Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2019-07-13 23:12:35

Jan Grabowski: Lov na Židy (ukázka z knihy)

V polských popisech situace za druhé světové války se lze pravidelně setkat s názorem, že „se objevili Němci a odstranili Židy“. Autor této knihy, polsko-kanadský historik Jan Grabowski se na základě pečlivého studia archivních materiálů pokouší odpovědět na otázku, proč a jak němečtí okupanti věděli, kde Židy hledat, a odkrýt okolnosti, jež vedly k odhalení ukrývajících se nešťastníků. V letech 1942 a 1943 se po likvidaci ghett podařilo uniknout tisícům polských Židů, ale jen málokteří se dožili konce války. Výraz Judenjagd – lov na Židy – používali němečtí policisté a četníci pro pátrání po židovských uprchlících, kteří na okupovaném území hledali úkryt v nežidovském prostředí. Židé se porůznu skrývali, ale postupně byli zrazováni a vydáváni Němcům či vlastní polské „modré“ policii. Za války existovali v Polsku na jedné straně lidé, kteří lovili Židy nebo je vraždili z chamtivosti či rasové nenávisti. Na druhé straně byli také lidé, kteří Židy chránili a pomáhali jim. Tato skupina byla početnější, ale ti první byli ve svém konání mnohem úspěšnější a efektivnější. „Prakticky všichni Poláci vzdorovali, ať už pasivně či aktivně, německé okupaci,“ vzpomíná jeden z přeživších židovských uprchlíků. „Avšak většina polské populace napomáhala Němcům v jejich snaze o vyhlazení Židů. Neexistuje žádný morální závazek být hrdinou, ale podílet se na vraždě je kriminální čin.“ Jan Grabowski ve své knize Lov na Židy podrobně zkoumá osudy pronásledovaných na příkladu jednoho okresu v Malopolském vojvodství. Přináší tak důrazný příspěvek ke stále probíhající a vzrušené debatě o odpovědnosti Poláků a Němců za holokaust.   Ukázka z knihy: KAPITOLA PÁTÁJUDENJAGD – LOV NA ŽIDY„V roce 1942, v měsíci září jsme se začali skrývat před Němci, protože probíhaly velké deportace.“Asi bychom měli začít čísly: z 5500 až 6000 Židů, kteří žili v okresu Dąbrowa Tarnowska před začátkem „likvidačních akcí“, jich pouze 150 až 200 přežilo válku. Největší skupina (méně než 100 lidí) přežila v Sovětském svazu; někteří z nich se po roce 1945 vrátili do Polska a byli zaregistrováni tarnówskou či krakovskou kanceláří Ústředního výboru Židů v Polsku. Jiní se vrátili, nakrátko zůstali a pak utekli na Západ, aniž by po sobě zanechali stopu v místní dokumentaci či otisk v paměti místních obyvatel. Odhady týkající se počtu Židů přeživších v úkrytech na území okresu Dąbrowa Tarnowska se liší. Podle nejoptimističtějších scénářů, zdůrazňujících všeobecný výskyt fenoménu „pomocné ruky“ mezi Poláky, v okrese Dąbrowa Tarnowska přežilo válku více než 100 Židů. Opatrnější odhady uvádějí asi 50 až 60 přeživších, schovaných ve více než třiceti skrýších různě po celém regionu. Krátce po skončení války zdejší pobočka Ústředního výboru Židů v Polsku (CKŻP) vytvořila několik seznamů přeživších, kteří se objevili ve městě. Seznamy (viz tabulka 9 v přílohách této knihy) obsahují 110 jmen lidí, kteří přežili válku buď v koncentračních táborech, či v bunkrech a úkrytech, anebo v Sovětském svazu. Byť jsou seznamy užitečné, probouzejí také jisté pochybnosti: zahrnují osoby, které sice po válce přišly do Dąbrowé, ale původně pocházely z jiných oblastí; nelze specifikovat, kde se nacházely úkryty a bunkry Židů; a silně podhodnocují počet dąbrowských Židů, kteří přežili v Sovětském svazu a vrátili se do Polska až poté, co byly tyto seznamy vypracovány. Je tedy otázka, jestli lze snadno akceptovat či odmítnout některý ze scénářů či čísel výše uvedených (tolerance chyb a nedostatek existujících pramenů představují příliš velkou překážku), nicméně důkazy shromážděné pro účely této studie nám umožní postavit údaje na pevný základ a vycházet z předchozích zjištění.            