Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-06 18:21:00

Metro B přerušilo provoz. Ve stanici Anděl srazila souprava člověka

Ve stanici metra Anděl spadl člověk do kolejiště metra. Po srážce se soupravou na místě zemřel. Metro B proto v úseku Smíchovské nádraží – Florenc momentálně v obou směrech nejezdí. Podle předběžných informací policie šlo o sebevraždu. "Nicméně veškeré okolnosti teprve zjišťujeme," řekl TN.cz policejní mluvčí Jan Daněk.

Čas načtení: 2024-08-08 18:30:45

Linka B pražského metra stojí, provoz přerušil pád člověka

Kvůli pádu člověka do kolejiště ve stanici Křižíkova je přerušený provoz části linky B pražského metra. Spoje nejezdí mezi Florencí a Českomoravskou.

Čas načtení: 2024-09-04 16:22:00

Spadlé kyslíkové lahve zastavily vlaky v Benešově, hasiči je nejspíš odstřelí

Provoz na železnici v Benešově odpoledne zastavily poškozené kyslíkové lahve, které spadly při nakládání do kolejiště. Je u nich potřeba uvolnit tlak, aby nevybuchly. Vlaky nejezdí na tratích mezi Benešovem a Čerčany, Postupicemi a Olbramovicemi, informují hasiči, Správa železnic a České dráhy. Podle mluvčího krajských hasičů Jana Sýkory se lahve budou pravděpodobně odstřelovat.

Čas načtení: 2024-10-07 13:40:56

Pád člověka do kolejiště zastavil metro na Smíchově

Pád člověka do kolejiště v pondělí odpoledne zastavil provoz ve stanici metra Smíchovské nádraží v Praze. Soupravy na lince B nejezdí mezi Novými Butovicemi a Florencí.

Čas načtení: 2024-11-28 19:09:00

Metro B stojí od Smíchova po Florenc. Na Andělu spadl do kolejiště člověk

Kvůli pádu člověka do kolejiště ve stanici Anděl nejezdí ve čtvrtek linka B pražského metra. Tragická nehoda ovlivnila provoz mezi stanicemi Smíchovské nádraží a Florenc. Funguje náhradní doprava.

Čas načtení: 2025-11-28 11:28:00

Ve stanici metra Anděl spadl člověk do kolejiště, část linky B stojí

Kvůli pádu člověka do kolejiště metra ve stanici Anděl je v současné době do odvolání zastavený provoz části linky B. Obousměrně nejezdí soupravy v úseku Nové Butovice - Florenc. Cestující mohou využít náhradní dopravu.

Čas načtení: 2025-12-21 09:05:00

Nouzové tlačítko v metru zachraňuje životy

Přibývá pádů do kolejiště pražského metra. Lidé na nástupišti by v takovém případě měli stisknout tlačítko nouzového zastavení vozu. Jen málo pasažérů však vědělo o jeho existenci, pražský dopravní podnik ho proto nechal nedávno zvýraznit. Jeho využití roste, ze 108 případů v období leden–listopad roku 2023 na 140 za stejné období letos. Příčinou pádů do kolejiště často bývá alkohol, zdravotní problém nebo nešťastná náhoda. Tlačítko však slouží jen pro situace, kdy jde o život. Cestující, který ho zmáčkne například kvůli mobilu spadlému do kolejiště, musí počítat s pokutou. Výjimkou jsou velké předměty, které můžou vykolejit metro.

Čas načtení: 2024-08-13 10:42:00

Tomáš (51) shodil družku do kolejiště metra na Smíchově: 11 let za pokus o vraždu!

Odvolací soud potvrdil Tomáši Urbanovi jedenáctiletý trest vězení za to, že strčil svou družku do kolejiště pražského metra ve stanici Smíchovské nádraží a od vážně zraněné ženy odešel. Jedenapadesátiletého muže uznal vinným z pokusu o vraždu, protože zranění po pádu z dvoumetrové výšky do kolejiště mohla být smrtelná. Zemřít mohla i v případě, že by přijela do stanice souprava metra. Rozsudek je pravomocný.

