EUR 24,170 || 
JPY 13,043 || 
USD 20,894 || Legendární závod 1000 mil československých odstartoval ve čtvrtek ráno z Opletalovy ulice v Praze.
Čas načtení: 2024-06-20 17:18:18
Letošních 1000 mil československých vyhrál Škoda Rapid Cabriolet De Luxe z roku 1937
Vzpomínková jízda historických automobilů 1000 mil československých si letos připomněla 90 let od nejúspěšnějšího ročníku původního dálkového závodu mezi Prahou a Bratislavou. Zatímco tehdy šlo o motorsportový podnik, dnes je to jedna z nejvýznamnějších akcí oslavujících technický um našich předků a tradici tuzemského automobilového průmyslu. Patronem 1000 mil československých byl prezident T. G. Masaryk, věnoval do […]
\nČas načtení: 2024-05-17 10:19:00
Jaké škodovky se proháněly po československých silnicích v druhé polovině 20 (video)
Jaké škodovky se proháněly po československých silnicích v druhé polovině 20. století? ? O historii zdejšího automobilového průmyslu, se kterým je právě neodmyslitelně spjata značka Škoda, bude další díl Archivu ČT24 – tentokrát s...
\nČas načtení: 2024-06-20 10:50:11
Vzpomínková jízda historických automobilů 1000 mil československých 2024.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Ohlédnutí za 1000 mil československých 2024 Akce začíná stejně jako v dobách legendárního automobilového závodu. Opletalova ulice před Autoklubem ČR se ve středu 12. června změnila v depo soutěžních vozidel, k dobré náladě hrála swingová kapela, pro děti připravilo Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského soutěžní program Buď jako Eliška, připomínající
\nČas načtení: 2024-05-01 05:30:00
Za smrt na hranicích stane před soudem velitel pohraničníků
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 podalo obžalobu proti bývalému veliteli pohraničníků před rokem 1989 – plukovníkovi Janu Muzikářovi. Ten podle obžaloby „v období nejpozději od října 1982 do 24. 10.
Čas načtení: 2024-06-20 17:18:18
Letošních 1000 mil československých vyhrál Škoda Rapid Cabriolet De Luxe z roku 1937
Vzpomínková jízda historických automobilů 1000 mil československých si letos připomněla 90 let od nejúspěšnějšího ročníku původního dálkového závodu mezi Prahou a Bratislavou. Zatímco tehdy šlo o motorsportový podnik, dnes je to jedna z nejvýznamnějších akcí oslavujících technický um našich předků a tradici tuzemského automobilového průmyslu. Patronem 1000 mil československých byl prezident T. G. Masaryk, věnoval do […]
Čas načtení: 2024-06-07 16:00:01
Hodinová-Spurná spadá do kategorie komunistických žen, které se zároveň profilovaly jako feministky. Pocházela z velmi chudé rodiny, její otec se živil jako bednář, rodina neměla nikterak na rozdávání. Jednu dobu bydlela dokonce ve vyřazeném vagonu. Ruská revoluce jako inspirace Stejně jako na mnoho dalších i na Hodinovou-Spurnou měla klíčový vliv říjnová revoluce v Rusku v roce 1917. Viděla v ní prostředek k tomu, aby se chudé vrstvy sociálně pozvedly na úkor nenáviděných kapitalistů, které považovaly za bezprostřední příčinu jejich postavení. Sériový vrah Ted Bundy zavraždil desítky mladých žen. Některým sťal hlavu, jiné po smrti znásilnil Číst více Život komunistky v demokratickém Československu pro ni ani jiné ženy, které se angažovaly v komunistickém hnutí, nebyl rozhodně snadný. Sama Hodinová-Spurná obětovala pro stranu takřka všechno, revoluce pro ni byla vším, a i když se dvakrát vdala, nakonec obě manželství zůstala bezdětná. Komunistické ženy byly často až asketické, jen aby se mohly naplno věnovat stranické práci, tedy hlavně agitaci, demonstracím a provokacím, které nezřídka končily srážkami s policií. Vrána k vráně sedla Výrazná komunistka se angažovala v řadě organizací, například v Mezinárodní rudé pomoci. Byla také viditelnou představitelkou komunální politiky, kde o sobě dávala velmi hlasitě vědět. Hodinová-Spurná se roce 1929, kdy vedení KSČ převzalo křídlo kolem Klementa Gottwalda a dalších, které podpořila, stala poslankyní, mandát obhájila v posledních předválečných volbách v roce 1935. V roce 1938 emigrovala do Velké Británie, kde zasedla v exilové Státní radě československé a stala se předsedkyní Klubu československých žen. Marie Švermová: Oddaná soudružka, kterou její strana uvěznila a mučila. Od stalinismu k podpisu Charty 77 Číst více Po válce byla rozhodnutá pokračovat v politické činnosti, přičemž kumulovala mnoho funkcí. Toto „mnohoobročnictví“ zahrnovalo jednak členství v ÚV KSČ a poslanecký mandát, jednak působila v Národní frontě žen a byla také například předsedkyní Ústřední komise žen KSČ. Horáková jako terč výhrůžek Poválečný život ji svedl dohromady s národně socialistickou političkou a demokratkou Miladou Horákovou. Obě političky byly vyslány jako zástupkyně československých žen na mezinárodní kongres do Paříže. Jejich vztah, i když musely spolupracovat, byl velmi chladný, až odtažitý. Hodinová-Spurná se dokonce snažila Horákovou přesvědčit, aby vstoupila do KSČ. Spíš než přesvědčování se však jednalo o nevybíravý nátlak prostoupený až neobvyklou útočností. To však později popravená žena odmítla, a i proto se stala terčem výhrůžek Hodinové-Spurné, že bude zničena s ostatními demokratickými politiky, až KSČ převezme veškerou moc ve státě. Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Tato chvíle se ostatně už blížila. V únoru 1948 vypukla vládní krize a Hodinová-Spurná byla v procesu uchopení absolutní moci aktivním článkem stranického řetězu. Stala se předsedkyní akčního výboru parlamentu, který si nezákonně přisvojil pravomoc a zavedl zcela nový zasedací pořádek. Akční výbor zastrašoval nekomunistické politiky pod hrozbou jejich perzekuce a chtěl, aby hlasovali pro novou Gottwaldovu vládu. Nicméně ani po převratu v únoru 1948 si Hodinová-Spurná nemohla být jistá, zda neskončí v soukolí politických procesů, které vycházely ze Stalinovy paranoidní koncepce o zostřování třídního boje. Válku totiž trávila v Londýně, což už samo o sobě bylo pro nové mocipány podezřelou okolností. Nakonec však tomuto tlaku odolala. Zastávala dál stranické a státní funkce, jako místopředsedkyně parlamentu sloužila až do roku 1960. Od roku 1952 až do smrti předsedala Výboru československých žen. Hodinová-Spurná zemřela v roce 1963. Její život byl neodmyslitelně spjat s KSČ, pro niž byla ochotná obětovat všechno. Zdroj: Biografický slovník vedoucích komunistických funkcionářů, Hana Matysková: komunistky ve 20. letech KAM DÁL: Žádný člověk, žádný problém. Tak pracoval zakomplexovaný komunista Köhler.
