Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-12 09:27:07

Jazzové nádvoří propojí Prahu, Brno i Linec. Festival představí budoucnost středoevropského jazzu

Jedenáctý ročník festivalu Jazzové nádvoří přivede na dvě open-air scény desítky studentů, pedagogů i hostů z Česka, Slovenska a Rakouska. Vedle tradiční spolupráce JAMU a HAMU se letos poprvé připojuje také Anton Bruckner Privatuniversität v Linci. Festival proběhne 16. června v Praze a 17. června v Brně. Jedenáctý ročník festivalu Jazzové nádvoří znovu představí mladé talenty i zkušené osobnosti středoevropské jazzové scény. Vedle tradiční spolupráce brněnské JAMU a pražské HAMU se letos do festivalu poprvé zapojí také Anton Bruckner Privatuniversität […] Zobrazit celý článek Jazzové nádvoří propojí Prahu, Brno i Linec. Festival představí budoucnost středoevropského jazzu

Čas načtení: 2025-06-09 13:14:57

iOS 26 livestream

Dlouho očekávaná událost je konečně tady! Apple dnes od 19:00 středoevropského času (10:00 PT) oficiálně spouští WWDC 2025 a jako každý rok začíná celosvětově sledovanou úvodní keynote, během které představí novinky v čele s iOS 26. Apple tradičně vysílá keynote živě na YouTube a také na Apple.com. Ať už sledujete z Česka, Slovenska, USA nebo odkudkoli ze světa, buďte u toho s námi! iOS 26 livestream Co Apple dnes představí? iOS 26 iPadOS 26 […]

Čas načtení: 2019-11-29 14:18:14

Vánoční Anežský klášter představí sochy madon

V Anežském klášteře v Praze se na svátek sv. Mikuláše otevře výstava Krásné madony. Výstava představí krásnoslohé salcburské sochy z litého kamene, pozoruhodný fenomén středoevropského sochařství z doby kolem roku 1400. Podařilo se shromáždit na dvě desítky stěžejních děl salcburského krásného slohu, v Česku je takto početný soubor děl z litého kamene vystaven vůbec poprvé. „Kolem roku 1400 se v celé Evropě těšilo mimořádné oblibě specifické zobrazení Matky Boží s dítětem – Krásné madony. Panna Marie držící v náručí nahé děcko byla zobrazena v ladném esovitém pohybu, zachycení její nápadné fyzické krásy symbolizovalo její krásu duchovní. Líbeznost celku dotvářelo zpracování bohatě řaseného Mariina šatu. U zrodu pojmu ‚krásný sloh‘ stály půvab a krása, chápané však ve středověku také jako symbolické hodnoty teologických významů,“ uváděj kurátoři výstavy Štěpánka Chlumská a Marius Winzeler. Výstava pořádaná v prostorách sbírkové expozice, kde je vystavena řada stěžejních děl českého krásného slohu z období vlády Václava IV., nabízí mimořádnou možnost srovnání charakteru výtvarné produkce v obou význačných center krásného slohu – Prahy a Salcburku. Patrné slohové rozdíly však nesouvisí pouze s užitím odlišného materiálu. „Zatímco v Praze sochaři nejčastěji užívali přírodní materiál – opuku, v Salcburku museli z nedostatku vhodného kamene pro sochařskou práci volit jeho náhražku. Z tamějšího drceného vápence s dalšími příměsemi se tak začala vyrábět náhražka – litý kámen,“ vysvětlují kurátoři.  Ve velkém množství pak v Salcburku vznikaly z umělého litého kamene Krásné madony, piety a světci. Jejich tvůrci často vycházeli z pražských typů a vzorů a zhotovili dnes velice rozptýlenou skupinu vysoce kvalitních děl. Díky mimořádným zápůjčkám bude na výstavě možné vidět a studovat nejen díla spřízněná mariánským typem, ale také díla propojená jedním autorským okruhem. Stěžejní dílo galerijních sbírek Madonu z Hallstattu (Salcburk, kolem 1400) tak budou moci návštěvníci porovnávat například s Madonou z Bad Aussee (Salcburk, kolem 1405), zapůjčenou farností ve Štýrsku. Zapůjčena byla díla z rakouských farností, muzeí a galerií, mezi zapůjčiteli nechybí ale ani další evropská muzea a galerie, jako jsou Musée du Louvre v Paříži, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově, Städtische Galerie Liebieghaus ve Frankfurtu nad Mohanem či Tiroler Landesmuseum Ferdinandeum v Innsbrucku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 13:49:09

Škoda Auto představí na výroční tiskové konferenci hospodářské výsledky a poodhalí nový elektromobil

Škoda Auto bude letošní výroční tiskovou konferenci vysílat online v pátek 15. března v 10:00 středoevropského času. Přímý přenos bude přístupný na stránce Škoda Storyboard a na oficiálních profilech společnosti na sociálních sítích. Automobilka představí klíčové finanční ukazatele za rok 2023 a poskytne výhled na další vývoj a strategické plány. Škoda... ...

Čas načtení: 2024-03-13 09:01:00

Již v pátek: Škoda Auto na výroční tiskové konferenci poodhalí nový elektromobil

Již tento pátek v 10:00 středoevropského času oznámí Škoda Auto během živého přenosu finanční výsledky za rok 2023 a představí výhled do budoucnosti i své strategické plány. Automobilka navíc poprvé poodhalí designovou studii, která naznačuje podobu nového plně elektrického modelu Škoda. První skici interiéru vozu jsou už nyní dostupné na Škoda Storyboard a na profilech společnosti na sociálních sítích

Čas načtení: 2024-03-14 10:54:09

Již v pátek: Škoda Auto na výroční tiskové konferenci poodhalí nový elektromobil

Již tento pátek v 10:00 středoevropského času oznámí Škoda Auto během živého přenosu finanční výsledky za rok 2023 a představí výhled do budoucnosti i své strategické plány. Automobilka navíc poprvé poodhalí designovou studii, která naznačuje podobu nového plně elektrického modelu Škoda. První skici interiéru vozu jsou už nyní dostupné na Škoda Storyboard a na... ...

Čas načtení: 2024-03-24 17:41:30

TENIS ONLINE: Lehečka vstupuje do turnaje v Miami, Macháč vyzve bývalou světovou jedničku

Trojice českých tenistů se představí během nedělního programu turnaje v Miami. Do prestižního podniku vstupuje Jiří Lehečka, který ve druhém kole od 17:00 vyzve Australana Alexeie Popyrina. Po senzačním skalpu světové šestky Andreje Rubljova nastoupí od 19:00 ve třetím kole Tomáš Macháč proti bývalé světové jedničce Andymu Murraymu z Velké Británie. Oba zápasy můžete sledovat v podrobných online reportážích na Sport.cz. Kolem půlnoci středoevropského času nastoupí ještě Linda Nosková, soupeřkou jí bude jednička žebříčku Polka Iga Šwiateková.

Čas načtení: 2024-09-05 07:02:00

V pondělí večer přijdou nové iPhony. Můžete se těšit na tyto novinky

Apple už v pondělí devátého září večer středoevropského času představí novou řadu iPhonů 16. Očekávají se i nové hodinky a další produkty této americké značky. Přestože tentokrát nedojde na přelomové změny, tak bude inovací dost. Přinášíme vám všechny očekávané novinky.

Čas načtení: 2024-11-30 18:00:00

NHL ONLINE: Rangers hrají proti Montrealu, před půlnocí v akci i Nečas

Dvanáct zápasů nabízí NHL v sobotu večer a v noci na neděli. Už od 19 hodin začíná v Madison Square Garden duel mezi New York Rangers a Montrealem. O tři hodiny později jde do akce také nejproduktivnější hráč ligy Martin Nečas, jehož Carolina se představí na ledě Floridy. Další desítka utkání startuje po půlnoci středoevropského času. ONLINE přenosy ze všech zápasů můžete sledovat na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2024-11-30 22:30:00

NHL ONLINE: Florida - Carolina, hraje Nečas. V noci deset zápasů

Dvanáct zápasů nabízí NHL v sobotu večer a v noci na neděli. New York Rangers si ve večerním utkání poradili s Montrealem 4:3. Od 22 hodin jde do akce také nejproduktivnější hráč ligy Martin Nečas, jehož Carolina se představí na ledě Floridy. Další desítka utkání startuje po půlnoci středoevropského času. ONLINE přenosy ze všech zápasů můžete sledovat na webu iSport.cz.

