Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-13 05:07:00

Pět kamarádů, jeden nápad a pomoc za miliony. Rozběhej Třešť mění životy lidí

Charitativní projekt Rozběhej Třešť spojuje stovky běžců z celé republiky. Za pět let fungování vybral více než 1,7 milionu korun pro nemocné děti, seniory a rodiny v těžké životní situaci. Z původního nápadu několika kamarádů vznikla akce, která pomáhá tam, kde je to nejvíce potřeba.

Čas načtení: 2019-11-17 14:25:46

Svrhávat komunistický režim bylo dobrodružství aneb Co se mnou udělali Rychlé šípy

Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo. Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne. Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel lístky od zmíněného divadelního představení, které se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici. Byl jsem tam první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba. Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic. Nikdy nevstoupit do SSM První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy. Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky. Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu. A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy. Jak mne nezmlátili na Národní třídě Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus padne do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil). Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým). Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky. Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo. Svět bez policejního násilí Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-10 09:59:00

Tragédie v řece Hron: Marka s Janem strhl proud!

Parta kamarádů se i přes silný proud šla v sobotu 8. června vykoupat do řeky Hron u slovenské obce Šarovce. Netušili, jak nebezpečná voda může být. Bratři Marek (21) a Jano (22) zmizeli před očima kamarádů pod hladinou. Pátrací akce nebyla dosud úspěšná. 

Čas načtení: 2024-06-13 17:27:00

Smutný konec pátrání po bratrech Janovi (†22) a Markovi (†21): Řeka Hron vyplavila jejich těla!

Velkou tragédií skončil výlet party kamarádů u slovenské obce Šarovce. Skupina mladých lidí se vypravila v sobotu 8. června k řece Hron. Bratři Marek (†21) a Jano (†22) zmizeli po chvíli pod hladinou před očima kamarádů. Pátrací akce nebyla několik dní úspěšná, až do úterního odpoledne, kdy hasiči vytáhli z řeky v Želiezovcích těla obou bratrů. 

Čas načtení: 2024-10-10 17:00:01

Petr Novák: Smutný klaun a skvělý zpěvák. Jeho Náhrobní kámen nebo Hvězdičko blýskavá budou hity už napořád

