Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-23 23:42:18

Připravují Turci invazi do Rojavy ovládané Kurdy?

V úterý 23. července zatkli příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), jejichž páteří jsou kurdské oddíly YPG/YPJ, muže podezřelého z odpálení rakety na turecké město Ceylanpinar. Při pondělním útoku bylo v tomto městě zraněno pět lidí. Turecká armáda seskupuje u hranic syrské oblasti Rojava, kterou ovládá kurdská samospráva, několik vojenských divizí včetně obrněných. Raketové útoky měly zřejmě sloužit jako záminka k útoku na kurdské oblasti v Sýrii, podobně jako v případě protureckými džihádisty okupované syrské provincie Afrín. Podle Hawar News, které jsou blízké vedení autonomní oblasti Rojava, byl zatčený muž dopaden v městě Sari Kaní, které se nachází v oblasti pod kontrolou kurdských jednotek YPG/YPJ. Podle prohlášení jednotek SDF měly útoky sloužit jako záminka k další invazi turecké armády do severní Sýrie, která je obývána převážně Kurdy a nyní ji spravuje kurdská samospráva. Oko za oko, zub za zub Turecké ministerstvo obrany v oficiálním prohlášení uvedlo, že při pondělním útoku bylo zraněno pět osob v provincii Sanliurfa. Vzápětí byla vyhlášena pohotovost všech vojenských jednotek dislokovaných u syrské hranice. K oblastem spravovaným na severu Sýrie kurdskou samosprávou byly přesunuty další turecké vojenské jednotky. Podle mluvčího SDF Kino Gabriela měly raketové útoky podkopat stabilitu v ragionu a posloužit jako záminka k další válce. Stejným způsobem byla 3. února 2018 zahájena turecká invaze do kurské provinice Afrín na severu Sýrie. Turecká armáda tuto oblast po dobytí a vyrabování předala k okupaci džihádistům, kteří byli nuceni se stáhnout z ostatních oblastí Sýrie. Vypuknutím dalšího kola války je aktuálně ohrožen i autonomní Kurdistán, který v září 2017 vyhlásil nezávislost na Iráku. Minulou středu zemřel při atentátu v severoiráckém Erbilu, hlavním městě autonomního regionu Kurdistán, turecký diplomat. Ankara obviňuje kurdskou PKK. Zatímco stíhací letadla bombardují pozice této organizace, vláda v severním Iráku se dostává pod enormní tlak. Toto je zhruba shrnutí analýzy situace z místa na webu N-tv.de, jejímž autorem je Issio Ehrlich. Situace po atentátu vyvolává další eskalaci konfliktu mezi Tureckem a Kurdy, především PKK, a dokonce hrozí bratrovražedným bojem. Novinář Issio Ehrlich ve zmíněném článku píše: „Útok nyní podrobuje vztahy mezi Tureckem a jeho sousedem na jihu další zkoušce. Z pohledu Ankary všechno vypadá, že vrah jednal jménem zakázané kurdské strany pracujících PKK. I když to ještě nebylo prokázáno, začíná se již projevovat důsledek: ještě více násilí. Od poloviny 90. let nedošlo v zahraničí k žádné srovnatelné popravě tureckého diplomata. V desetiletí trvajícím konfliktu mezi tureckým státem a PKK platilo často biblické oko za oko, zub za zub. Pokud by vrah skutečně jednal jménem PKK, poprava by byla spíše reakcí než provokací.“ Atentátu v proslulé erbilské resaturaci HuQQabazu totiž předcházely jedny z nejnásilnějších útoků, které Ankara v posledních letech vedla proti pozicím PKK v severním Iráku. Koncem května zahájila turecká armáda „Operaci spár“ a od té doby bombarduje a ostřeluje pozice PKK. Nasazeny byly i pozemní síly. Hlavním cílem je region Harkuk (Xarkuk) v jižním Kurdistánu, ale také Kandilské hory. PKK zde má své sídlo v horských masivech, které Kurdové považují za nedobytné. Téměř okamžitě po atentátu byl bombardován uprchlický tábor Maxmúr nedaleko Erbilu, kde žijí především Kurdové, kteří uprchli z Turecka v důsledku represí. Byla to výhrůžka, že relativní bezpečnost a prosperita v jižním Kurdistánu může snadno skončit? Křehká rovnováha kurdských skupin Tři dny po atentátu zajaly bezpečnostní síly autonomního regionu hlavního podezřelého z útoku v HuQQabazu. Podle úřadů se jmenuje Mazlum Dag a narodil se v roce 1992 v turecké kurdské metropoli Diyarbarkir (kurdsky Amed). Dag je bratrem poslance prokurdské parlamentní strany HDP. Bývalý předseda této strany Selahattin Demirtas je v Turecku vězněn z politických důvodů, podle nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva zcela protiprávně. Štrasburský soud dokonce nařídil Demirtase propustit, což Turecko ignoruje. Kurdskou stranu HDP turečtí politici hlasitě označují jako prodlouženou ruku PKK. Ačkoli ještě nebyly předloženy žádné důkazy, turecká média podléhající vládě již tvrdí, že se Dag připojil v roce 2015 k PKK. To vše dostává vládu v Erbilu pod stále větší tlak. Na jedné straně je z ekonomických důvodů  nucena dbát na dobré vztahy s Tureckem, na kterém je ekonomika jižního Kurdistánu prakticky úplně závislá. Přes Turecko momentálně vede jediný funkční ropovod, skrze nějž Kurdistán prodává na světové trhy ropu těženou na svém území. Z Turecka je také dovážena většina zboží zahraničního původu. Obchodní vztahy s Irákem, který je momentálně v politickém chaosu, jsou na mnohem nižší úrovni než dříve. Na druhé straně vláda Kurdistánu nikdy sama nepodnikla žádné násilné operace proti PKK, kromě zavírání jejich kanceláří, které bylo provedeno na turecký nátlak. I když je vláda s PKK ideologicky zcela v rozporu a de facto je viní z turecké agrese, nazývá stále PKK svými bratry – bratry Kurdy. Nyní hrozí, že se Turecko již nespokojí s více než tuctem vojenských základen, které v jižním Kurdistánu má, a pokud propojí „krvavou stopu“ mezi atentátem a PKK, může vyžadovat větší účast jihokurdistánské vlády v boji proti PKK, tedy i nasazení Pešmergů, jak se stále častěji obávají různí pozorovatelé situace. Navzdory rozdílům a částečně také soupeření mezi jednotlivými kmeny byli Kurdové v posledních letech schopni navázat značně mírumilovné soužití. Pokud by se tato křehká rovnováha kurdských skupin na Středním východě rozpadla a Kurdové by začali bojovat proti sobě navzájem, mělo by to důsledky, které by ovlivnily Írán, Irák, Sýrii a Turecko, kde žijí velké kurdské menšiny. Současně se však musí vláda Kurdistánu také ptát, co by znamenala vojenská spolupráce s Turky pro vztahy s ústřední vládou v Bagdádu. Ta odsoudila „Operaci spár“ jako „jednostranný válečný akt“.  Turecko hledá záminky Jaké důsledky by to mělo pro stále probíhající boje v severní Sýrii, jejíž Svobodné demokratické síly (SDF) a její páteřní jednotky YPG/YPJ jsou také Tureckem považovány za pobočku PKK? A které stále bojují proti buňkám Islámského státu (ISIL), který Turecko od jeho vzniku podporovalo vojensky i logisticky, jak už dnes opravdu, po řadě svědectví, lze těžko zpochybňovat? Záleží na postoji světových mocností. A občanské veřejnosti, která svou angažovaností už dokázala zvrátit záměr amerického prezidenta Trumpa stáhnout americké jednotky ze Sýrie a tím spustit invazi turecké armády na území, která Kurdové za nesmírných zrát ubránili a osvobodili z rukou ISIL. Zkouška už se blíží – již před atentátem začali Turci stahovat k syrské hranici pozemní vojska i těžké zbraně. Server Turkey.liveuamap.com jako první přinesl informaci o dopadu rakety na turecké pohraniční město Ceylanpinar. Kdo si pamatuje operaci „Olivová ratolest“, tedy agresi do syrského kantonu Afrín v lednu loňského roku, ví, že také začala pod záminkou bombardování tureckého území jednotkami YPG. Výsledkem je vypleněné území, zničené historické památky, 150 tisíc uprchlíků, domy kurdských obyvatel zabrané protureckými džihádisty, únosy, mučení a vybírání výpalného, spálené olivové háje. Issio Ehrlich končí svůj článek o atentátu v Erbilu na webu N-tv.de takto: „Sotva patnáct minut jízdy autem od HuQQabazu sedí vysoce postavený velitel Pešmergů v bílé kožené židli a vyslovuje odvážnou tezi. ‚Věřím, že Turecko spáchalo atentát samo, aby mělo záminku k tomu, dostat se hlouběji a hlouběji do Iráku.‘ Tento velitel Pešmergů v Erbilu se vyjadřuje pouze pod ochranou anonymity. Určité je jedno: Turecko bude pokračovat v Operaci spár po diplomatické vraždě se vší tvrdostí.“ Stejně tak se Erdogan jen snaží dostat hlouběji do Sýrie. Jakou záminku si vezme, je úplně jedno. Možná mu i zde poslouží tento atentát, jak píše ve svém statusu na FCB německý novinář Jan Jessen. A pokud mu to i tentokrát projde, stejně jako v Afrínu, stejně jako v horách Kurdistánu, jeho chuť vzroste.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Erdoganovy válečné plány Echo24.cz píše v článku z 21. července: „Turecká armáda nebude nikdy váhat znovu vyslat na Kypr vojáky jako před 45 lety, pokud bude potřeba hájit životy a bezpečnost kyperských Turků. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan to řekl v sobotu v proslovu k výročí této události. V současnosti probíhá mezi oběma zeměmi konflikt ohledně průzkumných vrtů, které Turecko provádí u pobřeží ostrova. Informuje o tom turecká agentura Anadolu.“ Takže lze očelávat i „útoky na občany severního Kypru“ podle stále stejného scénáře? Nejpozději od začátku invaze do Afrínu je snad každému jasné, že turecký prezident Recep Tayyip Erdogan má dalekosáhlé vojenské plány. Vyjádřil se mnohokrát velmi jasně. Ale protože mistrně hraje dvojí hru – jeho země je v NATO, ale od Ruska kupuje systémy S 400, je největším odběratelem německých zbrojovek a celkově významným obchodním partnerem Německa, vedoucí země v EU, takže mu zcela prochází jeho protiněmecká rétorika – bude ještě dlouho trvat, než se někdo odváží nastavit mu stopku. I když už vyhrožuje jiné členské zemi NATO – Řecku, ožebračenému evropskými a především německými bankami a jejich „pomocí“. Erdogan navíc potřebuje válčením odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů a od ztráty největšího města – Istanbulu, kde v opakovaných komunálních volbách zvítězil kandidát opoziční republikánské CHP Ekrem Imamoglu a v nichž vládní strana AKP ztratila i další velká města. Jeho pozice doma oslabila, ale v mezinárodní politice je stále suverén a jeho válečnická rétorika zní libě hlavně dodavatelům zbraní pro tureckou armádu.