Čas načtení: 2024-08-13 11:31:00

Družku strčil do kolejiště metra. Útočil zákeřně, potvrdil soud muži 11 let

Odvolací soud potvrdil Tomáši Urbanovi jedenáctiletý trest vězení za to, že strčil svou družku do kolejiště metra ve stanici Smíchovské nádraží a od vážně zraněné ženy odešel. Jedenapadesátiletého muže uznal vinným z pokusu o vraždu, protože zranění po pádu z dvoumetrové výšky do kolejiště mohla být smrtelná.

Čas načtení: 2024-08-13 11:56:00

Strčil družku do kolejiště a v klidu odešel. Soud potvrdil Tomáši Urbanovi 11 let vězení

Odvolací soud potvrdil Tomáši Urbanovi jedenáctiletý trest vězení za to, že strčil svou družku do kolejiště pražského metra ve stanici Smíchovské nádraží a od vážně zraněné ženy odešel. Jedenapadesátiletého muže uznal vinným z pokusu o vraždu, protože zranění po pádu z dvoumetrové výšky do kolejiště mohla být smrtelná. Zemřít mohla i v případě, že by přijela do stanice souprava metra. Rozsudek je pravomocný.

Čas načtení: 2024-08-16 17:17:19

Tlačítko, které by slepci z metra zachránilo život. Natočili jsme, jak rychle po jeho zmáčknutí vlak zabrzdí

Jen za poslední týden došlo ke dvěma pádům osob do kolejiště pražského metra. Jeden z nich skončil smrtí slepce ve stanici linky B Křižíkova. Nemusel však. Kdyby lidé zmáčkli tlačítko nouzového zastavení vlaku mohl muž přežít. O existenci tlačítka však cestující podle policie často neví. Jeho použití je však mnohem účinnější než lézt do kolejiště nebo volat tísňovou linku. A co zmáčknutí tlačítka způsobí? Podívejte se na videoreportáž.

Čas načtení: 2024-08-22 13:35:00

Opilá žena spadla do kolejiště metra. O život nepřišla díky nouzovému tlačítku!

Cestující v pražském metru v sobotu pomocí tlačítka nouze zachránili ženu, která opilá spadla do kolejiště. Nadýchala 2,5 promile alkoholu. Na policejním webu o tom informovala mluvčí policie Eva Kropáčová. Policie na existenci tlačítka, jehož zmáčknutím se vlak okamžitě zastaví, nebo nedovolí jeho rozjezd, upozornila veřejnost minulý týden.

Čas načtení: 2024-08-22 13:26:16

Opilá žena v metru spadla do kolejiště, lidé zmáčkli nouzové tlačítko

Díky tlačítku na nouzové zastavení vlaku se ve stanici metra Nádraží Veleslavín podařilo v sobotu zachránit ženu, která spadla do kolejiště. Byla opilá a na okraji nástupiště zavrávorala, přepadla do kolejiště a následně zůstala nehybně ležet. Pomohli jí svědci, kteří zmáčkli nouzové tlačítko a upozornili dispečera. Zraněné pak pomohl lékař, který se na místě ocitl čirou náhodou.

Čas načtení: 2024-08-22 14:10:00

VIDEO: Žena spadla do kolejí metra. Lidé ji zachránili červeným tlačítkem

Cestující v pražském metru v sobotu pomocí tlačítka nouze zachránili ženu, která opilá spadla do kolejiště. Nadýchala 2,5 promile alkoholu. Na policejním webu o tom informovala mluvčí policie Eva Kropáčová. Policie existenci tlačítka, jehož zmáčknutím se vlak okamžitě zastaví, nebo nedovolí jeho rozjezd, veřejnost připomenula minulý týden, kdy do kolejiště spadl nevidomý muž. V jeho případě bohužel nikdo soupravu tlačítkem nezastavil.

Čas načtení: 2025-05-28 16:16:02

V Plzni začnou rozsáhlé opravy tramvajových kolejišť, výluka potrvá měsíce

Léto v Plzni bude opět ve znamení opravy tramvajových kolejišť a velkých výluk. Jako první dělníci rozkopou kolejiště v křižovatce U Jána, tedy křížení U Prazdroje, Tyršovy a Ukrajinské ulice. Potom začne na dvě stavební sezony rozložená oprava kolejiště ve Skvrňanské a Přemyslově ulici.