K hudbě jej vedl dědeček, který ačkoliv byl povoláním strojní inženýr, miloval hudbu a rád si zahrál na piano. Petr Novák se po vzoru dědy učil hrát na klávesy a v dětství vůbec netušil, že se z něj stane slavný zpěvák a hudebník. Více ho zpočátku sice lákalo divadlo, ale nakonec zvítězila hudba. Kluci z Legerovy ulice „První pecka, kterou jsme tenkrát sepsali, měla senzační název: Ty jsi strašně pěkná holka. A celý text v podstatě rozvedl v několika neotřelých slokách neobyčejně objevné sdělení z názvu písně do podrobností,“ vysvětluje Petr Novák. V době, kdy ještě flirtoval s divadlem, koketoval zároveň s hudbou. Oslovil ho big beat a miloval Beatles. Proto první bigbeatové miminko Petra a jeho kamarádů neslo jméno Beatles, ale to už tady jednou bylo. A proto netrvalo dlouho a narodila se nová kapela George and Beatovens pod taktovkou kamarádů z Legerovy ulice. Kluci bohužel brzy narazili, protože prý uráželi Beethovena a vadil i anglický George. Museli se proto smířit se zkratkou G&B, která se ujala, i když fanoušci si mysleli svoje. A protože všichni hudebníci skupiny bydleli v Legerově ulici 76, stačilo jen vyjít nebo sejít schody, zazvonit a mohlo se tvořit. Autor hitu Náhrobní kámen Petr Novák doplatil na příšerný životní styl. Neskutečné, co do sebe denně cpal Číst více První nahrávka a úspěch jako hrom „Petr při skládání muziky neznásilňoval text jako mnozí jiní, ale dal se vést přirozenou melodií slov,“ tvrdí Ivo Plicka. Autoři písní byli dva – Ivo Plicka psal texty a Petr Novák komponoval hudbu. Dali si za cíl vytvořit studiovou nahrávku a v tom jim přálo štěstí. Objevil se pan Sláma, který pracoval jako zvukař v Československém rozhlase. Ten umožnil klukům na svém magnetofonu natočit šest písniček. Písničky donesli hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému, a protože jej dvě písně zaujaly, zařadil je do rozhlasové hitparády Houpačka. Šlo o skladby Povídej a Já budu chodit po špičkách. Následoval raketový úspěch a písně se držely v soutěži rok a půl. Pro kapelu to bohužel nebyl start hudební kariéry, ale jakýsi její pomníček, protože všichni museli rukovat na povinnou vojenskou službu. Jenom Petr Novák se vojně elegantně vyhnul díky modré knížce.  Manželská tragédie slavných: Zpěvák Petr Novák i jeho žena, herečka Eva Jakoubková, se těsně po padesátce otrávili Číst více Nový začátek Po rozpadu skupiny G&B toužil Petr Novák po herecké kariéře, z čehož pak sešlo. Později se k divadlu vyjádřil: „Národní divadlo, to je nádhernej a honosnej konec všeho hereckého snažení.“ Jako muzikant dostal novou šanci v pražském bigbeatovém uskupení Flamengo. V jejich repertoáru se usídlily dva úspěšné hity z Houpačky a kromě toho vznikla nová píseň Náhrobní kámen. Kvůli neshodám vykopli Petra Nováka z Flamenga spolu s Jiřím Čížkem. Vyhodili oba z auta po koncertě ve Staré Boleslavi a manažer na ně z auta řval: „Táhněte oba do prdele a ty český sračky si hrajte někde jinde!“ Do Prahy dorazili pěšky až před polednem.  Novákova největší sláva neměla dlouhého trvání, a to hlavně pro jeho odpor ke komunismu. Mohl sice hrát a zpívat, ale mocní mu házeli klacky pod nohy a všemožně mu znepříjemňovali život. Alkohol, cigarety, špatná životospráva a následky úrazu mu nedovolili dožít se požehnaného věku. Zemřel poměrně mlád poté, co v roce 1997 zazpíval na benefičním koncertě po povodních na Moravě. Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (P. Gratias: Cesty do rockového nebe, J. Vaněk: Petr Novák) KAM DÁL: Václav Neckář: Měl úspěch díky roztrženým kalhotám.

Čas načtení: 2025-07-31 13:18:00

Tragický osud party přátel: Všichni našli smrt v horách, Dahlmeierová je čtvrtá

Milovali hory a všichni v nich také zahynuli. Bývalá biatlonistka Laura Dahlmeierová, která tragicky zemřela pod vrcholem pákistánské hory Laila Peak, je už čtvrtým milovníkem velehor z party kamarádů, jejichž život skončil právě mezi do nebe se tyčícími velikány. Milovali hory a všichni v nich také zahynuli. Bývalá biatlonistka Laura Dahlmeierová, která tragicky zemřela pod vrcholem pákistánské hory Laila Peak, je už čtvrtým milovníkem velehor z party kamarádů, jejichž život skončil právě mezi do nebe se tyčícími velikány.

Čas načtení: 2026-01-11 10:02:39

Šest kamarádů si otevřelo vysněnou kavárnu. Sází v ní na sousedskou atmosféru a signature kávu

Ve Vršovicích se před Vánoci rozjela kavárna Sestava. Má vlastní pražírnu i chleba a taky prostředí, které vám zvedne náladu. Článek Šest kamarádů si otevřelo vysněnou kavárnu. Sází v ní na sousedskou atmosféru a signature kávu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-02-01 09:22:15

Francouzská parta kamarádů si z loterie odnáší miliardovou výhru

Parta přátel z Francie se zná a přátelí se už více než pět desítek let. Poprvé si však společně vsadili až loni. Byla to taková menší shoda náhod, jedno neuvážené rozhodnutí, které jim všem záhy kompletně změnilo život. Suma, kterou si z loterie odnesli, by totiž změnila život komukoli! The post Francouzská parta kamarádů si z loterie odnáší miliardovou výhru appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2008-08-11 06:00:00

Digsby - černý kůň mezi instant messengery

Dnešní trend u Instant Messengerů je veskrze stejný a to, snaha o podporu co největšího spektra komunikačních protokolů, ku spokojenosti zákazníka, resp. uživatele. Pokud se zeptáte svých kamarádů jaký používají program, dostanete ve většině případů tyto odpovědi: ICQ (v ČR nejoblíbenější), QIP, Mir ...