Čas načtení: 2024-06-12 23:43:30
Škoda na 1000 mil československých připomíná výročí „dálnicového“ modelu Rapid OHV
Škoda Auto si účastí na letošním závodu 1000 mil československých připomíná výročí 85 let od začátku výroby modelu Rapid OHV s aerodynamickou karoserií. Vozy takzvaného „dálnicového typu“ patří k vysoce ceněným unikátům, neboť jich bylo dle firemních údajů vyrobeno pouze 110 kusů. Automobil ze sbírek Škoda Muzea a dalších zhruba 120 veteránů odstartuje ve čtvrtek […]
Čas načtení: 2024-08-09 01:00:01
Česká družina (1914-1916) - I.
O slavných československých dobrovolnících v československých legiích již toho bylo napsáno mnoho, zejména v době tzv. první republiky. Příslušníci československých legií byli tehdy slaveni právem jako národní hrdinové. Největší zastoupení mezi nimi měli českoslovenští legionáři z Ruska. Již v době, kdy byli českoslovenští dobrovolníci ve svazku ruské carské armády, platili za velmi bojeschopné vojenské těleso v této armádě ...
Čas načtení: 2025-06-03 11:25:59
1000 mil československých 2025 je na dohled.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Závod historických vozidel 1000 mil československých 2025 Zahájení před Autoklubem ČR, cíl před Národním technickým muzeem Ve dnech 11.–14. června 2025 se uskuteční další ročník vzpomínkové jízdy historických automobilů 1000 mil československých. Akci pořádá Spolek přátel 1000 mil československých v součinnosti s Veteran Car Clubem Praha, Veteran Klubem Bratislava, Autoklubem
Čas načtení: 2025-06-04 11:13:34
1000 mil česko slovenských 2025 startuje za pár dní.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Zveme na 1000 mil československých 2025 Zahájení před Autoklubem ČR, cíl před Národním technickým muzeem Ve dnech 11.–14. června 2025 se uskuteční další ročník vzpomínkové jízdy historických automobilů 1000 mil československých. Akci pořádá Spolek přátel 1000 mil československých v součinnosti s Veteran Car Clubem Praha, Veteran Klubem Bratislava, Autoklubem České republiky
Čas načtení: 2025-06-09 23:24:22
1000 mil česko- slovenských 2025 – start je ve čtvrtek.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Představujeme 1000 mil československých 2025 Zahájení před Autoklubem ČR, cíl před Národním technickým muzeem Ve dnech 11.–14. června 2025 se uskuteční další ročník vzpomínkové jízdy historických automobilů 1000 mil československých. Akci pořádá Spolek přátel 1000 mil československých v součinnosti s Veteran Car Clubem Praha, Veteran Klubem Bratislava, Autoklubem České republiky a
Čas načtení: 2025-06-12 11:05:43
Veterány vyrazily na jízdu 1000 mil československých. Start v Praze od prezidenta Pavla, finále 14. 6. u NTM, doprovodný program pro rodiny.
Čas načtení: 2025-06-12 11:42:07
Veteránská akce 1000 mil československých dnes vyrazila z Prahy do Bratislavy.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 1000 mil československých odstartoval prezident Petr Pavel Sledujte průjezd republikou, přinášíme časový harmonogram Ve dnech 11.–14. června 2025 probíhá další ročník vzpomínkové jízdy historických automobilů 1000 mil československých. Akci pořádá Spolek přátel 1000 mil československých v součinnosti s Veteran Car Clubem Praha, Veteran Klubem Bratislava, Autoklubem České republiky a Národním technickým
Čas načtení: 2025-06-17 16:39:42
Veteránská soutěž 1000 mil československých se zdařila a vyvrcholila před budovou NTM.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Soutěž 1000 mil československých 2025 se zdařila V sobotu 14. června 2025 po 17. hodině vyvrcholila před budovou Národního technického muzea soutěž historických vozidel 1000 mil československých. Letošní ročník 1000 mil československých se odehrál za perfektního počasí, což přispělo k hladkému průběhu akce. Největší technické komplikace tradičně přišly v sobotu,
Čas načtení: 2026-05-20 22:07:34
1000 mil československých 2026 hlásí rekordní počet domácích značek
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Zveme na 1000 mil československých 2026 Rekordní počet domácích značek, šest vozů původního dálkového závodu Ve dnech 10.–13. června 2026 se uskuteční další ročník vzpomínkové jízdy historických automobilů 1000 mil československých. Akci pořádá Spolek přátel 1000 mil československých v součinnosti s Veteran Car Clubem Praha, Veteran Klubem Bratislava, Autoklubem České
Čas načtení: 2026-06-03 12:54:59
1000 mil československých 2026 s rekordním počtem domácích značek.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Zveme na 1000 mil československých 2026 Rekordní počet domácích značek, šest vozů původního dálkového závodu Ve dnech 10.–13. června 2026 se uskuteční další ročník vzpomínkové jízdy historických automobilů 1000 mil československých. Akci pořádá Spolek přátel 1000 mil československých v součinnosti s Veteran Car Clubem Praha, Veteran Klubem Bratislava, Autoklubem České
Čas načtení: 2021-08-18 11:46:19
Skutečný, avšak hluboce utajovaný cíl pražského jara
