Aktuální Zprávy

Trump slaví osmdesát. Jak dobře ho znáte?

Americký prezident Donald Trump 14. června oslaví osmdesáté narozeniny. Jak dobře ho znáte? Zkuste si náš středně těžký kvíz.

---=1=---

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo. Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující. Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost. „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném. Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš. Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit. S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál. Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já. Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala. Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou. Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed. Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz. Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě. Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali. Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří. Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit. Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy. O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit. Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu? Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat. Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila. Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor. Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání. Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor. Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje. Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“ Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano. Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a lifestylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-25 16:38:29

Požadavky Gretina hnutí jsou mimo realitu

Naštvete-li dokonce Emmanuela Macrona, je to znamení, že jste to přehnali. Problém je v naprosté nekompromisnosti požadavků Gretina hnutí. Nejsem žádným velkým fanouškem francouzského prezidenta. Ale proti Gretě Thunbergové má Macron jednu zkušenost, o které pouliční hnutí mladých školáků moc slyšet nechce: požadovat a realizovat jsou dvě různé věci. Požadovat může každý, dokonce rozhodně a s křikem. Realizovat, well… Řešení musejí být levná Ani mocný Elysejský palác nedokáže uskutečnit cokoliv, co se mu zachce. Vzpouru „žlutých vest“ odstartovalo loni na podzim zvýšení daní na fosilní paliva, které mělo být součástí dekarbonizačního úsilí. Nakonec byla francouzská administrativa donucena zaveslovat zpět. Jak řekli pěkně ohleduplně na Reuters: „Zelené daně s sebou nesou politické riziko.“ (Z toho titulku by si člověk myslel, že došlo k hádce v parlamentu, a ne, že zuřivé davy poničily Vítězný oblouk a zpustošily Champs Elysées.) Před pár dny vyšla na iDnesu zpráva mapující šíření elektrických vozidel v Evropě. Pro mě nejzajímavější údaj: prodeje elektrovozů jsou extrémně nízké v zemích, jejichž HDP nedosahuje 29 tisíc eur na hlavu ročně. Což je dosti vysoká laťka, pod kterou se nachází například i Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny. Úmyslně bych teď nechal být Gretu Gretou, nebudu se vyjadřovat k jejímu přikázání „chci, abyste propadli panice“, ba ani k tomu, zda zrovna panika je ten nejlepší duševní stav k tomu, cokoliv racionálního dělat. Myslím si, že okrouháme-li tyto rozptylující povrchní záležitosti, zůstane nám jádro problému, a to jádro zní takto: Je nemožné dosáhnout změny globálního chování lidí, pokud příslušná technologie je tak drahá, že si ji může dovolit jen to nejbohatší jedno procento obyvatel této planety. Pokud tedy už skutečně chcete uskutečnit dekarbonizaci světové ekonomiky, tak musí být levná, levná, levná. Tak levná, aby ji mohl realizovat i relativně chudý stát. Ale změny, které Fridays for Future požaduje, vycházejí naopak velmi draho. Balíček vládních opatření, které zelené hnutí v Německu strhalo jako „naprosto nedostatečný“ a „skandální“, má stát 54 miliard eur. Většina států a národů světa takové rezervy na „nedostatečně-skandální“ opatření nemá ani omylem. Aktivisté jsou z bohatších vrstev V životě člověka jsou různé formující okamžiky a jedním z nich je ten, kdy poprvé založíte svoji separátní domácnost, donesete si domů výplatní pásku a jen tak tiše a šokovaně na ni hledíte: kolik vám sebrali na různé daně a povinná pojištění, kolik vám vlastně zbylo, jak z toho zbytku utáhnout nájem a poplatky atd. Nejpozději v téhle chvíli začne i mladý člověk – idealista přehodnocovat zdánlivé maloměšťáctví svých rodičů a uvědomí si, že ekonomické aspekty života nejsou jen nějaká kverulace ze strany duševně pokřivených lakomců, ale velmi reálné a objektivní omezení, kterého se nedá zbavit tím, že na něj nemyslíme. Podívám-li se na věkové složení davu, který požaduje radikální změny energetiky a dopravy co nejdříve, mám za to, že většina z nich má tento okamžik ještě před sebou. A asi jde i o to, z jaké socioekonomické vrstvy se tento dav rekrutuje – z té bohatší, která si může leccos dovolit. Při mapování výsledků posledních zemských voleb v Bavorsku se ukázala zjevná korelace mezi průměrným bohatstvím příslušného okrsku a ziskem Zelených. Není to čerstvý jev, už v roce 2013 byl patrný. Zelená politika následuje vznik bohatství. U nás v ČR jsou zatím Zelení nevýznamní, ale jejich volební výsledky podle okrsků svědčí o tomtéž trendu: vezmu-li parlamentní volby roku 2017, získali na blahobytné Praze 1 celkem 3,66 procenta, na luxusní Praze 6 celkem 2,94 procenta, kdežto na nedalekém Jižním Městě už jen 1,93 procenta a v Karviné 0,98 procenta. A Orlová, město, kde se podle společnosti Deloitte žije vůbec nejhůře v ČR, jim dala 0,72 procenta hlasů. (Celostátní průměr Zelených byl 1,46 procenta.) A teď si to představte v poměrech celého světa, kde rozdíly mezi bohatými a chudými daleko, daleko překonávají rozdíly mezi regiony uvnitř ČR. Co znamená pro různé státy dekarbonizovat svoji ekonomiku? Indové se také chtějí mít dobře Norsko, s jeho ideálními přírodními podmínkami (pusté hory, ve kterých hodně prší – ideální terén na stavbu přehrad a vodních elektráren), pěti miliony obyvatel a jedním z nejvyšších světových HDP na hlavu si může elektromobilitu velmi snadno dovolit. (Asi bychom v té souvislosti raději ani neměli rozťapávat, že Norové zbohatli na těžbě a vývozu fosilních paliv, která ovšem spálil někdo jiný a v jiné zemi, takže se jim formálně nepočítají k tíži.) V Německu, stále ještě bohatém státě, už to bude problém. Předělat existující průmyslovou infrastrukturu pro osmdesát milionů lidí je docela oříšek. Když (zelený!) starosta města Tübingen Boris Palmer řekl