Čas načtení: 2011-03-09 00:00:00

Úžasný nápad na dárek/ Kabelka z konopí

Máte ráda věci, které jsou neobyčejné? Láká vás nákup zvláštních a přesto užitečných věcí? Máte spoustu kamarádů a už vás nebaví neustále vymýšlet nové a nové dárky? Pokud jste odpověděla alespoň jednou ano, pak pozorně čtěte. Kabelky z konopí jsou perfektním nápadem. Dámské kabelky z konopí jsou i ...

Čas načtení: 2023-11-14 14:19:00

Příběh nerozlučných kamarádů: Divadlo na Jezerce uvede premiéru Bylo nás pět (tenkrát)

Humoristický román Karla Poláčka Bylo nás pět přetavil herec a režisér Petr Vacek do podoby divadelní hry. Vackovu verzi Poláčkova příběhu pěti kamarádů na život a na smrt uvede Divadlo Na Jezerce premiérově 15. listopadu pod názvem Bylo nás pět...

Čas načtení: 2023-05-27 16:45:28

Život za život: nevratné ztráty, naděje pro druhé. Silný příběh nakladatelství Maraton

Podmanivá, vtahující stylistika, která mě volbou slov a skladbou vět hladí na duši. Je to ten příběh, jenž při čtení prožíváte, jako by se vám v hlavě odvíjel film, v němž jste nakročeni, možná jeho součástí – pro ty emoce, které nabízí. Vidíte kulisy, zmrzlé prsty a fialové rty, interiér nemocnice, vnímáte matčinu bolest… Příběh byl rovněž zfilmovaný. Neviděla jsem ho. A to je dobře … pro mě … nyní. Kdy mé oči procházejí řádky, zatímco oči řidiče se přivírají… jsou unavené, těžknou, a pak… . Podle anotace již víc než tušíte, o čem celý příběh bude. Přesto se nemůžete odtrhnout. Navzdory všemu zde v zásadě nejde o to, jak to nakonec dopadne, ale jak se celý děj uvnitř sebe sama odvíjí. Jako by v tom zlém, co proběhlo, se jako z hroudy ztvrdlé hlíny na povrch dralo to dobré, dávající dalším životům naději. A přitom vždy ten pozitivní přínos sebou nese neoddělitelné stopy předchozí bolesti a smrti. . Z anotace: „Po ranním výletu k moři má skupina mladých surfařů nehodu v dodávce, která se pro jednoho z nich stává smrtelnou. Jeho rodiče se musí vyrovnat nejen s faktem, že syn se nachází na přístrojích ve stavu mozkové smrti, ale jsou zároveň postaveni před těžkou volbu – zda svolit k transplantaci orgánů a pomoci tak zachránit životy jiných. Román význačné francouzské autorky je podán mimořádně originálním a čtivým stylem. Čtenář je v proudu vědomí všech zúčastněných, od kamarádů přes rodiče až po ošetřující personál a čekatele na transplantaci, bezprostředně vtažen do děje a prožívání aktérů.“ . Na první pohled kniha klame svou tloušťkou. Příběh končí na straně 219 a přitom jsem ho četla víc jak týden. Stále se k němu vracela, přemýšlela o tom, co se musí odehrávat v mysli rodičů, přátel a přítelkyně mladého Simona. Text je velmi hutný, skládající se z dlouhých vět, skloubených v sobě jak popisy, rozhovory, emoce. Stránky nekloužou snadno; ale ani by neměly. Protože Život za život není žádná oddechová knížka na víkendové odpoledne. Je to jedna z těch, které si ponecháte, s těžkostí srdce možná půjčíte dál a v budoucnu se k ní znovu vrátíte. Autorka postupuje s maximální pečlivostí. Poté, co vidíte, jak se rodině ze dne na den zbortí celý svět a souhlasí s transplantacemi, nastupují detailní popisy všech vyšetření, prováděných odběrů i operací, včetně všech vedlejších skutečností, jako je logistika, aby se orgány dostaly k potřebným včas a v pořádku. Za těmi, kdo provádějí úkony, je stejně tak víc než „jen“ tento případ. Mají své životy. Někde byli, něco konali a tahle nenadálá příhoda je vytrhává z jejich přítomnosti, posílá na mnoho hodin na operační sály. I když pracují pečlivě, ve chvílích máte pocit i jisté necitlivosti. Je to pohled laika na celou věc. Nikdy se nemohou vcítit do matčiny ztráty a ani nesmí; nemohli by tak dokončit to, kvůli čemu přijeli. Jsou knihy se silným příběhem, někdy je však celkový dojem okraden způsobem zpracování. To však není tento případ. Maylis de Kerangalová má tu schopnost čtenáře vtáhnout do děje a skrze slova vytvořit naprosto přesný obraz prostředí, děje, emocí jednotlivých aktérů. Vidíte svět očima všech. Litujete ztráty života tak mladého chlapce. Ale právě kvůli tomu jiní budou žít…  Avšak: „Claire si vybaluje věci, hygienické potřeby odnáší do sprchy, zapojuje do zásuvky nabíječku na telefon, ten pokládá na postel; přivlastňuje si prostor. Volá synům – zrovna běží po štěrku, vestibulem metra, slyší ozvěnu jejich kroků, už jsme na cestě, hned tam budem, zalykají se úzkostí. Chtějí ji ubezpečit, podpořit. Mýlí se však: Claire nemá strach z operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit (…) Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde?  (…) Nelíbí se jí představa neoprávněné výsady, loterie, cítí se jako jeden z hromady plyšáků ve skleněné vitríně, kterého se po vhození mince zmocňují chapadla mechanické ruky. Největší potíž spočítá v tom, že nikdy nebude moct poděkovat. (ukázka ze str. 199) O autorce: Maylis de Kerangalová, francouzská spisovatelka narozená roku 1967 v provensálském Toulonu, vydala deset románů a řadu kratších próz, kterým se dostalo kladného čtenářského i kritického přijetí. Kniha Naissance d’un pont (Zrození mostu, 2010) získala Prix Médicis a román Réparer les vivants (Život za život, 2014) kromě mnoha francouzských knižních ocenění i nominaci na mezinárodní Man Booker Prize v roce 2016 za anglický překlad (Mend the Living). Český čtenář zatím neměl příležitost seznámit se s dílem autorky v překladu, Život za život je tak jejím prvním románem vydaným v češtině. Kniha k dostání zde. Martina Boučková

Čas načtení: 2014-04-20 15:31:44

Fitness motivační věty, které jsou pravdivé

Určitě jste je už zahlédli někde na internetu, viděli na nějakém propagačním letáku fitness centra nebo jen zaslechli od kamarádů v posilovně. Motivační věty o fitness. Vybrali jsme pro vás ty, které rozhodně říkají pravdu a měli byste je tak znát.

Čas načtení: 2013-09-26 16:31:37

Večírek nemusí zničit vaší snahu hubnout, stačí se na něj připravit

Celý týden se snažíte žít zdravě, poctivě si připravujete zdravá chutná jídla, pravidelně se hýbete a máte ze své snahy super pocit. Když tu najednou se vám ozve někdo z kamarádů, že v pátek večer rozhodně nebudete sedět doma. Vy s tím souhlasíte a na jednu stranu se na večírek či posezení s přáteli těšíte. Na druhou ale přemýšlíte, jak si to užít a nezničit tím své hubnutí (a abyste v sobotu také nezoufali).

Čas načtení: 2024-02-16 12:33:36

Ptáte se někdy, co se stalo s Gábinou z Kamarádů? Takhle vypadá dnes!

Ptáte se někdy, co se stalo s Gábinou z Kamarádů? Lenka Pletková, která ve slavném československém seriálu hrála Gábinu, zaujala diváky svým přirozeným šarmem a talentem, a také svou krásou. I když to byla její jediná herecká role, opustila svět herectví a věnuje se něčemu mnohem smysluplnějšímu. Seriál Kamarádi, režírovaný Vlastou Janečkovou, se stal milníkem […]

Čas načtení: 2012-03-09 00:00:00

Testy pneumatik pomohou řidičům při rozhodování

Pokud shání nové obutí pro svůj vůz zkušený motorista, nedělá mu volba problémy. Už ví, jaké pneumatiky mu vyhovují, jaké ho zklamaly, v jaké cenové relaci pro své potřeby musí hledat a zná i názory kamarádů na konkurenční značku. Co si ale počne motorista, který je v této oblasti laikem? Pro takové ...