Čas načtení: 2025-04-30 11:18:33

Elita středoevropského supermota otevřela sezonu v Greinbachu

Poslední dubnový víkend se znovu rozjel kolotoč republikového mistrovství OPEN MČR Supermoto a opět nebyla nouze o perfektní souboje na mezinárodní úrovni – podnik se [...]

Čas načtení: 2026-06-12 09:27:07

Jazzové nádvoří propojí Prahu, Brno i Linec. Festival představí budoucnost středoevropského jazzu

Jedenáctý ročník festivalu Jazzové nádvoří přivede na dvě open-air scény desítky studentů, pedagogů i hostů z Česka, Slovenska a Rakouska. Vedle tradiční spolupráce JAMU a HAMU se letos poprvé připojuje také Anton Bruckner Privatuniversität v Linci. Festival proběhne 16. června v Praze a 17. června v Brně. Jedenáctý ročník festivalu Jazzové nádvoří znovu představí mladé talenty i zkušené osobnosti středoevropské jazzové scény. Vedle tradiční spolupráce brněnské JAMU a pražské HAMU se letos do festivalu poprvé zapojí také Anton Bruckner Privatuniversität […] Zobrazit celý článek Jazzové nádvoří propojí Prahu, Brno i Linec. Festival představí budoucnost středoevropského jazzu

Čas načtení: 2020-09-22 10:46:56

Milan Kundera obdržel Cenu Franze Kafky

Mezinárodní literární Cenu Franze Kafky, jejímž zřizovatelem je Společnost Franze Kafky v Praze, pro letošní rok získal český spisovatel Milan Kundera. Na oznámení o udělení Ceny Franze Kafky odpověděl pořadatelům Milan Kundera telefonicky z Paříže, že se cenou cítí poctěn zvláště tím, že jde o cenu „Kafkovu“, cenu „od kolegy spisovatele", spisovatele jemu nad jiné blízkého. Mezinárodní porota, složená z porotců ze šesti zemí, která rozhodovala mezi třemi nominovanými kandidáty, ocenila Kunderovu celoživotní tvorbu, která dnes „představuje nejen mimořádný přínos české kultuře, z jejíhož ducha přiznaně vyšla, ale i nepřehlédnutelný ohlas v kultuře evropské a světové, do kterých se dosud zapsala překlady ve více než čtyřiceti jazycích.“ Milan Kundera se tak přiřadil k řadě významných nositelů Ceny Franze Kafky, jakými se v minulých letech stali například Philip Roth, Amos Oz, Haruki Murakami, Margaret Atwood, Claudio Magris ale také Harold Pinter, Elfriede Jelinek či Peter Handke, kteří Cenu Franze Kafky získali dříve než Nobelovu cenu za literaturu. Nakladatelství Atlantis od roku 1991 vydalo sedmnáct svazků Kunderova díla, naposledy první český překlad Kunderova francouzsky psaného románu Slavnost bezvýznamnosti v překladu Anny Kareninové. Ve stejné době dostává konkrétní podobu rozhodnutí manželů Kunderových darovat Moravské zemské knihovně rozsáhlou rodinnou knihovnu, obsahující mimo jiné všechna česká i zahraniční vydání Kunderových prací a také rozsáhlý autorský archiv. Tyto knižní i archivní dokumenty budou pro veřejnost zpřístupněny elektronicky. „Ocenění Milana Kundery v letošním jubilejním, dvacátém ročníku Ceny Franze Kafky a zároveň třicátém výročí založení Společnosti Franze Kafky v roce 1990 je svým způsobem symbolické. Byl to právě Milan Kundera, který ve svých esejích z 80. let vrátil naše končiny, v té době ještě za železnou oponou, na evropskou kulturní mapu; vymezil tu specifické hranice střední Evropy, v níž Kafkova Praha v sobě dodnes nese paměť křižujících osobitých, vzájemně se ovlivňujících a prorůstajících podnětů, českých, německých a židovských, napříč dramatickými dějinami středoevropského regionu. O tom, jak to odráží přímo Kafkovo dílo jako popis nejednoduchého místa lidské existence, píše Milan Kundera na mnoha místech svého mnohovrstevného díla,“ uvedl za Společnost Franze Kafky Vladimír Železný. Společnost Franze Kafky se rozhodla podat nominaci Milana Kundery, „našeho středoevropského, evropského i světového spisovatele“, na Nobelovu cenu za literaturu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-06-11 08:13:00

V Praze bude BioEquity, největší evropská konference pro biotech investory

Praha 11. června 2025 (PROTEXT) - Praha se příští rok stane centrem evropského biotechnologického investičního světa.Poprvé v historii bude hostit mezinárodní konferenci BioEquity Europe.Česká republika je první zemí ze střední a východní Evropy, kam BioEquity Europe zavítá.Prestižní akce má upozornit na rostoucí význam středoevropského regionu v oblasti biotechnologií.BioEquity už 25 let propojuje přední světové investory, startupy a technologický transfer v oblasti biotechnologií. Českého pořadatelství se ujme asociace Prague.bio. Česká republika tak nadále posiluje svou pozici v rámci evropského biotechnologického sektoru a pořádání této globální akce je na této cestě významným krokem.“Nejen pro evropskou, ale i světovou biotechnologickou komunitu má konference BioEquity zásadní význam. Propojuje inovátory s globálními investory a pomáhá jim najít nová partnerství a financování. Mám velkou radost, že se BioEquity příští rok přesune právě do Prahy. Jde o signál, že česká biotechnologická scéna, která se velmi dynamicky rozvíjí, si už získala v zahraničí uznání,” uvedla Petra Kinzlová, ředitelka spolku Prague.bio, který v Česku sdružuje firmy a výzkumné instituce z oblasti biotechnologií a podporuje také transfer technologií.BioEquity – platforma pro klíčové hráče biotech průmysluSpolu s manažerem Jiřím Fuskem převzala Petra Kinzlová slavnostně pořadatelskou štafetu v belgických Bruggách, kde se letos konference BioEquity konala. V zahraničí má akce tradici již od roku 2000. Jde o hlavní evropskou platformu pro investice do biotechnologických firem. Každoročně se zde scházejí autoři inovativních projektů, kteří hledají podporu investorů, a diskutují o aktuálních trendech v oblasti technologického transferu, vývoje léčiv nebo venture kapitálového financování.„Jsme nesmírně rádi, že můžeme rozšířit působnost konference BioEquity do Prahy a střední Evropy. Dokazuje to odhodlání společnosti BioCentury budovat skutečně globální síť pro biotechnologickou a farmaceutickou komunitu,” řekl David Flores, prezident a generální ředitel společnosti BioCentury, která za pořadatelstvím konference stojí.Česko – biotechnologický hub v srdci EvropyHistorická tradice oboru v českém státě sahá od dob založení Univerzity Karlovy, přes moderní úspěchy slavného českého chemika Antonína Holého, jehož antivirotika dodnes zachraňují životy po celém světě, až po současné úspěchy tuzemského základního i aplikovaného výzkumu. Z posledních let je to například úspěch firmy DIANA Biotechnologies, která v rekordně krátkém čase vyvinula a uvedla na trh velmi citlivé PCR testy na covid-19 ze slin, nebo firmy SOTIO Biotech, která v současnosti testuje unikátní experimentální lék na rakovinu.Kromě vědecké excelence nabízí Česko i rostoucí investiční infrastrukturu – fond i&i Biotech Fund, podpořený Evropským investičním fondem. Spravuje přes 1,2 miliardy korun a úspěšně investuje do slibných českých biotechnologických firem, například LAM-X, Sophomer nebo CasInvent Pharma. Pozornost oboru dávají i další fondy, tuzemské family offices a bankovní domy. Významnou roli hrají také startupy a spinoffy, které potřebují nejen financování, ale i podporu v oblasti duševního vlastnictví, byznysového vzdělávání a mezinárodní spolupráce.“Přesun BioEquity do Prahy není jen symbolickým gestem, ale i konkrétní příležitostí, jak přivést do středoevropského regionu stovky světových expertů, posílit pozici Česka na globální biotech mapě a urychlit komercializaci dalších úspěšných projektů,” dodává výkonný ředitel IOCB Tech Milan Prášil. Prague.bio:Spolek Prague.bio vznikl v roce 2023 s cílem propojit zástupce vědy a výzkumu, průmyslových firem, startupů a investorů v oblasti biotechnologií, vývoje nových léčiv, diagnostiky a zdravotnických technologií. Jeho posláním je vytvořit z Prahy biotechnologické centrum střední Evropy a posílit mezinárodní viditelnost českého biotechnologického sektoru. K významným aktivitám Prague.bio patří každoroční konference Prague.bio Conference, jejíž třetí ročník se uskuteční letos 25. září v Praze.Prague.bio nyní sdružuje přes 3 desítky členů, patří mezi ně přední akademické instituce jako Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, Ústav molekulární genetiky AV ČR, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, ale i významné firmy z oboru jako Zentiva, Bristol Myers Squibb, SOTIO Biotech, Arxada, nebo nadějné startupy jako DIANA Biotechnologies, SigutLabs, či inkubátor i&i Prague.IOCB Tech Group:IOCB Tech Group je jedním z nejvýznamnějších center pro transfer technologií v České republice v oblasti Life Sciences. Podporuje akademické inovace od prvotního výzkumu až po jejich uvedení na trh, a to prostřednictvím strategického partnerství, investic a expertního poradenství. Skupinu tvoří společnosti IOCB Tech, i&i Prague, PharmTheon a Nadační fond IOCB Tech. Zdroj: Prague.bio 

