Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-04 10:31:00

Brnem projela historická kolona. Lidé si prohlédli tahač Škodu Z či Tatru 700

Historická kolona vozidel dorazila o víkendu na náměstí Svobody v Brně. Převládaly osobní automobily, k vidění byl také dobový vůz veřejné bezpečnosti, sanitka nebo několik hasičských aut. Nechyběla ani přehlídka několika vojenských vozidel, z nichž některé vznikaly právě v legendární brněnské Zbrojovce.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-06-05 13:46:07

Turza, Peter: Obrnená a delostrelecká technika v československej armáde 1952-1992. Protitankové a poľné kanóny, húfnice, samohybné delostrelectvo, raketomety a mínomety

Autor: Janko PALIGA Datum: 05.06.2026 13:46:07 Název knihy:Name of the book:Obrnená a delostrelecká technika v československej armáde 1952-1992. Protitankové a poľné kanóny, húfnice, samohybné delostrelectvo, raketomety a mínometyArmored and artillery equipment in the Czechoslovak Army 1952-1992. Anti-tank and field guns, howitzers, self-propelled artillery, rocket launchers and mortarsAutor:Author:Peter TurzaMísto vydaní:Published in:BratislavaNakladatelství:Publisher:Magnet Press Slovakia, s.r.o.Rok vydání:Year of Publication:2026Počet stran :Pages:192ISBN10:ISBN10:-ISBN13 :ISBN13:978-80-69180-05-5Fotografie obálky:Cover:Obsah:Content:Úvod (5)Protitankové a poľné delostrelectvo (6)45 mm protitankový kanón vzor 37 (7-10)45 mm protitankový kanón vzor 42 (11-13)50 mm protitankový kanón vzor 38N (14-17)57 mm protitankový kanón vzor 43 (ZIS-2) (18-21)75 mm protitankový kanón vzor 40N (22-25)76 mm divízny kanón vzor 42 (ZIS-3) (26-29)76 mm plukovný kanón vzor 43 (30-32)82 mm bezzáklzový kanón vzor 59 a 59A (33-36)85 mm kanón vzor 52 (37-41)88 mm protitankový kanón vzor 43N (42-43)100mm kanón vzor 53 (44-47)105 mm kanón vzor 18N (48-50)105 mm húfnica vzor 18/40N (51-53)122 mm húfnica vzor 38 (M-30) (54-57)122 mm húfnica vzor 38/74 (58-60)122 mm húfnica D-30A (61-63)122 mm kanón vzor 31/37 (64-67)130 mm poľný kanón M-46 (68-71)152 mm húfnica vzor 18/47 (68-72)152 mm kanónová húfnica vzor 37 (76-79)Samohybné delostrelectvo (80)Samohybné delo vz. 75/39-44 (81-86)Samohybné delo 75/40 N (87-92)Ľahké samohybné delo ĽSD-76M (93-95)Samohybný protitankový kanón 88N (96-99)Samohybné delo SD-100 (100-105)105 mm samohybná húfnica vzor 18/40N (106-108)122 mm samohybná húfnica 2S1 Gvozdika (109-113)152 mm samohybná húfnica vzor 18/47 (114-117)Samohybné delo SD-152 (118-121)152 mm samohybná kanónová húfnica vzor 77 DANA (122-126)203 mm samohybný kanón 2S7 Pion (127-130)120 mm samohybný mínomet vzor 85 PRÁM-S (131-134)240 mm samohybný mínomet 2S4 Ťulpan (135-139)Raketomety a mínomety (140)130 mm raketomet vzor 51 (141-145)122 mm raketomet vzor 70 (146-149)82 mm mínomet vzor 34N (150-151)82 mm mínomet vzor 37S (BM-37) (152-153)82 mm mínomet vzor 52 (B 22) (154-155)120mm plukovný mínomet vzor 38 (156-157)120 mm plukovný mínomet vzor 43 (158-159)120mm mínomet vzor 42N (160-161)120mm mínomet B 24 (162-164)160 mm mínomet vzor 43 (MT-13) (165-167)Zoznam použitých prameňov a literatúry (168-192)Introduction (5)Anti-tank and field artillery (6)45 mm anti-tank gun model 37 (7-10)45 mm anti-tank gun model 42 (11-13)50 mm anti-tank gun model 38N (14-17) 57 mm anti-tank gun model 43 (ZIS-2) (18-21)75 mm anti-tank gun model 40N (22-25) 76 mm divisional gun model 42 (ZIS-3) (26-29)76 mm regimental gun model 43 (30-32)82 mm recoilless gun model 59 and 59A (33-36)85 mm gun model 52 (37-41)88 mm anti-tank gun model 43N (42-43)100 mm gun model 53 (44-47)105 mm gun model 18N (48-50)105 mm howitzer model 18/40N (51-53) 122 mm howitzer model 38 (M-30) (54-57) 122 mm howitzer model 38/74 (58-60)122 mm howitzer D-30A (61-63)122 mm gun model 31/37 (64-67)130 mm field gun M-46 (68-71)152 mm howitzer model 18/47 (68-72)152 mm howitzer model 37 (76-79)Self-propelled artillery (80)Self-propelled gun 75/39-44 (81-86) Self-propelled gun 75/40 N (87-92) Light self-propelled gun LSD-76M (93-95)Self-propelled anti-tank gun 88N (96-99)Self-propelled gun SD-100 (100-105)105 mm self-propelled howitzer model 18/40N (106-108)122 mm self-propelled howitzer 2S1 Gvozdika (109-113)152 mm self-propelled howitzer model 18/47 (114-117)Self-propelled gun SD-152 (118-121)152 mm self-propelled howitzer model 77 DANA (122-126)203 mm self-propelled gun 2S7 Pion (127-130)120 mm self-propelled mortar model 85 PRAM-S (131-134)240 mm self-propelled mortar 2S4 Tyulpan (135-139)Rocket launchers and mortars (140)130 mm rocket launcher model 51 (141-145)122 mm rocket launcher model 70 (146-149)82 mm mortar model 34N (150-151)82 mm mortar model 37S (BM-37) (152-153)82 mm mortar model 52 (B 22) (154-155) 120 mm regimental mortar model 38 (156-157)120 mm regimental mortar model 43 (158-159)120 mm mortar model 42N (160-161) 120 mm mortar B 24 (162-164)160 mm mortar model 43 (MT-13) (165-167)List of sources and literature used (168-192)Anotace:Anotation:Druhý diel encyklopedickej publikácie sa venuje protitankovému, poľnému a samohybnému delostrelectvu v čs. armáde v rokoch 1952 – 1992. Tieto zbrane tvorili jeden zo základných prvkov palebnej a údernej sily čs. armády v sledovanom období. Autor chronologicky podľa zavádzania do výzbroje popísal a podľa možností fotograficky zdokumentoval spolu 43 vzorov trofejných, sovietskych, ako aj československých kanónov, húfnic, raketometov a mínometov z hľadiska ich charakteristiky, účelu, vývoja, zaradenia do výzbroje čs. armády a takticko-technických údajov. Uvedené delostrelecké zbrane sa opravovali a vyrábali podľa pôvodnej nemeckej, licenčnej sovietskej i domácej dokumentácie vo viacerých podnikoch na území vtedajšieho Československa. Autor čerpal z fondov uložených vo vojenských archívoch armád ČR i SR, v podnikových archívoch, archívoch vojenských opravárenských podnikov, z dobových vojenských predpisov, príručiek, špeciálnej odbornej vojenskej literatúry a vojenských periodík. Pomerne veľká časť údajov je zverejnená po prvý raz a môže vhodne dopĺňať doteraz publikované materiály. Ani táto publikácia však nemôže dať a ani nedá vyčerpávajúce odpovede na všetky otázky spojené so zavedením a jednotlivých vzorov delostreleckých zbraní použitých vo výzbroji československej armády.The second part of the encyclopedic publication is devoted to anti-tank, field and self-propelled artillery in the Czechoslovak army in the years 1952 - 1992. These weapons formed one of the basic elements of the fire and strike force of the Czechoslovak army in the period under review. The author chronologically described, according to the introduction into service, and, where possible, photographically documented, a total of 43 models of trophy, Soviet, as well as Czechoslovak cannons, howitzers, rocket launchers and mortars in terms of their characteristics, purpose, development, inclusion in the Czechoslovak army's service and tactical and technical data. The mentioned artillery weapons were repaired and produced according to the original German, licensed Soviet and domestic documentation in several enterprises in the territory of the then Czechoslovakia. The author drew from the funds stored in the military archives of the armies of the Czech Republic and Slovakia, in company archives, archives of military repair companies, from contemporary military regulations, manuals, special professional military literature and military periodicals. A relatively large part of the data is published for the first time and can suitably supplement the materials published so far. However, this publication cannot and will not provide exhaustive answers to all questions related to the introduction and individual models of artillery weapons used in the armament of the Czechoslovak army.Recenze:Review:--

