Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-21 21:05:37

Nový návrh regulace kyberbezpečnosti má ve Sněmovně za sebou druhé čtení

Návrh zákona o kybernetické bezpečnosti prošel ve Sněmovně druhým čtením. Předcházela tomu přibližně třičtvrtěhodinová rozprava na plénu. Té předcházelo vystoupení šéfů sněmovních výborů, které návrh projednávaly.

Čas načtení: 2024-05-20 16:15:00

ŽIVĚ: Pro ty, kteří zapomněli, co předcházelo atentátu na slovenského premiéra

19:20 Pro ty, kteří zapomněli, co předcházelo atentátu na slovenského premiéra Memento pro neznalé, ale i pro všechny občany Slovenské republiky o tom, kam... Článek ŽIVĚ: Pro ty, kteří zapomněli, co předcházelo atentátu na slovenského premiéra se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2010-07-22 00:00:00

Giuseppe Zanotti dává svým botám duši / Profil návrháře

Ital Giuseppe Zanotti dnes patří mezi světové špičky designérství obuvi, není tomu však tak dlouho, co otevřel svůj první butik v Miláně. Tomu se tak stalo v roce 2000, avšak samozřejmě tomu předcházelo spousta let designérství pod jinými brandy a pro různé módní domy. Kdo by však řekl, že se Zanott ...

Čas načtení: 2023-04-01 13:39:19

Před pěti lety jsem v práci podal svou poslední výpověď

28. března 2018 jsem podal výpověď v Městské nemocnici Ostrava, kde jsem pracoval jako „ajťák“ od začátku roku 2007. Tedy více než jedenáct let. Přemýšlel jsem nad tím, jak tento krok zrekapitulovat, a rád bych se o své myšlenky podělil zde, na svém blogu. Mé výpovědi předcházelo několik kroků, které […] The post Před pěti lety jsem v práci podal svou poslední výpověď appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2014-09-12 00:00:00

Revoluce: Peugeot představuje 2 nové modely

Značka Peugeot včera uvedla na český trh rovnou dva nové modely. Jedná se o městský automobil PEUGEOT 108 a velký cestovní vůz – Nový PEUGEOT 508. Jedná se o pokračování dlouhodobé ofenzivní strategie, které předcházelo obnovení nabídky v segmentech B a C. 108: Prcek do města Nový PEUGEOT 108 je k ...

Čas načtení: 2021-03-16 19:08:31

Ještě ke „špatnému svědomí Evropy“

Existuje poněkud cynické, ale vcelku trefné pořekadlo, že je těžké někomu něco vysvětlit, když jeho mzda závisí na tom, aby tomu neporozuměl. Jediná skutečná slabina, kterou na tomto pořekadle vidím, je ta, že příliš zjednodušuje celý jev na jeho čistě finanční dimenzi. Ono je totiž také těžké někomu něco vysvětlit, pokud jeho vlastní sebeobraz závisí na tom, aby tomu neporozuměl. Tím je míněna jeho vlastní víra, žebříček hodnot… Tady se dostáváme k tomu, odkud se systematická neochota přemýšlet nad zjevnými problémy bere. Práci můžete v nejhorším změnit. Sama sebe budete měnit mnohem hůř. „Hra na neporozuměnou“, o které píše Ayaan Hirsi Ali, je vesměs nemoc chytrých lidí. Kdykoliv s tím někdo v mém okolí začal, byl to člověk uvažující hlavou, a ne tračníkem. Úplný hlupák takovou hru provozovat nedokáže, protože k tomu, pokroutit vlastní myšlenkové pochody do preclíků, je přece jen potřeba určité duševní pružnosti. Zaženete-li blbce argumentačně do úzkých, spíš vás praští pěstí, než aby se z toho sevření nějak judisticky vykroutil. Další typ, který hru na neporozuměnou vesměs nehraje, je fanatik. Ten se s vámi prostě hádat nebude a pojede svoji. Necítí potřebu svoji pozici logicky obhajovat, tudíž nemusí předstírat, že nechápe vaše argumenty. (Naštěstí těchto typů je poměrně málo, i když mohou nahánět strach. Třeba pustí-li se hromadně do šikanovaní nějaké nešťastné duše na internetu.) No, a z toho plyne, že v nejhorší pozici je inteligentní a přemýšlivý člověk, který předtím přijal nějaké hodnotové krédo a teď si jej musí zkřížit s realitou, která tomu úplně neodpovídá. Ušlechtilá myšlenka vedla ke hrůzám Podívejme se přitom zcela konkrétně na azylovou politiku, záležitost, která poslední dobou Evropou opakovaně hýbe. Po druhé světové válce se v evropském morálním kánonu zahnízdila myšlenka, že pomáhat lidem na útěku je správné, dobré a ušlechtilé, a že obrátit se k nim zády je v podstatě spoluúčast na hromadné vraždě. Vzhledem k tomu, co jí předcházelo, se tomu nedá divit. Jenomže realita roku 2021 je taková, že v zástupech přicházejících přes moře zdaleka nejsou jen ubožáci hledající ochranu před zvůlí a násilím. Část těch lidí má pouze pocit (ne nutně zakotvený v realitě), že se bude v Evropě mít ekonomicky lépe, což sice lze lidsky pochopit, ale kvůli tomu přece azylový systém nevznikl; a pak jsou mezi nimi i jedinci, kteří se na civilní evropské populaci dopouštějí vyslovených hrůz: oním neslavným pogromem na ženské v Kolíně nad Rýnem počínaje a uřezáním hlavy učitele Samuela Patyho (zatím) konče. Jinými slovy, azylový systém, který byl původně založen na ušlechtilé myšlence chránit nevinné lidi, vede dnes ke značně brutálním negativním následkům pro jiné nevinné lidi. To je velký paradox. A co s takovým paradoxem můžete jako intelektuál oddaný poválečným liberálním myšlenkám dělat? Bagatelní procento sebemrskačů prohlásí, že jsme si to vlastně zasloužili svojí koloniální historií, ale to je tak šílený postoj, že se k němu drtivá většina lidí nedokáže přihlásit. Aspoň mimo akademické kruhy a Twitter. Fanatici, oni vzácní, řeknou, že na tom zkrátka nesejde a že morálním principům, jako je třeba azyl, je nutno obětovat naprosto cokoliv. To je zase pozice kariérně nebezpečná, hlavně pro politiky, kteří by si výrokem takového typu podkopali svoji volitenost – a to i v Německu nebo ve Švédsku, kde tamní elektorát historicky snesl mnohé. Takové výroky spíš uslyšíte od nějakých pouličních či dokonce člunových aktivistů, kteří žádný mandát nemají, jenom (velmi hlasitý) megafon. Zdaleka největší podmnožina postižených ale spadne do stavu vnitřního rozporu, kdy na jednu stranu ten problém vidí, na druhou stranu není ochotna veřejně odpadnout od své dosavadní morální a hodnotové víry a začít narušovat dřívější tabu. Třeba myšlenkou, že ten azylový systém je nutno radikálně seškrtat. Le Penová je prý v záležitostech islámského extremismu „moc měkká“ Takový vnitřní rozpor je vlastně formou (bolestivé!) paniky, asi jako když sám sebe tlačíte do kouta; respektive když nějaká část vaší mysli, která se nedá úplně utišit ani umlčet, s rozkoší tlačí do kouta ten zbytek. Na rozdíl od Facebooku, kde si vnějšího protivníka snadno zablokujete, nemůžete takové hlodající myšlenky-myšky úplně ignorovat. V takové situaci je pak nejjednodušší předstírat aspoň navenek, ale raději i vevnitř, neporozumění celé věci. Kličkovat, uhýbat, převádět řeč jinam, relativizovat, hledat sofismata, zkrátka vykružovat slalomové obloučky kolem všech těch nepříjemných skutečností, které vám stojí v cestě. Ejhle, „hra na neporozuměnou“ v celé své kráse. Samozřejmě, ani tím nejsportovnějším slalomem se nedokážete vyhnout cihlové zdi. O tu se rozplácnete jako moucha. To je to, co se po dlouhé sérii krváren stalo ve Francii a co i Ayaan Hirsi Ali ve své eseji komentuje jako ztrátu bezstarostné naivity. Pak dochází k náhlým skokům Overtonova okna, jejichž prudkost někdy vnější pozorovatele až děsí. Těžko si někdo roku 2017, kdy do Elysejského paláce přišel Macron coby středová záchrana před Le Penovou, pomyslel, že roku 2021 bude Macronův ministr vnitra Darmanin v televizi obviňovat tu samou Le Penovou, že je v záležitostech islámského extremismu „moc měkká“. Jedna věc, která k tomu vede, a kterou Ayaan Hirsi Ali nezmínila, ale já ji považuji za důležitou: lidi, kteří hodně zřetelně a hlasitě hrají „hru na neporozuměnou“, jsou podle mého názoru právě ti, kdo jsou silně nahlodaní zevnitř a tímhle způsobem se to snaží přehlušit. To zakládá určitou naději na změnu, protože o nahlodané piliře se nemůže dlouhodobě opírat žádný systém. Až potud fajn; hlavní obavu mám z toho, co všechno se stihne stát předtím. I když migrační vlnu roku 2015 jsme ustáli lépe, než se tehdy dalo čekat, rozhodně zatím nemám dojem, že by v České republice „hra na neporozuměnou“ skončila.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-17 11:21:01

