Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-12 13:49:00

Do brněnské vily Stiassni zamířily archiválie z pozůstalosti architekta Wiesnera

Brno - Disertační práci významného československého architekta Ernsta Wiesnera, jeho fotografie či deník jeho ženy dnes v Brně převzal Národní památkový ústav (NPÚ). Archiválie připomínající život...

Čas načtení: 2026-06-12 18:45:00

Disertační práci architekta Wiesnera i deník jeho ženy vystaví ve vile Stiassni

Disertační práci významného architekta Ernsta Wiesnera, deník jeho manželky Evy i rodinné fotografie převzal v Brně Národní památkový ústav. Vzácné archiválie budou k vidění ve vile Stiassni, jedné z Wiesnerových staveb. Z Velké Británie je přivezl generální konzul David Frous, který je převzal od anglického dárce Timothyho Wilkinsona, jehož rodina se s Wiesnerovými blízce přátelila.

Čas načtení: 2026-03-25 15:13:00

Roboti spolupracující s lidmi a elektromobily jako pojízdné baterie

Praha 25. března 2026 (PROTEXT) - Ceny Wernera von Siemense 2025: Ocenění za Nejlepší disertační a diplomovou práci zabývající se tématy konceptu Průmysl 4.0 a Ocenění za Nejlepší disertační a diplomovou práci zabývající se chytrou infrastrukturou a energetikou.Ocenění za Nejlepší disertační práci zabývající se tématy konceptu Průmysl 4.0 získal Ing. Jakub Rozlivek, Ph.D., z Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze, za nejlepší diplomovou práci jej získala Ing. Elizaveta Isianova z Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze.Ocenění za Nejlepší disertační práci zabývající se chytrou infrastrukturou a energetikou získal Ing. Vojtěch Blažek, Ph.D.z Fakulty elektrotechniky a informatiky Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava, ocenění za nejlepší diplomovou práci v této kategorii získal Ing. Tomáš Fryšták z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického v Brně.Řídicí systém dává robotům zrak a hmatAby se roboti mohli rozšířit mimo oplocené zóny do pracovních a obytných prostor sdílených s lidmi, musejí se naučit fungovat v dynamickém a nepředvídatelném prostředí. Avšak jejich plošnému rozšíření navzdory velkým očekáváním stále brání problémy s bezpečností. Oceněná disertační práce Jakuba Rozlivka Vnímání a bezpečnost při interakci člověka s robotem v těsné blízkosti se zaměřuje na tyto výzvy, konkrétně na zlepšení bezpečnosti a efektivity interakce člověka s robotem v těsné blízkosti. Práce zkoumá, jak roboti mohou lépe „vidět“ své okolí pomocí kamer a dalších senzorů a jak mohou tyto informace využít k řízení pohybu. Ukazuje také, jak velký vliv mají měkké ochranné prvky na snížení síly nárazu při kontaktu s člověkem. Nejvýznamnější částí je pak návrh řídicího systému, který umožňuje robotu rychle reagovat, vyhýbat se lidem a pohybovat se podobně jako člověk.Roboti získají chytrý zrakDiplomová práce Elizavety Isianové Odhad pozice úchopu objektů pomocí multimodálních modelů se zaměřuje na jednu z klíčových výzev v robotice – autonomní manipulaci s objekty v reálném světě. Přináší řešení, které do procesu plánování úchopu integruje moderní vizuálně-jazykové modely (VLMs), které fungují podobně jako ChatGPT, ale navíc mají „oči“. Elizaveta Isianova vyvinula s použitím VLM metodu pro generaci úchopových pozic s šesti stupni volnosti (6-DoF) pro dva typy uchopovačů: paralelní uchopovač a vakuový uchopovač. Práce v této fázi nepředstavuje finální řešení tohoto komplexního problému, ale díky přenosu nejnovějších poznatků z oblasti umělé inteligence do praktické robotiky představuje významný příspěvek do rychle se rozvíjející oblasti, která má obrovský potenciál pro budoucnost. Uplatnění může nalézt v průmyslové výrobě, v logistice a e-shopech, stejně jako v domácí a servisní robotice.Elektromobil jako pojízdná baterieOceněná práce Vojtěcha Blažka Optimalizace ve SMART GRID se zabývá optimalizací provozu chytré energetické infrastruktury (smart grid) se zaměřením na integraci elektromobility prostřednictvím technologie Vehicle-to-Grid (V2G). Elektromobil zde není vnímán jen jako spotřebič, ale také jako „pojízdná baterie“. Vojtěch Blažek navrhl vícekriteriální optimalizační postup, který současně zohledňuje výrobu z obnovitelných zdrojů, bateriová úložiště, elektromobily i tarifní režimy připojení k distribuční soustavě. Disertační práci zpracoval ve spolupráci s centrem CEET na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava. Výsledky jsou využitelné v chytrých domácnostech, firemních areálech, univerzitních kampusech, průmyslových mikrosítích i v oblasti kritické infrastruktury. V praxi mohou přispět k lepšímu využití lokálních obnovitelných zdrojů, omezení špičkového zatížení distribuční sítě a zvýšení odolnosti systému při poruchách nebo výpadcích.Využití trakčních napájecích stanic k podpoře elektrické sítěDiplomová práce Tomáše Fryštáka Analýza provozu měničových napáječů trakční soustavy 25 kV / 50 HZ v režimu podpůrných služeb se zaměřuje na možnost využití trakčních napájecích stanic nejen k napájení vlaků, ale také k podpoře elektrické sítě. Díky aktivnímu měniči může stanice elektřinu odebírat a současně ji v případě potřeby také vracet zpět do sítě. Tím pomáhá udržovat správné napětí a zlepšovat kvalitu dodávané elektrické energie. Pro posouzení těchto možností Tomáš Fryšták vytvořil simulační model v programu PSCAD, který zahrnuje napájecí síť, transformátory, filtry a samotný měnič. Model vychází z reálných dat zatížení trakční soustavy podle skutečného provozu vlaků a zohledňuje technická omezení zařízení, jako jsou maximální napětí a proudy. Cílem je analyzovat dostupnost jalového výkonu při různých úrovních zatížení trakční soustavy a posoudit schopnost stanice přispívat k regulaci napětí v síti. Výsledky této diplomové práce lze v praxi využít především v oblasti provozu a řízení distribučních elektrických sítí, které napájejí trakční soustavy. Navržené řešení je průkopnické nejen v rámci České republiky, ale i v evropském měřítku.Unikátní recept pro trakční napájení vlakůDiplomová práce Ing. Tomáše Fryštáka z Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického v Brně Analýza provozu měničových napáječů trakční soustavy 25 kV / 50 HZ v režimu podpůrných služeb se zaměřuje na možnost využití trakčních napájecích stanic nejen k napájení vlaků, ale také k podpoře elektrické sítě.Cenu Wernera von Siemense pořádá již 28 let český Siemens v partnerství s významnými představiteli vysokých škol a Akademie věd ČR, kteří jsou i garanty jednotlivých kategorií a podílejí se na vyhodnocení nejlepších prací. V nezávislých porotách letos zasedlo 56 odborníků a zástupců akademické obce. Svým rozsahem, výší finančních odměn a historií je Cena Wernera von Siemense jednou z nejvýznamnějších nezávislých iniciativ tohoto druhu v České republice.Zdroj: Siemens

Čas načtení: 2024-02-06 13:28:00

ČSKI vyhlásila 16. ročník soutěže "Cena Antonína Svobody"

Praha 6. února 2024 (PROTEXT) - Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI) vyhlásila 16. ročník soutěže "Cena Antonína Svobody" o nejlepší disertační práci v oborech kybernetika, informatika a aplikovaná matematika.Disertační práce musí být úspěšně obhájena v roce 2023 na některé z univerzit v ČR.Informace o podmínkách soutěže www.svobodovacena.cz 

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2020-04-27 06:15:39

Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (ukázka z knihy)

Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Ukázka z knihy: /Zuzana Urválková: Německojazyčné žurnalistické a nakladatelské aktivity Ignáce Leopolda Kobra kolem roku 1848/   2.2 HAVLÍČKŮV ŠOTEK A KOBRŮV MICHEL   Kompozice a satirická orientace Kobrových časopisů, tj. jejich propojení s větším celkem, jakým byla knižnice Album, vybízí ke srovnání s podobně koncipovanými přílohami českých periodik, zejména s Havlíčkovým Šot­kem, který vycházel od ledna roku 1849 jako příloha Národních novin.26 Sa­motný Šotek je postavou typologicky blízkou Michelovi, po němž Kober časopiseckou přílohu knižnice Album pojmenoval. Podobně jako Michel pochází z mytologie – ve slovanském bájesloví je znám jako domácí bůžek, šotek, šetek či plivník27 a objevoval se v soudobých českých a slovanských pohádkách a pověstech. Kober Michela představí hned v prvním dubnovém čísle (1848) formou epištoly Epistel an den deutschen Michel und viele Andere! Noční čepička, která je pro Michela typická, implikuje jeho charakteris­tiku – Michel je rozespalý, pomalý hlupák, kterému se musí opakovaně vy­světlovat, kdy je zapotřebí být vzhůru a dávat pozor na dění kolem, zejména v poslanecké sněmovně. Kober z pozice redaktora uděluje Michelovi uži­tečné rady, jak si hlídat svého pána (poslance), kterého si sám zvolil, tj. ta­kového, který „se v době poroby a útlaku nestyděl za Tvůj prostý šat a jednal s Tebou jako s člověkem“;28 dále, s jakými vlastnostmi má u takového panstva, jakým poslanci jsou, počítat, jak si nesmí dopřát ani minutku spánku, protože by mu mohlo něco podstatného uniknout. Nároky, které redaktor předkládá Michelovi, klade také na svůj stejnojmenný časopis. V ohnivém projevu vyčísluje, co vše se již podařilo a oč v Rakousku není jen tak možné přijít: „Cožpak nemáme neomezené petiční právo, zastoupení lidu, zod­povědnost ministrů, národní gardu a svobodu tisku? Na posledním místě uvedená svoboda tisku se asi může ztenčit na velmi pasivní svobodu tisku; ale může se stát totéž se zastoupením lidu a národní gardou? – V Rakousku nikdy!“29 Vzápětí však vyslovuje i potenciální hrozby: „Zastoupení lidu se může rovnat nule, ba dokonce se může obrátit jako zbraň proti lidu, když převládne korupce, tzn. svádění, zkaženost úředníků nebo úplatný, podpla­titelný volební systém.“30             Havlíčkovo představení Šotka čtenářům působí podstatně rozverněji. Hravá, odlehčující, v jádru satirická složka však nezastírala přesah k teh­dejší politické situaci v Praze rozbombardované Windischgrätzovým voj­skem. Šotek, skrytý uvnitř granátu, vletí do pracovny redaktora, málem mu urazí hlavu, „která hraběti Lv. Thunovi často v cestě stála“, a uchází se u něj o službu v Národních novinách. Havlíček jej formou vtipného dialogu vyslechne, zjistí, že pohan Šotek jako nesmrtelný staročeský slovanský bůh dosud pracoval jako sekretář Pražské kapituly a až do bombardování mu v tomto ryze křesťanském prostředí nebylo nijak zle. Ale protože se cítí jako „radikální demokrat“, ba „sociální, radikální demokrat“, který sice tautolo­gicky definuje demokracii jako lid a lid jako demokracii, chtěl by pomáhat shánět rukopisy, psát a získávat čtenáře. Radikálně demokratický styl chápe Šotek takto: „Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! […] Pak ale mu­sejí být přede vším ministři, všichni šlechticové, ouředníci, kněží a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné.“31 Havlíčkovi se Šotkova představa o demokracii ani trochu nezamlouvá, ale nakonec se přece jen na spolupráci domluví: Havlíček se Šotka, který se nemůže – navzdory své nesmrtelnosti – prokázat stářím potřebným k re­digování samostatného časopisu (dvacet čtyři let), ujme, přijme jej do redakce s tím, ať ukáže, co umí. Když Šotek líčí, co všechno bude jejich příloha nabízet – od informací „ze života státního, církevního, obecního, domácího, literárního, uměleckého“ přes „feuilleton nejvybranějších novel a povídek, recense o divadle, o koncertech, zprávy o činnosti všech spolků atd.“ – mírní jej Havlíček tím, že „pořádný člověk sám sebe nemůže vychvalovat“. Šotek jej však zarazí slovy „to jsi pozadu a máš cop“ a vyjmenuje několik časo­pisů, které takto získávají odběratele (Večerní list, Českou včelu, Allgemeine Constitutionelle Zeitung, Abendblatt), ba dokonce mají jediného vydavatele,K. W. Medaua.32 S redaktorem úředních novin Constitutionelle Prager Zei­tung Eduardem Breierem (1811–1886) Havlíček opakovaně polemizoval a do­žadoval se jeho propuštění z redakce kvůli jeho vystupování proti českému národu.33 Breier se k Havlíčkovi později vrátil ve svých pamětech a kriticky nahlížel nejen na něj, ale i na mocenské ambice radikálních Čechů, s nimiž podle něj uměl nejlépe zatočit kníže Windischgrätz.34             Oproti sarkastickému Šotkovi nevolil Kober vůči jiným časopisům tak konfrontační tón, jak činí Havlíček. Zprávy, které korespondovaly s politic­kým přesvědčením redakce, Kober přejímal (např. z Charivari), výjimečně s nimi polemizoval. Rovněž s osobnostmi, jež Havlíček zavrhuje, spolupra­coval – např. v Albu vydával populární Breierovy romány a v časopiseckých přílohách Alba se objevuje i jméno Roberta Bluma. Pozoruhodné je, že se kri­ticky vymezil vůči Havlíčkovu článku z Národních novin o Blumově popravě ve Vídni, již Havlíček považoval za spravedlivý trest:   „Což se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křivda. Blum náleží do počtu těch nechvalitebných agitátorů politických, kteří jinak smýšlí doma a ve společnosti, a jinak mluví k lidu, kteří ve shromáždění lidu křičí ‚Všechno pro lid!‘ a doma myslí: ‚Všechno pro sebe!‘ […] Umřel také zce­la přiměřeně charakteru svému, strachy celý bez sebe, jak píší z Vídně; kdyby byl skutečně býval muž takový, za kterého se před lidem vydával, byl by as­poň dovedl za přesvědčení své mužně umříti.“35               Kober naopak považoval Blumovo revoluční angažmá ve Vídni za hrdin­ství a Bluma se – podobně jako jiné německojazyčné noviny36 – zastával. Re­akci většiny lidí na Blumovu popravu označil jako „Schrei der Entrüstung und des Entse[t]zens“ (výkřik zoufalství a vzteku), ať sympatizovali s ja­koukoli stranou.37 Ačkoliv uznává, že není možné Blumovo chování ve Vídni schvalovat, ba že se „jeho charakter nevyjevil v nejlepším světle“, považuje za pomluvu údajné Blumovo strašení lidu gilotinami a „podobnými nesmy­sly“.38 Referování o Blumově hrdinství, protiprávní popravě a o jeho záslu­hách postupně učinilo z Bluma mučedníka německé společnosti; za českou stranu se jím po své smrti stal právě Karel Havlíček.39             U Kobra najdeme vedle vážně míněného názoru na článek z Národních novin také humornou narážku na Havlíčka, a to prostřednictvím písně Šu­selka nám píše, kterou Češi přerušují interpelace v říšském sněmu v oka­mžiku, kdy Šuselka navrhuje projednávat téma o narušování svatební noci Ignaze Kurandy, redaktora lipského časopisu Grenzboten, nedisciplinova­nými Čechy. Šuselka chce prosadit zákon o nedotknutelnosti svatební noci poslanců sněmu, avšak je nakonec umlčen hlasitou písní Šuselka nám pí­še.40 Z Kobrova přístupu je zřejmé, že kritériem výběru příspěvků nebylo, v jakém jazyce byly napsány, nýbrž rozhodovalo jejich naladění a to muselo zapadat do celkové koncepce Kobrových časopisů.             Ve srovnání s Havlíčkem byl Kober zastáncem tisku pro všechny ně­mecky čtoucí, radikálně smýšlející a pročesky, tj. i proslovansky laděné čte­náře. Tuto orientaci lze vysledovat zejména z celkové koncepce časopisu, která byla v mnohém blízká hodnotám listu Deutsche Zeitung aus Böhmen, jemuž Kober dělá ve své příloze Beiblatt zum Album reklamu. Jedná se ze­jména o tyto body: „Ctít národní zájmy německých Čechů v duchu bratrské lásky k našim vlasteneckým soudruhům slovanského jazyka“41 a „ přesvědčivě hájit svobodu lidu a pravého konstitucionalismu, který ji zaručuje, ote­vřeně potírat veškeré znesvobozující tendence pomocí čestných prostředků, nikoli však zbraněmi vzpurné opozice.42             Hájení národních zájmů českých Němců v duchu bratrské lásky k slo­vansky mluvícím obyvatelům země a prohlubování vzdělanosti prostřed­nictvím němčiny byly cíle, které Kober neopustil ani v dalších letech. Beiblatt zum Album sice již dále nevycházel, zato Kober pokračoval s vy­dáváním německojazyčné knižnice celá padesátá a šedesátá léta a dával zde prostor také autorům, jejichž díla byla v monarchii před rokem 1848, ale i po něm sledována a mnohdy zakazována.43 Kober sám byl kvůli své opoziční žurnalistické činnosti z revolučních let pod dohledem státních orgánů, jež mu za svízelných okolností nakonec zakázaly provozovat nakladatelskou činnost, dokud si nedoplní knihkupecké a nakladatel­ské vzdělání.44 To se podařilo až v roce 1856. Do té doby mu s vydáváním knižnice pomáhala nakladatelka Kateřina Jeřábková, která po vzoru Alba uvedla na český trh obdobnou řadu, a to Bibliotéku románů historických a novověkých (1855–1860).             Přestože byl Kober v dalších letech činný zejména jako nakladatel ně­meckých a českých knih, touhy působit na čtenáře prostřednictvím časo­pisecké produkce se nevzdal. Politicky zaměřený byl jeho český týdeník Obecné listy, vycházející krátce na začátku šedesátých let, a to opět ve spolu­práci s Kateřinou Jeřábkovou. Zatímco Obecné listy měly zprostředkovávat informace na venkov prostřednictvím češtiny, jinak tomu bylo s pražským časopisem Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858). Zde domino­vala představa intelektuálního, náročného čtenáře, který se prostřednic­tvím němčiny chce dozvědět co nejvíce o literatuře, filosofii a umění všech národností žijících v rakouské monarchii (do časopisu přispívali také Češi – např. Božena Němcová či Jan Helcelet; jedním z redaktorů byl Ignác Jan Hanuš). Těmito aktivitami Kober navazoval na poselství předbřeznového časo­pisu Ost und West Rudolfa Glasera a byl vedle Ferdinanda Břetislava Mikovce významným zastáncem rovnoprávného kulturního soužití Čechů a Němců v rámci rakouské monarchie.45   23 Sabina, Karel, „Karel Herloš. Nástin životopisný“, in: týž, O literatuře, Praha, Českosloven­ský spisovatel 1953, s. 211–230, zde na s. 224 nn. 24 Proč Kober nezařadil almanach do své knižnice již dříve, souviselo nejspíš s kritikou aktuálních politických a společenských jevů, kvůli níž byl Herlošův Mephistopheles v monarchii zakázán. Historické romány, které vyšly v Kobrově knižnici po r. 1848, mohly být přesahem k minulosti považovány za přijatelné. Srov. Píša, Petr, „Příloha – soupis cenzurních záka­zů se vztahem k českým zemím“, in: týž, Cenzura v Čechách v kontextu předbřeznové habsbur­ské monarchie, Praha, 2018, disertační práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 329. Dostupné z: <https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/100049>. Další podrobnosti k zapovězeným spisům v monarchii viz Komparatistik Wien Zensurdatenbank. Dostupné z: <https://www.univie.ac.at/zensur>. 25 K recepci Herlošova almanachu Mephistopheles v českých zemích srov. Urválková, Zuzana, Dvoj­lomná zrcadlení. Dílo Karla Herloše‑Herloßsohna v českém literárním kontextu, Praha, Arsci 2009. 26 Sgallová, Květa, „Šotek“, in: V. Forst a kol., Lexion české literatury 4/I (S–T), Praha, Academia 2008, s. 696. 27 Srov. Šafařík, Pavel Josef, Slovanské starožitnosti. Dějepisný oddíl první, Praha, Bedřich Temp­ský 1862, s. 72. 28 „Sei also behutsam und wähle nur solche große Herrn, welche sich selbst in der Zeit der Knechtschaft und Unterdrü[c]kung für Deinen groben Kittel nicht geschämt und Dich­ auch damals als Menschen behandelt haben.“ Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel. Ein Blatt für Feinde des Zopfthums 1, 1848, č. 1, s. 3. 29 „Haben wir nicht unumschränktes Petizionsrecht, Volksvertretung, Verantwortlich­keit der Minister, Nazionalgarde und Preßfreiheit? Wohl kann die letztere zu einer sehr passiven Zensurfreiheit zusammenschrumpfen; aber kann ein Gleiches mit der Volks‑Vertretung und Nazionalgarde geschehen? – In Österreich nie!“ Tamtéž. 30 Die Volks‑Vertretung kann nur dann zur Nullität oder gar zur Waffe gegen das Volk wer­den, wenn Korrupzion, d. h. Verführung, Verdorbenheit der Beamten oder ein feiles, be­stochenes Wahlsistem [sic!] überhand nimmt […].“ Tamtéž. 31 Havlíček, Karel, „Úvod. Program. Oznámení. Vyznání víry a Pozvání k předplacení“, Šotek. Příloha k Národním novinám 2, 1849, č. 1, 7. 1., s. 2. 32 Tamtéž, s. 2. 33 Havlíček, Karel, „Quousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra?“, Národní noviny, 1848, č. 21, 29. 4., s. 81. 34 „Damals lernte ich die Führer der Czechen, ihre Tendenzen und Herrschgelüste ken­nen, Gleichberechtigung war ihnen stets nur der Vorwand, die Herrschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien der eigentliche Zweck.“ [Tehdy jsem se seznámil s vůdci Čechů, s jejich sklony a touhou po moci, rovnoprávnost byla jen záminka, účelem bylo ovlád­nout Čechy, Moravu a Slezsko.] Srov. Breier, Eduard, Mein literarisches Wirken! Ein Re­chenschaftsbericht zur Feier meines auf den 4. November 1871 fallenden 60. Geburtstages, Wien, Selbstverlag 1871, s. 11. 35 H. B. [Havlíček, Karel], Národní noviny, 1848, č. 185, 14. 11., s. 727. 36 Např. Deutsche Zeitung aus Böhmen označily Blumovu popravu za protiprávní a soucit s Blu­mem projevily také tím, že otiskly jeho poslední dopisy na rozloučenou, adresované Blumo­vě ženě, dětem a přátelům. Viz Deutsche Zeitung aus Böhmen 1, 1848, č. 61, 30. 11., s. 428–429. 37 „Politischer Schnappsak“, Beiblatt zum Album. Nur Oppozition! 1, 1848, č. 5, s. 38. 38 „Obzwar vom rechtlichen Standpunkte aus Blum’s Agitazion in Wien keineswegs gebil­ligt werden kann, sogar seinen Karakter nicht im reinsten Lichte erscheinen läßt, so ist es doch nichtswürdige Verläumdung, Blum mit Errichtung von Guillotinen und dergleichen Unsinn in Berührung zu bringen.“ Tamtéž, s. 38. 39 Nekula, Marek, Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha, Karolinum 2017, s. 271. K Havlíčkovu mučednictví srov. Macura, Vladimír, Český sen, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 40 „Wien. Reichstagssitzung vom 14. August 1848“, Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel 1, 1848, č. 9, s. 72. 41 „In der Wahrung der nationalen Interessen der Deutschböhmen im Geiste der Bruderliebe mit unsern Vaterlandsgenossen Slawischer Zunge.“ Beiblatt zum Album. Zum achten Bande, 1849, s. 16. 42 „Enschiedene Vertretung der Volksfreiheit und des sie verbürgenden echten Constitutio­nalismus, also freimüthige Bekämpfung aller Eingriffe dagegen, jedoch mit den Waffen ei­ner grundsätzlichen und würdigen, nicht aber factiösen Opposition.“ Tamtéž, s. 16. 43 Tak se mu podařilo uvést na český trh Karla Herloßsohna‑Herloše, jehož historické romány z českých dějin byly mezi českými čtenáři velmi oblíbené. Srov. Urválková, Zuzana, cit. d. (pozn. č. 25). 44 Kober byl vyšetřován kvůli vydání románu Eduarda Breiera Wien und Rom. Sittenroman aus der Zeit Kaiser Josef des Zweiten, jenž byl v monarchii zakázán. Rakouské úřady objevily v Kobrových skladech v Táboře přes 800 kusů neexpedovaných svazků Breierova románu a Kober musel u tiskového soudu vyvrátit podezření z šíření zakázaných knih a tiskovin. Podrobněji viz Zumr, Josef, „Táborská léta nakladatele Ignáce Leopolda Kobra“, Táborský ar­chiv 15, 2011, s. 103–122 a také Pokorná, Magdaléna, „Pole cenzurních interakcí: synchron­ní pohled“, in: M. Wögerbauer, P. Píša, P. Šámal, P. Janáček a kol., V obecném zájmu. Cenzu­ra a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014, Praha, Academia 2015, sv. I, s. 380–398, zde s. 392. 45 Při vzniku této kapitoly byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Dostupné z: <http://clb.ucl.cas.cz>. Obrazový materiál byl použit ze zdrojů Österreichische Nationalbibliothek Wien (signatury 304937-B.1848, 304937-B.1848-49, 620185-B).   Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 143 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:46:31

Peter Becher: Adalbert Stifter – touha po harmonii. Biografie (ukázka z knihy)

Spisovatel a malíř Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v Horní Plané. Šumava i rodné město, v němž prožil své dětství, se staly dějištěm mnoha jeho prací, zdrojem jeho inspirace. Jeho literární dílo patří bohatstvím svých obrazů, svými plastickými líčeními krajiny a přírody, jakož i vysokými morálními nároky a filozofickým záměrem jím vyprávěných příběhů ke skvostům německy psané literatury. Autor jimi pro svou česko-rakouskou domovinu vytvořil literární pomníky, které dodnes spojují obě země. Autor knihy Peter Becher (rozhovor a autorem ZDE) empaticky líčí jeho život, který zasazuje do širších dobových souvislostí a vytváří tak věrný a plastický obraz života rakouské společnosti 19. století, v níž se Adalbert Stifter pohyboval. Jednání a myšlení spisovatele kriticky analyzuje, čtivým způsobem interpretuje jeho díla a osvětluje jednání jeho literárních postav, přičemž svůj výklad doplňuje četnými citáty ze Stifterových děl. Peter Becher připomíná, že byl hornoplánský rodák i nadaným malířem – krajinářem. V knize je otištěno několik jeho obrazů. Kniha také obsahuje bibliografii Adalbert Stifter v českých překladech 1858–2018, kterou zpracovala Tamara Pršínová z Jihočeské vědecké knihovny.   Ukázka z knihy: Za svého života rozděloval Adalbert Stifter své čtenáře a kritiky neméně intenzivně než dnes. Zatímco jedny dokázal nadchnout, pobavit a utěšit, druhé nudil, provokoval a odrazoval. Vedle reakcí na dílo tu jsou vyobrazení jeho osoby: Stifter laskavě a naivně rozdávající povznesení a útěchu, kulaťoučký a spokojený, jak ho namaloval Moritz Michael Daffinger ve Vídni v roce 1846. Stifter hledající a toužící prostředník mezi napětím a strachem, rozervaný a utrápený, jak ho ukazuje posmrtná maska, kterou sňal Josef Rint v roce 1868 v Linci.             Vídeňský portrét a linecká posmrtná maska – oblouk napětí Stifterova života může být sotva zobrazen drastičtěji. Leží mezi nimi pouhá dvě desetiletí: v roce 1846 jedenačtyřicetiletý muž, soukromý učitel v nejvznešenějších rodinách Vídně, uznávaný malíř a autor rozmazlený úspěchy svých povídek, nedlouho před jmenováním c. k. školským radou. V roce 1868 na konci svého života – vyčerpaný a vyhořelý, zoufalý z úřadu i z literatury, trýzněný finančními starostmi, nervovou chorobou, nadměrnou touhou po jídle a pití, v literárním usilování stále osamělejší a neústupnější, co stránka, to bojiště škrtů a doplňků. Podle úředního potvrzení Stifter zemřel na „vysilující horečku v důsledku chronické atrofie jater“, když si dva dny předtím udělal na krku otevřenou ránu břitvou.             Kdo byl tento spisovatel tak rozdílných tváří, který byl tak silně uctíván a tak pohrdavě odmítán? Autor, do něhož se druzí spisovatelé znovu a znovu naváželi, anebo se podle něho orientovali? O kterém například Herbert Achternbusch v roce 1971 napsal: „Nečetl jsem Starého mládence, protože mě nezajímalo, co píšou jiní autoři.“ Nebo Peter Handke v roce 1980: „Ke Stifterovým prvním vzpomínkám patřily tmavé skvrny v něm. Později věděl, že to byly lesy kolem něho. Jeho povídky mi nyní v kterémkoli lese ustavičně otevírají barevná místa.“ Nebo Thomas Bernhard, 1985: „Stifter není žádný génius, Stifter je křečovitě žijící šosák, křečovitě píšící zatuchlý maloměšťák ve školních službách.“ Naopak Karlheinz Deschner, 1994: „Avšak žádnou knihu jsem nečetl – navzdory někdy až příliš velkému utápění se v citech – tak často jako Hvozd. Zasáhl mě už název a pak mě to vtahovalo stále více a více jemnou sugescí na onen odlehlý, kouzlem opředený obrovský ostrov plný stromů a snů, do doby třicetileté války na půlnoční straně Rakous.“ A Pavel Eisner napsal už v roce 1933, že Stifter je „duch syntetický a velmi složitý, jeho velkým uměním je vydestilovati ze složitosti výslednou prostotu a prostou definitivnost“.             Kdo to tedy byl Stifter? Tato kniha se pokouší odpovědět – ne jako vědecké vyrovnání se sekundární literaturou, ani jako systematická analýza Stifterových povídek a románů. Spíše se obrací na zaujatého čtenáře, který hledá přístup ke Stifterovu životu a dílu i ke kraji, ve kterém působil. Od odstranění železné opony v létě roku 1990 je opět možné putovat na onen „ostrov plný stromů a snů na půlnoční straně Rakous“.             A k takovému putování čtenáře srdečně zveme – k putování od usedlosti Rosenbergergut v Bavorsku přes bavorsko-česko-rakouský hraniční hřeben do Horní Plané, kde se Stifter 23. října 1805 narodil.   (…)   Pramenem všech těchto informací je Johannes Aprent, který jako mladý učitel reálky patřil do kruhu Stifterových přátel v Linci. Stifter vyprávěl příteli mladšímu o dobrých dvacet let mnoho ze svého života. Rok po Stifterově úmrtí vydal Aprent první soubor dopisů a v podrobném úvodu zachytil nejen svá setkání se Stifterem, ale vyjádřil také svou velikou úctu, jíž vděčíme za mnohé bagatelizace a mnohá zveličení.             Smyšlenkami naopak nejsou obě velké katastrofy, které se staly v roce 1817. I když tehdejší velký požár města rodinu Stifterových přímo nepostihl, byl rozsah katastrofy tak obrovský, že se obraz městečka ze Stifterova dětství trvale proměnil. Mnohé rodiny byly bez střechy nad hlavou, zničení jejich veškerého majetku, stavba nových domů na místě zničených, to vše utvářelo místní dění po celý rok. Horní Planá obdržela téměř pět tisíc zlatých, které přišly z jiných míst celé země jako dar; jen ze Žatce dorazilo 354 zlatých na pomoc rodinám, které přišly o střechu nad hlavou.             21. listopadu došlo ke druhé katastrofě, která zasáhla Stiftera a celou rodinu naprosto bezprostředně. Toho dne měl jeho otec smrtelnou nehodu v Horním Rakousku, kde byl na cestách se svým povozem. Převrácený povoz byl nalezen mezi Welsem a Lambachem, otec pod ním byl mrtvý.             Stifter je tak šokovaný, že zpočátku odmítá jíst. Teprve po několika dnech je schopen neštěstí akceptovat. Existence rodiny je ohrožena. Bez manžela, hlavního živitele rodiny, má matka s pěti malými dětmi těžkou pozici. Jak má rodinu uživit, jak pracovat a současně dávat pozor na děti? Teď je štěstí, že v domě jsou prarodiče a že vedle tkaní tady existuje také malé hospodářství. Stifter jako nejstarší syn, který právě dosáhl dvanácti let, teď musí zabrat jako dospělý a chodit s dědečkem na pole. Nikdo už nemluví o jeho bystrosti nebo snad dokonce o vyšších metách. Teď tu zbývá už jen jediný cíl: existenčně zabezpečit rodinu. A když k tomu kaplan ještě vysloví názor, že Stifter je na latinu „naprosto bez talentu“, rozplynou se veškeré gymnaziální plány v absurdní sen. Na konci prvního velkého krizového roku jeho života se zdá Stifterova budoucnost zpečetěna. Zůstane v Horní Plané a bude se starat jako malorolník a tkadlec, aby jeho rodina nezahynula v bídě.             Tak to vypadalo ještě na jaře 1818. Franzi Friepesovi, dědečkovi z matčiny strany, který dceřinu rodinu podporoval, se to ale nezdálo. Když se situace rodiny v létě 1818 částečně stabilizovala, vzal s sebou chlapce do Kremsmünsteru. Díky zprostředkování pátera Bernarda Kocha, kaplana ve Viechtwangu, který byl synovcem babičky Friepesové, zkoušel Stiftera v Kremsmünsteru páter Placidus Hall. Hall patřil k oněm osvíceným pedagogům, které nezajímalo zpaměti naučené učivo, nýbrž bystrost a zvídavost žáků. Neptal se Stiftera na latinská slovíčka nebo básně, nýbrž na znalost jeho bydliště a okolí Horní Plané. Stifterovy odpovědi Halla přesvědčily, že hoch má se svou bystrou pozorností a dobrou pamětí všechny předpoklady pro docházku do vyšší školy. Pro nastávající podzim ho přijal do gymnázia benediktinského kláštera.   Stifter, kterému právě bylo třináct let, zažil přijetím do benediktinského kláštera v Kremsmünsteru rok po otcově smrti další výrazný mezník ve svém životě. Jestliže se doposud jeho život odehrával výlučně v Horní Plané, zažil nyní nejen odloučení od rodiny, přátel a rodného domu, ale také vstup do zcela nové životní sféry, která se mu po osm let, 1818–1826, stala druhým domovem a prostředím formujícím jeho vzdělání a jeho vidění světa. Už cesta, kterou již jednou absolvoval se svým dědečkem, znamenala oddělení obou životních sfér. Do Kremsmünsteru, vzdáleného od Horní Plané přes 120 kilometrů, se nedalo dostat za jediný den. Leží jižně od Lince a jihovýchodně od Welsu, vzdálený jen několik kilometrů od místa, kde zahynul jeho otec. Stifter musel jít pravděpodobně celou cestu pěšky.             V Kremsmünsteru poznal úplně jiný svět. Zatímco v Horní Plané žil s jinými lidmi na co nejmenším prostoru, rytmus dne určovaly práce sedláků a řemeslníků a jen několik lidí mělo vyšší vzdělání, v Kremsmünsteru potkával převážně lidi s vysokým vzděláním. Každodenní život určovala pravidla internátu a vyučování. Díky baroknímu kostelu, klášterní knihovně, obrazárně, císařskému sálu a hvězdárně, které se říká „první výškový dům v Evropě“, se Stifter seznámil s nádherou prostoru a velkorysostí, jaké doposud neznal. Ba i okolní krajina byla rozlehlejší než vltavské údolí, horizont neohraničuje blízký hřeben Šumavy, nýbrž se rozprostírá až k holým alpským vrcholkům Totes Gebirge.             Benediktinský klášter, který založil v roce 777 bavorský vévoda Tassilo III., patří k nejslavnějším klášterním komplexům Rakouska. Dle pověsti nechal Tassilo postavit klášter na místě, kde jeho syna smrtelně poranil divoký kanec. Kanec ve znaku kláštera se vztahuje k této pověsti. Za nejcennější předmět kláštera je považován Tassilův pohár zhotovený ze zlata a mědi, pocházející z 8. století. Benediktini zde zřídili vlastní gymnázium již v polovině 16. století.             Když Stifter nastoupil v Kremsmünsteru, sestával tehdejší výukový systém ze dvou částí a přechodového stupně na univerzitu. Žák musel nejdříve absolvovat čtyři „gramatické třídy“, ve kterých se vyučovalo náboženství, latina, matematika, přírodověda a fyzika, zeměpis, dějepis a řečtina. Pak následovaly dvě „humanitní třídy“, kterým se také říkalo „poetika“ a „rétorika“ a ve kterých se kladl zvláštní důraz na zlepšení mluveného vyjadřování. Předměty byly stejné jako v předcházejících letech, samostatný předmět pro němčinu nebyl v době Stifterova studia ještě zaveden. Mateřský jazyk se cvičil hlavně nepřímo při překladech a při výkladech řecké a latinské gramatiky. Učebnice Institutio ad eloquentiam, kterou používal Stifter, byla napsána jen latinsky. Kromě ní se ovšem používala i dvoudílná učebnice Sammlung deutscher Beyspiele zur Bildung des Styls (Sbírka německých příkladů pro utváření stylu).             Po dvou humanitních třídách následovaly jako třetí a současně závěrečný stupeň dvě „filozofické třídy“, které připravovaly na studium na univerzitě. K vyučovaným předmětům patřily věda o náboženství, teoretická filozofie, latina, matematika a přírodověda. Na rozdíl od předchozích tříd vyučovali teď jednotlivé předměty různí učitelé, přičemž užívání stanovených učebnic bylo závazné. Stifter se zde tak seznámil s třísvazkovým dílem Systematischer Religionsunterricht für Kandidaten der Philosophie (Systematická výuka náboženství pro kandidáty filozofie) od J. M. Leonharda, které se pokoušelo o zprostředkování mezi církevní vírou a světskou filozofií, a s knihou Naturlehre (Fyzika) svého pozdějšího univerzitního učitele Andrease von Baumgartnera, která pojednávala o rozličných oblastech fyziky, jako jsou mechanika, akustika, termika, elektřina, astronomie a meteorologie.             Když Stifter na svátek Všech svatých roku 1818 dorazil do Kremsmünsteru, netušil o všech těchto věcech patrně nic, zato měl ze začátku úplně jiné starosti. Nebydlel v klášteře sám, nýbrž společně s jinými žáky gymnázia u rodiny vyššího klášterního správního úředníka Johanna Mayera v takzvaném „pivovaru“. Vládly zde jiné zvyklosti, jiná pravidla, byly zde cizí obličeje, které na Stiftera působily tísnivě, stejně jako benediktinští mniši ve svých černých kutnách. Žádný div, že byl v prvních týdnech „plachý a neobratný“, jak píše Johann Aprent. Všechno bylo nezvyklé, vzrušující a nové a vedle pomocných rukou tu byly i posměšné hlasy, které se vysmívaly nejistotě nováčků.             Vyučovalo se od pondělí do středy a v pátek a v sobotu. Ve čtvrtek a v úterý odpoledne bylo volno. Denně se vyučovaly čtyři hodiny, dvě dopoledne a dvě odpoledne. Školní rok začínal 3. listopadu a končil 14. září. Kromě vánočních a velikonočních prázdnin byly také tři dny volna o masopustu.             Stifterovým prvním třídním učitelem byl páter Placidus Hall, právě onen mnich, který ho zkoušel a pozitivně ohodnotil. Hall, narozený v roce 1774, pocházel z Kaplice v Čechách. Od roku 1800 vyučoval v Kremsmünsteru a později působil na různých místech jako farář. Jeho výuka latiny byla tak úspěšná, že se jeho žákům kvůli jejich dobrým znalostem říkalo „placidáni“. Stifter později vzpomínal na svého učitele pln úcty:   „Za nejznamenitější, i když ne veškerý, podíl na svých pokrocích děkuji svému profesorovi v gramatických třídách, benediktinu Placidu Hallovi, který se mě ujal, protože se domníval, že ve mně objevil jakési vlohy, dovolil mi spolu s jinými chovanci chodit k němu do jeho dvou místností, povzbuzoval mě, držel mě na uzdě, když mě moje příliš živá povaha chtěla strhnout, a nakonec si mě tak oblíbil, že se o mne staral téměř víc jak otcovsky.“   Dr. Peter Becher se narodil v roce 1952, vystudoval germanistiku a historii, disertační práci obhájil v roce 1981. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Bayerischer Rundfunk. V letech 1986–2018 byl výkonným ředitelem Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Je autorem četných článků a publikací zaměřených na německy psanou literaturu z českých zemí a dějiny kultury. V letech 2000–2012 byl členem Česko-německého diskusního fóra, je členem Českého PEN klubu.   Přeložil Václav Maidl, nakladatelství Srdce Vltavy, Horní Planá, 2019, 1. vydání, vázaná, 268 stran.

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2019-10-28 14:53:40

Mravenci jako lidé a lidé jako mravenci v knize Petra Hampla

Byl to šťastný nápad vzít disertační práci entomologa Petra Hampla (jmenovce sociologa Petra Hampla) a přetavit ji ve tři sta padesátistránkovou knihu O mravencích a lidech. Výsledek? Stala se jím čtenářsky schůdná mapa pohledů lidstva na tento hmyz – od starověku až dodnes, přičemž autor opakovaně dokládá, nakolik nám mravenci svou společenskostí i dalšími prvky chování odnepaměti připomínali nás samé. Úvodem své knihy Petr Hampl připomíná, že dosud neexistovala ucelená studie mapující lidské snahy o pochopení téhle society ve srovnání s lidmi. Napravil to, habilitoval se touto studií, a ještě ji doplnil, než ji nabídl k vydání Pavlu Mervartovi. Petr Hampl rozhodně nesepsal žádné kompletní dějiny myrmekologie, tedy nauky o mravencích (ty ostatně existují), a například historii klasifikace mravenců zmiňuje pouze okrajově, aby se spíš soustředil na dějiny výzkumu mravenčího chování a na pohledy na mravence v různých obdobích evropské vědy. Zajímá ho, co kdy které badatele fascinovalo na mravencích, ale i to, co vynechávali. Proč? Protože ignorované bývá charakteristické pro ten či další čas vývoje. A rozličné podoby mravence pak zrcadlí obrazy člověka té které éry. Nechce se tomu ani moc věřit, ale vývoj myrmekologie věrně odráží sociální, ba filozofické proměny lidstva. Obraz mravence a obraz člověka jsou spojité nádoby. A co víc, autor přichází s další tezí. Studium tohoto hmyzu se podle jeho názoru podepisuje i na lidském „sebepojetí“, které zpětně ovlivňuje i náš způsoby náhledu na přírodu. Studium mravenců tak v sobě latentně obsahuje antropologii! Petr Hampl to předvádí kupříkladu na práci Williama Mortona Wheelera (1865-1937), této ikony americké myrmekologie. Wheeler byl přímo uhranut „otrokářstvím“ u mravenců. Současně zůstal zastáncem eugeniky a společenský hmyz se mu stal vhodnou laboratoří, ve které – bez jakýchkoli skrupulí – studoval sociologické teorie, aby je zpětně aplikoval na lidstvo. Pátral také po společných bodech vlastní vědy se sociologií a nadchla ho teorie elity Vilfreda Pareta (1848–1923). Bál se nekontrolovanosti mas a za součást úkolu elit považoval právě eugeniku. Lze mluvit i o mravenčím „fašismu“ a sám Petr Hampl tak činí v kapitole Karl Escherich a jeho žáci. Mezi ně patřil také německý spisovatel a příznivec nacismu H. H. Ewers (1871–1943), který mravence vnímal jako zástupce ryze totalitních společenství. Podle jeho názoru si jsou vědomi ceny vlastní rasy a náleží jim krutost. Neberou zajatce a současně velice, velice dbají na hygienu. Mravenčí „řád“ ale býval zrovna tak vykládán socialisticky, o což se přičinili především Kropotkin, „chicagská škola“ a Vladimír Jan Amos Novák (1919-1997). Podle jeho výzkumů mravenci představují typickou beztřídní společnost, kde všichni pracují pro blaho celku. Potvrzoval tím tedy šanci na vznik lidské společnosti v duchu Marxe a Lenina. Fascinován byl zvláště neexistencí rodin u mravenců, jejich společnou péčí o potomky a absencí soukromého majetku. Konečně i ochotou jedince zemřít pro dobro kolonie. Takzvaná „eusocialita“ byla podle Novákova názoru i cílem celé evoluce a na člověka hleděl optikou mravenčího světa, aniž si asi zcela uvědomil, že ten samý svět předtím a osobně spatřil a zpracoval optikou vlastní a lidskou. Podobné omyly ale nemění mnoho na tom, že je stejně absurdní hovořit o mravenčím kapitalismu, jak to pro změnu dělá Edward Wilson. Hampl se nestrachuje uvést svou práci citacemi z Bible a přes zooteologii (18. století) putuje k sensualismu i racionalismu. U slavného Georgese Leclerca de Buffon pak ukazuje i zcela nesmyslné extrémy jeho deismu. „Co když příroda ani nemá systém?“ odvážil se Buffon ptát v kontroverzi s Linného systematikou. Jakákoli klasifikace je podle něj jen výplod lidského mozku, zatímco příroda volně putuje v sotva znatelných přechodech mezi organismy. Buffon dokonce ani neviděl ostrý přeryv mezi živočišnou a rostlinnou říší a kupříkladu polypy označil jak za živočichy, tak za rostliny. Asi není divu, že pouze za výtvor naší mysli považoval i matematiku. „Bůh matematikou nemluví,“ napsal a podobně se tvářil nad hemžícím se mraveništěm, když dodával: „Tvůrci tam nahoře podsouváme věci. Inklinujeme k unáhleným soudům a mravencům se dokonce tradičně podsouvá schopnost vidět do budoucnosti.“ Vysmíval se podobným názorům a taktéž tomu, že by mohli být inteligentní. Viděl jediné. Instinkty. A jako jeden z prvních zdůraznil mravenčí agresivitu, žravost a sobectví. Charles Darwin nebyl myrmekolog, nicméně jeho kniha O původu druhů (1859) přesto zcela změnila pohled na mravence. Abychom nepřeceňovali přínos badatele zvučného jména, upozorněme, že to bylo v době, v níž se kupříkladu ještě věřilo na organizované pohřbívání mravenčích bojovníků, ne však už dělníků. Darwin zprvu ani neuměl pochopit, jak by mohl taky u mravenců fungovat – jím odhalený – přírodní výběr, ale posléze přijal tvrzení badatele Hubera, podle kterého se mravenčí otroci jako otroci dozajista necítí. Ani on pak necítil podstatnou propast mezi mravenci a námi a přiznal „drobotině“ tu nejvyšší příčku v evoluci chování. Nebo tedy aspoň v rámci hmyzu. Závěrem se Hampl věnuje odrazu mravenců v literatuře. Hodnotí například díla Jeana-Henri Fabra (1823–1915) – tento popularizátor, jak dokládá, poměrně dost ignoroval anatomické a morfologické popisy, přičemž psal velice intuitivně. V podstatě bezděky se tak stal jakýmsi protoetologem. Ale víc než mravencům se nakonec věnoval svým oblíbeným kutilkám. A včelám. Psát ovšem uměl napínavě a s vtipem, takže bývá srovnáván s La Fontainem. Jeho žáka a napodobitele (a laureáta Nobelovy ceny) Maurice Maeterlincka (1862–1949) označil sám Victor Hugo za „Homéra hmyzu“, byť sám Homér hmyzu přiznal, že kupříkladu „termita v životě neviděl“. Jeho kniha La vie des termites (1926) se přesto stala bestsellerem. V díle o přírodě akcentuje pak vždy svévolně jen a jen témata, která mu umožní vést přímé analogie s člověkem. Zbytek ignoruje. A rád šokuje nesmírnými počty mravenců i jejich silou, přičemž stále srovnává s lidmi. Mravenci jsou u Maeterlincka lidmi hmyzího světa Petr Hampl nezapomněl ani na – ve svém čase – populárního Alfreda Brehma (182–1884) a na jeho desetisvazkové dílo, které však dosti poklidně zneužívá pojmosloví psychologie a sociologie. Brehm nemístně antropomorfizuje a kupříkladu rojení mravenců nazývá „společenským svátkem“. V kapitole Česká literatura o mravencích se pak Petr Hampl propracovává přes Františka Klapálka, Bohumila Kliku i dokonce bratry Čapky až k Haisu Týneckému a knihám Bratři mravenci (1919) a Boj o les (1932). Všímá si zde dnes už nekorektních protiněmeckých narážek anebo němčiny u rezavých mravenců, kteří „české“ mravence napadnou a zotročí. A „Němci“ uvnitř Týneckého mraveniště? Lenoší, nepracují a k otrokům jsou krutí. Mají velmi prostopášnou šlechtu, a kdo se vzepře, je popraven. Larvy jsou pak vychovávány v ryze německém duchu a ty poněmčené jsou vedeny k tomu, aby nenáviděly vlastní rodiče i češtinu. Starým či nemocným ukusují otrokáři hlavy, aby je nemuseli živit, a Hampl cituje sekvence, kde Týnecký přejde k líčení brutalit a sadismů první světové války. Ale nakonec čeští mravenci povstanou, pobijí německou šlechtu a královnu donutí zametat ulice. Letos je to právě sto let, co tahle bizarní, Otakarem Štáflem ilustrovaná kniha vyšla. V Týneckého Boji o les je i scéna, v níž jsou škůdci lesa povinni se odstěhovat a všechno zanechat na místě, jak to leží a běží. Autor tím věru předpověděl mnohé. Politické narážky týkající se mravenců obsahují ovšem i práce entomologa Jana Obenbergera (1892–1964) a Hampl se kratičce dotkne také spisovatelů Karafiáta, Lady, Těsnohlídka a Kožíška. Snad až příliš zběžnou vsuvkou je však pár odstavců o Ondřeji Sekorovi, v nichž naštěstí Hampl aspoň odkazuje na „vynikající“ knihu Blanky Stehlíkové a Věry Vařejkové. Asi se budeme muset smířit s tím, co říká Stanislav Komárek: „Antropomorfické uvažování je součást poznání a snaha je vypudit vede jen k jeho zviditelnění – a přenosu na nevědomou rovinu, kde pořád funguje, my si to ale neuvědomujeme.“ Dobová mentalita se obyčejně odráží na obrazech přírody. Každá doba si pak z přírodních jevů vybírá jen ty, které konvenují historickému kontextu a společenské struktuře. Britské práce tak často předvádějí mravenčí královnu ve shodě s royalistickou tradicí, ve Francie přes tamní revoluční pohledy na mravence nakonec dospěli k takřka absurdním mravencům – mistrům imperialismu. Důvody k tomu se vždy našly. Skvěle promyšlená ekonomika, domestikace mšic, pěstování hub... Asi ne náhodou byli mnozí myrmekologové i zastánci už zmiňované eugeniky (Forel, Wheeler, Escherich, Ziegler i Goetsch), ale od války převážil pohled Edwarda Wilsona (*1929), podle něhož je svět podřízen genetickému kapitálu, přičemž altruismus se nevyplácí. Badatelka Deborah Gordonová (*1955) spatřila nato v mraveništi dokonce počítačovou síť a nelze popřít, že se nikdo neubráníme sociomorfnímu modelování tohoto hmyzu popsanému poprvé filozofem Topitschem. Ale zatímco se příroda antropomorfizuje, člověk se protichůdně biomorfizuje, u obou postupů jde o sebepotvrzování. „Obraz zvířete má tedy zásadní vliv na utváření obrazu člověka,“ píše Hampl, „a když vidíme zvířata jako sobecké individualisty, znamená to vždy, že je přirozené být sobecký individualista.“ A když přírodu vidíme coby božskou a v zásadě dobrou, je jenom přirozené být v zásadě taky dobrý, protože příroda spoluurčuje, kde je ve světě naše místo. Měli bychom se mít na pozoru, chceme-li morálku a hodnoty zakládat na svém vědění o světě okolo. Je ale přitom pravděpodobné, že se podobnému stylu uvažování nelze vyhnout, a žádný badatel stojící nad mraveništi to neuměl. „Etického naturalismus“ je nepotlačitelný a neovladatelný a lze jej pouze skrýt: a co zůstává skryto, se zbytečně a nebezpečně ztrácí ze zřetele.   Petr Hampl: O mravencích a lidech. Sociomorfní projekce v dějinách myrmekologie. Recenzovala RNDr. Klára Bezděčková, Ph.D., a editovali Tomáš Hermann, Vojtěch Hladký a Karel Kleisner. Jako 24. svazek edice Amfibios vydalo nakladatelství Pavel Mervart. Červený Kostelec 2018. 352 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 19:03:15

Mladí překladatelé se probudili na Šibuji

Pátý ročník Mezinárodní překladatelské soutěže Cena Susanny Roth organizované Českými centry a Českým literárním centrem, zřizovaným Moravskou zemskou knihovnou v Brně, zná své vítěze. Patnáct začínajících překladatelek a překladatelů z Evropy a Asie, kteří se letos úspěšně utkali s překladem z knihy Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, zamíří v létě do ČR. Mezinárodní překladatelská soutěž Cena Susanny Roth určená začínajícím zahraničním překladatelům z českého jazyka do 40 let se letos koná popáté, přičemž již třetím rokem se realizuje ve spolupráci Českých center a Českého literárního centra. Díky zapojení vybraných zastupitelských úřadů ministerstva zahraničních věcí se soutěž opět rozšířila i do teritorií, kde Česká centra v současné době nepůsobí: do Litvy, Číny a Chorvatska; spolupráce v Bělorusku a Severní Makedonii probíhala ve spojení s  centry v Kyjevě a Sofii. K soutěži se poprvé připojily Čína a Francie. Soutěžní text prozaického díla současného českého autora v ČR vybírá porota složená z předních osobností z oblasti literatury, překladatelství či knižní propagace nebo zástupců relevantních institucí a samotných organizátorů. Letos padla volba na úryvek z knihy Anny Cimy Probudím se na Šibuji (2018, nakladatelství Paseka), který posléze rezonoval v teritoriích, kde byla soutěž pro letošní rok vyhlášena. Celkový počet přihlášených činí 131 účastníků z 15 zemí, přičemž největší ohlas přišel z Polska, Ukrajiny, Velké Británie, Číny a Japonska. Patnáct vítězných překladatelů získalo cestu do České republiky s aktivním pobytem na odborném programu věnovanému překladatelské problematice, bohemistickým tématům či současné české literatuře.   Držitelé Ceny Susanny Roth Bělorusko – Sjarhej Lisitsa (1989)Narodil se ve vesnici Valeúka blízko jezera Sviťaz’ na jihu Navahrudského regionu. V roce 2006 vychodil školu a zapsal se na Běloruskou státní univerzitu v Minsku, kde v  roce 2011 absolvoval geografickou fakultu a následující rok tamtéž obdržel titul magistra. V roce 2013 studoval geomatiku na Západočeské univerzitě v Plzni, do Běloruska se však musel vrátit dříve, než plánoval. Pracoval jako juniorní vědecký pracovník v Národním vědeckovýzkumném centru monitoringu ozonosféry BSU. V současné době působí v Centru pro výzkum běloruské kultury, jazyka a literatury v běloruské Akademii věd.Bulharsko – Irina Cenkova-Todorova (1982)Narodila se v Sofii. Vystudovala střední jazykovou školu s rozšířenou výukou anglického a španělského jazyka. S českým jazykem a českou literaturou se poprvé setkala až na Sofijské univerzitě, kde v roce 2005 promovala v oboru Bohemistika. O České republice však slyšela už v dětství, kdy jí dědeček rád vyprávěl o svém pracovním pobytu v Chebu. Jako studentka byla v ČR dvakrát. Poprvé strávila měsíc v Praze na letní jazykové škole a o rok později poznala krásu Olomouce, kde byla na dva měsíce v rámci středoevropského výměnného univerzitního programu CEEPUS. Po studiích na univerzitě pracovala pro bulharská média a v bulharské pobočce české PR agentury. Nyní je součástí českého týmu jednoho z kontaktních center v Sofii. Momentálně je na mateřské dovolené a stará se o svého druhorozeného syna. Čína – Yilin Hou (1997)Čerstvá absolventka Pekingské university zahraničních studií, obor český jazyk a literatura. Od října 2016 do června 2017 absolvovala studijní pobyt v Praze jako výměnná stipendistka. Kromě české literatury se zajímá o české filmy, zejména z doby československé nové vlny. V budoucnu by ráda pokračovala v magisterském studiu a věnovala se překládání české literatury do čínštiny, kterou mluví nejvíc lidí na světě. Francie­ – Jana Svagr (1987)Narodila se v Praze. Má české a francouzské občanství. Po ukončení studií práv na Sorbonně se rozhodla věnovat filmovým studiím v Paříži. Poté se dostala na katedru režie na pražské FAMU, kde nyní dokončuje magisterské studium. Její absolventský film Stillleben vyhrál na festivalu Kamera Ostrava Oko cenu v krátkometrážní sekci a chystá se do mezinárodní distribuce. Pracovala mimo jiné coby dramaturgyně Kameramanských dnů v Praze, v tomto rámci překládala scénáře a titulky, psala sama krátké scénky, které byly poté zpracované studenty během modulu na FAMU. V roce 2018 se účastnila projektu CEFP (Central European Feature Project), při němž vyvíjela scénář pro nízkorozpočtový celovečerní hranný film v týmové práci s filmovou školou v Lodži a berlínskou filmovou akademií DFFB. Ve volném čase se věnuje alpinismu a ilustraci. Momentálně je na stáži v Paříži, kde pracuje v produkční společnosti Trois Brigands Productions coby asistentka produkce.Chorvatsko – Ivana Srezović (1993)Je studentkou magisterského studia češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu. Má ráda cizí jazyky – mluví chorvatsky, česky, francouzsky, anglicky a trochu italsky. Momentálně se nachází na dvousemestrálním studijním pobytě v rámci programu Erasmus+ v Paříži, kde se také učí češtinu a zlepšuje své překladatelské dovednosti. Po ukončení studií by se ráda stala překladatelkou. Nyní působí v oblasti cestovního ruchu a představuje Chorvatsko jako zajímavou turistickou destinaci; již čtyřikrát se pracovně účastnila veletrhu Holiday World v Praze. Překlad úryvku knihy Probudím se na Šibuji byl pro ni zajímavou zkušeností zejména proto, že se dozvěděla něco nového o japonské kultuře.Itálie – Alessandro Riti (1993)Absolvent Padovské univerzity. Vystudoval slavistiku a lingvistiku v Padově a na Univerzitě Karlově v Praze. Ke slavistice se dostal díky ruštině, kterou začal studovat již v prvním ročníku. Ve druhém přidal češtinu, což jen podnítilo jeho vášeň pro jazyky. Absolvoval jeden semestr polštiny, dva roky slovinštiny a slovenštině se věnoval jako samouk. Už po dvou letech svého studia v Itálii se rozhodl navštívit jiné kraje a díky programu Erasmus odjel do Estonska. Následující akademický rok strávil v Praze, kde nalezl právě takové prostředí a předměty, které mu v Padově chyběly. Po krátké studentské výměně v Moskvě se tedy vrátil zpět do Prahy, kde dopsal diplomovou práci v oboru lingvistiky. I po ukončení univerzity v něm přetrvává chuť a zájem učit se novým jazykům a zdokonalovat se ve slovanských jazycích, jádru jeho studijní kariéry.Japonsko – Teruhiko Sudó (1988)Narodil se v Tokiu a vyrůstal v Kóbe. V roce 2012 vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě Waseda v Tokiu. Nyní se věnuje výzkumu středoevropské literatury, zejména pak dílu Milana Kundery na pařížské Sorbonně a na Tokijské univerzitě. Jeden rok studoval také v Benátkách a v Praze.Korejská republika – Eunsue Kim (1979) Vystudovala animovanou tvorbu na FAMU v Praze. Její krátký animovaný film Táta a já (1999) byl uveden na více než dvaceti mezinárodních filmových festivalech po celém světě a získal ocenění na festivalech v Pučchonu a v Soulu a na portugalském mezinárodním festivalu animovaného filmu CINANIMA. V roce 2016 představila svoji uměleckou tvorbu na společné výstavě Načrtnuté příběhy mladých lidí v Galerii Euljiro Atelier v Soulu a o rok později na další společné výstavě Taro to Gatzi v Galerii Toka Art tamtéž. Od roku 2011 vyučuje animovaný film také na korejských středních školách. Kromě filmové a umělecké tvorby se od roku 2006 věnuje i překladatelské a tlumočnické činnosti. V minulosti tlumočila např. pro korejskou agenturu na podporu obchodu a investic KOTRA či byla koordinátorkou online kurzů korejské firemní kultury pro Doosan Škoda Power. Nyní pracuje pro Překladatelské a tlumočnické centrum východoevropských jazyků v Koreji. Litva – Kristina Karvelytė (1979)Narodila se v Kaunasu. V roce 2012 absolvovala filozofickou fakultu Univerzity Vytautas Magnus,studijní obor filozofie. Český jazyk je jejím koníčkem, kterému se aktivně věnuje již 10 let: v letech 2009 a 2017 se zúčastnila letní jazykové školy na Západočeské univerzitě v Plzni, o rok později na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Češtinu také studovala na Univerzitě Karlově v Praze v rámci studijního pobytu. Po dokončení doktorského studia zůstala v Praze, kde pracovala jako překladatelka z češtiny do angličtiny a ruštiny a jako učitelka ruštiny. Od začátku roku 2018 pracuje na Velvyslanectví České republiky ve Vilniusu. V budoucnu by se chtěla věnovat překladům české literatury do litevštiny.Maďarsko –Anna Laura Kolláth (1994) Překladatelka, lektorka češtiny. Absolvovala bakalářský obor mezinárodních studií na budapeštské univerzitě ELTE, v jejichž rámci studovala dva semestry na Masarykové univerzitě v Brně. Během svých studií stále zdokonalovala i svoje znalosti češtiny, absolvovala letní školu bohemistických studií v Brně, zúčastnila se semestrálních kurzů češtiny v České republice a v Maďarsku a různé překladatelské semináře. V současné době spolupracuje mj. s Českým centrem Budapešť, s nakladatelství středoevropských literatur Csirimojó a s různými jazykovými agenturami. Polsko – Joanna Wójtowicz (1985)Absolvovala psychologii na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a pracovala jako manažerka v mezinárodní korporaci. Momentálně je na rodičovské dovolené a zkouší se uplatnit jako překladatelka na volné noze. Je matkou tří dětí a milovnicí cizích jazyků a literatury. Vedle češtiny ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu. Její fascinace Čechy a jejich kulturou začala Rokem ďábla Petra Zelenky. Pod vlivem tohoto filmu, tehdy už jako vysokoškolačka, se začala učit česky. Doufá, že se na důchod přestěhuje do Česka.Rakousko – Theresa Clauberg (1990)Pochází z česko-německé rodiny; žila v Německu a v České republice. V současné době žije a pracuje v Rakousku. Vystudovala klasickou hudbu (hlavní obor hra na housle) a zároveň na Vídeňské univerzitě obor transkulturní komunikace s jazykovou kombinací němčina, čeština a španělština. V současnosti studuje tamtéž obor tlumočnictví v magisterském programu. Spolupracuje jako překladatelka a lektorka například s Moravskou zemskou knihovnou v Brně nebo s Českým centrem Vídeň. Kromě hraní koncertů a překládání se ve svém volném čase ráda věnuje cestování, studiu cizích jazyků a sportu. Severní Makedonie – Dijana Petrovska (1994)Absolvovala ekonomiku na univerzitě Sv. Cyrila a Metoděje ve Skopji v roce 2016. Během studií se zamilovala do českého jazyka a kultury a o rok později se zúčastnila letní jazykové školy na Masarykově univerzitě v Brně. Od malička měla ráda jazyky a literaturu, již na základní škole začala psát poezii a vyhrála několik cen na místní úrovni. Kromě češtiny také ovládá angličtinu, srbštinu a španělštinu. V současnosti pracuje jako koordinátorka marketingu s českými klienty a nedávno začala učit češtinu na soukromé jazykové škole. Soutěž Cena Susanny Roth je jejím prvním pokusem o překlad literárního textu, který brala jako velkou výzvu, ale také jako příležitost se v této oblasti vyvíjet. V budoucnu by se ráda věnovala překladům umělecké literatury z českého jazyka do makedonštiny a také by chtěla přispět k podpoře a rozvoji české kultury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukrajina – Ljubov Pavlyšyn (1985)Narodila se v Užhorodu, kde v roce 2002 vystudovala střední školu. Absolvovala Fakultu mezinárodních vztahů Kyjevské slovanské univerzity (2008, kvalifikace: mezinárodní politolog; nostrifikace diplomu na Karlové univerzitě v Praze, 2017) a postgraduální studium Historického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny (2014). Obhájila disertační práci na téma Zahraniční politika České Republiky: Zvláštnosti vytváření a prioritní zaměření její rozvoje a získala akademický stupeň PhD ∕ kandidát historických věd (2014). Od roku 2013 pracuje jako lektor na Katedře mezinárodních vztahů Východoevropské slovanské univerzity. Je autorem řady vědeckých a metodických prací o historii mezinárodních vztahů. Pracuje v žánru uměleckého překladu z českého a ruského jazyka. Profesionálně se zabývá malbou. Je členkou Sdružení mládeže Zakarpatské organizace Národního svazu umělců Ukrajiny (2018) a účastnila se mnoha uměleckých výstav.Velká Británie – James Morgan (1997)Studuje moderní jazyky (ruštinu a češtinu) na Univerzitě v Oxfordu. V roce 2012 získal druhé místo v celonárodní soutěži psaní esejů v ruštině a v roce 2018 obdržel čestné uznání v překladatelské soutěži Cena Susanny Roth. Ve volném čase se věnuje sportu, obzvláště squashi a tenisu. Důležitá je pro něj také hudba - hraje na trubku a bicí nástroje. V minulých letech pravidelně spolupracoval s Dynamic Autism Group, kde učil hrát na hudební nástroje děti postižené autismem.

Čas načtení: 2024-03-14 13:02:01

Česká vědkyně popsala toxiny, kterými zápasí bakterie v Antarktidě. Mohly by vést k náhradě antibiotik

Cenu Wernera von Siemense za první místo v kategorii Nejlepší disertační práce a zároveň Uznání poroty za vynikající kvalitu ženské vědecké práce získala mladá vědkyně Kateřina Snopková z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. V oceněné práci analyzovala nově popsané bakteriociny, tedy jedy, které bakterie vytvářejí k ničení své konkurence.

Čas načtení: 2024-04-06 14:46:00

Spisovatel, disident, expert na Rusko. Agent StB Frank, napsali nám. Takto to podle něj bylo

„Demokracie tam nebude ani po Putinovi,“ řekl třeba CNN Prima NEWS o Rusku nedávno spisovatel, cestovatel a disident Fero Richard Hrabal-Krondak. Nicméně dříve se jmenoval František Hrabal a byl tajným spolupracovníkem StB. Historik Petr Blažek mu ve své disertační práci věnoval celou kapitolu. „Neexistuje jediný člověk, který by mohl prohlásit, že ‚kvůli mně přišel o práci anebo skončil ve vězení‘,“ sdělil nám Hrabal-Krondak.

Čas načtení: 2024-06-29 13:28:00

Mapuje sexualitu za holokaustu. Do queer dějin patří i Anne Franková, říká

Vystudovala historii, anglistiku a sociologii v Berlíně, disertační práci psala v Torontu a nyní působí na univerzitě v anglickém Warwicku. Historička Anna Hájková se věnuje studiu každodenního života a sexuality během holokaustu. V rozhovoru pro seriál Inspirativní ženy serveru iDNES.cz hovoří o stejnopohlavní touze v koncentračních táborech, sexuálních směnách, ale i slušné akademické kultuře.

Čas načtení: 2024-08-16 10:43:55

Podmínky a předpoklady [Anežka Bartlová / Akademie výtvarných umění]

Publikace vychází z disertační práce, jež se soustředí na šedesátá léta, které bylo pro československou výtvarnou kritiku důležitým obdobím. Autorka v jednotlivých částech knihy hledá odpověď na otázku, jak pracovat s kritikou a nabízí možné vymezení

Čas načtení: 2024-09-03 10:02:40

Čas a svoboda [Henri Bergson / Triáda]

Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889.

Čas načtení: 2024-09-24 18:00:01

Marie Majerová – rázná komunistka, která si vzala „třídního nepřítele“

Komunistky to měly v řadách své strany těžší než muži. Musely dennodenně prokazovat, že se svými schopnostmi rovnají mužům. Jednou z nich byla i Marie Majerová, novinářka, překladatelka, feministka, která se ve více ohledech vymykala. Jedním z nich byla její fyzická atraktivita, její krásu muži obdivovali.  Sebevědomá a rázná komunistka Jak píše ve své disertační práci Hana Matysková, Majerová se vydatně angažovala v ženských ústředních tiskových orgánech. Byla typickým příkladem funkcionářky, kterou významně ovlivnila ruská Říjnová revoluce. Pocházela z chudých poměrů, její otec se oběsil, když byly Marii čtyři roky, mladší bratr Josef zemřel na zápal plic. V roce 1921 vstoupila do tehdy ustavené KSČ a očekávala revoluci, která měla smést vše staré a ztrouchnivělé a nastolit domnělý ráj na zemi.  Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Tato rázná a schopná žena se zabývala sociálními tématy, ženskými právy, cizí jí nebyla ani kultura, protože psala divadelní kritiky do Rudého práva. Byla šéfredaktorkou Ženského listu, Rozsévačky, Kohoutka a Dětské besídky Rudého práva, napsala několik románů, nejznámější z nich byl dívčí román Robinsonka. V komunistickém hnutí se jí tak dostalo nebývalé seberealizace. Intriky, kam se podíváš To však někteří její spolustraníci nemohli překousnout a proti Majerové všemožně intrikovali. V dobrých vztazích nebyla s Annou Křenovou, přední komunistickou redaktorkou, a mnohými dalšími. Majerová si na jejich jednání později stěžovala: „Stala jsem se terčem systematických útoků, osobního štvaní a pokoutního pomlouvání, které mne duševně neobyčejně mučilo, takže se necítím schopna dále pracovati, aniž bych systematickým léčením a klidem nabyla opět bývalého zdraví.“ Zajímavé je, jak píše ve svém disertačním projektu Dana Nývltová, že muži kritici nedokázali reflektovat její práci jinak než přes její tělo a krásu. Komunističtí vrazi, Babišovo ocenění za motýle i včele a Šimáněho porsche zaparkované na Hradě Číst více Předělem v životě aktivní ženy byl V. sjezd KSČ, kdy gottwaldovská garnitura provedla vnitrostranický puč a stranu zbolševizovala. Majerová se připojila k Manifestu sedmi, který dal veřejně najevo nesouhlas s novými vnitrostranickými poměry a vymezil se ostře proti novému vedení. Signatáři Manifestu byli posléze vyloučeni z KSČ, někteří se do ní však později vrátili včetně Majerové.  Když už vrchol pomine Po druhé světové válce se znovu začala realizovat na kulturní scéně, její vrchol činnosti však už pominul, nyní psala laciné propagandistické povídky a reportáže, které sloužily jen potřebám nového režimu. Spolupracovala na několika filmech, psala i scénáře.  Svěrák se za spolupráci s komunisty omluvil, Gott mluvil o zneužití. Jiní se trapně vymlouvali Číst více Co se týče jejího osobního života, není jistě bez zajímavosti, že její první manžel pocházel z tábora „třídního nepřítele“, to nebylo v komunistickém hnutí zcela obvyklé. Za prvního manžela si vzala významného sociálního demokrata Josefa Stivína, s ním se rozvedla v roce 1921. Rok nato se provdala za grafika a typografa Slavoboje Tusara, bratra Vlastimila Tusara, sociálnědemokratického politika a premiéra. S ním se však také rozvedla, a to v roce 1947.  Majerová zemřela v roce 1967, zanechala však po sobě výraznou stopu. Představuje v komunistickém hnutí sebevědomého solitérního hráče, který svými schopnostmi zahanboval své spolustraníky. V KSČ to měla mnohdy složité, dokázala se však výrazněji prosadit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Feministka a Stalinova služka Hodinová-Spurná: Nelítostná komunistka vyhrožovala Miladě Horákové, že ji zničí.

Čas načtení: 2024-11-20 11:16:00

Zvýší se pokuty za fixlování s VŠ tituly, práce mají být bezodkladně na webu

Povinnost vysokých škol zveřejňovat bezodkladně na internetu bakalářské, diplomové, disertační a rigorózní práce studentů schválili poslanci. Změnu do novely vysokoškolského zákona navrhl šéf poslanců Pirátů Jakub Michálek. Novela také zpřísňuje postih za neoprávněné užívání titulu absolventa VŠ. Nově to může být až 50 tisíc korun, desetkrát více než nyní.

Čas načtení: 2025-02-27 07:45:00

Začíná 15. ročník soutěže Cena Josepha Fouriera, společnost Eviden ocení nejlepší mladé výzkumníky v oblasti počítačových věd

Praha 26. února 2025 (PROTEXT) - Společnost Eviden ve spolupráci s Velvyslanectvím Francie v Praze opět po roce ocení nejlepší projekty mladých vědců z oblasti počítačových věd. Slavnostní vyhlášení vítězů 15. ročníku soutěže Cena Josepha Fouriera proběhne 26. června 2025 v prostorách Buquoyského paláce v Praze. Ceremoniálu bude předsedat velvyslanec Francie v České republice spolu s iniciátorem celé akce a nositelem Nobelovy ceny za chemii Jean-Marie Lehnem.„Cena Josepha Fouriera je naším dlouhodobým srdcovým projektem. Díky ní každoročně objevujeme talentované mladé vědce, kteří pracují na velmi přínosných projektech a posouvají hranice vědeckého poznání i praktického uplatnění. Považujeme za milou povinnost tyto jedince oceňovat a podporovat v další vědecké kariéře,“ říká Jaroslav Vojtěch, vedoucí oddělení HPC & Big Data společnosti Eviden v České republice.Cílem soutěže je ocenit mimořádné vědecké práce se speciálním zaměřením na umělou inteligenci, počítačové systémy a sítě, kyberbezpečnost, databázové systémy, interakci člověk-počítač, grafiku, numerickou analýzu, programovací jazyky, softwarové inženýrství, bioinformatiku a počítačovou teorii.Své studenty mohou do soutěže přihlásit všechny vysokoškolské a výzkumné instituce v České republice. Účastnit se mohou studenti doktorského studijního programu nebo absolventi, kteří letos či loni úspěšně obhájili disertační práci, jejichž výzkum se týká některé z výše uvedených oblastí a v den 1. května 2025 budou mladší 33 let. Veškeré informace týkající se přihlášení do soutěže Cena Josepha Fouriera jsou k dispozici zde.Odměny, které čekají na výherce Ceny Josepha Fouriera 2025:1. místo: 65.000 Kč + měsíční stipendium na výzkumnou stáž ve Francii2. místo: 40.000 Kč + měsíční stipendium na výzkumnou stáž ve Francii3. místo: 25.000 KčZvláštní cena IT4Innovations: 250.000 výpočetních hodin na superpočítači v Národním superpočítačovém centru IT4Innovations v OstravěCeny pro výherce jsou přímo poskytovány společností Eviden.Loňský ročník soutěže ovládly brněnské vysoké školy. Na prvním místě se umístil Juraj Síč z Vysokého učení technického v Brně za komplexní výzkum a vývoj konečných automatů. Druhé místo a zároveň zvláštní cenu IT4Innovations získala Lucia Hradecká z Masarykovy univerzity za automatické zpracování biomedicínských obrazových dat s využitím hlubokého učení (deep learning). Třetí místo obsadil Karel Beneš z Vysokého učení technického v Brně, který se věnuje jazykovým modelům v rozpoznávání řeči. O společnosti EvidenSpolečnost Eviden je technologickým lídrem nové generace v oblasti důvěryhodné a udržitelné digitální transformace založené na datech. S robustním portfoliem patentovaných technologií patří mezi celosvětově nejsilnější hráče na poli pokročilé výpočetní techniky, bezpečnosti, umělé inteligence, cloudu a digitálních platforem. Ve více než 47 zemích poskytuje hluboké odborné znalosti pro všechna odvětví. Díky propojení 47.000 odborníků světové úrovně dokáže společnost Eviden rozšiřovat možnosti dat a technologií v celém digitálním kontinuu, a to nejen pro současné, ale i příští generace. Eviden je společností skupiny Atos s ročním obratem cca 5 miliard eur. Zdroj: Eviden  

Čas načtení: 2025-03-31 14:31:00

Brněnský vědec zpřístupňuje pokročilou automatizaci výroby malým a středním firmám. Jeho disertace získala cenu Wernera von Siemense

Kuřim (Brněnsko) 31. března 2025 (PROTEXT) - Roman Parák, expert na AI a průmyslovou automatizaci, získal cenu Wernera von Siemense za disertační práci realizovanou na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně pod vedením prof. Radomila Matouška, která přináší praktické nástroje pro efektivnější zavádění moderních technologií ve výrobě. Jeho řešení kombinuje virtuální simulaci s fyzickým robotickým pracovištěm. Umožňuje firmám navrhnout a otestovat celé výrobní řešení ve virtuálním prostředí – teprve až po jeho ověření dochází k fyzické realizaci. Tento přístup šetří čas, snižuje náklady a pomáhá vyhnout se chybám, které by v běžném provozu mohly znamenat finanční ztráty.Parák navrhl univerzální robotické pracoviště vycházející z principů Průmyslu 4.0, které umožňuje snadnou integraci různých robotických manipulátorů a systémů. Díky využití umělé inteligence, digitálních dvojčat a pokročilého plánování pohybu se dokáže přizpůsobit měnícím se úkolům v reálném čase. Systém je modulární a nezávislý na konkrétním typu robota, což zajišťuje jeho široké využití napříč platformami a scénáři. Důraz kladl i na bezpečnost, optimalizaci trajektorií a intuitivní uživatelské rozhraní, které usnadňuje práci operátorům.„Nejde jen o inovace na papíře. Roman Parák propojuje pokročilé technologie s reálnými potřebami firem. Výsledkem není teoretická studie, ale funkční robotické pracoviště, které už dnes pomáhá při výuce studentů na VUT a má obrovský potenciál zefektivnit výrobu v průmyslových společnostech,“ říká Jiří Tomíček, CEO INTEMACu.Roman Parák, vedoucí vědecko-výzkumný pracovník v kompetenčním a inovačním centru INTEMAC, se věnuje aplikaci umělé inteligence do různých oblastí průmyslu. Jeho cílem je zjednodušit přístup k pokročilým technologiím malým a středním firmám. Aktuálně vyvíjí robotickou buňku Visual Inspection Cell pro inteligentní kontrolu kvality v malosériové výrobě s vysokou variabilitou. Jde o první krok k plně autonomní továrně propojených robotických buněk pracujících s minimálním lidským zásahem. Parákův nejnovější projekt bude k vidění 9. dubna 2025 v INTEMACu na akci TESTBED Open Day. Sledujte novinky z INTEMACu na LinkedInu: https://www.linkedin.com/company/intemac-solutions  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-03-31 15:49:19

Brněnský vědec zpřístupňuje pokročilou automatizaci výroby malým a středním firmám

Kuřim, 31. března 2025 (PROTEXT) - Roman Parák, expert na AI a průmyslovou automatizaci, získal cenu Wernera von Siemense za disertační práci realizovanou na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně pod vedením prof. Radomila Matouška, která přináší praktické nástroje pro efektivnější zavádění moderních technologií ve výrobě. Jeho řešení kombinuje virtuální simulaci s fyzickým robotickým pracovištěm. Umožňuje firmám navrhnout a otestovat celé výrobní řešení ve virtuálním prostředí – teprve až po jeho ověření dochází k fyzické realizaci. Tento přístup šetří čas, snižuje náklady a pomáhá vyhnout se chybám, které by v běžném provozu mohly znamenat finanční ztráty. Celý článek...

Čas načtení: 2025-06-27 08:55:55

Ruského senátora vytočil vtip o jeho disertaci. Komiky posílá na frontu

Posláním do bojů na Ukrajině hrozí bývalý šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos a nynější senátor Dmitrij Rogozin skupině komiků, kteří si ve sledovaném pořadu ruské státní televize utahovali z jeho disertační práce.

Čas načtení: 2025-12-04 06:00:00

Na práci volné noze mě baví nejvíc ta pestrost, říká sopranistka Kristýna Kůstková

Kristýna Kůstková je mladá, ale zkušená česká sopranistka. Působí na operních i koncertních pódiích v České republice a Evropě, několik let pobývala i ve městě New York, kde studovala zpěv na Mannes School of Music. Zaměřuje se převážně na klasický repertoár, ale zpívá i starou hudbu a zapojuje se do alternativnějších projektů, které kombinují například hudbu akustickou s elektronickou. Před pražským adventním koncertem 6. prosince 2025 v kostele U Salvátora, kde vystoupí společně s barytonistou Romanem Janálem a souborem Barocco sempre giovane, jsme si popovídaly o zpěvu, studiích v zahraničí, práci na volné noze, o její disertační práci na HAMU, ve které se zaměřuje na fonetiku a správnou pěveckou výslovnost, i o jejích snech.