Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2019-08-21 07:35:56

Afghánistán bude dříve nebo později obsazen islamistickým Tálibánem

Počátkem srpna vyšel v Respektu článek Kudy z Afghánistánu, ve kterém Fareed Zakaria navzdory své reputaci píše opakuje nepravdivá tvrzení, třeba že "existují náznaky, že se mění také pákistánský pohled na Afghánistán. Pákistánská vláda údajně pomohla zahájit zmíněné rozhovory mezi Spojenými státy a Tálibánem." Ve skutečnosti neoficiální oťukávání Tálibánu a USA probíhá již řadu let. Pákistán se z toho jenom pokouší vytěžit, co se dá, zvláště, když k tomu vyzval Trump. Pro Pákistán by byl nejpřijatelnější Afghánistán s režimem podobným pákistánskému, čili tálibánský bez tvrdých islamistických excesů popuzující veřejné mínění. Pákistán v tom podporuje i Čína, ale jenom do té míry, že potřebuje přes Afghánistán ve směru do Evropy prorvat svou hedvábnou dopravní dálnici. "Mizející" afghánští vojáci Politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem lze uskutečnit jenom tak, že se jedna strana (současná západem dotovaná vláda) vzdá budoucnosti. Přijme kompromis, o kterém ví, že bude fungovat omezeně a psychologickou výhodu budou mít povstalečtí islamisté. Ostatně Tálibán už delší dobu získává moc opotřebovací válkou a mocenským "kapilárním vzlínáním". Vojenský a policejní rozpočet afghánských sil platí USA, spolu s dalšími dárcovskými státy se podílí i na financování afghánské státní administrativy. Síla bezpečnostních sborů (armády a policie) čili ANDSF se snížila (ke květnu 2019) o 41 777 zaměstnanců oproti přibližně stejnému období v roce 2018, a dokonce o 50 277 ve srovnání se stejným obdobím v roce 2017. Letos je náhle o 9 554 méně vojáků a o 24 788 méně policistů, než kolik bylo evidováno začátkem roku. Ne, že ozbrojené složky měly tak strašlivé ztráty: ozbrojené síly Afghánistánu přišly o 34 342 osob kvůli chybám v evidenci mužstva, kromě toho vládní úředníci se snaží bagatelizovat vykazování takzvaných mrtvých duší. K tomu je třeba dodat, že Američané sami upozorňují, že nejsou schopni ověřit přesnost údajů o síle ANDSF. I v afghánském tisku se píše o denních ztrátách "mladých lidí" kolem 200 denně, jak uvedl 5. srpna 2019 Mohammad Karim Khalili, předseda Vysoké rady míru (Chairman of the High Peace Council), pro deník Afghan Times. Bez USA se afghánská armáda a policie zhroutí Zakaria se bojí, aby odchod Američané neodbyli. Píše: "Záleží na tom, jakým způsobem Trump odchod uskuteční. Správně by se měl zaměřit na politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Takový postup by mohl zachovat úspěchy reálně dosažené od vypuknutí konfliktu. Pokud však odchod Američané odbudou, může to znovu rozpoutat afghánskou občanskou válku, dodat odvahu teroristickým skupinám a uvrhnout zemi do další dekády všeobecného rozvratu – což může nakonec donutit Spojené státy k nějaké formě návratu." Ale co mohou Američané odbýt? Bez intenzivních leteckých útoků amerického letectva, bez technické a štábní podpory a bez pomoci amerických komand by afghánské ozbrojené síly nebyly schopné dlouhodobě odolat náporu partyzánů. Tato fakta si lze přečíst ve zprávách oficiální americké organizace (agentury) Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction – SIGAR. Poslední vydala 30. července. V jiných textech publikovaných v rámci SIGAR je uvedeno, že podle vyšších amerických vojenských funkcionářů bude ANDSF (afghánské bezpečnostní síly) v dohledné budoucnosti vyžadovat podporu USA, i když se americké bojové síly stáhnou. USA pravděpodobně budou i nadále nasazovat poradce pro podporu armády a policie a radit afghánským velitelům a úředníkům. Kromě toho bude ANDSF nadále vyžadovat finanční podporu a další vojenské vybavení z USA. Bez této podpory ANDSF hrozí zhroucení. Budoucnost předznamenává i sdělení ze 17. srpna o tom, že kulturní komise pro pořádání 100. výročí Dne nezávislosti Afghánistánu uvedla v sobotu, že kvůli bezpečnostním výzvám v celé zemi se bude oslava o dva dny později konat pouze v Kábulu. "Plánovali jsme oslavit 100. výročí Den nezávislosti v sedmi zónách země a chtěli jsme vytvořit zábavné tábory pro děti a otevřít výstavy. Oslavy měly trvat tři dny," povzdechl si Feraidoon Ilham, člen výboru. Fascinace Vietnamem Fareed Zakaria stejně jako řada jiných vztahuje afghánský ústup k Vietnamu. Podobně titulek v Právu (6. srpna) zněl Bude Afghánistán druhý Vietnam? Spíše by měli autoři ptát, zda bude Afghánistán druhým Afghánistánem, protože odjezd a odlet sovětských jednotek z divokého Afghánistánu provázely podobné diplomatické tanečky a dohody o dohodách atp. (tehdy za mírné asistence OSN). Tálibán má výhodu institucionální paměti. Řada starých mužů s ním spojených (samozřejmě i v nejvyšších pozicích Tálibánu) si pamatuje, co se na skryté politické, oficiálně diplomatické i prakticky vojenské scéně dělo při vyštvávání sovětské branné moci z Afghánistánu od druhé poloviny 80. let. Do značné míry je to dnešní situaci podobné. Sovětům také šlo o zachování tváře, tehdy i dnes se básní o přechodové či prozatímní vládě jakési národní jednoty atp. Tálibán se stává součástí oficiální moci Tálibán již "přiměřeně" infiltroval afghánskou společnost: v rámci korupce, kmenového a mafiánského domlouvání