Nejplodnějším autorem píšícím o Polácích, kteří zachránili Židy v oblasti Dąbrowé, byl nepochybně Jósef Kozaczka, amatérský historik a předseda dąbrowské odbočky asociace polských veteránů (ZBOWiD). Také není pochyb o tom, že za války Kozaczka pomáhal Židům. V září 1942 zaklepali na jeho dveře a poprosili o pomoc Hinda a Fejga Birnbaum-Windheilovy, dcery místního kováře. Kozaczka jim pomohl získat „árijské“ dokumenty, které oběma mladým ženám umožnily odjet do Německa, kde přežily válku vydávajíce se za polské „dobrovolné pracovnice“. Ačkoli můžeme oceňovat Kozaczkův pozoruhodný válečný skutek, pozdější texty tohoto amatérského historika, jež jsou plné faktických chyb a často založené jen na neověřených zvěstech, už tolik uznání nevzbuzují. Přesto si Kozaczkovy publikace zaslouží přezkoumání, neboť jejich závěry byly bez dostatečné verifikace akceptovány jinými historiky a tím se později staly součástí akademického mainstreamu. Kozaczkova posedlost tématem Poláků, kteří pomáhali Židům, splynula se zlomyslnou antisemitskou kampaní zahájenou v březnu 1968 Polskou sjednocenou dělnickou stranou. První z jeho článků pod titulkem To se nám dostalo oplátkou! Poláci pomáhající Židům se objevil v deníku Zielony Sztandar (Zelená vlajka). Kozaczka se v něm pustil do složité a sporné záležitosti a vrhl se do ní doslova po hlavě:S odporem a úžasem se dočítám o urážkách a pomlouvačných kampaních, které organizují různé zahraniční židovské kruhy. Obviňují v nich nás Poláky z toho, že jsme nacistům pomáhali vraždit Židy. Je obtížné si představit něco odpornějšího a nepravdivějšího o naší společnosti. Pochopitelně nehodlám o tomto nesmyslu diskutovat, ale chci jen zmínit určitá fakta a události, k nimž došlo v okresu Dąbrowa Tarnowska. My, bývalí vojáci odboje, se děsíme pomluv, které se o nás šíří v Izraeli a jinde. Taková je oplátka za veškerou pomoc, které se dostalo Židům? Za veškerou naši oběť? Kde jsou ti, jejichž životy jsme zachránili? Proč ti Židé, kteří nyní žijí v Izraeli, USA, Německu a jinde, zůstávají potichu? Další Kozaczkův článek (nazvaný Platili svými životy za pomoc Židům) se objevil v deníku Słowo Powszechne, který v roce 1968 stál v čele antisemitské kampaně. Nejpodrobnější text tohoto amatérského historika z Dąbrowé se později objevil v knize Poláci a Židé, 1939–1945. Zde Kozaczka uvádí seznam více než jednoho sta případů, kdy Poláci v okrese Dąbrowa zachránili Židy. „V našem okrese je sto vesnic,“ napsal Kozaczka, „a v každé z nich se skrýval Žid. […] Za pomoc Židům zaplatilo životem padesát šest Poláků, z nich dvacet sedm bylo zabito na místě a dvacet osm zavražděno později v táborech, jedna osoba zahynula na následky bití.“ Bohužel Kozaczkova čísla jsou nepodložená, neexistují žádné náznaky, že by byl proveden nějaký výzkum, žádné odkazy na důvěryhodné zdroje. Navíc je fenomén „pomoci“ definován velmi liberálním způsobem: volným do takové míry, že dlouhý seznam dobrých lidí, kteří během války pomohli Židům, také zahrnuje jednoho polského „modrého“ policistu, který mohl zastřelit prchajícího Žida, ale nakonec se nad tímto nebožákem slitoval a spoušť nestiskl. Tato situace připomíná výměnu názorů, o níž psal jeden přeživší z Tarnówa: „Žil tam fiakrista, nějaký Staszek, který se vychloubal tím, jak mi pomohl za války. Jednoho dne jsem na něho narazil a zeptal jsem se ho, kde k těm lžím přišel: Zatvářil se velice překvapeně: ,K jakým lžím? Copak si nepamatuješ, kolikrát jsem tě zahlédl ve městě, po deportacích, když už v Tarnówě nebyli žádní další Židi, a nikdy jsem tě neudal Němcům!‘ Tak to byla ta pomoc, kterou se tolik chlubil.