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 06:42:00

Irák není suverénní stát, ale íránský protektorát

Od americko-britské invaze do Iráku v roce 2003 žije tato země ve stavu ztracené státnosti. Jde o výsledek kombinace několika příčin. Klíčová je všudypřítomná íránská nadvláda. Specifickou formu poručnictví Írán realizoval pomocí desítek tisíc osob naprosto loajálních íránskému klerikálnímu režimu, kteří se metodicky infiltrovali do všech životně důležitých a klíčových pozic státního aparátu. Nemálo z nich je íránského původu a mají vedle iráckého také íránské občanství. Írán prosadil své panství také pomocí proíránských šíitských milicí přidružených dnes k jedné organizaci Hašd al-Ša'bí, která je (stejně jako Hizb Alláh v Libanonu a hutíjské jednotky rebelů v Jemenu) de facto sekcí íránských elitních jednotek Quds. Tyto jednotky jsou aktivní mimo území Íránu, jde o předvoj íránských Revolučních gard. Některé milice (jako jednotky Nejvyšší rady islámské revoluce či jednotky Strany al-Dawa) aktivně bojovaly na válečné frontě na straně Íránu proti Iráku již během íránsko-irácké války (1980–1988). Nutno připomenout pozadí organizace Hašd al-Ša’bí (česky Lidový mobilizační dav/shromáždění), která se stala ikonou radikálního šíitského sektářství. Byla zřízena na základě fetwy k džihádu, jenž vyslovila nejvyšší šíitská instance v Iráku, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání, 13. června 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Šlo o reakci na nebezpečí teroristického tzv. Islámského státu. Je dobře známo, že tato fetwa vůbec nevybízela k založení nové bojové organizaci. Přesto tak rozhodla íránská vůle, a to za tichého souhlasu šíitské náboženské „Almardža‘ia“ (význam tohoto institutu je doslova zdroj k imitaci/následování) v posvátném městě Nadžafu. Několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů vstupovalo do nové, rychle vytvořené bojové ozbrojené organizace, organizačně nezávislé na regulérní irácké armádě. Do ní se přidružily i již existující proíránské ozbrojené šíitské milice jako Asaib Ahl al-Haq (Liga spravedlivých lidí, lídr Qais Chazali), Brigády Hizb Alláh (Brigády Boží strany, lídrem byl Američany zabitý Abu Mahdi al-Muhandis), Liga Badr nebo Sbor Badr (lídr Hadi al-Amiri), Jednotky al-Šahíd al-Sadr (lídr Abu Džásim al-Nasiri). Každá si ovšem uchovala své jméno. Uvádí se, že dnes existuje 22 samostatných milicí, z toho je 14 nejsilnějších, proíránských milicí podřízeno veliteli íránských elitních jednotek Quds. Nutno zdůraznit, že milice Hašd al-Ša’bí, kterým velel a osobně je v poli řídil generál Kásim Suljemání, tehdy opravdu houževnatě bojovaly proti Islámskému státu. Dle spolehlivých reportů má dnes tato organizace 75 tisíc až 145 tisíc milicionářů. Není výjimkou, že legální politické strany si vytvoří ozbrojené oddíly jako jakýsi bojový předvoj. Častější ovšem je, že proíránské ozbrojené šíitské oddíly (milice), které nebyly založeny jako součásti regulérní irácké armády, si zformovaly legální politické strany (či hnutí). Představitelé ozbrojených oddílů a přidružené politické strany jsou pak ti samí lidé a zaujímají posty ministrů, poslanců, nejvyšší funkce v armádě, policii a ve zpravodajských službách. Třeba nejvyšší velitel milicí Hašd al-Ša‘bí je poradcem pro národní bezpečnost a členem významné irácké Rady pro národní bezpečnost. Po posledních zmanipulovaných všeobecných volbách v roce 2018 ovládají dnes tyto militární politické síly spolu se sektářskými Sunnity politického islámu (tzv. proíránští Sunnité) irácký parlament. Ten má dvě tváře, první je civilní a druhá je skrytá (a rozhodující): militární. Ani Kurdové moc nevybočují od výše řečeného. Obě tradiční frakce kurdského národního hnutí (Kurdská demokratická strana – zakladatelem byl Molla Mustafa Barzani, a Vlastenecký svaz Kurdistánu – zakladatelem byl Džalál Talabání) mají své ozbrojené bojovníky. Organizace, které mají civilní politickou strukturu a současně ozbrojenou strukturu, by kdekoliv na světě měly být klasifikovány jako teroristické. Existují snahy oddělit tato dvě křídla od sebe a sice tak, že to slušné křídlo (civilní politické) je v souladu se zákonem, a to druhé, zlé křídlo (ozbrojené) je mimo zákon. Takový přístup sotva lze v reálném životě aplikovat. Jde o vskutku nechutnou maškarádu! Íránské praktiky Lze uvést bezpočet příkladů – významných i drobných – jak Írán ovládá, řídí a kontroluje Irák na všech úrovních: politické, ekonomické, sociální včetně náboženské a samozřejmě vojenské. Uveďme pro názornost některé ukázky. První: Rozmístění íránských balistických raket na základnách milicí Hašd al-Ša'bí na území Iráku. Rakety jsou namířeny proti americkým vojákům, ale rovněž jsou určeny proti Izraeli. Čekají na vhodné podmínky pro pozemní transport do Sýrie, a dále do Libanonu, do rukou organizace Hizb Alláh. Vláda se přitom tváří, jako by nic nevěděla, přestože se tato záležitost stala veřejným tajemstvím. Usvědčující videa jsou dostupná na internetu. Dohledatelné jsou i záběry opakovaných leteckých bombardování základen s raketami a následné výbuchy a požáry (za těmito údery údajně stojí Izrael). Druhá: Legalizace sektářských milicí Hašd al-Ša'bí zákonem usneseným parlamentem. Zákon stanovil, že tyto milice jsou součástí vojenských sil, i když jsou na irácké armádě organizačně nezávislé. Podléhají předsedovi vlády jakožto nejvyššímu veliteli vojenských sil v zemi. Několikaleté zkušenosti ale dosvědčují, že milice ve skutečnosti přímo podléhají veliteli íránských jednotek Quds – donedávna tedy generálu Kásimovi Sulejmánímu. Aby íránským zájmům posloužily v plné míře, mají nejen vojenskou strukturu disponující zbrojním arzenálem, ale i zpravodajskou službu. Milice mají nárok na financování zbraní a vojenských zásob, milicionáři dostávají měsíční plat. V roce 2019 činil jejich rozpočet enormní 1,7 miliardy dolarů. (Pro srovnání: rozpočet zruinované provincie Ninive se správním střediskem Mosul činil v roce 2019 pouze 120 milionů USD. Přitom je tato provincie doposud v sutinách po osvobození od tzv. Islámského státu v červenci 2017). Třetí: Skryté vytvoření tzv. krizové buňky (jakéhosi štábu) pod osobním velením generála Kásima Solejmáního, velitele íránských jednotek Quds. Buňka byla vytvořena v prvním týdnu října 2019 ve čtvrti Čádirija/Bagdád v jedné z operačních budov Hašd al-Ša'bí. Jejím cílem je organizovat potlačení lidového povstání, které vypuklo 1. října 2019 a trvá dodnes. Mezi prvními požadavky povstání totiž bylo skoncování s íránskou hegemonií v zemi. Heslo demonstrantů „Írán pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ zaznívá všude. Vládní bezpečnostní síly a proíránské šíitské milice dosud nebyly schopny toto překvapivé mírové povstání zdolat Členy této buňky, jak ukazují důvěryhodné materiály na internetu, byli významní vládní činitelé, velitelé šíitských milicí a rovněž významní íránští bezpečnostní experti. Její činnosti se zúčastnil osobně velitel Hašd al-Ša'bí, dále jeho zástupce Abu Mahdi al-Muhandis (nedávno zabitý americkým leteckým úderem), ředitel kanceláře předsedy vlády, velitel jednotek rychlého nasazení, velitel zpravodajského oddělení Hašd al-Ša'bí, velitelé z jednotek Badr, velitel milicí Charasání, velitel milicí Falanga pána mučedníků a další velitelé milicí a vládních bezpečnostních jednotek. Mohutné demonstrace a rozsáhlá protestní shromáždění mladých Iráčanů nenechávají íránský a irácký vládnoucí establishment spát. Irácké centrum pro dokumentaci válečných zločinů (Iraqi Warcrimes Documentation Center) spočítal následky od prvního dne vypuknutí povstání 1. října 2019 do konce minulého roku: 669 mrtvých, 24 488 zraněných a 2 806 zatčených osob. Počet obětí napovídá, že jde o střetnutí neslučitelných protikladů: buď vyhraje povstání nebo autonomní protektorát. Čtvrtá: Zasedání parlamentu dne 5. ledna 2020 k projednání