musí každý předvídavý politik počítat s čímkoliv. Během 18 let po svržení Tálibánu se zvýšila značně míra vzdělání Afghánců, nemalá část mladších Afghánců nemá radost z toho, že bigotní Tálibán opět vstoupí do afghánské politiky. Ale vyšší vzdělání také zvyšuje schopnost mnohaúrovňové vyčůranosti v rámci spolupráce každého s každým, tedy i s Tálibánem. Ani o demokratizaci Afghánistánu není třea mít velké iluze. Zhruba 3200 delegátů mírového poradního sboru (džirgy) jednajících o míru možnostech a jednání mezi prozápadní vládou s Tálibánem uvedlo v bodě 7 dokumentu o tom, jak by měl mír vypadat: "Základní práva všech Afghánců, včetně práv žen a jejich práv na vzdělání, by měla být v mírovém procesu zachována." Ovšem 2. května v jednom článku zaznělo varování, že někteří členové výborů poradního sboru „trvají na omezení práv žen“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  K tomu dodejme, že již dnes mocenským "kapilárním vzlínáním" se stává Tálibán součástí oficiální moci i v oblastech, které nemá plně pod kontrolou. Na stále větším území uplatňuje čím dál silněji vliv na poskytování veřejných služeb afghánskou vládou. S Tálibánem musí spolupracovat sponzoři, neziskové organizace a nic jiného nezbývá ani afghánským vládním službám, pokud v některých oblastech chtějí zachovat zdravotnické služby a školský systém. Tálibán například hrozil útokem na afghánskou vládní elektrickou infrastrukturu, pokud nezajistí stát elektrickou energii i vesnicím pod jeho kontrolou. Ve více okresech Tálibán údajně přebral různé vládní služby a zdanění poskytovatelů služeb. Také o tom si může Zakaria přečíst v poslední zprávě SIGAR. Trump by měl být spokojen Zakaria radí: "Dalším krokem by mělo být rozšíření rozhovorů tak, aby zahrnuly i afghánskou vládu. Konečným výsledkem by byla vláda národní jednoty, jejíž součástí by byla dnešní afghánská vláda i Tálibán. Zdá se to být nepředstavitelné, časem a postupnými kroky toho ale dosáhnout lze." Jenže Tálibán začne jednat s afghánskou vládou teprve v okamžiku, když dohoda s USA bude jistá. A Trumpovi jistě slíbí všechno možné, neboť platí, že slibem nezarmoutíš. Tálibán předpokládá, že bude dále probíhat rozklad vládní struktury kvůli vzrůstající nejistotě jako po odchodu sovětské armády. Vláda se bude držet v omezené míře při životě, dokud budou přicházet sponzorské miliardy. Lze očekávat, že Tálibán nadělí před volbami Trumpovi na první pohled líbivou dohodu o ukončení války v Afghánistánu. Dokonce ji zpočátku bude více méně dodržovat, protože mu zajistí počáteční pomalé oficiální prorůstání do politických a vládních struktur. Mezitím přitvrdí při kapilárním vzlínání tálibánského vlivu, když budou Tálibánci různé činovníky poučovat, proč je zdraví škodlivé být oddaný současné vládní struktuře. Prioritní bude pro Tálibán (jako v době odchodu sovětských vojsk) nenápadně získat ve vybraných oblastech na svou stranu vojenské jednotky a místní policejní útvary. Současná vláda je odsouzena k zániku V knize Bombardovat nemocnice je normální v roce 2017 jsem uvedl: "Padne kolem roku 2020 prozápadní vláda v Afghánistánu? Autor knihy to předpokládá." Dnes na otázku, zda se Tálibán zmocní opět vlády v Afghánistánu, lze odpovědět, že k tomu dojde zhruba po dvou letech od odletu posledního amerického vojáka. Zakaria se mýlí, když píše: "Washington by mohl něčemu podobnému (pozn.: jako obsazení Jižního Vietnamu vojsky komunistického Severního Vietnamu) v Afghánistánu zabránit tak, že by odložil stažení až do chvíle, kdy bude dosaženo hmatatelného pokroku ve sdílení moci a národním usmíření." Tálibán (podobně jako protisovětští povstalci koncem 80. let) odpor neukončí, dokud cizinci v uniformách nezmizí z Afghánistánu. S vojáky USA (a s mírnou podporou vojáků NATO) je vláda nepopiratelně silnější a může vůči Tálibánu vystupovat více z pozice síly. Pokud by Tálibánci polevili v ozbrojené aktivitě, využila by situace automaticky oficiální afghánská armáda. Americké ministerstvo obrany uvedlo, že s podporou USA a koalice se afghánská ANDSF "stále více zaměřovala na Tálibán vojenským tlakem přes zimu a na jaře s cílem přesvědčit Taliban, že nemohou dosáhnout svých cílů prodloužením konfliktu a vyžadováním podmínek za urovnání." (DOD, Enhancing Security and Stability in Afghanistan, 6/2019.) Zvýšení počtu ofenzivních operací bylo především řízené afghánskými speciálními bezpečnostními silami (ASSF) zaměřenými na narušení pohybu Tálibánu a obranu "klíčových oblastí", jako jsou velká populační centra, kritická infrastruktura a silnice. V západních zemích se psalo jednostranně o ofenzívě Tálibánu, přitom ale jde o vzájemné boje. Obě strany si jdou stále po krku a z hlediska Tálibánu pokračuje opotřebovací válka. Zakaria nepochopil, že dokud nebude afghánská vláda odkázána jenom sama na sebe (bez přímé americké, byť omezené, infuze), boje neskončí. Po dvou třech letech většinu Afghánistánu bohužel obsadí islamistický Tálibán, ale taková je "objektivní realita" mocenské krutosti. Nelze vyloučit chronické lokální ozbrojené střety. Současná vláda snažící se zachovat zdání prozápadních demokratických postupů, je ale odsouzena k zániku, protože žádný ze sousedních států nemá zájem aktivně podporovat proamerické směřování Afghánistánu.