Čas načtení: 2026-04-30 13:23:00

Vybetonované kolejiště a rychlejší jízda. Tramvaje se vracejí do Skvrňan

Po půlroční rekonstrukci kolejiště od sadů Pětatřicátníků ke křižovatce s Tylovou a Domažlickou ulicí v Plzni začnou od pátku 1. května zase jezdit tramvaje až do Skvrňan. V nově opraveném kilometrovém úseku se už nebudou ploužit rychlostí 20 nebo 30 kilometrů v hodině, protože původní stav kolejiště rychlejší jízdu neumožňoval, ale pojedou i padesátkou.

Čas načtení: 2026-04-30 13:24:05

Vybetonované kolejiště a rychlejší jízda. Tramvaje se vracejí do Skvrňan

Po půlroční rekonstrukci kolejiště od sadů Pětatřicátníků ke křižovatce s Tylovou a Domažlickou ulicí v Plzni začnou od pátku 1. května zase jezdit tramvaje až do Skvrňan. V nově opraveném kilometrovém úseku se už nebudou ploužit rychlostí 20 nebo 30 kilometrů v hodině, protože původní stav kolejiště rychlejší jízdu neumožňoval, ale pojedou i padesátkou.

Čas načtení: 2024-02-16 09:56:00

Shodil ho do kolejiště metra

Policisté pátrají po neznámém muži, který znemožňoval poškozenému vylézt z kolejiště metra a poté co se mu to povedlo, strčil ho zpět.

Čas načtení: 2020-01-14 09:09:31

Vlak na jihu Ruska zbrzdil velbloud běžící po kolejích. Podobných případů v oblasti přibývá

Vlak v jižním Rusku nabral hodinové zpoždění poté, co mu do cesty vstoupil velbloud. Před houkající lokomotivou sice utíkal, opustit kolejiště ale odmítl, napsal deník The Moscow Times.

Čas načtení: 2020-12-06 20:25:00

Darwin versus Newton aneb Proč si při přemýšlení nad politikou osvojit uvažování evolučního biologa

