Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-04-24 10:00:01

Novodobá Baba Vanga: Konec světového vůdce bude jen začátkem, měli bychom se připravit

Jemima Packington je jedinou ženou na světě, která dokáže vyčíst budoucnost z chřestu. A to dokonce velmi přesně, vždyť jednou z jejích předpovědí byla i smrt královny Alžběty II. Jak se zdá, zaměřuje se z velké části právě na britskou královskou rodinu, když se již před několika lety zabývala rozbroji, které v rodině způsobí Meghan a její manželství s Harrym, jak píše Daily Mail. Ukázalo se, že buď měla velmi dobrý odhad, nebo zkrátka chřest nelhal.  Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se  schovat. Bezpečí bude jen málokde Číst více Měli bychom ji brát vážně Co dál předvídala sedmašedesátiletá novodobá Baba Vanga, jak jí někteří přezdívají? Ještě před vypuknutím debat o odchodu Velké Británie z Evropské unie upozorňovala na rizika Brexitu a bez varování nenechala ani možnou velkou zdravotní katastrofu, která by mohla postihnout celý svět, uvádí Pedestrian TV. Covid opět dokázal, že Jemima rozhodně nebyla daleko od pravdy. Ve světle těchto splněných předpovědí se můžeme na její další proroctví dívat s velkou dávkou důvěry, což bohužel není tak docela optimistické.  Americká prezidentka?  Jak vidí Jemima Packington měsíce, které jsou aktuálně před námi? Kromě britské společnosti se vědma věnuje také vývoji v jiných zemích, konkrétně například ve Spojených státech amerických, které letos žijí prezidentskými volbami. V rozporu se všemi předpoklady Jemima z chřestu vyčetla, že se na pomyslný trůn nejmocnějšího člověka planety tentokrát prvně v historii posadí žena. I když tomu v současné chvíli výsledky nenapovídají a čeká se spíše opakování závěrečného duelu z minulé volby, kdo ví, co se do té doby stane. Třeba se ukáže, že má chřest i tentokrát pravdu.  Sport je její slabší stránka Věštkyně se také ráda věnuje sportu, ale je třeba konstatovat, že tohle není právě obor, ve kterém by měly její předpovědi největší přesnost, ačkoliv v jiných oblastech se úspěšnost jejích vizí blíží až k 90 %. Přesto se podle BBC pustila i do odhadu průběhu letošních olympijských her ve Francii, kde podle jejích předpokladů doslova zkrachují právě Britové. Jestli se tentokrát zelenina trefila, budeme moci sledovat už brzy.  Atentát na Putina rozpoutá světovou katastrofu: Věštec Irlmaier vidí světovou válku a zničenou Prahu Číst více Bod zlomu na Blízkém východě Nejdůležitější věštby se ale vždy týkají celosvětového vývoje a možných válečných rizik. Tomu se nevyhýbá ani Jemima Packington, která hovoří o změně režimu ve většině vyspělých světových civilizací, zvláště tam, kde by to čekal jen málokdo. Pro Blízký východ má pak vizi bodu zlomu, který dá chodu dalších událostí docela jiný směr. Smrt vůdce bude jen začátek Pro globální politiku by měla být rozhodující také nečekaná smrt jednoho z největších světových vůdců. Který by to měl být, se můžeme jen dohadovat, upřímně řečeno kandidátů, o jejichž zdravotním stavu se již delší dobu spekuluje, je více. Každopádně jeho odchod může vyvolat velké problémy a turbulentní změny v celém světě včetně Evropy a měli bychom se na ně připravit. Zdá se, že pokud se Jemiminy předpovědi jen zčásti vyplní, budeme mít plnou hlavu nových starostí. A tak doufejme, že se ze všech problémů dostaneme relativně snadno, i když to jistě bude na pováženou.  Chřestové obrazce Jak vlastně Jemima svoje předpovědi získává? Podle svých vlastních slov pro BBC zkrátka vyhodí chřestové výhonky do vzduchu a podle toho, jak dopadnou, předvídá budoucnost. „Stonky chřestu vytvářejí vzory, které jsem schopna interpretovat,“ uvedla Packington. „Když zelenina dopadne, celkový obrázek představuje symboly i písmena abecedy, které používám k předpovědím,“ vysvětlila. V rodině není první ženou, která má podobné věštecké schopnosti. Již v minulosti se k takovému umění klonila její teta, ale ta používala tradičnější čajové lístky. Podle rodinné tradice byly i její předpovědi poměrně přesné. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Generál Šedivý varuje před střetem USA a Číny. Předpověď temné budoucnosti.

Čas načtení: 2024-07-25 20:15:00

Válek ujišťuje občany, že je s léky vše v pořádku. Realita od lékařky, které už to stačilo

„Zdaleka se nejedná jen o zubaře. Psychiatr nebo dokonce odbornost dětský psychiatr je – s trochou nadsázky - snad jen iluzí. Je problém s nedostatkem očních lékařů…., popisuje situace v českém zdravotnictví jihočeská lékařka, kandidátka koalice STAČILO! a lídr jihočeské krajské kandidátky, Kateřina Jirousová. Rozebrala situaci ohledně některých léků a vysvětlila také, jak to vidí s lékaři z mimo unijních zemí. Nevynechala ani Green Deal a dostala se i do Francie a Velké Británie.

Čas načtení: 2026-07-05 20:37:31

FIA vysvětlila chaos v závěru závodu na Silverstonu. Safety car doprovodila softwarová chyba

Závěr Velké ceny Velké Británie formule 1 vyvolal otázky, když závod po odstranění monopostu Maxe Verstappena z trati pokračoval až do cíle za safety carem, ačkoliv podle standardních postupů už mohl být restartován. Mezinárodní automobilová federace (FIA) vysvětlila, že situaci způsobil technický problém v systému řízení závodu, uvádí Motorsport.com.

Čas načtení: 2026-07-06 16:05:11

FIA vysvětlila konec VC Velké Británie

Pouze softwarová chyba

Čas načtení: 2024-02-28 11:11:33

Policie nám vysvětlila, proč nezasáhla na Nuselském mostě, který zablokovali účastníci nelegálního tuning srazu

Během uplynulého víkendu proběhl v Praze a v Jičíně sraz upravených aut. Nebylo by na tom nic tak divného, ostatně, podobné akce se konají poměrně pravidelně. A stejně pravidelně na ně dohlíží i policie, na kterou se ale za poslední sraz snesla vlna kritiky. Je ale oprávněná? Na to jsme se zeptali Jana Daňka, vedoucího oddělení tisku … Policie nám vysvětlila, proč nezasáhla na Nuselském mostě, který zablokovali účastníci nelegálního tuning srazu Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2019-10-23 14:12:45

Jak soudili soudkyni, která se chlubila, že odklízí lidský odpad

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil 22. října zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné. Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v roce 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný. Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice.  Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status, než mají řadoví občané. Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců. Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce. Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti. Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený. Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti. Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež byly jejímu senátu prokázány v poslední době. Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného navrhovatele, které mohl pojednat jako nabídku svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu. Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto, že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu. Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě. Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění, a potrestal ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně. Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že soudkyně dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala soudkyně do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkám mezi nimi a soudkyní, pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili. Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků.