Čas načtení: 2022-05-03 05:42:25

Společnost Rocket Lab zachytila helikoptérou raketu vracející se z oběžné dráhy

Společnost Rocket Lab se v úterý brzy ráno středoevropského letního času poprvé pokusila zachránit první stupeň rakety Electron, která vynesla na oběžnou dráhu 34 malých družic. Šlo o první pokus zachránit použitou raketu pomocí vrtulníku. Raketa byla nakonec shozena do moře, Rocket Lab však považuje pokus za úspěšný.

Čas načtení: 2022-04-28 04:35:22

Posádka mise Crew-4 odletěla k ISS, čekalo se na přílet trojice vesmírných turistů

Mise Crew-4 měla podle původních plánů odstartovat v sobotu 23. dubna v 11:26 středoevropského letního času. Nepříznivé počasí však zpozdilo odlet předchozí mise Axiom-1 od ISS a dochází tak k posunu i mise Crew-4 až na středu. Posádku vynesla na oběžnou dráhu vesmírná loď Crew Dragon, konkrétně zcela nové plavidlo Freedom. Pro SpaceX jde o čtvrtou pilotovanou misi k ISS v rámci stávajícího kontraktu s NASA.

Čas načtení: 2020-09-30 19:07:55

Muzeum umění Olomouc ukáže poprvé kompletní Babylunu Jiřího Koláře

Vůbec poprvé bude moci veřejnost zhlédnout kompletní soubor textogramů Jiřího Koláře (1914–⁠2002) s názvem Babyluna, který zakoupilo Muzeum umění Olomouc (MUO) v roce 2017. Toto dílo je důležitým klíčem k poznání Kolářovy rané tvorby. Autor zde na padesáti pěti listech představuje symbolický útvar založený na propojování techniky obrazové konfrontáže s autorskými epigramy. Vernisáž výstavy Babyluna se měla konat ve čtvrtek 1. října v Galerii Muzea moderního umění společně s výstavou obrazů mladé autorky Barbory Bieylonovič (v kavárně MUO). Kvůli aktuální kovidové situaci nebude zahájení slavnostní, ale obě výstavy budou přístupné ve čtvrtek od 10 hodin a muzeum bude tento den mimořádně otevřeno do 20 hodin. Vstup bude po celý den zdarma. Babyluna je sérií konfrontáží – nad sebe kladené časopisové výstřižky Jiří Kolář doplňuje autorskými příslovími a spojení obrazu s textem nazývá textogramy. Soubor je jedinečný především svou kompletností a uceleností, které u jiných autorových prací z tohoto období chybí. Výstava tak nabídne hlubší vhled do asociativního a metaforického myšlení umělce spojeného s tvorbou na pomezí poezie a výtvarného umění. „Kolářovy koláže z počátku padesátých let, včetně Babyluny, ukazují, že období pozdního stalinismu generovalo v tvůrčích osobnostech nejen vážnost, ale také absurdní humor, smysl pro paradox, černý humor. V tom všem se ale kritika režimu, odpor k hlouposti a krutosti, projevuje,“ říká autorka výstavy Marie Klimešová, která pro MUO již dříve připravila úspěšné retrospektivní výstavy Běly Kolářové nebo Zbyňka Sekala. „Babyluna je další z řady výstav připravovaných v rámci projektů SEFO a Databáze středoevropského umění (CEAD), které se soustředí na poválečné umění a jeho tvůrce v regionu střední Evropy,“ doplňuje kurátor Jakub Frank. Kolářovy textogramy budou moci vidět návštěvníci olomouckého Muzea moderního umění do 3. ledna 2021. TICHO! |... pssst! Druhou výstavou, která začíná 1. října v kavárně Muzea moderního umění, je TICHO! |... pssst! od mladé autorky Barbory Bieylonovič. Jednotící linkou jejích obrazů je ticho, pro ni velmi osobní, intimní téma. Sama si pokládá otázku: „Co je to ticho?“ A snaží se na ni hledat odpověď dalšími otázkami: „Je možné ho definovat? Pro každého z nás znamená něco jiného. Ticho, když nemáme co povědět, chvíle samoty při prožívání vlastního nitra. Tichá domácnost po neshodě s blízkým člověkem. Tichá pravda, která je zatajena. Tichá hra s mocí ve společnosti. Tajemství v tichu hlavy. Buď ticho a neříkej to! V tichosti se porovnávat a nahlas hodnotit. Je mnoho momentů, kdy člověk raději mlčí nebo by měl mlčet. Existuje myšlenka v tichu, kterou přesto slyšíme? Je tedy ticho to, co nemá zvuk, nebo má snad ticho svůj tón, svou vibraci? A možná TICHO vůbec neexistuje.“ Výstava Barbory Bieylonovič bude k vidění v 1. patře kavárny Muzea moderního umění do 31. prosince 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-30 12:52:49

Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth vyhlásila vítěze

Šestý ročník mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth (CSR) organizované Českými centry (ČC) a Českým literárním centrem (ČLC) zná své vítěze. Více než stovka účastníků se v 16 zemích z Evropy a Asie utkala o nejlepší překlady úryvku knihy Veroniky Bendové Vytěženej kraj do místních jazyků. Nejsilnější zastoupení co do počtu přihlášených již tradičně vykázalo Polsko. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth pro začínající zahraniční překladatele z českého jazyka ve věku do 40 let se letos uskutečnila pošesté, přičemž již čtvrtým rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra, sekcí Moravské zemské knihovny. Soutěžním textem, který ze současné české prózy vybrala odborná komise složená z literárních kritiků, překladatelů a organizátorů soutěže, se letos stal úryvek z novely Veroniky Bendové Vytěženej kraj (Fra, 2019) situované do oblasti severu Čech opředené tajemstvím i bolestnými šrámy nedávné historie. „Že byla ukázka z mé knihy vybraná jako soutěžní text pro začínající překladatele v rámci Ceny Susanny Roth, beru nejen jako ocenění, kterého si vážím, ale taky mě to donutilo přemýšlet, jestli vlastně dokážu napsat univerzálně srozumitelný příběh, potažmo zda a jak moc jsou naše problémy vůbec univerzální; jestli jsou česká témata přenositelná ještě do jiného než středoevropského prostředí. No a kromě toho člověk cítí jistý bláhový ostych, když si představuje, jak kdosi na druhé straně kontinentu u svého stolu pomalu přebírá váš text, slovíčko po slovíčku jako korálky růžence, a věnuje mu pozornost, kterou mu nevěnoval ani ten nejpečlivější kritik,“ řekla k tomu Veronika Bendová. Do soutěže se přihlásilo celkem 104 účastníků ze 13 evropských zemí a Japonska. Největší zájem o soutěž byl v Polsku, Rusku, Německu a na Ukrajině. Zásluhou zapojení vybraných zastupitelských úřadů Ministerstva zahraničních věcí ČR se soutěž konala i v teritoriích, kde ČC nemají svá zahraniční zastoupení – v Chorvatsku a Litvě. Patrně i z důvodu pandemie covid-19 se letos v Bělorusku a Severní Makedonii nepřihlásili žádní soutěžící. Nejlepší překlad nebyl vyhlášen ani v Německu, kde byla udělena dvě druhá místa. „Každý překladatel dává ve svém jazyku knize do vínku další život. Tato profesní soutěž je důležitou platformou pro kontakt s překladateli a bohemisty po celém světě, především pak v Evropě. Pomáhá nováčkům v osvojení překladatelství a dává příležitost talentovaným získat podporu už v počátcích jejich práce. A to je nesmírně důležité, protože bez překladatelů by česká literatura v zahraničí nikdy nenašla cestu ke svým čtenářům,“ říká vedoucí Českého literárního centra Martin Krafl. „Význam této soutěže spočívá především v podpoře nové překladatelské generace v zahraničí. Řada laureátů CSR z minulých let již má za sebou knižní překlady současné i klasické české Postupně tak vzniká síť profesionálních příznivců češtiny,“ dodává Anna Hrabáčková, koordinátorka projektu za Česká centra. Překladatelé jako hlavní cenu získávají cestu do České republiky, kde se zúčastní překladatelského workshopu v Praze a následně také Bohemistického semináře, který pořádá Moravská zemská knihovna. Letošní program byl kvůli pandemii odložen na rok 2021, ale skupina vítězných překladatelů se v létě dvakrát potká s organizátory alespoň virtuálně a poslechne si on-line přednášku na předem vybrané literární téma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-07 11:34:13

Michal Havran: Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, neonacismus není názor, ale zločin

Mezi nepřehlédnutelné postavy současné slovenské mediální i kulturní scény patří – nejen pro svou výšku – publicista a spisovatel Michal Havran. Jeho román Analfabet, jehož děj se odehrává počátkem 90. let v Bratislavě a vypráví dramatický příběh plný sexu, drog a okultismu, se nedávno dočkal českého vydání v nakladatelství Větrné mlýny.   Co vlastně přimělo vystudovaného teologa, veřejně známého intelektuála a vlivného publicistu vrátit se do Bratislavy raných 90. let a napsat mysteriózní román o „ztracených existencích“ a jednom tajemném rukopisu? Bratislava je mým městem v každém smyslu. Její ulice a místa mě uvedly do způsobu, jak se dívat na svět, po dlouhou dobu mi čtvrť za katedrálou evokovala sbírku Aloysia Bertranda Gaspard de la nuit (česky překládáno jako Kašpar noci; pozn. red.), jeho „obrazy na způsob Rembrandta a Callota“. Bratislava má nekonečnou hloubku reliéfu, je to město, kterého se nikdy nedokážete dotknout celou dlaní a nikdy nepoznáte všechny příběhy o tureckých obchodnících, kteří si na Dunaji postavili sklady, kudy proudilo do monarchie opium, a příběhy ze staré židovské čtvrti Vydrica, kde vzniklo bojové umění Krav Maga.    Kromě vcelku očekávatelného vztahu ke spiritualitě se vaše postavy vyznačují i problematičtějšími zájmy, jako jsou drogy, okultismus nebo pornografie. V těchto ohledech zřejmě Analfabet nebude – navzdory postavě Michala a nakladatelské nálepce „generační román“ – dílo výrazněji autobiografické. Jaké tedy byly vaše „devadesátky“?  Bratislava byla v 90. letech významnou křižovatkou afghánské a albánské heroinové cesty, v každém kebabu a pizzerii jste měli u kasy připravené dávky na prodej, byly v každém baru, někteří majitelé na tom slušně vydělali, v zadních částech podniků bratislavského podzemí byly všude sklady drog. Kdo tehdy Bratislavu znal, ví, že dobré podniky neměly okna, protože byly všechny v bývalých katakombách a sklepech. Okna měly pouze cukrárny pro rakouské důchodce, kteří objevili ceny operního představení.    Klíčovou roli v příběhu hraje slovenská metropole, opředená v knize mnoha mýty a legendami. Jaký vztah máte k Bratislavě vy sám a co podle vás tvoří její genius loci?  Jsem dítětem tohoto města, dálniční odbočky mezi Vídní a Budapeští, tajemného, ale vitálního orgánu středoevropského těla, co se roztahuje mezi našimi městy jako stanující křižáci první výpravy na pravém břehu Dunaje, jako židovští rváči z 30. let, kteří mlátili gardisty a potom prchali na parnících po Dunaji do Palestiny, jako ruské tanky v roce 1968 před Univerzitou Komenského. Její kouzlo spočívá v neviditelnosti, Bratislava není filmový festival, ani silvestrovský ohňostroj, je nenápadná jako změny na dunajském břehu a magnetická jako Teslův dětský pokoj.    Vy sám nijak netajíte své antipatie k Marianu Kotlebovi a jeho krajně pravicové straně ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko), která má přitom podle průzkumů naději na velmi dobrý volební výsledek... Kotleba není ani extremista, ani fašista, Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, a tak je k nim třeba přistupovat, neonacismus není názor, ale zločin. Považuji je za zločineckou, antisemitskou, rasistickou stranu a podle toho se k nim i chovám.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prostřednictvím románu, který svou zápletkou trochu připomíná některé prózy Miloše Urbana, se dotýkáte i řady filozofických, historických či společenských témat – kupříkladu otázky existence svébytného kulturního prostoru označovaného jako střední Evropa. Je to opravdu jen „literární žánr“ či „východní Evropa se sníženou mírou analfabetismu“, nebo má dotyčný pojem své hlubší opodstatnění?  Jediná věc, která ve střední Evropě kontinuálně neselhává a lze se na ni spolehnout, je literatura. Ona sama dokáže dostatečně přesvědčit o opodstatněnosti středu. Je specifická svými tématy, výrazovými prostředky, směsí iracionálních postupů a holých vět, nebo naopak bohatého jazyka věnovaného prázdnotě. Většinu našich životních pocitů jsme se naučili rozpoznávat díky této tradici, v ní se cítíme dobře.    Jeden z protagonistů v závěru zapochybuje o významu knih a literatury pro většinu populace. Jaké postavení má dnes literatura na Slovensku? A v čem spočívá – nebo by podle vás měla spočívat – její role ve společnosti?  Nevím, jestli má literatura „společenskou úlohu“, protože je příliš hluboko v jemných strukturách života na to, aby je dokázala hodnotit s odstupem sociologů. No snad je důkazem toho, že lidský život je především výsledkem neviditelných psychologických a kognitivních mechanismů, které nám umožňují kromě jiného konfrontovat se se schopností jazyka podávat důvěryhodný obraz veškerých podob života.   Analfabet se vzápětí dočkal nominace na prestižní cenu Anasoft litera. Jaký byl však čtenářský ohlas slovenského vydání? Na to je lepší se zeptat čtenářů.    Čeština je první jazyk, do kterého byl váš román přeložen? Spolupracoval jste nějak s Miroslavem Zelinským na jeho překladu? A jak se vůbec díváte na – podle mého dosti nešťastnou – praxi překládat slovenské knihy do češtiny, když vašim čtenářům nečiní problém číst naši beletrii česky? To je starý problém, který je jedním z důvodů rozpadu společné republiky. Velká část české společnosti si utvořila zkreslenou představu o slovenském umění a jeho protagonistech – výtvarníci a herci to měli trochu lepší –, a tak všeobecně panuje názor, že Češi se o slovenskou literaturu nikdy nezajímali.   Vy jste však knižně debutoval již v roce 2013 prózou Kandidát s podtitulem Denníky z odpočúvania, jejímž spoluautorem byl scenárista a hudebník Maroš Hečko. Jaké byly okolnosti vzniku této knihy, která se posléze dočkala i filmového zpracování?  To je už stará epizoda, kniha je pouze marketingovým produktem filmového scénáře a považuji ji za dodatek k filmu. Chronologicky však nevznikla kniha a následně adaptace, ale kniha zároveň se scénářem. Od začátku jsme pracovali na filmu a myšlenka knihy se objevila později.   K politice jste se coby spisovatel vrátil v roce 2018, kdy vyšel váš nejnovější román Otec bol v strane. Ten pojednává o čem? O rozpadu starého světa komunistického básníka, sběratele umění a utopisty. Odehrává se v posledních týdnech před pádem režimu.    Když jsme u té politiky – s jakými pocity se ohlížíte za uplynulými třiceti lety svobody, které nám přinesla sametová revoluce?  Jsem rád, že se to stalo, ale jsem zoufalý z toho, co všechno se nám nepodařilo. Největším problémem je sociální propad množství lidí, vyloučenost, prekérnost práce a života, a naopak boratovské manýry nové východoevropské buržoazie, která nic nepochopila.    Opomenout nemohu ani váš televizní diskusní pořad Večera s Havranom, který od roku 2014 týden co týden vysílá ve večerních hodinách RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska) na kanálu Dvojka. Co vám osobně moderování tohoto pořadu dalo, a o co vás naopak připravilo? Připravilo mě o klid, ale zase mi dává možnost potkávat výjimečné lidi, uchovávat si zvědavost a víru, že ještě stále jsme zeměmi plnými odhodlaných, talentovaných a špičkových lidí.    Setkání s tolika předními osobnostmi slovenského veřejného života – včetně těch kontroverzních – vám jistě poskytuje nemalý přehled o náladách panujících ve společnosti. Jak Slováci hodnotí dosavadní působení prezidentky Zuzany Čaputové? A jak prožívají blížící se parlamentní volby? Zuzana Čaputová je klidná, přemýšlivá a razantní prezidentka, která ví, co dělá a co říká. Jsem rád, že se stala prezidentkou, stojí nad hašteřivými muži užíranými jejich falickými a testosteronovými poruchami a hysteriemi. Volby prožívají všichni jako společenskou hru s nejistým výsledkem.  {/mprestriction}  Michal Havran (*1973) je slovenský publicista a spisovatel, intelektuál s důkladným jazykovým a teologickým vzděláním, které získal na francouzských školách, a neúnavný komentátor společenského dění na Slovensku. Své články publikuje v denících, má vlastní relaci v rozhlase, ve veřejnoprávní televizi moderuje talk show Večera s Havranom. Vedle dvou knižních výborů z publicistických textů (Besnota, 2016; Obesíme ťa, 2017) vydal romány Kandidát (spolu s M. Hečkom, 2012), Analfabet (2016) a Otec bol v straně (2018). Román Analfabet, za který byl nominován na cenu Anasoft litera 2017, vydalo koncem roku 2019 v českém překladu Miroslava Zelinského nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2019-11-29 14:18:14