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-23 20:37:17

KVÍZ: Policejní akademie baví i po 40 letech. Otestujte si s námi, jak dobře Mahoneyho a jeho partu znáte

Je to až k nevíře, ale právě uplynulo 40 let od premiéry dnes již kultovní americké komedie Policejní akademie. Film o partičce studentů, kteří se chtějí stát policisty, aniž by k tomu měli předpoklady, byl natolik úspěšný, že se dočkal šesti pokračování. Pojďte si s námi otestovat, kolik si toho o Policejní akademii pamatujete.

Čas načtení: 2025-01-17 08:01:00

Zápisník zahraničních zpravodajů: Texasanům české pivo chutná. Pivovar Waco si zakládá na evropských surovinách i tradičním čepu

Americké město Waco leží na půl cesty od texaského Dallasu a metropole druhého největšího amerického státu Austinu. Do dějin vešlo jako místo, kde měli základnu texaské policejní jednotky – rangers, když býval tento stát samostatnou republikou. Stalo se známým i kvůli tragédii jedné skupiny sekty Davidiánů v roce 1993, kdy při obléhání farmy Davida Koreshe zahynulo 76 lidí. Už tři roky se ale také vyjímá na americké pivní mapě.

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 20:38:00

Hacknuli hackery. Celosvětový zátah rozbil miliardové kybervyděrače LockBit

Byla to bezprecedentní policejní operace. Britská Národní kriminální agentura, americké ministerstvo spravedlnosti, FBI a Europol rozbily gang kyberzločinců LockBit. Tito vyděrači mají přes dva tisíce obětí po celém světě, získali více než 120 milionů dolarů na výkupném a způsobili miliardové škody. Spojené státy obvinily dva ruské občany, policie zatýkala v Polsku a na Ukrajině.

Čas načtení: 2024-03-27 08:47:07

Vypadá to na investiční podvod, varovala banka. Muž přesto statisíce poslal

Vidina tučného zisku při investování na americké burze zastřela mysl muži středního věku z okolí Hranic na Přerovsku. Půjčil si statisíce korun a nedbal přitom ani varování své banky, že by se mohl stát obětí investičního podvodu. Tak se i stalo. Nyní bude muset peníze splácet. Novinky o tom v úterý informovala policejní mluvčí Miluše Zajícová.

