Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2010-11-29 00:00:00

Nike AFE Varsity Coat / Další precizní kabát od Nike

Abychom nebyli upřeni pouze na release veleznámé bundy Nike Destroyer Jacket, připravili jsme si pro vás zprávu o dalším zajímavém kabátu pro tuto zimu. Je jím právě představený kabát Nike AFE Varsity Coat, který přichází v dvojím provedení, tedy pro upřesnění v dvojím provedení rukávů a některých ...

Čas načtení: 2015-12-29 00:00:00

Buď vždy jedinečná - móda od Tally Weijl

Značku Tally Weijl ani netřeba moc rozsáhle představovat. I když v České republice působí teprve od roku 2008, našla si už spoustu věrných zákaznic. Pro upřesnění – módní značka Tally Weijl se zaměřuje především na dámskou mladistvou módu. Slečny její kamenné obchody velice rády navštěvují, jelikož ...

Čas načtení:

Stát doplatí daň ze stavebního spoření

Zdá se vám tato informace nelogická. Věřte však tomu, že je skutečně pravdivá. Pro upřesnění jde o daň ze stavebního spoření. Ministerstvo financí musí poslat na účty stavebních spořitelen více než 5 miliard korun. Jde o vrácení původně zdaněné státní podpory. Po nálezu Ústavního soudu bylo potřeba tuto daň zrušit a právoplatně vrátit lidem jejich [...]

Čas načtení: 2014-02-12 16:39:01

Seznam obětoval fulltext na úkor firmy.cz – pokračování

Včera jsme informovali o tom, že Seznam chystá k 1.4. spustit novou podobu firemního katalogu Firmy.cz. Jak jsem psal, tyto změny se promítnou i do fulltextového vyhledávání v seznam.cz. To stále platí, ale vliv katalogu na fulltext nebude tak velký, jak bylo původně prezentováno. Na základě upřesnění projektového manažera Firmy.cz Jana Pinkase se pokusíme objasnit, […]

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2020-10-19 16:24:46

U knihovny s Petrem Bílkem: O okouzlení Hrabalem a o tom, že dějiny nejsou jen politika

Hrabal uměl rozsvítit svět tam, kde jiní viděli jen tmu. Svět Petra Krále se hned na počátku usadil v poloze, která ve své svébytnosti necítila potřebu se měnit. A pokud historii nejste s to chápat jen ve zúžené perspektivě politiky, bude názvem knihy Dějiny první republiky cítit ošizeni.   Bohumil Hrabal: Morytáty a legendy (Městská knihovna v Praze, e-kniha 2019) Zase jsem si chtěl ověřit, zda mě vzpomínky neklamou, zda mé nadšení z této knížky v roce 1968 nebyla jen mladická nezkušenost. Nebyla. Okouzlení se dostavilo znovu a možná bylo ještě silnější, protože o děloze, ze které přišly texty na svět, jsem od té doby se dověděl mnohé, co jsem před dvaapadesáti lety ani netušil. „Slyšel jsem o talíř bít příbor zvonivý, stařeček zsinalý vyplivl chrup.“ Zacházet takhle se čtenářem, to chce drzost i odvahu, ale hlavně pořádné usazení v jistotě svého talentu. Dobrodružné je taky číst Kaina, ze kterého se důvtipným kompozičním citem stvořily Ostře sledované vlaky. A konečně úchvatná je ta montáž čtenářských dopisů, jež tenkrát Hrabal dostával. Dnes věc málo představitelná, pokud ovšem autor nevládne Facebookem. Vypadá to, že před půl stoletím brali čtenáři literaturu za slovo, že si ji pouštěli víc k tělu, že jim stála za rozčilování. Hrabal uměl rozsvítit svět tam, kde jiní viděli jen tmu.   Petr Král: Pařížské sešity (Městská knihovna v Praze, e-kniha 2020) Když letos Petr Král umřel, vzal jsem jako rozloučení četbu jeho poznámek a zápisků vzniklých od roku 1968, kdy odešel do Francie, a přestalých v roce 2006. Je zvláštní, že za těch téměř čtyřicet let se ladění, posazení a optika textů vlastně vůbec nevyvíjela. Autorův svět se hned na počátku usadil v poloze, která ve své svébytnosti necítila potřebu se měnit. Pokud byste se pídili po autobiografických reáliích, splakali byste nad výsledkem. Na okraj dnů autor usazuje záblesky inspirací posbíraných za zjevnou clonou praktických činností. Realita fyzická jej zajímá, jen když spustí psychické dění vteřinově postřehující existenci. Smysl pro konkrétní absurditu: „Letní Praha: všichni luští touž křížovku, v poledním horku visí z fasády spící fasádník.“ Z potřeby děje či příběhu se tohle číst nemůže. Ani deník to není. Básnická sbírka narůstající bez záměru a plánu, encefalogram.   Věra Olivová: Dějiny první republiky (Společnost Edvarda Beneše 2012) Jde o to, co si pod pojmem dějiny představit. Pokud jste názoru, že popis programů a činností vlád Čalfy, Klause, Zemana, Paroubka, Grosse, Topolánka nebo Špidly lze považovat za historii toho, co prožila Česká republika po listopadu 1989, pak se vám Olivová (1926–2015) svými Kramáři, Tusary, Švehly, Beneši, Udržaly, Malypetry, Hodži nebo Berany strefila do vkusu. Pokud ovšem je vaše mínění o poslání dějepisectví přece jen náročnější, pokud historii nejste s to chápat jen ve zúžené perspektivě politiky, pokud si myslíte, že dějiny páchnou po životě v celé jeho šíři, budete se při této četbě cítit ošizeni zavádějícím názvem spisu. Přinejmenším by mu slušelo upřesnění „Politické dějiny první republiky“. Trefně se mi tu připomněla poznámka Dušana Třeštíka, že české dějepisectví mělo ve zvyku redukovat pojem kultury na seznam „významných“ děl kdesi na konci výkladu příslušné epochy, zatímco kulturou života, hodnotovou orientací, byl přece určován a nasycen celý společenský děj a ruch. Na tohle Olivová zapomněla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-03 12:47:22