“ A co je ještě horší, Kozaczkův seznam „nápomocných“ Židům zahrnuje i Michala Kozika, který, dle tohoto historika z Dąbrowé, mu tvrdil, že zachránil deset Židů. Ve skutečnosti poskytl úkryt třem Židům, které pak koncem roku 1944 zabil sekyrou, když jim došly peníze na placení za úkryt. Kozaczkova publikace nám neříká nic o způsobech pomoci: jednou se jedná o nezištnou pomoc, další je částečně založena na profitu a jiná je celá založena na chamtivosti. Nemáme žádnou představu, zda byli Poláci potrestání za napomáhání Židům, přestoupení jiných německých příkazů či za jejich zapojení do podzemních aktivit. V závěrečných poznámkách tento předseda dąbrowské odbočky Asociace polských veteránů uvádí asi 150 Židů, kteří se po válce vrátili do Dąbrowé. „Mohlo by se jich vrátit o mnoho více nebýt banditů z židovské policie, kteří vystopovali své soukmenovce.“ Toto tvrzení má ovšem malou oporu ve skutečnosti, protože židovští policisté z ordnungsdienstu nikdy ghetto neopustili, a jak už bylo zmíněno, byli zavražděni v prosinci 1942, tedy v době, kdy lov na Židy teprve začínal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}            Očekávali bychom, že registry a svazky nacistických válečných zločinů sestavované po desítky let polskou Hlavní komisí vyšetřování nacistických zločinů musí vnést světlo do osudu Židů skrývajících se na území námi zkoumaného regionu. Avšak zjištění komise nejsou bohužel zdaleka úplná, a co je ještě znepokojivější, jsou očividně předpojatá a nevěrohodná. Zaprvé, registry obsahují pouze tři hlášení o Židech popravených v období po likvidaci ghett.Zadruhé v případě válečných zločinů Poláků má komise sklon připisovat je na vrub Němců. Například v seznamu nacistických válečných zločinů v oblasti Tarnówa se můžeme dočíst: „Nacisté zavraždili tři lidi. Mrtví: Hereśniak; Owca Tadeusz; Polanicerová Estera.“ To ale není pravda. Estera Polanicerová byla předána do rukou policie místními rolníky a poprava byla vykonána polskými „modrými“ policisty z otfinówské stanice. S touto konkrétní vraždou neměli nacisté co do činění. Totéž platí pro Lejba Hersfelda a jeho rodinu zabitou v Luszowicích – také on figuruje na seznamu obětí nacistů. Podle svědků byli Hersfeldovi zabiti svými vlastními gójskými sousedy. V záznamech komise nenajdeme žádné jiné informace o exekucích dalších Židů skrývajících se v oblasti. Co je ještě horší, hlášení Hlavní komise neumožňují sledovat v archivu důkazy a pokládat další otázku: jak mohli Němci vědět, kde Židy hledat? Totožnost polských informátorů a kolaborantů přímo odpovědných za smrt Židů zůstává tedy mimo možnost dalšího zkoumání. Vzorec polopravd či jasných lží v případech citovaných „hlášeními“ je rozšířený. Například v Ostrowieci Swiętokrzyském v únoru 1943 několik Poláků (příslušníků AK), motivovaných chamtivostí, zavraždilo dvanáct Židů, kteří se pokoušeli připojit k partyzánské jednotce. V lokálním „registru“ Hlavní komise najdeme stručnou poznámku: „Nacisté za blíže neurčených okolností zabili dvanáct osob židovské národnosti. Žádné informace o jejich totožnosti.“ V tomto případě autoři „registru“ bezostyšně lžou (či naznačují ostatním odborníkům, aby „četli mezi řádky“), protože opatřili citaci nahoře odkazem na archivní dokumenty, které odhalují jména polských pachatelů a se všemi strašnými detaily líčí okolnosti masakru. Proto zprávy hlavní komise mohou být jen stěží považované za spolehlivý a informovaný zdroj o osudech Židů, kteří po deportacích z roku 1942 hledali úkryt v námi zkoumané oblasti. Naštěstí máme k dispozici jiné prameny, vzniklé za války nebo bezprostředně po ní, jež nám mohou pomoci porozumět dramatickým volbám, před kterými stáli „neárijští“ uprchlíci.(...) Jan Grabowski (*1962) je polský historik působící na Univerzitě Ottawa v Kanadě. Ve svém výzkumu se specializuje na polsko-židovské vztahy a holokaust v Němci okupovaném Polsku.Přeložil Jan Krist, nakladatelství Academia, Praha, 2019, brož., 428 stran.