Čas načtení: 2024-02-16 06:00:00

S tebou mě baví svět po více než 40 letech: Dětské hvězdy byste stěží poznali!

Od natočení komedie století uběhlo přes neuvěřitelných 40 let, a ačkoliv hlášky a výkony ústřední trojice nerozlučných kamarádů nepřestávají bavit dodnes, jsou to zejména dětští hrdinové, kteří přispěli k atraktivitě samotného rodinného filmu. Kam je jejich osudy v životě zavály a jak vypadají dnes?

Čas načtení: 2024-02-09 06:00:00

Příběh čtenářky Moniky: Muž už dvacet let vyžaduje sex každý den!

Sváťovu náruživost objevila Monika vlastně až po svatbě. Předtím by to do něj nikdy neřekla, a jak tvrdí, ani žádný z jeho kamarádů by tomu v životě nevěřil. Taková sexuální náruživost je možná zajímavá v prvních měsících, ale po dvaceti letech? Monika ví své!

Čas načtení: 2014-05-28 00:00:00

Co dělat, když se nepovede maturita?

Studentská léta jsou krásná. V prvním ročníku se člověk cítí nadšeně, vše je nové, jiné prostředí, spousta nových lidí a kamarádů, učitelé, zcela jiný režim a systém oproti základní škole, mnohem větší nároky na studium apod. Ovšem když se vysloví slovo „maturita“, připadá to každému ještě hodně dal ...

Čas načtení: 2013-03-09 15:00:00

Dětský tábor OS Naše Děti – letní tábory 2013

Každý rok stráví statisíce dětí část svých prázdnin na letním táboře. Přemýšlíte o tom i vy? Je spousta děti, které si prázdniny bez tábora neumí představit – sranda od rána do večera, celá řada kamarádů, možná nějaká ta letní táborová láska, soutěže, bojovky, diskotéky … Těch důvodů, proč jet na dě ...

