EUR 24,170 || 
JPY 13,043 || 
USD 20,894 || Evropa bude vůči žadatelům o azyl tvrdší, ale v trumpovskou pevnost se nemění
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2026-02-24 07:40:00
Vláda nemá odvahu. Ukrajince v Česku potřebuje, ale nechce
Není divu, že sofistikovanou kombinaci hrané vstřícnosti vůči ukrajinským uprchlíkům a jejich reálného odpuzování převzala vláda Andreje Babiše od Víta Rakušana „i s chlupama“.
\nČas načtení: 2018-01-15 01:02:13
Švédské království láká přírodními krásami a pověstnou vstřícnosti a ochotou místních obyvatel. Až budete obdivovat čistá a upravená města nebo typické hnědočervené farmářské domky, nezapomeňte PŘEČÍST ČLÁNEK The post Švédská kuchyně appeared first on Exoticky.cz.
Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57
Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.
Čas načtení: 2021-10-06 11:47:06
Německé vyjednávání o vládě: když menší zvířata vládnou smečce
SPD a CDU/CSU získaly v nedávných volbách dohromady více než polovinu křesel. Teoreticky by tedy mohly sestavit další „velkou koalici“, jen s výměnou v kancléřském křesle. Prakticky to vypadá, že se obě strany rozhodly přenechat vyjednávací iniciativu menším partajím, FDP a Zeleným. Jednání FDP a Zelených probíhají víceméně utajeně v jednom západoberlínském hotelu. To je velký rozdíl proti roku 2017, kdy se kdejaká drobnost dostala ven, nejčastěji po Twitteru, takže navíc ještě ve zkrácené a zkreslené podobě. Od snížení počtu „úniků“ si obě strany podle všeho slibují větší šanci na konečnou shodu. (Vůbec by bylo zajímavé téma, kolik transparentnosti je v politice už příliš. Obecně se transparentnost považuje za dobrou hlavně kvůli omezení korupce, ale při vyjednávání může být docela kontraproduktivní. Pokud každý váš jednotlivý úkon a návrh sleduje obecenstvo na sociálních sítích a při každém náznaku kompromisu nebo vstřícnosti vám nadává do zrádců a zaprodanců, těžko se dohrabete k použitelné dohodě.) Zelení vidí sami sebe jako hybnou sílu společnosti FDP bude nejspíš tvrdě usilovat o ministerstvo financí a pokud jej dostane, dá se čekat, že bude hájit princip dluhové brzdy a pečlivého hospodaření v mezích možností ekonomiky. S tím už je v dnešní Evropě něco jako bílá vrána, ale jde o základní požadavek kmenových voličů a členů strany, takže je nepravděpodobné, že by se jej Christian Lindner, šéf FDP a potenciální ministr financí, vzdal. To bude mít nějaký vliv i o patro výše, totiž ve fungování eurozóny, kde nejspíš ožijí staré spory mezi jižním a severním křídlem. FDP nebude dalšímu „tisknutí peněz“ v různých podobách příliš nakloněna. FDP také nechce připustit zvedání daní a dokonce by je ráda snížila, kdežto Zelení by rádi zavedli různé uhlíkové daně a daň z majetku nad dva miliony eur. (Daň z majetku už v SRN existovala, ale v roce 1997 ji zrušil německý ústavní soud.) Tady je možné, že výsledkem kompromisu mezi oběma stranami bude restrukturalizace německého daňového systému se zachováním stejného průměrného daňového břemene, ale s jeho jiným rozložením. O moc více se totiž z obyvatelstva už beztak vymáčknout nedá; podle studie OECD jsou Němci zatíženi jedněmi z největších daní ve světě, přičemž poměrně velkou tíhu tohoto zdanění nesou pracující rodiny. Poměrně zásadní překážkou mezi oběma stranami bude přístup k průmyslu a k dekarbonizační kampani. Rakouští Zelení, kteří roku 2019 získali téměř stejné procento hlasů (13,9 procenta) jako němečtí Zelení teď (14,5 procenta), se nechali ze strany ÖVP přesvědčit k celkem umírněnému vládnímu programu. Němečtí Zelení ale sami sebe vidí jako hybnou sílu celé společnosti a jejich aktivisté, z nichž někteří byli právě čerstvě zvoleni do Bundestagu, hýří sebevědomím, jež úplně neodpovídá relativně skromnému volebnímu výsledku strany: „Nečekejte od nás moc ochoty ke kompromisům“, jak napsal Welt. (Inu, toto je cena za nekritický obdiv klimatického hnutí ze strany novinářů. U každé jiné německé strany by se dalo čekat, že mladé horké hlavy nakonec trochu vychladnou nebo budou vychladnuty partajním vedením, ale v případě Zelených na to nelze sázet. Grétina německá pobočnice Luisa Neubauer slibuje v médiích dozorovací až konfrontační přístup k nové vládě, ať ji sestaví kdokoliv, a mluví dokonce o „občanské neposlušnosti“, jíž