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49

Turecko couvá od Kremlu. Přestává obchodovat s ruskými bankami a na Ukrajině staví továrnu na drony

Vztahy mezi Tureckem a Ruskem nebyly nikdy dokonalé, teď se ale zdá, že se Ankara od stále izolovanější Moskvy odklání. Ruský prezident Vladimir Putin už například odložil návštěvu země na Bosporu. Donedávna se přitom turecký prezident snažil držet...

Čas načtení: 2025-11-19 21:22:00

Pouze USA a Trump mohou zastavit válku, řekl Zelenskyj

Ankara - Pouze Spojené státy a prezident Donald Trump mají dostatečnou sílu k zastavení války. Dnes to podle agentury Reuters uvedl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po setkání s tureckým prezidentem...

Čas načtení: 2025-11-19 21:22:00

Pouze USA a Trump mohou zastavit válku, řekl Zelenskyj

Ankara - Pouze Spojené státy a prezident Donald Trump mají dostatečnou sílu k zastavení války. Dnes to podle agentury Reuters uvedl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj po setkání s tureckým prezidentem...

Čas načtení: 2020-03-02 16:57:37

Migranti na řeckých hranicích aneb Erdoğanův problém je náš problém

To, co se děje na řeckých hranicích, bylo vcelku očekávatelné. Jediný skutečně neznámý parametr byl, kdy se to stane. Tak se nám turecký prezident rozhodl ukázat, jak se používá migrace coby zbraň. Kéž by to někdo dokázal odhadnout předem, když s ním Merkelová dohodla tu slavnou smlouvu! Ale ne, tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že outsourcovat vlastní ochranu hranic do rukou tureckého autoritáře by jednoho dne mohlo vést k nějakým problémům. Konec sarkasmu, samozřejmě se o tom mluvilo v každé hospodě. Jenom ke sluchu nejvyšších míst jako by ta úvaha nedorazila. O tom, že tahle krize je cíleně vyvolaná tureckou vládou, nelze pochybovat. Málokdy jsou reálné poměry „kdo udělal co“ tak zřetelné jako teď. Nápadná časová shoda s okamžikem, kdy turecká armáda utrpěla v syrském Idlíbu bolestivé ztráty po úderu ruských stíhaček, a s tím, že Řecko vzápětí vetovalo usnesení NATO k tématu, by snad stačila sama o sobě. Ale ono je toho víc: - množící se zprávy o tom, že turecké úřady posílají autobusy k hranicím, - video, na kterém loď turecké pobřežní stráže doprovází člun k řeckému pobřeží, - video zachycující odpálení slzného plynu z turecké strany hranice, - mapku s popisem cest v arabštině, kterou přátelsky odvysílala turecká státní televize na svém arabskojazyčném kanále, - zastrašující hausnumera, která vypouští turecký ministr vnitra, … a je to jasné. Tohle je asi stejná náhoda, jako když někdo otevře okno, vykloní se z něj a „omylem“ vám pustí kladivo na hlavu. Au, promiň, příteli, to jsem určitě nechtěl. Ale dobře ti tak. À propos: pohledej v tomto davu ženu či dítě. Tuhle fotku jsem našel na Jyllands Posten, což je právě ten dánský deník, který svého času otiskl karikatury Mohameda. A kdyby chtěl někdo šermovat tím, že jde o ubohé uprchlíky z válečné zóny, jedna malá informace od řeckých úřadů. Mezi těmi, které stihli během posledních dní Řekové pochytat na své straně, nebyl Syřan z Idlíbu ani jeden. Byli to Afghánci, Pákistánci a Somálci. Co my s tím teď? Dávno není rok 2015. Nadšení pro Willkommenskultur v západní Evropě za posledních pět let značně ochablo. Jediným významným politickým subjektem, který ještě projevuje tyhle sklony, jsou němečtí Zelení (odkaz, jiný odkaz). Třeba jim to ty vysoké preference zase trochu srazí. V Řecku samotném je u moci jiná vláda než tehdy. Levicová Syriza prohrála loňské volby a současný premiér Mitsotakis zaujal už v rámci kampaně protiimigrační linii. Na pozemní hranici byla nasazena řecká armáda, aby bránila jejímu překročení. Vláda ohlásila, že přestává na měsíc akceptovat veškeré žádosti o azyl. (To se nelíbí OSN, která tvrdí, že na toto nemají Řekové právo, ale těžko s tím něco udělá.) Horší to může být na ostrovech. V uplynulých dnech bylo moře neklidné, takže člunů bylo relativně málo, nyní se ale počasí zlepšuje. Řecké námořnictvo už ohlásilo „manévry s ostrou střelbou“ v oblasti. Situace hlavně na Lesbu je hodně vypjatá. Místní zmlátili německého levicového novináře, zapálili bývalé imigrační zařízení a pokusili se zabránit přistání jednoho člunu. Pokud se do těchto poměrů podaří Turkům vyklopit dalších deset tisíc lidí, může dojít k malé místní válce za použití improvizovaných prostředků. V úterý se má přijet celé vedení EU podívat na „horkou hranici“ v řecké provincii Evros. To je velký pokrok v akceptaci reality – v létě 2015 se na maďarské hranici u Horgoš/Röszke, kde se odehrávaly stejné scény davového násilí, nikdo z tehdejších vysokých evropských potentátů ani neukázal. Na nedaleké bulharské hranici panuje naproti tomu klid. (Rodinné reminiscence: můj otec se narodil a dlouhá léta žil ve Svilengradu, přímo na trojmezí Řecka, Bulharska a Turecka. Tehdy to ovšem byl nudný a lehce zaprášený kout Balkánu, ne hotspot mezinárodní krize.) Může to být i tím, že na rozdíl od řeckého premiéra Mitsotakise má bulharský předseda vlády Bojko Borisov s Erdoganem docela dobré vztahy – však také hned přiletěl na návštěvu Ankary, snad jako neoficiální vyjednavač za celou Evropu. Ale snad také Turci nechtějí ohrozit provoz přes pohraniční přechod Kapitan Andreevo, což jejich jediné dálniční spojení s EU a důležitá tepna pro vývoz tureckých výrobků do Evropy. Tak jako tak, vypadá to, že na bulharské hranice nikdo plné autobusy migrantů nevozí. Děje se přesně to, před čím skeptici varovali. Turecko nás vydírá, potenciální zásoba mladých mužů ze zemí s vysokou porodností nijak nepoklesla, situace na nejhůře postižených místech (Chios, Lesbos) je výbušná. Duševně se sice Evropa proti roku 2015 trochu vzpamatovala a počet lidí, kteří by těm zástupům tleskali, rozdávali bonbony a křičeli „Welcome!“, poklesl dost výrazně i v Německu a Švédsku, ale tohle je pořád ještě jen demoverze toho, co se může odehrát za pět či deset let. Nebo třeba jen za dva, toto opravdu nikdo dopředu neví. Lidí ve zdrojových regionech migrace, jako je Afrika, Afghánistán, Pákistán, Bangladéš, stále ještě přibývá. Dav, který hází kamení po řeckých policistech, tvoří snad jen setinu procenta ze všech, kdo by rádi přesídlili do Evropy. Další stamiliony potenciálních cestovatelů jsou ještě v dětském věku, nebo se v následujících letech teprve narodí. Pro naše zájmy a snad i budoucí přežití to znamená – nedělat už pokud možno žádné chyby. Prostor pro dělání dalších chyb totiž začíná být po čertech těsný. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-16 05:02:13