Čas načtení: 2024-04-08 18:00:01

Gangster zosnoval vraždu Jonákové, změnil si jméno a znovu se dal na dráhu zločinu

Teplý červnový večer nalákal do pražské pobočky McDonald's dost zákazníků. Z letní pohody vytrhnul zákazníky pár policistů, kteří doslova vtrhli do podniku. Krátce nato zjistili, že se nejedná o skutečné policisty. S namířenou zbraní na obsluhu dával jeden z lupičů pokyny, a když pak dostal hotovost z pokladny, dali se oba na útěk. Jeden stačil ještě zanadávat, že pro takový pakatel to nemuseli ani dělat. Odnesli si totiž jen pět tisíc korun.   Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Na místo činu byl povolán kriminalista Miroslav Hyhlík. Dle svých slov si myslel, že jede řešit přepadení, které spáchali narkomani. Když dojel na místo, celou situaci, jak vše proběhlo, mu vylíčila řada svědků. Podle několika indicií, jako byly policejní uniformy a jistá sehranost pachatelů a hlavně samopal v rukou jednoho z nich, byl nakonec major Hyhlík přesvědčen, že šlo o profesionály. Přepadení občerstvení mělo být jenom test, půjde o něco většího, říkal šestý smysl kriminalistovi.  Ozvěny Discolandu Případ se nedařilo rozlousknout, posun přišel až ve chvíli, kdy se ozvali majoru Hyhlíkovi kladenští kolegové. Popis jim seděl na pachatele, který přepadl místní sázkovou kancelář. Pražští policisté jeli do Kladna, aby získali všechny informace. Vyslechli svědka a později byli svědky rekognice – rozpoznání pachatele mezi figuranty. Svědek přepadení však záměrně ukázal na figuranta policie místo na skutečného pachatele. Měl strach a celkem oprávněný. Pachatelem byl dva metry velký kulturista Alex Abadon. Kriminalistům chvíli trvalo, než zjistili, že jeho původní jméno bylo Josef Vrabec. Byl to vyhazovač z Discolandu Ivana Jonáka, právě jeho si Jonák najal na likvidaci své manželky, za což dostal Vrabec 15 roků vězení. Tam si také změnil jméno, major Hyhlík se nechal slyšet, že by tuto možnost recidivistům zakázal. Značně totiž ztěžuje policii práci.   Střelba v Brně Policistům z pražské násilné kriminality už bylo jasné, že pachatelem kladenského přepadení byl zmíněný Alex a že stojí také za loupeží v McDonald's. Uvědomovali si, že se jedná o velice nebezpečného pachatele, který je v podsvětí jako doma. Bylo potřeba jej co nejrychleji „stáhnout z oběhu“, jak říkají policisté.   Rozhodli se, že na zločince půjdou „od lesa“ a začali hlavním pachatelům odposlouchávat mobily. Hyhlík se utvrdil ve své teorii, že šlo o organizovanou skupinu, která chystá něco většího. Když poslouchal, o čem se baví, zaslechl cosi o nepovedené akci v Brně. Podíval se do svodek minulých dnů (souhrn událostí za den) a našel přepadení směnárníka v centru města.   Směnárník přenášel v igelitce milion korun a deset tisíc eur. Všechny peníze mu sebrali, jeden z lupičů se vrátil a prostřelil nebohému směnárníkovi samopalem nohu. O kousek dál se venku loučily děti s uplynulým školním rokem. Brutalita a surovost útoku šokovala přihlížející svědky, ti dali popis zločinců, který znovu ukazoval na Abadona.   Jonák, Mrázek a vražda na každém rohu. Seriál Devadesátky připomíná odvrácenou stranu nové demokracie Číst více Chystali velkou akci Detektivové stále ještě čekali se zatčením. Z odposlechů se dozvěděli, že se členové skupiny chystali na větší akci. Domlouvali se na zbraních, obstarání střeliva a dalších věcech. Situace se stala nebezpečnou, když se rozhodlo, že si pozvou posily z Ukrajiny. Říkali jim vojáci a Abadon pro ně domlouval zbraně a dívky na povyražení. Žili si životem skutečných gangsterů. K zatčení policisté přistoupili až ve chvíli, kdy měli pachatelé pevně naplánovanou další akci.   Divoký život Alexandra Abadona připomínal americké mafiány 30. let. Po zatčení netrvalo dlouho a ke všemu se přiznal. Směnárník byl arabského původu a měl konflikty s jinými provozovateli této činnosti. Ty vygradovaly nájemnou střelbou a krádeží. Případ je stále otevřený, vykonavatele se povedlo dostat za mříže, objednavatel však zmizel, policie se po něm stále pátrá.  Podruhé morálně uspěl Příběh Josefa Vrabce alias Alexandra Abadona ještě nekončí. Jak jsme již psali, byl to on, kdo zorganizoval vraždu Ludviky Jonákové, důvodem měly být majetkové spory a snaha takto ovládnout celý Discoland. Tenkrát se také přiznal, v seriálu Devadesátky můžeme vidět dokonce konfrontaci (rozhovor svědka s obviněným, u kterého je přítomen vyšetřovatel) s Jonákem, ke které skutečně došlo. Abadon dostal ještě jednu možnost ukázat, že se změnil. Za zmíněné činy na Kladensku a v Brně už byl propuštěn. Již na svobodě byl osloven podnikatelkou Giou Danielou Veselou, která chtěla nechat zabít svou známou. Tentokrát kontaktoval policii a domluvu vraždy sehrál jen naoko.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:  Den, kdy tu všechno skončí. Dávné předpovědi se vzácně shodly

