EUR 24,170 || 
JPY 13,043 || 
USD 20,894 || Vládní Motoristy povede ve volbách do pražského zastupitelstva podnikatelka Klára Sovová, která za tuto stranu neúspěšně kandidovala v loňských sněmovních volbách. Brněnským lídrem Motoristů bude starosta městské části Brno-Bystrc Tomáš Kratochvíl. V Ostravě bude v čele kandidátky do tamního zastupitelstva poslanec Matěj Gregor. Zástupci strany lídry představili na páteční tiskové konferenci v Praze ve Sněmovně.
Čas načtení: 2026-06-12 13:39:00
Turek do boje o Prahu nejde. Motoristé vsadili na podnikatelku, co provozuje Luční boudu
Vládní Motoristy povede ve volbách do pražského zastupitelstva podnikatelka Klára Sovová, která za tuto stranu neúspěšně kandidovala v loňských sněmovních volbách. Brněnským lídrem Motoristů bude starosta městské části Brno-Bystrc Tomáš Kratochvíl. V Ostravě bude v čele kandidátky do tamního zastupitelstva poslanec Matěj Gregor. Zástupci strany lídry představili na dnešní tiskové konferenci.
\nČas načtení: 2026-06-12 13:30:00
Motoristy povede ve volbách do pražského zastupitelstva podnikatelka Sovová
Praha - Vládní Motoristy povede ve volbách do pražského zastupitelstva podnikatelka Klára Sovová, která za tuto stranu neúspěšně kandidovala v loňských sněmovních volbách. Brněnským lídrem Motoristů...
\nČas načtení: 2026-06-12 16:03:12
Majitelka krkonošské Luční boudy Klára Sovová povede Motoristy v Praze
Vládní Motoristy povede ve volbách do pražského zastupitelstva podnikatelka Klára Sovová, která za tuto stranu neúspěšně kandidovala v loňských sněmovních volbách. Brněnským lídrem Motoristů bude star...
\nČas načtení: 2026-06-12 19:56:00
Motoristy vede do voleb majitelka Luční boudy. Hrozní zůstaneme, slíbil Macinka
Nejmenší vládní strana Motoristé sobě představila své lídry pro podzimní komunální volby v Praze, Brně a v Ostravě. V hlavním městě povede Motoristy do voleb podnikatelka Klára Sovová. V Ostravě bude lídrem Motoristů sobě poslanec Matěj Gregor, v Brně starosta městské části Brno-Bystrc Tomáš Kratochvíl.
\nČas načtení: 2026-06-12 23:17:00
Motoristy povede ve volbách v Praze podnikatelka Sovová, v Ostravě poslanec Gregor
Vládní Motoristy povede ve volbách do pražského zastupitelstva podnikatelka Klára Sovová, která za tuto stranu neúspěšně kandidovala v loňských sněmovních volbách. Brněnským lídrem Motoristů bude starosta městské části Brno-Bystrc Tomáš Kratochvíl. V Ostravě bude v čele kandidátky do tamního zastupitelstva poslanec Matěj Gregor. Zástupci strany lídry představili na páteční tiskové konferenci v Praze ve Sněmovně.
\nČas načtení: 2024-06-06 08:55:18
Neměla jsem na jídlo ani na benzín a přemýšlela o sebevraždě. Říká podnikatelka Romana Ljubasová
Když opouštěla manžela a odcházela z obrovského domu, který společně vybudovali, měla jen sedm krabic od banánů s osobními věcmi, varnou konvici a pračku. Nastěhovala se do prázdného bytu, vysadila dveře a položila je na zmíněné krabice jako jídelní stůl. Romana Ljubasová měla syna ve střídavé péči s bývalým manželem a sama stála na životním … Neměla jsem na jídlo ani na benzín a přemýšlela o sebevraždě. Říká podnikatelka Romana Ljubasová Pokračovat ve čtení » The post Neměla jsem na jídlo ani na benzín a přemýšlela o sebevraždě. Říká podnikatelka Romana Ljubasová first appeared on FirstClass.cz.