Němečtí Turci se modlí za vítězství "jejich" armády

V německých mešitách kontrolovaných tureckým spolkem DiTiB proběhly modlitby za vítězství turecké armády. Tuto zprávu jsem postřehl už před pár dny, ale nejdřív jen skrze blogosféru. Čekal jsem tedy, zda s ní přijdou i pořádné zdroje, abych nešířil nějaký blud. Nyní tedy přišly:¨ Die Welt – Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství! Kölner Anzeiger – Modlitba v mešitách DiTiBu za vítězství turecké armády v Sýrii Westdeutsche Allgemeine Zeitung – Modlitby za válku Die Tageszeitung – Modlitby za invazi Je to skoro až operetní stereotyp: „Ó Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství!“, „Pane, pomož našemu proslulému vojsku svojí silou k vítězství!“, „Alláhu, požehnej nám a podpoř nás svým neviditelným vojskem!“ Samozřejmě vždy v turečtině; co na tom, že je to oficiálně Německo. Však se taky jasně mluví o naší armádě, ne o nějakém Bundeswehru. Organizace DiTiB podléhá kontrole turecké vlády, takže i s obsahem kázání byla Ankara srozuměna, pokud jej přímo nenařídila. Jelikož doma v Turecku posílá ústřední náboženský úřad do mešit „notičky“ s kázáními každý týden, je možné, že tahle myšlenka na modlitby za vítězství také dorazila do Německa přímo z Ankary. Pozvánka k modlitbám měla být doprovázena takzvanou vítěznou súrou (číslo 48, anglický překlad ZDE), kde se hovoří o rozdělování válečné kořisti, o tom, jak má Mohamed mobilizovat Araby do války proti nevěřícím a o pekelném ohni, který nevěřící čeká; a také o bolestivém trestu, který Alláh uvalí na muslimy, kteří by se zdráhali do války jít. Prostě ideální výběr meditativního textu pro multikulturní soužití. Mluvčí kolínské centrály DiTiBu Ayse Aydin užití „vítězné súry“ novinářům popřela, ale Tageszeitung shromáždil ze sociálních sítí dost příkladů toho, že buď neví, co říká, nebo lže. Bloger Akif Sahin píše, že takové kázání slyšel v Hamburku na vlastní uši. Militarizace se ostatně netýká jenom mešit, ale i sportu: turečtí fotbalisté si v posledních dnech zvykli salutovat před hrou (schválně si to rozklikněte, fotka agentury Reuters v článku je povedená) a nelámou si hlavu s tím, že jim to UEFA zakázala. Jsem zvědav, zda bude následovat nějaký citelnější trest, nebo zda mezinárodní fotbalový svaz zacouvá. Nu, nemůžu říci, že by mě to překvapilo. Sám Erdoğan svého času proslul tím, že ještě za sekulárního režimu recitoval na veřejnosti báseň: Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Vůbec se vyplatí poslouchat, když politici takhle otevřeně hovoří o svých představách budoucnosti. Vzpomeňme například na Klementa Gottwalda, který v roce 1929 sdělil od řečnického pultíku buržoazním politikům, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem – a o dvacet let později to také k jejich údivu a zděšení realizoval. Shodou okolností uplynulo od Erdoğanovy hrdé recitace básně o mešitách – kasárnách až k dnešku zhruba dvaadvacet let. A v Kolíně nad Rýnem stojí jedna taková duchovní kasárna, ze kterých jsou teď Němci v rozpacích. Tomu se dalo zabránit. Ale bohužel jsme kolektivní mistři v tom, neslyšet, co se nám nelíbí, dokud není pozdě. Z toho „jsme“ se nevyjímám, mně se to taky v některých oblastech opakovaně stává. Ale už před deseti-patnácti lety byli lidé, kteří na riziko výstavby takového svatostánku upozorňovali. Jedním z nich byl židovský intelektuál Ralph Giordano, který si to za svůj odpor proti stavbě hodně schytával. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Člověka, který strávil své mládí schováváním po hamburských sklepech, aby jej neodvlekli do vyhlazovacího tábora, nebylo možné obvinit přímo z nacismu, tak o něm tehdejší starosta Kolína Fritz Schramma (CDU) aspoň řekl, že „žene vodu na mlýny pravičáků“. Jestlipak by to řekl ještě dnes? Představa válečné modlitby za vítězství v ofenzivní válce je poněkud nechutná už z principu samotného; nejen, že chystám vykoupat v krvi, ale ještě žádám od pánaboha, aby mi k té vaně laskavě přichystal ručník a mýdlo. Nicméně je tu ještě jedna věc, která nejspíš modernímu Evropanovi vadí: my jsme to kdysi dělali taky a není to až tak dávno. Žehnání zbraním bylo běžné ještě za první světové války, a to i zde, v tehdejším Rakousku-Uhersku, i když je pravda, že nejvyšší autority jako papež s tím nechtěly mít nic společného (článek ZDE). Přičemž zrovna první světová válka byla asi tou nejzbytečnější a nejstupidnější, kterou evropská civilizace kdy vedla; dodnes jsme se z ní úplně nevzpamatovali (článek s úvahami na toto téma). Není divu, že dnes se nám tato praktika hnusí. Jsem zvědav, za jak dlouho k tomuto vývoji dojde i v Turecku. Ale podle toho, jak se to vyvíjelo tady v Evropě, bych čekal, že reálný posun ve společenských standardech nastane až tak po jedné či dvou těžkých vojenských porážkách, nebo takových vítězstvích, že by je král Pyrrhos poznal. Což se úplně vyloučit nedá. Atatürk a jeho kemalisté byli velkými nepřáteli toho, zaplétat se do blízkovýchodní politiky, a orientovali veškeré zájmy Turecka na západ. Dnešní prezident Erdoğan tenhle princip úplně opustil a snaží se budovat mocenské pozice právě ve zbytku muslimského světa. Ale jedna věc je diplomacie, druhá vojenská invaze. Zrovna ty invaze se v zemích typu Iráku a Sýrie většinou vyvíjejí jinak, než na generálním štábu čekali.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-29 06:58:46

Istanbul je připraven hostit jednání mezi Kyjevem a Moskvou, nabídl Erdogan

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan nabídl Ukrajině a Rusku, aby se sešly v tureckém Istanbulu k dalšímu jednání. Ankara podporuje mírové řešení válečného konfliktu a je připravena jednání hostit. Z vyjádření Erdogana pro Anadolu cituje Jevropejska pravda.

