Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-06 12:10:33

Dvojité dildo Fun Factory Ryde Grinding s přísavkou – RECENZE

Chladný večer, venku zima a já jsem doma zabalená v dece. Při psaní si s mým pánem si říkám, že by to chtělo nějaké vzrušení a sáhnu po nové hračce, kterou jsem si vyzkoušela.  Poslední dobou si totiž užívám dvojitou penetraci a tahle hračka mi tuto slast umožní. Jedná se o dvojité dildo, které je […] Článek Dvojité dildo Fun Factory Ryde Grinding s přísavkou – RECENZE je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Fun Factory Sonic CoupleTOY – multifunkční dvoják do každé ložnice = RECENZE dvojitého dilda Rozkoš přijímám, rozkoš dávám… aneb, když přiráží žena – RECENZE FF Share dilda Jak jsem si užil připínací / strapon dildo Pipedream Pink? RECENZE

Čas načtení: 2025-09-26 09:01:42

Factory Share Vibe = dvojité dildo s vibracemi v rukou starých známých

Když se mi dostal do ruky Factory Share Vibe PRO, okamžitě se mi vybavily moje úplně první testy pro Lascivní (pro neznalé cca +12 let zpět). Tenkrát jsem psala o Fun Factory Share – byla to moje premiéra se strapless strap-onem a vlastně i s peggingem. Cítila jsem směs zvědavosti, nejistoty a obrovského vzrušení, že […] Článek Factory Share Vibe = dvojité dildo s vibracemi v rukou starých známých je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Partnerské dildo Strapless Triple Game – skvělé, jakmile zjistíte, jak na to RECENZE Rozkoš přijímám, rozkoš dávám… aneb, když přiráží žena – RECENZE FF Share dilda 3 v 1 jménem VIVE – RECENZE trojitého vibrátoru Black Trinity

Čas načtení: 2024-10-06 07:00:52

V investicích jsem jako průměrná žena. Půlku dávám do akcií, druhou do realit, říká David Navrátil

Hlavní ekonom České spořitelny popisuje, jak přemýšlí o investicích a v čem jsou ženy lepší než muži. Do mobilu se na vývoj portfolia snaží nedívat. Článek V investicích jsem jako průměrná žena. Půlku dávám do akcií, druhou do realit, říká David Navrátil se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-02-23 16:17:25

Tátovi jsem napsala, že dávám výpověď, říká Martina Kornfeilová. Teď chce s rodinnou firmou miliardu

Šéfka a spolumajitelka podniku, který vyrábí pekárenské pece, otevřeně hovoří nejen o byznysu, ale i o strastech předávání firmy z otce na dceru. Článek Tátovi jsem napsala, že dávám výpověď, říká Martina Kornfeilová. Teď chce s rodinnou firmou miliardu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-15 00:00:00

Mám v sobě zraněné dítě, popisuje Šárka Vaňková jednu z příčin svých úzkostí

„Jsem člověk, který se neumí přetvařovat, vše co dávám, dávám ze srdce,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz Šárka Vaňková. O to hůř se jí obšťastňuje publikum, když je vnitřně rozbolavělá. Vyzkoušela i psychoterapii, ale nepomohla jí. Našla si svůj způsob, jak duši pomoct.

Čas načtení: 2023-08-30 22:44:33

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo ono môže dieťatko papať. A veľakrát čítam odpovede typu: DÁVAM MU HOCIČO alebo NEBUDEM SA NIKOHO PÝTAŤ alebo JA VIEM, ČO JE PRE MOJE DIEŤA DOBRÉ A ČO NIE. A takéto odpovede vídavam aj pri vysoko priemyselne spracovaných potravinách s kopou […] Příspěvek Môžem dať dieťatku jesť hocičo? pochází z VašeDěti.cz