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2024-04-04 18:48:05

Neuveriteľná nová metóda liečby agresívnej rakoviny: Vedci vrátili bunky do pôvodného stavu

Výskumníci zo St. Jude Children’s Research Hospital dokázali v rámci nového výskumu zvrátiť progres agresívnej formy rakoviny tým, že rakovinové bunky vrátili do normálnejšieho stavu.   V práci skúmali agresívnu rhabdoidovú rakovinu, ktorá sa objavuje na obličkách a postihuje primárne deti. Táto rakovina zároveň nemá takzvaný potlačovač tumoru. Tu vedci zistili, že vymazanie proteínu DCAF5 … The post Neuveriteľná nová metóda liečby agresívnej rakoviny: Vedci vrátili bunky do pôvodného stavu appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-04-11 09:07:38

Práce na dálku: Je to ještě trendy, nebo už jsme se vrátili do kanceláří? | Petr Macek (Caflou)

Práce na dálku zažila největší boom v době pandemie a lockdownů. Jak je na tom ale nyní? Vrátili jsme se do kanceláří, nebo firmy nadále podporují i remote model spolupráce? The post Práce na dálku: Je to ještě trendy, nebo už jsme se vrátili do kanceláří? | Petr Macek (Caflou) first appeared on rostecky.

Čas načtení: 2019-11-10 08:50:44

Pokračování: S pravdou ven

Čtení na pokračování, sedmý díl Předchozí pokračování zde „Tak to není, opravdu!“ uklidňovala ho Alča. „Vážně! Co je teď za rok?“ pobídla jsem ho. Marek si utřel bezděky nos. „Jak , co jako za rok? Přece 1989.“ Tak to jsem se ještě nenarodil, pomyslila jsem si pro sebe. „Vidíš, a my jsme z roku 2019,“ dodala Alča. „Cestovat časem přece nejde, to ví každý,“ nenechal se zmást. „V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si. A vytáhla jsem z kapsy mobil. Marek na něho koukal, ale nevěděl, co si o tom myslet. Prostě krabička, jakou nikdy neviděl, a která mi v tomto světě bohužel nemohla fungovat. „Tohle je mobil. S tím se v budoucnosti telefonuje.“ „A to jako jak? Vždyť nemá kabel. Myslíš jako utržené sluchátko Macha a Šebestové?“ „A umí i fotit. A má to v sobě hry.“ „Tak to teda vůbec nechápu. Jak bys do toho chtěl dostat kinofilm a ještě třeba karty, figurky, kostky. Ty mě taháš za nos.“ „Kinofilm?“ Zvláštní slovo, podivila jsem se, ale zajímavé, takové magické. Marek se plácl do čela. „No přece KINOFILM! Ta rulička, jak je na ní navinutý film, ten dáš do foťáku, a když ho celý vyfotíš, tak si ho necháš vyvolat a máš fotky. Já jsem dostal k narozeninám už foťák na barevný fotografie, heč!“ Neuvěřitelný! To bych si chtěla vyzkoušet. Vím, jak foťák, vypadá, ale nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděla, jak se s kinofilmem pracuje. Vrátili jsme se autobusem zpátky na původní zastávku a pomalu procházeli centrem, abychom pak mohli odbočit zpátky k sídlišti, kde bydlel Marek, a vrátili mu zimní bundu. V centru bylo stále rušno. Občas se kolem nás objevily veselé skupinky mladých lidí, které měly připíchnuté na bundách červeno-modro-bílé proužky v barvách vlajky. Říkalo se jim trikolory. Smály se a pobíhaly, jako by šly snad ze zábavného představení. Když byla jedna z nich poblíž, doběhl nás mladík, který nad hlavou mával velkým praporem. „To je obrovská vlajka!“ užasla Alča. A mně začalo docházet, že to není česká vlajka, ale československá. Tehdy byly obě země ještě spojené v jeden stát a vlajky vypadaly úplně stejně. Po pár minutách nás míjela jedna rozčílená starší paní, která jako by si povídala sama se sebou. A když si všimla, že ji pozorujeme, hned ta slova namířila přímo k nám. „Lidi teď všichni blázní. Akorát blázní! Jakápak sametová revoluce! Akorát bude válka. Přijdou milice, přijedou vojáci! Všechno zničí. A měli jsme se špatně? Copak nám něco chybělo?“ „Svoboda, milá paní,“ vyřkla rychle jedna z mladých žen ze skupinky. „To je to, co nám chybělo.“ A podávala paní trikoloru. „Ale jděte pryč se svobodou! K čemu mi je!“ „Abychom mohli říkat, co si opravdu myslíme, a přitom se nebáli,“ poznamenala jsem. „A mohli cestovat a mít klidně kamarády po celém světě.“ „To je chytré děvče,“ řekla znovu ta krásná mladá paní a objala mě. Trochu jsem se zastyděla. To se mi teda vůbec nestává, že by mě nějaké cizí paní na ulicích objímaly. Ale že o mně řekla, že jsem CHYTRÉ DĚVČE, to mě teda u srdce upřímně zahřálo. Další pokračování zde obrázky pixabay.com, wikipedie.cz