Vánoční Anežský klášter představí sochy madon

V Anežském klášteře v Praze se na svátek sv. Mikuláše otevře výstava Krásné madony. Výstava představí krásnoslohé salcburské sochy z litého kamene, pozoruhodný fenomén středoevropského sochařství z doby kolem roku 1400. Podařilo se shromáždit na dvě desítky stěžejních děl salcburského krásného slohu, v Česku je takto početný soubor děl z litého kamene vystaven vůbec poprvé. „Kolem roku 1400 se v celé Evropě těšilo mimořádné oblibě specifické zobrazení Matky Boží s dítětem – Krásné madony. Panna Marie držící v náručí nahé děcko byla zobrazena v ladném esovitém pohybu, zachycení její nápadné fyzické krásy symbolizovalo její krásu duchovní. Líbeznost celku dotvářelo zpracování bohatě řaseného Mariina šatu. U zrodu pojmu ‚krásný sloh‘ stály půvab a krása, chápané však ve středověku také jako symbolické hodnoty teologických významů,“ uváděj kurátoři výstavy Štěpánka Chlumská a Marius Winzeler. Výstava pořádaná v prostorách sbírkové expozice, kde je vystavena řada stěžejních děl českého krásného slohu z období vlády Václava IV., nabízí mimořádnou možnost srovnání charakteru výtvarné produkce v obou význačných center krásného slohu – Prahy a Salcburku. Patrné slohové rozdíly však nesouvisí pouze s užitím odlišného materiálu. „Zatímco v Praze sochaři nejčastěji užívali přírodní materiál – opuku, v Salcburku museli z nedostatku vhodného kamene pro sochařskou práci volit jeho náhražku. Z tamějšího drceného vápence s dalšími příměsemi se tak začala vyrábět náhražka – litý kámen,“ vysvětlují kurátoři.  Ve velkém množství pak v Salcburku vznikaly z umělého litého kamene Krásné madony, piety a světci. Jejich tvůrci často vycházeli z pražských typů a vzorů a zhotovili dnes velice rozptýlenou skupinu vysoce kvalitních děl. Díky mimořádným zápůjčkám bude na výstavě možné vidět a studovat nejen díla spřízněná mariánským typem, ale také díla propojená jedním autorským okruhem. Stěžejní dílo galerijních sbírek Madonu z Hallstattu (Salcburk, kolem 1400) tak budou moci návštěvníci porovnávat například s Madonou z Bad Aussee (Salcburk, kolem 1405), zapůjčenou farností ve Štýrsku. Zapůjčena byla díla z rakouských farností, muzeí a galerií, mezi zapůjčiteli nechybí ale ani další evropská muzea a galerie, jako jsou Musée du Louvre v Paříži, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově, Städtische Galerie Liebieghaus ve Frankfurtu nad Mohanem či Tiroler Landesmuseum Ferdinandeum v Innsbrucku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-25 19:01:27

Ex-ředitel Muzea umění Michal Soukup, kterého odvolal ministr Staněk, obdržel polské vyznamenání

Polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz udělil bývalému řediteli Muzea umění Olomouc Michalu Soukupovi vyznamenání Bene Merito za výjimečný přínos pro rozvoj kulturní spolupráce mezi Polskem a Českou republikou. Ocenění za odbornou činnost včetně významných projektů, jako byla například loňská výstava Abstrakce.PL | Abstrakce v polské malbě 1945–2017, převzal Michal Soukup 25. listopadu na polské ambasádě v Praze „Beru to jako ocenění práce celého Muzea umění, které se díky projektu Středoevropského fóra dlouhodobě snaží představovat nejen polské umění, ale kulturu celé střední Evropy. To ukázal také mezinárodní projekt Rozlomená doba putující po všech zemích V4, který by bez klíčové polské součinnosti nevznikl. Zároveň jsem velmi rád, že naše spolupráce pokračuje dál. Už v příštím roce představíme v Muzeu umění dílo významného polského malíře a grafika Jana Pamuły,“ připomíná Michal Soukup. Olomouckou premiéru výstavy Rozlomená doba 1908–1928 | Avantgardy ve střední Evropě loni v září osobně zahájil koncertem svého světově proslulého díla Credo legendární polský skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki, který se na popud Michala Soukupa rozhodl věnovat partituru Creda do arcibiskupského hudebního archivu v Kroměříži. Je to jediné místo v České republice, které se může pochlubit Pendereckého dílem. „Máme obrovskou radost z rozhodnutí Krzysztofa Pendereckého. Jeho Credo patří k nejvýznamnějším duchovním dílům 20. století. Díky této partituře se rozšíří unikátní sbírka, ve které najdeme díla takových velikánů jako je Wolfgang Amadeus Mozart, Pavel Josef Vejvanovský či Ludvik van Beethoven, i o současnou duchovní hudbu. Je to pro nás mimořádný okamžik,“ doplňuje ředitel Muzea umění Olomouc Ondřej Zatloukal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-19 08:54:17