Minisérie Božena přiblíží život nejslavnější české spisovatelky. Vyjde i audiokniha její korespondence

Černovláska se zelenýma očima a pronikavou inteligencí dokázala vždy uhranout muže a zneklidnit ženy. Nekonvenčnost ji dělala nepřijatelnou. Ctižádostivost nesnesitelnou. Otevřenost zranitelnou. Talent, inteligence a vášeň oslňující. Skutečný příběh nejslavnější české spisovatelky ve čtyřech televizních filmech. Autorku knih Babička, Divá Bára nebo V zámku a podzámčí si zahrály Anna Kameníková a Aňa Geislerová, jejího muže Jana Němce ztvárnil Jan Hájek. První díl minisérie Božena uvede ČT1 v neděli 3. ledna od 20:10 hodin. „Jejím životem se dosud tvůrci příliš nezabývali. Tuto mezeru jsme se rozhodli vyplnit a ukázat ji nejen jako spisovatelku, ale především osobnost, která prošla devatenáctým stoletím jako hrdá a emancipovaná žena, a která se zasloužila o proměnu povahy našeho jazyka i národní identity,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Kreativní producent Michal Reitler, v jehož tvůrčí skupině Božena vznikla, doplňuje: „Jak se vůbec dostala holka bez věna z podzámčí čtoucí výhradě německou literaturu k češtině a později mezi hlavní tahouny emancipace češtiny a českého národa? Kde se vzalo křestní jméno Božena? Kdy, jak, a především proč začala psát? Za jakých okolností vznikl ten její slavný obraz, co visí ve školách? Co předcházelo napsání Babičky? To všechno bylo ve skutečnosti mnohem šťavnatější, než jaký je obraz Boženy mezi lidmi.“ Sedmnáctiletá Bára je odbojná, dychtivá a svobodomyslná. Raději čte, než peče. Navíc přitahuje zájem mužů. Rodiče už ji nezvládají, a tak se hledá ženich, který by si ji vzal. Nejlepší partií je o patnáct let starší úředník pod penzí Josef Němec. Mladičká nespoutaná dívka jej uhranula. Bára se sňatku brání, ale proti vůli rodičů nemá šanci. Píše se rok 1837 a dvě protichůdné povahy vstupují do společného života. „Otázkou je, co by bylo, kdyby nepotkala svého muže. Trpěla s ním, ale kdyby si Barbara nevzala Josefa Němce, nikdy by se nestala Boženou Němcovou. To on ji přivedl k češtině a češství a dovedl ji do společnosti. Přestože spolu zažili nešťastná léta, byl jeho vliv na ni zásadní,“ zamýšlí se Aňa Geislerová, představitelka hlavní role, nad manželstvím Boženy a Josefa Němcových. Nikdo, kdo s ní přišel do styku, k ní nemohl zaujmout neutrální postoj. Byla středem pozornosti a od života chtěla všechno. Nekonvenční v myšlení, v tvorbě i ve vztazích. Věřila ve svou výjimečnost, vnímala své vlohy, považovala si jich a očekávala, že za ně bude náležitě oceněna. „Boženu chápu jako velmi společenskou osobnost, která se cítila dobře mezi elitou. Myslím, že měla tendenci romantizovat si svět. Byla divoká a snažila se být celý život sama sebou, což se zezačátku dařilo líp než později, kdy často byla v křížku se zákonem,“ vysvětluje herečka Anna Kameníková, která ztvárnila Boženu v mladším věku. A Aňa Geislerová ji doplňuje: „Sama se považuji za člověka, který Boženu dlouho vnímal jako malebný obrázek, stoický portrét, který se mi spojoval s Babičkou, a to ještě navíc tou filmovou, kterou všichni milujeme s Libuškou Šafránkovou v roli Barunky. Měla jsem z ní pocit takové uhlazenosti. Tématem minisérie je snaha o poznání Boženy v její co nejreálnější podobě. Možná to pro někoho bude náraz.“ Řada bonusových materiálů k minisérii bude dostupná i na webu ČT. Prostřednictvím mapy bude možné si projít životem spisovatelky nebo nahlédnout do zákulisí natáčení. Videa z Boženy vhodná jako doplněk školní výuky budou, spolu s pracovními listy, také součástí webu ČT edu. U příležitosti uvedení seriálu vznikla také audiokniha, která poodhaluje osud slavné spisovatelky ještě z úhlu její rozsáhlé korespondence. Producentka Supraphonu Naďa Dvorská připravila scénář audioknihy tak, aby se obsahově co nejvíce dotýkal témat, jež se objevují v televizním seriálu. K hlasu Ani Geislerové se přidal ještě hlas vypravěče (Igor Orozovič), jenž upřesňuje okolnosti vzniku jednotlivých dopisů, připomíná osobnosti, jimž byly určené, a celkově přibližuje atmosféru doby národního obrození. Audiokniha Božena Němcová – Korespondence vyjde u Supraphonu den po odvysílání prvního dílu – tedy 4. ledna na CD-MP3 a v digitálních formátech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-06-13 12:12:54