Čas načtení: 2024-06-02 12:57:50
Tohle se v Česku zatím nestalo. Prezidentské volby na Islandu ovládala úspěšná podnikatelka
Na Islandu vyhrává prezidentské volby podnikatelka a investorka Halla Thomassdottirová. Thomasdottirová získala 32,8 % hlasů. Její nejbližší soupeřka, bývalá premiérka Katrine Jacobsdottirová, získala 25,7 %. Informovala o tom agentura Bloomberg. The post Tohle se v Česku zatím nestalo. Prezidentské volby na Islandu ovládala úspěšná podnikatelka first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-02-27 18:05:00
Podnikatelka, mentorka a podporovatelka ženského podnikání Lenka Papadakisová je součástí širšího podnikatelského hnutí, které se snaží přinést do byznysu více altruismu. V rámci svého projektu Moudré podnikání žen se snažila podpořit ženy, aby se do tvrdého mužského byznysového prostředí nebály vnést ženskou harmonii a empatii. Co ji pohánělo, když v 90. letech jako podnikatelka začínala? Proč je pro ni důležitá sounáležitost? A co pro ni znamená filantropie?
Čas načtení: 2024-05-23 16:39:08
Gastronomický newsletter Deli je opět tady a tentokrát vás naláká k Pražskému hradu. I tam můžete vyrazit na skvělé jídlo, když víte, kam se vydat. Článek Nejprve Malá Strana, teď Hradčany. Podnikatelka přináší pod Pražský hrad skvělou gastronomii pro místní se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-07-03 18:00:01
Krádež z kočárku jako varování sovětské tajné služby? Záhada zmizelé dcery komunisty Slánského
Krádež dítěte z kočárku, která se odehrála v Sovětském svazu během druhé světové války a ještě za bílého dne, byla šokující událostí. Vše bylo umocněno tím, že se jednalo o potomka komunistického prominenta Rudolfa Slánského, pro něhož to byla osobní tragédie. Ukradena přímo z kočárku Dcera manželů Slánských Naděžda se narodila v Sovětském svazu. V říjnu 1943 byla manželka Slánského Josefa se svou několikaměsíční dcerou v parku. Jak píše historik Jan Chadima, nechala dceru se starším synem, teprve osmiletým Rudolfem, protože nesehnala hlídání, když měla zrovna pracovní povinnosti v rozhlase. V nestřežený moment oslovila neznámá rusky hovořící žena malého Rudolfa a řekla mu, že ji Josefa pověřila, aby za ní Naděždu přivezla, protože musela mezitím k zubnímu lékaři. Navzdory nízkému věku Rudolf projevil až nezvyklou duchapřítomnost, okamžitě pojal podezření a začal se ženy vyptávat, jak se jmenuje jeho matka či kde pracuje. Žena však odpověděla na všechny otázky, načež vzala přímo z kočárku malou Naděždu a uprchla s ní pryč. Malý Rudolf se snažil únoskyni ještě pronásledovat, ale marně. Stalinův dort. Monumentální hotel plný luxusu měl sloužit pouze vyvoleným Číst více Policie sice únos vyšetřovala, ale nezjistila nic, neměla ani žádné stopy. Zdrcené Slánské měl pak Gottwald velmi neurvale říct, jak uvádí Chadima, aby už přestala brečet, že si s manželem udělají nové dítě. Nabízí se několik možností, co se vlastně stalo. Mohlo se jednat o čin ženy, která za války přišla o své dítě nebo se tím chtěla vyhnout nuceným pracím, na které byly posílány bezdětné ženy. Historik Jan Chadima, který se zabývá Rudolfem Slánským, napsal, že jako možnost, byť nejnepravděpodobnější, se jevil také kanibalismus. Důmyslná hra sovětských tajných služeb? A pak se nabízí ještě jedna varianta, která není příliš hojně skloňována. Slánský nebyl v Moskvě příliš dobře zapsán kvůli tomu, co se stalo za jeho vedení KSČ v Gottwaldově nepřítomnosti a jaké byly potom důsledky. Je možné, že sovětská tajná služba NKVD si tímto hrozným činem chtěla pojistit Slánského loajálnost do budoucna, aby se vyvaroval sebemenšího poklesku směrem ke svým stranickým povinnostem i Stalinovi. Pro verzi s tajnými službami ostatně mluví právě okolnost ze třicátých let. Slánský společně s Janem Švermou řídili stranu jinak, než si to přál z Moskvy Gottwald, který musel uprchnout před zatčením, a také vrcholní sovětští představitelé. Oba muži prokázali prý až příliš velkou vstřícnost tehdejší vládě, což odporovalo antisystémovosti KSČ. Když se Gottwald v roce 1936 z Moskvy vrátil, Slánského se Švermou postavil veřejně na stranický pranýř právě za tuto vstřícnost. Stalin měl ze svého oblíbence strach. Čím Kirov naháněl vrchnímu bolševikovi takovou hrůzu? Číst více Manželé Slánští pak skutečně měli další dceru Martu, kterou si toužebně přáli. Ta se narodila až v roce 1949. Právě Marta a její rodina byly společensky postiženy smrtí jejich otce v roce 1952. Slánský byl popraven ve vykonstruovaném procesu za činy, které nikdy nespáchal. Marta s odstupem času vypověděla, jak uvádí historik Chadima, že jejího otce měli vydírat tím, že pokud se nazpaměť naučí text určený pro samotný proces, bude moci znovu vidět svou dceru. Z dcery komunistického „zrádce“ úspěšná podnikatelka Rodina byla vystavena všemožným ústrkům ze strany komunistického režimu, Martě se spolužáci na základní škole vysmívali, že měla za otce zrádce. Později o tom vyprávěla, jak měla všechno ztížené. Rodina byla vystěhována z Prahy, do níž se mohla vrátit až ve druhé polovině padesátých let. Nicméně z Marty, která měla opravdu těžké dětství, se stala úspěšná podnikatelka a makléřka. Vypracovala se navíc prakticky z ničeho, protože jak prohlásila, v 90. letech nevěděla, do čeho vlastně jde. Podnikavá a také úspěšná žena firmu před několika lety prodala. KAM DÁL: Chci 11 špagátů, hřímal Gottwald. Slánského proces před 70 lety dokumentoval absurditu komunistického režimu.