ukončení přítomnosti amerických vojsk v Iráku. Po fyzické likvidaci generála Kásima Sulejmáního a zástupce velitele Hašd al-Ša'bí Abu Mahdi al-Muhandise americkým leteckým úderem poblíž letiště v Bagdádu přijal irácký parlament usnesení adresované irácké vládě, aby začala jednat o stažení koaličních vojsk ze země, včetně amerických. Zasedání bojkotovali Kurdové, Sunnité politického islámu a další menší nezávislé bloky. Na zasedání byly výlučně proíránské šíitské strany, proto se zmíněné usnesení označuje za šíitské. Kdo sledoval zasedání toho dne, slyšel proíránské projevy řečníků, jásot pro Sulajmáního a Chameneího a tiché vyhrůžky poslancům s jiným názorem, viděl poslance zvedat portréty jmenovaných Nemohl pak mít nejmenší pochyb o tom, že nejde o národní civilní zákonodárný institut, ale o dceřinou společnost řízenou Islámskou republikou Írán, spolek lídrů silových milicí a agresivních sektářských stran, kteří zcela ovládají parlament ve prospěch Íránu. Někteří přítomní poslanci vedli dav příslušníků milicí při útoku na americké velvyslanectví v zabezpečené čtvrti (tzv. Zelené zóně v Bagdádu) těsně po zabití generála Kásima Sulajmáního. Protestující zapálili recepční sál a část zdi. Na zdi provokativně napsali „Sulajmání je můj vůdce“, zvedali portréty Sulejmáního a Chameneího a pokřikovali „Ať žije Írán“. Dovnitř opevněného objektu se však nedostali. Kdo žádá v této chvíli odchod amerických vojsk z Iráku, výslovně prosazuje totální dominanci Íránu v Iráku. Navíc nabízí regeneraci Islámského státu v Iráku. Pátá: Zábavný příklad ze zahraničního obchodu Irák – Írán. Jde o doklad vládní korupce a praní špinavých peněz. Irák podle oficiálních vládních dokumentů v roce 2017 zaplatil Íránu za dovezené vodní melouny 2,8 miliardy USD a za rajčata 1,6 miliardy dolarů. Pokud vycházíme z tržní ceny těchto komodit, výše zmíněných finančních úhrad a 36milionové populace Iráku, dojdeme k tomu, že množství „spotřebovaných“ melounů a rajčat by se mělo zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Tento příklad ukazuje, jak Írán ždímá protektorát Irák ekonomicky, a to nejen s plným vědomím irácké vlády a centrální banky, ale i s jejich plnou podporou, a to vše na úkor zbídačeného lidu.   O iráckém státním systému V dalším textu poukážu na některé jednotlivé charakteristiky iráckého státního systému. – Státní systém ovládá spolek několika vládnoucích mafiánských politických stran, jak šíitských, tak sunnitských. Všechny si osvojily primitivní politický islám. Šíitské strany (či hnutí) mají své ozbrojené milice, spolehlivé zdroje mluví o 67 samostatných milicí. Nejsurovější z nich (které jsou složkami Hašd al-Ša’bí) jsou podřízeny přímo veliteli jednotek Quds. – Šíitské milice vystupují současně jako politické strany a hnutí. Pozoruhodné jsou jejich zvučné a slibné názvy jako Koalice al-Fatah (Koalice dobytí, lídr Hadi al-Amiri), Národní hnutí moudrosti (lídr Ammar al-Hakím), Koalice právní stát (lídr je bývalý předseda vlády Núri al-Máliki) a Aliance pochodujících k reformám (často nazvané Hnutí Saairún, tj. Hnutí pochodujících, lídr Mugtada al-Sadr). Lídři i řadoví milicionáři postrádají nejmenší politickou kulturu, vzdělanost, společenskou výchovu či náboženskou morálku. Hlásí se sice k islámu, ale jejich praktiky ukazují, že jejich islám je falešný a umělý. Tyto šíitské pseudopolitické organizace dokola omílají prázdné fráze, že se opírají o učení/pokyny Almardža'ia, respektive nejvyšší osobnosti tohoto institutu, kterým je nejvyšší Ajatolláh Alí Sistání. – Nejvyšší šíitská autorita v Iráku mívá kázání každý týden při páteční modlitbě. Přednáší jej jeho zástupce šejk Abdul Mahdi al-Karbalaí v mešitě Svatyně imáma Hussaina v posvátném městě Karbalá. Současně jej přednáší zástupce sajjid Ahmed al-Safí v mešitě Svatyně imáma Alího v posvátném městě Nadžafu. Tyto projevy bohužel bývají často nekonkrétní, někdy dvojsmyslné a lze je vykládat zaujatě. Výklad předsedy vlády, vládních činitelů a provládních šíitských stran bývá často jiný než výklad protivládních demonstrantů a prostého lidu. Šíitská Almardža'ia se kvůli lidovému povstání ocitla v bezvýchodné situaci. Na jedné straně chce uchovat šíitskou vládu v zemi, pokládanou za vzácnou historickou příležitost a plod její moudré politiky. Na straně druhé si nemůže dovolit ztrátu respektu, loajality či podřízení šíitské populace, která žádá svržení stávající vlády. Skutečný zájem Almardža'ia je odstranění stávající ztroskotané šíitské moci za jinou, ale rovněž šíitskou. Nová politická třída by ale neměla být politicky podřízena íránskému nejvyššímu vůdci Ajatolláhovi Ali Chameneímu. – Státní systém nemá celonárodní charakter a jeho reprezentace postrádá občanskou identitu. Představitelé sektářských vládnoucích stran a ozbrojených šíitských milicí nemají v lásce pojmy jako „vlast“, „vlastenectví“, „stát“ či „nejvyšší národní zájmy“. – Státní systém je postaven na principu al-Muhasasa, tj. principu kvót – rozdělování a přidělování státních pozic podle náboženských (šíité versus sunnité), etnických (Arabové versus Kurdové versus ostatní menšiny) a stranických kritérií. Zářivý příkladem je rozdělení vrcholných státních postů (předseda parlamentu, premiér a prezident) mezi tzv. „komponenty iráckého lidu“. Předseda parlamentu musí být Sunnita, jeden zástupce Šíita a druhý Kurd, premiér musí být Šíita, jeden vicepremiér Sunnita a druhý Kurd a prezident musí být Kurd, jeden viceprezident Sunnita a druhý Šíita. Taková politická karikatura odpovídá nízkému společenskému vědomí zúčastněných. – Všechny vládní strany vehementně prosazují své věrné soudruhy či podkoní (bez jakéhokoliv zřetele na kompetenci) do vlády, ministerstev, státních orgánů, organizací a institucí, vyšších soudních a volebních instancí, profesních odborů a svazů. Předmětem kvót jsou konkrétně ministři, náměstci, generální ředitelé, vyšší a střední státní úředníci, poslanci v parlamentu, generalita v armádě a v policejních složkách, ve zpravodajských službách i různých bezpečnostních administrativách. I velvyslanci a další posty v zastupitelských úřadech jsou dosazováni podle politiky al-Muhasasa. Stálí zástupci Iráku při OSN, při Lize arabských zemí a dalších mezinárodních organizacích, včetně klíčových zaměstnanců stálých misí, jsou vybíráni podle příslušnosti či loajality k jedné z vládnoucích stran. Kompetence a odborné zkušenosti jsou na posledním místě. – Ani soudnictví neuniklo úpadkové al-Muhasasa, politizování a handlování. Jeden příklad za všechny je Federální nejvyšší soud. Nelze se nezmínit také o zaujaté a zkorumpované Nezávislé vysoké volební komisi. – Každý státní post má určitou prodejní cenu a je předmětem nabídky a poptávky v kruhu mafiánských vládnoucích stran. Cena daného postu je dána výší rozpočtu, kterým disponuje. Jde o možnosti rozkrádání státních peněz. Konkrétní případy korupce ministrů financí, obchodu, elektrifikace, bydlení a dalších jsou veřejně známé. Často nějaký ministr nebo generální ředitel po milionových anebo miliardových machinacích nenávratně opustí Irák, obvykle do zemí západní Evropy či do Spojených států, kde má druhé státní občanství. Pro každý případ existuje uzavřený korupční kruh, který tvoří jistí lídři vládních politických stran, šíitské milice a proíránští aktéři. V pozadí obvykle figuruje tzv. finanční koordinátor mezi Hašd al-Ša'bí a Quds. Všichni profitují na vytunelovaných finančních prostředcích. Stovky odhalených případů rozkrádání veřejných peněz jsou dostupné na internetu. Irácký státní systém neprojevuje vůli zkorumpované činitele a provládní podvodníky stíhat. A ani to učinit nemůže, protože by tím odsoudil sám sebe. Rozvrácený irácký státní systém je zcela na míru šitý íránské protektorátní vůli. Islámská republika Írán využila historickou příležitost stavu země po americko-britské okupaci v roce 2003, a věru dokázala nastolit protektorát Irák.