Umění pomáhá dětem

V prostorách Kavárny Lucerna v Praze lze navštívit výstavu malířky Emy Pok, která se ve své tvorbě pohybuje mezi abstrakcí a expresionistickými tendencemi. Výstava se koná na podporu handicapovaným, ohroženým a opuštěným dětem. Mladá výtvarnice maluje převážně krajiny a rostlinné motivy a v některých jejích pracích dominuje motiv jablka, jakožto symbolu nalezení správné cesty. Jablko má v mnoha kulturách a mytologiích složitější ikonologický význam. Stačí vzpomenut například na jablko hříchu ze stromu poznání, které okusili podle Bible Adam a Eva a zaplatili za to vyhnáním z rajské zahrady. Dalším příkladem je jablko sváru z řeckých bájí a pověstí, jež předcházelo únosu nejkrásnější ženy světa, trojské Heleny. Malířka však jablka často zasazuje do krajiny jako milníky, které mají znamenat mety a nový začátek v životě. Někdy se na jejích obrazech setkáváme i s jablky doplněnými ženským tělem, což odkazuje k lidské sexualitě. Dalším jejím tématem jsou ptáci a hnízdění jakožto symbol harmonie v partnerském soužití nebo výjevy křesťanské inspirované díly starých mistrů. Ema Pok vystudovala Střední uměleckou školu textilních řemesel a poté doktorský studijní program v oboru Obecná teorie a dějiny umění a kultury na Univerzitě Karlově. V průběhu let vystavovala několikrát v Galerii u Zlatého kohouta v Praze, ve foyer Státního ústavu pro jadernou bezpečnost, v Muzeu hrnčířství v Kostelci nad Černými lesy a jinde. V minulosti se také věnovala malbě na tělo a jako body-artová malířka pracovala na dvou filmech České televize – Polibek na cestu a Láska in memoriam. Autorka pokračuje v rodinné tradici, jelikož její děd byl architekt a ilustrátor – Otakar Pok a jeho otec Josef Pok – akademický malíř. Mladá výtvarnice se rozhodla svojí výstavou podpořit projekty Nadace Naše dítě, kterou před 26 lety založila Zuzana Baudyšová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-05-26 05:57:49

Když sedm rozsudků nestačí...

V pondělí 25. května u Obvodního soudu pro Prahu 1 v senátu předsedy Luboše Svrčka dospělo k závěru řízení, o němž jsem opakovaně psal jako o ping-pongu. Předcházelo mu postupné projednání obžaloby třemi senáty téhož soudu s šesti zprošťujícími rozsudky. Proto jsem psal o ping-pongu: soud vynesl zprošťující rozsudek, státní zástupce se odvolal a Městský soud v Praze senátem Jaroslavy Liškové vrátil věc na 1. stupeň. To se opakovalo šestkrát. Ve věci je obžalovaná podnikatelka, kterou žalobce ve dvou bodech obžaloby viní z podvodu ke škodě ministerstva zahraničí, a dva vysocí úředníci ministerstva, kteří se měli provinit v podstatě tím, že jí nechali proplatit podvodné faktury. Skutek se měl stát v roce 2008, první hlavní líčení proběhlo v roce 2013 a údajně způsobená škoda činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Soud vyhověl žádosti paní obžalované, aby hlavní líčení 25. května proběhlo bez její účasti. Obžalovaní i jejich obhájci vkládali v toto jednání velké naděje, že konečně skončí jejich dlouholetí trápení. Protože z provedeného dokazování neměli dojem, že by se proti stavu před dřívějšími rozsudky významně změnila důkazní situace, v hloubi duší se těšili na sedmý zprošťující rozsudek. Až na výslech jednoho svědka se soud zabýval závěrečnými řečmi, po nichž následovalo rozhodnutí. Žalobce Jan Lelek přednášel závěrečnou řeč 45 minut a v podstatě obhajoval své dosavadní skutkové závěry. Připustil ale, že je na místě přihlédnout k mimořádné délce řízení. Z toho důvodu navrhl, aby soud sice uznal vinu paní obžalované, ale aby s přihlédnutím k trestu z jiné kauzy jí neuložil trest. Trval na tom, že obžalovaní úředníci se dopustili úmyslného trestného činu, ale s přihlédnutím k mimořádné délce řízení jim navrhl spíše symbolické tresty s podmíněným odkladem a dal najevo, že nebude reptat, pokud soud uzná jejich provinění za nedbalostní a logicky pak trestní stíhání zastaví pro promlčení. Vcelku projevoval smířlivost, která se od jeho dřívějších vystoupení dosti lišila. Obhájci byli podstatně stručnější. Nicméně žádný z nich se od státního zástupce smířlivostí nenakazil. Provedli komplexní kritiku postupu orgánů činných v trestním řízení počínaje popisem různých „přešlapů“ vyšetřovatelek, z nichž některé byly sice k pláči, ale současně vyvolávaly veselí. Žalobce se podle jejich názoru pohyboval mimo rámec obžaloby, míjel se s argumentací obhajoby, kterou nevyvracel a místy i lhal. Samozřejmě navrhovali zprošťující rozsudky a myslím, že i vnitřně si byli jisti, že jsou v právu. Obžalovaní připomněli strašlivé dopady dlouhého trestního stíhání do jejich soukromého i profesního života. A došlo i na zmínku o podílu novináře Adama B. Bartoše, později odsouzeného za projevy antisemitismu, na vyvolání tohoto trestního řízení. Senát nakonec po poradě vyhlásil velmi zajímavé rozhodnutí, jímž zřejmě nikomu zcela nevyhověl, ale také nikoho příliš nepoškodil. Rozsudkem zprostil paní obžalovanou v jednom bodě obžaloby viny, ale v druhém ji odsoudil za podvod: jedna z fakturovaných akcí se podle soudu neuskutečnila. Avšak s přihlédnutím k mimořádné délce řízení soud upustil od uložení souhrnného trestu v souvislosti s jejím odsouzením v jiném řízení. Čili odchází vinna, ale bez trestu. U obou obžalovaných soud přiznal jejich provinění nedbalostní povahu, a z toho důvodu usnesením jejich trestní stíhání zastavil pro promlčení. Při odůvodnění rozhodnutí předseda senátu připomněl, že je vázán právním názorem odvolacího soudu a uznal, že tak dlouhý „ping pong“ neodpovídá představě o spravedlivém soudu. Zvlášť se věnoval objasnění, proč v jednom případě zprostil paní obžalovanou viny: jedna její akce skutečně proběhla, druhá nikoli. Připustil, že v procesu mohlo dojít k různým pochybením orgánů přípravného řízení, ale za hlavního viníka dlouhého trvání označil soudy, jež nedokázaly dovést věc do nesporného rozsudku. Pochválil žalobce za cílevědomou vytrvalost. Zdůraznil, že jen jedna změna senátu byla vynucená odvolacím soudem. Druhá předsedkyně senátu odešla po dvou rozsudcích do důchodu a třetí na rodičovskou dovolenou. Čtvrtému senátu věc připadla podle rozvrhu práce. Kritickým bodem, jímž se tento rozsudek liší od šesti předcházejících, vyslovených třemi senáty, je názor, že jedna z akcí, které paní obžalovaná vyfakturovala, se neuskutečnila. Po poučení o opravných prostředcích se postupně ozvali oba obžalovaní s tím, že zastavení trestního stíhání pro promlčení odmítají a dožadují se pokračování procesu. Mnoho neriskují, protože v případě, že by jim soud prokázal úmyslné jednání, byli by shledáni vinnými, ale trest by jim již nemohl být vyměřen. Nicméně není jisté, jak dlouhá bude cesta ke konečnému řešení. Nepřítomná obžalovaná se samozřejmě nemohla vyjádřit k rozsudku a možná tak učiní dodatečně, ale nevyjádřil se ani žalobce, takže žádné překvapení není vyloučeno. V dalším vývoji se obhajoba bude jistě snažit prokázat, že paní obžalovaná fakturovala náklady na věci, jež se skutečně staly. V případě, že neuspějí, obhájci obžalovaných budou dokazovat, že v daných okolnostech jejich klienti nezanedbali nic, co bylo třeba, aby nabyli jistotu o oprávněnosti fakturace a žádné nedbalosti se nedopustili. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 13:33:44

