Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2015-12-01 05:00:00

Petr Pedro: Jsem tak trošku přerostlý dítě, natáčím a komentuji herní videa

Populární YouTuber, spoluautor knihy Já, Jůtuber a také hudebník Petr Pedro, který provozuje především herní kanál PedrosGame, odpovídal na otázky v rozhovoru zaměřeném na českou YouTube scénu a dění okolo ní. Hráčům a pravidelným divákům české YouTube scény Tě představovat nemusím. Jak by ses ale ...

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-04 06:25:00

PODCAST: Dějiny temné i tajemné. Kadaňský masakr

Při vzepjaté davové vášni stačí někdy maličkost, aby události přerostly v tragédii. Kadaňský masakr z 4. března 1919 začal potyčkou o to, zda na místní radnici bude viset prapor československý, nebo německý. Skončil kulometnou dávkou, jež si vyžádala 25 lidských životů. Ten den se střílelo i v dalších městech, v Kadani ale byly následky jednoznačně nejhorší.

Čas načtení: 2024-03-13 22:30:00

22:30 Chyťte doktora

Tatiana Vilhelmová a Michal Malátný v komedii o doktorovi, kterému ženy prostě přerostly přes hlavu. Koprodukční snímek ČT (2007). Dále hrají: I. Janžurová, V. Javorský, Z. Stivínová, N. Drabiščáková, L. Sobota, K. Hádek, K. Janák, K. Nováková, P. Weiss, P. Landovský a další. Kamera A. Chundela. Scénář a režie M. Dolenský

Čas načtení: 2024-03-21 06:00:00

Za volantem Hyundai Ioniq 5 N: Elektrický hot hatch. Konečně!

Elektromobilů s ohromujícími časy zrychlení na stovku je dnes třináct do tuctu, ale nabídnout skutečnou řidičskou zábavu ve stylu hot hatchů nedokázal dosud žádný. Automobilce Hyundai se povedlo postavit auto, které je sice pořád hrozně velké a těžké, ale za (přerostlý) hot hatch se ho po zkoušce na závodním okruhu i okreskách ani trochu nezdráhám označit.

Čas načtení: 2024-03-22 19:00:00

Drsné snímky z Haiti: Násilí gangů se přelévá i do dosud poklidných míst

Nepokoje, které ostrovní stát sužují už řadu let, přerostly v krvavé boje koncem února. A ani po politických ústupcích, které gangy požadovaly, násilí neubývá.

Čas načtení: 2024-03-28 16:50:00

Přelepené hvězdy, „odplata“ za srpen 68 a vzedmutí národní hrdosti. Před 55 lety hokejisté slavně porazili Sověty

Česká hokejová a celkově sportovní historie moc slavnějších duelů nepamatuje. Sedm měsíců po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se národní hokejový tým na mistrovství světa ve Švédsku, které se ale mělo původně konat v Praze, v březnu 1969 dvakrát střetl s výběrem Sovětského svazu. Dva vítězné zápasy v rozmezí jednoho týdne před 55 lety dalece přerostly hokejové mantinely a Čechoslovákům alespoň na chvíli vrátily národní hrdost v době začínající normalizace.

Čas načtení: 2024-04-16 08:51:12

Oblečení, které by ženy po šedesátce měly vyhodit ze svého šatníku. Toto z vás dělá starou bábu!

Je vám 60 let a říkáte si: „Co se stane?“. Přemýšlíte. Na jednu stranu nechcete vypadat příliš staře, ale také nechcete vypadat jako přerostlý teenager. Zároveň možná chcete skrýt své nedostatky nebo naopak s dobrým vkusem zdůraznit to, co máte. Co by ve vašem šatníku nemělo chybět? Dortové svíčky se neodpouštějí, ale to, že máte […]

Čas načtení: 2024-05-03 09:43:00

První jaro v nové aréně. Nejistotu odvál dobrý finiš, Hradec kouká po Evropě

Ještě první letošní výsledky vzbuzovaly mírnou nejistotu. Ta byla způsobena obavami: Co kdyby v sezoně, kdy hradecký fotbalový klub s novou arénou měl vstát jako bájný Fénix, přišly starosti se záchranou? A nedejbože kdyby dokonce přerostly v pád?

Čas načtení: 2024-05-03 09:43:00

První jaro v nové aréně. Nejistotu odvál dobrý finiš, Hradec kouká po Evropě

Ještě první letošní výsledky vzbuzovaly mírnou nejistotu. Ta byla způsobena obavami: Co kdyby v sezoně, kdy hradecký fotbalový klub s novou arénou měl vstát jako bájný Fénix, přišly starosti se záchranou? A nedejbože kdyby dokonce přerostly v pád?