Čas načtení: 2019-07-23 23:42:18

Připravují Turci invazi do Rojavy ovládané Kurdy?

V úterý 23. července zatkli příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), jejichž páteří jsou kurdské oddíly YPG/YPJ, muže podezřelého z odpálení rakety na turecké město Ceylanpinar. Při pondělním útoku bylo v tomto městě zraněno pět lidí. Turecká armáda seskupuje u hranic syrské oblasti Rojava, kterou ovládá kurdská samospráva, několik vojenských divizí včetně obrněných. Raketové útoky měly zřejmě sloužit jako záminka k útoku na kurdské oblasti v Sýrii, podobně jako v případě protureckými džihádisty okupované syrské provincie Afrín. Podle Hawar News, které jsou blízké vedení autonomní oblasti Rojava, byl zatčený muž dopaden v městě Sari Kaní, které se nachází v oblasti pod kontrolou kurdských jednotek YPG/YPJ. Podle prohlášení jednotek SDF měly útoky sloužit jako záminka k další invazi turecké armády do severní Sýrie, která je obývána převážně Kurdy a nyní ji spravuje kurdská samospráva. Oko za oko, zub za zub Turecké ministerstvo obrany v oficiálním prohlášení uvedlo, že při pondělním útoku bylo zraněno pět osob v provincii Sanliurfa. Vzápětí byla vyhlášena pohotovost všech vojenských jednotek dislokovaných u syrské hranice. K oblastem spravovaným na severu Sýrie kurdskou samosprávou byly přesunuty další turecké vojenské jednotky. Podle mluvčího SDF Kino Gabriela měly raketové útoky podkopat stabilitu v ragionu a posloužit jako záminka k další válce. Stejným způsobem byla 3. února 2018 zahájena turecká invaze do kurské provinice Afrín na severu Sýrie. Turecká armáda tuto oblast po dobytí a vyrabování předala k okupaci džihádistům, kteří byli nuceni se stáhnout z ostatních oblastí Sýrie. Vypuknutím dalšího kola války je aktuálně ohrožen i autonomní Kurdistán, který v září 2017 vyhlásil nezávislost na Iráku. Minulou středu zemřel při atentátu v severoiráckém Erbilu, hlavním městě autonomního regionu Kurdistán, turecký diplomat. Ankara obviňuje kurdskou PKK. Zatímco stíhací letadla bombardují pozice této organizace, vláda v severním Iráku se dostává pod enormní tlak. Toto je zhruba shrnutí analýzy situace z místa na webu N-tv.de, jejímž autorem je Issio Ehrlich. Situace po atentátu vyvolává další eskalaci konfliktu mezi Tureckem a Kurdy, především PKK, a dokonce hrozí bratrovražedným bojem. Novinář Issio Ehrlich ve zmíněném článku píše: „Útok nyní podrobuje vztahy mezi Tureckem a jeho sousedem na jihu další zkoušce. Z pohledu Ankary všechno vypadá, že vrah jednal jménem zakázané kurdské strany pracujících PKK. I když to ještě nebylo prokázáno, začíná se již projevovat důsledek: ještě více násilí. Od poloviny 90. let nedošlo v zahraničí k žádné srovnatelné popravě tureckého diplomata. V desetiletí trvajícím konfliktu mezi tureckým státem a PKK platilo často biblické oko za oko, zub za zub. Pokud by vrah skutečně jednal jménem PKK, poprava by byla spíše reakcí než provokací.“ Atentátu v proslulé erbilské resaturaci HuQQabazu totiž předcházely jedny z nejnásilnějších útoků, které Ankara v posledních letech vedla proti pozicím PKK v severním Iráku. Koncem května zahájila turecká armáda „Operaci spár“ a od té doby bombarduje a ostřeluje pozice PKK. Nasazeny byly i pozemní síly. Hlavním cílem je region Harkuk (Xarkuk) v jižním Kurdistánu, ale také Kandilské hory. PKK zde má své sídlo v horských masivech, které Kurdové považují za nedobytné. Téměř okamžitě po atentátu byl bombardován uprchlický tábor Maxmúr nedaleko Erbilu, kde žijí především Kurdové, kteří uprchli z Turecka v důsledku represí. Byla to výhrůžka, že relativní bezpečnost a prosperita v jižním Kurdistánu může snadno skončit? Křehká rovnováha kurdských skupin Tři dny po atentátu zajaly bezpečnostní síly autonomního regionu hlavního podezřelého z útoku v HuQQabazu. Podle úřadů se jmenuje Mazlum Dag a narodil se v roce 1992 v turecké kurdské metropoli Diyarbarkir (kurdsky Amed). Dag je bratrem poslance prokurdské parlamentní strany HDP. Bývalý předseda této strany Selahattin Demirtas je v Turecku vězněn z politických důvodů, podle nedávného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva zcela protiprávně. Štrasburský soud dokonce nařídil Demirtase propustit, což Turecko ignoruje. Kurdskou stranu HDP turečtí politici hlasitě označují jako prodlouženou ruku PKK. Ačkoli ještě nebyly předloženy žádné důkazy, turecká média podléhající vládě již tvrdí, že se Dag připojil v roce 2015 k PKK. To vše dostává vládu v Erbilu pod stále větší tlak. Na jedné straně je z ekonomických důvodů  nucena dbát na dobré vztahy s Tureckem, na kterém je ekonomika jižního Kurdistánu prakticky úplně závislá. Přes Turecko momentálně vede jediný funkční ropovod, skrze nějž Kurdistán prodává na světové trhy ropu těženou na svém území. Z Turecka je také dovážena většina zboží zahraničního původu. Obchodní vztahy s Irákem, který je momentálně v politickém chaosu, jsou na mnohem nižší úrovni než dříve. Na druhé