Čas načtení: 2019-07-25 20:46:29

Kapitánka Carola Racketeová z lodi Sea-Watch 3: Salvini není člověk, kterého bych ráda potkala

Kapitánka Carola Racketeová (31) v obsáhlém rozhovoru pro týdeník Der Spiegel popisuje dny na moři s 53 zachráněnými na palubě lodi Sea-Watch 3, její roli jako protihráče italského ministra vnitra Salviniho a nepovolený vjezd do přístavu v Lampeduse.    Paní Racketeová, pro mnohé jste se stala hrdinkou, která hodně riskuje, aby zachraňovala životy, pro jiné jste obrazem nepřítele. Jak vidíte svoji roli vy? Překvapilo mne, jak se všechno stalo velmi osobní. Mělo by se přece jednat o věc samotnou. O selhání Evropské unie spravedlivě rozdělit zachráněné a společně převzít tuto zodpovědnost. O to by mělo jít, ne o jednotlivé osoby, jako jsem já, které se náhodně dostávají do popředí. To není situace, kterou bych si přála. Já jsem nakonec jen zaskočila za kolegu, který byl původně pro tuto plavbu naplánován.   Jak jste prožívala ty poslední dny?  Bylo to těžké. Byli jsme téměř 17 dní na lodi s uprchlíky. Když jsme vpluli do italských výsostných vod před Lampedusou, a když jsme věděli, že nemůžeme plout dál, převzali od nás deset neodkladných medicínských případů. Pak to vše pokračovalo.    Pak jste byli velmi dlouho před Lampedusou.  Přemýšleli jsme, co teď máme dělat. Nejdříve jsme podali rychlý protest proti italskému zákazu vjezdu, který byl ale okamžitě zamítnut. Potom jsme to zkoušeli u Evropského soudu pro lidská práva. 34 zachráněných a já jako kapitánka jsme podali stížnost, ale to bylo na dlouho.   Jaká byla na palubě Sea-Watch 3 situace? Každým dnem byla zdravotní a hygienická situace horší. Pak jsme dostali zamítavý rozsudek. Všechno vypadalo bezvýchodně.   Měli jste přímé kontakty s italskou pobřežní stráží?  Najednou bylo nutné provést zdravotní evakuaci, protože jeden z našich pasažérů onemocněl a musel okamžitě opustit palubu. Zavolali jsme námořní záchrannou službu a Italové byli během dvou hodin u nás, i když jsme byli mimo italské výsostné vody. To šlo rychle, ale byla to výjimka.   Jak to? Každý den jsme odesílali zdravotní zprávy na záchrannou centrálu do Říma, holandským úřadům, pod jejichž vlajkou loď pluje, a do přístavu v Lampeduse. Ale nikdo nás neposlouchal, nikdo neodpovídal. Jedině z Říma jsme se dozvěděli, že naše zprávy poslali na italské ministerstvo vnitra. Tím to končilo. Naši lékaři přestávali rozumět světu. Také politicky se nic nedělo. Sea-Watch odeslala zprávy na Maltu, do Francie, stále jsme se dotazovali na německém ministerstvu zahraničních věcí.   A nebyly vůbec žádné reakce?  Vždycky říkali, že něco udělají. Ale nerýsovalo se žádné řešení, nic konkrétního.    Překvapilo vás to? Bylo mi jasné, že to bude těžké. Problém přerozdělování je už věčnost neřešený. Zhruba jeden rok je to stejné u všech záchranných lodí. Vždycky se jednalo o to, kdo ty lidi vezme. U každé lodi se o tom znovu diskutuje.   Takže vám to bylo od počátku vaší mise jasné? Pokračujeme, protože je to nezbytné. Ale pochopitelně jsme odplouvali se Sea-Watch 3 s vědomím, že nikdo nechce uprchlíky přijímat. Ani Tunisko, které evropské vlády rády vidí jako bezpečnou alternativu. Když jsme byli na moři, stála nákladní loď „Mare Dive“ se 75 uprchlíky 15 dní před Tuniskem. Ale Tunisané se nechtějí stát dalším odkládacím přístavem. Nikdo tyhle lidi nechce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"}  Jak si máme představit život na palubě? Uprchlíci jsou prakticky zavřeni. Je málo místa. Většina lidí spí na palubě ve stanech, každý má vlněnou deku. Máme tři přenosné toalety. Na sprchování máme málo vody, je to možné jen za několik dní. Dříve tuto loď provozovala společnost Lékaři bez hranic, tehdy měli lidi na palubě jen na tři dny. Na delší dobu to vlastně není zařízené.   Jak se to projevovalo na náladě? Nemohli jsme těm lidem nic slíbit. Nikdo je nechtěl přijmout. Tato beznaděj se často mísila s posttraumatickými poruchami. Mnohým byla narušena jejich lidská práva, byli mučeni, prodáni, museli pracovat v otrockých podmínkách, zažili sexuání násilí. Chtěli jsme jim zprostředkovat jistotu, ale čím déle to trvalo, tím víc jsme ztráceli důvěru těchto lidí.   Vjezd do přístavu v Lampeduse jste také odůvodňovali tím, že máte na palubě lidi se sebevražednými sklony. Někteří vykládali lékařskému týmu o předcházejících sebevražedných pokusech a sami žádali: Dávejte na mne pozor, daří se mi špatně. Týkalo se to především tří osob.   Co to pro vás znamenalo? Na začátku mise jsme si s týmem stanovili červené linie a diskutovali o tom, kdy budeme muset vjet do přístavu. Když byly tyto linie překročeny, tak jsme tam vjeli.   Co bylo těmito červenými liniemi? Mnozí pasažéři museli být ošetřeni specialisty. Měli jsme podezření na tuberkulózu. Něco takového nemůžeme na palubě ani zjistit, ani léčit. Jiným jsme mohli dávat jen tablety proti bolesti, bez diagnózy. Téměř všichni potřebovali psychologickou péči, ale neměli jsme žádného psychologa. Když držíte lidi dva týdny v takové situaci, je to výbušné.    Co tomu říkaly italské úřady? Finanční policie byla u nás na palubě a kontrolovala naše dokumenty. Říkali, kapitánko, nevzrušujte se tolik. Nějaké řešení přijde, čekejte. Tak jsem si myslela, ok, ještě počkáme. Také poslanci italského parlamentu, kteří byli u nás na palubě, nám dávali naději, že běží rozhovory mezi Francií, Německem a Portugalskem. Salvini řekl, že když se najdou státy ochotné uprchlíky přijmout, můžeme přistát.   Co se dělo v posledních hodinách před přistáním v Lampeduse? V předvečer jsme měli další zdravotní evakuaci. Jeden pasažér musel urychleně na kliniku, měl velké bolesti, jednalo se zřejmě o ledvinové kameny. Od toho okamžiku už byla situace neudržitelná. Pocit lidí byl: Musíme nejprve všechny hodit přes palubu, aby se něco stalo? Také posádka už neměla sílu. Každým dnem to bylo náročnější a nakonec jsme už ztráceli naději.   