Termín odhalil slovinský funkcionář

Když bylo naposledy hokejové mistrovství světa v České republice, slavil národní tým po 14 letech zlato. Dosud ale nebylo jasné, kdy přesně se Česku šampionát opět vrátí. To nyní v rozhovoru poodhalil trochu překvapivě slovinský hokejový funkcionář. Jeho země totiž společně s Maďarskem také usiluje o pořadatelství, které by prý mělo následovat hned po tom českém.

Čas načtení: 2019-09-14 09:03:28

Stávající legislativa je na Babiše krátká, je třeba změnit neúčinný zákon o konfliktu zájmů

Teoreticky, podle platných českých zákonů nemůže být dodavatelem státu žádná firma patřící členovi vlády. Firma člena vlády ani nesmí pobírat dotace. Je naprosto evidentní, že tento zákon je masivně porušován Babišovým holdingem Agrofert. Právně je však vše v pořádku, protože stávající legislativa je na Babiše krátká. Proto je třeba ji změnit. Správa státních hmotných rezerv platí ročně Agrofertu za uskladnění sušeného mléka, obilí a mraženého masa 160 milionů korun. Stamilionové příjmy má Agrofert i od Lesů ČR. Od února 2017, kdy vstoupil v platnost zákon o střetu zájmů, zde realizoval Agrofert zakázky v objemu 2,2 miliardy korun. Největším dodavatelem je však dceřiná firma Agrofertu společnost Preol, která do státního Čepra dodává biopaliva, jejichž masivní povinné přimíchávání si Andrej Babiš před lety proloboval a které nechce opustit, i když to již pravidla EU umožňují a i když je zřejmé, že biopaliva životnímu prostředí škodí. Preol tak od roku 2017 do června 2019 dodal Čepru biopaliva za více než pět miliard korun. Zakázky za další desítky milionů pak získala ještě jedna firma z Agrofertu, a to Primagra. Přitom zákon o střetu zájmu č. 159/2006 Sb. v § 4b uvádí: „Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) ( člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlád) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.“ Obdobné je to s dotacemi: „Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“ I toto ustanovení zákona je masivně porušováno, a tak Agrofert získal v roce 2018 na dotacích téměř 1,8 miliardy korun, tedy jen o 165 milionů méně než v roce 2017. Státní podnik Čepro si nechal v létě 2019 zpracovat právní analýzu z obavy, že výše uvedený zákon o střetu zájmů porušuje. „Z dokumentů, které má společnost Čepro k dispozici, v současné době nelze dovodit oprávnění ani povinnost vylučovat společnosti z koncernu Agrofert ze zadávacího řízení na veřejné zakázky z důvodů dle ustanovení zákona o střetu zájmů,“ stojí v ní. Klíčový argument, o který se právníci opírají, vyplývá ze samé podstaty svěřenského fondu. Ten totiž nemá právní osobnost (není fyzickou ani právnickou osobou), a tudíž nenaplňuje primární právní definici ovládané osoby. Dle zákona o obchodních korporacích takovou ovládanou osobou může být jen obchodní korporace, typicky třeba akciová společnost či společnost s ručením omezeným. Vznikem svěřenského fondu vzniká dle českého práva oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, jehož správy se ujme svěřenský správce. Jedná se tak o autonomní majetek, který není předmětem vlastnictví konkrétní právnické nebo fyzické osoby. Svěřenské fondy nemají právní subjektivitu, nejsou osobou ve smyslu práva, a nejsou proto způsobilé k tomu být ovládány. „Vložením akcií společnosti Agrofert do svěřenských fondů došlo k převodu jejich vlastnictví z dispozice jediného akcionáře, Ing. Andreje Babiše, do dispozice dvou samostatných svěřenských fondů. S ohledem na to lze konstatovat, že žádný veřejný funkcionář nevlastní jakýkoliv podíl ve společnosti Agrofert ani ve společnostech do něj náležejících,“ uvádí analýza zpracovaná na základě požadavku společnosti Čepro. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Pouhým právnickým trikem, přilepením cedule „svěřenecké fondy“, se tak stalo, že Agrofert tedy legislativně nikomu nepatří. A když nikomu nepatří, nemůže tedy patřit ani někomu, kdo je členem vlády a konfliktu zájmů. To je podobné jako přijmout zákon, který říká, že nosnost silničních mostů lze překročit libovolně těžkým vozidlem, pokud na něm bude alespoň 75 cm dlouhý nápis „Agrofert“. Z právní analýzy také vyplývá, že jakékoliv závěry o evidentním konfliktu zájmů Andreje Babiše, které učiní Evropská komise, budou závazné jen pro ČR jakožto členský stát EU, nikoliv přímo pro jednotlivé subjekty, jako je Čepro. Jsou jen dvě cesty, jak zabránit tomu, aby si opravdu bohatý bezskrupulózní politik dále ochočoval velkou část státu. Tou první je možnost vylučovat politiky vlastněné firmy ze zadávacích řízení na základě precedentního rozsudku některého z obecných soudů České republiky. Rozsudek takového soudu by musel rozhodnout o tom, že ovládající osobou společnosti Agrofert je veřejný funkcionář. Vydání takového rozsudku je však krajně nepravděpodobné, protože žalobcem by patrně musel být někdo spojený se státem. Ten však ovládá právě Andrej Babiš. Druhou cestou je změna legislativy. Autor je zakladatel a ředitel Kverulant.org, o.p.s.