Čas načtení: 2025-03-05 12:18:00
Gang, který v posledních měsících výrazně zvyšoval majetkovou kriminalitu na pražském Žižkově, byl konečně dopaden! Na svědomí mají recidivisté takřka 30 krádeží vloupáním, kterých se v různém složení dopouštěli nejméně od listopadu loňského roku. Jednou z jejich obětí se v lednu stala i influencerka a podnikatelka Erika Eliášová - zloděj se k ní proboural přes sádrokartonovou zeď.
Čas načtení: 2025-03-15 17:00:01
Záhada krádeže dítěte z kočárku. Nejspíš varování a hra sovětských tajných služeb
Krádež dítěte z kočárku se odehrála během druhé světové válkyv tehdejším Sovětském svazu. Vše bylo umocněno tím, že se jednalo o potomka komunistického prominenta Rudolfa Slánského. Ukradena přímo z kočárku Dcera manželů Slánských Naděžda se narodila v Sovětském svazu. V říjnu 1943 byla manželka Slánského Josefa se svou několikaměsíční dcerou v parku. Jak píše historik Jan Chadima, nechala dceru se starším synem, teprve osmiletým Rudolfem, protože nesehnala hlídání, když měla zrovna pracovní povinnosti v rozhlase. V nestřežený moment oslovila neznámá rusky hovořící žena malého Rudolfa a řekla mu, že ji Josefa pověřila, aby za ní Naděždu přivezla, protože musela mezitím k zubnímu lékaři. Navzdory nízkému věku Rudolf projevil až nezvyklou duchapřítomnost, okamžitě pojal podezření a začal se ženy vyptávat, jak se jmenuje jeho matka či kde pracuje. Žena však odpověděla na všechny otázky, načež vzala přímo z kočárku malou Naděždu a uprchla s ní pryč. Malý Rudolf se snažil únoskyni ještě pronásledovat, ale marně. Stalinův dort. Monumentální hotel plný luxusu měl sloužit pouze vyvoleným Číst více Policie sice únos vyšetřovala, ale nezjistila nic, neměla ani žádné stopy. Zdrcené Slánské měl pak Gottwald velmi neurvale říct, jak uvádí Chadima, aby už přestala brečet, že si s manželem udělají nové dítě. Nabízí se několik možností, co se vlastně stalo. Mohlo se jednat o čin ženy, která za války přišla o své dítě nebo se tím chtěla vyhnout nuceným pracím, na které byly posílány bezdětné ženy. Historik Jan Chadima, který se zabývá Rudolfem Slánským, napsal, že jako možnost, byť nejnepravděpodobnější, se jevil také kanibalismus. Důmyslná hra sovětských tajných služeb? A pak se nabízí ještě jedna varianta, která není příliš hojně skloňována. Slánský nebyl v Moskvě příliš dobře zapsán kvůli tomu, co se stalo za jeho vedení KSČ v Gottwaldově nepřítomnosti a jaké byly potom důsledky. Je možné, že sovětská tajná služba NKVD si tímto hrozným činem chtěla pojistit Slánského loajálnost do budoucna, aby se vyvaroval sebemenšího poklesku směrem ke svým stranickým povinnostem i Stalinovi. Pro verzi s tajnými službami ostatně mluví právě okolnost ze třicátých let. Slánský společně s Janem Švermou řídili stranu jinak, než si to přál z Moskvy Gottwald, který musel uprchnout před zatčením, a také vrcholní sovětští představitelé. Oba muži prokázali prý až příliš velkou vstřícnost tehdejší vládě, což odporovalo antisystémovosti KSČ. Když se Gottwald v roce 1936 z Moskvy vrátil, Slánského se Švermou postavil veřejně na stranický pranýř právě za tuto vstřícnost. Stalin měl ze