se dříve její hnutí vyhýbalo.) CDU by měla dát větší prostor členské základně Co se obou větších stran týče, neprojevují zatím žádnou výraznou aktivitu. V případě SPD je to asi hlavně tím, že její předseda Scholz je podle německé tradice první na řadě se sestavováním vlády, takže nemá kam spěchat. CDU přešlapuje na místě z jiného důvodu. Po odchodu Merkelové ze scény jde o bezhlavý organismus, který neví, co chce a kam směřuje. Armin Laschet stále ještě setrvačností sedí v křesle předsedy, ale jeho autorita, byla-li kdy vůbec nějaká, je pryč. A v novinách si kladou otázku, kdy se některý z těch váhavců kolem něj konečně rozhoupe k tomu, aby mu zasadil ránu z milosti. Pokud by se chtěla strana trochu vnitřně oživit, dobrým začátkem by bylo, kdyby opustila své dosavadní byrokratické uspořádání a místo různých grémií a výborů dala větší prostor své vlastní členské základně. Primárky jsou docela užitečný mechanismus, jak připravit budoucí lídry na stres „ostrých“ voleb. Ne vždycky vygenerují ty nejlepší možné kandidáty, ale ten současný způsob, který v posledních letech vynesl do čela CDU hned dva nepoužitelné předsedy (Annegret Kramp-Karrenbauer a Armina Lascheta), se osvědčil ještě méně. Každá strana musí nějak vybalancovávat vnitřní zájmy své nomenklatury a schopnost vítězit ve volbách. CDU se už dávno zřetelně naklonila k těm zájmům vrcholné nomenklatury, a také se jí to zřetelně vymstilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-01-22 14:55:10
Rembrandtova výstava byla prodloužena do 21. března
Národní galerii se podařilo prodloužit výstavu Rembrandt: Portrét člověka až do 21. března. Výstava, s níž hned několikrát zahýbala pandemie koronaviru, měla původně skončit v lednu, aktuální prodloužení však přináší naději, že ji uvidí další návštěvníci. Velký zájem naznačovaly již od prvního dne otevření fronty před palácem Kinských na Staroměstském náměstí. Za běžného provozu dosahovala návštěvnost v průměru 1000 lidí denně, v omezeném režimu kapacity výstavních prostor pak 450 lidí denně. Jedná se o rozsáhlý výstavní projekt čítající 115 děl. Nikdy nebylo možné u nás spatřit tolik Rembrandtových prací pohromadě. Výstava obdobného významu se nemusí opakovat desítky let. Právě s ohledem na tato fakta kurátoři Národní galerie Praha vyvinuli maximální úsilí, aby mohla být prodloužena. Jednání byla časově náročná z důvodu velkého množství zápůjček z muzeí, galerií a soukromých sbírek nejen u nás, ale i ze zahraničí. Díky vstřícnosti zapůjčitelů proběhla úspěšně a milovníci umění tak budou moci v Praze zhlédnout Rembrandtova díla až do 21. března, jakmile se uvolní koronavirová opatření a galerie opět zpřístupní. „I přes veškerou nepřízeň, kterou rok 2020 přinesl, se jedná vlastně o malý zázrak. Tento nádherný výstavní projekt se podařilo nejdříve posunout z jarního do nového podzimního termínu a nyní dokonce prodloužit jeho trvání. Máme obrovskou radost a věříme, že si návštěvníci budou moci ještě do března setkání s Rembrandtem vychutnat. Do popředí vystoupí výjimečná malba Zvěstování Panně Marii od Willema Drosta, získaná jako malba samotného Rembrandta, která zaujme místo obrazu Čtoucí mnich. Ten se jako jediný koncem ledna vrátí do Helsinek.“ říká Lucie Němečková, kurátorka výstavy. Po znovuotevření galerie bude spuštěn rezervační systém s časovými sloty. Tím chce instituce zajistit maximální komfort návštěvníků a zamezit vzniku front. Navíc se počítá s delší otevírací dobou výstavy – denně od 9 do 21 h. V rámci sociálních sítí Národní galerie je dále Rembrandt k vidění online. Koncept obsahuje různé s výstavou související aktivity – komentovaná videa věnovaná vybraným dílům, v přípravě je workshop pro děti či komentovaná prohlídka s kurátorkou. Ve spolupráci s Baletem Národního divadla vzniklo video Balet mezi obrazy: Rembrandt a Saskia, které natočil italský režisér Marco Chiodi. Sólisté Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují skutečný milostný příběh malíře a jeho životní lásky Saskie. Na webových stránkách Národní galerie bude nově zveřejněn film Rembrandt – malíř člověka, dříve uváděný pouze ve výstavních sálech paláce Kinských. Organizátoři výstavy se tak snaží přiblížit Rembrandtovu osobnost a jeho dílo všem, a to včetně těch, kteří nemohou přicestovat, případně se na výstavu pro velký zájem nedostanou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-12 11:01:45