Čas načtení: 2024-03-07 21:25:00

Zelenskyj v pátek navštíví Turecko, setká se s Erdoganem

Ankara - Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se v pátek v Turecku setká se svým protějškem Recepem Tayyipem Erdoganem. Diskutovat budou o válce na Ukrajině i přepravě ukrajinského obilí přes Černé...

Čas načtení: 2024-03-07 21:25:00

Zelenskyj v pátek navštíví Turecko, setká se s Erdoganem

Ankara - Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se v pátek v Turecku setká se svým protějškem Recepem Tayyipem Erdoganem. Diskutovat budou o válce na Ukrajině i přepravě ukrajinského obilí přes Černé...

Čas načtení: 2024-03-08 21:24:00

Erdogan dal najevo, že nebude znovu kandidovat na prezidenta

Ankara - Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan dal najevo, že nebude znovu kandidovat do prezidentského úřadu. Dnes řekl, že březnové komunální volby budou jeho poslední, píší zahraniční tiskové agentury....

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-07-15 07:08:15

Francouzský prezident má nové služební auto. Jezdit bude ve francouzské stylové novince

Kancelář prezidenta Francie si jako své oficiální vozidlo vybrala nejnovější model v segmentu D, Renault Rafale. Renault Rafale je stejně výkonný jako efektivní a je důkazem inženýrských znalostí společnosti Renault. Renault Rafale, navržený týmy v designérském centru Renault v Guyancourtu v souladu s novým formálním jazykem, který inicioval Gilles Vidal, ředitel designu značky Renault, zahajuje […]

Čas načtení: 2026-05-08 10:15:41

Pavel s Babišem se ohledně summitu neshodli. Žalobu vidí jako poslední možnost

Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na ranní schůzce na Pražském hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení delegace na summitu NATO v Ankaře. Babiš dál tvrdí, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Zastupování země navenek považuje za svoji ústavní pravomoc.

Čas načtení: 2025-03-27 05:30:00

Počkejme s podpisem smlouvy s KHNP, až budou jisté zakázky pro české firmy, říká šéf Svazu průmyslu

Česká vláda by měla počkat s podpisem smlouvy s korejskou společností KHNP, dokud české podniky nedostanou konkrétní příslib zakázek na stavbě nových bloků Jaderné elektrárny Dukovany II, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jan Rafaj.

Čas načtení: 2026-02-24 17:01:37

Jako Poláci nebo Finové. Nenechme se Ruskem šikanovat, vybídl prezident

Pokud Ukrajina padne, Rusko se nestane naším partnerem. Státy ze zóny vlivu bývalého Sovětského svazu budou jeho další kořistí. Uvedl to prezident Petr Pavel při veřejném slyšení v Senátu. Pokud Česko nechce skončit znovu v moci Ruska, musí i přes různé názory táhnout za jeden provaz.

Čas načtení: 2026-04-12 14:18:34

Ministerstvo zahraničí popírá prezidenta. Vadí slova o Trumpovi

Ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo politování nad nedávnými kritickými výroky prezidenta Petra Pavla na adresu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Úřad v neděli zdůraznil, že tyto výroky nepředstavují oficiální pozici české vlády.

Čas načtení: 2025-08-09 10:00:00

Channel 4 News: Zdá se, že Trump Ukrajinu zradí. Jestliže se Evropa nepochlapí, Putin půjde dál do Evropy

Moderátor, Channel 4 News, sobota 9. srpna 2025: Prezident Zelenskyj odmítá plán Donalda Trumpa, aby Kyjev předal území Rusku, zatímco se americký prezident připravuje na páteční osobní rozhovory s Vladimirem Putinem na Aljašce. Dobrý večer. Ukrajina neposkytne okupantovi žádné území. Tak zní dnešní kategorická odpověď prezidenta Zelenského, i když Donald Trump a Vladimir Putin zřejmě očekávají, že Kyjev přesně to udělá. Prezident Trump včera připravil půdu pro to, co nazval výměnou území, s tím, že bude Zelenskyj požádán o předání území, za které jeho vojáci prolili krev a které se Rusku již delší dobu nedaří dobýt silou. Jaké možnosti tedy mají prezident Zelenskyj a jeho evropští spojenci, když se prezident Trump a prezident Putin připravují na páteční setkání na dosud neoznámeném místě na Aljašce, kde budou jednat o budoucnosti Ukrajiny, aniž by u stolu seděl ukrajinský prezident?Nejvyšší evropští bezpečnostní představitelé se dnes večer sešli na schůzce o ruské válce na Ukrajině, kterou před aljašským summitem uspořádal britský ministr zahraničí David Lammy a americký viceprezident JD Vance. Evropští lídři se postavili za Kyjev, přičemž prezident Macron trvá na tom, že o budoucnosti Ukrajiny nelze rozhodovat bez Ukrajinců. Upozornění: tato reportáž Francis Reed obsahuje některé ostré výrazy:   Reportérka: Dnes ráno ruská televize potvrdila zprávu Kremlu, že se Donald Trump a Vladimir Putin setkají. Jen několik hodin předtím Trump v Bílém domě naznačil, že schůzka je na spadnutí, a poté ji potvrdil na sociálních sítích s tím, že se uskuteční příští pátek. Jako způsob, jak dosáhnout míru na Ukrajině, se naznačuje výměna území.

Čas načtení: 2025-08-09 10:00:00

Channel 4 News: Zdá se, že Trump Ukrajinu zradí. Jestliže se Evropa bez něho nepochlapí, Putin půjde dál do Evropy

Moderátor, Channel 4 News, sobota 9. srpna 2025: Prezident Zelenskyj odmítá plán Donalda Trumpa, aby Kyjev předal území Rusku, zatímco se americký prezident připravuje na páteční osobní rozhovory s Vladimirem Putinem na Aljašce. Dobrý večer. Ukrajina neposkytne okupantovi žádné území. Tak zní dnešní kategorická odpověď prezidenta Zelenského, i když Donald Trump a Vladimir Putin zřejmě očekávají, že Kyjev přesně to udělá. Prezident Trump včera připravil půdu pro to, co nazval výměnou území, s tím, že bude Zelenskyj požádán o předání území, za které jeho vojáci prolili krev a které se Rusku již delší dobu nedaří dobýt silou. Jaké možnosti tedy mají prezident Zelenskyj a jeho evropští spojenci, když se prezident Trump a prezident Putin připravují na páteční setkání na dosud neoznámeném místě na Aljašce, kde budou jednat o budoucnosti Ukrajiny, aniž by u stolu seděl ukrajinský prezident?Nejvyšší evropští bezpečnostní představitelé se dnes večer sešli na schůzce o ruské válce na Ukrajině, kterou před aljašským summitem uspořádal britský ministr zahraničí David Lammy a americký viceprezident JD Vance. Evropští lídři se postavili za Kyjev, přičemž prezident Macron trvá na tom, že o budoucnosti Ukrajiny nelze rozhodovat bez Ukrajinců. Upozornění: tato reportáž Francis Reed obsahuje některé ostré výrazy:   Reportérka: Dnes ráno ruská televize potvrdila zprávu Kremlu, že se Donald Trump a Vladimir Putin setkají. Jen několik hodin předtím Trump v Bílém domě naznačil, že schůzka je na spadnutí, a poté ji potvrdil na sociálních sítích s tím, že se uskuteční příští pátek. Jako způsob, jak dosáhnout míru na Ukrajině, se naznačuje výměna území.