Mezitím jednaly evropské vlády dále o tom, kdo koho přijme? To mi také říkali poslanci: Řešení je na dosah, v příštích hodinách ho budete mít. Nechtěla jsem vjíždět do přístavu, nechtěla jsem porušovat zákon. Posílili jsme hlídky na palubě, aby si nikdo nic neudělal. To bylo ve čtvrtek večer. V pátek jsem se probudila v šest hodin a ptala jsem se poslanců, kde je to řešení? Přirozeně neexistovalo. A to už jsem nevěděla, jak dál. Prostě to dál nešlo. Nemohla jsem garantovat bezpečnost na palubě.   A co potom? V pátek odpoledne opět přišla na palubu finanční policie a předala mi papíry, ve kterých stálo, že jsem vyšetřována kvůli nepovolenému vplutí do italských teritoriálních vod a pomoci k nepovolenému vstupu do Itálie. Vzali si s sebou palubní deník a chtěli odejít. Zeptala jsem se jich: A co mám dělat s těmi 40 zachráněnými? Vezmete si je, prosím, s sebou? Odpověděli, že o tom nic nevědí. Z Berlína jsem se dozvěděla, že Salvini blokuje řešení. Další noc s uprchlíky jsem si nemohla vzít na zodpovědnost, a tak jsem se rozhodla přistát.    Když jste vplouvala do přístavu…. ….vjela nám do cesty finanční policie s modrým světlem. Velmi pomalu jsme vpluli, zastavili jsme loď, otočili ji, protože se přistává pozpátku. Tehdy jsem uviděla, že se člun finanční policie postavil doprostřed mola, aby nám zabránil tam přistát. To, že jsme se srazili, nebyl útok na válečnou loď, byla to nehoda.    Počítala jste s tím, že vás zadrží?  Něčeho takového jsem se obávala.   Jak s vámi potom zacházeli? Úředníci byli přátelští. Po osmi hodinách na finanční policii jsem byla převezena do uprchlického tábora uprostřed ostrova. Tam je jediná policejní úřadovna, která může provádět identifikaci zadržených. Tam už také na podlaze seděli naši zachránění, a když mne uviděli, tleskali. Odebrali otisky prstů a dostala jsem domácí vězení. V pondělí jsem pak musela i s lodí k výslechu na Sicílii.   Co jste řekla soudkyni, která rozhodovala o vazbě?  Vysvětlila jsem jí moje důvody a srážku s lodí finanční policie jsem vysvětlila z mého pohledu. Pak jsem dostala další domácí vězení.    Všimla jste si toho vzrušení kolem vaší osoby v posledních dnech, toho označování za hrdinku i té nenávisti? Skoro vůbec ne. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela zabývat tím, co říkají ostatní.   Jak se s touto hrdinskou rolí vypořádáváte? Po mladé klimatické aktivistce Gretě Thunbergové jste teď ikona bojovníků za migranty. To mi ještě ne úplně došlo. Jsem ostatně člověk, který raději něco dělá, než mluví. Domnívám se, že tato akce promluvila dostatečně.   V úterý večer soudkyně rozhodla o vašem propuštění. Překvapivě akceptovala skoro ve všech bodech naši argumentaci. Také napsala, že jsme nevpluli do italských výsostných vod ilegálně, protože nejsme žádní převaděči a zákaz platí jen pro ně.   Jak to teď půjde právně dál? Teď půjde o pomoc při ilegálním vstupu do země a vplutí do teritoriálních vod. V podobných případech, pokud vím, tato obvinění byla stažena. Ale může to trvat měsíce.   Líbí se vám být označována za protihráčku ministra Salviniho? Nesleduji jeho vyjádření. Ale vím, jak Itálie volila v evropských volbách a že hodně Italů jeho politiku podporuje. Ale i v Itálii je hodně projevů solidarity. Země je rozdělená.   Co byste mu ráda řekla, kdybyste stála proti němu? Salvini není člověk, kterého bych ráda potkala. Jeho politika porušuje lidská práva. Způsob, jakým se vyjadřuje, postrádá respekt a není vhodný pro špičkového politika.   Jak si vysvětlujete, že si Salvini vybral právě vás? Každý, kdo se plaví jako kapitán na záchranných lodích, ví, že může být kriminalizován. Zvláštní na tomto případě je, že to bylo tak extrémní. Pozoruhodné bylo už řetězení souvislostí: Už když jsme měli uprchlíky na palubě, prosadil Salvini dekret, kterým se zakazovalo záchranným organizacím vplouvat do italských přístavů. Ve středu jsme je zachránili, italský parlament v urychleném řízení dekret schválil v pátek a krátce poté on-line zveřejnil. Byl za tím velký politický tlak, že to šlo tak rychle.   Podporovalo vás Německo dostatečně? Cítím se být osamocena. Jsou samozřejmě jednotlivci, kteří chtějí pomoci. Například města, která chtějí přijmout naše uprchlíky. Pak to ale ztroskotalo na ministrovi vnitra Seehoferovi, kterému se nechtělo nabídky měst přijmout. Můj dojem je, že na národní a mezinárodní úrovni nechce nikdo opravdu pomoci. Předávali si to jako horkou bramboru a my jsme nakonec zůstali zde se 40 zachráněnými na palubě.   Co by se muselo udělat na politické úrovni, aby se situace zlepšila? Potřebujeme řešení, jak v Evropě přijímat lidi, kteří k nám prchají. A solidárně je rozdělovat. Dublinský systém, který přenechává odpovědnost zemí za hranicemi na nich, není spravedlivý.   A do té doby, než se najde řešení? Jsem zvědavá, jak to půjde dál se záchrannými loděmi, které jsou stále ještě na moři a zachraňují uprchlíky.   Co teď bude se Sea-Watch 3? Vycházím z toho, že naši loď propustí. Pak musíme provést nějaké technické práce a znovu vyplujeme. Je jenom těžké najít kapitána, který na sebe vezme to riziko.   Udělala byste to znovu? V tomto okamžiku mi advokáti radí to nedělat. Ale pokud by obvinění proti mně byla odvolána, jela bych znovu.  {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Carola Racketeová (*8. května 1988, Preetz, Německo) je lodní kapitánka, která pracuje pro německou záchrannou organizaci Sea-Watch. V červnu 2019 byla zatčena, protože přistála se záchrannou lodí s migranty bez povolení v italském přístavu Lampedusa. Bakalářkou námořních věd a mořské dopravy se stala v roce 2011 na námořní škole Univerzity aplikovaných věd Jade v Elsflethu a následně získala kapitánskou licenci od Německé spolkové námořní a hydrografické agentury. V roce 2018 obdržela magisterský titul ochranářského managementu na anglické univerzitě Edge Hill. Dva roky byla navigační důstojnicí vědeckých expedic do Arktidy a Antarktidy pro Institut Alfreda Wegenera pro polární a mořský výzkum. Krátce působila v Kropotského přírodní rezervaci na Kamčatce jako dobrovolnice, pak pracovala jako bezpečnostní důstojnice monacké společnosti ultraluxusních lodí Silversea Cruises. Dále působila jako druhá důstojnice lodí Greenpeace pro britský arktický dohled. Její loď Sea-Watch 3 pluje pod nizozemskou vlajkou.