Čas načtení: 2024-06-11 05:06:28

Policejní Ferrari v akci, lovilo na Červenohorském sedle. Policisté pokutovali každého 4. řidiče

Policie využívá své Ferrari spíš k propagačním účelům, ale čas od času jej pustí i do běžného provozu. Udělalo to i o uplynulém víkendu, kdy jej poslalo číhat na Červenohorské sedlo. Doplnilo jej tam také policejní BMW řady 5. Přes 400 řidičů zastavili a zkontrolovali policisté během speciální víkendové akce, která byla zaměřena na kontrolu […]

Čas načtení: 2024-08-20 13:14:22

Policejní Ferrari dohlíží na rychlost i bezpečnost na silnicích, častěji ale reprezentuje. Náklady na jeho provoz už byly 800 tisíc korun

Jsou to dva roky, kdy policie do svých řad zařadila Ferrari 458 Italia. Už tehdy policisté vysvětlovali, že italský supersport bude dohlížet na provoz na pozemních komunikacích, často ale bude sbor také reprezentovat, například na tuningových srazech. A přesně to se po ty dva roky také děje. Policejní Ferrari pochází původně z trestné činnosti. Dřívějšímu […]

Čas načtení: 2025-09-17 05:06:54

Policejní Ferrari už najelo 35 tisíc km. Jeho fotka vás ale může vyjít draho

Policejní ferrari už má za sebou přes 35 tisíc km. Slouží proti pirátům, pomáhá sanitkám a řidičům často přidělává pokuty za focení.

Čas načtení: 2024-11-28 16:00:00

Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek v brněnské korupční kauze Stoka

Vrchní soud v Olomouci zrušil ve středu rozsudek v korupční kauze Stoka, případ vrátil k brněnskému krajskému soudu, upozornily Seznam Zprávy. Mluvčí vrchního soudu Stanislav Cik řekl, že se tak stalo v neveřejném jednání, důvody rozhodnutí tak nemůže sdělit do doby, než bude doručeno účastníkům řízení.

Čas načtení: 2024-12-19 13:27:17

Další policejní kontroly odhalily přetížené kamiony a nedodržování bezpečnostních přestávek

V období od 1. prosince do 15. prosince 2024 proběhly rozsáhlé kontroly nákladní dopravy po celé České republice. Zaměřily se na předem vytipované kamiony, které mohly být problémové. Nejčastějšími prohřešky byly nedodržování bezpečnostních přestávek a doby odpočinku. Pětina kontrolovaných nákladních aut byla přetížená. Mobilní expertní jednotky Centra služeb pro silniční dopravu se společně s Policií […]

Čas načtení: 2026-03-26 07:08:08

19 hodin za volantem a k tomu falešné pauzy. To, co zjistili policisté při kontrole v Praze, je alarmující

Praha při kontrolách kamionů odhalila manipulaci s tachografem i jízdu 19 hodin během směny. Padly kauce i pokuta 750 tisíc korun.

Čas načtení: 2026-04-08 05:06:48

Policie o Velikonocích rozdala milionové pokuty, nejhorší byla znovu rychlost

Policie během Velikonoc zkontrolovala přes 24 tisíc vozidel. Bilance ukazuje tisíce přestupků, stovky závad a čtyři oběti nehod.

Čas načtení: 2026-04-27 14:00:07

Uděláte to dvakrát za rok a můžete jít pěšky. Za dva tyto přestupky během roku vám seberou řidičák

Nový systém není jen o bodech. U některých přestupků hrozí zákaz řízení už při opakování během 12 měsíců.

Čas načtení: 2026-05-16 10:00:11

Policie zastavila polskou dodávku. Místo 3500 kg vážila přes 7200 kg

Všímaví řidiči upozornili policii na kličkující dodávku. Kontrola pak odhalila extrémní přetížení vozidla.