svého oblíbence strach. Čím Kirov naháněl vrchnímu bolševikovi takovou hrůzu? Číst více Manželé Slánští pak skutečně měli další dceru Martu, kterou si toužebně přáli. Ta se narodila až v roce 1949. Právě Marta a její rodina byly společensky postiženy smrtí jejich otce v roce 1952. Slánský byl popraven ve vykonstruovaném procesu za činy, které nikdy nespáchal. Marta s odstupem času vypověděla, jak uvádí historik Chadima, že jejího otce měli vydírat tím, že pokud se nazpaměť naučí text určený pro samotný proces, bude moci znovu vidět svou dceru. Z dcery komunistického „zrádce“ úspěšná podnikatelka Rodina byla vystavena všemožným ústrkům ze strany komunistického režimu, Martě se spolužáci na základní škole vysmívali, že měla za otce zrádce. Později o tom vyprávěla, jak měla všechno ztížené. Rodina byla vystěhována z Prahy, do níž se mohla vrátit až ve druhé polovině padesátých let. Nicméně z Marty, která měla opravdu těžké dětství, se stala úspěšná podnikatelka a makléřka. Vypracovala se navíc prakticky z ničeho, protože jak prohlásila, v 90. letech nevěděla, do čeho vlastně jde. Podnikavá a také úspěšná žena firmu před několika lety prodala. KAM DÁL: Chci 11 špagátů, hřímal Gottwald. Slánského proces před 70 lety dokumentoval absurditu komunistického režimu.
Čas načtení: 2025-06-26 16:02:12
Po nejhorší sezóně v historii české ligy a letech zmatků přechází budějovický klub pod kontrolu anonymní zahraniční skupiny. Příběh ale nekončí. Článek Narodila se v Nigérii a už dřív koupila jiný fotbalový klub. Prodej Dynama zařídila tajemná podnikatelka se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-10-02 06:32:21
Natálie Marie Vlčková měsíčně se svou značkou Adolphinata vyrobí stovky háčkovaných kabelek. V Jámě lvové ale očekávaný byznysový zlom nepřišel. Článek Účast v Jámě lvové? Pro byznys žádný efekt a z investice jsme radši vycouvali, říká mladá podnikatelka se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2025-10-24 13:26:50
Neviditelní nepřátelé restaurací: Proč by měla mít každá podnikatelka deratizační plán
Provozovat restauraci, kavárnu nebo bistro je snem mnoha žen – spojení vášně pro jídlo s podnikáním, možnost tvořit, budovat značku a pečovat o zákazníky. Jenže spolu s úspěchem přichází i méně příjemná realita: škůdci. Myši, potkani nebo švábi nejsou jen hygienický problém, ale i vážná hrozba pro reputaci, tržby i samotné přežití podniku. A právě […] The post Neviditelní nepřátelé restaurací: Proč by měla mít každá podnikatelka deratizační plán appeared first on OnlineZena.cz - Internetový časopis pro ženy.
Čas načtení: 2026-06-08 16:10:48
Stovky lidí připravila o dovolenou. U soudu dostala šest let
Krajský soud v Ostravě v pondělí rozhodl, že podnikatelka v cestovním ruchu Renata Jelínková půjde do vězení na šest let s ostrahou. Kromě pobytu ve vězení soud ženě uložil zákaz činnosti na sedm let. Soud viní ženu z toho, že podvedla na 80 klientů, kteří si u cestovní agentury Ambiera, kde pracovala, zaplatili dovolenou, avšak ta se nekonala. Hrozilo jí až osm let odnětí svobody. Verdikt není ještě pravomocný, podnikatelka se proti němu odvolala na místě.