Před třiceti lety, když skončila další konference Komise federální vlády pro analýzu událostí v Československu v období 1967-69 a ve strahovském hotelu Spiritka jsme jen volně diskutovali, chtěl profesor Pichoja využít přítomnosti předních československých a zahraničních historiků, právníků, sociologů a politiků, z nichž mnozí tehdy patřili mezi vrcholné aktéry Pražského jara; a dotázal se přítomných zasvěcených, jak si představovali další průběh obrodného procesu v Československu, pokud by ovšem nebyl násilně přerušen vpádem intervenčních vojsk. Omlouval se – spekulativní otázky typu „jak by to bývalo dopadlo, kdyby tehdy nedošlo“ považují historici za nepatřičné; později by si však vyčítal, že nevyužil tak vzácné a neopakovatelné příležitosti. Rudolf Germanovič Pichoja ve funkci ředitele kremelského archivu ruských prezidentů prostudoval řadu sovětských klíčových dokumentů k Pražskému jaru, rozlomil i ty nejutajovanější důkladně zapečetěné „papky“ vyhrazené pouze do rukou členů politbyra apod. Dospěl k přesvědčení, že nejvyšší sovětští představitelé se obávali nejen československých ekonomických experimentů a nepřípustných ideologických odchylek apod., ale také možného posílení hrozby nacionalismu v mnohonárodnostním SSSR – v důsledku eventuální inspirace původními návrhy na federalizaci ČSSR. Především je však jako noční můra neustále strašila zcela nepřijatelná představa ztráty Československa – pevného článku sovětského bloku ve východní Evropě! Děsila je možnost, že bez včasného zásahu intervenčních armád by v budoucnu Čechoslováci mohli realizovat následující fatální scénář: Na nadcházejícím zářijovém 14. mimořádném sjezdu strany bude zvolen nový ústřední výbor KSČ, do kterého určitě neprojdou „naši“ – tj. dosavadní „věrní stoupenci“ Sovětského svazu, jejichž prostřednictvím se plynule přenášejí pokyny a přání z Moskvy; obdobně „naši“ dopadnou v podzimních volbách do parlamentu, kde jistotně zvítězí také pravičáci a Sověti úplně ztratí své stabilní opory v ČSSR! Nová vláda a nové vedení KSČ se dostane do rukou nepředvídatelné pravice a Sověti přijdou o možnosti cíleně kontrolovat a usměrňovat veškeré dění v Československu. Bez existence sovětské sítě „našich věrných“ spolupracovníků v ČSSR potom už nikdo nezabrání kontrarevoluční pravici, aby například jednoho krásného dne se hned po ránu sešlo plénum ÚV KSČ a vzápětí též parlament, a ještě dopoledne i vláda s prezidentem republiky a aby poté společně oficiálně vyhlásily, že na základě právě přijatých usnesení a zákonů všech vrcholných orgánů ČSSR veřejně deklarují okamžité vystoupení z Varšavské smlouvy a RVHP a proklamují neutralitu Československa! (Tento rozhodující krok by prý bylo vhodné učinit nejlépe v přítomnosti naplánované návštěvy některé hlavy západního státu nebo generálního tajemníka OSN.) Když profesor Pichoja požádal o kvalifikovanou odpověď, rozhlédly se oči přítomných po okolí a beze slov spočinuly na nejpovolanější osobě v sále. Významný chartista a představitel Obrody Věněk Šilhán byl totiž na počátku srpnové okupace zvolen na 14. mimořádném sjezdu ve Vysočanech do čela KSČ; nahradil do Moskvy odvlečeného Alexandra Dubčeka. (Mimochodem, v době normalizace Sověti dlouho považovali profesora Šilhána a Ludvíka Vaculíka za hlavy ilegální opozice v Československu.) Věňkova překvapivá odpověď byla stručná a jednoznačná: „Tak nějak jsme si to představovali, tak nějak vše mohlo tehdy dopadnout. Pokud by vojska nepřišla.“ Později mi můj rektor VŠE vysvětloval: My, mladí komunisté, jsme lásku k Sovětskému svazu sáli už s mateřským mlékem, zejména po válce! Plně jsme mu důvěřovali, byl naším vzorem a starším přítelem. Až do srpnové okupace jsme nebyli antisovětsky naladěni, pouze jsme požadovali větší míru autonomie. K zásadní změně našeho stanoviska jsme byli postupně dotlačeni pro nás nepřijatelnou sovětskou politikou, hrubým nátlakem vyvíjeným na náš obrodný proces po lednu 1968. Rychle jsme dospěli k poznání, že pokud chceme pokračovat v rozvíjení našeho nového modelu uspořádání společnosti – socialismu s lidskou tváří – orientovaného na celkové zlepšení podmínek života všech našich spoluobčanů v ČSSR, musíme prioritně prosadit radikální změnu v našich vztazích se Sověty! Oni často nechtěli chápat naše specifické problémy, rázně odmítali naše způsoby jejich řešení, naopak nám kladli nové překážky a nutili plnit bez diskusí jejich doporučení. Na náročných jednáních jsme překvapeně zjišťovali, že se nalézáme v nesvéprávné podřadné pozici, ve faktickém postavení sovětské kolonie! Klíčovým faktorem dalšího postupu našich reforem se tedy stalo zásadní narovnání našich vzájemných vztahů; nechtěli jsme se proti SSSR a evropským socialistickým zemím negativně vymezovat, pouze jsme vyžadovali právo jednat se Sověty jako rovný s rovným. Sice veřejně nikdy nedeklarovaným, avšak niterně silně pociťovaným cílem se stala snaha obnovit naši narušenou suverenitu, získat pro naši zemi svobodu samostatně rozhodovat o své budoucnosti! V tomto směru se neslo naše teoretické uvažování, které samozřejmě vždy probíhalo jen v přísném soukromí. Ani v relativně svobodných poměrech roku 1968 nebyla veřejná diskuse o těchto otázkách přípustná, okamžitě bychom se dostali do střetu s tehdy platnými zákony. Probírali jsme je pouze na důvěrných schůzkách se známými – ve dvou, ve třech. Vše probíhalo v přísném utajení, žádné záznamy jsme nepořizovali, obávali jsme se předčasného vyzrazení našich záměrů. (Jak vidět stejně se provalily!) Doufali jsme v příznivější ovzduší po sjezdu… Současní mladí historici písemné stopy o těchto i jiných našich radikálních úvahách z období Pražského jara dnes zřejmě asi nenajdou. Aktuálně prezentovaný obraz mimořádně bohatého a pestrého kvasu objevných a nadějeplných představ a názorů (byť často ze známých důvodů nerealizovaných) zůstane proto i nadále poněkud zkreslený a neúplný; může se však stát výzvou k novému přemítání o reálných možnostech malé země v současném globálním světě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-08-04 20:33:46
Česká televize připravila na podzimní sezonu osmadvacet nových dokumentů a deset publicistických pořadů. Jejich tvůrci v nich připomenou aktuální celospolečenská témata i významná výročí – sto let Československých legií i 1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily. Autorské snímky nabídnou třeba také intimní portrét písničkáře Honzy Nedvěda, příběh českého disentu pohledem zvenčí nebo zprávu o tuzemském anarchismu. Vítězka první řady soutěže Peče celá země seznámí v novém týdeníku Pečení na neděli diváky s recepty z venkova, premiérovými díly se vrátí oblíbené pořady Herbář i Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli. „Mimo diváky vyhledávané dokumenty historické, přírodopisné či politické se tentokrát výrazně zaměřujeme také na dokumenty společenské. Naše tvůrce zajímaly dopady uzavřených škol – na děti, rodiče a učitele, i dopady karantény na živnostníky. Nevyhýbali se ale ani tématu duševního zdraví, stavu psychiatrických léčeben či otázce paliativní péče. A to jak z pohledu pacientů, tak i zdravotnického personálu a terénních pracovníků,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák Celospolečenské téma samoživitelek a samoživitelů přibližuje film Eriky Hníkové Sólomatky, mapující složitosti života, do kterého výrazně zasáhla i vlna pandemie. Režisérka Šárka Maixnerová ve snímku Na vlastní duši představí šestici osob s psychiatrickou diagnózou. Sleduje jejich cestu k propuštění do běžného života. To, kam jdou, jak se vypořádávají s každodenní rutinou, i to, proč se případně do nemocnic vracejí. Ožehavé téma, kterým je znásilnění žen, je tématem počinu Kateřiny Hrochové Znásilnění pod kůží. „Dokument je postaven na třech neobvykle otevřených výpovědích obětí sexuálního násilí. Mladé ženy dokázaly na kameru vylíčit, co se v jejich nitru odehrávalo po sexuálních útocích, proč nedokázaly událost oznámit i proč vinily z celé situace samy sebe. Chceme otevřít téma, které je ve společnosti dosud do značné míry tabu,“ říká manažer koordinace vývoje a dramaturgie pořadů Radomír Šofr. Velká výročí Česká televize ve své tvorbě pravidelně připomíná slavná jubilea a významné okamžiky dějin. V polovině září uplyne přesně 1100 let od mučednické smrti kněžny Ludmily. Na otázku, jaká asi doopravdy byla a jaká byla její role v tehdejší politice, odpoví v portrétu první české světice Svatá kněžna Ludmila přední čeští archeologové a historici. Sedm set padesát let od narození předposledního českého krále z rodu Přemyslovců nabídne snímek Václav II. – cesta ze stínu. Důležité výročí letos čeká i někdejší Velkomoravskou říši, před 1150 lety se totiž vlády ujal král Svatopluk. „V dokumentu Svatopluk – král Moravanů a Slovanů se dozvíme výsledky nejnovějších výzkumů DNA, které se pokusí odpovědět na otázku, zda mezi námi žijí potomci rodu Mojmírovců. Jedná se o zcela unikátní a ojedinělý výzkum nejen v Evropě, ale i ve světě,“ prozrazuje kreativní producent Patrick Diviš. Sto let Československých legií připomenou dva snímky z cyklu Legie 100. Diváci uvidí jejich cestu Sibiří, která byla vyplněná krvavými boji s bolševiky a nezměrným hrdinstvím. Dokument se zabývá i jejich méně známou účastí v bitvě o Slovensko, v době, kdy vznikla skutečná československá armáda. „Za ideu. Za to, že nebýt těchto mužů, naše republika neexistuje. A to je třeba si neustále připomínat. Za to, že byli ochotni prožít hrůzy na všech frontách Evropy jen proto, aby se, když ne oni, tak aspoň jejich bratři, mohli vrátit domů. Do svého nového, svobodného Československa,“ odpovídá na otázku, proč je třeba si vážit legionářů, herec a průvodce pořadem Jiří Dvořák. Výuka v době covidové Dokumentaristka Tereza Engelová ve snímku Škola v bodě nula poodhalí výzvy, se kterými se budou školy a žáci po roce v on-line světě potýkat, i to, jak výuka doby covidové ovlivní české školství do budoucna. Režisérka Markéta Ekrt Válková naváže druhým dílem na svůj rok starý počin Živnostníci v karanténě aneb holé zadky?, v němž sleduje podnikatele a drobné živnostníky v době pandemie snažící se zachránit své firmy a živobytí před krachem. Linda Jablonská Kallistová se ve filmu Boj o děti věnuje debatě o věkovém limitu pro umísťování ohrožených dětí do kojeneckých ústavů. Česko křížem krážem V podzimním vysílání České televize nebude chybět ani cestování. Bratři Martin a Ondřej Krausovi si půjčili v Národním hřebčíně v Kladrubech nad Labem bělouše a vraníka a v novém seriálu Českem na koňském hřbetu ukážou divákům stezky určené pro jezdce na koních, které protínají české, moravské i slezské kraje. Po českém a moravském venkově zase bude putovat historicky první vítězka soutěže Peče celá země. V magazínu Pečení na neděli předá divákům nespočet rad a tipů nejen k pečení. „Zaujalo mne, že je naše země vlastně koláčovou velmocí. Koláče se tu pekly odjakživa a sloužily jako sváteční pečivo. A byť se vždy jedná o druh kynutého těsta s nádivkou, tak region od regionu a někdy i vesnice od vesnice mají rozdílný vzhled, tvar i velikost. Díky našemu pořadu tak vlastně vzniká něco na způsob ‚koláčové mapy‘,“ uvádí Petra Burianová. Za dokumenty do kina Na podzim vstoupí do kin třináct dokumentárních filmů, které vznikly v distribuci České televize. Prvního září bude mít premiéru snímek Jednotka intenzivního života zabývající se paliativní péčí. Režisérka Adéla Komrzý s empatií sobě vlastní ukazuje, že zatímco zemřít nelze dobře nebo špatně, kvalitu života nemocných lze zlepšit vždy. V listopadu se diváci mohou těšit na snímek Sny o toulavých kočkách, ve kterém David Sís mapuje neobyčejně úspěšnou kariéru svého bratra a talentovaného a všestranného výtvarníka Petra Síse, jehož díla neznají hranic věkových ani geografických.
Čas načtení: 2021-05-07 19:33:33
Národní muzeum otevřelo výstavu o československých a českých sportovcích na olympijských hrách
O zajímavých historických a společenských souvislostech, ale především o československých a českých sportovcích, vypráví nová výstava s názvem Olympijské Tokio, která je právě otevřena v Historické budově Národního muzea a bude zde až do konce srpna letošního roku. Vznikla ve spolupráci Národního muzea, Českého olympijského výboru a Vojenského historického ústavu. Věděli jste, například že olympijské hry se měly v Tokiu poprvé konat v roce 1940? Že v roce 1964 se z Tokia poprvé vysílal televizní přenos přes satelit? A že se hry v moderní historii olympismu dosud nikdy neodkládaly? To jsou jen některé ze zajímavých informací, které na vás ve výstavě čekají. Mimo jiné se také seznámíte například s historií sportovního vybavení. Prohlédnete si gymnastické nářadí z konce třicátých let i současnosti. Porovnáte kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera se špičkovým modelem současnosti. K vidění jsou i části originální osmiveslice z roku 1964, dobové sportovní oblečení i osobní předměty pamětníků her. Fanoušci mohou obdivovat medaile československých a českých olympioniků, včetně zlaté, kterou získal Jiří Daler. Vystaveny jsou i tři originální kimona, jež Čáslavské věnovali japonští fanoušci a jedno z nich jí daroval sám japonský císař. „V době uzavření Národního muzea pro veřejnost jsme nezaháleli a připravovali celou řadu nových výstavních projektů. Jednou z nových výstav, kterou jsme 4. května otevřeli v naší Historické budově je i výstava Olympijské Tokio, kterou jsme připravili společně s Českým olympijským výborem a Vojenským historickým ústavem. Sportovní sbírka Národního muzea je jednou z nejvýznamnějších sportovních sbírek i v evropském kontextu. Cíleně a dlouhodobě mapujeme a dokumentujeme nejen české sportovní úspěchy, ale i významné sportovní soutěže, včetně olympiád. Doufám, že se výstava bude návštěvníkům líbit a po skončení letošní olympiády v Tokiu v České republice přibude mnoho nových olympijských medailí,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Výstava ilustruje olympijské úspěchy našich sportovců v čele s Věrou Čáslavskou. Ale také úžasný pokrok a změny ve sportu, technologiích i každodenním životě. Pro mě osobně je nejcennější atmosféra, kterou cítíte z dobových materiálů. Je unikátní, ale v něčem velmi podobná atmosféře, kterou zažívají sportovci na olympijských hrách i v současnosti. Jde o pocit výjimečné soudržnosti, ale zároveň rozmanitosti a pestrosti,“ dodává předseda ČOV Jiří Kejval. „Sport hrál vždy mimořádnou úlohu při posílení fyzických i morálních vlastností naší společnosti, což si návštěvníci mohou mimo jiné připomenout i prostřednictvím osudů našich sportovců, kteří se v roce 1940 místo do zápolení na tokijských olympijských sportovištích zapojili do bojů o obnovení samostatného Československa,“ doplňuje ředitel Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek. Československou výpravu v roce 1964 zachytil na řadě dosud nepublikovaných fotografií Karel Novák. Zaznamenal nejenom sportovní výkony, ale i všední život v Tokiu, atmosféru olympijské vesnice či přílet naší výpravy. Jeho snímky jsou součástí výstavy. Promítat se bude také oficiální film Mezinárodního olympijského výboru ze stejného období. Záběry zapůjčila ze svého archivu i Česká televize. Dobovou atmosféru navodí historické záznamy z archivu Českého rozhlasu. K vidění jsou také akreditace sportovců, originální plán olympijské vesnice s umístěním jednotlivých národních výprav a další oficiální dokumenty. Vystavené jsou dobové fotoaparáty a videokamera. Olympijské hry v roce 1940, které byly zrušeny kvůli válečnému konfliktu, budou zastoupeny například dopisem tokijské organizační komise pro tehdejšího předsedu ČSOV Jiřího Gutha-Jarkovského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-04-06 18:26:24
Hrdinský útěk Vrby a Wetzlera z Osvětimi zachycuje film Zpráva
Sedmdesát sedm let uplyne ve středu 7. dubna od útěku vězňů Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby z koncentračního tábora v Osvětimi. Toto výročí skutečného hrdinského činu a jednoho z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie vedoucí k záchraně desetitisíců lidských životů připomíná film Petra Bebjaka Zpráva. Jeho premiéru v českých kinech několikrát odsunula pandemie a zavřená kina, nový termín pro tuzemskou premiéru byl stanoven na 11. listopadu. Jedním z termínů, kdy si měl slovensko-česko-německý snímek Zpráva odbýt svou českou a slovenskou premiéru, byl 28. leden, Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Film byl i při této příležitosti v lednu promítán v USA prostřednictvím mezinárodní židovské organizace pro lidská práva Centrum Simona Wiesenthala se sídlem v Los Angeles a v březnu byl uveden ve Španělsku. Izraelský deník Haarec jej zařadil k původním dvaceti snímkům o holokaustu, které rozhodně musíte vidět, a autor v recenzi vyzdvihl jeho sugestivní ztvárnění mrazivé atmosféry: „Nemyslím si, že by mi někdy byla taková zima, jako když jsem sledoval, jak jsou vězni baráku 9 nuceni stát venku, třesou se v mrazivých podmínkách, pára stoupá z jejich úst a vytváří kolektivní mrak nad hlavou, zatímco nacistické stráže provádějí pátrání po dvou pohřešovaných vězních – Alfrédovi Wetzlerovi a Rudolfovi Vrbovi alias Valérovi.“ Na útěku Wetzlera a Vrby je unikátní právě spolupráce vězňů různých národností z baráku 9, bez jejichž promyšlené koordinace a pomoci by se tento hrdinský čin nikdy nemohl uskutečnit. Jen hrstka vězňů dokázala utéct z Osvětimi – a Alfréd Wetzler s Rudolfem Vrbou byli jedni z nich. Dobrodružný filmový příběh útěku těchto dvou mladých židovských chlapců z přísně střeženého koncentračního tábora Osvětim zachycuje skutečné události včetně jimi následně sepsané detailní zprávy o fungování „továrny na smrt“. Ta se v červnu 1944 dostala i do rukou W. Churchilla a F. D. Roosevelta, po válce byla využita v tzv. norimberském procesu a dnes ji zná celý svět. Unikátní byla už i samotná metoda útěku, při které Wetzler s Vrbou strávili osmdesát hodin schováni v díře vyhloubené uprostřed navezených dřevěných klád, které měly posloužit na stavbu nových baráků tábora. Přesně 72 hodin totiž v případě útěku vězňů trvá poplach, při němž jsou stráže převeleny k hranicím tábora. Podle odborníků šlo o jeden z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie. Ačkoliv bylo uvolnění zprávy tehdy šestadvacetiletého Alfréda Wetzlera a dvacetiletého Rudolfa Vrby kontroverzně pozdrženo a dvaatřicetistránkový dokument byl zveřejněn až po mnoha týdnech, odhaduje se, že i tak bylo tímto činem zachráněno asi 200 tisíc Židů. „Frustrace, obava i nejistota jsou živnou půdou pro extremismus. Díky tomu, že v porovnání s historií dvacátého století žijeme dlouho v míru, zapomínáme, co znamená dennodenně se bát o život, o své blízké, schovávat se pro svůj původ, myšlenky, vyznání či orientaci. Zapomínáme, co je to být pronásledovaný. Proto je nutné si toto období, kdy jsme jako lidstvo selhali, připomínat,“ říká režisér Peter Bebjak. Po boku hlavních hereckých představitelů Noela Czuczora a Petra Ondrejičky ze Slovenska se v roli spoluvězně představí český herec Jan Nedbal, v menší roli se objeví Ondřej Malý. Z Čech je také architekt snímku Petr Synek. Kameramanem snímku Zpráva je Martin Žiaran a kostýmní výtvarnicí Katarína Štrbová Bieliková. Film Zpráva se natáčel i v Čechách, distributorem je společnost Falcon. Stěžejní roli ztvárnil ve snímku Zpráva i známý britský herec John Hannah, dále hrají Wojciech Mecwaldowski, Kamil Nozynski a Jacek Beler z Polska či Christoph Bach, Florian Panzner a Lars Rudolph z Německa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31
Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy
Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem. Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran
Čas načtení: 2024-02-24 15:00:01
Komunistický prezident se zásluhami o stát
Pro život generála Ludvíka Svobody bylo typické podřízení se vyššímu zájmu. Je nutné však přiznat, že ten zájem byl často komunistický a generál jej zaměňoval nebo ztotožňoval se zájmem vlasti. Jeho vojenská kariéra začala nedobrovolně už v mládí. Vojínem v první světové válce Roku 1915 byl ve 20 letech poslán na ruskou frontu, jeho bratr na srbskou. Už se nikdy nesetkali, jeho bratr byl odsouzen k smrti za neposlušnost, a to krutou popravou oblíbenou v rakouské armádě, tzv. smrtí španglemi. Spočívala v tom, že voják byl pověšen za ruce spoutané za zády a takto byl ponechán na přímém slunci několik hodin. Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu Číst více Velitel československých legií V září roku 1915 přešel Ludvík Svoboda do ruského zajetí, o rok později se přihlásil do československých legií. Byl hodnocen velmi kladně a stal se poté velitelem čety, také přijal pravoslavnou víru. Účastnil se dvou důležitých a krutých bitev u Zborova a u Bachmače. Když se vrátil domů, čekal jej šok – krom umučeného bratra přišel o otčíma, který se o ně staral. Také další jeho příbuzní přišli ve válce o život. Svoboda na svou účast v první světové válce vzpomínal s hrůzou, například na to, když jeden muž jeho jednotky poznal mezi zastřelenými nepřáteli svého syna. Ve svých pamětech napsal, že války měl tehdy dost na celý život, ale osud chtěl vše nakonec jinak. Než přišla další válka, stačil se oženit a zplodit dva potomky. Rád chodil do přírody a šplhal po skalách. Manželka mu tehdy říkávala: „Tatíčku, pamatuj, že máš dvě děti!“ Toto úsloví se u nich poté uchytilo a používali ho v kritických situacích, zejména v období politických procesů. Sovětské období Po okupaci nacisty se zapojil do odboje, ale nakonec se rozhodl pro odchod do ciziny a vybral si Sovětský svaz, kam se dostal přes Ostravu a polský Krakov. Po útoku nacistů na Sovětský svaz to byl právě Ludvík Svoboda a generál Heliodor Píka, kteří se podíleli na tvorbě československého legionu v SSSR. Zde byl již nakloněn komunistům a vycházel jim vstříc. Přesto jej politruk Bedřich Reicin označoval v udáních jako agenta, který chce vrátit republiku zpět do rukou kapitalistů. Generál Svoboda se účastnil mnoha bitev, ta první, ve které náš legion figuroval, byla u Sokolova. Sověti si Svobodu tehdy oblíbili, i když nebyl členem KSČ. Vojáci na něj vzpomínali jako na otcovskou autoritu. Politická ponorka Návrat domů byl trpký, opět přišel o mnoho blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jistou satisfakcí mu bylo jmenování prvním poválečným ministrem obrany. V této době stále nebyl členem komunistické strany, avšak byl již plně podřízen Gottwaldovi. Těmto lidem říkali „politické ponorky“, byli buď nestraníci, nebo členové jiné strany, ale pracovali pro komunisty. Z těchto strategických důvodů odmítl tenkrát Klement Gottwald zapsat generála Svobodu jako člena strany. Později po uchopení moci komunisty měl plnohodnotné členství. Velmi intervenoval, aby generál Píka dostal nakonec milost. Gottwald mu na jedné recepci řekl: „Tak jsme toho generála nakonec nezachránili.“ Komunisté se po únoru 1948 chopili moci a začali čistit všechny úřady od domnělých nebo skutečných nepřátel. Ludvík Svoboda jim tehdy dost pomohl. Soukolí politických čistek nakonec málem semlelo i jej. Krutá padesátá léta Vytýkali mu, že čistka v armádě neproběhla důsledně a že se obklopuje prvorepublikovými důstojníky nebo lidmi na ně navázanými. On sám nevěřil, že by se mu něco mohlo stát. Nakonec byl v roce 1950 odvolán z funkce ministra obrany, o dva roky později byl zatčen. Reicin, který sám tehdy seděl ve vazbě, na něj ještě před svým zatčením připravil materiály (detailně jejich vztah popsal historik Ladislav Kudrna). Svoboda měl být zařazen do procesu se Slánským. Jeho dcera, studující tou dobou v Moskvě, si posteskla spolužačce Galje, že tatínka zavřeli. Netušila, že její rodiče měli konexe na Stalina, který intervenoval za Svobodovo propuštění. Unikl o vlásek politickému procesu a nejspíš i trestu smrti. Po propuštění pracoval jako řadový zaměstnanec JZD v rodném Hroznatíně. Prý byl dobrý pracovník, nikdy se nepovyšoval a nebyl zatrpklý. Později byl rehabilitován a také mu bylo obnoveno členství v KSČ. Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Ze dna až do prezidentské pracovny Jak už jste možná postřehli, osud generála Svobody byl plný nečekaných zvratů. Jeden se stal na X. sjezdu strany (1954), Svoboda se jej účastnil jako obyčejný řadový člen. Přijel na něj vůdce SSSR Nikita Chruščov a prvním, po kom se ptal, byl právě Svoboda. Političtí vůdci byli v rozpacích, již několik roků se Ludvík Svoboda neúčastnil veřejného života, slovy básníka „byl politická mrtvola“. Když jej na sjezdu potkali a přivedli ke Chruščovovi, byl to nový začátek jeho politického života. Naši podlézaví soudruzi si to vyložili jako jasné gesto, koho chce vidět Sovětský svaz v čele státu. A tak se v březnu 1968 stává Ludvík Svoboda prezidentem. Lidé v něm viděli naději na změnu, také vrátil tradici oslavování legionářů, kterou se minulí vůdci snažili vymýtit. Byl často ve styku s mládeží, chodil na přednášky do škol. Velkou nespravedlnost viděl v období politických procesů, snažil napravit chyby minulosti, život však už popraveným nikdo nevrátil. Snažil se také o rehabilitaci zmíněného generála Píky. Zemřel v září 1979 po řadě mozkových příhod v 83 letech. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník
Čas načtení: 2024-05-10 13:00:01
Velký zastánce socialismu a Sovětského svazu Miloš Kopecký: Čím urazil své bývalé soudruhy?
Sjezd dramatických umělců v květnu roku 1987 vešel do dějin ne snad kvůli sobě samému, ale hlavně pro odvážný projev jednoho z řečníků. Miloš Kopecký se tehdy hodně tvrdě opřel do svých bývalých spolustraníků, a dokonce je vyzval k odchodu. Ale co s ním udělat, když to, co říkal, myslel ve prospěch socialismu? Neštěstí v rodině Miloš Kopecký, ozdoba československých filmů i nejrůznějších zábavních pořadů, si prožil mládí, jaké bychom nikomu nepřáli. Ještě před jeho dvacetinami vypukla druhá světová válka, která do života rodiny přinesla velké trauma. Maminka byla Židovka a otec provozoval kožešnictví. Jak zachránit firmu před konfiskací? Otec to vymyslel: bude stačit, když se s manželkou rozvede. Ani jeden z manželů v tu chvíli ale jistě netušil, že tím podepisují také ortel smrti nad paní Kopeckou. Jakmile nebyla ženou árijce, nebylo o čem se bavit a transport do koncentračního tábora, kde také našla svoji smrt, ji neminul. Moderátor Ondřej Sokol si prošel tvrdou šikanou. Dodnes se musí vyrovnávat s problémy, které ostatní neřeší Číst více V komunistech viděl naději Není divu, že se taková událost podepsala na smýšlení tehdejšího mladého, nadějného herce. Hledal východisko a cestu k tomu, aby se podobná situace už nikdy nemohla opakovat. Našel ji, jak si tehdy myslel, v komunistické straně. Jistě, prohlášení to byla krásná, lákavá, a pokud by byla také naplněna, šlo by téměř o dokonalý život. Jenomže Miloš Kopecký byl natolik inteligentní, že se dlouho balamutit nenechal. A v tu chvíli začal problém. Vyloučený komunista, přesvědčený zastánce socialismu Systém se dostal ke slovu a svého místa se rozhodně nechtěl vzdát, ať to stojí, co to stojí. Najednou začalo být zjevné, že nebude všechno tak jednoznačné, jak to vypadalo. Herec si postupných, nejprve jen pozvolných, ale se sílící mocí už velmi znatelných a tvrdých změn velmi dobře všímal a svoje názory si tak docela nenechával pro sebe. Co s takovým komunistou? Strana rozhodla, soudruzi se usnesli a Miloš Kopecký se ocitl na straně nechtěných. Jak moc ho to tehdy mrzelo, se asi nedozvíme, každopádně nejdůležitější jak pro něj, tak i pro jeho diváky bylo, že si nikdo nedovolil zakázat mu divadlo ani film. Poslouchat ale musel, to se nedalo nic jiného dělat. Raději šel s davem Strana dobře věděla, jakou má moc a jak silně jsou na ní lidé závislí. Stačilo pár slov a bylo po kariéře, ať byl umělec slavný, jak chtěl. A tak nebylo dobré „dráždit hada bosou nohou“, což si herec dobře uvědomoval, a podle toho se také raději choval. Vystupoval