Čas načtení: 2024-03-04 07:00:01

Tajemná studna pod Karlštejnem: Dělníci přišli o hlavu a pro Karla IV. byla nebezpečím

Co se vlastně tehdy přihodilo? Hrad Karlštejn, ukrytý v Českém krasu jen přibližně třicet kilometrů od Prahy, byl založen císařem Karlem IV. v roce 1348. Zdá se, že to byl rok jako dělaný pro zakládání významných staveb a institucí. Kromě Karlštejna se k tomuto letopočtu vztahuje také vznik Univerzity Karlovy. Největší podvod v historii: Prodat Karlštejn bylo snadné. Stejně jako „střelit“ tramvajovou linku Číst více Trezor na poklady Na průběh stavby hradu dohlížel sám panovník a velký důraz kladl na výzdobu kaplí. Odtud také můžeme vysledovat historii věhlasné kaple svatého Kříže v tak zvané Velké věži. V pohnutých dobách naší historie sloužil Karlštejn jako bezpečnostní trezor, v němž byly ukryty státní poklady, včetně těch korunovačních, jak informuje mimo jiné oficiální web hradu.  Voda byla velký problém Pevnost to byla tedy skutečně nedobytná, nezdolaly ji ani nájezdy Švédů. Jeden problém ale stavba přece jen měla. Šlo o absenci vlastního zdroje vody. Hrozilo tak, že se při dostatečně dlouhém obléhání bude muset její osazenstvo přece jen vzdát pro záchranu vlastního života. A tak bylo rozhodnuto, že zkrátka ve skalnatém podloží vykopou studnu. Kdo ukázal na místo a řekl „tady kopněte“, se asi nedozvíme, každopádně to nebylo dobré rozhodnutí.  Horníci na slovo vzatí „K pracím na hloubení studny byli tehdy pozváni jedni z nejpovolanějších, horníci z Kutné Hory, známé svojí důlní historií s ohledem na obsah stříbra v jejím podzemí,“ vysvětlila amatérská historička Miluše Pokorná. Jenomže ať Kutnohorští dělali, co dělali, a snažili se, jak nejlépe uměli, a díra do země se postupně prohlubovala, voda se ne a ne objevit. Trvalo to celých sedm let, než panovník snahy o získání studniční vody vzdal, jak uvádí na svých stránkách Český rozhlas. Jenomže co s tím? Hrad vodu potřeboval, „studna“ byla vyhloubená…  Voda byla, ale objevilo se nebezpečí Pak přišel kdosi s nápadem, že by bylo do této nádrže možné svést vodu z nedalekého Mořinského potoka. A tak se také stalo, jenomže tím byl vyřešen pouze jeden problém. Zásoba vody pro hrad byla, ale bezpečí jeho obyvatel bylo rázem pouhou minulostí – tedy v případě, kdy by se na veřejnost dostalo tehdy nejstřeženější tajemství, na jehož zachování doslova závisel císařův život. Jestliže totiž voda do studny přitékala po povrchu, nebyl by žádný problém ji otrávit a zbavit se tak panovníka i všech ostatních lidí na Karlštejně.  O Karlštejnu koluje hodně nesmyslů. Neznat základní fakta je ale dnes ostuda Číst více Horníci přišli o hlavu I když nikdy nebyla teorie o vraždě horníků potvrzena, koluje legenda, že byli všichni muži po dokončení díla propuštěni z císařových služeb a mohli se vrátit domů do Kutné Hory. Tam ale nikdy nedoputovali, protože byli po cestě přepadeni a do jednoho pobiti. Věděl o tom panovník, nebo šlo o akci někoho z okruhu jeho ochránců? „Důležitost uchování takového tajemství ale svědčí pro pravdivý základ této pověsti. Panovník si přece nemohl dovolit, aby horníci doma vyprávěli o neúspěchu, který jejich mnohaletá práce přinesla,“ vysvětlila magistra Pokorná. O určitém podvodu tak od té doby prý věděl již jen karlštejnský purkrabí a snad také sám Karel IV. Nikdo další se to zjevně nedozvěděl, alespoň ne nikdo z císařových nepřátel.  Ženy takový problém nebyly Kromě studny, která vlastně studnou není a nikdy nebyla, má Karlštejn ještě jedno tajemství, které je ale mnohem novější, než si většina z nás myslí. Jde o zákaz vstupu na Karlštejn pro ženy. Do této nekompromisní míry dovedl původní realitu až v 19. století Jaroslav Vrchlický. Skutečnost je taková, že ženy sice jistá omezení měly, ale ta se týkala pouze Velké věže, nikoliv celého hradu. V tom podání, které se stalo také základem legendárního muzikálu Noc na Karlštejně, je ale výklad dávné tradice mnohem romantičtější. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Životu nebezpečná krása: Papež proklel svatováclavskou korunu. Ukradl někdo její část, nebo o ní pořád nevíme všechno? 

Čas načtení: 2024-05-27 17:26:28

Estonská premiérka vysvětlila, že mírová jednání nejsou nutná

Estonská premiérka Kaja Kallasová vysvětluje Evropanům, že mírová jednání nejsou nutná. (Foto: X) „Ukrajina musí vyhrát válku a Rusko musí pochopit, že prohrálo. To... Článek Estonská premiérka vysvětlila, že mírová jednání nejsou nutná se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-01 07:00:01