Návštěvníci Třetí říše. Obdivovatelé dálnic ignorovali tábor v Dachau
Titul obsáhlé práce Juliy Boydové (v českém vydání 510 stran) Cestovatelé ve třetí říši není zavádějící, podstatou autorčiny snahy bylo ukázat ty pohledy na Německo, které mu byly věnovány za druhé, a především pak třetí dekády minulého století. Svědectví všech těch, kteří se tam vyskytli teprve v letech 1939–1945, je z toho hlediska spíš druhořadé, neboť oni chápali, která bije. Ovšem jejich předchůdcům to mnohdy nedocházelo. I díky vystižení onoho paradoxu autorka získala Los Angeles Times Book Prize 2018 a minimálně podle mínění týdeníku Spectator či čtenářů Guardianu stvořila knihu roku. Nejde jí o pohled na válku. Ani o pohled na obyčejný život za kulisami války. Jedná se jí o vhled do obyčejných životů obyčejných Němců v čase, kdy v té zemi ještě takřka vše působilo krásně. Důvodů, proč tam Angličani, Američané a příslušníci dalších národností jezdili, bylo více, a teprve koncem let třicátých některých ubývalo. Ale málo! A do křišťálové noci roku 1938 se na povrchu zdálo hodně věcí úplně v pořádku. Kniha Juliy Boydové se při líčení počátečních let nevyhýbá ani výletům „za sexem“ (někdy homosexuálním), a například věhlasný kritik a spisovatel Christopher Isherwood (pozdější objevitel Raye Bradburyho) se tu stává (ne)vzorným příkladem i takového turisty. Ani on přitom po léta neprohlédl nebezpečí nacismu – a Hitlera. Ani podtitul Boydové práce Vzestup fašismu očima obyčejných lidí není stoprocentně přesný, vždyť vedle Isherwooda hledíme na krásnou krajinu a zajímavé lidi očima mnoha dalších umělců (Bacon) a spisovatelů. Pro někoho překvapivě však právě oni povětšinou selhali, když zavírali oči před velmi podstatnými fazetami celkové mozaiky. Oproti tomu novináři a novinářky se stali často těmi, kdo jako jediní podávali vyvážená svědectví. A psali o tomto „novém světě“, který bezpochyby zrodila i prvá světová válka a – Němce zostuzující – Versailleská smlouva. Jednou z pozoruhodných reakcí na potupu té smlouvy i let 1914–1918 byl kult těla, nahoty a dokonce sexu; takový, s jakým se Britové, ale ani Američané ve svých domovinách zdaleka nesetkávali. Samozřejmost obnažování je přitom, jak dnes uznáme, normální a rozhodně ji nelze mít za jakýkoli projev úpadku či dekadence. Cestovatelé po třetí říši se často zmiňují o kráse a půvabu postav zdejších mužů i chlapců... A všichni, kdo přímo nebyli židovského původu (a často naopak měli některé z výhrad k židovství), mohli tu nakonec spokojeni pobývat zasaženi neobyčejnou německou vstřícností. Byla směrována nejvíc k Britům, a to s nehraným obdivem, i když paní Boydová přesně vystihne i zdánlivě nepatrný, ve skutečnosti ale podstatný rozdíl v povahách příslušníků obou národů. V Německu opravdu chyběl jistý stud (chcete-li upejpavost), který v Británii kryli zvláštním a pro někoho snad pokryteckým odstupem i dalšími specifiky ostrovní povahy. A kolektivní duch národa hrál tu – oproti Anglii – i za míru prim. Málokterá totalita dějin navíc vítala návštěvníky vstřícněji a přátelštěji. Je až neskutečným, kolik veskrze slušných lidí se odtamtud vrátilo a pělo na onu zem chválu. Zlo bylo jen imanentní, až příliš smíseno s různými svůdnými požitky, které měl turista stále k dispozici, a tak byli cizinci s to realitu ignorovat. I ti značně inteligentní. Někteří „obyčejní občané“, ale i umělci putovali do Německa let třicátých už předem nadšeně, jiní s obavami. Někteří pracovně, další prostě za krásami přírody anebo kultury. Ale všichni byli po příjezdu více i méně svedeni. Svedeni a zmámeni propagandou i upřímnou vírou tolika Němců v to, co budují. Návštěvníci neviděli ani nezaměstnanost, neboť jí nebylo, a zavírali oči před diskriminací židovství. Nebylo možno přehlédnout německou touhu zpívat a sportovat i pečlivě vymetat každou ulici, nešlo nevidět dokonalé dálnice a nakonec se dalo prostě ignorovat i to, že již existuje tábor v Dachau. Stálé hajlování sice vadilo ledaskomu, ale Hitlerem byli zvláště umělci a ženy s výjimkami fascinováni. Sporu ovšem není, že vývoj těchto vztahů k Němcům postupoval s každým rokem a v mnohém velmi rychle. A tak i autorka