na frankfurtském výstavišti aktivistům, že kvůli jejich nabíječkám nepřekope celé město, nebyli z toho zrovna nadšení, ale byl to hlas reality. Posílení stávajících rozvodů opravdu znamená rozsáhlé zemní práce, a to ani neřešíme otázku, odkud se v nich ten proud navíc bude brát. Ani Němci totiž moc nestojí například o větrníky poblíž vlastních domovů a nacházejí čím dál účinnější byrokratické postupy, jak jejich stavbě bránit. V hustě osídlené zemi to znamená, že pro další stavbu už zbývá jenom moře. Česká republika je na tom příjmově citelně hůře než SRN jako celek, o nejbohatších (a nejzelenějších) městech Německa ani nemluvě. Tady si bez dotací zatím elektromobil pořídí opravdu jen zámožnější nadšenec a kdybychom měli podle německého vzoru odstavit všechny uhelné a jaderné elektrárny, asi bychom si museli svítit loučí. Maximum, v co mohou zastánci elektromobility zatím doufat, je něco jako parciální trolejbusy – těch není potřeba kupovat desetitisíce a česká města stejně občas obměňovat vozový park MHD musejí. Před pár dny jsem byl v Rumunsku, a to je na tom ještě daleko viditelně hůře než naše země. Rozdíl životních úrovní i vůči sousednímu Maďarsku je do očí bijící. V domech, které bychom tady označili za ghetto, bydlí normální pracující rodiny. Nevím, kolik procent lidí si tam může vůbec dovolit nové auto se spalovacím motorem, zjevných ojetin ze Západu je hodně (a podle toho vypadá vzduch, který v Bukurešti dýcháte). Pro Rumuny by urychlená dekarbonizace znamenala naprostou ekonomickou stopku. A to jsou Rumuni stále ještě o dost bohatší než Indové, Indonésané, Nigerijci atd. Představte si, že byste v Indii předstoupili před voliče s tím, že je sice pěkné, že si jejich rostoucí střední třída navykla na maso na talíři, rodinné auto a klimatizaci, ale že to není globálně udržitelné a tudíž ti, kdo nemají na ekologické alternativy, se musejí vrátit zpátky k čočce s rýží, jezdit rikšou a chladit se ručním vějířem. Takový politik nejen, že by nebyl zvolen, ale způsobil by další ekologickou katastrofu, protože v posvátné řece Ganze by plavaly miliony volebních lístků s jeho jménem, poznamenané podezřelými hnědými skvrnami. Jeden a půl miliardy Indů se chce taky mít dobře, aspoň stejně dobře, jako Číňani, se kterými hrají velmocenské závody o budoucí vliv v Asii. Poslouchat vědce nestačí Na tomto místě už slyším, jak zastánci urychlené dekarbonizace řeknou: nechej ubohé hnědé lidi na pokoji, jejich CO2 otisk je daleko menší než u zvrhlého a rozmazleného bílého Evropana. Ten musí řešit svoje chování, a ne ti ostatní. To je klasická polopravda, která bývá horší než lež. Je skutečně pravda, že jeden průměrný Ind má podstatně menší uhlíkovou stopu než jeden průměrný Němec, ale do hry vstupují další skutečnosti, které to více než kompenzují. Za prvé je obyvatel rozvojového světa daleko, dokonce řádově více, než bohatých Evropanů (úmyslně říkám bohatých, protože třeba ty Rumuny bych tak neoznačil). Za druhé jich, na rozdíl od Evropanů, přibývá, protože v mnoha zemích třetího světa je porodnost stále ještě nad hranicí prosté reprodukce. Za třetí, některé ty země skutečně ekonomicky rostou a úměrně tomu se rozvíjí spotřební chování jejich obyvatel. Takže v absolutním množství produkce CO2 na hlavu jsou v první dvacítce i země jako Jižní Afrika, Indonésie nebo Írán. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Uvažovat nejen o aktuálním stavu, ale i o budoucnosti, je v takovém případě zhola nezbytné. Bude-li v Indii kolem roku 2060 žít 1,68 miliardy lidí a chce-li ta Indie do té doby dohnat aspoň Čínu (když už ne USA) v HDP na hlavu, bude jejich spotřeba energie mnohonásobně větší než dnes. Zakážete jim to? I kdyby ano, jak ten zákaz vynutíte – po jaderné velmoci, ve které žije pětina lidstva? Čímž se opět dostáváme k závěru: nestačí poslouchat vědce, jak říká Greta T. při svých vystoupeních. Vědci nemají žádné recepty, jak příslušné změny realizovat. Má-li nějaká dekarbonizace proběhnout, musí být levná, jinak nebude vůbec. Mentalita typu „musíme provést X co nejrychleji a za libovolnou cenu“ je naopak kontraproduktivní, protože libovolnou cenu nebude valná většina národů této země ochotna a schopna zaplatit. V tomto má Macron pravdu, když říká, že Fridays for Future mají potenciál dále rozeštvat Evropu. Střez se, střez Tlachapouda Výše jsem letmo zmínil, že bez dotací nemá v ČR skoro nikdo peníze na to, aby si pořídil elektromobil. To sousloví bez dotací je dost podstatné. Znáte tuhle básničku? „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už se těší na hostinu, vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“ „ŽVAHLAV“, LEWIS CARROLL Podobně jako pták Zloškrv, i producenti drahých a neekonomických řešení už se těší na hostinu v podobě štědrých dotací. To je problém číslo dva, který v celé té hádce o to, jestli je Greta svatá nebo nemocná, poněkud zaniká. Přitom jde o potenciálně ohromné peníze. Jak ohromné? V naší kotlince máme „solární barony“, jejichž podpora vyšla spotřebitele na stovky miliard; NKÚ odhaduje, že do roku 2030 bude činit celkový účet za podporu obnovitelných zdrojů bilion korun. Přitom technický vývoj ve fotovoltaice šel tak rychle, že se současnou cenou panelů lze stavět i v ČR solární elektrárny na tržním principu. A v celoevropském měřítku by nejspíš bylo nutno připsat k takovým částkám nulu až dvě… Přitom existují příklady, kdy nová technologie byla úspornější a zároveň levnější než ta stará. Není to žádný protimluv. Nové nemusí být dražší než staré. Kdyby bylo, těžko by se ekonomika mohla rozvíjet. Jedním příkladem je LED osvětlení. Je velmi nenáročné na spotřebu elektřiny, snáší bez problémů časté vypínání a zapínání, v zimě funguje dokonce lépe než v létě atd. A LED žárovka s životností kolem 20 tisíc hodin stojí pár dolarů. To už se vyplatí i v té Indii. Před několika týdny vyšel na New York Times článek, který připisuje boomu LED žárovek první historicky významný pokles spotřeby elektrické energie v USA. Až do roku 2010 rostla spotřeba elektřiny v USA v podstatě nonstop, od té chvíle už nikoliv. Zásluhu na tom má právě radikálně levnější osvětlení. Kdo chce dosáhnout dekarbonizace, musí hledat ekvivalent LED žárovek ve zbývajících odvětvích, a ne lít stamiliardy do slepých uliček, které za sebe umějí nejlépe lobbovat. Žádná jiná reálná cesta není. Bohužel musíme zároveň počítat s tím, že právě to lití stamiliard je pro představitele určitých průmyslových sektorů velice zajímavé. Tak tedy: střez se Tlachapouda, milý synu. Zvláště pak Tlachapouda s hedvábnou kravatou a zdánlivou vášní pro záchranu planety, když řeční na politickém fóru. Dost možná má jiné úmysly. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