Čas načtení: 2022-03-31 10:12:14

Čas na impeachment

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia. Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj. Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem k osobám blízkým. Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně snížil a otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně, a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil. Když Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti vedený Helenou Válkovou. Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě. V roce 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k dispozici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Schneidrová musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“ na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek. Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, například změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, například v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího a místopředsedkyně Ústavního soudu. Za podstatné považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně blízkým jeho úřadu, popřípadě jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

Čas načtení: 2024-03-29 18:00:01

Atentát na amerického prezidenta Reagana: Ztratil 50 procent krve a vtipkoval. Střelám se postavili policisté

Ronald Reagan byl prvním americkým prezidentem, který se rozhodl překročit dosavadní americkou Trumanovu doktrínu zadržování komunismu v jeho poválečných hranicích a nabádal k aktivní intervenci s cílem komunismus „uzbrojit“ a svrhnout. A to se mu nakonec podařilo. Nic takového by se možná nestalo, pokud by mu 30. března 1981 nezachránili život především dva agenti tajné služby, kteří ho bránili. A také policista, který byl u atentátu „náhodou“. Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit Číst více Miláčku, zapomněl jsem se sehnout Prezident Reagan přednesl okolo poledne projev v hotelu Hilton ve Washingtonu, DC. Před hotelem však stáli nejen jeho příznivci, ale i šestadvacetiletý John Warnock Hinckley Jr. Ten byl vášnivě zamilován do Jodie Fosterové a měl za to, že když se proslaví, bude se moci dostat do její blízkosti. Zároveň byl ovlivněn filmem Taxikář, kde Fosterová hrála prostitutku a kde ne zcela normální hlavní hrdina Travis Blick uvažoval o atentátu na prezidentského kandidáta. Pod vlivem své omezené příčetnosti se Hinckley rozhodl zavraždit prezidenta USA. Před hotelem vypálil šest ran. Jedna zasáhla tiskového tajemníka Bílého domu Jamese Bradyho do hlavy. Další zasáhla důstojníka metropolitní policie Thomase Delahantyho. Zvláštní agent Tim McCarthy byl zasažen do břicha. Další střela se odrazila od pancéřovaného prezidentského vozu a zasáhla prezidenta, jedna kulka rozbila nedaleké okno. Střela trefila prezidenta pod levou paží, zasáhla jeho žebro a zastavila se těsně u srdce. Později na střelbu reagoval Reagan, když se omluvil své ženě Nancy slovy: „Miláčku, promiň, zapomněl jsem se sehnout.“ Dnes jsme tu všichni republikáni Tajná služba odvezla prezidenta do nemocnice. Bylo jasné, že prezident ztrácí spoustu krve, a okamžitě byl připraven chirurgický tým, který měl prezidenta operovat. Prezident před operací zažertoval směrem k operačnímu týmu. „Doufám, že jste zde všichni republikáni…“ Ačkoliv to nebyla pravda, všichni řekli. „Pane prezidente, dnes jsme tu všichni republikáni.“ Operace trvala celkem tři hodiny, rekonvalescenci zkomplikovala pooperační horečka. I přesto Reagan již další den mohl podepsat několik listin. Nemocnici opustil po třinácti dnech. Air Force One je Bílý dům ve vzduchu. Navíc má operační sál Číst více Jerry S. Parr – rozhodnutí, které stálo mezi životem a smrtí Na stránkách Washington Post se můžeme blíže dočíst o okamžicích těsně po atentátu. Zpočátku nikdo nevěděl, že byl prezident postřelen. Původním plánem totiž bylo dát případně přednost zdravotnickému zařízení přímo v Bílém domě než nezabezpečené nemocnici. Reagan měl sice velké bolesti, ale přičítal to naraženému žebru, když byl agentem vtlačen do vozu. Agent však přesto kontroloval, zda prezident nemá střelné poranění. Když zjistil, že vykašlává zpěněnou krev, okamžitě změnil trasu vozů a zamířili do nedaleké nemocnice. Právě toto jeho rozhodnutí zachránilo prezidentovi život, neboť umožnilo včasnou operaci. Tim McCarthy – frajer, co splnil povinnost chytit kulku za prezidenta Agent Tim McCarthy stál u dveří prezidentova vozu, když se ozval první výstřel. Okamžitě se otočil a postavil se mezi střelce a prezidenta. Třetí vypálenou kulkou byl zasažen do břicha. Pro Chicago News později zavzpomínal. „Málokdy o tom přemýšlím. Myslím, že pro mě jde o to, že v ten konkrétní den nastala krize a já jsem byl schopen dělat to, k čemu jsem byl vycvičen. V krizi člověk nikdy neví, zda bude schopen naplnit své poslání a udělat to, co má v danou chvíli udělat. Při té příležitosti jsem byl. Jediný způsob, jak by měl být prezident odstraněn, je prostřednictvím volebních uren nebo impeachmentu – ne momentu šílenství osamělého střelce. Některé věci se ten den strašlivě pokazily a pár věcí se povedlo a prezident naštěstí přežil.“ Thomas K. Delahanty – psovod, kterému onemocněl pes Policista z DC Thomas K. Delahanty byl psovodem. Jeho pes však o den dříve onemocněl, a tak se přihlásil dobrovolně ke službě při ochraně hotelu Hilton při návštěvě prezidenta. Z policistů a agentů byl patrně nejblíže. Zasáhla ho hned jedna z prvních vypálených kulek. Utrpěl poranění levé paže, byla zasažena i páteř. O jeho dalším osudu se můžeme dočíst ve Washington Post. V listopadu 1981 byl propuštěn z policejního oddělení pro plnou invaliditu. Za 18 a půl roku věrné služby policejnímu oddělení mu byl přiznán důchod ve výši dvou třetin běžného platu bez daně. Oznámení o jeho odchodu do důchodu shodou okolností přišlo ve stejný den, kdy se prezidentský tiskový tajemník James Brady vrátil domů z nemocnice George Washingtona, kde podstoupil léčbu těžkých ran, které utrpěl při stejné střelbě. James Brady však měl doživotní následky, neboť zůstal trvale ochrnutý na spodní polovinu těla. Ronald Reagan vítězil svým tvrdým stylem Ronalda Reagana si mnozí spojují právem s rozpadem Sovětského svazu. Nebál se o 35 % zvýšit náklady na zbrojení, tomu tehdejší SSSR nemohl konkurovat. Jeho tvrdý a útočný styl se stal známým jako Reaganova doktrína. Varoval před tím, co spolu se svými příznivci považoval za nebezpečný trend tolerování sovětského imperializmu, pokusy infiltrovat ostatní země, včetně těch z třetího světa, za účelem šíření komunismu. Jeho politikou bylo hájit mír silou a z pozice síly. „Je třeba přinutit Sověty k tomu, aby pochopili, že my nikdy neopustíme své zásady. To by znamenalo vzdát boj mezi správným a špatným a mezi dobrem a zlem,“ říkal. Asi bychom si na něj měli vzpomenout i teď. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Postrach Američanů: Pekelní andělé