Únos na planetu krásných obrů

Představte si, že se na devět dní ocitnete v ráji. Mezi krásnými, moudrými a laskavými bytostmi. Všechny jsou vyspělé tak na úrovni Ježíše. Mají neuvěřitelné znalosti a rády vás poučí o všem, na co si jen vzpomenete. Řeknou vám: „Na Zemi jste nedosáhli ani prvního písmene slova civilizace.“ Více než to, že se mezi nimi cítíte jako předškolák, vám však zkazí radost, když pochopíte, že se váš nebeský výlet již nikdy nebude opakovat. Obyvatelé Thiaoouby, jak se tato rajská planeta nazývá, k sobě totiž láskyplně odnesou jen jednoho člověka přibližně za sto let. A když se vrátíte na Zemi, vaše poznání se setká s nepochopením nejen ve vaší rodině, ale také se ocitnete v opozici vůči vědě, zvyklostem, náboženskému přesvědčení… a dokonce i vůči všem badatelům UFO. Noční setkání s tajemnou astronautkou Michel Desmarquet svou nevšední zkušenost popsal ve výše zmíněné knize. V roce 1987 mu bylo 58 let a žil v Austrálii. V půl jedné v noci dostal vnuknutí, aby vstal z lůžka. Něco ho také přimělo, aby napsal vzkaz ženě, že bude deset dní pryč. Vyšel z domu a náhle se mu zdálo, že se země vlní pod nohama a vše se koupe v namodralém světle. Objevila se před ním žena působivé velikosti. Měla na sobě oblek s helmou a chovala se přátelsky. Představila se mu jako Thao. Uměla číst Michelovy myšlenky, a tak ho ujistila, že je skutečná a on nesní. Pozvala ho na výlet do kosmu. Nastoupili do vesmírné lodi ve tvaru obrovské koule. Na stránce, která je celé jeho zkušenosti věnována, se dozvíme, že cesta probíhala pomocí tzv. transsubstanciace, která spočívá v tom, že opustíme časoprostor a vrátíme se do něj jinde v naší galaxii.  Žijeme současně v mnoha světech. Odborníci opravdu věří, že máme i své dvojníky Číst více   Jak to chodí v ráji obrů Cestou na Thiaooubu navštívili ještě jinou planetu, již kdysi postihla jaderná válka a nyní na ní přežívaly zbytky obyvatel, které napadal obří zmutovaný hmyz. Když se konečně přiblížili k Thiaooubě, již zdálky Michela oslnila velmi jasná a živá záře barev. Hned nato jej zaujalo, že celá pevnina je jakoby posetá obřími vejci. Tuto podobu totiž měla všechna zdejší obydlí a budovy. Stěny těchto příbytků byly zevnitř průhledné, zvenčí však nebylo možno vidět dovnitř.  Thao svého hosta seznámila se svými spoluobčany. Michelovi připadali jako obři. Všichni vypadali mladě, jako by byli stejného věku. Ačkoliv to byli hermafroditi, jejich tváře vypadaly žensky, protože ženy, jak mu vysvětlila Thao, jsou krásnější. Kromě zdraví a krásy vyzařovali tito tvorové též nadmíru inteligence. Nosili pestrobarevné látky, které odpovídaly barvám jejich aury, nebo také chodili nazí. Aby svému hostovi ukázala místní přírodu, vzala jej Thao na projížďku zvláštním létajícím vozítkem. Na planetě rostlo neuvěřitelné množství rostlin, létali zde obrovští motýli, pestrobarevní ptáci a hmyz, jehož cvrkot zněl jako nádherná hudba. Občas kolem nich prolétli i místní obyvatelé. Jelikož uměli rušit gravitaci, nepotřebovali k letu žádné dopravní prostředky. Co nám na Zemi nejvíce škodí a co prospívá Thao Michelovi vysvětlila, že si ho její krajané vybrali proto, že znají jeho smysl pro pravdu a schopnost vše objektivně popsat. Na rozdíl od novinářů, kteří, jak známo, rádi vytvářejí senzace a zveličují. Michel měl zaznamenat nejen to, co viděl a zažil, ale především všechna poučení, která mu tyto bytosti dávaly. Sdělily mu, že největším úpadkem Země je materialismus a zaujetí penězi. K tomu přistupuje naše posedlost technikou a její používání jako ničivé zbraně. Mezi další hrozby patří násilí a média. Nejvíce však naši bytost poškozují drogy a hluk, které ničí naši auru. Kdybychom prý věděli, jak škodlivě na nás působí hlučné prostředí, vyhýbali bychom se diskotékám jako požárům. Obzvláště nebezpečná jsou všechna náboženství, kulty, sekty a podobně. Bůh údajně nepotřebuje žádné prostředníky. Měli bychom vyrůst, opustit nesmyslné rituály a přestat následovat stádo vedené těmi, kteří nás zneužívají. Pro dosažení duchovního pokroku je třeba systematicky praktikovat dvě základní mentální činnosti: „Chcete-li se ‚povznést‘, musíte nejprve meditovat a pak se soustředit, což je rozdíl, i když se často tyto dvě věci zaměňují. Nemusíte chodit na žádné zvláštní místo, protože největší a nejkrásnější chrám člověka je uvnitř něj samotného.“ Vaši planetu může zachránit vodík Michelovi průvodci ho seznámili s pojmem devíti planetárních kategorií, v nichž každá nadřazená úroveň nabízí podstatně lepší životní podmínky než ta předchozí. Asi pro vás nebude překvapením, že se my pozemšťané nacházíme teprve na první úrovni. Země představuje jakousi mateřskou školu, kde se máme naučit alespoň základním pravidlům chování. Zato devátá úroveň, k níž dospěli Thiaooubané, je konečná a po jejím dosažení je možné se znovu spojit se Stvořitelem. V klíčovém tématu ekologie nám kniha přináší hrozivé varování, že pokud co nejdříve výrazně nesnížíme množství znečišťujících látek, může v krátké době dojít k samotnému zničení celé naší planety. Jako ekologické řešení pro naši planetu navrhují Thiaooubané, abychom namísto fosilních paliv co nejdříve začali používat auta s vodíkovým motorem. Současná úroveň naší techniky by nám to měla umožnit. Tento jediný čin by výrazně snížil škodlivé emise a účinky globálního oteplování, což by v důsledku pravděpodobně zachránilo naši planetu před zničením. Za dva až tři roky vás zkontaktuje vyspělá mimozemská civilizace, slibuje nejslavnější mimozemšťan Číst více Zemi občas navštěvují mimozemské rasy, které vykazují podobnou úroveň mentality, jako je ta naše. Ta nejznámější z nich, Šediváci, také pochází z „planety smutku“ jako my. Na jejich planetě zcela ztratili imunitní systém, a tak nás sledují, protože doufají, že tím pomůžou sami sobě. Přibližně 150 lidem na Zemi vložili do těla implantáty s monitorovacím zařízením. Kniha Únos na planetu Thiaoouba stojí za přečtení. A pokud ničemu z ní nevěříte? Nevadí, aspoň vám umožní na chvíli se odpoutat od vašich každodenních, přízemních starostí.  Zdroj: autorský článek   KAM DÁL: Cestovatel časem varuje před mimozemskými bytostmi. Údajně se s nimi brzy setkáme  

Čas načtení: 2024-06-17 18:00:01

Neuvěřitelný rozhovor se Smrtí. Kde bude mít brzy hodně práce?