Čas načtení: 2023-12-13 09:30:08

Nejvice velkolepe safari

Pro nekoho kdo uz ma trosku vydelano a chce zazit velkolepe a luxusni safari tak davam tip. Je to cestovka zamerena jen na Afriku pro top klientelu, od hollyvoodshych hvezd po lidi jako treba ja:-). A delaji jednou za rok velkoklepe safari s privatnim jetem od Emirates pro malou skupinu deseti lidi, ktere zvladne hned … Continue reading Nejvice velkolepe safari →

Čas načtení: 2023-08-07 20:30:14

Muj rozhovor s Jirkou z Mladeho Podnikatele

Pamatujete si, kdyz Jirka zacinal s video rozhovory na MladyPodnikatel ? Tak ted mi dal moznost si vyzkouset jake to je, kdyz ho budu zpovidat ja. Jen teda musim tech rozhovoru udelat taky tisic abych se trosku vylepsil:-) Klasicky se na nic nepripravuji a nedelam z toho moc vedu (podobne jak pisu tento blog). Davam … Continue reading Muj rozhovor s Jirkou z Mladeho Podnikatele →

Čas načtení: 2024-02-06 16:55:56

Ta druhá Belle [G. Whitney / Baronet]

„Dávám ti poslední šanci, abys mi řekla, že mi patříš…“Tato slova jsem odmítla říct muži, který mě uprostřed noci unesl.

Čas načtení: 2013-06-11 10:21:00

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají. Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě. Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.   Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme. Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů. Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny. 2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin: a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy. b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel. c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat. 3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.   Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku? 

Čas načtení: 2013-04-16 12:47:00

Vtipy na 16. dubna

Pavel se vrátí domů a praví ženě: "Dnes tě umiluji k smrti. Žena samou radostí připraví večeři, pak se vykoupe a přitulí se k manželovi, ale ten nic. "Tak co bude?" "Ale víš, ty seš docela hezká holka. Dávám ti milost."   „Všichni mi říkali: Svatební noc je krásná. Celou noc jsem se díval z okna a nic krásného jsem neviděl ..."   "Franto, od čeho máš tak červené oči?" "Ale Lojzku, od svařování." "A co pořád svařuješ?" "Víno."   "Karle, proč se nekamarádíš s Honzou?" "A ty by ses chtěl kamarádit s někým, kdo lže, krade a pořád nadává?" "No, samozřejmě, že ne." "Tak vidíš, Honza taky nechce."     "Pane doktore, vy prý jste nějaký čas pracoval v Číně. Slyšel jsem, že se tam sterilizace mužů provádí pomocí dvou cihel..." "Ano. Jedna se drží v levé ruce, druhá v pravé...,muž přistoupí... a cvak, má vystaráno." "Propána a nebolí to?" "No, musíte dávat pozor, abyste tam nenechal palec..."   "Tondo, jak to děláš, že máš tolik ženských?" "Já si je boduju." "A za co dáváš body?" "Pěkný obličej, pěkné nohy, prsa, postava a jestli ji má." "A při kolika bodech bereš?" "Stačí jeden."   "Ty, Vojto, není to tvoje náprsní taška?" "Ano, děkuji." "Já ti dám děkuji, dostanu nálezné a ty pár přes hubu." "Jak to?" "Našel jsem jí totiž doma pod postelí."