Sochy Jana Kováříka dávají nový rozměr Trojskému zámku

Galerie hlavního města Prahy pokračuje na Zámku Troja výstavou Jana Kováříka, další z řady sochařských vizitek, které mají hned několikeré poslání. Jednak jde o zajímavý a někdy i provokativní střet současného umění s barokním komplexem této příměstské vily. Zároveň je to výzva pro ty z diváků, kteří sem přicházejí za zámeckou kulturou, aby se možná poprvé setkali s aktuálním výtvarným jazykem, jenž se za staletí od otevření tohoto vltavského architektonického skvostu výrazně proměnil. Jan Kovářík absolvoval Akademii výtvarných umění před patnácti lety. V oboru sochařství není obvyklé mít za tak relativně krátký čas ateliér naplněný pracemi až po střechu. To, co divák může zhlédnout zde na zámku, je ale pouhý vrcholek ledovce, kterému předcházelo několik let hledání a úvah na rozcestích. V jeho případě se však nejednalo o žádné slepé uličky, neboť každé odbočení otevřelo nějaký důležitý postup, v plné míře upotřebitelný později či zachovaný jako potencionální východisko k další z mnoha větví jeho plastického uvažovaní. Dnes se o jeho objektech mluví jako o organické abstraktní formě, jejím fundamentem je však geometrický rozvrh, který postupně mutuje, až se soustava prostorových elementů půvabně zaoblí a vzniká novotvar, který však může leckdy připomínat samotnou přírodu. Ta ovšem nejen podle sochařových úvah funguje obdobně, a její „produkty“ jsou sestaveny z funkčních elementů, které ve výsledku určují jejich definitivní tvar. Dnes je však jeho práce natolik mnohotvárná, že pouze tímto příkladem ji není možné plně postihnout. Jan Kovářík například rád pracuje s kumulací obrácených, negativních tvarů, vrší poddajnou materii ve spontánně bující objem, který nakonec „zkamení“ v průhledných vrstvách umělé pryskyřice a stává se záhadným, geneticky modifikovaným organismem (Deforma, 2019). Jiné práce jsou méně dynamické a více ústrojné a hravé (řady Donats, of, Infantila atd.). Diváka oslovují jak svým tvaroslovím, tak originální barevností. Dojem, že nás obklopuje nějaká nově objevená přírodní substance, znásobuje chvějivý povrch objektů, který z odstupu působí jako monochromní, zblízka však pozorujeme, že je složen z drobných barevných částic. Jen zřídka nás Jan Kovářík vede k odhalení svých úmyslů příhodnými názvy. Zůstává rád u náznaků, a proto používá jen technicky znějící zkratky (uf, of). Ty nabízejí téměř nekonečnou řadu asociací, se kterými můžeme jeho abstraktní práce svobodně ztotožnit. Barva je pro Jana Kováříka důležitým identifikátorem. Jednotlivé objekty zpracovává i v několikanásobných proměnách od šedého, kameninu připomínajícího povrchu až k zářivým odstínům červení, žlutí nebo šarlatu. Změna barevného „pláště“ zcela převrací význam každého objektu. Je to jeden z nejdůslednějších přístupů k barvě v sochařství – ta zde totiž ve vazbě na tvar nic neilustruje, ale stává se imanentní, ideovou součástí objektu. Tuto pevnou a neoddělitelnou roli barvy by měl vyjádřit i metaforický název výstavy, který je sice víceznačný, ale můžeme jej v tomto případě vykládat jako pouto s barvou. Výstava nazvaná Colorbond potrvá do 1. listopadu.   Autorka je kurátorkou výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-02 17:09:00

Zločin na vězni není zločinem?