Čas načtení: 2024-05-17 21:00:00

Nenávist, 35 let poté. Pravda a láska musí zvítězit nad Facebookem a alternativními servery

Pokud si pamatujete, že jste byli v roce 1989 u toho, jak na jedné z protirežimních demonstrací na Václavském náměstí zvolal Václav Havel z balkonu Melantrichu větu „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“, tak už máte svá nejlepší léta za sebou a nejspíš i vaše děti vás už přerostly. Tak je to dávno.

Čas načtení: 2024-05-20 05:00:00

Akvizice muničky Sellier & Bellot nám zvýší tržby o polovinu, říká šéf zbrojovky Colt CZ

Dokončením akvizice vlašimského výrobce munice Sellier & Bellot s globální působností naplnila Colt CZ Group svůj záměr více směřovat na trh s malorážovým střelivem. Říká to šéf představenstva skupiny Jan Drahota. „Máme ambici vytvořit takové spojení pistolí, samopalů a pušek se střelivem, aby zákazníci vyžadovali obě komodity zároveň,“ vysvětluje. Z jeho dalších slov je patrné, že Colt CZ přestal usilovat o ovládnutí obřího výrobce nábojů, který je součástí amerického koncernu Vista Outdoor. Konkurenční střety s Czechoslovak Group ve Spojených státech i jinde ve světě považuje Drahota za přirozené, protože obě největší české zbrojařské formace už tuzemský trh přerostly.

Čas načtení: 2024-05-28 20:30:00

Apple brzy přinese největší změnu v používání iPadů. A nejde tu o hardware ani software 

Apple sice má za sebou představení nových iPadů Air a iPadů Pro, příští generace by ale mohly vypadat jinak. Tedy ne úplně jinak, ale mohly by být prezentovány jiným způsobem, než je tomu prakticky už od prvního iPadu, který představil Steve Jobs v roce 2010.  První iPad byl vlastně jen přerostlý iPhone a s tlačítkem plochy. Jeho orientace tedy dávala tak nějak smysl. Jenže s postupem let […]

Čas načtení: 2024-06-03 09:50:00

Červené karty, nadávky, strkanice... Jako v nějakém MMA, mrzelo Bielana

Že budou v baráži o FORTUNA:LIGU emoce, se dalo čekat. Mezi Karvinou a Vyškovem (1:0, 1:0) to ale v odvetě jiskřilo až moc. Padly dvě červené karty, mezi střídačkami létaly nadávky, karvinský sportovní ředitel (a papírový trenér) Lubomír Vlk málem chytal vyškovského trenéra Jana Kameníka pod krkem a k vidění byly i dvě hromadné strkanice, které takřka přerostly do rvaček. „Jako bychom byli v nějakém MMA,“ štvalo karvinského trenéra Marka Bielana.

Čas načtení: 2024-06-25 05:00:00

Rok od pochodu Prigožina na Moskvu: Wagnerovci slouží Putinovu Rusku dál. Bez šéfa a rozdělení

Žoldnéři tzv. Wagnerovy skupiny sehráli významnou roli v Putinově invazi na Ukrajinu, neshody jejího šéfa Jevgenije Prigožina s armádním velením však přerostly přes únosnou mez a před rokem oligarcha zavelel vytáhnout na Moskvu. Z puče nakonec sešlo, Prigožin o dva měsíce později podezřele zemřel v letadle spolu s řadou svých žoldáckých velitelů. Moskva se ovšem s těmi zbývajícími dokázala domluvit, zbytky Wagnerovy skupiny tak dál působí v rámci jiných jednotek v Rusku a okolí i v Africe.

Čas načtení: 2024-07-19 09:58:39

Kam na nejlepší burger v Praze? Těchto dvacet podniků lidé hodnotí nejlépe

Hamburgery dávno přerostly hranice obyčejného fastfoodu. Aktuálně.cz přináší výběr dvaceti nejlepších "burgráren" v metropoli.

Čas načtení: 2024-08-05 08:53:56

Masové protesty v Bangladéši utápějí v krvi, v neděli bylo zabito 90 lidí

Nejméně devadesát lidí bylo zabito při sílících protivládních protestech, které přerostly ve volání po demisi dlouholeté premiérky Šajch Hasíny Vadžídové. Studentské protesty původně propukly kvůli kvótám, kdy část míst státních zaměstnanců měla být vyhrazena pro děti z rodin bojujících za samostatnost Bangladéše ve válce s Pákistánem v roce 1971.

Čas načtení: 2024-08-14 09:41:06

Když odešli z domu, Emilčin pláč ustál. Následky byly smrtelné

Matka se rozhodla pro zábavu, dceru nechala napospas osudu Klaudia G., mladá žena ze Siedlce, před třemi lety porodila svou dceru Emilku, ale místo mateřství se rozhodla pro jiný životní styl. Od samého začátku byl Emilčin život poznamenán zanedbáváním a utrpením. Nejprve se musela vyrovnávat s matčinou lhostejností a nedostatkem péče, které postupně přerostly v […]