Čas načtení: 2020-10-30 19:34:08

Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť

Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva

Čas načtení: 2020-10-28 11:43:33

Grilovaný čerstvý sýr v anglické slanině

200 g čerstvý přírodní sýr, 8 plátek anglická slanina, 16 ks lístků čerstvý rozmarýn, 8 ks červená paprika, 4 plátek cibule, 4 plátek bílý chléb, Potřebujeme pouze čerstvý přírodní sýr, anglickou slaninu, koření a volitelně jako přílohu zeleninu. Na alobal položíme plátek anglické slaniny. Plátek musí být silnější asi 2 - 3 mm, nebo použijeme dva tenčí. Na slaninu dáme podle chuti rozmarýn. Já dávám dva lístky. Čerstvý sýr asi 1 cm silný (čím soudržnější, tím lepší) položíme na slaninu s rozmarýnem a opět navrch dáme rozmarýn a slaninu. Vše důkladně zabalíme do alobalu, alespoň dvě vrstvy. Na grilu nebo na žhavém uhlí u ohně potom připravujeme asi 30 - 45 minut, záleží na intenzitě teploty. Doporučuji ze začátku mírně, posledních 10 minut můžeme přidat. Ke grilovanému čerstvému sýru v anglické slanině se jako příloha hodí grilovaná cibule a čerstvá nebo grilovaná červená paprika. Ovšem připravujeme zvlášť, protože delikátní chuť čerstvého sýra s rozmarýnem a anglickou slaninou by přiložená zelenina změnila. Grilovaný čerstvý sýr v anglické slanině podáváme nejlépe s bílým chlebem.

Čas načtení: 2012-01-02 00:00:00

Tutoriál: hrajeme si s portréty v Gimpu

Instruktážní článek pro úpravu fotografií v editoru GIMP. Na myšlenku postupu mne přivedl fotograf Mike Shaw, který takto s oblibou portréty upravuje. Dlouho jsem nemohl vybrat žádnou fotografii, na které bych postup předvedl. Nakonec padla volba na jednu z letního putování po Šumavě s Vaškem a Jirkou. Doufám, že mi to Jirka odpustí. Každopádně mu vy odpusťte ten výraz. Je to focené po třech dnech s batohy na zádech, po ránu, kdy byla docela zima. 1. Vybíráme fotografii Na podobnou úpravu se hodí téměř jakákoliv fotka, kde máte obličej ve slušné velikosti rozumně zaostřený. Moje vypadala původně takto: 2. Ořez Osvědčilo se mi hned zpočátku si fotku na hrubo oříznout. Jednak tím získám lepší představu o tom, jak by měla vypadat ve výsledku, ale hlavně čím menší fotografie, tím rychlejší jsou pak úpravy. Zvláště pokud už nemáte nejnovější stroj. 3. Převod do Č&B Pokud chcete mít výsledek černobílý, není proč to oddalovat… 4. Překrýváme černou V dalším kroku vytvoříme novou vrstvu, která nebude obsahovat nic jiného, než černou barvu. 5. Maska k černé vrstvě K nové vrstvě vytvoříme ještě masku, díky které budeme části vrstvy schovávat. Masku nastavíme na úplné krytí. 6. Odkrýváme obličej Nyní začneme do masky černou barvou pomocí štětce kreslit tak, aby se nám odkrýval obličej a vůbec části, které chceme mít zobrazené. Nemusíte si příliš dělat hlavu s přesností. 7. Rozmazáváme masku Pomocí Gaussovského rozostření masku rozostříme. Poloměr závisí na rozlišení fotografie, je třeba si s tím chvíli hrát a laborovat. 8. Duplikujeme základ Následně základní vrstvu zduplikujeme a u nové vrstvy nastavíme režim na "Násobení". Tím se nám fotografie jakoby ztmaví. 9. Maska k násobné vrstvě K nové vrstvě opět vytvoříme ještě masku s úplným krytím. Znovu do masky malujeme černou barvou, tentokrát už ale pouze přes obličej. Opět si nemusíte nechávat záležet na přesnosti, raději si zachovejte odstup od kraje. Tuto masku opět rozostřete. Poloměr rozostření dávám tak poloviční k tomu, kterým jsem rozostřoval černou vrstvu. Pomocí této vrstvy vznikne silnější nasvícení obličeje a skrytí okrajových částí. 10. Hrajeme si s kontrastem Podle vlastního cítění si můžeme pohrát s kontrastem a jasem v podstatě u všech vrstev. 11. Finální ořez Ještě doladíme ořez a umístění a už jsme skoro u cíle. 12. Rámeček a finální úpravy A tím jsme v podstatě hotovi. Ještě můžete provést finální úpravy - vyretušovat dámám vrásky, doladit celkový kontrast a jas, doostřit, přidat rámeček a je to…