Na MUDr. Jaroslava Bartáka lze pohlížet jako na padlou hvězdu. Byly časy, kdy jako sekretář elitářského Lions Clubu byl nepřehlédnutelnou hvězdou společenského života, s kterou se rády fotografovaly nejvýznamnější celebrity včetně prezidenta republiky. „Zakopl“ o hanebné nakládání se zaměstnankyněmi, které mu vyneslo odsouzení na 12 let odnětí svobody. Propad ze společenského výsluní a luxusu do vězeňského prostředí byl pro něj šokem. S novými životními podmínkami se vyrovnával s nechutí a špatně a dle mého soudu je dosud úplně nestrávil. Dne 17. dubna 2020 se Vrchní soud v Praze v senátu předsedy JUDr. Michala Hodouška, s přísedícími JUDr. Martinem Zelenkou a JUDr. Michaelou Pařízkovou, zabýval odvoláním odsouzeného Jaroslava Bartáka proti rozsudku senátu předsedkyně JUDr. Evy Drahotové liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem z 5. října 2019, kterým byl pan obžalovaný za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vraždy a za přípravu zvlášť závažného zločinu přípravy vydírání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Soud v podstatné části odvolání zamítl, nicméně snížil trest na šest let odnětí svobody. Uzavřelo se tak „třetí kolo“ procesu, na jehož začátku liberecký soud uložil trest 18 let odnětí svobody. Vzhledem k tomu výsledek „třetího kola“ není úplně špatný. Ovšem pan obžalovaný jistě spokojen není, takže v brzké budoucnosti ještě o tomto případu uslyšíme. Fantasmagorie Jaroslava Bartáka Trestného jednání, kvůli němuž stojí před soudem nyní, se měl dopustit v době výkonu trestu tím, že se ve své mysli zabýval přípravou vražd a násilného vydírání šesti osob, které mu měly pomoci k pádu, a k nimž pociťoval zášť. Kromě toho snil o útěku z vězení do Běloruska fantaskním způsobem s použitím vrtulníku a soukromého Gripenu. Těmito myšlenkami se zabýval zvlášť intenzivně, když se posilnil vodkou, kterou mu kdosi do věznice dodával za přemrštěnou cenu. Soudkyně Eva Drahotová si na začátku soudního řízení docela vážně zjišťovala, zda by skutečně mohl na vězeňském dvoře přistát vrtulník, ale nakonec pochopila, že tato část jeho opileckých bludů je příliš výstřední a dále se jí nezabývala. V současné fázi řízení příprava útěku již není předmětem obžaloby. Je pozoruhodné, že povahu jedné části opileckého blábolení soud ocenil správně, ale zbytek nadále bere smrtelně vážně. Za něco přece pan obžalovaný odsouzen být musí. Jaroslav Barták nedokázal udržet své fantasmagorie uvnitř hlavy. Nejdříve je vypustil do psaných poznámek, později se začal svěřovat spoluvězni, mnohonásobnému recidivistovi Miloši Levkovi, který se rád zúčastnil alkoholových sedánek, a pomáhal mu svými nápady bludné představy rozvíjet. Začal hrát úlohu prostředníka, který měl zabezpečit uskutečnění Bartákových šílených představ. Podle pozdější výpovědi před soudem z počátku považoval jeho bláboly za legraci a snažil se z jejich tvůrce tahat peníze, ale pak u něj došlo k náhlému zlomu, jehož motivace zůstává nevysvětlena: pochopil, že Bartákovo vyprávění lze vyložit jako plánování závažné trestné činnosti a našel způsob, jak vyrozumět policii a obstarat důkazy. Prý chtěl předejít neštěstí. Ukradl spoluvězni část jeho poznámek a zejména si opatřil hodinky s vestavěným audiovizuálním záznamovým zařízením, na které nahrál část rozhovorů. Nahrávky jsou hlavním usvědčujícím důkazem proti panu obžalovanému. Shodou okolností právě v té době žádal o podmínečné propuštění a své zásluhy o usvědčení zločince Bartáka neúspěšně použil k posílení svého postavení v příslušném řízení. „Třetímu kolu“ předcházelo zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 1. listopadu 2016 i rozsudku senátu JUDr. Evy Drahotové z 15. června 2016 usnesením senátu JUDr. Danuše Novotné Nejvyššího soudu ČR z 18. prosince 2017. Odůvodnění zrušujícího rozhodnutí bylo pro nalézací i odvolací soud přímo zdrcující, neboť soud zjistil v jednání obou instancí hrubá pochybení a extrémní nesoulad mezi důkazy a právními závěry jejich rozhodnutí. Podle něj „účelem trestního řízení není jen „potrestání pachatele“, ale rovněž „fair“ proces. Tomuto elementárnímu požadavku soudy obou stupňů … nedostály, když jednaly … svévolně, a to takovým způsobem a v takovém rozsahu, který … zavdává příčinu k posouzení dovolání obviněného jako odůvodněného … provedeným dokazováním … nebylo jednoznačně prokázáno, že se obviněný dopustil jednání, jež je mu obžalobou kladeno za vinu.“ Slabinou rozhodování obou soudů bylo především vyhodnocení psychopatických úvah Jaroslava Bartáka jako vážně míněné přípravy napadení jím nenáviděných osob a připuštění uskutečnitelnosti jeho zločinných záměrů. K těmto názorům soudy dospěly mimo jiné vyhodnocením svědeckých výpovědí recidivisty Miloše Levka, které považovaly za věrohodné, bez ohledu na to, že jde o výtečníka, jenž velkou část své dospělosti prožil ve vězení. Ale jejich názor Nejvyšší soud ČR nesdílel, neboť přihlédl k povaze svědkovy osobnosti a nepovažoval za objasněné důvody, proč se najednou z „přihrávače“ pana odsouzeného stal jeho karatelem. Nevěrohodný svědek Dále Nejvyšší soud ČR neuznal za jednoznačně prokázanou použitelnost jako důkazu videozáznamů rozhovorů pana obžalovaného s recidivistou Milošem Levkem. Nebyla objasněna motivace Miloše Levka k jejich obstarání a způsob, jak se do vězení dostaly hodinky a kdo a jak pak zařídil jejich doručení policistovi Ing. Bc. Josefu Marešovi. Policistova úloha v této věci je stále převážně nejasná. Soudy, jimž zrušil rozsudky Nejvyšší soud ČR, jsou v obnoveném řízení vázány jeho právním názorem a musí se snažit vytknuté nedostatky odstranit. Jako pozorovatel hlavních líčení „třetího kola“ u libereckého soudu jsem přesvědčen, že senát Evy Drahotové v tomto případě nemohl dostát povinnosti. Při nápravě se nemohl obejít bez součinnosti Miloše Levka a (dnes již bývalého) policisty Josefa Mareše. Jenže Miloš Levko již v tomto kole odmítl vypovídat a ostatně jeho věrohodnost utrpěla další ránu, neboť 20. dubna 2018 mu Okresní soud v Liberci uložil další nepodmíněný trest. Policista svou výpověď v potřebném směru nedoplnil. Soud na něj ostatně nijak nenaléhal. Senát sice doplnil dokazování zajímavými výslechy nových svědků, ale jejich výpovědi byly z hlediska vad, vytýkaných Nejvyšším soudem ČR, prakticky nadbytečné. Malý posun nastal pouze v poznatcích o použití hodinek se zařízením pro audiovizuální záznam, a to velmi zajímavou výpovědí svědkyně Terezy Tiché. Podle jejího vyprávění ji Miloš Levko při návštěvě vyrozuměl, že za ní přijde posel s balíčkem, který má převzít a předat kaplance Mgr. Renatě Wachové. Sotva opustila věznici, již jí posel zatelefonoval a pak přinesl balíček. Doma do něj nahlédla a našla v něm hodinky. Podle pokynu jej předala kaplance. Ta ovšem její údaje popřela. Proto soud provedl důkaz konfrontací obou svědkyň, v nichž obě trvaly na svém. Sdělení svědkyně Terezy Tiché je skutečně pozoruhodné. Pokud je pravdivé, dokazuje, že Miloš Levko měl pružné spojení s kýmsi mimo věznici, od koho si mohl nechat obstarat cokoli a jehož pohyby mohl organizovat. Posel se okamžitě dověděl o odchodu svědkyně z věznice. O tom, jak měl Miloš Levko zajištěnu komunikaci s vnějším prostředím, není nic známo. Přes tuto drobnost se soud nacházel ve stejné důkazní nouzi jako v předcházejícím kole. Nastala patová situace. Soud ji vyřešil tím, že v podstatě setrval na právním názoru předchozího rozsudku. Kdyby se řídil zásadou „in dubio pro reo“ a vynesl pro nedostatek důkazů zprošťující rozsudek, úspěšnost případného odvolání státního zástupce by nebyla zaručena. Cokoli jako důkaz Neutěšená důkazní situace nalézacího soudu se přenesla na odvolací soud, který se snažil překonat ji vyvracením argumentů odvolání v nevýznamných bodech. Pomáhal si všemi možnými způsoby, například obsáhlým znevažováním osobnosti svědka Miky Bauera, když daleko horší osobnostní profil Miloše Levka jeho uznání za věrohodného svědka nevadil. Ale na povaze důkazní situace stejně nic nezměnil. Odvolací soud také nadále uznává audiovizuální záznamy, pořízené Milošem Levkem, za přípustný, zákonně získaný důkaz. Úvahám o použitelnosti záznamů věnuje velký prostor a dospívá k obecnému závěru, jenž si jako laik dovoluji shrnout takto: je-li to v zájmu Spravedlnosti na potrestání vybraného jedince třeba, lze jako důkaz použít úplně cokoli. Nemohu si odpustit poznámku, že před časem senát současného přísedícího JUDr. Martina Zelenky rozhodl o nezákonnosti použití odposlechů v kauze MUDr. Davida Ratha. Nebylo zřejmě v zájmu Spravedlnosti, aby byl tento obžalovaný potrestán, naopak v případě MUDr. Jaroslava Bartáka slepá bohyně zřejmě vyžaduje jeho odsouzení. Oba soudy ve svých úvahách ignorují dvě podstatné okolnosti. Především tu, že pouhým vnesením hodinek s audiovizuálním záznamovým zařízením do věznice a jejich pozdějším vynesením došlo k porušení zákona o výkonu vazby a trestu, za který by Miloš Levko měl být v nejlepším případě kázeňsky potrestán. Trestu unikl mimo jiné zásluhou policisty Josefa Mareše, který o přítomnosti hodinek a účelu jejich použití neinformoval vedení věznice, když už nesplnil úřední povinnost proti nezákonnému jednání zasáhnout. Samozřejmě, policista mohl Levkovu akci legalizovat jejím zařazením do úkonů trestního řízení, to ale neučinil. Druhou významnou okolností je skutečnost, že hodinky se do věznice a ven dostaly koordinovaným nezákonným jednáním Miloše Levka a jeho pomahačů čili organizované skupiny pachatelů. Také je zřejmé, že si je opatřil s cílem narušit osobnostní práva obžalovaného Jaroslava Bartáka a způsobit mu škodu. Nepřijatelnost jednání této skupiny nelze omlouvat ani tím, že odvrátili nebezpečí od šesti osob, nenáviděných panem obžalovaným, neboť jim ve skutečnosti žádné nehrozilo: Jaroslav Barták je odvrátil již tím, že se spoléhal na splnění jeho pokynů právě udavačem Milošem Levkem. Nesdílím nevyslovené názory obou zmíněných soudů, že organizovaná skupina jednala v zájmu veřejného prospěchu. Protože se jednalo o útok na bezpečnost a soukromí vězně, vyšetřování akce „hodinky“ nebylo nikdy zahájeno. Policista Josef Mareš nezákonné jednání sice nelegalizoval, ale jeho pachatele zaštítil mlčením. V dané situaci odvolací soud setrval na závěrech svého dřívějšího zrušeného rozhodnutí a „umyl si ruce“ mírným snížením trestu. Komu posloužily soudy? Obžalovaný Jaroslav Barták zřejmě nevzbuzuje sympatie a pokud by šlo jen o jeho životní úděl, nemělo by smysl se touto kauzou zabývat, protože zřejmě vstoupí do „čtvrtého kola“. Nabízejí se ale otázky, jež svým významem přesahují rámec tohoto řízení. Jistě stojí za přemýšlení otázka, zda je správné uznat za trestný čin zmatené dění v hlavě obžalovaného, jehož výhonky jen občas vyhřeznou do vězeňského prostředí a dál se nedostanou čili není důvod považovat je za reálnou hrozbu. Pozornost zaslouží i otázka, zda je přípustné, aby se o zákonnosti a použitelnosti důkazů rozhodovalo nikoli podle pevně stanovených pravidel, ale podle subjektivního posouzení naléhavosti potřeby vyhovět Spravedlnosti odsouzením obviněného za každou cenu. Nejdůležitější je otázka, komu vlastně v tomto řízení posloužily soudy. Soudci budou samozřejmě jednohlasně tvrdit, že posloužili Spravedlnosti odsouzením psychopata, jenž vymýšlel hrůzné postihy svých nepřátel v bezmocné zlosti kvůli ponížení uvržením do vězení, jehož se mu oprávněně dostalo kvůli jeho nevhodnému chování. V obhajobě tohoto stanoviska nebude soudům překážet skutečnost, kterou buď vůbec nechtějí vidět, nebo ji hrubě podceňují: o vyvolání tohoto trestního řízení se zasloužila organizovaná skupina osob, působících ve věznici i mimo ni, s funkčním komunikačním propojením, která soustavně porušovala zákon o výkonu trestu. Jejím hlavním činitelem byl nejspíš recidivista Miloš Levko (nebyl-li řízen někým důležitějším zvenčí). V určitém okamžiku se cílem skupiny stala kriminalizace Jaroslava Bartáka a díky soudům svého cíle dosáhla. Protože se jednalo „pouze“ o napadení vězně, navíc osoby obecně značně neoblíbené, nezákonnost postupů této skupiny orgány činné v trestním řízení nepohoršila a nedošlo ani k pokusu o vyšetřování její činnosti. Dodnes nebyli identifikováni pomocníci, žijící mimo věznici. Z vědomých účastníků tažení za kriminalizaci Jaroslava Bartáka jsou viditelní Miloš Levko a kaplanka Renata Wachová, kteří již byli společně odsouzeni za jinou trestnou činnost, páchanou ve věznici. Ostatní zůstávají ve stínu. Úsilí pachatelů došlo naplnění díky pomoci vysokého důstojníka kriminální policie, který patrně jinak stojí mimo rámec jejich organizace. O to, zda se Jaroslav Barták psychopatickými výstřelky svého myšlení skutečně dopustil trestného činu, se budou právníci ještě chvíli přít a já jím tyto úvahy rád přenechám. Ale skutečnost, že pan obžalovaný se dostal před soud zásluhou soustavného porušování zákona o výkonu trestu organizovanou skupinou pachatelů, je nezpochybnitelná. A soudy je nepronásledují, naopak je odměňují vyhověním jejich přání. Nabízí se tedy otázka přípustnosti používání nezákonného jednání jako nástroje Spravedlnosti. Vysvětluji, že opakované použití slova Spravedlnost s velkým S není překlep. Používám je pro označení základního principu, jenž by měl ovládat trestní řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 05:56:42