Čas načtení: 2020-01-31 15:01:12

Kverulant.org vyzval vládu k odvolání předsedkyně Českého telekomunikačního úřadu

V lednu 2020 jmenovaná předsedkyně Českého telekomunikačního úřadu Hana Továrková je v učebnicovém a nezákonném konflikt zájmů, protože podniká v devíti firmách. Kverulant.org vyzval vládu k jejímu okamžitému odvolání ze všech funkcí.  Český telekomunikační úřad (ČTÚ) má na starosti záležitosti týkající se mobilních telefonů, operátorů, radiových a televizních frekvencí a mnoha oblastí IT. Je jakýmsi státním dozorem nad telekomunikačním provozem od rozhlasu po drátě po rychlé mobilní sítě. Zaměstnává stovky lidí a rozhoduje o miliardách. V jeho čele stojí Rada ČTÚ, jejíž členové jsou ze zákona veřejnými funkcionáři. Veřejný funkcionář je zpravidla osobou, která je námi, daňovými poplatníky, dosti slušně placena. Průměrný člen Rady ČTÚ měsíčně dostává více než 100 tisíc hrubého, předseda přibližně 150 tisíc hrubého. To je dost peněz, za které veřejnost očekává, že dotyčný bude kopat za nás, a nikoliv za zájmy svých firem. Být v jakékoliv soukromé firmě má veřejný funkcionář dokonce výslovně zakázáno. Hana Továrková byla do funkce členky Rady ČTÚ jmenována vládou v listopadu 2019. Podle zákona měla 30 dnů na to, aby přestala být činná hned v devíti soukromých společnostech. To se však ani na konci ledna 2020 nestalo, přesto byla 27. ledna jmenována předsedkyní ČTÚ. Všechny firmy, ve kterých se Továrková angažovala, získaly od státu od 2016 celkem 67 smluv v celkové výši jedné miliardy korun. Kverulant vyzval dopisem vládu, aby Hanu Továrkovou z funkce odvolala. Vláda postoupila tuto výzvu ministerstvu průmyslu a obchodu.  Kverulant.org se konfliktem zájmů členů rady ČTÚ zabývá již potřetí. Nejprve v kauze Jak je důležité nemít Filipa šlo o to, že se Ondřej Filip stal v červenci 2013 členem rady Českého telekomunikačního úřadu, ale zároveň nepřestal být výkonným ředitelem konsorcia soukromých firem. Ondřej Filip byl tak v učebnicovém konfliktu zájmů, a proto byl cílem Kverulanta jeho odchod z rady ČTÚ. Toho se v září 2014 podařilo dosáhnout. Podruhé se tímto problémem zabýval, když se v červnu 2015 stal členem rady ČTÚ Jiří Peterka. Přesto byl i on dále členem konsorcia soukromých firem. Z této pozice odstoupil, teprve když Kverulant veřejně upozornil na jeho konflikt zájmů.   Autor je ředitel a zakladatel Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-12-11 16:49:00