Bylo nebylo, v rámci surfení při podzimním lockdownu jsem narazil na blog popularizátora ekonomie jménem Morgan Housel a na něm na článek, který mě inspiroval k dnešnímu příspěvku. Začíná velmi starou a přitom naprosto relevantní citací Woodrowa Wilsona, který byl prezidentem USA za první světové války. „Potíž s touto teorií je, že vláda není stroj, ale živá bytost. Nespadá tak pod vesmírné teorie, ale teorie organického života. Zodpovídá se Darwinovi, a ne Newtonovi. Přizpůsobuje se svému prostředí, svým nezbytným úkolům, je formována masivním tlakem života,” napsal Woodrow Wilson v roce 1908. Bingo. Tohle je velice hezky vyjádřená myšlenka, sahající na jádro spousty problémů, které jsem za uplynulá léta viděl. Značné množství lidí, včetně vysokoškolsky vzdělaných (a tím myslím „tvrdé“ tituly, ne nějakou lesbickou teorii tance), má sklon k tomu, vnímat politický svět ohromně mechanisticky, jako nějaké modelové kolejiště, kde si ponastavujete výhybky, jak chcete, a ony vám ty vláčky podle toho jezdí. Takže: Darwin, nikoliv Newton. Tři příklady situací z běžné politické diskuse, kde se na Darwina neprávem zapomíná. Nic nezůstane při starém Příklad první – americké prezidentské volby. V roce 2016 jsem slyšel spoustu úvah a nářků, že Trump se stal prezidentem i přesto, že Clintonová obdržela podstatně více hlasů (skoro o tři miliony). Často doprovázené myšlenkou „kdyby ten volební systém byl spravedlivý, teď máme madame president“. Pomiňme skutečnost, že pojmy jako spravedlivý jsou u federálního státu, který zabírá podstatnou část severoamerického kontinentu, poněkud diskutabilní. Základní chyba té zkratovité úvahy je v představě, že v případě tak zásadní změny volebního systému by vše ostatní zůstalo při starém. Kdyby se při amerických prezidentských volbách hlasovalo čistě většinově (ať už jednokolovým či dvoukolovým způsobem), změnilo by se všechno. Hlavní politické strany by vypadaly jinak, měly by jiný elektorát. Zcela jinak by se vedla volební kampaň, současné swing states jako Ohio by ztratily na významu. Začaly by převažovat jiné zájmové skupiny, k volbám by chodili jiní voliči. S pravděpodobností hraničící s jistotou by tento systém generoval úplně jiné typy kandidátů. Stručně řečeno, stav věcí by určoval Darwin, nikoliv Newton. V tak komplexním systému, jako je politika, nemůžete změnit jen jeden parametr, aniž by se chování hráčů nezačalo vyvíjet někam zcela jinam. (Osobně si myslím, že takový většinový systém by vedl k rozpadu USA stejně, jako se kdysi na dvacítku samostatných států rozpadlo španělské koloniální impérium na jih od Rio Grande. USA je bytostně neunitární entita a vnitřek země by se nechtěl podřídit oběma pobřežím, kde je vysoká koncentrace obyvatelstva. Ale to je těžko testovatelná hypotéza.) Vysoké zdanění nefunguje Příklad druhý – daně a dávky. Zavedeme nějakou daň a lidé nám na ní odvedou X. Zavedeme nějakou dávku a problém Y se nám vyřeší. Extrémně mechanistický postoj vídám zejména u advokátů univerzálního nepodmíněného příjmu. „Dejme každému člověku deset tisíc měsíčně a o všechny bude postaráno.“ Jo? Postaráno? Co se například v průběhu následujících měsíců a let stane s cenami nájmů, když každá rodina bude mít v kapse o X tisíc více a bytů v žádaných lokalitách je chronický nedostatek? Nepožerou náhodou veškerý rozdíl? Toto není snadné nějak modelovat. Co se stane s pracovním trhem, nebudou některé důležité pracovní pozice naprosto neobsaditelné? (Třeba popeláři.) A co vliv na mezinárodní migraci? Podle stávajících smluv má ten, kdo dostane azyl nebo doplňkovou ochranu, nárok na všechny sociální dávky jako domácí občan; že by to někde v Africe nepůsobilo jako přitažlivý prvek? U daní funguje opačný princip. Lidi jsou od jisté míry výše motivováni je obcházet, seč to jde. V roce 2012 zavedl socialistický prezident Francois Hollande ve Francii daň 75 procent vůči „superbohatým“. Nevynesla ani zdaleka tolik, kolik