Čas načtení: 2008-10-15 00:00:00

Misionářův návrat

Nevím, jestli to víte, ale je to o penězích. Aneb co tím povídkář chtěl říct. Celý život jsem strávil v Jižní Americe. Už od mládí jsem se chtěl vydat do dalekých krajin, poznat neznámé, poznat jiné lidi – poznat svět. Pocházel jsem z bohaté rodiny, otec byl kupec, stejně tak i můj děd a Bůh ví, kdo ještě před ním. Měl jsem štěstí v neštěstí – narodil jsem se až jako čtvrtý, o nějakém dědictví jsem si mohl nechat jen zdát. Obchodníky se stali mí starší bratři. Díky tomu, že jsme zámožný rod, mohli si naši rodiče dovolit takový luxus a dopřát nám dobrého vzdělání. Nejdříve nás vyučovali soukromí učitelé, nebyli nejlepší, ale špatní také nebyli. Pak jsem i s bratry vstoupil na jezuitskou kolej. Vydržel jsem tam nejdéle – do konce. Marcus, můj nejstarší bratr, se brzy vrátil domů a začal pomáhat otci s obchodem. Pak pomalu odešli i ostatní bratři a na mne toho doma moc nezbylo, hlavně proto jsem zůstal. Pak jsem se rozhodl, bylo to těžké rozhodnutí, ale vím, že jsem jednal správně. Mohl jsem žít spokojený život, život plný blahobytu. Ale mne srdce táhlo jinam. Stal jsem se misionářem. Spolu s bratry v Kristu jsem byl vyslán do Jižní Ameriky, do Nového světa, do neznáma. Nevěděli jsme vůbec, co nás tam čeká. A ano, začátky byly velmi tvrdé. Měli jsme jen jednoho učitele řeči domorodců a nikdo z nás se ho neučil nijak skvěle. Dohodnout se s náčelníky vesnic nebylo nic snadného. Oni jinak mluvili, než mi jsme rozuměli. Když jsme my řekli ano, pochopili oni ne. Díky Pánu jsme ale dokázali prolomit tuto kletbu nad námi a po dlouhých letech jsme se mohli chlubit jedním kmenem obráceným na pravou víru. Šamani byli vyhnáni, pohanští bůžci zničeni, uctívání přírody potlačeno. Pár indiánů se začalo učit latinu, a pak se stali prvními křesťanskými kněžími. Strávil jsem tam mezi indiány dlouhá léta. Stalo se, že přišli těžké nemoci, někteří z bratrů zemřeli, jiní se vrátili zpět do Evropy. Já jsem zůstal dlouho, ale když jsem viděl, že zde už není pro mne co na práci, rozhodl jsem se putovat dál. Spolu se dvěma bratry a pár domorodci jsme se vydali dál do vnitra kontinentu, obracet na správnou víre další. Uplatnili jsme mnoho zkušeností a vše bylo rázem mnohem snazší. S indiány jsme si již rozuměli, chápali jsme je a dokázali s nimi jednat. A teď po pár letech se i já vracím, zpátky po svých krocích. Mám se vrátit do Evropy. Ale nebude to hned, musím navštívit staré známé. Teď už jsem pár mil od území, na kterém žije kmen, u kterého jsme žili nejdříve. Už uplynuly dlouhá léta od doby, kdy jsem tu byl naposledy. Pomalu postupuji pralesem po vyšlapaných stezkách. Za mnou jdou ostatní. V Americe jsem se naučil mnohému. Třeba ostražitosti. Nemůžete být neopatrní, když vám odevšad hrozí nebezpečí. Když se přede mnou rozevřeli křoviska, byl jsem připraven se bránit. Naštěstí to nebylo potřeba. „Pedrosi! Starý příteli.“ byl jsem rád, že vidím starého přítele. Právě Pedros byl jeden z mála, který mohl vyučovat v lásce ke Kristu i ostatní. Jako jeden z prvních si osvojil základní znalost latiny. „Padre, já rád vidět opět vás.“ pozdraví mne ve španělštině, která mu k srdci nikdy nepřirostla a proto raději přechází do svého rodného jazyka, „Rád vás opět po mnoha letech potkávám. Kolik vod už proteklo řekami. Kde jste ale byl celou tu dobu, kdy mi jsme se tu trápili. Nic z toho co se stalo nevíte. Už nejsem knězem vašeho Boha ani nejsem starším kmene. Lidé se tu nemění, vrátili se zpět ke své víře.“ Vše bylo zbytečné, vše! Když opustili víru zde, ti, se kterými trávili nejvíc času a nejvíce jsme jim toho pověděli a sdělili. Jakou šanci pak mají bez nás ti, které jsme nechali za sebou? „Pár měsíců po tom, co jste nás opustili,“ vypráví smutně Pedros, „přišel zlý duch. Mnoho z nás zemřelo, dětí, starců, žen, ale i mužů. Modlili jsme se celé dni, ale váš Bůh nás nezachránil. Pak jsme se dočkali úrody, která nevystačila ani pro ty málo z nás, kteří přežili tu hroznou nemoc. Já a pár dalších nepřestávalo věřit, že nás váš Bůh zachrání. Ale lidé z kmene už svou víru ztratili. Vyhledali zpět šamany a nás vyhnali.“

Čas načtení: 2024-03-21 09:00:00

Američtí a britští lékaři ve Washingtonu budou svědčit o "otřesných zvěrstvech" izraelské armády v Gaze

 Lékaři, kteří se vrátili z dobrovolnické práce v obléhaných nemocnicích v Gaze, chtějí americkým činitelům sdělit, že bez příměří nemá pomoc smysl"Byli jsme svědky otřesných zvěrstev v Gaze a zoufale si přejeme, aby se o tom lidé dozvěděli. Byl jsem svědkem nevybíravého zabíjení obrovského množství nevinných civilistů. Strávil jsem dva týdny v nepřetržitém provozu. Operoval jsem mnohem více žen než mužů. Ta představa, že se zaměřují na bojovníky Hamásu - viděl jsem nejstrašnější zranění u dětí. Strašlivé popáleniny, traumatické amputace u dětí."Delegace amerických a britských lékařů je ve Washingtonu, aby Bidenově administrativě sdělila, že izraelská armáda systematicky ničí zdravotnickou infrastrukturu v Gaze a cílem vyhnat  Palestince z jejich domovů.Očekává se, že lékaři, kteří se nedávno vrátili z dobrovolnické práce v obléhaných nemocnicích v Gaze, se tento týden setkají s představiteli Bílého domu a vysokými členy Kongresu, aby je varovali, že přísliby zvýšené pomoci bombardovaným Palestincům jsou do značné míry bezvýznamné bez okamžitého příměří, které by umožnilo bezpečnou distribuci potravin a obnovení zdravotnických služeb. Profesor Nick Maynard, bývalý ředitel onkologického oddělení Oxfordské univerzity, který na začátku roku pracoval v nemocnici al-Aksá v centru Gazy, obvinil Izraelské obranné síly (IDF) z "děsivých zvěrstev"."IDF systematicky útočí na zdravotnická zařízení, zdravotnický personál a  likvidují celý systém zdravotní péče," řekl.

Čas načtení: 2024-03-25 00:00:00

Od plastu k titanu, některé materiály na mobilech jsou noční můrou

Apple a po něm i Samsung vrátili (ano, skutečně vrátili) do světa mobilních telefonů titan. Jejich špičkové modely ho používají na rám těla, který dnes většinou bývá hliníkový. V minulosti se však smartphony vyráběly z kdejakých materiálů, podívejte se, které to byly.