---===---

Čas načtení: 2022-05-05 09:16:08

Procestujte s Národním muzeem svět za osmdesát dní

Národní muzeum otevřelo ve svém Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur novou výstavu s názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní. Své návštěvníky seznámí s životem i dílem francouzského spisovatele Julese Vernea. Dozví se mimo jiné, jak vypadal svět roku 1872 nebo čeho by si všímal na své cestě kolem světa Phileas Fogg, kdyby byl reálným cestovatelem. Výstava bude k vidění až do konce letošního roku. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní se vrací k dílu francouzského spisovatele Julese Vernea (1828–1905), který je dobře znám v českém kulturním prostředí již od 19. století. Od té doby vychází řada překladů jeho děl s ilustracemi význačných ilustrátorů, a tak jsou jeho romány dodnes inspirací pro výtvarníky, filmaře i spisovatele. Jules Verne je díky dílům, která jsou čtena dodnes, považován za autora děl science-fiction, ačkoli romány s touto tematikou tvořily jen část jeho rozsáhlého díla. Ve své době byl ve Francii díky svým společenským románům oslavován jako nejvýznamnější spisovatel. Nová výstava je koncipována do dvou částí, přičemž jedna je věnována jednotlivým zastávkám na Foggově cestě a druhá se věnuje životu a dílu Julese Vernea. Architektonický návrh pak vyzdvihuje jednotlivé zastávky, které románové postavy absolvovali na své cestě kolem světa. Jak Phileas Fogg projíždí jednotlivá místa, prochází návštěvník přes symbolické poledníky a kolem dopravních prostředků oddělujících zastávky na cestě. Každá z nich je věnována místu, které románový Phileas Fogg navštívil. Návštěvník se tak přirozeně prostřednictvím panelů ve výstavě seznamuje s historickými i současnými souvislostmi. Sbírkové předměty z Náprstkova muzea pak představují věci, se kterými se reálný cestovatel mohl v dané době setkat. Román Cesta kolem světa za osmdesát dní můžeme počítat k dílům, v nichž věda a technika hraje velkou úlohu. Je to však technika soudobá. Zejména železnici a jejím možnostem je zde věnován značný prostor. Železnice ovíjí celou zeměkouli, a tam kde její cestu zarazí oceán, přesednou hrdinové románu na loď. Závodí totiž s časem, neboť Phileas Fogg, jedna z hlavních postav románu, se vsadil, že během osmdesáti dní objede celý svět, což se mu nakonec podaří. Výstava Cesta kolem světa za osmdesát dní je k vidění v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur až do konce roku 2022.