Jazykovědma: Kdo byl ve starém Řecku idiot?

Jak vznikly hašlerky? Proč se říká desetikoruně pětka? Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Kdo byl ve starém Řecku idiot? Co znamená, když je něco tuplované? Co je to fortel? Proč se dolaru říká babka? Co že jsou to techtle mechtle? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož srpnové posty přebíráme.   Cokoliv chcete (3. 8.) Cokoliv, kdykoliv, ačkoliv…, anebo cokoli, kdykoli, ačkoli…? Jakkoli(v) chcete! Varianty zakončené na -koli a -koliv jsou obě spisovné a rovnocenné. Písmeno -v na konci tohoto typu slov je pozůstatek někdejší částice -věk (např. nikolivěk), která se dnes již nepoužívá.   Člověk spořící si na spořicí účet (4. 8.) Jak na přídavná jména končící na -icí (spořicí) vs. -ící (spořící)? * Jde-li jen o nástroj, který je krátký na to, aby akci prováděl sám, je krátce -icí: spořicí účet, kojicí podprsenka. * Jde-li o osobu, je dlouze -ící: osoba spořící si na důchod, kojící žena.   Hašler populárnější než Caruso (5. 8.) Víte, jak vznikly hašlerky? Původní receptura pochází z Německa, kde se tyto bonbony proti kašli a chrapotu prodávaly jako Caruso Hustenbonbons podle pěvce Enrica Carusa. Naše hašlerky se jmenují podle českého umělce Karla Hašlera, jenž byl u nás populárnější než Caruso.   Půjč mi pětku (6. 8.) Proč se říká desetikoruně (ne)logicky pětka? Může za to rakousko-uherská peněžní reforma z roku 1892. V rámci ní se místo zlatek začalo platit korunami, a to v kurzu jedna zlatka za dvě koruny. Desetikoruna tudíž měla hodnotu pěti zlatek.   Všechno bylo sakumprásk v balíku (7. 8) Co máte, když máte sakumpak, sakumprásk či sakumpikum? Všechno! Všechny tyto výrazy jsou odvozeny z německého pořekadla „mit Sack und Pack“, které doslova znamená „s pytlem a balíkem“. Přeneseně se pak používá ve smyslu „se vším všudy“ či „dohromady“.   Co si počnout s infinitivem (10. 8) Jak na čárky se slovesem v infinitivu? * Zastupuje-li infinitiv celou vedlejší větu, musí se oddělit čárkou. Nevím, jak začít. * Zastupuje-li infinitiv jen jeden větný člen, čárka se nepíše. Začít je těžké. * Infinitiv s mít/být je bez čárky. Nemám jak začít.   Idiotští nevoliči (11. 8) Kdo nevolí, ten je idiot. Doslova! V antickém Řecku se totiž výraz idiōtēs používal pro soukromou osobu, tedy takovou, která se neúčastní veřejného života. Ve významu slabomyslný člověk a jako urážka se slovo idiot začalo používat až následně, a to nejprve v angličtině.   Ostrakizace začala v Aténách (12. 8.) Podívejme se na dějiny jednoho aktuálního sociologického termínu: ostrakizace. Ostrakizace značí vyloučení ze společnosti. Koncept pochází ze starověkých Athén, kde bylo možné nežádoucí občany vypudit do exilu hlasováním pomocí hliněných střepů (řecky ostraka).   Jsi normální? Obuj si boty! (13. 8) Váháte mezi si a jsi? Nejjednodušší pomůcka: místo si/jsi dosaďte sobě (zájmeno) nebo nespisovné seš (sloveso být, časujeme s „j“ na začátku: já jsem, ty jsi, on je…). * Kde je seš, tam je jsi (Jsi normální? = seš). * Kde je sobě, tam je si (Obuj si boty! = sobě).   Tuplovaný debl (14. 8.) Co znamená, když je něco tuplované? Že je to přesně dvojité! Proč právě dvojité? Protože tuplovaný, tuplem či tuplák se odvozují z německého doppelt (dvojitý), a to přes francouzské doble, z latinského duplus. Stejného původu je i debl (čtyřhra v tenise).   