V duchu se rozloučil se svými blízkými a skočil. Otevřel oči a hrozně se lekl. Co se to dělo? Nepadal! Najednou se ozval hlas, který k němu promluvil: „Nuže dobře, je to tvoje rozhodnutí! Jsem tu, abych tě převzal a doprovodil! Ještě jednou a naposledy potvrď, že to opravdu chceš.“ Stála před ním Smrt v tmavém plášti a usmívala se na něj. Vysvětlila mu, že jeho odchod nemá smysl, že jím porušuje předem stanovený plán. Svým blízkým způsobí bolest a svým vybočením změní i jejich cesty. A jakmile se na onom světě seznámí s pozadím svého života, rozhodne se pro to samé. Muž si pomyslel: „Tato bytost zná mé nejintimnější myšlenky. A ani nevypadá hrozivě, ne, působí otcovsky, něžně a dobrosrdečně, ano, přímo jako ochránce!“ Rozhodl se v životě pokračovat. A tak ho Smrt jemně snesla dolů. Jak se spojit se Smrtí? Tato příhoda, kterou německému spisovateli Janu van Helsingovi sdělil jeho známý, nám ukazuje postavu Smrti v mnohem příznivějším světle, než jak jsme zvyklí z pohádek. Sám van Helsing přežil dvě autonehody, které ho přivedly do její bezprostřední blízkosti. Když po této tajemné bytosti pátral, mnoho ošetřovatelů v hospicích či nemocnicích mu dosvědčilo, že ji spatřili na vlastní oči. Pověsti o „kmotřičce“ Smrti, která patří k životu jako naši příbuzní, nás provází od nepaměti. Postava s kosou nepřichází jenom vyzvednout duši, ale také ji varovat. Stojí třeba na silnici, jako by tím chtěla říct: „Vyhněte se tomuto místu.“ A opravdu, brzy tam dojde k smrtelné nehodě. Van Helsing, fascinován touto bytostí, se s ní pokoušel navázat kontakt, což se mu prostřednictvím média nakonec podařilo. V prosinci roku 2004 položil Smrtce 222 otázek na nejrůznější témata. Zubatá se nikdy nemýlí Bytost se mu představila jako transformátor energie. Odebírá z hmoty duši a proměňuje ji, aby mohla dále existovat na vyšší úrovni. Vysvětlila, že tvoří jednu hlavní bytost, jež je rozdělena na tolik částí, kolik se jich v tělesných schránkách pohybuje na Zemi. Asi jako chobotnice, která má mnoho chapadel, ale pouze jednu hlavu. A protože je všude, může pohotově odpovědět na volání rezonance, které ji vždy vhodně přivede ke konkrétnímu člověku. Sama se raději nazývá anděl přeměny, neboť smrt neexistuje, pouze změna energie. S van Helsingem údajně kdysi uzavřela smlouvu o spolupráci v tomto životě. Říká, že pro naši kulturu nadešel čas, abychom se znovu naučili vnímat smířlivěji onen přechod, který nazýváme smrtí. Nikdy se jí prý nestane, že by nedopatřením vyzvedla duši v nesprávný čas. Zjevuje se jako muž s kosou, protože tato podoba se mnoha lidem podvědomě spojuje s pojmem smrti. Jak nám zabili Ferdinanda? Velkou válku spustil zfušovaný program v Sarajevu, pomohl sám arcivévoda Číst více Když smrt klepe na dveře a jak to chodí na onom světě Anděl přeměny lidem pomáhá i tím, že je na jejich smrt předem připravuje. „Vklouznu takříkajíc trošku do člověka nebo k němu přilnu a vnuknu mu pocit touhy po duchovním domově. Probudím a stimuluji v něm pocit, že uzrál čas, aby se odpoutal. Vyvolám v něm i smutek… Nechám ho nahlížet zpět na jeho život, aby ještě jednou viděl, co zažil, a stupňuji v něm pocit touhy opustit fyzický svět.“ „Když vyberu duši z těla, odevzdám ji andělovi strážnému. Nejsme s ní však sami. Jsou zde i příbuzní, kteří jsou již v jemnosmyslovém světě…“ Poté odvede duši do „síně regenerace“, kde se uložené duše revitalizují. „V tom okamžiku duši opustím a vzdálím se. Moje úloha je splněna.“ Po ukončení regenerace většina duší touží vidět situaci rodiny a své bývalé prostředí. To je jim dovoleno. Odpovědi „anděla přeměny“ na různé metafyzické otázky se víceméně shodují s učením jiných duchovních bytostí, jak snadno zjistíme, když si přečteme nějakou solidní knihu o channelingu nebo zajímavou knihu o spiritismu. Fotbal nás oblbuje. Hodiny dějepisu taky Proto se zaměříme více na to, co nám Smrt sděluje o našem světě. Na otázku „Co bys změnil, kdybys byl na Zemi?“ anděl smrti odpověděl: „Fotbalové stadiony jsou líhní agresivity, protože se tam jen křičí…“ To se ovšem týká i jiných sportů: „Podívej se, hrnou se tam tisíce lidí a nechají se ohlupovat. Stejně jako v politice i zde je téměř vše předem rozhodnuto… Nechápu lidi, kteří si stěžují na politickou garnituru. Místo toho, aby vyšli do ulic, jdou na sportovní stadiony nebo sedí před televizorem. Tomu nerozumím.“ Nelíbí se mu ani školní systém: „Zrušil bych dějepis. Odstranil bych týrání lidí biflováním se dat válek, počtů mrtvých a to, že je to má navíc naplňovat radostí… Zrušil bych rozptylování, aby lidé přemýšleli o sobě, o svém původu. Budou-li totiž přemýšlet přesně o tom, možná je znovu napadne, proč na této planetě jsou. Většina lidí to ani neví.“ Svěží sekáč, co se nezakecá Mrazivě a zároveň velice aktuálně zní předpověď Smrtky o tom, jak skončí snaha o multikulturalismus, jehož nefunkčnost již dnes otevřeně přiznávají i ti, kdo jej dříve prosazovali: „Snahy a očekávání těch, kteří usilují o sblížení různých národů, jsou jistě myšleny dobře, ale ztroskotají. Nepodaří se to, protože je to jako míchat vodu s olejem… Znovu a znovu se budou oddělovat. Podobně je to s různými lidskými národy — nepatří k sobě a nikdy k sobě patřit nebudou. Znám budoucnost planety a vím, že lidé se nepoučí. Proto opět dojde k válce, k mnohým válkám mezi různými rasami Země…. Ve vaší zemi (Německo) začnou války nejprve ve městech s těmi, kteří nepocházejí z vaší země. To bude začátek. A půjde do tuhého. A já se budu usilovně činit…“ Česku hrozí příliv migrantů z Afriky. Výjimky jsou dočasné, říká europoslanec Zdechovský Číst více I odpověď na otázku, jak smrťák vidí budoucnost lidstva, řekněme, v následujících 30 letech, zní docela děsivě: „Přijdou záplavy, zemětřesení, ničivé katastrofy. Zemí se proženou vichřice, nejen ty větrné, ale i elektrické. Objeví se nemoci podobné AIDS, jaké svět ještě neviděl, a budou kosit lidi. A přijde toho ještě mnohem více. Od zvířat dostanete zpět to, co jste jim způsobili. Nebudete moci jíst maso, protože vám z něj bude špatně. Obecně bude narůstat tendence dobrovolného odchodu ze života. I kvůli depresím budou mít mnozí pocit, že se zde již déle neudrží. Sopky začnou soptit, voda se bude vylévat z koryt, věže se bortit a budou padat letadla. To, co člověku zlomí vaz, je technika. Je to cesta do chaosu, Mnozí budou naříkat, mnozí trpět, ale jen proto, že nevidí, že je zde vývoj.“ Smrt není zlá Nabízí nám Helsingova kniha snůšku nesmyslů, nebo jedinečnou příležitost dozvědět se pravdu o tématu, které nás fascinuje už ze své podstaty? O tom se jednou budeme moci přesvědčit sami. O smrti totiž s naprostou jistotou víme, že dřív nebo později navštíví každého z nás. A jak nám údajně sama sděluje, bát se jí opravdu nemusíme. Člověk by se měl bát jen vlastní temnoty a chránit se pouze před vlastní nezodpovědností. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Fascinovalo ho peklo, vymyslel „marxismus“ a chtěl zničit starý svět rodiny