Agrofert neměl dostávat státní zakázky v době Babišovy vlády, potvrdil soud

Společnosti z holdingu Agrofert neměly během předchozí vlády Andreje Babiše (ANO) dostávat státní zakázky. Vychází to z rozsudku, který ve čtvrtek zveřejnil Nejvyšší správní soud (NSS). Potvrdil tím předchozí rozhodnutí Městského soudu v Praze. „Ustanovení zakazuje zadavateli zadat veřejnou zakázku malého rozsahu osobě, ve které vlastní 25 % podíl účasti společníka v obchodní společnosti buď přímo veřejný funkcionář, nebo osoba, kterou veřejný funkcionář ovládá. Smyslem je, aby taková osoba nezískávala ani zakázky malého rozsahu, což je odůvodněno jejím napojením na veřejného funkcionáře,“ tvrdí (NSS).

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50

Co nedořekl Pavel Zeman

Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53

Zemřela herečka Jitka Pelikánová. Pro Itálii a západní společnost vůbec má Pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, říkala

Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.   Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.   Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace.  Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.   Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.   Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.   Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.   Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.   Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.   Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 14:28:08

Odsúdený Vorobjov sa znova postaví pred súd, pojednávanie sa bude týkať trestného činu prijímania úplatku

27.2.2024 (SITA.sk) - Odsúdený bývalý policajný funkcionár Pavol Vorobjov sa má znovu postaviť pred súd. Ako vyplýva z rozpisu pojednávaní Špecializovaného.....

Čas načtení: 2024-02-27 17:25:17

Ve fotbalové Slavii nadobro skončil Syrovátka, Tykač je předsedou dozorčí rady

Ve fotbalové Slavii definitivně skončil funkcionář Tomáš Syrovátka. Nová dozorčí rada ho na prvním zasedání po změně majitele a příchodu Pavla Tykače do pražského klubu odvolala spolu se zástupcem předchozích čínských vlastníků a na jejich místo jmenovala Kateřinu Vavrlovou a Marka Beitla. Tykač se stal předsedou dozorčí rady, informovala Slavia na svém webu po dnešní valné hromadě.

Čas načtení: 2024-02-28 15:15:00

Šéf Vítkovic o nové hale v Ostravě: Nastal zlomový moment. Proč menší kapacita?

/ROZHOVOR/ Nadšení! To bylo vidět ve středu dopoledne patrné z jindy kamenného výrazu Aleše Pavlíka. Když město Ostrava ústy primátora Jana Dohnala představilo v tiskovém středisku Ostravar Arény svůj plán na stavbu nové multifunkční arény pro ledové sporty, majitel hokejových Vítkovic a viceprezident Českého svazu ledního hokeje se rozzářil. A rozmluvil. „Je to správný krok,“ řekl mimo jiné zkušený funkcionář.

Čas načtení: 2024-02-29 09:01:00

Policie přivedla k vazebnímu zasedání šéfa tenisového svazu Kaderku

Praha - Obviněný prezident Českého tenisového svazu (ČTS) Ivo Kaderka dorazil v doprovodu policie k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který dnes rozhodne o návrhu na vazbu. Sportovní funkcionář si kryl...

Čas načtení: 2024-02-29 09:01:00

Policie přivedla k vazebnímu zasedání šéfa tenisového svazu Kaderku

Praha - Obviněný prezident Českého tenisového svazu (ČTS) Ivo Kaderka dorazil v doprovodu policie k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který dnes rozhodne o návrhu na vazbu. Sportovní funkcionář si kryl...

Čas načtení: 2024-02-29 16:20:00

Kaderku doprovodila policie k soudu. Rozhoduje se o vazbě pro šéfa tenisového svazu

Obviněný prezident Českého tenisového svazu (ČTS) Ivo Kaderka dorazil v doprovodu policie k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který ve čtvrtek rozhodne o návrhu na vazbu. Sportovní funkcionář si kryl obličej kapucí, na dotazy novinářů neodpovídal. Policie ho viní z dotačního podvodu a ze zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, za což mu v případě prokázání viny hrozí až desetileté vězení.