třídí svědectví a u mnohého svědka je tříští do více kapitol, které pak spolu se čtenáři kráčejí časem vpřed. Jen literárně precizní jazyk vše stmeluje a vytváří z koláže jediný, čtivý proud často šokující výpovědi. Varovat mělo třeba jen vycestovávání Židů. Přesto se opakovaně setkáváme s tím, že i spisovatelé jako Auden či zmiňovaný Isherwood zlo přehlížejí, a ještě nejlépe tak dopadá americký klasik Thomas Wolfe. Německo sice niterně miloval a jeho samého naopak zbožňovali nacisté, ale pochyby jej přepadly brzy. Na hranicích byl pak svědkem, jak je jistý Žid, jenž zkouší vycestovat, obrán o veškeré (značné) jmění primitivem; a spisovateli dochází vše. I když od té chvíle věděl, jak draze zaplatí, když v Americe vysloví pravdu, a že jeho knihy budou v Německu zakázány, několik měsíců po návratu zveřejňuje v časopise New Republic článek Musím vám něco říci. Působivý text končí rozloučením se zemí, do které se po jeho zveřejnění vrátit už opravdu nemohl. A píše: „Staré německé zemi s veškerou její ryzostí, slávou, krásou, magií a zkázou, oné temné zemi, oné pradávné historické půdě, kterou jsem tak dlouho miloval, jsem dal sbohem.“ Zcela opačným případem byl pravicový britský autor Wyndham Lewis. Podnikl v listopadu 1930 jen krátký výlet do Berlína – a následovala kniha Hitler, zdobená svastikou. Píše: „Germány napomeňte, aby se ve vaší společnosti chovali slušně, ale přesto jejich pokrevním vazbám dovolte, aby bylo aspoň trochu po jejich... Nikomu nedovolte, aby tomu stála v cestě pouhá bagatela typu židovské otázky.“ Julia Boydová vybudovala svou práci na pečlivém studiu pramenů a doslova ji napěchovala svědectvími. I prostých lidí, dále pak rodinných příslušnic diplomatů. Někteří jí citovaní svědkové přitom pobývali v Německu dlouho, ale jedině stále tam žít dalo šanci rozkrýt realitu ukrytou pod rouškou zábav. To byl i případ britského velvyslance či diplomatů, to snad sytilo také zdravé instinkt lidí od novin či z britského rozhlasu. Zvláště spisovatelé nicméně selhávali. O Svenu Hedinovi se netřeba rozepisovat a Knut Hamsun je nejznámější příklad „nadaného fanatika“. „Dosáhl toho pozoruhodného úspěchu, že ho jako svého oblíbeného autora uváděli Hermann Hesse i Joseph Goebbels,“ konstatuje autorka. Ale třeba i Samuel Beckett si dosti „naběhl“. Cenzurované umění mu ukazovali ve sklepech, což akceptoval, a nadále putoval tou zemí. Smířen s tím, že ani Paul Klee, ani Edvard Munch nemají už ve výstavních prostorách co dělat. Právě Beckett bohužel měřil skoro jen podle intelektuálních kritérií a bez ohledu na to, kolik úsilí vynaložil při zkoumání zdejších obrazů i lidí, nepochopil tamní neštěstí. Až postupně začal být zdrcen a 1. dubna 1937 odlétá do Anglie s přesvědčením, že se do Německa již nikdy nevrátí. Třetí říši zvědavě navštěvovali také Albert Camus, Karel Blixenová, Max Frisch, Georges Simenon, Graham Greene či Jean Genet. A Jean-Paul Sartre, jenž strávil v Berlíně hned devět měsíců na stipendiu a jehož deníky a korespondence – z toho času – se prozatím nenašly a už se asi nikdy nenajdou. William Somerset Maugham jezdil pak do Mnichova klidně se svým milencem Alanem Searlem. Také on navzdory tomu, že se tam pálili knihy, ale dokonce i s vědomím toho, že shořely rovněž ty jeho. „Intuice nás vede k domněnce,“ uvažuje Julia Boydová o lidech jako on, „že spisovatelé mají liberální a otevřenější mysl než průměrní jednotlivci. Ale v případě nacistického Německa se zdá, že si mnozí – tak jako obyčejnější smrtelníci – dělali názor ještě předtím, než do země přijeli.“ V jedenadvaceti kapitolách nás vede autorka dvacátými a třicátými lety i včetně obrovského efektu bombastické Hitlerovy olympiády a skutečně zůstává na pováženou (a k neuvěření), potkáme-li dokonce osobnost černošského původu, která si – jednoduše – nebyla jista, zda Německo nemíří tím pravým směrem. Ani takovýto člověk neuměl šílenství dlouho a jednoznačně říct „ne“, až natolik uměl zdejší řád uhranout, až tak vnitřní propaganda státu i styl a praxe života lidí strhly. Takřka každého, kdo se tam zajel podívat. Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí. Z anglického originálu Travellers in the Third Reich (2017) přeložil Robert Novotný. Argo. Praha 2019. 510 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-13 19:46:56