Čas načtení: 2024-04-03 09:10:42

Jaro je v plném proudu a s ním se na silnice vrátili motorkáři a cyklisté. Řidiči tak musí brát ohled a myslet i za ně

Stačilo pár teplých dnů a na silnice se ve velkém začali vracet motorkáři a cyklisté. Řidiči si na ně během zimy odvykli, a tak je dobré si připomenout, na co v přítomnosti těchto velmi zranitelných účastníků provozu nezapomínat. I motorkáři jsou křehcí Podle ministerstva dopravy patří Česko ve srovnání s ostatními zeměmi mezi ty s nejhorší nehodovostí motorkářů. […]

Čas načtení: 2024-06-10 12:25:51

Obrovský úspech: Vedci vďaka génovej terapii vrátili deťom s vrodenou hluchotou sluch

Výskumníci z Mass Eye and Ear v spolupráci s vedcami z Číny, vykonali klinické testy novej génovej terapie, ktorá má cieľ vyliečiť dedičnú poruchu ... The post Obrovský úspech: Vedci vďaka génovej terapii vrátili deťom s vrodenou hluchotou sluch appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-07-31 06:00:01

Černochová chce cvičit Ukrajince v Česku, Fialově vládě to zlomí vaz

Ukrajina by mohla získat desetitisíce bojeschopných mužů. Řeč je o programu, do kterého se mohou zapojit hlavně ukrajinští uprchlíci před válkou v bojeschopném věku. V Polsku zřídili speciální ukrajinskou legii, kam dobrovolně vstupují uprchlíci. Ti dostávají polský výcvik, ale následně nastupují do ukrajinské armády. Když si svoje odslouží, mohou se vrátit zpět do Polska, kde často žijí jejich rodiny. Do legie se podle informací deníku Kyiv Independent přihlásilo několik tisíc lidí. Černochová má plán „Považuji za dobrý přístup ten polský, s legiemi,“ říká k plánu česká ministryně obrany Jana Černochová. „Určitě celá řada ukrajinských občanů chce pomáhat své zemi, ale úplně se jim nechce vracet na Ukrajinu, kde nevědí, co by je čekalo. Kdežto tady, i s některými známými, kde by byli součástí týmů, si myslím, že by to dávalo smysl,“ prohlásila v pořadu Interview ČT24. Ministerstvo obrany pak potvrdilo, že polskou smlouvu prozkoumá pro případné použití v Česku. Lotyši staví zátarasy na hranicích s Ruskem. Ukazují, že se budou Putinovi bránit Číst více Plán neprojde, říká expert O mnoho složitější je však politická rovina celého plánu, jak potvrzuje politolog Jan Charvát. Pro vládu Petra Fialy by totiž mohla znamenat doslova katastrofu. „Zatímco v Polsku mají po volbách, tak my máme před volbami,“ shrnuje jednou větou celý problém. „Kdyby to dokázali zorganizovat bleskurychle, tak by to mohli zkusit. Ale i vládě musí být jasné, že tohle by byl velký náboj pro opozici, která by se do toho okamžitě zahryzla,“ vysvětluje. Vojáci důležitější než tanky a rakety „Je to určitě logické a pochopitelné, souvisí to s tou debatou, že Ukrajina prostě nemá dostatek vojáků, že spousta lidí odešla, že v uprchlických vlnách bylo mnoho bojeschopných mužů. A spoustu z nich tu žilo i před válkou. Ne všichni se na tu Ukrajinu vrátili, ne všichni vstoupili do obranných složek a teď se to řeší napříč Evropou,“ doplňuje Charvát a říká, že by to mohlo být přesně doplnění lidí, které Ukrajina při obraně proti ruskému agresorovi potřebuje. „Možná by to bylo důležitější než to, že tam posíláme tanky a rakety,“ glosuje politolog. Putin se bojí spát ve svém luxusním sídle v Soči. Na noc utíká do pevnosti Valdaj Číst více Násilné vracení Ukrajinců nemá smysl Podle Charváta je také samozřejmé, že mnoho lidí, kteří z Ukrajiny odešli, tady zůstane. Zvláště pak ti, kteří přišli na Ukrajině o všechno a tady se byli schopni uchytit na pracovním trhu. Důležité ale teď je, aby se ti, kdo mohou, vrátili bojovat. „Můžeme to zkusit po zlém, násilím, ale je jasné, že lidé, které přivezete na Ukrajinu v dobytčácích, dobrou armádu prostě a jednoduše nevybudují, a Ukrajina nebojuje jako Rusko, takže živé vlny nezkušených branců jsou jí na nic,“ uzavírá Charvát. Plán na výcvik Ukrajinců v Česku tak možná narazí na nepřekonatelné politické překážky. KAM DÁL: Z nepřátel parťáci: J. D. Vance kdysi Trumpa nazval americkým Hitlerem. Dnes je to sňatek z rozumu, říká politolog.