Turecká operace "Pramen míru": Silný chladnokrevně likviduje slabšího

Den s pěkným datem 11.11. přinesl nepěkné věci lidem na severovýchodě Sýrie v podobě odpálení několika aut v srdci mého rodného města Qamišlí, v důsledku čehož umřelo několik lidí a desítky byly zraněny. Této hromadné teroristické akci předcházelo zavraždění dvou arménských duchovních na cestě mezi Hasakou a Déir es Zor.  Dnes se stalo se také to, že Turecko vrátilo první várku z tisícovky teroristů ISIS zpět do jejich zemí a prý v tom bude nadále pokračovat. Zajímavé je, že se Turecko tentokrát hlásí k přesunu teroristů směrem na západ, přitom ještě před pár lety mlčelo, když jich tisíce přecházely přes Turecko směrem na irácká a syrská území. Od vpádu turecké armády společně s džihádisty do oblastí severovýchodní Sýrie uplynulo 33 dnů a za tu dobu dokázali zabít několik stovek lidí, několik tisíc zranit a několik stovek tisíc vyhnat z jejich domovů, to vše pod názvem vojenské operace „Pramen míru“.  Jak je možné, že vrah a agresor šířící „mír“ po oblasti, zůstává nedotčen nikým a ničím, a naopak byl přijat před pár dny se všemi poctami v Maďarsku a ve středu se bude objímat se svým „dobrým“ kamarádem Trumpem v USA? Co se ještě musí stát, aby svět rozeznal, kdo je zlo a kdo je dobro? Kolik krve se ještě musí prolévat v zemích kolébky civilizace, aby mezinárodní společenství pochopilo, že jsme oběťmi trpného mlčení a přihlížení? V den válečných veteránů je nám jasné, že války zdaleka neskončily, naopak, vstupujeme do nové éry, kdy silný chladnokrevně likviduje slabšího a že genocida, která začala před sto lety, stále pokračuje s těmi samými aktéry a na stejných obětech, v podstatě se nic nezměnilo kromě toho, že se vše přenáší v přímém přenosu, přesto to s některými světovými lhostejnými politiky nehne! {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-10-24 17:17:36

Česká televize odvysílá k výročí 17. listopadu trezorové filmy, dokumenty i zpravodajství v reálném čase