Radek Čermák: Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity

Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byly po dvanácti letech znovu otevřeny kurzy lužické srbštiny. To je vhodná příležitost hovořit nejen o tomto mizejícím jazyce, tolik blízkém češtině, ale také o postavení tuzemské sorabistiky a vůbec o lužickosrbské literatuře, její kondici a soužití s literaturou českou. Všechna tato témata ze středoevropského trojmezí v povodí Sprévy přibližuje antropolog a sorabista Radek Čermák, který působí mj. právě na FF UK.   Historicky měla na lužickosrbskou literaturu velký vliv česká literatura. V menších žánrech to platilo až do šedesátých let dvacátého století, kdy se překládaly například texty Jiřího Suchého nebo Miloslava Švandrlíka. Jak je to dneska? Je tam ještě nějaká spojnice? Vždycky se něco najde. Ze současných autorů vidím silnou inspiraci u básníka Tima Meškanka. Víme, že Lužičtí Srbové (a Němci z téhož budyšínského Němsko-serbskeho ludoweho dźiwadła) víceméně pravidelně spolupracují s divadelníky z České republiky – vzpomeňme například na novodobou recepci Maryši nebo Švandy Dudáka v lužické srbštině, ale zároveň Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky či čerstvě Český ráj Jaroslava Rudiše v německojazyčném provedení. Čili ten pravý lužickosrbsko-český kulturní kvas se v posledních desetiletích odehrává na divadle. A v dětské literatuře. Nedávno v horní i dolní lužické srbštině vyšel Krtek a autíčko a samozřejmě to byl hit. Ale taky je na tom vidět to zpoždění, česky tahle kniha vyšla před více než půlstoletím.   Zajímavou kapitolou, stejně jako u kteréhokoli jiného jazyka, jsou dějiny překladu beletrie. Po bohatém období za normalizace, kdy dostatečné množství překladů bylo garantováno státní kulturní politikou ve vztahu k ideologicky spřáteleným zemím, což NDR se svou Lužicí byla, se situace po roce 1989 výrazně proměnila. Jak to období vnímáte vy a jak je na tom překladatelství z lužické srbštiny dnes?  Ve skutečnosti je to pořád stejné. Většina projektů je dílem mravenčí (spolu)práce jednotlivců. Byly oktrojované tituly jako Krabat Jurije Brězana – žádný další mě právě ani nenapadá –, ale byla také období, kdy překládání knih nahrazovalo nedostatek jiné činnosti. Dnes si můžeme zajet do Lužice na odpolední výlet a můžeme ji konzumovat přímo, ne prostřednictvím étosu knih – pravda, v případě srbské Lužice to po roce 1989 platí s jednou výjimkou, a tou je Modrá vrána Jurije Kocha. Tahle sbírka reportážních povídek o uhelném vytěžování Lužice v uplynulém století, o zanikání vesnic a asimilování lužickosrbského národa vzbudila v tuzemsku obrovský ohlas a zájem o tu zemi, po knize dokonce dvakrát sáhl Český rozhlas a povídky natočil. Naopak se nedařilo Čertově kovárně Jurije Krawži. Je to vlastně fantasy, jejíž fikční svět se podobá socialistické industrializaci Lužice a fascinaci mocí, jíž podlehl i sám spisovatel (stal se spolupracovníkem státní bezpečnosti). Celkově prostě platí, že literatura už nehraje tak důležitou roli jako dřív. Na druhou stranu se překládá velmi intenzivně, ovšem spíš kratší formy, na které zbývá čas při jiných činnostech. Daří se ale lužickosrbské překlady vytahovat z undergroundu málem samizdatů k standardním edicím v menších nakladatelstvích; to skutečně je kvalitativní posun, který jsme v uplynulých letech zaznamenali.   Řada podstatných děl lužickosrbského moderního písemnictví je do češtiny přeložena. Kromě zmíněných uveďme třeba román Obraz otce Jurije Brězana, román Dny v dálce Marji Młynkowe, povídky Výlet do ráje Měrky Mětowe, sbírku Struga Kita Lorence, nově poezie Jurije Chěžky, Tomasze Nawky atp. Co ještě zbývá přeložit? Měli bychom překládat další divadelní hry, naposled se tomu soustředěně věnoval Karel Kyas mezi válkami. Pozdější překlady dramat jsou sporadické, což nekoresponduje s tím, co již bylo uvedeno – jak moc se lužickosrbské divadlo zajímalo a zajímá o to naše. Přitom v Lužici vznikly podstatné texty, které zároveň mají problém být v Lužici uvedeny, protože není dost herců nebo je téma hry kontroverzní, takže uvést ji je riziko. To jsou například Wurywanki (Vykopávky) Lubiny Hajduk-Veljkovićowe, Wodny muž (Vodník) Ingrid Hustetowe a Beaty Mičerlichowe a v neposlední řadě Knjez Jehnjo a rjanolinka (Kráska a Beránek) Róži Domašcyny. „Lužickosrbský“ pohled na divadlo a na svět by měl dostat šanci na profesionálních českých jevištích. Velkou devízou lužickosrbské literatury jsou i pohádky, několik jich přeložil Milan Hrabal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Lužická srbština se letos na podzim na pražskou univerzitu vrátila s rekordní návštěvností bezmála tří desítek studentů. Zájem o ni zjevně je, proč tedy ta dlouhá pauza a jak došlo k tomu, že se tento jazyk podařilo do nabídky školy vrátit? Je to prosté. Po třináct let byl jakýmsi garantem sorabistiky na slavistickém ústavu profesor Petr Kaleta. Za jeho působení sorabistika fakticky zanikla, občas vyučoval kurz o historii a kultuře Lužických Srbů, ale jazyk neučil nikdo. Kurzy lužické srbštiny tak v posledních letech probíhaly v Lužickém semináři pod patronátem Společnosti přátel Lužice a zájem o ně byl značný. Na fakultě jsme třináct let slýchali, že to nejde kvůli financování, nedostatku studentů, vyučujících a podobně. Nový vedoucí Katedry středoevropských studií Jiří Januška si obnovu sorabistiky vzal za svůj cíl a ukázalo se téměř okamžitě, že sorabistika funguje jako integrální součást středoevropských studií. Sorabistika jako věda pěstující vícejazyčnost a interdisciplinaritu mezi východem a západem je ostatně nejlepším dědicem idejí střední Evropy.   Není to příliš ostré hodnocení vůči předešlé éře katedry? Je pravda, že sorabistika se v posledních letech vytratila z mnoha evropských univerzit hlavně z personálních důvodů. Mizeli a nadále mizí aktivní jedinci, kteří se o Lužické Srby začínali zajímat po druhé světové válce. Hodně to vidíme v Polsku, na Ukrajině nebo i v Německu. Jenže to není případ Prahy, protože ta disponuje odborníky, jako jsou Leoš Šatava, Markus Giger, Helena Ulbrechtová či Katja Brankačkec. Řadu let zde působil i literární vědec Tomasz Derlatka. Takže nedostatkem lidí to u nás nebylo. Bylo to tím, že u nás byla a stále je snaha restrukturalizovat slavistická pracoviště na jakási východoevropská areálová studia. To není samo o sobě špatně, kdyby se změnil i koncept výuky. Střední Evropa má kupříkladu mnoho společných rysů elitní kultury. Jenže i dějiny se nadále učily jako dějiny států a národů. Starého psa novým kouskům nenaučíte.   Tohle se přece stalo za děkanátu historika Michala Stehlíka, de facto on – ač sám slavista – slavistiku rozpustil. Jenže nebyl důsledný. Na jiných školách, třeba na Fakultě sociálních věd, už dříve založili tyto obory na zelené louce s novými lidmi. Nepostavili je na důkladném studiu jazyka, nýbrž třeba na politických vědách. Filologický důraz byla právě výhoda slavistiky na Filozofické fakultě, která se o ni dobrovolně připravila a která nedokázala využít ani jiných výhod – například možnosti spojení se studiem jazykové či kulturní antropologie. Antropolog se totiž bez studia domácího jazyka neobejde.   Ta nynější nabídka dokonce tří kurzů, jednoho kulturně-historického a dvou jazykových, je něco ojedinělého, anebo je v plánu výuku lužické srbštiny a vůbec sorabistickou výuku na Katedře středoevropských studií a Filozofické fakultě udržet a třeba i rozšířit? Dvouletý jazykový kurz musí zůstat fundamentem oboru. Ale rád bych otevřel antropologický kurz, aby účastníci měli možnost propojit znalosti jazyka a dějin s moderními poznatky vědy o kultuře. Chtěl bych představit výhodné aspekty studia menšinové kultury. Říká se „co je malé, to je hezké“, já říkám, že menšinový diskurs může přinášet nové pohledy. Gilles Deleuze a Pierre Félix Guattari ve svém výkladu Kafky dokonce tvrdí: „Velké a revoluční věci vždy vystupují z menšiny.“ Ale zrovna tak doufám, že se podaří uskutečnit kurzy ryze moderních česko-lužických dějin v areálovém pojetí (tří států a čtyř jazykových společenství), kurz dějin lužickosrbského divadla (ten už jednou proběhl před pěti lety a přišlo na něj sedmnáct studentů, takže to máte zase jeden důkaz, že Lužice je přitažlivé téma), hudby nebo pochopitelně literatury. Ve všech těch oblastech je co učit, zároveň všude je možno poukazovat na významný český vliv na srbskou Lužici.   Lužická srbština je sice po slovenštině češtině druhá nejbližší řeč, ale je to přece jen výlučný jazyk – studovat sorabistiku je něco exotického. Jak jste se k ní dostal vy? Zpočátku mi bylo trapné, že se dívám z okna na Lužické hory a vedle školní němčiny a televizní polštiny neznám třetí jazyk nejbližších sousedů. Pak jsem byl vtažen do dění ve Společnosti přátel Lužice a našel tam spoustu angažovaných lidí, kteří se zajímali o nám blízkou kulturu. A v samotné Lužici, která je určitým duchovním fenoménem, jsem vždycky našel dost lidí, kteří vytvářeli s notnou dávkou espritu ducha menšinové kultury. Najdete zde tradiční pěvecké sbory, metalovou hudbu, malování vajíček i postmoderní poezii, zkrátka všehochuť „nacionalismu s lidskou tváří“.   