Kečup bez rajčat (17. 8) Kečup podle původní receptury? S rajčaty neměl nic společného! Původ kečupu se vykládá dvěma způsoby: * Z čínského dialektového kētsiap, což je rybí omáčka. * Z indonéského ketjap, sójová omáčka. Kečup jako rajčatová omáčka vznikl počátkem 19. století v USA.   Kdy dát čárku před „ani“ (18. 8.) Základní pravidlo pro čárku s „ani“: * Je-li ve větě jedno „ani“, čárku nepotřebuje. Nemám štěstí v lásce ani ve hře. * Jsou-li ve větě dvě „ani“ jako dvojitý spojovací výraz „ani – ani“, druhé „ani“ se musí oddělit čárkou. Nemám štěstí ani v lásce, ani ve hře.   „I“ versus „ani“ (19. 8.) Kdy použít spojku i vs. ani? Je v tom rozdíl! * V kladných větách (tj. sloveso zde není v záporu) použijeme i: To platí i pro tebe. * V záporných větách (tj. se slovesem v záporu, typicky začínajícím na ne-) použijeme ani: Ani ty nejsi výjimka. (I ty nejsi výjimka.)   Úskočný fortel (20. 8.) Co je to fortel? Záleží, kdy se ptáte! Dříve se fortel používal i ve smyslu lest či úskok, dnes už je živý pouze význam zručnost či obratnost. Fortel je obecný (tj. nespisovný) výraz pocházející z německého Vorteil (výhoda), kombinace vor (před) a Teil (část).   Koupit něco za babku (21. 8.) Proč se dolaru říká babka? Anglicky je dolar neformálně buck. To vychází z buckskin (jelenice), protože kůží vysoké zvěře se dříve platilo. Česky buck překládáme jako babka, snad proto, že se tak nazývala drobná uherská mince (odtud rčení koupit za babku).   Techtle mechtle ve starém Římě (24. 8.) Co že jsou to techtle mechtle? Obecně pletichy, specificky pletky, a to s ohledem na etymologii zejména pletky milostné. Toto spojení se k nám dostalo přes německé Techtelmechtel a původně pochází z latinského tēcum (s tebou) a mēcum (se mnou).   Vzal ji na večeři a pak k sobě domů (25. 8.) Čárka před „a pak“, „a potom“ & „a také“? Standardně se nepíše. Typicky jde totiž jen o výčet událostí v čase, tzn. spojení slučovací. A v tom, jak víte, čárka před „a“ není. „Vzal ji na večeři a pak k sobě domů“ je totéž co „Vzal ji na večeři a k sobě domů“, bez čárky.   Pozdvižení s rumem (26. 8) Odkud je rum? Z Barbadosu! Rum je příbuzný jednak s anglickým rumbullion (alkohol ze zkvašené cukrové třtiny), jednak s rumbustion (pozdvižení čili rumraj). Český rumraj nesouvisí s pitím, ale s rumištěm (skládkou), a to z německého Rummel (mela; haraburdí).   Vražedné pikle (27. 8.) Proč se spřádání intrik říká kout pikle? Zřejmě podle malé bodné zbraně zvané pikel, která se dala snadno ukrýt, takže se hodila pro úkladnou vraždu. Kout pikle by tedy doslova označovalo výrobu zbraně pro zákeřný útok, přeneseně pak i plánování jiných zákeřností.   Bombon si nikdy nedáte (28. 8.) Bonbon, nebo bombon? Pomůcka: Bon je francouzsky dobrý. Bonbon je dobrý, takže píšeme n. Bon ve významu dobrý najdeme také např. ve slovech bonmot (doslova dobré slovo), bonita (dobrá jakost) či bonton (dobré vychování). Bonbon není bomba, takže žádný bombon!   A to jste s čárkou přehnali (31. 8.) Čárka před „a to“: * Čárka se píše, když je za „a to“ nevětné upřesnění (tj. nemá sloveso v určitém tvaru). Pojď domů, a to hned! * Čárka se nepíše, když je za „a to“ celá věta (má sloveso v určitém tvaru, tj. jiném než infinitiv). Neposlechl mě a to přehnal.   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 06:55:53