Čas načtení: 2024-02-29 15:53:00

Soud poslal Flégla do vazby kvůli kauze dotací. Šéf Kaderka čeká na verdikt

Obviněný prezident Českého tenisového svazu (ČTS) Ivo Kaderka dorazil v doprovodu policie k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který rozhodne o návrhu na vazbu. Sportovní funkcionář si kryl obličej kapucí, na dotazy novinářů neodpovídal. Policie ho viní z dotačního podvodu a ze zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, za což mu v případě prokázání viny hrozí až desetileté vězení.

Čas načtení: 2024-03-04 18:12:31

Kaderku střídá Palermo. Další komentář by byl nevhodný, uvedla tenisová federace

Český funkcionář byl v čele Tennis Europe od roku 2020, o rok později post obhájil. Mandát by mu měl vypršet letos.

Čas načtení: 2024-03-05 13:45:20

Policisté stíhají fotbalisty za krácení daní, skupinu údajně řídil Káník z kauzy Berbr

Jihočeští kriminalisté stíhají pět lidí za to, že krátili daně z přidané hodnoty a způsobili škodu za téměř 12 milionů korun. Podle informací Novinek jsou policisté přesvědčeni, že skupinu řídil bývalý fotbalista a funkcionář Michal Káník ze Strakonic. Ten přitom figuruje jako obžalovaný v korupční kauze s Romanem Berbrem. Stíhaný je i trenér Kamil Tobiáš.

Čas načtení: 2024-03-05 16:32:00

Vrátil Slavii jméno, nebál se režimu. Zemřel bývalý funkcionář Jiří Vrba

V padesátých letech ještě pracoval v pražském Dynamu. Že neznáte? Tak se v dobách tvrdých politických procesů jmenovala dnešní fotbalová Slavia. Za návrat tradičního jména vděčí vršovický klub kromě jiných také jemu. Ve věku třiadevadesáti let v úterý zemřel bývalý funkcionář Jiří Vrba.

Čas načtení: 2024-03-05 16:32:00

Vrátil Slavii jméno, nebál se režimu. Zemřel bývalý funkcionář Jiří Vrba

V padesátých letech ještě pracoval v pražském Dynamu. Že neznáte? Tak se v dobách tvrdých politických procesů jmenovala dnešní fotbalová Slavia. Za návrat tradičního jména vděčí vršovický klub kromě jiných také jemu. Ve věku třiadevadesáti let v úterý zemřel bývalý funkcionář Jiří Vrba.

Čas načtení: 2024-03-07 12:11:23

Itálií hýbe skandál. Šéf fotbalové asociace Gravina je vyšetřován

Předseda italské fotbalové federace Gabriele Gravina čelí vyšetřování kvůli údajné zpronevěře a praní špinavých peněz v souvislosti s prodejem televizních práv. Funkcionář, jenž na schůzce se zástupci prokuratury v Římě odmítl jakékoliv pochybení, je obviněn z nezákonného použití peněz z dražby televizních práv v roce 2018, kdy vedl třetí ligu.

Čas načtení: 2024-03-13 12:17:53

Kaderka bude odvolán. Tenis si zvolí nového prezidenta

Po šestadvaceti letech skončí vláda Ivo Kaderky nad českým tenisem. Šedesátiletý sportovní funkcionář a prezident ČTS je obviněn z dotačního podvodu a v současné době pobývá ve vazbě. Jan Stočes, jenž byl pověřen řízením svazu, na pondělí inicioval jednání výkonného výboru, který má svolat mimořádnou valnou hromadu.

Čas načtení: 2024-03-14 10:04:00

„Jménem zákona, natáhni nohy.” Opilý policista surově napadl ženu na Smíchově. Případ řeší GIBS

Opilý policista surově napadl dívku před pražským klubem v Nádražní ulici. K potyčce se připojila i jeho přítelkyně, také policistka, informoval server Blesk.cz, který zveřejnil záznam z incidentu. Případem se zabývá Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) a služební funkcionář, potvrdil redakci Echo24 policejní mluvčí Jan Daněk.