Takže „duchovní fenomén“ či „duch menšinové kultury“, což jsou obraty často s Lužicí spojované. Nikdo přitom pořádně neví, co to znamená. Nejde o poněkud omšelá spojení? Jde o nutnou mobilizaci pro přežití místní kultury. Jsou to aktivní rodinná, lokální, duchovní a intelektuální společenství. Protikladem k tomu je indiference většiny obyvatel, kteří se pak do těchto společenství zapojují. Lužickosrbská sídla jsou zkrátka živější než německá. Když se vymýšlí nějaká nová aktivita pro tuto cílovou skupinu, musíte brát ohled na to, že každý den se koná nějaká akce. Když jsem byl naposledy v Lužici na delším pobytu na přelomu června a července, každý večer jsme trávili na nějakém zajímavém programu. Středobodem je přitom užívání jazyka, Lužičtí Srbové jsou lingvocentrickým společenstvím.   Nebývá zvykem, aby si Čech uvědomil, že jeho kultura může pro jinou kulturu být tou velkou, řídící, určující. Ve vztahu k srbské Lužici však toto platí. Jak toto vědomí vnímáte vy? Češi byli v mnoha oblastech takřka apoštoly národního obrození a své poznatky praktického herderiánství vyváželi i do jiných slovanských kultur, například české vzory hojně přebírali Slovinci, Bulhaři nebo právě Lužičtí Srbové. Ti díky tomu na konci první světové války prosperovali lépe než takoví Slováci. Každopádně ocitáme-li se v řídící pozici, jak jste to nazval, je třeba dávat si pozor, abychom příslušníky menších národů nementorovali, ale naopak si všímali i pozitivních vlastností a hodnot menšinové kultury oproti kultuře většinové.   Jaký rys lužickosrbské kultury nebo uvažování vás nejvíce oslovuje? A je naopak něco v srbské Lužici, co vás dráždí, znepokojuje, nad čím kroutíte hlavou? Obdivuji aktivní lužickosrbské snahy o zachování vlastní identity a fascinuje mě existenciální pocit nesamozřejmosti, jaký tady u nás už neznáme. Zítra se můžete dobrovolně či nedobrovolně stát Němcem. Uděláte to, nebo ne? Nebo jen tak bezděčně splynete s davem? Tyhle rysy sleduji na neúspěšných autorech. Příčiny jejich odmítnutí souvisejí právě s mechanismy přežití kultury. Zároveň si nejsem jist, že bych mohl žít v kultuře, kde si všichni takříkajíc vidí do talíře a jsou vzdáleně příbuzní. Na vesnicích funguje silná sociální kontrola, takže kulturní změna nebo jazykový posun probíhá pozvolna a nenápadně. Jako obyvatel velkoměsta bych si na to musel zvyknout, ale není jisté, že bych to dokázal.   Vraťme se k lužickosrbské literatuře – začnu prostě, jakou lužickosrbskou knihu máte rád? Nejraději asi mám sbírku básní a krátkých próz Róži Domašcyny Pře wšě płoty (Za sedmero ploty), kde reflektuje převrat v NDR i v lužickosrbské kultuře. Ona píše surové texty o přežívání, zániku a třeba i nesnášenlivosti většiny. Jinde zase využívá promyšlenou jazykovou hru. Ta spočívá v prolínání různých jazyků a vzniku komplementárních jazykových verzí. Zatímco Jurij Koch nebo nedávno zesnulý Kito Lorenc od počátku své tvorby promítali totéž sdělení do dvou jazykových verzí, Róže Domašcyně porozumíte jen po přečtení obou verzí, a když navíc máte znalosti nářečí a odborné terminologie. Její texty se mohou lišit i formou. V němčině je třeba text v několika slokách vázané poezie a v lužické srbštině několik volných veršů. Číst ji je jako hledat indicie v Pevnosti Boyard.   Pokud jde o lužickosrbskou literaturu, vlastně pořádně nevíme, co to je. Je jedna, nebo jsou dvě, tedy hornolužickosrbská a dolnolužicko-srbská? Nebo čtyři – od každé ještě německá? Nebo ještě víc – od každé ještě katolická a evangelická? Všechny ty proudy se velmi liší, jsou autoři, kteří tvořili či tvoří paralelně německy i lužickosrbsky, nebo v obou lužických srbštinách atd., přičemž do jedné z nich jsou jejich texty překládány někým jiným, ale pak se to záměrně tváří jako originály… Je to opravdu složité. Jak byste lužickosrbskou literaturu vymezil vy? Je třeba odmyslet si běžné kategorie a lužickosrbskou literaturu pojímat velmi extenzivně, protože jinak se nedobereme její podstaty. Do tělesa menšinové literatury musíte vztáhnout jak lužickosrbské téma v jiných literaturách, tak německy – a v případě Milana Hrabala a Josefa Suchého i česky – psanou lužickosrbskou literaturu i lužickosrbsky psanou publicistiku – například literární reportáže. Když německá autorka Julia Francková napíše román Polednice (a dostane za něj Německou knižní cenu), který pojednává o „lužickosrbské“ polednici, to znamená, když si pro své dílo vybere jednu z kvalit lužickosrbské kultury, v tomto případě konkrétně bájesloví, mám to za lužickosrbskou literaturu. Když podstatný německý autor něco prohlásí o menšině, může se to stát skutečností, byť by to dříve nebyla pravda. Vzpomeňme opět na Herdera a jeho koncepce. Stejně tak to je třeba s „vykradeným“ Krabatem – Čarodějovým učněm Otfrieda Preußlera. Protože je to výtečně napsané, všichni znají jeho romantického Krabata jako přechodový rituál k dospělosti, ale už si ho nepředstaví jako laskavého starce a zachránce místního lidu, jak je znám mezi Lužickými Srby a ze zpodobnění jiných autorů. Zkrátka tlak většiny, například velký zájem o velikonoční kraslice, může z Lužických Srbů udělat národ malířů kraslic, za který je valná část německé většiny ostatně dávno považuje.   Překládá se z češtiny do lužické srbštiny? Něco už bylo zmíněno. Z dalších uveďme například Už se nebojím tmy autora Vhrsti nebo Puntíkáře Miloše Kratochvíla. Ale samozřejmě by se mělo překládat víc. Jsou věci, které by do Lužice pasovaly, vždyť máme moderní díla s venkovskou tematikou, jako jsou Želary Květy Legátové, jako je ekologický a v dobrém slova smyslu národovecký Hastrman Miloše Urbana, jako jsou prózy Jiřího Hájíčka nebo jako je magie Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Když zmiňuji tu, napadá mě, že bychom měli lužickosrbským přátelům zprostředkovat díla o odsunu Němců, protože my vnímáme, že odtud zmizeli, jenomže jedno z míst, kam šli, je právě Lužice. Tam je toto téma stále ještě tabu, čeká na objevení, v tom bychom mohli pomoct.   Z nějakého jiného jazyka to funguje líp? Z angličtiny, polštiny nebo třeba i němčiny? Ne, to je dost podstatný rozdíl mezi českou literaturou a tou lužickosrbskou. Ta česká stojí na překladech, to je její největší díl. Kdežto v Lužici se snaží o původní texty, protože překlady si můžou přece číst německy. A tak je potřeba rozvíjet národní literaturu. Myslím si, že pro přežití jazyka je to zhouba, protože se opakují tytéž motivy (třeba smíšené manželství a germanizace), nemají s čím se poměřovat. A to nejen jako tvůrci, ale i jako čtenáři. Představte si, že existuje nedávný překlad Tolkienova Hobita do horní lužické srbštiny, ale je čten málo, protože je to prý pro mládež příliš náročný sloh a slovník. Zato v němčině jim to nepřijde. Takže zhruba na takové úrovni se nyní pohybujeme, pokud jde o čtenářskou kompetenci mluvčích. Ono se to pak odráží zpátky v té původní tvorbě, jelikož náročná próza, jaká paradoxně vznikala za časů NDR, po roce 1989 u střední nebo mladší autorské generace skoro zmizela. A neexistuje pořádně ani ta lidová, takový ten proud, jaký v české literatuře představuje třeba František Nepil. To by bylo hrozně potřeba, aby vznikalo, nebo se překládalo. Nepilovu hravou lásku k životu by mohli snadno přijmout.   Nobelovu cenu letos dostal Rakušan Peter Handke. To je veliký znalec lužickosrbské literatury, jak prózy, tak poezie (samozřejmě v jejím německém znění). Jsou pro lužickosrbskou kulturu takovéto „známosti“ důležité? Určitě Handkeho úcta k lužickosrbské literatuře posiluje její prestiž. Navíc Handke se nebojí používat i menšinový diskurs, a proto provokuje. Když Handke vykládá Brězana, je služebníkem lužickosrbské literatury. Ostatně právě tento jeho text Brouk na morovém sloupu vyšel i v češtině v měsíčníku Plav. {/mprestriction}  Autor je předseda Společnosti přátel Lužice, pracuje jako redaktor Činohry ND v Praze. Radek Čermák (*1980) studoval slovenistiku a sorabistiku na FF UK, po uzavření slavistických oborů tamtéž přešel k antropologii, kterou absolvoval na Západočeské univerzitě. Nyní je doktorandem na Ústavu etnologie FF UK. Věnuje se zejména antropologii literatury u etnických menšin – zkoumá charakteristické rysy menšinové literatury, potažmo kultury. Jeho nejrozsáhlejšími díly jsou Nástin dějin a literatury Lužických Srbů (2011) a čítanka českých textů o Lužických Srbech Uzly v paměti (2012). Spolupřekládal knihu Jurije Kocha Modrá vrána (2009), povídky Puzzle kruhu (2010), soubor díla Ingrid Hustetowe Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé (2014), sbírku Róži Domašcyny Druhé světy (2015) a další. Spolurediguje časopis Česko-lužický věstník. Profesně se věnuje problematice multimodálních dopravních řešení.