Jak nikým neohrožovaný předseda ODS může ohrozit celou opozici

Na 29. kongresu ODS byl Petr Fiala jediným kandidátem s velkou naději na znovuzvolení. To se stalo realitou, bylo proti němu jen 35 delegátů. Vytáhl stranu z nejhoršího. Propadla první místopředsedkyně Alexandra Udženija, a ještě drtivěji řeporyjský starosta Pavel Novotný se 65 hlasy. Strana si tak prošla svou malou Charybdou a Scyllou. Volební úspěch Petra Fialu povzbudil dál stát v čele politické alternativy.  Fialovo bilancování Petr Fiala se před kongresem pokusil stav opoziční alternativy zhodnotit. Z posledních čtyř voleb od podzimu 2017 vyvodil, že jejich výsledky prokazují posilování pravice a porážku vlády. Z analýzy účasti v uvedených volbách lze ale vyvodit něco zcela jiného: pro české voliče jsou volby do Senátu a Evropského parlamentu mimo ohnisko jejich zájmu. Preferují ty volby, které vedou k exekutivní moci v republice, tj. prezidenta, Poslanecké sněmovny a krajských a místních zastupitelstev. Psal-li Petr Fiala o „předobraze“ budoucí vlády, Centrum pro výzkumu veřejného mínění přišlo s jiným zjištěním: Dosavadní koalice podporovaná komunisty by dostala téměř polovinu hlasů (47,5 procenta) a měla by 117 poslanců. Tzv. demokratická opozice by získala jen třetinu hlasů (34 procent) a 74 poslanců; na SPD by zbylo 9 poslanců (5,5 procenta). Fialova ODS posílila jen proto, že se jí podařilo vyluxovat všechny ostatní pravicové demokratické strany (KDU-ČSL, STAN a TOP 09); o Trikoloře Václava Klause ml. bychom zatím jen spekulovali. Volební matematika a realita jsou neúprosné. Poslední průzkum STEM z prosince 2019 postavení koalice ještě posílil, dostala by 48,2 procenta hlasů a měla by ve sněmovně ústavní většinu. Co s Milionem chvilek? Ne každá příležitost mediálně vystoupit je politickým bonusem. To se stává i Petru Fialovi. V rozhovorech to nemusí být jen nepříjemnými otázkami moderátora, ale prostě malou připraveností. Fiala to prokázal v rozhovoru s Radkem Bartoníčkem pod názvem Není pravda, že Babiš je génius a my ostatní jsme neschopní. Tvrdil v něm, že „ODS se už nyní přibližuje hnutí ANO podstatně více, než ukazují průzkumy veřejného mínění“. Věří, že volby v roce 2021 vyhrají, což znovu chce dokázat nesrovnatelnými výsledky voleb do Evropského parlamentu a do Senátu. Jako politolog by to měl vědět. Je jistě potěšitelné, alespoň pro jeho stoupence, má-li předseda po šesti letech pádu Nečasovy vlády stále takové sebevědomí. Zvláště hrozí-li, že pravice si na vládu ještě stejný počet let počká.   Zatím Fiala dával najevo bezradnost, jak přistoupit k aktivitám Miliónu chvilek pro demokracii. Naposled dal přednost tomu poslat na jejich demonstraci za sebe Miroslavu Němcovou. Ta je za politickým zenitem, i když Fiala její vystoupení pochválil. Možná předseda ODS bezděky jedná správně, když se spoluprací s Milionem chvilek váhá. Pravděpodobně čeká, jak se vypořádají s profesionalizací některých vedoucích představitelů a s jejich odměňováním z peněz dárců, jak to požadují někteří kritici. STAN a TOP 09 se k Milionu chvilek staví jednoznačně pozitivně. Snad představitelé opozičních stran nebudou závislí na tom, jestli je Mikuláš Minář milostivě pustí na tribunu. Dostat se z nepříliš dobré situace akutně vyžaduje sjednocování, což se neděje. Piráti o to ani po svém sjezdu nejeví valný zájem a jsou pravicí považováni za levicové. To u nás není pravda. Názory předsedy ODS jsou rizikem Fiala by to chtěl zkusit předvolební koalicí středopravicových a pravicových stran za jedním politickým subjektem. Podle něho to nemusí být za ODS. To už se neúspěšně zkoušelo. Fiala chce proto bez upřesnění hledat nové cesty ke změně. A nechce přitom spěchat. Navíc se objevují pochybnosti, kdo a co vlastně ODS je. Je ODS Miroslava Němcová? Alexandr Vondra? Jan Zahradil? Jan Skopeček? Pavel Novotný? Petr Fiala? S identitou mají problémy nejen nové strany, ale i tradiční, zejména sociální demokracie. Fiala se ale domnívá, že rozdílná orientace vedoucích představitelů je pro sjednocovací proces výhodou. Stejně tak si myslí, že minulost ODS už nikoho nezajímá. V tom se mýlí. Denně se v médiích objevují kritické hlasy, jak pod vedením ODS proběhla privatizace a s jakými problémy se střetávala Nečasova vláda či jak vykonával svou funkci ministr dopravy Aleš Řebíček. Těžko by předseda ODS obhájil i svůj výrok: „Šest let tady vládne koalice ČSSD a hnutí ANO s katastrofálními výsledky v době ekonomického růstu.“ Jak je potom možné, že má koalice stále tak vysoké preference? A co horšího, když si přečteme znovu Fialovy názory, nemůžeme se zbavit přesvědčení, že je stále v zajetí strategie Antibabiš. Jako kdyby mu nebylo pomoci. Přitom se postavil do čela politické alternativy a je tak ve sjednotitelské roli politickou scénou a veřejností akceptován. Vítězství i porážka budou přičítány především jemu. Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-15 15:44:36