Čas načtení: 2019-12-27 08:42:09

Promluvil pan prezident

Vánoční projev pana prezidenta chválím jednak proto, že jeho přesunutí na den 26.prosince je pokračováním masarykovské tradice, ale zejména jako pečlivě vycizelovaný kousek řečnického umění s bohatým myšlenkovým obsahem, pronesený bezchybnou češtinou. V záplavě blábolení politiků, často neschopných pronést souvislejší projev bez papíru, a navíc mluvících pokleslým jazykem, působí jako fata morgana na poutníky vyprahlou pouští. Neúctu k jazyku považuji za neúctu k národu a připomínám, že národ i jazyk neměly daleko k zániku a vděčnost za jejich zachování by nás neměla opouštět, nechceme-li o ně v budoucnosti přijít. Většinou se ztotožňuji s názory, jež pan prezident ve svém poselství projevil. Zejména souhlasím s názorem, že žijeme v úspěšné zemi. Nesouhlasím ale s jeho náhledem na justici, za jejíž hlavní vadu považuje zdlouhavost trestního řízení. Podle dostupných statistik ale délka našeho procesu je přibližně srovnatelná s evropským průměrem. Pan prezident se orientuje podle výjimečných procesů, jejichž kritika jako jednotlivých excesů je sice oprávněná, ale nelze ji přenášet na justici jako na celek. Mimo to soudím, že daleko více škod než průtahy páchají nezákonnosti a mravní poklesky činitelů trestního řízení. Tempo je kvantitativní ukazatel, důležitější je kvalita rozhodování. Je lepší počkat si rok na spravedlivé zproštění obžaloby než jít do vězení kvůli uspěchanému nekvalitnímu rozhodnutí. Nevšiml jsem si, že by pan prezident této stránce trestního řízení věnoval pozornost, ač by jistě mohl vyvíjet morální tlak. Přímou pravomoc nejvyššího kárného žalobce odmítá využívat jako nesystémovou. Stejně tak možnost mírnit křivdy využitím pravomoci udělovat milost využívá jen rudimentárně. Odstrašujícím příkladem je odmítnutí žádosti o milost ve prospěch odsouzené M. Sch. Nejvyšší soud ji pak nechal propustit na svobodu po sedmi měsících nespravedlivého věznění: ale i toho ji pan prezident mohl ušetřit. Souhlasím s páně prezidentovým názorem, že zajišťování energetických potřeb státu cestou budování obnovitelných zdrojů je neefektivní. Na druhé straně je pravdou, že patří k přirozenosti úspěšných podnikatelů, že se hbitě ohnou pro peníze, které leží v prachu. Vlnu zájmu o budování obnovitelných zdrojů vyvolal stát vějičkou mimořádných dotací, na které pan prezident právem žehrá. Pak na všechny, kdo na vějičku naletěli, se paušálně přeneslo znevažující označení „solární baron“. Samozřejmě, na vlně se svezli všelijací šizuňci nebo korupčníci, kteří se nechali za různé služby obdarovat podíly na výnosech z energetických zařízení. Ale v zásadě jde převážně o lidi, kteří přirozeně a v souladu se zákonem šli za ziskem pro svůj podnik, vyhovujíce současně potřebě státu, který měl zajistit pokrytí části svých energetických potřeb využitím obnovitelných zdrojů. Hanlivé přízvisko se patrně projevilo v přístupu justice k posuzování civilních i trestních žalob, týkajících se obnovitelných zdrojů. Odstrašujícím příkladem je osud rodinného klanu Zemků, jimž nekompetentní přístup justice znehodnotil investici ve výši 1,3 miliardy Kč, dva členy rodiny uvrhl do vězení a na hlavu rodiny se právě chystá. Pojítkem přehmatů v civilním i trestním řízení bylo porušení zásady, že nikdo nesmí být postižen za protiprávní jednání někoho dalšího, na němž se nepodílel. V daném případě příčinou neštěstí byla pohodlnost pracovníků subdodavatelské firmy, kteří si usnadnili život paděláním revizních zpráv o stavu kabeláže elektráren. Nikdo z vedení investorské firmy o dodání padělků nežádal a ani o nich nevěděl. Mimo to vložení padělků do licenčního spisu mělo pouze význam formálního splnění předepsané náležitosti. Ani investor, ani Energetický regulační úřad, který vydává licence, neměli oprávnění kontrolovat pravdivost zpráv. O vydání licencí rozhodla tříčlenná komise pracovníků Energetického regulačního úřadu, která provedla prohlídku zařízení na místě, posoudila příznivě způsobilost elektráren k zahájení provozu a dala příslušné úřednici pokyn k jejich vydání. Pozdější nález padělaných revizních zpráv v licenčním spisu byl příčinou zahájení trestního řízení, které překročilo hranici stíhání padělatelů, a k zahájení správního řízení, které vedlo k odnětí licencí. Existují objektivní důkazy, že v den vydání licencí elektrárny skutečně stály a na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, jež nebyly překážkou zahájení provozu. Zbývá dodat, že bez ohledu na skutečný stav elektráren žalobce vědomě tvrdil, že v době vydání licencí nebyly elektrárny dokončeny ani z části a soudce v tom spatřoval ospravedlnění udílení drakonických trestů. Trojici, která dala pokyn k vydání licencí, žalobce před soud neposlal. Formulaci o nedokončenosti „ani z části“ vypustil z rozsudku odvolací soud, ale to již bylo pozdě. Uvědomuji si, že pan prezident pracuje s informacemi, jež mu z části dodává jeho zázemí. Proto se kvůli zmíněným výrokům nehorším a neměním nic na kladném hodnocení jeho poselství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-14 18:20:49

Český tým vyráží na evropské finále kuchařské soutěže Bocuse d´Or do norského Trondheimu

Tým České republiky v čele s vítězem národního kola Bocuse d´Or Dominikem Unčovským se po mnoha letech zúčastní evropského finále Bocuse d´Or. Vrcholná gastronomická událost se uskuteční již příští týden ve dnech 19. a 20. března v Trondheimu, hlavním městě norské gastronomie. „Postup na evropské finále byl pro nás úspěchem. Teď jsme na konci přípravné

Čas načtení: 2024-05-09 18:01:44

08.05.2024 - Prezident Petr Pavel jmenoval nové generály

Autor: Janko PALIGA Datum: 09.05.2024 18:01:44 U příležitosti Dne vítězství dnes prezident republiky Petr Pavel jmenoval nové generály. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil v Trůnním sále Pražského hradu za účasti nejvyšších představitelů státu i resortu obrany a Armády ČR.Do hodnosti brigádního generála, tedy nejnižší generálské hodnosti, byli jmenováni:- plukovník MUDr. Michal Baran, ředitel sekce vojenského zdravotnictví MO- plukovník gšt. Martin Janatka, náčelník štábu Velitelství pro operace- plukovník gšt. Radek Haratek, velitel Velitelství kybernetických sil a onformačních operací- plukovník gšt. Jiří Líbal, velitel 4. brigády rychlého nasazení. Do vojenské hodnosti brigádního generála ve výslužbě byl pak jmenován plukovník ve výslužbě PhDr. Jiří Růžek, ředitel Vojenského obranného zpravodajství (VOZ) Ministerstva obrany ČR v letech 1994-1999.Dále prezident vyjmenoval do hodnosti brigádního generála:- plukovníka Mgr. Bc. Františka Habadu, ředitele Národního operačního centra Policejního prezidia České republiky- plukovníka Mgr. Milana Černeka, MBA, ředitele Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky- plukovníka Ing. Jiřího Pelikána, ředitele Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje- plukovníka Mgr. Radka Stránského, velitele Hasičského útvaru ochrany Pražského hradu- plukovníka Mgr. Víta Hendrycha, ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů- plukovníka PhDr. Petra Červeného, LL.M., regionálního ředitele regionu č. 1 Vězeňské služby České republiky a ředitele Věznice Příbram- plukovníka ve výslužbě RNDr. Petra Zemana, bývalého ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace, do hodnosti brigádního generála ve výslužběBrigádního generála Ing. Michala Koudelku, ředitele Bezpečnostní informační služby, povýšil prezident Petr Pavel do hodnosti generálmajora.Zdroj:https://acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/prezident-republiky-jmenoval-nove-generaly-250993/www.hrad.cz