tak i ve filmech a divadelních hrách, pod které by se jistě nepodepsal, ale jak sám potvrdil, touha hrát a strach z pomsty byly zkrátka větší než odvaha postavit se režimu čelem. Vždyť o sobě také prohlásil, že je zbabělý komunista, což se později ukázalo jako velmi přehnané. Geniální Štrosmajer Přes všechny drobnější i větší problémy se Miloš Kopecký dostal na samý vrchol hereckého žebříčku v tehdejším Československu a role doktora Štrosmajera mu tehdy nasadila doslova královskou korunu. Psal se rok 1977 a všichni se snažili proplouvat životem pokud možno bez problémů a tak, aby nebyli odpovědným orgánům nápadní. Podařilo se to i naší herecké jedničce. Jenomže všechny problémy a nespokojenost se v něm přece jen ukládaly, až přišel rok 1987 a s ním také památný Sjezd československých dramatických umělců. Nikdo netušil, co se již brzy odehraje. Terezu Brodskou rodiče jako kojence odložili. Rozhodnutí své slavné matky dodnes nemůže pochopit Číst více Neuvěřitelný projev Když Miloš Kopecký přistoupil k mikrofonu, jeho první věty mohly soudruhy uklidnit. Dobu označil za velkou, epochální a historickou. Výborně. Dokonce vychválil naše úhlavní přátele, tedy Sovětský svaz, když řekl: „To, co se děje ve velké zemi Sovětů, je doopravdy, o tom ať nikdo nepochybuje. Tam je to doopravdy. Ostatně jedna z mnoha vlastností této země, která si zaslouží úctu a sympatie, je, že vždycky všechno se tam dělo doopravdy: i chyby a omyly, leckdy bolestné a možná i tragické, byly doopravdy. Snad leccos bylo i tragické, rozhodně však nikdy nestoudné a lehkovážné. Také současná jejich renesance socialismu je doopravdy,“ řekl a mnozí, kteří snad ještě byli trochu na pochybách, si oddychli. Ne však na dlouho… A pak to šlo z kopce… Mistr herec totiž pokračoval: „ A já pln naděje, touhy i víry, ale také pln nepokoje a pochyb se ptám: je to také u nás doopravdy? Nebo jen tak, naoko, „jakoby“, prostě „jako“? Neptám se jen já, ptá se tak všechen lid a celý národ, s nímž jsem v živém, bezprostředním styku, neboť je to atribut mého povolání,“ začalo jít do tuhého. A to zdaleka nebylo všechno. I když Miloš Kopecký i po všech zkušenostech s vykonavateli socialismu tuhle myšlenku zjevně nikdy neopustil, kritika z jeho úst sršela dál. Ne na teoretické myšlenky rovnosti lidí, ale na představitele strany: „Nestačí osvojit si několik tezí, několik postojů, několik prostocviků a ty pak plamenně předvést, to může prohloubit beztak již povážlivou nedůvěru našeho lidu ke všemu, co slyší a co tak často je v nesouhlasu s tím, co vidí. To je, proč někdy tento lid i věci očividně správné a pravdivé přijímá tak rezervovaně. Dnes je snad nejdůležitější, KDO k tomuto lidu hovoří.“ To muselo mnohé hodně bolet. Soudruzi museli omdlévat „Vidím stále tytéž staré, známé, truchlivé postavy, jak už jsou zase pohotově připraveny se stejně rozhořelými zraky a prsním patosem, se kterým stačily tolik dobrých věcí pokazit, hlásat nové pojetí a tvářit se, že stačí novým požadavkům. Nestačí. Nemají na to vybavení, nemají na to orgány, mají včerejšek příliš pod kůží, ve všech pórech, v nervech, každé buňce. Jako já nemohu být jiný, než jsem, ani oni nemohou být jiní, než jsou. Už zase by chtěli zpívat na kůru nové texty hlasem co možná nejsytějším. Nepřijímáme od nich takové vysilující úsilí,“ pokračoval, a dokonce si dovolil vyzvat důležité soudruhy k odchodu s mírnou výhrůžkou: „Odejděte včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno. Neučiníte-li tak sami, z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později, ale odejdete, nepochybujte o tom, stejně, jenže ne už důstojně, nýbrž jako komické figury.“ Lze předpokládat, že o mnohé se tou dobou již pokoušel druhý infarkt. Následovaly věty o mládeži a jejích nadějích a nutnosti používat mozek, bez něhož to zkrátka nejde. Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Opravdu byl zbabělý? Taková slova pronesl dva roky před listopadovou revolucí (o níž v té době nemohl mít ani potuchy, a tedy si jen těžko můžeme říkat, že mluvil s vědomím budoucího zlomu) člověk, který o sobě hovořil jako o zbabělci. Co se muselo odehrávat v jeho hlavě, když si takový projev připravoval a musel být předem smířený s tím, že bude mít svoje důsledky? Do posledního písmenka totiž platilo rčení, že sice máme svobodu projevu, ale teď ještě bude potřeba zapracovat na svobodě po projevu. Jako by to už bylo vlastně jedno, zakončil svoje vystoupení výzvou: „A přestaňme se už tvářit, že je u nás všecko v pořádku a že všecko důležité se už stalo. Pochybuji, že náš lid se dá natrvalo uspat takovou ukolébavkou.“ Rudé právo to vyřešilo Co s tím? Redaktoři Rudého práva (a nejen oni) jistě zažili mnoho perných chvilek. Bylo potřeba informovat o sjezdu i o projevech, ale jak naložit s tímto? Nakonec chytré hlavy vymyslely a zrealizovaly vynikající nápad. Proslov seškrtaly tak, že vyšly jen jeho pochvalné části. Internet tehdy ještě nebyl, a tak bylo mnohem snazší zamaskovat nechtěné. Jenomže ouha – vše bylo nahráno a kazeta se nějakým „nedopatřením“ dostala do nepovolaných rukou a z nich se již šířily její kopie, nemluvě o celém odvysílaném projevu redakcí rozhlasu Svobodná Evropa. A tak kdo chtěl, dozvěděl se všechno, co chtěl herec vzkázat národu. Zdroj: Český rozhlas, Česká televize, davdva.sk KAM DÁL: Žena za pultem Švorcová žila v hříchu! Skrývala tajemství a neuvěříte, kolik jí bylo.