Špatně čitelný boj se zlem

Když Anna Mautnerová ve své knize Každý má svého vraha, která loni vyšla v nakladatelství Sumbalon, napsala, že český antikomunismus je zvláštním návratem ke studené válce, zarazilo mne to. Pro úplnost dodávám, že autorka je vynikající germanistka i spisovatelka, předlistopadový režim ji vykázal ke koštěti, hadru a kbelíku. Žel i trpké polistopadové zkušenosti ji přiměly, aby raději pro svoji tvorbu přijala pseudonym.   Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Nejbědnější a nejkřehčí ze všech tvorů je člověk, i když je zároveň tvorem nejnadutějším. Michel de Montaigne, Eseje   Minulý týden jsem zaběhla před deštěm do jedné pražské kavárny v centru města, ač se kavárnám s televizí vyhýbám, tentokrát jsem neměla na vybranou; na obrazovce se objevil záběr z ruské tajgy zachvácené plameny, jakýsi muž v kavárně k tomu nahlas cynicky poznamenal: Rusákům je teplíčko, co?! Vykázán nebyl, naopak, jeho poznámku několik hostů souhlasně přijalo jako vtipnou… Znechuceně jsem vyšla do deště a koupila si noviny, o tragédii poblíž Krasnojarska a Irkutska, kde hoří miliony hektarů půdy, většina deníků krátce informovala na třetí čtvrté stránce, přední místa ovládlo kvarteto Zeman, Babiš, Hamáček a jeho favorit na ministra kultury! V televizních zprávách sice občas promluví nějaký znalec ruských poměrů, většinou vyjmenuje všechna tamní pochybení, slovy kritiky nešetří a horlivě přikyvuje na další restrikce. Avšak podobná pochybení ve spřátelených zemích se přecházejí bez většího povšimnutí, jen namátkou připomínám, že nedávno ve Francii při policejním zásahu proti žlutým vestám, o nichž českým médiím také do hovoru moc nebylo, došlo k těžkým úrazům, jeden demonstrující po zásahu gumovým projektilem oslepl, mnozí byli podobně těžce zraněni… Rány jako by zkrátka bolely jinak od ruské a francouzské policie – nikoliv, bolí stejně.  Anna Mautnerová takovým postojům ve své knize říká špatně čitelný boj se zlem.      V této souvislosti se nemohu ubránit pocitu, že ti, co kdysi na věčné časy milovali SSSR, nyní nenávidí Rusko. Obojí je i bylo výhodné, první před Listopadem, druhé teď. Znepokojení z russophobie panuje i ve francouzském intelektuálním prostředí, za všechny jmenuji alespoň známého filozofa a historika Emmanuela Todda, který v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France-Culture loni v dubnu prohlásil, že i pokud je Rusko „démocratie autoritaire“, přesto je Vladimir Putin řádně „zvolen“. A vyslovil své velké obavy ze skutečnosti, že ať řekne Rusko cokoliv, je to vždy jen a jen „la parole de Satan“, slovo Satanovo. Mnohé české protiruské vystupování působí až komicky, vzpomínám si na literární večer, který proběhl před pěti lety ke konci ledna, známý novinář a komentátor tehdy vehementně tvrdil, že Osvětim neosvobodili Rusové, ale Ukrajinský front, a tudíž Ukrajinci, podotýkám, že v té době se to – vzhledem k Majdanu – (pře)velice hodilo. Jenže chyba lávky, Rudá armáda nebyla nikdy formována na národnostním principu, a každý front nesl jméno území, kde byl nasazen do bojů, Ukrajinský front tedy proto, že bojoval na Ukrajině, odkud postoupil do Polska, až k Osvětimi! A když letos v lednu obdobně známý český intelektuál při podobné příležitosti neváhal stejně úporně tvrdit, že žluté vesty jsou organizovány ruskými agenty, kteří prý v hojném počtu operují v Paříži, tak to už věru připomíná frašku, resp. éru mandelinky bramborové a zákeřných imperialistů… V tomto kontextu musím žel znovu konstatovat, že francouzští novináři informují o dění nejen ve vlastní zemi, ale i v Rusku i jinde, podstatně lépe, objektivněji a kultivovaněji, asi