se očekávalo. Jaké překvapení – zrovna milionáři většinou mají k dispozici nějaký ten aparát, jak ulít své zisky mimo dosah té či oné jurisdikce. V roce 2014 byla milionářská daň zase zrušena; otázka je, kolik těch „daňových utečenců“ se vrátilo zpátky do Francie, když už mezitím našli lepší daňový domicil. Ale stejně každou chvíli potkáte někoho, kdo horuje pro vysoké, až trestu podobné zdanění bohatých, aniž by bral podobné zkušenosti v úvahu. Reálně vám ti lidé buď utečou, nebo si prosadí do zákoníku tolik různých výjimek a speciálních ustanovení, že ta vysoká daň zůstane jenom na papíře. Toto je evoluční proces a ekvilibrium, kterého systém nakonec dosáhne, se nedá vypočítat předem. Rozhoduje Darwin, nikoliv Newton. Neexistuje jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem Příklad třetí – ty slavné uprchlické kvóty. Kolikrát jste slyšeli argumentaci ve stylu „Moria je ostuda Evropy, stačilo by rozdělit si ty lidi mezi jednotlivé státy a Česká republika by nějakou tu stovku určitě zvládla!“ (V nedávném prohlášení Pirátů k věci migrace je znát uvažování podobným směrem. I když se v něm hovoří o dobrovolném rozdělování, ani slovem tam není zmíněna myšlenka, že stávající přítok lidí do Evropy by tím rozdělováním mohl být posílen.) No dobře! Co se stane, až se ta Morie naplní znovu? A znovu? A znovu? Demografie rozvojového světa je šílená a v nejbližších desetiletích bude počet mladých Afričanů či Afghánců v ekonomicky slabých zemích ještě nadále významně růst; pokud se novorozeňata z roku 2020 dožijí roku 2040, budou některé země vysloveně přelidněné. Modelujeme vývoj covidu, demografické tlaky se přece dají taky modelovat. Ale ne, pořád máte určitou skupinu lidí, která není ochotna hledět na to, jaký vliv bude takové rozdělování, ať už dobrovolné či povinné, mít na rozhodování mezi dalšími zájemci o přestěhování do Evropy, kterých jsou přilehlé regiony plné. Abych nebyl úplně nespravedlivý. Zrovna v tom výše zmíněném prohlášení je aspoň jedna částečně „darwinisticky”“ působící věta, totiž Válečným konfliktům, pronásledování, suchu, hladu a dalším příčinám nucené migrace lze předcházet prevencí v místě jejich vzniku. Potíž je hlavně v tom neurčitém „lze“, jehož reálnou implementaci bych rád viděl. Ona ta citovaná věta zní hrozně moudře a humanisticky, ale výsledky mezinárodních zásahů v Iráku, Afghánistánu, Libyi či Sýrii nijak zvlášť povzbudivé nejsou, takže dokonce i ochota Američanů (natož Evropanů) si někde pálit prsty se značně snížila. A soft power je ve světě, kde velmoci hrají složitou vlivovou hru a žádné embargo se nedá globálně vynutit, prostředkem se značně limitovanou účinností. Tak například v Etiopii, zemi se silným přírůstkem obyvatelstva, vlastní vláda bombarduje separatistický tigrajský region. Jak tomu chcete z pozice ČR nebo i EU jako celku předcházet prevencí, když Etiopie je spřátelená s Čínou, která jí v případě potřeby poskytne svoje zdroje? Jak? Stavbou škol a studní z rozvojového rozpočtu? Neexistuje žádná jednoduchá závislost mezi životní úrovní a mírem. Nejdestruktivnější války v moderní historii vedly právě bohaté a rozvinuté státy, které si teprve můžou dovolit drahé zbraňové vybavení a mobilizaci celé ekonomiky pro válečné úsilí. Takové císařské Německo roku 1914 nepřepadlo sousední Francouze a Rusy proto, že by řadoví Němci trpěli suchem a hladem. Právě naopak, mohli si takovou kampaň na dvou frontách dovolit. Tím nechci říci, že stavět studně v poušti je z principu špatná věc. Ale namlouvat si, že investicí do rozvojové pomoci děláte něco jako prevenci války, není v souladu s tím, co známe z dějin. Ozbrojené konflikty samy o sobě jsou oblast, kterou řídí Darwin a jednoduché mechanice „více peněz = lepší vztahy mezi státy a etnickými skupinami“ nepodléhají. Darwin. Nikdy nezapomínejme na Darwina. On na nás totiž rozhodně zapomínat nebude.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-01 17:43:48