Čas načtení: 2024-08-22 10:30:37

Honor se vysmál Samsungu za jeho skládačky. Fanoušci mu to tvrdě vrátili

Honor si na internetu tropí legraci ze své největší konkurence V porovnání Magic V3 a Samsungu Galaxy Z Fold 6 však něco nehraje Uživatelé se na Honor ihned sesypali – prý porovnává záměrně jiným měřítkem Čínský Honor se pomalu, ale jistě chystá na představení svého nejnovějšího skládacího telefonu Magic V3. Ten se blýskne hlavně ultratenkou konstrukcí – půjde o nejtenčí skládací smartphone horizontálního typu na světě. A Honor se toho nebojí využít v nové marketingové kampani, ve které brojí proti svému největšímu konkurentovi Samsungu. Přečtěte si celý článek Honor se vysmál Samsungu za jeho skládačky. Fanoušci mu to tvrdě vrátili

Čas načtení: 2024-09-20 09:43:05

Pomocou čipu v mozgu a AI vrátili lekári ochrnutému mužovi schopnosť hýbať rukami a cítiť dotyk

Výskumníci s pomocou mozgových implantátov, umelej inteligencie a novej stimulačnej technológie, dokázali ochrnutému človeku navrátiť pocit dotyku a hlavne pohyb.   Išlo o ... The post Pomocou čipu v mozgu a AI vrátili lekári ochrnutému mužovi schopnosť hýbať rukami a cítiť dotyk appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-10-26 09:00:37

Architekti smetli ohyzdná plastová okna i moderní omítku a kamennému domu vrátili jeho původní tvář

Původní rekonstrukce snažící se proměnit historický kamenný dům nebyla příliš povedeným krokem. Dům se ale nakonec dočkal přesně toho, co potřeboval. Článek Architekti smetli ohyzdná plastová okna i moderní omítku a kamennému domu vrátili jeho původní tvář se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-27 16:05:44

Jednoho z astronautů po návratu z ISS hospitalizovali

Jeden z astronautů, kteří se v pátek vrátili z Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), byl po návratu hospitalizován s nespecifikovaným zdravotním problémem. Později v sobotu americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) oznámil, že byl opět propuštěn. Jeho jméno nebylo zveřejněno, avšak ze zpráv světových médií vyplývá, že šlo o jednoho z Američanů. Z ISS se vrátili tři Američané a jeden Rus.

Čas načtení: 2024-12-11 20:59:00

Nymburk se po jasné výhře nad Slavií vrátil do čela NBL, Brno zdolalo Opavu

Basketbalisté Nymburka se po jasném vítězství nad pražskou Slavií vrátili do čela ligové tabulky. Dohrávku 1. kola NBL dnes obhájci titulu vyhráli ve své hale 91:68, tři dny po porážce od Ústí nad Labem se vrátili na úspěšnou vlnu a při shodné bilanci s Pískem (15-2) se posunuli díky lepšímu skóre zpět před Jihočechy na první místo.

Čas načtení: 2024-12-11 21:59:13

Nymburk se po jasné výhře nad Slavií vrátil do čela NBL

Basketbalisté Nymburka se po jasném vítězství nad pražskou Slavií vrátili do čela ligové tabulky. Dohrávku 1. kola NBL dnes obhájci titulu vyhráli ve své hale 91:68, tři dny po porážce od Ústí nad Labem se vrátili na úspěšnou vlnu a při shodné bilanci s Pískem (15-2) se posunuli díky lepšímu skóre zpět před Jihočechy na první místo.

Čas načtení: 2025-03-05 07:14:59

Hackeri sa vrátili k smrtiacej zbrani ClickFix. Stačí jedno kliknutie a hacker sa dostane do tvojho zariadenia

Bezpečnostní analytici z Fortinet odhalili mimoriadne nebezpečnú hackerskú platformu Havoc, ktorá ohrozuje užívateľov s operačným systémom Windows. Hackeri používajú mimoriadne silnú command and ... The post Hackeri sa vrátili k smrtiacej zbrani ClickFix. Stačí jedno kliknutie a hacker sa dostane do tvojho zariadenia appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.