Čas načtení: 2025-01-29 11:02:35

Ukrajina popiera účasť na útoku na kataster. Vysvetlila slovenskej vláde, ako funguje VPN, proxy a ďalšie služby na zmenu IP adresy

Nie je žiadnym tajomstvom, že Slovensko v úvode tohto roka čelilo jednému z najmasívnejších kybernetických útokov vôbec. Za obeť hackerov padol Úrad geodézie, kartografie a ... The post Ukrajina popiera účasť na útoku na kataster. Vysvetlila slovenskej vláde, ako funguje VPN, proxy a ďalšie služby na zmenu IP adresy appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-03-12 15:35:37

Ekonomka Švihlíková vysvětlila nový tunel na peníze

Ekonomka Ilona Švihlíková v pořadu 360° uvedla, proč nesouhlasí s hysterickým projektem evropského zbrojení. (Foto: X / CNN Prima NEWS) 🆘POZOR! Povinné video🆘 Fenomenální... Článek Ekonomka Švihlíková vysvětlila nový tunel na peníze se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-07-08 08:45:00

Stát by se na náhradě škod vzniklých výpadkem proudu podílet neměl, tvrdí expertka

V pořadu Headline byla hostem odbornice na energetickou bezpečnost Kristýna Bajer. V rozhovoru s moderátorkou Kristýnou Bezděkovou vysvětlila důvody, kvůli kterým došlo k pátečnímu plošnému výpadku elektřiny, a kdo za ně podle ní zodpovídá. Vysvětlila také, jaké slabiny v organizaci ze strany státu výpadek odhalil.

Čas načtení: 2026-05-29 18:13:34

Monika Absolonová je po operaci. Přiznala komplikace. Museli ji uspat dvakrát!

Zpěvačka Monika Absolonová musela pod kudlu. Na sociální síti vysvětlila, proč ke společenským šatům nemá lodičky, ale zdobí ji „jen“ tenisky. „Nemám správnou obuv k šatům, protože mám po operaci a nemůžu nosit podpatky,“ vysvětlila svým fanouškům Monika.

Čas načtení: 2024-02-16 13:15:00

Jsem nemocná, vzkazuje kritikům svého oteklého vzhledu Amy Schumerová

Amy Schumerová (42) v talkshow Jimmyho Fallona překvapila fanoušky svým vzhledem. Na sociálních sítích se hned objevila spousta spekulací ohledně jejího nafouklého a oteklého obličeje. Nyní herečka kritikům vysvětlila, že za to může nemoc.

Čas načtení: 2024-02-17 13:03:00

Část vlády chce euro už do šesti let. Ekonomka dokonce určila dřívější termín

Vládou Petra Fialy (ODS) hýbe poslední týdny téma přijetí eura. Například TOP 09 už dala konkrétní termín, kdy chce měnou v Česku platit, a to rok 2030. Ekonomka Jana Matesová si ale myslí, že by krok mohl přijít dřív. Pro TN.cz vysvětlila proč.

Čas načtení: 2023-10-06 08:15:00

Nejděsivější prognóza se naplnila. Anička Slováčková promluvila o rakovině

Tato zpráva se nám ani v nejmenším nesděluje lehce. Zpěvačce Anně Julii Slováčkové byla v jejích 28 letech znovu potvrzena rakovina, navíc v mnohem těžší formě, než tomu bylo poprvé. Po dohodě s Aničkou tuto informaci zveřejňujeme až po jejím koncertě v Lucerna Music Baru, který proběhl včera. "Nechtěla jsem zastínit křest alba Osudová, na němž mi moc záleželo," vysvětlila nám s dovětkem, že si nepřála zarmoutit své fanoušky.

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57

Ohlédnutí za Marií Benešovou

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

Čas načtení: 2021-09-29 19:27:19

Malířka Vyskočilová přetavila paletu společenských strachů v obrazy

Je zřejmé, že covidová pandemie silně otřásla celým světem, který se nyní zdá být křehčí a zranitelnější než kdykoliv předtím. Na každého z nás tato extrémně náročná doba působí jinak a je nanejvýš povzbuzující, že právě dnes žijí mezi námi jedinci, kteří dokáží depresi a frustraci dnešní doby přetavit v něco jiného, co třeba dokáže ostatní zaujmout, naladit alespoň trochu do pozitivna, dát ten správný impuls k přemýšlení a podobně. Právě toto jsem si uvědomil, když jsem byl jeden zářijový páteční podvečer pozván na pražskou vernisáž výstavy obrazů nadějné malířky Dominiky Vyskočilové, která v současné době studuje na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze pod vedením zkušených mistrů kumštu Vladimíra Skrepla a Milana Mikuláštíka. Zmíněná výstava má název Rozdílné až na kost a Dominika Vyskočilová na ni prezentuje své pojetí průniku dvou světů, které jsou na první pohled nepropojitelné. Tato kontrastní dualita se stala základní inspirací jejího prostoru a vedoucím principem. Její obrazy jsou zvláštní, originální a jsou založeny na doslova sociologickém vnímání a sledování společnosti, jejich pohybů, frustrací, nadějí, nebo třeba nenaplněných vizí. První část výstavy tvoří sociálně laděné malby zaměřující se na pocit odcizení člověka ze společnosti a od sebe samého, druhá část je sestavena z maleb z fantazijního světa, který je daleko od reality. Obě části nenásilně využívají kontrast reality a fikce. Osobně jsem nejvíce času strávil nad obrazy, které byly vytvořeny v časech pandemie, protože to byla a je doba, která Dominiku Vyskočilovou silně inspiruje a umělecky žene do další tvorby. Musím se přiznat, že některé z těchto „pandemických“ obrazů mi naháněly obavy, ať už se jednalo o celkovou kompozici obrazů, nebo výběr mnohdy sytých barev, celkové nasvícení obrazů a podobně. Mladá malířka Dominika Vyskočilová na mě svými společenskými postřehy, výběrem slov a celkovým slovním vyjádřením dělala dojem, jako kdyby kromě AVU studovala ještě jeden obor na vysoké škole, a to sociologii. Zúčastnil jsem se totiž prohlídky autorských obrazů s osobním výkladem této umělkyně. „Lidé v dnešní společnosti nemohou být přirozeným způsobem svobodni, neboť jsou pod drtivým tlakem všeobjímající reklamy, která jim vlastně nařizuje, co si mají myslet, jak se mají chovat, nebo jak se mají cítit,“ vysvětlila Vyskočilová uprostřed svých autorských obrazů, které mnoha temnými barvami vyjadřovaly široce rozevřenou paletu strachů a obav současné české společnosti, ve kterém strach z pandemie COVID-19 pochopitelně patřil a patří k těm nejsilnějším. Zajímavou výstavu, na které vystavují kromě Dominiky Vyskočilové také malířky Vendula Hulcová a Enisa Skoko, je možné navštívit až do 10. listopadu, a to v umělecky laděném prostředí na adrese Kafkova 18 v pražských Dejvicích. Možná vás nadchne, třeba vás i vystraší, ale dozajista nikoho nenechá lhostejným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-03 20:36:13