Čas načtení: 2024-02-16 09:31:00
Vyšší DPH je stejná rána jako energie. Musela jsem zdražit, popisuje kadeřnice
Podnikatelka Jana Pillerová se živí jako kadeřnice a manikérka. Své služby nabízí v malém salonu na pražském Jižním Městě a ročně dosáhne na obrat v nižších stovkách tisíc. Kromě ní nikdo jiný v salonu nepracuje. Pro MF DNES popsala, nakolik inflační roky zasáhly její podnikání a jak jí zasáhly změny v DPH, které jí navýšily celkové náklady.
Čas načtení: 2024-02-16 05:57:00
Prošla si náročným obdobím, když byla před devíti lety po smrti svého manžela expremiéra Stanislava Grosse terčem hejtů za to, že si díky jeho penězům žije na vysoké noze. Šárka Grossová nyní promluvila o tom, jak to s finanční situací bylo a je. Podnikatelka byla hostem moderátorky Gabriely Wolfové v naší talk show Superchat.
Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47
Nezastavitelný justiční ping pong
V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující. Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché. V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků. Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-26 05:57:49
V pondělí 25. května u Obvodního soudu pro Prahu 1 v senátu předsedy Luboše Svrčka dospělo k závěru řízení, o němž jsem opakovaně psal jako o ping-pongu. Předcházelo mu postupné projednání obžaloby třemi senáty téhož soudu s šesti zprošťujícími rozsudky. Proto jsem psal o ping-pongu: soud vynesl zprošťující rozsudek, státní zástupce se odvolal a Městský soud v Praze senátem Jaroslavy Liškové vrátil věc na 1. stupeň. To se opakovalo šestkrát. Ve věci je obžalovaná podnikatelka, kterou žalobce ve dvou bodech obžaloby viní z podvodu ke škodě ministerstva zahraničí, a dva vysocí úředníci ministerstva, kteří se měli provinit v podstatě tím, že jí nechali proplatit podvodné faktury. Skutek se měl stát v roce 2008, první hlavní líčení proběhlo v roce 2013 a údajně způsobená škoda činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Soud vyhověl žádosti paní obžalované, aby hlavní líčení 25. května proběhlo bez její účasti. Obžalovaní i jejich obhájci vkládali v toto jednání velké naděje, že konečně skončí jejich dlouholetí trápení. Protože z provedeného dokazování neměli dojem, že by se proti stavu před dřívějšími rozsudky významně změnila důkazní situace, v hloubi duší se těšili na sedmý zprošťující rozsudek. Až na výslech jednoho svědka se soud zabýval závěrečnými řečmi, po nichž následovalo rozhodnutí. Žalobce Jan Lelek přednášel závěrečnou řeč 45 minut a v podstatě obhajoval své dosavadní skutkové závěry. Připustil ale, že je na místě přihlédnout k mimořádné délce řízení. Z toho důvodu navrhl, aby soud sice uznal vinu paní obžalované, ale aby s přihlédnutím k trestu z jiné kauzy jí neuložil trest. Trval na tom, že obžalovaní úředníci se dopustili úmyslného trestného činu, ale s přihlédnutím k mimořádné délce řízení jim navrhl spíše symbolické tresty s podmíněným odkladem a dal najevo, že nebude reptat, pokud soud uzná jejich provinění za nedbalostní a logicky pak trestní stíhání zastaví pro promlčení. Vcelku projevoval smířlivost, která se od jeho dřívějších vystoupení dosti lišila. Obhájci byli podstatně stručnější. Nicméně žádný z nich se od státního zástupce smířlivostí nenakazil. Provedli komplexní kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení počínaje popisem různých „přešlapů“ vyšetřovatelek, z nichž některé byly sice k pláči, ale současně vyvolávaly veselí. Žalobce se podle jejich názoru pohyboval mimo rámec obžaloby, míjel se s argumentací obhajoby, kterou nevyvracel a místy i lhal. Samozřejmě navrhovali zprošťující rozsudky a myslím, že i vnitřně si byli jisti, že jsou v právu. Obžalovaní připomněli strašlivé dopady dlouhého trestního stíhání do jejich soukromého i profesního života. A došlo i na zmínku o podílu novináře Adama B. Bartoše, později odsouzeného za projevy antisemitismu, na vyvolání tohoto trestního řízení. Senát nakonec po poradě vyhlásil velmi zajímavé rozhodnutí, jímž zřejmě nikomu zcela nevyhověl, ale také nikoho příliš nepoškodil. Rozsudkem zprostil paní obžalovanou v jednom bodě obžaloby viny, ale v druhém ji odsoudil za podvod: jedna z fakturovaných akcí se podle soudu neuskutečnila. Avšak s přihlédnutím k mimořádné délce řízení soud upustil od uložení souhrnného trestu v souvislosti s jejím odsouzením v jiném řízení. Čili odchází vinna, ale bez trestu. U obou obžalovaných soud přiznal jejich provinění nedbalostní povahu, a z toho důvodu usnesením jejich trestní stíhání zastavil pro promlčení. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu připomněl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu a uznal, že tak dlouhý „ping pong“ neodpovídá představě o spravedlivém soudu. Zvlášť se věnoval objasnění, proč v jednom případě zprostil paní obžalovanou viny: jedna její akce skutečně proběhla, druhá nikoli. Připustil, že v procesu mohlo dojít k různým pochybením orgánů přípravného řízení, ale za hlavního viníka dlouhého trvání označil soudy, jež nedokázaly dovést věc do nesporného rozsudku. Pochválil žalobce za cílevědomou vytrvalost. Zdůraznil, že jen jedna změna senátu byla vynucená odvolacím soudem. Druhá předsedkyně senátu odešla po dvou rozsudcích do důchodu a třetí na rodičovskou dovolenou. Čtvrtému senátu věc připadla podle rozvrhu práce. Kritickým bodem, jímž se tento rozsudek liší od šesti předcházejících, vyslovených třemi senáty, je názor, že jedna z akcí, které paní obžalovaná vyfakturovala, se neuskutečnila. Po poučení o opravných prostředcích se postupně ozvali oba obžalovaní s tím, že zastavení trestního stíhání pro promlčení odmítají a dožadují se pokračování procesu. Mnoho neriskují, protože v případě, že by jim soud prokázal úmyslné jednání, byli by shledáni vinnými, ale trest by jim již nemohl být vyměřen. Nicméně není jisté, jak dlouhá bude cesta ke konečnému řešení. Nepřítomná obžalovaná se samozřejmě nemohla vyjádřit k rozsudku a možná tak učiní dodatečně, ale nevyjádřil se ani žalobce, takže žádné překvapení není vyloučeno. V dalším vývoji se obhajoba bude jistě snažit prokázat, že paní obžalovaná fakturovala náklady na věci, jež se skutečně staly. V případě, že neuspějí, obhájci obžalovaných budou dokazovat, že v daných okolnostech jejich klienti nezanedbali nic, co bylo třeba, aby nabyli jistotu o oprávněnosti fakturace a žádné nedbalosti se nedopustili. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32
Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)
Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost. „Miloval jsem svou ženu vůbec?“ Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska. Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky. V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou. Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“ Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali. „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“ Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila. Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná. A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou. Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné. Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem. Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“ „A proč?“ „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“ „Jaký asi má být takový ideální otec?“ „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“ Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku. „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“ Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“ Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou. Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil. Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů. Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země… Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury. Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.
Čas načtení: 2019-08-04 08:50:59
Historie českého PEN klubu a jeho polistopadová éra