U knihovny s Petrem Bílkem: O terorismu, migrantech, bezhodnotovém konzumu a zběhovi z wehrmachtu
Roman Ráž svou novelu vystavěl kolem aktuálních společensko-politických realit, Iva Hadj Moussa zachraňuje svévolnost fabulace postřehy a cynickými hláškami a kniha Přeběhlík ukazuje německého klasika Siegfrieda Lenze jako ještě nehotového autora. Roman Ráž: Aplikace Rodina (Theatrum mundi 2019) Po své mohutné „lázeňské“ trilogii se jeden z nejpilnějších současných českých prozaiků (1935) hlásí s novelou nutkavě vyprofilovanou kolem aktuálních českých společensko-politických realit. Mládež bez životní orientace, povrchnost módního konzumu, nevypořádaná minulost, protiromský rasismus a antisemitismus, terorismus, humanitární akce na pomoc migrantům, podnikání bez skrupulí, vzájemná nevraživost městských kmenů. Začínající spisovatel Václav jako vypravěčské autorovo alter ego na začátku říká: „Chci psát o tom, co znám. Co se mě dotýká.“ Takže se dostane i na postavení literatury v dnešní společnosti: čím více autorů, tím menší zájem o ně. Novela v původním slova smyslu. Iva Hadj Moussa: Šalina do stanice touha (Host 2020) Prozaickou prvotinu jednačtyřicetileté české autorky slupnete jako malinu. Místy by sice neškodilo projmout textu pas, ale to už by byl asi moc velký kalup. Tam, kde vyprávění pitvá jednu situaci a děj stagnuje, zachraňuje Hadj Moussa dobrou náladu svým štiplavým vtipem. Pro čtenáře na prahu séniu má knížka přitažlivost hlavně vhledem do života současné mládeže zmítající se na sociálních sítích a lapené nevědomky v sítích bezhodnotového konzumu. Sex tu funguje jako modus operandi křížového tažení za penězi a bohatstvím. Za nezbytnou podmínku úspěchu pokládá hrdinka přitažlivé, draze oblečené mladé tělo, patřičně olajkované na Instagramu. Postřehy a cynické hlášky zachraňují svévolnost fabulace. Siegfried Lenz: Přeběhlík (Prostor 2020/ překlad Petr Dvořáček) Německý klasik (1926–2014) napsal tento román v roce 1951, nakladatelství po úvodní vstřícnosti ale ucuklo a text zůstal ležet v autorově pozůstalosti. Téma zběhnutí z wehrmachtu se nehodilo do krámu v situaci, kdy se země nadechovala ke studené válce a bývalí kádři hitlerismu se po prvotním šoku zase usazovali ve veřejných funkcích. Po svém vydání v roce 2016 zabodovala kniha v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel a chválili ji horem dolem. Zas taková sláva to ale není. Příběh spoléhá až příliš na náhodu a tam, kde autor vtahuje do silového pole textu antropomorfizovanou přírodu, prosvítá neohrabaná naivita málo zkušeného spisovatele. Cenné jako dokument doby a autorského vývoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-10 04:49:57
Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze. Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu. Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od roku 2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví. Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019. To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v roce 2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZ. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů. Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14. srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní a její plat je tak škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch. Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se. Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla. Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby. Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací: 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé. Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popřípadě jako propadnutí státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu například svědek obžaloby Blahoslav Němeček, a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1200 právníků, ale nedostatečnou pro úřad podstatně menší. A že neznala problematiku resortu energetiky? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání zásady „in dubio pro reo“. Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-31 08:37:15