Čas načtení: 2024-06-16 08:00:01

Aféra Watergate: pád nejmocnějšího muže světa. Průběh případu

V roce 1972 běžela naplno kampaň za znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona, tomu stál v cestě k druhému funkčnímu období demokratický kandidát George McGovern. A právě v kancelářích volební kampaně tohoto kandidáta byly na konci května 1972 instalovány odposlechy. Ty však nefungovaly správně, a tak se 17. června skupina pěti lupičů vrátila do budovy Watergate. Když se slídilové chystali vloupat do kanceláře s novým mikrofonem, jeden z členů ostrahy si všiml, že někdo přelepil několik dveřních zámků v budově. Strážný zavolal policii, která dorazila právě včas, aby je chytila při činu. Nebylo okamžitě jasné, zda jsou zloději spojeni s prezidentem, i když podezření se objevilo, když detektivové našli mezi věcmi lupičů kopie telefonního čísla Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Richard Milhous Nixon 9. 1. 1913 – 22. 4. 1994 Republikánská strana 1947–1950: člen Sněmovny reprezentantů 1950–1953: senátor 1953–1961: viceprezident Dwighta D. Eisenhowera 1969–1974: 37. prezident USA Pro FBI to byla citlivá kauza Dle oficiálních stránek FBI byl již v den vloupání do sídla Demokratického národního výboru úřadující ředitel FBI L. Patrick Gray informován dálnopisem o incidentu a o tom, že jeden ze zatčených byl bezpečnostním důstojníkem Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Od začátku bylo jasné, že se nejedná o obyčejné vloupání, a FBI se okamžitě ocitla v politicky nejcitlivějším vyšetřování ve své historii. Nakonec, navzdory některým problémům ve vlastních řadách, bylo neocenitelné vyčerpávající úsilí úřadu vyřešit aféru Watergate. Nixon volby drtivě vyhrál I když stopy vedly k osobám blízkým prezidentské volební kampani, prezident se snažil od incidentu distancovat. Dle serveru history.com pronesl Nixon v srpnu projev, v němž přísahal, že se jeho zaměstnanci v Bílém domě na vloupání nepodíleli. Většina voličů mu věřila a v listopadu 1972 byl prezident znovu zvolen s drtivým náskokem před demokratickým sokem. Později vyšlo najevo, že Nixon nemluvil pravdu. Několik dní po vloupání například zařídil, aby lupičům byly poskytnuty stovky tisíc dolarů z „utajených fondů“. A nejen to, Nixon a jeho poradci vymysleli plán, jak instruovat Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby bránila FBI ve vyšetřování zločinu. To však bylo ještě závažnější než samotné vloupání, šlo o zneužití prezidentské moci a úmyslné maření spravedlnosti. Atentát na amerického prezidenta Reagana: Ztratil 50 procent krve a vtipkoval. Střelám se postavili policisté Číst více Všichni prezidentovi muži Dle serveru watergate.info zájem veřejnosti upoutali dva novináři deníku Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, kteří zveřejnili informace, jež získávali od tajemného informátora s pseudonymem Deep Throat. Informace spojovaly s loupeží přímo prezidenta Spojených států Richarda Nixona. Reportáže nakonec novinářům vynesly Pulitzerovu cenu a staly se základem jejich bestselleru Všichni prezidentovi muži. Ve skutečnosti byli novináři zřejmě využiti samotnou FBI, která cítila, že se prezident úspěšně snaží její vyšetřování mařit. Mohlo by o tom svědčit i to, že v roce 2005 vyšlo najevo, že jejich tajemný informátor byl ve skutečnosti bývalý zástupce ředitele FBI Mark Felt. Smyčka se zatahuje kolem prezidenta Vedle FBI a reportérů Washington Post se do věci vložil soudce John J. Sirica a členové senátního vyšetřovacího výboru. Tlak na okolí prezidenta se stupňoval a bylo zřejmé, že se aféra blíží k samotnému vládci Bílého domu. Ve stejné době začali někteří aktéři aféry pociťovat, že jejich fabulace jsou neudržitelné. Někteří z Nixonových poradců, včetně poradce Bílého domu Johna Deana, svědčili před velkou porotou. Vyšlo tak najevo, že Nixon tajně nahrával každý rozhovor, který se odehrával v Oválné pracovně. Pokud by se prokurátoři dostali k těmto nahrávkám, měli by důkaz o prezidentově vině. Nixon se samozřejmě snažil pásky ochránit. A zatímco jeho právníci se oháněli tím, že prezidentovo exekutivní privilegium mu umožňuje nechat si nahrávky pro sebe, soudce Sirica, senátní výbor a nezávislý zvláštní žalobce Archibald Cox byli odhodláni je získat. Lincolnovi předpověděl smrt jeho vlastní sen. Amerického prezidenta zastřelil slavný herec Číst více Neobviněný spoluspiklenec Zarputilý žalobce Cox nepřestal požadovat nahrávky. Prezident Nixon proto nařídil, aby byl vyhozen. To vedlo k protestní rezignaci několika úředníků ministerstva spravedlnosti. Později byla tato událost označena jako sobotní masakr. Tlak na prezidenta však neustával, a proto Nixon musel souhlasit s tím, že některé pásky vyšetřovatelům předá. A ani výměna žalobce nepomohla. Velká porota jmenovaná novým zvláštním prokurátorem obvinila 1. března sedm bývalých Nixonových poradců z různých přečinů souvisejících s aférou Watergate. Porota, která si nebyla jistá, zda může obvinit úřadujícího prezidenta, nazvala Nixona „neobviněným spoluspiklencem“. V červenci Nejvyšší soud nařídil Nixonovi, aby nahrávky odevzdal. Zatímco prezident otálel, Justiční výbor Sněmovny reprezentantů odhlasoval impeachment Nixona za maření spravedlnosti, zneužití pravomoci, krytí trestných činů a několik porušení ústavy. Rezignace byla nevyhnutelná Nakonec 5. srpna Nixon zveřejnil nahrávky, které poskytly nepopiratelný důkaz o jeho spoluvině na zločinech Watergate. Tváří v tvář téměř jistému impeachmentu ze strany Kongresu Nixon 8. srpna 1974 rezignoval a následující den opustil úřad. O šest týdnů později, poté, co viceprezident Gerald Ford složil prezidentskou přísahu, omilostnil Nixona ode všech zločinů, které spáchal v době, kdy byl v úřadu. Pro Nixona tak aféra skončila, ale aféra měla dlouhodobý dopad na americký politický život a vytvořila atmosféru cynismu a nedůvěry ve vládu a stát. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Inspirací génia pacifického jazzu byly drogy

Čas načtení: 2024-07-18 11:00:01

Biden není první prezident USA, který čelí narážkám na mentální zdatnost. „Starý“ Reagan později přiznal alzheimera

Prezident USA Joe Biden za sebou nemá dobré týdny. Zejména v Pensylvánii, kde měl tři vystoupení v rámci prezidentské kampaně, opět nabil ostrými těm lidem, kteří tvrdí, že už by se o prezidentský post znovu ucházet neměl. Své posluchače totiž zasypal nepravdivými a zavádějícími tvrzeními o celé řadě témat od svých příjmů a odvodů na daních přes platby seniorů za léky až po špatně uvedené demografické údaje a poněkud zcestné povídání o cestách do Iráku. Narážky na jeho špatné mentální zdraví se tak logicky dál množí. Propírání blábolů prezidenta USA dokázal zastínit jen atentát na Donalda Trumpa. Dá se však předpokládat, že Bidenova prohlášení přijdou velmi brzy opět na přetřes. Nutno však říct, že vystudovaný právník není první, kdo musí dokazovat, že mu hlava slouží tak, jak má. Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více Byl zmatený a reagoval špatně V roce 1994, pět let poté, co Ronald Reagan opustil Bílý dům, napsal bývalý prezident národu dopis, ve kterém odhalil, že je „jedním z milionů Američanů, kteří trpí Alzheimerovou chorobou“. Už deset let před veřejně oznámenou diagnózou ale provázely jeho kampaň za znovuzvolení obavy o jeho věk a mentální bystrost. „Pouštěl se do něj tisk, veřejnost, ale i nejužší okruh jeho spolupracovníků. Zpochybňovali schopnost tehdy nejstaršího prezidenta znovu vykonávat důležitou funkci,“ uvedl Moravec. Tyto otázky otevřela debata proti Walteru Mondaleovi, ve které Reagan působil zmateně a často reagoval „mimo mísu“. Jako by si veřejnost po debaklu začala stále více uvědomovat prezidentův věk. Wall Street Journal, který byl všeobecně považován za sympatizující s Reaganem, zveřejnil článek s titulkem „Nová otázka v prezidentském závodě: Ukazuje nyní nejstarší prezident USA svůj věk?“. Všechno se otočilo O dva týdny později, na druhou a poslední debatu mezi Mondalem a Reaganem, přišel prezident připravený na otázky týkající se jeho věku a duševní zdatnosti. Pronesl dnes už známou glosu, která veřejnost přesvědčila, že to s ním asi nebude tak zlé: „V této kampani nebudu řešit problém věku. Nehodlám pro politické účely zneužívat mládí a nezkušenost svého protivníka.“ Geniální a naprosto „reaganovské“. Mondale získal v prezidentských volbách v roce 1984 pouze v jednom státě. Později řekl, že jeho odmítnutí využít Reaganovu způsobilost pro úřad znamenalo, že jeho kampaň fakticky skončila druhou debatou. „Věděl jsem, že mě tam dostal.“ Problémy staronového prezidenta tím ale rozhodně neskončily. Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda Číst více Může si to dovolit prezident USA? Když se provalilo, že Reaganova administrativa prodávala tajně zbraně do Íránu a z prodeje financovala povstalce Contras v Nikaragui, byl prezident znovu pod drobnohledem. „Důvěrná zpráva z Bílého domu, která byla zveřejněná těsně před Reaganovým odchodem z úřadu v roce 1989, prezidenta vykreslila jako nepozorného a nešikovného. Tvrdili to o něm jeho spolupracovníci i zaměstnanci. Prý všechno, po čem toužil, bylo sledovat filmy a seriály ve své rezidenci,“ vypočítával Moravec. Na jeho obranu je ale třeba říci, že žádné zprávy o Reaganově duševním stavu neukázaly na to, že by byl nezpůsobilý vykonávat funkci prezidenta USA. Otázka však je, zda to jde jen tak hodit za hlavu a říct si, že některé dny jsou dobré a některé prostě špatné. Neřeší se tu totiž způsobilost paní učitelky z mateřské školy, ale prezidenta USA. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tchaj-wan je pro Čínu začátek, chce dominovat celému světu. Přijde sbližování s Ruskem, Evropa je slabá, říká generál Šedivý.