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2025-02-19 13:14:17

Zabavili vám řidičák? Za volant nesedejte. Další řízení znamená prodlužování zákazu a v některých případech i vězení

Přijít o řidičák není nic složitého. Dnes už ho navíc mohou třeba za příliš vysokou rychlost zabavit přímo policisté hned na místě, kde vás za přestupek zastavili. Když už k tomu dojde, důrazně doporučujeme, abyste po dobu zákazu řízení za volant opravdu nesedali. Pokud by vás totiž v době zákazu řízení policisté zastavili, vyjde vás […]

Čas načtení: 2026-03-14 08:16:04

Praha dá policii 6,4 milionu korun na zásahové motocykly. Motohlídky mají být u událostí rychleji

Praha chce posílit schopnost policie reagovat rychleji v ulicích města. Rada hlavního města schválila dar Policii ČR ve výši 6 400 000 korun, který má [...]

Čas načtení: 2025-03-14 17:18:41

Inspektoři silniční dopravy budou od července kontrolovat kamiony, rozhodla sněmovna

Na nákladní dopravu budou dohlížet dál mobilní expertní jednotky, ovšem v novém jako Inspekce silniční dopravy (INSID). Umožnila to novela několika silničních, jejíž návrh schválili poslanci. Ta zároveň zavádí novou formu flexibilní veřejné dopravy, tzv. poptávkovou dopravu. Návrh změn rovněž počítá s pravidly pro autonomní vozidla nebo doručováním řidičských průkazů do výdejních míst či boxů. […]

Čas načtení: 2026-05-05 14:00:56

Na slovenské silnice míří 200 nových policejních škodovek. Část z nich nemusíte v provozu vůbec poznat

Slovenská policie přebírá nové Superby a Octavie, část z nich má jezdit bez viditelného policejního označení.

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-11-03 11:00:01

Hvězda partičky Čurko má temnou rodinnou minulost. Jeho bratr vraždil, spekulace o kanibalismu

Měl pomáhat ke smrti lidem, kteří chtěli ukončit svůj život. Jde zřejmě o nejzáhadnější případ slovenské kriminalistiky, který ani po svém tragickém konci nezodpověděl zásadní otázky kolem hlavního aktéra, Mateje Čurka. Ten podle soudů zabil minimálně dvě ženy, další vraždy se mu nepodařilo prokázat.  Kafilerie na lidi. Orličtí vrazi chtěli v Praze vybudovat linku na likvidaci lidských těl Číst více V dětství pobodal kamaráda Matej Čurko se narodil v roce 1968 v Košicích. Stal se vojákem v záloze, pracoval jako ajťák a vzorně se staral o svou rodinu. S bratrem, nyní známým hudebním skladatelem, si v dětství nebyl příliš blízký, bližší vztah měl vždy k matce a babičce. Byl extrémně matematicky nadaný, ale ve škole patřil spíše mezi introverty. První náznak toho, že v jeho psychice nebude všechno v pořádku, přišel v jeho třinácti letech. Tehdy měl pobodat svého jedenáctiletého kamaráda ze sousedství. Putoval do psychiatrické kliniky, kde pobyl několik měsíců. „Ani na té klinice však nezjistili, že by měl mít sadistické, či dokonce nekrofilní sklony,“ říká v podcastu Hlasy zločinu Václav Janata, dlouholetý krimireportér. Servis sebevrahům Na takovou diagnózu zřejmě bylo příliš brzo. I v dospělosti se v počátku zdálo, že je vše v pořádku. Matej Čurko žil běžný život na malé slovenské vesnici. Nepřirozeně hodně času však trávil v chatovacích místnostech, což mu dokonce způsobilo problémy v zaměstnání. „Jak se později ukázalo, hledal na internetu lidi, kteří chtějí spáchat sebevraždu, a nabízel jim jakýsi servis, že tu sebevraždu provede za ně,“ dodává Jakub Kvasnička, specialista na kriminální případy, ve výše jmenovaném podcastu. Tímto způsobem mimo jiné narazil na švýcarského občana, který chtěl ukončit svůj život. Podal si inzerát Švýcar měl psychické problémy a rozhodl se pro sebevraždu. V jistém zákoutí internetu objevil bizarní inzerát „Kanibal hledá čerstvé mrtvoly, například oběti nehod nebo sebevrahy.“. Švýcar nejdříve inzerát považoval za vtip, nakonec ho ale přemohla zvědavost a s Čurkem si začal dopisovat. Ten ho postupně přesvědčil, že už ochutnal lidské maso a že touží sníst jeho penis. Posílal mu také fotografie kusů ženských těl s tvrzením, že jde o jeho práci. Zaslal mu dokonce fotografie jámy, kterou připravil pro jeho tělo. Švýcar nakonec souhlasil s osobním setkáním, tam ale došlo k tragédii. Místo oběti přišel policista Švýcar se nakonec zalekl a vše oznámil tamní policii. Ta kontaktovala své slovenské kolegy, a tak se stalo, že na setkání s domnělým kanibalem Čurkem vyrazil místo jeho budoucí oběti policejní agent. Na smluveném místě se měli setkat a Čurka zatknout. Na místě nebyl samozřejmě jen policejní agent, ale i policejní speciální jednotka s odstřelovačem. Ve chvíli, kdy Čurko dorazil na místo, si jej policejní agent ani nevšiml. Měl totiž dokonalé mimikry náhodného kolemjdoucího či turisty. Sedmkrát jej zasáhli Jakmile policista zjistil, že jde o podezřelého, okamžitě odhalil svoji identitu a pokusil se Čurka zatknout. V tu chvíli se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Čurko totiž vytáhl zpoza opasku zbraň a pokusil se policistu zastřelit. Vtom zakročili policisté ze speciální jednotky a několikrát Čurka postřelili. I když se lékaři po převozu Čurka do nemocnice snažili ze všech sil, na následky sedmi zásahů zemřel. Policista byl velmi vážně zraněn, ale přežil. Smrtí údajného kanibala se tak policejní práce velmi zkomplikovala. Hrůzný nález Nakonec po proniknutí do Čurkova počítače našli policisté hroby dvou žen poblíž Kysaku u obce Sokol, kde vrah s rodinou bydlel. Pomohly jim k tomu GPS souřadnice, které měl Matej Čurko v počítači uložené. Jde tak o jediné potvrzené oběti. Podle policie jich ale mohlo být podstatně více. Vyšetřovatelé objevili i děsivý oltář, kde Čurko zřejmě oběti vraždil. Případ měl však i zahraniční dohru. V Itálii například tamní policisté označili dalších osmadvacet žen, které se teoreticky mohly stát jeho oběťmi. Vzhledem k tomu, že Čurko zemřel, se už pravda nikdy neukáže. V domě v Rudné plnili orličtí vrazi sudy s oběťmi. Sousedé nic netušili Číst více Bratr: Je lepší, že to takhle skončilo Když se Marián Čurko dozvěděl o tom, co jeho bratr spáchal, byl v šoku. „Byli jsme s manželkou a našimi čtyřmi dětmi na výletě v Londýně. Právě jsme seděli v Hyde Parku, když mi máma volala, že se bratr zapletl do přestřelky. Brácha se věnoval sportovní střelbě a měl doma zbraně. Tak jsem si myslel, že měl asi problémy s nějakými vagabundy. V hotelu jsme pak ale na internetu zjistili, že jde o vraždu,“ řekl Marián Čurko deníku Nový Čas. „Říkali jsme si, dokonce i máma, že je to tak pro nás pro všechny lepší, když to takhle skončilo. Pozůstalým tak zůstane alespoň nějaká naděje, že to mohlo být jinak. Už se nikdo nedozví, jak to bylo ve skutečnosti a co ho k tomu vedlo,“ řekl vrahův slavný bratr. KAM DÁL: Trump se musí stát prezidentem! Jinak je to konec, tvrdí slavný vizionář.

Čas načtení: 2021-11-09 09:56:23

Schizofrenní superformalistické myšlení státních zástupců

Spolek Chamurappi z.s. a já osobně se zabýváme podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zcela výjimečně seznámení s vedlejšími ději, jež provázejí svízele nespravedlivě stíhaných, mě inspiruje k pokusům o vyvolání trestního stíhání osob, které se na potížích nespravedlivě stíhaných přiživují. Může se stát, že se v takovém případě ujmu úlohy zmocněnce poškozených. Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky. Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat, a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci. Časem jsme ale nabyli dojem, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí o něm bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství.  Nakonec jeden vysoce postavený státní zástupce vymyslel kličku, která mu umožňuje má podání nevyřizovat: odešlu-li podání s podpisem zmocněnce z datové schránky spolku Chamurappi z.s., není třeba je vyřídit, protože nejde o podání zmocněnce poškozených, ale spolku Chamurappi z.s., který není stranou řízení. Že podání v každém případě vznikají ve stejné hlavě a doprovází je podpis zmocněnce obětí trestného činu, státní zástupce nezajímá. Nevím, co vede státní zástupce k výše popsanému jednání, zejména k nechuti k respektování mého trestního oznámení. Překvapuje mě, že si státní zástupci neuvědomují, že následky jejich chování jsou příznivé pro přímé pachatele brutální trestné činnosti a jejich uniformované či otalárované ochránce. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě neslouží k pronásledování pachatelů, ale k jejich ochraně. To je schizofrenní situace: jednou jsem já já a podruhé nejsem, orgány činné v trestním řízení jednou chrání poškozené, podruhé jsou ochránci pachatelů.

Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51

Policie jako hybatel v politice

Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud.   Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 20:30:19

Imám s terčem na čele

Hassen Chalghoumi je imám mešity v pařížském předměstí Drancy, který čelí vlně výhrůžek smrtí za to, že je moc umírněný. Jeho osudy jako by ilustrovaly to, o jak nemožný úkol se teď francouzská vláda snaží. Chalghoumi je rodilý Tunisan a bývalý fundamentalista, který míval blízko k hnutí Tablighi Jamaat. Někdy před patnácti lety se ale začal projevovat spíše opačným směrem a dělat věci, které pravověrným vadily. V roce 2006 se účastnil vzpomínkové akce k holokaustu; pár dní poté mu neznámí vandalové poškodili dům. Navštívil Izrael a zúčastnil se tam konference o sekularitě, o teroristech, kteří vyvraždili redakci Charlie Hebdo, řekl, že jsou to barbaři a zločinci. Policejní ochrana byla Chalghoumimu poprvé přidělena právě roku 2006, po oné pietní akci, kde byl viděn po boku Židů. Znovu se v ní ocitl roku 2010, když proti němu radikál Abdelhakim Sefrioui začal před mešitu v Drancy svolávat demonstrace; cílem demonstrací bylo zbavit Chalghoumiho funkce imáma, ale úspěch neměly (Sefrioui, spoluzakladatel Rady francouzských imámů, momentálně sedí v policejní vazbě pro podezření z účasti na vraždě učitele Samuela Patyho). Roku 2015, po útocích na Charlie Hebdo, dostal Chalghoumi policejní ochranu znovu a žije pod ní až dosud. Po vraždě Samuela Patyho prohlásil imám Chalghoumi, že Paty je „mučedník svobody slova, moudrý muž, který učil toleranci, civilizovanosti a respektu k druhým“. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat a detailně je popisuje článek v Le Parisien; anglické shrnutí lze najít i v The Times a v kratším článku na Telegraphu. Stručný výcuc: přivalila se záplava výhrůžek smrtí. Nová fatva Islámského státu jej označuje za „ještě špinavějšího, než jsou francouzští nevěřící“ a v Belgii nějaký islamista (v novinách nejmenovaný jménem) vypsal odměnu 150 tisíc euro na jeho hlavu. Imám musel opustit svůj dům a snaží se jej prodat, ale všichni zájemci o jeho koupi vycouvali, když zjistili, že jde o dům imáma Chalghoumiho. Policie s ním „šíbuje“ mezi chráněnými lokacemi tak, aby žádné dvě noci za sebou nespal na tomtéž místě. A zbytek jeho rodiny se raději přesunul do Perského zálivu, protože ve Francii je pro ně příliš nebezpečno. Samozřejmě pod falešnými jmény. „Volám své rodině každé ráno, protože nevím, jestli to dotáhnu až do večera,“ řekl obležený imám novinářům z Le Parisien. Skutečnost, že mu francouzský stát přidělil šestičlennou (!) policejní stráž, naznačuje, že jeho odhad míry nebezpečí, které mu hrozí, je reálný. Francouzská policie rozděluje ohrožené lidi do čtyř kategorií podle stupně závažnosti hrozby. Chalghoumi je ve dvojce, jedničku mají například vysoce postavení politici jako Macron. Tak mi řekněte, přátelé, jak v takových podmínkách chcete vybudovat nějaký republikánský, umírněný, tolerantní a svobodu projevu respektující euroislám. I kdyby tomu část komunity tajně fandila, kdo si troufne se zvednout z té mlčící masy, podat si veřejně ruku s Židem, vyzvednout památku zavražděného učitele … a namalovat si na čelo terč stejně jako Chalghoumi? Existuje čínské přísloví „Zabij kuře, aby opice dostala strach“. V jiných kulturách zní třeba jinak, ale podstata je ta samá. Udělejte z někoho odstrašující příklad a ostatní si to raději rozmyslí. Vůči něčemu takovému je i prezident jaderné velmoci bezmocný. S jednotlivci si státy dokážou poradit dobře, s jinými státy mohou aspoň bojovat, ale tenhle druh rozlezlého nepřátelského podhoubí je něco, na co jsou běžné zákony a mechanismy krátké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-26 09:10:58

Nejextravagantnější policejní vozový park světa má nový přírůstek. Postarali se o něj u Mansory

Pokud byste hledali policejní vozový park, který je hoden obdivu, pak jej najdete v Dubaji. Tamní policisté při svých službách sedlají ta nejzajímavější auta světa, od Bugatti, McLarenu až po ostré mercedesy. A jeden takový, navíc upravený od Mansory, se do flotily přidal jen před nedávnou dobou. Jde o Mercedes-AMG G 63 4MATIC+, který byl […]