Fejeton Martina Patřičného: Pražec a dřevo

Pražce (a koleje) se objevují ve spoustě trampských písniček, Pavel Dobeš má jednu písničku – hříčku celou o pražcích, jestli mě paměť neklame. Ti, co se rádi toulají, ti …po kolejích táhnou bosí/ a na špagátu nosí / celej svůj dům… deku a co? (Wabi Daněk) Vlak byl a pořád je, alespoň pro mě, symbolem cesty. Vlak ale může být život a smrt! Železnice ukradla Ameriku Indiánům a stala se Chobotnicí (Frank Norris). Graham Greene napsal slavný Vlak do Istanbulu. Vražda v Orient expresu a Agatha Christie, vzpomínáte si? Koneckonců i náš český Cimrman má Vraždu v salonním coupé. (Dáma na kolejích pana Blažka, film, se sem nehodí, nenapovídejte mi, to byly koleje tramwayové!) Přidávám teď zdarma změnu. Změnu mezi dětstvím mým a dětstvím mých vnoučat – týká se dopravních prostředků. Jako my jsme v dětství toužili po svezení autem, byla to vzácnost, dnešní děti jezdí za odměnu vlakem. Hodně kilometrů těch vlakových cest lemuje dřevo – živé. A dřevo se „na dráze“ používá i jinde a jinak, ale o tom zas jindy. Železniční pražce – ano, to jsou ty podklady pod kolejemi, někde se jim říká švele – se pořád ještě dělají ze dřeva. Dřív se o jiném materiálu jen přemýšlelo. I když dnes upravený beton vyhrál, s těmi dřevěnými se stále ještě můžete potkat. Pražce se vyrábí z několika druhů dřev, z borovice, buku, dubu, modřínu a dokonce snad prý i z některých dřevin exotických. Dřevo se nechá proschnout a potom se hloubkově impregnuje – chrání před vlhkostí či nadměrným suchem, houbami a hmyzem. A teď – představte si – když se na takový pražec podíváte, můžete lehce určit, z jakého je dřeva. Jak? Do každého je zaražen hřeb, který se liší tvarem hlavy: borovice má čtverec, dub má kruhový tvar a buk šestiúhelník. Trojúhelník patří modřínu a označují se jím prý i exoty. Na hřebu je uveden i rok výroby a způsob impregnace. Tyhle – pro většinu z vás úplně zbytečné informace si budete pamatovat, vím to. A proto chci místo další trampské sloky upozornit, že do kolejiště vstupujete na vlastní nebezpečí! Že cestujícím se chození po kolejích zakazuje a pokud už mezi kolejemi náhodou budete, tak hlavně nespouštěj oči z trati! P. S. Bedřich Ludvík mi k tomu fejetonu napsal: Pro mne je vůně pražců snad ještě důležitější než pražce samotné. Ta vůně se nezapomíná, stejně jako ty cesty po pražcích. Z pražců a kolejí je i památník z nejkrásnějších, památník českého holokaustu na nádraží Bubny. Jmenuje se Brána nenávratna a je od Aleše Veselého. Vztyčen byl roku 2015.  Tak vidíte. Je to pro fejeton obohacení, že? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36

Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.   Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky.      Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny.      „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela.      Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“      Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní.      Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George.      Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo.      Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město.      Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným.      Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii.      Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem.      Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi.      O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci.      „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání.      Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla.      Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude.      Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště.      Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny.      Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen.      Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě.      Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu.      Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých.      Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc.      Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost.      Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne…  {loadmodule mod_tags_similar,Související}       Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji.      V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje.      Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček.      „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot.      Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal.      Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum.      Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru.      Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů.      Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou.      Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné.      Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce.   Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.   Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran

Čas načtení: 2024-02-20 20:53:00

Řidička vjela do otevřeného kolejiště tramvají, auto museli vyprostit hasiči

Řidička osobního auta se pokusila na pražském Smíchově přejet přes otevřené tramvajové kolejiště. Nakonec v něm však uvázla. Vozidlo museli vyprostit až přivolaní hasiči.

Čas načtení: 2024-02-20 20:56:00

Řidička vjela do otevřeného kolejiště tramvají, auto museli vyprostit hasiči

Řidička osobního auta se pokusila na pražském Smíchově přejet přes otevřené tramvajové kolejiště. Nakonec v něm však uvázla. Vozidlo museli vyprostit až přivolaní hasiči.

Čas načtení: 2024-03-04 22:05:00

V Praze vjíždí auta do tunelu po kolejích. Vedla mě tam navigace, řekla řidička

Kdo dojede nejdál autem po kolejích. Na to by teď s nadsázkou mohli sázet obyvatelé pražského Barrandova. V neděli se tam stal od začátku roku už třetí případ, kdy auto vjelo do tramvajového kolejiště a urazilo v něm několik set metrů. Řidička byla střízlivá, zavedla ji tam prý navigace.

Čas načtení: 2024-03-11 11:15:00

Zuzana si stoupla s dcerou před jedoucí vlak: Patrície byla nemocná, dojemná slova starosty

Další tragédie zasáhla o víkendu celé Slovensko. Před jedoucí vlak u obce Beňadiková se tam v sobotu postavila pětačtyřicetiletá Zuzana společně se svou devítiletou dcerkou v náručí. Kus od kolejiště zůstal pouze prázdný kočárek, ve kterém žena dcerku, která trpěla dětskou mozkovou obrnou, vozila. Neštěstí velmi zasáhlo i obec Beňadiková, odkud matka s dcerou pocházely. Zástupci vesnice na obě dojemně zavzpomínali na sociální síti.