S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Líbil se mi ve Stavovském výkon Saši Rašilova v Bernhardovi, jinak básnická sbírka Z. Kaprála Elegie naruby, dále Roth zbavený pout od Claudie Rothové Pierpontové, dále Deník varšavského ghetta Adama Czerniakowa a kniha Františka Emmerta Holocaust. Arnošt Goldflam, spisovatel a herec Stálici s trvalou úrovní pro mě představuje Roš Chodeš, věstník židovských obcí. Každé číslo je událostí, skvělé jsou například rozhovory připravované Alicí Marxovou. V čísle se ale uplatní i povídka či poezie. To podstatné se může odehrávat mimo pozornost velkých médií... Josef Kroutvor, spisovatel a kunsthistorik Prožívám hezké životní období, v němž konečně mohu věnovat svůj čas všestrannějšímu kulturnímu vyžití. V letošním roce jsem navštívila mnoho zajímavých výstav a byla jsem nadšena jejich realizacemi. Několikrát jsem se vrátila na výstavu s názvem Stories Renáty Fučíkové ve Ville Pellé. Považuji autorku za jednu z našich nejvýznamnějších ilustrátorek a „vypravěček“. Doporučuji i dosud probíhající výstavu Petra Síse v Doxu. Jsem i častou návštěvnicí Národní galerie, v níž jsem ve výstavách děl Josefa Šímy a Alberta Giacomettiho rozpoznávala rezonanci přínosného výstavního konceptu odvolaného ředitele galerie Jiřího Fajta. Nadchlo mě několik divadelních představení; třeba Divadlo v Dlouhé svým repertoárem nikdy nezklame. Líbila se mi hra, jež měla letos premiéru, Romeo, Julie a tma. Chodím často na pořady v Knihovně Václava Havla, říkám jí „moje kaplička“ a z pořadů a setkání, které se zde odehrávají, odcházím vždy povzbuzena a potěšena. Z těch mnoha si vybavuji setkání s Radkou Denemarkovou, pořady Obce překladatelů, vzpomínání na Ivana Medka. Sleduji rovněž pořady v Městské knihovně, jejichž dramaturgický plán je vždy zajímavý. Letos mě zaujalo setkání s Alexandrou Alvarovou nad její knihou Průmysl lži. Baskytarista Guma Kulhánek slavil v Lucerna baru pětasedmdesátiny a tenhle hudební happening se moc povedl. A Vladimír Mišík má nové a překvapivé CD! V souvislosti se stárnutím a odcházením muzikantů jsem si uvědomila, že pro mne byl v životě důležitý hlavně Semafor a jeho protagonisté v čele s panem Jiřím Suchým, o němž letos natočila Olga Sommerová báječný dokument. A knihám, které k mému soukromému i profesnímu životu vždy patřily, se věnuji stále. Z těch od českých autorů se chystám na Vabank. A aktuálně se mi moc líbilo na Festivalu svobody na Václavském náměstí a následně v Činoherním klubu na vzpomínání na OF a události před 30 lety s přímými účastníky a organizátory. Dana Kalinová, bývalá dlouholetá ředitelka Světa knihy Praha Každý rok je to vždy v prvé řadě čekání. Čekáme na velký román, kulturní manifest, dílo hudební, architektonické, výtvarné nebo jiné, ale pokud možno mimořádné. V roce 2019 to bylo zase totéž, chaotická tříšť, ze které nic nevyčnívalo. Tvůrce, který by oslovil společnost, zlomil nehybnost bažiny, vyjádřil požadavky nové doby, usiloval o „něco nemožného“, se zase nedostavil. Až na sklonku roku jsme se dočkali. Vzniklo dílo. AIVA/Antonín Dvořák: From the Future World. Z padesáti šesti taktů rozepsaného notového zápisu pro klavír v tónině e-moll, z fragmentu díla geniálního skladatele vytvořila umělá inteligence patnáctiminutovou skladbu o třech větách. Skladbu spolu s Dvořákem tak zkomponoval systém AIVA, který má jako jediná umělá inteligence na světě přiznán statut ´autor´, od začátku se učí na dílech klasické hudby a do své paměti dostal kromě třiceti tisíc všemožných partitur světových také partitury Mistra. AIVA byla prý při komponování stále lepší a lepší, a tak mohla být třetí věta představena na živém koncertu v pražském Rudolfinu v podání PKF – Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma. Byla to světová premiéra, a i když má AIVA podle „lidských“ spolupracovníků ještě určité nedostatky v dynamice a frázování, úspěch byl jedinečný. Možná jí chybí i emoce, tvrdili Humpl a Stiebitz z agentury Wunderman, ale mě tato skladba emotivně chytla. Byl to opravdový Dvořák, romantický, harmonický, malebný, dojímavý, a kdybych se nebál, že budu obviněn ze slabosti pro hudební kýč, připomněl bych nostalgicky Novosvětskou, nejoblíbenější jeho symfonii č. 9 e moll, op. 95, anglicky From the New World. Tři počítače, tři bedny, které by se vešly na kuchyňský stůl, a obrovská míra energie stačí dopovědět něco, co skladatel zamýšlel stvořit. Umělá inteligence