Čas načtení:

Moje zkušenosti s cestovním pojištěním

Cestovní pojištění zná asi každý cestovatel. Při cestě na dovolenou si většina z nás na rychlo zřizuje pojištění přes internet a mnohdy si ani neprojde smluvní podmínky. V tomto článku se dozvíte na co si dávám u cestovních pojištění pozor a co se nám…

Čas načtení: 2021-09-05 17:31:36

Naďa Horáková: U detektivek je těžké najít vhodné nové téma a prostředí

Píše historické knihy a detektivní romány. Je autorkou cyklu Mocní a ubozí Markrabství moravského, který obsahuje čtyři knihy a mapuje události středověkého Brna a okolí. Scénáristicky se podílela na krimiseriálu Policie Modrava. Působí jako učitelka češtiny a dějepisu a svoji literární tvorbu považuje Naďa Horáková za součást své práce.   Pocházíte z obce Ratíškovice u Hodonína, kde jste vyrůstala s mladší sestrou Danou. Jaké bylo vyrůstat ve venkovské prostředí? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Venkovské prostředí na mě mělo vliv hlavně, co se týče náboženské víry, která je na Slovácku stále silná. Nejsem praktikující katolík, ale desatero a úcta k víře (a to jakékoliv) ve mně stále je. Musím ale podotknout, že Ratíškovice jsou sice vesnice, ale mají něco přes čtyři tisíce obyvatel, takže je to obec velká a moderní. V době mého dětství měly dokonce přes čtyři a půl tisíce obyvatel a už tehdy měly plnou občanskou vybavenost. Měla jsem blízko k přírodě, protože Ratíškovice jsou obklopené lesy, a spoustu času jsem trávila venku. Od malička jsem ráda četla. Holčička jsem byla poslušná, ostatně jak tehdy bývalo zvykem, a dobře jsem se učila. Měla jsem také na starosti o osm let mladší sestru, což mě štvalo, zvláště když jsem si ji musela brát ven za svými kamarády.   Po gymnaziálních studiích v Kyjově jste v Brně vystudovala FF Masarykovy univerzity a po škole jste začala učit na ZŠ český jazyk a dějepis. Co vás přivedlo ke studiu tohoto oboru, chtěla jste být učitelkou? Chtěla jsem vystudovat práva a jít k policii a řešit zločiny, to byl můj dětský sen. Ovšem osud mě nasměroval jinam. Vystudovala jsem učitelství a zůstala jsem mu věrná dodnes.   V polovině 90. let jste začala psát krátké povídky pro regionální noviny a první knížku Tři v kruhu jste vydala v roce 2000. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste v mládí neuvažovala o spisovatelské kariéře a že za to mohou možná právě vaše geny, jelikož ve vašem rodu po tatínkovi jsou spisovatelé Alois Musil, Robert Musil a František Sochor… Pamatujete si ten moment, když jste si řekla, teď napíšu knížku? A ten pocit, když vám vyšla první kniha? Do rukou se mi dostal almanach povídek a básní učitelů Hodonínska, to bylo někdy v první polovině 90. let. Ten mě inspiroval k tomu, abych to zkusila také. Nejdřív jsem psala povídky a napsat knížku jsem se rozhodla po několika letech, kdy jsem si už věřila, že bych to mohla zvládnout. Samozřejmě současně s tím jsem pilně studovala teorii literatury, i když jsem český jazyk a literaturu vystudovala na vysoké škole. V té době ještě neexistoval internet, kde spoustu informací a příkladů najdete, takže jsem nakupovala odborné knížky o stylistice a literatuře. To ostatně dělám doteď. Když mi vyšla první knížka, byl to samozřejmě pocit krásný, ale současně jsem se strachovala, jestli se čtenářům bude líbit.   Píšete jak historické knihy, tak i detektivky. Jste autorkou cyklu Mocní a ubozí Markrabství moravského, který obsahuje čtyři knihy a mapuje události středověkého Brna a okolí a řady samotných historických románů. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Soustavně studuji i odborné historické publikace a většinu námětů jsem našla v nich. Brno je samozřejmě moje srdeční záležitost, protože jsem v něm studovala. A protože se nachází „nedaleko“ Mutěnic, můžu si hodně informací ověřit na vlastní oči, například co se týče staveb. Ráda píšu o místech, která osobně znám.   Napsala jste řadu detektivek a také jste se scénáristicky podílela na krimiseriálu Policie Modrava. Co vás přivedlo k psaní detektivek a co vám spolupráce na scénáři dala a šla byste do toho znovu? Detektivky jsem vždycky ráda četla, takže volba žánru byla jasná. Za spolupráci na krimiseriálu Policie Modrava jsem panu režiséru Jaroslavu Soukupovi velmi vděčná. Psát s ním a panem Vaicem bylo velmi poučné, to vás žádná publikace nenaučí. Co jsem se u nich naučila, využívám i při psaní detektivek. Pokud přijde nabídka na scénář, s potěšením ji uvítám.   V jednom rozhovoru jste řekla, že díky práci učitelky jste se naučila trpělivosti a zodpovědnosti, bez které by žádná vaše knížka nevznikla. A díky těmto vlastnostem máte na svém kontě již hezkou řádku publikací a kniha Hrob třinácté panny vyhrála literární soutěž O poklad byzantského kupce a tituly Vlk na vodítku a Kletba markomanské královny obsadily druhé místo. Co to pro vás znamená? Jistě je to hodně zavazující… Zavazující je to, že mí čtenáři na každou moji další knihu čekají, a já je nechci zklamat, že by se jim kniha nelíbila. Ono udržet stejnou úroveň knih, nebo dokonce ji zvyšovat je to největší spisovatelské umění. Problémem je i najít vhodné nové téma a prostředí například detektivek. Knižní trh je jimi přeplněný a v televizi vidíte také samý detektivní seriál, takže člověk musí mít opravdu hodně fantazie a štěstí, aby nějaké neotřelé téma objevil.   Čím je pro vás psaní? Je to více práce nebo koníček? Vzhledem k tomu, že jsem češtinu a historii vystudovala a těmito obory se jako učitelka živím, považuji svoji tvorbu za součást své práce.   Dočetla jsem se, že jste v dětství byla knihomol, a co dnes? Co ráda čtete? Ráda čtu detektivky a historické romány. Občas si přečtu fejetony nebo fantasy. Stále častěji dávám přednost českým a slovenským autorům. Často si kupuji i knihy o práci s energiemi, tedy knihy esoterické.   A co čas na odpočinek? Co vám říká slůvko relax? Času mám teď trochu víc než v minulých letech, kdy jsem pomáhala mamince v péči o ne-mocného tatínka. Samozřejmě mě těší návštěvy vnoučat, ale to nevím, jestli se dá pojmenovat jako relax, protože hlavně vnučka je velmi akční. V poslední době jsem objevila kouzlo malířství. Při malování obrazu si úžasně odpočinu. V rodině máme výtvarné nadání a zdá se, že i na stará kolena se umějí některé geny projevit. Za relax považuji i psaní detektivek. Psaní historických románů je daleko náročnější, například už jen kvůli ověřování historických faktů.   Naďa Horáková se narodila 8. února 1962 v Hodoníně jako Naděžda Sochorová. Mezi její předky z otcovy strany patří spisovatel a arabista Alois Musil, přítel císaře Karla I. a zpovědník císařovny Zity, rakouský spisovatel Robert Musil, přítel France Kafky, jako i rychtářovský učitel a starosta František Sochor, který napsal Paměti obce Rychtářova. Vystudovala FF Masarykovy univerzity v Brně český jazyk a dějepis, které učí na ZŠ v Dubňanech. Píše historické – cyklus Mocní a ubozí Markrabství moravského (Brněnské nevěstky, Ženy na pranýři, Brněnské Židovky, Jeptiška pro markraběte), Tři v kruhu, Tajemství Anny z Lamperdorfu, Tajemství císařovy milenky, Kronika zapomenutelného templáře, Poslední princezna, Bestie z Karlštejna, Pro jméno a čest – a detektivní knihy: Vlk na vodítku, Hrob třinácté panny, Dáma v modrém, Kletba markomanské královny, Falešná kočička, Vejce podle Stroganova, Ženy a lži, Korálky z klokočí. V literární soutěži O poklad byzantského kupce vyhrála kniha Hrob třinácté panny a knihy Vlk na vodítku a Kletba markomanské královny obsadily druhé místo. Žije v Mutěnicích.

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-02 21:21:15

Úspěchu u nás i ve světě dosáhl už během dospívání, ukáže dokument „Mr. Kriss“ o nadaném tanečníkovi a výtvarníkovi Mensovi

V dalším z řady solitérních dokumentů na Dvojce odvysílá Česká televize filmový portrét Kristiána Mensy. Věhlas, kterého výtvarník a tanečník dosáhl na domácí i zahraniční umělecké scéně, na kameru zachytil režisér Adolf Zika. Premiéru snímku „Mr. Kriss“ o mladistvých nejistotách i hledání vlastní identity uvede program ČT2 v úterý 8. června od 20:55 hodin. „Kristián si už jako malý chlapec vytvořil vlastní svět. S viditelně jinou barvou pleti a komunikačními zábranami, si jako obranu před okolním světem zvolil svou vlastní výtvarnou řeč a svůj vlastní taneční styl. Jeho vnitřní nejistoty a sociální strachy se mu nakonec staly tou největší hnací silou na cestě za trochou společenského uznání,“ uvádí k protagonistovi dokumentu jeho režisér Zika. „Výsledkem byla unikátní situace, když ještě jako teenager dosáhl ve stejnou chvíli světového věhlasu ve dvou zcela odlišných oborech najednou. Mr. Kriss je film o mladistvých nejistotách, mindrácích a odvaze se jim postavit. O hledání vlastní identity a zařazení se do společnosti takzvaných dospělých. O cestě z temného koutu dětského pokojíku na osvětlená světová pódia,“ dodává. Výtvarné práce dnes třiadvacetiletého Mensy se objevily v médiích u nás i ve světě, v Paříži se probojoval do celosvětového finále nejprestižnější světové taneční soutěže a záznam z jeho tanečního vystoupení zhlédlo na sociálních sítích přes 65 milionů lidí. Jeho přístup k tvorbě se ale od dospívání nezměnil: „Nejsem profesionál, nejsem umělec, který sedí celé dny v ateliéru a maluje. Nejsem tanečník, který osm hodin v tělocvičně posiluje, maká, drtí. Ne, já tomu všemu dávám čas a prostor,“ říká Mensa, přezdívaný Mr. Kriss. „Dokumentární film o výjimečném mladém tanečníkovi a výtvarníkovi je zároveň citlivým filmem o dospívání. Plachý mladík s trochu tmavší barvou pleti po africkém dědečkovi si jako obranu před okolním světem zvolil svou vlastní výtvarnou řeč a svůj vlastní taneční styl, a ještě jako teenager dosáhl úspěchu v obou oborech. A čím je více? Jak Kristián říká: ‚Kreslím při tanci svým tělem a tančím po papíře kresbami‘,“ uzavírá kreativní producentka Alena Müllerová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-14 19:39:31

Tereza Matoušková: Žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura

Láska k četbě fantasy přivedla Terezu Matouškovou k vymýšlení vlastních postav a příběhů, a tak vymyslela svět na dně oceánu, svět Podmoří, kde se odehrála většina jejich románů, stejně jako první díl rozsáhlejší série nazvaný Pláč němého boha, na kterém právě pracuje. A protože se v době korona krize není možné setkávat, a tím pádem nemohla vést své kurzy tvůrčího psaní, tak na Facebooku založila Literární skupinu online, aby mohly tyto kurzy pokračovat.   Vždycky jste chtěla být spisovatelkou? Jaké bylo vaše dětství? Na své dětství vzpomínám velice nerada. Z domova jsem odešla v osmnácti a musela se o sebe víceméně postarat sama. Tato zkušenost se výrazně odráží i v mých románech a povídkách. Mé postavy jsou často krajně pragmatické a urputně bojují o své místo na slunci. Víte, já nemám ráda okřídlenou frázi o tom, že fantasy je únik od reálného života. Domnívám se, že se tím zastírá skutečnost, že žánrová literatura dokáže zachytit autentickou lidskou zkušenost úplně stejně hodnověrně jako jakákoli jiná literatura. Dokonce si myslím, že naopak musí být právě v tom zachycení pocitů ze světa ještě o stupeň věrnější, aby se čtenář mohl k událostem, které se na papíře dějí vůbec vztáhnout. Když zasadíte příběh do středočeského města, snadno čtenáře utáhnete na vařené nudli a přesvědčíte ho, že váš příběh se mohl stát. Dostat se člověku na kůži, když se váš příběh odehrává ve světě, který leží kupříkladu na hřbetě želvy, je mnohem větší fuška.   Vystudovala jste evoluční a ekologickou biologii a historii. Proč jste si zvolila právě tyto dva natolik odlišné obory? Vzhledem k tomu, jak funguje náš školský systém, mě to na gymnáziu táhlo spíše k přírodním vědám, protože učitelé humanitních věd před nás obvykle kladli pouze soubory nijak neprovázaných informací, které jsme si měli pouze zapamatovat. To je pro mě nesmírně frustrující. Proto jsem se původně pustila do studia biologie. Velice brzy jsem si ale začala klást otázky, na které mi vědecké publikace nedokázaly dát odpověď. Postupně jsem začala utíkat ze zajetého plánu. Začalo to předměty jako etika ve vědě a medicíně, ve třeťáku už jsem si naprosto nepokrytě zapisovala předměty na filozofické fakultě. Poté, co jsem dokončila bakalářské studium, jsem se rozhodla změnit obor a zapsala jsem se na historii. Multioborová zkušenost je zajímavá z různých úhlů. Je zajímavé sledovat, jak různé obory přistupují k jedné a té samé skutečnosti naprosto odlišně. Což je dobrý základ na to, začít kriticky přemýšlet o kultuře a světě kolem nás.   Vydala jste několik románů. Naposledy vám vyšla v roce 2017 kniha Válka zrcadel. Momentálně pracujete na románu s názvem Pláč němého boha. O čem nový příběh bude? Zatím jsem ohledně nového příběhu velice tajnůstkářská. Můžu jen říct, že se jedná o první díl rozsáhlejší série. Příběh se odehrává ve světě uloženém v obrovské vzduchové bublině na dně oceánu, který funguje hlavně díky magii a magií poháněné technice. Do Podmoří je zasazená i většina mých předchozích románů a povídek. V určité chvíli mě přestalo bavit psát klasickou historickou fantasy s rytíři a draky. Vždycky mě přitahovalo spojení magie a pokročilé vědy a zároveň mi přišlo atraktivní mnoho motivů z 19. století. Osobně považuji na Podmoří zvláštní to, že se sice jedná o svět plný čarodějů, ale polovina z nich pracuje v podzemních laboratořích a vytváří šílené vynálezy. Mám možnost jednoduše překročit hranice fantasy žánru a nemusím se omezovat na tradiční zápletky. Často se setkávám s tím, že čtenáři tyto motivy z mých děl vnímají jako něco, co patří spíš do vědeckofantastické literatury.   Měla jste úspěšný literární blog, který jste psala pod přezdívkou Temnářka. Hodláte se k blogování někdy vrátit? K pravidelnému psaní rozhodně ne. Dřív jsem na blogu publikovala romány na pokračování, povídky, články o tvůrčím psaní, reportáže a fotky z akcí. Nejde o to, že bych tento obsah už netvořila, pouze pro jejich publikaci využívám jiné kanály. Romány a povídky publikuji tiskem, tvůrčí psaní vyučuji na svých kurzech, reportáže a fotky dávám na sociální sítě. Blogovat (tak aby to mělo smysl) by pro mě znamenalo tvořit k tomu všemu ještě další originální obsah navíc čistě jenom pro web. Ne že by mě jednou za čas nesvrběly prsty a neměla jsem chuť se k něčemu vyjádřit. Pro tyto účely jsem si na svých oficiálních stránkách založila blog. Zatím této možnosti ale příliš nevyužívám.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspiraci zásadně nehledám. Přichází sama nečekána a nevolána v ten nejméně vhodný okamžik. Tak to má být.   Jste vášnivá čtenářka. Stále ráda čtěte fantasy a sci-fi příběhy? Máte oblíbené autory nebo literární postavu? Žánrovou literaturu čtu hodně. Není to pro mě ale jen záležitost čtenářského vkusu, sleduji ji také z profesionálního zájmu. Přiznám se, že je těžké mě uspokojit a často u čtení prskám jako křeček. Stále jsou tu ale knihy, které pro mě jsou srdeční záležitostí. Naposledy jsem si zamilovala knihy Johna Ajvide Lindqvista. Co se týče literárních postav, tak v současnosti budou největšími oblíbenci asi Azirafal a Crowley, jak v knižní podobně, tak v seriálové. Mám ráda hravost a humor Neila Gaimana a Terryho Pratchetta.   V Praze a Brně vedete kurzy tvůrčího psaní pro mládež. V době korona krize jste na Facebooku založila Literární skupinu online. Jaký je o kurzy zájem? Udělala jsem všechno pro to, aby kurzy tvůrčího psaní pokračovaly dál. Točím videa se zadáním úkolů, snažím se komunikovat s účastníky přes sociální sítě. Momentálně se s účastníky kurzů pravidelně scházíme každý měsíc na Zoomu, abychom aspoň částečně nahradili osobní setkání. Knihovny nám naštěstí vycházejí hodně vstříc. Máme za sebou dokonce online besedu a autorské čtení účastníků. Zájem o online kurzy mě upřímně překvapil, jak ze strany účastníků, tak institucí. Nedávno mě oslovil Mahenův památník v Brně, abych pro ně dělala online workshopy pro autory románů. Na konci ledna jsme měli první lekci.   A co čas na odpočinek? Čas na odpočinek je nezbytnou součástí pracovního procesu. Žiji v domácnosti dvou intelektuálů. Oba se s partnerem často ponoříme do práce natolik, že nevidíme a neslyšíme. Snažíme se vyhradit si každý den aspoň hodinku, kdy si společně zajdeme na procházku, zahrajeme si deskovku nebo se natáhneme do postele s knihou. Rádi si navzájem nahlas předčítáme. Je to takový náš rituál. Já tu mám momentálně nachystáno Jméno růže, kterou druhé polovičce čtu, když vaří večeři nebo lepí modely. Partner mi zase před spaním čte Hvězdnou pěchotu.   Tereza Matoušková se narodila se 6. 7. 1990 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Vystudovala evoluční a ekologickou biologii a historii na Masarykově univerzity v Brně. V Praze a Brně pořádá kurzy tvůrčího psaní. Napsala knihy Hladová přání (Krigl, 2011), Vílí kruhy (Mytago, 2015), Děti vánice (Epocha, 2016), Válka zrcadel (Epocha, 2017), Pláč němého boha (připravuje se). Pod přezdívkou Temnářka psala úspěšný literární blog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}