Radio Wave spouští nový podcastový thriller Neklid

Radio Wave zveřejňuje psychologický audio thriller Neklid. V pěti epizodách se posluchači ocitnou v příběhu, kde pravda a lež nejsou tak jednoznačné, jak se zdají být. Neklid je už třetí hranou rozhlasovou sérií Radia Wave. Po dvou sezónách prvního českého hraného podcastu pro mladé Zkouškový nabídne stanice poprvé žánr, který osciluje mezi psychologickým thrillerem a hororem. „Neklidem chceme navázat na Zkouškový, které vyvolalo velký zájem zejména u posluchačů ve věku 18 až 22 let. Tentokrát jsme si nevybrali prostředí studentů a vysokých škol. Neklid je o partnerském vztahu mladé dvojice a tom, co se postavám odehrává v hlavě. Díky speciálnímu binaurálnímu zvuku, který posluchačům Radia Wave nabízíme vůbec poprvé, můžete mít při poslechu pocit, jako byste byli přímo hlavními postavami,” uvedla šéfredaktorka Radia Wave Iva Jonášová.   Petra a Šimon jsou ideální pár. Společné sestěhování ale odstartuje spirálu zvláštních situací. Nábytek mění své místo, ze stěn se ozývají děsivé zvuky, které nejdou vyhnat z hlavy. Skutečně se to děje, nebo to jsou jen představy? Pravdu rozkryje až oslava prvního výročí na horské chatě. Hlavní postavy ztvárnili herci Viktor Kuzník a Tereza Císařová. Ve vedlejší rolích hrají Adam Ernest, Tereza Hofová nebo Natália Drabiščáková a další. Režie Natália Deáková, dramaturgie Kateřina Rathouská. Námět a scénář napsala spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková. „Jádrem Neklidu je partnerský vztah mezi Šimonem a Petrou. Ten je sice idylický, ale vstoupí mezi ně neštěstí, o kterém se spolu s postavami dozvídáme víc a víc. Nespolehlivost paměti a podivné jevy, ke kterým v bytě u Šimona a Petry dochází, byly ideálními prvky pro rozhlasové médium – zvuk posluchače znejišťuje a často i děsí,” vysvětlila Vlasáková.  Neklid je originální i po zvukové stránce. Zvukový designér Ondřej Gášek využil pro nahrání zvuku tzv. binaurální hlavu. Tato technologie dokáže zaznamenat zvuky stejným způsobem, jako to dělají lidské uši. Při poslechu posluchač získá plastický pocit prostoru, jako by byl přímo v prostředí, kde se nachází hlavní postavy, a slyší přesně tak, jako slyší ony. „Každý člověk díky svým uším běžně pozná, zda má zdroj zvuku za sebou, před sebou nebo jak je silný. Pro Neklid jsme využili technologie binaurální hlavy, která přesně toto 1:1 simuluje. Když jej budete poslouchat se sluchátky, budete vtaženi do příběhu a dostanete se přímo do hlavy Šimonovi a Petře,” doplnil Gášek. Neklid je k poslechu na webové stránce wave.cz/neklid, v aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích.

Čas načtení: 2021-01-25 14:01:04

Inženýrky dětských osudů z OSPOD škodí dětem i matce

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.  V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost, jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPOD. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi. Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí. V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie. U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se k životu až po 19.listopadu 2010, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají, jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči. Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují. Karolínce už OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10. ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19. ledna příkaz k jeho nástupu do diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí. V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání. Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní rozhodnutí o umístění Romana do diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1. stupně je postoupil odvolacímu soudu 19. ledna, tedy týden před Romanovým nástupem do diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo. Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou, s. r. o., poskytující azylové ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPOD je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tisíc korun. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tisíc korun. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky. Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala. Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je. Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-14 11:47:23

Umělá inteligence napsala povídky pro Český rozhlas. Startuje projekt Digitální spisovatel

V mobilní aplikaci a na webu mujRozhlas.cz je možné nově poslechnout unikátní sérii povídek napsaných umělou inteligencí. Projekt Digitální spisovatel nabízí pět povídek – sci-fi, horor, milostný příběh, detektivku a historický román. Texty vygenerované pomocí jazykových modulů GPT 2 a GPT 3 načetli přední čeští herci. Na projektu Digitální spisovatel se podílel také odborník na umělou inteligenci Jan Tyl. „Ke generování povídek používáme obrovské neuronové sítě založené na architektuře transformátorů. Fungují podobně, jako když se chytrá klávesnice ve vašem mobilním telefonu snaží předpovídat další slovo, které napíšete. Jen jsou nesrovnatelně větší a uzpůsobené generování povídek prakticky jakéhokoliv žánru,“ popsal proces vzniku povídek. Povídky vznikly i díky práci filozofky a pedagožky Dity Malečkové. „Neuronová síť je pro mě průzkumníkem v prostoru jazyka; nástrojem, díky kterému zkoumáme nejen možnosti literatury budoucnosti, ale také fungování způsobu, jakým my lidé hledáme smysl informací, jak spřádáme příběhy z cloudů informací,“ vysvětlila Malečková. Svůj hlas propůjčili povídkám Digitálního spisovatele známí čeští herci Matěj Hádek, Tereza Hofová, Jan Cina, Petra Bučková a Filip Kaňkovský.  „Jsem moc ráda, že se nám podařilo pro tak experimentální projekt získat výrazné herecké osobnosti. Myslím, že spojení textů vygenerovaných umělou inteligencí se skvělými hereckými výkony vedlo k opravdu dobrému výsledku, který určitě stojí za poslech,“ uvedla šéfproducentka mujRozhlas Anna Vošalíková. Projekt Digitální spisovatel je možné poslechnout exkluzivně na audioportálu mujRozhlas.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}