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-02-26 13:30:16

Columbia Omni-Heat Infinity se podílí na historickém návratu USA na Měsíc

Tisková zpráva: Společnost Intuitive Machines (IM), pověřená agenturou NASA v rámci jejího průzkumného programu Artemis, odstartovala 15. února 2024 z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě svoji první lunární misi, která vyvrcholila úspěšným přistáním lunárního modulu IM Nova-C na Měsící 23. února v 0:23 hod. středoevropského času. Mise je vědeckou i technickou přípravou pro budoucí přistání a pobyt lidských posádek na Měsíci. Na tomto unikátním projektu, v rámci kterého se USA […]

Čas načtení: 2024-02-26 13:30:24

Columbia Omni-Heat Infinity se podílí na historickém návratu USA na Měsíc

Tisková zpráva: Společnost Intuitive Machines (IM), pověřená agenturou NASA v rámci jejího průzkumného programu Artemis, odstartovala 15. února 2024 z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě svoji první lunární misi, která vyvrcholila úspěšným přistáním lunárního modulu IM Nova-C na Měsící 23. února v 0:23 hod. středoevropského času. Mise je vědeckou i technickou přípravou pro budoucí přistání a pobyt lidských posádek na Měsíci. Na tomto unikátním projektu, v rámci kterého se USA po 52 letech od přistání […]

Čas načtení: 2024-02-26 13:30:26

Columbia Omni-Heat Infinity se podílí na historickém návratu USA na Měsíc

Tisková zpráva: Společnost Intuitive Machines (IM), pověřená agenturou NASA v rámci jejího průzkumného programu Artemis, odstartovala 15. února 2024 z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě svoji první lunární misi, která vyvrcholila úspěšným přistáním lunárního modulu IM Nova-C na Měsící 23. února v 0:23 hod. středoevropského času. Mise je vědeckou i technickou přípravou pro budoucí přistání a pobyt lidských posádek na Měsíci. Na tomto unikátním projektu, v rámci kterého se USA […]

Čas načtení: 2024-03-02 07:40:00

07:40 Archiv D: Středoevropský pohár 1955

Dokument o průběhu Středoevropského poháru 1955, kdysi významné mezinárodní fotbalové soutěži[online]

Čas načtení: 2024-03-02 08:23:41

F1 je zpět. Šampion Verstappen vyrazí do VC Bahrajnu z nejlepší pozice

V Bahrajnu dnes začne seriál mistrovství světa formule 1 a z pole position vyrazí obhájce titulu Max Verstappen. Nizozemský pilot Red Bullu vyhrál páteční kvalifikaci o 228 tisícin sekundy před Charlesem Leclercem z Ferrari. Start Velké ceny na okruhu v Sáchiru je v 16:00 středoevropského času. Podrobnou online reportáž nabízí web Sport.cz.

Čas načtení: 2024-03-03 00:00:00

Na ISS vyráží nová posádka. NASA veze i jednoho Rusa

K Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) zamíří v neděli v 5:16 středoevropského času mise Crew-8 se třemi astronauty amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a jedním kosmonautem ruské agentury Roskosmos.