si více berou k srdci, co napsal Montaigne ve svých Esejích, a nepřizpůsobují si namyšleně pravdu, jak se jim to právě hodí; píší a referují o ruské tragédii na prvních stánkách svých deníků, píší o zoufalství obyvatel, o uhořelých zvířatech, o jiných, která před smrtí v plamenech panicky hledají úkryt ve městech a vesnicích. Zatímco české noviny věnují pozornost okrádání turistů na dovolených, ceně brambor nebo kam Češi nejraději jezdí na prázdniny… atd. atp. Kdo si nevyhledá na internetu, neví. Deník Libération z 30. července píše o jednom z největších požárů v zemi, o hustém dýmu, který se drží nad Tomskem i Jekatěrinburgem a tamní obyvatelé často vycházejí v kyslíkových maskách. Obdobnou reportáž na předních stránkách přinesl i deník Le Monde z 1. srpna, rozhlas a televize vysílají reportáže z míst připomínajících apokalypsu; bezmocní lidé zoufale vzpínají ruce k Putinovi a prosí, aby je neopouštěl, ten vyčerpaně slibuje, že se do postižené oblasti brzy vrátí. Nad tím, proč se Vladimir Vladimirovič těší ve své zemi navzdory všemu stále značné důvěře, není třeba příliš mudrovat. Nad čím však zůstává rozum stát, že nikdo z našich komentátorů se nezmíní o tom, co je zřejmé, že Rusko vzhledem ke své historii, ke své hrůzné zkušenosti nemůže mít přece po třiceti letech to, čemu se říká standardní demokracie, jaká existuje v západní Evropě. A navíc, promiňte, nejsem advocatus diaboli, ale jedno je jisté, že po rozpadu SSSR se přece Rusku nedostalo ani zdaleka takové podpory ze Západu, žádný Marshall nebyl po ruce, jako byl kdysi pro nacistické Německo či jiné země postižené fašismem. Rusko přece žilo v komunistickém režimu skoro jedno století! A nelze také zapomenout, jak úporně se Rusové tomu režimu bránili v občanské válce, trvající několik let, tehdy padly miliony ozbrojených odpůrců i civilistů… {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Stále jen hystericky poukazovat na jeho stinné stránky, nevraživě útočit při každé příležitosti, podceňovat, sankcionovat a šmahem té zemi přičítat všechno zlé, slovy Emmanuela Todda diaboliser, nepovede k ničemu dobrému. Přisuzovat dnešnímu Rusku jen roli zlého vlka je přinejmenším přehnané. A přehlížet ekologickou tragédii, kdy se Sibiř změnila v kalamitu, nenabídnout pomoc (než text vyjde, tak se možná nějaká zpráva o pomoci také kmitne, zatím jsem o ní neslyšela ani z doslechu!), dokonce si utahovat z toho, že v Rusku je zle, o tom by mohl platit výrok Napoleonova ministra Josefa Fouché, který v souvislosti s jistou politickou událostí pronesl výrok, jenž vešel do dějin: Sire, to je něco horšího než zločin, to je hloupost. Z opovrhované, izolované země, protože tato tendence stále pokračuje, se může stát mučednice. A se všemi (i nebezpečnými) důsledky! Už ve Světové revoluci varoval T. G. Masaryk, že negativistická politika vůči Rusku podle zásady čím hůř, tím lépe nemůže přinést nic dobrého. Masaryk velice dobře rozuměl ruským poměrům, bolševiky chápal jako děti carismu, a přesto byl zastáncem humánních postojů (i humanitární pomoci!) a před izolovaností té země naléhavě varoval. A ne nadarmo Dostojevský i Camus ve svých dílech upozorňují, že v důsledku odcizení se stává svět absurdním. A co platí pro člověka, platí i pro zemi. I pro Rusko. V plamenech.                        P.S. Televize přináší zprávy o masakru v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu, o protestech v Moskvě, na zprávy z nešťastné tajgy se hned tak nedostane. To vím jistě. A ještě malé upřesnění, sotva jsem dopsala text, Trump brnknul Putinovi a nabídl mu pomoc, doufejme, že nejde jen o licoměrnou nabídku…   Autorka je spisovatelka. 