bude mít možná v naší kultuře ještě hodně co říci. Zejména proto, že třeba AIVA je podle slov jednoho z odborníků „inteligentní lopata, která se nemůže unavit“. Petr Koudelka, spisovatel Schopnost nadhledu je vzácností a malíř Bedřich Dlouhý (1932) tím darem oplývá. Dokládá to šťastně koncipovaná retrospektivní výstava jeho děl v Galerii hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny. Autor byl svého času spoluzakladatelem svérázné skupiny Šmidrové, v níž působil například i Karel Nepraš a Jan Koblasa. Zmíněná přehlídka nabízí průřez umělcovy tvorby od roku 1956 až do současnosti. Jestliže doprovodné texty k různým výstavám se někdy míjejí s obsahem na stěnách, zda jde o vzácné lícování. Dovolím si proto výstižnou citaci z galerijní prezentace: „Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské dada strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání…“ Jde-li pro mě o jednu z kulturních událostí roku 2019, pak pro případné zájemce dodávám, že má i časový přesah do letopočtu 2020, a to do 16. února. Závěrem ještě informace, že výstava má i sympatický název, a to Bedřich Dlouhý: Moje gusto. Rudolf Křesťan, fejetonista V neděli 17. listopadu (jak jinak) jsem se prodrala davy na Národní třídě do Ponrepa a viděla s dalšími osmi diváky celovečerní dokumentární film Jiřího Krejčíka Maturita v listopadu natočený v lednu 1990, s dotáčkami po deseti letech. Syrový dokument o studentech a učitelích gymnázia v České Třebové pár týdnů po sametu. Autenticita tehdejších výpovědí bere dech. To by měla zařadit ČT do vysílání! V říjnu, rovněž v poloprázdném sále Hraničář v Ústí nad Labem, koncert Mikoláše Chadimy a Mona Mur postavený na zhudebněných básních sbírky Tagesnotizen Jürgena Fuchse. Konal se jako entrée Česko-německých dnů. Tady Češi a Němci, narození v druhé polovině 20. století, skutečně a aktuálně souzněli. Vivat Collegium bohemicum, organizátor z české strany hranice. V září uspořádala Litoměřická galerie v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích výstavu Kontinuita malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Silné obrazy a sochy autorů vypovídaly o kontinuitě jejich tvorby, převrat nepřevrat, a kontrastovaly s dosud přetrvávající atmosférou jezuitského prostoru. V srpnu opět silný výtvarný zážitek na výstavě NG ve Valdštejnské jízdárně na výstavě Josef Šíma – Cesta k Vysoké hře. Tady bylo návštěvníků plno. Myslela jsem si, že malíře dobře znám, ale byla jsem hodně překvapená. Tahle hodnota přetrvá. V dubnu Galerie výtvarného umění v Chebu uspořádala objevnou výstavu Vidět sochy. Díla sochařů Jana Svobody a Zdeňka Palcra nejsou v obecném povědomí, ač jsou autoři klasiky druhé poloviny 20. století. Nevím, jaká byla návštěvnost Chebanů, my Pražáci jsme se na výstavu dostali díky vstřícnosti ředitele chebské galerie. V březnu filmový zážitek Central Bus Station – dokumentární film (2018) o hlavním autobusovém nádraží v Tel Avivu, kde se lidé ztrácejí (i já jsem tam zabloudila). Natočil český režisér Tomáš Elšík. Silná výpověď nejen o architektuře, ale i politice a životě v Izraeli. V únoru uvedla Knihovna Václava Havla pořad O lásce a tmě a Amosi Ozovi. Román nedávno zesnulého izraelského autora skvěle přeložil Michael Žantovský, který o Ozovi také velmi zajímavě mluvil. Jana Zoubková, překladatelka Veliký boom knih o tom, jak žít dobrý život. Přibývá autorů, kteří říkají – a) Chceš-li změnit svět, změň sebe. b) Žij svůj život tady a teď. A do třetice – začínáme chápat, že dětství je pro náš život možná nejdůležitější. Post Scriptum – Znovu vyšla Velká kniha o dřevě. Martin Patřičný, výtvarník a spisovatel {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-29 13:45:00
To už nezkoušejte. Gay aktivistům po včerejšku přistálo tvrdé varování
Žádné další úpravy svazků stejnopohlavních párů nebudou. PL to řeklo několik poslanců, kteří popisují nálady v zákonodárném sboru a rozčarování mnoha jeho členů z nebývale silného nátlaku ze strany aktivistů. Pokud by to prý lobbisté z neziskovky Jsme fér nepřeháněli, včera schválený kompromis už mohl být na světě dávno. „Tenhle kompromisní návrh je definitivní tečka za tím vším. Pokud to aktivisté nepochopí a budou tlačit dál, žádné vstřícnosti se už nedočkají,“ řekl redakci jeden z poslanců.
Čas načtení: 2024-03-05 18:07:31
Z "velkohubého císaře" se stal velký evropský spojenec. ODS změnila na Macrona názor
Francouzský prezident Emmanuel Macron je první lídr, který s námi mluví anglicky, je to projev vstřícnosti, říká český europoslanec Alexandr Vondra.
Čas načtení: 2024-03-15 10:15:00
Na výročí okupace do Saska. Pavla čeká jednání s rusofilním premiérem
Prezident Petr Pavel v pátek míří na návštěvu Saska. Kromě utužování sousedských vztahů ho čeká i rozhovor se zemským premiérem, který je známý vstřícností k putinovskému Rusku. Sasko čekají i napínavé volby do zemského sněmu.
Čas načtení: 2024-03-18 09:14:28
Očima Saši Mitrofanova: Bez omezení
Odříkaného chleba největší krajíc. Francouzský prezident Emmanuel Macron tak dlouho volal Vladimiru Putinovi, že ho absence vstřícnosti z Kremlu přestala bavit. A pro leckoho nečekaně se stal tvůrcem nového přístupu k agresivnímu ruskému státu, který se cítil pevný v kramflecích.
Čas načtení: 2024-04-09 10:30:00
Migrace a její dopady: Sledujte živě první ze série debat s občany o evropských tématech
V souvislosti s 20. výročím členství České republiky v Evropské unii a blížícími se volbami do Evropského parlamentu zvou ČTK Protext a Evropský parlament odbornou a laickou veřejnost na setkání na jihu Čech. Tento region byl vybrán kvůli vstřícnosti tamních autorit vůči plánům ČTK, jež chce otevřeně komunikovat evropská témata – s ohledem na polohu na jihu republiky a na sousedství s Rakouskem a Německem se bude tato akce, mimo jiné, zabývat migrací a jejími dopady na život v EU.
Čas načtení: 2024-05-03 13:30:00
Berte to jako další výmluvný důkaz o tom, že o vstřícnosti směrem k zákazníkům automobilky rády hovoří, reálně se ale primárně řídí jinými faktory. O tohle auto je po předchozích marných pokusech o jeho vyřazení z nabídky rekordní zájem, přesto má znovu skončit. (Petr Prokopec)
Čas načtení: 2024-05-17 15:50:00
Kalkulačka OČR 2024: Výpočet ošetřovné
Typický scénář: začne školka, rodiče se po období dovolených vrátí zpět do práce, a během pár týdnů si už musí brát „paragraf“, protože děti jsou nemocné, a tak je to pořád dokola. Zná to jistě každý rodič. První pravidelné navštěvování dětského kolektivu je zatěžkávací zkouškou dětské imunity, rodičovské trpělivosti a vstřícnosti zaměstnavatelů.
Čas načtení: 2024-06-05 14:15:44
Umírající muž nemohl na dceřinu svatbu, vystrojili ji přímo v nemocnici
Brittny Arceová si svou svatbu představovala úplně jinak, ale vážný zdravotní stav jejího otce si nakonec vyžádal, že se vdávala v nemocniční kapli. Díky vstřícnosti nemocnice tak mohl Abraham Arceo svou dceru přece jen dovést k oltáři.
Čas načtení: 2024-07-22 00:05:36
Dva legendární úseky Barumky se vrací po bezmála třiceti letech,
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Barumka připravila lahůdky zásluhou vstřícnosti majitelů lesů Zatímco v loňském roce pořadatelé BARUM CZECH RALLY ZLÍN pod vedením šéfa organizačního výboru Miloslava Regnera vrátili do itineráře soutěže dva legendární úseky po bezmála třiceti letech, letos přichází s novou podobou rychlostní zkoušky Bunč. Ta svým charakterem a náročností bude patřit k perlám rallysportu na
Čas načtení: 2024-09-03 11:53:46
Tento anděl nás v nadcházejících dnech ochrání a podpoří
V příštím období bude nad námi bdít anděl Yehuiah, známý jako anděl týmového ducha a spolupráce. Jeho energie bude vládnout během několika nadcházejících dnů, kdy nám poskytne potřebnou podporu a ochranu. Yehuiah je anděl, který je známý svou vstřícností, tolerancí a podnikavostí. Miluje motivovat ostatní a inspirovat je k dosažení jejich cílů. Tito lidé mají […]
Čas načtení: 2024-09-30 20:51:20
Kritika i nehezké maily? Trápilo mě to, přiznal Prskavec. Šéf se ho zastal
Ve světě vodního slalomu i mezi fanoušky patří k nejpopulárnějším postavám. Nejen díky svým skvělým výsledkům, ale i skromnosti, bezprostřednosti či vstřícnosti k ostatním závodníkům i příznivcům. Jenže po olympiádě v Paříži se Jiří Prskavec stal terčem kritiky části fanoušků. Kvůli disciplíně, kterou nemá rád a ani ji jet nechtěl…