S blížícím se třicetiletým výročím sametové revoluce představuje Česká televize svůj program věnovaný listopadovým událostem i tématu třiceti let svobody. Na obrazovkách se objeví tři desítky premiér hrané nebo dokumentární tvorby. Dokumenty Sametová FAMU, Ročník 89 nebo Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil připomenou studenty uměleckých škol, kteří se do protestů a stávek aktivně zapojovali. Reflexi porevolučního vývoje nabídne Robert Sedláček v projektu Soud nad českou cestou. Chybět nebude ani Jakub Železný jako průvodce revoluce v reálném čase v pořadu Dnes před 30 lety. „Těšíme se vysoké důvěře veřejnosti a naše pořady dokáží nabízet i něco víc – takzvanou přidanou hodnotu, která se od televize veřejné služby očekává. Příkladem může být třeba nový listopadový počin Roberta Sedláčka, který za pomoci fiktivního soudního přelíčení reflektuje míru naplnění programového prohlášení Občanského fóra ‚Co chceme‘ z listopadu 89. Připomínka listopadu tak nebude pouhým mementem, pořady zohledňují i aktuální dění a společenskou situaci dneška,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Shrnutí uplynulých třiceti let nabídne například dokument o Janu Potměšilovi s podtitulem Nikdy bych neměnil. Nebo režisér Ondřej Kepka, který oslovil své tehdejší spolužáky z divadelní fakulty. V dokumentu Ročník 89 se společně ohlížejí nejen za rokem 1989, zamýšlejí se také nad nadcházejícími svobodnými roky. Třicet let demokracie v České republice Fotograf a režisér Adolf Zika natočil třicetidílný krátkometrážní dokumentární cyklus Sametové stopy. Za každý svobodný rok promluví jedna fotografie od vybraného autora. Hned první díl zavede diváky do Vyšehradské ulice, kde došlo ke střetu studentů s policisty. Prostřednictvím svého snímku přiblíží rok 1989 fotograf Jan Šibík. Jak doplňuje Adolf Zika, je to ale jen jedna ze třiceti ikonických fotografií: „Svým obsahem, významem, ale i přesahem symbolizují fotografie dění, události či náladu ve společnosti daného roku a dohromady pak tvoří v celku jakýsi film o třiceti políčcích. Ten nám pak umožní nahlédnout do naší dávné i nedávné minulosti a skrze vyvolané pocitové paměťové reakce zahájit uvnitř nás proces jakéhosi hodnocení svobodné cesty naší země, ale i vlastních životů.“ Tématu života po sametové revoluci se věnuje i cyklus Třicet svobodných, ve kterém vystupuje Marta Kubišová, Michael Kocáb, Petr Pavel nebo Šimon Pánek. „Snažíme se analyzovat těch třicet svobodných let a hledat mimo jiné odpověď na to, proč ve společnosti panuje značné napětí a nespokojenost. Ještě nikdy v historii se přitom Češi neměli lépe než nyní. Rozdělená společnost ale není českou specialitou, stejným problémům čelí mnoho demokratických zemí. I to je tedy demokracie a svoboda. Náš dokument by měl dokázat, nebo aspoň naznačit, že k tak velké skepsi nemají Češi důvod,“ říká autor námětu a dramaturg Josef Albrecht. Jakub Železný provede diváky zpravodajským pořadem, který připomene za pomoci dvou hodinových speciálů a série zpravodajských vstupů s odborníky i přímými účastníky nejen střet na Národní třídě, ale i generální stávku, která propukla o deset dnů později. „Nabídneme to podstatné, průběh pochodu z Albertova přes Vyšehrad až na Národní třídu. To vše v kontextu doby a s vysvětlením, co tomu dni předcházelo a co následovalo,“ říká moderátor k pořadu Dnes před 30 lety. Významné osobnosti sametu Česká televize nabídne i portréty jednotlivých osobností, jejichž život ovlivnila normalizace a události spojené s koncem nadvlády komunistické strany. Dokument Zorka Ságlová připomene významnou umělkyni, která stála u zrodu land artu v Česku. Mobilizace Luboše Dobrovského zasáhne vyprávěním vedle komunistické totality taky do té nacistické. Životní příběh jedné z nejvýraznějších postav našich společných dějin se Slováky zase představí dokument Strážce paměti Ján Langoš. Televize také odvysílá hodinový portrét Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil o herci, jehož stála účast na porevolučním dění téměř život. Režisér Martin Slunečko dokument vystavěl společně s Miloslavem Šmídmajerem ve více rovinách, které se protínají: „Je to neobyčejný příběh herce, bojovníka za svobodu, který na začátku své hvězdné kariéry riskoval vyhazov z DAMU, aktivního spolutvůrce sametové revoluce, účastníka velmi vážné autonehody a člověka, který se popral se svým osudem a na vozíku se vrátil ke své herecké profesi. Další rovinou je samotný příběh sametové revoluce, jak ji vnímal Jan Potměšil a jeho spolužáci z DAMU a další herci.“ Sám hlavní protagonista se objeví také v dokumentu Sametová FAMU. Trezorové filmy i premiéry v kině a v televizi Ve speciálním dvoudenním bloku opráší 24. a 25. listopadu druhý program České televize trezorové snímky jako slavný film Věry Chytilové Sedmikrásky, dlouho zakázaný snímek natočený podle románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost, jeden z nejznámějších filmů Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice nebo fiktivní drama oceněné na festivalu Prix Italia Konec velké epochy. V premiéře se představí film Toman v hlavní roli s Jiřím Macháčkem. Režisér Ondřej Trojan ho rozdělil pro televizi na dvě části (na ČT1 10. a 17. listopadu). V televizi také rozehrají svůj první mistrovský zápas filmoví basketbalisté Filip Březina a Zdeněk Piškula – Zlatý podraz Radima Špačka nabídne ČT1 ve středu 27. listopadu. O celé dva týdny dříve se v kinech představí poprvé snímek Amnestie. „Je to jeden z prvních filmů obracející se k historii, kterou většina z nás pamatuje. Nabízí první variaci na novodobé dějiny a já se na výsledek moc těším,“ říká herečka Aňa Geislerová k akčnímu vztahovému thrilleru, který přinese na plátna největší vzpouru ve vězeňské historii Československa. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-08-14 13:06:05

Michael Palin vypráví osud lodi Erebus, souputnici poslední výpravy známějšího Terroru