Čas načtení: 2023-03-01 16:37:00

Zdravé tuky nesmí ve stravě chybět

Podle norské studie strava obsahující až 73 % energie z kvalitních tuků, jako jsou třeba máslo, smetana a za studena lisované oleje, vedla k redukci hmotnosti a zlepšení některých parametrů srdečních nemocí.  Studie srovnávala jedince konzumující tři měsíce velmi vysoce tukovou a zároveň nízkosacharidovou stravu (VHFLC) a obdobnou skupinu dodržující vysoce sacharidovou a zároveň na tuky chudou stravu (LFHC). V obou skupinách došlo ke srovnatelnému zlepšení zdraví, například snížení hmotnosti, objemu pasu, triglyceridů, inzulinu, glykovaného hemoglobinu. I přes velmi odlišný poměr živin byly obě diety minimálně krátkodobě úspěšné. Zásadní však je, že obě byly založené na základních kvalitních potravinách s nízkým glykemickým indexem. Strava s redukovaným množstvím tuku a se základem v sacharidech se doporučuje desítky let, ale v reálném životě příliš úspěšná není. Proč strava bez tuků ve skutečnosti moc nefunguje? Zřejmě proto, že namísto kvality zohledňuje jen kvantitu. Jezte hodně sacharidů a málo tuků – takové doporučení je nefunkční, protože neobsahuje jakékoliv upřesnění, např. jezte kvalitní potraviny a ne junk, tedy žádné margaríny, dietní soft drinks, nízkotučné jogurty, müsli tyčinky a cereálie s hromadami cukrů atd. Před stravou s velkým podílem tuku se desítky let varuje, hrozilo se tloustnutím a nemocemi srdce. Nic z toho však kvalitní studie nepotvrzují. Přesto u nás stále ještě najdeme experty, kteří doporučují třeba polotučné mléčné produkty a margaríny. Co funguje? Je docela možné, že i velmi rozdílné dietní způsoby s odlišnými poměry základních živin, jedinou podmínkou je zisk živin z kvalitních potravin. To je přesně základní doporučení zdravé stravy pro úplně všechny. Můžete úplně zapomenout na počítání gramů, kalorií či porcí, když budete jíst kvalitní potraviny a jídla z nich.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Zaměstnávání cizinců v ČR a vysílání pracovníků nejen v ročním zúčtování – v případových studiích

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je přehledně vysvětlit problematiku zaměstnávání cizinců a vysílání pracovníků do zahraničí, zejména do EU, z pohledu sociálního a zdravotního pojištění, zejména nařízení Rady EU 883 - 2004 a jeho prováděcí nařízení 987 - 2009 a bilaterálních smluv, jakož i z pohledu zákona o dani z příjmů a smluv o zamezení dvojího zdanění a pokynu D-59, který přinesl mnohá důležitá upřesnění. Seminář se také zaměří i na roční zúčtování u daňových rezidentů a daňových nerezidentů a na zdaňování příjmů se zahraničním prvkem po novele zákona o daních z příjmů platné pro rok 2024. Po krátkém výkladu pravidel budou následovat jednoduché průřezové případové studie řešené lektorem s aktivním zapojením účastníků kurzu. Případové studie představují převážnou část semináře. * • jak určit, kam platit pojistné na sociální zabezpečení v rámci EU vyslání, souběžně vykonávaná činnost, výjimky, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu sociálního zabezpečení, možnost požádat o výjimku na základě rámcové dohody a její omezení • vyslání na pracovní cestu a formulář A1, • jednatel v ČR a zaměstnanec nebo OSVČ v jiném členském státě EU, • souběžně vykonávaná práce občana EU v České republice a v EU a související povinnosti zaměstnavatele, • studenti a důchodci z členského státu EU pracující v České republice, • situace rodinných příslušníků občanů EU zaměstnaných v ČR, • opožděné vystavení formuláře A1 s určením příslušnosti do ČR nebo do jiného členského státu a řešení situace z pohledu zaměstnavatele, • jak se určí daňová rezidence u zahraničního zaměstnance, • zahraniční zaměstnanec pracující pro českou společnost v ČR a - nebo v zahraničí a související povinnosti českého zaměstnavatele se zdůrazněním rozdílů u občana EU a občana třetí země, • přístup k dočasné práci z domova v zahraničí z pohledu zdanění a dopady na zdanění daňových nerezidentů, • zálohy na daň v ČR kdy ano a kdy ne, • zdanění příjmů jednatelů a dalších členů statutárních orgánů kdy srážkovou a kdy zálohovou daň, související notifikační povinnosti, • výpočet základu daně po novele zákona o daních z příjmů • vyslání zahraničního zaměstnance zahraničním zaměstnavatelem do ČR kdy se jedná o službu a kdy o mezinárodní pronájem pracovní síly, související povinnosti, • zahraniční zaměstnanci přidělení agenturou práce k českému zaměstnavateli, mezinárodní pronájem pracovní síly, • povinnosti českého zaměstnavatele při výplatě mzdy daňovému nerezidentovi, • nároky na slevy na dani u daňových nerezidentů, • roční zúčtování a nároky a povinnosti zaměstnanců, daňových nerezidentů, • zaměstnanec vyslaný z České republiky do členského státu EU pracovní cesta a vyslání, změna místa výkonu práce, kdy mohou být zdanění v zahraničí, • kdy není možné těmto zaměstnancům provést roční zúčtování – povinnost podat přiznání k dani z příjmů, • zamezení dvojího zdanění v ČR u zaměstnanců, kteří jsou českými daňovými rezidenty progresivní zdanění, • další situace, s nimiž se zaměstnavatelé v ČR nejvíce setkávají. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-03-24 20:39:04