straně vláda Kurdistánu nikdy sama nepodnikla žádné násilné operace proti PKK, kromě zavírání jejich kanceláří, které bylo provedeno na turecký nátlak. I když je vláda s PKK ideologicky zcela v rozporu a de facto je viní z turecké agrese, nazývá stále PKK svými bratry – bratry Kurdy. Nyní hrozí, že se Turecko již nespokojí s více než tuctem vojenských základen, které v jižním Kurdistánu má, a pokud propojí „krvavou stopu“ mezi atentátem a PKK, může vyžadovat větší účast jihokurdistánské vlády v boji proti PKK, tedy i nasazení Pešmergů, jak se stále častěji obávají různí pozorovatelé situace. Navzdory rozdílům a částečně také soupeření mezi jednotlivými kmeny byli Kurdové v posledních letech schopni navázat značně mírumilovné soužití. Pokud by se tato křehká rovnováha kurdských skupin na Středním východě rozpadla a Kurdové by začali bojovat proti sobě navzájem, mělo by to důsledky, které by ovlivnily Írán, Irák, Sýrii a Turecko, kde žijí velké kurdské menšiny. Současně se však musí vláda Kurdistánu také ptát, co by znamenala vojenská spolupráce s Turky pro vztahy s ústřední vládou v Bagdádu. Ta odsoudila „Operaci spár“ jako „jednostranný válečný akt“.  Turecko hledá záminky Jaké důsledky by to mělo pro stále probíhající boje v severní Sýrii, jejíž Svobodné demokratické síly (SDF) a její páteřní jednotky YPG/YPJ jsou také Tureckem považovány za pobočku PKK? A které stále bojují proti buňkám Islámského státu (ISIL), který Turecko od jeho vzniku podporovalo vojensky i logisticky, jak už dnes opravdu, po řadě svědectví, lze těžko zpochybňovat? Záleží na postoji světových mocností. A občanské veřejnosti, která svou angažovaností už dokázala zvrátit záměr amerického prezidenta Trumpa stáhnout americké jednotky ze Sýrie a tím spustit invazi turecké armády na území, která Kurdové za nesmírných zrát ubránili a osvobodili z rukou ISIL. Zkouška už se blíží – již před atentátem začali Turci stahovat k syrské hranici pozemní vojska i těžké zbraně. Server Turkey.liveuamap.com jako první přinesl informaci o dopadu rakety na turecké pohraniční město Ceylanpinar. Kdo si pamatuje operaci „Olivová ratolest“, tedy agresi do syrského kantonu Afrín v lednu loňského roku, ví, že také začala pod záminkou bombardování tureckého území jednotkami YPG. Výsledkem je vypleněné území, zničené historické památky, 150 tisíc uprchlíků, domy kurdských obyvatel zabrané protureckými džihádisty, únosy, mučení a vybírání výpalného, spálené olivové háje. Issio Ehrlich končí svůj článek o atentátu v Erbilu na webu N-tv.de takto: „Sotva patnáct minut jízdy autem od HuQQabazu sedí vysoce postavený velitel Pešmergů v bílé kožené židli a vyslovuje odvážnou tezi. ‚Věřím, že Turecko spáchalo atentát samo, aby mělo záminku k tomu, dostat se hlouběji a hlouběji do Iráku.‘ Tento velitel Pešmergů v Erbilu se vyjadřuje pouze pod ochranou anonymity. Určité je jedno: Turecko bude pokračovat v Operaci spár po diplomatické vraždě se vší tvrdostí.“ Stejně tak se Erdogan jen snaží dostat hlouběji do Sýrie. Jakou záminku si vezme, je úplně jedno. Možná mu i zde poslouží tento atentát, jak píše ve svém statusu na FCB německý novinář Jan Jessen. A pokud mu to i tentokrát projde, stejně jako v Afrínu, stejně jako v horách Kurdistánu, jeho chuť vzroste.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Erdoganovy válečné plány Echo24.cz píše v článku z 21. července: „Turecká armáda nebude nikdy váhat znovu vyslat na Kypr vojáky jako před 45 lety, pokud bude potřeba hájit životy a bezpečnost kyperských Turků. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan to řekl v sobotu v proslovu k výročí této události. V současnosti probíhá mezi oběma zeměmi konflikt ohledně průzkumných vrtů, které Turecko provádí u pobřeží ostrova. Informuje o tom turecká agentura Anadolu.“ Takže lze očelávat i „útoky na občany severního Kypru“ podle stále stejného scénáře? Nejpozději od začátku invaze do Afrínu je snad každému jasné, že turecký prezident Recep Tayyip Erdogan má dalekosáhlé vojenské plány. Vyjádřil se mnohokrát velmi jasně. Ale protože mistrně hraje dvojí hru – jeho země je v NATO, ale od Ruska kupuje systémy S 400, je největším odběratelem německých zbrojovek a celkově významným obchodním partnerem Německa, vedoucí země v EU, takže mu zcela prochází jeho protiněmecká rétorika – bude ještě dlouho trvat, než se někdo odváží nastavit mu stopku. I když už vyhrožuje jiné členské zemi NATO – Řecku, ožebračenému evropskými a především německými bankami a jejich „pomocí“. Erdogan navíc potřebuje válčením odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů a od ztráty největšího města – Istanbulu, kde v opakovaných komunálních volbách zvítězil kandidát opoziční republikánské CHP Ekrem Imamoglu a v nichž vládní strana AKP ztratila i další velká města. Jeho pozice doma oslabila, ale v mezinárodní politice je stále suverén a jeho válečnická rétorika zní libě hlavně dodavatelům zbraní pro tureckou armádu.

Čas načtení: 2024-04-04 16:47:53

Írán pod útokem, bylo zasaženo pět vojenských základen

Írán obvinil „zahraniční zpravodajské služby“ ze současných útoků na 5 vojenských a bezpečnostních velitelství v íránských městech Čabahár a Rask. (Foto: X) IRGC: „Varujeme... Článek Írán pod útokem, bylo zasaženo pět vojenských základen se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-27 13:29:06

Severní Korea oznámila vyslání vojenských jednotek na Ukrajinu. ,,Budou potravou pro ukrajinská děla“, tvrdí Pentagon

Spolupráce Ruska a KLDR se po podepsané dohodě mezi oběma státy prohlubuje. Severní Korea na začátku tohoto týdne oznámila vyslání vojenských jednotek na Ukrajinu, uvádí deník Kyiv Post. The post Severní Korea oznámila vyslání vojenských jednotek na Ukrajinu. ,,Budou potravou pro ukrajinská děla“, tvrdí Pentagon first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-02 19:46:04

Česko-ukrajinská společnost UAC uvádí novou generaci vojenských „sebevražedných“ dronů

Česko-ukrajinská firma UAC, která nedávno zahájila výrobu vojenských dronů pro ukrajinskou armádu ve středočeském Kolíně, nyní začala testovat drony určené k ničení cílů, známé jako sebevražedné drony. Ministryně obrany Jana... The post Česko-ukrajinská společnost UAC uvádí novou generaci vojenských „sebevražedných“ dronů first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-12-11 20:54:52

53 vojenských letadel a 19 lodí. Čína „ohromila“ vojenskou přítomností u Tchajwanu

Tchajwanští představitelé zjistili, že během 24 hodin počínaje úterkem operovalo v okolí ostrova 53 čínských vojenských letadel, 11 lodí Námořnictva lidové osvobozenecké armády a... Článek 53 vojenských letadel a 19 lodí. Čína „ohromila“ vojenskou přítomností u Tchajwanu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-04-15 23:48:23

Rada EU zvažuje vyslání vojenských poradců na Ukrajinu

Zvýšení vojenské pomoci, nové energetické sankce, urychlený vstup Ukrajiny do EU a nasazení „vojenských poradců“ EU na Ukrajině jsou jen některé z iniciativ, o nichž bude muset příští měsíc rozhodnout Evropská rada poté, co je projednala na posledním zasedání ministrů… The post Rada EU zvažuje vyslání vojenských poradců na Ukrajinu first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-05-12 20:34:51

Ředitelství vojenských operací a zpravodajství [1922-1939]

Autor: wlasto Datum: 12.05.2025 20:34:51 Název:Name:Ředitelství vojenských operací a zpravodajstvíDirectorate Military Operations and IntelligenceOriginální název:Original Name:Directorate Military Operations and Intelligence, IndiaDatum vzniku:Raised/Formed:DD.MM.1922Předchůdce:Predecessor:Ředitelství vojenských operacíDirectorate of Military OperationsDatum zániku:Disbanded:DD.MM.1939Nástupce:Successor:Ředitelství vojenských operací a plánovaníDirectorate of Military Operations and PlansNadřízený úřad:Higher Authority:DD.MM.1922-DD.MM.1939 Generální štáb, IndieDD.MM.1922-DD.MM.1939 General StaffDislokace:Deployed:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? Přednosta / náčelník:Chief:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené úřady či jednotky:Subordinated Agencies or Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/War_Office en.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-07-15 16:12:00

Společnost Kutta Technologies představuje KTAC 2.0 – novou generaci taktického řízení pro systémy bez posádky

Phoenix (USA) 15. července 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Kutta Technologies, LLC (Kutta), důvěryhodný vedoucí podnik v oblasti softwaru a hardwaru pro systémy bez posádky s kritickým významem z hlediska bezpečnosti, oznamuje uvedení taktického řídicího systému Kutta 2.0 (KTAC 2.0). Nově modernizované zařízení poskytuje uživatelům zásadní vylepšení možností velení a řízení systémů bez posádky s vyšší flexibilitou, spolehlivostí, efektivitou a cenovou dostupností. KTAC, navržený tak, aby splňoval náročné požadavky moderních vojenských taktických operací, je společný ovládací nástroj, který uživatelům umožňuje ovládat více typů robotických platforem – včetně pozemních, námořních a vzdušných systémů bez posádky – jediným ovladačem v dlani."Společnost Kutta Technologies se zavázala poskytovat bojovníkům inovativní nástroje, které zvyšují úspěšnost vojenských akcí," řekl Douglas Limbaugh, provozní ředitel a výkonný viceprezident společnosti Kutta. "Modulární konstrukce a univerzální možnosti ovládání KTAC 2.0 poskytují operátorům flexibilitu, aby se mohli přizpůsobit jakékoli misi, a zajišťují tak operační převahu v nejnáročnějších prostředích."KTAC 1.0, starší, ale stále užívaný produkt společnosti Kutta úspěšně řídil více než 35 různých systémů bez posádky pro americkou armádu i spojenecké partnerské země. KTAC 2.0 tyto schopnosti rozšiřuje a nabízí univerzální platformu se dvěma konfiguracemi – připoutanou a nepřipoutanou (s rádiovým modulem) – zajišťující bezproblémovou integraci se stávajícími ekosystémy, jako je Nett Warrior a zařízení podporující ATAK (taktickou útočnou sadu).KTAC 2.0 váží necelý kilogram a má krytí IP-67. Je robustní, přenosný a odolný vůči drsným podmínkám na bojišti. V porovnání s tradičními řešeními snižuje fyzickou zátěž bojovníka téměř o kilogram, čímž nabízí významnou výhodu v mobilitě i výdrži během delších misí. Nepatentovaná, otevřená rozhraní zařízení využívají komerční, standardizované hotové technologie (COTS). To snižuje náklady a zároveň maximalizuje interoperabilitu mezi chytrými telefony, tablety a počítači."Díky využití technologie COTS a otevřené architektury přináší KTAC 2.0 nákladově efektivní řešení s vysokou hodnotou bez snížení výkonu," řekl Matthew Savoca, výkonný viceprezident společnosti Kutta. "Toto uvedení na trh znamená významný krok vpřed při podpoře ministerstev obrany po celém světě pomocí škálovatelné technologie, která má kritický význam při plnění úkolů."KTAC 2.0 podporuje širokou škálu vojenských aplikací a nabízí jedinou řídicí jednotku pro různé robotické platformy. Jeho kompatibilita se softwarem jednotné pozemní řídicí stanice (UGCS) od Kutty a protokoly STANAG 4586 dále zvyšuje jeho schopnost plánovat mise, vyhýbat se překážkám a poskytovat přehled o situaci v reálném čase."Společnost Kutta pokračuje v zavádění inovací prostřednictvím strategických partnerství a probíhajícího výzkumu, aby zajistila, že se KTAC 2.0 bude vyvíjet společně s provozními potřebami našich uživatelů," řekl Matthew Savoca, výkonný viceprezident společnosti Kutta. "Nadále se zaměřujeme na snižování zátěže bojovníků a zároveň zvyšování schopností mise. KTAC 2.0 nejenže nově definuje novou generaci taktického řízení pro systémy bez posádky, ale odráží také neochvějné odhodlání společnosti Kutta vybavit vojenské síly nástroji, které potřebují k úspěchu – nyní i v budoucnu."Další informace získáte na adrese společnosti Kutta Technologies:Pinnacle Peak Rd., Suite 102, Phoenix, AZ 85027Email: 2075 W: CustomerSupport@KuttaTech.comWebové stránky: www.kuttatech.comO společnosti Kutta Technologies, LLCSpolečnost Kutta Technologies se sídlem ve Phoenixu v Arizoně je přední podnik v oblasti špičkového výzkumu, vývoje a výroby, který se specializuje na řešení při velení, řízení a komunikaci (C3) pro ministerstvo obrany a komerční trhy. Díky hlubokým odborným znalostem v oblasti bezpečnostně kritického softwaru a odolných hardwarových systémů dodává společnost Kutta škálovatelné technologie připravené k použití v misích, které umožňují operátorům pracovat ve všech oblastech moderního válčení.Logo – https://mma.prnewswire.com/media/2730574/kutta_logo_white_Logo.jpg    

Čas načtení: 2025-10-30 20:45:58

Něco se děje. Vysocí představitelé Trumpovy administrativy se stěhují do vojenských základen

Vysokopostavení členové administrativy prezidenta Donalda Trumpa, včetně Stephena Millera, Kristi Noemové a Marca Rubia, se stěhují do obydlí na vojenských základnách v oblasti Washingtonu.... Článek Něco se děje. Vysocí představitelé Trumpovy administrativy se stěhují do vojenských základen se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-11-27 09:00:00

Západ „opomíjí důležité sankce, které by mohly zpomalit ruskou válečnou mašinerii“

 Americká skupina Dekleptocracy identifikovala chemikálie používané v mazivech a pneumatikách vojenských vozidel jako potenciální slabá místaAmerická skupina identifikovala několik potenciálně klíčových sankcí, které by podle ní mohly vážně narušit ruské válečné úsilí na Ukrajině poté, co se minulý měsíc zaměřily na největší ropné společnosti Kremlu.Předchozí kola sankcí se týkala ruských energetických společností, bank, vojenských dodavatelů a „stínové flotily“ lodí přepravujících ruskou ropu.Dekleptocracy, občanská skupina zabývající se výzkumem ruské válečné ekonomiky, však tvrdí, že chemikálie používané k výrobě mechanických maziv a vojenských pneumatik představují zranitelné místo, které by mohli politici v USA, Velké Británii a EU využít.

Čas načtení: 2026-02-28 11:05:00

Rusko skupuje domy pri vojenských základniach v Európe. Spravodajci varujú pred „trójskymi koňmi“

Ruskí agenti majú systematicky nakupovať domy, sklady a pozemky v blízkosti vojenských základní, prístavov a kritickej infraštruktúry v Európe. Podľa spravodajských služieb môžu tieto objekty slúžiť na špionáž, sabotáž alebo prípravu operácií v prípade eskalácie ... The post Rusko skupuje domy pri vojenských základniach v Európe. Spravodajci varujú pred „trójskymi koňmi“ appeared first on Militarytech.sk.

Čas načtení: 2026-03-02 09:00:00

Útok USA a Izraele proti Íránu: Konflikt se šíří do Libanonu a širšího regionu, Kuvajt hlásí „několik“ havárií amerických vojenských letadel

Dvě malé děti, Haidar a Ruqayya, byly v noci zabity při leteckém útoku izraelských stíhaček na vesnici Al-Sultaniyah v jižním Libanonu. Two young children, Haidar and Ruqayya, were killed overnight in an airstrike carried out by Israeli warplanes on the village of Al-Sultaniyah in southern Lebanon. pic.twitter.com/Hm6v6x5Rmd— Quds News Network (@QudsNen) March 2, 2026 Kuvajt uvádí, že v zemi havarovalo „několik“ amerických vojenských letadel,  všichni členové posádky přežiliV pondělí  ráno havarovalo v Kuvajtu několik amerických vojenských letadel, uvedlo ministerstvo obrany této země.Všichni piloti se bezpečně katapultovali a jsou podle ministerstva vyšetřováni v nemocnici. Všichni jsou ve stabilním stavu.Zatím není jasné, co způsobilo havárii amerických vojenských letadel, ale k incidentu došlo během intenzivního období íránských útoků na tuto zemi.Ministerstvo obrany uvedlo, že pokračuje ve vyšetřování „příčin incidentu“.USA bombardovaly porodnici v Íránu, včetně inkubátorů s novorozenci. Přeživší jsou převáženi z nemocnice. BREAKING🚨 The US has bombed a maternity ward in Iran including babies in incubators, survivors are being transferred out of hospital. pic.twitter.com/JUukIQOCGm— Syrian Girl (@Partisangirl) March 1, 2026

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2021-06-15 05:56:31

Konec průkopníka

Otázky Václava Moravce 13. června ozvláštnil souběh výročí „puče“ ke svržení Nečasovy vlády v roce 2013 s posledním vystoupením nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v tomto pořadu. Navíc je osvěžil neobvyklý pohled do tváří účinkujících bez roušek, jejichž výrazy nápadně kontrastovaly: zatímco tvář Václava Moravce s důležitě nakrabaceným čelem a živou mimikou vyjadřovala nadřazenost a nevlídný postoj k protihráči, Pavel Zeman nasadil masku sfingy, které se jen jednou zavlnily koutky úst náznakem úsměvu. Moravec nezapřel „vymývače mozků“ tlačením Zemana k výrokům, jež by mohly dále zhoršit vztahy mezi ním a Marií Benešovou, a také k překročení zásady mlčenlivosti v aféře Vrbětice. Ač se hodně snažil, Zemanovu kamennou zdrženlivost neprolomil. Na naléhání ve věci Vrbětic se tvářil jako že „ví, ale nepoví“, ač sotva něco věděl. V některých bodech „politická korektnost“ umožnila vyhnout se úskalím. V případě pojednání příběhu o Zemanových návštěvách v bytě soudce Czernina nikdo z účinkujících nepropadl pokušení upozornit, že hlasité úvahy Benešové o možné kárné žalobě byly jen jalovým štěkáním do prázdna, protože její objektivní procesní lhůta dávno vypršela. Vedle toho se Moravec zachoval ohleduplně k Zemanovi, když se nedožadoval vysvětlení, proč „puč“ dozorovalo místně nepříslušné Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a zda k tomu došlo s jeho vědomím, souhlasem, případně z jeho vůle. Zeman pak obratně „vybruslil“ z tématu „puče“, jehož nezbytnost hájil nepřijatelností službičkování vojenských zpravodajců ředitelce Nečasova sekretariátu, jeho dnešní manželce Janě. Podle mého laického názoru jednání vojenských zpravodajců bylo skutečně trapné, trestuhodné, a zbavující viníky vojenské cti, ale určitě nevyžadovalo nasazení velkého počtu policistů a porušení územní příslušnosti státních zástupců. Další důvody, jež se ve prospěch „puče“ někdy uvádějí, mají převážně povahu lapálií. Zeman dále pokračoval v obhajobě „puče“ upozorněním, že zásah vyústil v soudní procesy. Nedodal ale, že právě navazující soudní řízení dokazují nepřiměřenost monstrózního provedení a podporují podezření, že prvotním účelem zneužití orgánů činných v trestním řízení bylo svržení legitimní vlády. Moravec pak nezareagoval na jeho obhajobu zásahu podotekem, že dosud nikdo nevyšetřil, jak to vlastně všecko bylo, a ti, kteří by vyšetřování vyvolat mohli a měli, chodí kolem té záležitosti jako koťata kolem horké kaše a asi se bojí pravdy. Moravec nijak nenahrál Zemanovi a nepomohl mu rozvinout do větší šíře vyprávění o jeho snahách z počátků působení o vydání nového zákona o státním zastupitelství. Téma sice přišlo na přetřes, ale jen povrchně, takže diváci nemohli úplně pochopit, o co šlo. Proto dostatečně nevynikl možný příznivý dopad úspěchu jeho snah, zmařených konzervativismem a nekompetentností rozhodujících politiků. O neúspěch se zasloužila také současná ministryně spravedlnosti, která kladla odpor přijetí zákona jako poslankyně – členka ústavněprávního výboru a posléze jako ministryně Rusnokovy vlády stáhla předlohu ze sněmovny. Výsledkem nepřijetí zákona je pokračující občasná nejednotnost ve výkonu trestního práva v Čechách a na Moravě. V tomto ohledu je závěr příběhu nejvyššího státního zástupce Zemana smutný. Na jeho příchod se v oboru čekalo jako na mesiáše. Přišel nabitý energií a novými myšlenkami, o jejichž zhmotnění se usilovně snažil s podporou stoupenců změn, mezi nimiž vynikala Lenka Bradáčová. S odporem politiků, novinářů, části státních zástupců a soudců bojoval marně několik let. Časem asi pochopil, že o modernizaci a zvýšení výkonnosti státního zastupitelství není ve společnosti zájem a z průkopníka se stal udržovatelem chodu. Je to škoda, i když ani ne tak pro něj, jako pro stát. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-28 10:34:06

Vzkaz z roku 1945: Mírem válka nekončí

Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945. Lidé se v tom okamžiku objímali, nastal krátký okamžik pocitu sounáležitosti těch, kteří válku přežili. Dnes ovšem vzpomínky na rok 1945 nemají většinou nic společného s popisem tehdejší reality. Jde, až na výjimky, jenom o komentáře zneužívající téma konce války k politikaření. Mohou si to komentátoři dovolit, protože přímých pamětníků událostí znalých politicko-vojenských souvislostí té doby žije absolutní minimum. Nepolitický pohled Je možné se dnes podívat na konec války v roce 1945 bez politického zkreslování? Proč ne, pokud vezmeme v úvahu psychologii davu, a historickou momentální psychickou zátěž lidí. Mír v květnu a červnu 1945 byl časem návratu k normálnímu životu. Lidé museli počítat s nebezpečím pohozených zbraní a výbušnin, ale i frustrovaných skupinek ozbrojených Němců toulajících se po lesích a směřujících do západní okupační zóny. Hrozilo i nebezpečí rabování od sovětských vojáků a vojenských dezertérů, ale i od vlastních spoluobčanů využívajících poválečného chaosu. Ale přes to všechno byl již vytoužený mír. Doznívání války trvá léta Válka oficiálně v Evropě skončila kapitulací podepsanou 8. května 1945 a slavnostně potvrzenou ještě 9. května 1945 v Berlíně. Pro různé skupiny aktérů ale končila později. Pro odsunuté Němce skončila v roce 1945 až 1947, podle toho, kdy se usadili v provizorních podmínkách po odsunu z ČSR v rozbombardované Třetí říši. Pro Sovětský svaz v nejširším smyslu slova skončila druhá světová válka v Evropě až po dosazení prosovětských vlád v sovětskou armádou osvobozených zemích, tedy koncem čtyřicátých let. Jisté je, že na území Československa v květnu 1945 bylo našemu obyvatelstvu jedno, jestli město nebo vesnici osvobodí sovětská, polská, rumunská či americká jednotka. Dnes je z toho ukecané politikum. „Pokud se týče osvobození, Československo musí mluvit o osvobození. A zároveň pro Československo byl konec války vítězstvím, neboť jeho jednotky na západní a východní frontě se zúčastnily bojů a domácí odboj byl v určitých fázích války co do výsledků průkazný,“ míní Jaroslav Šedivý, diplomat, historik, bývalý ministr zahraničních věcí. (Květen 1945 vítězství nebo osvobození, Seminář k 60. výročí od konce 2. světové války, tisk ze semináře, str. 18). Hrdinové ať nepřekáží Byla nouze, ale nikdo si zpočátku moc nestěžoval. Příjemné bylo, že se mohla beztrestně „rozjet“ šmelina. V prvních měsících po skončení války nebylo dost policistů k jejímu potírání. Každý si chtěl přilepšit. Německý majetek postupně přebírali českoslovenští národní správci, včetně zemědělských statků. Když měli přednostně dostat po Němcích venkovské statky volyňští Češi ze Sovětského svazu (SSSR), veteráni československé tzv. Svobodovy armády, místní čeští národní správci proti tomu protestovali (například na Litoměřicku). Místní Češi také nelibě nesli, že koncentrační tábory přežili někteří Židé a vrátili se domů. Chtěli zpět své byty, domy a obchody, ale Češi si tam pro sebe mezitím zařídili příjemnou národní správu. Přes odhalení, co se stalo s Židy v koncentračních táborech, byli například na Ústecku v nemilosti, protože většinou hovořili německy. Předsedkyně ústecké okresní správní komise Marie Vobecká (KSČ), která se později stala předsedkyní okresního národního výboru, prosadila nařízení, že Židé jsou povinni nosit bílé pásky, protože údajně podporovali Henleinovu stranu. O více než rok později vesnická policejní stanice, tehdy zvaná stanice SNB, v Zálezlech poblíž Ústí nad Labem v situační zprávě z 3. září 1946 uvedla: „Osoby české národnosti si stěžují, že hospodářský život jest znovu ovládán židy, kteří bezdůvodně odešli z bývalé Podkarpatské Rusi a zde z podpory čsl. úřadů byly jim přiděleny nejlepší živnosti. Tyto zjevy jsou zejména v Ústí n. L. Dále lid poukazuje na to, že židé by měli býti podrženi k nutnému pracovnímu výkonu.“ Zkrátka, když skončí válka, nikdo již vojáky a hrdiny nepotřebuje. Nikomu nevadí, když hrdinové dostanou medaile a jsou oslavováni, ale jenom pokud nepřekážejí. Totéž platilo i pro navrátilce z koncentračních táborů. Byty nad zlato V bývalé Sudetské župě, v částech československých území okupovaných na podzim 1938 Německem, v příhraničí poblíž německých hranic byly německé rodiny někde vystěhovávány za hranice do Německa hned pár týdnů po válce. Pro místní českou správu to bylo potřebné, protože do pohraniční přicházeli čeští a slovenští osídlenci, včetně Židů z Podkarpatské Rusi. V pozdějších měsících, zhruba od června do září 1945, byly přijímány plány vnitřního přestěhování Němců v rámci měst. Bytovou problematikou se na svých jednáních zabývala také okresní správní komise v Ústí nad Labem. Všem městským a vesnickým národním výborům poslala cyklostylovaný dopis s informací z oběžníku zemského národního výboru (ZNV) z 27. června 1945. Píše se v něm: „ZNV bylo hlášeno, že v pohraničním území (zejména v Jablonci, Liberci, České Lípě, Děčíně, Střekově, Chomutově, Karlových Varech, Chebu, Mostě atd.) bydlí dosud Němci ve vilách a mnohopokojových bytech, zatím co veřejní zaměstnanci všech oborů vyslaní k výkonu služby do pohraničního území, jsou bez přístřeší. Žádám proto, aby ihned byla sjednána náprava tím způsobem, že okresní národní výbory a okresní správní komise budou byty nepřátel státu přidělovati přednostně veřejným zaměstnancům, kteří byli vysláni do pohraničního území k výkonu služby.“ Detailní „Plán vnitřního přestěhování Němců v Ústí nad Labem, 7. 9. 1945“ například nařizoval, že „všichni Němci budou přestěhováni do menších bytů dle zásady: do celkové výměry 20 metrů čtverečních 3 osoby, přes 20 metrů čtverečních na každých 5 metrů jedna osoba…“ Ať rychle odejdou Každá obec na konci první, ale i druhé světové války nechtěla, aby na jejich teritoriu byly hladové krky, které do obce nepatřily. Rychle byli proto odsunováni ti, kteří na konci války byli v českých městech a obcích. Na Ústecku koncem 2. světové války pobývalo zhruba deset tisíc lidí, kteří tam neměli trvalé bydliště. Vyplývá to z potvrzení, které vydal Okresní národní výbor v Ústí nad Labem Otto Uthoffovi, který řídil návrat spojeneckých zajatců, vystěhování uprchlíků a říšských Němců: „Jest jeho zásluhou, že v nejkratší době opustilo zemi více než 10 000 zajatců a civilních dělníků, uprchlíků a příslušníků německé branné moci.“ Zůstal v platnosti německý systém potravinových lístků, byla nouze o všechno. Je to zřejmé i z toho, že poblíž saských hranic v Ústí nad Labem rozhlasová relace z 10. května v němčině v 11.45 hod. informovala, že nesmí být zvyšovány ceny potravin a zaznělo též: „Přijdou-li k bytu sovětští vojáci, poproste je, aby vám nebrali z toho mála, co vám zbylo.“ Suma sumárum: Zkušenosti z prvních dnů opojné poválečné svobody potvrzovaly to, co platí v lidském společenství od starověku: Košile je bližší než kabát, aneb kdo není náš, ať neotravuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}