Podle výzkumné lodi z devatenáctého století známé jako Terror se jmenuje již román Dana Simmonse, který si lze u nás pořídit i jako velmi zdařilou audioknihu za účasti řady herců. Terror měla ovšem i stejně populární souputnici jménem Erebus a ji zas můžeme poznat díky překladu stejnojmenné non-fiction knihy Michaela Palina s podtitulem Příběh ztracené lodi. Její britský originál vyšel teprve nedávno, roku 2018. Erebus byla spuštěna na moře roku 1826 a o více než dvacet let později se ztratila v Arktidě, a to právě spolu s Terrorem. Ještě před nešťastnou Franklinovou expedicí do Arktidy podnikla ovšem i další plavby do minimálně tehdy prozkoumaných končin a dotkla se i Antarktidy. Roku 1848 nicméně skutečně zmizela – i se svou sesterskou lodí HMS Terror při hledání Severozápadní cesty, tedy spojnice mezi Atlantikem a Pacifikem. Vrak se sice našel, ale teprve roku 2014; u zádi je zlověstně rozlomený a pokrývá jej značná vrstva vegetace. Jen příď lodi zůstala – díky mrazům a ledu – nedotčena, přičemž zbytky Terroru byly objeveny teprve o dva roky později, roku 2016. Palin uvádí svou práci citací z Conradovy nejznámější knihy Srdce temnoty a stránku za stránkou poté zkoumá v celkem osmnácti kapitolách nejen trasy plaveb, nýbrž také životní dráhy mužů, kteří se výprav na palubě Erebu zúčastnili. Takže také jejich kapitánů Johna Franklina a Jamese Clarka Rosse, který zmapoval většinu Velké jižní bariéry. Pověstná katastrofa Franklinovy výpravy poněkud zastřela předchozí úspěchy Erebu na jihu planety a není koneckonců ani divu – vždyť se jednalo o vůbec nejpočetnější jednorázovou ztrátu životů v dějinách britských polárních expedic. Po zmizení následovala série výprav na Franklinovu záchranu iniciovaná částečně jeho ženou, což Verne napodobil v zajímavém románu Paní Branicanová, a není bez zajímavosti, že tyto výpravy byly zahájeny už roku 1847, a tedy skutečně v čase, kdy zoufalí nešťastníci z palub Erebu a Terroru stále ještě žili... V Londýně žijící známý herec Michael Palin (*1943) se podílel na vytvoření dlouhé řady televizních pořadů i filmů dnes už legendárních Monty Pythonů, a to včetně zdařilého parodického seriálu Neskutečné historky či snímků Ryba jménem Wanda a Ztratili jsme Stalina. Má však na kontě i více oceňovaných dokumentů cestovatelských, které ho zavedly až na póly, Saharu, do Himálaje či Brazílie. Napsal v souvislosti s tím několik cestopisů a je rovněž autorem románů a specifických deníků. Knihu o Erebu nebral na nijak lehkou váhu a jejímu zveřejnění předcházelo podrobné bádání. Palin navíc v letech 2009-2012 předsedal Královské geografické společnosti a od roku 2015 je členem Britské akademie filmového a televizního umění. „Ne, nejsem námořní historik, ale mám cit pro dějiny,“ píše přímo. „Nejsem námořník, ale moře mě přitahuje.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ukázka z knihy: Siru Johnu Franklinovi velmi záleželo na vzdělávání a volném čase jeho posádek. Na palubě byly nejmodernější přístroje pro magnetický, geologický, botanický a zoologický výzkum. Fotograf pan Beard jim věnoval daguerrotypickou kameru. Na zimní měsíce byly naplánovány hodiny večerní školy, nakoupily se knihy „obecné aritmetiky“, papíry, pera, inkoust, tabulky a křídy. Obě lodě měly rozsáhlou knihovnu. „Knihovnou pro námořníky“ disponovala většina plavidel, ale v případě Franklinovy expedice se počet svazků zvýšil na 1200 na loď; byly tu technické publikace o parním pohonu, záznamy o minulých arktických expedicích, zeměpisné a námořní časopisy, nejnovější bestsellery, například Kronika Pickwickova klubu nebo Mikuláš Nickleby, a také oblíbené klasiky jako Ingoldsbyho legendy či Goldsmithův Farář wakefieldský. K dispozici byla i čísla humoristického týdeníku Punch, který se poprvé objevil před čtyřmi lety a vycházel až do roku 2002. A protože byl Franklin zanícený evangelík, knihovna obsahovala také celou řadu náboženských prací. K zábavě měly přispět i flašinety, každý s repertoárem padesáti různých melodií. Stejně jako při expedici do Antarktidy, i zde museli důstojníci přispět na osobní zásoby jídla a pití a drobné luxusní věci jako kostýmy na divadelní představení, hudební nástroje a v případě Franklina i čínský porcelán s monogramem a speciálně vyrobený stojan na víno. Od všech důstojníků se vyžadovala koupě sady stříbrných lžiček a vidliček. V Illustrated London News z 24. května roku 1845 se objevily dřevořezby některých ubikací. Fitzjamesova kajuta působí navzdory stísněnému prostoru pohodlně. Má asi 180 cm na šířku, je tu postel a nástěnná polička na knihy, petrolejová lampa, psací stůl, umyvadlo a kulaté okénko, které poskytovalo dodatečné světlo pomocí optického hranolu (známého jako Prestonův osvětlovač) vsazeného do stropu. Kajuta sira Johna s dvojitými okny v záďové stěně se rozkládá po celé šířce lodi; na jedné straně je postel, na druhé uzamykatelné skříňky a kredenc pro námořní mapy. Na jednom z bočních stolků je vyložená sada truhlic. Vše se zdá být komfortně vybavené a pečlivě promyšlené. Michael Palin: Erebus. Příběh ztracené lodi. Z angličtiny přeložila Martina Šímová. Ilustroval Chris Wormell, mapy Darren Bennett. V edici Pangea vydalo česky nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2019. 392 stran

Čas načtení: 2024-02-18 13:20:00

Za Navalným před smrtí byli dva agenti FSB a odpojili kamery? „Syndrom náhlého úmrtí,“ řekli matce

Kolem úmrtí Alexeje Navalného Kreml mlčí a Putinův režim se snaží potlačit v zárodku jakékoliv nesouhlasné projevy v Rusku. Objevují se však nové spekulace ohledně toho, co úmrtí opozičníka předcházelo. Daily Mail se pozastavuje nad tím, že dva dny před smrtí měli Navalného údajně navštívit dva důstojníci ruské tajné služby FSB. Objevily se přitom i zneklidňující zprávy o tom, že předtím odpojili kamerové záznamy. Na Sibiř do trestanecké kolonie, kam byl Navalnyj převezen, přitom o víkendu dorazila i jeho matka. K tělu syna, údajně převezenému do márnice ve městě Salechard, ji nepustili. A měli jí sdělit, že Navalnyj zemřel na  „syndrom náhlého úmrtí“.

Čas načtení: 2024-02-19 10:44:07

Kraj Vysočina usiluje o 23 miliónů korun na fotovoltaické elektrány. Instalovat je bude na svých objektech

Výběru ideálních lokací v majetku kraje pro instalaci fotovoltaiky předcházelo pečlivé posouzení zhruba padesátky krajských objektů. Finální výběr vychází i ze zadání dotační výzvy, která slibuje podpořit projekty zahrnující více dílčích akcí na území maximálně tří sousedících obcí. "Logicky jsme vytipovali bývalá okresní města, kde máme nejvíc... ...

Čas načtení: 2024-02-19 06:00:00

Hřib: Parkování v Praze příliš dotujeme, musí zdražit. Okruhy dopravu nevyřeší

Před rokem se ujala vlády nová koalice na pražském magistrátu. Spojení na vládním půdorysu předcházelo zdlouhavé jednání, teď ale koalice funguje, říká v rozhovoru náměstek primátora pro dopravu Zdeněk Hřib. Za jednu z priorit Hřib považuje reformu parkování, které je dle něj moc levné. „Dotujeme to více než MHD, kterou jsme se zavázali prioritizovat,“ říká v pořadu Prostor X bývalý primátor za Piráty.

Čas načtení: 2024-02-20 22:17:00

V Měšicích u Prahy byl postřelen starší muž. S prostřeleným hrudníkem skončil nemocnici

Středočeští kriminalisté vyšetřují incident, při kterém byl v úterý večer v Měšicích na Praze - východ postřelen starší muž. Policejní mluvčí Michaela Richterová k případu uvedla, že policisté přijali oznámení, podle kterého měl mladík postřelit staršího muže. Co všechno události předcházelo, policisté teprve zjišťují. Podle vyjádření mluvčí je mladší muž držitelem zbrojního průkazu a vystřelil z legálně držené zbraně. Starší, postřelený muž, je podle jejích slov mimo ohrožení života a byl převezen do nemocnice.

Čas načtení: 2024-02-20 17:10:58

Kreativitě se meze nekladou, na hřištích se objevují letadýlka, autíčka, nebo tenisáky. Němečtí fanoušci dál protestují

Diváckým protestům předcházelo prosincové hlasování zástupců klubů z Bundesligy a 2. Bundesligy, kde byl přijat návrh, který by finančnímu investorovi zvenčí umožnil odkoupit podíl marketingových práv německé fotbalové ligy (DFL) v hodnotě mezi 900 milióny a 1 miliardou eur. A právě to je hlavní rozbuškou fanouškovských nepokojů. Protestující přerušují utkání pomocí nejrůznějších předmětů.