Letos si připomínáme 30 let od „probuzení“ českého centra Mezinárodního PEN klubu na podzim roku 1989, proto jsme o stručný přehled klíčových okamžiků jeho dosavadní existence požádali profesora Vladimíra Křivánka, mj. autora knihy Svědomí slova. Český PEN klub v proměnách doby. Mezinárodní spisovatelská organizace PEN klub vznikla po první světové válce, kdy řada evropských intelektuálů byla přesvědčena, že nebezpečným vlnám nesvobody, nacionalismu, šovinismu, xenofobie a intolerance, které rozpoutala v tragickém měřítku světová válka, je třeba vzdorovat nenásilnou a cílevědomou cestou sbližování lidí a národů, svobodným šířením humanistických myšlenek a vzájemným poznáváním. U zrodu této organizace stála autorka venkovských románů a podnikatelka ve stavebnictví Catherine Amy Dawson Scottová, která pojala myšlenku jakéhosi výběrového „diner clubu“, kde by se na pravidelných slavnostních večeřích setkávali spisovatelé, zprvu angličtí, poté z USA, Evropy, a nakonec z ostatních zemí. Chtěla postupně vybudovat celosvětovou síť takovýchto klubů, v nichž by domácí literáti hostili zahraniční členy, mluvili s nimi, poznávali jejich tvorbu a názory. Pátého října 1921 se v salonku londýnského podniku Florence Restaurant sešlo jednačtyřicet anglických spisovatelů a založili PEN klub. Hlavní podmínkou členství bylo profesní mistrovství v oboru slovesného umění – moc zacházet s perem: iniciálová značka názvu v angličtině značí jednak pero, tradiční nástroj spisovatelů, jednak označuje jednotlivé profese lidí vládnoucích perem – P (Playwrights [dramatici], Poets [básníci], Prosaists [prozaici]); E (Essayists [esejisté], Editors [vydavatelé, editoři, redaktoři]); N (Novelists [romanopisci, spisovatelé]). Československé centrum PEN klubu vzniklo z popudu Karla Čapka, který si po úspěšné návštěvě Londýna a britských ostrovů v roce 1924 uvědomil, že idea PEN klubu je jedinečnou příležitostí, jak navázat důležité kontakty s významnými spisovateli celého světa, nabídnout literární díla českých autorů k překladu a porozhlédnout se po světě po textech vhodných k překladu do češtiny. Ustavení československého centra PEN klubu se konalo 15. února 1925, kdy se 38 českých spisovatelů, redaktorů, vědců a překladatelů sešlo v kavárně Louvre k založení nové spisovatelské organizace. Slavnostně zahájil pražský PEN klub svou činnost 30. března 1925 společnou večeří v Obecním domě za účasti prezidenta Masaryka, jeho dcery Alice a ministrů Edvarda Beneše a Ivana Markoviče. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} V tomto nejslavnějším období své pohnuté historie byl československý PEN klub mnohonárodnostní a tolerantní – vedle demokraticky smýšlejících Němců se k němu hlásili Slováci, v Praze žijící Maďaři, Rusové, Židé. Vedle novinářů, básníků, dramatiků a prozaiků byli v PEN klubu zastoupeni i někteří významní vědci, nakladatelé, divadelníci, diplomaté a vysocí státní úředníci. V roce 1938 měl pražský PEN klub kolem 150 členů. Vrcholem meziválečných aktivit československého PEN klubu byl mezinárodní kongres PEN klubů v roce 1938 v Praze. Byl to i důležitý politický čin, neboť po březnovém anšlusu Rakouska, ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa a sudetských Němců bylo třeba přesvědčit světovou veřejnost o demokratických poměrech v zemi, a vyvrátit tak nacistickou propagandu o potlačování práv německých spoluobčanů. Přes velký úspěch pražského kongresu se však dějiny posunuly k dalšímu tragickému konfliktu. V prosinci 1938 zemřel na zápal plic nevybíravými útoky reakčního tisku tzv. druhé republiky tehdy napadaný Karel Čapek. Jeho pohřeb lze pokládat za symbolický konec prvního období existence českého PEN klubu. Po mnichovské krizi existovalo pražské centrum až do roku 1942, ale jeho činnost byla ochromena. V roce 1940 byl exilovými spisovateli založen Československý PEN klub v Anglii, jehož předsedou se stal František Langer, tajemníkem pak Viktor Fischl. Po osvobození byla činnost domácího PEN klubu zahájena symbolicky tryznou za všechny, kteří zemřeli v době války, byli popraveni, umučeni a nedožili se vytoužené svobody. V letech 1949–1957 byl klubový život v útlumu. Řada tehdejších spisovatelů, mnohdy členů PEN klubu, skončila v emigraci, ve vězení nebo v táborech nucených prací. V letech 1957–1969 pražské centrum PEN klubu znovu zintenzivnilo svou činnost, přijímalo významné hosty ze zahraničí, pořádalo zajímavé přednášky, členové PEN klubu začali znovu pravidelně jezdit do zahraničí na kongresy PEN klubů. V těchto letech pražský PEN klub přijímal nové, významné a velmi zajímavé členy: D. Tatarka, E. Goldstücker, J. Škvorecký, I. Klíma, V. Havel, K. Šiktanc a další. Vstupem okupačních vojsk v srpnu 1968 a následnou Husákovou „normalizací“ byly znovu přerušeny nadějeplné aktivity českého PEN klubu. Téměř po dvacet let bylo pražské centrum PEN klubu hibernováno (mělo status „spícího centra“) a teprve koncem osmdesátých let se otevřela pro jeho činnost příznivější doba. Tehdy vzniklo provolání, jež podepsali autoři z řad disidentů, literáti volně publikující i několik spisovatelů, kteří byli členy oficiálního Svazu českých spisovatelů. Na podzim roku 1989 proběhla v bytě Jiřího Muchy schůze prozatímního vedení PEN klubu (účastnili se jí V. Havel, I. Klíma, H. Bělohradská, J. Štroblová, M. Kadlečíková, D. Fischerová, J. Nesvadba, K. Šiktanc, L. Čivrný a další). V neděli po pátečním listopadovém zásahu proti studentům se konala v bytě Karla Šiktance další schůze, kde bylo vytvořeno ostré provolání PEN klubu proti represím na studentech a za svobodu projevu. Někteří pozvaní návštěvníci se však na schůzi vůbec nedostali; bezpečnost je v přízemí domu zadržela a odvezla k výslechu na dejvickou policejní stanici. Skutečná obnova PEN klubu se uskutečnila na řádně svolané valné hromadě v domě U Melounu na Starém Městě 4. ledna 1990. Tam bylo zvoleno nové vedení pražského centra s předsedou Jiřím Muchou. Následujícího roku převzal vedení Ivan Klíma, kterého po dvou letech nahradil Jiří Stránský. Čestným předsedou českého PEN klubu se stal Václav Havel. Dlouholetého úspěšného předsedu PEN klubu Jiřího Stránského vystřídal od roku 2006 básník, písničkář, prozaik a překladatel Jiří Dědeček. V začátcích znovuobnoveného PEN klubu bylo třeba obnovit vztahy se spisovateli různých zemí, zejména se západními sousedy, jež minulý režim na dlouhou dobu přerušil. V květnu 1990 se na dobříšském zámku konalo setkání českých a německých spisovatelů, tradiční čtení autorů Skupiny 47 – Wernera Richtera, Güntera Grasse a dalších německých autorů. Největší polistopadovou událostí mezinárodního významu, kterou uspořádal český PEN klub, byl pražský mezinárodní kongres PEN klubů. Uskutečnil se ve dnech 6.–12. listopadu 1994 pod záštitou prezidenta republiky Václava Havla. Byl kongresem diskusním s hlavním tématem „Literatura a tolerance“. V průběhu konání kongresu byla poprvé udělena Cena Karla Čapka za literaturu, která se od té doby uděluje pravidelně každý sudý rok. Poprvé tuto prestižní cenu, určenou nejvýznamnějším českým spisovatelům, výjimečně obdržely dvě velké osobnosti světové literatury – německý spisovatel Günter Grass a americký prozaik Philip Roth. Vedle tohoto ocenění je od roku 1996 udílena Cena PEN klubu za celoživotní dílo, kterou vystřídala obdobná cena s názvem Vlastní cestou; je udílena v každém lichém roce. Oceněním polistopadové práce českého PEN klubu bylo i zvolení českého zástupce Jiřího Gruši prezidentem mezinárodního PEN klubu na dvě funkční období (2003–2009). Významnou aktivitou nového vedení českého PEN klubu byla celková rekonstrukce Domu bratří Čapků v Budislavi u Litomyšle. Český PEN klub má dnes 200 členů; dvanáctičlenné prezidium v čele s předsedou pracuje v několika výborech. Nejvýznamnější z nich je výbor pro vězněné spisovatele. Ten vyhledává a zveřejňuje případy perzekvovaných a utiskovaných slovesných tvůrců a žádá jejich vlády o svobodu pro ně. Dnes je České centrum Mezinárodního PEN klubu aktivní součástí celé sítě celosvětového společenství s ústředím v Londýně (145 center ve 104 zemích; zastupují kolem 20 000 autorů). Rozvíjí Čapkovo dědictví, stará se o sbližování spisovatelů, národů, států a kultur. {/mprestriction} Autor je básník a literární historik.
Čas načtení: 2024-02-21 09:30:39
Bohatší než Lionel Messi. Kdo je Leonardo Campana a co stojí za jeho bohatstvím?
Ekvádorský Campana, který byl dříve hráč Wolvers, se k Miami připojil v lednu 2022. Mladičký fotbalista patři mezi nejbohatši hráče a to především díky jeho slavnému otci, který býval tenistou a jeho babičce, která je výzanmná podnikatelka.
Čas načtení: 2024-02-27 10:20:00
Šokující přiznání Šárky Grossové: Nádor ze stresu!
Vdova po expremiérovi Stanislavu Grossovi (†45) a maminka dcer Natálky (21) a Denisy (26) Šárka Grossová přiznala neveselou zprávu: Lékaři jí našli nádor! Podnikatelka přišla o obě prsa, dělohu i vaječníky.
Čas načtení: 2024-02-27 10:20:00
Šokující přiznání Šárky Grossové: Kvůli nádoru přišla o prsa, dělohu i vaječníky
Vdova po expremiérovi Stanislavu Grossovi (†45) a maminka dcer Natálky (21) a Denisy (26) Šárka Grossová přiznala neveselou zprávu: Lékaři jí našli nádor! Podnikatelka přišla o obě prsa, dělohu i vaječníky.