Čas načtení: 2014-09-28 00:00:00

Čtyři za stolem

Povídka! Kraków Street at Night, David Hegarty. Nevím, čím to je. Rád jsem si do svých povídek vypůjčoval historky, které mne potkaly na kolejích. Semafory svítily, průvodčí štípali jízdenky a světem vládl řád - když čekáte na nádraží, máte jistotu: jednou to přijede! Možná pozdě. Ale určitě právě po těch kolejích, které teď běží před vámi někam do nekonečné dálky. Jenže teď se to změnilo. Možná málo jezdím vlakem. Nebo je to jen spisovatelský posun. Posun do různých pochybných podniků, barů a hospod. Kdekdo teď ohrne nos a už už mne uvidí jdoucího ve stopách básníků utápějících své bolestně hluboké prožitky v opojení. Zde se ovšem drahý čtenář mýlí. Nejsem básník. Nejsem snad dokonce ani umělec. Jako pouhý spisovatel sedím v rohu, popíjím dávno zvětralé pivo a pozoruji. Nevytvářím! Jen zapisuji příběhy, někdy je opráším a narovnám, někdy vyčistím od rzi. Tentokrát jsem však neseděl sám. Představme si, že to bylo v jedné malé hospůdce starého města krakovského. Pár kroků od náměstí, za kostelem svaté Anny, patronkou horníků. Nepřikládejte tomu přespříliš významu. Představte si navlhlou vůni starého kamene, směs neznámých zvuků a cizích řečí, společnost veselou a v dobrém rozmaru. Zapadli jsme dovnitř toužící svlažit své krky tím prastarým patokem a nyní už uspokojeni seděli u poloprázdných sklenic. Nejvyschlejší hrdlo měl jako obvykle kolega Kočí, jak jsme mu s oblibou říkali. S věčně nastraženým uchem hudebníka seděl a naslouchal šišlavé kakofonii zvuků. Pak se usmál na mezi stoly pobíhající dívku a nechal si od ní přinést jedno další. "Dziękuję bardzo," prohodil s nepříliš povedeným přízvukem, když se mu pivo objevilo před nosem. Pak se otočil na nás, "ten hlas, ta holka, ta číšnice, hlas fakt pěknej. Sice šišlá, jako všichni ti Poláci, ale od ní to znělo fakt pěkně. Fakt." Napil se a takto posilněn neváhal začít s obhajobou svého tvrzení. "Fakt pěknej. Trochu dětský, ale to vůbec nevadí, vůbec. Takový jemný a správně dívčí. Jemný, jo, hladký. - Jen to pohladilo, když promluvila…" Kdybychom smíchem neprozradili své velké pobavení, patrně by ve svém oceňování jejího hlasu hned tak neskončil. Takto se zatvářil uraženě a v hlubokém mlčení upíjel ze svého tupláku. "Běž si za ní, ty náš Romeo," snažil se ho rozpálit Pavel. Seděl hned vedle něj a cosi si čmáral na kus ubrousku. "Vole, sám seš Romeo," nedal se kolega Kočí a vytrhl mu papír zpod ruky, "vole, vždyť ji sám maluješ!" dodal překvapeně, když se na nákresek podíval. "Do toho ti nic není," urazil se Pavel a rychle mu obrázek zase sebral. Chvilku mlčel a pak i on spustil svojí obhajobu, "To ti nedá. Normálně bych řekl, že za to ani nestojí. Hubená, pobledlá, tmavé vlasy na můj vkus zbytečně krátké… A ta ofina zastřižená nad čelem. No hrůza. - Ale dohromady na tom něco je. Taková ta krása z padesát let starých fotografií. Úplná babička za mlada, jako bych ji viděl." Teď se zas společnost bavila na jeho účet. Zahleděn do dáli náš smích asi ani nevnímal. "Jen by mne zajímalo, jak se jmenuje. S tak tvarovaným obličejem. To je skoro na nějaké francouzské jméno. Catharina. Možná. Nebo Isabella." "Jdi do háje s žabožroutskýma jménama," zavrčel kolega Kočí. "Dovedeš si představit, jak by to znělo? Jak by to znělo, když by to tím svým medovým šišlavým hlasem vyslovila? Ta se musí jmenovat jinak. Polsky. Třeba Agnieszka. To by pasovalo. Na samohlásku to musí začínat. Aby to bylo… aby to bylo takové… takové pozitivní." Napjatě jsme ztichli, protože nám na stůl putovala další várka občerstvujícího moku a my bedlivě pozorovali ruku, která ho podávala. Po chvilce přerušil mlčení Lukáš, který byl dosud ticho a smál se vzrušené debatě obou kamarádů. "Vy úplně přehlížíte to nejdůležitější. Ty oči, ten záblesk, který z nich vždycky vylítne. Já vám říkám, že ten když holka má, tak je úplně jedno jak vypadá a jak mluví. Vždycky je s ním krásná a -" "Vždycky?" přerušil ho s úšklebkem kolega Kočí. "Vždycky!" nedal se rozhodit Lukáš. "Ten plamének, ten věčný svit, - to je ta pravá krása. Na ten se díváš a vždycky je něčím novým. Odrazem slunce i hvězd zároveň. - Mlhotavým světlem měsíce. - Všechna krása je vtělena do toho odrazu!" "A hele, pan básník!" neodpustil si poznámku Pavel. "Táhni se svojí Agnieszkou. To musí být jméno, které stejně jako její oči obsahuje ten svit věčnosti. - Kdyby se bývala narodila do antického Říma, mohla by být volána Selenou či Lunou. Kdo ví, jaké jméno naše uvadlá společnost přiřkla. Snad Zorza, - to by bylo krásné." Tvářil se, jako by mu právě ona záře, o které tak básnil, zahalila smysly. Zvedl jsem se, abych je na chvíli nechal opuštěné v jejich hloubání o tom správném jménu, které by mohlo plně vyjádřit krásu oné bytosti, která už spíše než za výčepem existovala jen v jejich představách. "Marie." prohodil jsem, když jsem se ze své procházky vrátil. "Zeptal jsem se." Kdyby pohledy zabíjely, nebyl bych tu více. "Co tak koukáte, - vždyť to jste chtěli vědět, ne?" couval jsem pomalu ke dveřím, před jejich záplavou výčitek a obvinění, - povídali cosi o zrušení kouzla a zničení tajemství, o tom, že veškerá krása nepoznaného pominula a že jsem hajzl a že jsem se vůbec ptát neměl, že oni byli s těmi svými jmény docela šťastní. "Marie, takový tuctový jméno," zaslechl jsem ještě, když jsem za sebou rychle zabouchl dveře.