Prosim o identifikaci podvozku a tanku

Autor: Jiří Tintěra Datum: 24.03.2024 20:39:04 Vážení, prosím o upřesnění tanku s tímto podvozkem. Mohlo se jednat o nový podvozek, poškozený podvozek, nebo o fake tank?

Čas načtení: 2024-04-10 14:04:00

Liberty propouští další lidi. Často se to dozvědí pár dní předem, kritizují odboráři

Schůzka odborářů a vedení huti Liberty Ostrava s nově zvoleným hejtmanem Moravskoslezského kraje Josefem Bělicou přinesla upřesnění posledního vývoje i výměnu názorů. Padla na ní také informace o dalším poklesu počtu zaměstnanců či připomínky odborářů k tomu, že huť nově lidem vyplácí jen 70 procent průměrné mzdy.

Čas načtení: 2024-04-18 15:59:00

Nebyly unesené. Ukrajinské děti nalezené v Německu přijely se svými rodinami

Ukrajina původně považovala 161 dětí, které se podařilo nalézt na německém území, za unesené do Ruska, ale u většiny z nich se podařilo potvrdit, že přicestovaly do Německa dobrovolně jako uprchlíci se svými zákonnými zástupci. Ve čtvrtek to uvedl investigativní portál Važnyje istorii, který se dotázal německé policie na upřesnění výroku šéfa ukrajinské policie Ivana Vyhivského.

Čas načtení: 2024-04-18 16:04:46

Nebyly unesené. Ukrajinské děti nalezené v Německu přijely se svými rodinami

Ukrajina původně považovala 161 dětí, které se podařilo nalézt na německém území, za unesené do Ruska, ale u většiny z nich se podařilo potvrdit, že přicestovaly do Německa dobrovolně jako uprchlíci se svými zákonnými zástupci. Ve čtvrtek to uvedl investigativní portál Važnyje istorii, který se dotázal německé policie na upřesnění výroku šéfa ukrajinské policie Ivana Vyhivského.

Čas načtení: 2024-04-18 15:31:13

Všechno je jinak. Ukrajinské „unesené“ děti jsou v Německu dobrovolně

Ukrajina původně považovala 161 dětí, které se podařilo nalézt na německém území, za unesené do Ruska. U většiny z nich se ale potvrdilo, že přicestovaly do Německa dobrovolně jako uprchlíci se svými zákonnými zástupci. Informoval o tom investigativní portál Važnyje istorii, který se dotázal německé policie na upřesnění výroku šéfa ukrajinské policie Ivana Vyhivského.

Čas načtení: 2024-04-19 07:30:00

Nejsilnější Dacia všech odhalila část tajemství, stroj překvapivě osazený motorem V6 chce přepsat historii

Bude ještě chvíli trvat, než se o tomto pozoruhodném autě dozvíme všechno, v tuto chvíli ale můžeme přidat pár upřesnění z úst toho nejpovolanějšího - devítinásobného rallyového šampióna, která jej bude řídit. S 360koňovým Sandriderem chce opanovat Dakar. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2024-05-22 17:07:24

Android OS • Hlasité vyvánění v tichém režimu na jeden kontakt

Ahoj potřeboval bych radu ohledně nastavení vyzvánění. Když mám aktivovaný tichý režim tak bych potřeboval pouze u jednoho čísla nastavit aby vyzvánělo. Vím jak to nastavit u režimu nerušit ale to pak nevyzvání nic a to nepotřebuji. Pro upřesnění jsem v JSDH a v případě výjezdu probíhá hlasový hovor který bych chtěl nahlas, třeba v noci nepotřebuji aby vyzváněla každá blbost co mi přijde. Máte někdo nějakou zkušenost s tímto nastavením. Popřípadně aplikace co by to uměla. A to samé s jednou aplikací na kterou výjezdy chodí když přijde upozornění tak aby byla možnost taky hlasitého režimu ale pouze u té jedné aplikace. Předem děkuji za jakékoliv rady telefon xiaomi redmi note 9 pro Android