Čas načtení: 2024-07-27 07:00:01

Nejhorší akce Berdychova zločineckého gangu. Zlatník Toman trpěl hodiny

Vilová čtvrť v Praze 4, všední den večer. Paní Tomanová vyhlíží luxusní auto svého manžela, zlatníka Václava Tomana. To se v ulici objevuje a po chvilce už zajíždí do garáže. Z té však její muž nevystupuje a začínají se dít podivné věci. Před manželčinýma očima se do garáže plíží lidé a auto znova odjíždí. Paní Tomanová se zděsí a okamžitě volá bezpečnostní agenturu, kterou měli manželé najatou. Ta zjišťuje, že zlatníkovo auto míří jižně od Prahy, a místo toho, aby zavolala policii, posílá za vozem jeden ze svých zásahových automobilů. Tyto informace zaznívají u soudu s gangem v roce 2006. Berdych nebyl šéf gangu vyděračů. Skutečný boss Prokop začal jako Jonákův účetní, šla po něm i FBI Číst více Nesmyslná brutalita Agentura auto zaměřuje poblíž Velké Chuchle. Odtud se příběh, který vede k jediné vraždě, odvíjí od tehdejšího policejního vyšetřování, protože se výpovědi členů gangu liší. Tomanovu výpověď už nikdo zaznamenat nemohl, zlatník totiž zemřel. „Členové gangu neměli žádný strop, co se týče násilí. Tělo mělo frakturu lebky, nadvakrát páteř, hrudní kost i žebra. Měl i roztržené plíce, dokonce se říkalo, že po něm jezdili autem,“ vyjmenovává novinář Jakub Kvasnička, který se praktikami gangu zabýval v podcastu Hlasy zločinu. Chtěli peníze za každou cenu Podle zjištění policie odvezli zlatníka do obce Hradišťko, kde měli rodiče jednoho z gangsterů chatu. Tam začalo výše popisované peklo. Důvod mučení? Chtěli kód od trezoru, který měl Toman v Karlíně, zlato i peníze v hotovosti. Toman to samozřejmě napoprvé odmítl, a tak začalo mučení plné nesmyslné brutality. Tou byl Berdychův gang, kde měl velké slovo i bývalý spolupracovník Ivana Jonáka Jaromír Prokop, proslulý. „Chtěli majetek a byli ochotni překročit jakoukoliv hranici lidskosti,“ říká ve výše zmíněném pořadu Václav Janata. Navštívili jsme to, co zbylo z Discolandu Sylvie. Hnízdo neřesti, které vydělávalo milion za noc Číst více Vraha soud nikdy neurčil Zabíjet ale zřejmě nechtěli a smrt zlatníka Tomana byla v podstatě nežádoucí výsledek jejich mučení. Jakkoliv soud věděl, že Toman zemřel rukou berdychovců, nikdo nedokázal určit, čí rukou vlastně zemřel, a tak jeho smrt zůstala nepotrestaná. David Berdych třeba řekl, že se pouze podílel na nakládání těla do auta. „Pak jsem u toho nebyl. Pak jsem byl postavený před hotovou věc, že Toman umřel,“ řekl Berdych u soudu v roce 2006. Opravdový šéf měl být Prokop Zločinecká skupina sice nesla Berdychovo jméno, je ale nutné podotknout, že poněkud neprávem. Podle mnoha zdrojů byl totiž jeho opravdovou hlavou alespoň v počátku výše zmíněný zaměstnanec Discolandu – jeho provozní ředitel Jaromír Prokop, jedna z nejzáhadnějších postav českého podsvětí. Prokop byl rodinný známý Ivana Jonáka od dětství. Když Jonák otevřel Discoland, mazaný Jaromír Prokop u něj začal pracovat jako účetní. Po uvěznění Ivana Jonáka založili s Berdychem onen nechvalně proslulý gang – potřebovali totiž novou obživu. Gang tvořilo osmdesát lidí včetně policistů Berdychův gang byl nejděsivější právě kvůli spojení zločinců s vysoko postavenými policisty, kteří dokonce vedli útvar určený pro boj s organizovaným zločinem. Nejhorším příkladem klasického zkorumpovaného policisty byl elitní detektiv Josef Opava. Ten odešel od soudu za napomáhání zločincům z dvanáctiletým trestem, jen o málo méně než hlavní postavy gangu. Celkem bylo v kauze obviněno na osmdesát lidí, šlo tak o jedno z největších zločinných spolčení v české historii.

Čas načtení: 2025-03-08 18:01:01

Peníze za každou cenu. Jak Berdychův gang umučil zlatníka Tomana

Čas načtení: 2025-07-26 20:21:41

Národní knihovna se chystá na digitalizaci Kosmovy kroniky

Národní knihovna pokračuje v digitalizaci svého fondu. Dokončených už má téměř osmdesát milionů stran. Podle odhadů instituce je to takřka třetina všech spisů. S ostatními organizacemi v rámci České digitální knihovny je nyní k dispozici sto osmdesát milionů stran. O tiskoviny, které jsou v dobrém stavu, se postará robotický skener. Zvládne až 300 stran za hodinu. To je dvakrát až třikrát tolik, než umožňuje manuální práce. Ta se naopak využije tam, kde je nakládání se svazky obtížnější. V naskenované verzi má knihovna například Dalimilovu kroniku, druhou nejstarší v českých zemích. Ta úplně nejstarší, Kosmova, zamíří k digitalizaci v září.

Čas načtení: 2025-07-27 08:37:48

Na severu Moravy vydatně prší, za den spadne až osmdesát milimetrů srážek

V oblasti Jeseníků, Rychlebských hor a Králického Sněžníku od nedělního rána vytrvale prší. Každou hodinu spadne přibližně deset milimetrů srážek. Celkově meteorologové očekávají až osmdesát milimetrů, uvedl Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ). Výstrahu před vydatným deštěm rozšířili meteorologové kromě severu Moravy a Slezska také na oblast Králíků na Orlickoústecku. Zároveň zvýšili očekávanou intenzitu dešťů v Jeseníkách z původních šedesáti na osmdesát milimetrů.

Čas načtení: 2025-07-27 14:00:00

Národní knihovna pokračuje v digitalizaci svého fondu. Dokončených už má téměř osmdesát milionů stran. (video)

Čas načtení: 2024-02-17 06:43:00

Co letos čeká řidiče na D4? Nová silnice bude i od Krašovic k Nové Hospodě

/VIDEO/ Dostavba dálnice D4 má před sebou poslední stavební sezonu. Hotovo je zhruba osmdesát procent veškerých prací a na konci letošního roku řidiči pofrčí z Písku na Prahu po nové dálnici. Co je ale čeká do té doby?

Čas načtení: 2023-12-06 17:00:00

Společná evropská obrana nemusí znamenat společnou armádu

Osmdesát procent občanů EU je pro obrannou spolupráci a lídři na to slyší

Čas načtení: 2017-03-29 18:12:00

Kuřecí horní stehna na jablkách

500-600 gramů kuřecích horních stehen, 2-3 kyselejší jablka, majoránka, sůl, med, máslo Recept Kuřecí horní stehna opláchneme a osušíme (pokud jsme je koupili mražená, tak samozřejmě před vařením je musíme rozmrazit). Posolíme z obou stran. Jablka rozřízneme na čtvrtiny a zbavíme jadřinců a pak ještě každou čtvrtku rozpůlíme (takže každé jablko je na osminky). Na dno pekáčku dáme plátek másla a na něj nachystaná jablíčka na která položíme kuřecí stehna. Přiklopíme a vložíme péci do trouby, kterou nastavíme na sto šedesát stupňů. Po přibližně padesáti minutách pečení pekáček odkryjeme, odebereme trochu šťávy, kterou smícháme s medem a kuřátko směsí potřeme (co zůstane, dolijeme zpět do pekáče). Dopečeme na sto osmdesát stupňů do zlatova, až budou mít stehna hezkou kůrčičku - bude to trvat přibližně patnáct minut. Upečená horní stehna podáváme s rýží či vařeným bramborem, přílohu polijeme šťávou a na každý talíř dáme i trochu jablíček.

Čas načtení: 2016-07-27 19:51:00

Papriky pečené v troubě

10 bílých paprik, 1/2 kilogramu mletého vepřového masa (lze použít i směs s hovězím), 1 sáček dlouhozrnné rýže, 2 stroužky česneku, 1 střední cibule, 1 vejce, majoránka, pepř, pálivá paprika, sůl, olej Recept jak se dělají papriky pečené v troubě plněné rýží s masem Uvaříme sáček rýže podle návodu (ve vroucí osolené vodě patnáct až dvacet minut podle druhu), propláchneme ji a vysypeme do mísy. Přidáme mleté maso, dva stroužky česneku, hrst majoránky, trochu pálivé papriky, čerstvě nadrcený pepř, sůl a rozklepneme jedno vajíčko. Všechny suroviny pečlivě promícháme. Z paprik odřízneme vršek, vypláchneme je a naplníme připravenou směsí rýže s masem. Vložíme je do vymazaného pekáče, jemně pokropíme olejem a přikryté vložíme do trouby rozpálené na sto osmdesát stupňů. Pečeme přibližně padesát minut, pak troubu otevřeme, pekáč odklopíme, přidáme trochu teploty a dopékáme ještě pět až patnáct minut, aby se paprika na povrchu jemně do béžova "chytila". A máme hotovo. :)

Čas načtení: 2016-03-29 17:00:00

Šunkofleky s uzeným

250 gramů těstovin (v tomto případě se používají tzv. fleky), 300-400 gramů uzeného vepřového ( pokud kupujeme s kostí, váha i s ní by měla být přibližně dvakrát až třikrát větší), česnek, sůl, pepř, vejce, mléko, strouhanka, olej Recept jak se dělají šunkofleky s uzeným masem Těstoviny uvaříme v osolené vodě s trochou oleje podle návodu. Slijeme a necháme okapat. Během doby, kdy se vařily uzené maso nakrájíme na kousky - pokud jsme kupovali uzené i s kostí, je rozumné ho trochu před obíráním povařit, aby nám šlo lépe od kosti (vývar lze pak použít např. na výrobu nějaké luštěninové polévky). Těstoviny smícháme s uzeným, přidáme vymačkaný česnek, sůl a pepř a dáme do vymazaného pekáčku vysypaného strouhankou. Šunkofleky s uzeným vložíme do trouby rozehřáté na sto osmdesát stupňů a zapékáme asi patnáct minut. Pak je zalijeme vajíčkem rozšlehaným v troše mléka a dopečeme - dokud nezačnou zlátnout. Šunkofleky podáváme s kyselou okurkou nebo naloženou řepou.

Čas načtení: 2015-01-19 13:07:00

Červená řepa s jablkem

Červená řepa s jablkem jako salát 700 gramů červené řepy (pokusíme se koupit pokud možno stejně veliké kousky), 1 velké sladké jablko, 1 cibule, citronová šťáva, sůl, pepř, cukr Recept na červenou řepu s jablkem Červené řepy velmi pečlivě omyjeme pod tekoucí vodou, zabalíme do alobalu a dáme upéci do trouby. Při teplotě sto osmdesát stupňů by to mělo trvat přibližně půl druhé hodiny. Necháme je vychladnout, sundáme alobal, oloupeme a nastrouháme na hrubém struhadle. Jablko oloupeme (je pravda, že pod slupkou je nejvíce živin, ale chuťově to v tomto případě není ono) a také nastrouháme. Cibuli oloupeme, nasekáme na co nejmenší kostičky a spaříme (buď přelijeme vroucí vodou na sítu a nebo prostě hodíme do vařící vody a pak je slijeme, co je komu pohodlnější - díky tomu nebude tolik štiplavá). Všechno dohromady promícháme, osolíme, opepříme, jemně pokapeme citronovou šťávou a pak podle potřeb solí, pepřem nebo citronem ještě chuťově doladíme.

Čas načtení: 2014-12-05 13:22:00

Kapustová sekaná s mletým masem

Kapustová sekaná nachystaná na pečení v troubě 1/2 kilogramu mletého masa (může být klasická směs nebo čisté vepřové, s drůbežím či hovězím mletým masem recept nebyl ozkoušen), 1/2 kilogramová kapusta nebo část kapusty, 4 stroužky česneku, 4 vejce, strouhanka, mléko, majoránka, pepř, sůl, olej Recept jak se dělá lahodná kapustová sekaná s mletým masem Z kapusty odstraníme košťál, rozebereme ji na listy a ty v osolené vodě uvaříme do měkka. Umeleme je nebo rozmixujeme. Pokud nemáme žádný mlýnek či mixér, kapustu nasekáme nožem na malé kousíčky. Vymačkanou rozmixovanou zeleninu dáme do misky, přidáme mleté maso, vajíčka, pět vrchovatých lžic strouhanky, prolisovaný nebo utřený česnek, opravdu hodně majoránky, pepř a sůl. Všechno promícháme. Podíváme se na konzistenci kapusty s mletým masem, jestli je příliš řídká, přidáme strouhanku, jestli se nám zdá moc hustá, přilijeme trochu mléka. Formu nebo pekáček vymažeme olejem, vysypeme strouhankou, naložíme připravenou směs a dáme péci do trouby na sto osmdesát stupňů. Kapustová sekaná by měla být hotova přibližně do hodiny - kontrolujeme, jestli se na ní nedělá kůrčička. Podáváme s vařeným bramborem a nebo na studeno na chlebu.

Čas načtení: 2018-12-14 00:00:00

Baťa a charitativní tenisky

Móda, která zároveň pomáhá, má vždy přidanou hodnotu. Do jednoho z charitativních projektů se před nedávnem zapojila i značka Baťa, která vyrobila osmdesát kusů originálních tenisek pro projekt Nadotek podporující prostřednictvím organizace DEBRA ČR lidi s nemocí motýlích křídel. Podílela se na něm ...

Čas načtení: 2009-08-16 13:00:00

Quelle: Nejrozšířenější obchod s módou / Topy z Quelle

Quelle má již za sebou osmdesát let velice úspěšné historie. Původně tato významná společnost vznikla v Německu. Její historie prodělala za desetiletí spoustu změn celého průmyslového odvětví. Zákazník si může vybrat mezi 700 000 produkty on-line. Společnost nabízí velice pestrý sortiment výrobků pr ...

Čas načtení: 2024-02-08 16:20:37

Svaté nebo zničené [Alan Light / Volvox Globator]

Dlouho předtím, než se roku 1984 objevila píseň „Hallelujah“ na albu „Various Positions“, Leonard Cohen tápal, trápil se a přepisoval bezmála osmdesát veršů této skladby. Když byla konečně vydána, nedostalo se jí téměř žádné pozornosti.

Čas načtení: 2022-04-28 08:00:00

Milujete túry? Které jsou ty nejlepší v Evropě? 2. díl

V předchozím článku jsme se věnovali nejoblíbenějším túrám pro pěší v Evropě. Nyní přinášíme pokračování předchozího článku. Neláká-li vás Mont Blanc, vydejte se na Korsiku. Zde se nachází známá stezka GR20. Ta měří sto osmdesát kilometrů a prochází celým ostrovem. Značné převýšení není zrovna pro ...

Čas načtení: 2024-02-17 15:52:00

U Jižní spojky se střetl vlak s bagrem. Dráha stála, na silnici byly kolony

Po kolizi vlaku s bagrem v Praze byl v sobotu ráno omezený provoz na Jižní spojce. V místě nehody se tvořily dlouhé kolony. Ve vlaku cestovalo osmdesát lidí, všichni vyvázli bez zranění.

Čas načtení: 2014-05-05 00:00:00

40 hodin z telegrafu

Osobní vypravěč. Silně subjektivní a nespolehlivý. #TeorieLiteratury Vstávám. Ve škole myšlenky daleko. Ani Krásnooká je neuhlídá. Pátá. Utíkám z práce. Dokupuji energetickou stravu a promrzám při čekání na autobus. Melancholie šedivého dne. Nikam se mi nechce. V Strakonicích na čas. Jde i Vašek. Pavlův kamarád se nepřidává. Vyrážíme ve čtyřech. Prší. Cesta se ztrácí za stěrači. Start ve Vimperku. Spousta vojáků a maskovaných civilistů. Nemají mne seznamu. Prý jestli poručík Kaleta. Start. Uprostřed brigády. Průvod se trhá. Za Vimperkem už skoro sami. Mlha. Neprší. Na Veselce se svítí. Známou cestou k Boubínu. Koštujeme erární energiťák. Chemickej sajrajt. Přelézáme ohradu obory. Poprvé. Ztrácíme se a jdeme azimutem. Máme špatný směr. Vašek vyndavá buzolu. Jdeme na jih. Během pár set metrů otočka o sto osmdesát stupňů. Nechápu. Jdeme na jih. Přelézáme ohradu obory. Podruhé. Prodíráme se hustníkem. Mokřiny, smrčky, potůčky. Přelézáme ohradu obory. Potřetí. Přelézáme plůtek do lesní školky. Přelézáme ven ze školky. Světla baterek v dálce. Přelézáme ohradu obory. Počtvrté. Jsme na červené. Řešíme s Jirkou teologii a českou reformaci. Chvíli tápeme pod Bobíkem. Objevuji nové svaly v koleni. Jde se ale překvapivě dobře. Mám krásně čisto v hlavě. Předbíháme pár zelenáčů. Teda, těch v zeleném. Vylézáme z lesů. Zima a mlha. Neprší. První čekpojnt. Židovský hřbitov Volary. Svítá. Ženu dopředu. Fůra kilometrů před námi. Začínáme potkávat lidi z druhé strany. Nejsme ještě za půlkou. Zvláštní jak to v člověku je. Staré vzpomínky, šrámy, síly, jizvy. Blanice, hrad Hus. Snídaně. Stoupání na odpočatých svalech. Objevuji nové části kotníků. Jde se ale překvapivě dobře. Prší. Křišťanovický rybník. Nepříjemná sedmnáctka na ukazateli. Šlapeme po asfaltu. Pavel začíná pokulhávat. Možná to nebyl dobrej vtip, tu štreku pěšky jít. 1 Neprší pořád stejně. Občas prší víc. Přecházíme přes Blanici a stoupáme. Pavel přemýšlí o konci. Vylézáme před Husincem. Přestalo pršet. Husinec a druhá kontrola. Prej jsme borci. Pavel dává oraz, pokračujeme ve třech. Po státovce na Vimperk. Poslední třetina. Ženu vepředu. Jde se pořád ještě dobře. Suchá lavička na autobusové zastávce a voják vynořivší se odnikud. Pořád po státovce. Zlom. Už se nejde dobře. Mlha. Auta se objevují pár metrů před námi. Řidiči mají radost. Chodidla na odpis. Nejenom moje. Uhybáme ze státovky na Buk. Z Vyšovatky chceme po polňačce do Pravětína. Věřím si a když cesta zmizí, pokračuji podle intuice. První les. Sníh. Pole a hustá mlha. Druhý les. Vylézáme před Veselkou. Nálada pod bodem mrazu. Klesáme. Nohy trpí. Vimperk. Už jen cílové stoupání. Narovnat se, nasadit úsměv a nekulhat. Dostáváme medaili. Zalézáme do auta a čekáme. Přichází Pavel. Nečekaně brzo. Oklepal se a málem nás dohnal. Směr Strakonice, cesta utíká. Loučíme se jako skupinka invalidů. Odkulhávám do Billy pro večeři. Koukám, že stíhám dřívější autobus. Rychle nastupuju a žjištuju, že jede na druhou stranu. Přebíhám! ke správnému autobusu. Vypadám patrně zoufale. Paní mi vedle sebe uvolňuje místo bez požádání. V blaženosti podřimuju. Snažím se rozhýbat nohy a dostat se do metra. Povedlo se. Asi přemístili kolej nebo stanici metra. Cesta je třikrát delší. Moje nohy bych vám nepřál mít. Natožpak mýt. I bambusové ponožky mohou smrdět. Nemůžu chodit. Buším to zahorka do počítače. Číst to po sobě nebudu, na chyby a překlepy vám kašlu. Dobrou noc. Cestou za tebou, Marien, CD Folk žije! 2013. ↩

Čas načtení: 2010-03-07 00:00:00

Pohled z Černé věže

Tak ty jsi tu poprvé? Musíš mi dovolit, abych tě tu trochu provedl. Tohle nádraží má sice také své kouzlo, které bys dozajista objevil, zvláště pokud bys tu stál déle s batohem na zádech a pozoroval lidi, kteří vždy vezmou za špatnou stranu dveří. Taková místní tradice, folklor, víš. Dělat si věci po svém, hlavně jinak než normálně. Raději tě vezmu někam, kde to na tebe dýchne historií. Nu, vidím, jak se na mne díváš, asi nestojíš o žádný výklad, takových sis jistě už vyposlechl spoustu. Já ti ukážu něco, co ani slov nepotřebuje, stačí se procházet a pozorně dívat. Je to odsud docela štreka, ale ty jsi zvyklý chodit, že? To jsem rád. Tady toho uvidíš spoustu zajímavého, začneš u žebráků hned přede dveřmi. V dnešním světě mi dávají určitou jistotu, ti tu budou, ať přijdeš večer nebo ráno, v létě nebo v zimě. Prostě vždycky. A až projdeš tímhle parkem a dostaneš se do škaredého světa šedivého betonu, nezapomeň se dívat, kolik lidí projde kolem tebe s prázdným výrazem na tváři. Ti tu žijí celý život, ale nikdy neuvidí tolik jako ty dnes. Cože? Co to stojí tamhle za zrůdu, která připomíná trochu most, je to zvláštně barevné a ještě jsi to nikde neviděl? Taky nevím. Ale to by sis zvykl, kdybys tu žil. Takových věcí, kterým neporozumíš, je tu spousta. Asi nejenom tady, to tak nějak všude. Ale teď zbystři, konečně se dostáváme do míst, kde je to zajímavé. Na semaforu už je zelená, teď pořád rovně, trochu do kopce. Za chvíli tam budeme. Kde? Počkej, uvidíš. Teď je tu rušno, ale nejhezčí je tahle ulička pozdě večer nebo hodně brzy ráno, kdy tu není ani živáčka. Už jen pár kroků a vylezeme na náměstí, na kterém si naši předci nechali záležet. A musí se nechat, že se jim povedlo. Projdeš kolem lékárny zachované ještě z dob baroka, zvedneš zrak a uvidíš pýchu města - Černou věž. Ano, ano, tam tě chci dovést. Co je to za kostel? Pěkný, že? Ten tu postavili jezuiti, které si pak můžeš prohlédnout mumifikované v katakombách. Nic pro slabší žaludky, ale mládež je dnes zvyklá na horší věci. Hned vedle věže stojí radnice, taky pěkná, jen co je pravda. Teď už vylezeme nahoru, osmdesát jedna metrů a nějaké drobné. Schody si můžeš schválně spočítat, je jich dost. Nějak mi hekáš a funíš, není to jen tak sem vylézt, co? Ale pojď, už jsme nahoře. Odsud uvidíš všechno. Pěkně jako na dlani. Pohled z Černé věže v Budějovicích se tomu nemůže rovnat. Na téhle straně máš pohled na Šumavu; kam se hrabe člověk na to, co stvořil Bůh. Odsud je krásná, ale to není nic proti tomu, když jsi přímo uprostřed ní. Tamta špičatá hora – to je Ostrý. Ale na něj je mnohem hezčí pohled z jiné strany, to mi věř. Tam pak člověku dojde, proč se mu říká prsa Matky boží, tady ne. Když si popojdeš na další stranu věže, uvidíš pěkně celé město i monumenty, kolem kterých jsme neprošli. Bílá věž. Hned u ní krásný kostel, Narození Panny Marie se, tuším, jmenuje. Ten mám úplně nejraději. O kousek vedle je další kostel, kostel svatého Vavřince. Ale tam už se teď neslouží. Ještě se porozhlédni… Nevím jak tobě, mně už tu začíná být chladno a nějak se nám zdvihá vítr. Možná se ještě zatáhne a začne sněžit. Lidé zalezou do tepla svých domovů. Ve městě na chvíli zavládne klid a ticho, nikoho neuvidíš nikam pospíchat. A to ti povím, jednou z mých největších radostí je, procházet se pak v šeru večera. Uprostřed pomalu se snášejících vloček. Tichými uličkami. A pozorovat to, co tak snadno jako v Klatovech jinde nespatříš.1 …ale jo, spatříte. Tenhle konec jsem trochu přehnal s vědomím toho, že je to povinná slohovka. Takže to neberte jako můj osobní názor, v Klatovech se nestuduje blaze. ↩