Čas načtení: 2024-10-28 20:49:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel vymenoval a povyšoval generálov

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 20:49:40 V pondelok 28. októbra 2024 prezident Petr Pavel pri príležitosti Dňa vzniku samostatného československého štátu vymenoval nových generálov a ďalších povýšil do vyšších generálskych hodností. Slávnostný ceremoniál sa konal v Míčovně Pražského hradu.Do najnižšej generálskej hodnosti brigádneho generála boli vymenovaní plk. gšt. Ing. Miroslav Havelka, zástupca riaditeľa Sekcie plánovania spôsobilostí MO SR a plk. gšt. Ing. Přemysl Horáček, MPA, prvý námestník riaditeľa Vojenského spravodajstva.Do hodnosti generálmajora prezident Petr Pavel vymenoval brigádnych generálov Ing. Petra Bartovského, MPA, riaditeľa Vojenského spravodajstva, Ing. Pavla Lipku, zástupcu náčelníka Generálneho štábu Armády ČR - náčelníka štábu, a Ing. Jiřího Ročka, náčelníka Vojenskej polície. Prezident povýšil aj generálmajora Simona Michailidisa, MBA, generálneho riaditeľa Väzenskej služby Českej republiky, do hodnosti generálporučíka; brigádneho generála Mgr. Mareka Šimandla, MPA, generálneho riaditeľa Generálneho riaditeľstva colných úradov Českej republiky a brigádneho generála Mgr. Tomáša Kubíka, námestníka policajného prezidenta pre službu kriminálnej polície a vyšetrovania do hodnosti generálmajora.Zdroj:https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-jmenoval-nove-generaly-18202#from-listacr.mo.gov.cz

Čas načtení: 2024-10-28 21:58:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel udelil štátne vyznamenania

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 21:58:40 Prezident republiky Petr Pavel se rozhodl podle článku 63 odstavce 1 písmena h) ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, a paragrafu 7 zákona č. 157/1994 Sb. o státních vyznamenáních České republiky u příležitosti řádového dne 28. října 2024 ocenit udělením nebo propůjčením státních vyznamenání občanské zásluhy a výsledky práce významných osobností.  Prezident republiky propůjčil: Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy:- in memoriam panu arm. gen. Sergěji Janu Ingrovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy:- in memoriam panu brig. gen. Františku Moravcovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy:- panu Jiřímu Kyliánovi za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- paní prof. Ing. arch. Evě Jiřičné, dr. h. c za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy:- panu Karlu Kovandovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy:- panu Mgr. Danielu Kroupovi, Ph.D. za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - paní Mgr. Anně Šabatové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - in memoriam panu Mgr. Pavlu Pecháčkovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 4. třídy:- Mons. Josefu Suchárovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy:- in memoriam Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II., občanským jménem Karolu Józefu Wojtylovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Medaili za hrdinství:- panu Bc. Lukáši Dudíkovi za hrdinství při záchraně lidských životů- panu prap. Lukáši Hirkovi za hrdinství v boji- panu Romanu Juřenovi za hrdinství při záchraně lidských životů- in memoriam panu plk. Josefu Keprtovi za hrdinství v boji- in memoriam panu Karlu Kučerovi za hrdinství v boji. - paní Mgr. Kateřině Laluhové za hrdinství při záchraně lidských životů - in memoriam panu št. kpt. i. m. Oldřichu Pechalovi za hrdinství v boji Prezident republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně:- in memoriam panu Danielu Anýžovi za zásluhy o stát v oblasti kultury - panu Romanu Červenkovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní PhDr. et Mgr. Radce Denemarkové, Ph.D. za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu PhDr. Martinu Doktorovi za zásluhy o stát v oblasti sportu. - panu Ing. Petru Dvořákovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Mustafovi Džemilevovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní RNDr. Yvonně Gaillyové, CSc. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ing. Janu Gruntorádovi, CSc. za zásluhy o stát v oblasti techniky- paní Štěpánce Hilgertové za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní prof. Janě Hlaváčové za zásluhy o stát v oblasti umění, výchovy a školství- paní Agnieszce Holland za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Ditě Horochovské za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Lucii Hyblerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Petru Jandovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Daniele Kolářové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu JUDr. Pavlu Kosatíkovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu prof. PhDr. Ladislavu Krištoufkovi, PhD. za zásluhy o stát v oblasti vědy- paní Karin Lednické za zásluhy o stát v oblasti kultury- in memoriam panu Luďku Munzarovi za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Jiřímu Netíkovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské- paní Dagmar Peckové za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Zdeňce Prokopové za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu Marku Riederovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní Marii Rottrové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Mgr. Jaroslavu Rudišovi za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu prof. MgA. Vladimíru Smutnému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu akad. mal. Jiřímu Sozanskému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Petru Sýkorovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní MUDr. Kateřině Šédové za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Zdeňku Štybarovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- panu prof. Janu Švejnarovi, PhD., M. A., dr. h. c. mult. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ivanu Trojanovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní prof. MgA. Heleně Třeštíkové, dr. h. c. za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Emilii Vallové za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Mgr. Radce Vernerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Ondřeji Vetchému za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu Jaroslavu Vildovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu prof. Jaroslavu Vostrému za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství- panu Alexanderu Wiegandovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanůZdroj:www.hrad.cz

Čas načtení: 2025-03-05 09:00:00

USA omezily sdílení zpravodajských informací s Ukrajinou

Ředitel CIA naznačuje, že jde o dočasný a omezený krok, který má strany přimět k návratu k jednání  Ředitel CIA John Ratcliffe v rozhovoru pro televizi Fox Business nepřímo potvrdil rozhodnutí omezit poskytování amerických zpravodajských informací Ukrajině, ale naznačil, že jde o omezený rozsah a dočasné opatření, které má strany přimět k opětovnému jednání:Zde je jeho vyjádření:    Prezident Trump řekl, že požádal o pauzu.    Jak jsem zmínil, prezident Trump je mírový prezident, [pod jeho vedením] nikdy nebyla válka, [a] chce ukončit války, které existují.    A tak v tomto případě, jak všichni viděli, že se odehrává, měl prezident Trump skutečnou otázku, zda je prezident Zelenskyj odhodlán k mírovému procesu, a řekl: Pojďme si dát pauzu, chci vám dát šanci o tom přemýšlet.    A viděli jste odpověď, že prezident Zelenskyj vydal prohlášení, ve kterém řekl: Jsem připraven na mír a chci, aby vedení Donalda Trumpa tento mír přineslo.    A tak si myslím, že na vojenské a zpravodajské frontě ta pauza, která to umožnila, myslím, že zmizí, a myslím si, že budeme pracovat bok po boku s Ukrajinou, protože musíme zatlačit na agresi, která tam je, ale [je potřebné], aby se svět dostal do lepšího postavení, aby se ta mírová jednání posunula kupředu.

Čas načtení: 2026-03-20 13:14:53

Podle prezidenta Pavla nemusí být elektromobilita nejsprávnější cestou. S manželkou navštívil Škodu Auto

Automobilový průmysl má podle prezidenta Pavla zásadní význam nejen pro Mladoboleslavsko, kde sídlí největší česká automobilka Škoda Auto, ale celé Česko.

Čas načtení: 2021-11-23 07:05:38

Kacířský pohled na současné politické tanečky

Senátorský pokus o puč ke svržení prezidenta se nezdařil, neb Miloš I. Zlomyslný jeho strůjcům „natruc“ začal vstávat z mrtvých dříve, než stihli plánovanou nepřístojnost provést. Ale zlobné bzučení pidižvíků na jeho adresu neutichlo. Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam. Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta – robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé moci lidu a asi se jí i bojí. V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí. Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér. Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců. Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin. Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu rád, protože jsem získal svobodu přístupu na všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah. Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů ke Tchaj-wanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání. Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 miliard korun, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří nejsou potřební? Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila.